Malevil

13

Je to tak, opravdu vzešla.

V rychlosti zhltnu plátek šunky – který mi Menou s kyselou tváří ukrojí náhradou za mou porci věnovanou Marcelovi a už s námi Peyssou horempádem rázuje na políčko v Rhunes. S Colinem, Jacquetem, se mnou a samozřejmě s Evelynou, protože ta se ode mne na krok nehne. Každý máme přes rameno pušku: hrozba ze strany La Roque sice pominula, to však ještě neznamená, že by měla padnout naše bezpečnostní opatření.

Zdálky, z kamenité cesty klesající dolů vyschlým korytem, vidíme jen obdělanou půdu. Lánek pěkné, černé země, jež ztratila onen prašný, mrtvý vzhled, jaký měla před deštěm. Teprve až hodně zblízka spatříme klíčky. Jak jsou malé, maličké! Sotva pár milimetrů. Vykukují z oranice jako droboučké, světlounce zelené tečky, učiněné nic, ale člověk by nad nimi plakal radostí! Pravda, věnovali jsme tomu kousku země spoustu práce a hnojem taky nešetřili. Ale když si člověk pomyslí, že je to teprve čtyři dny, co poprvé zapršelo, a sotva tři, co svítí slunce, a že zrno stačilo v tak krátké době vzklíčit a vyrazit ze země, nestačí nad jeho rychlým vzrůstem žasnout. Ozkusím půdu hřbetem ruky. Je vlahá jako lidské tělo. Divže nemám pocit, jako bych v ní cítil tepot krve.

„Teď už je zachráněná,“ prohlásí Peyssou s vítěznou tváří.

Myslí tím ženským rodem zřejmě půdu, nebo tuhle planinku. Nebo úrodu.

„No jo,“ řekne Colin, „vzešla, to se nedá popřít, jenže… I když vyroste rychle osení…“

„Osení tu budeš mít do čtrnácti dnů,“ přeruší ho Peyssou kategoricky.

„Dejme tomu, ale vezmi si, jaká už je pokročilá doba. Nemáš nikde psáno, že ti ta pšenice dozraje.“

„Neblbni, Coline,“ řekne Peyssou přísně. „Když pšenice takhle rychle vyraší, je vidět, že kouká dohonit, co zameškala.“

„Pokud ovšem…“ ozve se Jacquet.

Peyssou k němu otočí širokou papulu, jejíž výraz nepřipouští námitek.

„Pokud co?“

„Pokud bude dost slunce,“ prohlásí nevolník směle.

„A deště,“ dodá Colin.

Peyssou pokrčí rozložitými rameny, pobouřen takovým skepticismem.

„To už by bylo, aby nám trochu nezasvítilo sluníčko a nezapršelo po tom všem, co jsme zkusili.“ Zvedne svou hrubě tesanou tvář a pohlédne k nebi, jako by je bral za svědka, že toho přece nežádá tak mnoho.

V dlani drobnou Evelyninu ručku, stojím s kamarády nad políčkem v Rhunes, zaplaven týmž neurčitým, ale prudkým pocitem vděčnosti, jaký už jsem zažil, když začalo pršet. Já vím, lze mi namítnout, že takový pocit předpokládá kdesi mimo náš svět přítomnost nějaké dobrotivé síly. Prosím, ale síly velmi neurčitých obrysů. Nebát se směšnosti, s radostí bych například na poli v Rhunes poklekl a řekl: díky, vlahá země. Díky, teplé slunce. Díky, zelené klíčky. Ještě krok, a málem bych si mohl zemi a mladé výhonky symbolizovat do podoby krásných nahých dívek jako ve starověku. Obávám se, že jakožto malevilský abbé nevynikám zrovna pravověrností.

Po nás přijde složit obdivný hold pšenici v Rhunes celý Malevil, zajdou sem s propletenými prsty i Tomáš a Catie. Těm dvěma jde každý z cesty, klidně by o vás zakopli, nemají pro nikoho oči. Z Tomáše se stal hradní průvodce a prohlídka hned tak neskončí, protože hrad je velký, zákoutí mnoho a také mnoho důvodů se v nich pozdržet.

Když odpoledne sundávám Goliášovi sedlo, Evelyna je v boxu se mnou. Opírá se o přepážku, rovné plavé vlasy spadlé do tváře, kruhy pod modrýma očima ještě hlubší. Působí vyhuble a unaveně a bez přestání kašle, nebo spíš suše pokašlává, jako by ji škrábalo v krku. Působí mi to starost, Catie se totiž před pár minutami vrátila na moment zpátky na zem a upozornila mne, že se tak většinou ohlašuje astmatický záchvat.

Objeví se Tomáš, zrudlý v tváři, uspěchaný.

„No ne,“ řeknu. „Bez Catie?“

„Jak vidíš,“ odvětí trochu rozpačitě.

A mlčí. Když vyjdu z boxu, abych uklidil sedlo k ostatním, beze slova mě následuje. Hleďme, nějaká mise. A nepříjemná, ježto přišel sám. Vyslala ho zaručeně ona.

Zavřu dvířka boxu, opřu se o ně a s rukama v kapsách se zahledím na své holínky.

„Jde totiž o pokoj,“ vymáčkne se konečně Tomáš; z hlasu se mu trochu vytratila barva.

„O pokoj? O jaký pokoj?“

„Pro Catie a pro mne, až se vezmeme.“

„Máš na mysli můj?“ řeknu tónem, z něhož si nic nevybere.

„Ale prosím tě, to ne,“ pohorší se. „Přece tě nevystěhujeme.“

„Tak Miettin?“

„Ne, to taky ne, Miette ložnici potřebuje.“

No sláva, aspoň že na to nezapomněl. Z tónu, jakým to řekl, však poznávám, že už zaujal vůči Miette odstup. Vůči mně taky, jenže v jiné rovině. Jak se ten Tomáš proměnil. Těší mě to, ale taky rozesmutňuje, žárlím. Pohlédnu na něj. Je samou nejistotou všecek usoužený. Tak už dost, přestaňme ho trápit.

„Pokud ti dobře rozumím,“ řeknu s úsměvem, nad nímž se mu tvář okamžitě rozzáří, „chtěl bys ten pokoj ve druhém patře vedle mého. Mám pravdu?“

„Ano.“

„A byl bys rád, kdybych požádal kamarády, aby si sbalili svých pět švestek a přestěhovali se nastálo do druhého patra ve věži.“

Odkašle si.

„No, tedy, aby si sbalili svých pět švestek, tak bych to zrovna neřekl.“

Musím se tomu malému pokrytectví zasmát.

„Dobrá. Uvidím, co dokážu. Mise je vyřízena?“ řeknu s humorem. „Jinou prosbu už nemáš?“

„Ne.“

„Proč nepřišla Catie s tebou?“

„Má z tebe trošičku strach. Připadáš jí chladný.“

„Vůči ní?“

„Ano.“

„Nezačnu přece obletovat tvou budoucí manželku! Když už to tedy musí být manželka.“

„Ach, já nejsem žárlivý,“ zasměje se krátce Tomáš.

Vida našeho kohoutka, jak se cítí!

„Tak padej. Nějak už to udělám.“

Vypadne opravdu jak vystřelený a do mé dlaně, ani nevím jak, znovu vklouzla teplá ručka.

„Co myslíš?“ řekne Evelyna s úzkostným pohledem, „narostou mi taky prsa? Jako Catie? Nebo jako Miette, ta má ještě větší.“

„To víš, že narostou, Evelyno, nic se neboj.“

„Myslíš? Když já jsem tak hubená,“ povzdechne si zoufale a položí si levičku na hruď. „Podívej, jsem rovná jako kluk.“

„Na tom nezáleží, ať jsi hubená nebo tlustá, stejně ti narostou.“

„Víš to určitě?“

„Zaručené.“

„Tak jo,“ řekne s povzdechem, který vyústí v kašel.

V tu chvíli rozhoupá kdosi velice nevtíravé zvonek u vstupní věže. Trhnu sebou. Okamžitě jsem u brány, pootevřu na pár milimetrů špehýrku. Je to Armand, přijel na jednom z larockých valachů, pušku přes prsa, zachmuřený pohled.

,Á to jsi ty, Armande,“ řeknu přívětivě. „Budeš muset chvilku počkat, než dojdu pro klíč.“

Špehýrku opět zasunu. Klíč je samo sebou v zámku, chci však získat trochu času. Vzdálím se spěšně od brány a přikážu Evelyně:

„Běž do domu a řekni Menou, ať přinese do věže sklenici a láhev vína.“

„Armand mě chce odvést?“ řekne Evelyna. Všecka zbledla a kašle.

„Ale kde. A stejně, co by mělo být. Kdyby tě chtěl odvést, na místě ho prokláme mečem.“

Rozesměji se a ona se mnou, tenký pramínek smíchu se však změní v kašel.

„Dávej pozor. Řekneš Catie a Tomášovi, aby se neukazovali. A zůstaneš s nimi.“

Evelyna odběhne a já zajdu do skladu v přízemí donjonu. Až na Tomáše jsou tam všichni, uklízejí věci z Colinova krámu.

