Levá ruka tmy

KAPITOLA PRVNÍ Průvod v Erhenrangu

Z archivu Hainu. Přepis dokumentu 01-01101-934-2-Gethen, pořízeného prostřednictvím ansiblu, adresovaného stabiloví na Ollulu. Zpráva od Genlyho Aie, prvního mobila na Gethenu/Zimní planetě, hainsky cyklus 93, ekumenicky rok 1490-97.

Podám zprávu tak, jako bych vyprávěl nějaký příběh, protože když jsem byl malý, učili mě na mé rodné planetě, že pravda je věci fantazie. Záleží na způsobu vyprávěni, jestli jsou holá fakta potlačena, nebo v něm převáži: je to jako s oním vzácným organickým skvostem našich moři, který se rozjasni, když ho nosí jedna žena, ale na jiné působí fádně a obrátí se v prach. Fakta nejsou o nic trvanlivější, soudržnější, poctivější a opravdovější než perly. Oboje je však křehké.

Ten příběh není celý můj, ani ho nevyprávím jen já sám. Po pravdě řečeno ani nevím, či příběh to vlastně je; vy to můžete posoudit lépe. Je to však jeden celek, a pokud se chvílemi zdá, že se fakta mění s měnícím se vypravěčem, je pak na vás, abyste si vybrali tu skutečnost, která se vám líbí nejvíc; žádná z nich není nepravdivá a všechno je jeden příběh.

Začíná 44. diumalu roku 1491, což na Zimní planetě v zemi zvané Karhide byl Odharhahad Tuwa neboli dvaadvacátý den třetího měsíce jara v roce jedna. Tady je totiž neustále rok jedna. Jen datování každého minulého a budoucího roku se první den nového roku změní, protože pozpátku i dopředu se počítá od výchozího bodu Nyní. Bylo tedy jaro roku jedna, bylo to v Erhenrangu, hlavním městě Karhide, a já jsem byl v nebezpečí života a neměl jsem o tom ponětí.

Byl jsem v průvodu. Šel jsem hned za gossiwory a hned před králem. Pršelo.

Mračna nad tmavými věžemi, déšť v hlubokých kaňonech ulic, ponuré kamenné město bičované bouří, kterým se pomalu vine jedna zlatá žilka. Vpředu jdou obchodníci, různi hodnostáři a řemeslníci z města Erhenrangu, seřazeni podle důležitosti, nádherně oblečeni a pohybující se v tom dešti jakoby nic, jako ryby v moři. Jejich obličeje jsou nadšené a klidné. Nepochodují jednotně. V tomto průvodu nejsou žádní vojáci, ani vojáky nikdo nenapodobuje.

Dále jdou lordové, starostové a představitelé každého panství a podpanství Karhide, jednotlivci nebo pět nebo čtyřicet pět nebo čtyři sta; dlouhatánský vyšňořený průvod, kterému do kroku vyhrávají kovové rohy a nástroje z vydlabaných kostí a dřeva a elektrické flétny, které ostře sekají přesný rytmus. Rozmanité transparenty jednotlivých velkých panství a žluté praporky zdobící cestu tvoří zplihlou změť barev, jedna kapela přehlušuje druhou, rytmy se navzájem prolínají a to vše se rozléhá v hlubině kamenné ulice.

Následuje houf žonglérů s naleštěnými koulemi ze zlata, které v blýskavých rojích po několika vždycky vymrští vysoko do vzduchu a zase chytají a znovu vymrští a vytvářejí tak jakési žonglérské zářetrysky. A najednou, jako by se doslova rozsvítily, hoří ty zlaté koule jasným plamenem: slunce se dere zpoza mraků.

A za nimi čtyřicet postav ve žlutém vyhrává na gossiwory. Gossiwor, na který se hraje jen v králově přítomnosti, neskutečně smutně a táhle rachotí. A když jich hraje čtyřicet naráz, tak to s člověkem zatřese, otřásá to věžemi Erhenrangu a setřese to poslední spršky deště z rychle plynoucích mraků. Jestliže tohleto je královská hudba, pak není divu, že všichni karhidští králové jsou blázni.

A dále pak královská společnost, stráže a funkcionáři a hodnostáři města a dvora, poslanci, senátoři, kancléři, velvyslanci, lordové; žádný z nich nejde ani v jedné řadě stejným krokem, přesto se nesou velmi důstojně; a mezi nimi je král Argaven XV., v bílé tunice a košili a kalhotách pod kolena a v kožených kamaších v barvě šafránu a se žlutou kšiltovkou. Zlatý prsten je jeho jedinou ozdobou a znakem úřadu. Za touto skupinkou nese osm svalnatou královská nosítka, osázená žlutými safíry, v nichž se už celá staletí žádný král nenesl. Je to ceremoniálni relikvie z doby „dávno-před". Kolem nosítek jde osm strážců ozbrojených „přepadovými puškami", rovněž pozůstatky barbarštější minulosti, které ovšem nejsou prázdné, ale nabité broky z měkkého železa. Za králem kráčí smrt. Za smrtí studenti učilišť, kolejí, řemeslnických škol a králových krbů, dlouhé řady děti a mládeže v bílých, červených, zlatých a zelených šatech; a konečně závěr průvodu tvoří pár tiše a pomalu se pohybujících tmavých aut.

