Malevil

12

Jako by k tomu Armand svým odchodem dal signál, v oknech se znovu objevily hlavy. A vzápětí se všichni obyvatelé městečka vyhrnuli zpátky na ulici. Zásluhou kousku chleba s máslem, který pravě spolkli, se jejich chování změnilo, nabyli zas trochu energie, a navíc jim zvedla morálku Armandova porážka sledovaná zpoza oken. Strach samozřejmé nezmizel, prozrazovaly to jejich kradmé pohledy po Fabrelâtrovi stejně jako fakt, že o hádce nepadla jediná zmínka a nikdo se také neodvažoval Colinovi pomoci či vůbec přistoupit k vozu. Ale hovořili nyní hlasitěji a s živějšími gesty. A z jejich pohledů se dalo vycítit jakési potlačované vzrušení. Vystoupil jsem po dvou schodech před Lanouaillův obchod, zatleskal a hlasitě řekl:

„Než si odvedeme obě klisny, mám v úmyslu provést s nimi na esplanádě před zámkem pár jezdeckých cviků, aby se rozhýbaly. Nejezdilo se na nich hodné dlouho, počítám, že dají trochu zabrat. Pokud vás to zajímá, požádal bych Fulberta, aby vám dovolil se na to podívat, chtěli byste?“

Všechny ruce vyletí naráz vzhůru s takovým výbuchem radosti, až mě to překvapí. Nemám sice času nazbyt, ale chvilečku ten jásot zamyšleně pozoruji. Vlastně je mi nad ním do pláče. Jak prázdný a smutný musí být život zdejších lidí, když se takhle rozjásají pouhou vyhlídkou, že uvidí jezdce na koni. Ucítím v levé dlani drobnou teplou ručku. Evelyna. Skloním se. „Dojdi k vozu pro Catie a řekni jí že na ni čekám u strýčka. Ať přijde ale hned.“

Počkám, až se ke mně Fabrelâtre otočí zády, a vklouznu do ševcova domu. Po několika vteřinách se objeví Marcel. I na něm je vidět, že se trochu rozveselil.

„Uděláš tím vystoupením našim lidem doopravdy radost, to mi věř, Emanueli! To nejhorší, co nás tady ubíjí, není jen bezpráví, ale taky nuda. Nemáme do čeho píchnout. Já se ještě trochu zabavím řemeslem. Aspoň než mi dojde kůže. Ale co ostatní? Pimont, Lanouaille, Fabrelâtre? A rolníci? Do setí se mohou dát leda až v říjnu. A člověk nemá ani rozhlas, televizi taky ne, dokonce ani ten gramofon. Lidi chodili zpočátku do kostela jen proto, že se aspoň sešli a někdo k nim mluvil. V prvních dnech nám Fulbert nahrazoval televizi. Jenže takové farářské výklady se člověku bohužel rychle přejedí, je to pořád stejná písnička. Nebudeš mi věřit, ale denně se všichni dobrovolně hlásíme na zámek na kydání hnoje od koní. Odhazovat hnůj je pro nás dneska dokonce něco jako odměna! Podle mého by se Fulbertova tyranie dala o mnoho líp snášet, kdyby nás aspoň něčím zaměstnal. Já nevím, mohli bychom třeba odklízet trosky na dolním městě, snášet kámen na hromady, vytahat a uložit hřebíky. A taky bychom pracovali společně, rozumíš, v partě. Neštěstí je totiž u nás hlavně v tom, že nežijeme jako obec. Ani trochu. Každý je zalezlý doma a čeká, až mu pán milostivě udělí kus žvance. Kdyby to tak mělo pokračovat, nakonec už z nás ani nebudou lidi.“

K odpovědi mi nezbude čas. Catie už se přihrnula jako vítr. Evelyna však vběhla dovnitř před ní a hned se mi zas uvelebila mezi nohama.

„Catie,“ řeknu, „nemám mnoho času a nehodlám ho ztrácet dlouhými výklady. Co říkáš, chtěla by ses přestěhovat s Evelynou na Malevil? Tvůj strýček by souhlasil.“

Začervená se, přímo jí kouká z očí, jak by ráda. Ale hned se vzpamatuje.

„No, já nevím,“ řekne s upejpavou tváří, oči k zemi.

„Moc nadšená zřejmě nejsi. Klidné můžeš odmítnout, jestli chceš. Nemám ve zvyku někoho nutit.“

„Ale ne, to ne,“ odvětí, „spíš mě mrzí opustit strýčka.“

„No ne, no ne,“ ozve se Marcel.

„Když ti to přijde zatěžko,“ řeknu, „bude asi líp zůstat tady. Už o tom nemluvme.“

V tu chvíli pochopí, že si ji dobírám, začne se usmívat a s venkovskou přímostí, mnohem hezčí než předchozí upejpavé manýry, z ní vyletí:

„Bodejť, děláš si legraci! Pojedu s vámi strašně ráda!“

Doopravdy mě to rozesměje a Marcela taky. Neušla mu zřejmě prve před řeznickým krámem ona scéna složená z krátkých slov a dlouhých pohledů.

„Tak jedeš?“ řeknu. „Nelituješ příliš?“

„Nemrzí tě příliš, že opustíš strýčka?“ poznamená Marcel.

Catie se dá taky do smíchu, do upřímného, tryskajícího smíchu, který jí probíhá celým tělem, rozvlní jí ramena, ňadra, boky. Je to hezká podívaná a skutečně se na ní taky okem pozdržím. Samozřejmě, že si toho Catie okamžitě všimne, a vrhajíc po mně koketní pohledy, vloží do tanečku ještě větší zápal.

Vrátím se k načaté řeči:

„Poslouchej mě dobře, Catie. Dovedeš si jistě představit, že kdybychom požádali Fulberta, povolení by nám nedal. Odejdete s Evelynou potají. Za několik minut se lidé z městečka pravděpodobně půjdou na esplanádu podívat, jak tam cvičím koně. Ty tam nepůjdeš. Zůstaneš ve svém pokoji, jako že Evelyna dostala astmatický záchvat a ty se o ni staráš. Jakmile budou všichni na zámku, sbalíš sobě a Evelyně věci, odneseš je na vůz a pečlivé zakryješ prázdnými pytli, v nichž jsme dovezli chleby. Pak vyjdete pešky jižní bránou, půjdete pět kilometrů po malejacké silnici a na křižovatce k Rigoudie na nás počkáte.“

„Vím, kde to je,“ přikývne Catie.

„Neukazujte se, dokud nás nepoznáte. A ty, Evelyno, poslechneš ve všem Catie.“

Evelyna na mne upře němý horoucí pohled a beze slova přikývne. Chvilku je ticho.

„Děkuju, Emanueli,“ řekne Catie dojatě. „Smím to povědět Tomášovi?“

„Nepovíš mu nic. Nemáš ani čas. Ztrať se s Evelynou do pokoje.“

Opravdu se ztratí, ale nezapomene se na odchodu ohlédnout, zdali se za ní dívám.

„A já půjdu, Marceli, radši ať mě Fulbert u tebe nevidí. Jen bych ti pohoršil.“

Marcel mě obejme. Už jsem v chodbě, ale ještě se vrátím, vytáhnu z kapsy balíček a položím ho na stůl.

