Malevil

11

V noci po mém zvolení se spustí taková průtrž, že celé hodiny nezamhouřím oka. Ne pro hluk deště, ale z vděčnosti. Málem až osobní vděčnosti za to, že konečně přišel. Miloval jsem proudící vodu odjakživa, ale jaksi nedbale. Z čeho je člověk živ, na to si lehko zvykne. Nakonec to považuje za samozřejmost.

Ale pravda je jiná: nic nám není darováno provždy, všechno může být v jediném okamžiku to tam. Teď to vím, a proto se při pohledu na vodu, jež se opět objevila, cítím jako znovuzrozený.

Místnost, kde spím, jsem si vybral za ložnici kvůli pohledu z jejího vysokého dílového okna; vede totiž na východ k Rhunes a naproti přes údolí k půvabnému zámku Rouzies, který je teď v rozvalinách. A právě tím oknem vstoupí ráno dovnitř slunce a probudí mě. Nemohu uvěřit vlastním očím. Přesně jak Peyssou předpověděl: přichází to všechno najednou. Vstanu, divoce zatřepu Tomášem a společné hledíme na první slunce po dvou měsících.

Vzpomínám si, jak jsme jednou s kamarády z Klubu ujeli v noci na kolech pětadvacet kilometrů a pak dobře půldruhé hodiny ještě šplhali, abychom mohli pozorovat východ slunce z nejvyššího bodu v krajině (512 m). V patnácti letech člověk podobné věci dělává. V jakémsi záchvatu opojení, jehož schopnost později ztrácí. Je to škoda. Měli bychom věnovat životu víc pozornosti. Není tak dlouhý.

„Pojď,“ řeknu Tomášovi. „Osedláme koně a zajedeme se na to podívat z Poujade.“

Ani nevzdechneme na mytí nebo snídani a nápad okamžitě uskutečníme. Poujade je kopec nad Malejacem, nejvyšší z celého okolí. Protože Goliáš ještě vyžaduje hodně pozornosti, kdežto Amaranta je mírná jako jehňátko, vezmu si hřebce a klisnu jako obyčejně přenechám Tomášovi.

Vzpomínka na naši společnou vyjížďku na Poujade za onoho časného rána mi nikdy nevymizí z paměti. Ne že by se přihodilo něco zvláštního – bylo tam jen slunce a my – nebo že by padla nějaká významná slova – neotevřeli jsme ústa. Ani že by snad vyhlídka z Poujade byla nějak okouzlující: zuhelnatělá krajina, zbořené usedlosti, zčernalá pole, kostry stromů. Ale všechno zalité sluncem.

Než dorazíme na kopec, kotouč slunce vyskočí kus nad obzor a změní barvu z rudé v růžovou a z růžové na narůžověle bílou. Dosud je zamžený, lze se na něj dívat, aniž člověk mhouří oči, ale jeho teplo už je cítit. Ze země napité vodou se kolem dokola kouří. Stoupající pára kontrastuje se zuhelnatělou, inkoustově černou půdou a zdá se tím bělejší.

Otočeni na temeni kopce k východu, bok po boku na koních mlčky čekáme, až slunce ztratí opar. Když se to stane – zničehonic a v mžiku, klisna s hřebcem současné našpicují uši kupředu jakoby v údivu nad nějakým neobvyklým úkazem. Amaranta dokonce slabě zařehtá strachem a otočí hlavu ke Goliášovi. Hřebec ji vzápětí několikrát jemně hryzne do tlamy, což ji zřejmě uklidní. Jak pootočila hlavu ke mně, všimnu si, že mrká, ale nesmírné rychle, mnohem rychleji, zdá se mi, než by to dokázal člověk. I Tomáš si ostatně zaclonil oči rukou, jako by samotná víčka na ten nápor světla nestačila. Napodobím ho. Oslnění je málem nesnesitelné. Oči nás tak bolí, že si teprve teď uvědomíme, v jakém šerém sklepení jsme dva měsíce žili. Jen si však přivyknu, muka se změní v pocit blaha. Hruď se mi dme. Je to zvláštní, ale začnu se zhluboka nadechovat, jako by světlo bylo něčím, co lze nasát do plic. Mám pocit, že se mi i oči otevřely dokořán jako dosud nikdy a já že se celý otvírám s nimi. Koupu se v té záři s jakýmsi nikdy nepoznaným pocitem osvobození, lehkosti. Pootočím Goliáše a chvíli si vyhřívám v slunci záda a šíji. Abych mu postupně vystavil každou část těla, začnu krokem objíždět temeno kopce; Amaranta hřebce okamžitě napodobí, a nečekajíc na Tomášův názor, vykročí za mnou. Prohlížím si půdu pod nohama. Uhnětená a prosáklá deštěm, ztratila svůj prašný vzhled. Jako by se do ní vrátil život. Ze samé nedočkavosti dokonce pátrám, nevykukuje-li někde čerstvý výhonek, a prohlížím nejméně zasažené stromy, jako bych si myslel, že z nich snad očima vytáhnu pupence.

Druhý den se rozhodneme obětovat býčka Prince. Stačí nám Herkules, býk z Rybníka. V La Roque mají také jednoho. Nechávat si Prince ztratilo smysl, a potřebujeme taky Princeznino mléko, protože Černou hodláme věnovat městečku a Markýza kojí svá dvojčata.

Porážka – jak se vraždě zvířete pokrytecky říká – byla něco příšerného. Sotva jsme Princezně býčka odvedli, rozbučela se, div nám to neutrhlo srdce. Miette Prince hladila do poslední chvíle, pak usedla na dlažební kostky a rozplakala se jak o pohřbu. Což bylo nicméně k něčemu dobré, protože Momo se při podobném obřadu ocital vždycky na vrcholu vzrušení, a dokud hanebná operace neskončila, nepřestal vyrážet divošské skřeky. Když teď spatřil Miette plakat, ztichl a po několika bezúspěšných pokusech utěšit ji si sedl na zem vedle ní a rozplakal se taky.

Princ byl tele víc než dvouměsíční. Když ho Jacquet rozpůlil, rozhodli jsme se věnovat jednu půlku lidem v La Roque a výměnou je požádat o cukr a mýdlo. Jako dar jsme s sebou vzali navíc dva pecny chleba a máslo. A také tři nálože trhaviny na odstranění kmenů, které jistě v osudný den napadaly přes silnici.

