Fantastika‘80

Krzysztof W. Malinowski Transformace

Zavřel oči, aby líp slyšel.

Bylo ticho. Ještě nepřicházeli.

Uvelebil se pohodlněji. To bude stačit. K dokončení potřebuje přece už jen pár minut…

Začal zase rychle psát. Rychleji! Stihnout to! Byl vždycky rozčilený, když se blížil prostředek dne. Dne?

Tamti přicházeli v tuto dobu — Vypouklý a ten druhý, co měl obličej jako sud. Nenáviděl je, vzali mu vždycky všechno, co udělal. Prohledávali psací stůl, postel, dokonce i jeho samého. Přicházeli shora, z oválných dveří pod neforemnou kopulí stropu, a těmi hroznými kachními kroky se kolébali rovnou k němu. A rostli… Rostli mu před očima.

Předtím se pokoušel utíkat, někam se schovat. Ale brzy zjistil, že ho vždycky bez potíží najdou. Ani ho nepronásledovali, když zoufale pobíhal po tom podivném příbytku, který k němu pokaždé nečekaně skláněl své mnoholisté stěny jen proto, aby za chvíli otevřel jakýsi iluzorní úzký průchod, nevedoucí nikam. V takových chvílích klidně čekali, až se unaví, až boj vzdá a někde padne — s několika listy papíru zoufale sevřenými v rukou.

Ne, teď už neutíká. Umínil si, že je bude schovávat. Tak, aby je nenašli, aby si mysleli, že nic neudělal, že ještě nic nevypočítal.

Zas na chvíli přerušil psaní a přimhouřil oči. Ticho trvalo. Tak honem.

Rovnici vyřešil úplně hladce. Viděl zřetelně před očima ty tři veliké masivní koule. Hvězdy. Nebo černé díry. Kvazary. Kvazary?

Ne, to nebylo důležité. Důležité je, že právě ony nadýmají černou pustinou vesmíru. Kolem nich vířící prostor, strašlivě zkřivený gravitací koulí, se rozbíhá donekonečna, a teprve tam se pomalu narovnává, jakoby vyhlazuje. Stačilo to jen zapsat. Kdyby měl víc knih, víc materiálu… Oni neměli ponětí, co potřebuje. To, co mu dali, nebylo k ničemu, bylo to zpotvořené, nenormálně zkonstruované — ten degenerovaný nábytek, stěny fantasmagorických tvarů, deformovaný ovál dveří, které visí někde u stropu, jenž se na obou koncích místnosti sbíhá s mírnou křivkou podlahy. Jdou!!

Vyskočil ze židle a honem sbíral archy papíru. Chytil je všechny, v panice držel před sebou a jako každý den začal zoufale hledat nějakou skrýš, aspoň štěrbinu, kam by je před Nimi mohl ukrýt. Běžel, neohlížeje se už na pohyblivé stěny, které se nečekaně začaly sbíhat, ale v posledním okamžiku se zase rozestoupily. Běžel tam. kde se měkce stýkaly hladké vypoukliny stěn stropu a podlahy. Nikde žádná štěrbina, ba ani záhyb, kam by mohl zastrčit pár pomačkaných listů. Konec.

Klesl na zem, schoulil se. tiskl ke studené podlaze, čekal a přitom cítil, jak ho stěna z obou stran jemně bere za ramena. Teď už zřetelně slyšel kroky, předtím tlumené. Bylo jich mnoho. Věděl, že Jich přicházejí celé desítky a že stojí tam za těmi dveřmi. Ale dovnitř vždycky vcházejí jen dva. DVA.

Zpod obočí vzhlédl nahoru. Ovál se najednou proměnil v černou díru. V černou díru!.. Černou díru…! Slova mu v hlavě bušila do taktu pulsujícího oválu.

Vstoupili dovnitř.