„Máme návštěvu. Armanda. Chtěl bych, aby si Peyssou a Meyssonnier vzali každý pušku a přišli do věže. Čistě pro jistotu. Strach z něho nejde.“

„Docela bych tu figuru rád viděl,“ řekne Colin.

„Ba ne, ani ty, ani Jacquet, ani Tomáš. Víš proč.“

Colin vyprskne smíchem. Je prima, že se mu spravila nálada. Krátké tête a tête s Agnès Pimontovou mu udělalo dobře.

Cestou přes druhé nádvoří spatřím Tomáše. Vyřítil se z obytné budovy jako vítr.

„Jdu tam.“

„Cože?“ řeknu suše. „Právě jsem ti vzkázal, že tam chodit nemáš.“

„Je to má žena, ne?“ odvětí a metá z očí blesky.

Vidím mu na tváři, že ho zpátky nedostanu.

„Tak pojď, ale pod jednou podmínkou: pusu na zámek.“

„Dobře.“

„Pusu na zámek, ať řeknu, co chci.“

„Vždyť už jsem slíbil, že ano.“

Pospíším k bráně. Než ji otevřu, haraším chvíli klíčem v zámku. A tady máme Armanda Stisknu mu ruku. Ruku, na jejímž malíčku trůní můj pečetní prsten. Ano, máme ho tady i s jeho bledýma očima, bílým obočím, vykrmenou držkou, vyrážkou a rádoby vojenskou uniformou. Valacha po jeho boku poznávám taky. Je to můj krásný, můj ubohý Faraón. Pohladím ho, pronesu k němu pár slov. Říkám ubohý, protože musí-li kůň nést na hřbetě jezdce, který mu takhle zřídí tlamu, je doopravdy k politování Nevím, jak se mi při naší přísné šetrnosti dostala do kapsy kostka cukru, ale najdu ji tam, a Faraónovy dobrácké pysky po ní okamžitě chňapnou. A protože Menou už nese sklenice a láhev a.přichází i se synem, svěřím valacha Momovi. Ještě mu připomenu, aby mu sundal udidlo a nasypal mísu ječmene. Menou má zase proč brblat: taková marnotratnost.

Sedíme v kuchyni ve vstupní věži, přišel už i Meyssonnier s Peyssouem. Tváří se přátelsky, ale pušky nezapomněli. Sotva Armand drží v ruce naplněnou sklenici, využiji jeho rozpaků (nezaviněných samozřejmě sklenicí, ale tím, co nám má říci), a rozhodnutý záležitost bez průtahů vyřídit, zaútočím:

„Jsem rád, že tě vidím, Armande,“ řeknu a přiťuknu si s ním. (Nehodlám sklenici vyprázdnit, protože touhle dobou nikdy nepiji, její ze tří čtvrtin nedopitý obsah však s nadšením vyzunkne Momo, jen co návštěvu vyprovodíme.

„Zrovna jsem.se chystal někoho k vám poslat, abych uklidnil Marcela Chudák, jisté mu to způsobilo pěknou starost.“

„Takže jsou tady?“ řekne Armand, váhaje mezi otázkou po konkrétním stavu věcí a tónem žalobce.

„Ale samozřejmě, kde by měly být? Ty na nás, pane, vyzrály! Našli jsme je i s kufry na křižovatce k Rigoudie. Jedu prý na čtrnáct dní k babičce, řekne mi beze všeho ta starší Vžij se do mé kůže: neměl jsem přece jen to srdce poslat je zase zpátky.“

„Neměly na to právo,“ zlostně vyjede Armand.

Nezbývá než taky trošku vybafnout, aniž ovšem vybočím z dobrosrdečného tónu. Zvednu paže k nebi.

„Neměly právo! Neměly právo! Nač tak zhurta, Armande! Nemají právo zajet si na čtrnáct dní k babičce?“

Tomáš, Meyssonnier, Peyssou i Menou hledí na Armanda s tichým nesouhlasem. Zahledím se na něj také. Mějme přece ohled na rodinu! Náš tábor brání posvátné svazky!

Armand neví kudy kam. Aby to zamaskoval, ponoří rozpláclý frňák do sklenice a vyprázdní ji.

„Ještě jednu, Armande?“

„Ne že bych odmítl.“

Menou brumlá, nicméně mu naleje. Ťuknu si s ním, už však nepiji.

„Chybu udělaly v jednom,“ prohlásím nestranným, uvážlivým tónem, „že se nedovolily Marcela.“

„A Fulberta,“ doplní Armand. Druhou sklenici má z polovice prázdnou.

Ale takového ústupku se ode mne nedočká.

„Marcela, a ten by informoval Fulberta.“

Armand není padlý na hlavu, dobře odstín pochopil. Ale jaksi se mu nechce mluvit na Malevilu o dekretech platných v La Roque. Hodí do sebe zbytek sklenice a postaví ji. Momovi sklaplo, už z ní nevylízne ani kapku.

„Dobrá, tak jak?“ řekne Armand.

„Zkrátka je za čtrnáct dní přivezeme do La Roque,“ odvětím a vstanu. „Můžeš to ode mne vyřídit Marcelovi.“

Netroufám si ani mrknout do kouta, kde sedí Tomáš. Armand hledí na láhev, ježto ale nevypadám, že bych mu hodlal nalít potřetí, zvedne se a beze slova rozloučení či poděkování vyjde z kuchyně. Podle mého čistě z neohrabanosti: umí lidem jen nahánět strach, a když to nejde, neví, jak se k nim chovat.

Momo nasazuje udidlo šťastnému koni. Mísa u Faraónových nohou je prázdná, vymetená do posledního zrníčka. Pán a kůň odjíždějí, žaludky naprané, valach srdce naplněné vděčností. Bude na Malevil vzpomínat.

„Na shledanou, Armande.“

„Na shledanou,“ zahučí Faraónův pán.

Než za ním zavřu bránu, chvíli čekám. Hledím, jak se vzdaluje. Rád bych ho měl z doslechu, než Tomáš vybuchne. Klidným tempem přivřu obě křídla, zasunu závory a otočím mohutným klíčem v zámku.

Síla výbuchu přesáhne mé očekávání.

„Co je tohle za lumpárnu?“ vykřikne Tomáš a s očima navrch hlavy vykročí, jako by se na mne chtěl vrhnout.

Narovnám se, mlčky na něj pohlédnu, otočím se k němu zády a zamířím k padacímu mostu. Slyším, jak ho za mnou Peyssou vyčítavé krotí:

„No no, kamaráde, to teda nevím, jak můžeš být při všech svých školách takový vrták! Snad si nemyslíš, že Emanuel ty žáby vydá! To ho špatně znáš!“

„Tak na co ale,“ křičí Tomáš (vážně křičí, chlapec!), „celá tahle šaškárna?“

„Běž se ho zeptat,“ odbude ho příkře Meyssonnier.

Zaslechnu v zádech dupot nohou. Tomáš. Už ho tu máme. Vykročí mi po boku. Samozřejmé dělám, jako bych ho neviděl; upírám oči k padacímu mostu. Rázuji si to s rukama v kapsách, bradu zdviženou.

„Omlouvám se ti,“ řekne bezbarvě.

„Omluvy si můžeš strčit za klobouk, nejsme v salóně.“

Nepříliš povzbuzující začátek Ale co mu zbývá, nežli vytrvat?

„Peyssou říká, že děvčata nevydáš.“

„To se plete. Zítra tě ožením a za čtrnáct dní pošlu Catie zpátky do La Roque, ať si na ní Fulbert smlsne.“

Odpověď to není právě nejvkusnější, uklidní ho však.

„Nač ale potom ta komedie?“ řekne málem plačtivě, což u něho nikdo neznáme. „Vůbec tomu nerozumím.“

„Vůbec tomu nerozumíš, protože myslíš jen na sebe.“

„Že myslím jen na sebe?“

„A co Marcel? Na toho jsi nevzpomněl?“

„A proč bych měl myslet na Marcela?“

„Protože se všechno sveze na něj.“

„Co se na něj sveze?“

„Budou se mu mstít, zmenší mu porce a tak dál.“

Chvilku mlčí. Nakonec se ozve hlasem značně zkroušeným:

„To jsem nevěděl.“

„Chtěl jsem, aby na Marcela nepadlo podezření,“ vysvětluji. „Jedině proto jsem tomu lotrovi stiskl ruku a celý útěk mu vylíčil prostě jako uličnictví obou děvčat.“

,A co za čtrnáct dní?“

Truhlík, ještě pořád je v něm malá dušička.

