Hodina Byka

KAPITOLA II Na pokraji propasti

„Čedi, pojďte s námi, jdeme si trochu zatančit,“ zvala mladou socioložku astronavigátorka Menta Kor. „Práce nám šla dnes dobře, začali jsme s posledním kochleárním programem.

Ale všichni jsou vyčerpáni rozčilením a vnitřním napětím.“

„Výborně, ale nejdřív si musím opatřit partnera. Zavolám Grifa Rifta,“ a Čedi uchopila ciferník svého signalizačního náramku.

Menta Kor jí zakryla číselník rukou.

„To je zbytečné. Šel právě na verandu.“ Astronavigátorka zrozpačitěla. „Proč bychom Rifta vyrušovali? Mám dojem, že přemýšlí o hrozně důležitých problémech.“

„Právě proto ho musíme rozptýlit. Zřejmě nevíte, co před časem prožil. Grift totiž ztratil ženu, kterou miloval.

Zahynula při průzkumu starověkého skladiště s biologickými jedy. Celá akce si vyžádala jen jediný lidský život.

Ale pro Rifta byl právě ten život ze všech nejdražší.“

Čedi Daan přistoupila k výtahu, jehož dveře se před ní pohotově otevřely. „Verandou“ se nazýval prostor pod kupolí kolem sféroidu s řídicí kabinou. Sloužil k odpočinku a procházkám, ale využíval se i jako tělocvična. A už se tam také bujaře proháněli a krkolomně zmítali Tivisa Henako s Torem Likem.

Čedi uviděla Rifta opřeného o zábradlí, s pohledem upřeným na stříbřitou hladinu nádrže. Nádrž naplnili přeskupeným izotopem thalia, který byl nejedovatý i netěkavý.

Gymnasté používali bazén pro obtížné cviky v podmínkách normální i zvýšené gravitace.

Dívka odvedla inženýra dolů. I zasmušilý velitel hvězdoletu se bezděky usmál, když ze své výše hleděl na její zrůžovělý obličej. Tančili pomalu a mlčky. Čedi cítila, jak Riftova strnulost zvolna mizí; jeho pohyby se uvolňovaly.

„Za pár dni budou mít astronavigátoři všechna čísla a data pohromadě. Pak se pustíte do práce vy —“ Čedi si povzdechla. „Nic prý není strašnější než vstup do nulového prostoru. Možná že…“

„Najdu pro vás místo v řídící kabině. Je tam malé křeslo za chladičem rychlostního indikátoru. Socioložka přece potřebuje uvidět kořeny vesmíru, krutého a vražedného pro život, který jako racek v noční bouři letí jeho černými propastmi.“

„Ale přece letí!“

„Ano, a v tom právě spočívá největší záhada života i jeho nesmyslnost. Hmota, jež sama ze sebe rodí síly pro pochopení vlastní podstaty a hromadí informace o sobě samé! Zmije zakousnutá do vlastního ocasu!“

„Mluvíte jako člověk ze starověku, který musil žít omezený a ubohý život bez radosti poznání.“

„Všichni jsme omezení a ubozí stejně jako před třiceti tisíci lety, jakmile se ocitneme tváři v tvář nemilosrdnému vesmíru.“

„Nevěřím. Mně to nepřipadá strašné. Ani naprostý zánik tak nepatrné kapky života, jako jsem třeba já. I když…“

„Ale víte, jak hrozné je slovo, nikdy’ a jak těžko se s ním člověk smiřuje? Je nesnesitelné, a já jsem přesvědčen, že to tak bylo vždycky. Už od doby, kdy člověk začal ve své paměti křísit minulost a představovat si budoucnost.“

Čedi Daan pohlédla vzrušeně do inženýrovy tváře a něžně pohladila jeho velkou ruku.

„Pojďme!“ řekl krátce Grif Rift a vedl dívku na druhou palubu do své kabiny. Rozsvítil šedé světlo, které se používalo při promítání barevných korelací, a odsunul lehký panel ve stěně.

Objevil se plastický obraz mladé ženy v životni velikosti.