Vyrazíme ve středu časně ráno na káře tažené Goliášem. Jde sice o jediný den, ale opouštím Malevil se sevřeným srdcem. Zato Colin se raduje, že zase spatří svůj krámek, a Tomáše trocha změny taky nemrzí. Všichni tři jedeme ozbrojeni, řemeny pušek šikmo přes prsa.

Trojice z Rybníka je radostí bez sebe, shledají se opět s Catie a strýcem Marcelem. Miette má čerstvě umyté vlasy a za její šatečky z imprimé jí všichni skládáme poklony (mlaskavé hubičky jako díkůvzdání). Jacquet je oholen, učesán. A Falvinka se blahem div nerozplyne; nejen že se shledá s bratrem, ale navíc unikla pro několik příštích hodin domácím povinnostem a Menouinu sekýrování.

Nemůže to štěstí unést: sotva vyjedeme z Malevilu, spustí stavidla a už to z ní jede „jako chcanky z krávy“, řečeno s Colinem. Důvod euforie je nám jasný a nikdo nemá to srdce ji okřiknout. U prvního kmene ležícího přes cestu seskočíme raději všichni čtyři z vozu (přidala se k nám i Miette), necháme Jacqueta, aby se s Falvinčinou slovní vichřicí nějak vyrovnal, a pak už nasedáme jen při cestě z kopce. Na jízdu klusem není stejně ani pomyšlení. Za károu, uvázaná na provaze, škobrtá Černá. Pachtíme se těch patnáct kilometrů do La Roque víc než tři hodiny. Ačkoli Falvinku nikdo neposlouchá, nezavře pusu celou cestu. Jednou nebo dvakrát zbystřím sluch, abych zachytil, jaký mechanismus oním přívalem vlastně pohybuje.

Žádná záhada: jedna věc přivolává druhou, čili prostý řetěz myšlenkových asociací. Falvinčina řeč se odvíjí jako růženec. Nebo spíš jako toaletní papír. Zatáhne se za konec, a už se řítí všecko.

K jižní bráně městečka dorazíme v osm. A vida, dvířka v bráně nejsou zamčená. Stačí zmáčknout kliku, vklouznout dovnitř, odsunout závory a rozevřít obé křídla brány dokořán. Stojím uvnitř, a nikde nikdo. Volám. Žádná odpověď. Pravda, dolní část města, do níž brána vede, celá vyhořela a je v sutinách, není tedy divu, že tu nikdo nebydlí. Ale nehlídaná, dokonce nezamčená brána v každém případě napovídá, nakolik je Fulbert lehkomyslný.

La Roque je malé, vysoko položené městečko opřené o skálu, v dolní části zcela obehnané hradbami a v horní korunované zámkem. Podobných městeček, kdysi oblíbených turistických cílů, má Francie dobře tucet, La Roque však zůstalo jedním z historicky nejcelistvějších, jeden dům vedle druhého je starobylý, nepokažený dokonce ani stavebními úpravami, a v celku se zachovaly i hradby včetně obou krásných bran opatřených kulatými věžemi; jednou z nich, jižní, jsme právě projeli, z druhé na západní straně vede silnice do okresního města.

Při vjezdu jižní bránou se člověk dostane nejprve do bludiště úzkých uliček a z nich pak na hlavní ulici. Není také o mnoho širší, ale říká se jí „hlavní“, protože ji lemují po obou stranách obchody. Jinak se také nazývá Příčná.

Krámky jsou tu dík Památkové péči překrásné, protože v období modernizačního výbuchu nedovolili na jejich půlkruhové klenuté vchody a výlohy ani sáhnout. Ostatek tvoří neomítnutý zlatavý kámen s nenápadnými spárami; střechy z kamenných plátů jsou místy vyspraveny novými tabulemi, jež se, světlé a teplé, klikatí mezi šedočernými skvrnami původní krytiny. Stejně jako domy i velké, nestejné dlažební kostky, nádherné chlazené generacemi, jež po nich přešly, pamatují čtyři sta let.

Hlavní ulice stoupá značně strmě až k zámecké bráně, ozdobné a monumentální, ale bez vstupní věže, podsebití i střílen, protože stavba je z pozdější doby, kdy už tato „obranná zařízení“ vyšla z módy. Bránu dali Lormiauxovi natřít na tmavozeleno, což vzhledem k tradiční vínové barvě okenic v městečku na první pohled překvapí. Zámek, postavený na místě vyhořelého hradu a prozrazující se vším všudy šestnácté století, je rovněž obehnán hradbami; zvenčí se o ně opírají domky z téže doby. Před zámkem se prostírá nevelká esplanáda o rozloze padesátkrát třicet metrů; je odtud výhled daleko po krajině – za jasného počasí dokonce až na Malevil; Lormiauxovi sem kdysi dali navozit obrovská kvanta zahradní prsti, aby si mohli pořídit anglický trávník. Nad zámkem ční skalní sráz a zezadu ho současně chrání.

Jen se z asfaltu uliček octneme na kočičích hlavách Příčné ulice, Goliášova kopyta a kola dvoukoláku spustí pěkný randál. V oknech se tu a tam objeví hlava. Vybídnu Jacqueta, aby zastavil u řezníka Lanouaille, že tam vyložíme půlku dovezeného telete. Sotva vůz zastaví, lidé začnou vycházet z domů a postávají přede dveřmi.

Zdají se vyhublí a hlavně jaksi nesví. Proti mému očekávání nás nevítají nijak bouřlivě. Ve chvíli, kdy si Jacquet naloží na záda půlku Prince a za Lanouaillovy pomoci ji pověsí na hák, oči jim sice zasvítí, ale hned zas pohasnou. Týž jev se opakuje, když vytáhnu oba pecny chleba a máslo a předám je Lanouaillovi. Seskupeni kolem nás, dychtivě upírají na chleba pohledy plné smutku a sám Lanouaille, jak si všimnu, přijme dar jaksi váhavě a trochu vyděšeně.

„Tohle všecko jsi přivezl nám?“ řekne rázně, skoro zhurta Marcel Falvin, vymaní se ze sestřina a neteřina objetí a ve své kožené zástěře, která mu při každém kroku pleská do nohou, vykročí ke mně.

Útočný tón jeho hlasu mě překvapí. Podívám se na něj. Znám ho odedávna, ale nejčastěji jsem ho vídal v jeho krámku, když s kopytem mezi koleny příštipkoval boty. Je to člověk asi šedesátiletý, skoro holohlavý, s velice tmavýma očima a bradavicí na pravém chřípí mohutného nosu. Nejvíc mě však na něm překvapí kontrast mezi krátkýma, křivýma nohama a herkulovskými rameny.

