Levá ruka tmy

KAPITOLA OSMÁ Jiná cesta do Orgoreynu

Léto jsem prožil spíše jako průzkumník než jako mobil, pohyboval jsem se po Karhide od města k městu, od panství k panství, pozoroval jsem a naslouchal – což mobil nemůže dělat od samého počátku, když je ještě něco jako zázrak a nestvůra a musí být pořád v pohotovosti a předvádět se. Svým hostitelům v těch zemědělských krbech a vesnicích jsem říkal, kdo jsem; většina z nich o mně něco málo slyšela z rozhlasu a měla matnou představu, co jsem zač. Byli zvědaví, někteří více, někteří méně. Jen málo jich mělo z mé osoby strach, jen u mála z nich se projevovala xenofobie. V Karhide není nepřítelem cizinec, vetřelec. Neznámý cizinec je hostem. Nepřítelem je soused.

V měsíci Kuse jsem bydlel na východním pobřeží v jednom klanu – krbu nazývaném Gorinhering; bylo to něco mezi domem, městem, pevností a farmou, vybudované na kopci nad věčnými mlhami Hodominského oceánu. Žilo tam asi pět set lidi. Před čtyřmi tisíci roky bych jejich předky našel na stejném místě, v tomtéž typu domu. V průběhu těch čtyř tisíciletí byl vyvinut elektromotor, začaly se používat rozhlasové přijímače a elektrické stavy a elektrické dopravní prostředky a zemědělské stroje a všechny možné další stroje a postupně nastala doba strojová, bez nějaké průmyslové revoluce, bez jakékoli revoluce. Zimní planeta za třicet staletí nedosáhla toho, co se jednou podařilo na planetě Terra za třicet desetiletí. Zároveň však Zimní planeta nezaplatila takovou daň jako Terra.

Zimní planeta je krutá; trest za nesprávné počínání je jistý a okamžitý: smrt následkem zimy nebo smrt následkem hladu. Žádná možnost omylu, žádné omilostnění. Jednotlivec může věřit ve své štěstí, ale společnost ne; a kulturní změna, jakož i náhodná mutace mohou způsobit nejistotu. A tak vývoj postupoval velmi pomalu. V každém bodě historie by pozorovatel při letmém pohledu řekl, že veškerý technický pokrok a šíření nových technologu se zastavily. Ale nezastavily se nikdy. Je to jako s horskou bystřinou a ledovcem. Oba dojdou tam, kam míří.

Hodně jsem v Gorinheringu mluvil se starými lidmi a také s dětmi. Pro mě to byla první příležitost k většímu kontaktu s dětmi, protože v Erhenrangu jsou všechny v soukromých nebo veřejných krbech a školách. Čtvrtina až třetina dospělého městského obyvatelstva je naplno zapojena do výchovy a vzděláváni děti. Tady se klan staral o své vlastní děti sám; nikdo a všichni za ně nesli zodpovědnost. Bylo to divoké stádo, honící se po kopcích a plážích, schovaných v mlze. Když se mi podařilo jedno zastavit a chvíli s nim promluvit, zjistil jsem, že jsou plaché, hrdé a úžasně důvěřivé.

Rodičovský instinkt má na Gethenu spoustu podob, stejně jako kdekoli jinde. Nelze tedy zevšeobecňovat. Nikdy jsem Karhiďana neviděl uhodit dítě. Jen jednoho jsem slyšel, jak rozzlobeně dítě okřikuje. Jejich láskyplnost ve vztahu k dětem mi připadala hluboká, účinná a téměř zcela nesobecká. Jen v té nesobeckosti se zřejmě liší od toho, čemu říkáme,mateřský‘ pud. Mám dojem, že skoro nemá smysl dělat rozdíl mezi mateřským a otcovským pudem; rodičovský instinkt, přání ochraňovat, podporovat, není charakteristickým znakem jednoho pohlaví…

Na začátku Hakanny jsme v Gorinheringu poslouchali přehled zpráv z paláce, byla to samá porucha, ale oznamovali, že král Argaven očekává dědice. Ne syna od svého kemmera, těch měl už sedm, ale dědice ze svého těla, královského syna. Král byl těhotný.

Připadalo mi to legrační a lidem v klanu také, i když důvody byly různé. Říkali, že je starý na to, aby rodil děti, a začali na to téma šprýmovat a měli sprosté narážky. Staří pak několik dní chodili a neklábosili o ničem jiném. Králi se smáli, ale jinak se o něho moc nezajímali. „Karhide, to jsou panství," řekl kdysi Estraven, a jako spousta ostatních věci, které Estraven kdy řekl, i tato myšlenka se mi stále vybavovala, jak jsem se dovídal stále více. Zdánlivý stát, po staletí sjednocený, byl ve skutečnosti slepenec nerovnocenných knížectví, měst, vesnic,,pseudofeudálních kmenových hospodářských uskupení’, nepřeberného množství mocných, schopných, svárlivých osobností a nad tím vším byla zlehka a nejistě rozprostřena síť úřední moci. Nabyl jsem dojmu, že nic nemůže nikdy sjednotit Karhide jako národ. Obrovské rozptýlení rychlých komunikačních prostředků většinou přivodí téměř nevyhnutelně nacionalismus, ale tady k ničemu takovému nedošlo. Ekumen se nemůže obrátit na tyto lidi jako na společenský útvar, jako na mobilizovatelnou jednotku: musí spíše působit na jejich silný, ač nevytříbený smysl pro humanitu a svornost mezi lidmi. Úplně mě ta myšlenka zaujala. Ovšemže jsem se mýlil; dozvěděl jsem se však něco o Getheňanech, což se v dlouhodobé perspektivě ukázalo jako užitečný poznatek.

Pokud jsem nechtěl ve Staré Karhide strávit celý rok, musel jsem se do Západního podhůří vrátit, než se uzavrou průsmyky v Kargavu. I tady na pobřeží poslední měsíc léta už dvakrát lehce zasněžilo. Dosti zdráhavě jsem se znovu vydal na západ a do Erhenrangu jsem přišel na začátku Goru, prvního podzimního měsíce. Argaven byl tou dobou v ústrani v letohrádku ve Warreveru a na dobu slehnutí jmenoval regentem Pemmera Harge rem ir Tiba. Tibe už do sytosti využíval své dočasné moci. Uběhlo jen pár hodin od mého příjezdu a už jsem viděl, že moje analýza Karhide má trhliny – byla už zastaralá -, a také jsem se začal v Erhenrangu cítit nesvůj a ohrožený.

