ězdné Války: Impérium vrací úder

I.

„Tomuhle teda říkám pořádná zima!“ Luke Skywalker promluvil poprvé po několika hodinách od chvíle, kdy vyjel z nově založené základny povstalců. Seděl obkročmo na tauntauně, jediné další živé bytosti široko daleko. Cítil se unavený a osamělý, a zvuk vlastního hlasu ho překvapil.

Luke stejně jako jeho přátelé z povstalecké Aliance se vydával na výzkumy bílých pustin Hothu a shromažďoval informace o novém domově. Všichni se vraceli na základnu se smíšenými pocity uspokojení a osamělosti. Nic neodporovalo předběžným zjištěním, že na této studené planetě neexistují žádné inteligentní formy života. Luke na těchto osamělých výpravách viděl jen holé bílé pláště a věnce modře zabarvených hor, které se ztrácely v mlhách na vzdálených obzorech.

Luke se usmál za šedivou bandáží ve tvaru masky, která ho chránila proti hothským mrazivým větrům. Přehlížel ledové pustiny skrz ochranné brýle a čepici lemovanou kožešinou si narazil pevněji na hlavu.

Posměšně stáhl koutek úst, když si představoval výzkumníky ve službách císařské vlády. „Galaxie je posetá sídlišti kolonizátorů, kteří se sotva zajímají o záležitosti Impéria nebo jeho odpůrců, Aliance povstalců,“ pomyslel si. „Ale kolonizátoři by museli být blázni, aby uplatňovali nároky na Hoth. Tahle planeta nemá nikomu co nabídnout – jenom nám.“

Povstalecká Aliance založila předsunuté stanoviště v tomto ledovém světě asi před měsícem. Luka na základně dobře znali, a i když mu bylo sotva třiadvacet let, ostatní povstalečtí válečníci ho oslovovali veliteli Skywalkere. Ten titul mu trochu vadil. Ale stalo se, že velel partě ostřílených vojáků. Luke už toho prožil mnoho a velmi se změnil. Sotva mohl uvěřit tomu, že ještě před třemi lety byl vykuleným venkovským klukem na Tatooinu, který mu byl domovem.

Mladý velitel nasadil své tauntauně ostruhy. „Tak jdem, holka,“ pobídl ji.

Šedé tělo sněžné ještěrky bylo chráněno před chladem hustou srstí. Cválala po svalnatých zadních nohách, tříprstá chodidla zakončená velkými zahnutými drápy odhazovala bohaté přepršky sněhu. Hlava, podobná lamě, byla natažená dopředu a hadovitý ocas se narovnával, když zvíře vybíhalo do ledového svahu. Rohatá hlava se obracela ze strany na stranu, jak odolávala poryvům větru, které narážely na chundelatý čenich.

Luke si přál, aby výprava už byla u konce. Měl pocit, že je celý zmrzlý, i když byl dobře zabalený. Ale věděl, že má, co chtěl; přihlásil se dobrovolně, že pojede přes ledová pole a bude hledat nějaké formy života. Zachvěl se, když se podíval na dlouhý stín, který on a zvíře vrhali na sníh. „Zvedá se vítr,“ pomyslel si. „A až se setmí, bude nesnesitelně mrznout.“ Byl v pokušení vrátit se na základnu o něco dřív, ale věděl, jak je důležité mít jistotu, že povstalci jsou na Hothu sami.

Tauntauna rychle zabočila doprava a málem Luka shodila. Pořád si ještě nemohl zvyknout na jízdu na nevypočitatelných zvířatech. „Bez urážky,“ řekl svému oři, „daleko líp bych se cítil v kokpitu svého starého spolehlivého spídru.“ Ale pro takovouhle výpravu byla tauntauna přes jisté nevýhody tím nejvýkonnějším a nejpraktičtějším dopravním prostředkem, který byl na Hothu k sehnání.

Když zvíře vylezlo na další ledový kopec, Luke je zarazil. Stáhl si černé brýle z očí a chvilku mžoural, než si zvykl na oslepující záři sněhu.

Najednou jeho pozornost upoutal jakýsi objekt, který proletěl po nebi směrem k zamlženému obzoru a zanechal po sobě kouřovou stopu. Luke bleskově hmátl rukou v rukavici k opasku po elektrotriedru. Po zádech mu přeběhl mráz, který se dal srovnat s tím hothským. To, co uviděl, bylo totiž dílo lidských rukou, objekt možná dokonce vypustilo Impérium. Mladý velitel nespouštěl z objektu zrak, sledoval jeho ohnivou dráhu a upřeně pozoroval, jak dopadl na bílou zem a ztratil se v záři výbuchu.

