Fantastika‘80

Andrzej Czechowski Pravda o elektrovi

Byli jsme za městem a hráli jsme si na elektry. Arne nás začal rozpočítávat, kdo bude elektrem, ale vtom se nad námi ozval hvizd přistávající rakety. Dosedla na zem kousek od nás a chvíli se pohupovala na dlouhých pavoucích nohách.

„Tenhleten typ neznám,“ řekl Arne. „to bude asi nějaký nový model.“

Já jsem řekl:

„Takovou velikou raketu jsem ještě neviděl.“

Šli jsme k ní. Raketa prohnula nohy a břichem se dotkla země. Byla skutečně divná. Na jejím trupu byly namalované nějaké černé znaky.

„Proč nikdo neleze ven?“ zeptal jsem se.

„Troubo,“ řekl Arne. „Nejdřív musí raketa vystydnout.“ Ale brzy nato se dveře v břichu rakety otevřely, vysunul se z ní dlouhý rozkládací žebřík a po něm sestoupil kdosi v přílbě a stříbrném skafandru. Vypadal úplně jako člověk. Arne byl stejného mínění.

„Na elektra teda vypadá hrozně divně.“

Pilot si sundal přílbu a my jsme viděli, že je to skutečně člověk. Arne údivem hvízdl mezi zuby. V tu chvíli si nás pilot povšiml a začal na nás mávat rukou, abychom šli blíž.

„Hele, neměli bysme radši utéct?“ zeptal jsem se.

Arne byl jiného názoru.

„Jen pojď,“ řekl, „utéct můžeme vždycky.“

Pilot na nás čekal, sedl si na příčli žebříku. Když jsme došli k němu, zeptal se, jak se jmenujeme.

„Já jsem Roy,“ řekl jsem.

„A já jsem Arne,“ řekl Arne. „A jak se jmenuješ ty?“

„Tom.“

Pilot se široce usmál a zeptal se:

„Co tu děláte, kluci?“

„Hrajeme si na elektry,“ odpověděl honem Arne.

„To slyším poprvé v životě,“ podivil se pilot. „Co je to elektr?“

To Arnemu vyrazilo dech. Pilot si ho chvíli prohlížel, potom se přestal usmívat.

„Měl bych vám něco vysvětlit, kluci,“ řekl. „Opravdu si z vás nedělám legraci, přiletěl jsem ze Země. A opravdu nevím, co je to elektr.“

„On lže,“ pošeptal mi Arne. „Země? Takové město neexistuje…“

Pilot se mezitím zatvářil tak, jako kdyby byl ještě překvapenější než Arne. Vytáhl z kapsy kombinézy svitek papíru a lesklou krabičku. Papír si strčil do úst, zmáčkl krabičku a to, co držel v ústech, se zapálilo. Ale vůbec to nehořelo jako papír, ohníček bylo sotva vidět, zato kouře byla spousta. Arne se rozkašlal.

„Ano, ze Země,“ opakoval trpělivě pilot. „To je planeta ve sluneční soustavě. Namouduši, můžeš mi věřit. Tak řeknete mi teď, co je to ten elektr?“

„Aha, tak ty jsi z jiné planety,“ pochopil Arne.

„Ano,“ řekl pilot a vtáhl štiplavý dým do sebe. Arne o pár kroků poodstoupil a šťouchl do mě loktem.

„Hrom aby do mě,“ zašeptal, „jestli já mu dokážu vysvětlit, co to jsou elektři. Bude to asi nějaký blázen.“

„No?“ zeptal se pilot.

Teď se podíval na mě, proto jsem řekl:

„Elektrů jsou různé druhy.“

„Jaké?“

„Policajti.“ řekl jsem. „piloti, myslotrony a supermyslotrony. tranzisti a lampové.“

„Aha. Roboti.“

Vyděsil jsem se.

„Takhle se nesmí mluvit. To je moc ošklivé slovo.“

Pilot se nevýrazně usmál.

„To nic. Tak vy jste si hráli na ty… elektry?“

„Ano,“ poznamenal Arne. „Je to moc príma hra. Nejdřív se rozpočítáme, kdo bude elektr, a ten potom může dávat tomu druhému všelijaké příkazy, protože ten druhý je člověk, chápeš? Má například vylézt na vysoký strom, nebo chytit travlíka, nebo utrhnout světlolest z nějakého záhonu a utéct hlídači. Pak je zas elektrem ten druhý a může se mstít.“

„Snad obráceně, ne?“ zeptal se pilot. „Ten, co dělá elektra, musí poslouchat člověka.“ Arne se odmlčel a šťouchl do mě loktem. „Ne,“ řekl jsem. „Je to tak, jak říkal Arne.“ Pilot se na nás díval takovým způsobem, že jsem se začal ošívat. Potom pomalu řekl:

„Snad mě, kluci, nechcete přesvědčovat, že u vás můžou stroje rozkazovat lidem?“

„Stroje ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „ale elektři ano.“

„A co tedy dělají lidé?“

„Všelicos. Pracujou v obchodech s magneterií nebo v elektrárnách.“

„A proč to nedělají elektři?“

„Protože by se zmagnetizovali,“ vysvětlil jsem mu. „Když se na dveře připíchne lísteček ‚Pozor, 1000 gaussů‘, nevejde dovnitř žádný elektr.“

„A kde ještě pracují lidé?“ zeptal se pilot. „Máte u vás vědce? No, myslím takové chlapíky, co se zabývají fyzikou, matematikou a tak dále.“

Podívali jsme se s Arnem jeden na druhého.