„No co, je to přece jasné! Napíši Fulbertovi, že jste se vy dva s Catie do sebe zamilovali, já že vás oddal a Catie musí samozřejmě zůstat s manželem.“

„A co bude Fulbertovi bránit, aby nezačal tím okamžikem Marcela pronásledovat?“

„A proč by to dělal? Ztratí půdu pod nohama, všechno bude pouhá náhoda. Žádné spiknutí. Marcel z toho bude venku.“

„Tady máš důvod,“ dodám za okamžik s určitým chladem, „celé té šaškárny, jak jsi řekl.“

Dlouho je ticho. Nakonec se Tomáš ozve:

„Ty se zlobíš, Emanueli?“

Pokrčím rameny, nechám ho stát a pustím se zpátky za Peyssouem a Meyssonnierem. Musím ještě vyřídit záležitost s pokojem. Zachovají se skvěle! Nejenže jsou ochotni ložnici přepustit, přistoupí na to dokonce s radostí. „To víš, aby to člověk pro ty dvě děti neudělal,“ řekne Peyssou rozněžněle, zapomínaje, že jedno z nich zrovna před chvílí nazval vrtákem.

Ještě víc naměkko jsou všichni druhý den, když v hradní síni Catie s Tomášem oddávám. Uspořádání je stejné jako při Fulbertově bohoslužbě: já zády k oběma okenním výklenkům, místo oltáře stůl a kamarádi ve dvou řadách za ním, tváří proti mně. Přestože je venku krásně, oběma velikými dílovými okny proudí dovnitř slunce a kreslí na dlážděné podlaze dva obrovské kříže, Menou v záchvatu neuvěřitelné hýřivosti postavila na stůl dvě tlusté svíce. Všem se vlhce lesknou oči, dokonce i mužům. A když dojde k přijímání, nikdo svátost neodmítne. Ani Meyssonnier. Menou prolévá slzy. Proč, to povím později. Tečou tu však také slzy zcela jiné, Miettiny. Kutálejí se jí v kapkách po svěžích lících, aniž sama zavzlykne. Ach ano, chudinka Miette. I já cítím, že ve vší té okázalosti a slávě, jež tu jsou vzdávány děvčeti, které se nerozděluje všem, je cosi nespravedlivého.

Po obřadu vezmu Meyssonniera stranou a chvíli se procházíme v podhradí. Došlo u něho k jakési nepatrné proměně. Tvář má pořád stejnou, protáhlou a vážnou, s blízko posazenýma očima, nezbavil se ani zvyku ve chvílích vzrušení mžikat víčky. Ne, změnu způsobily vlasy. Protože ztratil možnost zajít k holiči, ježek mu, jak už jsem říkal, vyrazil nejprve přímo k nebi, ale pak ještě víc poporostl a spadá mu teď nazad, čímž dodává jeho fyziognomii křivku, která dosud chyběla.

„Všiml jsem si, že jsi přijímal,“ řeknu neutrálním tónem. „Mohu se tě zeptat, proč?“

Poctivou tvář zaplaví lehký ruměnec a řasy se mu jako obvykle rozkmitají.

„Nejdřív jsem váhal,“ řekne po chvilce. „Ale pak mě napadlo, že kdybych se zdržel, mohlo by se to ostatních dotknout. Nechtěl jsem se stavět stranou.“

„Měl jsi pravdu,“ přisvědčím. „Proč konečně nechápat přijímání v tomhle smyslu? Jako spoluúčast.“

Udiveně na mne pohlédne.

„Chceš říct, že ty vidíš přijímání takhle?“

„Ale ano. Řekl bych, že společenský obsah svátosti přijímání má značnou váhu.“

„Největší?“

Záludná otázka. Meyssonnier by mě patrně rád přetáhl na svou stranu. Odpovím, že ne, ale dál otázku nerozvádím.

„Já se tě taky na něco zeptám,“ řekne Meyssonnier. „Dal ses zvolit za malevilského abbého jen proto, aby se k nám nedostal Gazel?“

Kdyby mi podobnou otázku položil Tomáš, rozmyslel bych si dvakrát, než odpovím. Vím však, že Meyssonnier se s úsudkem neukvapí. Bude si má slova v hlavě zvolna přemílat a nevyvodí z nich nic zbrklého.

„Chceš-li, řekneme to tak,“ odvětím, zvažuje každé slovo, „že podle mého každá civilizace potřebuje cosi jako duši“

„A tou duší je náboženství?“

Poněkud se při té větě ošklíbne. Jsou mu v ní proti mysli hned dvě slova: „duše“ a „náboženství“. Slova dávno „překonaná“. Meyssonnier je školený funkcionář, prošel kursy pro stranické kádry.

„Za současného stavu věcí ano.“

Mé tvrzení jemuž jsem zároveň vytyčil určité hranice, ho přiměje k zamyšlení. Je pomalý, postupuje krok za krokem. Neuvažuje však lehkovážně. Žádá si upřesnění:

„Duší naší dnešní civilizace tady na Malevilu?“

Slovo „duše“ pronesl jaksi v uvozovkách, jako kdyby je bral pinzetou, aby si je udržel dál od těla.

„Ano.“

„Chceš říct, že tou duší je víra většiny těch, kdo žijí na Malevilu?“

„Nejen to. Je to také duše odpovídající naší dnešní kulturní úrovni.“

Celá otázka je ve skutečnosti poněkud složitější. Zjednodušuji, abych dopad svých slov trochu zmírnil. Ale moc se mi to nepovede. Meyssonnier lehce zrudne a začne mžikat: chystá se k protiútoku.

„Ale tou,duší, jak říkáš, by zrovna tak dobře mohl být i určitý filozofický názor. Třeba marxismus.“

A jsme u toho.

„Marxismus je vázán na průmyslovou společnost. Ve společenství prvobytně pospolném není k ničemu.“

Zastaví se, obrátí ke mně tvář a zahledí se na mne. Má poslední slova na něj zřejmě udělala dojem. Tím spíš, že jsem je pronesl bez jakéhokoli vzrušení, jako bych jen konstatoval určitý fakt.

„Čili ty naši malou společnost na Malevilu definuješ jako prvobytně pospolnou?“

„Jak jinak?“

„Ale tahle naše prvobytně pospolná společnost není pravý komunismus?“ řekne a zatváří se dost nešťastně.

„Tebe o tom jistě poučovat nemusím.“

„Je to krok zpátky?“

„Sám to víš.“

Zajímavé. Ačkoli nejsem marxista, vypadá to, že dá na můj úsudek spíš než na svůj vlastní. A velice se mu, zdá se, ulevilo. Naděje na dosažení opravdového komunismu pro něj sice padly, ale jen když si ho může uchovat aspoň v mysli jako ideál.

„Znamená to krok zpátky v tom smyslu,“ pokračuji, „že je konec se vším věděním a technikou. Ztratili jsme pocit životní jistoty, bezpečí. Ale nedá se říct, že bychom byli nešťastnější. Právě naopak.“

Ale hned bych vzal svá slova zpátky, kdybych mohl. Rázem jsem si totiž uvědomil, že hovořím s člověkem, který přede dvěma měsíci ztratil všechny své blízké. Zdá se však, že mu něco podobného vůbec nevstoupilo na mysl, netváří se dokonce ani pohoršeně. Pohlédne na mne a pomalu, mlčky přikývne. I on tedy pocítil na vlastní kůži, že ode dne, kdy se stala ta věc, přilnuli jsme k životu s mnohem větší láskou a každou společnou radost prožíváme také daleko intenzivněji.

Zmlkl jsem také. Přemýšlím. Hodnoty se zkrátka proměnily. Třeba Malevil. Předtím byl Malevil cosi tak trochu umělého: zrestaurovaný hrad. Žil jsem na něm sám. Byl mou pýchou a hodlal jsem ho – napůl z marnivosti a napůl i z finančního zájmu – otevřít pro turisty. Kdežto dnes, dnes je Malevil něco jako kmen. Jsou tu pozemky, stáda, zásoby sena a obilí, skupina kamarádů spjatých jako prsty jedné ruky, ženy, které nám porodí děti. A je i naším útočištěm, naším doupětem, naším orlím hnízdem. Jeho hradby nás chrání a všichni víme, že budeme jednou odpočívat v jeho zdech.

Neustále pokašlávající Evelyna vystrnadí večer u stolu Tomáše z jeho místa po mé pravici. Tomáš se bez poznámky posune o jednu židli, další vpravo od něho zaujme Catie. Sedí nás teď kolem stolu dvanáct, ostatní rozsazeni jako obvykle. Až na Moma, který se nějakým záhadným způsobem najednou octl na matčině místě a Menou se přestěhovala nalevo ke Colinovi. Momo tím získal záviděníhodné strategické postavení. Až nastane zima, bude ho oheň hřát do zad. Hlavně však má krásný výhled na Catie po své levici a na Miette na protější straně stolu. Nepřestávaje se ládovat, upírá oči střídavě hned na tu, hned na onu. Ne však úplně stejným způsobem. Na Catie s výrazem jakéhosi šťastného překvapení, jako sultán, který objevil novou tvář. Na Miette zbožně.