Královská společnost, v ni i já, se shromažďuje na plošině z čerstvých trámů vedle nedodělaného oblouku říční brány. Průvod se vlastně koná u příležitosti dokončeni oblouku, který tvoři tečku za výstavbou nové silnice a říčního přístavu. Tento obrovský počin představuje pět let hloubeni, budování a pokládáni samotné silnice a zvěční panování Argavena XV. v análech Karhide. Tísníme se na té plošině v provlhlých masivních hávech. Déšť ustal, svítí na nás slunce, báječné, oslňující, zrádné slunce Zimní planety. K muži po levici utrousím poznámku: „To je vedro. Opravdu vedro."

Ten člověk po levici – podsaditý tmavý Karhidán s ulíznutými splývavými vlasy, v tlusté tunice ze zelené kůže protkané zlatem, tlusté bílé košili a tlustých kalhotách pod kolena, s řetězem z těžkých stříbrných článků velikosti dlaně – tento člověk, který se příšerně potí, odpovídá: „To tedy je."

Stojíme namačkáni na té plošině a všude kolem nás jsou vidět obličeje obyvatel města, a jak tak hledí vzhůru, připomínají mělčinu posetou hnědými oblázky, na nichž se třpytí slída tisíců upřených očí.

A nyní král stoupá po můstku ze syrových desek, který vede z plošiny nahoru k oblouku, jehož nespojené pilíře se tyčí nad královským majestátem a přístavištěm a řekou. Jak vystupuje vzhůru, lidské moře se pohne a davem mohutně zašumí: „Argaven!" Nijak na to nereaguje. Ani žádnou reakci nečekají. Disharmonické zahřmění gossiworů; konec. Ticho. Slunce svítí na město, řeku, davy lidi a krále. Dole zednici uvedli do chodu elektrickou zdviž, a zatímco král stoupá vzhůru, vznáší se kolem něho nahoru klenák, je umístěn a posazen téměř nehlučně, ačkoli jde o obří tunový blok, do mezery mezi dvěma pilíři a rázem je z nich jedna jediná věc -oblouk. Jeden zedník očekává krále nahoře na lešení s kbelíkem a lžící. Všichni ostatní dělníci obsypali jako hejna much provazové žebříky a spouštějí se po nich dolů. Král a zedník poklekají na kousku bedněni, vysoko mezi řekou a sluncem. Král bere zednickou lžíci a začíná nanášet maltu do dlouhých spojů klenáku. Ne že by se jen naoko dotýkal zdiva a hned předával lžíci zedníkovi, dává se skutečně systematicky do práce. Používá beton, který je narůžovělý, na rozdíl od všeho ostatního, dosud použitého; pět či deset minut pozoruji to kmitáni včelího krále a pak se ptám člověka vlevo ode mne: „To se klenáky vždycky usazuji do červeného betonu?" Neboť tatáž barva bije do očí kolem klenáku každého oblouku Starého mostu, který se nádherně vypíná nad řekou kus od tohoto oblouku.

Ten muž si utírá pot z tmavého čela – když už jsem použil slovo muž, tak u něho zůstanu – a odpovídá: „V době,dávno-před se klenák vždycky zasazoval do malty z pomletých kostí smíchaných s krví. Z lidských kosti, lidské krve. Víte, bez krevního pojiva by oblouk nedržel. V současnosti používáme krev zvířat."

Takto mluví často, upřímně a přesto opatrně, ironicky, jako by měl pořád na paměti, že já se na svět dívám a posuzuji ho jako cizinec: tyhle ohledy jsou cosi výjimečného u rasy tak odlišné a u člověka takového postavení. Je jedním z nejmocnějších lidí v zemi;

nevím jistě, co by mohla být přesná historická obdoba jeho funkce, vezír či ministerský předseda nebo třeba poradce; karhidský výraz pro jeho funkci v překladu znamená královo ucho. Je lordem panství a lordem království, iniciátorem velkých událostí. Jmenuje se Therem Harth rem ir Estraven.

Zdá se, že král je hotov, a to mě těší; jenže on se po pavučině z desek protáhne pod klenbou na druhou stranu klenáku, který konec konců opravdu má dvě strany. Karhidané nejsou netrpěliví, netrpělivost je tam něco nepatřičného. Zdaleka však nejsou neteční; je to u nich jakási zatvrzelost a houževnatost. Omítání spojů zkrátka dokončí. Davy na nábřeží Sess spokojeně pozoruji krále, já se ale nudím a je mi horko. Nikdy mi tady na Zimní planetě nebylo horko a taky už nikdy nebude; přesto se mi nedaří tuhle událost plně docenit. Jsem totiž navlečený do doby ledové a ne do slunce, mám na sobě vrstvy a vrstvy oblečení, přírodní vlákna, umělá vlákna, kožešiny, kůži, masivní brnění proti chladu, uvnitř něhož teď vadnu jako list ředkvičky. Jen tak z dlouhé chvíle si prohlížím davy a taky další účastníky průvodu, rozestavené na plošině. Transparenty jejich panství a klanů nehnuto visí a září na slunci a já se z nudy Estravena vyptávám, co je to tady za transparent a co ten a tamten. Zná všechny, na které se ho ptám, ačkoli jsou jich stovky, některé ze vzdálených panství, krbů a kmenů Bouřkové hranice Pering a Kermu.