Argaven nebyl duševně v pořádku; zhoubná inkoherence jeho myšlení zatemnila náladu hlavního města; sžíral ho strach. Všechno dobré, co se za jeho vlády udělalo, bylo dílem jeho ministrů a kyorremy. Nenadělal však ani moc zla. Potýkal se sice se svými nočními můrami, ale to království nijak neškodilo. Zato jeho bratranec Tibe, to bylo něco jiného, protože jeho duševní vyšinutí mělo svou logiku. Tibe věděl, kdy jednat a jak jednat. Nevěděl jen, kdy přestat.

Tibe hodně mluvil v rozhlase. Estraven to nikdy nedělal, když byl u moci, neodpovídalo to ani karhidskému duchu: jejich vláda nebyla normálně veřejnou záležitostí; vědělo se o ní málo, držela se pod pokličkou. Tibe však řečnil. Když jsem slyšel z rádia jeho hlas, vybavily se mi znovu jeho dlouhé zuby, když se usmíval, a obličej pokrytý sítí jemných vrásek. Jeho projevy byly dlouhé a hlasité: chvála Karhide, shazováni Orgoreynu, urážení ‚neloajálních frakcí‘, diskuse o.integritě hranic království', přednášky z historie, etiky a ekonomie, to vše patetickým, pokryteckým, procítěným hlasem, který se přímo rozohňoval, když někomu spílal nebo pochleboval. Zeširoka mluvil o vlastenecké hrdosti a lásce k otčině, ale málo o shifgrethoru, osobni hrdosti a prestiži. Ztratila Karhide v té záležitosti v Sinothském údolí natolik svou vážnost, že se tohoto tématu nedalo dotknout? Ne; o Sinothském údolí hovořil často. Došel jsem k závěru, že se řečem o shifgrethoru vyhýbal úmyslně, protože chtěl vyburcovat mnohem elementárnější a nekontrolovanější emoce. Chtěl rozdmýchat něco, čehož vybroušeným a vytříbeným projevem byl celkový model shifgrethoru. Přál si, aby jeho posluchači byli vystrašení a rozčileni. Námětem jeho projevů vůbec nebyla hrdost a láska, ačkoli tato slova do omrzeni opakoval; v jeho podání znamenala sebechválu a nenávist. Hodně času také věnoval otázce pravdy, protože, jak tvrdil, on dokáže.proniknout pod slupku civilizace'.

Je to neměnná, všudypřítomná, ošidná metafora, ta s tou slupkou (nebo nátěrem nebo pliocénní vrstvou nebo bůhvíčím ještě), skrývající ušlechtilejší realitu pod povrchem. Může skrývat tucet falešných představ najednou. Jednou z nejnebezpečnějších je tvrzení, že, protože civilizace je umělá, je nepřirozená: že je protikladem primitivnosti. Je jasné, že žádná slupka neexistuje, že jde o proces růstu a primitivnost a civilizace jsou stupně téhož. Má-li civilizace nějaký protiklad, pak je jim válka. Z těch dvou má člověk bud jednu nebo druhou. Ne obě. Když jsem tak poslouchal Tibovy hloupé plamenné projevy, zdálo se mi, že naháněním strachu a přesvědčováním sleduje jediné – chce donutit lidi, aby změnili volbu, kterou učinili, než se začala psát jejich historie, volbu mezi těmito protiklady.

Čas možná dozrál. Ať byl jejich materiální a technologický vzestup jakkoli pomalý, jakkoli si cenili.pokroku' jako takového, přesto za posledních pět či deset či patnáct století trošičku přírodu předběhli. Už nebyli bezezbytku vydáni na milost a nemilost podnebí; špatná sklizeň nezpůsobila hlad v celé provincii, tuhá zima neodřezávala města od sebe. Na základě této materiální stability postupně Orgoreyn vybudoval sjednocený a čím dále výkonnější centralizovaný stát. Teď je na Karhide, aby udělala totéž, dala se dohromady. Cesta, jak toho docílit, nevede přes vyburcováni vědomi vlastní důstojnosti ani povzneseni obchodu, ani přes zlepšeni silnic, farem, škol a tak dále; nic takového, to je všechno civilizace, slupka a tu Tibe s opovržením zamítl. Sledoval něco jistějšího, jistý, rychlý a trvalý způsob, jak z lidí udělat národ: válku. Jeho představy války nemohly být příliš přesné, ale byly dostačující. Jediný další prostředek, jak lidi okamžitě a dokonale zmobilizovat, je nové náboženství; žádné však nebylo po ruce; spokojí se tedy s válkou.

Podal jsem regentovi zprávu, ve které jsem citoval svůj dotaz věštcům z Otherhordu a odpověď, které se mi dostalo. Tibe na to nereagoval. Poté jsem šel na orgotské vyslanectví a požádal o povolení ke vstupu do Orgoreynu.

V kancelářích stabilů Ekumenu na Hainu bylo zaměstnáno méně lidi než na vyslanectví jedné malé země ve druhé; a všichni tu byli vyzbrojeni metry zvukových pásků a záznamů. Byli pomalí, byli důkladní; ani stopa po lajdácké aroganci a nepředvídatelné nevyzpytatelnosti charakteristické pro karhidské úřednictvo. Čekal jsem, zatímco oni vyplňovali své formuláře.

Čekání bylo čím dál nepříjemnější. Zdálo se mi, že se každým dnem násobí velikost palácové gardy i městské policie v ulicích Erhenrangu; byli vyzbrojení, a dokonce poznenáhlu začínali nosit něco jako uniformu. Atmosféra ve městě byla ponurá, i když obchod kvetl, panovala všeobecná prosperita a slušné počasí. Nikdo se mnou nechtěl mít nic společného. Moje,bytná‘ přestala lidem ukazovat můj pokoj a spíše si stěžovala, že ji ‚lidé z paláce‘ obalamutili, a jednala se mnou více jako s politicky podezřelým než jako s respektovanou.poutovou atrakcí. Tibe měl projev o přepadení Sinothského údolí: „stateční karhidští farmáři, skuteční vlastenci" se vrhli přes hranici, zaútočili na orgotskou vesnici, vypálili ji a zabili devět vesničanů, jejich těla pak odtáhli zpět a svrhli je do řeky Ey, „do hrobu", hřímal regent, jaký uchystáme všem nepřátelům našeho národa!" Tento pořad jsem vyslechl v jídelně svého ostrova." Někteří lidé vypadali při poslechu zachmuřeně, někteří bez zájmu, jiní spokojeně, ale ve všech těch různých výrazech tváře byl jeden společný prvek, nepatrný tik, křeč v tváři, která tam dříve nebývala, znepokojení.

