ězdné Války: Impérium vrací úder

VIII.

Když Darth Vader stál na hlavní řídicí palubě mamutího hvězdného destruktoru, vypadal jako veliký mlčenlivý bůh.

Velkým obdélníkovým oknem nad palubou se díval na pole asteroidů, které narážely do lodi klouzající vesmírem. Stovky balvanů se míhaly za okny. Některé do sebe narazily a vybuchovaly v jasné záplavě světla.

Zatímco se Vader díval ven, jedna z jeho menších lodí se rozprskla pod nárazem obrovského asteroidu. Zdálo se, že to na něho neudělalo žádný dojem, a otočil se k řadě dvaceti holografických obrazů. Těchto dvacet hologramů vytvořilo ve třech rozměrech podobu dvaceti císařských velitelů bitevní lodi. Obraz velitele, jehož loď právě zmizela, rychle bledl, skoro tak rychle, jak svítící částečky vybuchlé lodě upadaly do zapomenutí.

Admirál Piett s pobočníkem se potichu postavili za černého pána, obráceného k obrazu ve středu dvaceti hologramů, který neustále rušila statická elektřina, takže mizel a zase se objevoval, když kapitán hvězdného destruktoru Avenger Needa podával hlášení. Jeho první slova skoro zanikla v poruše.

„... a tehdy naposledy se objevili v našich indikátorech,“ pokračoval kapitán Needa. „Vzhledem k rozsahu škod, které jsme utrpěli, jsou určitě také zničeni.“

Vader nesouhlasil. Znal sílu Millenium Falcon a docela dobře byl obeznámen se zručností jeho sebevědomého pilota. „Ne, kapitáne,“ zavrčel vztekle. „oni žijí. Chci, aby všechny lodě, které jsou k dispozici, pročesávaly pole asteroidů, dokud je nenajdou.“

Jakmile Vader vydal tento rozkaz, obraz kapitána Needy a ostatních devatenácti kapitánů zmizely docela. Když vybledl poslední hologram, Temný pán, který cítil přítomnost dvou mužů za zády, se otočil. „Takže co je tak důležité, že to nemohlo počkat, admirále?“ zeptal se panovačně. „Mluvte!“

Admirál zbledl v obličeji hrůzou a hlas se mu třásl skoro jako celé tělo. „Je to …císař.“

„Císař?“ opakoval hlas za černou dýchací maskou. „Ano,“ odpověděl admirál. „Přikazuje vám, abyste se mu ohlásil.“

„Odleťte s lodí pryč z pole asteroidů,“ přikázal Vader, „do polohy, ve které můžeme čistě vysílat.“

„Ano, lorde.“

„A kódujte signál do mé soukromé komnaty.“

Millenium Falcon spočinul schovaný v malé jeskyni, kde byla naprostá tma a všude odkapávala vlhkost. Posádka Falconu vypnula motory, takže malé plavidlo nevydávalo žádný zvuk.

V kokpitu Han Solo a jeho chlupatý druhý pilot právě vypínali všechny elektronické systémy. Když je odpojili, všechna pomocná světla pohasla a vnitřek lodi potemněl skoro jako skrýš venku.

Han se podíval na Leiu a letmo se ušklíbl. „Začíná to tu být nějak romantické.“

Chewbacca zabručel. Čekala na ně práce a Wookie potřeboval, aby se Han soustředil, když mají opravovat nefungující hyperdrajv.

Han se popuzeně vrátil k práci. „Co jsi tak navrčený?“ odsekl.

Než mohl Wookie odpovědět, nesměle se přiblížil k Hanovi protokolární droid a položil palčivě důležitou otázku. „Pane, téměř se bojím zeptat, ale vypínání všech systémů kromě nouzových se týká také mě?“

Chewbacca vyjádřil svůj názor jasným souhlasným štěknutím, ale Han byl jiného názoru. „Ne,“ řekl, „budeme tě potřebovat, aby sis povídal se starým Falconem a zjistil, co se stalo našemu hyperdrajvu.“ Ohlédl se na princeznu a dodal: „Jak jste na tom s makrofúzerem, Vaše Svatosti?“

Než mohla Leia vhodně odseknout, do trupu Millenium Falcon cosi mohutně narazilo a loď poskočila dopředu. Co nebylo připoutané, létalo kokpitem; dokonce i obrovitý Wookie s hlasitým vytím měl co dělat, aby se udržel na sedadle.