„Já jsem taky z Kermu," říká, když obdivuji jeho vědomosti. No, a mám to v popisu práce znát všechna panství. Ony tvoří Karhide. Vládnout této zemi znamená vládnout jejím lordům. Ne že by to tak někdy fungovalo. Znáte rčení: Karhide není země, Karhide je rodinné hašteření Neznal jsem ho a mám podezření, že si ho Estraven vymyslel; má to jeho punc.

V té chvíli si k němu razí cestu další člen kyorremy, horní komory parlamentu, v jejímž čele Estraven stoji, a dává se s ním do řeči. Je to králův bratranec Pemmer Harge rem ir Tibe. Je ho sotva slyšet, když s Estravenem mluví, v jeho postoji je cosi povýšeného, každou chvíli se pousměje. Estraven se potí, slunce ho rozehřívá jako led, zůstává však jako led chladný a uhlazený a na Tibův šepot odpovídá nahlas a se samozřejmou zdvořilosti, takže ten druhý vypadá trochu jako hlupák. Sleduji krále, jak nahazuje maltu, a přitom poslouchám, ale nerozumím ničemu, vycítím jen nevraživost, která panuje mezi Tibem 9. Estravenem. Mne se to ovšem nijak netýká, prostě mě zajímá chování těchto lidí, kteří ve starém slova smyslu vládnou zemi, kteří řídí osudy dvaceti miliónů jiných lidí. Pojetí moci se na Ekumenu ubíralo jiným směrem, moč se změnila v něco tak citlivého a složitého, že jen citlivý pozorovatel je schopen ji registrovat; tady je moc stále omezená, stále viditelná. Například u Estravena člověk cítí, že jeho moc je umocněním jeho povahy; nemůže udělat prázdné gesto nebo pronést slovo, které nikdo neposlouchá. Ví to a vědomí toho mu dodává opravdovosti větší, než je běžná u většiny lidí: solidnosti, ryzosti, ušlechtilosti. Nic nemá větši úspěch než úspěch samotný. Nemám k Estravenovi důvěru, jeho motivy jsou pořád záhadné; nemám ho moc v lásce. A přece ctím jeho autoritu stejně samozřejmě, jako vnímám a ctím sluneční teplo.

Právě tím jsem se zaobíral, když slunce na obloze zmizelo za mraky, které se zatím nakupily, obloha se zatáhla a zanedlouho se proti proudu řeky přehnala nijak hustá, ale vydatná dešťová přeháňka, a pokropila i zástupy lidí na nábřeží. V okamžiku, kdy král sestupuje po dřevěném můstku, slunce vykoukne naposledy, takže na moment se proti bouřkově temnému jihu zářivě a ostře rýsuje jeho bílá postava a velký mostní oblouk. Mračna se spojují. Studený vítr sviští ulici K přístavu a paláci, řeka šedne, stromy na nábřeží se chvějí. Je po průvodu. Půl hodiny nato sněží.

Poté co se královo auto rozjelo ulicí K přístavu a paláci a lidé se začali rozcházet, připomínajíce mořské kamínky, do kterých se opřela přílivová vlna, otočil se Estraven znovu ke mně a zeptal se:

„Povečeřel byste dnes se mnou, pane Aii?" Přijal jsem, spíše překvapen než potěšen. V posledních šesti či osmi měsících pro mě Estraven udělal hodně, ale neočekával jsem a ani si nepřál takový projev osobní přízně, jako je pozvání k němu domů. Harge em ir Tibe stál pořád ještě blízko, na doslech, a měl jsem dojem, že to měl slyšet. Tento spíše ženský manévr mě tak rozčilil, že jsem zmizel z plošiny a ztratil se v houfu lidí. Aby se mi to podařilo, musel jsem se mírně shrbit a skrčit. Nejsem o moc větši, než je gethenský průměr, ale v davu lidí rozdíl bije nejvíc do očí. To je on, podívejte, tam je ten vyslanec. Jistěže to patřilo k mé práci, ale jak ubíhal čas, právě tohle mi situaci ztěžovalo, ne ulehčovalo; čím dál častěji jsem zatoužil po anonymitě, po splynutí s ostatními. Úpěnlivě jsem si přál být jako oni.

V Pivovarské ulici jsem minul několik domů a zabočil ke svému příbytku a najednou, když dav lidí prořidl, jsem zjistil, že vedle mne jde Tibe.

„Ten dnešek neměl chybu," prohodil králův bratranec a usmál se na mě. Na žlutém obličeji, protkaném drobnými jemnými vráskami, přestože nebyl starý, se ukázaly dlouhé čisté žluté zuby a zase zmizely.

„To by mohlo být dobré znamení pro úspěšnou budoucnost přístavu," odpověděl jsem mu.

„Ano, ovšem." Zase zuby.

„Slavnost usazeni klenáku je úchvatná."

