Fantastika‘80

Janusz A. Zajdel Skok do plusu

Marco se podíval dalekohledem na silnici. Z výše strážní věže bylo vidět přijíždějící autokar.

„Už jedou,“ řekl do mikrofonu. „Nezapomeňte jim důkladně zkontrolovat doklady. Profesorovi na tom moc záleží. Myslím, že si tu nepřeje žádné novináře. Účastnické průkazy nestačí, musíte je legitimovat!“

Strážci vyšli před bránu. Marco viděl, jak si přitahují opasky a uhlazují uniformu. Usmál se pod vousy.

Podíval se na druhou stranu. Uprostřed roviny, obklopené hustou stříbřitou sítí plotu, se leskla měděná kopule laboratoře. Měděné dráty vysokého napětí, které se k ní táhlo, se rovněž leskly. Na posledním sloupu seděl nějaký načepýřený pták.

Marco se na něho podíval dalekohledem. Vypadal jako káně. Nebo to snad byla poštolka? Marco by to poznal hned, kdyby pták roztáhl křídla k letu. Ale na tuto vzdálenost ho těžko mohl určit, když pták seděl.

Autokar zastavil u brány. Marco počítal muže. kteří vystupovali. Poznal Foriniho a jeho dva laboranty. Třetí profesorův spolupracovník byl v laboratoři už od rána. Marco ho viděl párkrát vycházet a vcházet dveřmi kopule.

Asi patnáctičlenná skupina se postupně přelévala do ohrazeného prostoru, v úzkém průchodu vedle brány legitimovali strážní všechny příchozí. Trvalo to dost dlouho, ale Marco věděl, že to tak musí být. Poprvé sem pouštěli tolik lidí najednou.

„Tak co?“ řekl do mikrofonu, aniž odvrátil oči od vcházejících mužů.

„Všechno v pořádku.“ odpověděl ten. který měl dole službu. „Za chvíli budeme hotovi.“

„Řidič zůstane venku v autokaru.“ připomněl Marco. „Ale mám dojem, že jeden člověk chybí.“

„Ano, profesor zrovna říkal, že ještě někdo má za chvíli přijet.“

„Dobře. Toho taky legitimujte.“

Hlouček lidí s profesorem Forinim v čele vykročil po pěšině vyšlapané uprostřed kamenité roviny. Od kopule je dělilo něco přes kilometr. Marco se chvíli díval, jak jdou po dvou, po třech, jak hovoří a oživeně gestikulují a mávají aktovkami z umělé hmoty — věcičkou tak charakteristickou pro účastníky všech vědeckých sympozií.

Po silnici od města se blížilo malé šedivé auto. Bylo ještě daleko, když je Marco zahlédl. Když se znovu podíval tím směrem, stálo auto na kraji cesty.

Příchozí mizeli jeden po druhém ve dveřích kopule, až se uvnitř octli všichni kromě Foriniho a jednoho laboranta. Profesor zřejmě čekal ještě na někoho, díval se na hodinky, ale nakonec vzal laboranta kolem ramen, vešel společně s ním do laboratoře a zavřel za sebou dveře.

Marco viděl dalekohledem, jak se na vrcholu kopule rozsvítilo červené světlo. Svítilo vždycky, když se uvnitř konaly pokusy, a v tu dobu se nikdo pod žádnou záminkou nesměl přiblížit ke stěnám laboratoře. Strážní to dobře věděli, i když jim nebylo jasné, jaké nebezpečí by někomu v tu dobu mohlo hrozit. Marco, který byl jejich šéfem, věděl trochu víc; souviselo to nějak s časem, s „lokální modifikací časoprostoru“, jak to pojmenoval profesor, když mu před několika měsíci svěřil toto zaměstnání. Ale Marcovi nezáleželo na tom. aby prozkoumal tento problém do detailů. Stačilo mu. že je nutno držet se od té ďábelské instalace co nejdál.

Malé šedivé auto se zase rozjelo. Směřovalo zcela zřetelně k bráně.

Opozdil se, pomyslel si Marco.

