Malevil

1

Jeden náš profesor na učitelském ústavu nesmírně miloval Proustovu madlenku. Pod jeho vedením jsem onen proslulý text prostudoval s obdivem. Ale dnes, z odstupu, mi ta pokroutka připadá značné literární. Ano, jistá příchuť či melodie může člověku skutečné velice živé připomenout určitou chvíli, já vím. Ale je to záležitost několika vteřin. Na okamžik blikne světlo, pak opona zase spadne a tyranská přítomnost je tady. Jak by bylo sladké znovu nalézt celou minulost v namočeném, změklém piškotu, jen kdyby to doopravdy šlo.

Myslím na Proustovu sušenku, protože jsem nedávno objevil až vzadu v jedné zásuvce starý, stařičký balíček cigaretového tabáku, určitě kdysi strýčkův. Dal jsem ho Colinovi. Všecek nadšený, že se po tak dlouhé době zase shledává se svou oblíbenou drogou, nacpe ho hned do dýmky a zapálí. Dívám se na něj, a sotva vdechnu první obláčky kouře, vyvstane přede mnou strýček a celý dřívější svět. Až mi to vezme dech. Ale jak už jsem říkal, trvalo to jen okamžik.

A Colinovi se udělalo špatně. Asi už moc odvykl nebo byl tabák příliš starý.

Závidím Proustovi. Měl při svém hledání minulosti pevné opory: spolehlivou přítomnost, nepochybnou budoucnost. Kdežto pro nás je minulost dvakrát minulá, ztracený čas dvakrát ztracený, protože jsme spolu s ním ztratili i svět, v němž uplýval. Došlo ke zlomu. Běh staletí byl přerušen. Nevíme už, jak na tom vlastně jsme, a čeká-li nás vůbec ještě jaká budoucnost.

Samozřejmě se pokoušíme zastírat si svou úzkost slovy. Onen zlom označujeme všelijakými opisy. Nejdřív jsme říkali „den D“, začal s tím Meyssonnier, byl odjakživa tak trochu ouřada. Ale pořád to ještě moc připomínalo válku. A tak se ujalo cudnější, eufemistické „když se stala ta věc“, za což vděčíme Menou a její venkovské moudrosti. Může si někdo představit něco neškodnějšího?

Pomocí slov jsme také zavedli v chaosu zase jistý řád a dokonce i vrátili času jakousi lineární posloupnost. Říkáme: „předtím“ – „když se stala ta věc“ – „potom“. Jsou to takové naše jazykové triky. Přinášejí nám tím větší pocit bezpečí, čím víc je v nich pokrytectví. Ono „potom“ označuje totiž jak naši nejistou přítomnost, tak hypotetickou budoucnost.

Na svět „předtím“ myslíme často, nepotřebujeme k tomu ani madlenku nebo kouř z dýmky. Každý ve svém koutku. Když spolu mluvíme, hlídáme jaksi jeden druhého: podobné návraty zpátky nejsou pro naše přežití zdravé. Hledíme, aby k nim nedocházelo příliš často.

O samotě je to však něco jiného. Překročil jsem sice sotva čtyřicítku, ale ode dne, „kdy se stala ta věc“, mám sklon k nespavosti jako staří lidé. A právě v noci se rozpomínám. Užívám toho slovesa bez předmětu, protože předmět se mění z noci na noc. Sám před sebou se za svou slabost omlouvám tím, že dřívější svět existuje už jen v mé hlavě, a kdybych na něj nemyslel, přestal by existovat vůbec.

V poslední době rozlišuji vzpomínku náhodnou od běžné. Časem jsem pochopil, jaký je mezi nimi rozdíl: běžná vzpomínka mi pomáhá ujistit se, že já jsem opravdu já, a je fakt, že v nynějším „potom“ kdy zmizely všechny opory, je mi takového ujištění věru zapotřebí. Za bezesných nocí to tedy v podstatě dělám tak, že si na oné poušti, na těch písečných přesypech, na oné dvakrát minulé minulosti vytyčuji záchytné body od jednoho místa k druhému, abych měl jistotu, že se neztratím. A slovem „ztratit se“ myslím i „ztratit své já“.

Jedním z takových mezníků je rok 1948. Je mi dvanáct. Zrovna jsem, ta sláva, dokončil základní školu jako nejlepší žák kantonu. A při obědě v kuchyni statku Na špejcharu se snažím přemluvit rodiče, aby vyklučili lesy. Člověk by myslel, že to dá zdravý rozum. Z pětačtyřiceti hektarů máme všeho všudy – a tak je tu na tom každý – deset hektarů luk a polí. Zbytek samé dřevo, a neužitečné dřevo, protože kaštany už se nesbírají a obruče z prutů už se taky nedělají.

Rodičové poslouchají sotva jedním uchem. Jako bych mluvil k hroudám hlíny. Mají i její barvu, tmavovlasí, snědí. Já taky, jen modré oči jsem zdědil po strýčkovi.

Vidím dnes tu scénu na dálku očima dospělého, lip jí taky, myslím, rozumím, a připadá mi pěkné nechutná.

Třeba hned matka. Věčné jen lamentuje, mele jedno a totéž kolem dokola a jako každý průměrný člověk má sklon ke kverulantství: Čistě proto, že se jí nechce z vyjetých kolejí. Nač by měl člověk hnout třeba jen malíčkem, když je stejné všechno špatné? Můj nápad s vyklučením ji míchá.

„A kdo to zaplatí?“ ušklíbne se. „Ty snad? Jenom těch hodin, co by spotřeboval buldozer!“

Mluví pohrdavé, ale já dobře vím, že ve spořitelně leží na knížce peníze, které měsíc za měsícem ztrácejí na hodnotě. Že klesají, je mi jasné, vyložil mi to strýček. A teď to vykládám já jim, i když o strýčkovi ani muk. Ale opatrnost je to stejné zbytečná.

Otec poslouchá, ani však nepípne. V matce znovu vzkypí krev, to, co říkám, se jí po tvrdé lebce s řídkými vlasy jen sveze. Ani na mě nepohlédne. Zato mluví přes mou hlavu na otce:

„Ten kluk je celý tvůj bratr Samueli jako by mu z oka vypadl. Nafoukaný až hrůza. Jen by poučoval. A co dostal do ruky vysvědčení, načisto se zvrtačil.“

Mé dvě mladší sestry, Paulette a Pélagie, vyprsknou smíchy a já uštědřím té, kterou mám blíž po ruce, pod stolem kopanec, až se rozvřeští.

„A ke všemu je to surovec,“ zakončí řeč matka.

O mé surovosti si pak ještě vyslechneme celou tirádu. Sníme za tu dobu dva talíře polévky s trochou kořalky. Matka je totiž hotový účetní. Při každém mém novém poklesku přijdou na přetřes veškerá má provinění jedno po druhém. I když jsem si trest za ně už odpykal, nic to neznamená. Na mé hříchy se ani nezapomíná, ani nejsou odpouštěny, váží pořád stejně.