„Ano, ovšem. Pochází z doby,dávno-před. Ale to vše vám lord Estraven bezpochyby vysvětlil.'

„Lord Estraven je velmi laskavý."

Snažil jsem se mluvit věcně a neutrálně, přesto však vše, co jsem řekl, vyznívalo jakoby dvojsmyslně.

„Ovšem, velmi laskavý," navázal Tibe. „Lord Estraven je známý svou úslužností k cizincům." Zase se zasmál a připadalo mi, že každý zub má skrytý význam, dva, několik, dvaatřicet různých významů.

„Málokterý cizinec je takový cizinec jako já, lorde Tibe. Jsem velmi vděčný za každou laskavost."

„Ano, ovšem. Ano, ovšem. A vděk je ušlechtilý a vzácný cit, opěvovaný básníky. Vzácný především tady v Erhenrangu, nepochybně proto, že je nepraktický. Žijeme v drsné době, v nevděčné době. Už to není, co to bývalo za našich dědů, nezdá se vám?"

„Já k tomu můžu těžko co říct, pane, ale stejné stesky jsem slyšel i na jiných světech."

Tibe na mě chvíli zíral, jako by u mě právě odhaloval pomatenost. Pak ukázal dlouhé žluté zuby. „Aha, vlastně! No ovšem! Pořád zapomínám, že pocházíte z jiné planety. A to je přirozeně skutečnost, na kterou vy sotva kdy zapomenete. I když život tady v Erhenrangu by byl pro vás nepochybně jednodušší a bezpečnější, kdyby se vám na to zapomenout podařilo. Ano, ovšem! Tady mám auto, nechal jsem ho tady v ústrani. Rád bych vám nabídl, že vás zavezu na váš ostrov, ale musím se této pocty vzdát, protože mám být za chviličku v královském domě a chudí příbuzní musí být dochvilní, jak se říká, že? Ano, ovšem!" domluvil králův bratranec, a to už nastupoval do malého černého elektromobilu, přes rameno se na mě zazubil, oči skryté za síťovinou vrásek.

Já jsem se vydal pěšky ke svému ostrovu. *)

Teď když už roztál poslední sníh, objevila se přední zahrada a zimní schody tři metry nad zemí se na několik měsíců utěsnily, než se vrátí podzim a hluboký sníh. Kousek ode mne, na zahradě vedle domu, v blátě a ledu a svěžím, hebkém, bujném jarním porostu stála mladá dvojice zabraná do hovoru. Drželi se pravou rukou. Byli v první fázi kemmeru. Kolem nich tančily velké lehounké sněhové vločky a oni stáli bosí na zmrzlém blátě, ruce sevřené, oči jen jeden pro druhého. Jaro na Zimní planetě.

Poobědval jsem na svém ostrově, a když gongy na věži Remmy odbíjely Čtvrtou hodinu, byl jsem v paláci připraven k večeři. Karhidané mají čtyři pořádná jídla za den, snídani, přesnídávku, oběd, večeři, a mezi těmito jídly ještě hojně uždibují. Na Zimní planetě nejsou žádní velcí živočichové skýtající maso a žádné produkty savců, jako mléko, máslo nebo sýr; jediné potraviny s vysokým obsahem bílkovin a uhlohydrátů jsou různé druhy vajec, ryb, ořechů a hainského obili. Neplnohodnotná strava v drsném podnebí, člověk musí tudíž energii často doplňovat. Zvykl jsem si jíst každých pár minut, tak mi to aspoň připadá. Až později toho roku jsem poznal, že Getheňané zdokonalili nejen techniku plynulého přisunu jídla, ale i neomezeného hladovění.

Sníh pořád padal, taková mírná jarní fujavice, mnohem příjemnější než ten oblevový déšť, který se nelítostně spustil předtím. Poklidnou a bledou tmou chumelenice jsem si vykračoval k paláci a areálem paláce a přitom jsem jen jednou zabloudil. Erhenrangský palác je vlastně vnitřní město, opevněná změť paláců, věží, zahrad, nádvoří, klášterů, zastřešených mostů, nekrytých zákopových chodeb, lesíků, pevnosti s žaláři, dílo staletí paranoie zuřící ve velkém. Nad tím vším se tyčí důmyslně vybudované pochmurné červené zdi královského domu, který, ač je nepřetržitě v provozu, není obydlen nikým jiným, než králem. Všichni ostatní, služebnictvo, další zaměstnanci, lordi, ministři, členové parlamentu, stráže a tak dále, spí v nějakém jiném paláci, pevnosti, tvrzi, kasárnách či jiném obydli uvnitř hradeb. Estraven bydlel na znamení nejvyšší královy přízně v Rohovém červeném domě, postaveném před 440 lety pro Harmese, milovaného kemmera Emrana III., jehož krása se dodnes opěvuje a kterého najatí lidé z Vnitrozemní frakce unesli, zohavili a dohnali k šílenství. Emran III. zemřel o čtyřicet let později a až do své smrti se mstil na své nešťastné zemi: Emran Osudem stíhaný. Hrůznost té tragédie časem vyprchala a na kamenech a stínech v domě už ulpívá jen jistý nádech melancholie a zpupnosti. Zahrada byla malá a obehnaná zídkou; nad kamenitým jezírkem se skláněly seremy. V mdlých paprscích světla z oken domu jsem viděl, jak na tmavou hladinu dopadají sněhové vločky spolu s bílými nitkovitými výtrusy stromů. Estraven stál venku v zimě s holou hlavou a bez kabátu a čekal na mě a pozoroval sníh a semínka, mlčky a bez přestání se snášející večerem k zemi. Potichu mě pozdravil a zavedl mě do domu. Žádní další hosté tam nebyli.