„Buď tak hodný a tohle si vezmi. Trochu ti to nahradí zmenšené porce, až Fulbert zjistí, že Catie utekla.“

Na ulici ke mně přistoupí vysoká statná dáma v modrém pulovru a širokých kalhotách. Má bohaté, prošedivělé krátké vlasy, silné čelisti a modré oči.

„Dovolte, pane Comte,“ řekne hlubokým, pečlivě artikulovaným hlasem, „abych se vám představila: Judita Medardova, profesorka matematiky, svobodná. Svobodná, ne stará panna, aby nedošlo k omylu.“

Úvod se mi líbí, a protože jsem u ní nepostřehl ani stín zdejšího přízvuku, zeptám se, je-li z La Roque.

„Z Normandie,“ odvětí, přičemž se zmocní mé pravé paže a sevře ji mohutným stiskem. „Bydlím v Paříži. Tedy bydlela jsem, dokud ještě nějaká existovala. Mám ale také dům v La Roque, díky tomu jsem přežila.“

A znovu mi zmáčkne biceps. Pokusím se nenápadně z vikinského stisku vymanit, ale dosáhnu jen toho, že se do mne články jejích prstů zatnou ještě pevněji. Přitom bych se vsadil, že si toho není vůbec vědoma.

„Díky tomu jsem přežila,“ pokračuje, „a poznala značně svérázný typ teokratické diktatury.“

Vida, aspoň jedna osoba, která se nedá zterorizovat Fabrelâtrovýma ušima. Šourají se sice, veliké jak plachty, necelých pět metrů od nás, ale potomkyně Vikingů jim nevěnuje ani pohled.

„Rozumíte,“ hovoří dál zvučným, zřetelným hlasem, „já jsem taky katolička.“ (Má paže se octne potřetí v kleštích.) „Ale duchovních podobného druhu jsem v životě mnoho nepotkala. A co si myslet o pasivitě našich spoluobčanů? Nechají si líbit prostě všecko! Člověk by skoro řekl, že je někdo připravil o atributy mužství!“

Zato ona, třebaže slabého pohlaví, pobrala z mužnosti svůj díl. Stojí si tu s vyzývavým klidem v těch svých kalhotách, hranatou bradu vystrčenou z roláku, v modrých očích jiskry. A na hlavní ulici městečka pěkné hlasité a od plic kritizuje místní mocipány.

„Až na Marcela,“ řekne. „To je aspoň chlap!“

Jestlipak taky Marcelovi ohmatává bicepsy? Klidně by mohla. Měla by co. Marcel zůstal i po šedesátce samý sval a leckterá žena – nejen svobodná – se o něj ještě ráda otře.

„Já, pane Comte,“ pokračuje hlasem tribuna, „já říkám výborně. Výborně, že jste okamžitě rozdělili potraviny,“ (paže v kleštích) „byla to pro nás jediná šance, jak se dostat každý k svému podílu. A taky výborně, že jste zpražil místního esesmana“ (další stisk). „Nebyla jsem ještě vzhůru, jinak bych vás byla podpořila.“

Pojednou se ke mně skloní. Ano, skloní, připadám si totiž vedle ní o dobré tři nebo čtyři centimetry menší. Řekne mi do ucha:

„Kdybyste snad chtěl jednoho dne proti tomu tatrmanovi něco podniknout, pane Comte, pomohu vám.“

Pronesla své „pomohu vám“ sice tiše, ale velmi energicky. Narovná se a zjistí, že má Fabrelâtra málem za zády. Pustí mou paži, zprudka se otočí a vrazí do něho ramenem, až ta dlouhá svíčka zavrávorá.

„Z cesty! Z cesty!“ vykřikne Judita a oběma rukama se rozežene. „Přece máme, k čertu, v La Roque místa dost!“

„Promiňte, paní,“ hlesne Fabrelâtre.

Ani na něj nepohlédne. Podá mi širokou pravici, já ji stisknu a rozloučím se s ní. Biceps mám rozbolavělý, ale jsem rád, že jsem tuhle spojenkyni objevil.

Dojdu k vozu. Nakládání proběhlo velice rychle a už končí. Kra sezobal drobky rovnou Lanouaillovi pod nohama a teď se prochází s výrazem učence po širokém Goliášově hřbetě. Jakmile se přiblížím, přívětivé zakráká, sletí mi na rameno a začne se mnou laškovat. Tomáš mě odvede stranou. Tvář má zrudlou, napjatou a oči mu bez ustání zalétají k ševcovské dílně.

„Co se děje?“ zeptá se. „Proč od nás Catie odešla?“

To jeho „od nás“ je mimochodem roztomilé.

„Evelyna má astmatický záchvat, zůstala u ní.“

„Je to nutné?“

„Jistěže to je nutné!“ řeknu s pohoršeným údivem. „Astmatický záchvat je značně bolestivá záležitost. Nemocný někoho potřebuje, aby ho povzbudil.“

Rozpačité sklopí oči, pak je však najednou zvedne, chvilku zřejmě sbírá odvahu a nakonec řekne bezbarvým hlasem:

„Poslyš, měl bys něco proti tomu, kdyby se Catie nastěhovala za sestrou a babičkou na Malevil?“

Tohle „za sestrou a babičkou“ je ještě hezčí než předchozí „od nás“.

„To bych věru měl,“ odvětím vážně.

„A co?“

„To, že Fulbert zakázal, aby se kdokoli z La Roque odstěhoval, a odejít by jí určitě nedovolil. Někdo by ji musel leda unést.“

„No a?“ řekne a hlas se mu třese.

„Jaképak no a? Chceš snad kvůli nějakému děvčeti riskovat roztržku s Fulbertem?“

„Tak daleko by to snad nedošlo.“

„Ale došlo! Ty totiž nevíš, že Fulbert po tom děvčeti jede. Chtěl, aby mu šla dělat na zámek služku.“

Tomáš zbledne.

„Tím spíš.“

„Tím spíš co?“

„Musí od toho individua pryč.“

„No počkej, Tomáši, ty jsi ale dobrý, vždyť ses Catie ani nezeptal. Třeba se jí Fulbert líbí.“

„Určitě ne.“

„A v podstatě o tom děvčeti nic nevíme. Poznali jsme ji sotva před hodinou.“

„Je skvělá.“

„Myslíš morálně?“

„Samozřejmě.“

„Aha, to je tedy jiná, když jsi o tom přesvědčený. Na tvou objektivnost jsem vždycky spoléhal.“

Slovo „objektivnost“ schválné zdůrazním. Zbytečná námaha. Humor Tomášovi nic neříká ani normálně. Natož teď.

„Tak ano?“ řekne úzkostně. „Vezmeme ji s sebou?“

Pohlédnu na něj tentokrát doopravdy vážně.

„Jednu věc mi slíbíš, Tomáši. Že v té věci sám nic nepodnikneš.“

Zaváhá, ale něco v mém tónu a očích ho zřejmě přiměje k zamyšlení, protože řekne:

„Slibuju.“

Udělám čelem vzad, odeženu havrana, který už mě začal na rameni příliš tížit, a pustím se vzhůru hlavní ulicí. Velká tmavozelená vrata na jejím konci se pravé otevřela a současně všechen hovor utichl, jako když utne.

První vyjde přes práh Armand, v narvané držce nerudný a nepřístupný výraz. Za ním se objeví jakási mně neznámá podivuhodná figura, v níž podle Marcelova popisu rozpoznám Gazela. A nakonec Fulbert.

