Levá ruka tmy

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ Mezi Drumnerem a Dremegolem

Odyrny Them. Ai se ozývá ze svého spacího pytle: „Harthe, co to vlastně spisuješ?"

„Záznam z cesty."

Zasměji se tomu. „Taky bych měl mít denní záznamy, pro ekumenický archiv. Ale bez diktafonu bych se k tomu nedokázal přinutit."

Vysvětluji, že moje poznámky mají posloužit mým blízkým v Estre. Ti že je podle vlastního uvážení zahrnou do Letopisů panství; přivedlo mě to ke vzpomínkám na můj krb a na syna, ale snažím se je zapudit, a tak se ptám: „Tvůj rodič – vlastně rodiče -jsou naživu?"

„Už ne," odpovídá Ai. „Zemřeli před sedmdesáti lety."

To mě zmátlo. Aiovi nebylo ani třicet. „Vaše roky jsou jinak dlouhé než naše?"

„To ne. Aha! Vím, co ti vrtá hlavou. Já jsem totiž přeskočil čas. Dvacet roků ze Země na Hain-Davenant, asi padesát na Ellul, sedmnáct z Ellulu sem. Mimo Zemi žiji jenom sedm let, ale narodil jsem se tam před sto dvaceti roky."

Kdysi dávno v Erhenrangu už mi vysvětloval, jak se čas zkracuje uvnitř lodí, které se pohybují skoro tak rychle jako světlo mezi hvězdami, ale nějak jsem si ten údaj nespojil s délkou lidského života ani s životy, které na své planetě nechává za sebou. Zatímco on prožil v jedné z těch nepředstavitelných lodí, létajících od jedné planety ke druhé, několik hodin, jeho blízcí, které opustil, zestárli a zemřeli a jejich děti zestárly… Uzavřel jsem to slovy: „Myslel jsem si, že v exilu jsem já."

„Ty kvůli mně, já kvůli tobě," řekl a do hrobového ticha kolem nás zase zazněl jeho krátký a veselý smích. Tyto tři dny, co jsme vyšli ze soutěsky, to byla opravdu dřina a výsledek chabý; ale Ai už aspoň není skleslý, zároveň si však nedělá falešné naděje; a má se mnou větší trpělivost. Možná už se z jeho těla vyloučily všechny ty medikamenty. Možná jsme se naučili táhnout za jeden provaz.

Celý dnešní den jsme sestupovali dolů z čedičového výběžku, na který jsme celý včerejšek šplhali. Z údolí se tato cesta zdála schůdná, ale jak jsme se dostávali výš a výš, přibývalo tam suti a kluzkého terénu, stoupání bylo čím dál příkřejší, až jsme pochopili, že ten výběžek nejsme schopni slézt ani bez saní. Dnes večer jsme zpět na jeho úpatí, na mořeně, v údolí kamení. Nic tu neroste. Haldy drobných kamínků, celé pole balvanů, jíl, bahno. V průběhu předešlých padesáti, možná sta let se z tohoto svahu stáhl ledovcový splaz a zanechal po sobě obnažené kosti planety, žádná živá hmota země, ani travička. Tu a tam fumaroly vyvrhávají těžkou, nažloutlou mlhu, která se váli nízko při zemi. Vzduch páchne po síře. Je, -11°, bezvětří, zataženo. Doufám, že nás nezastihne sníh, než překonáme ten zlověstně vyhlížející úsek mezi místem, kde právě jsme, a splazem, který jsme viděli několik kilometrů západně od horského hřebenu. Vypadá jako široká ledová řeka stékající dolů z plošiny mezi dvěma horami, sopkami, zahalenými v páře a kouři. Jestli se nám podaří se na ni dostat z úbočí bližší sopky, mohla by nám posloužit jako cesta nahoru na ledovou plošinu. Na východ od nás stéká do zamrzlého jezera menší ledovec, ale ten je křivolaký a až odsud jsou v něm vidět průrvy; to nemáme šanci, s naším vybavením. Dohodli jsme se, že se pokusíme o ten ledovec mezi sopkami, i když cestou k němu směrem na západ ztratíme podle našeho rozpočtu přinejmenším dva dny, jeden cestou na západ a druhý, až se budeme vracet do původního směru.