Pozastavil jsem se nad tím, ale šli jsme rovnou ke stolu a u jídla se o takových věcech nehodí mluvit; a kromě toho jsem se už zase pozastavoval nad něčím jiným – nad jídlem, které bylo výborné, dokonce i ta věčná chlebová jablka doznala změny z rukou kuchaře, jehož umění jsem upřímně vychvaloval. Po večeři jsme u ohně popíjeli horké pivo. Ve světě, kde na prostřeném stole běžně nacházíte věcičku na lámání ledu, který se vám mezi dvěma doušky utvoří ve skleničce, je horké pivo vskutku nápoj, který oceníte.

U stolu Estraven přívětivě konverzoval; teď, když jsme seděli každý na opačné straně krbu, mlčel. Přestože jsem byl na Zimní planetě už skoro dva roky, zdaleka jsem nebyl schopen pohlížet na obyvatele této planety jejich vlastníma očima. Snažil jsem se, ale výsledkem mého úsilí bylo, že jsem v Getheňanech vědomě hledal napřed muže, potom ženu, vnucoval jsem jim zkrátka tyhle škatulky, tak bezvýznamné pro jejich přirozenost a tak podstatné pro moji. Jak jsem tak usrkával z kouřícího nakyslého piva, uvažoval jsem, že u stolu se Estraven choval vyloženě žensky, byl okouzlující, taktní, povrchní, svůdný a vynalézavý. Že by to byla tahle vláčná a něžná zženštilost, co se mi na něm nezamlouvalo a vzbuzovalo mou nedůvěru? Nebylo totiž možné tuto snědou ironickou vlivnou bytost ve tmě prozářené ohněm považovat za ženu; jenže kdykoli jsem se v něm snažil najít muže, měl jsem pocit klamu a podvodu: z jeho strany, nebo v mém vlastním přístupu k němu? Měl klidný a poměrně zvučný hlas, nikoli však hluboký, ani ne mužský, ale ani ne ženský… ale co vlastně říkal?

„Je mi líto," říkal, „že jsem tak dlouho musel odkládat to potěšeni mít vás ve svém domě; ale zato jsem alespoň rád, že už mezi námi neexistuje vztah záštity či patronátu."

Na moment mě to zmátlo. Až dosud byl samozřejmě u dvora mým patronem a ochráncem. Chce tím říct, že audience u krále, kterou mi na zítřek zařídil, mě vynese na jeho úroveň? „Myslím, že vám dobře nerozumím," řekl jsem.

Zjevně byl taky zmatený, a neodpovídal. Konečně promluvil:

„To, že jste tady…, chápete, že už samozřejmě s králem nejednám za vás."

Mluvil, jako by se styděl za mne, ne za sebe. Je nad slunce jasnější, že to, že mě pozval a že já jsem pozváni přijal, mělo svůj význam, který jsem nepostřehl. Já jsem však selhal proto, že jsem se nevyznal ve způsobech chování, zatímco on selhal v otázce mravní. Nejdřív mě napadlo, že jsem se celou dobu nemýlil, když jsem Estravenovi nevěřil. Nebyl pouze vynalézavý a pouze vlivný, nebylo na něho spolehnutí. Celé dlouhé měsíce v Erhenrangu to byl právě on, kdo mi naslouchal, kdo odpovídal na moje otázky, kdo posílal lékaře a technické odborníky, aby ověřili zvláštnosti stavby mého těla a mé lodi, kdo mě představoval lidem, s kterými jsem se potřeboval seznámit, kdo postupně docílil toho, že mě uznali za tajemného vyslance, který má být přijat králem, zatímco po prvním roce svého pobytu jsem tu byl považován za nestvůru s bujnou fantazií. A teď když mě dostal až do těchto nebezpečných výšin, zničehonic prostě ohlásí, že se své podpory zříká.

„Vedl jste mě k tomu, že se na vás mohu spolehnout…"

„To byla právě chyba."

„Chcete říct, že jste sice zařídil tu audienci, ale už jste pak s králem nemluvil ve prospěch mé mise, jak jste – " Měl jsem dost rozumu, že jsem se zarazil před ‚slíbil’.

„Já nemohu."

To mě rozčililo, ale na něm jsem nepozoroval ani rozčilení, ani náznak omluvy.

„Můžete mi, prosím vás, říct proč?"