Ten večer přišel ke mně do pokoje člověk, první návštěvník od té doby, co jsem se vrátil do Erhenrangu. Byl drobný, měl vyhlazenou pleť a nesmělé vystupováni a na sobě měl zlatý řetěz věštce, jednoho z celibátníků. „Jsem přítel člověka, který byl vaším přítelem," šel bryskně k věci, jak to plaší lidé dělávají. „Přišel jsem vás požádat o laskavost, kvůli němu."

„Myslíte Faxe -?"

„Ne. Estravena."

Z mého obličeje se musela vytratit vstřícnost. Nastala kratičká pauza, po niž ten neznámý dodal: „Estravena, toho zrádce. Snad si na něho vzpomínáte."

Plachost nahradil hněv a příchozí se mnou začínal hrát shifgrethor. Kdybych chtěl na tu hru přistoupit, musel bych říct něco jako „nejsem si jistý; řekněte mi o něm něco". Ale nechtěl jsem hrát a tou dobou už jsem byl zvyklý na sopečné karhidské nálady. Čelil jsem jeho hněvu tím, že jsem se jakoby ospravedlňoval: „Jistěže si vzpomínám."

„Ale ne jako na přítele." Jeho tmavé šikmé oči hleděly přímo a pronikavě.

„Spiše s vděčností a zklamáním. On vás za mnou poslal?"

Nečekal jsem, že se rozpovídá.

Řekl: „Promiňte, že jsem si dovolil. Přijímám, co jsem si svou troufalostí vysloužil."

Zastavil jsem toho odměřeného človíčka, když už vykročil ke dveřím. „Prosím vás, já nevím, kdo jste ani co chcete. Já jsem neodmítl, já jsem jen nesvolil. Musíte mi přiznat právo na přiměřenou opatrnost. Estravena vyhnali za to, že podporoval moji misi zde – "

„Máte pocit, že jste mu za to zavázán?"

„Ano, v jistém smyslu ano. I když moje mise je nade všechny osobni závazky a projevy loajality."

„Pokud je tomu tak," ohradil se ten člověk s nevyvratitelnou jistotou, „pak je ta mise nemorální."

To mě zarazilo. Vynesl soud o Ekumenu a já jsem na to neměl co říct. „Myslím, že není; chyba není v poselství, ale v poslovi. Ale prosím vás, řekněte mi, co bych měl udělat."

„Mám určitou sumu peněz, z nájemného a splacených dluhů, které se mi podařilo vyzískat z trosek přítelova majetku. Když jsem zaslechl, že máte v úmyslu odejít do Orgoreynu, napadlo mě, že vás poprosím, abyste mu ty peníze vzal, pokud ho najdete. Jak víte, byl by to trestný čin. A mohlo by to také být marné počínání. On může být totiž v Mishnory nebo na některé z těch odporných farem nebo mrtvý. Já to nemám jak zjistit. V Orgoreynu žádné známé nemám a tady jsem se neodvážil nikoho zeptat. Napadl jste mě Vy, vy jste nad politikou, vy můžete svobodně přijít a odejít. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že i vy máte samozřejmě svou politiku. Omlouvám se za svou bláhovost."

„Já mu ty peníze vezmu. Ale jestli je mrtvý nebo jestli ho nenajdu, komu je mám vrátit?"

Nespouštěl ze mě oči. V jeho obličeji se něco dělo, proměňoval se. Zatajil dech a vzlykl. Většina Karhiďanů se snadno rozpláče, nestydí se za pláč o nic víc než za smích. Pak řekl: „Děkuji vám. Jmenuji se Foreth. Jsem pobývatel pevnosti Orgny."

„Jste z Estravenova klanu?"

„Ne. Foreth rem ir Osboth. Byl jsem jeho kerruner."

V době, kdy jsem se s Estravenem znal, žádného kemmera neměl, ale žádné podezření vůči tomuto člověku ve mně nevyklíčilo. Možná bezděčně sloužil cílům někoho jiného, ale byl upřímný. Právě nu dal lekci, a sice – že shifgrethor se dá hrát na etické úrovni a že zvítězí zkušenější hráč. Vehnal mě do rohu přibližně dvěma tahy. Peníze měl u sebe, dal mi je, slušnou sumu v dobropisech královského karhidského obchodnictva, nic, co by mě činilo spoluzodpovědným, a tudíž také nic, co by mi mohlo zabránit je jednoduše utratit.

„Jestli ho najdete…" Zarazil se.

„Nějaký vzkaz?"

„Ne, jen bych rád věděl…"

„Jestli ho opravdu najdu, budu se snažit vám o něm poslat zprávu."

„Děkuji vám," řekl a podal mi obě ruce, což je přátelské gesto, které v Karhide není zrovna na denním pořádku. „Přeji vám hodně zdaru ve vaši misi, pane Aii. On – Estraven – věřil, že jste sem přiletěl s dobrými úmysly, to já vím. Pevně v to věřil."

Pro tohoto člověka neexistovalo na světě nic kromě Estravena. Byl jedním z těch, kterým je souzeno nulovat jedinkrát. Znovu jsem se zeptal: „Opravdu mu nechcete nic vyřídit?"

„Řekněte mu, že děti jsou zdravé," začal, potom zaváhal. „Nusuth, na tom nezáleží," a odešel.

O dva dny později jsem už putoval po silnici z Erhenrangu, tentokrát po severozápadní, pěšky. Povolení ke vstupu do Orgoreynu mi přišlo mnohem dříve, než úředníci a zaměstnanci orgotského velvyslanectví slibovali a než sami očekávali; když jsem si šel doklady vyzvednout, jednali se mnou sice slušně, ale dávali mi pocítit, že jsou rozčilení a otrávení, že na něčí příkaz shora byla kvůli mně odsunuta stranou zaběhnutá pravidla a protokol. V Karhide neplatila žádná ustanovení o odchodu ze země, a tak jsem se vydal na cestu rovnou. Přes léto jsem získal zkušenost, že Karhide je příjemná země pro pěší turistiku. Silnice i hostince jsou uzpůsobeny pro pěší i pro vozidla, a kde se zrovna hostinců nedostává, může se člověk stoprocentně spolehnout na místní pohostinnost. Platí tu nepsaný zvyk, že městské obyvatelstvo i vesničané, farmáři, lord kteréhokoli panství poskytnou cestujícímu jídlo a střechu nad hlavou po tři dny, ale v praxi tomu bývá i mnohem déle; a nejlepší je, že vás vždycky přijmou bez velkých cirátů, jste vítaným hostem, jako kdyby vás předem očekávali.