Teď, když už svítilo červené světlo, nesměl se nikdo pohybovat v blízkosti kopule.

Marco namířil dalekohled na poslední sloup vysokého napětí. Ten pták tam seděl pořád. Nehybný, načepýřený. Najednou zmizel ze zorného pole. jako když ho sfoukne. Marco ho hledal očima. Našel ho víc vpravo, visel ve vzduchu s roztaženými křídly, která se nepohybovala. Viděl teď ptáka v celé jeho okázalosti. Byla to káně.

Teprve za chvíli Marco zpozoroval, že něco není tak docela v pořádku: Prak visel ve vzduchu dobrých dvacet sekund, jako kdyby byl na modrém pozadí oblohy namalovaný.

A potom se udalo několik věcí najednou. Marco by je nedokázal seřadit v čase, ale zaznamenal je všechny. Pták se zřítil k zemi a něco z ní unesl, asi malého hlodavce. Na sloupu vysokého napětí zazářil mohutný světelný oblouk a kopule laboratoře… zmizela. Prostě přestala existovat, jako by ji něco zvedlo vzhůru, nebo jako by se propadla pod zem a zanechala po sobě jen kruhovitý betonový základ.

Marco chvílí stál a nemohl odtrhnout oči od místa, kde se ještě před chvílí leskl povrch kopule. Potom se podíval na sloup. Vznášel se tam dosud modravý obláček kouře ze spálených pojistek. Kabely, které se předtím táhly ke kopuli, visely teď podél sloupu volně k zemi.

Káně, vyděšená bleskem, vzlétla k obloze, ale nepustila svou kořist z drápů.

Marco trhl pákou poplašného zařízení. Rozhoukaly se sirény. Marco viděl, jak strážní vyběhli před budovu k bráně, zůstali bezradné stát a dívali se tam, kde se ještě před chvílí leskla měděná kopule.

Šedivé auto zastavilo před bránou. Muž, který z něho vystoupil, se ani nepokoušel dostat za plot. Jakmile uslyšel houkání sirén, honem odjel zpátky k městu.

Dav novinářů obklopoval ze všech stran tiskového mluvčího ústavu, který se marně snažil překřičet hluk vzrušených hlasů a vrčení kamer.

„Pánové, takhle se nikam nedostaneme! Zaujměte místa, prosím, a ptejte se jeden po druhém!“

Hluboký hlas reportéra Večerního přehledu sice udělal jakýs takýs pořádek, ale Cyril hned vycítil, že tady v tom seminárním sále, kde se sešli novináři, se nedozví nic než pár všeobecných banalit. A tak se netlačil do prvních řad, nýbrž zastavil se u vchodu v zadní části sálu.

„Pánové!“ začal mladý pobočník, který měl za úkol zachytit první nápor veřejného mínění, jež novináři reprezentovali. „Nedovedeme vám v tuto chvíli ještě sdělit jakoukoli konkrétní informaci. Je jen nepopiratelným faktem, že několik vědců, kteří se přede dvěma dny shromáždili v našem ústavu na uzavřeném vědeckém sympoziu, zmizelo dnes při pokusu…“

Sál reagoval krupobitím otázek.

„Byl to výbuch?“

„Jakého druhu byl ten pokus?“

„Jsou naživu?“

„Kdo se toho sympozia zúčastnil?“

Tiskový mluvčí počkal, až sál trochu ztichne.

„Nebudu moci odpovědět na všechny otázky, a to ze dvou důvodů: Za prvé sami nevíme, co bylo příčinou neštěstí, protože na sympozium se sjeli odborníci z jistého úzce vymezeného vědeckého oboru a jedině oni znali podrobnosti pokusu. Za druhé — ti všichni i s celým pavilónem, kde se pokus prováděl, prostě přestali existovat. V prostoru, kde se to udalo, nezbylo nic jiného než prázdné místo, přesněji řečeno betonový základ, který předtím nesl kovovou kopuli laboratoře. Komise, která byla ustavena ředitelstvím ústavu, zkoumá okolnosti neštěstí.