Rozhodně se ale nezdá, že by jeho blízkost Catie nějak vadila. Každou poctu přijímá vždy s radostí Spíš jí, myslím, připadají ostatní Tomášovi druzi až moc zdrženliví. S Momem si přijde aspoň na své. Hledí na ni se směsicí dětské nevinnosti a satyrské vilnosti. Jeho sousedství ostatně přestalo být nepříjemné. Od té doby, co ho Miette koupe, nikdo už od něho nemusí dotčeně odvracet nos. Stal se z něho docela přijatelný tvor. Až na to, že si pomocí prstů cpe do úst žvance, které sotva pozře. Do toho však zasáhne se vší energií Catie. Zmocní se jeho talíře, pokrájí mu šunku na malé kousky, rozláme mu jeho porci chleba a všechno zas vrátí zpátky před něj. Momo, všecek okouzlen, se nebrání. Když má jídlo zase před sebou, natáhne opičí paži, dvakrát třikrát poplácá Catie po rameni a prohlásí: „Oná, oná (hodná, hodná).“ Menou během celého výjevu ani nešpitne.

Právě z Menou jsem měl strach, když jsem přivezl na Malevil Evelynu a Catie. Značně se však krotila. „Ty můj chuděro,“ řekla mi, „tak tys nám přivedl další dvě cácory a další dvě kobyly.“ Neboli další hladová ústa, která nám k ničemu nebudou. Ale když nám teď v Rhunes vyrašilo obilí, Menou už se hladu tolik nebojí. A hlavně je v sedmém nebi, že máme na Malevilu svatbu. Svatby, to bylo odjakživa její. Jakmile se v Malejacu někdo ženil nebo vdával, i kdyby ho třeba neznala, pustila u Sedmi buků všechno k vodě a už si to šlapala na kole ke kostelu. „Ta stará bláznivka už si zas odjela poplakat,“ říkával strýček. Taky že se nemýlil. S farářem se poškorpila, že nepustil Moma k přijímání, proto dovnitř nešla, postavila se však na stráž ke vchodu, a sotva se mladý párek objevil, už ronila slzy. Tahle reakce u tak praktické ženy mě vždycky překvapovala.

Momo pokukuje fascinovaně i po Evelyně, jenže ta mu nevěnuje pozornost. Má oči jen pro mne. Potkám se s nimi, kdykoli otočím hlavu, a když ji neotočím, stejně je na sobě cítím. Mám pocit, že se mi pravá tvář od jejího vytrvalého pohledu každým okamžikem rozžhaví. A jen odložím vidličku a spočinu pravou rukou na stole, už mi do ní vklouzne malá pracička.

Když po jídle vstanu a chvilku se procházím po hradní síni, abych si protáhl nohy, připojí se ke mně Catie.

„Chtěla bych s tebou mluvit.“

„Ale? Už ti nenaháním strach?“

„Jak vidíš,“ odpoví s úsměvem.

Hodně se podobá sestře, jen ta živočišná něha v očích jí chybí. Odložila na svatbu své křiklavé hadříky a oblékla si velmi prosté šaty z námořnicky modré látky s malým bílým límečkem. Takhle jí to sluší mnohem líp. Tvář má rozzářenou triumfem a štěstím. Raději bych tam viděl jen to štěstí. Ale stejně z ní vyzařuje teplo, které cítí kolem sebe každý z nás. Podle mne je to rozhodné projev jisté velkodušnosti. Ach ne, do Miette má Catie daleko, Miette je velkodušnost sama. Musím ale koneckonců Catie přiznat, že prve u stolu rozkrájela Momovi šunku a několikrát se ustarané naklonila směrem k Evelyně, když ji slyšela kašlat.

„Ještě pořád ti připadám chladný?“ řeknu, vezmu ji jednou rukou kolem krku a políbím na tvář.

„Hleďme, hleďme!“ řekne Peyssou. „Dej si bacha, Tomáši!“

Všichni se rozesmějí. Catie mi hubičku vrátí, mimochodem zpola na ústa, a beze spěchu se mí vyvine, nadšená, že může připojit k opasku můj skalp. Ani já se nezlobím. Skutečnost, že se s Catie nikdy nevyspím, dodá našim vztahům cosi příjemně svobodného.

„Předně,“ řekne, „díky za pokoj.“

„Poděkuj těm, co ti ho přenechali.“

„Už se stalo,“ odvětí nenuceně. „Ale tobě děkuju, žes to zařídil. A hlavně díky za Malevil, žes mě sem vzal. A vůbec,“ dodá v náhlých rozpacích, „díky za všecko.“

Usměji se, naráží tím nepochybně na náš drobný spor s Tomášem. Zřejmě jí ho vylíčil.

„Chtěla bych ti říct,“ pokračuje tišším hlasem, „že dnes v noci dostane Evelyna určitě záchvat. Kašle už dva dny.“

„A co je třeba dělat, když to na ni přijde?“

„Nic zvláštního. Jsi u ní, chlácholíš ji, pokud máš kolínskou, přetíráš jí čelo a prsa.“

Jak vidím, adresuje radu mně. Čtu jí ve tváři, že nejtěžší balvan má ještě na srdci. Rozhodnu se věc jí usnadnit.

„A ty bys ráda, abych se o ni dnes v noci postaral.“

„Ano,“ řekne s úlevou. „Babička se hned splaší, rozumíš, začala, by běhat kolem dokola a kdákat jak bezhlavá, zkrátka přesně to, co se nemá dělat.“

Celá Falvinka, popsala ji dobře. Přikývnu.

„Tak jestli Evelyna dostane záchvat,“ řekne, „smí pro tebe babička přijít?“

Zavrtím hlavou.

„To nepůjde. Vchod do donjonu na noc zevnitř zamykáme.“

„A nešlo by pro jeden večer…?“

„Vyloučeno,“ přeruším ji stroze. „Bezpečnostní opatření musí platit bezvýjimečně.“

Pohlédne na mne s hlubokým zklamáním.

Jedno řešení tu je,“ řeknu. „Že bych Evelynu přestěhoval k sobě do pokoje, na pohovku po Tomášovi.“

„Udělal bys to?“ zajásá.

„Proč ne?“

„Musím tě ale varovat,“ řekne Catie poctivě. Jakmile ji jednou nastěhuješ k sobě, máš konec. Nikdo ji tam odtud nedostane.“

Usměji se.

„Jen se neboj. Však ona se jednoho dne vypakuje.“

Vrátí mi úsměv. Je vidět, jak se jí ulevilo.

V noci po příchodu na Malevil spala Evelyna s Falvinkou a Jacquetem ve druhém patře obytné budovy. Když slyší, že má bydlet se mnou, radostí se div nezblázní. Ale dlouho se neraduje. Sotva ulehne na pohovku a Miette, jež mi pomohla jí ustlat, vyjde ze dveří, dostaví se záchvat. Evelyna se začne dusit. Nos jí zešpičatí, čelo má v jednom potu. Dosud jsem astmatický záchvat u nikoho nezažil a je to pro mne strašlivý pohled: lidský tvor, marně lapající po dechu. Trvá mi několik vteřin, než ovládnu rozrušení. To musím dokázat ze všeho nejdřív, protože Evelyna na mne hledí s úzkostí v očích, a mám-li ji uklidnit, musím nejdřív nabýt klidu sám. Podložím jí záda polštáři, nemám je však na pohovce o co opřít, ujíždějí. Vezmu Evelynu do náruče a přenesu ji na svou postel, široké dvoumístné lůžko zděděné po strýčkovi. Má vycpávané záhlaví, mohu o ně Evelynu podepřít. Snažím se na ni nedívat. Slyším jen, jak zápasí s dechem, a mám pocit, že se zadusí. Kahánek jen slabě blikotá, noc je však jasná, zřetelně vidím Evelyninu ztrhanou tvář. Jdu otevřít okno dokořán, vyndám ze skříně poslední flakón kolínské, nastříkám ji na žínku a potírám Evelyně čelo a horní část prsou. Už se na mne nedívá. Neschopná slova, oči strnule upřené před sebe, hlavu zvrácenou nazad a líce zbrocené potem, jen kašle a supí. Vlasy jí neustále padají do čela; aby ji neobtěžovaly, vezmu ze zásuvky psacího stolu kousek provázku a svážu jí je.

To je taky všechno, čím jí mohu pomoci: lahvička kolínské a kousek provázku. Lékařský slovník nemám, mé znalosti v daném oboru se rovnají nule a strýčkův desetisvazkový Larousse mi, obávám se, taky nepomůže. Přece jen však v chabém světle lampičky namáhavé luštím článek o astmatu. Léky, jejichž názvy v něm nacházím, dnes ovšem neexistují: beladon, atropin, novokain. Co bych také čekal, babské léky tady přece nenajdu. Ale právě ty bych potřeboval.

Hledím na Evelynu. Mám před sebou přímo hmatatelný důkaz, jak jsme ubozí a bezmocní. Taky mě napadne, co by se asi dělo, kdyby se znovu ozvalo mé slepé střevo, jehož operaci jsem tak zanedbal, dokud byla možná.

