Fantastika‘80

Dariusz Filar Příliš šťastní

Od samého začátku své existence, tedy asi tři sta let předtím, než se udály zde vylíčené události, se Institut A stal národním tabu. Všeobecně oblíbení lidé, kteří neprozřetelně pronesli o Institutu takovou či onakou poznámku, brzy ztráceli známé i přátele. Když se děti vyptávaly, rodiče zarytě mlčeli, ostatně i děti většinou věděly, že existují věci, které se hlasitě nekomentují

Budovy Institutu stály přímo v centru města Badatelů. Nebyly obklopeny záseky ani tam nestály varovné tabulky. Nestalo se však, že by se někdo pokusil dostat dovnitř nebo aspoň otevřít velké, nikým nestřežené kyvadlové dveře. Toto zvláštní stanovisko celé společnosti plynulo asi z lidského strachu z věcí neznámých, který je člověku vlastní. Týkalo se to jak řadových občanů státu, tak jeho politických a hospodářských vůdců, protože ani ti nedovedli říci o Institutu A nic konkrétního.

Z generace na generaci se tradovalo, že se o této věci nemá mluvit, a za tři sta let se nenašel odvážlivec, který by se proti této tradici odvážil vystoupit.

Příští pracovníci Institutu se vybírali, ještě když studovali. Kdo je vybíral? To také nikdo nevěděl. Vyvolení dostali žluté obálky z Ústředního dispečinku odborníků, které se vyznačovaly jedině červeným razítkem: k vlastním rukám — Institut A. Tito lidé si pak honem sbalili věci a odjeli do města Badatelů. Nevraceli se nikdy. Z oborů, jež si Institut vybíral, nedalo se usoudit nic bližšího o charakteru jeho činnosti, protože razítkované obálky dostávali studenti všech fakult.

Studoval jsem techniku řízení kolektivů, která se vyučovala v rámci mezifakultního studia Vojenské akademie a Vysoké školy ekonomické. Zabýval jsem se sociologií, právy, psychologií a také rétorikou, kterou jsem potřeboval pro své příští povolání. Dosáhl jsem dobrých výsledků i ve sportu, nejraději jsem měl judo a box. Ve třetím roce studií jsem získal titul nejlepšího studenta.

Několik dnů po zveřejnění seznamu, na kterém jsem zaujal první místo, jsem dostal předvolání do Institutu A. V kratičkém dopise mi přikazovali, abych okamžitě přijel a abych se zdržel jakýchkoli komentářů ve svém dosavadním prostředí. Pod tímto textem jsem nenašel žádný podpis.

Příští den jsem s pořádnou trémou překročil práh hlavní budovy Institutu. V prostorné hale už nerozhodně přešlapovalo několik lidí. Hned po mém příchodu se vynořil z bočních dveří starší muž.

„Je vás tu všech deset,“ řekl, „pojďte se mnou.“

Zavedl nás do jednoho křídla budovy, kde jsme odnynějška měli bydlet. Pokoje na nás udělaly velmi dobrý dojem, byly veliké a světlé a měly dveře na terasu, ze které se po širokých schodech dalo sejít do pečlivě udržované zahrady. Ještě jsem si ani nestačil vybalit zavazadla, když za mnou přišel týž starší muž a odevzdal mi tlusté červené desky. Zvědavě jsem do nich nahlédl. Z obsahu textu, který ležel hned navrchu, vyplývalo, že budu muset studovat i zde. Byl to podrobný program nejbližších devíti set dnů — budíček, snídaně, přednášky, oběd, pauza, praktické zaměstnání. Nejvíc mě překvapil obsah přednášek. Jejich problematika zahrnovala teorii odposlechu, techniku sledování, nauku o využití důvěrného svěřování, umění provokace. Na poslední den nebyly už plánovány žádné práce, jedině rozhovor s ředitelem Institutu, rozhovor, který byl označen jako „úplné zasvěcení“.

Začal krátce. Celé dny nás učili instalovat odposlouchávací zařízení, montovat kamery, analyzovat informace získané touto cestou. Postupem času jsme dovedli poměrně rychle určit zájmy, slabiny, úzkosti a sny sledované osoby. Dovedli jsme poznat její největší tajemství, odhalit nejintimnější zákoutí osobnosti, často taková, o jejichž existenci ten člověk sám neměl potuchy. Pořád ještě jsme však neměli jistotu, čemu budou naše znalosti sloužit.

Kromě podivného studia se náš nový život nijak nelišil od onoho života, který jsme znali do té doby.

