Levá ruka tmy

KAPITOLA DVACÁTÁ Bláhové počínání

Někde v poznámkách, které si Estraven psal během naší cesty přes Gobrinský led, se pozastavuje nad tím, proč se jeho přítel stydí plakat. Mohl jsem mu vysvětlit už tehdy, že to není ani tak moc stud jako spíše strach. Teď jsem šel Sinothským údolím, ten večer, co zemřel, dál do studené země, která strach nezná. Tam jsem přišel na to, že se člověk může vyplakat, ale k ničemu to není.

Odvedli mě zpět do Sassinothu a uvrhli mě do vězení, protože jsem se pohyboval ve společnosti člověka mimo zákon a protože pravděpodobně nevěděli, co jiného se mnou podniknout. Od samého začátku, ještě před tun než přišli oficiální příkazy z Erhenrangu, se mnou zacházeli hezky. Moje karhidské vězení byla vlastně zařízená místnost ve věži lordů-čekatelů na úřad; měl jsem krb, rozhlas a pětkrát denně pořádné jídlo. Bylo tam však bezútěšně. Postel byla tvrdá, přikrývky tenké, podlaha holá, vzduch studený – jako všechny pokoje v Karhide. Poslali mi ale lékaře, v jehož rukách a hlase bylo více neúnavné a blahodárné útěchy, než jsem kdy měl možnost poznat v Orgoreynu. Myslím, že po jeho příchodu zůstaly dveře odemčené. Vzpomínám si, jak byly otevřené a já jsem si přál, aby byly zavřené, protože tam z chodby nepříjemně táhlo. Ale neměl jsem sílu ani odvahu se zvednout z postele a ty vězeňské dveře zavřít.

Lékař, mladý, vážný, takový mateřský typ, mi klidně, ale přesvědčivě oznámil: „Pět nebo šest měsíců jste se nedostatečně živil a nadměrně jste se vyčerpával. Zničil jste se. Není z čeho čerpat dál. Ležte, odpočívejte. Ležte jako řeky v údolích zamrzlé během zimy. Klidně ležte. Čekejte."

Jenže když jsem usnul, ocitl jsem se pokaždé v tom náklaďáku, všichni jsme se k sobě choulili, všichni jsme zapáchali, třásli se, byli jsme nazí a namačkaní kvůli teplu jeden na druhého, kromě jednoho. Ten ležel opuštěně, opřený o zamřížované dveře, studený, v puse plno sražené krve. Byl to zrádce. Odešel sám, opustil nás, opustil mě. Probouzel jsem se rozezlený, slabě jsem se chvěl a tyto záchvaty zlosti končívaly slzami.

Musel jsem být dost nemocný, protože si pamatuji, co se mnou udělala vysoká horečka a že u mne jednu noc, možná i několik, ten lékař zůstal. Nevybavuji si ty noci, ale na jednu si vzpomínám – jak jsem mu říkal: „Mohl zastavit. Viděl tu hlídku. Vběhl rovnou mezi hlavně." Úplně slyším svůj vlastní plačtivý, naříkavý hlas.

Ten mladý lékař na to chvíli nic neříkal. „Snad nechcete tvrdit, že se zabil."

„Možná – "

„Toto prohlašovat o příteli, to je kruté. A pokud jde o Hartha rem ir Estravena, nechce se mi tomu věřit."

Když jsem mu to říkal, neuvědomil jsem si, jak opovrženíhodná je pro tyto lidi sebevražda. Pro ně neznamená jako pro nás jednu z možností. Pro ně je sebevražda vzdáni se možností, akt zrady. Karhiďan, který čte náš kánon, nevidí zločin v tom, že Jidáš zradil Ježíše, ale v činu, který jako výraz nejvyššího zoufalství odpírá možnost odpuštění, změny, života: v jeho sebevraždě. „Takže pro vás není Estraven zrádce?"

„Ani nikdy nebyl. Je mnoho těch, kdo nikdy nedbali obvinění vznesených proti němu, pane Aii."

