Fantastika‘80

1

„Rogere…“

„Co, drahá?“

„Víš, ani jsem si nemyslela, že by to mohlo být tak krásné. Dokonce jsem pochybovala, že něco takového vůbec existuje. Tak banální a otřepané slovo… A přece je to pravda. Miluju tě. Miluju tě tak, jako ještě nikdy žádné děvče svého chlapce nemilovalo! Někdy mi to všechno připadá jako krásný barevný sen, ze kterého mě někdo brutálně shodí do šedivé skutečnosti. Přála bych si, aby tohle léto trvalo až do skonání světa, protože mám strach. Mám strach, že tě ztratím, až listí začne opadávat.“

„Neboj se, drahá. Vrátím se a potom už budeme spolu pořád. Slibuju ti to.“ sklonil se k ní chlapec a něžně ji políbil na zavřené oči.

Leželi naznak v malé prohlubni mezi dunami, do které svítilo slunce. Rozehřátý písek je příjemně hřál do hřbetů rukou, když si je položili na ozářené místo. Za dunou jednotvárně šumělo moře, zpěněné vlny, hnané osvěžujícím severním větrem, se převalovaly jedna za druhou, vítr se proháněl po přesypech a shazoval dolů nespočetné praménky bílého písku.

Chlapec pomalu otevřel oči a podíval se do spletených větví zakrslých borovic nad sebou. Musel zamhouřit oči před jasem oblohy.

Další nádherný letní den. den plný štěstí. Jak je to prosté! Rozehřátý písek, slaná chuť na ústech a dívčina hlava, která s důvěrou spočívá na jeho paži. Závan větru se zmocnil pramene jejích vlasů a hodil mu ho do tváře. Směšně sešklebil ústa, aby toho vetřelce odfoukl, ale ten se zvedl, na okamžik se zaleskl ve slunci a pak dopadl zpět do zlatistých vln, jež lemovaly dívčinu hlavu.

Mlčela. Nevěděl, jestli spí, nebo přemýšlí. A když přemýšlí, tak o čem? Protože on nemyslel na nic jiného než na ni. Naplňovala každé zákoutí jeho mozku. Přisunoval se při tom, že nyní se jeho svět skládá z Helen — a toho ostatního. To ostatní bylo šedivé a nevýrazné jako rozmazané pozadí na filmových snímcích. Když se drželi za ruce a běželi po hladkém písku ke kolébajícím se chladným vlnám, neviděl na přeplněné pláži nikoho. Existovala jedině ona a vítr, který jim foukal do vlasů. Když mu řekla, že cítí totéž, přesvědčil se, že ho miluje. Přesto nemohl uvěřit, že ta nádherná, krásná Helen je teď jeho dívkou. Až dosud se rozesmátých a výstředně oblečených vrstevnic spíš stranil. Jedinou jeho kamarádkou byla drobná, neefektní a tichá dívka, s níž často sdílel stůl v univerzitní knihovně a kterou několikrát doprovodil k domu, kde bydlela.

Příliš dobře si uvědomoval své nedostatky, než aby se vystavoval ironickým poznámkám urostlých a sebejistých mladých lidí, s nimiž ho nepojilo nic jiného než věk. Věděl sice, že je převyšuje intelektem, ale často by byl rád vyměnil své vědecké úspěchy za několik centimetrů, které mu chyběly k slušnému vzrůstu.

Roger totiž absolutně nevypadal na svých čtyřiadvacet let a na to, že už po jediném roce samostatné práce se o něm začínalo mluvit v kruzích odborníků, kteří se zabývali antihmotou.

Svou první letní dovolenou trávil u moře. Všiml si Helen hned první den, těžko ji někdo mohl přehlédnout. Šla podél moře, štíhlá a opálená, s vlasy rozvátými větrem, a byla krásná a půvabná jako symbol mládí. V jejím vzezření ani v jejím výrazu nebylo nic umělého, nic, co by se dalo zkritizovat nebo pohanět. Provázel ji pohledem jako očarovaný, dokud nezmizela mezi barevnými slunečníky plážové kavárny. Přestal cokoli vnímat. Hlučný dav nahatců zmizel bůhvíkdy a bůhvíkam, moře přestalo šumět, jen vítr lkal své melodie ve větvoví borovic. Zůstaly jen barevné skvrny slunečníků, které pohltily její postavu.