Konečně nadešel den „úplného zasvěcení“. Jeden po druhém jsme předstupovali před nejvyšší radu Institutu. Nevím, zda průběh rozhovoru se všemi studenty byl stejný, ale domnívám se, že rozdíly byly jen minimální. V mém případě to vypadalo takto: ředitel Institutu vstal od stolu a slavnostně mi blahopřál k dosavadním úspěchům ve studiu. Pak mi jménem nejvyšší rady položil jedinou otázku:

„Můžete nám říci. Bene, proč je náš Institut označen symbolem A?“

Z jeho tónu jsem pochopil, že je to ryze řečnická otázka, a proto jsem ho nepřerušil.

„A je zkratka,“ pokračoval ředitel, „začáteční písmeno slova Ananké. Starořecké báje jistě znáte, Ananké je Osud, panovačný, přísný a nezávislý, a jeho ortelům se musel podřídit dokonce i Zeus. My sami jsme institucí, která Osudu konkuruje. Naším úkolem je měnit ta jeho rozhodnutí, která z našeho hlediska nejsou správná, anebo která jsou pro nás nevýhodná.“

Díval jsem se na něho překvapeně. Napadlo mě, že jsem se dostal do sídla vyznavačů nějakého primitivního kultu.

Jako by byli uhádli, co si myslím.

„Ne. Bene,“ díval se na mě pozorně ředitel. „Nejsme horda šílenců. Seznámím vás s příštími konkrétními úkoly. Domnívám se, že vám to umožní co nejlépe pochopit podstatu činnosti našeho Institutu. Jistě budete souhlasit s tím, že společnost musí chránit některé obzvlášť cenné jednotlivce. Mám na mysli význačné vědce, umělce, politiky. Právě těmto lidem nemá Osud právo nic vyvést bez našeho souhlasu. Neustále na to dáváme pozor. Odstraňujeme těm lidem z cesty sebemenší překážky, diskrétně plníme jejich sny a rozmary, děláme prostě všechno, aby se soustředili jedině na svou práci. Nic jiného by nemělo zaměstnávat jejich mysl. Osobní štěstí vynikajících jednotlivců, jejich společenské úspěchy, to je téměř výhradně naše zásluha. Ještě jednou zdůrazňuji,“ řekl ředitel důrazně a nespouštěl přitom ze mě pozorný pohled, „že naše činnost je maximálně diskrétní. Ovšem abychom mohli našim chráněncům zajistit skutečně dobré podmínky, musíme nejprve poznat všechny jejich záliby, přednosti i nedostatky. Chápete už snad účel svého dosavadního studia?“

„Jistěže,“ odpověděl jsem. „Ale když je ta naše činnost tak užitečná, proč ji musíme tajit?“

„Ale Bene,“ objevil se v ředitelově tváři údiv, „já si myslel, že jste lépe poznal psychiku svých bližních. Tak mě poslouchejte. Z pochopitelných, čistě technických příčin nedokážeme zahrnout do své činnosti veškeré obyvatelstvo. A jistě přiznáte, že by se našlo málo lidí, kteří by aspoň občas nechtěli využít naší pomoci. Začaly by sváry, intriky, pokoušeli by se nás podplácet.

Lidé už by se nikdy nechovali přirozeně, věděli by. že je někdo neustále pozoruje. A proto byla kolem Institutu před třemi sty lety, kdy byl založen, vytvořena atmosféra tajemství, které se nesmí porušit. A tak je to správné — valná většina společnosti si domýšlí nejprapodivnější věci, ale nechává nás klidně pracovat.“

Vyšel jsem odtamtud přímo omráčený. Pochopil jsem, že jsem byl přijat mezi lidi, na nichž spočívá obzvláštní odpovědnost.

Zpočátku jsem pracoval v sekci Ekonomové. Bděl jsem nad několika význačnými hospodářskými stratégy, mezi nimiž byli i dva moji někdejší profesoři. Šéfem sekce byl muž o něco starší než já, kdysi student téže fakulty. Lars byl členem rady, a proto musel vědět, jaká kritéria rozhodují o výběru příštích zaměstnanců Institutu.

„Víš už, že základem naší činnosti je tajemství,“ odpověděl, když jsem se ho jednou na ta kritéria zeptal. „Tajemství mohou zachovávat jen lidé, kteří nezatouží využít svěřeného zařízení a znalostí pro vlastní potřebu, tedy lidé chladní, ovládající se, snad dokonce až lhostejní.“

„A já že tyhle vlastnosti mám?!“ vykřikl jsem.

„Měli jsme ten dojem.“

„A co kdyby někdo ze zaměstnanců Institutu přece jen začal myslet na sebe?“ Nedovedl jsem si tuto otázku odpustit.

Lars se na mě podíval a pak s kamenným klidem odpověděl:

„Pak by musel zahynout.“

Míjely měsíce, potom léta. Postupem času mě vzali do skupiny nejlepších odborníků. Řídil jsem akce stále složitější a stále odpovědnější.