Pokud jde o téma sympozia, mohu obecně říci, že se týkalo otázek chronotransportu. to znamená přenášení hmoty a energie v časoprostoru. Práče v této oblasti, zahájené nedávno v několika vědeckých centrech na světě, se prováděly v rozsahu velmi skromném. Náš ústav se honosil tím, že vlastní jediné zařízení, jež umožňuje provádět určité elementární pokusy v této oblasti. Tyto pokusy byly praktickou realizací teorií, které vypracovali odborníci z několika vědeckých center.“

„To znamená, že při té nehodě zahynuli nebo zmizeli všichni přední znalci této otázky?“ zeptal se kdosi z prostředka sálu.

„Bohužel skoro všichni. Z účastníků sympozia se pokusu nezúčastnil jedině profesor Al Breger z Curychu. Kromě toho žije ještě docení Macintosh z Kanady, který se na sympozium nedostavil.“

„Proč?“ zeptal se Cyril ode dveří.

„Nerozumím,“ podíval se na něj tiskový mluvčí.

„Proč nepřijel Breger do laboratoře společně s ostatními? Ze by ho byl pokus nezajímal?“

„Byla to náhoda. Profesor Breger tam měl dojet svým autem, kdežto ostatní byli dovezeni autokarem o něco dřív. Ale profesor měl cestou na autě nějaký defekt, opozdil se, a to ho zachránilo.“

„To se divím, že na něho se zahájením pokusu nepočkali!“ řekl Cyril jakoby sám pro sebe.

„Naproti tomu Macintosh,“ pokračoval pobočník, „jak lze soudit z jeho polemik v odborných časopisech, reprezentoval zcela jiné názory než ostatní znalci otázek chronotransportu. Zdá se, že jeho nepřítomnost měla být demonstrativní…“

„Týkal se pokus přenášení v čase?“

„Ale kdepak! V nynější fázi výzkumu se neuvažovalo o přenášení složitých materiálních objektů v čase! Pokud je mi známo, bylo dosaženo určitých výsledků v oblasti vysílání drobných předmětů do blízké budoucnosti. Právě tyto pokusy chtěl profesor Forini účastníkům sympozia předvést…“

Cyril zmizel ze sálu, ještě než konference skončila. Když jel taxíkem k hotelu Kosmos, kde ubytovali účastníky nešťastného sympozia, znovu si promyslel všechny informace, které až dosud nashromáždil.

Když dostal příkaz zabývat se touto událostí, přistupoval k ní zpočátku formálně. Všechno mu připadalo jasné. Nezodpovědný experimentátor vystavil sebe i své kolegy vědce důsledkům nebezpečného pokusu… Ale bylo tu pár detailů, které Cyrilovi připadaly podivné.

Sympozium se vlastně konalo při zavřených dveřích ve velmi úzkém kruhu odborníků, přestože z formálního hlediska tajné nebylo. Při přednášení referátů se však nepoužívalo obvyklých prostředků — projektoru s celuloidovým páskem, na němž zůstávaly všechny zápisy, jež referent předváděl na obrazovce, ani magnetofonů pro zachycení průběhu porad. Vzorce psali vědci křídou na tabuli, a tabuli před odjezdem do laboratoře pečlivě smazali. Všechny osobní poznámky si každý odnesl s sebou ve zvláštních aktovkách, ve kterých měli účastníci i kopie referátů. Jedině profesor Al Breger, ten, který byl na sympoziu, ale nezmizel při pokusu, mohl říci něco o průběhu konference. A za ním teď právě Cyril jel.

Když vystupoval před hotelem z taxíku, všiml si jednoho fízla v civilu, který se procházel v blízkosti parkoviště. Je to dobré, Breger je ještě v hotelu. Zřejmě čekal na letenku, kterou mu slíbili donést.

V recepci seděl druhý fízl. Cyril od něho vzal obálku a šel k výtahu.

„Dobrý den, pane profesore,“ řekl Cyril, když vešel do apartmá.