Při zvuku výbuchu se Lukova tauntauna otřásla. Z čumáku jí uniklo ustrašené zavrčení a začala nervózně hrabat ve sněhu. Luke ji pohladil po hlavě a snažil se ji uklidnit. Přes burácející vichr sotva slyšel sám sebe. „Jen klid, holka, byl to jenom další meteorit!“ křičel. Zvíře se uklidnilo a Luke si dal komunikátor těsně před ústa. „Echo tři volá Echo sedm. Hane, kamaráde, jak mě slyšíš?“

Z přijímače praskala statická elektřina. Pak rušením pronikl známý hlas: „To jsi ty, chlapče? Co se děje?“

Ten hlas byl trochu starší a ostřejší než Lukův. Luke si na chvilku připomněl své první setkání s corelliánským vesmírným pašerákem tehdy v tmavé, mimozemšťany přecpané taverně v přístavu na Tatooinu. Teď to byl jediný Lukův přítel, který nebyl oficiálním členem Aliance.

„Zrovna jsem dokončil objížďku a na nic živého jsem nenarazil,“ říkal Luke do komlinku s ústy co nejblíž u vysílačky. „Na téhle kostce ledu není ani tolik života, co by se vešlo do kosmického křižníku,“ odpověděl Han, který měl co dělat, aby ho bylo přes hvízdání větru slyšet. „Hlídací majáky jsou na svých místech. Vracím se zpátky na základnu.“

„Brzo se uvidíme,“ odpověděl Luke. Stále pozoroval svíjející se sloup tmavého dýmu, který stoupal z černého bodu v dálce. „Kousek odtud spadl meteor, prohlídnu si ho. Nezdržím se dlouho.“

Luke vypnul komlink a obrátil pozornost k tauntauně. Plaz přešlapoval, přenášel váhu z nohy na nohu. Hluboko z hrdla mu vycházelo mručení, které patrně znamenalo strach.

„Nó, holka,“ řekl a pohladil tauntaunu po hlavě. „Copak je… Něco cítíš? Tam nic není.“

Ale také Luke začal být neklidný, poprvé od chvíle, kdy opustil tajnou základnu povstalců. Pokud něco věděl o těchto sněžných ještěrkách, pak to, že mají pořádně ostré smysly. Aniž bylo tázáno, zvíře se pokoušelo Lukovi sdělit, že nablízku cosi je, cosi nebezpečného.

Luke už neztrácel ani minutu, odepjal si z opasku malý předmět a nastavil jeho miniaturní ovladače. Zařízení bylo dost citlivé a dokázalo vystopovat i nejmenší formy života tím, že detekovalo tělesnou teplotu a vnitřní tělesné systémy. Ale sotva Luke začal signály studovat, poznal, že už není třeba – ani čas – pokračovat.

Padl na něho stín, vztyčil se nad ním dobrý metr a půl. Luke se obrátila zazdálo se mu, že okolní terén ožil. Obrovská hrouda pokrytá bílou srstí, dokonale maskovaná na sněhových muldách, po něm divoce skočila.

„Panenko skákavá…“

Luke nestačil vytáhnout blaster z pouzdra. Obrovská tlapa ledové stvůry wampy ho tvrdě naplocho udeřila do tváře a srazila ho z tauntauny do zmrzlého sněhu.

Na Luka padly mrákoty tak rychle, že nezaslechl žalostné skřeky tauntauny ani náhlé ticho, které následovalo po ostrém praskání lámaného vazu. Necítil, že ho ten obrovský, chlupatý útočník surově popadl za kotníky, necítil ani, že ho cosi táhne jako bezvládnou loutku přes zasněženou pláň.

Z jámy, kam z nebe spadl neznámý předmět, stále stoupal černý dým. Kouř už od chvíle, kdy předmět dopadl na zem a vytvořil doutnající kráter, značně prořídl, protože černé chuchvalce rozehnaly po pláních ledové větry Hothu.

V kráteru se cosi pohnulo.

Nejdřív se ozval zvláštní zvuk, mechanické bzučení kolísavé intenzity, které snad chtělo soutěžit s vytím větru. Pak se ta věc pohnula – zaleskla se v jasném odpoledním světle, když se pomalu začala z kráteru zvedat.

