Hodina Byka

KAPITOLA VI Cena ráje

„Evizo, kde je Rodis?“

„Nevím, Vire.“

„Neviděl jsem ji už tři dny.“

Čedi ji hledala všude, počínajíc Zpravodajským střediskem a končíc komnatami vrchního vládce, ale tam ji nepustili.

„Fai zmizela po promítání našich stereofilmů, sotva Tivisa a Tor odletěli na zadní polokouli Tormansu, a nedočkala se tedy chvíle, kdy nám Evisa dovolí svléknout skafandry,“ řekl Vir.

„Bohužel,“ potvrdila lékařka, „ještě nějakou dobu se musíte smířit s těsným úborem. Já jsem na kovovou pokožku zvyklá, a přece to je vždycky úžasný zážitek, zbavit se trubek a štítků před obličejem. Biofiltry překážejí mnohem méně… Tu je Gen Atal! Nevíte něco o Rodis?“

„Je v Sále Chmur. Vystupoval jsem po černém schodišti a ona šla vedle Čojo Čagase v doprovodu stráží, které naše Čedi má tak málo v lásce.“

„Mně se to všechno nelíbí,“ řekl Vir Norin.

„Proč se vzrušujete?“ zeptal se Gen Atal s naprostým klidem. „Fai vysedává o samotě s Čagasem. Vládkyně s vládcem, jak sama žertem říká.“

„Tihle špatně vychovaní vládci, povznesení nad jakoukoli morálku, se podobají tygrům. Jsou nebezpeční neovládanými emocemi, které je ponoukají k nerozvážnému chování.

A Faina devítinožka tu stojí vypnutá.“

„Hned uvidíme,“ inženýr kosmické ochrany udělal ve vzduchu rukou kříž.

V okamžiku přiběhl k jeho nohám robot s příklopem zlatohnědé barvy, jakou měl i Genův skafandr. V několika vteřinách se z kovového pláště mechanického sluhy vysunul válec na vysoké nožce a zazářil fialově růžovým světlem.

Na stěně pokoje se začala zaostřovat část řídící kabiny na Temném Plameni, která teď sloužila jako místo pro přímé spojení a pozorování.

Milá tvář Neji Cholli vypadala unaveně v záblescích zelených, bledě modrých a oranžových signálů na různých pultech.

Dívka pozdravila Gena vzdušným polibkem, ale hned zbystřila pozornost a zeptala se: „Proč ne ve smluvený čas?“

„Je třeba se podívat na panel života,“ řekl Gen.

Neja přenesla pohled na světlou stěnu, kde jasně a stejnoměrně zářilo všech sedm zelených světel.

„Vidím to sám!“ zvolal Gen, rozloučil se s Nejou a vypnul robota.

„Víme všechno, co potřebujeme,“ řekl Evize a Virovi.

„Rodis je v pořádku, má i svůj signalizační náramek, ale možná, že ji drží…“

„V zajetí!“ doplnil Vir Norin.

„Kdo je, v zajetí?“ zahlaholila zezadu Čedi.

„Fai Rodis! Vir ji viděl v Sále Chmur s Čojo Čagasem před třemi dny, ale my jsme se s ní vůbec nesetkali.“

„Tak pojďme do Sálu Chmur a Gen ať nám ukáže, kam šli.“ Impulzívní Čedi vykročila první.

Na konci srpovitě zahnuté chodby vstoupili na černé koberce uprostřed sloupů a výklenků v Sále Chmur, jak ho nazvali astronauti.

Gen Atal přistoupil ke schodišti s balustrádou, na pár vteřin se zamyslil a zamířil rozhodně k temnému prostoru mezi dvěma blízko sebe stojícími sloupy. Za nimi byly vidět zavřené dveře. Gen se několikrát marně pokusil je otevřít, a pak rázně zaklepal.

„Kdo se opovažuje rušit klid vládce Jan-Jachu?“ vyštěk1 zlostný hlas, zesílený elektronickým zařízením.

„My, lidé ze Země, hledáme svou velitelku!“ zakřičel Vir Norin po způsobu zesilovače.

„Nic nevím. Vraťte se do svých pokojů a čekejte, dokud vládci neuznají za vhodné, aby se vám ukázali!“

Pozemšťané se na sebe podívali. Čedi pošeptala něco Viru Norovi, a astronavigátor se chlapecky zasmál.

„Vládce Tormansu to tak dělá!“ luskl prsty.

V několika vteřinách bylo slyšet lehký ťapot devítinožky a v černém sále se objevil rudě fialový robot.

„Co zamýšlíte, Vire?“ zeptala se Eviza znepokojeně.

„Jen abychom tím Rodis neublížili!“

„Horší to nebude. Je načase dát malou lekci všem těm vládcům a povýšencům, kterými se to zde hemží!“

Eviza poodešla stranou. Tvářila se kriticky a zvědavě zároveň. Ale Čedi s Genem nadšeně přiskočili k Viru Norinovi.

Na astronavigátorův rozkaz vysunula devítinožka kulatou krabičku na tlustém kroužkovitém kabelu. Třpytila se jako zrcadlo.

„Zavřete si ušní filtry,“ nařídil Vir.

Nepředstavitelný jekot rozťal ticho v paláci. Krabička opsala ve vzduchu parabolu a ohromné dveře se rozletěly dovnitř temného průchodu, odkud bylo slyšet polekaný křik.

Na Virův pokyn ultrazvuková tryska zmizela pod robotem a postoupila místo obyčejnému zvukovému reproduktoru.

„Fai Rodis! Voláme Fai Rodis!“ Pod náporem ohlušujícího řevu se začaly shora sypat kousky skla. Lampa, zavěšená mezi sloupy, se rozkývala a zhasla.

„Voláme Fai Rodis!“ zaječel robot ještě silněji a vtom Pozemšťané ucítili, že podlaha pod jejich nohama mizí a oni kloužou po nakloněné chodbě. Bylo to tak nečekané, že přes bleskovou reakci, jíž astronauti vynikali, Vir Norin nestačil vypnout svého mechanického pomocníka. A tak devítinožka bez přestání vyvolávala Fai z neprůhledné tmy sklepení, kam se všichni čtyři zřítili.

Vir Norin máchl rukama ve vzduchu a robot ztichl. Paprsky reflektorů se zkřížily na tvářích Pozemšťanů. Stačili se sotva rozhlédnout, aby zjistili, že zapadli do kulaté podzemní šachty, jejíž stěny byly z neopracovaného, hrubě snýtovaného železa. Z pěti stran zely nízké průchody a v každém se objevila tlupa strážných ve fialových uniformách.

Hlavně s černými otvory mířily na astronauty.

Na Virův rozkaz devítinožka vysunula zářič ochranného pole, podobný houbě se zašpičatělou čepičkou. Zajatci se klidně rozhlíželi a přemítali, jak se dostat z pasti. Bezstarostné vzezření rušitelů posvátného ticha paláce strážce rozzuřilo. S křikem se vrhli ke skupině Pozemšťanů, ale byli odhozeni k železným stěnám. V průchodu nalevo se objevili lidé s vyšitým okem v trojúhelníku na hrudi.