Profesor Breger stál u okna, jako kdyby netrpělivě čekal na někoho, kdo má přijít.

„Přinesl jste mi letenku?“ zeptal se a podezíravě se na Cyrila podíval.

„Ano, tady ji máte,“ položil Cyril obálku na stůl. „Ale kromě toho bych vám rád položil několik otázek.“

„Vy jste novinář?“ naježil se Breger.

„Něco horšího,“ řekl Cyril a ukázal svou legitimaci.

Navzdory očekávání se profesor usmál, ukázal Cyrilovi na židli a sám se také posadil.

„Abych pravdu řekl, čekal jsem vás,“ řekl po chvíli. „Nechtěl jsem za vámi chodit sám, protože pořád ještě nemám jistotu… ale když už se tím zabýváte, jsem ochoten vám sdělit, co si o tom myslím.“

Cyril vyndal z kapsy magnetofon a položil ho před profesora na stůl.

„Proč jste se nezúčastnil toho… předvádění?“

„Opozdil jsem se.“

„Víme, že jste se opozdil záměrně.“

„Víte? No což, je to pravda. Stál jsem na kraji silnice. Váhal jsem. A rozhodl jsem se, že… nebudu riskovat.“

„Byl to snad nebezpečný pokus? Vy jste o tom věděl?“

„Nevěděl, ale domýšlel jsem si všelicos. To, co Forini říkal na sympoziu, mi nepřipadalo pravdivé. Kromě toho držel všechno v největší tajnosti, ač tvrdil, že dosáhl jen nepatrných výsledků. Měl jsem z toho všeho prosté dojem, že dokáže víc.“

„Znáte Maclntoshe z Kanady?“

„Jen z vyprávění. Vím. že s mnoha mými názory nesouhlasil. Vůbec byl proti všemu, co se v poslední době dělalo v teorii chronotransportu. Kritizoval základní premisu.“

„Vy tedy soudíte, pane profesore…“

„Ano, já vím, co tím myslíte. Je to možné. Forini chtěl ukázat něco omračujícího. Až dosud bylo obecně, tedy mezi odborníky, známo, že se mu podařilo provést pár pokusů…“

„Jaké pokusy to byly?“

„Na sympoziu jeden z nich popisoval. Vypadal asi takto: Malý předmět, například hrací kostka nebo skleněná kulička, umístěná do sféry působení polychronu… to znamená do příslušného bodu štěpného pole… odpusťte, ale těžko se mi to vysvětluje laikovi… prostě a zkrátka, takový předmět mizí z pozorovatelova zorného pole. Znamená to, že pokusný předmět přestává existovat v časovém intervalu mezi chvílí počátečním zmizením, a chvíli koncovou — opětným objevením se. Tento jednoduchý případ se v jazyce teorie chronotransportu jmenuje pasivní skok do plusu. Předmět se přenáší rovnou do určitého časového intervalu, který je z hlediska naší přítomnosti budoucností. Naše přítomnost ten předmět ‚dohání‘ a zase si ho ‚bere‘… Mohu to doložit příkladem: dejme tomu, že plujete lodičkou po proudu potoka. Když před sebe hodíte kámen, padne dejme tomu patnáct metrů před loďku. Když tamtudy za chvíli proplouváte, můžete ten kámen zase chytit…“

„Ale musím pro něj sáhnout hluboko do vody!“ poznamenal Cyril.

„Správně, velmi správně! A když to neuděláte, kámen se vám jen mihne před očima a zmizí a už nikdy se ve vaší plynoucí přítomnosti neobjeví. A teď se podívejme na jiný případ: místo kamene použijme míčku, docela obyčejného gumového míčku. Co se stane, když ho hodíte před sebe?“

„Moje loďka ho nikdy nedohoní.“

„Ano. Míček trvale přejde do jiné přítomnosti a tam zůstane. To je takzvaný aktivní skok…“

„Do plusu,“ napověděl Cyril.