Potloukal jsem se úžasnou kopcovitou krajinou mezi řekami Sess a Ey, nic mě nehonilo, několik dopolední jsem si to, co jsem hostitele stál, odpracovával na polích rozlehlých panství, kde právě sváželi úrodu. Každá ruka, všechno nářadí, každý stroj byly v pohybu, aby sklidily úrodu ze zlatých poli, než se změní počasí. Všechno bylo zlaté, všechno bylo přívětivé, ten týden na cestě; a večer před spaním jsem vycházel z tmavého domu nebo ohněm osvětlené krbové místnosti, kde jsem byl ubytovaný, a zašel jsem si na suchá strniště a odtamtud jsem pozoroval mihotavé hvězdy, které ve větrné podzimní tmě připomínaly vzdálená města.

Po pravdě řečeno jsem se zdráhal odejit z této země, která se chovala sice úplně lhostejně k vyslanci, ale tak laskavě k náhodnému kolemjdoucímu. Děsilo mě, že budu muset začít se vším znovu, že se budu snažit zopakovat, co přináším, v novém jazyce novým posluchačům a třeba zase bezúspěšně. Nohy mě nesly více na sever než na západ a tento kurs jsem si sám sobě ospravedlňoval zvědavosti – tím, že chci vidět oblast Sinothského údolí, dějiště soupeření mezi Karhide a Orgoreynem. I když vydrželo jasné počasí, začalo se ochlazovat, a před Sassinothem jsem konečně uhnul na západ. Vzpomněl jsem si totiž, že na tom úseku hranice je plot, a možná bych se tam nemusel dostat z Karhide tak úplně snadno. Tady tvořila hranici říčka Ey, úzká, ale divoká, napájená jako všechny řeky Velkého kontinentu ledovci. Vracel jsem se několik kilometrů nazpět směrem na jih a hledal most, až jsem najeden narazil. Spojoval dvě vesničky, Passerer na karhidské straně a Siuwensin v Orgoreynu, ospale civějící jedna na druhou

přes hlučící Ey.

Karhidský strážce mostu se mě pouze zeptal, jestli mám v plánu se vrátit ještě téhož večera, a mávl, abych šel. Na orgotské straně přivolali inspektora, aby prozkoumal můj pas a doklady, což mu trvalo asi hodinu, jednu karhidskou hodinu. Pas si nechal s odůvodněním, že si pro něj musím přijít další den ráno, a místo pasu mi dal průkaz na jídlo a nocleh v komensálnim domě přechodných služeb v Siuwensinu. Další hodinu jsem proseděl v kanceláři ve doucího onoho domu služeb, zatímco vedoucí pročítal moje spisy a ověřoval věrohodnost mého průkazu tak, že dokonce telefonoval na komensální pohraniční stanici, ze které jsem právě přišel.

Neumím přesně definovat orgotské slovo, které překládám jako,komensálni’, ‚komensalita‘. Jeho základem je slovo, které znamená;Jíst společně'. Užívá se u všech národních/vládních institucí Orgoreynu, od státu jako celku přes jeho třiatřicet podstatu neboli okresů až po pod-podstáty, města, komunami farmy, doly, továrny a tak dále, ze kterých se skládají. Přídavné jméno je možno použít se vším shora uvedeným; tvar,komensalové‘ obyčejně označuje třiatřicet nejvyšších úředníků okresů, kteří tvoří orgán moci, výkonné i zákonodárné, Velké komensality orgoreynské, ale může označovat také občany, všechny lidi. Právě v tomto zvláštním nedostatečném rozlišeni.mezi obecným a konkrétním užitím tohoto slova, v jeho užívání jak pro celek, tak pro část, jak pro stát, tak pro jednotlivce, v této nepřesnosti je jeho nejpřesnější význam.

Nakonec odsouhlasili moje doklady i moji přítomnost a před Čtvrtou hodinou jsem dostal své první jídlo od časné snídaně – večeři: kadikovou kaši a plátky chlebových jablek postudenu. V porovnáni s tím množstvím úředníků byl Siuwensin malinké, ničím nenápadné, apaticky podřimující místo. Komensální dům přechodných služeb byl kratší než jeho název. Jídelna v něm sestávala z jednoho stolu, pěti židlí a žádného krbu; jídlo sem přinášeli z vesnické vývařovny. Druhou místností byla ložnice: šest postelí, spousta prachu, tu a tam plíseň. Měl jsem ji pro sebe. Protože všichni v Siuwensinu, jak se zdálo, šli spát rovnou po večeři, provedl jsem totéž. Usnul jsem v tom naprostém vesnickém tichu, z něhož člověku až zni v uších. Spal jsem hodinu a probudil jsem se hrůzou z toho, co se mi zdálo – výbuchy, invaze, vražda a požár.

Byl to ten výjimečně děsivý sen, v němž prcháte ve tmě neznámou ulicí, spolu s vámi spousta lidí bez tváře, zatímco za vámi se v plamenech hroutí domy a křičí děti.

Skončil jsem na sklizeném poli, stál jsem na suchém strništi poblíž černého živého plotu. Mezi mraky mi nad hlavou vykukoval matně červený půlměsíc a několik hvězd. Foukal ostrý studený vítr. Kousek ode mě ze tmy vyrostla velká stodola nebo sýpka a za ni v dálce jsem viděl trsy jisker letící vzhůru a unášené větrem.

Měl jsem holé nohy, byl jsem bosý, v košili, bez kalhot, hiebu, bez kabátu; ale měl jsem svůj vak. V něm bylo nejen rezervní oblečení, ale také moje rubíny, peníze v hotovosti, dokumenty, doklady a ansibl; na něm jsem na cestách spával jako na polštáři. Zjevně jsem ho nedal z ruky ani v těch zlých snech. Vytáhl jsem boty a kalhoty a kožešinkou lemovaný zimní hieb a v tom studeném tmavém venkovském tichu jsem se oblékal, zatímco Siuwensin se ustrašeně krčil necelý kilometr za mnou. A potom jsem vyrazil, začal jsem hledat cestu a vzápětí jednu skutečně našel a na ní další lidi. Byli to emigranti jako já, ale věděli aspoň, kam jdou. Šel jsem za nimi, protože jsem žádný svůj směr neměl, kromě jednoho -pryč ze Siuwensinu; ten, jak jsem si za chůze srovnával v hlavě, byl ostřelován přes most z Passereru.