Ke všemu jsou mé viny omílány v plačtivé tónině, která mi nahání hrůzu: zloba zaobalená v měkkost. Pélagie ječí, Paulette natahuje moldánky, třebaže jí jsem se ani nedotkl. Působivý efekt: Pélagie si vyhrne sukni a ukáže holeň. Má ji zrudlou. Mateřský kvil vyšplhá o několik tónů výš a přejde v křik:

„…Na co čekáš, Simone, proč mu jednu nevrazíš? Je to tvůj syn!“

Jsem totiž, toť se ví, syn svého otce, její ne. Otec mlčí. V tomhle domě je to jeho role. Matka, nepřístupná jakékoli rozumové úvaze a naprosto vzdálená vší logice, odjakživa totiž kašle na to, co on řekne. Její nezastavitelná výřečnost ho naučila mlčet a poslouchat málem jako otrok.

„Tak slyšíš, Simone?“

Odložím vidličku a nůž a nadzvednu se na židli, připraven uhnout otcovu políčku. Otec se však ani nepohne. To tedy sebral odvahu, říkám si, protože večer ho za to čeká v manželské posteli kázání, v němž budou pro změnu přemlety zas všechny jeho vlastní nedostatky.

Je to však odvaha zbabělce. Zažil jsem u strýčka – to byla panečku podívaná! – vyskočil, zahřměl a rozdrtil manželku na prach. Podobala se hodně mé matce, oba bratři se totiž oženili se sestrami. Rád bych věděl, co to s ženskými v téhle rodině je, že jsou tak suché, protivné, ukňourané a ježaté.

Teta to nevydržela. Ze samé nenávisti k životu umřela ve čtyřiceti. Strýček si to pak vynahradil, začal běhat za holčičkami. Nevyčítám mu to, když jsem dospěl, dělal jsem to taky.

Uklidním se. Z otcovy strany žádná facka na obzoru, žádná ani z matčiny. Ne že by matička neměla chuť, v poslední době jsem se však zdokonalil v jisté obrané loktem, jež zdánlivé sice nevybočuje z povinné úcty, zato však při ní utrpí mateřské předloktí. Není to obrana pasivní: pěkné zprudka vyrazím paží proti její.

„Zato nedostaneš koláč,“ řekne matka, když se chvilku zadumala. „To tě odnaučí trápit ty chudinky maličké.“

Otec jen udělá „ts, ts“. A dost. Já povýšeně mlčím. Pak využiju chvilky, kdy otec skloní zasmušilou tvář do talíře a matka vstane, aby přinesla z plotny míchanici, která se tam zvolna dusí už od včerejška, a příšerné se na uřvanou Pélagii zašklebím. Rozeřve se nanovo a ve svém dosud ne zcela zvládnutém jazyce matce žaluje, že jsem se na ni „kouknul“.

„No a co?“ řeknu a rozhlížím se kolem sebe nevinnýma očima (hned dvakrát nevinnýma, protože jsou modré). „To už se na tebe nesmím ani kouknout?“

Mlčení. Předstírám, jako bych se v matčině báječném kuchařském výtvoru jen nimral. Dokonce se natolik překonám, že když mi ze slušnosti nabídnou nášup, odmítnu. Zatímco se všichni ládují, strnule zírám na kredenc, na rytinu podělanou od much. Představuje Návrat marnotratného syna.

Řádný syn v rohu obrazu se tváří značné zkormouceně. Vůbec se mu nedivím. Věčné se dřel na otce, a pak mu nedopřejí ani jehňátko pro hostinu s kamarády. A na počest toho rošťáka, který nejdřív promrhal svůj podíl s děvkami a pak najednou zná cestu domů, neváhají zabít tučné tele.

Zatínám zuby a myslím si: zrovna jako sestry a já, Ňuňky, husičky. Ale pro matku jsou to mazlíčkové, věčné je postřikuje kolínskou, načesává, želízkem jim nakrucuje kudrny. Potají se ušklíbnu. Minulou neděli jsem se k nim odzadu přikradl kočičím krokem a pověsil jim na ty parádní kudrny pavučiny.

Musím se k té šťastné vzpomínce utéci, abych nepropadl beznaději, když mi oči sjedou od Marnotratného syna k meruňkovému koláči, jehož zlatavý okraj zahlédám na truhle, odkud voní až ke mně. V tu chvíli matka jakoby trochu slavnostně vstane a položí ho na stůl – rovnou mně pod nos.

V tu ránu se zvednu a s rukama v kapsách zamířím ke dveřím.

„Copak,“ řekne otec chraplavým hlasem člověka nezvyklého hovořit, „ty nechceš koláč?“

Pokusil se zvrátit příkaz, ale mohl si tu pozdní snahu odpustit. Aniž vyndám ruce z kapes, pootočím hlavu a utrousím přes rameno:

„Nemám hlad.“

„Hele ho! Pěkné mluvíš s otcem!“ pospíší si hned matka.

Na pokračování nečekám. Nebude mít konce. Matka se přičiní, aby chuť na koláč přešla i otce, jako jsem si ji musel nechat zajít já.

Vyjdu na dvůr Špejcharu a tam bloumám, ruce v kapsách zaťaté v pěst. V Malejacu o tatínkovi říkají, že je dobrák od kosti. No pravě, měkký jak chleba, samá střídka, málo kůrky.

Rozhněvaný a plný hořkosti probírám situaci. S tou krávou (opravdu jí tak říkám) není kloudná řeč. Setře mě, zesměšní před těmi husami, a vrchol všeho, ještě potrestá. Ten koláč jí nezapomenu. Nejde ani tak o koláč, ale že mé pokořila. S pěstmi v kapsách chodím sem a tam a vystrkuji ramena, už tenkrát široká. Upřít moučník nejlepšímu žáku kantonu!

Je to ona pověstná kapka. Pohár přetekl. Vře to ve mně vzteky. Živě se na svůj vztek pamatuji ještě dnes, po třiceti letech. Zpětné mi připadá, že jako Oidipus jsem zrovna nevynikal. Iokasté nehrozilo nebezpečí ani v myšlenkách. Komplexem v té době sice trpím, ale ne pro ni, nýbrž kvůli Adéle, naší hokynářce. A taky „trpím“ – jaký to slovník! – velikou potřebou ztotožnění, ne však s otcem, nýbrž se strýčkem. A ten zase – což jsem ovšem tenkrát nevěděl – je velice zadobře s Adélou. Takže kromě rodiny mnou zavržené mám nevědomky jinou, opravdovou.

A pak ještě jednu, tu jsem vytvořil sám a velice k ní lnu. Je to Klub. Supertajný spolek o sedmi členech, který jsem založil ve škole v Malejacu (401 obyvatel, kostel z 12. století). Tady jsem hlavou zase já, hlavou, jež pod něžným zevnějškem vládne pevně, přepevné a šíří kolem sebe ducha podnikavosti, který chybí mému zploditeli.

Je rozhodnuto: když mé tu urážejí, uchýlím se do lůna téhle rodiny. Počkám, až si otec odejde nahoru schrupnout a matka, obě nakudrnacené dcerunky přilepené k sukním, až se pustí do nádobí. Vyběhnu do svého kumbálku, napěchuji tlumok (dárek od strýčka), pak ho zavážu a vyhodím pod okno na hromadu dřeva. Než se dám na útěk, nechám na stole pár slov. S obřadnou adresou: Pan Simon Comte, zemědělec, Na špejcharu, Malejac.

