Levá ruka tmy

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ Báje o stvoření Orgoreynu

Tato báje pochází z předhistorickych dob; byla zaznamenána v mnoha obměnách. Tato velmi primitivní verze je z předyomeshského písemného dokumentu, který byl nalezen v zapadlých končinách Gobrinu v jeskynní hrobce Isenpeth.

Na počátku nebylo nic, jen led a slunce.

V průběhu let vytvořilo slunce v ledu velkou propast. Po stranách propasti byly velké ledové útvary. Propast neměla dno. Ledové útvary na bocích pomaloučku tály a kapičky vody padaly dolů. Jeden z těch útvarů řekl: „Krvácím." Druhý řekl: „Pláču." Třetí řekl: „Potím se."

Ledové útvary vystoupily z propasti a octly se na ledové pláni. Ten, který řekl „Krvácím", sáhl na slunce a z jeho útrob vyrval hrsti výkalů a z tohoto hnojiva stvořil na zemi hory a údolí. Ten, který řekl „Pláču", dýchal na led, ten se rozpouštěl, a tak vznikly řeky a moře. Ten, který řekl „Potím se", sebral půdu a mořskou vodu a z nich stvořil stromy, rostliny, květiny a obilí, živočišstvo a lidi. Rostlinám se dařilo v půdě i v moři, živočichové se proháněli po zemi a plavali v moři, ale lidé se neprobudili. Bylo jich třicet devět. Spali na ledu a nehýbali se.

Posléze si ty tři ledové útvary dřeply k sobě, přitáhly kolena a nechaly se rozpouštět sluncem. Tály jako mléko a to mléko vtékalo do úst oněm spáčům, až se vzbudili. Člověčí mláďata teď pijí tohle mléko, bez něho se neprobudí k životu.

První se probudil Edondurath. Byl tak vysoký, že když se postavil, rozrazil hlavou oblohu, a začal padat sníh. Viděl, že se i ostatní hýbou a probouzejí a dostal z nich strach, a tak jednoho po druhém zabil pěstí. Třicet šest jich zabil. Ale jeden, předposlední, utekl. Jmenoval se Haharath. Běžel dlouho přes ledovou pláň a pak i mimo ni. Edondurath ho pronásledoval a nakonec dohonil a srazil k zemi. Haharath se potom vrátil do svého rodiště na Gobrinském ledu, kde ležela těla ostatních, ale poslední byl pryč: utekl, když Edondurath pronásledoval Haharatha.

Edondurath postavil ze zmrzlých těl svých bratrů dům a uvnitř čekal, až se vrátí ten poslední. Každý den promluvila jedna z mrtvol: „Hoří bratr? Hoří?" Všechny ostatní mrtvoly se zamrzlými jazyky odpovídaly: „Ne, ne." Pak Edondurath ve spánku vstoupil do kemmeru a mlátil sebou a mluvil nahlas ze spaní, a když se vzbudil, všechny mrtvoly říkaly: „Hoří! Hoří!" A poslední bratr, nejmladší, je uslyšel a přišel do domu z těl a spojil se s Edondurathem. Z těch dvou se zrodila lidská pokolení, z Edondurathova těla, z Edondurathova lůna. Jméno toho druhého bratra, mladšího, vlastně otce, není známo.

Každé dítě, které se jim narodilo, neslo v sobě kus temnoty, která ho pronásledovala, kamkoli ve dne šlo. Edondurath se zeptal:

„Proč mé syny tak pronásleduje temnota?" Jeho kemmer mu odpověděl: „Protože se narodili do světa smrtelných, proto je jim v patách smrt. Jsou ve středu času. Na počátku bylo slunce a led a neexistoval žádný stín. Na závěr, až s námi bude konec, se slunce samo pozře a stín pohltí světlo a nezbude nic než led a tma."