Fantastika‘80

Jacek Sawaszkiewicz Potestas

Leží přede mnou tři kazety. Obsahují pásky s obrazem a zvukem. Dva z nich byly nahrány tady na Zemi, třetí pochází z „černé skříňky“, instalované v řídicí kabině vesmírné lodi Potestas. Ano, té, kterou Herp Finger našel v rajónu Alabastrové náhorní roviny na planetě Ovál v soustavě Giantfour. Je to vlastně kopie, originální pásek je dnes v archívu admirality Royal Cosmos Force. Tu kopii s kazetou a zprávou Herpa Fingera jsem dostal před měsícem. Když jsem si prohlédl a vyslechl záznamy z obou pásků, poslal jsem je svému příteli Williamu Macaulayovi, jehož si ze současných astrobiologů vážím nejvíc. Jménem naší redakce jsem ho požádal, aby nám sdělil svůj názor na příčiny tragické smrti posádky Potestasu. Včera mi oba pásky vrátil a připojil k nim ještě jeden — pásek s vlastním komentářem. Musím říct upřímně, že mě ten komentář trochu zklamal, přestože hypotéza, kterou obsahuje, stojí za úvahu, a co víc, ve srovnání se záhadným a podezřelým mlčením odborníků z Royal Cosmos Force představuje aspoň rozumný pokus, jak celou tu záhadu vysvětlit. Jediné, na co se zmínění odborníci vzmohli, bylo totiž vyzvání admirality, aby novými úspěchy odvrátila pozornost veřejného mínění od tragického neúspěchu Potestasu.

Vkládám do ampexu první kazetu. Na tom pásku je zachycena práce posádky v řídicí kabině v posledních čtyřiadvaceti hodinách. V tu dobu už ti muži vypadali zas normálně a nebyly na nich znát následky dlouholeté anabiózy. Jsou nervózní. Předtím se v jejich tvářích zračilo překvapení, nejistota a radost. Uvádím závěr zápisu:

(Rozhovor probíhá v napjatém ovzduší. Muži shromáždění v řídicí kabině se dívají na kapitána s očekáváním.)

Radiodůstojník: Země pořád neodpovídá.

Kapitán: Volejte dál.

Radiodůstojník: Dělám to už čtyřiadvacet hodin.

Kapitán (zapne interkom): Rubie!

Pilot (z obrazovky interkomu): Slyším.

Kapitán: Moment. (K radiodůstojníkovi:) Tak co je s tou Zemí?

Radiodůstojník: Jak vidíte, pane kapitáne, volám Zemi bez ustání a autoritativně konstatuju, že Země mlčí. Nefungují ani radiomajáky. Země vypadá rádiově mrtvá.

Kapitán: Ta vaše aparatura… Rubie! Připrav Starflash-Recon!

Pilot: Je připravený, pane kapitáne.

Kapitán: Najdeš si nějakou přistávací plochu a sdělíš nám signál. Budeš nám dělat radiomaják.

Pilot: V tom bych teda měl praxi, pane kapitáne.

Kapitán: Povoluju start.

(Vypne interkom. Obličeje posádky zklidní. Radiodůstojník stále sedí u vysílačky.)

Biolog: Jaká procedura?

Kapitán: Procedura? Jsme na Zemi.

Navigátor: Jsme na Zemi. Jenže Země jako by to nebrala na vědomí.

Radiodůstojník: Rubie odstartoval.

Kapitán: Ať podá hlášení.

Pilot: Jdu dolů.

Fyzik: To jsem zvědav, jak vysvětlíme svůj návrat.

Navigátor: Ani nevíme, jestli jsme vůbec opustili sluneční soustavu.

Biolog: Přece jsme tu nekysli tolik let… To jsou mi taky otázky!

Navigátor: Počítače to nepopírají.

Kybernetik: Od té doby. co mají počítače proražené mnemolity. nic nepopírají a nic nepotvrzují.

Pilot: Výška dvě stě metrů. Viditelnost slabá. Jdu níž.

Kapitán (postaví se před obrazovku vedle radiodůstojníka): Obraz, pilote!

Fyzik (dívá se kapitánovi přes rameno): Mlíko.

Kapitán: Zapoj nás na tahgyro. Rubie. V pořádku. (K radiodůstojníkovi): Máte souřadnice? Navádějte ho… Kam to máme nejblíž?

Radiodůstojník: Na Emit-First.

Kapitán: Dobře, na Emit-First.

Biolog: Takže já už budu skoro doma. Jakmile přistaneme, nikdo mě v téhleté škatuli neudrží.

Kapitán: Nehodlám tu nikoho zadržovat. Přistáváme přece na Zemi, kčertu!

Pilot: Výška padesát metrů.

Kapitán: To stačí, Rubie. Teď dávej pozor, přecházíme na dálkové. (K radiodůstojníkovi): Veďte ho až na nulu.