Herec je to dobrý. Nestačí mu prostě přijít. Musí to být vstup jak na divadle. Nechá Gazela, aby za ním zavřel vrata, nepohnutě stane a otcovským pohledem zvolna putuje po hloučku. Má na sobě zase svůj tmavošedý oblek, košili, kterou jsem mu „postoupil“, šedou pletenou kravatu a na krku kříž, jehož spodní konec svírá mezi palcem a ukazováčkem levice, jako by z něho čerpal inspiraci. Na přilbě černých vlasů se mu leskne slunce, maska askety prosvícená krásnýma šilhavýma očima nabyla v slunečních paprscích ještě ostřejších rysů. Prsa Fulbert nijak nevypíná, dokonce naopak, drží tělo v poměru k hlavě spíš poněkud zpátky, aby ukázal, jak malou váhu mu přikládá. Oči upřené na své stádo, tváří se jako laskavý, trpělivý pastýř hotový k mučednické oběti.

Sotva spatří, jak si k němu razím hloučkem cestu, probere se z nehybnosti, vztáhne ruce a s radostným, bratrským výrazem v tváři mi vykročí vstříc.

„Vítej v La Roque, Emanueli,“ řekne svým krásným hlubokým hlasem, chopí se pravičkou mé ruky a ještě ji levicí přikryje, jako by uzamykal poklad. „Nesmírně mne těší, že tě zase vidím! Samozřejmě že tu není žádný problém,“ pokračuje, pouštěje s jistým politováním mé prsty z uvěznění. „Colin není z městečka, zdejší dekrety se na něj nevztahují. Může si svůj obchod klidně vystěhovat.“

Pronesl to hodně rychle a jaksi jen mimochodem, jako by celá věc byla od začátku samozřejmá.

„A tady máme naši kravičku,“ naváže okouzlujícím tónem, přičemž se otočí ke krávě a pozvedne ruce, jako by jí hodlal požehnat. „Není-liž to zázrak, že dobrý Pánbůh stvořil živočicha, v jehož útrobách se seno a tráva proměňují v mléko? Jakpak se jmenuje?“

„Černá.“

„Černá, ale mléko nám dá bílé,“ zasměje se zdrženlivě jako správný duchovní, ale přidají se k němu jenom Fabrelâtre s Gazelem. „Ale vida, tady jsou i tvoji přátelé! Dobrý den, Coline. Dobrý den, Tomáši. Dobrý den, Jacquete,“ pozdraví je dobrotivě, ale tím, že k nim nepřistoupí ani jim nestiskne ruku, dá současně najevo, že podle něho je mezi pánem a jeho druhy přece jen určitý rozdíl. Miette a Falvince jen lehce pokyne a obrátí své černé, samou dobrotou až zvlhlé oči zpátky ke mně. „Už také vím, že jsi nám přivezl krásné dárky, Emanueli. Chleba, maso, máslo!“

Při každém zvolání současné vznese paže do vzduchu.

„Ty dva pecny a máslo byly dárky,“ prohlásím co nejzřetelněji. „Ale maso ne. Pojď se podívat, Fulberte.“

Vykročím první a dovedu ho k řeznictví.

„Není to, jak vidíš, maličkost. Půlka telete. Řekl jsem Lanouaillovi, aby s porcováním nečekal, bude patrně horko a ledničky nemáme.“

„Jak jsem říkal,“ pokračuji po chvilce, „chleba a máslo jsme přivezli darem. Ale tele ne. Oplátkou za tele očekává Malevil od městečka cukr a mýdlo.“

Nejméně tři věci nejdou v mé řeči Fulbertovi pod nos: oslovuji ho na jeho panství Fulbert. Z rozsekaného telete už nikdo neudělá celistvou půlku. A chci na něm zboží z koloniálu. Neprozradí však svou nespokojenost ani mrknutím. Rozplývá se nad telecím:

„Bude to naše první čerstvé maso od té doby, co spadla bomba,“ prohlásí svým krásným barytonem a melancholicky přejede očima po mně, po mých kamarádech a po lidech z městečka, z nichž dosud nikdo neotevřel ústa. „Mám z toho radost kvůli nám všem. Mně samotnému, jak víš, stačí málo. Když je člověk v takovém stavu jako já, vlastně už jednou nohou v hrobě, domyslíš se, že už toho mnoho nepozře. Na druhou stranu ovšem, dokud ještě chodím mezi živými, cítím se povinován nést odpovědnost za zdejší chudičké zásoby na svých bedrech, a tak mě omluv, projevím-li vůči tobě určité skrblictví.“

„Dary jsou dary,“ řeknu chladné. „Ale směna je směna. Má-li výměnný obchod mezí Malevilem a La Roque pokračovat, nesmí být protihodnota směšná. Chci-li za půlku telete deset kilo cukru a patnáct balíčků něčeho na praní, nezdá se mi, že bych žádal příliš.“

„Uvidíme, Emanueli,“ zaševelí Fulbert sladce. „Nevím, kolik cukru nám ještě zbývá“ (neujde mi, jakým zdrcujícím pohledem přejel Gazela, který už otvíral pusu), „ale uděláme i nemožné, abychom tě uspokojili. Alespoň jakž takž. Jistě už jsi zjistil, že zde žijeme v absolutní chudobě. Naprosto jinak než vy na Malevilu, kde máte všeho hojnost“ (a rozhlédne se přitom po svých farnících, jako by říkal: „Však si rozumíme!“). „Musíš nám prominout, Emanueli, ale nemůžeme vás pozvat ani na oběd.“

„Nevadí,“ řeknu, „stejně jsem počítal, že převezmu koně, pušky a to zboží, a hned zase vyrazíme zpátky. Ale ne, hned vlastně ne. Chvilku budu ještě potřebovat, abych klisny před odjezdem trochu rozhýbal.“

Povím mu o svém záměru projet je na esplanádě. „Ale to je výtečné!“ prohlásí Fulbert, okamžité zlákán možností zahrát si lacino na kavalíra. „Máme ve farnosti bohužel tak málo příležitosti k rozptýlení! Tvé jezdecké číslo jen uvítáme, Emanueli, obzvlášť nebude-li pro tebe příliš nebezpečné. Nu, pojďme tedy,“ vyzve své ovečky vznešeně rozmáchlým gestem obou paží. „Když tolik spěcháš, neztrácejme čas. Ale nevidím tu Catie,“ dodá, zatímco Gazel s Armandem na jeho pokyn už otevřeli křídla vrat dokořán a Laročané vcházejí do zámecké aleje. Poněkud ožili, ale pořád se ještě nikdo neodváží hlasitěji promluvit.

„Před chvílí někdo povídal, že prý Evelyna dostala astmatický záchvat a Catie zůstala u ní,“ řeknu.

Aby tady dlouho neotálel, honem zamířím do aleje.

Koně si chci nechat na konec jako pochoutku, a požádám tedy Fulberta nejprve o pušky, náboje, cukr a mýdlo. Předá svému vikáři svazek klíčů, cosi mu šeptne do ucha a svěří mě do jeho péče. Jacquet a Colin se dvěma velkými pytli jdou se mnou.