„Samozřejmě,“ přisvědčím. „Je to pro vás pro všechny.“¨

„Jaképak tedy odklady,“ prohlásí Marcel, aby ho všichni slyšeli, a obrátí se k Lanouaillovi. „Rozděl to hned. A nejdřív chleba.“

„Nevím, zdali by se to panu faráři líbilo,“ ozve se Fabrelâtre. „Měli bychom radši počkat.“ Fabrelâtre má v La Roque krám s použitým železářským zbožím. Vzhledem dlouhá bílá svíčka, tvář jako bláto, pod nosem šedivý kartáček vousu, za brýlemi s kovovými obroučkami pomrkávající oči.

„Dáme mu jeho díl stranou,“ odpoví Marcel a jen prudce máchne rukou, aniž mu věnuje pohled. „Nikdo zkrátka nepřijde, ani Armand, Gazel a Josefa, jen se nebojte. No tak, Lanouailli, na co čekáš, ksakru!“

„Proto ještě nemusíte klít,“ poznamená Fabrelâtre svrchu.

Všichni mlčí. Lanouaille se na mne dívá, jako by čekal, co řeknu. Je to mladý, asi pětadvacetiletý chlapík plných tváří a upřímných očí, stejný pořízek jako Jacquet. Souhlasí, pokud mohu soudit, s Marcelem, ale netroufá si přejít bez povšimnutí Fabrelâtrovy námitky.

Hlouček okolo nás tvoří asi dvacet osob. Hledím na jejich tváře, některé známé, jiné neznámé, a ze všech ke mně hovoří hlad, strach, smutek. Jsem už rozhodnut do sporu se vložit, a vím také, jak to udělám. Chci si jen líp vyjasnit situaci.

Jeden muž přistoupí blíž. Pimont. Měl v La Roque trafiku spojenou s papírnictvím a prodejem novin. Znám ho dobře, a ještě líp jeho ženu Agnès. Oběma je pětatřicet, Pimont býval středním útočníkem v mužstvu, které porazilo Malejac ten den, kdy se strýček a rodiče zabili v autě. Je malý, čilý, podsaditý, vlasy na ježka, usměvavý. Ale dnes úsměv někde zapomněl.

„Není proč dělení odkládat,“ řekne jaksi znervózněle. „Všichni tu ručíme za to, že proběhne spravedlivě a na nikoho se nezapomene.“

„Bylo by přece jen slušnější počkat,“ poznamená suše Fabrelâtre a oči mu za kovovými obroučkami pomrkávají.

Všiml jsem si, že když Fabrelâtre hovoří, Pimont, Marcel ani Lanouaille mu nevěnují jediný pohled. Taky mi však neušlo, že výbušný, živý Marcel ani necekl, když ho Fabrelâtre přede všemi sjel, že kleje. Celý hlouček je zcela zřejmě pro okamžité dělení, stačí vidět, jaké bázlivé a hladové pohledy upírají na oba pecny. Ale kromě Marcela a Pimonta se nikdo neodvážil promluvit. Rozbředlý, mdlý, změkčilý Fabrelâtre drží v šachu dvacet lidí!

„Tak dělé,“ obrátí se pojednou starý Pougès na Lanouaille v nářečí (z čehož okamžitě pochopím, že Fabrelâtre nářečí nerozumí). „Krájej, chlapče, už se mi na ten pecen sbíhají sliny!“

Na starého Pougèse ještě přijde řeč. Promluvil jakoby v žertu, se smíchem, ale odezvy se nedočkal. Všichni mlčí. Lanouaille se na mne podívá a pak úzkostné sklouzne očima k tmavozelené zámecké bráně, jako by čekal, že se zničehonic otevře.

Mlčení se protahuje. Vidím, že přišla má chvíle.

„To je nějakého dohadování!“ řeknu a bodře se zasměji. „Vy ale naděláte cirátů kvůli takové maličkosti! Když se nemůžete rozhodnout, je snad nejlíp přidržet se většiny, ne? Kdo je pro,“ pokračuji rychle zvýšeným hlasem, „aby se potraviny rozdělily hned?“

Na okamžik ustrnou. Potom zvednou ruku Marcel a Pimont. Marcel prudce, až se musí krotit, Pimont rozvážněji, nicméně bez špetky zaváhání. Lanouaille rozpačitě klopí oči. Po chvilce udělá starý Pougès krok kupředu, podívá se na mne, jako že si rozumíme, zvedne pravý ukazováček, ale drží ho tak přimáčknutý na prsou, že Fabrelâtre nemůže z pozadí nic vidět. Člověku za něj přijde pro ten podvůdek až hanba. Jeho hlas nepočítám.

Taky ani nehlesne, když řeknu: „Dva pro. A teď, kdo je proti?“

Jediná ruka. Fabrelâtrova. Marcel, oči zahleděné kamsi mimo něj, se uštěpačně zachechtne. Pimont stáhne rty v posměšný úsměv.

„Kdo se zdržuje hlasování?“

Nikdo se nepohne. Zvolna kloužu očima z jednoho na druhého. Neuvěřitelné: dokonce si netroufají ani zdržet se hlasování.

„Dva proti jednomu,“ řeknu klidné. „Odhlasováno je tedy okamžité rozdělení. Proběhne pod kontrolou dárců. Tomáš s Jacquetem dohlédnou, aby se nikomu nestala křivda.“

Tomáš, pohroužený zrovna do živého rozhovoru s Catie (na tu si hodlám udělat čas později), vykročí, Jacquet za ním a lidé se poslušné rozestoupí, aby je vpustili do Lanouaillova krámu. Mrknu po Fabrelâtrovi: všecek zežloutl a kouká jak přejetý. Musí to být pěkný hlupák, když skočil na mé hlasování a dokonce svou osamocenost projevil zvednutím ruky. Sám o sobě neznamená ten trumbera vůbec nic, to je mi jasné. Všemi nitkami pohybuje síla skrytá za zámeckou bránou.