Koncem šestého roku si mě Lars dal zavolat, aby mi předal nové údaje.

„Je to mladý vědec,“ řekl, „ale ve své poslední práci precizoval několik významných hypotéz. Musíme udělat vše, aby je rozvíjel v zákony.“

Otevřel jsem desky s dokumentací.

„To je Slit!“ zvolal jsem.

„Ano,“ přitakal Lars, „ty ho znáš?“

„Byli jsme šest semestrů v jedné skupině. Já pak byl přidělen do Institutu, a on…“

„No to je výborné,“ zapsal si Lars něco do notesu, „když jsi ho znal osobně, budeš mít práci daleko snazší.“

A zase jsem trávil celé dny u obrazovek špionážních kamer, u sluchátek odposlouchávacího zařízení. Svou úlohu — usnadňovat život Slitovi — jsem měl rád stále méně. Začalo to dnem, kdy jsem zjistil, že se pokouší získat sympatie Agy. Aga byla jedna z nejzajímavějších dívek, jaké jsem znal, ještě za studií jsem patřil k jejím ctitelům. Pak jsme se přestali stýkat, protože jsem odjel do Institutu a tam jsem poznal mnoho výborných děvčat, s nimiž mě pojily vzájemné sympatie. Jenže Aga, to bylo něco docela jiného…

Teď to přirozeně nemělo nejmenší význam, protože práce v Institutu mě navždy odtrhla od okolního světa, ale přesto jsem se nemohl klidně dívat na to, jak se Slit dvoří dívce, o které jsem kdysi sám snil.

Dokázal jsem své city skrývat. Mých sympatií k Aze si nikdo nepovšiml ani v době, než jsem byl přijat do Institutu. A nechtěl jsem se prozradit ani během pozorování Slita.

Mohl jsem mu vlastně škodit. Mohl jsem využít svěřeného materiálu a před Agou ho zesměšnit, úplně diskreditovat, navždycky zbavit sebemenší šance. Současně jsem věděl, že bude-li můj zločin odhalen, budu zaslouženě potrestán. A tak jsem celý rozkolísaný… čekal. Volná odpoledne jsem věnoval vymýšlení ošklivých situací, do kterých bych Slita mohl uvést. Snil jsem o tom, že ho zavřu v rychlovýtahu pět minut před schůzkou s Agou, že využiju simulačního týmu takovým způsobem, aby Slit utekl, až se Aga octne v nebezpečí. Nápadů jsem měl dost, jeden fantastičtější než druhý.

Netušil jsem, že nad Slitem bdí i Lars. Prozradil mi to až teprve po několikaměsíční práci.

„Nemyslíš, že se k němu to děvče chová příliš chladně?“ začal.

„Zřejmě si Slit nic jiného nezasluhuje,“ konstatoval jsem kvapně.

Lars se na mě pohoršené podíval.

„Nedělej si legraci,“ řekl. „Víš dobře, že lidi hodnotíme jedině z hlediska užitečnosti pro společnost. A pokud jim jiné kladné hodnoty chybí, je naším úkolem vytvořit alespoň zdání jejich existence. To také uděláme se Slitem. Vypracoval jsem už první etapu plánu.“

Jakožto odborník jsem ten plán musel uznat za dobrý. Představoval totiž Slita v tak dobrém světle, že bylo nepravděpodobné, že by to žena nedocenila. To všechno mě postavilo před definitivní rozhodnutí — buď jednat proti Institutu, nebo ztratit Agu navždy. To, co jsem nakonec udělal, pro mě nebylo lehké — boj jsem vzdal. Pochopil jsem, či spíš jsem si namluvil, že musím zůstat věrný našemu poslání. Dlouho jsem byl přesvědčen, že nikdo nemá potuchy o tragédii, jakou prožívám.

Ale měsíc nato si mě dal zavolat ředitel.

„Nevím, zda je vám něco známo o zásadách povýšení v našem povolání,“ začal.

O tom jsem skutečně nic nevěděl. Ředitel pokračoval:

„Občas podrobujeme jednotlivé zaměstnance detailnímu pozorování. Vy jste v poslední době dokázal něco, co vás predestinuje pro převzetí některé z nejvyšších funkcí v našem Institutu.“

Ředitel se na mě vyčkávavě díval.

„Nevím o čem mluvíte, pane řediteli,“ řekl jsem.

