ězdné Války: Impérium vrací úder

II.

Teplota na povrchu Hothu poklesla. Císařský výzkumný droid ale bez ohledu na ledové ovzduší dál nerušeně klouzal po sněhem zavátých polích a kopcích, a jeho vytažené senzory pátraly ve všech směrech po známkách života.

Robotovy tepelné senzory zničehonic zareagovaly. Našel v pustině zdroj tepla, a teplo bylo znamením života. Hlava se otáčela kolem osy, citlivé vypoukliny namísto očí zaznamenávaly směr, odkud teplo přicházelo. Výzkumný robot se automaticky přizpůsoboval a rozjel se přes ledová pole maximální rychlostí.

Stroj podobný hmyzu zpomalil až tehdy, když se přiblížil sněhové muldě, vyšší, než byl on sám. Robotovy skenery hodnotily velikost muldy – skoro metr osmdesát na výšku a šest na délku. Ale velikost muldy byla druhořadá. Co bylo skutečně zarážející, pokud průzkumný stroj vůbec může něco zarazit, bylo množství tepla, které zpod muldy vyzařovalo. Stvoření pod sněžným kopcem musí být nepochybně dobře chráněno proti zimě.

Z jedné robotovy paže vyšlehl tenký modrobílý paprsek světla, jehož soustředěný žár se zabořil do bílé muldy, až se zářivě sněhové vločky rozletěly na všechny strany.

Mulda se začala chvět, pak otřásat. To, co se pod ní ukrývalo, bylo laserovým paprskem robota nanejvýš popuzeno. Sníh začal z muldy odletovat ve velkých chuchvalcích, až tu na jednom konci bílou masou prokoukly dvě oči.

Ohromné žluté oči hleděly jako dva ohnivé body na mechanického tvora, který nepřestával vrhat bolestivé paprsky. Oči žhnuly prastarou nenávistí k vetřelci, který přerušil jeho spánek.

Mulda se znovu otřásla s řevem, který skoro zničil sluchové senzory průzkumného robota. Odbzučel o několik metrů zpátky, aby mezi ním a stvůrou byla větší vzdálenost. Droid se zatím nikdy nesetkal s ledovou stvůrou wampou; jeho počítače radily, že by se měl vypořádat se zvířetem co nejrychleji.

Droid provedl interní adjustaci potřebnou k regulaci síly laserového paprsku. V okamžiku se paprsek maximálně rozzářil. Stroj zaměřil laser na zvíře a zahalil je tak do velkého oblaku ohně a čmoudu. O pár vteřin později ledový vítr rozfoukával nepatrné zbytky wampy.

Kouř zmizel a nezanechal po sobě žádnou hmatatelnou stopu – až na velký otisk ve sněhu –, že tu kdy ledová stvůra byla.

Ale její existence byla pečlivě zaznamenána do paměti průzkumného droida, který už zase pokračoval ve své naprogramované misi.

Řev jiné ledové stvůry wampy konečně probudil pochroumaného mladého povstaleckého velitele. Lukovi se točila hlava a bolela, jako by měla vybuchnout. S bolestivou námahou zaostřil zrak a poznal, že se ocitl v ledové roklině, jejíž rozeklané stěny odrážejí poslední mizející světlo.

Náhle si uvědomil, že visí hlavou dolů, špičky prstů klinkajících paží se vznášely nějakých třicet centimetrů nad podlahou z udusaného sněhu. Necítil kotníky. Zkroutil krk a uviděl, že nohy má zamrzlé v ledovém závěsu ve stropě a že led mu z nohou vyrábí stalaktity. Cítil masku z vlastní zmrzlé krve na obličeji, do kterého ho ledová stvůra wampa zákeřně udeřila.

Luke znovu zaslechl zvířecí řev, teď byl hlasitější, jak se ozýval v hluboké a úzké ledové trhlině. Ryk příšery byl ohlušující. Luke uvažoval, co ho zabije dřív, jestli zima nebo tesáky a drápy obyvatele rokliny.