„Držte se!“ ječel Han. „Dávejte pozor!“

See Threepio zařinčel o stěnu, pak se sebral. „Pane, je velmi pravděpodobné, že tento asteroid není stabilní.“

Han na něho hleděl. „Jsem rád, že tu jsi, protože kdo by nám to jinak oznámil?“

Loď se ještě jednou otřásla, a to ještě silněji než poprvé. Wookie znovu zavyl; Threepio se odpotácel kamsi dozadu a Leiu to hodilo přes celou kabinu přímo do nastavené náruče kapitána Sola.

Otřesy ustaly tak náhle, jak začaly. Ale Leia pořád zůstávala v Hanově objetí. Výjimečně se neodtáhla a Han by skoro přísahal, že ho objímá úmyslně. „Ale princezno,“ řekl příjemně překvapen, „je to tak náhlé.“

Po tomhle se ovšem začala vyprošťovat. „Pusťte,“ naléhala a snažila se vymanit z jeho paží. „Začínám se zlobit.“

Han viděl, jak se jí do tváře vrací známý arogantní výraz. „Nevypadáte rozzlobeně,“ lhal.

„A jak vypadám?“

„Nádherně,“ odpověděl po pravdě a s citem, který ho samotného překvapil.

Leia se najednou, nečekaně zastyděla. Tváře jí zrůžověly, a když si uvědomila, že červená, odvrátila oči. Ale pořád se doopravdy nesnažila osvobodit.

Han nevydržel protahovat tu něžnou chvíli dál. „A vzrušující,“ musel dodat.

Leia se rozčílila. Znovu z ní byla zlostná princezna a povýšená senátorka, rychle se od něho odtrhla a zaujala svůj nejkrálovštější postoj. „Promiňte, kapitáne,“ řekla a tváře jí hořely tentokrát hněvem, „ale vaše náruč mě vzrušit nemůže.“

„No, doufám, že to ani nečekáte,“ zavrčel, rozzlobený víc na sebe než na její pichlavosti.

„Neočekávám nic,“ řekla Leia rozhořčeně, „jenom chci, abyste mě nechali o samotě.“

„Jestli mi laskavě ustoupíte z cesty, poslechnu vás.“ Zmatená tím, že pořád ještě stojí poněkud blízko, Leia ustoupila stranou a pokusila se změnit předmět hovoru. „Nemyslíte, že je čas pustit se do práce na lodi?“

Han se zamračil. „O mě se nestarejte,“ řekl chladně a nepodíval se na ni.

Leia se rychle otočila na podpatku a vystoupila z kokpitu. Han stál chvíli mlčky, jenom se uklidňoval. Po očku se podíval na mlčenlivého Wookieho a droida, kteří oba byli svědky celého incidentu.

„Tak pojď, Chewie, pustíme se do toho lítajícího kraťasu,“ řekl rychle, aby nepříjemnou chvíli ukončil.

Druhý pilot souhlasně štěkl a zároveň s kapitánem odcházeli z kokpitu. Když vycházeli ven, Han se ohlédl na Threepio, který pořád stál v šerém prostoru a vypadal užasle. „Ty taky, zlatohlávku!“

„Musím připustit,“ mumlal si robot pro sebe, když se začal štrachat ven z kokpitu, „že jsou chvíle, kdy lidské chování nechápu.“

Světla X-plánu Luka Skywalkera pronikala temnotou na bažinaté planetě. Loď se potopila ještě hlouběji do kalné vody, ale pořád jí ještě dost koukalo nad hladinu, takže Luke mohl vytahat ze skladovacího oddělení potřebné zásoby. Věděl, že nebude dlouho trvat a loď se potopí ještě hlouběji – možná celá. Napadlo ho, že jeho šance na přežití by se mohly zvětšit, kdyby si nabral co nejvíc zásob.