Ale nenacházel jsem v tom žádnou útěchu, jen jsem nahlas vykřikl, co mě mučilo: „Tak proč ho zastřelili? Proč je mrtvý?" Na to mi neodpověděl, nebylo co. Nikdy mě oficiálně nevyslýchali. Zeptali se mě, jak jsem se dostal z pulefenské farmy do Karhide, a dál je zajímalo místo určení a smysl té zašifrované zprávy, kterou jsem odvysílal. Řekl jsem jim to. Tato informace šla rovnou do Erhenrangu ke králi. Záležitost s lodi zjevně udržovali v tajnosti, ale o mém útěku z orgotského vězení, o mé zimní cestě přes led, o mé přítomnosti v Sassinothu se otevřeně psalo a diskutovalo. O Estravenově roli se v rozhlase nezmínili, ani o jeho smrti. Přesto se o ní vědělo. Udržení tajemství je v Karhide do značné míry záležitost diskrétnosti, všeobecně přijaté mlčenlivosti – vynechání otázek, ale ne vynechání odpovědí. Přehledy zpráv mluvili o vyslanci panu Aiovi, ale každý věděl, že z rukou Orgoťanů mě vysvobodil Harth rem ir Estraven a že to on se mnou přešel led do Karhide a dokázal nebetyčnou lež komensální báchorky o tom, jak jsem loni na podzim v Mishnory nečekaně podlehl hormové horečce… Estraven předvídal poměrně přesně, jakou odezvu můj návrat vyvolá; mýlil se hlavně v tom, že ji podcenil. Kvůli mimozemšťanovi, který ležel v jednom pokoji v Sassinothu nemocný, neschopný jednat nebo se o něco starat, padly v průběhu deseti dnů dvě vlády.

Tvrzení, že padla orgotská vláda, ovšem znamená pouze to, že jedna skupina komensalů nahradila druhou skupinu komensalů ve vedoucích úřadech Třiatřicítky. Některé stíny se zkrátily, některé se prodloužily, jak říkají v Karhide. Frakce Sarf, která mě poslala do Pulefenu, se i přesto, že byla přistižena při lži, a ne poprvé, udržela až do té doby, kdy dal Argaven oficiálně ve známost, že v dohledné době do Karhide přiletí hvězdná loď. V ten den převzala vedoucí úřady Třiatřicítky Obslova strana, frakce Volný obchod. Takže jsem jim byl nakonec přece jenom prospěšný.

V Karhide pád vlády ve většině případů znamená, že ministerští předsedové upadnou v nemilost a jsou nahrazeni a zároveň dochází k výměně křesel v kyorremy; častými alternativami jsou však atentát, abdikace a vzpoura. Tibe se o udržení moci ani nepokusil. Fakt, že moje cena na poli mezinárodního shifgrethoru stoupla, plus fakt, že jsem vlastně nepřímo ospravedlnil Estravena, mi dodaly prestiž, natolik převyšující jeho, že rezignoval, jak jsem později zjistil, ještě než se erhenrangská vláda dozvěděla, že jsem vyslal vzkaz na svoji loď. Dostal avízo od Thessichera a podle toho jednal, čekal jen na zprávu o Estravenově smrti a potom podal demisi. Zároveň s utrpěnou porážkou měl pocit zadostiučiněni.

Jakmile byl Argaven obšírně obeznámen se situací, vzkázal pro mě, poslal mi žádost, abych ihned přijel do Erhenrangu, a s ní velkorysou částku na případné výdaje. Stejně velkoryse se zachovalo i město Sassinoth, které se mnou poslalo mladého lékaře, protože jsem na tom ještě nebyl zdravotně dobře. Jeli jsme na motorových saních. Z té cesty mi v paměti utkvěly jen útržky; probíhala hladce a v poklidu, s dlouhými zastávkami, když jsme čekali, až udusávače zprůjezdní silnici, a dlouhými nocemi v hostincích. Klidně to mohlo trvat jen dva tři dny, ale mně to připadalo dlouhatánské, a až po okamžik, kdy jsme projeli severními branami Erhenrangu do hlubokých ulic plných sněhu a stínu, si z toho moc nepamatuji.