Opposthe Them. Sněží nesseren *). V tomto počasí se nedá nic podnikat. Prospali jsme celý den. Jsme na cestě už skoro poloměsíc; spánek nám přijde vhod.

Ottormenhod Thern. Sněží nesseren. Jsme vyspalí. Ai mě naučil terranskou hru, která se hraje s kamínky na čtvercích a jmenuje se go. Vynikající náročná hra. Jak poznamenal, kamínků na hraní go tady máme habaděj.

Zimu snáší celkem statečně, a kdyby stačila odvaha, odolával by jí jako sněžný červ. Jeto zvláštní vidět ho zachumlaného v hiebu a kabátě s kapuci, když je kolem -17°; ale když táhneme sáně a vysvitne slunko a není moc ostrý vítr, vysvléká za chviličku kabát a potí se jako my. Co se týká vytápění stanu, musíme to řešit kompromisem. On by chtěl horko, já chladno, a pohodlí jednoho znamená zápal plic druhého. Nastavujeme střední polohu, on se třepe ve spacím pytli, zatímco já se ve svém peču; uvážíme-li ale, z jakých dálek jsme se na čas v tomto stanu sešli, nevedeme si tak špatně.

Getheny Thanern. Je po chumelenici, vyjasnilo se, vítr ustal, teplota po celý den kolem -10°. Táboříme na západní straně bližší sopky, v její dolní části; na mé mapě Orgoreynu nese název Dremegole. Její družka za ledovou řekou se jmenuje Drumner. Mapa je odbytá; na západě například vidíme štít, který na mapě vůbec není vyznačen, a veškeré rozměry neodpovídají skutečnosti. Orgoťané, jak je patrné, do svých Ohnivých vrchů moc často nechodí. Upřímně řečeno, není proč, jedině snad pro jejich majestátnost. Dnes jsme ušli osmnáct kilometrů, dřina, skalnatý terén. Ai už spí. Já jsem si poranil šlachu na patě. Noha se mi totiž zaklínila mezi dva balvany a já jsem s ní škubal jako blázen a potom jsem probelhal odpoledne. Přes noc by se měla zahojit. Zítra už bychom se měli dostat na ledovec.

Naše zásoby potravin se povážlivě tenčí, ale je to tím, že zatím konzumujeme objemné věci. Měli jsme pětačtyřicet až padesát kilo běžných potravin, z nichž asi polovinu jsem tehdy ukradl v Turufu;

třicet kilogramů z toho je pryč, po patnácti dnech cesty. Začal jsem s půl kilem gichy-michy na den a dva balíky kadikových klíčků, cukr a krabici sušených rybích karbanátků se snažím uchovat pro zpestření na pozdější dobu. Jsem rád, že jsme se zbavili těch těžkých zásob z Turfu. Sáně se táhnou snadněji;

Sordny Thanern. -6°, mrznoucí déšť, vítr sviští korytem ledové řeky jako průvan tunelem. Utáboření půl kilometru od hrany, na rovném pásu Umu. Cesta dolů z Dremegole byla drsná a příkrá, po holé skále a kamenitých polích; hrana ledovce samá průrva, na ledu takové nánosy štěrku a kameni, že jsme zkusili zase sáně na kolečkách. Neujeli jsme tak ani sto metrů a jedno kolo se zaseklo a ohnula se náprava. Vrátili jsme se tedy ke skluznicím. Dnes máme za sebou jen čtyři kilometry, pořád směrem, který nechceme. Vypadá to, že tato ledovcová ‚řeka‘ se stáčí dlouhatánským obloukem na západ nahoru na Gobrinskou plošinu. Tady mezi sopkami je asi čtyři kilometry široká a nemělo by být těžké pokračovat dál do středu, i když je ledovec zvrásněnější, než jsem počítal, a povrch je zvětralý.

