Fantastika‘80

Wiktor Żwikiewicz Zrcadlo nebe

Lehounký kouř vzlétá vysoko a v slunci se rozpadává v drobty okřídleného oparu. Drobty poletují ve vzduchu, víří a vzdalují se, ale jen zdánlivě — po chvíli už zas visí nad hlavou v točícím se víru duhových záblesků.

„Díváš se. Klete?“

„Ne.“

Oči se instinktivně zavírají.

„Já vím, že se díváš. Já bych to taky nevydržel.“

Smolař Tozzi. Ještě nedávno diskutoval o planetách neutronových hvězd a zkoušel Assuntovu trpělivost.

„Pamatuješ se. Klete, na tu planetu u Achernaru. kde jsem na vás čekal a nevěděl, co si počít? Mohl jsem se ukousat nudou, neměl jsem na koho otevřít pusu. Pamatuješ se na to. Klete?… No co je s tebou? Klete!“

„Se mnou? Ale nic, poslouchám tě.“

„Stalo se něco? Mluvíš takovým hlasem, jako bys spatřil nějaký přízrak.“

„Ne. nic.“

„Nelži. Klete.“

„Oni…“

„No?“

„Oni krouží. Pořád.“

„Zapomeň na to. Nebo zavři oči jako Assunta.“

„Zavřít oči nestačí. Musel bych se naučit něco víc.“

„Každý jednou dojde onoho stupně zasvěcení.“

„Každý člověk.“

„Myslíš, že jen člověk?“

„Nevím. Možná že ty…“

„Zkoušel jsem to tenkrát na Achernaru. Ale bez úspěchu. Končilo to vždycky iluzí naprostého odosobnění v resuscitačním komplexu Centra biomechaneuristiky, kde jsem trčel po operaci. Vciťoval jsem se do nového těla, prohlížel jsem si holovizní zápisy v archívu mnemotéky a jednou denně před večerem jsem měl právo si vyjít do parku pod skleněnou kopulí a kochat se západem zeleného slunce… Klete?“

„Ano, poslouchám tě.“

Jak dobře, že jsou stvořeni k mému obrazu a podobenství, a proto nemusejí pohybovat ústy, když mluví. Tozzi si jistě zdřevěnělým jazykem olizuje rozpukané rty.

„Měl jsem tehdy na Achernaru zvláštní vidiny,“ pokračuje bezbarvým hlasem ve svém monologu. „Zpočátku jsem nepopouštěl uzdu své představivosti, ale stačilo se dočkat chvíle, kdy slunce rostlo nad obzorem těsně nad rovinou kosmodromu, a v tu chvíli vypadl stříbřitý brouk z ohniska modrého štítu, ve zpomalujícím víření se proměnil v gyrobus a přistál na cestičce před záhonem marťanské aralie. Z gondoly vystoupil Denis, s kamennou tváří přistoupil k mně. sklonil se a já viděl průzorem přílby, jak říká: ‚Je čas. Tozzi, letíme na Achernar.‘“

„To nemohl být Denis.“

„Já vím. A přece byl.“

„Pamatuješ se, jak vypadal?“

„Na to nikdy nezapomenu. Byl vysoký a hubený, jako kdyby jeho skafandr visel na holém skeletu. Obličej měl protáhlý a bez výrazu jako tvář Jobovu, spánky prošedivělé, pod hustým obočím prázdné oční důlky.“

Sluch registruje svištění těžkého dechu.

„Rozumíš tomu. Klete? Vymýšlíme si neskutečné postavy, tváře, celé události. Děláme to v sebeobraně. Nemyslet nelze. Nepodmíněný reflex podvědomí. Tenkrát mi to pomohlo, za tři měsíce přiletěl Foot.“

„Sem nepřiletí nikdo.“

„Tím líp. Stačí, že jsme to odnesli my.“

A zase mravenčení v zádech. Zóna zdřevěnění se přesouvá od ramen níž, tlačí na naskládané destičky hrudního koše a břicha.