Po pauze, dlouhé jako věčnost, se objevila znovu. Vracela se a držela v ruce láhev limonády. Jako náměsíčný vstal a šel ke kraji moře, kudy musela projít. Někomu šlápl na deku, nějakému dítěti rozbořil hrad z písku. Pospíchal, aby byl u vody dřív, než ona k tomu místu dojde. Chtěl jí být nablízku aspoň chvíli. Blížila se, vyprovázena pohledy celé pláže. Hlavu měla mírně sklopenou, jako by ji její dokonalost přiváděla do rozpaků. Pár kroků před ním ji najednou zvedla a jejich oči se setkaly. Srdce se mu rozbušilo, jako by se bylo zbláznilo. Sklopil oči a pomalu se otočil k vlnám. Neobratně předstíral, že ji nevidí.

„Rogere!“ uslyšel jako v mlze. „Ty mě nepoznáváš?“

No ovšem! V hlavě mu víří tisíce vzpomínek. Kolik je to let? Devět? Deset? Tenkrát se viděli naposled. Polárka na dřívku. Snědli každý tři porce a on dostal angínu. Její rodiče odjeli, zapomněl na ni.

„Rogere, co je s tebou?“ řekla znepokojeně.

Vzpamatoval se. Zhluboka se nadýchl, přinutil se ke klidu a řekl:

„Nepoznal jsem tě, Helen. Tolik let jsme se neviděli a ty ses úžasně změnila. Nezlob se.“

„Ale prosím tě! Je to moje vina, neměla jsem tolik vyrůst,“ zasmála se a směšně pokrčila nos. Byl to týž úsměv jako té někdejší malé holčičky s vlasy sčesanými do koňského ohonu, s níž před léty lezl po stromech v dědečkově zahradě. Pomalu se uvolňoval.

„Co tu děláš, Helen?“

„Přesně totéž, co ty, to znamená nic.“

„Jak to, že jsi mě poznala?“

„Od tamté doby ses moc málo změnil a navíc máš na pravém rameni jizvu, jak jsi tenkrát spadl ze stromu. Pamatuješ se?“

Přirozeně že se pamatoval. Překvapilo hojen to, že na to pamatuje ona, protože historku, jak přišel k té jizvě, znala pouze z jeho vyprávění.

„Pojď, sedneme si a popovídáme. Já ležím tamhle pod tou dunou. Doufám, že nikam nepospícháš.“

„To je taky nápad! O prázdninách? Času mám spoustu.“

Když šli napříč pláží, otáčely se za nimi tváře těch, kteří seděli nejblíž. Ale Helen jako by neviděla nic a nikoho kromě Rogera, který kráčel vedle ní. Usmívala se na něho, mhouřila oči oslněné poledním sluncem. „Mám takovou radost, že jsem tě potkala! Vyprávěj mi o sobě, ale všecko!“ pohrozila mu prstem.

Den už se chýlil ke konci, a oni pořád ještě seděli pod dunou, vzpomínali na dětství, vyprávěli si nevýznamné události z doby dospívání, prozrazovali své plány do budoucnosti. Když se obrovské červené slunce dotklo obzoru, s údivem se rozhlédli po prázdné pláži, a teprve v tu chvíli si uvědomili, že propovídali půl dne.

A potom už se události řítily jako lavina. Byli spolu od rána do večera, koupali se v moři, křičeli a stříkali jako malé děti, postavili si nádherný hrad z písku. Ale stačila jedna větší vlna, a mistrná stavba se proměnila v trosky. Další vlna rumiště vyrovnala a po jejich práci nezbylo na mokrém písku ani stopy.

