Malevil

17

Jako předchozí noc, i tentokrát jsem si pro sebe vyhradil svítání. Až na jeden rozdíl: dovolil jsem Evelyně, aby spala u mě na matraci na zemi v kuchyni vstupní věže a držela se mnou poslední hlídku.

Má dva úkoly: jakmile jí stisknu rameno, poběží dát echo bojovníkům ve věži a pak hned osedlá v Porodnici Amarantu a obě bílé kobyly, abychom na ně v případě pronásledování mohli hned skočit. Goliáše s sebou nechci, bojím se, že by mezi kobylami začal ržát a prozradil nás.

Každý má přidělenou svou úlohu. Menou u padacího mostu. A Falvinka ve sklepě obytné budovy. V zásadě aby svou přítomností uklidnila krávy a býka, které jsme tam uvázali, ale hlavně abychom se zbavili jejího kdákání. Nic lepšího mě prosté nenapadlo.

Označil jsem střílny směrem od jihu k severu čísly jedna až sedm. Na Evelyninu výzvu se k nim všichni co nejrychleji a ve vší tichosti rozmístí. K číslu jedna Jacquet, k číslu dvě Peyssou, k trojce Tomáš, ke čtyřce já, k pětce Meyssonnier. Miette a Catie k šestce a sedmičce, střílnám přímo ve věži. Jsou důmyslně zalomené, což dá našim bojovnicím možnost střílet, aniž by je protivníkova odvetná palba mohla zasáhnout. V tom směru se všichni shodujeme: nemůžeme si dovolit ztratit jediné dvě ženy, na nichž spočívá budoucnost naší malé obce.

Hervé s Mauricem zaujali postavem venku v bunkru. Colin v samostatném krytu. Právě on jim dá znamení k střelbě výstřelem podle vlastního uvážení, ale ne dřív, než se Vilmain a jeho banda pořádně soustředí na nás.

„Vezmu si i luk!“ prohlásí navečer Colin.

„Luk! Máš přece pušku!“

„Taky jeden můj nápad,“ vysvětluje. „Poděsit je, rozumíš. Nikdo nic neslyší, odnikud se nezakouří, a lup ho! Šíp v pajšlu. To s nimi zatřepe. Ze šestatřicítky vystřelím až potom. Teprve až potom.“

Celý září, jakou lest zas vymyslel, a tak ho radši nechám být. Díváme se za ním večer z hradeb: odchází se šestatřicítkou na rameni, svůj obrovský luk křížem přes záda. Meyssonnier jen pokrčí rameny, ale Tomáš se naštval. „Taky mu všechno dovolíš,“ poznamená vyčítavě.

Mnoho jsem nespal, ale když sedím za svítání při své poslední hlídce na Meyssonnierově nízké stoličce u střílny číslo čtyři, cítím se stejně svěží a odpočatý jako předchozí noc. Springfieldku mám položenou hlavní na staletém kameni cimbuří, pažbou na stehně. Jak je to podivné! Já, člověk dvacátého století, a držím stráž na středověkých hradbách, na nichž kdysi hlídkovaly celé řady anglických lučištníků a protestantů v drátěných košilích! Nemít vedle sebe Evelynu a ve věži spící kamarády, sotva bych za tak obtížných podmínek tolik usiloval přežít. Kolik let ještě povedeme tenhle boj s tlupami? Tenhle otupující vojácký život neustále ve střehu?

Evelyna sedí vedle mne na své oblíbené nízké stoličce. Opírá se mi zády o levé lýtko a hlavou spočívá na mém koleně. Hlavou tak lehounkou, že ji skoro ani necítím. Nespí. Čas od času ji pohladím levičkou po krku a tváři. Její drobná ruka okamžitě přitom sáhne po mé. Máme domluveno, že nikdo z nás ani nešpitne.

Vím, že kamarádi sice obdivují, s jakou trpělivostí se o Evelynu starám, jak s ní cvičím, učím ji, ale náš vzájemný vztah je, přece jen šokuje. Kdybych z ní udělal svou ženu, možná by mě odsuzovali. Ale rozuměli by mi spíš. Je fakt, že už si nerozumím ani sám. Pouto mezi mnou a Evelynou je platonické, a přitom prolnuté smyslnými prvky. Zmocnit se jí netoužím, její drobné tělíčko mě však uchvacuje. I její průzračné oči, dlouhé vlasy. Vyroste-li jednou z Evelyny krásné děvče, jaký už jsem, patrně neodolám. Ale zároveň mi připadá, že bych tím cosi významného ztratil. Stokrát raději bych uvítal, kdyby zůstala, jaká je, a naše vztahy se nezměnily.

Dnes odpoledne, zatímco jsem chvilku podřimoval, objevila při uklízení“ v zásuvce mého psacího stolu malou, tenkou a ostrou dýku, kterou mi kdysi daroval strýček jako nůž na papír. Když jsem se probudil, řekla mi o ni.

„Co s ní budeš dělat?“

„Však víš.“

Ano, opravdu to vím. A nechci, aby mi to opakovala. Přikývnu.

Okamžitě provlékne kroužkem pochvy provázek a přiváže si dýku k pásku. Její maličká zbraň se večer stane předmětem poklon a žertů celého Malevilu. I já sám se jí zeptal, zdali s ní nehodlá „proklát“ Vilmaina. Jako bych spolu s ostatními věřil, že opravdu běží jen o dětinskou hru. Moc dobře však vím, jaké rozhodnutí se za ní skrývá.

Noc je svěží a chladná, inkoustová čerň teprve před chvilkou zešedla. Střílnou v průzoru cimbuří toho moc nevidím. Snažím se hlavně „ostražitě naslouchat“, abych užil Meyssonnierova obratu, zřejmé pozůstatku z dob, kdy navštěvoval vojenskou přípravku. Svítání bez ptáků je podivné tiché. Pomřeli. A vyhýbá se mi i Kra. Čekám. Ten bojechtivý kretén určitě zaútočí. Jednou zkrátka prohlásil, že to udělá, a nebude vědět, jak se z rozhodnutí vykroutit. A taky slepě spoléhá na svou technickou převahu spočívající v bazuce dávno zastaralého typu.

Člověku se z takového chlapa dělá nanic. Obzvlášť proto, že si jeho myšlenkové pochody umí předem snadno představit. Protože bazuku mám já, zákony budu určovat já. A jeho „zákony“ znamenají, že nás všecky povraždí. Zabili jsme mu dva „hošany“. Za to si „Malevil podá“.

Houby si podá. Celý den se o mne pokoušel strach, ale teď konec. Zmizel. Cesta je jasná. Až na nějaký ten, řekněme, poslední zbytek horečnatosti jsem klidný. Čekám každou vteřinou Colinovo zahoukání.

Čekám je, ale když se ozve, ustrnu jak solný sloup. Teprve když se mne Evelyna dotkne rukou, upamatuji se, že jí mám stisknout rameno. Přijde mi sice dost komické upozorňovat ji pohybem, na který už sama čeká, ale udělám to.

Odběhne, jak bylo dohodnuto, i se svou stoličkou, aby o ni někdo nezakopl, a já náhle klečím před sedátkem, na němž jsem před okamžikem seděl, opírám o ně levý loket a tisknu líc k dřevěné pažbě zbraně. Slyším – a jedním koutkem i vidím, protože noc se vteřinu od vteřiny jasní, jak se za mnou kamarádi rozmísťují. V naprostém tichu a pozoruhodně rychle.

Čas, který pak uběhne, je jako věčnost. Vilmain ne a ne se rozhoupat, aby vystřelil proti palisádě, a já, ta absurdnost, na něj v duchu soptím, že se tak málo hrne do role, kterou jsem mu ve scénáři přidělil. Vůbec si neuvědomuji, že bych byl v těch chvílích něco říkal, ale Meyssonnier mě později ujistí, že jsem bez ustání tiše mumlal: Co tam dělá, panebože, co tam dělá?

Konečně bouchne očekávaný výstřel. A v jistém smyslu nás zklame, není totiž zdaleka tak silný, jak jsem předpokládal. Zklame nepochybně i Vilmaina, střela totiž nesmete celou palisádu, ba dokonce ani nevyvrátí ze stěžejí křídla vrat. Prorazí v nich jen uprostřed díru o průměru asi půldruhého metru, ale jejich horní i spodní část, sice rozervaná, drží pevně dál.