„Všiml sis toho. Klete? Pokud mě smysly nemýlí, drží nás čím dál tím pevněji. Dlouho už to nevydržím.“

„Ale vydržíš.“

„Já to cítím. Pořád silněji.“

„Smysly jsou klamné.“

„Mluvíš jako Assunta.“

„Ten už dávno neříká vůbec nic.“

„Taky nemusí. Poslyš, když mlčíme, je slyšet jeho dýchání.“

Nádech — výdech, nádech — výdech, kdesi na hranici slyšitelnosti. Děsivě pomalu. To nejsou plíce, nýbrž široká delta veletoku. Pomalu — dech člověka pohrouženého do hluboké letargie. To Assunta umí.

„Tak dost. Řekni něco. Klete. Já mám tady z toho ticha strach.“

„A já si vždycky myslel, že klid je synonymem ticha.“

„Nikdy jsi necítil ten tlak, jakým ticho působí na psychiku člověka?“

„Já ne.“

„Třeba ten zvláštní druh ticha poznáš, až zůstaneš sám. Je to zvláštní stav, kdy se nemůžeš zbavit dojmu, že se kolem tebe něco děje, něco mění, jenomže nevíš co… Oni také létají bez nejmenšího šelestu.“

„Jsou úžasně lehouncí.“

„Vyprávěj, jak vypadají.“

„Jsou pestrobarevní. Červení i černí, sněhobílí i namodralí jako jinovatka na Transplutonu. někdy vypadají jako zlatě pancéřoví skarabeové, jindy zas jako tmavomodré vážky. Všiml jsem si, že jednotlivé barvy nejsou nikdy dokonale smíšeny. V mihotajícím roji zůstává zachován status zvláštních podskupin.“

„Ekologický činitel. Zřejmě pocházejí z různých míst.“

„Pochybuju. Tady přece neexistuje pojem diferenciace prostředí. Ta planeta je všude stejná — holá kulečníková koule.“

Skulinami pod víčky chytají oči mozaikový obraz slunce, jehož paprsčité reflexy klouzají po zrcadlovém povrchu.

„To je divné. Klete.“

„Taky si to myslím.“

„Nevíš přece, o čem mluvím. Myslím tím tebe.“

„Mě?!“

„Ano.“

„Nemůžu ti nic tajit.“

„Já vím. Ale naučil ses krásně mluvit. Dřív, když tě přidělili do útvaru průzkumu a potom do našeho týmu, byl jsi daleko lakoničtější. Zamračený a zamlklý. Dokonce i tvé první jméno bylo Gloom.“

„Vy jste mě pojmenovali Klet. Za mnoho vám vděčím. Assunta mi pomohl pochopit mou vlastní osobnost, ztotožnit se s ní. Předtím jsem nemohl být zamračený ani zamlklý, protože to už jsou vlastnosti určité individuality. Byl jsem prostě prázdný.“

„Máš pravdu jako vždycky. Ale já teď uvažuju, jestli se Denis taky změnil.“

„Byl s námi dlouho.“

„Stačí to, aby se změnil někdo takový jako on? Lituju, že nemáme rádiové spojení. Máme teď spoustu času, mohli bychom si pohovořit a zjistit, jestli je už jedním z nás. Dostali jsme ten nápad pozdě. Během letu jsme taky měli volný čas. Jakže se jmenoval poprvé?“

„On neměl jméno, jen číslo.“

Chtěl bych ležet a na nic nemyslet. Zapomenout. Ale mlčení je pro Tozziho jistě hrozně těžké — slova přece jen přehlušují bolest drcených žeber. A tak musím mluvit. I Tozzi by měl mluvit. Nesmím ho nechávat o samotě s jeho myšlenkami.

„To bych rád věděl, co chtějí.“

„Kdo?“

„Oni.“

„Mluvíš, jako by vůbec mohli něco chtít.“

„Vypadá to hrozně divně, takové duhové mystérium.“

„Viděls některého zblízka?“

„Někdy je vidět jednotlivou siluetu proti nebi docela zřetelně, ale stačí napnout zrak, a motýl v poslední chvíli změní směr letu, zatřepetá křídly a zmizí ze zorného pole. Jako kdyby věděl, že ho pozoruju.“

„Řekls motýl?“

„Když jsme tě odvezli z té nešťastné Achernar a vraceli se na základnu, potkalo nás na jedné planetě taky něco podobného. Jako kdyby někdo sypal z nebe tisíce maličkých lístečků, které poletují ve větru. Úžasně lehounké, skoro nehmotné.“

„Ty se pamatuješ na nehmotnost?“

„Kdybych je byl neviděl, určitě bych byl neuvěřil, že takový stav existuje. Kdekoli.“

A zase tlak na hrudník jako noha těžkooděnce, než meč skrz hrdlo přibodne krk k zemi. Nová perturbace v slunečním kotli, naplněném supervodivou neutronovou kapalinou, a hmota planety rezonuje relativistickou křečí hvězdy. Někdy se zdá, že ještě trochu, a žeberní oblouky prasknou pod olověným břemenem pancíře a vylezou navrch jako třísky ocelové rozety.