Když viděl, jak nešťastně se Helen tváří, honem napsal do písku: Miluju Tě. Další vlna vyznání smyla, sotva dopsal poslední písmeno, ale ona to stihla přečíst. Zvážněla a beze slova vykročila podél vody. Šla pomalu a Roger se na ni díval se smutkem, vyčítal si, co provedl. Najednou se zastavila, zvedla střep mušle, který vlny vyhodily, a vrátila se k němu. Poklekla do písku, počkala, až vlna ucouvne, a ostřím mušle energicky napsala několik písmen. Bál se na ně podívat. Když konečně přemohl strach, který ho škrtil, blížila se už k nápisu nová vlna. V posledním zlomku vteřiny zahlédl rozplývající se písmena: Já taky.

Dojetí, obrovské dojetí — a hned po něm podivná úleva. Cítil se lehký jako racek, který visí mezi blankytem a smaragdem. Štěstí… Jak je to prosté!

Něžně ji vzal za ruku, která dosud křečovitě držela střep mušle. Jako hypnotizovaní vstali a vykročili vstříc zpěněným vlnám. Teprve když se na ně ta největší zřítila a zalila je slanou pěnou, teprve tehdy se začali smát a držíce se za ruce, skákali do nových a nových vodních spoust.

Následující dny byly naplněny jejich vzájemnou přítomností, nočními procházkami při měsíčku, sny vyslovovanými šeptem za neustálého šumění vln a kvílení větru mezi dunami. S každým západem slunce se však blížila chvíle rozloučení. Zpočátku na ně vůbec nemysleli, ale jeho stín začal brzy padat na všechno ostatní. Ještě týden, ještě tři dny, už zítra!

Když teď leželi v nahřáté prohlubni mezi dunami, cítili, že perspektiva loučení, i když těžká a dusivá, ztratila po včerejším nočním rozhovoru své ostří. V tuto chvíli se Rogerovi zdálo, že se ten rozhovor konal někdy před dávnými léty, ale přesto by si jej dokázal znovu zopakovat. Ležel naznak, její hlavu na rameni, a připomínal si každé vyslovené slovo, pamatoval si i intonaci jejího hlasu, i to, jak přeletěl netopýr, i to, jak se měsíc schoval za mrak, když se zeptala: „Řekni mi, proč jsi to tenkrát tak rychle napsal do písku? Však víš co…“

„Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha. Najednou jsem měl pocit, že ti to musím říct, abych si to pak celý život nemusel vyčítat. Napsat to do písku — to mě napadlo úplně bezděčně. Jako kdyby mi to byl napověděl někdo vedle mě.“

„Byl to skvělý nápad, miláčku. Díky němu jsme prožili nádherné dny, jenže zbývají nám už jen dva. Oba se musíme vrátit ke svým povinnostem. Ale já nechci, rozumíš? Já nechci! Nedovedu si představit svůj život bez tebe. Tys měl ten svůj dobrý nápad, a teď je zas řada na mně. Nesmíš se tak na mě dívat. Zapřísahám tě! Kdybys chtěl, kdybys mohl… Tolikrát jsi říkal, že se ti líbím. Je to tak?“

„Jistěže je. Krásnější dívka není na celém světě.“

„Přeháníš sice, ale to teď není důležité. Chci ti říct toto: Kdybys chtěl mít svou dívku navždycky, chtěla by i ona. Moc by chtěla.“

„Helen! Ty by sis mě chtěla vzít?“

„Ano.“

„Já se snad zblázním! A jak se to vlastně dělá? Kolik je teď hodin?“

„Ty blázínku! Sňatek, to není jako koupit si zmrzlinu. To vyžaduje čas a přípravu. Moc dobře to vím, protože zrovna nedávno se jedna moje kolegyně…“

„Kolegyni vem čert, zítra to vyřídíme.“

„To nejde, Rogere. Od podání žádosti musí uplynout nejméně dva měsíce. Na to je zákon.“

„Zákon, zákon! Co je mi po zákonu? Máme se rádi a chceme žít spolu, a to je zákon nejvyšší. Všechno ostatní je jen potištěný papír.“