Co se to stalo? Mám dát signál k střelbě táhlým hvízdnutím. Nedám ho. A přesto jeden jak druhý, mne nevyjímaje, najednou střílíme, každý nejspíš v přesvědčení, že soused něco zahlédl. Nezahlédl ovšem nikdo nic, není totiž co. Nepřítel se do průlomu nehrne.

Svědectví zajatců nám později celou situaci nevývratně potvrdí: pálíme na Vilmainovy hochy ve chvíli, kdy je vůbec nemůžeme zasáhnout, jsou totiž na cestě asi deset metrů pod palisádou, kde je chrání výběžek skály. Zastavíme je svou předčasnou a zcela bezpředmětnou střelbou právě ve chvíli, kdy už míří k průlomu v palisádě. Ne že by jim ublížila, odradily je však třísky, které pod naší boční palbou z poškozené palisády odletují, a koneckonců i déšť broků, jimiž naše lovecké pušky kropí aspoň dřevo, když ne je. Útočníci tedy zalehnou a začnou střílet. Jenže skalní výběžek, který stojí v cestě našim kulkám, brání zase jim ve výhledu na nás. Dvě armády, tváří v tvář jedna druhé, pálí jako zběsilé kamsi do vzduchu.

Nakonec mi to dojde a Meyssonnierovi zřejmě také, protože mi tiše řekne:

„Zarazme to. Je to blbina.“

Rád souhlasím, abych to však zarazil, potřebuji píšťalku (tu Peyssouovu). Prohrabávám kapsy, čelo v jednom potu, ale ne a ne ji najít. Při vší úzkosti si zároveň uvědomuji, jak jsem směšný. Generál, který nemůže velet svému mužstvu, protože ztratil píšťalku! Mohl bych samozřejmě vykřiknout: „Zastavte palbu!“ Slyšely by mě i Miette s Catie ve věži. Ale kdepak. Nevím proč, ale připadá mi v tu chvíli strašně důležité do puntíku plnit dohodnutá pravidla.

Nakonec tu vzácnou relikvii přece jen najdu. Spočívala zcela netajemně tam, kam jsem ji dal, totiž v kapsičce u košile. Třikrát krátce zahvízdnu, po několika vteřinách znovu, až konečné naše pušky umlčím.

Píšťalka však zřejmé probudila ve vojenské duši mého protivníka ozvěnu, protože zaslechnu až na hradby, kde se krčím, jak na své muže huláká: „Na co střílíte, bando pitomců?“

Divokou palbu vystřídá v jednom i druhém táboře ticho. Přeháněl bych, kdybych řekl hrobové, nikdo totiž neutrpěl ani škrábnutí. První fáze bitvy skončila fraškou. Vojska znehybněla. My ze své strany necítíme potřebu opustit kvůli nepříteli malevilské hradby, a jemu se ani trochu nechce vystavit se v průlomu o průměru půldruhého metru našim kulkám.

Co pak následovalo, jsem neviděl, líčení mám z úst našeho úderného oddílu před hradbami.

Hervé s Mauricem jsou zoufalí. Při umístění bunkru došlo k závažné chybě: je odtud sice dobře vidět z boku každého, kdo jde po malevilské silnici, ale jen pokud jde vztyčený. Jakmile přilehne k zemi, což se právě stalo, není z něho vidět ani mrť. Travnatý svah u cesty ho dokonale skryje. Hervé s Mauricem si mohou strčit pušky za klobouk. Nevědí ostatně, mají-li začít střílet, i kdyby se nepřítel vztyčil, protože Colinova puška se neozývá.

Colin má naopak stanoviště výtečné. Otočené proti Malevilu, čili s volným výhledem na cestu stoupající k palisádě. Krásně vidí útočníky, jak podél skály tisknou břicha k zemi. A když se Vilmain po mém zahvízdnutí zvedne na lokti a zařve: „Na co střílíte, bando pitomců?“, pozná podle Hervéova popisu jeho světlou oholenou lebku.

Napadne ho, že Vilmaina zabije. Myšlenka sama o sobě dobrá. Ale když nám Colin se svým šibalským úsměvem později líčí, jakým způsobem ji začal uskutečňovat, hrůzou nám běhá mráz po zádech.

Kdepak puška, to pro Colina není. Aby nepřítele „poděsil“ onou metodou „bez hluku a kouře“, která mu tak leží na srdci, rozhodne se pro luk.

Sám je malý, střelecké stanoviště těsné, luk dlouhý. Zjistí, že ho v té „krysí díře“ nenapne. Žádné neštěstí! Vyleze prostě z díry (pušku tam nechá!), s lukem v ruce se doplazí o tři metry dál k tlustému zčernalému kmeni kaštanu a pro větší pohodlí se za ním vzpřímí! V celé výšce! A klidné si vezme na mušku Vilmainova záda.

Vilmain se však naneštěstí pootočí, aby dal nějaký rozkaz, šíp ho o vlásek mine a zabodne se do zad jeho souseda, muže, který zřejmě obsluhuje bazuku, protože Colin spatří, jak mu z ruky vyklouznou dva nebo tři malé granáty a kutálejí se několik metrů dolů po cestě, až se zastaví. Raněný strašlivě vykřikne, vztyčí se (v tu chvíli ho vidí i dvojice v bunkru), a snaže se vyrvat šíp ze zad, šněruje si to zkroucený po silnici. Po několika metrech se zhroutí a na břiše sebou křečovitě škube, ruce zaťaté do země.

Poděsit nepřítele se Colinovi zaručeně povedlo, tím ale ještě není řečeno poslední slovo. A Vilmain stačil zahlédnout, odkud šíp vyletěl. Vykřikne rozkaz a dvanáct pušek včetně jeho v tu ránu pálí do kaštanu, za nímž se Colin tiskne k zemi, aniž může palbu opětovat, protože puška zůstala tři metry za ním a luk vleže nenapne, čili mu není k ničemu.

Slyším z hradeb ostrou palbu, nic však nevidím a nedokážu ani rozeznat, kdo na koho vlastně střílí, protože úderný oddíl venku před hradem má stejné zbraně jako protivník. Jsem k smrti zneklidněn, tři pušky kamarádů proti dvanácti Vilmainovým mi věstí nerovný boj. Vilmain dík početní převaze může také manévrovat a vpadnout našim do zad. A my jim nemůžeme nijak pomoci, leda vyjít z Malevilu, což by bylo šílenství.

Pro hochy v bunkru zůstává nepřítel ještě pořád skrytý. Ne; viděli ani Colina, jak opustil stanoviště, diví se jen, proč Vilmain tak zuřivě útočí na mlází, a protože vědí – přinejmenším Hervé, který ho s Jacquetem sám kopal, že z krytu je na cestu k Malevilu krásně vidět, nechápou, co to má znamenat, že Colinova puška stále mlčí.

Nejvíc je pochopitelně horko tomu, o koho běží. Uvědomuje si, že na vyváznutí nemá jedinou šanci. Je za svým zčernalým kaštanovým kmenem, sedmdesát metrů od nepřítele, zcela odříznut, bez pušky i možnosti ústupu, protože střely kolem něho z obou stran jen sviští. Slyší kulky z protivníkových šestatřicítek, jak se s tlumeným hvizdem zabodávají do stromu před ním a sem tam dokonce i sedřou z kůry hoblinu těsně vedle jeho hlavy. Pojal rozhodnutí. V příhodné chvíli, až palba na okamžik poleví, skočí do krytu, který i s puškou, pečlivě opřenou o otýpky chrastí, zeje necelé tři metry od něho. Palba však nepolevuje, pokud kulky nebubnují přímo do stromu, mňoukají s děsivou přesností zprava i zleva okolo něho. „Poprvé a naposled v životě,“ přizná později, „jsem toužil být ještě menší, než jsem.“

Když si Vilmain při pohledu na šíp, jímž mu Colin sprovodil ze světa maníka od bazuky, uvědomil, že má nepřítele i v zádech, podle výpovědi zajatců se v první chvíli řádné polekal. Protože však dotyčný nepřítel jeho střelbu neopětoval, došlo mu, že je bezbranný, a rozhodl se z úkrytu za stromem ho vypudit. Pošle dva ze staré gardy, aby se doplazili k pahorku a zprava protivníka obešli; čtyři nejlepší střelci ho zatím palbou přidrží, aby se nehnul z místa. Jen se však oba mazáci pár metrů odplazí, zavolá je zpátky. „Nechte to na mně,“ řekne, „na tomhle hošanovi si pošmáknu sám.“ Počítá nejspíš, že si tím u staré gardy lacino napraví reputaci, protože dobytí Malevilu se zatím nejeví tak slavně, jak sliboval.

