Malevil

15

Dva dny po návštěvě starého Pougèse jsem vyslal za svítání špehy k larockým hradbám. Nabyl jsem tím jistoty, že Fulbertova obrana za mnoho nestojí a dobýt městečko nebude problém. Obě brány byly sice střeženy, mezi nimi však běžely dlouhé hradby, které nikdo nehlídal a které nebyly tak vysoké, aby se na ně nedalo vyšplhat po žebříku nebo ještě spíš po laně s hákem.

Výpravu proti městečku jsem stanovil na příští den, ale v rozporu s míněním ostatních jsem trval na tom, že přístupové cesty k hradu musí být tentokrát střeženy až do rána. Protože v Rhunes už nebylo po sklizni co hlídat, stáhla se noční stráž do bunkru, který jsme vykopali v kopci u Sedmi buků. Bylo odtud krásně vidět na cestu k Malevilu i na palisádu.

Protože nás ráno čekala výprava proti La Roque, kamarádi soudili, že bychom se na ten velký den měli uchovat svěží, a do noční hlídky mimo hrad se jim příliš nechtělo. Rozhodl jsem se jít příkladem a uvelebil se s Meyssonnierem v bunkru sám.

Při ničem tak nepoklesnete na duchu jako při noční hlídce. Běží při ní čistě o kázeň a rutinu. Člověk tam trčí, čeká, kdy se něco stane, a většinou se nestane vůbec nic. Tomáš a Catie si mohli svou noční směnu krátit aspoň milováním, i když bunkr přes všechnu Meyssonnierovu snahu co nejlíp ho vybavit nebyl, k podobným kratochvílím zrovna nejvhodnější. Stěny výkopu jsme stejně jako v Rhunes podepřeli otýpkami z chrastí Dno vyložené podlážkou se mírně svažovalo a v jednom místě byla stružka, jež vyváděla dešťovou vodu ven na svah. Bunkr jsme zastřešili kromě větví ještě plechem a zakryli ho vrstvou hlíny zježené tu a tam chomáčky trávy, aby celý povrch připomínal mlází jež v onom pozdním jaru prudce vyrašilo na všech stranách. Okolí jsme posázeli nízkými listnatými keři; nezacláněly nám výhled, ale z cesty k Malevilu maskovaly bunkr tak dokonale, že se mezi okolními zuhelnatělými kmeny a křovinatým porostem nedal rozeznat ani dalekohledem.

K severu a východu zůstal bunkr ve výši hrudi otevřený, abychom dobře viděli k palisádě a mohli tím směrem případně i střílet. Od severu a východu přicházely však bohužel také deště a hlavní větry, takže nám při bouřích, jež se s oblibou rozpoutávaly v noci, mnoho neposloužila ani přečnívající střecha a byli jsme někdy zmáčení jak myši.

Střídal jsem se s Meyssonnierem v bdění a spánku tak, aby na mne vyšlo svítání; považoval jsem je za nejnebezpečnější chvíli, protože chce-li se nepřítel přiblížit k cíli, musí z něho přece jen aspoň něco vidět.

K uším mi nedolehl sebemenší zvuk. Všechno se odehrálo jako v němém filmu. Zazdálo se mi, jako bych na malevilské cestě zahlédl nějaké dva stíny, jež se blíží k palisádě. Říkám „zazdálo“, protože v první chvíli jsem tomu nevěřil. Na vzdálenost sedmdesáti metrů je člověk cosi velice maličkého, a když se ten drobný tvar, sám o sobě šedivý, tiše pohybuje v době mlhavého rozednívání na pozadí šedé skály, říkáte si, není-li to jen přelud. Kdoví zdali jsem dokonce trochu nepodřimoval? Asi ano, protože jen jsem přiložil dalekohled k očím, trhlo to se mnou, a jak jsem se ho snažil zaostřit – což nebylo v oné rozplývavé mlhavosti nic snadného, rázem jsem se přes všechen chlad časného rána začal potit. Ale půda se už zřejmé ohřívala. Ze země stoupaly páry, kupily se v prohlubních a kolem skalního srázu se trhaly na cáry. Nakonec jsem se zaměřil na palisádu, čočky přece jen seřídil a zvolna pak jel dalekohledem podél skály k západu.

Prozradily je tváře. Odrážely se od okolní šedi jako dvě kulaté růžové skvrnky. Překvapilo mě, že jsou v té mlze a ranním šírání obě dvě tak jasně zřetelné. Těla, oblečená v bezvýrazných barvách, splývala se skálou mnohem víc, ale když jsem se teď mohl držet oněch dvou růžových skvrnek, přece jen jsem dokázal matně zachytit jejich obrysy.

Blížili se zvolna po cestě k Malevilu, a jak se mi zdálo, snažili se držet co nejblíž u skalní stěny. Teď už jsem rozeznával i postavy. Jeden se zdál mnohem vyšší a statnější než druhý. Každému se v ruce pohupovala puška, ale nestačil jsem zírat jaká: lovecké se ani jedna z nich nepodobala.

Zatřásl jsem Meyssonnierem, a sotva otevřel oči, zakryl jsem mu ústa rukou a šeptl mu:

„Buď zticha. Před palisádou jsou dva chlapi.“

Zamrkal, odstrčil si mou ruku z úst a vydechl:

„Ozbrojení?“

„Ano.“

Podal jsem mu dalekohled. Seřídil si čočky podle svého a pak něco řekl, ale tak tiše, že jsem mu nerozuměl.

„Co povídáš?“

„Že nemají rance,“ odvětil, vraceje mi dalekohled.

Smysl jeho poznámky mi zprvu nedošel. Vytanula mi znovu až po chvíli. Seřídil jsem si zas čočky. Svítání pokročilo, růžové tváře pocestných už se mi nejevily jako skvrny, ale nabyly zřetelných obrysů. Neměly v sobě nic vychrtlého, nic, co by připomínalo loupeživou tlupu z údolí. Tohle byli dva mladí, statní, dobře živení mladíci. Větší přistoupil k palisádě a z jeho postoje jsem uhodl, co dělá. Četl si nápis, který jsme tam přibili pro návštěvníky. Na velkém bíle natřeném čtverci z překližky tam stálo černými písmeny z Colinovy ruky:

PŘICHÁZÍTE-LI JAKO PŘÁTELÉ, ZAZVOŇTE NA ZVONEK. NA KAŽDÉHO, KOHO PŘISTIHNEME, ŽE BY CHTĚL PŘELÉZT PALISÁDU, BUDEME STŘÍLET.

MALEVIL

Výtvor to byl málem umělecký. Colin si každé písmeno nejdříve předkreslil tužkou a pak teprve namaloval. Štětec si nůžkami sestřihl do špičky, aby nepřetahoval. Měl sto chutí nakreslit pod slovo Malevil ještě lebku a zkřížené hnáty, ale to jsem mu zatrhl. Text mi svou stručností připadal dostatečně pádný.

Muži pátrali každý na svou pěst po nějaké skulině, kudy by mohli nahlédnout za palisádu. Pátrali samozřejmé marně. Jeden z nich dokonce sáhl do kapsy a začal do starého ztvrdlého dubu bodat nožem. Meyssonnier zrovna držel dalekohled, podal mi ho a s útrpnou tváří šeptl:

„Koukni se na toho blbce.“

Koukl jsem se, ale ve chvíli, kdy jsem zaostřil, muž se už pokusu vzdával. Zamířil ke svému druhovi. Stáli proti sobě a zdálo se, že se o něčem domlouvají. Připadalo mi, že se nemohou shodnout, ten větší několikrát pokynul k cestě, z čehož jsem usoudil, že by se asi nejradši pustil zpátky, kdežto malý hodlal pokračovat. Ale v čem? Nebylo mi to jasné. Přece si snad nepředstavuji že by mohli ve dvou zaútočit na Malevil?

K nějakému rozhodnutí však přece jen asi došli, protože si jeden po druhém přehodili řemen pušky přes prsa. (Tvar jejich zbraní mě v tu chvíli zarazil.) Pak se ten vetší opřel zády o palisádu, sepjal dlaně ve výši podbřišku a nastavil je menšímu, aby po nich mohl vyšplhat. V tu chvíli mi vyvstala na mysli Meyssonnierova poznámka, že ani jeden z nich nenese ranec. No ovšem, přímo bilo do očí, oč běží. Ti dva nebyli sami. Nehodlali zaútočit na Malevil, ani do něj vniknout. Patřili k nějaké tlupě a přišli před útokem obhlédnout terén podobně jako my včera v La Roque.

Spustil jsem dalekohled a rychle šeptl Meyssonnierovi:

„Odrovnám toho malého a velkého se pokusím zajmout.“

„To v instrukci není,“ odvětil Meyssonnier.

„Měním instrukci,“ odvětil jsem tónem nepřipouštějícím námitek.

Pohlédl jsem na něj, a třebaže na žerty nebyl pravé čas, dostal jsem najednou chuť se zasmát. Meyssonnierova poctivá tvář skýtala totiž dokonalý obraz bolestného zápasu, který v jeho duchu sváděla úcta k instrukci s poslušností, jíž je povinován veliteli.