„Máš pravdu. Jenomže bez toho potištěného papíru bychom nesměli bydlet spolu, mít společnou domácnost, děti, rodinu. Nedělej si starosti, nějak to překlepeme.“

„Máš pravdu. Nikdy jsem o těchhle problémech nepřemýšlel. Nepředpokládal jsem, že bych takové předpisy někdy potřeboval znát.“

„Když dovolíš, zařídím to sama. Určitě se na to víc hodím a mám větší možnosti. Tak pro dnešek už ten ‚vážný rozhovor‘ skončíme, můj… manželi.“

Řekla to takovým tónem, že se oba dali do nezadržitelného smíchu a rozběhli se k mořské hladině, která se leskla v měsíčním svitu. Boty a šaty odhazovali v běhu.

To se stalo teprve před několika hodinami. A teď, když leželi mezi bílými písečnými přesypy, zaposloucháni do tlukotu svých srdcí a pulsování krve v oslnivém světle letního dne, připadala jim minulá noc jako nereálný sen, zastíněný zítřejším loučením.

Levou rukou zvedl veliký slamák a přidržel ho tak, aby stínil dívce na hlavu.

„Ty sis myslel, že spím?“

„Ano.“

„Nespala jsem. na slunci se spát nesmí. Přemýšlela jsem.“

„O čem?“

„O nás dvou. Jaké to bude, až budeme spolu.“

„A co jsi vymyslela?“

„Že to bude fajn. Ty budeš chodit do práce a třídit ty svoje antičástice, a já se budu starat o domácnost. Chci mít veselý čistý dům, v něm rozesmáté děti a ještě to, abys mi dal každý den ráno pusu, než půjdeš do práce. Docela určitě nemám žádné profesionální ambice, ale vždyť jsi říkal, že mě máš rád i bez nich.“

„To jsem říkal a je to pravda. Jsem rád, že jsi právě taková. A teď si, Helen, promluvíme o věcech sice nudných, ale v naší situaci nezbytných. Pokud jde o mě, neočekávám žádné potíže, a i kdyby se nějaké vyskytly, moji nadřízení mi určitě pomůžou. V našem Ústavu si jeden druhého vážíme, není nás tam mnoho. Výzkum antihmoty, to je skoro alchymie, takže příslušnost k tomuto oboru vytváří specifické pouto a smysl pro kolektivní solidaritu. Uvidíš, jak k tobě budou milí.“

„Já také nebudu mít žádné komplikace. Jak víš. moji rodiče se rozešli už dávno, založili nové rodiny a skoro vůbec se o mě nezajímají. Představuju pro nejen nepohodlnou vzpomínku na to, co už není. Vyřídím všechny formality, a až to všechno budu mít za sebou, přijedeš ke mně, absolvujeme tu nevyhnutelnou ceremonii a odjedeme do naší společné domácnosti. Ach, Rogere, už se té chvíle nemohu dočkat! Ještě víc než dva měsíce! Šedesát, možná dokonce sedmdesát dlouhých dní a stejně tolik prázdných nocí!“

„Budeme si telefonovat.“

„Ne, budeme si psát. Dopis je daleko lepší než hovor na dálku. V dopise může člověk říct všechno, co chce, bez obavy, že ho může poslouchat někdo cizí. Poslední dobou sice sahá po peru a obálce stále méně lidí. ale já jsem si jista, že dokud budou na světě zamilovaní, bude dopis tou nejvytouženější zásilkou.“

„Máš vždycky pravdu, když jde o lásku.“

„Protože jsem žena.“

„To docela určitě, i když zatím s hodně krátkou stáží…“

„No počkej! Až já tě chytím!“ volala s předstíranou zlostí za prchajícím Rogerem. „Uvidíš, zač je toho loket!“

Nejdřív ji unavil běháním v hlubokém písku a pak se nechal chytit. Přilnula k němu celým tělem, zavřela oči a mírně zaklonila hlavu. Líbal ji na ústa a na oči, až se mu se smíchem vymanila z náruče a řekla:

„Nech si taky něco na příští prázdniny!“

2

Dopis! Nervózně začala v kabelce hledat klíč od schránky. Zrovna teď jí musel někam zapadnout! Konečně ho našla. Byl samozřejmě v té kapsičce co vždycky, jenomže si ho předtím ve spěchu nevšimla.