Jak se zvedl, jeho silueta, vztyčená nad dosud ležícím mužstvem, rázem připomíná hrdinu. Pušku v ruce a pistoli za pasem, pustí se ledabyle houpavým krokem dolů po silnici, aby Colina obešel. Vzhledem k tomu, že Colin střelbu neopětuje a naše vlastní střely k němu přes skalní břeh nemohou, moc odvahy ho to nestojí.

Stejně jako celá jeho tlupa, i on sám byl před Hervém a Mauricem až dosud skrytý, ale jakmile se vztyčí a s okatou kočičí pružností starého rváče se začne frajersky kolébat po cestě, poskytne jim dokonalý terč. Hervé se nepohne, čeká dosud na Colinův signál a Vilmaina jenom pozoruje (později nám skvěle předvede způsob jeho chůze). Zato Maurice ve své nepohasínající chladné nenávisti na něj okamžitě zacílí, ústím hlavně ho sleduje, jak se nonšalantně klátí silnicí, a jakmile spatří, že se zastavil a zvedá k rameni zbraň, namíří mu přesně na spánek a vystřelí.

Vilmain padne k zemi s roztříštěnou lebkou, zabit nováčkem, kterému sám před měsícem vštípil zásady střelby vstoje s oporou. Palba na Colina ztichne a Colin skočí do krytu. Popadne svou šestatřicítku a dobře kamuflován i chráněn, začne pálit. Střelec je vynikající, rychlý a přesný. Skolí ráz na ráz dva muže.

Situace se během několika vteřin obrátila. Jean Feyrac, který se podle zajatců do výpravy proti Malevilu tak jako tak nehrnul, dá znamení k ústupu. Je to doopravdy ústup, žádný útěk. Nejbližší okolí krytu zasype ohňostroj kulek a donutí Colina schovat hlavu; když ji zase vystrčí, nepřítel je v tahu. Nicméně stačil odnést s sebou bazuku i náboje a posbírat pušky zabitých.

Colin vítězoslavně zahouká. V živote mi sova neudělala takovou radost. Zvěstuje mi, že nepřítel prchl a že přinejmenším Colin šťastně vyvázl.

Pošlu Tomáše otevřít bránu a řítím se po schodech z hradeb takovou rychlostí, že musím posledních pět stupňů přeskočit, abych nevzal pochopa. Tvrdě přistanu a s Meyssonnierem v patách utíkám k Porodnici.

„Skoč na Meluzínu!“ křiknu na něj přes rameno.

V běhu zajistím zbraň a řemen si přehodím křížem přes prsa. Evelyna zaslechla můj hlas a už vyvádí z Porodnice Morganu. Vezmu za uzdu Amarantu, ale je tak neklidná, že přemohu vlastní rozčilení a beze spěchu na ni promluvím, pohladím ji. Zprvu nedělá potíže. Jen však dojede k pobořené palisádě, zavětří, vzpříčí se na předních, vzpurně vztyčí šíji, zvedne hlavu a nehne se z místa. Plavá hříva se jí zachvívá. Na tváři mi vyrazí pot. Znám Amarantu, co dovede, když si postaví hlavu!

K mému úžasu a hluboké úlevě však tentokrát stačí několikrát jemně škubnout uzdou, dvakrát třikrát zamlaskat, a dá si říci. Jakmile projede Amaranta, druhé dvě klisny vykročí bez odporu za ní.

Tak tak stihnu napočítat čtyři mrtvé a zkonstatovat, že si nepřítel odnesl jejich zbraně, a už se vynoří na cestě úderná trojice z předhradí. Jsou tu všichni! Rozpálené tváře, zadýchaní, vzrušení. Zobjímám je, ale na dlouhé výklady ani projevy citu není kdy. Pomohu Mauricovi skočit na koně za Meyssonniera, Hervému, který mi připadá o hodné těžší, vyhoupnout se za Colina, a přitom si všimnu, že Colinovi kromě jeho šestatřicítky visí šikmo přes záda i luk. Vypadá na jeho malém těle obrovský a přečnívá mu pěkný kus nad hlavu.

„Luk tu nech! Bude ti v mlází překážet!“

„Nene,“ řekne Colin s hrdé ruměnou tváří.

Už chci nasednout, když si uvědomím, že jsme zapomněli opratě. Ale běžet pro ně, kolik ztraceného času!

„Evelyno, pojedeš s námi!“

,Já?“

„Ohlídáš koně.“

Samým blahem doslova zkamení. Popadnu ji za kyčle, neposadím, ale skoro hodím Amarantě na hřbet, a vyskočím za ni do sedla. Na začátku lesní stezky se otočím, ruku na Amarantině zadku, a tiše Colinovi řeknu:

„Pozor na luk. Pojedeme cvalem.“

„Jasně,“ ubezpečí mě s úžasně mužnou a vítěznou tváří.

V tu chvíli o jeho podílu na předchozím boji ještě nic nevím, ale stačí se na něj podívat, abych vytušil, že musel být značný.

Amaranta nebyla už dva dny venku. Začne natahovat dlouhé končetiny, aniž se dá prosit. Ucítím mezi nohama nádhernou sílu jejího startu a na čele svěží vítr jízdy. Evelyna v sevření mých paží je nadšením bez sebe. Sedí na koni výtečně, přidržuje se jen nepatrně hrušky sedla, a kdykoli se skloním, abych se vyhnul některé větvi, okamžitě se poddá mé váze, přemístí ruce a zlehka jimi spočine na Amarantině šíji. Hříva za kobylou vlaje a mně vlají na krk dlouhé Evelyniny vlasy, plavé takřka na odstín stejně jako Amarantina hříva. Do ticha zní jen rytmus kopyt tlumeně dusajících lesní půdu a šustot listí rozhrnovaného Amarantinou hrudí, které mě vzápětí šlehá do tváře. Za Amarantou, obtíženy větším nákladem, cválají poněkud těžkopádnější Morgana a Meluzína. Tělo jim pracuje jako dokonalý stroj. Ale Amaranta, to je oheň, krev, opojení prostorem. Tvořím s ní jediné tělo, sám se měním v koně, přejímám každý její pohyb, zvedám se a dosedám v rytmu jejího hřbetu a spolu se mnou Evelyna, lehká jako pírko. Její drobné tělíčko přitisknuté ke svému, cválám s neobyčejným pocitem rychlosti, plnosti a síly, cválám, abych zničil nepřítele, zajistil Malevilu bezpečnost a dobyl La Roque. Stáří ani smrt, nic mě v tu chvíli nemůže zasáhnout. Cválám. Radostí bych až křičel.

Uvědomím si, že jsem obě druhé kobyly o kus předstihl. Bojím se, že kdyby ztratily z dohledu vedoucího koně, mohly by nás prozradit ržáním. Při nejbližším stoupání převedu Amarantu do klusu. Trochu se brání, tepat čtyřmi statnými končetinami pěkně zostra lesní prsť jí vyhovuje. Na hřebeni, kde se stezka točí ostře doprava, raději zastavím, abych klisny vzadu nezneklidnil, kdybych jim s Amarantou zmizel z očí. Krajkovím mohutných kapradin, jež se mi tyčí zprava nad hlavou, zahlédnu nejprve hluboko pod sebou klikatou stuhu larocké silnice a na ní, z nejvzdálenější zatáčky, se náhle vynoří rozdrolený hlouček Vilmainových mužů. Jdou rychle, ale už dost roztroušené. Někteří nesou po dvou puškách.

Colin s Meyssonnierem už také dojeli. Položím prst na ústa a ukážu jim rukou na skupinku. Mlčky a se zatajeným dechem hledíme několik vteřin skrze kapradí na muže, které za nějakou chvíli postřílíme.

Meyssonnier zajede s Meluzínou po bok Amaranty, nakloní se a šeptne mi, že ho sotva slyším:

„Je jich ale jen sedm. Kde zůstal osmý?“

Má pravdu. Počítám, je jich skutečné jen sedm.

„Nejspíš někde vzadu.“

Pustím Amarantu opět cvalem, ale teď už mírnějším. Krotím ji dost dlouho; jak jsme prve stáli, všiml jsem si, že jsou obě bílé klisny zadýchaně. Opojení z jízdy je pro mne ostatně totam. Vítězství už nepůsobí kouzlem abstraktního nadšení. Nabylo teď podoby oněch zpocených nebožáků, kteří se plahočí dole po silnici.