Sopka Drumner je v činnosti. Déšť, který člověku mrzne na rtech, má příchuť kouře a siry. Celý den bylo na západě i pod dešťovými mraky zlověstné temno. Chvílemi všechno, mraky, ledový déšť, led, vzduch, znachovělo, ale pak se zase pomalu vše vrátilo k šedi. Pod nohama cítíme mime záchvěvy.

Eskichve rem ir Her vyslovil hypotézu, že sopečná činnost v severozápadním Orgoreynu a Souostroví v posledních deseti až dvaceti tisíciletích narůstá, a předvídá konec ledu nebo alespoň jeho ústup a dobu meziledovou. Oxid uhličitý, který se uvolňuje ze sopek, bude časem sloužit jako izolátor, který zadrží dlouhovlnnou tepelnou energii odráženou od země a zároveň propusti přímé sluneční světlo v nezměněném množství. Průměrná teplota na světě, říká, nakonec vzroste o nějakých třicet stupňů, až se ustáli na 22°. Těší mě, že tady nebudu. Ai říká, že s podobnými teoriemi přišli terranští učenci, a vysvětluje jimi zatím neúplný ústup jejich poslední doby ledové. Všechny tyto teorie zůstávají z velké části nevyvratitelné i neprokazatelné; nikdo neví jistě, proč se led objevuje a mizí. Sníh nevědomosti zůstává neprošlapán.

Ve tmě nad Drumnerem matně hoří rozsáhlý ohnivý plát.

Eps Thanern. Sáňometr dnes ukazuje šestadvacet kilometrů, ale vzdušnou čarou nejsme od včerejšího tábora víc než třináct. Pořád jsme v ledovém průsmyku mezi těmi dvěma sopkami. Drumner soptí. Když vítr rozežene mraky popela a kouř a bílé páry, které sopka chrli a které nad ní víří, je vidět červy plamenů, jak se plazí dolů po černých úbočích. Bez přestání, v jednom kuse, se vzduchem rozléhá syčení a hukot, zvuk tak silný a tak táhlý, že když člověk zastaví, aby se zaposlouchal, už ho ani nevnímá; a přesto do vás vniká všemi póry. Ledovec se nepřetržitě otřásá, praská a tříští, chvěje se nám pod nohama. Jestli chumelenice vytvořila nějaké sněhové můstky přes jednotlivé praskliny, není po nich ani památky, rachot a pohyb ledu a země pod ledem je všechny setřásly a shodily. Tápeme, hledáme konec díry v ledu, díry, která by klidně pozřela celé sáně, a hned je tu další a zase pátráme, kde konči, snažíme se jít na sever, ale pořád nás to zavádí na západ nebo na východ. Ze solidarity s Drumnerem nad námi rachotí i Dremegole a vypouští smrdutý kouř.

Ai měl dnes ráno na obličeji vážné omrzliny; náhodou jsem se na něho podíval a viděl jsem, že má nos, uši a bradu úplně šedavé. Masirováním oživeno, následky žádné, ale musíme být opatrnější. Vítr, který svišti proti nám, je doopravdy vražedný; a není před nim úniku.

Budeme rádi, až bude tato rozpraskaná a zvrásněná ledová,paže' mezi dvěma hřímajícími příšerami za námi. Hory by mělo být vidět, ne slyšet.