„Odporné zařízení!“ vykřikla Čedi rozhořčeně.

„Velice důmyslné z jejich hlediska,“ konstatoval Gen Atal.

„Přemýšlím o tom, jak probít strop a dostat se do Žlutého Sálu,“ řekl Vir Norin váhavě. „Ale spotřebujeme příliš mnoho energie.“ „Nebylo by lepší počkat, jak se vyvine situace?“ radila Eviza.

„Asi ano!“ souhlasil astronavigátor. Fialoví strážci několikrát vystřelili. Astronauti nic neslyšeli, protože ochranné pole nepropouštělo zvuk, ale zpozorovali záblesky malinového plamene, když vyšlehl z hlavní. Kulky odražené od clony dopadly zpátky na ty, kdo je vystřelili. Útočníci se skáceli na železnou podlahu, tváře zkřivené bolestí.

Vir Norin starostlivě pohlédl na ručičku sledující výboj baterie. Litoval, že čtyři další zdatní pomocníci stojí bez užitku vypnuti nahoře v pokojích, jak to Fai Rodis žádala z obavy, aby nějakým náhodným signálem nenarušili přísná pravidla hostitelů.

Náhle zmatek utichl… na Tormansu se všechno dělo náhle, neboť Pozemšťané neznali mentalitu obyvatel planety ani jejich způsoby při styku s hosty, a nemohli tedy předvídat vývoj událostí. Fialoví strážci zmizeli v průchodech i s raněnými a do monotónní melodie ochranného pole zazněl Fain signál.

„Vire, vypněte robota!“

Astronavigátor vydechl úlevou, uklidil „hříbek“ a uslyšel v zesilovači příkaz Čojo Čagase, aby strážci s „očima“ udělali konec nedorozumění a doprovodili hosty nahoru do pokojů.

Za několik minut dopravil velký výtah čtyři hrdiny do ohybu chodby, kde začínaly balkóny k Sálu Chmur. U otevřeného okna do zahrady se zřetelně rýsovala Faina silueta.

Průvan povíval jejími krátkými černými vlasy. První se k ní vrhla Čedi. Rodis jí položila ruku na rameno. Rty se jí usmívaly, ale pohled měla smutný, smutnější než v prvních dnech pobytu na Tormansu.

„Vy jste tu natropili zmatků, moji milí!“ zvolala bez výčitky. „Nejsem zatím zajatkyně… Zatím!“

Tak dlouho nedat o sobě vědět!“ vyčtla jí Eviza.

„Opravdu, jednala jsem nesprávně. Ale viděla jsem za ty dny tolik věcí, že jsem dočista zapomněla na vaše obavy.

„Stejně už bylo třeba, aby zde trochu vystřízlivěli,“ nasupil se Gen Atal. „Život se stává nepříjemný těmi nesmyslnými zákazy, tupou sebejistotou a strachem, který panuje všude kolem.“

„Fai si však potřebuje odpočinout,“ přerušila ho Čedi.

Pod posilující sprchou ze záporných iontů probírala Fai ve vzpomínkách dny strávené v pokojích Čojo Čagase, zatímco tenké tlapky devítinožky jí poskytovaly masáž lehkými doteky biologicky aktivizovaných rukavic. Zkušenost, kterou udělala, otřásla její důvěrou v plán, který si předem připravila.

Všechno začalo předváděním stereofilmů ze Země. Dva roboti vytvořili přenosový kanál, po němž Temný Plamen začal vysílat obrazy z pozemského života. Obyvatelům Jan-Jachu to připadalo jako zázrak, jako by se na Tormans přenesl opravdový život z daleké planety.

Členové Rady Čtyř, jejich ženy, několik vyšších hodnostářů a inženýr Tael sledovali filmy se zatajeným dechem.

K největšímu údivu Tormanťanů nebylo v žádné životní oblasti onoho velkolepého lidstva nic tajemného a nepochopitelného.

Viděli gigantické stroje, automatické závody a laboratoře v podzemních nebo podmořských prostorách.

Ve stálých fyzikálních podmínkách tu bez ustání pokračovala práce mechanismů, naplňujících nejrůznějšími produkty diskovité budovy podzemních skladišť, odkud se rozbíhaly transportní linky, také ukryté v podzemí. A pod blankytnou oblohou se zvětšoval prostor pro lidská obydlí.

Obyvatelům Jan-Jachu se naskytl pohled na rozlehlé parky, široké stepi, průzračná jezera a čisté řeky, na neposkvrněný úběl horského sněhu i ledovou čapku ve středu Antarktidy.

Po dlouhém ekonomickém boji města definitivně postoupila své místo soustavě hvězdicových a spirálových osad, mezi nimiž byla roztroušena informační a výzkumná střediska, muzea i domy umění. Všechno dohromady tvořilo harmonickou síť, rozloženou v mírných subtropických zónách, které jsou k obývání nejvhodnější. Další záběry věnovaly pozornost zahradám při školách různých cyklů.

Prostíraly se po liniích poledníků a poskytovaly dorůstajícímu pokolení různorodé životní podmínky.

Zpočátku připadali Pozemšťané obyvatelům Jan-Jachu příliš vážní a soustředění. Jejich málomluvnost nechuť ke vtipkování i vyložený odpor k taškařinám a bláznivým kouskům, jejich nepřetržitá zaměstnanost a zdrženlivost při citových projevech se zdály povídavým, netrpělivým a psychicky netrénovaným Tormanťanům nudné a odlidštěné.

Teprve později diváci pochopili, že tito lidé jsou plni bezstarostného veselí, které nepramení z lehkomyslnosti a neznalosti, nýbrž z vědomí vlastní síly i neutuchající péče celého lidstva. Prostota a upřímnost Pozemšťanů plynula z hlubokého poznání odpovědnosti za každý čin i z harmonie osobnosti, přivedené za tisíce generací do souladu se společností a přírodou.

Neexistovali tu lovci slepého štěstí, a proto ani lidé zklamaní, kteří přestali věřit všemu. Nevyskytovali se psychologicky slabí jedinci, pociťující ostře svou méněcennost, která by je otrávila závistí a zlobou. V pevných pravidelných tvářích se nezrcadlily ani rozpaky nebo napjaté obavy, ani strach o osud vlastní nebo svých nejbližších.

Živé obrazy nádherné Země vyvolaly prudký, nebývalý stesk v malé hrstce Pozemšťanů, odříznutých od rodné planety nekonečnou propastí vesmíru. Tormanťané se snažili nepodlehnout mocné přitažlivosti světa, který viděli, přesvědčit sami sebe, že jim astronauti předvádějí jen speciálně připravené scény. Ale gigantické záběry v celoplanetárním měřítku dokazovaly, že stereofilmy ukazují pravou, nefalšovanou skutečnost. A když obyvatelé Jan-Jachu konečně uvěřili svým očím, zachvátil je skoro stejně bolestný smutek jako Pozemšťany. Jen příčina jejich lítosti byla jiná. Bylo jim, jako by je přivedli k dokořán otevřeným vratům zahrady, kde všechno bylo odkryto jejich žádostivým zrakům, ale zároveň naprosto nedostupné. A dole pod palácem se tísnilo přelidněné mnohamiliónové město, jehož název Střed Moudrosti zněl náhle na jejich chudé, zaprášené planetě jako ironie.