Nejdřív Vypouklý a za ním ten druhý, Sudovitý. Díval se, jak k němu pomalu, beze spěchu sestupují a o něčem se spolu baví. Vypouklý přistoupil ke stolu a strčil ruku do zásuvky. Potom se obrátil k Sudovitému a oba vykročili ke Gravesovi. Spatřil najednou těsně před sebou, těsně před očima obrovskou pěticípou hvězdou. Tamten něco řekl, ale Graves mu přece nerozuměl. Jak Jim měl vysvětlovat, že Jim nerozumí, že neví, co od něho chtějí?! Začal křičet, aby mu dali pokoj, že si vyprošuje, že Jim nic nedá! Ze chce klid a knihy, že chce, aby ho nechali v klidu pracovat!

Vypouklý ho neposlouchal. Chytil ho za loket a vyrval mu z ruky pomačkané listy papíru.

Schoulený Graves s odporem stáhl ruku zpět a strnule se díval, jak Vypouklý těmi podivnými hadími pohyby rukou listuje v popsaných papírech a něco říká Sudovitému. Otočili se a odešli nahoru.

Zoufale, ze všech sil udeřil hlavou do zdi. Tlumené zakňučení vzteky, bolestí a bezradností bylo přehlušeno bouchnutím dveří.

Měl rád soumrak. Přinášel klid. V tu dobu už nikdo nepřicházel. Mohl aspoň klidně pracovat — byla to jeho jediná zábava. Chodit ven nesměl — střežili ho jako oko v hlavě. Párkrát se Je pokoušel přelstít, vylézt tam nahoru a otevřít ty prapodivné dveře, které se mu mnohotvárně měnily před očima, když se k nim blížil.

Zbývalo jedině okno — veliké nažloutlé okno s tím věčně stejným obzorem, zahnutým vzhůru a prázdným. Byl vždycky mlhavý a zakouřený, i když svítilo slunce. Večer býval naštěstí svěžejší a klid a ticho mu dovolovaly pracovat.

Zamyšleně se podíval z okna. Nebýt těch dvou, udělal by práce mnohem víc. Jenže Oni mu neustále rvali z rukou částečné výpočty a on je pak většinou musel počítat znovu, někdy celé. Uvažoval o obecné teorii transformace pro nelineární rovnice pole. To nejdůležitější už dokázal. Stačilo jen nalézt příslušné, správně zvolené soustavy křivkových souřadnic. No a provést transformaci.

Opět se zamyslel nad svou rovnicí, ale pomyšlení, že až se rozední. Oni zas přijdou a vyrvou mu jeho papíry se vším, co přes noc vymyslí, mu nedopřávalo klidu. Už je měl před očima, slyšel blekotavé, nesrozumitelné fráze vycházející z opuchlých úst zkřivených v neustálé grimase.

Musí se k něčemu odhodlat. A hned teď! Oni jsou chytří, mazanější, než se zpočátku domníval. Ale vždyť věděl hned, od Jejich první návštěvy, že mají nějaký utajený cíl, že Jim nejde o něho. Prozatím ho potřebovali, a tak ho tolerovali. Ale jistě přijde chvíle…

Nenáviděl Je!

Dvěma prsty začal odměřovat malé krůčky po prázdném listu papíru. Co krok, to slabika… Ne… ná… vi… děl. Čtyři-kroky-slabiky. Prsty došel až na konec papíru — a prst natažený k dalšímu kroku zůstal viset nad okrajem stránky. Potom, po chvíli jakéhosi váhání, se prsty nerozhodně vrátily a zase začaly odměřovat stejnoměrné kroky k středu listu.

Soustředěně upíral pohled na procházku prstů. Mohl by Je to naučit. Naučit? Ne! Nic Je učit nebude! Na to přece čekají, číhají na všechno, co vymyslí! Jako supi!!

Mohl by psát šifrou. Nebo nějakou jinou řečí. Počkat — jinou řečí? Jestliže čtou jeho práce, rozumějí i jazyku, kterým píše. Psal nezbytné komentáře. I když jim snad neporozuměli hned, měli dost příležitostí, aby se s nimi seznámili. Co tedy chtějí?