Milý tatínku,

odcházím pryč. V tomto domě se se mnou nezachází, jak si zasluhuji Tvůj Emanuel

A zatímco chudák tatínek za zavřenými okenicemi pochrupuje a vůbec netuší, že jeho statek právě ztratil dědice, s tlumokem na zádech si to šlapu na kole v slunečním úpalu směrem na Malevil.

Malevil je mohutný, napůl zřícený hrad ze 13. století, usazený v půli strmé skály, jež se tyčí nad údolíčkem řeky Rhunes. Jeho majitel ho ponechal osudu a ode dne, co se z podsebití hradní věže uvolnil balvan a zabil jednoho turistu, je do něj vstup zakázán. Památkový úřad sem pověsil dvě cedule a malejacký starosta dal natáhnout přes jedinou přístupovou cestu na úbočí čtyři řady ostnatého drátu. Podél staré cesty mezi skalou a příkrým svahem, který dělí závratně srázný Malevil od pahorku, na němž stojí strýčkova usedlost U sedmi buků, se navíc, už bez přičinění radnice, táhne neproniknutelná, padesátimetrová houština trní, jehož každým rokem přibývá.

Tam to je. Klub pod mým nápaditým vedením prolomil všechna tabu. V ostnatém drátě jsme udělali neviditelný vchod v mohutném houští prosekali tunel, který stále udržujeme, a důmyslné jsme ho zahnuli, takže ho z cesty nikdo nepostřehne. Propadlou podlahu v prvním patře hradní věže jsme zčásti vyspravili starými prkny vytahanými potají ze strýčkovy kůlny a přibitými od jednoho trámu k druhému. Dostali jsme se tak do malé komnatky na konci rozlehlého sálu a Meyssonnier, v otcové dílné už šikovný kutil, k ní vyrobil okno a dveře na visací zámek.

Do věže neprší. Zub času žebrovou klenbu nenarušil. A máme ve svém doupěti i krb, starou, pytli pokrytou drátěnku, stůl a několik stoliček.

Tajemství nikdo nevyzradil. Je to už rok, co se tu Klub zařídil, a nikdo z dospělých nic netuší. Hodlám se tu vskrytu uvelebit na celé prázdniny, dokud nezačne škola. Cestou jsem šeptl pár slov Colinovi, ten to poví Meyssonnierovi, ten Peyssouovi a Peyssou ostatním. O aprovizaci mám postaráno.

Strávím ve své cele odpoledne, noc a další den. Není to tak báječné, jak jsem si myslel. Je červenec, kamarádi pomáhají na poli, uvidíme se až večer. A ven z Malevilu si netroufám. Na špejcharu se už jistě postarali, aby mi pověsili na paty četníky.

V sedm někdo zaklepe. Čekám čahouna Peyssoua, má mi přinést něco k snědku. Dveře jsem odemkl, a tak jen z tvrdé drátěnky, kde se povaluji s krvákem v ruce, vykřiknu: „Pojď dál, blboune!“

Přede mnou se zjeví strýček Samuel. Je protestant, odtud jeho biblické křestní jméno. Vážné je to on, v celé kráse, v kostkované košili rozhalené na svalnatém krku a ve vojenských jezdeckých kalhotách (sloužil u jezdectva). Stojí v nízkém vchodu, čelem se dotýká kamenného překladu a se smíchem v očích a zkrabaceným čelem na mé hledí.

Tenhle záběr si zastavím. Klouček na drátěnce jsem totiž já. A strýček na prahu jsem taky já. Strýci Samuelovi bylo tenkrát takřka na rok stejně jako mně teď a každý říká, že se mu velice podobám. Celá ta scéna, při níž padlo jen velmi málo slov, mi připadá, jako by se v ní chlapeček, jímž jsem kdysi byl, ocitl tváří v tvář muži, jímž jsem dnes.

Kreslit obraz strýčka Samuela, to jako bych popisoval sebe. Postavou je něco nad průměr, robustní ale v bocích štíhlý, hranaté tváře, osmahlé pleti, obočí jak uhel a modré oči. Lidé z Malejacu se od rána do večera obklopují uklidňujícím šumem hovoru. Strýček nepřenese slovo, nemá-li co říci. A když promluví tak jen krátce, žádné zbytečnosti, míří rovnou k jádru věci. Stejné šetří i gesty.

Právě tahle tvrdost se mi na něm líbí. U nás doma je všecko jak bláto, otec, matka, sestry, prostě všecko. Myšlení zmatené. Řeč rozvleklá.

Taky obdivuji strýčkovu podnikavost. Vyklučil své pozemky, jak se nejvíc dalo. Říční rameno, které jimi protéká, rozdělil na několik zdrží a chová pstruhy. Zřídil si asi dvacet úlů. Dokonce koupil i starší Geigerův počítač, aby mohl v sopečných skalách, vybíhajících na povrch na jednom svahu jeho pahorku, hledat uran. A když se náhle všude vyrojily „ranče“ a jezdecká střediska, prodal krávy a přešel na chov koní.

„Já věděl, že tě tu najdu,“ řekne.

Hledím na něj, neschopný slova. Ale my dva si rozumíme. Odpoví na mé mlčení:

„Prkna. Loni v létě jsi mi je vytahal z kůlny. Nést jsi je nemohl. Tak jsi je vláčel. A já ti šel po stopě.“

Věděl to tedy celý rok! A nikomu se slovem nezmínil, dokonce ani mně.

„Zašel jsem to obhlídnout,“ řekne strýček. „Podsebití ještě vydrží, žádný kámen už se nevydrolí.“

Zaplaví mé vděčnost. Strýček nade mnou bděl, aby se mi něco nestalo, ale jen zpovzdálí, neřekl mi nic, neotravoval mě. Podívám se na něj, on však uhne očima, nechce propadnout dojetí. Popadne jednu stoličku, nejdřív se přesvědčí, je-li dost pevná, a usedne na ni rozkročmo jako na koně. A pak to vezme cvalem rovnou k cíli:

„Poslyš, Emanueli, nikomu nic neřekli, nehlásili to ani celníkům.“

Lehce se usměje.

„Znáš ji, má strach, co by lidi řekli. Chci ti něco navrhnout. Vezmu tě do konce prázdnin k sobě. Až začne škola, nebude to problém, nastoupíš prostě do internátu v La Roque.“

Odmlčí se.

„A v sobotu a v neděli?“ řeknu.

Strýčkovi zasvitne v očích. Dělám to jako on, chci, aby se dovtípil. Jsem-li už duchem ve škole, znamená to, že souhlasím s jeho návrhem strávit zbytek prázdnin u něho.

„U mě, jestli chceš,“ řekne spěšné a krátce máchne rukou.

Okamžik ticha.

„Sem tam nějaký ten oběd Na špejcharu.“

Čisté tolik, drahá matičko, aby se zachovalo zdání. Je mi to jasné, každý tím uspořádáním získá.

„Dobrá,“ řekne strýček a svižné vyskočí. „Jsi-li pro, spakuj si tlumok a přijď za mnou do údolí. Sklízím tam seno pro koně.“

Je pryč a já už zavazuji tlumok.

Prolezu tunelem v houští maskovanou dírou v ostnatém drátu a už si to šlapu na kole korytem někdejšího potoka mezi strmým srázem Malevilu a oblým kopcem, na kterém bydlí strýček. Nijak se nezlobím, že jsem opustil své doupě. Zřícenina je ztemnělá stínem stromů, které vyrazily na všech stranách rozpukaného zdiva, a když se vyhoupnu do jasného údolí Rhunes, vydechnu si.