Chvíli neříkal nic a potom kývl: „Ano," a znovu se odmlčel. Během té pauzy se mi zazdálo, že by nějaký pošetilý a bezbranný cizinec asi neměl vymáhat důvody na ministerském předsedovi království, zvláště když nerozumí a zřejmě nikdy rozumět nebude, na čem v tom království spočívá moc a jak funguje vláda. Určitě je za tím vším shifgrethor – prestiž, dobré jméno, postavení, vztah založený na vědomí vlastni důstojnosti, tento nepřeložitelný a všemu nadřazený princip společenské vážnosti tady v Karhide a u všech civilizaci Gethenu. Jestli tomu tak opravdu je, nepochopím to.

„Slyšel jste, co mi dnes při obřadu král řekl?"

„Ne."

Estraven se nahnul ke krbu, zvedl z horkého popela džbán s pivem a doplnil mi můj korbel. Nic víc neřekl, tak jsem to rozvedl já: „V mé přítomnosti s vámi král nemluvil."

„Ani v mé," suše konstatoval.

Konečně mi došlo, že mi uniká další signál. V duchu jsem proklínal jeho zženštilou nepřimočarost a nahlas jsem řekl: „Lorde Estravene, snažíte se mi namluvit, že jste ztratil královu přízeň?"

Myslím, že tehdy se rozčilil on, ale neřekl nic, čím by to dal najevo, jenom: „Já se vám nesnažím nic namluvit, pane Aii."

„Bože můj, tak se snažte!"

Zvědavě na mě pohlédl. „Tak dobře. Řeknu vám to takto. U dvora jsou někteří lidé, kteří se těší, řečeno vašimi slovy, králově přízni, ale kteří nejsou příznivě nakloněni vaši přítomnosti u nás, nebo vaší misi."

A tak se k nim chceš honem přidat, a aby sis zachránil kůži, necháš mě napospas, blesklo mi hlavou, ale nemělo smysl to vyslovovat nahlas. Estraven byl dvořan, politik a já hlupák, že jsem mu důvěřoval. I v bisexuální společnosti bývá politik často něco méně než celistvá bytost. Pozvání na večeři ukázalo, že se domnívá, že já jeho zradu přijmu tak snadno, jako se jí on dopustil. Neztratit tvář bylo důležitější než čest, to mi bylo jasné. A tak jsem mu vmetl:

„Mrzí mě, že vám vaše laskavost vůči mé osobě způsobila potíže." Nebo uhlí řeřavé shromáždíš na hlavu jeho a… Zmocnil se mě letmý pocit morální převahy, ale ne nadlouho; Estraven byl příliš nevypočitatelný.

Pohodlně se usadil, takže mu světlo z krbu do ruda zbarvilo kolena, pěkné silné drobné ruce a stříbrný korbel, který držel, ale obličej zůstal ve stínu: tmavý obličej, neustále zahalený stínem hustých vlasů, které mu rostly nízko nad očima, a hustého obočí a řas a zádumčivé neproniknutelnosti. Dá se něco vyčíst z výrazu kočky, tuleně, vydry? Napadlo mě, že někteří Getheňané jsou jako taková zvířata, mají hluboké bystré oči, které nemění výraz, mluvíte-li na ně.

„Potíže jsem si způsobil sám," odpověděl, „něčím, co s vámi nijak nesouvisí, pane Aii. Víte, že Karhide a Orgoreyn vedou v Severním podhůří poblíž Sassinothu spor o hranici. Argavenův dědeček uplatňoval nárok Karhide na Sinothské údolí, ale komensalové nikdy jeho nárok neuznali. Příliš mnoho sněhu z jednoho mraku a stále ho přibývá. Pomáhám několika karhidským farmářům, kteří v tom údolí žijí, nastěhovat se zpět přes starou hranici na východ, protože si myslím, že tento konflikt by se dal vyřešit, kdyby se údolí jednoduše ponechalo Orgoťanům, kteří tam žijí několik tisíc let. Pracoval jsem před několika lety v místní správě Severního podhůří a některé z těch farmářů jsem poznal. Nemohu se smířit s pomyšlením, že se stanou oběťmi přepadů nebo že budou posláni do dobrovolných farem v Orgoreynu. Jádro sporu se dá přece odstranit… To ale není vlastenecká myšlenka. Ve skutečnosti je zbabělá a zraňuje shifgrethor samotného krále."

Mne vůbec nezajímaly jeho ironické poznámky a tohle zevrubné líčeni pohraničního sporu s Orgoreynem. Vrátil jsem se k problému, který vězel mezi námi. Když jsem odhlédl od toho, jestli mu mám důvěřovat nebo ne, ještě pořád by mi mohl být užitečný. „Promiňte," spustil jsem, „ale připadá mi škoda, že problém několika farmářů by měl při jednáni s králem ohrozit vyhlídky mé mise. Ve hře je víc než pár kilometrů státní hranice."

„To je. Mnohem víc. Ale snad s námi bude mít Ekumen, kde je to od hranice k hranici sto světelných let, nějaký čas strpení."