Seděla v bílých volných šatech, obnažené paže složené na kolenou, a mírně zakláněla obličej, orámovaný pečlivě učesanými světlými vlasy. Zaoblené hladké čelo, tenké obočí a šibalské oči vytvářely harmonický celek s usmívajícími se plnými rty. Štíhlou šíji ovíjelo několik řad růžových perel, spadajících na hluboko odhalenou hruď, jak to bylo před několika lety v módě. Jako by do kabiny hvězdného korábu zaletěla pohádková bytost, aby astronautům předala ten zvláštní pocit uskutečňujícího se štěstí, jehož jsou schopni jen velmi mladí lidé, když na Zemi zavládne jaro se všemi svými vůněmi, sluncem a svěžím větrem.

S tím pocitem opustila Čedi tiše kabinu, když Grif vypnul stereoplastický portrét a stál tam bez hnutí a beze slova v šerém polosvitu. Dívce se draly slzy do očí, hrdlo měla stažené lítostí a v duchu si říkala: — Co se to s tebou děje, děvče? Vždyť si počínáš jako žena z doby Rozděleného Světa, která se rozcitlivěla při jakémkoli utrpení! K čemu ti to bude dobré v těžkých dnech, až se ponoříš do života na Tormansu? — Čedi se už dávno rozhodla, že na planetě nebude vystupovat jako host, že nebude nikoho poučovat.

Chtěla se tam objevit jako obyčejná Tormanťanka, nechtěla se lišit, nýbrž přizpůsobit a ztratit se v zástupu lidí, které viděla na snímcích pořízených Cefeany. Fai Rodis její úmysl schválila, kladla si jen podmínku, že definitivně se o věci rozhodne až na Tormansu.

Grif Rift splnil svůj slib. Čedi se hluboko zabořila do křesla. Všechna místa v řídící kabině byla obsazena. Uprostřed polokruhovitého pultu seděl Grif Rift, napravo kousek za ním Div Simbel, podoben kamenné soše. Sol Sajin vlevo zíral přimhouřenýma očima na horní řadu obrazovek.

Svaly v jeho hubeném obličeji znatelně vystoupily, hluboká vráska pod bradou se táhla od jedné tváře k druhé. Oba astronavigátoři, jejichž netečný pohled měl dokázat, že udělali všechno, co bylo v jejich silách, usadili se za levým koncem pultu. Čedi ze svého místa viděla profil Fai Rodis, která seděla v křesle „pro hosty“, dva metry za inženýrem.

Vedoucí expedice vypadala navenek úplně klidně. Ale citlivá socioložka se nedala oklamat, poznala, že Rodis je rozčilená.

Prožívá to taky poprvé, pomyslila si Čedi a ohlédla se na zavřené dveře. Kromě Gena Atala byla celá posádka v komoře biologické ochrany, kde měli dozor Neja Cholli a Eviza Tanet. Gen Atal seděl sám v těsném prostoru pod kupolí nad řídící kabinou, kam se jako k pólu sbíhaly křivky silových napětí, tepelných deformací a odražečů sférických zhuštění mimo pole. Čedině vznícené fantazii připadal inženýr kosmické ochrany jako starověký bojovník, ukrytý za štítem a připravený odrazit každý úder nepřítele.

A měla vlastně pravdu. Jenže místo rukojeti meče svíraly inženýrovy prsty páky daleko mocnějších zbraní.

Do ticha náhle zazněly tři akordy Ochrany elektronických spojů. Grif se otočil k Solu Sajinovi a dal mu jakési znamení. Zvuky umlkly a nastalo ticho tak hluboké, že když zaplály sférické obrazovky, zdálo se, jako by přímo zazvonily pod náporem oslnivého jasu hvězd z galaktického středu po levé straně. Napravo, podél vnějšího závitu naší Galaxie, se táhly křivolaké nitky s prchavými body jednotlivých sluncí.

Na další pokyn Grifa Rifta otočil Div Simbel hvězdolet.

Z předních obrazovek pomalu mizely divoce rozeklané mlhoviny svítícího plynu, mračna temné hmoty ozářené kulovým shlukem kompaktního ohně, i dlouhá vlákna rozptýleného světla v Labuti. Čerň kosmické noci obestřela všechno kolem a odsunula do nekonečné dálky matné plamínky vzdálených hvězd a galaxií. Znamenalo to, že hvězdný koráb se natočil „přídí!“ k souhvězdí Rysa a blížil se k repagulu, hranici rozdělující přechod mezi světem a antisvětem, mezi Šakti a Tamasem, jež se vzájemně prostupovaly.