Arhad Thanern. Sníh sove, -6 až -9°. Dnes jsme urazili třicet kilometrů, asi osm smysluplných, okraj Gobrinu se viditelně přiblížil, na severu, nad námi. Ted vidíme, že ledová řeka je široká několik kilometrů: Ta'paže mezi Drumnerem a Dremegolem je vlastně jen jeden prst a my jsme právě na hřbetě ruky. Pohled z tohoto tábořiště zpět – splaz, členitý, rozpraskaný, potrhaný, dva štíty chrlící černý kouř, které ho ohraničují a způsobuji jeho chvění. Pohled vpřed – splaz se rozšiřuje, zvedá a pomalu stáčí, ve srovnání s ním jsou tmavé horské hřebeny pouzí trpaslíci, a spojuje se s ledovou stěnou, která se tyči do výše pod závojem z mraků a kouře a sněhu. Zároveň se sněhem se teď snáší k zemi i popel a žhavé uhlíky a na ledu nebo uvnitř v něm je vrstva vychladlé lávy: povrch dobrý pro chůzi, ale drsný pro sáně, a skluznice už potřebuji natřít. Dvakrát nebo třikrát zasáhnou sopečné projektily led těsně u nás. Při dopadu hlasitě zasyčí a vypálí si důlek v ledu. Uhlíky padající se sněhem ťukají o zem. Bouřlivý chaos světa, který je v procesu vzniku, a v něm se my dva sotva znatelně suneme na sever.

Budiž tedy pochváleno nedokončené stvoření!

Netherhad Thanern. Od rána bez sněženi; zataženo, vítr, asi -9°. Obrovský mnohočetný ledovec, na kterém teď jsme, se vlévá do údolí ze západu a my jsme na jeho východním okraji. Dremegole a Drumner už zůstali trošku za námi, i když ostrý hřeben Dremegolu se stále vypíná východně od nás, téměř v úrovni očí. Dovlekli a doploužili jsme se do bodu, kde si musíme vybrat, jestli opsat velký oblouk po ledovci stáčejícím se na západ, a tak se postupně dostat nahoru na ledovou plošinu, nebo vylézt po ledových útesech něco přes kilometr na sever od dnešního stanoviště, a tím si ušetřit třicet až padesát kilometrů, ovšem za cenu nebezpečí.

Ai dává přednost nebezpečí.

Je na něm něco křehkého. Všechno je na něm nechráněné, vystavené vnějším vlivům, zranitelné, i jeho pohlavní orgán, který nemůže vsunout dovnitř; ale je silný, neuvěřitelně silný. Nejsem si jistý, jestli by vydržel táhnout sáně déle než já, ale táhne je větši silou a rychleji než já – dvakrát větši silou. U nějaké překážky je klidně vpředu nebo vzadu nadzdvihne. Kdybych nebyl v dothe, asi bych takovou váhu nezvedl a neunesl. Na doplnění křehkosti a síly má povahu, která snadno podléhá zoufalství a je vzdorovitá: jeho odvaha je prudká a netrpělivá. Ta pomalá, tvrdá, mravenčí práce, kterou v posledních dnech vykonáváme, ho ničí tělesně a odčerpává jeho vůli, takže kdyby byl našinec, považoval bych ho za zbabělce, ale to v žádném případě není; je odvážný, odvážný bez zaváháni, něco podobného jsem nikdy nezažil. Je ochotný bez zaváhání dát v sázku život, podstoupit ten krutý zbrklý test na strmé stěně.

„Oheň a strach, dobří sluhové, špatní páni." Jemu strach slouží. To já bych si ze strachu raději zašel kus cesty. On má odvahu a rozum. Jaký má smysl na cestě, jakou podnikáme, hledat bezpečnou trasu? Jsou nesmyslné trasy, kterými bych se nevydal, ale žádná není bezpečná.

Streth Thanern. Štěstí nám nepřeje. Ani za nic jsme sáně nedostali nahoru, ačkoli jsme se o to pokoušeli celý týden.