Je mezi šestou a sedmou, slunce zapadá a pravé teď je nejkrásnější. Vím to, upozornil mě na to strýček. Ve vzduchu je cosi sladkého. Louky jsou zelenější stíny delší a světlo zlatisté. Mířím ke strýčkovu červenému traktoru. Vzadu má přívěs s obrovskou kupou žlutavého sena. A dál za ním, podél říčního ramene, dvě souběžné linky topolů, jejichž stříbrošedé listí je v neustálém tanci. Mám ten zvuk rád: jako by drobné pršelo.

Strýček mlčky popadne mé kolo a přiváže je nahoru na seno. Pak usedne za volant a já se uvelebím na blatníku. Všechno bez jediného slova. Dokonce na sebe ani nepohlédneme. Z lehkého chvění jeho ruky však mohu vytušit, jak je šťastný, on, jemuž má hubená teta nedala žádné dítě, že si odváží domů k Sedmi bukům syna.

Menou mě očekává na prahu, vychrtlé paže založené na neexistující hrudi, umrlčí hlavičku svraštělou úsměvem. Má mě tím raději, oč víc nesnáší mou matku. A nesnášela tetu, dokud ještě žila. Ale nic si nedomýšlejte. Menou se strýcem nespí. Není ani jeho služkou. Má vlastní majetek. Strýček jí seče pole, ona mu hospodaří, on ji živí.

Menou je taky vtělená hubenost, ale hubenost veselá. Nekňourá, zato od plic hartusí. I s černými šaty všehovšudy čtyřicet kilo. Ale zapadlá černá očka jí září láskou k životu. A pomineme-li mladá léta, je učiněnou sbírkou ctností. Včetně šetrnosti. Ze samého šetření říká strýček, se ani kloudně nenajedla, takže už nemá ani zadnici, aby se mohla posadit.

Do práce je hotový ras. Paže jak sirčičky, ale kolik práce zastane, když třeba pleje vinici! A její jediný syn, málem osmnáctiletý Momo, po celá ta léta tahá vláček na provázku a dělá tútú.

Aby život dostal větší šmrnc, vede Menou se strýčkem neustálou hádku. Ale vidí v něm pánaboha, A z toho kultu mám zisk i já. Na uvítanou u Sedmi buků pro mě připravila večeři, že by člověk málem praskl. A ještě jí nasadila zlomyslnou korunu: obrovský koláč.

Být filmař, udělal bych na tenhle dort velký záběr. S prolínačkou do minulosti: předchozí léto 1947. Jiný takový mezník.

Je mi jedenáct. Zamiloval jsem se do Adély, nastěhoval Klub na Malevil a začínám mít své názory na náboženství.

O tom, jakou roli sehrála v mém probuzení malejacká hokynářka, už jsem se zmínil. Je jí třicet, učarovala mi její zralost. Dokonce ještě dnes, po celé řade opačných zkušeností, se pro mě její zásluhou spojuje dobrota s kyprými tvary a hubenost, zásluhou víte koho, s vyprahlostí srdce. Škoda, že jsem si nezvolil za námět tohle. S potěšením bych vylíčil všechny horečnaté stavy, vyvolané dotyčnými křivkami. Když nám abbé Lebas, jemuž začíná dělat starosti způsob, jakým užíváme svých mužských atributů, při katechismu vykládá o „tělesném hříchu“, nemohu uvěřit, že by ono „hříšné tělo“ mělo patřit mně, klukovi samý nerv a sval. Vztahuji ten výraz na Adélu a pojem hříchu mi připadá jako něco sladkého.

Vůbec nijak mi nevadí, že můj idol, jakkoli poněkud těžších proporcí, má povést lehkého stvoření. Naopak, vidím v tom pro sebe příslib do budoucna. Ale doba, než se z kohoutka stane kohout, mi připadá ještě věru dlouhá.

Prozatím mám plné ruce práce, aspoň v létě. Zuří lítá válka. Statečný vůdce protestantských vojsk Emanuel Comte je se svými bratry ve víře obležen na Malevilu a hájí hrad proti zlopověstnému veliteli Ligy Meyssonnierovi. Pravím zlopověstnému, protože jeho cílem je vyplenit hrad a všem kacířům – mužského i ženského pohlaví – setnout hlavy. Místo žen tu máme otýpky roští a místo dětí menší otýpčičky.

Vítězství nemá nikdo předem jisté, záleží na bojovém štěstí. Jakmile je někdo raněn, nebo se ho třeba jenom dotkne oštěp, šíp, kámen či při potyčce těla na tělo hrot meče, zhroutí se k zemi s výkřikem: „Dostal jsem to!“ Dorazit po bitvě raněné a pobít ženy pravidla dovolují, rozhodné ale ne vrhnout se na objemnou otep a chtít ji znásilnit, jak to jednou udělal čahoun Peyssou. Jsme čistí a tvrdí, jak byli naši předkové. Aspoň navenek. Nemravnosti jsou soukromá věc.

Jednou odpoledne mám štěstí, trefím z hradeb Meyssonniera šípem přímo do hrudi. Padne k zemi. Vystrčím hlavu ze střílny a hrozivě máchaje pěstí, vzkřiknu hromovým hlasem: „Zhyň, katolická stvůro!“

Příšerný výkřik doslova přibije útočníky k zemi, zapomenou se krýt a v tu ránu jsou protkáni našimi šípy.

Já potom vyjdu pomalým krokem před hradby, své pobočníky Colina a Girauda urychlené vyšlu, aby dorazili Dumonta a Condata, a přejedu Meyssonnierovi mečem přes hrdlo.

Čahounu Peyssouovi nejprve uříznu ústrojí, na něž je tak hrdý, pak mu pohroužím meč do prsou a pěkně jím v ráně otáčím, přičemž se ho tážu „chladným hlasem“, jak se mu to líbí. Čahouna Peyssoua si nechávám vždycky na konec, protože nádherné chroptí.

Horký den skončil. Sedíme teď všichni kolem stolu v našem věžním doupěti, kouříme poslední cigaretu a její pach zaháníme žvýkačkou.

Jen z toho, jak Meyssonnier pohybuje čelistí, je mi zřejmé, že se mu něco nelíbí. Jeho šedé, velmi blízko sebe posazené oči pod úzkým čelem, které korunuje krátce přistřižený ježek, nepřetržité pomrkávají.

„Co je, Meyssonniere,“ řeknu zvesela, „co se děje? Ty jsi naštvaný?“

Víčka se mu rozmžikají ještě víc. Nemá moc chuti mě kritizovat, protože se taková věc obvykle obrátí proti němu. Ale povinnost je povinnost, tlačí mu na úzkou lebku ze všech stran.

„Protože,“ vyhrkne nakonec, „protožes mi neměl říkat katolická stvůro!“

Dumont a Condat souhlasné zamručí, Colin a Giraud jsou zticha, drží se mnou, ale neujde mi, že je jejich mlčení čímsi podbarveno. Jedině hlavatý Peyssou zachovává spokojený klid, kulatou tvář roztaženou širokým úsměvem.