Cítil jsem, že rány na srdci se poněkud zacelují a rozháraná mysl se srovnává. Předtím jsem byl zdrcený, hromádka neštěstí. Přestože mě teď ta snadná cesta unavila, našel jsem v sobe nějakou nedotčenou sílu. Nejspíše sílu zvyku, protože toto bylo konečně místo, které jsem znal, město, ve kterém jsem více než rok žil a pracoval. Znal jsem ulice, věže, ponuré dvory a cesty a fasády paláce. Věděl jsem, proč jsem tady. A tak mi poprvé jasně došlo, že když je můj přítel mrtvý, musím dotáhnout do konce to, zač zemřel. Musím usadit klenák do oblouku.

U bran paláce na mě čekal vzkaz, abych se ubytoval v jednom z domů pro hosty uvnitř objektu paláce. Byl to Dům s kulatou věží, který u dvora znamenal vysoký stupeň shifgrethoru: ani ne tak královy přízně jako spíše uznání významu. Obvykle tam byli ubytováni velvyslanci spřátelených mocností. To bylo dobré znamení. Cestou jsme však museli projit kolem Červeného rohového domu a já jsem nahlédl do úzké branky s obloukem, poblíž ní se nakláněl nad jezírko s šedým ledem holý strom, a podíval se na dům, který stále zel prázdnotou.

U vchodu do Domu s kulatou věži se mě ujal člověk v bílém hiebu a karmínové košili, se stříbrným řetězem na ramenou: Faxe, věštec z Pevnosti Otherhord. Při pohledu na jeho laskavou a krásnou tvář, první známou, kterou jsem po mnoha dnech spatřil, vystřídal mé rezolutní odhodlání pocit úlevy. Když mě Faxe pozdravil oním vzácně užívaným karhidským způsobem, že mě chytil za ruce, a přivítal mě jako svého přítele, dokázal jsem jeho vřelost částečně opětovat.

Jeho okres, Jižní Rer, ho vyslal do kyorremy začátkem podzimu. Zvolení pobývatele handdarské Pevnosti za člena rady není nic neobvyklého; obvykle však tento úřad nepřijímá snovač a věřím, že i Faxe by ho odmítl, kdyby ho tolik neznepokojovalo, jak Tibe vládne a kam zemi vede. A tak sundal zlatý řetěz snovače a navlekl si stříbrný řetěz radního; neměl moc času na to, aby po sobě zanechal nějakou trvalou stopu, protože od Themu už byl členem heskyorremy, neboli dříve Vnitřní rady, která slouží jako protiváha ministerského předsedy. A do této funkce ho jmenoval sám král. Byl pravděpodobně na cestě k výšinám, z nichž Estraven před necelým rokem spadl. Politické kariéry jsou v Karhide prudké a strmé.

V Domě s kulatou věží, chladné, okázale nádherné, nevelké stavbě, jsme si s Faxem obšírně povídali, dokud jsem se nemusel setkat s kýmsi dalším nebo učinit jakési formální vyhlášení nebo veřejně vystoupit. Zpříma se mi díval do očí a zeptal se mě: „Takže přiletí loď a přistane u nás: větší než ta, která před třemi roky přivezla vás na ostrov Horden. Je to tak?"

„Ano. Tedy – odeslal jsem vzkaz, aby se připravili k příletu."

„Kdy přistanou?"

Když jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, kolikátého je, zvolna mi docházelo, jak jsem na tom byl v poslední době bídně. Musel jsem si pozpátku odpočítávat až po den před Estravenovou smrtí. Když mi svitlo, že jestliže loď byla v minimální vzdálenosti, bude teď už na planetární oběžné dráze a bude čekat na moje pokyny, dostal jsem další šok.