„Snad to napoprvé stačí?“ zeptala se Fai Rodis, když zpozorovala únavu na tvářích diváků.

Čojo Čagas pohlédl na lidi kolem sebe. Jeho žena Jantre si tiskla ruce k ňadrům. Inženýr Tael zvedl hlavu a snažil se nepozorovaně setřít slzy, které mu skanuly do husté bradky. Stejné slzy uviděl u Zeta Uga. Nával nevysvětlitelné zlosti přinutil Čagase zvýšit hlas:

„Ano, stačí! Úplně stačí!“

Fai pohlédla nechápavě na vládce a přerušila spojení s hvězdoletem. Roboti vypnuli a uklidili pod příklop své zářiče. Diváci se začali rozcházet a Fai přistoupila k Čojo Čagasovi, který ji posunkem prosil, aby neodcházela. Když zůstali v opuštěném sále jen sami dva, Čagas poprvé uchopil Rodis za loket, lehce se zachmuřil a pustil opět její ruku.

Fai se rozesmála.

„Zvykl jsem si na vaši tvář bez štítku, a zapomněl jsem, že všechno ostatní je kovové. Někdy se mi zdá, že Pozemšťané jsou jen roboti s hlavami živých lidí,“ zažertoval vládce a uvedl ji do známé komnaty se zelenými drapériemi a křišťálovou koulí.

„Třeba jsme opravdu jen roboti?“ odpověděla Fai otázkou a v jejím pohledu i úsměvu byl náznak koketérie a ženské vyzývavosti.

Čojo Čagas musil napnout všechnu svou vůli, aby nepodlehl mocné přitažlivosti ženy ze Země. Odvrátil se, otevřel černou skříň a vytáhl odtud cosi podobného starodávné dýmce. Usadil se v křesle proti Rodis a začal kouřit.

Přes clonu silně vonícího dýmu pohlížel vládce na ženu před sebou a jeho úzké oči se potáhly závojem zapomnění.

Mlčel tak dlouho, že Rodis promluvila první:

„Co znamenala vaše slova, úplně stačí’? Země se vám nelíbila?“

„Technicky jsou filmy dokonalé. Nic podobného jsme u nás nikdy neviděli.“

„Copak tu jde jen o techniku? Mám na mysli naši planetu.“

„Nemohu posuzovat pohádky. Jak mám poznat, co je pravda a co lež, když neznám z vaší planety nic než ty obrázky?“

Fai Rodis vstala, opřela se lehce o hranu zdobeného stolu a pozorně se zahleděla na Čojo Čagase.

„Teď právě lžete,“ řekla přímo, aniž zvýšila nebo snížila hlas, Jak to dělali Tormanťané. „Pomozte mi, abych vás pochopila. Jste člověk s vynikající inteligencí, proč se zdráháte mluvit přímo a pravdivě o svých soudech a záměrech?“

Čojo Čagas pomalu vstal, chladný a povýšený. Fai sebou ani nepohnula, když se před ní zastavil s povytaženou šíjí a zaťatými pěstmi nalehl na stůl. Zírali mlčky jeden na druhého, dokud vládce zas neodstoupil. Otřel si čelo jemňoučkým žlutým šátkem.

„Mohli bychom vás zničit,“ vycenil zuby v úsměvu, který nevěstil nic dobrého, „a místo toho mě nutíte, abych vám ještě skládal účty!“

„A ta oběť vás tak tíží?“ hlas jí cinkl neskrývaným výsměchem.

„Máte strach, že se tu objeví další hvězdolet a že oba zničí vaše města, paláce, závody? Já vím, že vy i vaši pomocníci klidně přijmete záhubu miliónů obyvatel Jan- Jachu, zničení tisícileté práce i zánik velkých výtvorů lidského genia, Jen když sami zůstanete naživu! Nemám pravdu?!“ zvolala náhle příkře.

„Ano, přisvědčil Čojo Čagas. „A čeho taky litovat? Lůzy, nicotných lidí s halířovými city? Nebo přežilého umění, které leží bez užitku na kupách v zaprášených muzeích? Či nebezpečných fantastů DŽI?“

„Jsou to přece lidé!“ zvolala Rodis.

„Ne, ještě ne!“

„A děláte něco pro to, aby se jimi stali? Já vás nechápu!

Nemůže být nic krásnějšího v životě než pomáhat lidem zvlášť když má k tomu člověk moc, sílu a všechny možnosti.

Copak jste o tom ani nepřemýšlel, nešťastný člověče?“

„Ne já, vy jste nešťastná! Jedno staré pravdivé přísloví říká, že pro ženu existuje jen přítomnost a budoucnost, nikdy však minulost. Jaká jste to historička, když nemůžete pochopit, že planetu zaplavilo moře prázdných duší a vypilo, vyžralo, zdupalo ji do nejposlednějšího místečka!“

Fai se už uklidnila.

„Je vám známo, že lidský mozek má pozoruhodnou schopnost napravovat nejen vizuální ale i myšlenkové znetvořeniny vnějšího světa, vzniklé pokřivením přírodních zákonů v nesprávně uspořádané společnosti? Mozek bojuje s distorzí tím, že ji vyrovnává ve prospěch krásy, klidu, dobra. Mluvím samozřejmě o normálních lidech, ne o psychopatech s komplexem méněcennosti. Copak nevíte, že tváře lidí jsou zdálky vždycky krásné, cizí život se zdá zajímavý a cizí věda důležitá? To znamená, že v každém člověku jsou uloženy sny o krásnu, zformované tisíci generacemi, a podvědomí nás vede na stranu dobra silněji, než si sami myslíme. Jak tedy můžete hovořit o lidech jako o historickém haraburdí?“

„Vaše otevřenost se mi začíná líbit,“ řekl Čojo Čagas a křivě se usmál. „Tak jen pokračujte!“

„Vím, že teď nepochybujete o našich dobrých úmyslech. Kolikrát vaši lidé zkoušeli zachytit aspoň kapku nepřátelství u někoho z nás, dokonce i potom, kdy zaútočili na náš hvězdolet z vašeho příkazu! Zde se přece nic neděje bez příkazu Rady Čtyř?!“

„Ano,“ znovu potvrdil vládce, jakoby ovládán magnetickou silou Pozemšťanky.