Posadím se vedle Evelyny. Vrhne po mně pohled tak úzkostný, až se mi sevře srdce. Začnu na ni mluvit, chlácholit ji, že to přejde, a kdykoli spustí pohled z mých očí, pozorně ji sleduji. Po chvíli si všimnu, že ještě vetší potíž než s nabíráním dechu má s vydechováním. Nevím proč, ale představoval jsem si opak. Rozumím-li dobře, dusí se vlastně dvakrát: jednak že nemůže znehodnocený vzduch dostatečně rychle vypudit, jednak že dost rychle nevdechuje nový. Ale zdá se, že má zablokovanou hlavně cestu ven. A krom toho kašle. Zřejmě z potřeby odstranit překážku v dýchání. Je to kašel suchý, vyčerpávající, celá se jím otřásá. A stejné nic nevykašlává.

Sleduji hubený hrudníček, jak se propadá a zvedá, a něco mě napadne. Co kdybych jí pomohl dýchat mechanickou cestou? Ne však vleže na zádech, ale vsedě, tak jak je, aby mohla kašlat a případné vykašlávat. Posadím se na postel, opřu se o záhlaví, uchopím Evelynu do náruče a posadím si ji mezi nohy zády k sobě. Vezmu ji rukama za nadloktí a každý výdech doprovázím dvojím pohybem: tlačím jí ramena dopředu a zároveň jí předkláním hrudník. A při vdechování obráceně, táhnu ramena nazad a trup zakláním k sobě, až se mi zády dotkne prsou. Nevím, zdali je mé počínání k něčemu dobré. Lékaři by mé úsilí připadalo možná směšné. Evelyně však přece jen asi přináší určitou úlevu, když ne jinak, aspoň psychicky, protože v jednu chvíli hlesne vyčerpaným, sotva slyšitelným hlasem: „Děkuju, Emanueli.“

Pokračuji. Nechává mé ruce, aby si s ní dělaly, co chtějí, ale přestože má trup lehounký jak pírko, po nějaké chvíli se mi zdá, že se mi s ním pohybuje jaksi tíž. Patrně mě zmáhá únava a možná i trochu podřimuji, protože najednou vidím, že v kahánku došel olej a lampička zhasla, aniž jsem postřehl, kdy.

Někdy uprostřed noci – hodinky jsem odložil na psací stůl a úplné ztratil pojem času – dostane Evelyna prudký, dlouhý záchvat kašle a takřka nezřetelným hlasem mě požádá o kapesník. Slyším ji, jak dlouhou dobu vyplivuje a chrchlavě uvolňuje hleny. Záchvat se ještě několikrát vrátí, pokaždé při něm vykašlává. Až se mi nakonec zhroutí na prsa. Vyčerpaná, ale ulevilo se jí.

Když opět otevřu oči, je už bílý den, pokoj zaplavený sluncem a já ležím v krkolomné pozicí napříč postele s hluboce spící Evelynou v náručí. Jak jsem seděl, zřejmě jsem se do onoho mírně pokrouceného lehu svezl ve spánku. Vstanu, levý bok jako přeražený a krk přeležený. Evelyna leží stejně pokroucená jako já, napřímím ji a uložím pěkně rovně. Povede se mi i vytáhnout z vlasů provázek, aniž ji probudím. Má pod očima kruhy, propadlé tváře, obličej bílý jak stěna; neslyšet její dech, myslel bych, že je mrtvá.

V jedenáct, ji probudím. Přinesl jsem jí na tácku z obytné budovy hrnek oslazeného teplého mléka a krajíček chleba s máslem. Dá ale obrovskou práci přinutit ji, aby vůbec něco spolkla. Střídaje mazlení s pohrůžkami, nakonec do ní jídlo přece jakž takž dostanu. Pohrůžku mám vlastně jen jednu, říkám jí, že nebude-li jíst, postěhuje se večer zpátky do své postele ve druhém patře. S dvěma, třemi sousty se to povede, pak ale, jako by do ní najednou vjel život, obrátí vydírání proti mně. Odmítne zkrátka jíst, dokud jí neslíbím, že ji u sebe nechám. Skončíme u kompromisu. S každým douškem mléka získává den k dobru. A s každým soustem chleba další. Po různém handrkování se nakonec také dohodneme, co bude znamenat doušek a co sousto.

Když Evelyna dosnídá, má mé pohostinství zajištěno na dvaadvacet dní. Z obavy, abych do budoucna nezůstal úplně beze zbraně, vyhradím si právo, nesní-li napříště svou porci, dny jí zase odnímat. Brání se: „Počkej, ty jsi ale mazaný, co když mi pak začneš nakládat na talíř celé hory?“ Slíbím jí, že se švindlovat nebude a že jí za souhlasu všech přítomných určíme příděl s ohledem na její věk. Evelynino křehké tělíčko v sobě musí chovat značnou zásobu vitality, protože je po přestálé noci během celé té scény čilá a veselá. Trocha únavy se na ní projeví až ke konci. Přesto chce vstát, což jí nedovolím. Do oběda bude spát a v poledne pro ni zajdu. „Určitě, Emanueli, slibuješ?“ Slíbím jí to. Když zamířím ke dveřím, sleduje mě pohledem, bledou hlavu na polštáři, který málem ani nepromáčkne. Oči má obrovské. Tělo jako střízlíček, tvář skoro žádnou, jen ty oči.

S prázdným hrnkem na podnose sejdu ze schodů a na dvoře před donjonem spatřím malý hlouček. Stojí tam s rukama v kapsách Tomáš, Peyssou a Colin a s nimi Miette. Tváří se, jako by na mne čekala. A sotva mě spatří, hned mi taky vezme tác z rukou, otočí se na podpatku a nese ho do obytné budovy. Na odchodu po mně vrhne pohled, který mě udiví.

„Poslyš, Emanueli,“ řekne Colin, „chceme ti říct, že už jsme to Colinovo železářské zboží poklidili. A teď se otravujeme.“

,A co Meyssonnier?“

„Meyssonnier,“ řekne Peyssou, „ten má vystaráno. Pustil se do toho luku, co sis u něho objednal. Jacquet a Momo opatřují dobytek. Ale co my? Nemáme do čeho píchnout. Přece nebudeme celé hodiny stát nad pšenicí a dívat se, jak roste.“

„No co,“ řekne Colin a zvedne koutky do gondolovitého úsměvu, „vždycky ještě můžeme říct ženským, aby ráno nevstávaly, a nosit jim snídani do postele.“

Smích.

„Nechceš kopnout do zadku, Coline?“ řeknu.

„Ale je to fakt,“ přidá se Tomáš. „Nečinnost člověka deprimuje.“

Podívám se na něj. Zdeprimovaný zrovna nevypadá. Spíš ospalý. A pracovním elánem dnes ráno taky zrovna nepřekypuje. Hoří touhou být někde docela jinde, ale přidal se k zástupu nezaměstnaných, aby to nevypadalo, že se neumí utrhnout od ženských sukní.

„Dobře, že jste se ozvali,“ řeknu. „Mám nachystaný celý program. Za prvé: pro všechny cvičná jízda na koni. Za druhé: střelecký výcvik. Za třetí: zvýšit hradby vstupní věže, aby se na ně nemohlo ze žebříku.“

„Střelecký výcvik?“ namítne Colin. „Vyplýtváme munici, tolik jí zas nemáme.“

„I ba ne. Pamatuješ, jak mi dal jednou strýček tu malou karabinu? Našel jsem ji na půdě. S hromadou nábojů. Na trénink to krásně stačí.“

Peyssouovi dělají hlavu spíš hradby. Otce měl zedníka, sám si už taky mnohokrát s úspěchem zazedničil a práce na hradbách by ho docela lákala. Tím spíš, že cementu máme dost, přivezli jsme ho s kořistí z Rybníka. O písek už vůbec není nouze a o kameny také ne. Už ho to taky napadalo. Ale stejně.

„Ale stejně,“ namítne, „aby neutrpěl pohled na hrad. Jakmile zvedneš hradby, máš po cimbuří. Bez cimbuří to bude vypadat divně. Oku bude něco chybět.“

„Však ty něco vymyslíš,“ řeknu. „Určitě se dá najít nějaký způsob, jak sladit vzhled s požadavkem bezpečnosti.“

Pochybovačně se zakření a s přísným výrazem potřese hlavou. To bych ho však nesměl znát. Je nadšený. Bude na to myslet ve dne v noci. Udělá si nákresy. Bude tvořit. A potom, až nástavbu dokončí, při každém návratu z pole, aniž to kdy vysloví nahlas, přijížděje k věži si pomyslí: „To jsem udělal já, Peyssou.“

„Tomáši,“ řeknu, „jdi jim ukázat, jak se nasazuje sedlo. Vezmi tři klisny, ale Miláčka ne. Přijdu za vámi k Porodnici.“

Vejdu do obytné budovy a vzadu v hradní síni najdu v plné práci všecky čtyři ženy, naše dvě babky i obě mladé. Falvinčin rod nyní získal jasnou většinu: tři proti jedné. Ale na Menou si nepřijdou, dovede se bránit. Když otvírám dveře, doznívá právě kázání, jež uštědřila Falvince. Obě mladé mlčí, jedna, protože je němá, druhá z opatrnosti.