Vypadalo to jako nějaká neznámá forma mimozemského organického života, příšerná multiorbitální hlava se podobala lebce, tmavé čočky ve vypoulených očích si zkoušely studený pohled přes ještě studenější dálavy. Ale když se ta věc vysunula z kráteru víc, bylo jasné, že je to spíš stroj, k jehož kulaté hlavě se napojovalo válcovité tělo, vybavené kamerami, senzory a kovovými pažemi, z nichž některé byly zakončeny krabovitými klepety.

Stroj se zastavil nad dýmajícím kráterem a roztáhl končetiny do různých stran. Pak jeho vnitřní mechanický systém vydal pokyn a stroj začal klouzat přes ledovou pláň.

Tmavý průzkumný droid brzy zmizel za vzdáleným obzorem.

Další jezdec, zachumlaný do zimního oblečení a v sedle skvrnité šedé tauntauny, uháněl přes svahy Hothu na operační základnu povstalců.

Oči toho muže, chladné jako kov, bez zájmu hleděly k nevýrazně šedivým dómům, myriádám střeleckých věží a kolosálním energetickým generátorům, které byly jedinými známkami civilizovaného života na tomto světě. Han Solo zpomalil svoji sněžnou ještěrku a manipuloval s otěžemi tak, aby zvíře proklusalo vchodem do ohromné ledové jeskyně.

V jeskyních bylo o něco tepleji, povstalci je vyhřívali topnými jednotkami, poháněnými energií z obřích venkovních generátorů. Podzemní základnu tvořila přírodní ledová jeskyně a spleť tunelů čtvercového průřezu, které v ledové hoře vyvrtaly lasery povstalců. Corellián se už octl ve vesmíru v bezútěšnějších dírách, ale v téhle chvíli si na žádnou z nich nemohl vzpomenout.

Seskočil z tauntauny, rozhlédl se a pozoroval, co se v mamutí jeskyni děje. Kamkoli se podíval, všude někdo něco tahal, sbíral, opravoval. Povstalci v šedých uniformách spěchali vykládat zásoby a zapojovat zařízení. A pak tam byli roboti, většinou jednotky R2 a pomocní droidi, kteří snad byli všude, klouzali nebo kráčeli ledovými chodbami a efektivně plnili svoje nespočetné úkoly.

Han začal přemýšlet, jestli s věkem nějak nezměkl. Nejdřív neměl žádný osobní zájem na celé té povstalecké záležitosti, ani s ní nijak nesympatizoval. Do konfliktu mezi Impériem a Aliancí se dostal vlastně díky obyčejné obchodní transakci, poskytoval své služby a loď, Millenium Falcon. Ta práce tehdy vypadala úplně prostě: dopravit Bena Kenobiho s mladým Lukem a dvěma droidy do systému Alderaan. Jak tehdy mohl Han vědět, že ho přibírají k akci na záchranu princezny z nejobávanější bojové stanice Impéria, Hvězdy smrti?

Princezna Leia Organa…

Čím víc o ní Solo přemýšlel, tím víc poznával, kolik trablů na sebe přivolal, když přijal peníze Bena Kenobiho. Původně chtěl Han jenom shrábnout odměnu a odletět, aby zaplatil nějaké nepříjemné dluhy, které se mu vznášely nad hlavou jako meteor, který se chystá spadnout. Nikdy neměl v úmyslu stát se hrdinou.

A přece ho cosi přimělo, aby se připojil k Lukovi a jeho bláznivým povstaleckým přátelům, když odstartovali k teď už legendárnímu útoku na Hvězdu smrti. Han pořád nechápal, co to tehdy bylo.

Nyní, už dlouho po zničení Hvězdy smrti, zůstával Han stále s Aliancí, asistoval při zakládání stanice na Hothu, patrně nejpustší planetě v galaxii. Ale už to chtělo změnu, říkal si. Co se ho týkalo, Han Solo a povstalci měli nabrat každý svůj kurs.

Rychle procházel podzemním hangárem, kde dokovalo několik bojových lodí, které opravovali muži v šedých kombinézách a pomáhali jim droidi různých typů. Han věnoval největší pozornost nákladní lodi ve tvaru mísy, která spočívala na nově instalovaných přistávacích podpěrách. Byla největší lodí v hangáru, a kovový plášť od chvíle, kdy ji Han se Skywalkerem a Kenobim našlápli poprvé, utržil pár nových škrábanců. Ale Millenium Falcon nebyl pověstný díky svému vzhledu, ale rychlosti: tenhle frachťák byl nejrychlejší, co kdy dělal okruh Kessel, a uměl pláchnout i císařským stíhačkám TIE.

Falcon za svůj úspěch vděčil hlavně údržbě, která byla nyní svěřena zarostlým prackám chlupatého dvoumetrového habána, jehož obličej se teď schovával za svářečskou maskou.