Musím se osvobodit, pomyslel si, dostat se nějak z toho ledu. Síla se mu ještě úplně nevrátila, ale s určitým úsilím dokázal vytáhnout se nahoru a dosáhl na pouta. Byl však pořád příliš slabý, takže nemohl led rozbít a spadl zpátky do visu, bílá podlaha se mu znovu vznášela nad hlavou.

„Uvolni se,“ řekl si. „Uvolni se.“

Ledové stěny praskaly pod stále silnějšími nápory řevu příšery, která se blížila. Její tlapy chrupaly na zmrzlé podlaze a kroky se hrozivě blížily. Nebude trvat dlouho a chlupatá bílá příšera se tu objeví a prochladlý mladý bojovník se nejspíš zahřeje v jejím tmavém břiše.

Lukovy oči těkaly po roklině, až konečně zahlédly hromádku výstroje, kterou si vzal s sebou na výpravu a teď ležela bez užitku, bez ladu a skladu na zemi. Výstroj byla téměř jeden celý, nepřekonatelný metr mimo dosah. A byl tam také přístroj, na který se soustředila jeho pozornost – masívní rukojeť s párem malých spínačů a ochranným kovovým diskem nahoře. Předmět patřil jeho otci, bývalému rytíři řádu Jedi, kterého zradil a zavraždil mladý Darth Vader. Teď ale patřil Lukovi, dal mu ho Ben Kenobi, aby ho užíval se ctí a proti tyranii Impéria.

Luke se zoufale pokusil obrátit bolavé tělo, aby dosáhl na pohozený světelný meč. Ale mrazivý chlad, který ho ovládl, ho zpomalil a oslabil. Luke se začal smiřovat s osudem, když uslyšel, že se ryčící wampa přiblížila. Poslední naděje zmizela. Ucítil, že je tady.

Jenže to nebyl bílý obr, kdo ovládl roklinu.

Spíš jako by tam vstoupil uklidňující duch, který Luka občas navštěvoval ve chvílích úzkosti či nebezpečí. Poprvé se mu to stalo hned poté, kdy starý Ben, tehdy znovu v roli rytíře řádu Jedi, Obi-Wan Kenobi, zmizel v záhybech svého tmavého pláště, když ho zasáhl světelný meč Darth Vadera. Duch promlouval někdy jako známý hlas, skoro neslyšný šepot, který se ozýval Lukovi přímo v mozku.

„Luke.“ Ten strašidelný šepot už byl zase tady. „Mysli si, že máš světelný meč v ruce.“

Ta slova zaduněla Lukovi v beztak už bolavé hlavě. Pak najednou pocítil příliv síly, pocit sebedůvěry, který ho nutil bojovat dál, i když situace vypadala beznadějně. Upřel oči na světelný meč. Natáhl ruce, až to bolelo, chlad v údech už vykonal své. Zavřel křečovitě oči, aby se soustředil. Ale zbraň byla pořád mimo dosah. Věděl, že obyčejná námaha nepomůže, aby na meč dosáhl.

„Uvolni se,“ říkal si Luke, „uvolni se…“

Lukova mysl zavířila, když zaslechl slova nehmotného strážce. „Nechej probudit sílu, Luke.“

Síla!

Luke zahlédl, jak se z šera vynořuje obrácená gorilí podoba ledové stvůry wampy a zdvihá paže zakončené obrovskými blýskavými drápy. Viděl ten opičí obličej poprvé a zachvěl se, když zahlédl beraní rohy a třesoucí se spodní čelist s vyčnívajícími tesáky.

Ale bojovník tu stvůru vykázal ze svých myšlenek. Přestal se natahovat po zbrani, tělo se uvolnilo a zůstalo viset bezvládně, aby se mozek mohl podvolit učiteli. A už pocítil, jak jím proudí energetické pole, které vyvíjí každá živá bytost, které udržuje pohromadě celý vesmír.

Jak učil Kenobi, síla byla v Lukovi proto, aby jí použil, když to bude nutné.