„Ne,“ řekl Arne.

„Jsou vůbec na téhle planetě školy? Umíte číst a psát?“

Arne se urazil.

„To se ví, že tu jsou školy,“ odpověděl. „Ale my teď máme prázdniny.“

Pilot zhasl papírový svitek a vytáhl z kapsy druhý. Ruce se mu třásly, ale vzteky, ne strachy. Napadlo mě, že by asi bylo lepší utéct už teď, ale nechtěl jsem to říkat Arnemu, aby si nemyslel, že se bojím. Pilot vstal a začal se semtam procházet po trávě.

„Kdo vládne na vaší planetě?“

„Prezident,“ řekl Arne.

„Doufám, že je to člověk?“

Arne vytřeštil oči.

„Tak kdo je ten prezident, kčertu?“

„Supernadmyslotron,“ řekl Arne nejistě.

Pilot měl notný vztek, ale neřekl nic, jen chodil sem a tam pořád rychlejc. Za nějakou dobu se uklidnil a těžce dosedl na žebříček.

„Poslyšte, kluci,“ řekl. „Buď jsem se zbláznil já, nebo se na vaší planetě děje něco nedobrého. Vždycky jsem považoval za skandální, že lodě ze Země navštěvují hvězdné kolonie jenom jednou za dvě stě let, ale vůbec mě nenapadlo, že by za tu dobu mohlo někde dojít k… vzpouře strojů, něco takového se u vás zřejmě stalo. Proč lidé poslouchají příkazy těch elektrů?“

Arne mě zase předběhl.

„Protože elektři jsou chytřejší.“

Pilot zaklel tak strašně, že ani já, ani Arne jsme si nedokázali zapamatovat, co řekl. Měl jsem hroznou chuť se zdejchnout.

„No dobrá,“ vzpamatoval se pilot. „Na vás se přece zlobit nemůžu. Ale pochopte aspoň to, že mluvíte nesmysly. Elektři jsou stroje, které sice dovedou rychle počítat, ale docela určitě, u statisíců kubických parseků vzduchoprázdna, neexistuje a nebude existovat stroj chytřejší než člověk. Ty elektry přece zkonstruovali lidé, a ne naopak.“

„Právě že naopak,“ trval na svém Arne.

Pilot měl chuť zaklít, ale ovládl se a dokonce se na Arna usmál.

„Kdybychom měli trochu víc času, sám bych dokázal zkonstruovat takového myslícího čerta.“

„To není pravda,“ řekl Arne. „To nedokáže žádný člověk. Strýček se pokoušel zkonstruovat tranzistor, a nic z toho nebylo, kdežto elektři jsou hrozně chytří. Sám jsem znal policajta, který dokázal zpaměti vynásobit dvacet čtyři tisíce pět set osmdesát dva krát patnáct tisíc sto čtyři a vždycky mu vycházelo tři sta sedmdesát jeden milión dvě stě osmdesát šest tisíc pět set dvacet osm.“

Pilot nějakou dobu mlčel. Zato Arne zase řekl:

„Nebo třeba můj bratranec Al. Našel zrezivělý trup, elektra někde na smetišti.“

„Tak?“ projevil zájem pilot.

„Opravil ho a oblékl si ho,“ řekl Arne s potěšením. Vyprávěl o tom už nejmíň potisící a vždycky stejným způsobem. „Potom šel do klubu elektrických policajtů, tam, co mají takové legrační stolečky s čtverečkama a na těch hrajou šachy. A jeden elektr začal s Alem hrát ty šachy. Al vyprávěl, že elektr hned poznal, že Al je člověk, protože Al pořád dělal chyby a z nepozornosti ztratil dva koně. Ale neřekl nic a pozval ho do baru na tři sta voltů ve čtvercovém impulsu. Al si zastrčil svůj banánek do zásuvky, a tak ho to koplo, že měl dost.“

Pilot se kousl do rtu. Pak řekl:

„Koukám, že se na téhle planetě máte přímo božsky. Asi byste nechtěli, aby to tu vypadalo jinak, co? Royi, chtěl bys mít robota, který by musel dělat všechno, co mu přikážeš?“

Chvíli jsem pouvažoval a napadlo mě. že by to vlastně bylo moc fajn.

Řekl jsem. že bych chtěl. Pilot se trochu přestal mračit.

„A ty, Arne?“

„Chodil by místo mě do školy?“ chtěl se ujistit Arne.