„Pane, stabilové Ekumenů jsou velmi trpěliví. Budou klidně čekat sto let nebo pět set let, než se Karhide a zbytek Gethenu poradí a rozváži si, jestli se připojí, nebo nepřipojí ke zbytku lidstva. Já vyjadřuji jen své osobní naděje. A osobní zklamáni. Připouštím, že jsem počítal s tím, že s vaší podporou – "

„I já. Ledovce také nezamrzly za noc…," bezmyšlenkovitě vypustil otřelou frázi, ale myšlenkami byl jinde. Zahloubal se. Představoval jsem si, jak se mnou i s ostatními pěšáky šibuje na šachovnici moci. Konečně promluvil: „Přišel jste k nám ve zvláštní době. Je to doba proměn, nabíráme nový směr. Nebo ne, ne tak moc nový směr, spíše zacházíme příliš daleko na cestě, kterou jsme se ubírali dosud. Předpokládal jsem, že vaše přítomnost, vaše mise by nás mohly odvrátit od nesprávné cesty, postavit nás před zbrusu novou alternativu. Jenže ve správnou chvíli – na správném místě. Je to celé vyložený krok do neznáma, pane Aii."

Mluvil neustále obecně a mně už docházela trpělivost: „Naznačujete, že teď není správná chvíle. Radíte mi tedy zrušit audienci?"

Moje provinění proti bontonu muselo vyznít o to hůř, že bylo vysloveno v moji karhidštině, ale Estraven nehnul brvou, ani se neusmál. „Obávám se, že tu výsadu má jenom král," jemně mě usměrnil.

„Bože můj, ovšem. Neuvědomil jsem si to." Na chvilinku jsem si opřel hlavu do dlaní. Byl jsem vychován na Zemi, ve svobodomyslné společnosti, která nedbá na konvence, takže asi nikdy pořádně nezvládnu jejich netečný chlad ani společenská pravidla, kterých si Karhiďané tolik cení. Vím, co je král, i historie Země jich má plno, ale neměl jsem možnost si na vlastni kůži vypěstovat cit pro jednání s autoritami a takt. Popadl jsem svůj korbel a pořádně si přihnul horkého piva. „No tak řeknu králi míň, než jsem chtěl, když jsem mohl počítat s vámi."

„Tak."

„Proč tak?" chtěl jsem z něho vymáčknout.

„Podívejte se, pane Aii. Vám to myslí. Mně to mysli. Ani jeden z nás není král… Předpokládám, že jste Argavenovi chtěl logicky vysvětlit, že vaším posláním je pokusit se uzavřít spojenectví mezi Gethenem a Ekumenem. A logicky vzato, tohle on už vlastně ví; poněvadž, jak je vám známo, já už jsem mu to řekl. Prosazoval jsem vaši záležitost, snažil jsem se vzbudit u něho zájem o vás. Udělal jsem to, ale špatně jsem to načasoval. Ve svém svatém nadšení jsem zapomněl, že on je král a že nevidí věci racionálně, ale jako král. Z toho, co jsem mu řekl, si jednoduše vyvodí, že jeho moc je ohrožená, jeho království je jen zrničko prachu ve vesmíru, na jeho královský majestát že pohlížejí ti, kdo řídí sto světů, jako na dobrý vtip."

„Ekumen neřídí, on koordinuje. Jeho síla spočívá v síle jeho členských států a světů. Spojenectví s Ekumenem přinese Karhide nesrovnatelně menši pravděpodobnost ohroženi a větší význam, než kdy Karhide poznala."

Estraven chvíli neodpovídal. Hleděl do ohně, jehož plameny se míhaly a odrážely od jeho korbelu a od širokého lesklého stříbrného řetězu, který mu jako znak úřadu spočíval na ramenou. V celém tom starém domě se rozhostilo ticho. Kdosi nám sice předtím přinesl jídlo, ale Karhiďané, u nichž neexistuje otroctví ani žádná osobní svázanost, si najímají obsluhu, ne lidi, a touto dobou už všichni, kdo obsluhu obstarávali, byli doma. Člověk jako Estraven měl určitě někde kolem sebe osobní stráže, neboť úkladná vražda je v Karhide běžná, ale já jsem žádnou stráž neviděl, nikoho jsem neslyšel. Byli jsme sami.

Sám jsem byl já, s cizincem, ve zdech tmavého paláce, v cizím, sněhem proměněném městě, v cizím světě, uprostřed doby ledové.

Najednou mi došlo, že všechno, co jsem dnes večer a vůbec za celou dobu na Zimni planetě řekl, je hloupé a neuvěřitelné. Jak jsem mohl očekávat, že tento člověk nebo kdokoli jiný uvěří mým báchorkám o jiných světech, jiných rasách, o shovívavé a nedefinovatelné vládě tam někde daleko ve vesmíru? Bylo to celé nesmyslné. Objevil jsem se v Karhide v podivné lodi a po určitých stránkách jsem se od Getheňanů odlišoval fyzicky; to vyžadovalo vysvětlováni. Ale moje vlastní vysvětleni byla absurdní. Sám jsem jim v tom momentě nevěřil.

„Já vám věřím," řekl ten vesmířan, ten cizinec, osamocený, jen se mnou, a já jsem natolik podlehl svému pocitu mimogetheňanstvi, že jsem k němu zmateně zvedl hlavu. „Obávám se, že i Argaven vám věří. Ale nemá k vám důvěru. Částečně proto, že přestal důvěřovat mně. Udělal jsem chyby, byl jsem neopatrný. Teď, když jsem vám zapálil půdu pod nohama, už také nemohu žádat vaši důvěru. Zapomněl jsem, co vlastně je král; zapomněl jsem, že v jeho vlastních očích král rovná se Karhide, zapomněl jsem, co je patriotismus a že Argaven je rozhodně patriot každým coulem. Můžu se vás na něco zeptat, pane Aii? Víte z vlastní zkušenosti, co to je patriotismus?"