„Cože?“ řeknu bez rozpaků. „Vždyť to byla hra! Když představuju protestanta a mám před sebou katolíka, který mě chce zavraždit, nebudu ho přece vychvalovat.“

„Všecko hrou neomluvíš,“ stojí Meyssonnier na svém. „Hra má své meze. Když třeba děláš, jako bys Peyssouovi uřezával, víš co, taky mu to doopravdy neuřízneš.“

Peyssouova tvář se roztáhne v ještě širší úsměv.

„A taky jsme si nikdy nedomluvili, že se můžem urážet,“ řekne Meyssonnier s očima upřenýma na stůl.

,A hlavně ne kvůli náboženství,“ dodá Dumont.

Podívám se na něj. No ovšem, jeho vztahovačnost dávno znám.

„Tebe jsem neurazil,“ řeknu ve snaze odtrhnout ho od Meyssonniera. „Platilo to Meyssonnierovi.“

„To je jedno,“ řekne Dumont, „protože já jsem taky katolík.“

„Ale to já přece taky!“ vykřiknu.

„No právě,“ vskočí nám do řeči Meyssonnier, „neměl bys říkat o svém náboženství ošklivé věci.“

Načež se do toho vloží čahoun Peyssou slovy, že „to jsou samé pitomosti, katolík nebo protestant, to máte všechno jedno.“

Hned se na něj vrhnou ze všech stran. Jeho oborem je tělesná síla a sprosťačinky! Tak ať se toho drží a neplete se do náboženství!

„Stejně nedovedeš ani desatero,“ řekne pohrdavé Meyssonnier.

„A stejně dovedu,“ řekne Peyssou.

Vstane jako při katechismu a s elánem spustí, jenže po čtvrtém přikázání mu dojde dech. Je vykřičen a zhanobený se zas posadí.

Epizoda s Peyssouem mi poskytla čas na rozmyšlenou.

„No tak jo,“ řeknu s dobráckou tváří. „Dejme tomu, že to byla chyba. Když udělám chybu, ochotně ji hned uznám, nejsem totiž jako někdo. Tak tedy, udělal jsem chybu, jsi spokojený?“

„Říct jenom, že člověk udělal chybu, to nestačí,“ řekne Meyssonnier zamračené.

„No a co?“ rozhořčím se. „Řekl jsem ti stvůra, kvůli tomu snad před tebou nepolezu po kolenou?“

„Nadávat mi stvůra, to si klidné posluž, na to se ti vykašlu,“ řekne Meyssonnier, „můžu ti to oplatit. Ale ty jsi řekl ‘katolická stvůra’.“

„No právě,“ odvětím, „neurazil jsem tebe, ale náboženství.“

„To je vlastně pravda,“ řekne Dumont.

Podívám se na něj. Meyssonnier pravě ztratil nejlepšího spojence.

„Ale no tak,“ ozve se najednou malý Colin a otočí se na Meyssonniera, „nech už těch cirátů. Comte svou chybu uznal, tak co ještě chceš?“

Meyssonnier už otvírá pusu, ale vtom se Peyssou zeširoka rozmáchne a vykřikne, celý šťastný, že má příležitost k odvetě:

„To jsou všechno samé pitomosti?’

„Podívej, Meyssonniere,“ prohlásím s výrazem absolutní nestrannosti, „řekl jsem ti stvůro, ty mně taky, takže jsme si kvit.“

Meyssonnnier zrudne:

„Já ti neřekl stvůro,“ ohradí se rozhořčené.

Rozhlédnu se po klucích, melancholicky potřesu hlavou a mlčím.

„Ale řekl jsi,můžu ti to oplatit’,“ ozve se Giraud.

„To je ale něco jiného,“ řekne Meyssonnier, který to sice neumí vyjádřit, ale dobře cítí, že mezi urážkou, k níž jen mohlo dojít, a urážkou skutečné vyslovenou je značný rozdíl.

„Hledáš vši, Meyssonniere,“ řeknu smutně.

„Tak ať!“ vykřikne Meyssonnier v posledním vzepětí. „Urazil jsi náboženství, to nemůžeš popřít.“

„Ale já to nepopírám,“ řeknu a s gestem bezelstnosti rozpřáhnu rozevřené dlaně. „Dokonce jsem to uznal, není to ani minuta. Mám pravdu?“

„Máš,“ vykřiknou klubovníci.

„No dobře, když jsem tedy urazil náboženství,“ řeknu rozhodné, „půjdu se omluvit na příslušnou instanci.“ (‘Příslušná instance’ je strýčkův výraz.)

Členové Klubu na mne upřou znepokojené pohledy.

„Nehodláš snad do našich věcí zatahovat faráře!“ vykřikne Dumont.

Abbé Lebas má totiž podle našeho názoru sklon vidět ve všem nepravost. Je velice pokořující, jak při zpovědi přejde každý náš hřích jako bezvýznamnou maličkost, kromě jediného.

Dialog se obvykle rozbíhá takto: Velebný pane, vyznávám se z hříchu pýchy. – Dobrá, dobrá. A dál? – Velebný pane, vyznávám, že jsem pomlouval bližního. – Dobrá, dobrá. A dál? – Velebný pane, vyznávám, že jsem lhal panu učiteli. – Dobrá, dobrá. A dál? – Velebný pane, vyznávám, že jsem ukradl mamince z peněženky deset franků. – Dobrá, dobrá. A dál? Velebný pane, vyznávám, že jsem dělal ošklivé věci. – Ale, ale, řekne abbé Lebas. A jsme u toho!

A začne výslech: „S dívkou? S chlapcem? Se zvířetem? Sám? Nahý, nebo oblečený? Vleže, nebo vestoje? Na posteli? Na záchodě? V lese? Ve třídě? Před zrcadlem? Kolikrát? A na co myslíš, když to děláš? (No, na to, že to dělám, odpověděl jednou Peyssou.) Na koho při tom myslíš? Na nějaké děvče? Na kamaráda? Na některou dospělou ženu? Na příbuznou?“

Když jsme založili Klub, jednou z prvních věcí, kterou jsme si přísahali, bylo, že se o tom farář nesmí slovem dovědět, protože by jakživ neuvěřil, o tom jsme byli přesvědčeni, že takové tajné schůzky bez vědomí dospělých mohou probíhat ve vší nevinnosti. A přece v tom smyslu, jak to chápal farář, Klub skutečně „nevinný“ byl.

Pokrčím rameny.

„To se ví, že o tom nepůjdu vykládat faráři. Abych si to vypil, ne? Co myslíte. Řekl jsem, že se půjdu omluvit na příslušnou instanci. Tak teda jdu.“

Zvednu se a řeknu krátce a důležitě:

„Jdeš se mnou, Coline?“

„Jdu,“ řekne malý Colin, pyšný, že volba padla na něj.

Zatváří se stejně důležité jako já, opustí užaslé klubovníky a vyjde za mnou ven.

Kola máme schovaná v houští před Malevilem.

„Směr Malejac,“ řeknu lakonicky.

Šlapeme do pedálů bok po boku, ale nemluvíme ani po rovině. Malého Colina mám rád, v prvních školních letech jsem mu dokonce mnohokrát poskytl ochranu, protože mezi zdejšími pořízky, kteří už ve dvanácti řídí traktor, vypadá lehoučký a křehký jako vážka. V jeho živých oříškových očích sedí šibalství, obočí má do stříšky a koutky úst neustále zvednuté nahoru.