Nezbývá nic jiného než ležet a dík ironii osudu představovat parafrázi na mýtického Antaia, který dává zemi vlastní sílu, místo aby ji odtamtud čerpal.

Ležíme. Mohl někdo z nás předpokládat takový konec? Když Foot prorazil bariéru subprostoru a dostal se do ekliptiky soustavy, podobala se hvězda bílému trpaslíkovi, na obrazovce maličká jako špendlíková hlavička, kolem které svítilo namodralé světlo akreačního disku. Nenápadný, dohořívající svět. Vedle druhý hvězdný komponent a osamělá planeta. Kulečníková koule, která se odrážela od jedné složky soustavy k druhé a stáčela oběžnou dráhu do úzké osmy. Kroužila kolem obyčejných hvězd — ne všechny neutronové hvězdy se projevují mihotáním pulsarů.

Zanedlouho se změna prostorových konstant zmocní celé kolabující sféry a nic z nás nezbude v soustavě, která má centrum, z něhož vyzařují gravitační impulsy všech složek.

„Slyšel Denis tu tvou historku z Achernaru?“ říkám po dlouhé odmlce. „To pro něho mohl být zajímavý příspěvek ke studiu sama sebe a lidské psychiky. Já si například dodnes představuju Denise docela jinak.“

„Obávám se. Klete, že nás dělil příliš velký odstup. Jeho a mne. Nesvěřoval jsem se mu.“

„Se mnou mluvíš jako se sobě rovným.“

„Nemůžu jinak. Byli jsme postaveni na stejnou úroveň.“

„Děkuju za upřímnost.“

„Jsme si rovni. Ty, já, dokonce i Assunta. Kdežto Denis… Denis asi ne.“

„Jen proto, že jeho tělo je tisíckrát větší a těžší? On cítí své tělo zrovna tak jako my.“

„To bych rád věděl, zda nás teď vidí.“

„Denis?“

„Ano. Když jsme vystupovali, kamery venkovní vize ještě fungovaly.“

„Může mít zablokovanou percepci. Dokazuje to přerušené rádiové spojení.“

„Spíš má prostě odpojená dispoziční centra. V takových jako on tohle vždycky rupne nejdřív. Informace zvenčí by ale přijímat měl. Víš co. Klete? Jestli nás vidí, tak musíme shora vypadat náramně komicky, tři chlapi rozpláclí na zemi. a žádný se ani nepohne. A ještě k tomu jeden čelem dolů, jako by se modlil k vlastnímu obrazu v zrcadle.“

„Tři ryby, které mořský příliv vyhodil na břeh.“

„Vždyť jsem říkal, že máš poslední dobou docela zajímavé asociace! Háček je v tom, že mořský příliv je způsoben slepou přírodou, kdežto tyhlety ryby spolkly návnadu a háček s olovem.“

„Co tím myslíš?“

„Nic.“

A zase ticho. Lze po něm toužit, když rozum zápasí s hrou prázdných slov. avšak když nastává mlčení — je nesnesitelné. Tíha ticha dává pořádně zabrat i mně. Že by měl Tozzi pravdu? To se dozvím, až zůstanu sám. Kdesi mimo sféru ticha zní suché skřípění, skleněné vrstvy utěsňují monolit desek, tlumiče Footu praskají pod rostoucí tíhou ocelového trupu.

„Ááá!..“

„Tozzi!“

„C-cí-í-tíš to. Klete?“

Tozzi je smolař, smůlu měl vždycky. I teď ho kyslíkové bomby tlačí do zad jako metrákový hrb, vrývají se mu mezi lopatky.