Div Simbel roztočil neveliké rudé kolo, nasazené na kuželu vyčnívajícím z pultu. Hvězdolet se zachvěl, mírné zrychlení vtlačilo Čedi hluboko do křesla. Spodní okraje obrazovek zablikaly, když začal pracovat neutrinový trychtýř pro útlum hvězdného žáru. Grif Rift něčím cvakl, a všemi prostorami hvězdoletu se rozlehl pronikavý signál.

Čedi i Fai se zachvěly, když obrazovky zahořely bledě modrým plamenem. Obě ženy si instinktivně zakryly oči rukama, dokud nepřivykly střídání blankytné a temně modré barvy, které závratnou rychlostí vířily kolem kupole hvězdoletu. V řídící kabině se setmělo, jako by se ponořila do tmavého jezera, přiklopeného číší s rotujícími proudy světla.

Čtyři obrovité kulaté stupnice se postupně rozžehly.

Byly umístěny na vertikální příčce, která v polovině pultu oddělovala dvě obrazovky. Grif Rift kývl stranou k Divu Simbelovi a pilotující inženýr spěšně otočil rudým kolem zpátky.

Čedi Daan spíš uhodla, než pocítila rotaci sféroidu. Ciferníky zablikaly v záplavě oranžových světel, jejich obrovské šipky se pohnuly nalevo a zmateně poskakovaly hned nahoru, hned dolů. Grif se sklonil nad pultem a jeho ruce, ozářené jen odleskem z ciferníků, se zakmitaly na klávesách přístrojů s pohotovostí hudebního virtuosa. Šipky ukazatelů se pomalu vyrovnávaly, jejich nepravidelné chvění postupně ustávalo a do obrazovek na pravé straně se začala vkrádat tma. Nebyla to noční temnota Země, naplněná vzduchem, vůněmi a zvuky života. Ani čerň kosmického prostoru, dávající tušit nekonečnou prázdnotu. Na hvězdolet se plížilo něco, co se nedalo ovlivnit city ani rozumem, co nemělo ani jedinou z obvyklých lidských vlastností a nepodléhalo vůbec abstraktní definici. Nebyla to hmota ani prostor, prázdnota ani mračno. Bylo to cosi nepochopitelného, v čem lidské vjemy neodvratně tonuly, ale čemu se zároveň vší mocí bránily s pocitem nejhlubší hrůzy.

Čedi Daan, zachvácená primitivním strachem, zatínala zuby a křečovitě se tiskla do křesla. Třásla se na celém těle.

Pak ulpěla pohledem na protáhlé tvrdé tváři Grifa Rifta, znehybnělého před svými přístroji. Čtyři obrovité ciferníky nad jeho hlavou zářily teď matně žlutým světlem. Střelky se začaly od sebe vzdalovat — dvě směrem nahoru, dvě dolů — a blížily se k vertikální čáře. Sotva se jí dotkly, hvězdolet sebou prudce otřásl. Na zlomek vteřiny vyvstalo před Čedinýma očima nezapomenutelné grandiózní divadlo.

Nalevo, těsně u svislého panelu s ciferníky, vířily ohnivé pruhy, koule a mračna hvězd s paprsky ostrými jako dýky, zatímco pravá strana byla pohroužena v úplné tmě.

A náhle všechno zhaslo. Čedi cítila, že se nezadržitelně řítí do bezedné propasti, z níž není záchrany, a pak začala pozbývat vědomí. Měla dojem, jako by ji explodovaly nervy v celém těle, a z nesnesitelného pocitu vnitřní trýzně začala hystericky křičet. Ve skutečnosti však jenom neslyšně pohybovala rty. Zdálo se jí, že celá její podstata se vypařuje jako kapka vody. A hned nato byla ochromena ledovým chladem v hloubce propasti, kam pořád ještě bez konce padala…

S pocitem tělesnosti se Čedi vrátilo i vědomi. Proud tonizující plynné směsi jí lehce ovíval obličej, zalitý potem.

Z obavy, aby podruhé neomdlela, stočila dívka pomalu oči k obrazovkám napravo. Nebylo na nich nic než kalná prázdnota. Vlevo, kde předtím zářila oslepující síla miliónů slunci z galaktického centra, nebylo také nic. Čedi se pohledem střetla s Fai Rodis, jež se slabě usmála, ale když viděla, že dívka chce promluvit, varovně položila prst na rty.