Tohleto očekával, právě tohleto. Už ví, co udělá! Musí to udělat! Nebude pracovat! Bude přemýšlet, uvažovat, ale nebude psát. Ani slovo! Ani jediný vzorec! Musí se přesvědčit, co udělají Oni, když nenajdou ani jediný popsaný kus papíru. Jistě budou chtít… ba dokonce budou muset poznat příčinu. A potom se on, Graves, konečně dozví…

Prsty, jež na chvíli strnuly, zas pokračovaly ve svém putování po bílém papíru.

Ležel, nehybně zíraje před sebe nevidoucíma očima. Čekal… Čekal jako každý den. až přijdou Oni.

Budou hledat a něco přitom žbrblat. Ale dneska nic nenajdou. Nic!

Vytáhl ruce, které měl složené pod hlavou. Prsty se zase vydaly na svou oblíbenou procházku — tentokrát po modré látce kombinézy. Představil si, jak Oni dva, sebejistí a lhostejní, hledají papíry na stole v přesvědčení, že už ho zlomili, že už ho úplně zotročili.

Začal se smát. Zprvu tiše, potom nahlas, na celé kolo. Panečku, to bude legrace, až Vypouklý strčí do zásuvky tu svou měkkou zmijovitou tlapu a začne se hrabat v papírech! Schválně jich tam rozložil spoustu. A až nic nenajdou, určitě se obrátí na něj! Jistě ho oba. Vypouklý i Sudovitý. začnou prohledávat. Určitě. Budou si myslet, že se mu konečně podařilo před Nimi výsledky schovat. Že ho musejí revidovat obzvlášť důkladně.

Jistěže se nechá prohledat třeba celý…

Při tom pomyšlení se s odporem otřásl. Zaťal pěsti. Jen ať si čenichají! Ať s ním třeba cloumají, ať ho ohmatávají těmi hnusnými pětiprstými chapadly a přitom si žbrblají! Někdy míval pocit, že ví, oč Jim jde. V těch zvucích bylo cosi známého.

Vydrží všechno. Čert ho vem, ale vydrží to!

Najednou zvedl hlavu.

Jsou tu!!

Ten charakteristický zvuk. Znal ho už nazpaměť, neomylně ho odlišoval od všech ostatních.

Neklidně se převrátil na bok a chvíli naslouchal. Potom se prudce otočil na druhý bok a zavřel oči.

Ne! Musí vidět, od samého začátku musí vidět, co dělají!

Vyskočil a rozběhl se nahoru k oknu. Tam ho najdou.

Slyšel, jak se otvírají dveře. Potom se ohlédl. Tamti šli jako obvykle rovnou k psacímu stolu. Sudovitý ani dlouho nehledal, jen se rozhlédl a zamířil ke Gravesovi. Zvedl mu paže a začal ho prohledávat. Dělal to stále prudčeji, stále brutálněji… Pak něco řekl Vypouklému. Ten přistoupil blíž a začal s prohlídkou od začátku. Graves stál v pozoru, posledním zbytkem sil snášel odporný dotyk Vypouklého.

Odstrčili ho, až se zapotácel. Dále už to nemohl vydržet — rozběhl se před sebe a schoulil se do rohu místnosti.

A oni, krok za krokem, začali svědomitě prohledávat pokoj. Nebylo vlastně ani kde hledat. Už dávno odstranili z místnosti všechno, co tu mohlo být zbytečné. Kromě lůžka a psacího stolu tu zbyly jen holé stěny.

Čekal. Věděl, že to ještě není konec, že Oni se tak rychle nevzdají. Vypouklý k němu znovu přistoupil a něco zažbrblal. Graves koutkem oka pozoroval, jak za Vypouklým vyrůstá obrovská postava Sudovitého a jak se mu těsně před očima vlní veliká růžová tlapa.

Potom chytil Vypouklý Gravese za ramena a začal s ním s úžasnou silou třást. Gravesovi se chvíli zdálo, že ztratí vědomí — tak to bylo hrozné a nečekané.

Vyděsil se. Ano, hrozné se bál, jako uštvané zvíře. Co od něho čekali?! Co s ním chtějí udělat?