Ledová stvůra wampa rozpřáhla černé tlapy s drápy a pomalu se sunula k visícímu mladíkovi. Náhle světelný meč jako kouzlem skočil Lukovi přímo do ruky. Okamžitě na rukojeti zmáčkl barevný spínač a uvolnit tak paprsek podobný čepeli, který rychle zničil ledová pouta.

Když Luke se zbraní v ruce dopadl na zem, obrovitá postava, která se nad ním tyčila, opatrně couvla. Bestie nevěřícně mrkala žlutýma očima na bzučící světelný meč, ten pohled jí nešel na rozum.

I když se mu těžko hýbalo, vyskočil Luke na nohy a zamával světelným mečem proti sněhobílé hoře svalů a chlupů, a donutil ji ustoupit o krok, pak o další krok. Pak Luke zbraň sklonil a světelnou čepelí proťal příšeře kůži. Ledová stvůra zaječela tak, že její příšerný řev otřásl roklinou. Obrátila se a překotně šmajdala pryč ze strže, až její bílé tělo v dálce splynulo s krajinou.

Nebe už bylo o poznání temnější a s blížící se tmou se zvedl chladnější vítr. Síla byla stále s Lukem, ale ani tajemná moc ho teď nedokázala zahřát. Každý krok byl obtížnější než předchozí, když se škrábal z rokliny ven. Nakonec se mu zrak zakalil stejně jako denní světlo, Luke klesl na sněhový okraj jámy a upadl do bezvědomí ještě dřív, než se svalil na zem.

V podpovrchovém hangáru Chewie připravoval Millenium Falcon k odletu. Zvedl hlavu od práce a uviděl poněkud zvláštní pár postav, které se zrovna vynořily zpoza nej-bližšího rohu a zapojily se do běžné práce v hangáru.

Ani jedna z postav nebyla lidská, i když jedna z nich měla humanoidní tvar a vypadala jako muž v zlatém rytířském brnění. Pohyby té bytosti byly přesné, skoro příliš přesné na to, aby patřily člověku, když tak ztuhle chřestila chodbou. Její průvodce nepotřeboval k pohybu žádné lidské nohy, protože jeho krátké, soudkovité tělo docela dobře klouzalo na miniaturních kolečkách.

Menší z obou droidů rozčileně pípal a pohvizdoval.

„Není to moje chyba, ty porouchaná konzervo,“ prohlásil vysoký, antropomorfní droid a máchl kovovou rukou. „Neprosil jsem tě, abys zapínal termální topení. Jenom jsem poznamenal, že v její komnatě mrzne. Ale ono tam má mrznout. Jak to všechno jenom vysušíme? … Ach! Už jsme tu.“

See Threepio, zlatý droid s lidskou postavou, se zastavil, aby zaostřil optické senzory na dokující Millenium Falcon.

Druhý robot, Artoo Detoo, zatáhl kolečka a přední nohu a jeho sporé kovové tělo spočinulo na zemi. Senzory malého droida načítaly známé postavy Hana Sola a jeho wookijského kamaráda, kteří pokračovali ve výměně centrálních zvedáků nákladní lodi.

„Pane Solo,“ zavolal Threepio, který byl z dvojice jediný vybaven napodobeninou lidského hlasu. „Mohl bych s vámi prosím mluvit?“

Han neměl právě náladu nechat se vyrušovat, zvlášť tímhle distingovaným droidem. „Co je?“

„Paní Leia se pokouší dovolat se vás komunikátorem,“ informoval ho Threepio. „Určitě nefunguje.“

Ale Han věděl, že funguje. „Vypnul jsem ho,“ odsekl a nepřestával pracovat. „Co chce její královská svatost?“ Threepiovy sluchové senzory identifikovaly v Hanově hlasu přezíravost, ale nepochopily ji. Robot udělal lidské gesto, když dodal: „Hledá pana Luka a měla za to, že je zde s vámi. Vypadá to, že nikdo neví – “

„Luke se ještě nevrátil?“ Han ihned zostražitěl. Viděl, že nebe venku před ledovou jeskyní znatelně potemnělo od chvíle, kdy s Chewbaccou začali s opravou Millenium Falcon. Věděl, jak strašně se na povrchu ochladí, až se setmí, a jak vražedný umí být vítr.