Narazím na poslední znamení, jimiž jsem si vyznačil lesní stezku. Zahlédnu je ve chvíli, kdy už je protrhávám. Jsme u cíle.

„Evelyno, vidíš tu malou paseku? Tam je ohlídáš.“

„Všechny tři? Nešlo by uvázat je za otěže?“

Zavrtím hlavou. Obě kobyly nás dojedou, čtyři jezdci seskočí. Ukážu Colinovi a Meyssonnierovi, jak otěže svázat koním na šíji, aby se jim nezapletly pod nohy.

„Necháš je volně chodit?“ zeptá se Meyssonnier.

„Daleko neodběhnou. Nevzdálí se od Amaranty, a tu Evelyna podrží. Coline, běž jim ukázat, kde to je.“

Odejdou. Chvilku se ještě zdržím, abych Evelyně poradil, co s Amarantou, kdyby se nedala zvládnout. Stačí na ni sednout a vodit ji kolem dokola.

„Smím ti dát pusu, Emanueli?“

Sehnu se a v tu pravou chvíli provede Amaranta svůj oblíbený žertík: šťouchne mě hlavou do zad. Padnu na Evelynu, přesněji řečeno na vlastní lokty. Jsme jeden jak druhý vnitřně tak napjatí, že nám to vůbec nepřijde k smíchu. Vstanu. Evelyna také. Otěže z rukou nepustila. Tvář má zestárlou úzkostí.

„Nezabíjej je, Emanueli,“ šeptne. „Slíbil jsi jim na vyhlášce, že je ušetříš.“

„Poslouchej, Evelyno,“ řeknu, stěží ovládaje hlas, „je jich osm a mají skvělé pušky. Kdybych vykřikl, až je uvidím:,Vzdejte se!’, mohou se klidně rozhodnout spíš pro boj. A pustí-li se s námi do křížku, snadno se může stát, že bude někdo z Malevilu raněn nebo zabit. Chceš, abych riskoval takové nebezpečí?“

Mlčky sklopí hlavu. Opustím ji bez políbení. Když se však po několika metrech otočím a zamávám jí, okamžité odpoví. Stojí na pasece, ve vlasech drobnou skvrnu slunce, u pasu svou „dýku“, drobná a křehká uprostřed mohutných koní, z jejichž kůže na zadcích se páří. Až se mi nad tím mírumilovným obrazem sevře srdce, když si uvědomím, k jaké řezničině za chvíli vydám příkaz.

Kamarádi na mne čekají u srázu nad silnicí. Zopakuji instrukce. Nestřílet, dokud se neozve dlouhý hvizd. Tři krátké konec palby. Připomenu také rozložení sil. Dva stromy, na nichž je zavěšen drát s mou vyhláškou, stojí zhruba uprostřed rovného úseku silnice. My s Colinem zaujmeme postavení dvacet kroků před vývěskou, Colin na protějším svahu a já zde. Meyssonnier s Hervém se ukryjí dvacet metrů od ní, Meyssonnier na mé straně, Hervé naproti.

Rychle a v tichosti se rozmístíme. Past zaklapla. Oba příkré svahy, jež svírají silnici, se octnou pod křížovou palbou. Jakýkoli ústup bude nemožný. A stejně tak útěk vpřed.

S Colinem, odděleným ode mne sotva šířkou silnice, se mohu domlouvat pohledem a Maurice si nechávám u sebe, abych po něm mohl případně poslat vzkaz o čtyřicet metrů níž Meyssonnierovi, který ho zas bude moci předat svému protějšku Hervému.

Čekáme. Drátů s mou vyhláškou se očividně nikdo nedotkl. Ráno ho Vilmainovi hoši museli podlézt, neměli kleště, aby ho přeštípli. Za pár minut ho budou podlézat znovu. Právě tady mají své dostaveníčko se smrtí. Je bezvětří. Mé prohlášení, nehybné a kategorické, visí přes silnici, čtvrtka papíru se leskne v slunci. Mít dalekohled, mohl bych svá písmena i přečíst. Myslím na Evelynu. Ano, cítím, jaká je v tom krutá ironie, postřílet Vilmainovy muže jako králíky přímo pod vyhláškou, která jim slibuje, že budou ponecháni naživu. Právě Evelyna je však také jedním z důvodů, proč je musím pobít. Mohu snad zapomenout, čeho by byli schopni, kdyby jim plán vyšel a oni si „Malevil podali“?

Země pode mnou je studená, ale na hlavě, ramenou a na rukou už cítím hřejivé slunce. Maurice leží těsně vedle mne, skoro se dotýkáme lokty. Je mi příjemné, jakým způsobem dovede mlčet a nehýbat se. Nic na něm netíží, dokonce ani jeho přítomnost. Zmáčkli jsme dva keříky, které nám překážely, a beze slova čekáme, oči upřené na šedesátimetrový přímý úsek silnice mezi dvěma zatáčkami. Colin vidí dál než my, leží přímo nad druhou zatáčkou; stačí mu udělat čelem vzad a má před sebou dalších třicet metrů silnice, kam my už nedohlédneme.

Zaslechnu nejprve jakýsi podivný zvuk. Skřípot. Zdá se, jako by namáhavé stoupal směrem k nám. Na zvíře to nevypadá. Spíš na nějaký stroj. Něco jako když se navíjí na vratidlo řetěz rumpálu. Až na to, že tenhle skřípot chvílemi vynechává. Ale pravidelně: ozve se vždycky po dvou taktech.

S tázavě zvednutým obočím pohlédnu na Maurice. Nakloní se mi k uchu:

„Řetěz od kola?“

Má pravdu. Když to tak vezmu, kdoví neběží-li dokonce o kolo, které Fiflena schoval někde před Malevilem a my je pustili z hlavy, místo abychom je sebrali. Jestli se můj dohad potvrdí, dopustili jsme se těžké chyby a teď za ni zaplatíme.

Nemusím se totiž Maurice ani ptát, kdo je ten osamělec, který se právě vynořil ze zatáčky dole na silnici: pamatuji se na Hervého popis. Chlap s černým obočím, které mu přetíná čelo jedinou souvislou linkou. Jean Feyrac. Vyšlapává nahoru ke mne posledních šedesát metrů; rozeznávám mezi jeho nohama hlaveň bazuky. Přivázal ji k rámu, ale vyšlapat s ní do příkrého kopce ho stojí pěknou dřinu. Šněruje silnici zprava doleva, není vyloučeno, že bude muset z kola slézt. Času habaděj.

Času habaděj, ale co podniknout? Tvář mám zbrocenou potem. Feyrac je nový šéf bandy. A navíc podle Hervého chlap jako břitva a nemilosrdný. Musím ho zabít. Ale když ho skolím, dám tím echo celé bandě, která se vleče asi kilometr za ním. Jakmile vystřelím, chlapi se rozběhnou ze silnice do podrostu, ztratí se v něm, padnou možná na Evelynu a koně. Utkat, se i s nimi v podrostu každopádně znamená ztratit výhodné postavení a boj pěti proti sedmi může pak dopadnout všelijak.

Jak jsem předpokládal, u drátu sestoupí Feyrac z kola a sehne se, aby ho podlezl. Je to přisedlý, podsaditý chlap nerudné, uzavřené tváře. Jak se na něj dívám, s hrůzou vzpomenu na courcejacký masakr. Už jsem se však rozhodl: musím zatím pustit k vodě všechny jeho zločiny i bazuku a nechat ho projít. Velitel bez mužstva je méně nebezpečný než sedm štvanců odhodlaných uhájit kůži.

Pokračuje dál, už je přímo pode mnou. Oddělen ode mne jen výškou srázu, naskočí zas na Pougèsovo kolo a řetěz se opět rozeskřípe, pravidelně, k uzoufání. Blíží se k zatáčce. Každým okamžikem ho ztratím z očí. Křečovitě svírám v rukou springfieldku, na pažbu mi kapku za kapkou stéká pot.

Feyrac vjel do zatáčky. Už ho nevidím. Pak se všecko semele tak bleskově, že sotva věřím vlastním očím. Colin na protější straně silnice se vztyčí v celé výšce, rozkročí se jako při tréninku, levou nohu vpřed, předpisově napne luk a pečlivě zamíří. Jediný hvizd, a po půlvteřině hluk pádu. Sám nevidím nic, ale Colin má zatáčku jako na dlani. Radostně mi mávne rukou a zmizí v křoví. Zírám.