„Ne, nevím," odpověděl jsem, vyvedený z míry přesvědčivostí a zanícením, s nimiž se teď bezvýhradně obrátil ke mně. „Myslím, že nevím. Pokud ovšem patriotismem nemyslíte lásku k rodné zemi, protože tu znám moc dobře."

„Ne. Když řeknu patriotismus, nemám na mysli lásku. Mám na mysli strach. Strach z ostatních. A ten se projevuje politicky, ne poeticky: nenávistí, soupeřením, agresivitou. Roste v nás, ten strach. Roste v nás rok od roku. Zašli jsme příliš daleko. A vy, který přicházíte ze světa, který se s národnostní otázkou vypořádal už před staletími, vy, který stěží můžete pochopit, o čem vlastně mluvím, který nám ukazujete novou cestu – " Zarazil se. Po chvíli, to už se zase ovládal, pokračoval chladně a zdvořile. „Právě ze strachu teď odmítám prosazovat vaši záležitost u krále. Ale ne ze strachu o sebe, pane Aii. Nejednám jako patriot. Na Gethenu jsou konec konců ještě jiné země."

Neměl jsem tušeni, kam míří, ale byl jsem si jistý, že za tím, co řekl, se skrývá něco jiného. Ze všech těch tajemných, vzdorujících a záhadných duši, které jsem v tomto ponurém městě poznal, byla jeho nejtemnější. Nechtělo se mi přistoupit na jeho bludištní hru. Neodpovídal jsem. Po chvíli pokračoval on, hodně opatrně. „Jestli jsem vám dobře rozuměl, vašemu Ekumenu jde v podstatě o obecný zájem lidstva. No a takoví Orgofané, například, mají zkušenosti s podřízením místních zájmů zájmu obecnému, kdežto Karhide žádnou takovou zkušenost nemá. A komensalové Orgoreynu jsou většinou duševně zdraví, ač neinteligentní, zatímco karhidský král je nejen duševně chorý, ale taky značně hloupý."

Estraven se vůbec neprojevoval loajálně. Mírně znechuceně jsem mu řekl: „To tedy musí být těžké mu sloužit, když je to tak."

„Nejsem si jistý, jestli jsem kdy králi sloužil," ohradil se králův první ministr. „Jestli jsem to měl kdy v úmyslu. Nejsem ničí služebník. Člověk musí vrhat své vlastni stíny…"

Gongy na věži Remmy odbíjely Šestou hodinu, půlnoc, a já jsem jich využil jako omluvu, že už musím jít. Když jsem si v hale oblékal kabát, řekl: „Prozatím jsem propásl příležitost, neboť předpokládám, že Erhenrang opustíte – " proč předpokládal tohle? – „ale pevně věřím, že přijde den, kdy vám zase budu moci klást otázky. Ještě bych se toho chtěl moc dozvědět. Ze všeho nejvíc o vaší myšlenkové domluvě; to jste jen nakousl a skoro nic jste mi k tomu neřekl."

Jeho zvědavost se zdála skutečně opravdová. Měl v sobě onu bezostyšnost mocných. Sliby, že mi pomůže, se taky kdysi zdály opravdové. Řekl jsem, ano ovšem, kdykoli bude chtít. A tím večer skončil. Vyprovodil mě ven přes zahradu, kde ve světle velkého matného červenohnědého gethenského měsíce ležela tenká vrstva sněhu. Když jsme vyšli ven, zachvěl jsem se, protože řádně mrzlo, a on dal najevo zdvořilé překvapeni: „Vám je zima?" Pro něho to byla samozřejmě mírná jarní noc.

Byl jsem unavený a skleslý. „Mně je zima od chvíle, kdy jsem se octl na tomto světě."

„Jak mu říkáte, tomuto světu, ve vaší řeči?"

„Gethen."

„Vy jste si ho nepojmenovali po svém?"

„Ale ano. První průzkumníci ho nazvali zimní planeta."

Zastavili jsme se u brány do zahrady obehnané zdí. Vně zahrady se vynořila tmavá zasněžená směsice pozemků a střech, tu a tam, v různých výškách počmáraná nepatrnými zlatými skulinkami rozsvícených oken. Když jsem tak stál pod úzkým obloukem brány a pohlédl nahoru, napadla mě všetečná otázka, jestli i na tento klenák byla použita malta z kostí a krve. Estraven se se mnou rozloučil a otočil se; nikdy nebyl při vítáni a loučení nevkusný. Odcházel jsem ztichlými nádvořími a alejemi paláce, pod botami mi křupal měsícem ozářený sníh a domů jsem musel projít hlubokými kaňony ulic Erhenrangu. Bylo mi zima, cítil jsem nedůvěru, přepadl mě pocit zrady, osamělosti a strachu.