Byla teď taková tma, že Luke sotva viděl před sebe. Z okolní husté džungle slyšel ostré čvachtavé zvuky, až mu mráz přejel po zádech. Popadl pistoli a připravil se rozstřílet cokoli, co odtamtud vyskočí a zaútočí na něho. Ale nic se nestalo, takže zacvakl zbraň zpátky do pouzdra a pokračoval ve vybalování výzbroje.

„Dáš si trochu energie?“ zeptal se Luke Artoo, který trpělivě čekal, až se o něho někdo postará. Luke vzal z výstroje fúzní pícku a zapálil ji. Uvítal i tu trochu světla, kterou vrhalo malé topné těleso, pak vzal kabel a připojil ji k Artoo do výčnělku, který zhruba připomínal nos. Jak energie kolovala Artoo elektronickými vnitřnostmi, sporý robot vděčně popiskoval.

Luke si sedl a otevřel schránku s dehydrovanou potravou. Zatímco jedl, povídal si s robotem. „Teď akorát musím najít toho Yodu, jestli vůbec existuje.“

Rozhlížel se nervózně po stínech v džungli, bál se, bylo mu mizerně a měl čím dál větší pochybnosti o svém hledání. „Tohle je ale hodně divné místo, kde bych měl hledat mistra řádu Jedi,“ řekl robotkovi. „Nahání mi to husí kůži.“

Podle toho, jak pípnutí zaznělo, bylo zřejmé, že Artoo sdílí Lukův názor na bažinatý svět.

„I když,“ pokračoval Luke, když si s nechutí vložil do úst další sousto, „je mi to tu nějak povědomé. Mám pocit, jako by –“

„Jaký máš pocit?“

To nebyl hlas Artoo! Luke vyskočil, popadl pistoli, otočil se kolem dokola a snažil se prokouknout šero, aby zjistil, odkud slova vyšla.

Když se obrátil, uviděl, že přímo před ním stojí drobné stvoření. Luke překvapeně ustoupil; zdálo se, že ta bytůstka se materializovala odnikud! Měla nejvýš půl metru na výšku a nebojácně si stála na svém před obrovitým mladíkem, který se chopil hrozivé laserové pistole.

Nedalo se poznat, jak je ta malá scvrklá věc stará. Její obličej měl hluboké vrásky, ale po stranách trčely elfí, zašpičatělé uši, které jí dodávaly vzhledu věčného mladíka. Dlouhé bílé vlasy byly pěšinkou uprostřed rozdělené a splývaly po stranách hlavy s modrou kůží. Bytost byla dvounohá a stála na krátkých nožkách, které končily tříprstou, skoro ještěři tlapkou. Na sobě měla hadry šedivé jako byla mlha nad bažinou, a tak otrhané, že musely být nejmíň tak staré jako stvůra sama.

Luke chvíli nevěděl, jestli se má bát nebo se smát. Ale když se zahleděl do vypoulených očí a vycítil laskavou náturu bytůstky, uvolnil se. Nakonec stvoření ukázalo na pistoli v Lukově ruce. „Dej pryč tu zbraň. Nechci ti ublížit,“ řeklo to.

Po jistém zaváhání Luke klidně zastrčil pistoli zpátky za opasek. Když to udělal, zamyslel se, co ho nutí poslouchat tu potvůrku.

„Chci vědět,“ promluvilo to znovu, „proč jsi tady?“

„Někoho hledám,“ odpověděl Luke.

„Hledáš? Hledáš?“ opakovalo stvoření zvědavě a široký úsměv mu začal rozšiřovat už tak zvrásněný obličej. „Řekl bych, že jsi někoho našel. He? Ano!“

Luke se ovládl a nezasmál se. „Jo.“

„Pomoct ti můžu…, ano… ano.“

Luke zjistil, že tomu podivnému stvoření nevysvětlitelně důvěřuje, ale vůbec si nebyl jistý, že by mu takový drobek mohl pomoci při důležitém hledání. „Myslím, že nemůžeš,“ odpověděl jemně. „Víš, hledám velkého bojovníka.“

„Velkého bojovníka?“ trpaslík zavrtěl hlavou, až mu bělavé vlasy poletovaly kolem špičatých uší. „Válka ještě nikoho neudělala velkým.“

Divná slova, pomyslel si Luke. Ale než mohl odpovědět, viděl, jak se drobný hominid štrachá až na vrcholek zachráněných krabic se zásobami. V šoku pozoroval, jak se trpaslík začíná přehrabovat ve věcech, které si Luke vzal s sebou z Hothu.