Nevím, který z oné proslulé dvojice amerických komiků, tvořené jedním tlustým a druhým hubeným, je Laurel a který Hardy, ale je fakt, že Gazel jako by z oka vypadl tomu drobnějšímu. Týž dlouhý krk, hubená tvář, špičatá brada, vyvalené oči, přihlouplý výraz. Prošedivělé vlasy nemá však na rozdíl od svého dvojníka rozježené, nýbrž pečlivě učesané, dokonce nakulmované do kudrlinek, jaké kdysi zdobívaly kštice mých sester. Ramena má úzká, pas štíhlý, široké boky a zahalen je do bílého ošetřovatelského pláště bez jediné poskvrnky, nepřepásaného však na břiše, jak by to udělal muž, nýbrž o kus výš. Hlas nemá mužský ani ženský: něco uprostřed.

Jdu vedle něho nekonečnou, mramorem vydlážděnou zámeckou chodbou.

„Tak jsem něco slyšel, Gazeli,“ řeknu, „že tě Fulbert hodlá vysvětit na kněze.“

„Ne, to vlastně ne,“ odvětí svým nedefinovatelným hlasem. „Pan farář má v úmyslu nechat o tom hlasovat zdejší obec věřících.“

,A poslat tě na Malevil?“

„Budete-li mě chtít,“ řekne pokorným tónem, který kupodivu nezní vůbec falešně.

„Nic proti tobě nemáme, Gazeli. Přijde ti ovšem asi zatěžko rozloučit se se zámkem a domkem v městečku.“

„To ano,“ přitaká Gazel s překvapivou upřímností. „Hlavně s domkem.“

„No vidíš,“ řeknu. „Nebudeš muset. V neděli večer mě věřící na Malevilu jednohlasně zvolili za tamějšího abbého.“

Slyším, jak se za mnou někdo tiše zasmál, nejspíš Colin, ale neotočím se. Gazel se však zastaví a upře na mne vyvalené oči. Jak jsou vystouplé a navíc mají obočí neobvykle vzdálená od víček, vypadají, jako by se pořád divily. Právě tenhle rys dodává Gazelovi onen přihlouplý výraz. Mimochodem klamný, protože hlupák to není. Také jsem si všiml po straně jeho dlouhého krku jakési zduřeliny. Nejspíš počátek volete, což je překvapující, protože v našem kraji jím bývají postihovány hlavně staré ženy. Ale už to tak bude, ani jedna žláza mu, chudákovi, zřejmě nefunguje normálně,

„Už jste to pověděl panu faráři?“ zeptá se Gazel svým tenkým hláskem.

„Neměl jsem zatím příležitost.“

„Panu faráři to bude totiž velice proti mysli,“ řekne a znovu vykročí po mém boku chodbou.

Což podle mého jinými slovy znamená, že jemu to není proti mysli ani trochu. Představa, že by měl opustit La Roque a nemohl už denně cídit dům, i bez toho čistý jako sklo, ho zřejmě doslova děsí. V jádru není ten Gazel nesympatický. Tichý maniak, zbožňující svého faráře a snící o tom, jak se svými rozkošnými kudrnami, běloskvoucím pláštěm a důkladně vypranou dušičkou vstoupí jednoho dne neposkvrněn do ráje a tam se rovnou cestou vrhne do klína Panence Marii. Neškodný. Ale ba ne, možná přece ne. Jestliže uznal za svého pána člověka, jako je Fulbert, a zavírá oči před nespravedlností, docela neškodný nebude.

Odemkne dveře do sklepa, zamčené na dva západy. Sem tedy Fulbert snesl poklady vyrvané městečku metodou přesvědčování. Sklep je rozdělen na dvě části. Do první, kde právě stojíme, uložili zásoby, jež nejsou k snědku. Do druhého sklepa, za dveře opatřené mohutným visacím zámkem, věci z koloniálu, uzenářské zboží, víno. Tam mě ale Gazel nepustí. Něco málo jen letmo zahlédnu, když vchází dovnitř a když se pak vrací.

V prvním sklepě jsou ve stojanu vyrovnány pušky a u něho na dlouhé poličce leží pečlivě roztříděné náboje.

„Prosím,“ vyzve mě Gazel svým neurčitelným hlasem, „vyber si.“

Užasnu, odkud se vzala ta velkomyslnost. Hned však pochopím, že mám co vděčit Fulbertově i Gazelově nevědomosti. Neprozradím údiv ani mrknutím a pohlédnu na Colina, aby se snad nepodřekl. Napočítám jedenáct pušek, většinou venkovských loveckých, ale mezi nimi, jako plnokrevník mezi sprostými herkami, se leskne nádherná springfieldka, kterou si Lormiaux nejspíš koupil, aby se s ní blýskl při nějakém luxusním safari. Je to drahá zbraň, schopná zastřelit buvola na dálku sto padesáti metrů (za pomoci dvou tří dobrých střelců, kteří odněkud z úkrytu nešikovného klienta podpoří). Nesáhnu po ní hned, ověřím si nejdřív munici. Odpovídající kalibr tu je, a ve značném množství. Další dvě zbraně vyberu rychle: dvaadvacítku s dlouhou hlavní a puškohledem, patrné bývalý majetek Lormiauxova syna, a za třetí tu nejlepší dvouhlavňovku. Nábojů je pro obě dvě také dostatek. Uložíme do pytle nejdřív střelivo, pak všechny tři pušky, a Jacquet ho na můj příkaz dobře zaváže, aby se během převozu jedna o druhou netloukly. Gazel pak vezme druhý pytel, poprosí nás, abychom zůstali, kde jsme – to je prostě zásada, řekne omluvně – zmizí ve sklepe s potravinami a po nějaké chvíli se s naplněným pytlem vrátí.

Vydám se do stáje, tam však dojde k menšímu zádrheli s Armandem. Ani jedna z obou klisen – o jejich typických vlastnostech se zmíním později – si, jak vidím, od výbuchu mnoho neužila. Je jim málem vidět žebra a navíc jsou špinavé; nezbývá mi než popadnout hřeblo a kartáč, protože na tak znečištěná zvířata sednout nehodlám. Armand bledým okem přihlíží, přilepený na mne jako štěnice, ale nehne prstem. Ozve se, až když vidí, že jdu pro sedla, dvě si vyberu a jedno po druhém je zavěsím na přepážku mezi boxy.

„Co chceš s těmi sedly dělat?“ spustí zhurta.

„Osedlat kobyly, samozřejmě.“

„I kdepak,“ řekne. „To tedy ne! Mám přikázáno dát ti kobyly, ale sedla ne. Nebo je sem vrátíš, až koně projedeš.“

„A jak myslíš, že mám s nimi dojet na Malevil? Bez sedel? Na takových koních?“

„To je mi jedno. Měl sis výstroj dovézt.“

„Na Malevilu mám sedla pro koně, kteří mi zbyli. Pro tyhle ne.“

„Co je mi do toho?“

„Měj rozum, Armande, tímhle přece městečko o nic nezkrátím. Tři sedla pro vaše tři valachy vám tady zůstanou.“

„A co až se opotřebují? Čím je nahradíme? A ke všemu sis nevybral ta nejhorší. Sedla od Hermèse, byl jsem pro ně se, starým Lormiauxem až v Paříži! Každé za dva tácy. Věděl jsi, kam sáhnout! Ty máš, pane, oko! Ale já taky!“

Neodpovím. Dám se znovu do hřebelcování jedné z klisen. Brát si takhle k srdci zájmy pána, ať už je to Lormiaux nebo Fulbert, to se Armandovi nepodobá. Copak že se najednou tak staví na zadní? Maličká pomsta za Colinův krám?