Jak že to říkal Assunta. když ještě mohl mluvit? Říkal, co cítí člověk, když leží naznak — pořád hůř se mu dýchá, pořád hůř zavírá víčka, jakási mocná síla mu je odtahuje na kraj očních bulv, rozředěný purpurový pudink, vrch oka drtí sítnici, škrtí zrakový nerv — hrozně hloupý pocit, jako kdyby ze sebe tubička rohovky vytlačovala sklovitý obsah, aby ho protlačila z očního důlku do kapiláry lebky, do nitra mozku, na dno vědomí. Cítí Tozzi taky něco takového?

„Mluv. Klete. D-do-kud mů-ů-žeš a já slyším. Jsou tu ještě?“

„Ano.“

„A pořád nad námi?“

„Pořád. A jako kdyby jich trochu přibylo. Poletují ve vzduchu nad přídí Footu a proklouzávají i pod ním. zřejmě zůstalo pod tryskami trochu prostoru.“

„To bych rád věděl, kde se tu vzali.“

„Tady není a nikdy nebylo to, čemu jsme zvyklí říkat biosféra. Na mrtvé planetě nemůže vzniknout jediný druh živých tvorů, i kdyby to byl jen hmyz.“

„Ani žádná rostlina?“

„Jako bys to nevěděl.“

„Není to divné, že od té doby. co jsme vystartovali ze základny, jsme nikde nezahlédli ani kousek zeleně?“

„Ani mech by neměl kde zapustit kořeny na takovémhle povrchu. Tady nemůže život existovat.“

„A jak my jsme přišli na to, že oni… jsou živí?“

„Říkal to Assunta.“

„Tak se asi mýlil.“

„Je to přece biolog.“

„To neznamená o nic víc než ty fyzik, já astronom, nebo Denis pilot. Tady ztrácejí význam všechny naše vědomosti stejně.“

„Možná pro nás tři. Assunta byl člověk, jediný…“

„D-do-řekni to. J-je-diný o-oprav-dový, co?“

„Ale ne, tak ne, Tozzi.“

„Ááá!“

„No vidíš. Cítíš bolest zrovna jako on. To není tak jednoduché. A přece to byl člověk.“

„Nesmysl! Tebe to bolí, ne mě! Já můžu vždycky říct, že je mi to úplně jedno, přestože jsem po operaci dostal ocelovou intarzii páteře a články feromagnetické paměti. Za to, že žiju, vděčím přece jedině té kyborgizaci. aspoň jsem vydržel dýl než Assunta. On dovedl vysvětlovat, co je to bráhman, a litovat, že ho v sobě nemůžeme najít. A přece žiju já!“

„On přece taky neumřel.“

„Chachacha! Děláš si iluze. Věříš v něho. Ale já ti povídám, že už je z něho chladná mrtvola.“

„Poslechni si, jak dýchá.“

„Nechci! Jsem odolnější než on! Budoucnost patří takovým jako já!“

„Co znamená budoucnost, hodina nebo dvě?“

„Mám na mysli perspektivy vývoje celého lidstva.“

„Z tohoto hlediska můžu být vzorcem další vývojové etapy naší civilizace taky já nebo Denis…“

„Chachacha-á!“

„I on. Tady to vydržím o něco dýl než ty a Denis nás přežije všechny. V každém z nás je něco z opravdového člověka. Ostatně prý všechno, co člověk tvoří, dokonce i v kosmickém měřítku, má vtisknuté znamení jeho ruky. respektive jeho kultury s jeho ambicemi, morálkou, předsudky a vším ostatním. Nebyli jsme stvořeni k tomu, abychom si tím lámali hlavu. Stejně dobře můžeme teď uvažovat o tom, jak chytil aspoň jednoho z těch barevných motýlů.“

„P-po-čkej, Klete. U-už asi za-ase… Měls pravdu. Je to jako mořský příliv, každá vlna jde hlouběji.“

„Gradace skokem.“

„Kolik jich bylo? Největší je prý vlna devátá.“

„Největší a poslední.“

„J-je-nom n-na Z-ze-mi. T-tady n-nemůže být konec t-tak nesmyslný…“

Jak dlouho bude ještě mluvit, lámat si jazyk a pořád víc roztahovat krajní hlásky slabik? Proč mu místo srdce nedali systém spřažený s reaktorem sacích a tlakových čerpadel?