„Miette, měla bys chvilečku čas?“

Miette přiběhne. Odvedu ji ven a zavřu za sebou. Spravovaná vlněná sukýnka, vybledlá halenka s krátkými rukávy obojí však dokonale čisté – a bosé nohy. Domyla právě v domě dlaždice a ještě se nestačila obout. Poblednu na její bosá chodidla na dlažbě dvora, na bohatou hřívu černých vlasů a konečně na oči, jejichž mírnost tolik připomíná pohled koní. A znovu se vrátím k chodidlům. Nevím proč, ale dojímají mě, ačkoli nic dojemného na nich vlastně není: jsou široká a pevná. Spíš to bude tím, že takhle bosá jaksi dokreslují obraz malé divošky, kterou mi dnes ráno Miette připomíná. Jako by se přede mnou vynořila Eva z doby kamenné, z hloubi dávných věků. Pitomý nápad. Sexuální přecenění, řekl by Tomáš. Jako by se podobného přecenění nedopouštěl právě teď on sám.

„Ty se zlobíš, Miette?“

Zavrtí hlavou. Nezlobí se.

„Tak co je s tebou?“

Zas jen zavrtí hlavou. Nic s ní není.

„Ale no tak, Miette, prve ses po mně tak divně podívala.“

Stojí přede mnou, poslušná, uzavřená.

„Tak promluv, Miette, řekni, co ti vadí?“

V něžných očích, jež se na mne upírají, jako bych postřehoval stín výčitky.

„Tak mi to přece vysvětli, Miette, co se děje?“

Hledí na mne, paže svěšené. Ani náznak pohybu, mimiky. Dvojnásob němá.

„Jestli něco neklape, Miette, měla bys mi to říct, víš přece, jak tě mám rád.“

Vážně pokýve hlavou. Ví to.

„No tak?“

Jako zkamenělá.

„Miette?“

Vezmu ji za ramena, přistoupím k ní a políbím ji na tvář. Zčistajasna mě obejme, prudce mě stiskne, ale nepolíbí, hned se zase vymaní a utíká zpátky do domu.

Výjev skončil tak rychle, že ještě několik vteřin stojím s očima upřenýma na těžké dubové dveře, jež za sebou ve spěchu nestačila zavřít.

Když vzpomínám na ony dva měsíce, jež následovaly po tomhle dopoledni, nejvíc mě na nich bije do očí, v jak pomalém rytmu uběhly. Přestože máme pořád co dělat. Střelba, jízda na koni, nástavba parkánu chránícího podhradí (podělkujeme okolo čahouna Peyssoua všichni) a v mém případě navíc hodiny tělocviku s Evelynou a také lekce z pravopisu a počtů.

Zaměstnaní jsme jen což, nic však nespěchá. Máme spoustu volného času. Rytmus života se zpomalil. Je to zvláštní, dny si přece zachovaly stejný počet hodin, a přesto nám připadají nekonečně delší. V podstatě všechny ty stroje, jež nám měly usnadňovat práci, auta, telefon, traktor, lesní pila, šrotovník, cirkulárka, všechny ji opravdu usnadňovaly, to ano. Ale také zrychlovaly čas. Člověk chtěl stihnout příliš mnoho věcí v příliš krátké době. Pořád měl v patách stroje, pořád musel pospíchat.

Třeba taková cesta do La Roque za Fulbertem, abychom mu sdělili, že se Catie s Tomášem vzali. Předtím – pokud by mi nestačilo sáhnout po telefonu – bych tam byl dorazil autem za devět a půl minuty, a to bych se ještě točil řadou zatáček. Na koních jsme s Colinem potřebovali dobrou hodinu. (Nedal totiž jinak, než že pojede se mnou, těšil se nejspíš, že zase spatří Agnès.) A když jsme Fabrelâtrovi předali zprávu – Fulbert ještě spal, ani pomyšlení vyrazit hned zpátky. Koně si po patnáctikilometrové cestě potřebovali trochu odpočinout. A protože si asfaltu užili už dost, rozhodl jsem se ke všemu pro návrat lesní zkratkou, kde nás ještě zdržely kmeny napadané přes cestu. Vyjeli jsme zkrátka časně ráno a vrátili se v poledne. Unavení, ale v dobré míře. Colin potěšený rozhovorem s Agnès, já pohledem na zelené výhonky, které jsem spatřil tu a tam vyrážet nejen z půdy, ale dokonce i ze zdánlivě mrtvých stromů.

Pozoruji, že i naše pohyby jsou teď pomalejší. Přizpůsobily se životnímu tempu. Z koně člověk neseskočí, jako vystupoval z auta. Kdepak třísknout dvířky a letět přes čtyři schody nahoru k vyzvánějícímu telefonu, Seskočím hned za bránou, odvedu Amarantu krokem do stáje, třu ji a čekám, až docela uschne, abych jí mohl dát napít. Vcelku dobře půl hodiny.

Možná že se bez lékařské vědy život zkrátí. Na druhou stranu však zase žijeme volnějším tempem, dny a léta už se kolem nás neřítí jako splašení koně, máme konečně čas život vychutnat, a tak si říkám, co jsme vlastně ztratili.

Pomalý životní rytmus pozoruhodně obohatil i lidské vztahy. Když si to jen člověk srovná! Třeba Germain, chudák Germain, který nám v onen osudný den umřel před očima! Řadu let byl mým nejbližším spolupracovníkem, a přitom jsem ho takřka neznal, nebo ještě hůř, znal přesně natolik, abych ho využil. „Využít“, příšerné slovo, běží-li o člověka. Byl jsem ovšem jako všichni ostatní, věčně v honu. Pořád samý telefon, dopisy, auto, výroční trhy jezdeckých koní ve velkých městech, účtařina, papírování, daňový kontrolor… Při takovém tempu je s lidskými vztahy konec.

Počátkem srpna máme návštěvu. Starý Pougès si vyrazil z La Roque na svou každodenní projížďku na kole a dojel až k nám. U pětasedmdesátníka úctyhodný výkon: tam a zpátky třicet kilometrů kopcovitou silnicí pro dvě sklenky vína. Vydělal si je podle mého poctivě. Nelze však říci, že by ho Menou přijala s otevřenou náručí. Vezmu jí litrovku z ruky a pošlu ji zpátky do domu. „Copak jsem jí udělal?“ zakňourá starý Pougès, popotahuje se za konečky dlouhého kníru. „Ale nic,“ řeknu, „toho si nevšímej, babské vrtochy!“ Moc dobře však vím, co mu Menou nedokáže zapomenout: že jejího nebožtíka manžela zatáhl před čtyřiceti sedmi léty k Adéle, což jak známo nepříznivě ovlivnilo jak klid v domácnosti, tak jména jejích sviní. Menouinu zášť nestačilo otupit ani půl století. „To máš teda odvahu,“ řekne mi večer před jídlem, „hostit takového chlapa. Opilce a lenocha, co běhá za každou sukní.“ „Ale jdi, Menou, ten už toho moc nenaběhá, leda na kole! A nevypije toho víc než ty.“

Pougès mi vylíčí, co je nového v La Roque. V neděli v kapli spustil Fulbert kázání o mé obojakosti. „Přesně tak to řekl, a taky padlo dost ošklivé slovo kvůli Catie. Já si hned pomyslel: provokuje. Marcel seděl naštěstí vedle Judity, myslím, že si dobře rozumějí. Zkrátka když viděla, že zrudl jak krocan, položí mu tu svou tlapu na paži, obrátí se k Fulbertovi a řekne rovnou doprostřed kázání:,Pane faráři, chodím do kostela, abych tu slyšela o Pánubohu, a ne abyste mi tu vykládal o vašich osobních půtkách s panem Comtem kvůli nějakému děvčeti.’ Znáš ji, jak mluví: po pařížsku, pěkně zostra. Zdvořilá, ale učiněný komandýr. Tak na tvé zdraví.“

„Na tvé.“

„Druhý den jí zmenšil porci. Vzala ji, obešla celé městečko, každému ji ukázala a Fabrelâtrovi řekla:,Pane Fabrelâtre, vyřiďte panu faráři, že mu za ten půst děkuji. Jestli ale nedostanu zítra normální příděl, půjdu žebrat na Malevil.’ No vidíš, Emanueli, a nevěřil bys, příští den dostala jako všichni ostatní.“

„Což dokazuje, že se vyplatí nebýt podělaný,“ řeknu a pohlédnu na něj.

„Inu jo, inu jo,“ odvětí vyhýbavé, vytáhne z kapsy šnuptychl a pečlivě si z obou stran otře žlutavě bílý knír.

Nejen, abych tak řekl, z péče o čistotu. Taky aby mi naznačil, že má prázdnou sklenici. Naleji mu vrchovatě podruhé. A rázným úderem zatlačím zátku do hrdla. Aby si nemyslel.

Dokud zunkal první sklenku, rozprávěl se mnou. Při druhé si nejspíš myslí, že už se mi odvděčil dost. Mlčí. Druhá sklenice je tak říkajíc gratis, jako u Adély. Vyžaduje soustředění. Využiji odmlky a napíši dopis Marcelovi. Pougès ho pak hodí do schránky na věži a dotyčného slovem upozorní. Tak se aspoň Marcel nedostane do špatného světla. V dopise mu navrhuji zorganizovat dvojí opozici: jednu proti Fulbertovi, otevřenou a zdvořilou, v čele s Juditou. Druhá by se vedla potají a bez servítku proti Fabrelâtrovi.