Chewbacca, Hanův obrovský wookijský druhý pilot, opravoval u Millenium Falcon centrální zvedák, když si všiml, že se k němu Solo blíží. Wookie přerušil práci, nadzdvihl ochranný štít a ukázal srstnatou tvář. Ze zubaté tlamy se ozvalo zamručení, které v celém vesmíru umělo přeložit jenom málo newookianů.

Han Solo k nim patřil. „Zima není to správné slovo, Chewie,“ odpověděl Corellián. „Hned bych si dal líbit nějakou pořádnou honičku po všem tomhle schovávání a mrznutí!“ Všiml si chomáčů kouře, stoupajících z čerstvě přivařené kovové sekce. „Jak pokračuješ s těma zvedákama?“

Chewbacca odpověděl typickým wookijským zachrčením. „No dobře,“ řekl Han, úplně souhlasil s touhou svého přítele odletět do vesmíru, na nějakou jinou planetu – jenom ne na Hoth. „Jdu podat hlášení. Pak ti pomůžu. Hned jak budou zvedáky v pořádku, zvedneme kotvy.“

Wookie štěkl, radostně se zajíkla vrátil se k práci, a Han pokračoval dál umělou ledovou jeskyní.

Ve velitelském středisku bylo rušno díky elektronickému zařízení a monitorovacím systémům, které se zvedaly až ke stropu. Centrum stejně jako hangár obsluhoval personál složený z povstalců. Místnost byla plná kontrolorů, vojáků, údržbářů a taky droidů nejrůznějších modelů a velikostí, a ti všichni se pilně snažili proměnit místnost na provozuschopnou základnu, která nahradí tu na Yavinu.

Muž, za kterým Han Solo přišel, měl plné ruce práce u veliké konzole, jeho pozornost se upírala na počítačovou obrazovku, po které se míhaly zářivě barevné řádky. Rieekan v uniformě povstaleckého generála se vztyčil v celé své výšce, aby se podíval na Sola.

„Generále, v té oblasti není žádná známka života,“ hlásil Han. „Ale rozmístil jsem všechny hlídací majáky, takže se dozvíte, kdyby sem někdo zaskočil na návštěvu.“

Generál Rieekan se Solovu vtipu ani neusmál, jako vždycky. Ale obdivoval mladého muže, který se stal neoficiálním členem Aliance povstalců. Rieekan byl Solovými kvalitami tak uchvácen, že často uvažoval o tom, že mu udělí čestný důstojnický patent.

„Velitel Skywalker se už ohlásil?“ vyzvídal generál. „Prověřuje meteorit, který spadl kousek od něho,“ odpověděl Han. „Za chvíli tu bude.“

Rieekan rychle pohlédl na čerstvě instalovanou radarovou obrazovku a zkoumal její záblesky. „V tomhle systému je bohatá meteoritická aktivita, bude těžké zachytit blížící se lodě.“

„Generále, já…“ Han zaváhal. „Myslím, že je čas, abych odletěl.“

Han se zahleděl z generála Rieekana na přibližující se postavu. Její chůze byla půvabná i rozhodná, a zdálo se, že ženské rysy mladé ženy jaksi neladí s bílou bojovou uniformou. Už na dálku Han poznal, že princezna Leia je rozčilená.

„Jste dobrý bojovník,“ poznamenal generál k Hanovi a dodal: „Věčná škoda, že o vás přijdu.“

„Děkuju vám, generále. Ale na moji hlavu je vypsaná odměna. Jestli nevyplatím Jabbu Huta, bude ze mě chodící mrtvola.“

„Se znamením smrti se špatně žije –,“ začal důstojník, když se Han obrátil k princezně Leie. Solo nepatřil k sentimentálním chlapíkům, ale teď si uvědomoval, že je plný citu. „Myslím, že je to tady, Vaše Výsosti.“ Odmlčel se, nevěděl, jakou odpověď má od princezny čekat.

„Správně,“ odpověděla Leia chladně. Její hrdost se rychle měnila v čistý vztek.

Han zavrtěl hlavou. Už dávno si řekl, že ženské – u savců, plazů i u dalších biologických tříd, které se ještě objeví – se vymykají chabým silám jeho rozumu. Lepší bude nechat jim jejich tajemství, radil často sám sobě.