Grif Rift, Div Simbel i Sol Sajin sestrčili dohromady svá křesla. V trojúhelníku mezi jejich hlavami a rameny zářil teď nevysoký, křišťálově průzračný sloupec. Uvnitř v sotva znatelné spirále pulzovala tekutina podobná rtuti. Při sebemenším zpomalení či zrychlení jejího toku poskočila vždy jedna z ručiček na gigantických cifernících a ze spodní části řídicího pultu zazněl krátký ostrý hvizd. Hlavy všech tři astronautů se pokaždé trhavě napřimovaly a znovu klesaly, když se ručička vrátila do původní polohy.

Ozval se zvláštní naléhavý signál a dvě střelky se vychýlily současně. Na pravé obrazovce naskočila tmavá skvrna. Čedi dostatečně znala nové představy o uspořádání vesmíru, aby okamžitě pochopila, že černý útvar je výběžkem Tamasu, antisvěta, antigravitace, vesmíru s temnými galaxiemi a neviditelnými slunci. Vzpomněla si, jak jednou Fai zpívala píseň „Okamžik mezi světlem a stínem…“.

Opravdu, okamžik. Vertikální stěna s ciferníky představuje předěl.

Stačí jen maličko sklouznout a… Čedi by ráda věděla, co před chvílí pociťovala Fai. Sedí stejně nehnutě jako trojice inženýrů kolem křišťálového sloupce a upírá oči na obrazovky, za nimiž zeje šedá prázdnota. Jistě se také pokouší představit si Tamas…?

Ale čedi neuhodla myšlenky Fai Rodis. Pocity velitelky expedice byly mnohem trýznivější než u mladé socioložky, protože Fai neztratila vědomí. Její silné, velkolepě vytrénované tělo odolávalo přechodu do nulového prostoru skoro stejně vytrvale jako těla pilotů paprskového hvězdoletu.

Rychle se vzpamatovala a snažila se myslet na pracovnu svého učitele Kina Rucha ve východní Kanadě, kde se připravovala na expedici. Ale i tvrdá Fai Rodis musila poctivě přiznat, že byla otřesena střetnutím s realitou vesmíru. Strach před realitou, který vedl k vytváření iluzí a pokřivování skutečnosti, vždycky ovládal člověka, nezvyklého v dětství na boj se silami přírody. Vždyť dokonce i ona, dokonale zdravá a psychicky speciálně připravená pro svůj úkol, chvěje se v tomto okamžiku před fundamentálními strukturami skutečného kosmu. Jak pevné a odhodlané jsou tváře jejich druhů v boji s nepřátelskými silami Tamasu, v jehož temném antiprostoru a antičase mizí beze stopy nejen člověk, ale i celé galaxie jako zrnka pisku…!

Křišťálový sloup náhle pohasl a kabinou zazněl nový zvuk jako akord basové struny. Fai Rodis instinktem pochopila, že Temný Plamen dosáhl bodu výstupu z nulového prostoru. S jejím tělem se dělo cosi zvláštního. Klesalo nebo stoupalo? Roztahovalo se nebo smršťovalo? Neuměla si to představit. Všechny obvyklé pocity z ní vyprchaly.

Jako by plavala v řece zapomnění. Necítila chlad ani teplo, nevnímala světlo ani tmu, nevěděla, kde je nahoře a kde dole.

Mozek bez orientačních bodů vypověděl poslušnost.

Tupé myšlenky ji monotónně kroužily hlavou a donekonečna se opakovaly. Nezakoušela strach ani radost, nechápala svůj stav, v němž už byl obsažen rodící se život, ale zatím stejně nesmyslný jako před miliardami let. Vtom cosi neznámého roztrhlo uzavřený kruh Fainých myšlenek a její vědomí se opět otevřelo vnějšímu světu. Vrátila se z nebytí…

Fai uviděla množství nádherně zářících hvězd. Ale pruhy a kulovité útvary hořící hmoty se právě přemístily k levému spodnímu okraji obrazovek. Vpředu napravo, v černé kosmické tmě, svítilo souhvězdí Pěti Rudých Slunci, a trochu stranou ještě dvě další bledé hvězdy.

Grif Rift se zvedl a přejel si dlaněmi obličej, jako by ze sebe smýval únavu. Div Simbel manipuloval číselníkovými disky na řídícím pultu. Hvězdolet se několikrát zachvěl jako uklidňující se zvíře a znehybněl. Nezměrná hluboká radost zalila Faino nitro. Podobný pocit zakouší asi člověk, když po dlouhém trmácení ve zkázonosné jeskyni uvidí opět modré nebe, ucítí teplé slunce a svěží vůni trávy.