Nejsem dalek myšlenky, že je Colin doopravdy geniální a že mám pravdu, když mu „všechno prominu“, jak mi vytkl Tomáš. V tu chvíli mi ještě není známo, jak pod malevilskými hradbami opustil kryt i pušku a kvůli své milované zbrani vydal život všanc. Budiž, užil jí v nepravou chvíli, řečeno shovívavě. I když se později o jeho kousku dovím, na mé úctě k luku, jež se datuje od výpravy na Rybník, to stejně nic nezmění: spolehlivá a tichá zbraň pro boj ze zálohy.

Pozvolna se uklidňuji. Osmý byl tedy Feyrac. Necoural se vzadu za ostatními, jak jsem myslel. Statečně vyrazil na ústupu v čele bandy. O mnoho ji však podle mého nepředjel, protože cesta z Malevilu do La Roque na mnoha místech příkře stoupá. Velký náskok získat nemohl, zbývá mi tedy už jen pár minut. A ještě mi připadají dlouhé. Ležím na břiše v kapradí s Mauricem po boku a čas se nekonečně vleče.

Už je tu máme. Jdou roztroušeně po silnici, zrudlí, zpocení, zadýchaní, štěrk jim pod botama zvonivě skřípe. Hledím na jejich venkovanské hlavy, červené ruce, těžkou chůzi: pěšáci předem odsouzení v každé válce, včetně téhle naší. Být tady můj Peyssou, měl by pocit, že střílí sám na sebe.

Tři pochodují vpředu, zdá se, že ještě dost svěží. Několik metrů za nimi další dva a o kus dál se zmoženě vlečou dva poslední. Podle mých instrukcí k střelbě nám padne za oběť trojice v čele a dvojice na konci. Ti nejsilnější a ti nejslabší.

Zvednu k ústům píšťalku a přitisknu líc k pažbě. Podle dohody zkřížíme s Colinem palbu, abychom nemířili na týž cíl. Vezmu si na mušku toho, kdo půjde nejblíž při protějším kraji silnice, a Colin muže při mé straně. Maurice si kromě těch dvou může vybrat. Táž úmluva platí i pro Meyssonniera s Hervém na dolním konci silničního úseku.

Čekám, až vedoucí skupinka mine vyhlášku. Jakmile k ní dojdou oba prostřední, dlouze písknu a vystřelím. Všechny naše pušky třesknou v jediné salvě, s nepatrným zpožděním zazní jen tišší, sušší prásknutí Meyssonnierovy dvaadvacítky. Pět mužů sklesne. Nepadnou k zemi naráz jako ve válečném filmu, hroutí se velice zvolna, jakoby zpomaleně. Dva, kteří přežili, nepomyslí ani na to, aby se přitiskli k zemi, stojí jak zkamenělí, neschopni jakékoli reakce. Trvá dvě nebo tři vteřiny, než zvednou ruce. Bylo načase. Třikrát krátce písknu. Je po všem.

Otočím se k Mauricovi a tiše se ho zeptám:

„Kdo jsou ti dva?“

„Ten malý holohlavý s panděrem je Burg, kuchař. A ten hubený je Jeannet, Vilmainův pucflek.“

„Nováčci?“

„Ano, oba dva.“

Hlasitě z úkrytu vykřiknu:

„Tady Emanuel Comte, abbé z Malevilu. Burgu! Jeannete! Seberte od svých druhů pušky a postavte je k vývěsce.“

Oba hoši stojí celí vyjevení, strnulí, ruce se jim třesou, i pod opálením je vidět, jak zbledli. Jen se ozvu, prudce sebou škubnou. Zvednou hlavy. Na jednom ani na druhém svahu, jež svírají silnici, se nepohne ani jediný lísteček. Zmateně se rozhlížejí do všech stran. Otáčejí se dokonce i po vyhlášce, jako by můj hlas mohl snad vyjít z jejích písmen. Ještě před chvílí mě obléhali na Malevilu, a najednou jsem tady! A volám je jmény!

Uposlechnout příkaz se moc nehrnou, splní ho jen váhavě. K některým puškám se nedostanou jinak, než že musí pohnout mrtvým tělem, protože majitelé při pádu své zbraně zalehli. Provádějí to však, jak vidím, velice jemně a také se snaží nešlápnout do krve zabitých.

Když jsou hotovi, znovu třikrát písknu. Načež sklouznu dolů po svahu, přistanu na silnici a Maurice za mnou. Podobně sjede dolů Colin a o čtyřicet kroků níž Hervé s Meyssonnierem.

„Ruce za hlavu,“ přikážu stručně. Zajatci uposlechnou. Meyssonnier, jak vidím, jde od jednoho zabitého k druhému, aby se přesvědčil, jsou-li doopravdy mrtvi. Jsem mu za to vděčný. Nepůsobilo by mi žádné potěšení muset se té nepříjemné povinnosti ujmout sám. Nikdo nepromluví slovo. Pot ze mne jen leje, ale nohy mám ledové a ztuhlé. Udělám několik kroků po silnici, daleko však nejdu. Všude samá krev. Dívám se na ni, cítím její mdlý, a přitom vtíravý pach. Její červeň jako by na modravé šedi silnice doslova zářila. Vím však, že zakrátko ztratí lesk a zčerná. Ta drahocenná krev, kterou dřívější svět rozděloval na skupiny, shromažďoval a v konzervách ukládal do zásoby, zatímco jinde ji současně proléval v záplavách po zemi. Nepochopitelné lidské plemeno! Hledím na ty mladé nebožtíky. V krvavých loužích pod nimi ani jediná masařka, ani jediná muška. Krásná červená krev, prolitá zcela bez užitku – nepotřebná už ani hmyzu.

„Pane abbé,“ ozve se pojednou hubený zajatec.

„Pana abbého si odpusť.“

„Smím dát ruce dolů? Promiňte, ale chce se mi zvracet.“

„Běž, chlapče.“

Vrávoravě doklopýtá k příkopu, zhroutí se na kolena, natažené paže opře o zem. Záda se mu zvedají škytavým dávením. Sám cítím, jak se mi začíná dělat nanic. Otřepu se.

„Hervé, dojdi pro kolo a bazuku. A přesvědč se, je-li Feyrac doopravdy mrtvý.“

Otočím se k zajatcům, dovolím jim spustit ruce a usednout. Mají toho věru zapotřebí. Ten malý, holohlavý a břichatý je kuchař Burg. Černé oči jako trnky, lišácká tvář. Ten rozklížený hubeňour, kterému selhaly nervy, je Jeannet. Upírají na mne oči s pověrečnou úctou.

Dovím se hromadu věcí. Armand včera ráno na svou bodnou ránu zemřel. Sotva se Vilmain usadil na zámku, Josefa dostala vyhazov: nepřál si být obsluhován ženou. Vařil Burg a u stolu posluhoval Jeannet. Po Vilmainově příchodu opustil zámek i Gazel, ale z vlastní vůle. Pobouřilo ho zavraždění Lanouaille.

Nevěřím vlastním uším. Nechám si tu zprávu opakovat ještě jednou. Vida toho bezpohlavního šaška! Bravo! Kdo by v něm byl^: hledal tolik odvahy?

„Neběželo jen o řezníka,“ poznamenal Burg. „Gazel taky neschvaloval,upřílišněnosti‘.“

„Upřílišněnosti?“

„No, on tomu tak říkal. Myslel znásilňování.“ Hervé se vrací, tlačí kolo s přivázanou hazukou. Tvář nad černou bradkou má bledou, ztrhanou. Opře kolo o svah, shodí z ramene jednu ze dvou pušek a přistoupí k nám.

„Feyrac není mrtvý,“ řekne hlasem, který ztratil všechnu barvu. „Hrozně trpí. Poprosil mě o vodu.“

„No a?“

„Co mám dělat?“

Pohlédnu na něj.

„To máš jednoduché. Skočíš do auta, zajedeš do Malejacu a zatelefonuješ na kliniku pro sanitku. V neděli mu doneseme pomeranče.“

Zvláštní věc, lomcuje mnou hněv, ale při těch slovech z dřívějších časů mě postupně zaplaví smutek.

Hervé, hlavu sklopenou, škrábe špičkou boty po asfaltu.

„Moc se mi to nelíbí,“ hlesne přiškrceně.

Přikročí k nám Maurice.

„Já bych tam šel,“ nabídne se, a jak se na mne podívá, černé oči ve štěrbině víček se mu zalesknou. On nezapomněl. Na nic. Na kamaráda Reného ani na Courcejac.

„Jdu,“ řekne Hervé, jako by se začal probírat.