Udeřili, zapálili a stáhli se; k žádnému boji nedošlo. Ale zničehonic nás oslnila světla, uskočili jsme na okraj cesty a sledovali kolonu dvaceti nákladních vozů, která se maximální rychlostí řítila od západu k Siuwensinu a minula nás s dvacetkrát zopakovaným zábleskem světel a zasvištěním kol; pak znovu ticho a tma.

Brzy jsme došli ke komunálnímu zemědělskému centru, kde nás zastavili a vyslýchali. Snažil jsem se přidat ke skupině, se kterou- jsem přišel, ale smůla. I oni měli smůlu, pokud s sebou neměli průkazy totožnosti. Je i mě coby cizince bez pasu oddělili od ostatních a dali nás na noc do zvláštních ubikaci v něčem mezi skladištěm a stodolou. Byl to obrovský kamenný napůl sklep s dveřmi, které za námi zamkli zvenčí, a bez oken. Tu a tam se dveře odemkly a místní policista vybavený gethenskou zvukovou puškou strčil dovnitř nového běžence. Když byly dveře zavřené, byla tam dokonalá tma. Ani světélko. Oči přítomných, zbavené daru vidění, vysílaly hvězdičkové dávky a v nejčernější černotě vířily planoucí body. Vzduch byl studený a ztěžklý prachem a byl cítit obilím. Nikdo u sebe neměl žádné příruční svítidlo; byli to lidé, které vytáhli z postele, stejně jako mě; pár jich bylo doslova nahých, měli přes sebe jen deky, které jim ostatní cestou poskytli. Neměli nic. Kdyby něco měli, byly by to doklady. V Orgoreynu je lepší být nahý než nemít doklady.

Seděli roztroušeni v té prázdné, ohromné, prašné slepotě. Občas spolu ve dvojici šeptem prohodili pár slov. Nevládl tam žádný pocit sdíleného údělu vězňů. Nikdo si ani nestěžoval.

Vlevo ode mě kdosi zašeptal: „Viděl jsem ho na ulici před dveřmi svého domu. Měl ustřelenou hlavu."

„Oni používají ty pušky, které vystřeluji kousky kovu. Přepadové pušky."

„Tiena říkal, že nejsou z Passereru, ale z panství Ovord, že přijeli na náklaďácích."

„No ale mezi Ovordem a Siuwensinem přece nejsou žádné spory…"

Nechápali; nestěžovali si. Neprotestovali proti tomu, že je jejich spoluobčané zamkli do sklepa poté, co byli střelbou vyhnáni ze svých domovů. Nepátrali po důvodech, proč je stihl takový osud. Šepot ve tmě, nesouvislý a tichounký, ve zpěvavé orgotštině, vedle níž karhidština zněla jako harašení kamení v plechovce, poznenáhlu ustával. Lidé spali. Kdesi vzadu ve tmě se chvíli nepokojně vrtělo nějaké miminko a ozvěna jeho vlastních vzlyků ho rozplakávala.

Skřípavě se otevřely dveře. Byl už den, slunce bodalo do očí, ostře a hrozivě. Vypotácel jsem se za ostatními ven. Mechanicky jsem šel za nimi, když tu jsem zaslechl svoje jméno. Předtím jsem ho přeslechl; z jednoho důvodu – Orgoťané dovedou vyslovit ‚l‘. Někdo mé jméno opakovaně vyvolával od chvíle, kdy odemkli dveře.

„Prosím, pane Aii, pojďte tudy," v chvatu mě směroval nějaký člověk v červeném. Už jsem nebyl uprchlík. Oddělili mě od těch bez totožnosti, se kterými jsem utíkal po tmavé silnici a s nimiž jsem celou noc v tmavé místnosti sdílel bezejmennost. Teď mě oslovili jménem, poznali, vědí o mně. Existuji. Pocítil jsem hlubokou úlevu. S radostí jsem šel za člověkem, který mě vedl.

V kanceláři Místního komensálního zemědělského ústředí bylo rušno a plno zmatků, ale našli si čas, aby se o mě postarali a omluvili se mi za příkoří minulé noci. „Škoda, že jste hranici komensality překročil právě v Siuwensinu," lamentoval jeden tlustý inspektor. „Škoda, že jste nešel po obvyklých silnicích." Nevěděli, kdo jsem, ani proč by mi měli věnovat nějakou zvláštní péči; to bylo zřejmé, ale na tom nezáleželo. Genly Ai, vyslanec, si zaslouží, aby se s nim jednalo jako s váženou osobou. Tak se s nim tedy jednalo. Zhruba v půli odpoledne jsem seděl v autě, které jsem dostal k dispozici od komensálního zemědělského ústředí ve východním Homsvashomu, v okrese osm, a které mě vezlo do Mishnory. Měl jsem nový pas a průkaz k bezplatnému vstupu do všech domů přechodných služeb na cestě a telegrafické pozváni do mishnorského sídla komisaře Prvního komensálniho okresu, který má na starosti vstupní silnice a přístavy, pana Uma Shusgise.

Zároveň s motorem se zapnulo rádio toho malého vozítka a hrálo po celou dobu jízdy; a tak jsem celé odpoledne, jak jsem uháněl rozsáhlými osetými rovinami východního Orgoreynu, neoplocenými (protože tam nemají žádná stáda), protkanými potoky, poslouchal rádio. Informovalo mě o počasí, úrodě, stavu silnic;

nabádalo mě, abych jel opatrně; přineslo mi nejrůznější zprávy ze všech třiatřiceti okresů, o objemu výroby v různých továrnách, o plavební situaci v různých mořských a říčních přístavech; odvysílalo několik monotónních yomeshských popěvků a potom mě znovu informovalo o počasí. Po té pompéznosti, která se linula z rádia v Erhenrangu, vyznělo toto vysílání velmi mime. O razii v Siuwensinu nepadla ani zmínka; orgotská vláda měla zjevně v úmyslu nevzbudit rozruch, naopak – chtěla mu zamezit Stručný přehled zpráv, který se každou chvíli opakoval, prostě konstatoval, že na východní hranici je a bude udržen pořádek. To se mi líbilo; dodávalo to pocit jistoty a uklidňovalo to a zároveň nenápadně dávalo najevo neoblomnost, kterou jsem vždy u Getheňanů obdivoval: Pořádek bude udržen… Byl jsem opravdu rád, že jsem pryč z Karhide, ze země, která nedrží pohromadě a kterou ženou do válečných hrůz paranoidní těhotný král a chorobně egoistický regent. Byl jsem rád, že si v poklidu ujíždím čtyřicítkou mezi nekonečnými rovnými brázdami osetých ploch, pod stejnoměrně šedou oblohou, směrem k hlavnímu městu, jehož vláda věří v pořádek.