Usmála se na Grifa, Čedi i oba astronavigátory, kteří se chystali sjet výtahem do sálu s výpočetními stroji. Před oválnými dveřmi se znenadání objevil Gen Atal. Pohnul zelenou pákou a masivní dveře se odsunuly napravo. Inženýr kosmické ochrany přistoupil k Čedi zároveň s Grifem Riftem.

„Hotovo!“ řekl Grif. „Ostatní je věcí astronavigátorů.

Jistě nám brzy řeknou, v jaké vzdálenosti od cíle jsme se vynořili. Jaký je váš názor, Dive?“ Inženýr ukázal na matné slunce o průměru čtyř či pěti centimetrů, napůl schované za rámem obrazovky. Fai ho předtím ani nezpozorovala.

„Jestli tohle je slunce Tormansu a má přibližně stejné rozměry jako naše, pak k němu zbývá tři sta až čtyři sta miliónů kilometrů. To je maličkost.“ „A když to není ono, nýbrž některé jiné z té pětice?“ zeptal se Sol Sajin.

„Pak budeme muset dlouho cestovat… anebo znovu vstoupit do nulového prostoru, ale bez diagramu, který nám předtím připravili na Zemi. To by bylo zlé, ale já věřím výpočtům z naší planety i našim astronavigátorům. Ani jeden z nich nenavádí paprskový hvězdolet poprvé,“ řekl klidně Div Simbel.

Čedi Daan spustila nohy opatrně na elastickou podlahu.

„Jak se cítíte, Čedi?“ zeptal se starostlivě Grif. „Neměl bych zavolat Evizu? Přece jen to bylo riskantní, vystavit vás takové zkoušce. Ale spoléhal jsem na důkladný trénink celé naší posádky.“ „A nezmýlil jste se!“ Čedi se vzpřímila, přemáhajíc vší silou slabost v nohou a mžitky před očima.

T ři piloti hvězdného korábu se po sobě uznale podívali.

Dívka odpovídá tak, jako by pro ni bylo docela obyčejnou věcí ztratit dvakrát za sebou vědomí během tak krátké doby.

Čedi postřehla šibalský záblesk v tmavých očích Sola Sajina.

„Proč se nestaráte o Fai Rodis? Octla se také poprvé v nulovém prostoru.“

,O Fai nemusil mít nikdo obavy,“ Grif snížil hlas.“Nejen že už řídila vykopávky na vzdálených planetách, ale prošla i všemi deseti infernálními stupni.“ Čedi zrůžověla v návalu smíšených pocitů. Když odcházela do své kabiny, vrhla na Fai Rodis kradmý pohled.

Ta seděla opřena v křesle a sledovala mihotavý třpyt souhvězdí Rudých Sluncí. Mladá socioložka si náhle připomněla obraz, který uviděla na kterési výstavě. Představoval neutěšenou krajinu s haldami rudohnědých balvanů, pokrytých dlouhými chomáči skořicově zbarvených rostlin, podobných vodním řasám. Kupovitá mračna visela tak nízko nad zemí, že se zdálo, jako by nebeská klenba spočívala na řadě narudlých průsvitných věží jako na pilířích.

V popředí obrazu bylo vidět ženu ve složitém skafandru.

Zdvižené hledí helmy jí odkrývalo část obličeje s charakteristickými rysy čela, kořene nosu i s výraznýma očima.

Dívka náhle bezpečně poznala, že to byla Fai. Určitě, byla tam, na vlhkých planetách infračervených sluncí!

Čedi netušila, že zatímco ona uvažuje ve své kabině, autor obrazu, jinak známý astronom, sedí už tři noci beze spánku uprostřed Kavkazských hor u obrovitého teleskopu.

Miliónnásobná zvětšenina ukazovala na obrazovce pět rudých bodů v souhvězdí Rysa. Tam někde, u toho nicotného ohníčku, vzdáleného tisíce světelných let, se musí vynořit Temný Plamen. A na něm nezapomenutelná Fai Rodis, jejíž zjev mu z paměti může vymazat pouze smrt…

Ve stejném okamžiku pozorovali nafialovělou hvězdu i Grif Rift a Fai ze sféroidu řídící kabiny. Inženýr tušil správně. Matná hvězda, která vypadala na obrazovce jako malý disk, byla sluncem Tormansu.