Sudovitý udělal krok vpřed a Gravese napadlo, že jestli se do něho pustí i on, bude s ním konec. Na toho je krátký. Určitě ho umlátí, to čekal už dávno, domýšlel si to, ale pořád ještě tomu nemohl uvěřit. Ano… Zřejmě se ho rozhodli oddělat. Zřejmě už ho nepotřebují…

Začal křičet, strašlivě křičet zplna hrdla skrčeného strachem. Rukama jim ukazoval, že prostě žádnou práci neudělal, že nepočítal, ale že se do toho ještě dnes pustí, že dožene ztracený čas. Cítil, jak mu námahou otéká hlava, jak nabývá, za chvíli bude velká jako balón, zrovna taková jako ta Jejich! Ano, teď už to chápe! Určitě už má taky takovou hlavu… BALÓNOVITOU!!

V hrůze před sebe vztáhl ruce, aby se na ně podíval, jestli se mu neviní, jestli už nejsou taky TAKOVÉ…

Ale oni mu to nedovolili udělat — Vypouklý ho za ně chytil a začal ho táhnout s sebou nahoru. Ne! To Jim Graves nedovolí! Nechce! Slibuje, že bude pracovat — jen ať ho neodvádějí pryč, jen ať ho neodvádějí pryč! Měl by tu umřít tak hloupě, tak nesmyslně?! To ať už je radši TAKOVÝ…

Ale nedbali na něho. Trhl sebou ze všech sil a vyškubl se Jim. Chtěl doběhnout k pootevřeným dveřím, které ho vábily tam nahoře. Najednou ucítil, jak ho chytili za nohy. Upadl a vší silou uhodil BÁNÍ o zem. Ano, byla určitě zrovna taková jako ty Jejich.

„Pryč, vy mizerové, vy vrahouni!!!“

Chraptivě skučel lkajícím hlasem, který se chvílemi křečovitě lámal. A najednou spatřil, jak se černý ovál dveří pomalu vyjasňuje nazelenalým světlem. Za chvíli byl ještě jasnější a přecházel do modra. Nakonec zmatověl, rozplynul se mu v očích a jako by se slil s tou jednolitou lepkavou hmotou, která začala pohlcovat i jeho, Gravese.

Nechtělo se mu otvírat oči — tak příjemné bylo to světlo, které rozžíhalo pod víčky duhové kruhy, rostoucí do nepředstavitelných rozměrů, aby pak znenadání a zcela nepostižitelně pohasly v jediný bod a znovu začaly rozvíjet barevné feérie.

Spal?

Otevřel konečně oči a podíval se před sebe. Strop, bílý. Pohled pomalu putoval k hranici stropu a stěn. Musel trochu sklonit hlavu opřenou o polštář, aby se podíval níž. Proč je to všechno tak hrozně bílé? Jako v nemocnici!

Nadzvedl se na lokty, a teprve v tu chvíli si povšiml, že k pravé, poněkud zdřevěnělé ruce má připojenou hadičku. Kapačka. Měl tedy zřejmě nehodu.

Se zájmem se rozhlédl: skříňka, také bílá, nějaké lahvičky, nástroje, gumičky, trubičky, stojany s matovými láhvemi. A zvonek na stěně vysokého bílého stolku.

O. K. Uvidíme, co to všechno znamená.

Zmáčkl zvonek a položil si hlavu na polštář. Pořádně mu v ní šumělo. Zřejmě to pěkně schytal.

Cekal delší dobu, než za sebou uslyšel šelest otvíraných dveří, kdosi vešel dovnitř. Ohlédl se. Byl to vysoký, dosud mladý muž v bílém lékařském plášti.

Graves se na něho podíval a pokusil se o úsměv. Nepovedl se mu. Potom s nesmírnou námahou zašeptal:

„Kde… kde to jsem?“

Muž k němu přistoupil, jakoby mimochodem se podíval na přístroj s umělou výživou a klidně odvětil:

„Nemluvte, Gravesi. Ještě pár dní, a všechno se dovíte. Teď byste si měl trochu pospat.“

Graves chtěl oponovat, ale neměl k tomu dost sil. Díval se, jak lékař vzal ze stolečku u postele nějakou ampulku, obratně jí odpiloval krček, pak vyňal z lesklé kovové kazety stříkačku a do poloviny ji naplnil opalizující tekutinou. Pístem vytlačil zbytek vzduchu a sklonil se ke Gravesovi.