„Ty střílet nebudeš. Je to rozkaz,“ dodal jsem týmž nesmlouvavým tónem.

Přiložil jsem pušku k líci. Puškohled springfieldky mi zřetelně ukázal růžový profil menšího z obou mužů. Stál druhému na ramenou zaklesnutý rukama za hořejšek palisády a centimetr za centimetrem sunul tvář vzhůru, aby se dostal očima k příčnému trámu. Na tu vzdálenost to byla se zaměřovačem hračka. Projela mnou myšlenka, že ten malý, zdravý mládenec má před sebou vlastně už jen jednu či dvě vteřiny života. Ne proto, že by chtěl přelézt palisádu, nic podobného nezamýšlel, ale nesl teď v hlavě poznatky užitečné pro útočníka.V hlavě, která se pod kulkou springfieldky roztříští jak ořechová skořápka.

Zatímco se chlápek dlouze, pečlivě rozhlížel, netuše, nakolik už jsou všechny ty posbírané znalosti k ničemu, zaměřil jsem křížek dalekohledu na jeho ucho a vystřelil. Vymrštil se vzhůru jako v akrobatickém saltu mortale a zřítil se na zem. Jeho společník na celou vteřinu ztuhl, pak udělal čelem vzad, vzal nohy na ramena a už pádil dolů po malevilské cestě. Vykřikl jsem na něj:

„Stůj!“

Běžel dál.

„Stůj, dlouháne!“ zahulákal jsem, div mi plíce nepraskly.

Přiložil jsem k líci springfieldku. A právě v okamžiku, kdy už jsem zaměřoval křížek na jeho záda, k mému úžasu se zastavil. Zavolal jsem na něj:

„Dej obě ruce za hlavu! A vrať se k palisádě!“

Došel zvolna zpátky, pušku stále na řemeni přes prsa. Nespouštěl jsem z ní oka, připravený vystřelit při sebemenším podezřelém pohybu.

K ničemu však nedošlo. Muž se zastavil kousek před palisádou. Pochopil jsem, že dál se mu nechce, protože netouží mít znovu před očima roztříštěnou lebku svého druha. V tu chvíli se rozhoupal zvon ve vstupní věži. Počkal jsem, až dozní, a pak vykřikl:

„Otoč se tváří ke skále a ani hnout!“

Uposlechl. Předal jsem springfieldku Meyssonnierovi, vzal si jeho karabinu dvaadvacítku a spěšně mu přikázal:

„Drž ho na mušce, dokud nepřejdu na druhou stranu. Jakmile tam budu, přijdeš za mnou.“

„Myslíš, že to jsou členové nějaké tlupy?“ řekl Meyssonnier a přejel si jazykem po vyprahlých rtech.

„Určitě.“

Náhle zavolal z hradeb vstupní věže čísi hlas, myslím Peyssouův:

„Comte? Meyssonniere? Všechno v pořádku?“

„V pořádku.“

Slézt z kopce u Sedmi buků a vyšplhat na protější svah mi trvalo dobře minutu. Muž se nepohnul. Stál obličejem ke skále, ruce za hlavou. Všiml jsem si, že se mu lehce třesou nohy. Za palisádou se ozval Peyssou:

„Mám otevřít?“

„Ještě ne. Čekám na Meyssonniera.“

Hleděl jsem na chlápka. Metr osmdesát, husté černé vlasy, šíje mladíka. Stejná vazba jako Jacquet, jenže štíhlejší. Statný, ale urostlý. Oblečený podobně, jak chodívají ve všední den zdejší mladí rolníci: džínsy, nízké holínky a vlněná kostkovaná košile. Na něm však ten oblek působil elegantně. I v celém jeho držení byl jakýsi švih. Na důstojnosti mu neubrala dokonce ani pokořující pozice, v níž jsem ho nutil stát.

„Odeber mu zbraň,“ řekl jsem Meyssonnierovi, když ke mně došel.

Hlaveň své karabiny jsem přitiskl zajatci na záda. Okamžitě a bez vybízení zvedl ruce, aby mu mohl Meyssonnier přetáhnout řemen pušky přes hlavu.

„Armádní,“ poznamenal Meyssonnier s respektem. „Typ 36.“

Vytáhl jsem z kapsy kapesník, přeložil ho a řekl:

„Zavážeme ti oči. Spusť ruce dolů.“

Podvolil se.

„Ted“ se můžeš otočit.“

Obrátil se a já konečně spatřil jeho tvář. Krom očí, samozřejmě. Mohlo mu být nejvýš dvacet. Tvář měl oholenou až na malou, pečlivé do špičky sestřiženou černou bradku. Působil dojmem poctivého, solidního chlapíka. Konečné slovo budou mít ovšem oči.

„Vezmi od mrtvého pušku,“ přikázal jsem Meyssonnierovi, „a nezapomeň na munici, určitě u sebe nějakou má.“

Meyssonnier cosi nespokojeně zahučel. Až dosud se pohledu na zabitého a jeho roztříštěnou hlavu vyhýbal. Stejně jako já.

„Můžeš otevřít, Peyssou.“

Otočila se horní závora, pak dolní, po nich obě příčné. A ještě cvaknutí: visací zámek.

„Další šestatřicítka,“ řekl Meyssonnier a vstal.

Objevil se Peyssou, zalétl pohledem k mrtvému tělu, opálená tvář mu zbledla. Převzal od Meyssonniera obě šestatřicítky se slovy:

„To ho tak zřídila springfieldka?“

Meyssonnier ani muk.

„To jsi střílel ty?“ nedal se Peyssou odbýt, vida, že springfieldku drží Meyssonnier.

Ten jenom zavrtěl hlavou.

„Ne, to já,“ řekl jsem podrážděně.

Položil jsem mladíkovi dlaň na záda a postrčil ho dovnitř. Peyssou opět zavřel. Než jsme vkročili na pruh země bez pastí, vzal jsem zajatce za paži a dvakrát nebo třikrát jím zatočil kolem dokola. Opakoval jsem to cestou k vstupní věži ještě třikrát nebo čtyřikrát. Peyssou s Meyssonnierem šli mlčky za mnou. Meyssonnier ztratil řeč od chvíle, kdy vyprazdňoval kapsy mrtvému, a Peyssou zas proto, že jsem na něj vyjel.

Dvě z dřevěných výplní, jimiž jsme uzavřeli otvory po někdejším cimbuří na hradbách u vstupní věže, byly otevřené. Tuše za nimi tváře, zvedl jsem hlavu a položil prst na ústa.

Colin otevřel vrata. Počkal jsem, až zase zamkne, načež jsem pustil zajatcovu paži, vzal Meyssonniera kousek stranou a tiše mu řekl:

„Odveď vězně do obytné budovy a trochu to s ním cestou šněruj; přehánět to ale nemusíš. Přijdu za tebou.“

Jakmile se Meyssonnier se zajatcem vzdálil, pokynul jsem Colinovi a Peyssouovi, aby je zpovzdálí sledovali, ale mlčky.

Z hradeb právě slézaly po kamenném schodišti obě starušky, Miette, Catie, Evelyna, Tomáš a Jacquet, I jim jsem dal znamení prstem na ústech. Teprve když ke mně došli, potichu jsem každému určil, co má dělat:

„Tomáš s Miette a Catie zůstanou na hradbách. Evelyna taky. Ty, Jacquete, dej svou pušku Miette. Půjdeš s námi. Menou a Falvinová taky.“

„A proč ne já?“ namítla Catie.

„Ptát se budeš až potom,“ odbyl ji suše Tomáš.

Evelyna se kousala do rtů, nespouštějíc ze mne oči, ale ani nepípla.

„To je nespravedlivé,“ zašeptala Catie rozzuřeně. „Každý zajatce uvidí! Jenom my ne!“

„No právě,“ podotkl jsem. „Nechci, aby zajatec viděl vás, Miette a tebe.“

„Hodláš ho tedy pustit,“ řekla Catie s náhlou živostí v hlase.

„Jistě, když to půjde.“

„To je ale vrchol,“ rozhořčila se Catie. „Oni ho pustí a my ho ani neuvidíme!“

„Vidíš snad mě, nebo ne?“ vyjel jsem na ni. „To ti nestačí? Potřebuješ okouzlovat ještě toho chlapa? A ke všemu nepřítele?“

„Kdo říká, že ho chci okouzlovat,“ odsekla Catie se slzami v očích. „Věčné se mi omílá jedno a totéž, už toho mám dost!“

Miette, která celou scénu sledovala s výrazem hlubokého nesouhlasu, udělala náhle cosi nečekaného: sevřela Catie levičkou kolem ramen a přitiskla jí ruku na ústa. Catie se bránila jak lvice. Ale Miette ji držela, zkrocenou a němou, a nepovolila.