„Musím se s lodí spojit. Budou potřebovat instrukce. Kde mají podle krále přistát? Měla by to být nějaká neobydlená oblast, dost velká. Musím se dostat k vysilači -"

Vše se vyřídilo svižně, lehce. Nekonečné zákruty a nezdary mých dřívějších jednání s erhenrangskou vládou se rozplynuly jako pole ledových ker v rozvodněné řece. Kolo se otočilo… Dalšího dne jsem měl mít audienci u krále.

Šest měsíců trvalo Estravenovi, než zařídil první audienci. Zařizování druhé mu trvalo zbytek života.

Tentokrát jsem byl příliš unavený na to, abych se strachoval, a kromě toho jsem měl na mysli tolik věcí, že převážily nad zaražeností. Šel jsem dlouhým červeným sálem pod zaprášenými praporci a stál jsem před třemi velkými krby, v nichž praskaly a jiskřily tři jasné ohně. Král seděl poblíž centrálního krbu, skrčený, na vyřezávané stoličce u krbu.

„Posaďte se, pane Aii."

Sedl jsem si na opačnou stranu krbu a Argavenův obličej naproti jsem viděl ve světle plamenů. Vypadal sešle a staře. Vypadal jako žena, která přišla o své dítě, jako muž, který přišel o svého syna.

„Tak tedy vaše loď, pane Aii, přistane."

„Přistane, pane, v Athten Fenu, jak jste žádal. Měli by tu být dnes večer, na začátku Třetí hodiny."

„Co když se do toho místa netrefí? To pak všechno shoří?"

„Budou sledovat naváděcí signál až sem, vše je zařízeno. Nemůže se stát, že by se netrefili."

„A kolik jich tam je – jedenáct? Říkám to dobře?"

„Ano, můj pane. Není jich tolik, abyste se musel bát."

Argaven chtěl něco nervózně naznačit rukama, ale gesto nedokončil. „Já už se vás, pane Aii, nebojím."

„To jsem rád."

„Sloužil jste mi dobře."

„Já ale nejsem váš služebník."

„To vím," odpověděl lhostejně. Zahleděl se do ohně a žvýkal si zevnitř ret.

„Předpokládám, že můj ansibl je v Mishnory v rukou Sarfu. Na palubě lodi však budou mít další. Od té chvíle budu vystupovat, pokud nebudete mít nic proti tomu, jako zplnomocněný velvyslanec Ekumenu s právem diskutovat o smlouvě o spojenectví s Karhide a podepsat ji. Prostřednictvím ansiblu se dá dohodnout ratifikace na Hainu a různých dalších stabilitách."

„Výborně."

Dál už jsem neříkal nic, protože mi nevěnoval tak úplně pozornost. Špičkou boty strčil do jednoho polena v krbu, až s praskotem vyletělo několik červených jisker. „Proč mě k čertu podvedl?" dožadoval se pronikavým vysokým hlasem odpovědi a poprvé se na mě zpříma podíval.

„Kdo?" opětoval jsem jeho přímý pohled.

„Estraven."

„Docílil toho, že nepodvádíte sám sebe. Když jste začal věnovat svou přízeň frakci, která mi nebyla přátelsky nakloněna, odklidil mě. A přivedl mě zpátky k vám až teď, když vás samotný můj návrat přesvědčil o tom, abyste přijal misi z Ekumenu a ocenil její význam.

„Proč mi nikdy o té větší lodi neřekl?"

„Protože o ni nevěděl: než jsem odešel do Orgoreynu, s nikým jsem o ní nemluvil."

„A tam jste to vy dva vyklopili těm nejlepším, jen co je pravda. On usiloval o to, aby z vaší mise vytěžili Orgoťané. Celou dobu spolupracoval s Volným obchodem. A to nebyla zrada?"