Metelice, sníh sove dohromady s popelem. Celý den byla tma, protože vítr se zase přihnal od západu, na nás přivál mračno kouře z Drumneru. Tady nahoře jsou otřesy ledu menší, ale právě když jsme se pracně šplhali na jednu mírnou stěnu, otřesy zesílily; sáně, třebaže jsme je měli zajištěné, se rozjely a stáhly mě s žuchnutím nějaké dva metry dolů, ale Ai držel pevně a díky jeho síle jsme se nemuseli vracet až dolů na úpatí stěny, dobrých šest i více metrů. Jestli si při těchto krkolomných kouscích jeden z nás zlomí nohu nebo rameno, tak je to pravděpodobně konec nás obou; v tom právě je nebezpečí, dost hrozné, když se nad tím člověk pořádně zamyslí. Ledovcové údolí za námi je bílé od páry: láva dosáhla na led. Zpátky tedy jistojistě nemůžeme. Zítra se pokusíme o výstup dále na západ.

Heren Thanern. Štěstí nám nepřeje. Musíme dál na západ. Celý den tma jako při pozdním soumraku. Plíce mám rozedrané, ne od zimy (teplota zůstává díky západnímu větru na nějakých -17, i v noci), ale od toho, jak vdechujeme popel a kouř. Druhý den marného úsilí, škrábání se a klopýtání přes ledové bloky a po stěnách z ledu, kde nám v postupu bráni kolmé srázy a převisy, a dalších a dalších pokusů a neúspěchů byl Ai vyčerapný a zuřil. Vypadal, že se co nevidět rozbrečí, ale ovládl se. Myslím, že považuje pláč za něco špatného nebo ostudného. I tehdy, když byl v prvních dnech našeho pochodu nemocný a slabý, se ode mne odvracel, když brečel. Důvody osobní, rasové, společenské, sexuální – co já vím, proč Ai nesmí plakat? Paradoxem je, že jeho jméno je vlastně výkřik bolesti. Kvůli tomu jménu jsem ho vlastně prvně vyhledal v Erhenrangu, zdá se to už strašně dávno; někdo tehdy mluvil o 'cizinci' a já jsem se zeptal, jak se jmenuje, a odpovědi mi byl výkřik bolesti, který se nocí nesl z lidského hrdla. Teď spí. Ruce se mu chvějí a škubou sebou, svalová vyčerpanost. Celý svět kolem nás, led a skála, popel a sníh, oheň a tma, se chvěje a škube sebou a hučí. Před chvílí jsem vyhlédl ven a viděl zář sopky jako matně červený květ na břichu obrovitých mračen rozprostírajících se nad temnotou.

Orny Thanern. Štěstí nám nepřeje. Dnes je dvacátý druhý den našeho pochodu a od desátého dne jsme vůbec nepostoupili na východ, ve skutečnosti jsme si zašli třicet až čtyřicet kilometrů na západ; od osmnáctého dne jsme nepostoupili vůbec nikam, a kdybychom se jen tak váleli, vyšlo by to nastejno. Jestli se vůbec na led doplahočíme, budeme mít ještě dost jídla, abychom ho přešli? Těžko na to nemyslet. Mlha a černota způsobená sopečným výbuchem nám bráni v rozhledu, nemůžeme si pořádně vybrat cestu. Ai se chce pustit do každého kopce, jakkoli strmého, pokud jsou na něm patrné nějaké terasy. Vadí mu moje opatrnost, je netrpělivý. Musíme si hlídat své nálady. Já budu za den za dva v kemmeru a to se napětí ještě zvětší. Zatím v tom studeném přítmí plném popela mlátíme hlavou o ledové stěny. Kdybych sepisoval nový Yomeshský kánon, posílal bych zloděje po smrti sem. Zloděje, kteří v noci v Turufu kradou balíčky s potravinami. Zloděje, kteří okradou člověka o krb a jméno a pošlou ho v hanbě do vyhnanství. Už mi to nemyslí, někdy v budoucnu to budu muset proškrtat, teď jsem příliš unavený, abych to po sobě znovu četl.