„Nechápu, proč se tak cukáš,“ řeknu po chvilce. „Fulbert ti na sedla kašle.“

„To vím taky,“ odpoví. „Fulberta zajímá, jen z čeho kouká žvanec. Kdybych mu ale řekl: pozor, sedla ne, každé stojí dvě tisícovky, můžeš si být jistý, že je nedostaneš. Rozhodně ne za pět prstů.“

Z jeho slov jsou mi patrné dvě věci. Jednak že se mě tak trošku pokouší vydírat. A jednak, že si svého faráře absolutně neváží. Dalo by se z toho usuzovat, že se ti dva lumpové spolu vskrytu dělí o moc, kdežto Gazel s Fabrelâtrem jim jen zpovzdálí přizvukují, aniž mají do čeho co mluvit.

„Počkej, Armande,“ řeknu a s hřeblem v jedné a kartáčem v druhé ruce se narovnám. „Přece s tím na Fulberta nepůjdeš.“

„Byl bych sám proti sobě.“

„Nemáš na tom zájem.“

„Ale nemám taky zájem neudělat to.“

A jsme u toho. Trochu se na něj pousměju, jako že jsem pochopil a jsem ochotný něco obětovat. Ale hned to z něho nevyleze. Začnu se znovu rozhánět kartáčem. Naše dlouhé dohadování kobyle prospělo. Je běloučká, že by mohla soupeřit s Gazelovým pláštěm.

Armand, opřen oběma lokty o přepážku, na mne hledí, bílé řasy nad bledýma očima mu pomrkávají.

„Hezká věcička, ten tvůj zlatý pečetní prsten,“ vyjde z něho konečně.

„Chceš si ho zkusit?“

Stáhnu prsten z prsteníku a podám mu ho. Labužnicky našpulí rty, začne si ho zkoušet a nakonec se mu povede navléci ho na malík. Položí pak ruku na okraj přepážky a pohrouží se v obdivné zadumání. Rázem vrátím hřeblo a kartáč na místo a začnu sedlat kobyly. Nepadne mezi námi jediné slovo.

Obě klisny jsem kdysi koupil od jednoho kaskadéra, který musel pověsit řemeslo na hřebík. Jedna se jmenovala Morgana, druhá Meluzína. Ne že bych jejich jména považoval zrovna za šťastná, ale uznávám, že na plakátech dělala jistě dojem. Obě mají srst jak padlý sníh, dlouhý ocas a bohatou hřívu.

Lormiaux je u mne viděl, když kupoval své tři angloarabské valachy, a nedal si vzít, že mu je musím prodat. Marně jsem namítal, že jsou to zvířata pro cirkus nebo do filmu, čili nebezpečná pro každého, kdo nezná jejich řeč. Postavil si zkrátka hlavu, a jaký už byl arogantní křupan, položil mi nůž na krk. Buď všech pět, nebo nic. Tak jsem mu je nechal. Ne ovšem doslovně, vysolil za ně slušnou cenu.

Čekal jsem, že ho brzo omrzí chovat ve stáji zvířata, na která se neodváží sednout. Ale kdepak. Vychloubal se jimi. V létě v šestasedmdesátém dvakrát požádal Birgittu, aby je před jeho hosty projela. Jedno vystoupení dvě stě franků. Pravda, jízdy se neobešly bez pádů. Birgitta však nebyla vůči penězům lhostejná a za takový honorář by byla ochotně padala každé odpoledne.

Když jsem přivedl Morganu na esplanádu a Armand za mnou Meluzínu, lidé z městečka už spořádaně čekali na zámecké terase. Zašel jsem blíž k nim a upozornil je, že kdybych spadl, nemají se hýbat z místa ani křičet. Mohl jsem si to odpustit. Měli mě tu dnes místo televize a zaujali už předem blažený postoj pasivních diváků. Když jsem viděl dětinskou radost, jež čišela z jejich vyhublých tváří, a kradmé pohledy, jež neustále vrhali po Fulbertovi, jako by se cítili provinilí, že se chtějí pobavit, svíralo se mi až srdce.

Požár v den výbuchu trávník na esplanádě sežehl, ale nezničil. Provedl jsem po něm Morganu jako po rohoži dvakrát dokola, abych si očima i nohama ověřil, nakolik je terén pevný. Docela ušel, půda deštěm změkla, ale nerozmočila se. Vyhoupl jsem se do sedla, dvě objížďky vykonal krokem a třetí s řadou různých obratů, abych se ujistil, že Morgana z drezúry nic nezapomněla. Když jsem vyjížděl počtvrté, dal jsem jí znamení, vlastně spíš několik znamení, že přijde její číslo. Sevřel jsem jí nohama boky, obě otěže vzal do levice a pak naráz stisk zesílil a zároveň vyrazil pravou rukou nahoru a vpřed: klisna okamžitě přešla v divokou řadu beraních skoků působících na diváka dojmem, že mě chce vyhodit ze sedla. Ve skutečnosti jen poslouchala mé pokyny. Vytřásla mě pořádné, žádné nebezpečí mi však nehrozilo. Ani ve chvílích, kdy jsem zoufale máchal pravicí ve vzduchu, jako by mě stálo nevím kolik úsilí udržet se divokému koni na hřbetě.

Předvedl jsem sérii beraních skoků třikrát, mezi tím vždycky s přechodem do klidu, a po poslední objížďce krokem jsem seskočil.

Fulbert, opřený v první řadě mezi Fabrelâtrem a Gazelem o kamenné zábradlí, na mne s dobrotivým výrazem zavolal krátké „výborně!“ a dlaněmi naznačil, jako že tleská. V tu chvíli se stalo něco nečekaného. Jeho projev se úplně ztratil v bouři nadšení. Laročané se roztleskali jako diví a pokračovali ještě dlouho potom, kdy on se svou zdvořilostní opičárnou přestal. Upravoval jsem Meluzíně délku třmenů a schválně si dával načas, abych mohl Fulberta koutkem oka pozorovat. Zbledl, rty měl sevřené a v očích neklid. Čím déle aplaus trval – a vzhledem k mému kratičkému vystoupení trval doopravdy nesmírně dlouho, tím víc patrně nabýval Fulbert dojmu, že je namířen proti němu.

Vyskočil jsem do sedla. S Meluzínou běželo zas o něco jiného. Měla nacvičené číslo s padáním. Jaké to bylo výborné a krásné zvíře! A co peněz jistě vydělala svému kaskadérovi, když se během natáčení nějakého dobrodružného filmu hroutila k zemi pod nepřátelskými kulkami! Připravit ji vyžadovalo však nějakou chvíli. Aby mohla padnout bez nebezpečí, musela mít všechny svaly zahřáté. Když se mi zdála zajetá, vytáhl jsem nohy z třmenů, řemeny přehodil křížem před sedlo a pomocí uzlů zkrátil otěže, aby se do nich klisně při pádu nezapletly nohy. Pak jsem ji pobídl do cvalu. Hodlal jsem pád provést v ohybu před nejbližší parkovou cestou. Těsně před začátkem jsem trhl opratí doleva a vyklonil se vpravo. Trik neselhal, kobyla ztratila rovnováhu a jako sražená nepřátelskou střelbou padla k zemi. Přeletěl jsem jí přes šíji a i já se vzápětí válel na bitevním poli. Ozvalo se ohromené „Och!“ a vzápětí „Ach!“, když jsem se zvedl. Meluzína po celou tu dobu ležela na boku jako načisto mrtvá, dokonce i hlavu na zemi a zavřené oči. Přistoupil jsem k ní, sebral otěže a zamlaskal: v tu ránu stála na nohou.