Postřehl jsem na sobě Evelynin upřený pohled. Pohled skromné, vzorné dívenky. Která na rozdíl od jiných poslouchá. A bez odmlouvání. Při všem spěchu jsem se na tu malou farizejku musel usmát.

„Jdeme, Jacquete?“

Jacquet se ocitl v nesnázích. Řekl jsem mu, aby odevzdal svou pušku Miette, ta však měla obě ruce zaneprázdněné.

„Předej pušku Tomášovi,“ prohodil jsem přes rameno, už na odchodu.

Vzápětí už jsem ho slyšel, jak za mnou běží.

„Byla taková vždycky,“ řekl polohlasem, když se mnou srovnal krok. „Už ve dvanácti. Věčně se musela lísat. Tak to taky začalo na Rybníku s otcem. Ale stejně se nepoučila.“

„Ach, kdepak ta a Miette!“ dodal po chvíli. „Ani srovnání?

Nic na to neodpovím. Nechci, aby se má kritika případně někomu donesla. A taky jsem pěkně nakvašený. Tomáš pochopil, ale Catie ne. Ještě pořád ne. Neukázněnost trvá.

Zajatec sedí se zavázanýma očima v hradní síni obytné budovy. Na Momově, nyní Jacquetové místě na dolním konci stolu, zády ke krbu. Už se rozednilo, ale slunce ještě nevyšlo. Jedno z oken – to, k němuž má zajatec nejblíž – je pootevřené. Vzduch je vlahý. Čeká nás opět krásný den.

Pokynu ostatním, aby se posadili. Uvelebí se na obvyklých místech, každý s puškou mezi nohama. Starušky zůstaly stát, Falvinka výjimečně drží jazyk za zuby. Tou dobou pravidelně snídáme a vše je také připraveno. Na kamnech svařené mléko, na stole hrnky, pecen chleba, domácí máslo. Najednou cítím, jak mám prázdný žaludek.

„Sundej mu pásku, Coline.“

Konečně vidíme zajatci do očí. Chvilku prudce mžiká, pak si zvolna přivykne. Pohlédne na mne, na kamarády, vidí i hrnky, chleba, máslo. Jeho oči se mi dost zamlouvají. Jeho chování také. Umí se držet. Je bledý, ale nesložil se. Rty má suché, ale rysy pevné.

„Máš žízeň?“ zeptám se ho tónem, z něhož si nic nevybere.

„Mám.“

„Co bys radši? Víno, nebo mléko?“

„Mléko.“

„Něco k jídlu?“

Váhá.

„Chceš něco k jídlu?“ opakuji.

„Rád.“

Promluvil tiše. Dal přednost mléku před vínem. Rolník to tedy nebude, i když se mi nezdá, že by měl k venkovanu daleko.

Pokynu Menou. Naleje mu hrnek mléka a uřízne krajíc chleba znatelně tlustší, než jakým mrskla před starého Pougèse. Jak už jsem říkal, na pěkné mládence si Menou potrpí. A náš zajatec opravdu hezký je, černé oči, černé vlasy, matně bledá pleť, s níž výrazně kontrastuje špičatá, rovněž černá bradka. A vazoun je taky, třebaže štíhlý. Menou totiž muže hodnotí i z hlediska způsobilosti k práci.

Namaže mu chleba máslem a podá mu ho. Zajatec se k ní od krajíce pootočí, synovsky se na ni usměje a dojatě poděkuje. Svůj názor už mám, ale na chvilku se ještě obrním chladem a nedůvěrou. Z pohledu, který na mne vrhne Colin, pochopím, že je se mnou zajedno, což můj dojem ještě posílí.

Když nás Menou obslouží, dáme se v naprostém tichu do jídla. Napadne mě, že kdyby byl naopak ten malý chlapík, co jsem ho zastřelil, nastavil před chvílí ruce našemu zajatci, měl teď roztříštěnou lebku tenhle mládenec. Je to planá, hloupá myšlenka, jež nikomu neposlouží, a taky ji hned zaženu, protože mi z ní není právě veselo. Vyvstane mi však při snídani ještě několikrát a bere mi chuť k jídlu.

Zajatec dojedl. Položí ruce na stůl a čeká. Těch pár soust mu udělalo dobře. Do tváří se mu vrátila barva. A je zvláštní, že jak tu s námi sedí, vypadá skoro šťastně. Šťastně, a jako by se mu ulevilo.

Začnu se ho vyptávat. Odpovídá okamžité, nezaváhá ani trochu, nic se nepokouší tajit. Ba naopak, zdá se, že mi všechny informace sděluje dokonce s potěšením.

Zato nás ostatní nijak nepotěší, když se dovíme, s kým máme tu čest: organizovaná tlupa o sedmnácti mužích, vedená jakýmsi Vilmainem, který se vydává za bývalého důstojníka od parašutistů. Přísné hierarchizovanou tlupu tvoří jednak staří mazáci a jednak nováčci, kteří „starým“ otročí. Nelítostná kázeň. Trest trojího druhu: zmlácení, karcer bez jídla a pití, smrt podřezáním před očima nastoupeného mužstva. Vilmain má k dispozici bazuku s tuctem malých granátů a asi dvacet pušek.

Hervé Legrand – tak se náš zajatec jmenuje – nám líčí, jak ho naverbovali. Vilmain obsadil jeho vesnici jihozápadně od Fumelu. Během přepadu utrpěl ztráty a chtěl si doplnit stav.

„Zmocnili se nás,“ vypráví, „Reného, Maurice a mě. Přivedli nás na náves. Tam se Vilmain zeptal Reného:.Chceš vstoupit ke mně do mužstva?’ René, že ne. Vzápětí ho bratři Feyracové srazí na kolena a Fiflena mu podřízne krk.“

„Fiflena? To je ženská?“

„Ne. Vlastně, no, není.“

„Popis?“

„Metr pětašedesát, dlouhé světlé vlasy, jemné rysy. Postavou útlý. Ruce a nohy malé. Rád se převléká za ženu. Spletl by sis ho.“

„A Vilmain si ho plete?“

„Ano.“

„Jiní taky?“

„Ach, to ne.“

„Mládenci se Vilmaina bojí?“

„Nejvíc se bojí Fifleny.“

Po chvilce Hervé dodá:

„Vrhá ohromně šikovně nožem. Nejlíp ze všech mazáků.“

Pohlédnu na něj.

„A jak se to dělá, aby se z nováčka stal mazák?“

„Řeknu ti to jako Vilmain: délka služby nerozhoduje“

„A co tedy?“

„Když se člověk dobrovolně hlásí k různým úkolům.“

„Proto ses nabídl vydat na zvědy k Malevilu,“ řeknu suše.

„To ne. Chtěli jsme vás s Mauricem varovat a zběhnout.“

„Proč jsi to tedy neudělal?“

Odpoví bez sebemenšího zaváhání:

„Protože se mnou nebyl Maurice. Sběhlo se to takhle: Vilmain dnes ráno oznámil, že potřebuje vyslat čtyři muže na dvě místa; do Courcejacu a na Malevil. Vystoupili jsme z řady jen my s Mauricem. Oba noví. A tak se Vilmain obul do mazáků, až se nakonec dva přihlásili. Jednoho přilepil na mě, druhého na Maurice. V tuhle chvíli Maurice špehuje kolem Courcejacu.“

„Něco mi není jasné. Vilmain pošle ráno jednu dvojici na obhlídku Courcejacu, druhou na Malevil. Proč ne taky do La Roque?“

Okamžik ticha. Hervé na mne hledí, potom zvolna řekne:

„Ale protože v La Roque už jsme.“

„Cože!“

Nevím proč, ale současně se napůl zvednu ze židle.

„Co povídáš? Že jste v La Roque? Odkdy?“

Nesmyslná otázka. Není důležité, kdy se Vilmain v La Roque usadil, ale že tam je. Se svými puškami typu 36, se svou bandou ostřílených chlapů, s bazukou a všemi zkušenostmi.

Vidím, jak kamarádi zbledli.

„Tlupa se městečka zmocnila včera při západu slunce,“ řekne Hervé.

Vstanu a poodejdu od stolu. Jsem zdrcen. Vyslal jsem zvědy, aby prozkoumali obranu městečka, včera na úsvitě, a k večeru La Roque padne, jenže ne do našich rukou! Nemít dnes ráno ten nápad – bez ohledu na Meyssonniera, který chtěl respektovat mé idiotské instrukce, že jednoho z mužů zajmu, stál bych teď s kamarády pod larockými hradbami, přesvědčený, že vítězství bude hračka. Mám naneštěstí živou fantazii: přímo nás vidím, jak ležíme v otevřeném terénu, přibiti k zemi ničivou palbou sedmnácti vojenských pušek.

Nohy se pode mnou roztřesou. Strčím obě ruce do kapes, otočím se zády ke stolu a zamířím k oknu. Otevřu obě křídla dokořán a zhluboka dýchám. Zajatec se na mne určitě dívá, musím se stůj co stůj uklidnit. Náš život závisel na zcela nepatrné náhodě, vlastně na dvou: jedné nešťastné a druhé šťastné, přičemž ta druhá zrušila první. Vilmain se zmocní městečka v předvečer dne, kdy se na ně chystám sám, a já několik hodin předtím, než vyrazím do útoku, zajmu jeho špeha. Když člověk vidí, na jaké nesmyslné shodě okolností závisí někdy život, spadne mu hřebínek.