„Je-li tomu tak, pak důvod je v domnělém nebezpečí, které vychází od nás. Pochopila Jsem, že chcete zakázat, abychom filmy o Zemi promítali lidem na Jan-Jachu, Pak ale musíte jednat z pohnutek diktovaných vaším viděním světa i systémem názorů. My, Pozemšťané, jsme nezpozorovali ve vaší primitivní propagandě žádný hluboký zájem o zdokonalení společnosti a lidí. Na zachování existujícího řádu záleží jen hrstce vedoucích činitelů. V historii Země to zahubilo stovky států a milióny lidí. Není to dávno, co jste zde zažili katastrofu z přelidnění…“

Fai Rodis přerušila svou řeč a s údivem hleděla na zkřivené rysy tormanťanského vládce. Čojo Čagas poprvé ztratil vládu nad sebou.

„Dost! Nechci! Nic už o Zemi! Nenávidím proklatou Zemi, planetu bezmezného utrpení svých předků!“

„Vašich předků?“ zvolala Rodis a hrdlo se jí stáhlo vědomím, že její předpoklad se potvrdil.

„Ano, svých i vašich! Je to tajemství, chráněné mnoho staletí, a jeho prozrazení se trestá smrtí!“

„Proč?“

„Aby nevznikaly sny o minulosti, o jiném světě. Podemílaly by základy našeho života. Člověk nepotřebuje znát minulost, hledat v ní sílu. Historii je třeba utnout u samého kořene a začít okamžikem, kdy se strom lidstva ujal na Jan- Jachu.“

Čojo Čagas asi minutu zamyšleně stál, pak usedl a ukázal Rodis na křeslo. Kouřil, a přitom soustředěně pozoroval křišťálovou kouli, zatímco návštěvnice ze Země seděla nehnutě jako socha v nejhlubším tichu vládcových pokojů.

Čagas přejel pohledem po její duchem nepřítomné postavě, a pak rozhodnut vstal. Z tajné skrýše vytáhl soupravu přístrojů podobných starodávným klíčům. Jedním z nich, krátkým a silným, otevřel neviditelná dvířka z tlustého kovu, něčím uvnitř otočil, a znovu je pečlivě zavřel.

„Pojďme,“ řekl prostě a odhrnul zelený závěs před úzkými dveřmi.

Fai ho bez váhání následovala. Čojo Čagas šel se sklopenou hlavou a bez ohlédnutí tmavou chodbou, spoře osvětlenou matnou září věčných plynových lamp. Obrátil se jen u dveří výtahu a vpustil Rodis do kabiny. Ozval se skřípot řídce používaného mechanismu. Kabina se bleskurychle řítila dolů. Fai, která čekala pohyb vzhůru, zatajila dech. Sjeli do značné hloubky a vystoupili do chodby, po jejíž jedné straně vedly koleje a železné podpěry.

Čojo Čagas se ohlédl, zavedl svou společnici do nevelkého temného vagónu a posadil se k řídicím pákám. Rozsvítil traťový reflektor a vagón vyrazil do neprůhledné tmy s rachotem hodným pravěkých pozemských železnic.

Fai se usmála na vzrušeného vládce a oddala se hypnotizujícímu mihotání vertikálních, různobarevně svítících značek. Začala si prozpěvovat. Zpozorovala, že Čojo Čagas pozorně naslouchá a často se po ní ohlédne v rychlých záblescích signalizačních luminoforů.

„Co je to za píseň?“ zeptal se přerývaně, když zvyšoval beztak, už zběsilý let vagónu.

„Vrhnout se střelhbitě do stojaté vody a vyhledat, zachránit z kalného dna…,“ začala překládat do řeči Jan- Jachu.

„Jen tohle?“ zvolal Čojo Čagas.

„A co jste čekal?“

„Něco vojenského. Má to melodii plnou rytmu a síly,“

řekl a prudce zabrzdil před čtvercem fialového luminoforu.

Vstoupili do temného podzemí. Jen čárky ukazatelů svítily slabě na podlaze, jako by plavaly ve tmě.

Čagas vzal Fai opatrně za ruku. Přistoupil k čtvercovému sloupu, vyhledal malý otvor, otevřel ho a naslouchal.

„Musím se přesvědčit, že vypínač v mém pokoji neselhal,“ vysvětlil mlčenlivé Rodis. „Jinak při pokusu otevřít sejf s dveřním relé bude každý zabit na místě.“

Druhým klíčem ze svazku otevřel další otvor, uchopil rukojeť podobnou střele a silou ji přitáhl k sobě. Vysunul se stříbrný čep a v témže okamžiku se otevřely těžké dveře do jasně osvětleného rozlehlého sálu. Sotva vstoupili, vládce stiskl knoflík a dveře zapadly.

Fai se rozhlédla, zatímco se Čagas nakláněl nad širokým kamenným stolem, něco na něm přemisťoval a cvakal tumblery, podobnými pákám starodávných elektronických strojů, které Rodis mnohokrát viděla v historických filmech a muzeích. Místnost se také podobala muzeu. Do výšky čněly řady zasklených skříní a poliček, těsně uzavřené zásuvky byly pomalovány zašlými hieroglyfy. Stupně přenosných schůdků zašedly prachem, někde se ještě uchovaly stopy těch, kdo po nich vystupovali k horním policím.

Čojo Čagas se napřímil, slavnostní a bledý. Návštěvnici ze Země připadal jako dávnověký velekněz, jako strážce zapovězených umění, a skutečně jím také byl.

„Víte, kam jsme přišli?“

„Pochopila jsem. Zde se uchovává to, co vy… co vaši předkové přivezli na hvězdoletech ze Země.“ Fai se celá napjala vzrušením. Bylo to něco ohromného pro badatelku Rozděleného Světa, dostat se do skladiště informací o zřejmě nejtemnějším období v epoše velikých převratů v předvečer éry Spojeného Světa! Dotkla se s posvátnou úctou ohromného pultu, odmontovaného zřejmě z pradávné kosmické lodi, jedné z těch, které se odvážně vnořily do neprobádaných, a jak se později ukázalo, nesmírně komplikovaných propastí vesmíru.

Čojo Čagas povzbudivě kývl a ukázal zmatené Fai na řadu mohutných stolů z kovu a plastické hmoty.

„Chápu, že je tu pro vás všechno velice zajímavé. Ale nezapomínejte, že pokračujeme v našem rozhovoru. A vy se teď, budete dívat na filmy přivezené mými předky jako upomínka na planetu, z které utíkali. Utíkali se slabou nadějí na záchranu, ale našli nedotčenou planetu a nový život výměnnou za starý. Když pochyby a nejistota přemůžou mé unavené nervy, zajdu sem, abych se nasytil nenávistí a z ní načerpal nové sily.“

„Nenávistí k čemu, ke komu?“

„K Zemi a jejímu lidstvu!“ řekl Čojo Čagas přesvědčeně.

„Podíváme se na sérii, kterou jsem vybral. Nebudu vám pak nucen objasňovat motivy, proč jsem zakázal vaše stereofilmy.