Z nás ze všech měl pravdu Peyssou, když tvrdil, že pšenice v Rhunes bude „koukat“ dohnat, co zameškala. Pravda, zpoždění má velké, ale kolem patnáctého srpna se utvoří klasy a k pětadvacátému už jsou napůl dozrálé. A je to opět Peyssou, kdo si jednou odpoledne všimne, že při okraji pole nejblíž k řece jsou stébla uválená, klasy okousané a po zemi nějaké stopy.

„Tohle bude jezevec,“ prohlásí, „a pěkný macek Všimni si jen té vzdálenosti mezi tlapami.“

„Jezevec jde po kukuřici,“ namítne Colin, „nebo po hroznech.“

Peyssou pokrčí rameny.

„Co ti mám na to říct!“ Nicméně to řekne: „Když nenajde kukuřici, tak co myslíš! Když to bouchlo, musel být, potvora, zřejmě v pelechu. Takový jezevec se umí zahrabat hluboko.“

„A čím se od té doby živil?“ ozve se Jacquet.

Peyssou zase jen pokrčí rameny.

„Čím by se živil, spal.“

V duchu s ním souhlasím. Pravda, jezevec se v našem mírném podnebí, kde má dostatek potravy, k zimnímu spánku neukládá. Je ale docela možné, že v případě hladu dokáže i dnes zalézt hluboko do nory a v polospánku tam pomaličku trávit z tukových zásob, než přijdou lepší dny.

Válečná porada. Kdysi stačilo zapálit při kraji pole pomalý oheň a ten jezevce zahnal. V takovém postupu však nevidíme dost radikální pomstu. Nechceme mizeru jen zahnat, ale dostat jeho kůži. Žádnému venkovanu se nikdy tak nerozbouřila žluč nenávistí vůči škodné, která se chce zmocnit jeho úrody, jako nám teď.

Vykopeme si ve svahu na protější straně údolí, asi dvacet kroků od obilného pole, malý kryt se stříškou z chrastí podepřenou čtyřmi kůly. Počítáme, že stříška lovce nejen ukryje, ale ochrání ho také před deštěm a větrem. Autor stavebního plánu Meyssonnier dokonce čihadlo ještě na dně vylepšil hrubou podlážkou. „Můžeš mít gumovky jak chceš tlusté,“ řekl, „vlhko ti stejné naleze do celého těla.“

Utvoříme party, které budou v našem malém bunkru střídavě v noci hlídat. Povinnost se vztahuje i na ženy, aspoň na obě mladé; za poslední dva měsíce jsme je naučili střílet a nevedou si špatně. Catie se spáruje samozřejmě s Tomášem. Miette si však proti mému očekávání nezvolí mne, ale Jacqueta. Byl by po něm sáhl Peyssou, takhle si vybere Colina a na mne vyjde Meyssonnier. Na to mi Evelyna ztropí výstup – což Miette zřejmě předvídala, že chce být v mé partě taky, a když jí nechci ustoupit, přinutí mě ke kapitulaci hladovkou.

Uplyne týden. Po jezevci ani stopy. Přestože sám páchne, má patrně dobrý nos a už nás zvětřil. Je ostatně možné, že z jeho hlediska páchneme my. Nevadí, číháme dál.

A čas zatím plyne jako široká, pomalá řeka. K ránu mě probouzí denní světlo. Od té doby, co nastalo krásné počasí, nechávám okno dokořán. Když otevřu oči, rád sleduji na protějším pahorku, jak na něm přibývá zelené. Je to k nevíře. Koho by přede dvěma měsíci napadlo, že zakrátko uvidíme tolik trávy a nového listí? Ne na stromech – těch přežilo jen velice málo, ale na malých keřích; využily zkázy velikých sousedů a rozrostly se v neuvěřitelném množství. Hledívám i na Evelynu, jež spí na pohovce po Tomášovi. Původně jsem ji k sobě vzal na jednu noc, ale zásluhou systému pohostinství, při němž dny narůstají s každým soustem a douškem mléka, už se v mé ložnici drží dva měsíce. Netroufám si však smlouvu vypovědět, jde jí velice k duhu. Získala barvu, vyplnily se jí tváře, přibylo svalů. Má předpověď se sice prozatím nesplnila, hruď má pořád plochou, ale cvičení jí prospělo. Naučila se jezdit na koni a v rychlosti ji nikdo nepředčí, neví totiž vůbec, co je strach. Vesele tluče koně nožkami do boků, aby ho přiměla k cvalu, plavé copy za ní jen poletují. Copy si před jízdou zaplétá na můj příkaz, protože když jednou jela na Morganě, zvedla pravou ruku, aby si hodila dlouhé vlasy nazad, a rozpoutala tím takovou sérii beraních skoků, až přistála v jednom malém keříku. Naštěstí bez úrazu.

Přesně ve chvíli, kdy Evelyna, probuzena mým pohledem, otevře oči, zazní výstřel. Vzápětí druhý a po čtvrtvteřiné třetí. Můj úžas se mžikem změní v obavu. Dnes v noci hlídali v údolí Peyssou s Colinem, touhle dobou už se však chystají k návratu. Po rozednění se jezevec do obilí neodváží. A i kdyby, nebudou potřebovat tři náboje, aby ho složili. Vyskočím a rychle vklouznu do kalhot.

„Běž do věže, Evelyno, a řekni Meyssonnierovi, ať vezme svou pušku, odemkne a počká na mne.“

Rozhodl jsem totiž už před měsícem, že každý bude mít svou vlastní zbraň a nechá si ji v pokoji. Kdyby došlo v noci k nějakému překvapení, budou tak tři pušky ve vstupní věži, tři v donjonu a jedna, Jacquetova, v obytné budově. S výjimkou nocí, jež bude Jacquet trávit u Miette, což je právě dnes.

Evelyna, bosá a v košili, už peláší. Dopínaje knoflíky, vyjdu z pokoje a současně se otevřou dveře u Tomáše. Stojí v nich v pyžamu, do půl těla nahý.

„Co se děje?“

„Popadněte oba pušky a utíkejte na stráž do věže. Nehněte se odtud. Budete hlídat Malevil. Ale honem, honem! Oblékání nechte být!“

Řítím se přes čtyři schody dolů po točitém schodišti a na prahu Miettiny ložnice spatřím Jacqueta. Reagoval čileji než Tomáš: má na sobě kalhoty a v ruce zbraň. Nepadne jediné slovo a už pádíme bok po boku.

Když dobíháme doprostřed podhradí, třeskne od řeky pátý výstřel. Zastavím se, natáhnu kohoutek a vystřelím do vzduchu na znamení, že už jdeme. Doufám, že to kamarádi v údolí pochopí. A utíkám dál. Meyssonnier už čeká s puškou v ruce u brány, zrovna ji otvírá. Křiknu na něj:

„Běž! Běž! Dohoním tě!“

Když jsem střílel, Jacquet běžel dál, takže je teď přede mnou. Proběhnu za ním vstupní bránou, pustím se ze svahu a najednou slyším v zádech něčí dech. Otočím se, je to Evelyna, uhání za mnou bosá a v košili, seč jí síly stačí.

Popadne mě záchvat šíleného hněvu, zastavím se, uchopím ji za paži, zatřesu jí a vykřiknu:

„Zatraceně! Co tu děláš! Koukej, ať jsi zpátky! Zpátky!“

„Ne! Ne!“ křičí s vytřeštěnýma očima. „Já chci s tebou!“

„Zpátky!“ zařvu na ni.

Přehodím si pušku z pravé ruky do levé a vlepím jí z každé strany facku, jen to mlaskne. Poslechne jak zbité zvíře; nespouštějíc ze mne oči plné děsu, couvá pozpátku k bráně, ale zoufale pomalu.

„Zpátky!“

Ztrácím drahocenné vteřiny! A Catie s Tomášem tu pořád ještě nejsou! Nemám ji komu svěřit! S Menou je to taky marné, ta zrovna zápolí v otevřené bráně s Momem, zatíná mu obě ruce do košile, aby ho zdržela.

Popadnu Evelynu v pase, přehodím si ji přes rameno, doběhnu s ní zpátky k vratům a shodím ji dovnitř jako balík.

V tu chvíli vidím, jak se košile na Momovi trhá, už je volný, vyřítí se ven a pádí cestou do údolí.

„Momo! Momo!“ volá Menou zoufale a rozběhne se za ním.

A ti dva pořád nikde! To snad není možné, ta holka se určitě maluje! A on na ni čeká!

Nechám Evelynu stát, vyrazím za Momem, předběhnu Menou pletoucí hubenýma nožkama a křičím: „Momo! Momo!“ Ale vím už, že ho nedohoním. Utíká, jako běhávají děti, chodidla jen kousek nad zemí, ale zato se mu jenom kmitají a dech má nevyčerpatelný.