„Nebyla. On totiž věděl, že ať spojenectví s Ekumenem uzavře kterákoli ze zemí, ta druhá ji bude vzápětí následovat. Což bude; stejně jako budou následovat Sith a Perunter a Souostroví, než se tady sjednotíte. On, můj pane, vroucně miloval svou zem, ale nesloužil ani jí, ani vám. Sloužil stejnému pánu jako já."

„Ekumenu?" udiveně zvídal Argaven.

„Ne. Lidstvu."

Když jsem to říkal, nebyl jsem si jistý, jestli je to pravda. Pravda jen zčásti; zrnko pravdy. Kdybych tvrdil, že Estraven jednal na základě čistě osobní náklonnosti, smyslu pro zodpovědnost a přátelství k jedné jediné lidské bytosti, nebylo by na tom o nic méně pravdy. Ani to by však nebyla úplná pravda.

Král neodpovídal. Zachmuřený, vrásčitý, povadlý obličej měl obrácený k ohni.

„Proč jste tu vaši loď zavolal, než jste mi dal vědět, že se vracíte do Karhide?"

„Abych vám položil nůž na krk. Vzkaz pro vás by mohl zachytit lord Tibe a ten mě mohl předat zpět Orgoťanům. Nebo mě dát zastřelit. Tak, jako dal zastřelit mého přítele."

Král na to neříkal nic.

„Nezáleží až tak moc na tom, abych přežil, ale mám a měl jsem povinnost vůči Gethenu a Ekumenu, musel jsem splnit úkol. Abych si zajistil šanci na jeho splnění, vyslal jsem nejdříve signál na loď. Poradil mi to Estraven a bylo to tak správné."

„No, rozhodně to nebylo nesprávné. V každém případě aspoň přistanou u nás; my budeme první… A jsou všichni jako vy? Všichni zvrhlí, neustále v kemmeru? Podivná sešlost se nám tady bude ucházet o čest být přijata… Řekněte lordu Gorchemovi, komořímu, co se od nás při přijetí očekává. Dohlédněte na to, abychom nic nevynechali a nikoho se ničím nedotkli. Ubytováni budou kdekoli v paláci, kde to považujete za vhodné. Rád bych jim prokázal čest. Vy jste už svou laskavost prokázal několikrát, pane Aii. Dokázal jste, že komensalové jsou lháři a hlupáci."

„A nyní spojenci."

„To vím taky," odsekl. „Ale nejdříve Karhide – nejdříve Karhide!"

Přikývl jsem.

Po krátké odmlce se zeptal: „Jaké to bylo, ta cesta přes led?"

„Žádná legrace."

„Estraven byl podle mě na takovou bláznivou cestu ten správný typ. Tvrdý jako skála. A nedal se ničím zaskočit. Mrzí mě, že je mrtvý."

Nenapadla mě žádná odpověď.

„Přijmu vaše… krajany zítra odpoledne o Druhé hodině. Ještě něco potřebujeme domluvit?"

„Očistěte, prosím vás, Estravenovo jméno a zrušte nařízení o exilu."

„Ještě ne, pane Aii. Ať to neuspěcháme. Něco dalšího?"

„Už ne."

„Tak můžete jít."

Takže jsem ho zradil i já. Kdysi jsem se zařekl, že loď nepřistane, dokud jeho vyhoštěni nebude odvoláno, jeho jméno očištěno. Nemohl jsem však promarnit to, za co on zemřel, tím, že bych na té podmínce trval. To by ho z vyhnanství nepřivedlo.

Zbytek dne jsme s lordem Gorchemem a dalšími chystali vše potřebné pro přijetí a ubytování posádky lodi. O Druhé hodině jsme se na motorových saních vydali do Athten Fenu, asi padesát kilometrů severovýchodně od Erhenrangu. Místo určeni pro přistáni se nacházelo na bližším okraji rozsáhlé neobydlené oblasti, rašeliniště, příliš bažinatého, aby se dalo osídlit a zúrodnit, teď v polovině Irremu to byla rovná zmrzlá pustina s několika metry sněhu. Rádiový maják byl celý den v provozu a zachytil zpětné signály z lodi.