Kdo by nezapochyboval o pravdivosti scén, které promítáte, když předtím zhlédl historii vašeho ráje?“ řekl vládce s velikou hořkostí. „Jak to přišlo, že se vydrancovaná zanedbaná planeta změnila v nádhernou zahradu a nevraživí, v nic nevěřící lidé se stali věrnými přáteli? Jaké zbraně, jaké okovy železného strachu udržují národy Země v takové disciplíně? Ostatně, copak mi to řeknete? Umíte člověka omámit. Sám jsem to zakusil. Vzpomínáte si na legendu o Kirké, kouzelnici, která proměňovala lidi ve vepře? Někdy se mi zdá, že jste taková Kirké…“

„Setkání s Kirké bylo zkušebním kamenem pro každého muže, mělo ukázat, je-li člověkem i v oblasti milostných vztahů. Sexuální magie působí pouze na lidi s nízkou úrovní v pojetí Krásy a Erota. Chcete to zkusit?“ navrhla Rodis.

K nepopsání změněná, upřela na vládce pohled široce rozevřených velitelských očí a výbojně prohnula svou vladařskou postavu.

Temná síla spoutala mysl Čojo Čagase, jako by se v něm začala rozvíjet mohutná pružina, brala mu dech, tiskla čelisti a ochromovala svaly prudkou žádostí.

„Nechci!“ vykřikl zuřivě.

Fai odpoutala svůj pohled, vládce těžce dosedl na kraj stolu a stiskl páčky.

Světlo zhaslo, podzemní stěna zmizela, pohlcena obrazem, který svou hloubkou dokonce předčil obvyklé televideofony.

Rodis zapomněla na všechno kolem a přenesla se do vzdálené minulosti rodné planety.

Pozemská historie, jak o ní psali a učili vzdálení předkové, se snažila zatajit skutečnou cenu, již bylo třeba zaplatit za vedení válek, výměnu vládců a civilizací. V nejstarších dobách filmová dokumentace ještě neexistovala.

Nejzávažnější historické události bylo třeba rekonstruovat.

Ale filmové rekonstrukce z pozdní doby Rozděleného Světa si kladly za úkol ukázat, že veškeré lidské úsilí o vytvoření krásy, zavedení pořádku na Zemi, touhy po mírové práci a poznání přírody byly naprosto zbytečné a končily jen utrpením a ničením. Rodis nikdy neviděla úryvky dokumentárních záběrů, montovaných do hraných filmů o posledních obdobích Rozděleného Světa. Masové vraždy nabyly ještě na rozsahu, úměrně s růstem obyvatelstva na planetě a s rozvojem mocné techniky. Lidé hynuli po statisících a miliónech. O něčem podobném se pravěkým ničitelům lidského rodu ani nesnilo. Atomové bomby v několika vteřinách vyhlazovaly z povrchu země obrovská města.

V námořních bitvách se letci jako zápalné pumy vrhali se svými stroji na paluby gigantických lodí. V ohnivých smrštích létali do vzduchu lidé, zbraně, úlomky strojů. Z mořských hlubin vyplouvaly nečekaně ponorky, aby zničily nepřítele raketami s termojadernými náboji…

„Probuďte se, Pozemšťanko,“ uslyšela Fai hlas Čojo Čagase.

Trhla sebou a on vypnul projektor.

„Vy jste tohle všechno neznala?“ zeptal se trochu posměšně.

„U nás se nezachovalo tolik filmů z minulosti,“ odpověděla, jako by se teprve teď navracela do skutečnosti. „Po odletu vašich kosmických korábů byla na Zemi ještě jedna veliká bitva. Naše předky nenapadlo, aby ukryli dokumenty do moře nebo pod zem. Spousta věcí přišla nazmar.“

Čojo Čagas pohlédl na hodiny. Fai se zvedla.

„Připravila jsem vás o mnoho času. Odpusťte a děkuji vám.“

Předseda Rady Čtyř zůstal chvíli stát, jako by o něčem uvažoval.

„Opravdu s vámi nemohu déle zůstat. Ale jestli chcete…“

„Rozhodně!“

„Budete potřebovat několik dní!“

„Mohu se delší čas obejít bez jídla. Potřebuji jen vodu.“

„Tu najdete zde.“ Čojo Čagas otevřel třetím klíčem další malá dvířka. To je moje vlastní linka pro zásobování vodou,“ usmál se. „Můžete pít bez obav. Budete zde zamčená, ale signalizační skříň nechám otevřenou. Nepokoušejte se odejít sama. Je tu příliš mnoho nástrah. Materiál z posledních století nestačíte prohlédnout dřív než za tři dny.

Vydržíte to?“ Fai Rodis mlčky přikývla.

„Přijdu za vámi sám. Mikrocívky s přetočenými originály jsou zde v těch zásuvkách. Žijte šťastně! To si u nás říkají lidé při loučení.“

Rodis k němu přátelsky vztáhla ruku. Podržel ji ve své, stiskl a pohlédl návštěvnici hluboko do zářících očí, které se tak výrazně lišily od všeho, co dosud poznal nejen na své rodné planetě, ale i ze starých filmů Země, jíž se zřekli jeho předkové.

Pak náhle ten podivný člověk její ruku pustil či spíše odstrčil a zmizel za dveřmi. Ohromná pancéřová deska se přibouchla s hlukem připomínajícím úder mechanického kladiva.

Rodis začala provádět dechová cvičení a cviky pro soustředění, aby dodala tělu energii pro nastávající práci. Nechtěla se jen dívat, ale taky uchovat všechno v paměti.

Příliš pozdě jí napadlo pořídit záznam s pomoci devítinožky, a kdoví, jestli by náladový vládce planety souhlasil, aby sem zašla znovu.

Když Fai roztřídila cívky, viděla, že Čagas jí promítl sérii označenou titulkem „Člověk člověku“. Druhá a třetí cívka měly nadpisy „Člověk přírodě“ a „Příroda člověku“.

Filmy „Člověk přírodě“ ukazovaly, jak z povrchu Země mizely lesy, vysychaly řeky, ničila se úrodná půda, rozvátá větry nebo prosycená solemi, jak zanikala jezera a moře, zaplavována odpadem a naftou. Obrovské plochy půdy, rozryté důlními pracemi, byly zaváženy haldami ze šachet nebo rozbláceny bezvýslednými pokusy udržet pitnou vodu při narušené rovnováze vodního koloběhu na pevninách.

Záběry, pořizované na stejných místech v průběhu několika desetiletí, byly obžalobou lidstva. Místo mohutných pralesů z cedrů, sekvojí, araukárií, eukalyptů a ostatních gigantů tropických pásem, krčily se při zemi jen nicotné křovinaté porosty. Mlčenlivé, hmyzem dohola ožrané stromy stály v místech, kde lidé vyhubili ptactvo. Následovala celá pole uhynulých divokých zvířat, otrávených neodborným používáním chemikálií. A znovu přišly snímky o nehospodárném spalování miliónů tun uhlí, nafty a plynu, nashromážděných za miliardy roků existence Země; dřevo se ničilo donekonečna. Povrch planety pokrývaly celé hory z rozbitého skla, lahví, zrezavělého železa a nezničitelných plastických hmot. Obnošená obuv se hromadila v triliónech párů a tvořila neforemné hromady, vyšší než egyptské pyramidy.