„Běž od toho pryč,“ řekl, překvapený tím nečekaným divným chováním.

K hromadě beden se přikolébal Artoo, který byl optickými senzory ve stejné rovině se stvořením. Droid zapískal nechutí, když skenoval potvůrku, která nevšímavě dolovala v zásobách.

Podivná bytost popadla kontejner se zbytky Lukova jídla a ochutnala.

„Hej, to je moje večeře!“ vykřikl Luke.

Ale sotva si stvoření poprvé kouslo, vyplivlo, co ochutnalo, a obličej se mu pokřivil, až vypadal jako sušená švestka. „Fůůj!“ prskalo to. „Děkuji, nechci. Jak to, že jsi tak vyrostl, když jsi jedl takové věci?“ Prohlédlo si Luka od hlavy až k patě.

Než mohl ohromený mladík odpovědět, potvůrka mrskla krabicí směrem k Lukovi a ponořila malé a hbité ručky do další krabice se zásobami.

„Poslechni, příteli,“ řekl Luke a pozoroval bizarního žebronila, „my jsme tady nechtěli přistát. A kdybych mohl dostat stíhačku z té louže, udělal bych to, ale nejde to. Takže – “

„Nemůžeš vytáhnout loď ven? A zkoušels to? Zkoušels to?“ popichovalo stvoření.

Luke si musel přiznat, že to nezkoušel, ale takový nápad byl naprosto směšný. Neměl potřebné zařízení, aby…

Zájem potvůrky upoutalo cosi v Lukově krabici. Lukovi konečně došla trpělivost, když viděl, jak ten bláznivý trpaslík uchvátil cosi z jeho zásob. Věděl, že přežití závisí na zásobách, a tak po krabici hmátl. Ale potvůrka svou kořist držela v modré ručce pevně svírala malou lampičku. V ruce jí ožilo světélko, opřelo se svými paprsky o její blažený obličej, a hned začala svůj poklad zkoušet.

„Dej mi to!“ vykřikl Luke.

Stvoření uteklo před blížícím se mladíkem jako nezbedné děcko. „Moje! Moje! Nebo ti nepomůžu!“

Pořád si to tisklo lampu k hrudi a ustoupilo o krok, takže bezděčně vrazilo do Artoo Detoo. Protože si vůbec neuvědomilo, že robot je živý, stálo to vedle něho, zatímco Luke se blížil.

„Nestojím o tvou pomoc,“ řekl Luke rozhořčeně. „Chci zpátky svoji lampu. Budu ji potřebovat v táhle hnusné díře plné bahna!“

Luke si náhle uvědomil, že to byla urážka. „Hnusné? Díře? To je můj domov!“

Zatímco se hádali, Artoo pomalu natáhl mechanickou paži. Jeho končetina rychle popadla ukradenou lampu a v tu ránu byly dvě malé postavičky v sobě kvůli kradené kořisti. Jak se tak v zápalu boje potácely, Artoo elektronicky pípal: „Dej mi to!“

„Moje, moje! Vrať mi to,“ křičel trpaslík. Ale najednou se zdálo, že vzdal tu bizarní potyčku a lehce do droida šťouchl jedním namodralým prstem.

Artoo vyrazil hlasité, poděšené zaječení a okamžitě lampu vydal.

Vítěz se zakřenil na svítící předmět ve svých drobných ručkách a škodolibě opakoval: „Moje, moje.“

Luke toho skotačení začínal mít dost a doporučil robotovi, aby zanechal boje. „Oukej, Artoo,“ povzdechl si, „ať si ji nechá. A teď vypadni, kamarádíčku. Máme něco na práci.“

„Ne, ne!“ naléhalo stvoření vzrušeně. „Zůstanu tady a pomůžu vám hledat přítele.“

„Nehledám přítele,“ řekl Luke. „Hledám mistra řádu Jedi.“

„Ach,“ potvůrčiny oči se rozšířily, „mistra řádu Jedi. Panečku, to je jiná. Yodu, vy hledáte Yodu.“

Luka ta zmínka překvapila, ale byl skeptický. Jak by mohl takový elf vědět něco o velkém učiteli rytířů Jedi?