Vrátím se ke stolu s uzavřenou tváří, usednu a stručně zajatce vybídnu:

„Pokračuj.“

Hervé nám líčí dobytí La Roque. Když se začalo stmívat, objevil se před jižní bránou Fiflena. převlečený za ženu, v ruce uzlíček. Chlapík střežící bránu – později jsme zjistili, že to byl Lanouaille – ho vpustí dovnitř, a jakmile se Fiflena přesvědčí, že je sám, podřízne mu krk. Pak otevře ostatním. Městečko padlo bez jediného výstřelu.

O slovo žádá Meyssonnier. Nechám ho mluvit.

„Kolik máte šestatřicítek?“ obrátí se na zajatce.

„Dvacet.“

„A střeliva hodně?“

„Myslím, že ano. Příděl je omezený, ale moc zas nešetříme.“

„Vilmain se drží zásady,“ pokračuje Hervé, „mít k dvaceti puškám vždycky dvacet mužů.“

Na Meyssonnierovu žádost nám pak dopodrobna popíše bazuku. Když skončí, mám dotaz:

„Upřesni mi jednu věc: je vás dvacet, nebo sedmnáct?“

„V zásadě dvacet. Od dobytí Fumelu jsme ale tři muže ztratili. Takže se náš počet snížil na sedmnáct. Ano, je nás sedmnáct. A teď vlastně už jen šestnáct, jednoho jsi zastřelil! A mě zajal, čili patnáct!“

Tón je neklamný, doslova ho blaží, že se octl mezi námi.

„Co ten Maurice, kterého zverbovali spolu s tebou,“ zeptám se ho po chvilce, „znáš ho dlouho?“

„To bych řekl,“ odvětí Hervé živě. „Je to kamarád z dětství. Když vybuchla bomba, byl jsem u nich na prázdninách.“

„Máš ho rád?“

„Aby ne!“

Podívám se na něj.

„Nemůžeš ho tedy nechat v jednom táboře a přejít do druhého. To nejde. Dovedeš si představit, jak na něj střílíš, kdyby nás Vilmain napadl?“

Hervé se začervená a v očích mu čtu dvojí myšlenku: těší ho, že ho chci vyzbrojit, aby bojoval po našem boku, a zároveň se stydí, že zapomněl na Maurice. Klepnu zlehka dlaní do stolu.

„Povím ti, co uděláme, Hervé. My tě pustíme.“

Škubne sebou. Žádný zajatec se jaktěživ nad představou propuštění nenadchl tak málo jako právě teď on. Koutkem oka pozoruji mezi kamarády jistý neklid.

Pohlédnu na Hervého. Krev se mu vytratila z tváře.

„Něco se ti nezdá?“ zeptám se.

Přikývne.

„Jestli mě propustíš a nevrátíš mi pušku,“ řekne přiškrceně, „bude to, jako bys mě odsoudil k smrti.“

„Taky mě to napadlo. Před odchodem ti zbraň vrátíme.“

V tu chvíli neklid ještě vzroste. Tvářím se jako slepý.

„Provedeš to takhle,“ pokračuji. „O tom, že jsme tě zajali, samozřejmě ani muk. Řekneš, že tvého druha zastřelili, když vystrčil hlavu nad palisádu, a ty že ses dal v dešti kulek na útěk.“

„A že podle tvého mínění,“ dodám ještě, „střelba přicházela shora z donjonu.“

Rozhodně netoužím, aby Vilmain před útokem objevil existenci malého bunkru v kopci u Sedmi buků. „Nezapomeň, je to důležité.“

„Nezapomenu,“ slíbí Hervé.

„Dobrá. A ty s Mauricem při první příležitosti…“

„Další už si můžeš odpustit,“ přeruší mě.

„Ještě poslední otázku, Hervé: kudy jsi sem z La Roque přišel?“

„Ale po silnici,“ odvětí trochu udiveně. „Copak se dá jít ještě jinudy?“

Nic na to neřeknu. Tím jsme skončili. Už si nemáme co říci. Hervé čeká. Jeho černé, citlivé a upřímné oči bloudí po místnosti. Malá bradka mu sluší. Vypadá s ní usedlejší a starší. Sedí tu a hledí na nás, na Menou – u níž hned vycítil, že má pro něj slabost, na okna s kamennými kříži, monumentální krb. Ohryzek mu stoupá vzhůru, a i když se přemáhá, je mi jasné, jaké pocity jím zmítají. Ten chlapec – opravdu je to chlapec se bojí jen jediného: ztratit lidi, kteří už ho přijali mezi sebe. Ztratit Malevil.

Zvednu se.

„Je čas, Hervé.“

Vstane, přistoupím k němu a zavážu mu zase oči. Doprovodíme ho všichni až ke vstupní věži, ale odtud k palisádě ho vedeme už jen my dva s Meyssonnierem. Pustíme ho ven spodním zasouvacím otvorem. Naštěstí pro Hervého dopadlo tělo zabitého stranou, směrem k propasti, takže když se sehne a leze po čtyřech na druhou stranu, nemusí se k němu přiblížit. Podám mu otvorem pušku. Narovná se a s širokým chlapeckým úsměvem nám zamává na rozloučenou. A už se dlouhým krokem vzdaluje. Dívám se za ním špehýrkou.

„Přišli jsme možná o jednu pušku,“ ozve se blízko mého ucha Meyssonnier.

Ohlédnu se po něm.

„A dvě možná získáme.“

A co je nejdůležitější, s nimi i dva bojovníky. Pušek i se zbrání mrtvého máme už totiž osm. Můžeme kromě mužů vyzbrojit i Miette a Catie. Ne, potřebujeme teď hlavně další muže. Podaří-li se Hervému s Mauricem zběhnout, zbude Vilmainovi všeho všudy čtrnáct mužů. A nás by pak bylo deset. V souboji na pušky počet hodné znamená.

Totéž vysvětluji při shromáždění, které okamžitě po Hervého odchodu svolám do vstupní věže. Jacquet zatím kope za palisádou hrob pro zabitého a Peyssou, schovaný při silnici o sto metrů níž, ho s puškou v ruce během práce kryje. „A pamatuj, Peyssou,“ připomněl mu Meyssonnier. „Nevystačit ani malíček! Vidět, ale nebýt viděn!“

Meyssonnier je totiž náš vojenský expert. Vtělená drezúra. Jakkoli komunista, prošel vojenskou přípravkou. Nejspíš soudil, že získat vědomosti nikdy neuškodí, ať už se namanou odkudkoli. V úvodu zasedání nás poučí, že pušky šestatřicítky užívala francouzská armáda za druhé světové války. Od té doby došlo nepochybně k určitému pokroku, ale šestatřicítka není k zahození ani dneska.

Pokud jde o bazuku, podle něho je to zbraň, kterou vyrobili Američané v roce 1942 proti tankům. Nástroj je to přesný, do vzdálenosti šedesáti metrů zcela spolehlivý. Malevilské zdi však neohrozí, jsou příliš tlusté. A sedět mezi námi Peyssou, řekl by_: „A samá malta!“ Malta stará šest set let a dnes tvrdší nad kámen.

„Zato palisáda!“ potřese Meyssonnier hlavou. „A brána v prvních hradbách! A padací most k druhým…!“

Hledíme jeden na druhého. Furiantsky předstírám optimismus, ale nepociťuji ho ani v nejmenším. Jakýpak problém,“ řeknu energicky. „Palisádu přirozeně obětujeme. Stejně sloužila jen jako maskovací a poplašný prvek. Svou roli splní, protože protivníka zdrží. Bude ji muset zničit, a tím se taky prozradí. Ale před bránou vstupní věže bych navrhoval postavit obrannou zeď. Z volně ložených kamenů, aspoň metr silnou a tři vysokou. V takové vzdálenosti od mostu, aby kolem ní mohl projet jeden muž na koni. Krom toho máme na dvoře písek, ve sklepě pytle, naplníme je a nakupíme před zeď.“

Spadne mi kámen ze srdce, když vidím, že je Meyssonnier se mnou zajedno. Po technických výkladech, jež nám uštědřil, má jeho souhlas značnou váhu.

Ale než se dáme do díla, leží mi na srdci ještě pár slov. Prosadil jsem včera, že budeme hlídat celou noc, ačkoli se mnou nikdo nesouhlasil. Události mi daly za pravdu. Nechci to příliš rozmazávat, ale jedno zdůrazním: svým zpěčováním projevili kamarádi v podstatě nekázeň. Stejně jako Catie – a to závažněji, když se bránila držet během zajatcova výslechu hlídku na hradbách, kam jsem ji poslal. V tu chvíli spustím trochu bandurskou: napříště už něco podobného nebudeme trpět! Vydám-li jednou příkaz, nehodlám se nechat otravovat žádnou ženskou a ztrácet čas dohadováním!