Fyzik: Tak co, můžeme se začít připravovat, ne?

Kapitán: Zůstane tu radiodůstojník a navigátor. Ostatní do kabin.

(Posádka se rozchází.)

Pilot: Poslyšte, pane kapitáne, není to náhodou Spirt-First?

Kapitán: Je to Emit-First. Rubie. Hned tě posadíme. Uveď signál kódu.

Pilot: Tady je.

Radiodůstojník: Potvrzuju příjem.

Pilot: Naše staré Emit-First!

Kapitán: Samozřejmě. Rubie. naše staré Emit-First. Můžeš rolovat po spojovací dráze. Za chvíli se k tobě připojíme. Navigátore, autokormidla na radiopeleng!

Na zbývající části pásku byly zachyceny všechny fáze přistání řízeného automaty. Hned poté, co se Potestas dotkl Alabastrové náhorní roviny na planetě Ovál, opustila celá posádka loď. Potud první pásek. Vkládám do ampexu druhý. Na malé obrazovce se objevuje tvář Herpa Fingera.

Herp Finger. muž asi padesátiletý, má mírně zešikmené oči a tvárnou lesklou lebku. Na kameru se dívá nedůvěřivě a nepřátelsky. V jeho pohledu je něco téměř zvířecího. Říká:

„Určitě budete chtít vědět všecko, co? Tak, jak to bylo, co? Nač? Ten obraz, který jste si vytvořili vy, pozemští krtci, je pravdě na hony vzdálený. Vám se zdá, že chlapíci z RCF jsou ušlechtilí a neohrožení rytíři a že každý, kdo pracuje ve vesmíru, musel nejdřív projít desítkami komisí a dokazovat všelijakým fouňům, jak je talentovaný, predisponovaný a vyškolený a že může být příkladem správného životního postoje. Starou belu, nemusel. Pochybuju, že mne by chtěl někdo někomu dávat za vzor.

Ve čtvrtém roce své služby u RCF jsem řekl jednomu kontradmirálovi, a měl jsem pravdu, že je sprostej a blbej. Vzali mi jednu frčku a z trestu mě přeložili do opravářské skupiny, přestože jsem neměl požadovanou kvalifikaci. Za pár měsíců se jeden ze Starflashů při manévrech rozsypal. Přestože za technický stav každého stroje odpovídá pět lidí, mezi nimi tři kontroloři, obžalovali z nedbalosti jedině mě. Při procesu vyštrachal prokurátor tu historku s kontradmirálem i to, že chodím na seance zen-buddhismu, což není v RCF rádo viděno. Vojenský soud má jiné tarify než civilní, a tak mě odsoudil na pět let prací na Iridové Mařeně. Ta planetoida krouží kolem Slunce, teda ve vesmíru, a člověk musí být zatraceně odolný duševně i tělesně, aby tam vydržel aspoň rok. A přece nepracujou na té planetoidě žádní hrdinové, ale lidi, kteří jsou údajně horší než vy, pozemští krtci. Jenže já jsem se za něco horšího nepovažoval a nehodlal jsem pět let nakládat do kontejnerů iridové střepy. Cítil jsem se nevinný, nebo aspoň ne natolik vinný, abych musel pořád dýchat ten zatuchlý vzduch na základně jako všichni ostatní na Iridové Mařeně. Když ve druhém roce přistál u planetoidy další kontejnerovec, unesl jsem ho a vyrazil… kam? Na cestu po naší soustavě. Slídili po mně měsíc. Nechal jsem se chytit jen proto, že mi došlo palivo. A tak jsem se dostal na izolačku… Víte, co je to izolačka? To je taková krychle dvakrát dva metry. Nepronikne tam žádný zvuk, nejsou tam okna ani žádný nábytek. Jen hladké holé stěny, strop a podlaha. Strop svítí pořád stejně ve dne v noci. Skryté elektrody neustále kontrolujou fyziologický stav tvého organismu. Když chceš spát, vyklopí se ze stěny palanda, když chceš jíst — kalorická a vitaminizovaná jídla, když se potřebuješ vyvenčit — příslušné zařízení. Do vzduchu, který proudí izolačkou, se podle potřeby vstřikujou příslušné léčivé prostředky, abys náhodou neochořel, protože by tě museli odtransportovat do špitálu, a to by byla nežádoucí pauza ve výkonu trestu. Trest totiž spočívá,v naprosté izolovanosti od světa… Chodíš mezi holými stěnami a pomalu ztrácíš představu o počtu dní a nakonec si vůbec přestáváš uvědomovat, že čas plyne. Hodiny se pro tebe zastavily, ztratil jsi rytmus spánku a bdění, jsi celý rozštelovaný, chce se ti kňučet, když před tebou stěna úslužně rozkládá kavalec, a nakonec zjišťuješ, že už neumíš mluvit. Hlasitě odříkáváš nějakou básničku nebo text písničky, ale ticho přehlušuje tvoje slova a ty slyšíš jen svoje mlaskání. Izolačka se mění v kolabující vesmír, neexistuje nic jiného než ona. Lidi a celý svět vzali za své, zůstala jen tahleta automatizovaná komora, která tě bude uměle udržovat při životě, dokud nedonutíš své srdce, aby přestalo tlouct, jinak se totiž na té izolačce zasebevraždit nedokážeš…