„Znáš ho?“

„Samozřejmě, znám,“ řeklo stvoření pyšně. „Zavedu vás k němu. Ale nejdřív se musíme najíst. Dobrého jídla. Pojďte, pojďte.“

S tím potvůrka odcupitala pryč od Lukova tábora do stínů bažin. Slabé světlo lampy postupně mizelo v dálce a Luke zůstal stát s pocitem, že ho ošidili. Nejdřív vůbec neměl v úmyslu stvoření následovat, ale vzápětí už se prodíral mlhou.

Když Luke vyrazil do džungle, zaslechl, jak Artoo hvízdá a pípá, jako by měl kraťas. Luke se otočila viděl, že malý droid stojí opuštěně u fúzní pícky.

„Radši tu zůstaň a hlídej tábor,“ instruoval Luke robota. Ale Artoo jenom zesílil zvukový výstup a procházel celým rejstříkem elektronické artikulace.

„Artoo, teď se uklidni,“ zavolal Luke už v běhu do džungle. „Já se o sebe postarám. Nic se mi nestane, oukej?“ Elektronické brumlání bylo stále slabší, jak Luke pospíchal, aby dostihl malého průvodce. Určitě jsem se zbláznil, pomyslel si Luke, když jdu za tím divným trpaslíkem bůhvíkam. Ale ta potvůrka se zmínila o Yodovi, a Luke měl pocit, že musí přijmout jakoukoli pomoc, aby mistra našel. Potácel se ve tmě hustým porostem a zkroucenými kořeny, a pronásledoval blikavé světélko vpředu.

Trpaslík cestou přes bažinu jásavě halekal. „Hé… nestane … hé … vůbec nic nestane … ano, jasně.“ Pak se tajemná bytost způsobem sobě vlastním podivně zachechtala.

Dva císařské křižníky se pomalu pohybovaly nad povrchem obrovského asteroidu. Někde tam se musel schovávat Millenium Falcon – ale kde?

Lodě pročesávaly asteroid a přitom shazovaly bomby na jeho krajinu plnou kráterů, aby nákladní loď vyplašily. Tlakové vlny výbuchů sféroidem hrubě otřásaly, ale po Falconu nebylo ani stopy. Jeden a císařských hvězdných destruktorů při klouzání nad asteroidem vrhl temný stín přes vchod do tunelu. Ale lodní skenery nezaznamenaly divnou díru ve stěně kráteru. A v té díře, v tunelu, kde to táhlo, seděla nákladní loď, nevypátraná císařskými nohsledy. Třásla se a vibrovala při každém výbuchu, který dopadl na povrch.

Chewbacca uvnitř horečně opravoval celou pohonnou jednotku. Vysoukal se do horního oddělení, aby se dostal k drátům, které ovládaly systém hyperdrajvu. Ale když ucítil první exploze, prostrčil hlavu změtí drátů dolů a znepokojeně zaštěkl.

Princezna Leia, která svařovala poškozený ventil, přerušila práci a zvedla hlavu. Bomby se ozývaly velice blízko.

See Threepio se podíval na Leiu a nervózně nachýlil hlavu. „Ach jé,“ řekl, „našli nás.“

Všichni ztichli, jako by se báli, že zvuk hlasů by nějak mohl prozradit jejich přesnou pozici. Loď se znovu otřásla výbuchem, trochu menším, než byl předchozí.

„Vzdalují se,“ řekla Leia.

Hanovi už bylo všechno jasné. „Chtějí jenom vidět, jestli se někde něco nepohne,“ řekl jí. „Jsme v bezpečí, jestli zůstanem na místě.“

„Kdepak už jsem tu písničku slyšela?“ řekla Leia nevinně. Han si sarkasmu nevšímal a cestou k motorům prošel kolem ní. Chodbička v nákladovém prostoru byla tak úzká, že nemohl zabránit tomu, aby se o princeznu na své cestě neotřel – nebo snad mohl?