Posádka musela při sestupu vidět na obrazovkách rozhraní světla a tmy běžící zřetelně napřič Velkým kontinentem a kopírující hranici od Guthenského zálivu po záliv Charisune, a štíty Kargavu, ještě osvětlené sluncem, musely vypadat jako řetěz hvězd; poněvadž když jsme vzhlédli a viděli tu jednu hvězdu klesat, už se smrákalo.

S burácením a slávou přistála, kolem se s řevem zvedala bílá pára, jak se stabilizátory zabořily do velkého jezera vody a bláta, do jezera, které vytvořila brzdící raketa; vespod, na dně močálu, byla trvale zamrzlá půda tvrdá jako žula, a tak raketa pevně usedla, vypla motory, čněla nad okolním jezerem, které rychle znovu zamrzalo; velká, štíhlá ryba stojící pevně na ocase, v soumraku Zimní planety temně stříbrná.

Poprvé od chvíle, kdy se ozval hluk a objevila záře přilétající lodi, Faxe z Otherhordu vedle mě promluvil. „Mám radost, že jsem se toho dožil," řekl. Totéž řekl i Estraven, když se podíval na led, na smrt; škoda že totéž nemůže říct dnes večer. Abych zapudil černé myšlenky, které mě pronásledovaly, vydal jsem se po sněhové ploše k lodi. Byla už ochlazená chladicí směsí mezi jednotlivými vrstvami trupu lodi, a když jsem se přiblížil, rozevřel se protáhlý otvor a k ledu se vysunula půvabná křivka výstupního modulu. Jako první se vynořila Lang Heo Hewová, nezměněná, pochopitelně přesně taková, jakou jsem ji viděl naposledy, před třemi roky v mém životě, před pár týdny v jejím. Podívala se na mě a na Faxe a na ostatní, kteří mě doprovázeli, a zastavila se na konci toho výsuvného modulu. Vážným hlasem pronesla v karhidštině: „Přicházím jako přítel." Jejím očím jsme se všichni jevili jako cizinci. Nechal jsem Faxe, aby ji pozdravil jako první.

On potom ukázal na mě a ona ke mně přistoupila a chytila mě za pravou ruku, jak je to u nás zvykem, a podívala se mi do tváře. „Áá, Genly! Nepoznala jsem tě!" Připadalo mi zvláštní po tak dlouhé době slyšet ženský hlas. Poradil jsem i ostatním, aby vystoupili z lodi: jakýkoli projev nedůvěry by v tuto chvíli můj karhidský doprovod cítil jako ponížení, jako útok na jejich shifgrethor. Vycházeli ven a neobyčejně zdvořile se zdravili s Karhiďany. Jenže mně připadali všichni zvláštní, muži a ženy, i když jsem je dobře znal. Jejich hlasy mi zněly divně: nějak moc hluboce a pronikavě. Byli jako smečka zvláštních velkých živočichů, dvou různých druhů; velké opice s inteligentníma očima, všechny v říji, v kemmeru… Brali mě za ruce, dotýkali se mě, drželi mě.

Podařilo se mi ovládnout se a během jízdy v saních zpět do Erhenrangu jsem Heo Hewové a Tulierovi sdělil, co bylo nezbytně nutné, aby věděli o situaci, do které přicházejí. Jakmile jsme však dojeli k paláci, musel jsem okamžitě do svého pokoje.

Přišel ke mně lékař ze Sassinothu. Jeho klidný hlas a jeho tvář, mladá, vážná tvář, ani mužská, ani ženská, lidská tvář, to byla pro mě úleva, to mi bylo blízké, tak to bylo správné… Ale sotva mi přikázal, abych si lehl, a podal mi nějaký lehce uklidňující lék, začal:

„Viděl jsem vaše spoluvyslance. Je to něco úžasného, přistáni lidí z hvězd. A zrovna já se toho dožiju!"