Pilot se zase zamračil.

„Ne.“

Arne byl zklamaný, ale přesto řekl, že by chtěl.

„Jenže u nás nikdo mít roboty nesmí.“

Odmlčeli jsme se. Pilot se zahalil do modravého dýmu. jako by to byla největší rozkoš na světě. Arne se na to nemohl dívat. Šel k jedné noze rakety a začal si ji zevrubně prohlížet. Pilot se za chvíli zeptal:

„Doufám, že ne všichni lidé poslouchají ty elektry na slovo? Jen se mi nesnažte nic nakukat, sami jste říkali, že tu máte policii.“

Nevěděl jsem, co říct, a tak samozřejmě zas odpověděl Arne, přestože stál o pár kroků dál.

„Strýček Leo byl lokajem u jednoho elektromozku v ulici Duodiody. Byl to starý lamp. neměl ani jeden tranzistor. Strýček Leo mi o něm vyprávěl spoustu legračních věcí. Ten lamp měl hrozný strach z blesku, a když byla bouřka, chtěl vždycky, aby mu strýček odpojil uzemnění šasi, aby ho blesk nespálil.“

„To je zajímavé,“ řekl pilot. „A co dál?“

„Jednou dostal strýček na toho lampa hrozný vztek,“ řekl Arne, „a naschvál mu uzemnění nevytáhl. Zrovna tenkrát uhodil blesk a starému ruply všechny obrazovky. Strýček zato musel rok natáčet dynamo.“

„Bez přestání?“

„No, to ne,“ řekl Arne. „Soudce odsoudil strýčka ke spoustě kilowatthodin a strýček je musel odkroutit na tom dynamu. Chodil točit každý večer.“

„Aha,“ zabručel pilot.

Arne si sedl do trávy, proti němu a zaklonil hlavu, aby se podíval na vrcholek rakety. Já už měl těch Arnových povídaček po krk, a tak jsem využil příležitosti a zeptal se pilota:

„Tos přiletěl ze Země sám?“

„Ne tak docela,“ řekl pilot. „Na oběžné dráze zůstala loď, která se jmenuje Norbert Wiener a je dlouhá tři sta čtrnáct metrů, když počítáme od přídě až po zrcadlo. To, co vidíš, je jen výzkumná raketka. Nahoře zůstalo dvanáct lidí a deset robotů. Těm všem velí komandér Lagotte. a ať do mě uhodí metrák antihmoty, jestli to není člověk z masa a krve.“

„A to roboti musejí poslouchat lidi?“

„To bych prosil. Na slovo.“

„A je Země hodně daleko odtud?“ zeptal se Arne.

„Světlo letí od Slunce k naší planetě dvacet tři roky. My letíme dvacet pět.“

„Propánečka!“ řekl Arne, ale tvářil se přitom, jako by pilotovi vůbec nevěřil.

„On lže,“ pošeptal mi. „Není mu víc než pětadvacet.“

Pilot se zatím podíval na hodinky, na docela obyčejné hodinky, a řekl, že teď musí jít do rakety.

„Jestli se chcete podívat, jak to vypadá uvnitř, tak pojďte.“ řekl. „Ale opatrně, v ničem se mi tam nehrabte.“

Vyšplhali jsme nahoru po žebříčku. Měl jsem trochu strach. Ale Arne už byl uvnitř, a tak jsem nemohl zůstat pozadu.

V raketě byla kolmá šachta, ve které se dalo lézt po skobách, a v jejích stěnách se otvíraly dveře do kabin Úplně dole uzavírala průchod tlustá deska.

Pilot řekl, že za ní je motor a reaktor. Potom nás nechal o samotě a šel do jedné kabiny nahoře. Když v ní zmizel, řekl Arne, abych ani nemukal, a začal šplhat za ním do té kabiny. Nakoukl tam otevřenými dveřmi a honem sjel ke mně dolů.

„Royi.“ řekl tiše, „ten pilot lže.“

„Vážně?“

„Lže, jako když tiskne. Nepřiletěl ze žádné Země. To, co říkal o elektřích. to jsou kecy. Jestli nevěříš, vylez se tam podívat sám.“

Asi jsem zbledl, ale udělal jsem to tak, jak říkal Arne. A opravdu — pilot seděl ve velikém křesle před tabulí Velkého elektra, nějakého supermyslotronu, jehož obrazovky hučely a blýskaly. Na tabulce měl nápis Rádiová stanice, asi se tak jmenoval. Ještě jsem v životě neviděl elektra, který by vypadal hrůzostrašnějc. Ostře něco říkal pilotovi a ten jenom odpovídal: „Rozkaz, pane veliteli,“ a bylo jasné jako facka, kdo z nich poslouchá čí rozkazy. Hned jsem slezl dolů, kde čekal Arne.

„A já mu toho tolik navykládal!“ řekl Arne. „Mažeme?“

„A fofrem.“

Sjeli jsme po žebříčku a byli jsme strašně rádi, že se nám podařilo utéct.