Princezna chvíli se smíšenými pocity pozorovala, jak pokračuje v práci na lodi. A pak se vrátila ke svařování.

See Threepio ignoroval všechno to zvláštní lidské chování. Měl plné ruce práce při komunikování s Falconem a snažil se zjistit, co je s hyperdrajvem. Threepio stál u hlavního řídicího panelu a vydával nezvyklé pískavé a hvízdavé zvuky. O chvíli později řídicí panel hvízdl odpověď.

„Kde je Artoo konec, když ho potřebuji?“ vzdychl zlatý robot. Odpovědi řídicího panelu dokázal jen těžko přeložit. „Nevím, kde se vaše loď učila komunikovat,“ oznámil Threepio Hanovi, „ale jejímu přízvuku by se dalo leccos vytknout. Myslím, pane, že říká, že energetická spojka na negativní ose byla zpolarizována. Obávám se, že ji budete muset vyměnit.“

„Samozřejmě ji budu muset vyměnit!“ štěkl Han a pak si uvědomil, že Chewbacca vykukuje ze stropního průlezu: „Vyměň to!“ zašeptal.

Všiml si, že Leia skončila se svařováním, ale ventil ji neposlouchal a Leia zápasila s pákou, která se nechtěla hnout. Přišel k ní a začal nabízet pomoc, ale jenom se k němu chladně otočila zády a dál bojovala s ventilem sama.

„Klid, Vaše Výsosti,“ řekl. „Jenom jsem vám chtěl pomoct.“

Leia, vší silou opřená do páky, se tiše zeptala: „Byl byste tak laskav a přestal mi tak říkat?“

Han byl překvapený tím samozřejmým tónem. Čekal nějaké pichlavé odseknutí, nebo v nejlepším případě mrazivé ticho. Ale v jejich slovech nebyl žádný náznak uštěpačnosti, na který byl zvyklý. Že by chtěla neutuchající válku dvou vůlí ukončit? „Jistě,“ řekl jemně.

„Vy někdy všechno komplikujete,“ řekla Leia a stydlivě se po něm podívala.

Musel souhlasit. „To je fakt.“ Ale dodal: „Vy byste taky mohla být trochu milejší. No, jen si přiznejte, že mi někdy dáváte za pravdu.“

Pustila páku a třela si odřenou ruku. „Někdy,“ pousmála se, „snad … příležitostně, když se nechováte jako lotr.“

„Lotr?“ zasmál se, protože mu její volba slov připadala roztomilá. „Líbí se mi, jak to zní.“

Bez dalšího slova vzal Leinu ruku do své a začal ji hladit. „Přestaňte,“ protestovala Leia.

Han ruku nepouštěl. „S čím mám přestat?“ zeptal se měkce.

Leia byla celá popletená, zmatená, nervózní – všechno možné najednou. Ale smysl pro důstojnost převládl. „Přestaňte s tím!“ řekla majestátně. „Mám špinavé ruce.“

Han se usmál nad tou lišáckou výmluvou, ale dál ji držel za ruku a díval se jí přímo do očí. „Moje ruce jsou taky špinavé. Čeho se bojíte?“

„Čeho?“ vrátila mu pohled. „Že si je ušpiním.“

„A proto se chvějete?“ zeptal se. Viděl, že na ni jeho blízkost působí a při doteku jí jihne výraz. Takže ji vzal i za druhou ruku.

„Myslím, že mě máte ráda, protože jsem lotr,“ řekl. „Myslím, že ve vašem životě nebylo dost lotrů.“ A při těch slovech si ji přitáhl blíž.

Leia tomu jemnému nátlaku neodporovala. Když se na něho teď dívala, pomyslela si, že nikdy jí nepřipadal hezčí, ale pořád byla princezna. „Náhodou mám ráda pěkné muže,“ plísnila ho šeptem.

„Copak nejsem hezký?“ zeptal se Han škádlivě. Chewbacca vystrčil hlavu z horního oddělení a všechno pozoroval, aniž si ho všimli.

„Ano,“ zašeptala, „ale…“

Než stačila dopovědět, Han Solo si ji přitáhl k sobě a ucítil, jak se jí tělo chvěje, když přitiskl své rty na její. Zdálo se, že je to věčnost, kterou spolu sdílejí, když ji něžně objímal v pase. Tentokrát neodporovala vůbec.