U cesty byly často všelijaké značky (na rozdíl od neznačených silnic v Karhide, kde se člověk musel na cestu neustále ptát nebo ji hádat) a směrovky k inspekčním stanicím té a té komensální oblasti nebo kraje, kde bylo třeba zastavit; na těchto vnitrostátních celnicích musel člověk prokázat totožnost a oni si poznačili, že tamtudy projel. Při všech kontrolách jsem se bez problémů prokazoval svými doklady a po minimálním zdržení mi vždy zdvořile pokynuli a poradili mi, jak je to ještě daleko k dalšímu domu přechodných služeb, kdybych chtěl pojíst a vyspat se. Čtyřicítkou to ze Severního podhůří do Mishnory chvíli trvá, takže jsem na cestě strávil dvě noci. Jídlo v domech přechodných služeb za moc nestálo, ale bylo ho hodně, ubytováni bylo slušné, jen mi chybělo soukromí. Ale i to do značné míry vynahrazovala diskrétnost spolunocležníků. Na žádné z těchto zastávek jsem se vlastně s nikým neseznámil ani si pořádně nepopovídal, přestože jsem se o to několikrát pokusil. Ne že by byli Orgoťané nepřátelští, byli pouze zdrženliví; byli bezbarví, vyrovnaní, klidní. Líbili se mi. Měl jsem za sebou dva roky barvy, žluči a vášně v Karhide. Změna byla vítaná.

Jel jsem stále podél levého břehu velké řeku Kunderer a ráno třetího dne mého orgotského pobytu jsem se octl v Mishnory, největším městě tohoto světa.

V podzimním slunci, které jen chabě vykouklo mezi dvěma přeháňkami, vypadalo město prazvláštně – samé bezvýrazné kamenné zdi s úzkými okny, kterých nebylo moc a byla až kdesi nahoře, širokánské ulice, které z lidí dělaly trpaslíky, pouliční lampy zavěšené na směšně vysokých sloupech, střechy posazené v takovém úhlu, že připomínaly ruce sepnuté k modlitbě, pultové střechy, které trčely z domovních zdi jako nesmyslné poličky na knihy víc než pět metrů nad zemí – rozměrově nevyvážené, bizarní město, v tom slunce Nebylo totiž vybudováno pro sluneční paprsky. Bylo vybudováno pro zimu. V zimě, když jsou v ulicích tři metry udusaného a uježděného sněhu, strmé střechy jsou ověšené rampouchy, pod pultovými střechami parkují sáně, do neodbytné plískanice žlutě svití okenní štěrbiny, to byste ocenili účelnost, hospodárnost a krásu tohoto města.

Mishnory je čistší, větší a světlejší než Erhenrang, prostornější, impozantnější. Jeho dominantou jsou velikánské budovy z nažloutle bílého kamene, jednoduché, ale majestátní bloky vybudované podle plánu, v nichž sídlí kanceláře a služby komensální vlády a také nejvýznamnější chrámy yomeshského kultu, oficiálně šířeného komensalitou. Nikde žádné budovy nalepené na sebe bez ladu a skladu, žádný pocit, že je člověk pořád ve stínu něčeho vysokého a ponurého jako v Erhenrangu; ze všeho čišela jednoduchost, velkorysost projektu, pořádek. Připadal jsem si, jako bych se právě vynořil z doby temna, a zalitoval jsem, že jsem promarnil dva roky v Karhide. Tato země byla podle mě připravená vstoupit do ekumenického věku.

Chvíli jsem se projížděl po městě, potom jsem vrátil auto příslušnému krajskému úřadu a pěšky jsem šel k sídlu komisaře Prvního komensálniho okresu pro vstupní silnice a přístavy. Nikdy jsem se přesně nedozvěděl, zda to pozváni bylo spíše žádosti, nebo zdvořilým rozkazem. Nusuth. V Orgoreynu jsem byl jako mluvčí Ekumenu, a bylo úplně jedno, jestli začínám tady, nebo někde jinde.

Mé teorii o orgotské ilegmatičnosti a sebeovládání zasadil ránu komisař Shusgis, který se ke mně hlučně a s úsměvem hrnul, popadl mě za obě ruce přesně tím způsobem, který si Karhidané šetří pro okamžiky nejvyššího vzájemného sblíženi, cloumal mi rukama nahoru a dolů, jako by chtěl z mého motoru vykřesat nějakou jiskru, a hulákal pozdravení velvyslanci Ekumenu známých světů, který přicestoval na Gethen.

Bylo to pro mě překvapení, protože ani jeden z těch dvanácti či čtrnácti inspektorů, kteří studovali moje doklady, nejevil ani známku toho, že by jim moje jméno nebo pojem vyslanec Ekumenu něco říkaly – o čemž měli všichni Karhidané, se kterými jsem se setkával, aspoň nejasné tušení. Došel jsem tedy k závěru, že Karhide nikdy nepustila žádnou zprávu týkající se mé osoby do orgotského rozhlasu a usilovala o to, abych zůstal státním tajemstvím.

„Nejsem velvyslanec, pane Shusgisi. Jen vyslanec."

„Tak tedy budoucí velvyslanec. Jako že je Meshe nade mnou." Shusgis, mohutný, usměvavý člověk, si mě změřil od hlavy k patě a zase se rozesmál. „Představoval jsem si vás jinak, pane Aii. Ale úplně jinak. Říkali, že jste vysoký jak sloup pouličního osvětlení, hubený jak skluznice saní, černý jako saze a šikmooký – čekal jsem ledoobra, obludu. A nic z toho není pravda. Jenom jste tmavší než většina z nás."

„Pozemsky zbarvený," dodal jsem.