Bleskově seskočil z výtahu Falconu, ani se po Wookiem neohlédl. „Zabal to, Chewie. Palubní důstojník!“ zakřičel Han, pak si posunul komlink před ústa a zeptal se: „Bezpečnostní kontrolo, už se hlásil velitel Skywalker?“ Odpověď byla negativní a Han se zamračil.

Palubní seržant s pobočníkem spěchali k Solovi.

„Už se vrátil velitel Skywalker?“ zeptal se Han napjatě. „Neviděl jsem ho,“ odpověděl seržant. „Možná přišel jižním vchodem.“

„Ověřte to!“ vyštěkl Solo, i když oficiálně rozkazovat nemohl. „A mrskněte sebou.“

Když se palubní seržant s pobočníkem obrátili a spěchali chodbou pryč, Artoo vyrazil účastné hvízdnutí, které zakončil tázavě.

„Já nevím, Artoo,“ odpověděl Threepio, ztuhle otočil horní část trupu a hlavu směrem k Hanovi. „Pane, směl bych se zeptat, co se děje?“

Han v návalu vzteku vyjel na robota: „Vyřiď vzácné princezně, že Luke je mrtvý, jestli se tu co nejdřív neukáže.“

Artoo po Solově temné předpovědi začal hystericky pískat a jeho vylekaný zlatý přítel vykřikl: „Ach, ne!“

V hlavním tunelu bylo rušno, když tudy Han Solo spěchal. Viděl dva povstalecké vojáky, kteří se ze všech sil snažili zadržet tauntaunu, jež se jim chtěla vytrhnout.

Z opačné strany spěchal palubní důstojník, očima těkal po komnatě, až zahlédl Hana. „Pane,“ vyhrkl překotně, „velitel Skywalker jižním vchodem neprošel. Možná se zapomněl ohlásit.“

„To těžko,“ odsekl Han. „Jsou spídry připravené.“

„Ještě ne,“ odpověděl palubní důstojník. „Ukázalo se, že se dají adaptovat na zimu dost obtížně. Možná do rána – “

Han ho přerušil. Nemělo smysl ztrácet čas se stroji, které můžou selhat. „Pojedeme ven na tauntaunách. Beru si sektor čtyři.“

„Teplota klesá příliš rychle.“

„O tom nepochybujte,“ zavrčel Han, „a Luke je tam venku.“

Druhý důstojník se nabídl: „Pojedu sektor dvanáct. Zkontrolujte sadu obrazovek alfa.“

Ale Han věděl, že není čas kontrolovat pozorovací kamery, když Luke pravděpodobně umírá kdesi v pustých pláních na povrchu. Prodral se hloučkem povstaleckých vojáků, vzal otěže jedné z vycvičených tauntaun a skočil jí na hřbet.

„Noční bouře začnou dřív, než se dostanete k prvním hlídacím majákům,“ varoval jej palubní důstojník.

„Takže na shledanou v pekle,“ houkl Han, trhl opratěmi svého oře a manévroval zvíře ven z jeskyně.

Sníh hustě padal, když Han Solo hnal tauntaunu divočinou. Noc se blížila a vítr ostře skučel, pronikal přes tlustou vrstvu oblečení. Han věděl, že jako rampouch bude Lukovi k ničemu, pokud mladého bojovníka brzo nenajde.

Tauntauna už pociťovala následky poklesu teploty. Ani polštáře izolujícího tuku a hustá přilehlá srst ji nemohly ochránit před živly, až padne noc. Zvíře už supělo, dýchalo stále namáhavěji.

Han se modlil, aby sněžná ještěrka nepadla, aspoň dokud nenajde Luka.

Ještě prudčeji pohnal svého oře, aby ho donutil k běhu ledovými pláněmi.

Po sněhu se ale pohybovala ještě jedna postava, její kovové tělo se vznášelo nad zmrzlou půdou.

Průzkumný droid Impéria se krátce zarazil a poškubával senzory.