Předvedl jsem padání jen dvakrát. Podruhé skončilo poněkud tvrdě, řekl jsem si tedy, že ten čas už by Catie mohl stačit a zábava lidem také. Seskočil jsem a s trochou zlomyslnosti a špetkou pohrdavé výzvy v tváři podal otěže Armandovi. Přijal je, aby se neshodil. A protože už držel také Morganu, měl náhle obě ruce vyřazené z provozu.

Propuklo hotové šílenství. Síla ovací – dokonce bych řekl záměrná bouřlivost – ještě předčila aplaus po prvním čísle. A protože Armand byl pro tu chvíli očividně zneškodněn a sportovní nadšení nabízelo pohodlné alibi, Laročtí se rozběhli ze schodů na esplanádu, obstoupili mě a začali mi provolávat slávu. V směšném, opuštěném hloučku na terase zůstali jen Fulbert s Gazelem a Fabrelâtrem. Na esplanádě stál sice Armand, ten však měl plné ruce práce s kobylami poplašenými náhlým vpádem davu, a jak s nimi zápolil, točil se ke mně zády. A lidé povzbuzeni jeho nesnázemi začali nakonec místo pouhého tleskání skandovat mé jméno jako při plebiscitu. „Díky za příděly, Emanueli!“ volali dokonce někteří významně, ale opatrně, aby je neviděl Fulbert; stál bez hnutí a beze slova na terase, jeho pozorné oči však metaly blesky.

Zničehonic jsem si uvědomil, že celá situace zavání tak trochu vzpourou. Projela mnou myšlenka, že bych toho mohl využít a Fulberta na místě svrhnout, jenže Armand byl ozbrojen. Colin, jemuž jsem před jízdou svěřil svou pušku, se v tu chvíli zaujatě bavil s Agnès Pimontovou. Tomáš se momentálně propadl v zadumání. A Jacqueta nebylo nikde vidět. Řekl jsem si také – a myslím si to pořád, že něco takového nelze improvizovat. Vymanil jsem se ze shluku a zamířil k Fulbertovi.

Následován Gazelem a Fabrelâtrem, vyšel mi po schodech z terasy vstříc, propadlý a velitelský zrak upřený však na farníky místo na mne. Jak se k nim blížil, lidé shluklí ještě před vteřinou kolem mne a provolávající mi slávu ztichli a začali poodstupovat. Přejížděl očima z jednoho na druhého, aby stádo přivedl zas k pořádku, a mně jen chladně poblahopřál, aniž mi věnoval pohled. Ačkoli se mi hnusil, musím přiznat, že před jeho klidem a silou, jíž působil na druhé, jsem v duchu smekal. Doprovodil mě mlčky až k bráně, dál však ne. Jako by mu byla nepříjemná představa, že vykročit z ní ven, octl by se po mém odchodu mezi svými farníky sám.

Když se se mnou loučil, všechna jeho úlisnost byla tatam. Už se nerozplýval v sladkých slovech a k další návštěvě už mě taky nepozval. Sotva vyšel poslední Laročan a Colin vyvedl koně, zelená brána se zavřela a Fulbert s Gazelem, Fabrelâtrem a Armandem zůstali uvnitř. Patrně proto, aby farnostní rada okamžitě zasedla a poradila se, jak ovečky přivést zpátky k poslušnosti.

Z obavy, aby hřebec v přítomností obou kobyl nezačal na úzké ulici uprostřed davu vyvádět, vyjel Jacquet napřed a čekal na nás s vozem a Goliášem za městem. Když jsme vycházeli z jižní brány, všiml jsem si, že na zdi jedné z obou kulatých postranních vížek visí poštovní schránka. Po její krásné žluti a vůbec po jakékoli barvě nezbylo stopy, byla oprýskaná, zčernalá, zmizel i obrys nápisů.

„Vidíš to,“ řekl Marcel kráčející vedle mne, „zůstal u ní ještě klíček. Chudáka listonoše to spálilo na uhel zrovna ve chvíli, kdy chtěl vybrat poštu. Schránka byla určitě doruda rozžhavená, ale kov nakonec vydržel.“

Otočil klíčkem v zámku. Dvířka se dala zcela hladce otevřít i zavřít. Vzal jsem Marcela stranou a odvedl ho kousek po malejacké silnici.

„Vezmi si ten klíček a nech ho u sebe. Kdybych měl pro tebe nějaký vzkaz, někdo ti ho hodí do schránky.“

Přikývne. Hledím se sympatiemi na jeho inteligentní černé oči, na bradavicí, jež se mu zachvívá na špičce nosu, na jeho ramena, mohutná, a přesto neschopná uchránit ho před smutkem, který se do něho očividně začíná vkrádat. Pár minut s ním ještě hovořím. Vím, jak se bude cítit sám, až se bez Catie a Evelyny vrátí domů, před sebou neradostnou perspektivu příštích dnů, kdy se mu Fulbert bude mstít a zmenší mu porce. Nejsem však s to zcela sebrat myšlenky. V hlavě mi až příliš vězí Malevil, už se nemohu dočkat, abych byl zpátky. Bez jeho zdí kolem sebe se cítím zranitelný jako rak poustevníček zbavený ulity.

Bloudím za řeči očima po lidech stojících okolo nás, jsou tu bez výjimky všichni, kteří v La Roque přežili, dokonce i obě děcka, jedno Marie Lanouaillové, ženy mladého řezníka, druhé Agnès Pimontové; Miette všecka u vytržení přechází od jednoho k druhému, kdežto Falvinka, znavená vydatným klábosením po městečku, už se usadila na vůz k Jacquetovi, který má co dělat, aby udržel neklidného a řehtajícího Goliáše.

Tváře Laročanů v jasném poledním slunci svědčí o tom, jak jsou šťastni, že se dostali na několik minut ze svých dusných zdí. Ale přestože tu není Fabrelâtre, pozoruji, že si nikdo netroufá pronést sebemenší poznámku, ať už o larockém dobrotivém pastýři nebo rozdělení potravin či Armandově porážce. Jak se tak dívám, Fulbertovi se zřejmě povedlo cestou drobných uskoků a dobře vypočtených indiskrecí vyvolat mezi nimi ovzduší udavačství, nedůvěry a nejistoty. Dokonce si ani netroufají přiblížit se k Juditě, Marcelovi a Pimontovi, jako kdyby církevní moc dala ty tři do klatby. Ani kolem mne už se tak netlačí jako na esplanádě; Fulbertovo chladné rozloučení zřejmé stačilo, aby se styk se mnou stal nebezpečným. A až na ně za chvíli na všechny společně zavolám na shledanou – ono na shledanou, jemuž se Fulbert vůči mně tak pečlivé vyhnul, odpovědí mi jen očima a zpovzdálí, aniž se odváží zamávat či pronést jediné slovo. Je to jasné, přivádění zpátky k poslušnosti začalo. Laročané dobře cítí, že za ono spravedlivé rozdělení potravin budou muset Fulbertovi mnoho zaplatit. Tak tak, že můj chléb a máslo strávili, a už mi je mají skoro za zlé…

Jejich chování mě rozesmutňuje, ale vinu nepřičítám jim. Každé zotročení má v sobě určitou strašlivou logiku. Naslouchám Marcelovi – Marcelovi, který s nimi zůstal, aby je bránil, a s nímž se teď nikdo neodváží promluvit! Kromě Pimonta a Judity. Ta žena je hotový dar z nebes! Inspirátorský duch revoluce! Naše Johanka z Arcu – až na to, že není panna, jak výslovné zdůraznila, „aby nedošlo k omylu“. Marcelova posmutnělá tvář jí zřejmé neušla, protože najednou stojí vedle něho a už mu svírá biceps. A on, jak se zdá, si ho nechává demolovat se zřejmým potěšením, vděčně přitom bloudě černýma očima po rozložitých vikinských proporcích.