Sesmekne z ramene řemen pušky a odchází. Chůzi má každým krokem pevnější. Je mi jasné, co se stalo: Feyrac ho požádal, aby mu dal napít, a reflex vlastní lidskému živočichu ihned vykonal své. Feyrac byl tím okamžikem tabu.

Otočím se k zajatcům.

„Tak ještě jednou. Armand zemřel, Josefa dostala vyhazov a Gazel odešel. Kdo tedy na zámku vůbec zůstal?“

„No, Fulbert,“ řekne Burg.

„A Fulbert jedl u jednoho stolu s Vilmainem?“

„No jo.“

„Zavraždění Lanouaille mu nevadilo? Ani,upřílišněnosti’? Tys obsluhoval u stolu, Jeannete…“

„Fulbert sedal mezi Vilmainem a Fiflenou,“ prohlásí Jeannet. „Mohu říct jen tolik, že se v pití ani jídle nedal zahanbit a nachechtal se s nimi jen což.“

„Nachechtal se?“

„Hlavně s Vilmainem. Byli kámoši.“

No vida, situace se mi začíná jevit z docela jiného úhlu. Nejen mně. I Colin nastražil uši a Meyssonnierovi ztvrdla tvář.

„Dávej pozor, Jeannete, položím ti důležitou otázku. Snaž se odpovědět co nejpřesněji. Hlavně si nic nepřidávej.“

„Poslouchám.“

„Co myslíš, nebyl útok na Malevil Fulbertovým dílem? Nepřemlouval k tomu Vilmaina?“

„Jakpak by ne,“ odvětí Jeannet bez váhání. „Dobře jsem ho slyšel.“

„Co mu například říkal?“

„Věčně mu omílal, jaká je Malevil pevnost. A nabitá zásobami k prasknutí.“

„K prasknutí“, ovšem. To by se mu líbilo. A zabil by dvě mouchy jednou ranou: zbavil by se Vilmainova poručnictví v La Roque a nás vypudil jednou provždy z Malevilu. Že se tak čile spřáhl s hrdlořezem Vilmainem, zůstává želbohu těžko dokazatelné: jejich „kámošem“ u plného stolu nebyl nikdo z Laročanů svědkem.

Třeskne výstřel. Připadá mi neobvykle silný a jaksi překvapivě se mi při něm uleví. Podobnou úlevu vidím i na Meyssonnierovi, Colinovi, Mauricovi, dokonce i na obou zajatcích. Že by se teď, kdy poslední Feyrac padl, cítili víc v bezpečí?

Hervé se vrátil. Nese v ruce opasek, na němž visí pouzdro s revolverem.

„To je Vilmainův,“ řekne Burg. „Feyrac ho sebral, než dal signál k ústupu.“

Uchopím zbraň toho žoldáka. Ani v nejmenším netoužím ji nosit. Ani Meyssonnier, jak se přesvědčím tázavým pohledem. Ale vím o někom, koho ta pistole naplní blahem.

„Patří tobě, Coline. Feyraca jsi odpravil ty.“

Colin, tváře zčervenalé radostí, mužným gestem zapne kolem štíhlých boků pás s revolverem. Neujde mi, že se Maurice usměje a v očích jako trnky se mu čtverácky zableskne. Nemám v tu chvíli ještě tušení, že to byl on, kdo zabil Vilmaina. Až se to později dovím, budu mu vděčný, že projevil tolik laskavého pochopení a dovedl mlčet.

„Zajatci prohledají mrtvé a shromáždí všechny náboje,“ přikážu úsečně. „Pod Meyssonnierovým dohledem. Já se teď vrátím na Malevil pro vůz. Colin pojede se mnou.“

Nečekaje na Colina, vyšplhám vzhůru po svahu, a jen zapadnu do podrostu, kde už mě není vidět, dám se do běhu. Dorazím na paseku. Evelyna tam čeká, hlavou taktak dosahuje Amarantě k pleci. Upře na mne modré oči s výrazem tak šťastným, že se ve mně zvedne vlna hlubokého pohnutí. Vrhne se mi do náruče a já ji k sobě přitisknu, jako bych ji nikdy nechtěl pustit. Nepromluvíme jediné slovo. Oba víme, že ani jeden z nás by druhého nedokázal přežít.

Zapraskají větévky, zašustí listí. Colin. Vyprostím se a řeknu Evelyně: „Pojedeš na Morganě.“ Dosud na ni hledím, usmívám se. Naše chvilky radosti jsou kratinké, ale silou zato s ničím nesrovnatelné.

Vyskočím do sedla a nechám Evelynu, aby se vyhoupla sama, což při své drobné, ale obdivuhodně mrštné postavičce svede jedna dvě, pohrdne dokonce i nejbližším pařezem, který by jí pomohl dosáhnout líp k třmenům, a nevyužije ani svahu, jak to dělá Colin. Pravda, je obtěžkán zbraněmi, kromě šestatřicítky, luku a vlastnoručně vyrobeného toulce mu visí u pasu Vilmainův revolver a na krku dalekohled, který mi „zapomněl“ vrátit. Podrost je v těch místech hustý, s ohledem na Colinův luk vyjedu nejprve krokem. Morgana se mi drží těsně v patách, hlavu málem u Amarantina zadku, ale Amaranta má spadeno jenom na slepice, po vlastních družkách se kopyty neohání. Nejvýš je sem tam lehce hryzne do plece, aby jim připomněla svou nadvládu. Cítím v zádech Evelynin upřený pohled. Otočím se v sedle; v očích jí sedí otázka.

„Dva jsme zajali,“ řeknu.

A pobídnu kobylu do cvalu. Blízko Malevilu se přede mnou náhle vynoří Peyssou, ve tváři úzkost. Zprvu jsem ho neviděl, hlídkoval na svém předsunutém postavení v úkrytu při kraji silnice. „Nikdo ani škrábnutí!“ vykřiknu. Zašermuje puškou nad hlavou a radostně zahaleká. Překvapená Amaranta uskočí, Morgana ji napodobí a Meluzína nečekaným krátkým poskokem vyhodí Colina ze sedla, takže jí přistane obkročmo na šíji a rukama se křečovité chytne hřívy. Pohled na obě kobyly, které už zas nepohnutě stojí, Meluzínu naštěstí zklidní a Colin se může vrátit do původní pozice. Když ho vidíme, jak nesmírné komicky tápe zadní částí těla po sedle, až konečné ucítí hrušku, přehoupne se přes ni a dosedne, neubráníme se smíchu.

„Blboune!“ oboří se na Peyssoua. „Vidíš, cos málem způsobil!“

„No co!“ opáčí Peyssou, pusu od ucha k uchu, „já myslel, že přece umíš jezdit!“

Musím se tak smát, že radši seskočím na zem. Chechtám se jak před třiceti lety a do klukovských let mě ostatně vracejí i štulce a herdy, jimiž mě Peyssou zasype, sotva mě má na dosah. Vrhne se na mne jak mohutná doga, která nezná vlastní sílu. Oplácím mu to, mizerovi, zase nadávkami, protože zásahy jeho mohutných lopat zatracené cítím. Z Peyssouova láskyplného sevření mě naštěstí vyrve Catie s Miette. Právě k nám po cestě doběhly. „Poznala jsem tě podle smíchu,“ řekne Catie. „Až z hradeb!“ Popadne mě do náruče. Tomu říkám něžné, dokonce sametové objetí. A co teprve Miettino, u té jsem jak v měkké peřince. „Ty můj chuděro,“ řekne Menou, když mi za pár okamžiků drhne suchými rty po tváři. Pronesla to své „chuděro“ tónem, jako bych už byl mrtvý. Jacquet, který právě kopal jámu pro čtyři zabité nepřátele, na mne beze slova upírá oči, v ruce lopatu, a Tomáš se svým předstíraným nepohnutým klidem mi jen oznámí: „Boty jsem vzal, něco ještě vydrží. Založil jsem ve skladu zvláštní přihrádku.“

Falvinka se div nerozteče v slzách. Jak hrouda sádla na slunci, řinou se jí ze všech pórů. Blíž ke mně si netroufá, ještě nezapomněla, jak jsem ji včera sjel. Zamířím k ní sám a vtisknu jí krátkou, poctivou hubičku. Ze samého štěstí, že jsem zase zpátky na Malevilu, v lůně naší malé obce, mezi svými.

„Šest odděláno, dva zajati,“ oznámí malý Colin a rázuje si to sáhovým krokem, ruku na pouzdru pistole.

„Povídej, Emanueli!“ vyzve mě Peyssou.