Slabé píchnutí — a potom se mu po celém těle rozlila příjemná ospalost a zavřela mu víčka, pod nimiž se opět rozžehly duhové kruhy…

Gravese napadlo, že ten chlap, co sedí proti němu, má neobyčejně protivný ksicht. Přestože na první pohled nedělal špatný dojem. Měl protáhlou tvář, skrytou téměř do poloviny za velikými brýlemi v kovových obroučkách. Jeho ruce se štíhlými živými prsty neustále přendávaly něco na stole. Nepříjemný dojem přicházel teprve po chvíli, když si člověk párkrát povšiml toho jeho nepřetržitého rozčilení: pořád uhýbal očima a pořád stahoval tvář do těžko pojmenovatelné grimasy, kdykoli se pokoušel o úsměv.

„Tak co?“ řekl konečně Graves.

„Mno…,“ procedil pomalu ten chlap — a najednou jako by se k něčemu odhodlal, plácl otevřenou dlaní do stolní desky. Potom se zvedl z lenošky a přistoupil ke Gravesovi. Chvíli se na něho díval, ruce zastrčené do kapes“

„To je tak,“ začal. „Je to abych tak řekl choulostivá záležitost. Myslím, že určitě je vám jasné, že jde o zvláštní situaci. Pokud vím. už vás na to připravili, řekli vám, že jste prožil…, abych tak řekl, amnézii. Tedy částečnou amnézii,“ opravil se chvatně, „která dodnes zcela nepominula.“

Graves přikývl. Ano, něco takového mu naznačovali.

„Vy zřejmě ještě nevíte, kdo jsem,“ řekl ten chlap najednou. „Jmenuji se Villard… Pierre Paul Villard.“

Graves vyskočil.

„Kdo? Villard? Snad ne ten od teorie pole?!“

Byl by čekal všechno na světě, ale tohoto člověka nikdy! Villard? Ten legendární, geniální teoretický fyzik, odborník na problémy matematické fyziky? To přece nemůže být on!

Villard zřejmě pochopil, jak strašně je Graves překvapen, protože dodal:

„Myslím, že vás chápu..Ano, já jsem ten Villard. Je vám to snad nepříjemné?“

Graves užasle vyhrkl:

„Tak to vy jste publikoval práci…“

Villard ho přerušil prudkým pohybem ruky:

„Nejsem fyzik. Alespoň ne v tom smyslu, v jakém se to obvykle chápe. Jsem profesor psychiatrie…“

„Psychiatrie?!“ vykřikl Graves a znovu vyskočil z křesla.

„Jen klid, pane Gravesi. Jsem psychiatr, ale ujišťuji vás. že to přímo souvisí s fyzikou. Přemýšlel jste někdy o tom, proč mají fyzici takové potíže s teorií pole? S Einsteinovými rovnicemi pro silná gravitační centra?“

Graves pokrčil rameny.

„Na to se ptáte vy mě? To byste měl nejlíp vědět sám. Jsem horší fyzik než vy.“

Villard se usmál.

„Nebuďte tak skromný. To vy jste přece považován za jeden z nejnadanějších mozků mladé generace.“

Graves si řekl, že už nebude oponovat. Vzmohl se na klid a řekl:

„Já se tedy domnívám, že příčinou je hlavně představivost. Že selhává prostorová představivost. Těžko si přece představit sebejednodušší zakřivené prostory, a proto jakmile počet rozměrů přesáhne dva…“

„No právě,“ přitakal Villard a pokyvoval přitom chápavě hlavou. „O to právě jde. A na to já se specializuji.“

„Na co?“ zeptal se Graves, protože nechápal, k čemu Villard směřuje.