Pimonta patrně ostrakismus natolik nepostihl. Hovoří s jakýmisi dvěma muži, podle vzhledu asi rolníky. Hledám očima Agnès. Už ji mám. Colin svěřil Morganu zamlklému a znervóznělému Tomášovi, takže mu zbyla jen Meluzína, kterou sice drží se značným vypětím sil, ale přesto si ještě našel možnost, jak pokračovat s Agnès v nápadné živém rozhovoru načatém už v městečku. Bývali jsme kdysi sokové. Ustoupil sám od sebe a potom, jak praví Racine, „obrátil své srdce jinam“. Když jsem pak od Agnès upustil i já, nezbyl jí pojednou ze dvou nápadníků ani jeden. Mít sklon k zatrpklosti, měla věru důvod. Pozoruji, že je vůči Colinovi samá roztomilost, ani jí nevadí, že přitom musí všelijak uhýbat Meluzíně, čehož využívá Miette, aby se pomazlila s jejím děťátkem. Necítím však kupodivu ani trochu žárlivosti. Vzrušení, jež ve mně probudila, když jsem ji znovu spatřil, už vyprchalo.

Rozloučím se s Marcelem, přistoupím k Tomášovi a tiše mu řeknu:

„Pojedeš na Morganě.“

Zděšeně pohlédne nejprve na mne, potom na Morganu. „Zbláznil ses! Po tom, co jsem viděl!“

„Viděl jsi jen cirkusové číslo. Morgana je vtělená poslušnost.“ Několika slovy mu vysvětlím, jaká znamení jí nesmí dávat, a protože Goliáš už není k udržení, vezmu od Colina Meluzínu, naskočím do sedla a s Tomášem v patách ostatní o kus předjedu. U první zatáčky přejdu znovu do kroku, aby se snad Goliáš nerozběhl příliš rychle, kdyby ztratil kobyly z dohledu. V tu ránu je Tomáš po mém boku a obrátí ke mně beze slova tvář, jejíž nepohnutost je tatam.

„Tomáši!“

„Ano,“ odvětí s jakousi těžko zadržovanou dychtivostí.

„V příští zatáčce pobídneš Morganu do klusu a pojedeš napřed. Po pěti kilometrech uvidíš rozcestí s kamenným křížem. Tam na mě počkáš.“

„Zase tajnosti,“ řekne nakvašeně, ale nicméně pobídne Morganu lehce patou. Klisna okamžitě přejde do plavného klusu.

Něco mě napadne a ještě ho dohoním.

„Tomáši!“

„Ano.“ (Pořád tak nakvašeně, a aniž na mne pohlédne.)

„Kdybys snad uviděl něco, co by té překvapilo, pamatuj, že sedíš na Morganě. Nesmíš zvednout pravou ruku, nebo budeš na zemi, ani se nenaděješ.“

Užasle se na mne podívá, pak mu to dojde. Tvář se mu okamžité rozzáří, zapomene na strach z Morgany a cvalem vyrazí. Blázen! Po asfaltce! Kdyby to vzal aspoň po krajnici!

Přibrzdím Meluzínu. Goliáš padesát metrů za mnou začal právě sjíždět malý svah, nebylo by dobře, kdyby se po něm pustil moc rychle. Chvíle samoty mi docela vyhovuje, mohu se v myšlenkách vrátit k naší krátké návštěvě v La Roque. Sotva patnáct kilometrů od Malevilu, a úplné jiný svět. Jiný typ organizace. Celé dolní město, které nechránila od severu skála anebo jen špatně, leží v troskách. Tři čtvrtiny obyvatelstva smeteny ze světa. Z pospolitého života nezbyl ani stín, jak Marcel správné postřehl. Hlad, zahálka, tyranie. A ke všemu žádné bezpečí. Pevnost obehnaná poctivými hradbami, a přesto špatně chráněná. Dostatek zbraní, ale strach je rozdat. Nejbohatší pozemky z celého kantonu, jejich případná budoucí úroda bude však nespravedlivě rozdělena. Nešťastné vyhladovělé městečko, neschopné se sjednotit. Vyhlídky na přežití má tak jedna ku jedné.

Už se jeho obyvatel nebojím. Teď už vím, že je Fulbert proti mně nikdy nepošle. Bojím se však o ně, je mi jich líto. Jak se tak pohupuji v rytmu Meluzínina klusu, dospěji v tu chvíli k rozhodnutí, že jim v příštích týdnech a měsících budu hledět pomáhat, co mi síly stačí.

Pohled mi sklouzne k otěžím, zarazí se na ruce bez pečetního prstenu. Vytane mi scéna z boxu. Jaký je ten Armand pitomec! Dát mu obyčejný kamínek, byl by na tom stejně! Jako kdyby zlato dva měsíce po výbuchu mělo nějakou cenu! Ty časy jsou dávno pryč, nebo zní-li to tak lépe, ještě dlouho nepřijdou. Kdepak vzácný kov, vrátili jsme se do éry mnohem primitivnější: ke směnnému obchodu. Věk šperků a peněz leží ještě daleko, velice daleko před námi. Možná se ho dožijí naši vnuci. My ne.

Meluzína nastraží uši, klopýtne. A v příští zatáčce, padesát metrů před námi, se tyčí uprostřed silnice drobná postavička s vlasy ozářenými zezadu sluncem. Zůstanu s kobylou stát.

„Já věděla, že tě potkám,“ řekne Evelyna a bez obav jde k nám. Zdá se vedle mohutného koně maličká a křehká jako pápěrka. „Tamty dva jsem nechala plavat. Líbají se, to bys koukal! Jako bych pro ně byla vzduch!“

Dám se do smíchu a seskočím na zem.

„Tak pojď, pojedeme za nimi.“

Vysadím ji před sebe do sedla. Zabírá opravdu jen maličko místa.

„Chyť se oběma rukama hrušky.“

Vyhoupnu se na koně a přidržím si její drobné tělíčko mezi opratěmi. Dosahuje mi hlavou těsně pod bradu.

„Opři se mi o prsa.“

Pobídnu Meluzínu znovu do klusu, cítím však, že se Evelyna chvěje.

„V pořádku?“

„Trošku se bojím.“

„Opři se pořádně. Neseď jako pravítko. Musíš se uvolnit.“

„Moc se to hýbe.“

„Spadnout nemůžeš, dávám ti rukama záchranu.“

Poposednu, abych ji pevněji sevřel, a ujedu mlčky tak dvě stě tři sta metrů.