„A p-přece b-bych n-někdy rád jako As-sunta…“

„Zapomněl?“

„Spíš poznal, v čem spočívá v-vnitřní vidění.“ Děláš si zbytečné iluze, Tozzi, že náš konec se čímkoli liší od smrti Assuntovy. I kdyby byl třeba našel kraj cesty, jíž kráčel mýtický Tathagata. Je ostatně pozdě, k pochopení tajemství bráhmanismu potřeboval Buddha čtyřicet devět dní.“

Zbývá asi tak hodina. Kéž by bylo možno odejmout váhu signalizaci zřítelnic, ale stačí přetočit hlavu, silou vůle překonat bezvládnost krku, aby oko zahlédlo těžce dosedlý trup lodi. Ohrnuté rty namodralého kovu obnažují v roztrženém místě baterii trysek, jež těsně jedna vedle druhé vypadají jako palisáda varhanních píšťal. Je vidět spirálu chladicího zařízení, z něhož dávno vyteklo tekuté hélium.

Konec dne. Slunce se sklání nad rovinou v aureole, jež čerpá energii z pádu částic stržených do sféry přitažlivosti hvězdy z chromosféry druhé složky soustavy. Teď je druhý hvězdný komponent ukryt za modrým štítem, avšak taková opozice nebeských těles jen násobí jiné síly, pro nás znamenající víc než světlo.

„Brzy se setmí, Tozzi.“

„J-já v-vím.“

Po hladkém zrcadle se pomalu sune rozplizlý stín Footu jako gigantické sluneční hodiny. Jsme jako čáry označující denní dobu na kamenném ciferníku: kde leží Assunta, tam byl úsvit, přibližně v poledne přikryl stín Tozziho ležícího tváří k zemi, za půl hodiny dojde ke mně. Je v tom vlastně nějaký filozofický podtext: Na počátku byli takoví jako Assunta.

Náhle pocit, jako by pod tlakem těla plechy pancíře na zádech prorostly osmózou molekul do jalové, sklovité půdy. Nesmysl — ještě žijeme, přestože Tozzi hůř dýchá. Musím mu pomoci, musím nějak zaměstnat jeho myšlenky.

„Tozzi!“

„A-ano. Klete.“

„Když jsme začali přistávat tam nad tou rovinou…“

„J-já t-to vi-viděl.“

„Nejsme první.“

„T-to má být útěcha? Jistě taky ne poslední.“

„Poprvé v životě jsem viděl takové konstrukční řešení lodi.“

„Vraky rozmáčknuté jako mouchy na okně.“

„Hřbitov.“

„Planeta-past.“

„Ale z vesmíru vypadala docela nevinně.“

„V-víš co. Klete? Tak mě napadlo, že taková planeta nemohla vzniknout sama o sobě, a to tím spíš v soustavě neutronových dvojhvězd. Navíc ten podivný svazek s oběma dvěma složkami… To je tak divné, že asi nikdo, žádná loď jakékoli civilizace neodolá, aby se sem nepodívala. Ta planeta nevznikla sama o sobě.“

„Znáš snad jinou příčinu? Ani Assunta nevěřil v b-bohy.“

„Ty se. Klete, díváš nahoru, můžeš nanejvýš zhodnotit zrcadlový povrch roviny. Já se dívám dolů. Zdánlivě matové sklo, ale když tak ležíš celý den a celou noc, začínáš v něm vidět nějakou hlubinu, tisíce vrstev, pod které proniká pohled, něco jako perspektiva dvou naproti sobě postavených zrcadel, donekonečna. To není planeta, ale puchýř olověného skla, možná pozůstatek nějaké vymřelé civilizace, jakási monstrózní konstrukce. Škoda že jsme nestačili zjistit, co se skrývá pod tou vnější glazurou.“

„Třeba se to ještě dozvíme. Zanedlouho se pod námi ta křišťálová skořápka rozestoupí nebo nás ten skleněný rosol vcucne.“

„N-nedělej si legraci. Klete. Já přece viděl…“

„Co?“

„Asi to bylo vyčerpáním, ale měl jsem dojem, že jich tam vzadu skrz mlhu vidím tisíce, modrošedých i šarlatových, někdy přikrytých povlakem z černých prostěradel nebo vybledlých tisíciletým visením ve fyziologickém roztoku, který však neukončil život těch barevných členovců, rozrostlých křovisek, mnohohlavých radiolarií či průsvitných kolonií fagocytů larvovité bělosti a polotekutých améb…“