„Vy jste byl opravdu v Siuwensinu tu noc, kdy ho napadli? Při prsou Meshových! Kde to žijeme! Vždyť vás mohli zabít. Takovou cestu překonáte, abyste se k nám dostal, a na mostě přes Ey jste mohl přijít o život. No nic! Hlavně že jste tady. Spousta lidí vás chce vidět a slyšet a konečně vás přivítat v Orgoreynu."

Bez řečí mně ihned přidělil byt ve svém domě. Zastával vysoký úřad a byl bohatý a žil si tak, že to v Karhide nemělo obdoby, ani mezi lordy velkých panství. Shusgisův dům byl samostatný ostrov, v němž žilo přes stovku zaměstnanců, sluhů, úředníků, technických poradců a tak dále, ale žádni příbuzní, nikdo z rodiny. Systém rozvětvených rodinných klanů, krbů a panství, i když se ještě jeho dozvuky ve struktuře komensality daly vystopovat, byl v Orgoreynu ‚znárodněn‘ před několika sty lety. Žádné dítě starší jednoho roku nežije se svými rodiči či rodičem; všichni jsou vychováváni v komensálnich krbech. Neexistuji tu postaveni, pro která by byl někdo předurčen diky svému původu. Poslední vůle soukromého rázu jsou protiprávní: umírající člověk nechává svůj majetek státu. Všichni jsou si v počátcích rovni. Ale na první pohled je jasné, že to tak netrvá dál. Shusgis byl bohatý a přitom velkorysý. V mým pokojích byly vymoženosti, o kterých jsem neměl zdání, že na Zimní planetě vůbec existují – například sprcha. Byla tam i elektrická kamínka a krb přichystaný se vším všudy. Shusgis se smál: „Říkali mi, udržuj toho vyslance v teple, pochází ze světa horka, ze světa kamen, nesnáší naši zimu. Opatruj ho, jako by byl těhotný, dej mu na postel kožešiny, kamínka do pokoje, ohřívej mu vodu na umývání a nechávej zavřená okna! Bude to stačit? Máte všechno, co potřebujete? Řekněte mi, prosím vás, co byste tu ještě chtěl."

Všechno, co potřebuji! V Karhide se mě nikdy nikdo za žádných okolností nezeptal, jestli mám všechno, co potřebuji.

„Pane Shusgisi," odpovídal jsem s dojetím, „cítím se úplně jako doma." Nebyl spokojený, dokud na posteli nepřibyla další kožešinová pokrývka z pesthry a v krbu další polena. „Vím, jaké to je," svěřoval se; „když jsem byl těhotný, nemohl jsem se zahřát, nohy jsem měl jako led, seděl jsem u ohně celou zimu. Je to samozřejmě dávno, ale vzpomínám si na to." Getheňané mívají děti hodně brzy; zhruba po čtyřiadvaceti používají antikoncepci a v ženské podobě přestávají být plodní kolem čtyřiceti. Shusgis měl přes padesát, proto to ‚samozřejmě dávno‘, a bylo skutečně těžké si ho představit jako mladou matku. Byl to tvrdý, prohnaný, žoviální politik, jehož projevy laskavosti sloužily jeho zájmům a jehož zájmem byl on sám. Byl to typ všelidský. Setkal jsem se s ním na Zemi, na Hainu a na Ollulu. Předpokládám, že se s ním setkám v pekle.

„Máte, pane Shusgisi, dobré informace o tom, jak vypadám a co mám rád. To mi lichotí. Netušil jsem, že mě nějaká pověst vůbec předcházela."

Shusgis mě přesně pochopil: „Tam v Erhenrangu by vás nejraději zahrabali a schovali do sněhové závěje, že? Jenže oni vás pustili, pustili vás; a tehdy jsem si tady na tomto místě uvědomil, že nejste jen další karhidský blázen, ale skutečně to, co tvrdíte."

„Myslím, že vám teď nerozumím."

„Podívejte, pane Aii, Argaven a jeho lidé z vás měli strach, báli se vás a rádi uviděli vaše záda. Báli se, že kdyby s vámi špatně zacházeli nebo kdyby vás umlčeli, mohla by následovat odveta. Útok z vesmíru! A tak se neodvážili na vás sáhnout. A snažili se vás utajit. Protože se báli vás a toho, co na Gethen přinášíte."

To bylo přehnané; nebyl jsem přece vymazán z karhidského zpravodajství, aspoň pokud byl u moci Estraven. Nabýval jsem však dojmu, že z nějakého důvodu se zpráva o mně nerozšířila v Orgoreynu, a Shusgis moje podezřeni potvrdil.

„Vy tedy nemáte strach z toho, s čím na Gethen přicházím?"

„Ne, nemáme, pane."

„Já někdy ano."

Rozhodl se zareagovat na moje slova žoviálním smíchem. Já jsem je dál nerozváděl. Nejsem obchodník, neprodávám domorodcům pokrok. Než moje mise může vůbec začít, musíme se sejít jako rovný s rovným, musíme si vzájemně porozumět a být k sobě upřímní.

„Pane Aii, tady čeká na setkání s vámi hodně lidi,,velká zvířata' i řadoví občané, a někteří jsou přesně ti, se kterými tady asi budete chtít mluvit, lidé, kteří uvádějí věci do pohybu. Požádal jsem, abych měl tu čest poskytnout vám bydlení, protože mám velký dům a protože je o mně známo, že jsem neutrální, že nejsem ani žádný vládce, ani zastánce volného obchodu, jen obyčejný komisař, který si dělá svou práci, takže nebudete vystaven žádným řečem, u koho že to bydlíte." Zasmál se. „Ale znamená to, že budete hodně jídat mimo tento dům, jestli vám to nevadí."

„Jsem vám k dispozici, pane Shusgisi."

„Dnes večer to tedy bude malá večeře u člověka jménem Vanake Slose."

„Komensal Kuwery – Třetího okresu, že?" Samozřejmě že jsem se na svůj příchod předem připravil. Začal mě přehnaně velebit, že jsem se tak snížil a uznal za užitečné se naučit něco o jejich zemi. Jiná země, jiný mrav, rozhodně jiný než v Karhide; tam by to jeho opěvováni buď pokořovalo jeho shifgrethor, nebo uráželo můj; nebyl jsem si jistý čí, ale jeden z nich by určitě utrpěl – jako prakticky skoro vším.