Málem jsem se stal pokusným králíkem pro adepty psychiatrie, králíkem, kterému nemůže pomoct ani uškodit žádná terapie. Ale po půlročním léčení pod kontrolou zkušených psychoterapeutů jsem se z toho přece jen vyhrabal. Tenkrát mě navštívil představitel RCF a nabídl mi takovouhle dohodu: Já poletím na Ovál za Potestasem, se kterým Země ztratila spojení, a admiralita mi vrátí mou hodnost a vymaže z paměti personálního počítače jisté fakty týkající se mé minulosti. Já se toho chlápka zeptal, jestli bude admiralita moc zklamaná, když odmítnu. Nato se mě zase zeptal on, jestli vím, že jsem si na izolačce odseděl teprve zkušební období. Takže jsme se dohodli dost rychle.

Letěl jsem Rapidem, lodičkou malou, ale rychlou jako světlo. Cesta proběhla bez poruch, jako obvykle v anabióze. Automaty mě probudily, než Rapid vstoupil do soustavy Giantfour. Když jsem vstal, byla už celá soustava zhruba prozkoumaná, protože Rapid je malý automatický zázrak.

Požádal jsem o materiál týkající se planetoidy Ovál. Ze spousty informací, které se vysypaly z tiskárničky, jsem vybral několik zajímavých údajů, například to. že planeta má magnetosféru, a ještě k tomu úplně stejnou jako magnetosféra zemská, že teplota na povrchu činí v rovníkovém pásu planety tři sta čtyřiadvacet stupňů Kelvina a že plynový obal planety obsahuje kyanovodík, nepamatuju se už v jak velké koncentraci, ale vím, že v dost značné. Automaty taky objevily a lokalizovaly jediný zdroj rádiových vln na Oválu, instalovaný, jak se později ukázalo, v kabině Starflashu-Reconu. Byl to pracující radiomaják toho stroje. Přistál jsem tam na té náhorní rovině vedle Potestasu. Půda měla barvu slonové kosti a táhla se rovně až po obzor. Na světlém pozadí byly zřetelně vidět tmavomodré skafandry. Měli je na sobě všichni členové posádky, ale žádný z nich si nevzal přílbu. Právě tohleto nemůžu pochopit. Složení atmosféry přece znali, a i kdyby jim byly vybouchly katalyzátory, tak se přece ksakru na neprozkoumané planetě nikdo nechová jako na Zemi! Leželi na různých místech, většinou kolem Potestasu. Nejvíc se od něho vzdálil kapitán, skoro půl kilometru. Jednoho jsem našel uvnitř ve Starflashu, jiného zas tři sta metrů západně od rakety. To byl biolog. Měl skafandr odřený, jako by ho byla smrt zaskočila v běhu. Některé jsem nemohl poznat, přestože než jsem odstartoval ze Země, zapsali mi natrvalo do paměti vzezření každého z nich. Mrtvoly byly vyschlé a zmenšené, připomínaly lidské kostry potažené černohnědým pergamenem. Spočívaly na tom gigantickém nažloutlém katafalku v naprostém tichu pod olivově žlutou oblohou. Kousek dál se tyčila loď, pár metrů od ní stál Starflash-Recon, kromě toho tam nebylo nic, vůbec nic. Pořídil jsem fotogrammetrickou dokumentaci, vymontoval z řídící kabiny Potestasu ‚černou skříňku‘, a to bylo všechno. To je taky všechno, co vám můžu říct. Spokojeni? Znáte teď druhou pravdu o ‚obyvatelích vesmíru‘. Když člověka, který třeba uvěří, že je hrdina, necháte delší dobu v těžkých psychosomatických podmínkách, dřív nebo pozdějc svou víru ztratí a promění se v prachsprostého zemského krtka.“

Obraz hasne. Vkládám do ampexu třetí kazetu, poslední.

Tu, kterou mi poslal William Macaulay. Přítel se na mé bezradně usmívá z obrazovky a tře si bradu.