V chůzi jen zamávám rukama nad hlavou.

„Není kdy! Okamžité se vracíme. A ty s námi. I Tomáš a Jacquet. Na Malevilu zůstane Colin a převezme velení. Jedli jste?“ otočím se k Peyssouovi.

„Něco málo jsme museli,“ odpoví, jako by se omlouval.

„Dobře jste udělali. Menou, připrav sedm obložených chlebů.“

„Sedm? Proč sedm?“ naježí se ihned Menou.

„Colin, já, Hervé, Maurice, Meyssonnier a dva zajatci.“

„Zajatci,“ zabrblá, „budeš takovou pakáž ještě živit!“

Jacquet zrudne jako pokaždé, kdykoli padne narážka na jeho někdejší postavení.

„Udělej, co ti povídám. Jacquete, běž zapřáhnout Goliáše do vozu. Další koně nebereme, jenom vůz. Ty, Evelyno, odsedláš s Catie kobyly. Jdu se teď trochu opláchnout.“

Nejenže se opláchnu. Osprchuji se, umyji si hlavu a oholím se. Všechno bleskově. A když už jsem v tom, s výhledem na vstup do La Roque se trochu vyparádím. Shodím utahané rajtky a zašlé obnošené holínky, které jsem nesundal z nohy ode dne, co se stala ta věc, a místo toho si obléknu bílé jezdecké kalhoty, v nichž jsem jezdíval na dostihy, nové, nebo skoro nové vysoké boty a bílé triko s rolákem. Objevím se v podhradí čisťounký, jen se svítím. Vyvolám takové ohromení, že vyjdou z Porodnice i Evelyna s Catie, v rukách hřebla a věchty. Přiběhne i Miette a předvede mimicky svůj obdiv. Uchopí nejdřív do štipce pramen svých vlasů a kůži na líčku (mám čisté vlasy a jsem pěkné oholený). Pak si zamne v prstech halenku a několikrát přitom otevře a zavře druhou ruku (má krásná košile září bělostí). Sevře si rukama pas a stiskne ho (vypadám v nových kalhotách štíhlejší.) A vůbec (nepopsatelné gesto naznačující mužnost), krásně mi padnou. Nad botami opět několikrát otevře a zavře ruku: pohyb, který symbolizuje sluneční paprsky a znamená, že se mi boty jen svítí stejně jako (viz výše) košile. Nakonec přitiskne všechny prsty pravé ruky k palci a několikrát je přiblíží ke rtům (moc ti to sluší, Emanueli!). A docela na závěr mě políbí.

Neuniknu ani mužskému pohlaví. Zahrnou mě špičkami. Zrychlím krok, ale všem neuteču. Rozhodně ne Peyssouovi, který s balíčkem chlebů spěchá za mnou a poznamená, že jsem vyšňořený, jako bych šel k prvnímu přijímání.

„Fakt!“ přisvědčí Catie. „Vidět tě takhle tenkrát v La Roque, nevzala jsem si Tomáše, ale tebe!“

„To jsem měl kliku!“ opáčím zvesela, skočím na vůz a chystám se posadit.

„Počkej! Počkej!“ volá Jacquet a hrne se ke mně se starým pytlem pod paží. Přeložený napůl ho pode mne rozestře, abych se od prken neumazal. To už se baví všichni. Usměji se na – Jacqueta, abych ho zbavil rozpaků.

Colin se zprvu smál s ostatními, ale najednou ho vidím, že stojí s posmutnělou tváří stranou. A jak Goliáš vykročí do ZPO, najednou mi vytane vzpomínka, že přesně jako dnes jsem byl oblečen na dostizích asi týden před osudnou událostí. Pozval jsem ho potom i s manželkou do restaurace. I po patnácti letech manželství jeden k druhému velice lnuli, a zatímco jsem objednával menu, drželi se pod stolem za ruce. Během jídla se mi tenkrát ustaraně svěřil, že jeho desetiletá Nicole má měsíc co měsíc angínu a dvanáctiletému Didierovi dělá potíže pravopis. A teď je to všechno proměněno v popel a spolu s pozůstatky Peyssouovy a Meyssonnierovy rodiny pohřbeno v malé truhličce.

„Coline,“ zavolám na něj, „nemá cenu na mě čekat. Všechno jim vylič. Jediný rozkaz: nevycházet z Malevilu, dokud se nevrátíme. Jinak velíš ty.“

Vypadá to, že se probudil. Pokyne mi rukou, ale stojí na témž místě ještě ve chvíli, kdy už jsme minuli vykuchaná vrata palisády a rozjeli se, provázeni Evelynou, Catie a Miette, které běží podél vozu, po malevilské cestě. Vykřiknu do hluku Goliášových kopyt a skřípotu kol na Miette, aby se Colina ujala, že na něj padl smutek.

Jacquet s opratěmi v rukou kočíruje vstoje. Tomáš sedí vedle mne, Peyssou naproti, dlouhýma nohama se málem dotýká mých.

„Něco ti povím, to budeš koukat,“ řekne Tomáš. „Prohlédl jsem Vilmainovy doklady. Nebyl vůbec důstojník, ale účetní!“

Zasměji se. Tomáš nehne brvou. Nevidí na věci nic komického. Skutečnost, že se Vilmain vydával za někoho jiného, považuje jen za další dokreslení jeho zločinů. Já ani tak ne. Už když nám ho Hervé líčil, napadlo mě několikrát, že Vilmain přehání, že jeho slovník zní poněkud silácky. Ale když si to jen člověk představí! Falešný kněz, falešný parašutista. Jeden podvodník vedle druhého! Že by to plodila nová doba?

Tomáš mi podá Vilmainův průkaz. Zběžně ho prolistuji, strčím do náprsní tašky a pak vyprávím zas já, jak si Fulbert omočil v nebezpečí, jímž jsme prošli. Peyssou rozezleně vykřikuje. Tomáš jen mlčky zatíná zuby.

Na místě, kde jsme zaskočili nepřítele, se shledáme s Meyssonnierem, Hervém, Mauricem a oběma zajatci. Všechny je naložíme, s nimi i pušky, bazuku, munici a kolo. Devět mužů představuje však pořádnou váhu i pro našeho Goliáše, v místech prudšího stoupání proto kromě Jacqueta všichni vždycky slezeme, abychom mu ulehčili. Hodí se mi to, mohu aspoň vyložit svůj plán.

„Nejdřív jednu otázku, Burgu: nemáte Jeannet nebo ty u lidí v La Roque nějaký vroubek?“

„A jaký vroubek bychom měli mít?“ odvětí Burg maličko rozhořčeně.

„Co já vím, nějakou surovost,,upřílišněnost’.“

„Něco ti povím,“ opáčí Burg a ctnost z něho čiší všemi póry. „Na surovost já si nepotrpím a Jeannet taky ne. A pokud jde o to druhé,“ dodá v náhlém záchvatu upřímnosti, „abych ti řekl pravdu, nenaskytla se mi ani příležitost. Bažant neměl u Vilmaina právo na nic. Probudit podezření, že bych mel zálusk na nějakou,upřílišněnost‘, v tu ránu bych byl dostal od mazáků nálož.“

Jedním uchem slyším za sebou Peyssoua, jak se Meyssonniera vyptává, co znamená „upřílišněnost“.

„Další otázka,“ pokračuji. „Hlídá někdo v La Roque jižní bránu?“

„Hlídá,“ řekne Jeannet. „Vilmain tam šoupl nějakého, chlápka z městečka, jmenuje se Fabre, já nevím, Fabre a nějak dál.“

„Fabrelâtre?“

„Ano.“

„Cože? Cože?“ ptá se Peyssou, protože zaslechl, že se směji, a přikročí k nám.

Povím mu, oč běží. Dá se taky do smíchu.

„A Fabrelâtrovi že dali do ruky pušku?“

„Dali.“

Rozesmějeme se ještě víc.

„Takže všechno půjde jako po másle,“ řeknu. „Až přijedeme k La Roque, ukážou se jenom Burg s Jeannetem. Nechají si otevřít. Odzbrojíme Fabrelâtra a Jacquet ho ohlídá zároveň s Goliášem.“

Odmlčím se.

,A pak začne fraška,“ dodám a vesele mrknu po Burgovi.

Usměje se také. Že jsem mezi námi dvěma navodil dojem jakéhosi spiklenectví, ho uvedlo v nadšení. Budoucnost se mu rýsuje v růžových barvách. Obzvlášť když přeruším řeč, nechám rozbalit balíček, který Peyssou dovezl, a rozdělím obložené chleby. Pohled na chléb je oba s Jeannetem doslova oslní, nejvíc ale Burga jakožto kuchaře.