„Jistěže. Velmi dobře jste to pochopil.“

„Kdysi jsem studoval na univerzitě.“

„Výborně. Nemusím vám jistě vysvětlovat, že skoky do minusu mohou vést k trvalé ztrátě spojení s předmětem pokusu.“

„Chápu… Totiž vlastně to ani tak moc nechápu…,“ zamyslel se Cyril. „Co je to vlastně takový hod míčkem? Jestliže nenajdeme ‚v budoucnosti‘ ten míček, který před námi pořád utíká nesený proudem vpřed, tak…“

„Minulost, budoucnost a přítomnost, to je řada loděk, které plují po proudu… Správnější by možná bylo říci: nekonečný pásový dopravník… Ale to teď není důležité. Jde o něco jiného. Mám podezření, že nám Forini provedl ošklivý kousek, že poslal sebe a pár jiných lidí aktivním skokem do plusu, do budoucnosti…“

„Vy si myslíte, že to udělal záměrně?“

„To právě nevím. Teoreticky vzato, mohlo štěpné pole dosáhnout takových rozměrů, že stačilo pojmout celou kopuli laboratoře. Z modelových úvah vyplývá, že takový jev by měl být provázen jakýmsi ‚odhozem‘, časovou kompenzací v podobě momentálního zpomalení nebo dokonce zastavení plynutí času v přítomnosti… Abyste rozuměl: když házíte určitou hmotu před sebe — vraťme se k případu s loďkou — způsobíte přibrzdění té loďky… Jestliže k něčemu takovému došlo, pak můžeme mít jistotu, že se kopule přemístila do budoucnosti, a to tím vzdálenější, čím delší bylo zpomalení času v nejbližším okolí…“

Cyril si na něco vzpomněl. Mrkl do poznámkového bloku. Ano, to bude tohleto. Velitel stráže mluvil ve své výpovědi o káni, která…

„Dejme tomu, že to tak bylo, pane profesore. A co z toho vyplývá? Můžeme očekávat, že se… vrátí?“

„Pokud jsou v kopuli… a pokud zařízení funguje oběma směry, pak se mohou vrátit, ano. Ale my nemůžeme dělat nic, my je sem nijak nemůžeme dostat. Ten míček nám prostě musí někdo odtamtud hodit nazpátek. A to není tak jednoduché… Zařízení vyžaduje pohon. Jenže vodiče zůstaly tady!“

„Já jen nechápu, pane profesore,“ řekl Cyril pomalu, „proč… proč zmizeli i s tou kopulí. Říkal jste přece, že předměty… mohou mizet samy…, kdežto zařízení že zůstává.“

„To všechno závisí na energii pole a jeho dosahu.“

V hotelovém pokoji zazvonil telefon. Breger se Cyrilovi omluvil a zvedl sluchátko.

„Ano, to jsem já… Kdo? Ach tak, rozumím… Jistěže, pojďte dál. Ano, ano… Čekám vás!“ Profesor zavěsil.

„To byl Macintosh. Přiletěl z Montrealu. Chce se mnou mluvit. Řekl jsem mu, že jsem sám. Schovejte se za závěs, do toho výklenků. On něco ví a před vámi by třeba nechtěl… Ostatně uvidíme…“

Cyril honem skočil za závěs. Za chvíli vešel do pokoje muž. Byl dost mladý, štíhlý, oblečený podle nejnovější módy, vůbec nevypadal na významného seriózního vědce. Spíš vypadal na bohatého turistu. Cyril ho pozoroval skulinou.

„Dobrý den, pane profesore,“ řekl nově příchozí přirozeným, dokonce dost veselým tónem. „Slyšel jsem, že Forini dokázal své argumenty. Přiznal bych mu vítězství nebýt jedné malé překážky — že tady není, stejně tak jako tu není nikdo jiný z mých odpůrců. Až na vás, pane profesore. Rád bych vám tedy vyjádřil svou hlubokou soustrast, ale současně i uznání za názory, jež jste sdílel i vy…“

„A to je jediný důvod, proč jste se obtěžoval tak daleko?“ Bregerův hlas prozrazoval netrpělivost.