Ale Han už chvilku věřil, že existuje aspoň jedna žena v celém vesmíru, kterou začíná chápat. A že se předtím mýlil. „No,“ řekl, „přece nebudete kvůli mně brečet. Na shledanou, princezno.“

Zprudka se k ní obrátil zády a odrázoval do tichého koridoru, který se napojoval na velitelské centrum. Mířil do hangáru, kde na něho čekal obrovitý Wookie a pašerácká nákladní loď – oběma těmhle věcem rozuměl. Vůbec se nemínil zastavit.

„Hane!“ Leia pospíchala za ním a trošku ztrácela dech. Chladně se zastavil a otočil se k ní.

„Ano, Vaše Výsosti?“

„Myslela jsem, že jste se rozhodl zůstat.“

Zdálo se, že v Leině hlasu se projevil opravdový zájem, ale Han si nebyl jist.

„Ten nájemnej zabiják, na kterého jsme narazili na Ord Mantel, změnil můj názor.“

„Luke to ví?“ zeptala se.

„Dozví se to, až se vrátí,“ odpověděl Han drsně.

Oči princezny Leiy se zúžily, posuzovala ho pohledem, který dobře znal. Han si na chvilku připadal jako jeden z rampouchů, které viděl na povrchu planety.

„Jenom si mě tak neprohlížejte,“ řekl stroze. „Každý den mě hledá víc a víc zabijáků. Vyplatím Jabbu dřív, než pošle nějaké další svoje vzdálené příbuzné, třeba vražedné ganky, a kdovíkoho ještě. Musím tu cenovku ze své hlavy sundat, dokud hlavu ještě mám.“

Jeho slova na Leiu nepochybně zapůsobila a Han viděl, že se o něho zajímá a snad cítí i něco víc.

„Ale my vás ještě potřebujeme,“ řekla. „My?“ zeptal se.

„Ano.“

„A co vy?“ Han si dal záležet, aby poslední slovo zdůraznil, vlastně ani nevěděl proč. Možná tu bylo něco, co chtěl říct, ale chyběla mu odvaha – ne, opravil se, hloupost –, aby dal najevo své city. V téhle chvíli se zdálo, že skoro nemá co ztratit, a byl připravený na všechno, co mu princezna řekne.

„Já,“ řekla nechápavě. „Nevím, co myslíte.“

Han Solo nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ne, nejspíš nevíte.“

„A co přesně bych měla vědět?“ Začala mít zase zlostný hlas, možná proto, pomyslel si Han, že konečně začíná chápat.

Usmál se. „Chcete, abych tu zůstal, protože ke mně něco cítíte.“

Princezna znovu zaváhala. „Vlastně ano, moc,“ řekla a odmlčela se, než pokračovala: „… jste nám pomohl. Jste rozený vůdce –“

Ale Han ji nenechal domluvit a skočil jí do řeči. „Ne, Vaše Jasnosti. Tak to není.“

Leia se najednou dívala Hanovi přímo do obličeje, očima, které nakonec dokonale porozuměly. Začala se smát. „Něco si namlouváte.“

„Opravdu? Myslím, že jste se bála, že odletím i bez…“ Hanovy oči se zaměřily na její rty, „… políbení.“

Její smích byl teď trochu násilný. „To bych radši políbila Wookieho.“

„Stačí říct.“ Přiblížil se k ní, zdálo se, že princezna září i ve studeném světle ledové komnaty. „Věřte mi, mohla byste rozdávat polibky. Pořád jenom dáváte rozkazy, až jste zapomněla být trochu ženou. Kdybyste to chvilku nechala plavat, mohl jsem vám pomoct. Ale teď už je pozdě, srdíčko. Vaše velká příležitost uletěla.“

„Myslím, že to přežiju,“ řekla podrážděně.

„Hodně štěstí.“

„Vás ani nezajímá, jestli –“

Věděl, co chce říct, a nenechal ji domluvit. „Ušetřte mě laskavě!“ přerušil ji. „Už mi o povstalcích nevykládejte. Na nic jiného nemyslíte. Jste studená jako tahle planeta.“

„A vy myslíte, že jste jediný, kdo může dát trochu tepla?“

„Jistě, kdybych měl zájem. Ale myslím, že by to nebyla moc velká legrace.“ S tím Han ustoupil zpátky a znovu se na ni podíval, chladně si ji měřil. „Ještě se uvidíme,“ řekl. „Do té doby možná trochu roztajete.“ Její výraz se znovu změnil. Han už viděl zabijáky s laskavějšíma očima.

„Máte vychování jako bantha,“ zavrčela, „ale nejste taková třída. Štastnou cestu, střihoune!“ Princezna Leia se rychle od Hana odvrátila a spěchala chodbou pryč.