Čekám, že v kostele nikdo nebude, ale jen se usadíme v lavici katechumenů, ze zákristie se vyšourá přihrbený abbé Lebas. Hluboce znechucen pozoruji, jak se v kostelním přítmí zpoza jednoho sloupu vynořuje jeho dlouhý svislý nos a vystouplá brada.

Sotva nás v tu neobvyklou hodinu spatří ve svém svatostánku, střemhlav se k nám vrhne jako luňák, který spatří lesní myš, a zabodne nám pronikavý pohled do očí.

„Copak tady děláte, vy dva?“ spustí na nás zhurta.

„Přišel jsem se trošku pomodlit,“ odpovím, upíraje na něj ten nejmodřejší pohled, jakého jsem schopný, ruce cudné zkřížené na poklopci.

A dodám nasládle pokorným tónem:

„Jak jste nám to doporučoval.“

„A ty?“ oboří se na Colina.

„Já taky,“ řekne Colin, ale jeho šibalská ústa a jiskřičky v očích ubírají odpovědi značné na hodnověrnosti.

Abbého temný pohled zachmuřený podezřením přejíždí z jednoho na druhého.

„Nepřišli jste se spíš vyzpovídat?“ obrátí se ke mně.

„Ne, pane faráři,“ řeknu pevným hlasem.

A dodám: „Už jsem se zpovídal v sobotu.“

Abbé se rozhněvaně vztyčí a pronese s mnohovýznamným pohledem:

„Chceš mi tvrdit, žes od soboty nezhřešil?“

Vyvedl mě z konceptu. Má zvrhlá vášeň k Adéle není abbému bohužel neznáma. Že je zvrhlá, to si aspoň myslím ode dne, kdy mi farář řekl: „Že ti není hanba! Vždyť by ta žena mohla být tvou matkou!“ A ještě bůhvíproč dodal: „A váží dvakrát tolik co ty.“ Láska přece nemá v podstatě s kilogramy nic společného. Obzvlášť běží-li jen o „nečisté myšlenky“.

„To ano,“ odvětím, „ale nijak vážně.“

„Nijak vážné!“ řekne a pohoršené sepne ruce. „V čem například?“

„No,“ plácnu nazdařbůh, „lhal jsem tatínkovi.“

„Dobrá, dobrá,“ řekne abbé Lebas.,A dál?“

Podívám se na něj. To snad přece ne, nehodlá mé tu snad zničehonic, bez mého souhlasu, uprostřed kostela zpovídat? A ke všemu před Colinem!

„Jiného už nic,“ prohlásím energicky.

Abbé Lebas na mne vrhne pronikavý pohled, který se však po mých bezelstných očích jen sveze a ochable mu sklouzne zpátky dolů podél nosu.

,A co ty?“ obrátí se na Colina.

„Já taky,“ řekne Colin.

„Ty taky!“ ušklíbne se abbé. „Tys taky lhal tatínkovi! A nepřipadá ti to důležité!“

„To ne, pane faráři,“ řekne Colin, „já jsem lhal mamince,“ a koutky úst se mu zvednou vzhůru ke spánkům.

S obavou čekám, že abbé vybuchne a vyžene nás ze svatostánku. Ale přece jen se ovládne.

„Takže,“ řekne málem výhružným tónem a pořád to platí Colinovi, „tebe prostě jen tak napadlo zajít dovnitř a trošku se pomodlit?“

Už už otvírám pusu k odpovědi, abbé Lebas mi však přetrhne řeč.

„Ty mlč, Comte! Já tě znám! Ty máš vždycky na jazyku odpověď! Nech mluvit Colina!“

„Ba ne, pane faráři,“ řekne Colin, „mě to nenapadlo, přišel na to Comte.“

„Á, tak Comte! No výborně! Výborné! Tomu věřím ještě spíš!“ řekne se zasmušilou ironií abbé. „A kdepak jste byli, když vás to napadlo?“

„Na silnici,“ řekne Colin. „Jenom jsme tak jeli, na nic zlého nemysleli, a najednou mi Comte povídá, koukej, co takhle zaskočit si do kostela a trošku se pomodlit? To je nápad, já na to. To je všecko,“ dodá a koutky úst se mu nevědomky zvednou nahoru.

„Koukej, co takhle zaskočit si do kostela a trošku se pomodlit!“ opičí se abbé Lebas, stěží přemáhaje zuřivost.

Načež řekne, jako kdyby švihl bičem:

,A odkudpak jste jeli po té silnici?“

„Od Sedmi buků, „řekne Colin bez zaváhání.

A tohle je od něho geniální, protože je-li v Malejacu osoba, u které si abbé Lebas nemůže nijak ověřit, co jsme celý den dělali, je to právě strýček.

Abbého temný pohled putuje od mých průzračných očí ke Colinovu úsměvu připomínajícímu gondolu. Ocitl se v postavení mušketýra, jemuž při souboji odletěl meč na deset kroků daleko. Takového obrazu alespoň užiji, když setkání později líčím klukům z Klubu.

„No tak se modlete, modlete!“ řekne nakonec abbé, jako by polykal pelyněk, „máte toho zapotřebí, jeden jako druhý!“

Obrátí se k nám zády, jako by nás přenechával napospas ďáblu. Strkaje masivní profil před sebou, došourá se s ohnutými zády do zákristie a zabouchne dveře.

Když se zas rozhostí ticho, zkřížím ruce na prsou, upřu zraky na malé světýlko v tabernáklu řeknu tiše, ale tak, aby mě Colin slyšel:

„Pane Bože, odpusť mi, že jsem urazil náboženství.“

Nijak by mě v tu chvíli nepřekvapilo, kdyby se tabernákl otevřel a rozsvítil a kdyby mi vážný, krásné zabarvený hlas, jakým mluví hlasatelé v rozhlase, zničehonic řekl: „Odpouštím ti, dítě, a za pokání mi odříkáš deset otčenášů.“ Nic takového se však nestane, a tak mi nezbude než užít vlastního hlasu a těch deset otčenášů si uložit sám. Už už se chystám přidat kvůli symetrii ještě deset zdrávasů, vzápětí si to však rozmyslím, protože si řeknu, že kdyby byl Pánbůh náhodou protestant, přílišným prosazováním Panenky Marie bych se mu moc nezavděčil.

Neodříkám ještě ani tři otčenáše, když do mé Colin šťouchne loktem.

„Tak co je s tebou? Jdeme, ne?“

Otočím k němu přísnou tvář.

„Počkej! Uložil mi pokání, musím se nejdřív pomodlit.“

Colin zmlkne. Nezmíní se o tom slůvkem ani později. Ticho po pěšině. Ani se nediví. Nevznese jedinou otázku.

Dnes si ovšem jednu otázku kladu já, ne však po tom, nakolik jsem byl tehdy upřímný. O to neběží, v jedenácti letech je pro člověka všecko hra. Ale co mě dodnes udivuje, nad čím se zamýšlím, je odvaha, s níž jsem si tenkrát troufal přeskočit abbého Lebase a navázat přímé spojení s Bohem.

Duben 1970: další mezník. Víc než o dvacet let později. Činí mi trochu potíž svléknout krátké kalhotky a vklouznout do dlouhých nohavic dospělého muže. Je mi čtyřiatřicet, působím na malejacké škole jako ředitel a právě sedím v kuchyni naproti strýčkovi, který pokuřuje z dýmky. V chovu koní se mu daří, dokonce výborně daří. Shání další pozemky, aby ho mohl rozšířit, ovšem sotva si nějaké vyhlídne, stačí, aby se objevil – je totiž považován za boháče, a cena se okamžité zdvojnásobí.