Série „Příroda člověku“ byla ze všech nejnepříjemnější.

Ukazovala záběry z posledních století, v nichž se střetávala ničivá síla techniky s obrovskými masami lidí. Lidská individualita zanikala, rozplývala se v oceánu všeobecné hrůzy a utrpení. Z gigantických velkoměst, opuštěných pro nedostatek vody, zbyly jen rozpadlé haldy betonu, železa a rozpukaného asfaltu. Obrovské hydroelektrárny zanesl jíl, přehrady byly zničené otřesy a posuvy zemské kůry. Zátoky a mořské průlivy zahnívaly, protože jejich biologický režim byl narušen, toky byly otráveny nakupením těžké vody při zrychleném odpařování malých umělých bazénů na přehrazených řekách. Podél zpustlých břehů se táhly ohavné pruhy mrtvé pěny, buď zčernalé naftovými zplodinami, nebo bílé od miliónů tun čisticích prostředků, vypuštěných do moří a jezer.

Lékaři vedli zoufalý boj s neustále přibývajícími nemocemi.

Bakteriologická střediska potlačila epidemie napadající lidstvo zvnějšku. Ale neočekávaný nepřítel začal ničit člověka zevnitř. Objevily a rozmnožily se nejrůznější druhy alergií, jejichž nejhroznějším důsledkem byla rakovina, defekty dědičnosti, psychická méněcennost. Medicína nebyla na nové formy nemocí připravena. Těžké životní podmínky minulých dob vedly k předčasnému opotřebování srdce, takže lidé plní energie a touhy po činnosti předčasně umírali.

Fai Rodis byla otřesena tou podívanou, i když chápala, že filmy ze starověkých hvězdoletů prošly speciálním výběrem.

Lidé, kteří nenáviděli svou planetu a přestali věřit, že by lidstvo bylo schopno pozvednout se z pekla neuspořádaného života, vzali s sebou všechno, co zlehčovalo celou civilizaci, aby si příští generace představovaly opuštěnou Zemi jako místo nepředstavitelného utrpení, kam se nelze vrátit za žádných okolností. Zřejmě stejný pocit naprostého odpoutání od minulosti přinutil předky dnešních Tormanťanů, když se jim kupodivu poštěstilo objevit neobydlenou planetu dokonale vhodnou pro život, aby prohlásili, že přišli z mýtických Bílých Hvězd a že jsou potomky mocné a moudré civilizace. Nic nestálo v cestě tomu, aby později začali promítat filmy o pozemských hrůzách. Proti nim by se současný život na Tormansu zdál úplným rájem.

Ale teď už bylo nebezpečné rušit zakořeněnou víru v nejvyšší moudrost Bílých Hvězd i jejích strážců. A existovali určitě i další motivy.

Rodis vstala. Svlékla si pseudotormanťanský oděv z jemné látky, absolvovala složitou soustavu cviků a skončila improvizovaným tancem. Nervózní sled myšlenek ustal a Fai byla znovu schopna klidně uvažovat. Usedla na konci mohutného stolu v klasické póze starověkých východních mudrců a soustředila se tak, že všechno kolem ní zmizelo.

Před jejím duševním zrakem zůstala jenom rodná planeta.

Ani ona, specialistka pro nejtemnější a nejkritičtější epochu ve vývoji pozemského lidstva, nedovedla si do té doby představit celou šíři a hloubku inferna, kterým prošel svět na cestě k rozumnému a svobodnému životu, než po epochách Rozděleného Světa, Spojeného Světa a Společné Práce nastoupila konečně šťastná éra Spojených Rukou…

Fai se tak hluboko ponořila do svých myšlenek, že ani nezaslechla, když Čojo Čagas opatrně otevřel pancéřové dveře. Hlavní osvětlení bylo vypnuté. Jen bledé paprsky fialových plynových lamp se křižovaly v přítmí podzemního sálu. Čojo Čagas hned nepochopil, že vidí svou návštěvnici v pevně přiléhajícím skafandru, a lačně si ji prohlížel.

Fai se zase vrátila do skutečnosti, seskočila lehce se stolu a pod upřeným pohledem Čojo Čagase přistoupila k židli, kde ležel její oděv. Zastavil ji pokynem ruky. Nechápavě na něho pohlédla a upravovala si vlasy.

„Jsou všechny ženy na Zemi tak krásné?“

„Já sama jsem docela obyčejná,“ usmála se Fai a dodala:

„Působí vám potěšení vidět mě ve skafandru?“

„Ovšem. Jste nádherná.“

Fai stočila jemný oděv do nadýchaného zámotku a ovinula si ho kolem hlavy jako turban. Seděl trochu nakřivo a dodával jejím pravidelným rysům bezstarostný, trochu uličnický výraz.

Čojo Čagas rozsvítil horní světlo, stál a prohlížel si ji s netajeným nadšením.

„Je možné, že by ve hvězdoletu byla ještě krásnější žena, než jste vy?“

„Samozřejmě. Třeba Olla Dez, ale ta se tu neobjeví.“

„Škoda.“

„Požádám ji, aby vám zatančila.“ Vrátili se do zeleného pokoje, který Fai opustila před třemi dny. Čojo Čagas navrhl, aby si odpočinula, ale Fai odmítla.

„Pospíchám. Cítím se vinna před svými přáteli. Určitě mají o mě strach. Kvůli filmům z minulosti naší planety jsem na ně docela zapomněla. Ale jsem vám velmi vděčna za otevřenost a důvěru! Umíte si snadno představit, jak důležité je pro historika setkat se s dokumenty a díly starověkého umění, na Zemi dávno ztracenými.“

„Jste jedna z mála, kteří to viděli,“ řekl tvrdě Čojo Čagas.

„Žádáte ode mne tedy slib, že o tom nebudu hovořit s obyvateli vaší planety?“

„Přesně tak!“

Rodis mu podala ruku, a znovu se Čojo Čagas pokusil zadržet ji ve své, ale vtom se ozval lehký šelest dorozumívacího zařízení. Vládce se otočil ke stolu a řekl několik nesrozumitelných slov. Krátce nato vstoupil do pokoje rozčilený inženýr Tael. Stanul u dveří v uctivém postoji a poklonil se Čojo Čagasovi, aniž hned zpozoroval Rodis v pozadí pokoje.

„Hosté ze Země hledají svou velitelku. Přišli do Sálu Rozhodnutí a přivedli s sebou jeden z devítinohých přístrojů.

Jaké jsou vaše příkazy?“

„Žádné. Jejich velitelka je zde, a hned se k nim připojí.

Ale vy tu zůstanete na poradu.“

Inženýr Tael se otočil a strnul. Rodis v kovu a poněkud vyzývavém černém turbanu, pod nímž zářily její zelené oči, mu připadala jako mocná bytost z neznámého světa.

Stála volně a sebevědomě, což bylo nemožné pro ženu Jan- Jachu, zcela odhalená a zároveň tak vzdálená a nedostupná, že pocítil až zoufalou bolest.