Vstanu. Sezení skončilo, netrvalo ani deset minut. Časy zbytečného řečnění jsou za námi.

Catie se neozve ani slovem, ale vrhne po mně zvláštní pohled. Nenávistný? Uražený? Vůbec ne. Spíš jako by chtěla říci: tak já tě otravuju? No počkej, však uvidíš! Ono „však uvidíš“ neznamená však rozhodné hrozbu. Skoro bych si troufal vidět v tom jakýsi příslib.

Jakmile je hrob vykopán a mrtvý pohřben, odvolám z předsunutého stanoviště na larocké silnici nepostradatelného Peyssoua a nahradím ho Colinem,. Nerad bych totiž, aby nás v plné práci zaskočil nějaký útok, i když mi za dne nepřipadá moc pravděpodobný. Ustavím dvě party. Jedna, které velí Peyssou, mu nosí na staveniště už opracované kamenné kvádry, z nichž postaví zeď; máme jich v podhradí celé hromady. Druhá, složená ze čtyř žen a Evelyny, plní pytle pískem, zavazuje je a dopravuje k vodnímu příkopu, kde zatím počkají, než z nich uděláme bariéru. Naše dva kovové dvoukoláky se nezastaví celý den.

Abychom zbytečně neztráceli čas a zůstávali poblíž palisády pořád v dostatečném počtu, rozhodnu, že dokud pohotovost neskončí, budeme se střídat u jídla v kuchyni vstupní věže. A spokojíme se každý talířem uzeniny, protože Menou s Falvinkou mají na práci jiné věci než kuchtění.

Než Peyssou usadí první kámen, vytáhneme ven oba povozy, náš i ten, který jsme dopravili z Rybníka. Postavíme je na parkovišti nedaleko příkopu, ve volném pruhu bez pastí. Ve střelbě nám tu vadit nebudou a neuváznou za naší novou zdí, s níž už v duchu počítám jako s trvalou součástí opevnění. I kdyby nás totiž někdy přepadla tlupa nevybavená zrovna bazukou, veliká dřevěná vrata ve věži zůstávají naší Achillovou patou: protivník je může podpálit nebo vyrazit. A není špatný nápad zamezit mu přístup kamennou stěnou, za niž se dostane jen úzkým, vydatnou palbou snadno obhájitelným průchodem.

Zjišťuji, že středověcí zedníci přitesávali kamenné kvádry co do rozměrů opravdu velkoryse. Kameny, s nimiž zápolíme, pocházejí z trosek někdejšího podhradí, jež stávalo (v dobách, kdy na Malevilu sídlil smírčí soudce) za prvními hradbami, a mají úctyhodnou váhu. Zvednout je, pokrčit nohy, vzepřít je o kolena a pak s úlevou spustit do vozíku není maličkost. Leckdy na to musí být i dva. Poslal jsem na hlídku schválně Colina, abych ho těch siláckých prostocviků ušetřil. Ale únava zřejmě zmáhá i fyzicky zdatného Tomáše. Z Meyssonniera se pot jen řine. Jediný Jacquet svými gorilími pažemi hravě zvedá kvádry, k nimž bych ho já volal na pomoc, a zdá se být zcela ve svém živlu.

Pokud jde o mne, jsem svou výkonností zklamán. A jako vždycky v takovém případě, nespokojím se zjištěním, že jsem prostě unaven a z formy, jak bych to udělal ve třiceti. Říkám si, že stárnu, a padne na mne smutek. Ne však nadlouho, pojednou si totiž uvědomím, že jsem toho v noci mnoho nenaspal a zažil také hodně napětí a vzrušení. Čerstvých sil mi ta myšlenka sice nepřidá, ale stoupne mi kuráž. Zpocený v palčivém slunci a dusnu jako myš, nehty ulámané, ruce rozbolavělé a bedra ztuhlá, přece jen udržím tempo.

V jednu připomene Meyssonnier naši společnou noční hlídku a jde se „na chvilečku“ prospat. Ve tři sklátí únava i mě a s jakous takous útěchou, že jsem Meyssonnierův vytrvalostní rekord překonal o sto dvacet minut, končím také. Peyssou už má stejně víc kamene, než potřebuje, a chce teď k sobě Jacqueta, aby mu pomohl stavět. Předám velení Meyssonnierovi, který se po své „chvilečce“ – totiž po dvou hodinách právě vrátil zpátky, prohodím na půl úst, že si jdu taky odpočinout, a na odchodu ještě zaslechnu Meyssonniera, jak posílá vyčerpaného Tomáše, aby na našem předsunutém stanovišti na malejacké silnici vystřídal Colina.

V ložnici se tak tak stačím svléknout. Ani chlad mohutných zdí nedokáže ztlumit vedro. Ležím na posteli nehybně jak balvan, ztěžklé nohy, ruce bez vlády. Usnu. Odpočinek, sám o sobě neklidný, vyústí nakonec v úzkostné sny. Líčit je nebudu. Obklopuje nás dost hrůz i ve skutečnosti. Podobné sny zažil ostatně každý: máte v patách pronásledovatele, chtějí vás zabít. Když vás dostihnou, pustíte se s nimi do křížku, vaše rány však postrádají sílu. Kdyby aspoň takový sen přišel jenom jednou, ale to ne, vrací se. Vyčerpává vás právě tím, že se opakuje. A v mém případě je o to hnusnější, že mě pronásleduje Fiflena. S nožem v ruce, oblečený v sukni, dlouhé plavé vlasy za ním vlají.

Probudím se přesné v okamžiku, kdy cítím na hrdle ostří jeho nože. Otevřu oči. Nějaká žena v mém pokoji doopravdy je, ne však bohudíky Fiflena. Je to Catie.

Stojí v nohách postele. V očích zlomyslné jiskřičky. Mlčí, nespouštějíc ze mne pohled. A náhle se na mne vrhne, zalehne mě celou délkou těla a rty se mi drtivě přisaje na ústa.

Ležím ještě napůl v dřímotách, mohl bych ji považovat málem za sen. Tím spíš, že se s obratností pro mne až překvapivou chopí všeho sama. Když se konečně zcela proberu, je pozdě, už nemohu couvnout. Zároveň s pocitem slasti se ozvou výčitky, sílící rozkoš je však umlčí. A rozkoš stoupá až k deliriu, které mi poskytuje a se mnou sdílí partnerka absolutné uvolněná, okamžité dosahující maximální spoluúčasti a schopná obrodit se a mřít dvakrát nebo třikrát během krátké doby, kterou já sám potřebuji, než ukojen ochabnu.

Namáhavě zklidňuji dech. Hledím na Catie. Nikdy mi nepřipadala nijak zvlášť hezká. Nejspíš se mé oči změnily. Jak je dosud rozpálená, neupravená, najednou se mi ohromně líbí. Ale současně vypluje zpátky na hladinu mé mravní cítění; vyčítavě řeknu:

„Proč jsi to udělala, Catie?“

Má výčitka však nezní moc pádně. Spíš chabě. A taky trochu pokrytecky, protože co udělala, neudělala sama.

Bez váhání, bujaře a energicky odvětí:

„Jednak se mi líbíš, Emanueli, i když jsi starý.“ (Díky za poklonu.) „Fakt, kdybych vás měla seřadit a nechám stranou Tomáše, stál bys pro mě hned za Peyssouem.“ (Díky podruhé.)

Odmlčí se, zvedne hlavu, v očích se jí kmitne plamínek.

„A hlavně jsem chtěla, aby sis uvědomil, že Catie něco znamená. Že to není jen nějaká otravná ženská, jak sis myslel. Ale žena, žena jaksepatří!“

Sesterskou narážku pomiňme (chudinka Miette!). Catie sedí po turecku na posteli, rozcuchané vlasy, zrudlé tváře, ňadra sice drobná, ale rozpálená vzrušením, a s očima zářícíma pýchou na mne triumfálně hledí. V první chvíli se může zdát absurdní, že je na své milenecké schopnosti tak pyšná, ačkoli je dostala do vínku při narození a nemá na nich žádnou zásluhu. Ale nejsme snad i my, příslušníci opačného pohlaví – a mezi jinými i já – stejné domýšliví na svou mužnost? A ke všemu nafoukaní a marniví jak pávi? A vlastně to není v podstatě ani tak hloupé. Stačilo několik minut, a začal jsem si Catie považovat jako nikdy předtím. I já si uvědomuji, že je to „žena, žena jaksepatří“. Nebýt Tomáše a onoho nešťastného mravního cítění, jímž jsem zatížen, byl bych dokonce nakloněn vidět v dnešním zakončení siesty prvopočátek zvyku.