„Ten chleba si pečete sami?“ pronese s úctou.

„No a co!“ opáčí Peyssou. „Na Malevilu umíme všecko, péct, zedničit, truhlařit, provádět instalatérské práce. Emanuel umí dokonce výborně dělat faráře. A já zase zedníka,“ dodá skromně.

O své nástavbě hradeb se samozřejmé nezmíní, ale má své veledílo očividně na mysli a hřeje ho u srdce, že je po sobě zanechá jako památku budoucím staletím.

„Horší je to s droždím,“ vmísí se do hovoru Jacquet zeshora z vozu. „Hnedle nám dojde.“

„Na zámku v La Roque je droždí na kupy,“ řekne Burg, šťastný, že nám může prokázat službu.

Zakusuje se bělostnými tesáky do sendviče a v duchu si říká, že se dostal do dobré rodiny.

„Plán vypadá takto,“ řeknu. „Zneškodníme Fabrelâtra, ale do městečka vstoupí jen Burg s Hervém. S puškami na rameni. Vyhledají Fulberta a oznámí mu: Vilmain dobyl Malevil. Zajali Emanuela Comta a posílají ti ho. Máš svolat všechny obyvatele do kaple a okamžitě nad ním vykonat soud.“

Reagují různě: Peyssou, Hervé, Maurice i oba zajatci se mým nápadem baví. Meyssonnier na mně utkví tázavým pohledem. Tomáš nesouhlasí. Jacquet se po mne z vozu otočí a nespouští ze mne pohled. Má o mne strach.

„Přesvědčíte se,“ pokračuji, „jsou-li doopravdy všichni v kapli, a pak pro mě přijdete k jižní bráně. Objevím se sám a beze zbraně, jenom v doprovodu Burga, Jeanneta, Hervého a Maurice; ti si hodí na rameno pušky. Začne proces. Ty budeš, Hervé, představovat Vilmainova mluvčího: musíš mi dát možnost, abych se hájil, a nechat mluvit každého z Laročanů, kdo bude chtít.“

„A co my?“ namítne Peyssou, rozmrzelý, že mu ujde chystaná podívaná.

„Vy zasáhnete až nakonec, až pro vás Maurice přijde. Objevíte se všichni čtyři a přivedete i Fabrelâtra. Jestlipak tě, Jacquete, napadlo vzít pro Goliáše oprať na uvázání?“

„Ano,“ přisvědčí, oči plné úzkosti.

„Vybral jsem Burga,“ vysvětluji, „protože jakožto kuchaře ho Fulbert zná, a Hervého pro jeho herecké vlohy. Mluvit bude jen Hervé. Nemusíte se tedy bát, že by se někdo z vás podřekl.“

Ticho. Hervé si hladí špičatou bradku s výrazem muže povolaného na pravé místo. Cítím, že už si svou roli v duchu zkouší.

„Můžete už zase nahoru,“ řekne Jacquet a zastaví Goliáše.

„Běžte zatím vy,“ otočím se k nováčkům a zajatcům a rukou je pobídnu. „Potřebuji si s kamarády ještě promluvit.“

Vidím, že začíná vznikat bolák jménem Tomáš, a chci ho proříznout, než nabobtná ještě víc. Počkám, až nás vůz o nějakých deset metrů předjede. Tomáše mám po levici, Meyssonniera po pravici, vpravo vedle Meyssonniera rázuje Peyssou. Jdeme všichni v jedné řadě.

„Co má to divadýlko znamenat?“ vybuchne přidušeně Tomáš. „Jaký to má všecko smysl? K ničemu to není, stačí popadnout Fulberta za krk, švihnout jím ke zdi a odstřelit!“

Obrátím se na Meyssonniera.

„Vidíš situaci taky tak?“

„Záleží na tom,“ řekne Meyssonnier, „co hodláme v La Roque podniknout.“

„Jak jsme si řekli: převzít moc.“

„Myslel jsem si to,“ přisvědčí.

„Ne že bych se do toho nějak hrnul, ale není vyhnutí. Slabost městečka oslabuje i nás, znamená pro nás trvalé nebezpečí. Může se ho zmocnit první banda, která se objeví, a použít ho jako základny k útokům proti nám.“

„Nemluvě o tom,“ poznamená Peyssou, „že v La Roque mají výborné pozemky.“

Myslel jsem i na to. Ale nechal jsem si to pro sebe, aby mě Tomáš neobvinil z hamižnosti. Byl by úplně vedle. V celé věci mi jde čistě o bezpečnost, ovládat a vlastnit mě nezajímá. Během několika málo měsíců mě veškerý smysl pro osobní vlastnictví zcela opustil. Už si ani nevzpomenu, že mi Malevil kdy patřil. Bojím se jen jediného: aby se jednoho dne nezmocnil městečka nějaký energický vůdce bandy a aby se bohaté pozemky v jeho rukou nezměnily v mocnou zbraň. Nechci vedle sebe souseda, který by nás mohl zotročit. Nechci také sám zotročit La Roque. Jde mi o spojení dvou obcí, které by si poskytovaly navzájem pomoc i ochranu jako dvojčata, ale přitom si každá zachovávaly svou vlastní osobitost. [3]

„V tom případě Fulberta odstřelit nemůžeme,“ prohlásí Meyssonnier.

„A pročpak?“ vybafne Tomáš.

„Abychom při převzetí moci neprolévali krev.“

„A obzvlášť krev kněze,“ vložím se do toho.

„Žádný kněz to není,“ řekne Tomáš.

„Ale někteří lidé ho za kněze považují, což vyjde úplně nastejno.“

„Dejme tomu,“ připustí Tomáš. „Ale stejně pořád nechápu, co tím svým představením sleduješ. Je to nesolidní, prostě tyátr.“

„Tyátr, ano. Ale za zcela přesným účelem: donutit Fulberta, aby před všemi obyvateli městečka odhalil své spřeženectví s Vilmainem. Bude si počínat tím cyničtěji, že se bude cítit na koni.“

„No a?“

„Poskytne nám tím doznání, které se nám hodí, až budeme soudit zas my jeho.“

„Ale bez rozsudku smrti?“

„Věř, že by mi nic neudělalo větší radost, ale už jsi slyšel, nejde to.“

„Co tedy?“

„Nevím, snad vypovězení.“

Tomáš se zastaví a my s ním, takže se vůz od nás vzdálí ještě víc.

„A kvůli tomu,“ řekne tiše, ale pobouřeně, „čistě proto, abys ho vyhnal, vydáš život všanc čtyřem chlapům, o kterých nemáš zdání, co jsou zač? Lidem z Vilmainovy bandy?“

Podívám se na něj. Konečně jsem pochopil, proč mu je můj „tyátr“ tolik proti mysli. V podstatě má stejný důvod jako Jacquet. Bojí se o mou bezpečnost.

Pokrčím rameny. Já sám v celém podniku žádné nebezpečí nevidím. Hervé s Mauricem měli od včerejška dost a dost příležitosti nás zradit. Neudělali to, bili se po našem boku. A druhým dvěma leží v hlavě jediné: co nejrychleji zapadnout do našeho společenství.

„Budou ale ozbrojeni, a ty ne.“

„Hervé s Mauricem si nechají své šestatřicítky i s plnými zásobníky. Burg s Jeannetem dostanou sice pušky, ale bez nábojů. A já mám tohle.“

Vytáhnu z kapsy strýčkův malý revolver. Napadlo mě sáhnout pro něj do zásuvky psacího stolu, když jsem se převlékal. Je to spíš hračička. Ale jak už jsem od přepadu v Rhunes zvyklý nosit na rameni neustále pušku, cítil bych se beze zbraně jako nahý. A vidím na Tomášovi, že ho má pistolka, byť malá, přece jen uklidnila.

„Mně se ten nápad zdá dobrý,“ prohlásí Meyssonnier, když nechal otázku postupně projít všemi mozkovými laloky a důkladně ji přežvýkal. „Když už nejsou na zámku Josefa s Gazelem, lidé z La Roque nemohou mít vůbec tušení, nakolik se Fulbert bratříčkoval s Vilmainem. Prozradí se už jen tím, že mu vyhoví a začne tě soudit. Ano,“ potvrdí ještě jednou s vážnou, znaleckou tváří, „když to tak vezmu, je to dobrá věc. Donutíme nepřítele, aby se odhalil.“