„Tozzi! Ty máš halucinace!“

„Ne. Klete. Já dobře vím, že to není možné, ale poslouchej mě. Ať tenhleten svět stvořil kdokoli — musel v tom vidět určitý cíl. Nedovedu si představit, čemu může sloužit soustava neutronových hvězd spřažená s planetou, která na sebe periodicky soustřeďuje gravitační potenciál obou dvou složek… A přece tam jsou! Jakoby sebraní z těch všech rozbitých lodí kolem, někdy ještě podivnější než maškary ze schizofrenického snu.“

„Sám jsi říkal, že je to planeta-past. Hrůzná pracivilizace si tu doplňuje sbírku kosmických prvoků. Jak naše předchůdce, tak nás zahubila zvědavost, obyčejná touha po vědění, typická pro rané vývojové stadium každé civilizace. Přilákala nás nevšednost této planety, a tak jsme se stali novým exponátem ve sbírce, jejíž majitel možná už na nastraženou návnadu zapomněl.“

„Ne-nedělej si legraci. Klete.“

„Jsi vyčerpaný, Tozzi. Odpočiň si a nemluv tolik.“

„Nemůžu! Chápeš to? Co z toho. že už je konec! Já to chápu. Událo se tolik věcí. ale my jsme vlastně vůbec nic nepochopili a nadále nic nechápeme. Vzpomínáš si, jak Denis řekl, když jsme přelétali nad rovníkem, že zaregistroval obraz téměř nedotčené lodi?“

„Zaskočilo je to hned po přistání. Měli špetku štěstí, zrovna jako my. Po těch shrábnutých z prostoru zůstal jedině kovový flek, dokonce i bez kráteru, jako rozstříknutá kapka rtuti.“

„Jestli tady dochází k úplnému kolapsu prostoru, stejně by je to mělo na povrchu zrcadla rozmačkat. Ale tamta loď to přežila. Podle Denise připomínala tvarem disk.“

„Asi přiletěli z planety se strašně silnou přitažlivostí.“

„Jako náš Jupiter.“

„Bane, ještě větší. Hmotou se to asi rovnalo hvězdě. V konečné fázi prostorového kursu tady přitažlivost přesahuje veškeré meze, a loď přesto zůstala celá.“

Jak snadno se to mluví o konečné fázi, když stačí zavřít oči, aby paměť vylovila z mozku projekci utrženého kusu filmu z toho. co bylo na samém začátku… Denis spřažený s řídicí soustavou navádí na přistání. Přes obrazovku se přesouvá stín karikaturně deformované lodi ve vypouklé čočce glóbu, velké a hladké, rozlezlé až po obzor, vyleštěné v dílně nějakého kosmického Spinozy, brusiče démantů.

A konečně odraz podepřený tetelícím se sloupem žáru. Foot zůstává nehybně viset, ale vtom jím cosi trhne a stahuje ho na ocelově šedivý povrch zrcadla…

… Vylézají ven, aby se podívali na díru v trupu. První sestupuje po žebříčku Gloom. Zůstává stát na široce rozkročených nohou, obrovská chodidla ploše přiléhají k půdě, koule holé lebky se točí kolem dokola, sleduje čáru obzoru duhovkami hmyzích, mozaikových zřítelnic. Hlášení těm, co čekají v propusti, a pak sestupují jeden po druhém: Tozzi, potom Assunta. Tozzi v modrém skafandru. vysoký, široký v ramenou. pod skleněnou přílbou černé oči a krátce zastřižené černé vlasy. Štíhlý Assunta, nejmenší z nich tří, obličej s propadlými tvářemi, dlouhé bílé vlasy, oči guru. Denis zůstává uvnitř — mozek lodi nikdy neopouští tělo. Ti tři, kteří vyšli ven, se rozcházejí kolem varhanní baterie trysek. Stojí. Gravitační kladivo znovu uhodí, podlomí jim kolena. Padají naznak — Gloom velice pomalu, jako by měl chvíli sílu odolávat síle přitažlivosti. Assunta vyráží zasténání — popruhy od kyslíkových bomb se mu vrývají do ramen — první kapituluje Tozzi. Otáčí se na břicho, tak je to pohodlnější, ale nazpátek už se neotočí. Zalévá je třetí vlna a Tozzi zůstává ležet s obličejem rozpláclým o průzor přílby vtlačené do země.