Vir Norin a Menta Kor už vypočítali, že hvězdolet musí urazit tři sta osmdesát miliónů kilometrů s obyčejnými anamezonovými motory. Kdyby zbrzděný koráb užil jen pouhou desetinu přímočaré jednotky P, dosáhl by Tormansu přesně za tři a půl hodiny. Ale zrychlení a pak nové přibrzdění Temného Plamene spotřebují ještě asi třicet hodin.

Temný Plamen se obrovskými skoky řítil po nové dráze.

Už dříve, než se objevily paprskové hvězdolety, říkalo se normálním kosmickým lodím s magnetickými tlumiči inerce,mezihvězdní klokani“, protože dovedly tak neuvěřitelným způsobem nabírat rychlost.

Div Simbel a Sol Sajin nařídili pilotážní automaty tak, aby zrychlení, let i zabrzdění proběhly v jediném cyklu.

Celá posádka se pohroužila v hypnotický spánek a po celou dobu neopustila amortizační kabiny. Nikdo na hvězdoletu kromě robotů, kteří mapovali cestu a vedli palubní žurnál — nemohl pozorovat, jak fialové slunce narůstá a je stále rudější. Zpočátku rostlo pomalu, ale pak se začalo hrozivou rychlostí přibližovat a zalévalo hvězdolet svým žárem.

Když dosáhlo v průměru téměř dvou metrů, nevypadalo už jako plochý disk, byla to ohnivá koule s širokou, zářící koronou. Stejně rychle však uskočilo dozadu, jakmile koráb prošel anasteriem, a přijalo rozměry Slunce, jak se jeví pozorovateli ze Země.

Hvězdolet přestal opisovat exaktní křivku. Jeho rychlost klesla na stanovené minimum. V malé oddělené kabině, kde spali Div Simbel a Vir Norin, začaly pracovat budicí přístroje. Krátce nato se sešlo všech třináct členů posádky v pilotním sféroidu a pozorovali přibližující se planetu: byla druhá v pořadí a obíhala rudé slunce v menší vzdálenosti než Země svou mateřskou hvězdu. Měla také jeden vzdálený satelit s rovníkovou rotací. Astronauti dobře znali čistý azur rodné planety, který s ubývající vzdálenosti je stále jasnější. Tormans však vypadal temně modrý, s fialovým odstínem v místech, kde hustý oblačný příkrov odrážel a rozptyloval paprsky rudého slunce.

Tmavomodrá koule visela na černém nebi, a pod ní plul sotva rozeznatelný popelavý kotouček měsíce.

„Tormans byl kdysi určitě třetí planetou,“ pronesl hlasitě Tor Lik. „První už zřejmě dávno spadla na rudé slunce, jak tomu bude i s naším Merkurem. Tahle hvězda je starší…“

Astrofyzik zmlkl a zahleděl se na přijímací obrazovku předních lokátorů, kde se rýsoval oblouk ze samých teček.

Grif Rift se vrhl k pultu, ale Olla Dez ho předešla a zapojila síť. V protáhlém okénku pod lokátorem se míhaly řady vertikálně položených sloupečků a překladový stroj začal bez přestání opakovat noty d a g.

„Jazyk Okruhu!“ vyhrkl Grif.

Olla změnila index překladového stroje a v okénku příjmu běžela teď čísla 02, 02, 02, 02… Z Tormansu přicházely poznávací značky galaktických stanic Velikého Okruhu.

Volaly hvězdolet.

Jakési neuvěřitelně citlivé lokátory zaměřily blížící se Temný Plamen a hovoří k němu teď v jazyce společném pro milióny planet galaktických i mimogalaktických hvězdných soustav, spojených ve Velikém Okruhu. I Galaxie M-31, čili Mlhovina v Andromedě, spojila konečně s pomocí paprskových hvězdoletů kolosální moc rozumu vlastního Okruhu s naším. A kódovaná řeč, dešifrovaná synem Země, nezapomenutelným Kamem Amatem, zní teď v obvyklých symbolech z planety Tormans!

Jak nesprávné byly pozemské představy o této planetě!

Jsou-li Tormanťané součásti Velikého Okruhu, znají-li jeho jazyk a vyměňují-li si zkušenosti se svými inteligentními spolubratry, pak neexistuje žádná planeta „Utrpení“.

Je to mýtus, omyl, zaviněný náhodným nepochopením.

Myšlení Cefeanů se zřejmě značně liší od chápání obyvatel v souhvězdí Draka, kteří poslali paprskový hvězdolet na 26. úsek a stanice Velikého Okruhu si to nemohla ověřit, když předávala zprávu Zemi.