Malá modrá obálka, adresa psaná strojem, úřední razítko. Zklamání. To není od něho. Lhostejně zastrčila dopis do kabelky a šla domů. Když přicházel dopis od Rogera. netrpělivě trhala obálku a hltala známé písmo, už když šla po schodech nahoru. Potom v bytě ho četla ještě mnohokrát, ale to první čtení na schodišti bylo nejdůležitější.

Rogerovy dopisy přicházely každých pár dní a každý měl v rohu obálky maličké dvouciferné číslo. Označovalo, kolik dnů ještě zbývá do jejich setkání.

Pohled na tuto jejich šifru jí působil velikou radost — že zas ubylo pár dní samoty, ale současně ji zarmucoval — že jich ještě tolik zbývá.

Rukopis měl málo čitelný a nepěkný, ale jí připadal krasopisný, protože to bylo jeho písmo a protože o ní snil ve svém malém bytě. který se brzy stane i jejím domovem.

Psal jí o své práci, o malých radostech a starostech, prostě o všem, protože ho o to prosila, aby vnikla do jeho života. Ona zas mu psala o všem svém počínání, jež souviselo s vyřizováním úředních formalit. Ukázalo se. že budou muset sepsat žádost a vyplnit složité formuláře. Povolení mělo přijít poštou.

To asi bude ten dopis! — prolétlo jí hlavou. Kdepak vlastně je?

Byl tam, kam ho uložila, v kabelce. Chvatně roztrhla modrou obálku, rozložila potištěný list a přelétla ho pohledem. Přitom cítila, jak jí odtéká krev z hlavy. Chytila se levou rukou stolu, aby neupadla. Před očima jí poletovaly zlomky vět:,S opravdovou lítostí… nemůžeme dát souhlas… ze společenských důvodů…“

„Tak to teda ne!“ zašeptala skrz zaťaté zuby. „Se mnou to nebudete mít tak snadné!“ Hřbetem ruky si otřela slzy a znovu si. tentokrát už klidně, přečetla úřední dopis. Všechno bylo jasné. Jejich sňatek se nepovoluje.

Vytočila číslo, které stálo v hlavičce úředního papíru.

Automat ji informoval, že už je po úředních hodinách, a požádal, aby zavolala zítra.

Jak to vydržet do zítřka? Nemohla se u nikoho poradit, protože jejich sňatek měl zůstat utajen do posledních dnů.

Byla to nejdelší noc v jejím životě. Ponurý šedivý úsvit uvítala jako dlouho očekávaného, vytouženého hosta. Půl hodiny před začátkem pracovní doby stála už před vchodem. Přesně v devět zaklepala na známé dveře místnosti, kde předtím odevzdala požadované dokumenty. Úředník se na ni nevrle podíval.

„Oč jde?“

Vytáhla složený list papíru a podala mu ho se slovy:

„Přečtěte si to.“

Přelétl očima několik řádek textu a vrátil dopis Helen.

„Lituji…“

„Litujete? Proč nechcete dát souhlas?“

„To nevím, dostal jsem takový pokyn.“

„Od koho?“

„Od náčelníka…“

Nenechala ho dopovědět větu a otevřela zvukotěsné dveře vedoucí do sousední místnosti. Muž, který seděl za stolem a popíjel čaj. zvedl hlavu od novin. Zamračeně pohlédl na dívku a na svého podřízeného, který bezradně rozhodil ruce.