„Třeba Berthaud. Znáš Berthauda. Dva roky mě vodil za nos. A ještě těch peněz, co na mně mámil! Na jeho pozemky se ale vykašlu. Považoval jsem je vždycky leda za poslední východisko. Ba ne, Emanueli, já ti řeknu, co bych potřeboval: Malevil.“

„Malevil!“

„Ano,“ řekne strýček. „Malevil.“

„Ale prosím tě,“ řeknu s úžasem. „To máš přece samý les a trosky.“

„Inu jo,“ povzdechne si strýček, „vidím, že ti tedy musím povědět, co vlastně Malevil obnáší. Malevil, to je pětašedesát hektarů prvotřídní půdy, kterou nechali zarůst teprve před nějakými padesáti lety. Malevil je vinice, která za mého dědečka nesla nejlepší víno v celém kraji. To se ví, musela by se znova osadit, ale půda tady je. Na Malevilu máš taky sklep, jaký se nenajde v celém Malejacu: klenutý, chladný a obrovský jako, školní dvůr. A pak hradby, k těm můžeš přistavět stájí a boxů, i kolik ti bude libo, opracovaný kámen máš rovnou při ruce, stačí se shýbnout. A pak, není to daleko. Hned vedle Sedmi buků. Skoro jako jejich pokračování,“ řekne, aniž si uvědomil že je trochu humorné považovat hrad za cosi jako někdejší příslušenství statku.

Jsme zrovna po večeři. Strýc nesedí za stolem, ale bokem k němu pokuřuje z dýmky, pásek od kalhot na hubeném břiše o jednu dírku povolený.

Podívám se na něj. Hned vidí, že jsem uhodl.

„No jo,“ řekne, „tu koupi jsem zbabral.“

Chvilku si zabafá.

„Vynadal jsem Grimaudovi.“

„Grimaudovi?“

„Chlápkovi, co vyřizuje pro hraběte obchodní věci. Ví, že na něj hrabě dá, bez něho nehne prstem – žije koneckonců taky v Paříži – a tak vymáhal úplatek. Říkal tomu provize za zprostředkování’.“

„Roztomilý výraz.“

„Taky si myslíš,“ řekne strýček.

Popotáhne z dýmky.

„Balík?“

„Deset miliónů.“

„Páni!“

„Maličkost to nebyla. Ale mohlo se s ním trochu pohovořit. Jenomže já napsal hraběti a pitomec hrabě předal dopis Grimaudovi. A Grimaud za mnou přišel s výčitkami.“

Jak vypouští kouř, povzdechne si:

„A tu druhou chybu už nenapravím: já mu vynadal. Tady vidíš, že člověk dokáže dělat pitomosti ještě v šedesáti. V obchodě se nikdy nikomu vynadat nesmí, to si, Emanueli, dobře pamatuj, ani lumpovi ne. Lump je sice lump, ale zakládá si na sobě jako každý jiný. Od toho dne mám u Grimauda konec. Psal jsem hraběti ještě dvakrát. Vůbec neodpověděl.“

Ticho. Znám strýčka příliš dobře, než abych mu k jeho vnitřní lítosti chtěl ještě přitížit slovy. Soucit nesnáší. Stejně se nakonec otřepe, natáhne si nohy na židli, levý palec zaklesne za opasek a pokračuje:

„Co je zbabrané, je zbabrané. Koneckonců mohu být bez Malevilu živ. A nežiju si špatné. Peněz vydělám dost a hlavně si dělám, co se mi líbí. Nemám nad sebou ani vedle sebe nikoho, aby mě otravoval. A život mi připadá zajímavý. Zdraví mi taky slouží, může to tak potrvat ještě dvacet let. Co bych chtěl víc.“

I to však bylo zřejmé mnoho. Náš rozhovor se odehrál jedné neděle večer. A příští neděli se strýček i s mými rodiči zabil v autě cestou z fotbalového zápasu v La Roque.

Z Malejacu do La Roque je to všeho všudy patnáct kilometrů, i ten kousíček však stačil, aby autobus přimáčkl malou renaultku na strom. Normálně by byl strýček na zápas jel v peugeotu, do něhož s sebou brával i mládence, co mu v létě pomáhali, ale náklaďák byl zrovna v opravě a malá nákladní citroenka, na níž se převáželi koně, musela vyjet za jedním zákazníkem, který si žádal dodávku v neděli. V renaultce jsem měl sedět i já, ale jeden z mých starších žáků utrpěl to ráno těžký pád na mopedu, a tak jsem se vydal odpoledne do města, abych se na něj poptal v nemocnici.

Být ještě naživu abbé Lebas, jisté by řekl: to tě zachránila sama prozřetelnost, Emanueli. Ano, ale proč zrovna mne? Na podobných výrocích je děsivé, že problém vždycky jen odsunou. Líp by bylo neříkat vůbec nic. Jenomže to právě nejde. Člověk hluboce touží událost pochopit – i když je tak nesmyslně hloupá.

Tři zmrzačená těla přivezli k Sedmi bukům a já u nich poseděl s Menou, čekaje, až přijedou sestry. Večer proběhl bez nářku, v naprostém tichu, v koutě pokoje seděl na zemi Momo a na všechno odpovídal „ne“. Pozdě večer začali ržát koně, zapomněl jim dát ječmen. Menou se po něm ohlédla, ale zavrtěl jen hlavou, ve tváři sveřepý výraz. Vstal jsem a šel koním nasypat.

Sotva jsem se vrátil do pokoje nebožtíků, už tu byly sestry. Přijely autem z okresního města. Ta rychlost mé překvapila, a ještě víc jejich oblečení. Od hlavy až k patě celé v černém, jako kdyby smrt rodičů byly čekaly už dávno. A jen překročily práh u Sedmi buků, ještě dřív než sundaly hučky a závoje, propukla záplava slzí a slov. Rozbzučely se jak vosy v láhvi.

Obé trpí mánií, kterou hrozné nesnáším. Jedna druhé dělá ozvěnu. Co řekne Paulette, to opakuje Pélagie, anebo obrácené, Pélagie vznese otázku a vzápětí ji položí i Paulette. Neznám nic protivnějšího. Každou jejich pošetilost slyšíte hned dvakrát.

A jedna druhé jako kdyby z oka vypadly, obě učiněná břečka, nakudrnacené vlasy v barvě vybledlé slámy, a jen se rozplývají falešnou sladkostí. Povídám falešnou, protože pod jejich beránčí tváří se tají pěkná dávka chámství.

„A pročpak tatínek s maminkou,“ bečí Paulette, „neleží na své posteli Na špejcharu?“

„Místo aby byli tady u strýčka,“ dodá Pélagie, „jako by ani neměli vlastní střechu nad hlavou.“

,A chudák tatínek, kdyby byl živ,“ pokračuje Paulette, „tomu by se nelíbilo, že neumřel doma.“

„Doma stejné neumřel,“ řeknu, „umřel ještě v autě, rovnou na místě. A když jsem chtěl u nich zůstat, nemohl jsem se rozkrájet, jednou půlkou sedět Na špejcharu, druhou tady.“

„Ale stejně,“vzdychne Paulette.