A opět v tom byla radost a odvaha, tak obdivuhodné na karhidské povaze – a na lidské povaze -, a třebaže jsem nebyl v stavu je sdílet s ním, upírat mu je by bylo ohavné. Řekl jsem tedy, nepřesvědčivě, ale naprosto pravdivě: „I pro mě je to vskutku skvělý zážitek, poznat nový svět, nové bytosti."

Na sklonku jara, koncem Tuwy, když už polevovaly záplavy a znovu se dalo cestovat, uvolnil jsem se z práce na svém malém velvyslanectví v Erhenrangu a vyjel na východ. Moji lidé byli tou dobou rozptýleni po celé planetě. Jelikož jsme měli oprávněni používat vzduchovozy, Heo Hewová spolu s dalšími třemi lidmi odletěli do Sithu a Souostroví, zemí mořské polokoule, které jsem dříve úplně pomíjel. Další byli v Orgoreynu a dva váhaví v Perunteru, kde oblevy začínají až v Tuwě a týden nato prý všechno znovu zamrzá. Tulier a Kesta byli v Erhenrangu, dařilo se jim dobře a zvládali, co se naskytlo. S ničím nebylo potřeba spěchat. Vždyť jakákoli loď, která by teď hned vystartovala z nejbližší spojenecké planety, by nepřiletěla dříve než za sedmnáct let planetárního času. Je to okrajový svět, svět na hranici. Za ním, směrem k paži jižního Orionu, nebyla objevena žádná obydlená planeta. A ke kmenovým planetám Ekumenu je to ze Zimní planety pěkná dálka: padesát roků na planetu Hain-Davenant, celý lidský život na Zemi. Žádný spěch.

Přešel jsem Kargav, tentokrát níže položenými průsmyky, po silnici, která nahoře kopíruje pobřeží jižního moře. Navštívil jsem vesnici, která byla moji první zastávkou, když mě před třemi roky rybáři přivezli z ostrova Horden; obyvatelé toho krbu mě stejně jako tehdy přijali bez sebemenšího překvapení. Týden jsem strávil ve velkém přístavním městě Thather při ústí řeky Ench a poté jsem se začátkem léta pěšky vydal do Kermu.

Putoval jsem na východ a na jih krkolomnou drsnou krajinou plnou útesů a zelených kopců a velkých řek a samot, až jsem došel k Zamrzajícímu jezeru. Když jsem se z břehu jezera zadíval k horám na jihu, uviděl jsem světlo, které jsem znal: záblesk, bílou záplavu oblohy, odlesk ledovce vysoko za ní. Tam byl led.

Estre pamatovalo hodně. Jeho krb i hospodářská stavení byla z šedého kamene, lámaného na příkrém svahu, ke kterému se Estre tisklo. Hlučně se tam proháněl vítr a celkový dojem byl pochmurný.

Zaklepal jsem a dveře se otevřely. Řekl jsem: „Prosím vaše panství o pohostinnost. Byl jsem přítel Therema z Estre."

Ten, co mi otevřel, drobný, vážný, devatenáctiletý nebo dvacetiletý mladík, mě v tichosti vyslechl a v tichosti mě vpustil do krbu. Vzal mě do umývárny, do oblékárny, do velké kuchyně, a když se takto postaral, aby byl host čistý, oblečený a naježený, nechal mě v ložnici, jejíž okenní skuliny v tlustých zdech vedly dolů na šedé jezero a morové lesy, rozprostírající se mezi Estre a Stokem. Byla to ponurá krajina, ponurý dům. V hlubokém krbu hučel oheň a jako vždy více rozehříval duši a oči než tělo, protože kamenná podlaha a stěny, vítr vanoucí z hor a od ledu pohlcovaly většinu tepla z plamenů. Ale já jsem zimu necítil, na rozdíl od prvních dvou roků na Zimní planetě; už jsem žil v studené zemi dost dlouho.