Když se rozdělili, potřebovala se Leia nadechnout. Pokusila se znovu získat sebevládu a vypadat rozhořčeně, ale nemohla promluvit.

„Oukej, střihoune,“ začala „Já – “

Ale pak zmlkla a najednou ho líbala a objímala ještě silněji než před chvílí.

Když se jejich rty konečně rozdělily, Han podržel Leiu v náručí a tak se dívali jeden na druhého. Dlouho mezi nimi vládly láskyplné city. Pak se Leia začala se zmatenými myšlenkami i pocity odtahovat. Odvrátila oči a vyprostila se Hanovi z objetí. V příští vteřině se otočila a rozběhla se do kabiny.

Han se za ní mlčky díval, když odcházela. Pak si pronikavě uvědomil, že ze stropu vykukuje hlava velice zvědavého Wookieho.

„Oukej, Chewie!“ zahulákal. „Pomoz mi s tím ventilem.“

Mlha, kterou rozháněl liják, se plazila kolem bažiny v průsvitných cárech. V proudech deště se plácal osamělý droid R2 a hledal svého pána.

Citlivá zařízení Artoo Detoo neustále vysílala impulsy do elektronických nervových zakončení. Sluchové systémy reagovaly při nejslabším zvuku – snad až příliš – a vysílaly informace do robotova nervózního počítačového mozku.

V téhle blátivé džungli bylo na Artoo příliš mokro. Zaměřil optické senzory k podivnému hliněnému domečku na okraji tmavého jezera. Robot, kterého přemohl téměř lidský pocit osamělosti, se došmajdal pod okno obydlí. Artoo vysunul pomocnou nohu a nakoukl dovnitř. Doufal, že si tam nikdo nevšimne, že se jeho soudkovité tělo chvěje, ani nezaslechne nervózní tiché elektronické broukání.

Lukovi Skywalkerovi se taktak podařilo vmáčknout se do miniaturního domečku, kde všechno bylo dokonale přizpůsobené malému obyvateli. Luke seděl s nohama zkříženýma na suché hliněné podlaze v obývacím pokoji a dával pozor, aby hlavou nevrazil do stropu. Před ním byl stůl a na něm zahlédl několik schránek, ve kterých byly asi ručně psané svitky.

Vrásčitý tvor byl v kuchyni vedle obývacího pokoje a pilně kuchtil nějaké neuvěřitelné jídlo. Z místa, kde seděl, Luke viděl, že kuchaříček míchá v kouřících hrncích, krájí tohle, seká tamhleto, na všechno sype bylinky a běhá sem a tam. Nakonec položil tácy na stůl před mladíka:

Luke byl tou překotnou činností fascinován, ale už začínal být netrpělivý. Když se tvoreček zase jednou vnořil v překotném běhu do pokoje, připomněl Luke hostiteli: „Říkal jsem ti, že nemám hlad.“

„Trpělivost,“ řeklo stvoření a zapadlo zpátky do kuchyně plné páry. „Je čas k jídlu.“

Luke se snažil být zdvořilý. „Podívej,“ řekl, „hezky to voní. Určitě je to výborné. Ale nevím, proč nemůžeme navštívit Yodu hned teď.“

„Pro řád Jedi je teď taky čas k jídlu,“ odpověděl tvor. Ale Luke se nemohl dočkat, aby už byl na cestě. „Bude trvat dlouho, než se tam dostaneme? Jak je to daleko?“

„Nedaleko, nedaleko. Buď trpělivý. Brzo ho uvidíš. Proč se chceš stát Jedim?“

„Myslím, že kvůli svému otci,“ odpověděl Luke; uvědomil si, že nikdy doopravdy otce neznal. Vlastně nejhlubší pouto s otcem zprostředkovával světelný meč, který mu svěřil Ben.