„Už je to lepší?“

„Ó ano,“ řekne změněným, rozechvělým hlasem, „je to nádhera! Jsem nevěsta hradního pána, veze si mě na zámek.“

Vymýšlí si, patrně aby potlačila strach. Jak ke mně za řečí otáčí hlavu, cítím na krku její dech.

„Měl bys dobýt La Roque a Courcejac,“ ozve se po chvilce.

„Jak dobýt?“

„Se zbraní v ruce.“

Výraz, který jí nejspíš utkvěl z poslední hodiny dějepisu. Poslední jednou provždy.

„A co by se tím změnilo?“ řeknu.

„Proklál bys Armanda a faráře mečem a stal se králem.“

Rozesměji se.

„No vida, takový program by mi seděl jako ulitý. Zvlášť to,proklání mečem’.“

„Tak to uděláme?“ otočí se ke mně Evelyna a slavnostně se na mne zahledí.

„Ještě si to rozmyslím.“

Meluzína začne řehtat, Goliáš klusající třicet či čtyřicet metrů za ní jí odpoví, a za ohybem cesty se nám zjeví Morgana, bradu bez okolků opřenou o Tomášovu hlavu, skloněnou ve vášnivém polibku nad Catie.

„Ti jsou k popukání,“ řekne Evelyna, „všichni tři!“

„Emanueli,“ obrátí se ke mně Tomáš poněkud nepřítomným pohledem, „mohu vzít Catie za sebe?“

„Ne, to nemůžeš.“

„Ale ty jsi taky vezl Evelynu na Meluzíně.“

„Jenže ta má jinou váhu. A vůbec jiný objem a taky…“

Málem už jsem řekl „jiného jezdce“, ale kvůli Catie jsem konec věty spolkl.

Dojede k nám Goliáš, tak vzrušený, že na něj Jacquet z vozu už nestačí. Aby mohla Catie nastoupit k babičce, musí Colin slézt a přidržet ho. Trojice z Rybníka se raduje, ale udiveni nejsou. Miette totiž při odjezdu z La Roque objevila zavazadla skrytá pod pytli, otevřela je a poznala sestřiny věci.

„Pojď, Tomáši,“ řeknu, „pojedeme napřed. Kdybychom se drželi moc blízko, nebude Goliáš k zvládnutí.“

Jakmile se mi zdá náskok dost velký, zpomalím a jedu zase krokem.

„Emanueli,“ ozve se Tomáš a hlas má zadýchaný, jako by byl utíkal. „Catie by chtěla, abys nás zítra oddal.“

Ohlédnu se na něj. Nikdy nebyl tak krásný. Řecká socha, v jejíž uzavřené schránce se dosud skrýval, náhle ožila. Z jeho očí, chřípí, pootevřených rtů sálá plamen života.

„Catie že by chtěla, abych vás oddal?“ opakuji nevěřícně.

„Ano.“

,A ty?“

Užasle se na mne podívá.

„Já samozřejmé taky.“

„Tak samozřejmé to zas není. Jsi koneckonců ateista.“

„Když to bereš takhle,“ řekne kysele, „ty zase nejsi pravý kněz.“

„To se nepleť,“ opáčím rychle. „Pravý kněz není Fulbert, protože lže. Ale ne já. Já podvodník nejsem. Zárukou mého kněžského stavu je víra těch, kdo si mě zvolili. Jsem její emanací. Náboženské úkony, které se ode mne očekávají, beru proto s naprostou vážností.“

Tomáš na mne zírá jako u vidění.

„Ale ty sám přece nevěříš,“ řekne po chvilce.

„O mém náboženském cítění se mezi námi nikdy nemluvilo,“ odvětím suše. „Ale ať už věřím nebo ne, s pravostí mé funkce to nemá nic společného.“

Chvilku je ticho. Pak se Tomáš ozve rozechvělým hlasem:

„Odmítneš nás oddat, protože jsem ateista?“

„Ale kde!“ vykřiknu. „To vůbec ne. Platnost tvého manželství je založena už na faktu, že je sám chceš. Svazek se uskutečňuje spojením tvé a Catiny vůle.

„Takže vás oddám, žádné strachy,“ pokračuji po chvilce. „Je to šílenství, ale oddám vás.“

Pohoršené na mne pohlédne:

„Šílenství?“

,Ale ovšem. Ženíš se, protože se Catie dosud nezbavila někdejšího způsobu myšlení a neumí si sebe samu představit jinak než pod čepcem. I když ti nehodlá být věrná.“

Škubne sebou a trhne otěžemi tak prudce, že se Morgana zastaví. Meluzína okamžitě zůstane stát také.

„Rád bych věděl, jak jsi na tohle přišel.“

„Ale jdi, nijak. Čistě předpoklad.“

Zlehka ťuknu klisnu podpatky do boků. Tomáš udělá totéž.

„Podle tvého je ten sňatek šílenství, protože mě Catie bude podvádět?“ řekne Tomáš a spíš než ironie zaznívá z jeho hlasu obava.

„Šílenství je to každopádně, znáš můj názor: kde je šest mužů a dvě ženy, tam nemá monogamie místo.“

Nějakou chvíli je ticho.

„Jsem do ní blázen,“ ozve se posléze Tomáš.

Nedržet opratě, zvedl bych ruce k nebi.

„Ale kdo by nebyl, já taky! A Meyssonnier zrovna tak! I Colin! A Peyssou do ní bude taky blázen, až ji uvidí!“

„Takhle to nemyslím,“ namítne Tomáš.

„Ale ano, myslíš! Vždyť ji znáš sotva dvě hodiny.“

Čekám na jeho odpověď, ale náš velký diskutér pojednou ztratil do diskuse chuť.

„Zkrátka, oddáš nás, nebo ne?“ uzavře arogantně rozhovor.

„Oddám.“

Suše mi poděkuje a uzavře se jako ústřice. Pohlédnu na něj. Není mu do řeči. Když už nemůže kvůli Goliášovi jet vedle Catie, touží být aspoň sám, aby na ni mohl myslet. Jako by mu z tváře každým pórem vyzařovalo jakési světlo. Jsem z toho mocného niterného výtrysku úplné naměkko. Náš mladý Tomáš ve mně probouzí závist, ale je mi ho trochu i líto. Mnoho děvčat zřejmě nepoznal, jestliže ho Catie takhle vyvedla z míry. Dopřejme mu těch několik chvilek štěstí. Však se ani nenaděje, a srdce ho začne bolet. Pobídnu Meluzínu do klusu a pod záminkou, že ji chci vést při okraji silnice, Tomáše předjedu. Zamíří k okraji vozovky za mnou.

Dobře hodinu je slyšet jen kopyta našich kobyl, jež tlumeně dusají holou půdu, a v různé se měnící vzdálenosti za námi suchý klapot Goliášových kopyt na asfaltce a rachot povozu.

Čím to jenom je, že kdykoli znovu spatřím Malevil, srdce se mi rozbuší jak splašené? Pět set metrů před vstupní věží spatřím Peyssoua. Stojí tu s puškou na rameni, papulu roztaženou v úsměvu. Zastavím.

„Co tady děláš? Co se děje?“

„Samé dobré věci,“ odpoví s úsměvem od ucha k uchu.

A dodá vítězoslavně:

„Pšenice u řeky vzešla!“