„No dobře, když už jste sem vtrhla, tak se posaďte a řekněte, co si přejete.“

Helen položila na stůl dopis a beze slova usedla do křesla. Náčelník se podíval na text a potom na okno, jako by tam hledal inspiraci před nevyhnutelným rozhovorem s obtížnou stranou. Nakonec se otočil k ní a zeptal se:

„Co si tedy přejete?“

„Proč nám nechcete dát povolení? Bez něho nemůžeme založit normální rodinu!“

„Ach tak… Náš úřad nevydává povolení samostatně. Věc vždycky konzultujeme s jinými jednotkami. V tomto konkrétním případě protestovala jistá instituce, která s námi spolupracuje. Její motivace je uvedena v naší odpovědi.“

„Ze společenských důvodů. Dobře víte, že to jsou prázdná slova. Řekněte mi skutečný důvod.“

„Ale já ho opravdu neznám!“

„Neznáte, a přitom jste dal zápornou odpověď?“

„No tak tedy dobře. Proti vašemu sňatku protestoval eugenický dohled. V těchto záležitostech mají rozhodující hlas. Formulování motivace také přišlo od nich.“

„Eugenický dohled? Čím se zabývá a co jsme mu vlastně udělali?“

„Nic víc vám nemůžu říct, protože to sám nevím. Obraťte se přímo na něj, to bude nejlepší východisko.“

„V tom případě prosím o adresu té instituce.“

Náčelník se chvíli hrabal v zásuvce svého psacího stolu a vytáhl odtamtud potištěnou kartičku s potřebnými údaji. Beze slova ji podal rozhořčené dívce a s úlevou se s ní rozloučil ve dveřích své kanceláře.

Helen vyšla na ulici a několikrát hluboko vdechla do plic chladný podzimní vzduch. To ji trochu uklidnilo. Poté se odebrala na udanou adresu, kde sympaticky vypadající úřednice soustředěně vyslechla, oč jí jde, ani jednou ji nepřerušila a důležité detaily si poznamenala. Promluvila, až teprve když dívka skončila a v místnosti nastalo ticho.

„Zítra za vámi zajde inspektor eugeniky, aby vám tu věc vysvětlil. Přejete si, aby se ten rozhovor konal u vás v bytě, nebo někde jinde?“

„Ke mně ať nechodí.“ řekla rychle Helen. „Radši přijdu já sem.“

„Vyloučeno! Pracovní předpisy nám nedovolují přijímat strany v podniku. Snažíme se pracovat nenápadně.“

„To už jsem zjistila. Ani nemáte na budově tabulku.“

„Kam tedy máme inspektora poslat?“

„Budu čekat v kavárně Nefertijti od deseti.“

„Poznamenala jsem si to. Inspektor tam bude dřív než vy. Poznáte ho podle knih. které bude mít ležet na stolku. Mnoho zdaru.“

„Děkuju vám.“

A zase skoro čtyřiadvacet hodin nejistoty, těžké a dusivé jako zlý sen. Aby se od ní osvobodila, začala psát dopis Rogerovi. Ale nedopsala ho, roztrhala ho na kusy. Umínila si. že to zvládne sama, tak to bude nejlepší. Až bude mít povolení, napíše mu jen tolik, že s tím byly určité potíže. Nic víc.

Druhý den ráno pár minut před desátou usedla v poloprázdné kavárně. Netrpělivě se dívala na vstupní dveře a čekala, kdy se objeví ohlášený člověk.

Nepřicházel. Zato přišla vysoká šedovlasá žena. rozhlédla se po nevelkém interiéru a jistým krokem přistoupila k ní.

„Čekáte na mě?“

„Čekám na inspektora z dohledu.“

„To jsem já. Dovolíte, abych se posadila?“

„Jistěže, prosím.“

„Jsem Norma Ritterová. vrchní inspektorka genetické služby. Dostala jsem příkaz zabývat se vaší věcí, slečno Helen, a vysvětlit vám motivy našeho rozhodnutí.“

„Co se tady dá vysvětlovat?“

„Milá Helen, dovolíš, abych ti tykala? Jsi krásná mladá dívka, a já stará žena. která by mohla být tvou matkou. Usnadnilo by nám to rozhovor.“