„Nechcete se přiznat,“ usmál se. „Ale my stejně všechno víme. Pozorovali jsme vás v době, kdy jste vedl případ Slit. Jste skutečně oddaný pracovník. A teď bych se chtěl vrátit k zmíněnému povýšení. Odedneška přebíráte vedení sekce Politici a současně se stáváte řádným členem nejvyšší rady. A ještě něco,“ poklepal mi po rameni, „neberte si to tolik k srdci, tamto děvče skutečně není jediné na světě. Máte přece v Institutu tolik kolegyň!“

A uplynula další léta. Založil jsem rodinu, několikrát jsem povýšil, měl jsem už velkou rutinu. Když mi bylo třiapadesát, stal jsem se generálním ředitelem Institutu. K mým povinnostem patřilo teď mimo jiné vybírat nové zaměstnance ze stovek mladých lidí. A tímto způsobem se dostal do našeho malého uzavřeného světa Martin Lehotský. Když jsem dva roky nato prováděl kontrolní pozorování mladých zaměstnanců, objevil jsem překvapující problém, který souvisel s Martinovou osobou. Prožíval dilema velice podobné tomu, které jsem před léty musel řešit já sám. Brzy jsem zjistil, že se hodlá zachovat zcela jinak než já — že chce využít Institutu pro sebe. Prozatím jsem mu v tom nebránil. Nebránil jsem mu ani mnohem později, když už některé následky jeho jednání byly neodvratné. Nevím, proč jsem to udělal, asi proto, že se dotkl jakýchsi pocitů, které ve mně dřímaly, vzdoru, touhy po vzpouře. Martin se mstil za ty všechny, kteří se tak jako já podrobili všemocnosti Institutu.

Martin jednal nekompromisně. Prvním jeho přestupkem bylo, že úkoly prováděl naruby. Ale s tím se nespokojil. Jednoho dne jsem zjistil, že věnuje dlouhé hodiny psaní dopisů. Přesvědčil jsem se, že všechny obsahují téměř stejný text a že jsou adresovány našim chráněncům. Jistě nemáte tušení — psal Martin — čím se zabývá Institut A. Určitě Vás to překvapí, zabývá se totiž mimo jiné Vámi. V našich rukou jste jen docela obyčejnou loutkou vycpanou znalostmi. Za všechny své úspěchy vděčíte jedině naši intervenci, bez ní byste byl (a) ničeho nedosáhl (a). V několika tisících dopisů následoval pak podrobný popis naši činnosti. Martin si byl vědom, že samy dopisy nestačí, adresáti je přece mohli považovat za kousek nějakého blázna. Brzy zatáhl do celé té záležitosti i tisk, jak to udělal, to věděl jen on. V den, kdy zveřejnil první články, se o Martinově zradě dověděli všichni zaměstnanci Institutu, ale nikdo ho neodsuzoval. V celém Institutu panovalo podivné mlčení, ovzduší tiché solidarity s tím zločincem. Bylo to potvrzení skutečnosti, že Martinův pokus o zničení Institutu byl odedávna snem všech jeho zaměstnanců.

Míjely dny. Vřava kolem Martinovy aféry vrcholila. Ve všech novinách se objevovaly útočné články. Četné dopisy čtenářů byly naplněny hlubokým pobouřením. Nejčastěji se protestovalo proti porušení základního práva jednotlivce na osobní svobodu. Martinovi adresáti se cítili ztrapněni, že Institut tak dalece zasahoval do jejich soukromého života. Radši bych trpěl — napsal jeden ze známých vědců — než se stal zdánlivě šťastnou obětí této hanebné instituce. Kdo teď vlastně jsem? Co reprezentuje moje údajná osobnost? Bylo mi odebráno základní právo člověka na samostatné a úplné určení vlastního stanoviska. Lidé odpovědní za Institut to vysvětlují snahou o vytvoření lepších životních podmínek pro společnost jakožto celek. Ale cožpak si neuvědomují, jak strašně ožebračili duševní život tisíců lidí tím, že je proměnili v dobře namazané stroje? Jsem přesvědčen, že způsobené ztráty daleko převyšují prospěch plynoucí z činnosti Institutu.

Takových dopisů přibývalo. Lidé žádali, aby vláda činnost Institutu okamžitě zastavila. Neschopnost kompetentních ministrů nakonec vyvolala veřejné demonstrace. Dav nejvýznačnějších lidí obléhal Institut po několik dní. Nakonec zaútočil. Nepokoušeli jsme se bránit, asi proto nás nechali na pokoji. Ničili jen budovy a jejich zařízení.

Sám jsem se musel divit tomu, že když jsem viděl, jak tisíce rukou ničí, oč jsem se dlouhá léta staral, nepociťoval jsem žádnou lítost. Naopak, cítil jsem, že mě něco spojuje s těmi lidmi, které jsem až dosud neměl rád. Veškerou nedoceňovanou činnost v jejich prospěch jsem prováděl jedině z povinnosti. Ale teď jsem pochopil, že k nim vlastně patřím i já. Váhal jsem už jen chvíli, a pak jsem vší silou praštil židlí do nejbližší skříně, která byla ještě celá.