„M-mluv, Kle-ete,“ chroptí svistivým dechem…D-dokud vidíš.“

„Vypadá to jako tanec, jako by konaly nějaké tajemné mystérium.“

„Pos-led-ní služba.“

„A je jich pořád víc, přilétají zdaleka. Úplná fantasmagorie. Copak na ně přitažlivost nepůsobí?“

„Chtěl bych…“

„Co, Tozzi?“

„Mít taková křídla-a-a…“

Nový příliv olova do těla přikovaného k zemi. Opravdový člověk, jak říkává Tozzi, by měl už dávno místo mozku znetvořený strup hlenu pod lebeční klenbou. Budoucnost patří nám.

„Kle-ete!.. To nemůže být už te-eď!“

„Jen klid.“

„Proč nám dali vědomí, které d-doved-de přetrvat smrt těla?“

„Ne nadlouho.“

„Ale j-já cítím, j-jak mi od-umírají tkáně, d-do kterých se ne-nemůže dostat k-krev. j-jak mi praskají žebra, j-jak mi železný hrb láme páteř. N-ne-mů-ů-žu. Klete! Kdybych se uměl modlit o smrt… Tomu nás Assunta nenaučil… Nechtě mě konečně umřít! Nebo mi sundejte tu tíhu ze zad!“

„Bohové neexistují.“

„N-ne-vím. J-já nic… n-nic nevím! J-já chci jen žít, sundejte mi ze zad aspoň ty zatracené kyslíkové bomby!“

„Žádný z nás nevstane ze země.“

„Žádný z nás… Ale ty přece… Klete! Ty jsi přece ve skutečnosti Gloom!“

„Já vím.“

„Nemáš kostru, jsi opatřený venkovním krunýřem jako brouk a máš tak úžasnou sílu…“

„Nemůžu ti pomoct.“

„Nevěřím ti! Ty nechceš. Máš strach o sebe. Myslíš si, že to přežiješ.“

„Jak můžeš takhle mluvit, Tozzi!“

„Gloome, ty jsi robot, stroj, a tak musíš poslouchat, jako jsem já poslouchal Assuntu a Denis tebe… Jsem víc člověkem než ty!“

„Co chceš?“

„Pokus se vstát.“

„Nemůžu.“

„Rozkazuju ti: Vstaň a jdi!“

Zoufalá křeč ocelových svalů.

„N-ne-mů-žu.“

„Jsi stroj, docela obyčejný stroj, a musíš poslouchat! Nesmíš mě tu takhle nechat. Víš, co to znamená? Já u-mí-rám. Glo-o-ome!“

Černé kruhy před očima. Námaha svalů oslabuje schopnost uvažovat. Tozzi má pravdu. Nesmí ho takhle nechat — člověk umírá.

„Vstaň a jdi.“

Holá rovina viděná skrz mlhu. Dole odraz, tak dobře známá i cizí tvář, se sune před trupem, který před sebou tlačí hlavu přitisknutou k zemi — černou kouli se zřítelnicemi bez výrazu. Hřbetní struna v bolestné křeči, dlaně a chodidla vykřivené stranou jako ploutve, milimetr po milimetru se dá lézt vpřed. Něčí hlas: „Vstaň a jdi!“ Je třeba vstát — nejsi člověk, nic necítíš a nevíš, co je to skutečná bolest. Jsi stroj, Gloome! Rozkaz zní: Vstaň!

V polovině cesty. Ruce zaryté do kluzkého povrchu zrcadla. Assunta by to nedovolil, vždycky říkal, že Gloom taky cítí, možná jinak, ale docela určitě. Proto mu dal lidské jméno — Klet. Jenže teď nejsi ani jedno, ani druhé. Umírající volá Šimona Cyrenenského, musíš jít, sejmout mu kříž z ramen.

Vypouklost zrcadla se propadá. Sloupy nohou zvedají trup, který se přemísťuje v ložisku beder, jako kdyby každá část těla ztratila obvyklou synchronizaci anatomických prvků. Dole se odráží v zrcadle černý přízrak o dvou nohou, se dvěma rukama — visících po bocích jako trojprstá chapadla. a s černým džbánem vecpaným mezi ramena.