Lanouaille se horlivě vrhne do práce; začne rozkrajovat, bochníky. Všimnu si, že Agnès nechala manžela ve frontě a sama postává s děckem v náručí opodál. Připadá mi trochu pohublá, ale sluší jí to pořád, plavé vlasy se jí lesknou v slunci a světle hnědé oči mi ještě i dnes připadají modré. Přistoupím k ní. Měl jsem pro ni kdysi jistou slabost a teď cítím, jak se při pohledu na ni znovu probouzí. Dívá se na mne očima plnýma vřelé něhy a smutku, jako by říkala: Tak vidíš, můj zlatý, kdyby ses byl před deseti lety rozhoupal, mohla jsem být dneska na Malevilu. Však já vím. Další z věcí, které jsem v životě propásl. Leckdy mě to napadá. Zatímco si takto vyměňujeme myšlenky, dáme se do hovoru. Pohladím její děcko po tvářičce. Mohlo být mé. Agnès mi sdělí, že to je holčička a bude jí osm měsíců.

„Slyším, Agnès, že kdybychom byli odmítli dát krávu, holčičku prý bys na Malevil nesvěřila. Je to pravda?“

Pohoršeně na mne upře oči.

„Kdo ti to řekl? O něčem takovém se vůbec nemluvilo!“

„Však víš kdo.“

„Ach, ten!“ řekne a je cítit, jak přemáhá hněv. Ale neujde mi, že i ona ztišila hlas.

V tu chvíli zahlédnu koutkem oka Fabrelâtra, jak se nenápadně krade k zelené bráně.

„Pane Fabrelâtre!“ vykřiknu na něj.

Jak se zastaví a otočí, všechny pohledy jsou soustředěny k němu.

„Pane Fabrelâtre,“ řeknu s bodrým úsměvem a vykročím k němu, „to od vás není moc chytré, odcházet zrovna při rozdělování!“

Nepřestávaje se usmívat, vezmu ho za paži. Nebrání se.

„Snad byste Fulberta nebudil,“ řeknu tónem, z něhož neví, co si vybrat. „Víte přece, že má podlomené zdraví. Musí hodně spát.“

Cítím, jak se mi jeho měkká, nesvalnatá paže v sevřených prstech chvěje, ale nepovolím a dovedu ho pomaličku zpátky k obchodu.

„Ale musíme přece pana faráře upozornit, že jste přijeli,“ namítne bezbarvým hlasem.

„Však nehoří, pane Fabrelâtre. Je sotva půl deváté. Víte co, pomozte zatím Tomášovi rozdat příděly.“

A ta dlouhá svíčka poslechne! Stačí jen poručit! Je takový bábovka a ťulpas, že se zúčastní dělení, jež neschvaluje. Marcel, paže založené na kožené zástěře, se tomu hlasitě rozchechtá, ale nepřidá se k němu nikdo kromě Pimonta. Na toho se však po onom až příliš něžném setkání s očima jeho ženy tak trošku stydím podívat.

Už už mířím ke Catie, ale připlete se mi do cesty starý Pougès. Znám ho dobře. Neklame-li mě paměť, překročil teď někdy pětasedmdesátku. Drobný, tuk skoro žádný, vlasů pořídku, zubů pořídku a pracovního zápalu už vůbec nejmíň. Jediné, čeho má hojnost, je nažloutle bílý knír, který mu spadá po galsku podél rtů a je myslím taky jeho pýchou. S oblibou si ho totiž hladívá a tváří se přitom, jako kdyby vyzrál na celý svět. „Víš, Emanueli,“ říkával, když jsem ho někdy v Malejacu potkal, „nevypadám na to, ale krásně jsem je všechny převezl. Nejdřív svou starou. Natáhla bačkory. Dobře jí tak, mrše, však jsi ji znal. Pak mi dali v pětašedesáti rolnickou penzi a já na to tata prodal hospodářství za doživotní rentu. A šup do La Roque. Mám se tu jak pán, beru pěkně ze dvou stran a žiju si tak říkaje na útraty vrchnosti. Nepřeložím stéblo křížem. Takhle už to táhnu deset let! A na kahánku ještě nemám. Umřu jako tatík, v devadesáti. Ještě patnáct let takového žívobytíčka! A za peníze z cizí kapsy!“

Potkával jsem Pougèse a jeho knír v Malejacu, protože tam denně přijíždíval z La Roque na kole, aby si dal v bistru, které Adéla v pozdějších dobách otevřela vedle svého koloniálu, dvě sklínky bílého vína. Dennodenně patnáct kilometrů, i když třeba sněžilo. A nikdy víc než dvě sklenice. Jednu platil sám. Druhá šla na účet Adély, ke starým zákazníkům vždycky štědré. Zase jedna výhodička pro Pougèse. Sklenici, kterou neplatil, vychutnával hezky pomalu.

„A jakpak to,“ řekne Pougès tiše, „že jsi můj hlas nepočítal?“ Popotahuje se za knír a dívá se na mne, jako by vyzrál na celý svět.

„Já tě neviděl,“ odvětím s lehkým úsměvem. „Nejspíš jsi nezvedl ruku dost vysoko. Příště na to musíš s větší párou.“

„Ale stejně,“ řekne a táhne mé stranou, „já hlasoval pro. Nezapomeň, Emanueli, já hlasoval pro. Nelíbí se mi, co se u nás děje.“

Ale taky se mu, jak je vidět, nelíbí se namočit.

„Teď už si nevyjedeš do Malejacu na své dvě sklenky bílého,“ řeknu zdvořile. „Asi ti to chybí, co?“

Pohlédne na mne a potřese hlavou.

„Copak o vyjížďky, ty mi ani nechybějí. Nebudeš mi věřit, Emanueli, ale jezdím na kole každý den i teď. Po okresce. Chyba ale je, že člověka na konci nic nečeká, není si u čeho odpočinout. A vína ze zámku,“ pokračuje s utajovanou zlostí, „i kdyby, sis nohy ušoupal, nedostaneš od těch mizerů ani náprstek!“

„Poslouchej,“ navrhnu mu v nářečí, „silnice je už volná, proč bys občas nezajel až na Malevil? Udělal bys Menou jenom radost, kdyby ses dal pohostit sklenkou červeného z naší vinice. Chutná přinejmenším stejně dobře jako Adélino bílé.“

„Kdepak bych odmítl,“ řekne, stěží skrývaje vítězoslavný a jaksi až nestoudný pocit nadšení nad představou bezplatného popití. „Člověk hned na tobě pozná, že máš vychování, Emanueli! A neboj se, ani o tom neceknu, lehko by se našli takoví, co by toho chtěli využít!“

Nato mě přátelsky plácne po nadloktí, popotáhne se za knír a s úsměvem na mne mrkne, zřejmé už dopředu na oplátku za všechno víno, které ze mne vyždíme. Rozejdeme se spokojeni jeden i druhý, on, že opět našel dojnou krávu, já, že jsem navázal pravidelné a nenápadné spojení s La Roque.