„Na rozvíjení prostorové představivosti.“

„A nejste vy náhodou…“

Villard však Gravese ostře přerušil:

„Nepokoušejte se být ironický, Gravesi. To by vám mohlo uškodit na zdraví…“ Odmlčel se na chvíli, aby výhružka ukrytá v těchto slovech zatím dospěla k adresátovi. Potom pokračoval: „Ale já vám to vysvětlím. Netušil jsem, že u vás paraamnetický proces pokročil tak daleko. Teď už byste měl rozumět, o co jde. Zabývám se schizofrenií, přesněji řečeno určitými jejími aspekty. Mimo jiné poruchami prostorové percepce. Jak jistě víte, poruchy prostorové představivosti, vlastně percepce, protože představivost je zde přece jen druhotným produktem, jaksi získaným — to jsou charakteristické symptomy schizofrenie. Stačí si prohlédnout kresby schizofreniků. A tak jsem si řekl, že toho využiji. Dospěl jsem k názoru, že někteří schizofrenici, u kterých dominují poruchy tohoto typu, by si možná s našimi problémy docela dobře poradili. Samozřejmě při dostatečné znalosti matematického aparátu a za předpokladu, že se u nich nebudou vyskytovat jiné poruchy, které by jim práci znemožňovaly.“

Graves ho přerušil:

„Ale co já s tím vším mám společného, ksakru?!“

„Mnoho, milý pane, mnoho,“ odvětil Villard s obdivuhodným klidem. „Víte, vy jste byl první, abych tak řekl, předmět experimentum crucis. Musel jsem si ověřit výsledky své práce nejen na lidech, kteří si ten obor narychlo nastudovali v době, kdy schizofrenii už měli. Potřeboval jsem především mít člověka zvyklého na fyzikální teorii a dát mu do ruky to, s čím disponují skuteční schizofrenici, tedy maximální prostorovou představivost…“ usmál se Villard. „No a nezklamal jsem se. Vaše výsledky jsou přímo neuvěřitelné a překvapily celý svět.“

Graves cítil, jak mu na čele vyrážejí kapičky studeného potu.

„Jak to? Co znamená skuteční schizofrenici?“

„Pochopil jste mě správně, Gravesi. Vy přece schizofrenik nejste. No, ale s tím jsem si poradil já sám. Víte, v tomhle oboru je medicína už pár let dost dobrá. Máme k dispozici široký rejstřík psychodelických prostředků. Až dosud jich lidé užívali úplně nesmyslně…“

Graves bezradně rozložil ruce.

„To není možné! Já… já bych na něco takového nikdy nepřistoupil.“

Villard poněkud svraštil obočí.

„Proto jsme vás taky nepostavili před takové dilema. Jak jste si jistě povšiml, nedovedl byste říct ani to, kde jste se tu vlastně vzal. Absolutně jsme se s vámi nemohli dorozumět,“ ožil najednou Villard. „Ta vaše posedlost… Jenže to už vás jistě nezajímá!“

Na chvíli se odmlčel a přistoupil ke stolu.

‚Uděláme to takhle. Vy mi teď podepíšete tenhleten papír. To je potvrzení, že jste se dobrovolně podrobil léčení na naší klinice. Z depresivních stavů, to je nemoc všech vědců. A potom vás můj řidič odveze na letiště. Budete doma za půl dne. V pořádku?“

Graves pomalu vstal.

„Villarde… Vy asi nejste normální. Copak si myslíte, že já tyhlety nelidské pokusy nechám jen tak? Na co spoléháte?“

Tón Villardovy odpovědi ho zmrazil. Villard odpověděl klidně, aniž zvýšil hlas:

„Vy jste jako malé dítě. Gravesi. Co byste mi mohl dokázat, prosím vás? Na co se pamatujete? Copak opravdu soudíte, že jsem si tohleto důkladně nepromýšlel? Měl byste mi vlastně být vděčný, že vám vůbec dávám šanci, jak se odtud dostat. Jako prvnímu! Podepište mi radši ten papír. Ledaže…“

Bedlivě pozoroval, jak zlomený Graves přistupuje ke stolu a bere do ruky propisku.

Když si několikrát přečetl prohlášení a konečně je podepsal, zamířil ke dveřím. Villard se odlepil od parapetu a zavolal za ním:

„A moc se nedivte, až vás budou vítat fanfárami! Máte teď za sebou několik vynikajících článků v Mathematical Physics…“