V ostré zatáčce k vyschlému korytu, kde se nemusím ani otáčet, protože cesta tu tvoří dvě takřka rovnoběžná ramena, spatřím za sebou Menou, jak peláší, co může, a o kousíček dál ji už už dohání Evelyna! Ta neslýchaná řada nedisciplinovaných činů mě psychicky úplně podlomí. Nevím proč, ale najednou jsem si jist, že i Catie s Tomášem zběhnou ze svého stanoviště a pustí se za námi. Malevil zůstane bez ochrany. Všechen náš majetek, naše zásoby, dobytek, všechno zůstane vydáno napospas komukoli! Zmocní se mě zoufalství, a jak se zaťatými zuby a srdcem bušícím do žeber utíkám, hrdlo se mi stahuje, až to bolí. Zuřivostí a zároveň strachem jsem doslova bez sebe.

Konečně vběhnu na pláň a tam, ještě dost daleko před sebou, spatřím v jedné řadě Peyssoua, Colina, Meyssonniera a Jacqueta. Stojí ke mně zády, strnulí, pušky v rukou. Ani se nepohnou. Nehovoří. Vypadají jako solné sloupy. Nad čím tak zkameněli, nevím, vidím prozatím jen jejich záda. Rozhodně však nevypadají jako lidé, kterým něco hrozí, či kteří se musí bránit nebo mají strach. Oněmělí, proměnění v sochy, neotočí se ani po zvuku mých dusajících nohou.

Konečně jsem u nich, ani teď se ale nepřeberou ze strnulosti, neudělají mi místo. A už to vidím také.

Níž na svahu, nějakých deset metrů od nás, asi dvacet tvorů v rozedraných cárech a posledním stadiu sešlosti. Už ne ani bledí, ale doslova žlutí, v obličeji jen kosti potažené svraštělou kůží, někteří dokonce tak zesláblí, že už ani neudrží oči zpříma a šilhají až strach. Sedí na bobku nebo leží v našem obilí a s úzkostným ňafáním hltají polozralé klasy. Nedají si ani čas, aby oddělili zrno od plevy, polykají všecko. Všimnu si, že mají kolem úst zelený proužek: než objevili naše obilí, pokoušeli se patrně spásat trávu. Připomínají na kost vyhublá zvířata. Šilhavé oči se jim lesknou strachem a lačností Vrhají po nás úkosem pohledy a cpou si klasy do úst, jak rychle mohou, Když jim potrava uvízne v hrdle, vyplivnou ji do dlaně a znovu spolknou. Jsou mezi nimi i ženy. Příšerná vychrtlost je sice zbavila všech známek ženskosti, lze je však rozeznat podle dlouhých vlasů. Pušku mezi nimi nikde nevidím. Ale na zváleném obilí vedle nich leží vidle a klacky.

Poskytují obraz tak srdcervoucí, že mi chvíli trvá, než si uvědomím, že nám zničili čtvrtinu sklizně, a nezasáhneme-li, zničí ji celou. Nejde jen o to, co snědí. Množství klasů přijde nazmar jen tím, jak stébla podupou a zválejí. A všechno to zrno, které zničí nebo spolykají, znamená pro nás život. Necháme-li beztrestně zpustošit malevilskou pšenici, stane se i z nás taková bludná vyhladovělá tlupa jako z mnoha jiných. Nepochybuji totiž, že tihle jsou jen první z řady. K cestě za potravou je podnítila vzkříšená zeleň.

Po mém boku stojí Peyssou. Jako by, mě vůbec nevnímal. Obličej má zbrocený potem.

„Zkusili jsme všechno,“ řekne Colin, hlas přidušený bolestí a hněvem. „Mluvili jsme na ně, nadávali jim. Stříleli jsme do vzduchu. Házeli po nich kamení. Ale co myslíš, kašlou i na kamení, zakryjí si hlavu rukou a ládují se dál!“

„Ale co je to vůbec za lidi?“ ozve se Meyssonnier tak užasle, že být to jindy, musel bych se zasmát. „Odkud se tu vzali?“

V bezmezné zuřivosti na ně zahuláká v nářečí:

„Mažte odtud, zatraceně! Vidíte přece, že nám ničíte pšenici! Co máme potom jíst my?“

„Máš to marné,“ řekne Colin. „Po našem, nebo francouzsky, odpověď z nich stejné nedostaneš. Ládují si nácka. A my si dělali hlavu kvůli jezevci!“

,A co takhle pustit se do nich pažbami,“ ozve se nakonec Peyssou přiškrceným hlasem.

Zavrtím hlavou. Nesmíme se dát oklamat jejich slabostí. Uštvaný tvor je schopný všeho. A pažby proti vidlím? Byl by to nerovný boj. Nabízí se jediné logické řešení. Vím jaké. Vědí to i kamarádi. Ale nemohou se k němu odhodlat. Stojím na pokraji obilného pole, odjištěnou pušku v ruce, kulku v hlavni, prst na spoušti, a říci, že váhám, je málo. V hlavě mám naprosto jasno, ale jsem jako ochromený, absolutně neschopný hnout byť jen prstem. I já se proměnil v solný sloup.

Jediný, kým cloumá rozčilení, je Momo. Vím, jak je lehko vznětlivý, ale takový záchvat třeštění jsem u něho ještě nezažil. Dupe, šermuje rukama nad hlavou, výhružně máchá pěstí, ječí. Hněvem úplně bez sebe obrací ke mně své jiskřivé oči a ježatou hlavu a zapřísahá mě hlasem i gesty, abych plenění učinil přítrž.

„Pšenyče! Pšenyče!“ křičí pronikavě.

Škůdci se nejspíš mezi sebou prali, nebo se porvali s nějakou jinou tlupou. Šaty na nich visí ve špinavých, potřísněných cárech barvy hlíny, mezi nimiž prosvítají stehna, horní části trupu, záda. Jedna nešťastnice se plazí po čtyřech od klasu ke klasu a splasklá, svraštělá ňadra jí visí až k zemi. Je však obutá, kdežto většina ostatních má nohy obalené hadry. Děti mezi nimi nejsou, nikdo hodné mladý ani starý také ne. Méně odolní jedinci zemřeli. Ti, jež máme před očima, jsou takzvaně v „nejlepších letech“. Věru kruté označení pro tvory, z nichž zbyly jen kostry. Otřesen zírám na jejich vystouplé pánve, zdánlivě obrovská kolena, lopatky, klíční kosti. Jak žvýkají, je vidět čelistní svaly. Kůže se víceméně změnila ve svrasklý pytel obalující holé kosti a z celé skupiny vane jakýsi žluklý pach, z něhož se člověku svírá hrdlo a zvedá žaludek.

„Pšenyče! Pšenyče!“ vřeští Momo a oběma rukama se popadne za vlasy, jako by si je chtěl vyrvat.

Křečovitě svírám pravicí zbraň, držím ji však stále u boku, hlavní dolů. Nemohu se přimět, abych zalícil. A přitom ty cizince, ty škůdce nenávidím až k zešílení. Protože to, co tak dravě polykají, znamená pro nás život. A protože v podobné tvory bychom se snadno mohli proměnit i my na Malevilu, kdyby mělo drancování našich zdrojů pokračovat. Mou nenávist však zároveň vyvažuje jakýsi odporný soucit a ten mě činí bezmocným.

„Pšenyče! Pšenyče!“ zaječí Momo na vrcholu zuřivosti.

A náhle přeběhne oněch deset metrů, jež nás dělí od tlupy, a vrhne se s řevem na nejbližšího škůdce. Začne do něho bušit pěstmi, kope do něho.

„Momo! Momo!“ křičí Menou.

Někdo se zasmál, snad Peyssou. I já mám smích na krajíčku. Z lásky k Momovi, protože co provádí, je tak dětinské, tak směšné a jemu tak velice podobné. A protože z ničeho, co Momo udělá, se nikdy nestřílí, Momo je z vážnosti života jaksi vyňat, zkrátka na něm „houby záleží“. A protože si neumím vůbec představit, že by se Momovi někdy mohlo něco stát. Vždycky nad ním někdo rozprostíral ochranná křídla: Menou, strýček, já, kamarádi.

Mužův divoký pohled mne předstihl o půl vteřiny. A rána vidlemi o čtvrtinu. Chtěl jsem jí zabránit výstřelem. Ale vidle se už rozmáchly. A ve chvíli, kdy má střela protivníka zasáhla a protrhla mu hrdlo, jejich tři zuby se pohroužily Momovi do srdce.

Padnou oba současně. Ozve se nelidské zakvílení, Menou se vyřítí vpřed a vrhne se k synově mrtvole. Vykročím jako automat a v chůzi střílím. Kamarádí po mé pravici i levici postupují v jedné řadě se mnou a střílejí také. Pálíme do celé skupiny. Bez míření. V hlavě mám úplné prázdno. Říkám si: Momo je mrtvý. Nic však necítím. Jdu kupředu a střílím. Ani bychom postupovat nemuseli, jsme docela blízko. Kráčíme však mechanicky, metodicky dál, jako když kosíme pole.

Střílíme i potom, když už se nic nehýbe. Až do posledního náboje.