Dělba v Lanouaillově krámě se chýlí ke konci. Jakmile lidé dostanou každý svůj příděl chleba a másla, pospíchají domů, jako by se báli, že jim ho v poslední chvíli někdo vezme.

„A teď nečekej a rozporcuj maso,“ řeknu Lanouaillovi.

„To bude ale chvíli trvat.“

„To je jedno, dej se do toho.“

Podívá se na mne – hezký chlapík, statný, a zároveň nesmělý, pak jde, sundá půlku telete z háku, hodí ji na pult a začne si brousit nůž. V krámě zůstal jen Marcel, Tomáš, Catie a s ní jakási holčička; drží se jí za ruku. Když skončilo dělení, Jacquet odešel pomoci Colinovi, který o několik metrů pod námi na téže ulici nakládá na vůz své železářské zboží. Falvinku ani Miette nikde nevidím, nejspíš jsou v městečku u nějakých přátel. Při pohledu na chleby všichni kupodivu trochu zapomněli na Černou, stojí uvázaná ke kruhu po pravé straně zelené brány, tlamu ponořenou do kupky sena, které jsme dík Jacquetovu rozumnému nápadu přivezli s sebou.

Konečně mám kdy prohlédnout si důkladně Catie. Je vyšší a štíhlejší než Miette, zřejmě se na ní v La Roque projevil vliv ženských ilustrovaných časopisů a jejich kultu hubenosti. Poněkud silnějším nosem a bradou se podobá sestře, oči má krásné, černé, hodné však nalíčené, ústa krvavě rudá a vlasy méně bohaté, ale pečlivěji upravené. Na sobě má těsné přiléhavé džínsy, pestrou halenku, široký pásek se zlatou sponou a na uších, krku, zápěstí a prstech spoustu bižutérie. Se vším všudy včetně ozdob jako vystřižená z módní přílohy Mladé dívky, a ten vykloubený, nenucený, nonšalantní postoj s pánví vystrčenou kupředu a paží opřenou o zeď krámu nejspíš odkoukala od manekýn z katalogu Reduty.

Její pohled sice podle mne postrádá Miettino bohatství něhy, ale soudě z toho, jak se během několika minut dokázal zmocnit Tomáše, lapnout ho a upoutat, že před ní stojí jako uhranutý, bude patrně po sexuální stránce nabit značnou útočností. Jen jsme sestoupili z vozu, stačilo jí zřejmě mrknout, a měla vybráno. A opřela se do útoku s takovou rychlostí a silou, že dotyčnému myslím nezbývá, než se předem vzdát vší naděje.

„Emanueli,“ řekne Marcel, „ty se s mou neteří neznáš.“

Stisknu neteři ruku, něco prohodím, ona mi odpoví a jaksi na okraj onoho společenského obřadu mě rychle přejede znaleckým pohledem. A hotovo. Jsem posouzen, změřen, zvážen. Ne ovšem ve svých mravních, tím méně intelektuálních kvalitách, nýbrž jako případný partner pro jediný druh činnosti, která jí v životě připadá důležitá. Obdržel jsem, zdá se, slušnou známku. A hned zas obrátí plnou palbu svých očí na Tomáše. Nad čím žasnu, je neuvěřitelná, skoro až brutální rychlost, s níž se na něj vrhla, aby se ho zmocnila. Pravda, náš způsob života ode dne, kdy se stala ta věc, je vlastně nenormální po všech stránkách. Svědectvím byl zrovna před chvílí postoj zdejších lidí k otázce rozdělení potravin. A dokazuje to i fakt, že nikdo z nás neuznal až dosud za dobré odložit pušku, dokonce ani Colin, třebaže mu při nakládání na vůz určité velice překáží.

„A co ty?“ obrátím se k holčičce, kterou drží Catie za ruku. Dospělí, s nimiž stojí, si nad její hlavou tak zaujatě vyměňují pohledy, že na ni zapomněli; už chvíli se tedy baví sledováním každého mého pohybu. „Jakpak ty se jmenuješ?“

„Evelyna,“ odpoví, upírajíc na mne vážné, zapadlé, temnými kruhy lemované modré oči, které jí zabírají přes půl tváře. Hubený obličej rámují plavé vlasy, rovné jako hřebíky a dlouhé až po lokte. Uchopím ji oběma rukama v podpaží a zvednu, že ji políbím, v tu ránu mi však nohama obemkne boky a popadne mě hubenýma rukama okolo krku. S blaženým výrazem mi oplácí hubičky a drží se mě rukama i nohama jako klíště. Žasnu, kde se v ní ta síla vůbec vzala.

„Poslyš,“ obrátí se ke mně Marcel, „pojď na chvilku ke mně do krámu, máš-li čas. Rád bych s tebou pohovořil, než se přihrnou ti lumpové.“

„Milerád. Vy dva,“ (což platí pro Catie s Tomášem) „běžte zatím „pomoct Colinovi s nakládáním. Tak hopla dolů, Evelyno, pusť mě,“ dodám, zatímco Catie vezme za ruku Tomáše a vleče ho na ulici. Marně se však snažím rozevřít Evelyniny hubené ručky.

„Ne, ne,“ brání se a tiskne se ke mně. „Odnes mě takhle k Marcelovi.“

„A když tě odnesu, slezeš?“

„Slovo na to.“

„Jak té uličnici jednou ustoupíš, nedá ti pokoj,“ řekne Marcel. „Co spadla bomba, žije u mě,“ dodá po chvilce.

„Stará se o ni Catie. Ale věř mi, někdy je s ní pěkné trápení. Má astma. V noci si užijeme.“

Tohle je tedy onen sirotek, o němž Fulbert tvrdil, že si ho nikdo v La Roque nechce uvázat na krk. Hnusný chlap! Lže jako když tiskne, dokonce i tehdy, kdy to ani nepotřebuje.

V Marcelově dílně by nás mohli zvenku vidět, zavede mě proto do maličké jídelny s oknem do dvorka, ne o mnoho většího. Hned mi padnou do oka jeho šeříky. Chráněny ze čtyř stran zdí, neshořely, jenom zrezivěly.