Kdo říkal, že se Catie nedostává inteligence? Upírá mi pohled do očí, pohled, v němž jsem před chvilkou četl tolik slasti – všechnu, kterou prožívala, a tu, na kterou je tak bláznivě hrdá, že mi ji poskytla, a jednu po druhé zachycuje až do hloubky každou z myšlenek, jež mi procházejí hlavou. Vidí nebo cítí, nezáleží na tom, jakým způsobem mi rozumí, že s někdejším podceňováním je konec, že si jí teď naopak velice vážím. Opojená pocitem, že tak stoupla v ceně, sedí s hlavou zvrácenou, pootevřené rty, rozzářené oči. Vychutnává své vítězství jako doušky vína.

„Ale málo platné, Catie,“ řeknu přiškrceně, „budeme to muset povědět Tomášovi.“

Pro mne je ta myšlenka jak studená sprcha, pro ni ale ne. Krátce se zasměje:

„Nedělej si hlavu. Já to vyřídím. Ty se o nic starat nemusíš.“

Žasnu, jak si troufá.

„Ale počkej, Catie, rozzuří se, raní ho to…“

Potřese hlavou.

„I kdepak. Vůbec ne. Má tě příliš rád.“

„Však já jeho taky,“ opáčím, ale po chvilce mi dojde, že jsou má slova v podobnou chvíli poněkud trapná.

„Já vím,“ řekne Catie, jako by se v ní ozvala trocha někdejší kyselosti, „Každého na Malevilu jsi měl rád, jenom mě ne!“

Hned se však otřepe a v hrdle jí zaklokotá smích:

„Jenže s tím je teď konec!“

Vstane a začne se upravovat. Přitom na mne hledí s majetnickým výrazem, jako kdyby si mě právě koupila v obchodním domě okresního města a s nákupem v podpaží se spokojeně vracela domů. K sobě nebo taky ke mně. Vlastnickým pohledem se totiž nyní rozhlíží po pokoji, okamžik se zdrží u psacího stolu (fotka té tvé skopčačky!), o něco déle u pohovky pod oknem. Při každém tom pozdržení se lehce ušklíbne.

„No, ještě štěstí,“ prohlásí, „že jsem se tě ujala, chudáčku! Nedá se říct, že by sis v poslední době moc užil!“

Náhle se jí v zorničkách opět zablýskne. Podívá se na mne, v očích drzý lesk.

„S Evelynou ses pořád ještě nerozhoupal?“

Na mou duši, dovoluje si už trochu moc! Rozzuří mě to. Ale ne, k čemu lhát, nerozzuří. Nebo aspoň mnohem míň, než by mě to bylo rozzuřilo dřív. Zírám, jak dokázala, že jsem tak změkl. Sama to ostatně vidí také a nehodlá se vzdát.

„Neodpovíš?“

„A co ti mám říct? Je jí třináct!“

„Čtrnáct. Viděla jsem její papíry.“

„Je to zkrátka ještě holčička.“

Zvedne ruce k nebi.

„Holčička? Ale kdepak, ženská je to! A dobře ví, co chce!“

„A co tedy chce?“

„Tebe, hrome!“

Vítězoslavně se rozesměje.

,A taky tě dostane! Jako jsem tě dostala já, pane malevilský abbé!“

Je to parthský šíp, ale nevystřelí jej na útěku: vrhne se mi kolem krku a začne mě hubičkovat.

„Jsi celý ustaraný, Emanueli. Já vím, ty si říkáš: teď mám už nadobro po kázni! S touhle bláznivkou! Ale to se nepleť! Právě naopak! Uvidíš! Stačí mrknout! Budu poslouchat jak vojáček! Tak já utíkám!“

To děvče je učiněný oheň. Dveře zaklapnou. Zůstal jsem tu zkoprnělý, zahanbený, nadšený. Hodím kolem krku ručník a jdu se o patro níž osprchovat, abych si pročistil myšlenky. Ale sprcha nepomohla, v hlavě nemám o nic větší jasno. A je mi to vlastně fuk. Jedno popřít nemohu: celou hodinu jsem na Vilmaina ani nevzdechl a cítím se opět plný vervy, důvěry, optimismu.

Muži na staveništi mě uvítají jakoby nic. Zato ženy! Pochopily všechno. A ví bůh, snad mě i podezírají, že jsem schválně poslal Tomáše hlídkovat na silnici, abych získal volné pole. A přitom ho vybral Meyssonnier, já s tím neměl nic společného.

První, s kým se střetnu pohledem, je Evelyna. Oči má sice modré, ale hledí jak bubák. Druhá je Falvinka, dívá se spiklenecky, v očích plamínky. Menou jen potřásá hlavou a sotto voce vede značně nezdvořilý monolog, který však ke své lítosti nemůže zesílit natolik, aby ke mně dolehl, protože by ho slyšela i Evelyna. Jediný pohled, s nímž se nesetkám, patří Miette, a to mě bolí.

Miette hází lopatkou na smetí písek do pytle z umělé hmoty, který jí Catie nastavuje. Catie v triumfálním, nonšalantním postoji přidržuje otevřený pytel a Miette se dře jako otrokyně, němá otrokyně, která navíc také oslepla, protože když projdu pár kroků od ní, vůbec na mne nepohlédne, dokonce mi ani neuštědří svůj obvyklý něžný úsměv.

„Vyspal ses dobře, Emanueli?“ prohodí Catie s nestoudným klidem.

Dělá to naschvál! S chutí bych ji suše usadil. Abych jí dal najevo, jak je nemístné vytahovat se před ostatními, že „mě dostala“. A taky bych jí rád dal na srozuměnou, že na prvním místě – aspoň v jistém ohledu – u mne stojí pořád její sestra. Ale Catin pohled mě přivádí do rozpaků, je v něm připomínka toho, co se před chvilkou odehrálo a z čeho jsem se ještě zcela nevzpamatoval. Odvrátím hlavu a nepřijdu na nic chytřejšího než:

„Ahoj, děvčata.“

Catie se dá do smíchu, Miette ani nemrkne. Byla němá a slepá. Teď je dokonce i hluchá. A já mám provinilý pocit, jako bych ji zradil. Jako bych ji okradl právě o ty hodnoty, jimiž u mne stoupla v ceně Catie.

Projdu bránou vstupní věže zpátky mezi muže. Tady je alespoň prostý svět. Každý se drží svého díla a nemyslí na bůhví co. Rozvažuje se jen nad úkolem, který má být splněn. Vděčné hledím na kamarády, jak jsou ponořeni do práce.

Spějí k závěru, ale ten je nejzdlouhavější a nejpracnější. Zeď už má dva metry, teď budují třetí, poslední. Což znamená, že k ní přistavili dva žebříky a Peyssou s Jacquetem, kámen vždycky vyvážený na širokých ramenou, vynášejí kvádry nahoru, až se příčky pod jejich váhou prohýbají. Nikdo jiný než Peyssou a Jacquet by něco podobného nedokázal. Colin pomáhá střídavě tomu či onomu z obou Herkulů usadit kámen druhému na šíji. Meyssonnierovi patrně chybí pro takovou práci Colinova obratnost, a protože kamenných kvádrů leží pod rozestavěnou zdí dost, aby ji mohli dokončit, postává tu s prázdnýma rukama.

Navrhnu mu, ať jde se mnou na obchůzku. Je pro. Ale nejdřív ještě zajdu požádat Menou o kousek nitě, tak jeden dva metry.

„Mám jich už jen trošku,“ namítne, zapadlé oči dosud plné výčitek. „Až mi dojdou, čímpak mi je nahradíš?“

„Ale běž, Menou, vždyť mi stačí metr nebo dva, a pro zábavu to taky nechci!“

Brblá až hrůza, nicméně zamíří do kuchyně vstupní věže a já za ní, čímž se dopustím značné neprozřetelnosti, protože jen jsme uvnitř a nikdo nás nemůže slyšet, nádavkem k černé niti, kterou pojednou ne a ne najít, se do mne obuje:

„Ty můj chuděro,“ spustí, rozpoutávajíc škálu vzdechů, ačkoli se ve skutečnosti už těší, jak si přijde na své. „Ty se teda jakživ nezměníš! Věčně divý do každé sukně! Celý strýček Samuel. Že ti není hanba! S holkou, které jsi sám požehnal, když si brala tvého kamaráda! Podařený farář! Když si pomyslím, že se k tobě chodím vyzpovídat! Nevím, kdo z nás dvou by měl klečet před zpovědnicí. Ty bys toho měl na srdci určitě víc! A Pánubohu děláš asi taky pěknou radosti Nic neříkám o té žábě, rozumíš, nic, nechci být nezdvořilá. Ale co si myslím, to mi nikdo nevezme. Teď máme věru s ohněm po starostech, i kdyby nám vyhaslo, žádné strachy, že by nebylo kde připálit. Však mi rozumíš. A jazyk má proříznutý, učiněná zmije, jak je mladá! A jedno ti každopádně řeknu, můžeš dát krk na to, že u tebe neskončí. Ani nápad! Po tobě přijde na řadu Peyssou, pak Jacquet a po něm další! Aby mohla srovnávat!“ (Tak nevím, ale skoro jako by z těch slov zaznívala špetka závisti.)