Harhahad Thanern. Na Gobrinu. Třiadvacátý den cesty. Jsme na Gobrinském ledu. Jakmile jsme se ráno vydali na cestu, uviděli jsme jen několik set metrů za našim posledním tábořištěm přímou cestu nahoru na led, něco jako silnici, vyhloubenou ledovcem a sutí a nyní zpevněnou popelem, která se vinula nahoru mezi stěnami z ledu. Vyšli jsme vzhůru, jako bychom se procházeli po nábřeží Sess. Jsme na ledu. Znovu míříme na východ, domů.

Aiova upřímná radost z našeho úspěchu mě nakazila. Střízlivě posouzeno, nejsme na tom tady nahoře o nic lépe než dříve. Jsme na okraji plošiny. Průrvy – některé tak široké, že by pozřely vesnice, ne dům po domě, ale celou najednou – směřují dovnitř, na sever, do nedohledna. Většina z nich nám kříží cestu, takže musíme také na sever, ne na východ. Povrch je špatný. Kormidlujeme se saněmi mezi ohromnými kusy ledu, obřími úlomky vytlačenými na povrch, když se velká tvárná ledová deska rozpínala a v cestě jí stály Ohňové vrchy. Polámané ledové útvary, které nesmíme tlaky vyvrhly na povrch, připomínající převrácené věže, beznohé obry, praky. Na začátku je led jeden a půl kilometru silný, tady se zvedá a je ještě silnější, snaží se přetéci přes hory a ucpat jim ohnivé chřtány. Několik kilometrů severně se z ledu zvedá nějaký štít, ostrý, úhledný, holý kužel mladé sopky: o tisíce let mladší než ledový příkrov, který se obrušuje a posouvá a je narušený průrvami a na povrch vytlačenými bloky a hranami hřbetů, pod sebou máme asi dvoukilometrovou vrstvu ledu a tu nevidíme.

Když jsme se přes den otočili, viděli jsme za sebou viset kouř z Drumneru; vypadal jako šedohnědé prodloužení ledu. Při zemi vane neustále vítr od severovýchodu, pročišťuje vzduch od sazi a zápachu útrob planety, které jsme celé dny dýchali, a tlačí k zemi kouř za námi, který jako nějaké tmavé víčko zakrývá ledovce, nižší kopce, kamenité údolí, zbytek země. Neexistuje nic, hlásá led, kromě ledu. – Ale mladá sopka tam na severu hodlá také promluvit.

Nesněží, ve vyšších polohách slabě zataženo. V podvečer na plošině -20°. Pod nohama směs firnu, nového ledu a starého ledu. Nový led je zrádný, kluzký, modř schovaná pod bílou glazurou. Oba jsme často na zemi. Jednou jsem takto jel čtyři metry po břiše. Ai, zapražený vpředu, se prohýbal smíchy. Pak se omlouval a vysvětloval mi, že si myslel, že je na Gethenu jediný, kdo kdy sklouzl na ledu.

Dnes dvacet kilometrů; budeme-li se snažit v tomto hrbolatém terénu plném rozsedlin takové tempo udržet, brzy se vyčerpáme nebo nás potká něco horšího než pouhé sklouznutí po břiše.

Dorůstající měsíc je nízko, je matně červený, jako zaschlá krev; kolem něho je nahnědlý, měňavý kruh.

Guymy Thanern. Trochu sněží, zvedá se vítr, teplota klesá. Dnes opět dvacet kilometrů, vzdálenost, kterou jsme urazili od našeho prvního tábora, tedy dělá 406 kilometrů. V průměru jsme ušli asi sedmnáct kilometrů za den, osmnáct, nepočítáme-li ty dva dny, kdy jsme kvůli fujavici nešli. 120 až 160 kilometrů z těch 406 nevedlo k našemu cíli. Nejsme o moc blíže Karhide, než jsme byli, když jsme vycházeli. Ale máme teď myslím větší šanci tam dojit.