„Všiml sis,“ řekne Marcel se zábleskem potěšení v černých očích. „Mám na nich pupence! Se šeříky není amen, vzpamatují se. Tak se posaď, Emanueli.“

Jen usednu, Evelyna se mi uvelebí mezi nohama zády ke mně, popadne do rukou oba mé palce a zkříží si je na prsou. Od té chvíle už se ani nehne.

Zahledím se na poličky s knihami nad ořechovým prádelníkem. Samá „kapesní“ a klubová vydání. Knížka „do kapsy“ se totiž dá koupit kdekoli a klubová má výhodu, že člověk nemusí do knihkupectví vůbec vkročit. Poprvé jsem nad Marcelem užasl ve dvanácti letech. Chtěl tenkrát ukázat strýčkovi nějakou knížku, a než po ní sáhl, šel si do kuchyně umýt ruce. Viděl jsem ho, jak si je tam dlouho drhne mýdlem, ale když se vrátil, ukázalo se, že je nemá o nic bělejší než předtím. Kůže na jeho mocných tlapách, zčernalá barvou zažranou do hloubky, vypadala jako vydělaná.

„Nemám ti co nabídnout, můj zlatý,“ řekne, když usedá proti mně.

Vzápětí smutně potřese hlavou:

„Tak ses přesvědčil na vlastní oči.“

„Přesvědčil.“

„Víš, abych Fulbertovi nekřivdil, zpočátku přece jen své udělal. Přiměl nás pohřbít mrtvé. A svým způsobem nás i povzbudil. Teprve později začali s Armandem přitahovat šroub. Pomaloučku, polehoučku.“,A vy jste se nebránili?“

„Když jsme se chtěli začít bránit, bylo pozdě. Udělali jsme chybu spíš hned na začátku, že jsme mu moc věřili. Dovede mluvit, že by vymámil z jalové krávy tele. Řekl prostě: když jsou majitelé mrtvi, všechny zásoby z koloniálu se musí přenést na zámek, aby se předešlo drancování. No budiž, připadalo nám to rozumné, tak jsme ho poslechli. S uzenářstvím zas ta samá řeč. A pak přišel s dalším: lidem prý se nesmějí nechat pušky, nebo se nakonec začnou pobíjet sami mezi sebou. Uskladní se taky na zámku. No, to taky nevypadalo hloupě. A nač si konečně schovávat doma pušku, když bylo stejně po zvěři? Jenže jsme pak jednoho krásného dne zjistili, že je na zámku vlastně všechno: píce, obilí, koně, prasata, uzeniny, zboží z koloniálu i pušky. O krávě, cos nám přivedl, radši ani nemluvím. Takhle to tu chodí. Příděly pro lidi se vydávají každý den na zámku. A porce se mění jak u koho, chápeš? A třeba ze dne na den, prostě jak se zrovna pánovi líbíš. Fulbert nás drží zkrátka v hrsti. Příděly jsou jeho zbraň.“

„A jakou roli v tom všem hraje Armand?“

„Armand? Nahání hrůzu. Představuje světskou moc. Fabrelâtre zase zpravodajskou službu. Ale hlavně to je blbec, rozumíš. Sám ses mohl přesvědčit.“

„A Josefa?“

„Josefa je služka. Něco kolem padesátky. Teda ne zrovna nějaká krasavice. Ale poslouží i jinak, nejen v domácnosti, jestli mi rozumíš. Žije s Fulbertem, Armandem a Gazelem na zámku. Gazel je ten vikář, kterého ti Fulbert hodlá poslat, až ho jaksepatří vycepuje.“

„A jaký to je člověk, ten Gazel?“

„Učiněná ženská,“ řekne Marcel a rozhlaholí se smíchem. Vidět ho rozesmátého je pro mne radost, přesně tak ho totiž pamatuji z jeho krámu; věčné veselý, černé oči mu jen jiskřily, bradavice se mu třásla a mocná ramena se dmula smíchem; napůl zadržovaným, protože měl plnou pusu cvočků, které jeden po druhém bral a zatloukal do podrážek. A jak to panečku uměl, každý si vždycky pěkně rovně, kolmo postavil, nikdy neklepl vedle, a cvočky se mu v ruce jen kmitaly!

„Gazel je vdovec,“ pokračuje Marcel, „taky asi padesátník. Ale jestli se chceš zasmát, běž se k němu podívat v deset ráno, když uklízí. Zaváže si vlasy do turbanu, aby se mu nezaprášily, a už drhne, cídí, leští. Přitom je všechna ta práce pro kočku, on sám bydlí stejně na zámku. Jenže to se mu právě líbí! Aspoň si doma nenadělá!“

„A jinak?“

„No, v podstatě by nebyl zlý, ale to máš těžké, prostě těm věcem věří. A ve Fulbertovi vidí pánaboha. Kdyby se měl usadit na Malevilu, bylo by každopádně dobře dát si na něj pozor.“

Zvednu k Marcelovi oči.

„Na Malevilu se nikdy neusadí. V neděli večer mě kamarádi zvolili za malevilského abbého.“

Evelyna pustí mé palce, otočí se, vyděšeně na mne upře pohled, ale co čte v mé tváři, ji patrné uklidní, protože hned zase zaujme původní pozici. Marcel na vteřinu vykulí oči, otevře pusu dokořán a pak vybuchne v smích.

„Ty teda svého strýčka nezapřeš!“ řekne mezi dvojím škytnutím. „Škoda, že nebydlíš v La Roque! Dokázal bys tu verbež odtud vypráskat. Rozumíš,“ spustí opět vážně, „mě už taky napadalo udělat s nimi krátký proces. Ale mám tu spolehnutí jenom na Pimonta. A to víš, Pimont, kdepak vztáhnout ruku na kněze!“

Mlčky se na něho dívám. Fulbertova tyranie musí být věru tvrdá, může-li člověka Marcelova typu něco podobného napadnout.

„Počkej,“ řekne, „když Fulbert v neděli odjížděl z Malevilu, nedal jsi mu chleba?“

„Chleba a máslo.“

„No jo, vyneslo se to přes Josefu. Ještě že je taková drnda.“

„Ale ten chleba byl pro vás pro všecky.“

„Bodejť, to mi bylo jasné!“

Rozevře před sebou černé dlaně, připomínající vydělanou kůži.