Fai se na něho přátelsky usmála a obrátila se k předsedovi Rady Čtyř:

„Dovolíte, abych se s vámi zas brzy setkala?“

„Samozřejmě. Nezapomeňte na svou Ollu a tanec!“

Fai Rodis vyšla. Chodila nyní bez doprovodu prázdnými chodbami a opuštěnými sály. V prvním z nich, s růžovými stěnami, pomalovanými černými klínovými znaky a lomenými čarami, stála žena. Poznala vládcovu choť, jež dala jméno celé planetě. Krásné rty Jantre Jachach se zkřivily povýšeným úsměvem, zalomená křivka obočí se nehezky přiostřila.

„Vidím vaši hru, ale nečekala jsem od vzdělané velitelky cizinců takovou drzost a nestydatost!“

Fai mlčela a vybavovala si v mysli sémantiku slov, na Zemi už zapomenutých. Tormanťanku to ještě víc rozzlobilo.

„Nedovolím, abyste se tu procházela v téhle podobě!“

„V jaké podobě?“ Fai se na sebe nechápavě podívala.

„Ach tak, myslím, že rozumím. Ale váš muž říkal, že mu to činí potěšení.“

„Říkal!“ zalykala se hněvem Jantre Jachach. „Vy si neuvědomujete, že jste krajně nestoudná!“ a pohlédla na Fai s přehnaným odporem.

„Podle vašich mravů se můj oděv nehodí na ulici,“ souhlasila Rodis, „ale doma? Váš oblek, například, mi připadá mnohem krásnější a daleko vyzývavější.“

Tormanťanka v nízkém korzetu, s odhalenými ňadry a v krátké sukénce z úzkých proužků, pod nimiž se při každém pohybu objevila holá stehna, vypadala opravdu víc nahá než Rodis.

„A kromě toho,“ Fai se sotva znatelně usmála, „v tomhle kovu jsem absolutně nepřístupná.“

„Vy Pozemšťané jste buď nesmírně naivní, nebo velmi vychytralí. Copak nechápete, že jste tak krásná jako žádná žena na mé planetě? Krásná, zvláštní a nebezpečná pro naše muže… Už jen když se na vás člověk dívá…“ Jantre si nervózně tiskla ruce. „Jak vám to mám vysvětlit? Vy jste zvyklí na dokonalé tělo, stalo se pro vás normou, ale u nás je to výjimečný dar…“

Fai položila ruku na obnažené rameno Jantre Jachach.

Ta zmlkla a ustoupila.

„Odpusťte mi,“ řekla Fai. Mírně se uklonila, rozmotala turban a okamžitě se oblékla.

„Vy jste ale slíbila mému muži nějaké tance?“

„Ano, a to budu musit splnit. Nemyslím, že vám to může být nepříjemné. Styk s vládcem planety je zvláštní záležitost a týká se kontaktů mezi našimi světy.“

„A já do toho nemám co mluvit?“ vzplanula znovu Tormanťanka.

„Ne!“ potvrdila Rodis a Jantre Jachach zmizela, oněmělá hněvem.

Fai zůstala chvíli zamyšleně stát, a pak pomalu prošla sálem. Silná únava utlumila její obvykle ostrou vnímavost.

Prošla druhým sálem v barvě žluté a skořicové a vstoupila právě do poslední, slabě osvětlené chodby, jež spojovala vládcův pokoj s palácovou částí vyhraženou astronautům, když ucítila čísi pohled. Ze tmy bylo slyšet přidušený zvuk, podobný udivenému a rozpačitému výkřiku. Rodis napjala všechnu svou vůli, přešla mimo, a v tom okamžiku vyběhl za jejími zády nízko přikrčený člověk směrem, odkud předtím vyšla.

Hned nato dole něco tupě zadunělo. Jekot devítinožky, volající Rodis, pronikl do nejodlehlejších koutů paláce.

Vyběhly stráže. Byl to týž okamžik, kdy se „záchranná četa“ propadla podlahou v Sále Chmur čili Rozhodnutí, jak zněl oficiální název.

Pozemšťané až dosud nechápali, že na palácové stráže a nejnižší velitele nelze pohlížet jako na normální, i když nedostatečně vzdělané a špatně vychované lidi, kteří by odpovídali za své činy. Ne, „fialoví“ byli morálně defektní a psychicky zlomené bytosti, neschopné vlastního úsudku a beze zbytku oddané vůli nejvyšších náčelníků. K takovému závěru astronauti dospěli, když po krátké Faině zprávě posoudili situaci.

„Všichni jsme nadělali spoustu chyb.“ Rodis přehlédla druhy smějícíma se očima. „Mám vás kárat, když sama cítím chuť nějak rozhýbat a prolomit tu železnou tvrdohlavost, která chce zachovat zdejší obludné poměry?“

„Nás úplně deprimoval pobyt ve skladištích informací, prastarých chrámech a jiných zastrčených budovách, až k prasknutí nabitých haldami knih, sešitů, map a dokumentů,“

řekla Čedi. „Všechno je zplesnivělé a někdy napůl shnilé. Utřídit a srovnat alespoň jedno takové skladiště, to si vyžádá stovky pilných pracovníků. A na planetě je podobných institucí asi tři sta.“

„V umění není situace o nic lepší,“ poznamenal Gen Atal. „Domy Hudby, Malířství i Sochařství vystavují jenom to, co se líbí Radě Čtyř a jejím nejbližším služebníkům.

Všechno ostatní, ať staré či nové, je naházeno v uzavřených budovách, kam nikdo nechodí. Do jedné z nich jsem se podíval. Jsou tam hromady slehlých pláten a celé pyramidy zpřeházených soch, pokrytých silnou vrstvou prachu. Srdce se člověku svírá při pohledu na ten hřbitov obrovské tvůrčí práce, snů a nadějí, které lidstvo Jan-Jachu takhle, realizovalo’!“

„Všechno je celkem jasné. Když zůstaneme zde, neuvidíme nic, než co se jim zachce nám ukázat,“ řekla Eviza.

„Nakonec dopravíme na Zemi notně zkreslený obraz tormanťanského života a naše expedice přinese mizivě malý užitek!“

„Co tedy navrhujete?“ zeptal se Vir Norin.

„Vmísit se do obyčejného davu na planetě,“ odpověděla Eviza rozhodně. „V nejbližších dnech smíme svléknout skafandry a náš kovový zjev nebude odrazovat okolí.“

„Svléknout skafandry? A co zbraně vrahů?“ zvolal Gen Atal.