Čedi Daan měla najednou pocit, jako by hvězdoletem zavál svěží vítr ze vzdálené Země. Místo dlouhého klepáni na dveře nepohostinné, možná i nepřátelské planety přicházejí jako vítaní hosté. Tormanťané jistě všechno pochopí a není třeba obávat se oboustranné nedůvěry nebo urážek.

Fai Rodis vydechla úlevou a vrhla na Grifa veselý, skoro vítězoslavný pohled.

Čitelné signály za sklem přijímače pokračovaly stanovený počet minut. Pak následovala dlouhá řada jiných znaků.

Hned nato neúčastný, slabě modulovaný hlas, jakým hovořily malé překladové stroje na kosmických lodích, pomalu pronesl:

„Všem, všem, všem! Vysíláme hlášeni pro cestovatele…“

Čedi bezděky zamrazilo a bezmocně se ohlédla. Fai se bleskurychle sklonila nad přijímačku a Grif mimovolně zaťal pěst, v níž dosud svíral prsty rozradované velitelky expedice.

„… hlášení pro členy expedice z planety…“ zde stroj přestal, vydal pár nejasných zvuků a znovu lhostejně pokračoval:

„Umístili jsme ukazatel galaktických souřadnic i s výstrahou na pustém satelitu obydlené planety. Slyšte nejdříve výstrahu: 02, 02, 02, 02… Slyšte výstrahu!“

„A — ach!“ vzdechl kdosi s hlubokým rozčarováním, když se stroj na okamžik odmlčel. ‘ „výstraha pro život na kyslíkové bázi! Nepřistávejte! Planeta je velmi hustě osídlena humanoidní civilizací, která není účastníkem Velikého Okruhu. Index technické vyspělosti kolem 36. Žádost o přijetí našeho hvězdoletu zamítli. Nechtějí návštěvy z kosmu. Nepřistávejte na planetě!“

Stroj znovu udělal pauzu, a pak se objevily značky, nedůležité pro Pozemšťany, kteří už souřadnice znali. Lidé stáli mlčky, dokud se nezačaly opakovat noty a poznávací značky Galaktické výzvy.

„Je to — jasné!“ Olla Dez vypnula přijímač.

„Ano…,“ řekl nevesele astronavigátor. „Pumová stanice na satelitu. Pracuje bez poruchy už třetí století. Cefeané jsou chlapíci!“ „Ovšem, nebýt jich…,“ začala Olla.

„Pak bychom tu nebyli,“ zasmál se suše Sol Sajin.

Lidé se konečně rozhýbali, začínali hovořit a jeden před druhým se snažili ukrýt své zklamání.

„Prosím o chvilku pozornosti,“ přerušil hovor Grif Rift a obrátil se k Fai Rodis: „Jaký máme plán?“

„Stejný jako předtím. Beze změn,“ odpověděla klidně a pevně.

„Je nutné letět nejdříve k satelitu, když nám zpráva Cefeanů potvrzuje, že je pustý?“ zeptal se Grif.

„Je to nutné. Při zkušenostech, které máme, můžeme si všimnout něčeho, co třeba nemohli pochopit, a tedy ani zpozorovat Cefeané. Možná že na oběžnici zůstala zařízení bývalé tormanské civilizace, která je teprve v poslední době v úpadku. Na planetě mohla existovat daleko starobylejší civilizace, vymřelá nebo vyhlazená dnešními obyvateli Tormansu, jsou-li to přistěhovalci…“

Grif Rift přikývl mlčky na souhlas.

Temný Plamen se pomalu přibližoval k satelitu, a když s ním vyrovnal svou orbitální rychlost, začal obíhat pustou kouli šest set kilometrů nad povrchem, jako Saturnův Mídas.

Mohutné stereoteleskopy ohledávaly šedý povrch, zbrázděný místy rozsedlinami propastí a nevysokých hor.