Pak, spokojený s tím, co zjistil, se opatrně snesl na zem. Z kovového obalu se oddělilo několik sond jako pavoučí nohy, spadlo z nich přitom trochu sněhu.

Kolem robota začalo cosi nabývat tvar, byla to pulsující záře, která postupně pokrývala stroj jakýmsi průhledným poklopem. Rychle silové pole upevnil a odpudil sníh, který mu bičoval trup.

Po chvíli záře zmizela a padající sníh brzy vytvořil neporušený bílý poklop, který dokonale schoval droida i jeho ochranné silové pole.

Tauntauna běžela nejvyšší rychlostí, určitě až moc rychle, když vezmeme v úvahu, jakou vzdálenost už překonala a jak nesnesitelně ledový byl vzduch. Už nesupěla, ale začala žalostně kňučet, a nohy měla čím dál nejistější. Hanovi bylo tauntauny líto, ale v té chvíli byl život zvířete podružný ve srovnání s životem přítele Luka.

Han viděl stále hůř skrz houstnoucí sněhovou vánici. Zoufale hledal něco rušivého v nekonečných pláních, nějaký vzdálený bod, o kterém by se dalo říct, že je to Luke. Ale nebylo vidět nic, až na šeřící se pláně plné ledu a sněhu.

Ale cosi se ozvalo.

Han přitáhl otěže, aby se tauntauna okamžitě zastavila. Solo si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že ve vyjícím větru, který na něho dorážel, něco zaslechl. Upřeně se zadíval směrem, odkud zvuk přicházel.

Pak pobídl tauntaunu, aby se rozběhla přes sněhovou pláň.

Z Luka bude nejspíš mrtvola, potrava pro saprofágy, až začne svítat. Ale byl ještě naživu, i když jen tak tak, a snažil se vydržet, třebaže na něho noční bouře zuřivě útočily. Luke se bolestivě snažil zvednout ze sněhu, ale mrazivý poryv ho vždycky okamžitě srazil na zem. Když spadl, uvědomil si ironii celé situace – venkovský kluk z Tatooinu dokázal porazit Hvězdu smrti, a teď zahyne osamělý v cizí zmrzlé pustině.

Vynaložil zbytek sil, aby se posunul ještě o půl metru, než se konečně zhroutil, a propadl se do prohlubujících se závějí. „Nemůžu …,“ řekl, i když ho nikdo nemohl slyšet.

Ale kdosi, i když nikoho neviděl, ho slyšel.

„Musíš.“ Ta slova rozechvěla Lukův mozek. „Luke, podívej se na mě!“

Luke nemohl takový příkaz neuposlechnout; síla té měkce vyslovené věty byla příliš veliká.

S obrovským úsilím zvedl hlavu a uviděl nejspíš halucinaci. Před ním, oblečený jenom do ošumělých šatů, které nosil v horké poušti na Tatooinu, stál Ben Kenobi.

Luke na něho chtěl zavolat, ale ztratil řeč.

Zjevení promluvilo se stejnou autoritou, jakou Ben vždycky vůči mladíkovi užíval. „Musíš přežít, Luku.“

Mladý velitel našel sílu, aby mohl znovu pohnout rty. „Je mi zima…, hrozná zima…“

„Musíš letět do systému Dagobah,“ přikazovala mu nehmotná postava Bena Kenobiho. „Budeš se učit od Yody, mistra řádu Jedi, který učil i mě.“

Luke poslouchal, pak natáhl ruku, aby se postavy dotkl. „Bene…, Bene…,“ úpěl.

Postava nijak nereagovala na Lukovy pokusy dotknout se jí. „Luke,“ promluvila znovu, „jsi naše jediná naděje.“

Naše jediná naděje.

Luke byl zmatený. Ještě než sebral sílu, aby požádal o vysvětlení, postava se začala rozplývat. A když mu z očí zmizely všechny stopy po zjevení, Luke začínal mít dojem, že vidí tauntaunu s jezdcem na hřbetě. Sněžná ještěrka se blížila nejistými skoky. Jezdec byl ještě příliš daleko, skrz vánici se nedal rozeznat.