Protože jsem při útoku na Siuwensin přišel o svůj slušný oblek z Erhenrangu, potřeboval jsem nějaké oblečeni, ve kterém bych mohl jit do společnosti. A tak jsem se odpoledne svezl vládním taxíkem do středu města a koupil jsem orgotský úbor. Hieb a košile se podobaly karhidským, ale místo letních kalhot pod kolena nosili po celý rok nepohodlné plandavé, dole stažené kalhoty; v barvách převládala křiklavě modrá a červená a materiál, střih i provedení vypadaly trochu lacině. Vše standardní práce. Díky tomuto oblečeni jsem si uvědomil, co postrádá i toto působivé, ohromné město: eleganci. Elegance je malá daň z osvícenosti a já jsem ji rád zaplatil. Vrátil jsem se do Shusgisova domu a vychutnal horkou sprchu, která jako pichlavá mlha stříkala najednou ze všech stran. Vzpomínal jsem na studené plechové vany ve východní Karhide, ve kterých jsem se vloni v létě drkotal a jektal zuby, a na ledem potažené umývadlo v mém pokoji v Erhenrangu. To tehdy bylo elegantní? Ať žije pohodlí! Oblékl jsem se do své křiklavé červené nádhery a Shusgisovo soukromé auto se šoférem nás oba zavezlo na večeři. V Orgoreynu je více služebnictva i více služeb než v Karhide. Je to dáno tím, že všichni Orgoťané jsou zaměstnanci státu; stát musí všem svým občanům zajistit práci a také to dělá. Toto je alespoň vysvětlení, ačkoli jako většina ekonomických vysvětleni i toto, zdá se, opomíjí z určitého zorného úhlu to hlavní.

Ve vysoké, bílé, ozářené přijímací místnosti u komensala Slose bylo dvacet až třicet lidí, tři z nich byli komensalové a všichni zjevně patřili ke společenské smetánce. Bylo to něco víc než jen skupina zvědavých Orgoťanů, kteří chtějí spatřit.cizince'. Nebyl jsem kuriozitou, jako tomu bylo jeden celý rok v Karhide; ani poutovou atrakcí; ani hádankou. Zdálo se, že jsem klíčem.

Jaké dveře jsem měl odemknout? Někteří z nich o tom měli nějakou představu, ti státníci a pohlaváři, kteří mě přehnaně uctivě zdravili, ale já ne.

Během večeře to nezjistím. Na celé Zimní planetě, dokonce i v zamrzlém barbarském Perunteru, se považuje za vrcholně neslušné mluvit u jídla o úředních záležitostech. A protože hned začali podávat večeři, odložil jsem své dotazy na později a věnoval jsem se lepkavé rybí polévce a svému hostiteli a spolustolovnikům. Slose byl poměrně mladý, křehký člověk s neobvykle světlýma jasnýma očima a tlumeným hlubokým hlasem; vypadal jako idealista, věci oddaný. Líbilo se mi jeho chováni, ale vrtalo mi hlavou, čemu je oddaný. Vlevo ode mě seděl další komensal, člověk s tlustým obličejem jménem Obsle. Byl hrubý, bodrý, zvědavý. Když potřetí usrknul polévky, zeptal se mě, jestli jsem se ksakru opravdu narodil na jiném světě – jaké to tam je – všichni říkají, že teplejší než Gethen -jak teplé?

„Ve stejné zeměpisné šířce na planetě Terra nikdy nesněží."

„Nikdy nesněži. Nikdy nesněži?" Smál se skutečně od plic, jako se směje dítě nějaké povedené lži, aby vyprovokovalo k dalším výmyslům.

„Naše subarktické oblasti se spíše podobají vaší obydlené zóně; jsme už dále od poslední doby ledové než vy, ale ne ještě úplně pryč. Víte, Terra a Gethen jsou v podstatě hodně podobné. Stejně jako všechny obydlené světy. Lidé jsou schopni žit jen v úzkém rozmezí vnějších životních podmínek; Gethen je jedna krajnost…"

„Takže jsou ještě teplejší světy než váš?"

„Většina je jich teplejších. Některé jsou horké, například Gde. Tam je většinou písečná a kamenitá poušť. V prvopočátku tam bylo teplo a pak, před padesáti nebo šedesáti tisíci lety, porušila dobyvačná civilizace přírodní rovnováhu, zničila lesy, použila je jen tak na podpal. Ještě pořád tam jsou lidé, ale podobá se to tam – rozumím-li dobře Textu – yomeshské představě místa, kam se po smrti dostávají zloději."

To vyloudilo na Obslově tváři smutný úsměv, tichý, souhlasný úsměv, který mě najednou přiměl změnit o tomto člověku míněni.

„Některé kulty tvrdí, že tito posmrtní čekatelé jsou ve skutečnosti fyzicky přítomni na jiných světech, jiných planetách skutečného vesmíru. Setkal jste se, pane Aii, s tímto názorem?"

„Ne. Už mě popisovali různými způsoby, ale nikdo ještě nepřišel s teorii, že jsem duch." Při řeči jsem se náhodou podíval doprava, a jak jsem vyslovil slovo,duch’, jednoho jsem uviděl. Tmavý, v tmavém oblečení, tichý a neskutečný, seděl po mé pravici, přízrak na hostině.

Obslovu pozornost upoutal jeho druhý soused a většina lidí poslouchala Slose v čele stolu. Tiše jsem promluvil: „Nečekal jsem, že vás tady uvidím, lorde Estravene."

„Neočekávané nám umožňuje žít," odpověděl.

„Mám pro vás vzkaz."

Vypadal zvědavě.

„Má formu peněz – vašich vlastních -, svěřil mi je Foreth rem ir Osboth a posílá vám je. Mám je v domě pana Shusgise. Zařídím, abyste je dostal."

„To je od vás milé, pane Aii."

Byl tichý, zaražený, pohublý – zapuzený člověk, který se v cizí zemi musí spoléhat sám na sebe. Připadalo mi, že nemá chuť se mnou mluvit, a já jsem byl rád, že s nim mluvit nemusím. A přece jsem si během toho dlouhého, důležitého večera plného debatování – přestože jsem veškerou svou pozornost soustředil na složité a mocné Orgofany, kteří se chtěli se mnou spřátelit nebo mě k něčemu použit – každou chvíli ostře uvědomoval jeho přítomnost: jeho mlčeni, jeho tmavý odvrácený obličej. A blesklo mi hlavou, i když jsem tu myšlenku hned zapudil jako neopodstatněnou, že jsem nepřišel do Mishnory pojídat s komensaly pečeného lososa z vlastní vůle; ani oni že mě sem nepřivedli. Přivedl mě on.