Od té doby, co jsme se vynořili ze sopečné černoty, se už nezaobíráme jen dřinou a starostmi, ale už si zase po jídle ve stanu povídáme. Protože jsem v kemmeru, bylo by pro mě snadnější si Aie nevšímat, ale ve stanu pro dva to těžko jde. Problém je samozřejmě v tom, že on je svým zvláštním způsobem v kemmeru také: je pořád v kemmeru. Musí to být nějaká zvláštní podřadnější žádostivost, rozložená na každý den v roce, touha, která nezná výběr pohlaví, ale je tu; a já jsem tu. Dnes večer jsem si mimořádně uvědomoval jeho tělesnou přítomnost, bylo těžké ji nevnímat, a přitom jsem byl příliš unavený na to, abych to své.uvědomování* podle našeho učeni odvedl do netransu nebo jiným kanálem. Nakonec se mě zeptal, jestli se mě něčím dotkl. Trochu mi to bylo trapné, ale vysvětlil jsem mu svoji zamlklost. Bál jsem se, že se mi bude smát. Konec konců, on není z hlediska pohlavního o nic větší zvláštnost, o nic větší hříčka než já; tady nahoře na ledu jsme oba jedineční, osamoceni, já jsem zrovna tak odříznutý od mně podobných, od své společnosti a jejích pravidel, jako je on od své. Tady neexistuje svět plný dalších Getheňanů, kteří by potvrdili a objasnili moji existenci. Konečně jsme si rovni, cizí, osaměli. Ovšemže se usmál. V jeho hlase zněla spíše vlídnost, o které jsem netušil, že v něm vůbec je. Po chvilce se také rozhovořil o izolaci, osamělosti.

„Vaše rasa je na tomto světě strašlivě sama. Žádní jiní savci. Žádné jiné dvojpohlavni druhy. Žádný jiný živočich, který by byl dost inteligentní, aby se dal ochočit. To musí ovlivnit vaše myšleni, tahle výlučnost. Nemám na mysli vědecké myšleni, ačkoli jste vynikající ve vyslovování hypotéz – je pozoruhodné, že jste došli k nějakému evolučnímu pojetí, když je mezi vámi a nižšími živočichy taková nepřekonatelná propast. Ale filozoficky, citově: být tak zoufale sami, v tak nepřátelském světě, to musí poznamenat celý váš pohled na svět."

„Yomeshové by řekli, že lidská jedinečnost pochází od Boha."

„Vládcové Země, ano. Jiné kulty na jiných světech došly ke stejnému závěru. Jsou to většinou kulty dynamických, dravých civilizací, vyznačujících se neúctou k ekologii. Orgoreyn je svým způsobem typickou ukázkou; alespoň působí dojmem, že má tendenci nenechávat věci na pokoji. Co říkají handdarové?"

„V handdaře, no… jak bych to řekl, není žádná teorie, žádné dogma. Možná jsou si méně vědomi té mezery mezi lidmi a zvířaty a více se zabývají podobnostmi a pojítky, protože živí tvorové jsou jen částí velkého komplexu takových spojovacích článků." Celý den se mi hlavou honila Tormerova balada, a tak jsem zarecitoval:

Hlas se mi chvěl, když jsem to odříkával, protože jsem si přitom vzpomněl, že mi tytéž verše napsal ve svém posledním dopise před smrtí můj bratr.

Ai se pohroužil do svých myšlenek a po chvíli řekl: „Vy jste izolovaní a nerozlišení. Zřejmě jste zrovna tak posedlí jednotou jako my dualismem."

„My jsme také dualisté. Dualita je základem všeho, ne? Pokud existuje nějaké já a někdo druhý."

„Já a Ty," řekl. „Ona to je konec konců daleko širší otázka, než jen otázka pohlaví…"

„Víš, co mi pověz – jak se liší u vaší rasy to druhé pohlaví od tvého?"