„Ta tragédie mnou otřásla.“ konstatuje rozrušeně. „Zpráva Herpa Fingera staví admiralitu do jednoznačné situace, a jednání posádky Potestasu, lidí, jak mi logika napovídá, z celých Sil tenkrát na tu výpravu nejlíp disponovaných a připravených, bylo — ohleduplně řečeno — podivné. Příčina jejich smrti je jasná — kyanovodík. Při té koncentraci je zabil během čtyř pěti minut. Mrtvoly, které ležely přes deset let v suchém, vzdušném a teplém prostředí čili takovém, které brzdí vývoj hniloboplodných baktérií a působení enzymů vlastního organismu, velmi rychle pozbyly vody a nakonec se zmumifíkovaly. Na to nemusí být člověk expert, aby tohle konstatoval. Jinak vypadá problém, jak zjistit fakty, k nimž došlo před tímto tragickým neštěstím, zejména těsně před přistáním Potestasu na Oválu. Neustále mi vrtá hlavou otázka, co způsobilo, že posádka té lodi považovala Ovál za Zemi…

Seznámil jsem se s údaji, které shromáždily automaty Rapidu. Ovál je planeta skutečně nesmírně podobná Zemi. Obě mají stejnou oběžnou rychlost, rovníkový průměr, excentr, hmotnost, průměrnou hustotu, gravitaci, albedo. Dokonce jsou si podobné i jejich Měsíce. Z fotografií, které pořídil Rapid, však vyplývá, že planeta Ovál, viděná z oběžné dráhy, se liší od Země tak značně, že by rozdíl vidělo i malé dítě. A přesto ty rozdíly nebral na vědomí ani jeden člen posádky Potestasu. Jejich přesvědčení, že mají před sebou Zemi, bylo tak silné, že podcenili poplašný nedostatek jakéhokoli rádiového zdroje. A dokonce tento názor nezměnili do poslední chvíle.

Položil jsem mapu pořízenou Fingerem na plán kosmodromu Emit-First. Na mapce jsou označeny body. kde Finger našel těla členů posádky, a také poloha Potestasu a Starflash-Reconu. Když jsem oba kartometrické dokumenty porovnával, zjistil jsem. že tělo kapitána leželo na místě, kde je vstup do kontrolní věže na Emit-Firstu, a biologovo tělo na čáře, spojující základ rakety s jeho bydlištěm, nepříliš vzdáleném od kosmodromu. Pokud jde o Starflash-Recon, stál na kraji přistávací plochy, jak kapitán rozkázal.

Hromadnou halucinaci vylučuji. Musím předpokládat, že když se ti lidé dívali na Ovál a blížili se k němu. skutečně viděli Zemi a kosmodrom Emit-First, přesněji řečeno — viděli fatu morgánu. Fatu morgánu o úžasných rozměrech, fatu morgánu velikosti celé planety. Tato hypotéza může vypadat nesmyslně, neboť o jevech tohoto typu není v současné vědě nic známo. Jev kosmické faty morgány mohl, jak se domnívám, vzniknout dík podobnosti Oválu Zemi. Je přece značná, týká se nejen rozměru, tvaru, hmotnosti et cetera, nýbrž i magnetosfěry a aurosféry. K té aurosféře bych ještě rád něco podotkl.

Víme, že každá dokonalá forma má svou auru, to se týká i Země a planet soustavy Giantfour. Za normálních podmínek není aura viditelná lidskými smysly — stejně tak jako rádiové vlny — ale za určitých okolností se viditelnou stává. Zas můžeme použít analogie s rádiovými vlnami, zejména těmi používanými v televizi. K takovým okolnostem dochází působením ektoplazmatického záření. Vzpomínám si na následující pokus: Do zatemněné experimentální komory jsme mezi generátor ektoplazmatických paprsků a holou zeď postavili pelargónii. Když jsme zapnuli generátor, objevil se několik milimetrů před stěnou přesný trojrozměrný obraz té rostliny. Kdybychom takový pokus, jenže v kosmickém měřítku, provedli nikoli s pelargónii, nýbrž se Zemí. pak by zemskou aurou modulovaný proud ektoplazmy. narazivší na vhodnou ‚stěnu‘ která má svou vlastní auru, promítl na tuto stěnu detailní obraz našeho glóbu.

Prohledal jsem archívy Satelitní observatoře a našel tam zajímavou informaci. Před několika desítkami let byla naše Země po devět dnů v oblasti ektoplazmatického záření. Vypočítal jsem, že to záření dorazilo do soustavy Giantfour právě v tu dobu. kdy tam doletěl Potestas. Víc ti říct neumím,“ usmívá se William Macaulay z obrazovky. „Jsem vědec a nechci se zesměšnit tím. že bych z toho vyvodil příliš dalekosáhlé závěry.“

Usmívám se i já. Vyndávám z ampexu pásek, který nahrál můj přítel, a kladu ho vedle obou předchozích. Na potvrzení Macaulayovy hypotézy si ještě budeme muset počkat. Vědci prozatím mlčí, mlčí i odborníci z Royal Cosmos Force. A zas musíme přenechat pole fantastům.