„Nic proti tomu nemám.“

„Děkuji ti. Ty svého chlapce miluješ?“

„Ano…“

„To jsem si myslela. Šťastný muž. který si získal lásku tak nádherné dívky. Víš o tom. že jsi krásná žena s nádhernou postavou?“

„No a? Všechny dívky jsou krásné.“

„To se jen tak říká a ty to dobře víš. Taky víš. že by se k sobě manželé měli hodit. Ale to vy dva nesplňujete. Chceš toho citlivého mladého muže učinit na celý život nešťastným? Chceš zničit jeho vědeckou kariéru?“

„Já? O čem to mluvíte?“

„Děvenko, musíš si uvědomit, že taková krásná zdravá dívka jako ty bude už po několika měsících manželství vyhledávat společnost hezkých veselých mužů, že jí nebude stačit sporadická přítomnost manžela, který se zabývá problémy antipole. Při jeho citlivosti a chatrném zdraví by to s ním mohlo špatně skončit. Ty mu přece nepřeješ nic zlého, že?“

„To, co říkáte, je ohavné! Já ho miluju a vždycky ho budu milovat, chci být ženou v domácnosti, chci mít manžela a děti, a nic víc mě nezajímá.“

„Věřím tomu. co říkáš, zrovna tak. jako ty věříš ve svou lásku. Ale nezapomínej, že čas může všecko změnit.“

„Počkat… Jak vlastně víte. že Roger pracuje na antipoli?“

„V konfliktních případech si vždycky podrobně prověřujeme partnery, než vydáme rozhodnutí.“

„O jakém konfliktu mluvíte?“

„O konfliktu genetických tříd. Budu tě muset, jak vidím, zasvětit do toho. jakých kritérií používáme při našich úvahách, a do rozsahu naší práce. Eugenický dohled byl založen proto, aby pečoval o genetický materiál nejvyšší kategorie. Naším úkolem je chránit tento materiál před škodlivými vlivy a poskytovat mu maximální pomoc v činnosti směřující k neomezené prokreaci, jejímž cílem je ustavičné zlepšování genetické zátěže lidstva.“

„Odpusťte, ale já vám vůbec nerozumím.“

„Lidově řečeno, jde nám o to, aby lidé s kladnými vlastnostmi — tedy zdraví, hezcí, pěkné postavy — se brali mezi sebou a měli mnoho krásných zdravých dětí, aby v budoucnu nežili na Zemi lidé nepodaření, postižení nebo dokonce oškliví. To je vznešená idea. děvenko. Aby naše služba mohla splnit svůj úkol, rozdělila všechny lidi do pěti genetických tříd. Každý mladý člověk v našem státě je na základě mnoha po sobě následujících průzkumů a rozborů zařazen do příslušné kategorie. Ty, děvenko, máš to štěstí. že patříš do první, do té nejvyšší. Naším úkolem je dbát o to. aby mladí lidé. kteří chtějí utvořit novou rodinu, reprezentovali stejné nebo blízké genetické kategorie. Užíváme při naší práci různých subtilních metod, o kterých tady nebudeme mluvit. Potenciální rodiče, kteří patří do nejvyšší kategorie, dostávají od státu dalekosáhlou pomoc, aby měli co největší počet dětí.“

„Už tomu začínám rozumět. Subtilními metodami řídíte chov vysokých dlouhonohých zvířat zvaných lidé.“

„Takhle nesmíš mluvit. Pracujeme pro. blaho lidstva.“

„A co s těmi, co patří do nejnižších kategorií?“

„Ti získávají nejnižší prokreační limit — jen jedno dítě.“

„Do které kategorie podle vás patří Roger?“

„Je mi to moc líto. ale do čtvrté. Proto je váš sňatek prakticky vyloučen.“

„A teď zas řeknu něco já vám. Já se svojí první kategorií a slepičím mozečkem nejsem hodná toho. abych mu čistila boty, rozumíte? Že je drobné malé postavy? Mně to nevadí. Pro mě má větší cenu než stovky přiblblých svalovců. Vezmu si ho, ať se to někomu líbí, nebo ne.“

„Stát má své metody, jak to nepřipustit.“

„Kašlu na vaše metody! Maucta!“ Helen, zrudlá hněvem, vstala od stolku a práskla za sebou dveřmi.