Vypadal vylekaně a ve skutečnosti ho tak polekala moje otázka; kemmer s sebou přináší tyto spontánní projevy. Oba jsme byli celí nesví. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel," odpověděl. „Tys vlastně nikdy neviděl ženu." To slovo, které použil, bylo v jeho jazyce, ale já jsem ho znal.

„Viděl jsem ženy na tvých fotkách. Vypadaly jako těhotní Getheňané, ale s většími prsy. Liší se hodně od tvého pohlaví, co se duševních pochodů týká? Jsou jakoby jiný živočišný druh?"

„Ne. Ano. Ne, jistě že ne, vlastně ani ne. Ale rozdíl je velmi důležitý. Domnívám se, že nejdůležitější věc, ta ze všech nejzávažnější okolnost v lidském životě, je, jestli je narozený člověk pohlaví mužského, nebo ženského. Ve většině společností to předurčuje vyhlídky člověka do budoucna, oblast, ve které bude podnikat, názory, etiku, chování – skoro všechno. Slovní zásobu. Způsob dorozumíváni. Oblečení. I jídlo. Ženy… ženy zpravidla jedí méně…, je nesmírně těžké rozlišit vrozené rozdíly od získaných. I v těch společnostech, kde mají ženy rovnoprávné postaveni s muži, přece jen je na nich, aby rodily a většinou i vychovávaly děti…"

„Rovnoprávnost tedy není všeobecně platné pravidlo? Jsou na tom rozumově hůře?"

„To nevím. Připadá mi, že mezi nimi nebývají často matematičky, hudební skladatelky, vynálezkyně nebo abstraktní myslitelky. Ale ne že by byly hloupé. Po tělesné stránce jsou méně svalnaté, zato jsou však trochu odolnější než muži. Psychicky – "

Dlouze se zahleděl do rozžhavených kamínek a pak zavrtěl hlavou: „Víš, Harthe, já ti vlastně nemůžu říct, jaké ženy jsou. Nikdy jsem o tom takto abstraktně neuvažoval a – Bože můj! – vždyť já už jsem to v podstatě zapomněl. Já už jsem dva roky tady… Ty to asi netušíš. Ale v jistém smyslu jsou mi ženy vzdálenější než ty. My dva máme společné pohlaví, jakkoli…" Odvrátil se a zasmál se, smutně, nuceně. I já jsem měl smíšené pocity, a tak už jsme to téma dále nerozváděli.

Ymy Thanern. Dnes dvacet devět kilometrů, východo-severo-východ podle kompasu, na lyžích. První hodinu cesty jsme za sebou nechali ty ledové bloky a rozsedliny. Oba jsme dnes táhli, já nejdříve před nim se sondou, ale nebylo jí zapotřebí: na pevném ledu je nějaký ten metr firnu a na něm leží pár centimetrů nového sněhu z poslední chumelenice a ten tvoří solidní povrch. Nebořili jsme se ani my, ani sáně, ty tentokrát klouzaly tak lehce, že bylo těžké uvěřit, že za sebou pořád vlečeme každý asi padesát kilogramů. Během odpoledne jsme se při tahání střídali, protože na takovém báječném sněhu to jeden s přehledem zvládne. Škoda, že ten nejtěžší úsek do kopců a přes skály jsme museli absolvovat plně naložení. Teď jsme čím dál lehčí. Až moc lehcí: přistihuji se, že nějak moc často myslím na jídlo. Ai říká, že jíme étericky. Celý den jsme uháněli jako s větrem o závod po rovné ledové pláni, jednotvárně bílé pod šedomodrou oblohou, neporušené, s výjimkou několika černých nunataků, které jsou teď už kus za námi, a temné čmouhy za nimi – to dýchá Drumner. Jinak nic: slunce za závojem, led.