Stejně jako strýček poslouchám a mlčím. A zatímco poslouchám, stejně jako strýček hraji v té maličké komedii přidělenou roli. Vraštím obočí, krčím rameny, potřásám hlavou, projevuji zkrátka všechny známky nespokojenosti, kterou ani trochu necítím. Zchladila si žáhu už na Pougèsovi a tohle je od Momovy smrti podruhé, co se jaksepatří rozjela. Vyrovnanost, verva, útočnost, všechno se jí vrátilo. V její drobné kostřičce je života jak nikdy předtím. Nemluvě o tom, že celé Menouino kázání vůbec neznamená, že mě odsuzuje. Být studený jako ryba, pohrdala by mnou. Dívá se na věci prostě: býk ať si na krávu skáče, od toho je býk. Nestyda je kráva. Aspoň tehdy, pokud za ním sama běhá, místo aby jenom držela, jak je její povinností.

Kázání se v kruhu vrací. Metaforu s vyhaslým a znovu připáleným ohněm (však rozumím, kde) mám to potěšení slyšet podruhé. Když už fantazie mele z posledního a všechno se začne opakovat, ozvu se. Má role mi totiž mimo jiné ukládá mít poslední slovo.

„Dočkám se té niti?“ vybafnu zhurta.

Kde se vzala, tu se vzala, jen jsem zahartusil, nit je na světě. Leží na stole. Menou mi ji skoupě odměří a brblání zvolna utichá, přechází v šumot, který je slyšet míň a míň. Vyjdu z kuchyně, uši mě brní a v duchu si říkám, jak je vlastně podivné, že náš život na Malevilu pokračuje tak docela obvykle a všedně dál, přestože nám každým okamžikem hrozí vyhlazení.

„Víš, co si myslím?“ obrátí se na mne Peyssou ze žebříku, zvedaje na zeď mohutný kvádr, asi jako bych já zvedl dlažební kostku. „Musíme pytle naskládat tak, aby zeď nebylo vůbec vidět. Vilmain si bude myslet, že má před sebou jen písek. A pěkné mu sklapne, pacholkovi.“

Dám mu za pravdu a na dobu, než se s Meyssonnierem vrátíme, předám velení Colinovi. Doprovodí nás k palisádě, aby za námi zavřel spodní otvor, až prolezeme ven. Soukat se z hradu po čtyřech kočičí dírou není právě ten nejdůstojnější způsob odchodu, ale jdu příkladem vstříc, protože bych rád, abychom si na to zvykli. Jakmile se jednou otevřou vrata, v mžiku může vpadnout dovnitř celá tlupa, nikdy jí to ale nedovolí takováhle díra těsně při zemi, s posuvnými dvířky, na jejichž spodní okraj – na tu podrobnost jsem prve zapomněl – jsme navíc přibili ostří z kosy.

Pustíme se nejdřív po larocké silnici. Tomáš jak je vidět hlídá bděle a v pečlivém úkrytu; zaslechneme sice jeho krátké: „Kam jdete?“, ale vůbec se nám nepodaří objevit, kde se schovává. Konečně se ukáže a svým nahým trupem a klidnou, soustředěnou tváří připomíná řeckou sochu ještě víc než jindy.

„Jdeme obhlédnout lesní zkratku. Cestou zpátky tě vystřídám, jestli chceš.“

„Ale proč,“ namítne Tomáš. „Ležím tu a koukám. Ty ses prve nadřel víc.“

Zrudnu a mám pocit, jako by mě zaživa zašili do kůže zrádce.

,Ale potřebuju s tebou každopádně mluvit,“ řeknu.

Rozhodl jsem se bez dlouhého rozmýšlení, jsem tomu však rád. Nebudu se schovávat za Catie. Má-li dojít ke srážce, ať jsem na ráně první. Krátce Tomášovi zamávám a s Meyssonnierem po levici jdu zas dál. Kmeny stromů jsou většinou zuhelnatělé a už se nezazelenaly, ale poslední dva měsíce střídavého deště a slunce prospěly zato podrostu. Rozbujel se přímo tropicky. Jakživ jsem neviděl, aby rostliny vyhnaly do takové výšky a síly a v takovém množství. Kapradí místy dosahuje až tří metrů a stvoly má tlusté jak mé předloktí, ostružiní narostlo v úplné hradby, z divokých hlohů jsou už stromy a mohutné chomáče kaštanových a jilmových odnoží mi tu a tam ční pěkný kus nad hlavou.

Vstup na lesní zkratku do La Roque není v tuto roční dobu ze silnice patrný, ale já už tu mám odedávna své opěrné body, podle nichž ji najdu zcela bez námahy. Než se stala ta věc, často jsem ji užíval při drezúře koní. Oplývá totiž černou prstí, pod kopyty měkkou jako mech, a také jsou na ní dobře rozložená klesání, stoupání a rovina. Dokonce jsem ji rok co rok udržoval, uřezával rozrostlé ostružiní a příliš vyčnívající větve, ačkoli les není můj. A chránil se o ní zmínit před kýmkoli z La Roque, aby snad Lormiauxovy nenapadlo projíždět se tady s valachy. Před nedávném jsme také odstranili zčernalé kmeny, jimiž byla zatarasená a které mi tak zkomplikovaly návrat z městečka, když jsem byl tehdy s Colinem oznámit Fulbertovi, že se Catie vdala.

Osudný den zřejmé přežila jen zvířata v doupatech. Až na našeho Kra, po němž však jako by se od ranního výstřelu slehla země, ptáci úplně vymizeli. Při takové cestě mlázím, kde to ani jednou nezašveholí, kde se dokonce nemihne ani nezabzučí jediná muška, člověka až mrazí.

Jdu první, soustředěné pátraje v měkké půdě po sebemenší stopě, ale nic nevidím. Pochybuji ostatně, že by někdo z lidí, kteří v La Roque přežili, pěšinu znal a mohl ji Vilmainovi prozradit: laročtí rolníci jsou lidé žírných rovin, pustit se do malejackých kopců ať pěšky či s traktorem je v životě nenapadne. Cesta není zanesena ani na štábních mapách, vznikla totiž poměrně nedávno, kdežto mapy jsou už staré; zbudoval ji jeden lesník kvůli odvozu dřeva. Je tedy málo pravděpodobné, že by se po ní Vilmain někdy pustil. Ale chci mít jistotu, což také vysvětluji šeptem Meyssonnierovi, když už jdeme asi hodinu tíživě mlčícím podrostem.

Nezahlédl jsem nic podezřelého, ani náznak nějaké stopy, ani jedinou sešlápnutou rostlinu či zlomenou větévku, leda sem tam nějakou už povadlou a sesychající, jak ji zhmoždili naše vlastní koně, když jsme se tehdy s Colinem vraceli z La Roque.

Na zpáteční cestě nechávám za sebou tu a tam značky, abych měl příště jistotu, že kromě nás nikdo stezkou neprošel. Najdu si nějaký tenký pružný stvol, ohnu ho přes cestu ve výši kyčlí a přivážu na druhé straně černou nití k větvi. Větru překážka odolá, ale člověku ne; stačí, aby šel jen trochu rychleji, a poruší ji, aniž si všimne. Pokud objevím ostružiní, nemusím ani sahat po niti, stačí mi jeho protivná vlastnost ovíjet se a zachycovat: uvolním nejdelší trnitý šlahoun a zavedu ho k druhé straně cesty, kde se rázem lačné uchytí na sebekřehčím výhonku.

Připomíná to hru z dob Klubu, jak také poznamená Meyssonnier. Až na to, že tentokrát je v sázce náš život. Nahlas to však neřekneme, ani jeden z nás netouží věci takto dramatizovat. Naopak, oba se raději shodné tváříme, jako že se neděje nic zvláštního. Po dvou hodinách chůze si najdeme vyvýšené místo s výhledem na larockou silnici a usedneme tu na pár trsů trávy, abychom si trochu vydechli. Kolem nás se vlní kadeřavé mlází, ze silnice nás tedy nikdo nezahlédne; dokonce ani kdybychom jeli na koních. Vidět, a nebýt viděn, jak říká Meyssonnier.

„Myslím, že se z toho dostaneme,“ prohodí. Až na to, že pomrkává a protáhlá tvář jako by se mu napětím prodloužila ještě víc, je naprosto klidný. Když jen mlčky přikývnu, pokračuje:

„Zkouším si představit, jak to asi proběhne. Vilmain si to přihasí s bazukou. Jednou ranou zboří palisádu a je za ní. Vidí pytle s pískem, myslí si, že pak je už hned brána, a tak vystřelí. Jednou, dvakrát, žádný výsledek. Granátů má všeho všudy asi deset. Všechny je pochopitelně nevystřílí. Dá rozkaz k ústupu.“

Potřesu hlavou.