Pásy exponovaných filmů se přímo v aparátech zvětšovaly natolik, že se daly rozeznat i jednotlivé kameny. Ale ani oblet napříč nepřinesl sebemenší důkaz, že by na měsíci někdy existovaly rozumné bytosti. Podařilo se objevit i pumovou stanici Cefeanů, umístěnou velmi vhodně v polokruhovitém výřezu kolmé stěny ze světlé pórovité lávy. Po tohoto místa, chráněného před meteority, svrhla posádka Temného Plamene při druhém obletu pumovou stanici, která v jazyce Velikého Okruhu sdělovala, že paprskový hvězdolet ze Země sem přiletěl se speciálním posláním a že přistane na planetě. Bude-li stanice pracovat déle než pět let od chvíle, kdy byla svržena, znamená to, že hvězdolet zahynul a planeta Země s poznávacími značkami ST 3388+04 ŽF prosí, aby o tom byla při nejbližší příležitosti podána zpráva Okruhu.

„Jen abychom ji nezapomněli vypnout při zpáteční cestě,“

poznamenal starostlivě Div Simbel. „Podobné případy se staly, třeba z radosti, že posádka unikla z nebezpečné planety.“ „Naše stanice má preventivní zařízení, totiž sdružený okruh,“ ujistil ho Sol Sajin. „Jakmile se začneme vzdalovat od Tormansu a jeho měsíce, začne sonda houkat, dokud ji nevypneme.“

„Všechno je tedy hotovo! Měli bychom se vydat k Tormansu,“ řekl inženýr a zívnul.

„Budeme mít dost času na odpočinek. Fai Rodis už předem upozorňovala, abychom se přibližovali k planetě co nejpomaleji z osvětlené strany a nepoužívali lokátorů ani signálních zařízení.“

„Přikrádat se nepozorovaně, jako primitivní lovci, když číhali na zvěř?“ pousmál se Sol Sajin.

„Vám se to nelibí?“ divil se Div Simbel.

„Je v tom něco nedobrého, skrývat se, blížit se potají!“ „Fai Rodis říkala, že nesmíme obyvatele Tormans polekat. Jsouli jejich pocity k hostům z vesmíru nepřátelské, vyvolá u nich přílet Temného Plamene rozhořčení a my pak budeme musit měsíc či dva kroužit po oběžné dráze kolem planety, abychom se naučili jejich řeč a poznali jejich způsob života.

Jinak jim nedokážeme ani vysvětlit, proč tu jsme!“

„Cefeané to dokázali!“

„Zřejmě tak, že se naučili jednu či dvě věty. A taky nedostali povolení k přistání! Ale my se nesmíme nechat odmítnout, urazili jsme příliš dalekou cestu. A pak, Tormans je náš cíl, a ne nějaká náhodně zpozorovaná planeta,“ řekl Div Simbel.

„A nepodobá se to nemravnému špehování za rohem?“ nevzdával se Sol Sajin. „Nejsou to metody vhodné pro lidi z pravěku, ale ne pro vyšší formy společnosti? Tady jde naše socioložka. Co vy o tom soudíte, Čedi?“ Inženýr zopakoval dívce rozhovor.

Ta se nějakou chvíli zamyslila a pak řekla rozhodně:

„Bylo by nedůstojné lidí Země i naší éry, abychom se objevili, podívali, a zas potichu odletěli zpátky. Žádnou škodu bychom sice nezpůsobili, ale přece jen… nahlížet do bytu člověka, který nic netuší… Vysvětlíme jim to, až přistaneme na planetě. Oni to jistě pochopí.“

,A jestli to nepochopí a nepřijmou nás?“ trval Sol Sajin tvrdošíjně na svém a výsměšně mžoural očima.

„Nevím, jak bych se rozhodla. Ale souhlasím s Rodis.“

„Já smýšlím stejně,“ řekl inženýr pro pilotáž. „Tím spíš, že vy oba opomíjíte jednu podstatnou maličkost. Z ohromné výšky, v níž bychom mohli trvale obíhat, uvidíme jen nejpovrchnější detaily ze života na planetě. A můžeme odposlouchávat jenom ty přenosy, které jsou určeny pro všechny. Jinými slovy — uvidíme a uslyšíme jen odhalenou tvář společenského života. Nic víc ani nepotřebujeme, abychom pochopili jejich jazyk a způsob života.“

„Máte pravdu, Dive! Že mě tak jednoduchá věc nenapadla hned! Co říkáte vy, Sole?“

Inženýr kybernetik jen rozhodil rukama na znamení, že neví, co by namítl.

,A další věc,“ pokračoval Div Simbel. „Planeta nemá umělé družice ve velkých výškách. Nenarušíme tedy jejich spojovací systém.“

„Je možné, že by neměli vůbec žádné družice?“ zeptal se Sol.

„To poznáme,“ řekl Div Simbel.