„Tady vidíš, kam až jsme to dopracovali. Jestli Fulbert zítra rozhodne, že máš chcípnout, tak chcípneš. Stačí, aby se mu zazdálo, že se vyhýbáš mši nebo zpovědi, a jsi vyřízený. Porce se ti ztenčí. Ne že by ti ji úplné sebral, to ne! Ale bude ti z ní pomaličku uhryzávat. A kdybys remcal, dojde si za tebou na návštěvu Armand. Ke mně ovšem ne!“ dodá Marcel a napřímí záda. „Přede mnou má ještě pořád trochu respekt. Kvůli tomuhle.“

Vytáhne z přední kapsy kožené zástěry knejp. Ostrý jak břitva. Jen se zaleskne, a zmizí, odkud přišel.

„Poslyš, Marceli,“ řeknu po chvíli. „My dva už se známe hezky dlouho. Znal jsi taky strýčka a on si tě vážil. Kdyby ses chtěl s Catie a Evelynou usadit na Malevilu, s radostí vás přijmeme.“ Evelyna se neotočí, ale křečovité zatne pěsti, v nichž mi svírá palce, a přitiskne si mé paže k hrudi s takovou silou, že by to v ní nikdo nehledal.

„Děkuju ti,“ řekne Marcel a černé oči se mu zamží slzami. „Opravdu ti děkuju. Ale nemohu to přijmout ze dvou důvodů: za prvé tu máme Fulbertovy dekrety.“

„Dekrety?“

„No ano, představ si, milostpán vydává dekrety, úplně sám, nikoho se ani nezeptá. A v neděli nám je čte z kazatelny. První dekret – znám ho zpaměti: soukromé vlastnictví v La Roque je zrušeno a veškerý majetek, nemovitosti, obchody, potraviny a další potřeby v okruhu městských hradeb patří farnosti.“

„To není možné!“

„Počkej! Tím to nekončí. Druhý dekret: žádný obyvatel města nesmí La Roque opustit bez povolení farnostní rady. A tu radu – jmenoval ji samozřejmě sám – tvoří Armand, Gazel, Fabrelâtre a on!“

Nestačím zírat. Postupoval jsem až dosud vůči Fulbertovi opatrně, ale to jsem ho ještě zdaleka nedocenil. Taky jsem tu ovšem za ty tři čtvrtě hodiny viděl a vyslechl dost, abych nabyl přesvědčení, že kdyby se vztahy s Malevilem pokazily, mnoho zastánců by Fulbertův režim nenašel.

„Můžeš se domyslet,“ pokračuje Marcel, „že mi farnostní rada povolení k odchodu nikdy nedá. Švec je řemeslník až moc potřebný. Obzvlášť teď!“

„Fulbert a jeho dekrety ať nám vlezou na záda!“ vybafnu. „Pojď, Marceli, pomůžem ti přestěhovat věci a vezmeme tě s sebou!“

Potřese smutně hlavou.

„Ba ne. Povím ti, jaký je pravý důvod. Nechci zdejší lidi nechat na holičkách. Ano, já vím, moc kuráže zrovna nemají. Ale kdybych tu nebyl, vypadalo by to ještě hůř. My s Pimontem to panstvo přece jen držíme trochu na uzdě. A nenechám tu přece Pimonta samotného. To by bylo ode mě svinstvo.“

„Ale chceš-li vzít s sebou Catie a Evelynu,“ dodá po chvilce, „nic proti tomu. Fulbert stejné v poslední době Catie otravuje, aby mu šla na zámek vést domácnost. Je ti to jasné! Nemluvě o tom, že se kolem ní motá taky Armand.“

Vytrhnu palce z Evelyniných rukou, otočím ji o sto osmdesát stupňů a uchopím za ramena.

„Umíš držet jazyk za zuby, Evelyno?“

„Umím.“

„Tak dávej pozor, uděláš všechno, co ti Catie řekne, ale nikomu ani slovíčko, rozumíš?“

„Ano,“ řekne s vážností novomanželky pronášející manželský slib.

Pohled na její obrovské, temnými kruhy ještě zvětšené modré oči, které se na mne slavnostně upírají, mě baví i dojímá. Pečlivě jí přidržím paže, aby se na mne nemohla zase pověsit, sehnu se a políbím ji na obě tváře.

„Spoléhám na tebe,“ řeknu a vstanu.

V tu chvíli k nám dolehne z ulice jakýsi halas, pak někdo utíká po chodníku, ve dveřích jídelničky se objeví zadýchaná Catie a vykřikne na mne: „Pojďte honem! Armand se chce prát s Colinem!“

V tu ránu je pryč. Spěchám honem ven, ale vida, že Marcel vykročil za mnou, na prahu se otočím.

„Když tady hodláš zůstat,“ řeknu v nářečí, „bude líp se do věci nemíchat. Ohlídej radši malou, ať se nám neplete pod nohy.“

U vozu spatřím Armanda v postavení, které pro něj nevěstí nic dobrého. Huláká jak na lesy. Jacquet s Tomášem mu svírají obě paže (Tomáš mu ruku navíc zkroutil). Před ním stojí Colin rudý jako krocánek a mává mu nad hlavou kusem olověné trubky.

„No ne, copak se tu děje,“ řeknu co nejmírumilovnějším tónem.

Postavím se zády ke Colinovi, mezi něj a Armanda.

„Počkejte, vy dva, pusťte Armandovi ruce! Ať nám poví, oč jde.“

Tomáš a Jacquet ochotné poslechnou, v podstatě jsou mému zásahu docela rádi, protože se octli v poněkud prekérní situaci: drží Armanda už chvíli, a Colin pořád ne a ne se rozhodnout ho praštit.

„To on, tvůj kamarád,“ řekne Armand, kterému se taky velice ulevilo, a ukáže na Colina. „Urazil mě.“

Prohlížím si ho. Od té doby, co jsme se neviděli, pěkně ztloustl. To se věru nikomu jinému v La Roque nepovedlo. Chlap jako hora, ještě větší než Peyssou. Široká ramena a mohutná šíje prozrazují značnou sílu. Míval ještě před výbuchem takovou pověst, že stačilo, aby přišel na tancovačku, a sál byl v cuku letu prázdný.