Asi za hodinu mi ten hoch (v jeho zjevu a pohybech byla dívčí hbitost a křehkost, ale žádná dívka by tak dlouho nemlčela) přišel říct, že jestli si přeji, lord z Estre mě přijme. Šel jsem za nim dolů po schodech, dlouhými chodbami, kde právě hráli něco jako na schovávanou. Kolem nás se míhaly děti, vynořovaly se těsně u nás, malé vzrušeně vřískaly, větši se jako stíny protahovaly ode dveří ke dveřím, ruce přes pusu, aby nebylo slyšet jejich chichotání. Jeden mrňavý pětiletý, možná šestiletý tlouštík se srazil s mýma nohama, začal padat a popadl za ruku mého průvodce, aby se zachránil. „Sorve!" vyjekl a celou dobu na mě kulil oči, „Sorve, já se schovám v pivovaru -!" A vymrštil se jako oblázek z praku. Mladíka to vůbec nevyvedlo z konceptu a vedl mě dál a přivedl mě do vnitřního krbu k lordu z Estre.

Esvans Harth rem ir Estraven byl stařec, bylo mu přes sedmdesát a trápila ho artróza kyčelních kloubů. Seděl vzpřímeně na pojízdné židli u krbu. Měl široký obličej, sešlý a strhaný věkem, jako skála v proudu: v něm klidný výraz, nevýslovně klidný.

„Vy jste vyslanec Genry Ai?"

Podíval se na mě, já na něho. Therem byl syn, pokrevní dítě, tohoto starého člověka. Therem, mladší syn; Arek, starší; ten bratr, jehož hlas slýchal v mém, když jsem ho v myšlenkách oslovoval; oba dva nyní mrtví. V tom strhaném, klidném, ošlehaném, starém obličeji, který se setkal s mým pohledem, jsem nenašel nic ze svého přítele. Nenašel jsem v něm nic kromě jistoty, kromě neklamného faktu, že Therem je mrtev.

Bylo to ode mne bláhové počínání, jít do Estre a doufat, že tam najdu útěchu. Útěcha neexistovala; a proč by pouť do místa přítelova dětství měla mít nějaký význam, proč by měla zaplnit absenci něčeho, ulevit svědomí? Nic se nedá změnit. Moje cesta do Estre však měla ještě jeden cíl a ten jsem uskutečnit mohl.

„Byl jsem s vaším synem celé měsíce před jeho smrtí. Byl jsem s ním, když zemřel. Přinesl jsem vám deník, který si vedl. A jestli vás něco z té doby zajímá – "

Starcova tvář se nijak významně nezměnila. Dál z ní vyzařoval klid. Ale mladík najednou prudce přešel ze stínu do světla mezi oknem a ohněm, do skomírajícího ponurého světla, a rázně promluvil: „V Erhenrangu ho pořád nazývají Estraven zrádce."

Stařec se podíval na hocha, potom na mě.

„Toto je Sorve Harth," řekl, „dědic Estre, syn mých synů."

Žádný zákaz incestu tam neplatí, to jsem věděl. Na chvíli mi ale vyrazila dech ta zvláštní představa, zvláštní pro mě z Terry, a také to, že v tomto zamlklém, energickém chlapci z venkova vidím záblesk povahy svého přítele. Hlas mi přeskakoval, když jsem říkal:

„Král to odvolá. Therem žádný zrádce nebyl. Záleží na tom, co o něm říkají hlupáci?"

Stařec pomalu, plynule kývl hlavou. „Záleží," řekl.

„Vy jste spolu přešli Gobrinský led, vy a on?" ujišťoval se Sorve.

„Ano."

„Rád bych o tom slyšel, pane vyslanče," velmi klidně žádal starý Esvans. Ale mladík, Theremův syn, o překot zjišťoval: „Řekněte nám, jak zemřel. – Řekněte nám o jiných světech mezi hvězdami – o jiném druhu lidí, o jiném životě."