Luke si všiml zvědavého výrazu v očích toho tvora, když se zmínil o otci. „Ach, tvůj otec,“ řekl trpaslík a posadí se, aby začal s bohatým jídlem. „Byl to mocný Jedi. Mocný Jedi.“

Mladík přemýšlel, jestli se mu stvoření vysmívá. „Jak bys mohl znát mého otce?“ zeptal se trochu rozzlobeně. „Vždyť ani nevíš, kdo jsem.“ Rozhlédl se po bizarní místnosti a zavrtěl hlavou. „Nevím, co tady dělám …“

Pak si všiml, že stvoření se od něho odvrátilo a povídá něco do rohu pokoje. Tak to je poslední kapka, pomyslel si Luke. Teď ten neuvěřitelný trpaslík mluví k čirému vzduchu!

„To není dobré,“ říkal tvoreček popuzeně. „To nepůjde. Nemůžu ho učit. Ten chlapec nemá žádnou trpělivost!“

Luke otočil hlavu směrem, kterým byl tvor obrácený. Nemůžu učit. Nemá trpělivost. Užasl, ale nikoho neviděl. Pak situace začínala být tak jasná, jako hluboké rýhy v obličeji toho stvořeníčka. Právě dělá zkoušku – a u nikoho jiného než samotného Yody!

Z prázdného rohu místnosti Luke zaslechl tichý, moudrý hlas Bena Kenobiho, jak Yodovi odpovídá: „Naučí se trpělivosti,“ řekl Ben.

„Je v něm spousta zlosti,“ trval na svém trpasličí učitel řádu Jedi. „Jako v jeho otci.“

„To už jsme probrali dřív,“ řekl Kenobi.

Luke už nemohl čekat. „Můžu být Jedi,“ přerušil je. Znamenalo to pro něho víc než co jiného, stát se členem skupiny urozených, která prosazovala mír a spravedlnost. „Jsem připravený, Bene… Bene…“ Zavolal mladík na neviditelného mentora, a rozhlížel se po pokoji v naději, že ho najde. Ale viděl jenom Yodu, jak sedí u stolu naproti němu.

„Že jsi připravený?“ zeptal se skepticky Yoda. „Co víš o připravenosti? Cvičil jsem Jedi osm set let. Rady si nechám pro toho, koho mám cvičit.“

„Proč ne mě?“ zeptal se Luke uraženě.

„Stát se Jedim,“ řek Yoda vážně, „vyžaduje nejhlubší oddanost, ten nejvážnější úmysl.“

„Dokáže to,“ bránil Benův hlas mladíka.

S pohledem na neviditelného Kenobiho ukázal Yoda na Luka. „Už dlouho jsem ho pozoroval. Celý život se díval někam jinam – na obzor, do nebe, do budoucnosti. Nikdy nepomyslel na to, kde je, co dělá. Dobrodružství, vzrušení.“ Yoda blýskl po Lukovi planoucím pohledem. „Jedi nic takového nepotřebuje!“

Luke se snažil hájit svou minulost. „Řídil jsem se svými pocity:“

„Jsi lehkomyslný!“ zakřičel mistr řádu Jedi. „Bude se učit,“ ozval se konejšivý hlas Kenobiho.

„Je moc starý,“ hádal se Yoda. „Ano. Moc starý, už příliš zaběhaný, než aby začal s výcvikem.“

Luke měl dojem, že zaslechl v Yodově hlase trochu měkčí tón. Snad by se ještě pořád dal přesvědčit. „Už jsem se hodně naučil,“ řekl Luke. Teď to nemohl vzdát. Došel kvůli tomu příliš daleko, odvážil se příliš mnoho, ztratil příliš mnoho.

Zdálo se, že Yoda se po těch slovech zadíval skrz Luka, jako by se pokoušel určit, co se naučil. Znovu se obrátil k neviditelnému Kenobimu. „Dokončí to, co začne?“ zeptal se Yoda.

„Došli jsme tak daleko,“ zněla odpověď. „Je naší jedinou nadějí.“

„Nezklamu vás,“ řekl Luke Yodovi i Benovi. „Nebojím se.“ A opravdu, v té chvíli mladý Skywalker cítil, že se beze strachu může postavit čemukoliv.

Ale Yoda nebyl tak optimistický. „Budeš se bát, můj hochu,“ varoval. Mistr řádu Jedi se pomalu otočil, aby se podíval na Luka, a v obličeji se mu objevil podivný úsměv. „He. Budeš.“