„A přece to musíme udělat,“ řekla klidně Rodis. „Jinak se nám budou lidé vyhýbat. A jen oni nám mohou poskytnout představu o zdejším životě, jeho náplni a cílech. Bylo by nesmyslné domnívat se, že sedm lidí stačí prohrabat ohromné haldy zanedbaných informací a dokáže se v nich vyznat. Potřebujeme lidi z různých míst, různých společenských vrstev a profesí. Povolání je pro zdejší obyvatele velmi důležité, vybírají si jedno na celý život.“

„A přesto pracují špatně,“ poznamenala Čedi. „Tivisa a Tor si prohlíželi biologické ústavy planety a byli překvapeni, jak neobyčejně zpustlé jsou jejich přírodní rezervace a parky. Všude vyčerpané, hynoucí lesy, úplně zdegenerovaná fauna. Evizo, dovolte nám co nejdříve odložit skafandry!“

„Šest dní musíte mít ještě trpělivost.“ Astronauti se začali rozcházet do svých pokojů, aby připravili pravidelný přenos pro Temný Plamen.

„Přála jste si vidět Vedu Kong? Tak pojďme,“ obrátila se náhle Rodis k Čedi.

Dlouho nepoužívaný černý robot přicupital k pohovce.

Fai z něho vyňala ještě zapečetěný hvězdicovitý krystal paměťového stroje a rozbalila fólii. Granátově rudá barva slibovala lyrickou biografii. Několik manipulací, a před vysokou, šedě potaženou stěnou vyvstal živoucí zjev. Stereofilmy z éry Velikého Okruhu nebyly o nic horší než současné a Veda Kong přes uplynulá staletí vstoupila do pokoje a posadila se do moderního křesla z jemně pleteného kovu naproti Rodis a Čedi.

„Zapojila jsem pátý paprsek,“ zašeptala vzrušeně Fai.

„Sama film také uvidím poprvé. Je z posledního desetiletí jejího života, když skončila dešifrování válečné historie ze čtvrtého období éry Rozděleného Světa…“

Čedi se usadila na vzdáleném konci pohovky, a tak viděla zároveň Vedu Kong i Fai Rodis, jako by seděly proti sobě. Dvě ženy z různých epoch. Veda z éry Velikého Okruhu, Fai z éry Spojených Rukou… Každá školačka na Zemi znala Vedu Kong, průzkumnici podzemních skladišť, hrdinku starých pohádek, milenku dvou vynikajících mužů své doby, Erga Noora a Dara Vetra, i přítelkyni legendárního Rena Boze. Čedi porovnávala známý obraz historičky s živou pokračovatelkou jejího díla. Fai si nemusela razit cestu horami kamení a nástrahami bezpečnostních zařízení.

V hlubinách vesmíru, ve vzdálenosti nepředstavitelné i pro lidi z epochy Vedy Kong, našla Rodis celou planetu, která jako by se zachránila z tehdejší kritické doby pozemského lidstva. Čedi si s dětinským nadšením prohlížela Vedin jemný obličej s laskavýma šedýma očima a zasněným úsměvem. Hlavu malinko skláněla pod tíhou silných copů.

Její dívčí postava zůstala věkem nedotčena, ale Čedi se zdálo, že ve srovnání s filmy z mládí proniká celou Vedinu bytost nějaký tajný žal.

V období Velikého Okruhu se typ pozemského člověka zdokonalil. Až do konce éry Společné Práce, vyznačující se míšením nejrůznějších ras a národnosti, existovaly dvě hlavní antropologické kategorie: neandertaloidní s pevnou, masívně stavěnou kostrou, a cromagnoidní, jemnější skladby a vysokého vzrůstu, senzitivnější a psychicky labilnější.

Bylo úkolem genetiků, aby z každé skupiny vybrali nejideálnější vlastnosti a spojili je v harmonický celek, což se jim podařilo v průběhu epochy Velikého Okruhu. V éře Spojených Rukou byla čistota typu ještě výraznější, jak viděla Čedi, když srovnávala asketický, jakoby z kamene vytesaný Fain obličej s měkkými rysy Vedy Kong.

Fai Rodis představovala další stupeň v procesu zvyšování energie a univerzality člověka, jak ho mohla vědomě vyvinout jenom společnost, která se vyhýbala zhoubné specializaci. Byla po všech stránkách statnější a tvrdší nežli žena z éry Velikého Okruhu. Jevilo se to v obrysech silného těla s pevnou kostrou a hlavou posazenou na vysoké, ale nikoli štíhlé šíji, v neústupném pohledu očí, jejichž rozestup byl větší než u Vedy, i v přiměřeně širším čele a masivnější bradě.

Kromě vnějších rysů větší fyzické i psychické síly lišila se Fai Rodis od Vedy i vnitřně. Jestliže k Vedě by se každý přimkl bez výhrad a s důvěrou, Rodis jako by měla kolem sebe kruh, jehož hranice se daly překonat jen s námahou.

Veda vzbuzovala v lidech lásku na první pohled, Fai úctu smíšenou s bázní.

Veda Kong se obrátila k neviditelnému posluchačstvu:

„Zazpívám teď dvě písně z válečného období éry Rozděleného Světa, které nedávno přeložil Tir Tvist. Melodie zůstala beze změny.“

Čísi ruce podaly Vedě lehký hudební nástroj s širokou, plochou resonanční deskou a strunami na dlouhém hmatníku.

Pod ženinými prsty zazněly táhlé zvuky prosté a tklivé melodie jako kanoucí slzy.

„Prosba o kulku,“ řekla Veda a její zvučný altový hlas naplnil rozlehlou palácovou komnatu.

„Pošli mi, Bože, smrtící kulku, neboť bez konce je tvé milosrdenství…,“ opakovala Čedi. „Jak mohla společnost člověka zřejmě klidného a statečného přivést tak daleko, že prosil raději o kulku?“ Druhá píseň jí připadala ještě neuvěřitelnější:

Veda Kong zpívala, hlavu skloněnou k teskně zvučícím strunám. A na jejích rtech, stvořených k upřímnému úsměvu, se objevil dosud neznámý trpký rys.

Sotva zmizel Vedin obraz, Fai vstala a řekla hořce:

„Veda Kong dovedla z nás nejlépe procítit bezmezné utrpení, kterým prošli naši předkové.“ Pak otevřela boční stěnu devítinožky a vytáhla kosočtvercovou hrací skříňku na krystalové vlnění. Zvedla ji na roztažených prstech levé ruky a přejela nad ní několikrát pravou dlaní. Zazněla mohutná a zlověstná hudba, řítila se jako lavina, a v ní tonuly a zajíkaly se disonanční akordy protáhlých tónů. Ale přidušené žalostivé zvuky sílily, slévaly se, a nakonec vířily jako smršť prokletí a výsměchu.

Čedi se bezděky přikrčila.

Zvuky hned klesaly, hned zase stoupaly a svištivě se rozplývaly v přidušeném řevu. Vzápětí vyšlehl ohlušující jekot a ryk jako výbuch atomové bomby, a hudba naráz přestala.

„Co to bylo?“ zeptala se Čedi se zatajeným dechem.

„Rozloučení s planetou zármutku a hněvu, páté období Rozděleného Světa. Touha zničit na planetě život, který se nevydařil, našla vlastně svou realizaci v útěku předků dnešních Tormanťanů.“

„A přesto se naše Země znovu vzkřísila a ozdravěla!“

„Ano, ale ne celé lidstvo. Zde na Tormansu se všechno opakuje.“