V zoufalství mladý povstalecký velitel zavolal: „Bene?!“ a pak znovu upadl do bezvědomí.

Sněžná ještěrka sotva stála na zadních nohou, když ji Han Solo zarazil a seskočil.

Han se s hrůzou díval na zasněžené, skoro zmrzlé tělo, které mu jako mrtvé leželo u nohou.

„No tak, kamaráde,“ třásl s nehybným Lukem a v té chvíli zapomněl, že sám je skoro zmrzlý, „ještě není po tobě. Tak řekni něco.“

Han neviděl žádnou známku života a všiml si, že v Lukově obličeji, skoro zavátém sněhem, jsou hluboké rány. Otřel mladíkovi tvář a dával pozor, aby se nedotkl zasychajících poranění. „Tohle mi nedělej, Luku. Na tohle máš spoustu času.“

Konečně slabá odezva. Hluboké zaúpění, ve větru sotva slyšitelné, bylo dost silné, aby zalilo teplem Hanovo třesoucí se tělo. S úlevou se zašklebil. „Mně bylo jasné, že mě tu nenecháš samotného! Musíme se odsud dostat.“

Han věděl, že Lukova záchrana – i jeho vlastní – závisí na rychlosti tauntauny. Popošel ke zvířeti, bezvládného bojovníka nesl na rukou. Ale než stačil přehodit bezmocné tělo přes hřbet zvířete, sněžná ještěrka v agónii zakňučela a zhroutila se do sněhu v šedivou hromadu chlupů. Han přítele položil a přiskočil k padlému zvířeti. Tauntauna ještě naposled vydala zvuk, žádný řev nebo ryk, ale jenom ubohé zachroptění. Pak zvíře ztichlo.

Solo chytil tauntaunu za bok, znecitlivělými prsty hledal aspoň nějakou známku života. „Ta je mrtvější než Tritonův měsíc,“ řekl, protože věděl, že Luke neslyší ani slovo. „Moc času nemáme.“

Opřel bezvládného Luka o břicho mrtvé tauntauny a pustil se do práce. Jestlipak to není svatokrádež, napadlo ho, použít oblíbenou zbraň rytíře Jedi takovým způsobem, ale v téhle chvíli byl Lukův světelný meč nejúčinnějším a nejvhodnějším nástrojem, kterým se dala prořezat tlustá kůže tauntauny.

Nejdřív mu zbraň připadala v ruce nemotorná, ale po chvilce obratně rozřezával mrtvolu od chlupaté hlavy až po šupinaté zadní nohy. Han sebou trhl, když se z kouřící rány vyvalil odporný puch. Vzpomněl si jenom na málo věcí, které páchnou stejně jako vnitřnosti sněžné ještěrky. Bez rozmýšlení vyhodil kluzké vnitřnosti do sněhu.

Když bylo zvíře úplně vyvržené, strčil Han svého přítele do teplé, srstí pokryté kůže. „Já vím, že to moc nevoní, Luku, ale aspoň tam nezmrzneš. Jsem přesvědčený, že tauntauna by nezaváhala, kdyby tu byla jiná možnost.“

Z vykuchaného, dutého těla sněžné ještěrky se vyřinul další mrak zápachu. „Fuj!“ Han se skoro pozvracel. „To je skoro stejně dobré, jako mrznout venku, kamaráde.“

Na to, co musel udělat, nezbývalo mnoho času. Hanovy zmrzlé ruce zašátraly v zásobním vaku, připoutaném tauntauně na hřbet, a hrabaly tam tak dlouho, až nahmátly složený stan.

Než ho rozbalil, řekl do komlinku: „Echo základna, slyšíte mě?“

Žádná odpověď.

„Ten komlink je k ničemu!“

Nebe zlověstně ztemnělo a vítr divoce skučel, že se skoro nedalo dýchat. Han namáhavě otevřel kontejner a ztěžka začal dávat dohromady jedinou součást povstalecké výstroje, která je oba mohla zachránit – aspoň o chvíli déle.

„Jestli ten stan nepostavím dost rychle,“ bručel si, „Jabba nebude žádné zabijáky potřebovat.“