3

… Proč nepíše? Je snad nemocný, nebo se mu stalo něco zlého? Dnes zase žádný dopis…

Sama už poslala tři. psala mu o potížích se získáním povolení. Žádnou odpověď nedostala. Dusivý neklid už ji neopouštěl. Nikomu se s tím nesvěřila, tak jako předtím nikomu nevyprávěla o své radosti. Její neklid však vzrůstal den ode dne, hodinu od hodiny a stával se nesnesitelný.

Když další poštou zase nic nepřišlo, přistoupila s tlukoucím srdcem k telefonu a zavolala do jeho ústavu. Spojili ji s kádrovým oddělením. Když se zeptala na Rogera, vzal pracovník, se kterým hovořila, do ruky nějaký připiš a začal jí číst jeho obsah.

Celý pokoj před ní začal vířit. S obrovským úsilím zavěsila sluchátko v polovině věty. Na podlamujících se nohou se dopotácela k posteli a bezmocně na ni klesla. V hlavě jí hučela slova, která před chvílí uslyšela:

… přeložen do jiné organizační jednotky… před čtyřmi dny… adresu neznáme.“

Strnule proležela celý den. Když nastal časný podzimní soumrak a do jejího pokoje nahlédla tma, apaticky vstala, ale jen proto, aby spolkla dva prášky na spaní a zapila je vodou z vodovodu. Osvobozující spánek přišel rychle. Když se probudila, podívala se na hodinky a s úžasem zjistila, že bude jedenáct. Bolela ji hlava. S úsilím si začala připomínat události z minulého dne. Najednou nervózně vyskočila a vyběhla na chodbu. Ve schránce na dopisy něco bylo. Klíček. Kde je ten klíček? Konečně ho našla. Dobře známé písmo. Dopis od něho!

Srdce jí tlouklo, jako by se bylo zbláznilo, když šla pomalu po schodech nahoru s pohledem upřeným na zalepenou obálku, na kterou Roger vždycky do dolního rohu psával svá čísla. Tentokrát tam nic nebylo.

Aniž otevřela obálku, vešla do bytu a zamkla za sebou dveře. Jako v transu přistoupila ke stolu, na kterém ležely nůžky, a pomalu odstřihla úzký proužek papíru ze strany obálky. Překvapeně zjistila, že se její srdce mezitím uklidnilo.

Zase ten neuspořádaný rukopis, ale tentokrát čitelný, jakoby klidnější:

„Dostal jsem zprávu, žes naši žádost vzala nazpět. Teprve teď jsem pochopil Tvé dlouhé mlčení. Správně jsi udělala, prázdniny přece nemohou trvat věčně! Přesto Ti řeknu upřímně, že stálo za to narodit se pro těch pár dní u moře. To, co jsem prožil, bylo však příliš krásné, než aby to mohlo trvat déle. Z deprese mě vysvobodila nečekaná nabídka změny pracoviště. Přijal jsem ji bez váhání. Svěřili mi velmi odpovědný úkol na jedné z vnějších planet. Je to takové štěstí v neštěstí. Vrátím se za několik let a pozvu Tě na zmrzlinu.

Jsem si naprosto jist, že snadno najdeš vhodnějšího muže. se kterým budeš šťastná.“

… Budeš šťastná… Budeš šťastná. Nohy se jí samy narovnaly. Stolek, noční stolek. Tubička s prášky. Budeš šťastná… Budeš šťastná… Vysypat všechny, všechny! Celou hrst. Ne a ne je spolknout. Kde je ta voda? Tady! Rozkousávané tabletky skřípou. Odporná chuť v ústech. Zapít je, honem je zapít! Tak… Ta úleva! Budeš šťastná… Budeš šťastná…