„No vidíš, toho se právě bojím. I když odtáhne, záchranu to pro nás neznamená. Naopak. Vilmain je chlap, který se vyzná v řemesle. Jakmile zjistí, že narazil, vrátí se do La Roque a zahájí proti nám boj ze zálohy.“

„To mu lehko oplatíme,“ namítne Meyssonnier. „Známe terén jak své boty.“

„Pospíší si, aby se v něm vyznal taky. Nepotrvá dlouho, a objeví i tuhle stezku. Ba ne, Meyssonniere, takový boj je pro nás už předem skoro ztracený. Vilmain má víc lidí než my a je lip vyzbrojený. Většina našich bouchaček dostřelí tak na čtyřicet metrů, na větší dálku jsou k ničemu, kdežto jeho šestatřicítky složí člověka na čtyři sta.“

„A víc,“ dodá Meyssonnier.

Protože mlčím, zeptá se:

„Co tedy navrhuješ?“

„Zatím ještě nic. Přemýšlím.“

Když vyjdeme zpátky na larockou silnici, slunce už se sklání, paprsky jsou zlaté, nízko nad zemí.

„Tomáši!“

„Tady jsem,“ ozve se Tomáš a zvednutím paže mi prozradí svůj úkryt ve svahu nad silnicí.

Pokynem ruky se rozloučím s Meyssonnierem, který se vrací na Malevil, a zamířím k Tomášovi. Všude kolem vládne jasná pohoda, zato já mám v tu chvíli do pohody daleko.

Tomáš se pečlivě zamaskoval, obhlíží ze svého stanoviště silnici na sto metrů, zbraň má podloženou dvěma plochými kameny zasypanými hlínou. Zalehnu vedle něho.

„Válka je něco odporného,“ řekne. „Bylo vás vidět už zdaleka, vzal jsem si vás dokonce na mušku. Mohl jsem vás poslat oba pod kytičky jedna dvě.“

Mé díky za ty kytičky. Být pověrčivý, pomyslel bych si, že to není právě nejlepší úvod k rozhovoru, jaký nás čeká.

„Musím ti něco říct, Tomáši.“

„Tak mluv,“ vybídne mě, protože vycítil mé rozpaky.

Povím mu všecko. Vlastně ne, všecko mu nepovím. Nerad bych svaloval vinu na Catie. Má verze je taková: když jsem skončil siestu, přišla za mnou Catie do pokoje. Nejspíš se mnou potřebovala o něčem mluvit. A bylo to. Nedokázal jsem se ubránit.

Tomáš ke mne obrátí svou krásnou pravidelnou tvář a pozorně na mne hledí.

„Nedokázal ses ubránit?“

Zavrtím hlavou.

„Tak vidíš, že není tak špatná,“ prohlásí s bohorovným klidem. „Pořád jsi ji podceňoval.“

On taky! Načisto mi vzalo dech, že to bere takhle, Koukám do země a mlčím.

„Vypadáš nějak zklamaný,“ poznamená Tomáš a pátravě mi hledí do tváře.

„Zklamaný se nedá říct. Trochu udivený, to ano.“

„Změnil jsem totiž názor,“ řekne. „Ale nenapadlo mě ti o tom povědět. Pamatuješ, jak jsme se tenkrát na shromáždění dohadovali, když jsi přivezl Miette? Jestli jeden manžel nebo víc. Hájil jsem proti tobě monogamii, přehlasovali jsme tě a tebe to hrozné štvalo.“

Jedním koutkem se pousměje.

„Zkrátka to dnes vidím jinak. Dávám ti za pravdu. Nikdo nemá právo zabrat ženu výhradně pro sebe, když jsou jen dvě na šest mužů.“

Užasle hledím na jeho přísný profil. Myslil jsem, že se dosud zuby nehty drží svých poctivých výsad zastánce monogamie. Místo toho slyším z jeho úst své vlastní názory.

„Krom toho mi Catie nepatří,“ dodá. „Může si dělat, co chce. Je to přece člověk. Věrnost mi neslíbila, a co dělala dneska odpoledne, do toho mi nic není.“

Nakonec svá slova uzavře stručným, ale jasným:

„Už o tom nebudeme mluvit.“

Nebýt onoho rozhodnutí o věci už nemluvit, doopravdy bych mu uvěřil, že se ho to vůbec nedotklo. Jenže dotklo. Svědčí o tom takřka nepostřehnutelné chvění kolem jeho rtů. Zcela určitě to znamená, že s Catinými nevěrami počítal a předem se proti nim obrnil všemožnými důvody. Důvody vypůjčenými ode mne. V tom svého Tomáše poznávám. Přísně logický, ale ne bez citu. Jak tu ležím vedle něho a spolu s ním upírám oči na silnici, kterou střežíme, najednou si v plné síle uvědomím, jak velice ho mám rád. Ne neběží z mé strany o projev pokání. Prostě se mi jen zdá, že můj odpolední zážitek a hluboké pohnutí, které v tuto chvíli cítím, jsou dvě zcela nesouměřitelné věci.

Ticho mi připadá už trochu dlouhé. Pozvednu se na lokti.

„Vystřídám tě, jestli chceš. Můžeš se vrátit.“

„Ale ne,“ odpoví. „Tebe je na Malevilu potřeba víc. Aspoň se podíváš, jestli zeď dopadla, jak sis představoval.“

„Máš pravdu,“ řeknu. „Ale neprotahuj hlídku do úplné tmy. K ničemu by to nebylo. Na noc máme bunkr.“

„Kdo se tam upíchne?“

„Peyssou s Colinem.“

„Tak dobrá,“ prohlásí. „Na noc se vrátím.“

Jedinou postřehnutelnou známkou napětí je skutečnost, že hovoříme přehnaně normálními hlasy, tónem až skoro moc věcným.

„Ahoj,“ pozdravím ho na odchodu nenuceně, ale sám cítím, že v mé nenucenosti cosi skřípe. Nějaké „ahoj“ bych ostatně jindy ani neřekl. Podobné zdvořilosti mezi sebou nepěstujeme.

Přidám do kroku. U palisády krátce zazvoním a Peyssou mi přijde otevřít spodní otvor.

„Hotovo!“ hlásí mi, jakmile stojím vedle něho. „Máme to. Co tomu říkáš? Vidíš nějakou zeď? Jen se koukni, ať se postavíš z které chceš strany, k hrobům nebo ke srázu, nikde ani ždibek. Tomu se říká maskování, co? Ani kamínek, jen samé pytle. Vilmain ostrouhá kolečka.“

Je do půl těla nahý, dosud trochu zadýchaný a mírně zpocený, přestože už zavládl večerní chládek. Statné paže s mohutnými bicepsy drží pokrčené, jako by tak měly zůstat už nadobro. Všimnu si jeho mozolnatých rukou, má je celé zrudlé a dokonce i odřené. A přitom jen září.

„A jen si to vem,“ spustí znovu. „Za den! Všeho všudy za jediný den! Sám bych tomu nevěřil. I když, pravda, kameny jsme měli přisekané a bylo nás šest. Teda, vlastně pět. A čtyři ženské.“

Kolem zdi se kromě Tomáše a obou starušek sběhl celý Malevil a nemohou se na ni v záři podvečera vynadívat. Catie nahoře na jednom z žebříků ještě urovnává vrchní řadu pytlů. Stojí k nám zády.

„Pěkně udělaná,“ utrousí Peyssou polohlasem.

„Pořád ne tak, jako její sestra.“

„Ale stejně,“ řekne Peyssou, „to ti povím, má ten Tomáš štěstí. A nafoukaná ani trochu. Dokáže se bavit s každým, A přítulná jak kotě. Věčně by člověka hubičkovala, až mě to někdy přivádí do rozpaků.“

I v šeru zahlédnu, jak se začervenal.

„Chtěl jsem ti říct, Emanueli,“ pokračuje, „kdyby mělo zítra dojít k boji a někdo měl padnout, bylo by možná dobře večer se vyzpovídat. Povídám to za sebe a za Colina.“

Rozpačitě převrací v mocných tlapách visací zámek od spodního otvoru. Zapomněl ho vrátit na místo.

„Nechám si to projít hlavou.“

Ale nezbude mi čas. Práskne výstřel. Ztuhnu.

„Otevři,“ řeknu Peyssouovi. „To byl Tomáš. Běžím tam.“

„A co když to nebyl on?“

„Tak už otevři!“

Vytáhne posuvná dvířka. Ve chvíli, kdy prolézám dírou, stačím ještě stroze přikázat:

„Nikdo za mnou!“

Běžím, pušku v ruce. Sto metrů mi připadá jako lán. Ve druhé zatáčce zpomalím. Sehnu se a jdu příkopem v předklonu. Uprostřed silnice někdo stojí. Tomáš, otočený ke mně zády, bez hnutí, s puškou pod paží. U nohou mu leží něco světlého.

„Tomáši!“

Otočí se, ale do tváře mu nevidím, je už skoro tma. Dojdu k němu.

To světlé něco na zemi je žena. Rozeznávám sukni, bílou blůzu, dlouhé plavé vlasy. V prsou má černou díru.

„Fiflena,“ řekne Tomáš.