Stojím. Nohy — kamertonové vidlice zaražené do skla — vibrují. Kdo to na ně nasadil zátěž hlavy a bezvládných rukou?

„Jdi.“

Krok.

Kolmice, poskytující fyzickou oporu, ztratila materiální obsah. Kolotoč nebe a země. Tváří dolů — vstříc vlastnímu odrazu — nechť se spojí vjedno. Bum.

vesmír prasklý vejpůl — z propasti čela se sypou černé krystaly vylévají se v husté hmotě před dosud vidoucí zřítelnice jak je to divné — myslet něčím co už je mimo tebe assunta říkal — musíme zapomenout na prostor musíme blokovat informaci až po ztrátu smyslové percepce musíme převést elektrickou aktivitu mozku do sféry konsonance vln beta — nechť je naše vědomí přemoženo intuitivní tlumenou sférou prožitků — jediný způsob jak se na zlomek nekonečna stát opravdovými lidmi.

„Kle-ete! Co je s-s te-ebou?“

„As-sunta říkal…“

„Nevěřím…“

tampón červené assunta říkal že v každém z nás je něco z člověka v každém z nás čtyř ve kterém nejvíc?

kosmická loď je jediná soustava elektronický mozek automat kyborg a člověk zrak už neexistuje klid — těžko spočítat přílivy přitažlivosti nezpůsobily nám škodu jedině to že zanedlouho z nás vymáčknou všechno jako poslední kapku vody z kamene — mrtvý motýl také neztrácí duhovou škálu barev na křehké bláně přestože je ke kartónu připíchnut ocelovou jehlou sedmá křeč prostoru motýl se třepetá těsně před obličejem usedá na mozaikové terče očí které se dívají ale už nic nevidí obraz vmáčknutý do buněk rozsypaného mozku bez prostřednictví zraku — proč ve vzoru křídel není vůbec nic zeleného — ani kapka zelené v té pestré paletě — chlorofylu — listí — trávy — co s tím má společného stroj?

jen černí motýli a rudá tělíčka a křídla z nichž se sype fialový prach vedle stříbrozlaté přízraky prehistorické vážky z jantaru osmá amplituda gravitačního pulsu a klec byla křišťálová zdobená zlatem a perlami kdybychom šli společně na poslední soud — hlas tozziho bez strachu ze smrti — ve kterém z nás nejvíc? zevnitř se do světa otvírala, do maličké noci s hvězdami

— denisovo šeptání jako by bylo výraznější — bioproudy alfa delta theta — copak je lze slyšet a vidět když neexistují?

smysly zřejmě lze tak jsi nás to učil assunto měls pravdu hlavně moc chtít — škoda že tak pozdě — všechny složité věci podléhají rozkladu takové je definitivní vyhasínání Tvoje parinirvána devátá vlna

První je zahlédl Argav z Červeného trpaslíka. Znamení, že se objevili Neznámí, přivábilo Odrazy z nejvzdálenějšího okolí, a tak poletovaly nad zrcadlem roviny a s neklidem čekaly, až se naplní obřad a sublimát pracivilizace v zazrcadlové zemi stráví příděl informací z organických nositelů shrábnutých z prostoru.

Málokdy lze uvítat Nové — tisíc pulsací minulo od chvíle, kdy marně čekali nad diskem téměř nedotčeným, až jim Raja z Trojice cefeid připomněl legendu své země, vyprávění o lodích, jejichž stavitelé neznali nic než rozum. Ten nový byl také zvláštní — surový jehlan ze stříbra. Střepy ze skla, oceli a nějaké tvrdé látky kolem něho už dávno vsákly do půdy, ale neobjevil se u nich ani nejmenší pohyb. Žádný Odraz v zrcadle planety. Zrcadlo je neomylné, a když v něm nic není, tak to znamená, že nic nebylo.

Nic než rozum, pomyslel si se smutkem Argav z Červeného trpaslíka. A v tu chvíli je spatřil nad vrakem lodi. Byly čtyři a nijak se nelišily ani od sebe, ani od jiných Odrazů. a přece přinášel jejich příchod něco podivného. Argav dlouho nevěděl, čím se liší od ostatních členů roje, než pochopil, že křídla mají zelená.