„Ale stejně,“ vzdychne Pélagie, „chudák tatínek by nebyl rád, že tady leží. A maminka taky ne.“

„Obzvlášť když si pomyslíš,“ řekne Paulette, „jak chudáka strýčka špatně snášela.“

Tomu říkám jemnocit. A taky mé naštve, že je pro ně strýc najednou „chudák“, ačkoli ho předtím neměly v lásce o nic víc než matka.

„Jenom si to představ,“ spustí zase Pélagie, „my jsme tady, a Na špejcharu zatím není človíčka, aby opatřil dobytek.“

„A tatínkovy krávy,“ řekne Paulette, „jsou přece jen důležitější než koně.“

Neřekne „strýcovi koně“, protože má strýčkovo strašlivé zhmožděné tělo rovnou před očima.

„Postará se o ně Peyssou,“ řeknu.

Vymění si pohledy.

„Peyssou!“ řekne Paulette.

„Peyssou!“ opakuje Pélagie. „No ovšem, Peyssou, to se ví!“

Skočím jim zhurta do řeči:

„No ano, Peyssou, co má být! Copak proti němu máte?“

A zlomyslné dodám:

„Byly doby, kdy vám Peyssou ani tak moc nevadil.“

Nedají se vyprovokovat. Mají co dělat samy se sebou, zavalil je nový příval vzlyků. Když se záplava přežene, vystřídá ji dramatická scéna s utíráním očí a smrkáním. Konečně se Pélagie vrhne do nového útoku:

„My tady sedíme,“ řekne a vymění se sestrou významný pohled, „a Peyssou si zatím Na špejcharu dělá, co chce.“

„To víš, Peyssou,“ řekne Paulette, „ten se nebude žinýrovat, prohrabe kde co.“

Pokrčím rameny. Mlčím. A zas nové vzlykání, smrkání, lamentace. Trvá slušnou chvilku, než se duo opět rozjede. Ale rozjede se.

„Chudák dobytek, nejde mi to z hlavy,“ řekne Pélagie. „Uvažuju, jestli bych tam neměla zajet a radši se přesvědčit.“

„To si můžeš myslet,“ přidá se Paulette, „Peyssou, ten na dobytek ani nevzdechne.“

„No bodejť, Peyssou!“ dodá Pélagie.

Kdyby v tu chvíli někdo otevřel mým sestrám srdce, našel by tam otisk klíče od Špejcharu v životní velikosti. Jedna jako druhá dobře tuší, že ho mám já. Ale pod jakou záminkou mi o něj říci? Kvůli dobytku ne, to se ví.

A najednou mám jejich střídavého úpění dost. Udělám tomu krátký konec. Řeknu, aniž zvýším hlas:

„Znáte přece otce. Neodjel by na fotbal, kdyby všechno nepozamykal. Když přivezli jeho tělo, našel jsem klíč u něho.“

A pokračuji, odděluje pečlivé každé slovo:

„Vzal jsem ho k sobě. A nehnul jsem se odtud, co jsou rodiče tady, každý vám to potvrdí. Na Špejchar zajedeme všichni tři společně pozítří, po pohřbu.“

Začnou vykřikovat, až se jim černé závoje rozletují.

„Ale my ti věříme, Emanueli! Přece tě známe! Kdepak by nám něco podobného přišlo na mysl! Obzvlášť v takovouhle chvíli!“

Ráno před pohřbem mé Menou poprosí, abych jí pomohl vykoupat Moma. Je to procedura sama pro sebe, už jsem při ní asistoval. Žádná legrace. Je potřeba Moma čapnout v nestřeženou chvíli, stáhnout z něho oblečení jako kůži z králíka, šoupnout ho do škopku a tam ho silou držet, protože se pere jako šílenec a zuřivé huláká: „Dábedéde zága! Dézibobu! (Tak mě nechte, sakra! Nechci vodu!)“

Dnes ráno se brání ještě zuřivěji než jindy. Ze škopku na dlážděném dvoře se v dubnovém slunci páří. Držím Moma v podpaží a Menou mu jedním rázem stáhne kalhoty i trenýrky. Ale sotva Momo ucítí pod chodidly opět pevnou půdu, podrazí mi nohy. Upadnu. Jak ho pánbůh stvořil, dá se úžasnou rychlostí na úprk, hubené nohy se mu jen jen kmitají. Doběhne k jednomu z vysokých dubů dole pod loukou, vyskočí, chytí se větve, vysouká se vzhůru a šplhá z větve na větev, až je tak vysoko, že na něj nikdo nemůže.

Netoužím ani v nejmenším honit se za ním po stromech, nemluvě o tom, že už jsem ustrojený. Udýchaná Menou přiběhne za mnou. Začnu vyjednávat. Jsem sice o šest let mladší, ale Momo ve mně vidí něco jako druhého strýčka, čili mám nad ním jakousi otcovskou moc.

Ale stejně pohořím. Jako bych hrách na stěnu házel. Momo nehuláká své obvyklé: Dábedéde zága! Neříká vůbec nic. Jen tiše naříká, a jak na mne z výšky hledí, černé oči se mu lesknou mezi drobným jarním listím.

Jediná odpověď, kterou z něho dostanu, je: „Debubu! (Nepůjdu.)“ Nevřeští, říká to potichu, ale rozhodně, a svůj odpor ještě zdůrazňuje tím, že kývá hlavou, tělem i oběma rukama zprava doleva. Ještě pořád smlouvám.

„No tak, Momo, měj trochu rozum. Musíš se umýt, abys mohl do kostela.“ (Řeknu „do kostela“, slovo „mše“ by nepochopil.)

„Debubu! Debubu!“

„Ty nechceš do kostela?“

„Debubu! Debubu!“

„Ale proč? Chodíš přece do kostela rád.“

Udržuje na větvi vsedě rovnováhu, šermuje před sebou oběma rukama a upírá na mne skrze drobné, jako nalakované dubové lístečky smutný pohled. A dost. Žádnou odpověď už z něho nedostanu, jenom ten pohled.

„To už ho musíme nechat,“ řekne Menou, kterou napadlo přinést mu šaty a teď je položí pod strom. „Teď už nesleze, dokud neodejdeme.“

A hned se na podpatku otočí a vrací se po louce vzhůru. Mrknu na hodinky. Nejvyšší čas. Čeká mé teď dlouhý společenský obřad, který má jen velmi málo společného s tím, co cítím. Momo má pravdu. Kdybych si tak mohl vylézt někam na strom jako on a tam naříkat, místo abych za doprovodu svých lkajících sester předváděl groteskní divadlo synovského žalu.

Vracím se loukou zpátky. Jde se mi do kopce jaksi ztěžka. Pohlédnu k nohám a s překvapením vidím, že po celé louce vyrašily chomáčky nové, sytě zelené trávy. Stačilo několik slunečných dní, a už bují, až se člověk diví. Za necelý měsíc musíme vyrazit se strýčkem na sena, napadne mě.

Obvykle při tom pomyšlení pocítím záplavu radosti, a je to zvláštní, radost se ozve i teď. A pak jako bych najednou dostal palicí do hlavy. Zůstanu stát uprostřed louky. Po tvářích se mi kutálejí slzy.