„No, jediný není… Jste sám. pane profesore?“

„Jak vidíte. Ale spěchám na letiště, za dvě hodiny mám letadlo do Ženevy.“

„Tím lépe. Aspoň to vyřídíme rychleji… V době pokusu jste měl být tam… Není to zvláštní, že jste se zrovna vy opozdil?“

„Ne, mě to tedy nepřekvapuje. Opozdil jsem se proto, že jsem, předpokládal, že se Forini bude chtít blýsknout nějakým efektním trikem. Chtěl jsem se na to raději podívat… zvenčí.“

„Vy něco víte, pane profesore.“

„Myslím, že to byl skok do plusu.“

„Aktivní.“

„Ano, aktivní. Dalekonosný.“

„To tedy víte hodně. Až moc…“

„Nerozumím vám.“

„Hned vám to vysvětlím. Co myslíte, co by mohli udělat experimentátoři, kteří se octli v takovéhle situaci: po pokusném skoku do minusu se ukázalo, že rozsah pole nepojal zařízení, a tak uvízli v Minulosti bez možnosti návratu…“

„Ale… to přece byl skok do plusu a kopule zmizela rovněž!“

„Jenže já mluvím o jiných experimentátorech, pane profesore! O těch. kteří se stali obětí pokusu se skokem do minusu. Kteří se octli v dobách, kdy se nikomu ještě ani nesnilo o skocích žádným časovým směrem! Co mohli udělat, aby se vrátili do své přítomnosti? Nevíte? Určitě víte! Ale já vám to řeknu, pane profesore: museli si postavit chronotransportér, vytvořit štěpné pole a provést skok do plusu. Jenomže v době, ve které se octli, neexistuje ještě ani jediná teoretická práce, žádné projekty, žádné výpočty ani plány týkající se tohoto problému! Trosečníci to také všechno nenosí v hlavě, a proto musí nejprve tento směr výzkumu vytvořit! Inspirovat a zapřáhnout do práce současné vědce. Získat úvěry na pokusné zařízení. A přitom po celou tu dobu dbát na to, aby v přítomnosti nezbylo příliš mnoho informací, které by mohly narušit časovou následnost. Vy přece víte, že lidé z budoucnosti, která je přítomností oněch trosečníků, jim nemohou nijak pomoci. Jsou odkázáni na vlastní síly a rozum a taky na mozky současných vědců. Takových jako vy, pane profesore, a jako ti všichni, které vzal Forini s sebou. Vy jste nám uklouzl, Bregere, ale s tím jsme naštěstí taky počítali. Forini s sebou vzal tamty, já s sebou vezmu vás. Mám v Kanadě druhé zařízení, sice menší, ale pro nás postačí…“

„Copak jste se zbláznil, Maclntoshi? Já s vámi nikam nepojedu!“

„Neptám se vás na názor. Vy se mnou jet musíte, jinak bych vás musel zabít, a to bych udělal hrozně nerad. Vy byste tím jistě taky nebyl nadšen. Musíte pochopit, že kdybych vás nechal v této přítomnosti, způsobilo by to příšerný zmatek a chaos v běhu času! Pro dobro svých současníků musíte jít se mnou, skok do plusu nenaruší časovou následnost, je to elementární zákon teorie chronotransportu, to přece víte stejně dobře jako já, přestože já jsem z praktických důvodů musel po celou tu dobu předstírat, že s vámi nesouhlasím, aby mě nikdo nedával dohromady s Forinim. Ve jménu řádného běhu času, pojď se mnou, Bregere!“

„Já nechci!“ Breger se rozběhl k závěsu a trhl jím. „Pane inspektore, zatkněte ho!“

Cyril vyšel z výklenku za závěsem. V ruce držel pistoli.

„Jen jděte. Bregere. Pane Maclntoshi, najde se v tom vašem zařízení místo ještě pro třetího? Já toho taky vím víc než dost a mohl bych narušit přítomnost. Jenže policie přece musí dbát o pořádek, ne?“ řekl a smazal pásek ve služebním magnetofonu.