Nakonec si tím věčným vyháněním lidí z tancovaček odradil i děvčata. Přestože měl na zámku pevný plat, zdarma bydlení, otop i světlo, žádná ho za muže nechtěla. Zůstal bez manželky, v městečku na něj zbyly jen staré škatule a utahané rachotiny, a tak zakysl ještě víc. Pravda, přitažlivý zrovna není: bledé oči, obočí a řasy úplně bílé, rozpláclý nos, vystouplá brada, trudovitá pokožka. To by ovšem ještě nebyl kámen úrazu. I ten největší šereda nevěstu vždycky najde. Na Armandovi však kromě surovosti odpuzuje, že mu narostly ruce dozadu. Nejraději by jen pouštěl hrůzu. Lidé mu mají za zlé, že se tváří jako šafář nebo hajný, a přitom není jedno ani druhé. A nejvíc se všem zprotivil, že začal dokonce chodit v jakési rádoby vojenské uniformě: na hlavě starou vojenskou loďku, černé semišové sako se zlatými knoflíky, černé rajtky, holínky. A samozřejmě pušku. Na tu nezapomeňme. Pušku i v době hájení.

„Že tě urazil?“ podivím se. „Copak ti řekl?“

„Řekl:,Běž do paďous’,“ žaluje roztrpčeně Armand „,Běž do paďous i se svým dekretem’.“

Udělám čelem vzad, obrácený zády k Armandovi mrknu na Colina a zeptám se: „Řekl jsi to?“

„Ano,“ potvrdí Colin, dosud rudý v tváři. „Řekl a…“

Nenechám ho domluvit.

„Že ti není hanba, ty jeden nevychovanče!“ obořím se na něj v nářečí. „Okamžitě to odvolej, přece jsme sem nepřišli, abychom se k lidem chovali hrubě.“

„No dobrá, odvolávám,“ řekl Colin, pochopiv konečně mou hru. „Jenže on mi zase řekl,prdelko’,“ dodá.

„Řekl jsi to?“ otočím se s přísnou tváří zpátky k Armandovi.

„Naštval mě,“ řekne Armand.

„No, počkej, počkej, to je trochu silné kafe!,Prdelko’ je mnohem horší než,běž do paďous’. Nemluvě o tom, že jsme tu hosty zdejšího faráře. To zas odsud až posud, Armande. Dovezeme vám krávu, půlku telete, dva pecny chleba a kilo másla, a ty nám nadáváš,prdelků’!“

„,Prdelko’ jsem řekl jemu,“ brání se Armand.

„Nám nebo jemu, to je jedno. Nic naplat, Armande, on to odvolal, ty musíš taky.“

„Když ti to udělá radost,“ řekne Armand, ale jen velice nerad.

„Výborně!“ skočím mu hned do řeči, protože cítím, že bude asi moudřejší nechtít na něm přespříliš. „To bychom měli! Když jste se teď usmířili, můžeme si v klidu povědět, oč vlastně běží. Mluvilo se o nějakém dekretu, co to má být?“

Než mi to Armand vysvětlí, mám zatím čas připravit si odpověď.

„A tys pochopitelně chtěl prosadit,“ obrátím se k němu, když domluví, „aby se dekret tvého faráře dodržoval. Bránil jsi Colinovi vystěhovat věci z krámu, protože podle dekretu patří teď jeho krám farnosti.“

„Ano, tak,“ přisvědčí Armand.

„No, v tom jsi měl, hochu, pravdu,“ řeknu. „Konal jsi svou povinnost.“

Armand na mne udiveně a trochu nedůvěřivě zírá, bílé řasy nad bledýma očima mu pomrkávají.

„Jenže, víš, Armande,“ pokračuji, „má to háček. My jsme na Malevilu taky vydali jeden dekret. A podle toho dekretu všechen bývalý majetek malevilských obyvatel, ať je kdekoli, patří teď hradu. Čili Colinův zdejší krám je nyní vlastnictvím Malevilu. Nechceš, doufám, říct, že ne,“ obrátím se přísně na Colina.

„Ne, to nechci,“ řekne Colin.

„Podle mého názoru,“ hovořím dál, „jde o zvláštní případ. Dekret tvého faráře se na něj nevztahuje, protože Colin nebydlí v La Roque, ale na Malevilu.“

„Může být,“ odsekne Armand arogantně, „ale rozhodnout o tom musí pan farář, ne já.“

„No dobrá,“ řeknu a vezmu ho za paži, abych mu umožnil elegantnější odchod, „jdi tedy za Fulbertem, vysvětli mu, co jsem ti říkal, a taky mu pověz, že jsme tady a je už dost hodin.

„Vy zatím nakládejte dál,“ dodám přes rameno, „dokud nedostanete nový příkaz. Nechci se chlubit, Armande,“ pokračuji důvěrným tónem, jakmile poodejdeme několik kroků, „ale dá se říct, že jsem tě dostal z pěkné šlamastiky. Jsou to hoši jak břitva a nejostřejší je malý Colin, děkuj zázraku, že ti nerozrazil lebku, ani ne tak kvůli nadávce, ale kvůli zdrobnělině. Narážku na svou malou postavu nikomu neodpustí. A vůbec, Armande,“ prohlásím a pevně mu stisknu paži, „přece si La Roque a Malevil nevyhlásí válku pro hromadu starého železa, které už stejně nikoho nevytrhne. Kdyby snad Fulbert nechtěl uznat právo Malevilu na Colinův krám a situace se natolik přiostřila, že by se začalo střílet, bylo by hloupé nechat se pro něco takového zabít, ne? A vezmi vás samotné, kdybyste vzali na zámku pušky a rozdali je zdejším lidem, není tak docela jisté, že by je obrátili zrovna proti nám.“

„Nechápu, jak jsi na tohle přišel,“ řekne Armand, zastaví se a pohlédne na mne, strachem a hněvem bílý jak stěna.

„Ale jen se, hochu, kolem sebe rozhlédni. Křičeli jste na sebe dost hlasitě, že? No, a podívej se! Jen se podívej! Ulice jak vymetená!“ Usměji se. „Nedá se říct, že by ti zdejší lidi zrovna pospíchali na pomoc, když tě moji tři hoši trošku zmáčkli.“

Odmlčím se, aby měl čas hořkou pilulku spolknout. Skutečně ji mlčky spolkne a s ní i mé zastřené ultimátum.

„Tak, já teď půjdu,“ řeknu po chvilce. „Spoléhám, že Fulbertovi vyložíš, jak se věci mají.“

„Uvidím, co dokážu,“ odvětí Armand, snaže se stůj co stůj opět zahalit v potrhané roucho ješitnosti.