Hodina Byka

KAPITOLA XII Křišťálové okno

Než vyšel na ulici, prohlédl se Vir Norin v zrcadle. Snažil se neodlišovat od obyvatel hlavního města a napodoboval je dokonce i chůzí. Lidé se skvělou tělesnou konstrukcí a mohutnými svaly nebyli na Tormansu vcelku žádnou vzácností, především profesionální sportovci jako zápasníci, hráči míčových disciplín či cirkusoví siláci. Oko zkušeného pozorovatele by však pravděpodobně postřehlo Norinovu odlišnost podle bleskové reakce, s níž se pohyboval v davu.

Vir zamířil do lékařsko-biologického ústavu. Vědci na Jan-Jachu sloučili tyto dva obory přírodních věd.

Na ulici se všechno podřizovalo spěchu nekonečného proudu chodců, poháněných neustálými obavami, že se opozdí buď pro neschopnost rozvrhnout si svůj čas, nebo kvůli špatně fungující dopravě či nekvalitní práci prodejní sítě.

Vir Norin se vždycky zaradoval, když mezi spoustou protijdoucích lidí s unaveným a starostmi utýraným pohledem se náhle objevily čisté, zasněné oči plné něhy nebo stesku. Tak mohl i bez disektoru rozpoznat rovné a pevné charaktery od zdeptaných a popleněných duší. Řekl o tom Taelovi. Inženýr namítl, že takové povrchní pozorování se hodí jen pro nejvšeobecnější výběr. Skryta zůstane při tom psychická odolnost člověka, hloubka a závažnost jeho úsilí i zkušenost minulého života. Astronavigátor mu dal zapravdu, ale přesto dál v davu tisíců kolemjdoucích lačně hledal tyto známky opravdového života.

Ústav, který Vira pozval, sídlil v nové budově, prostorné a jasné. Všechno nasvědčovalo tomu, že se tu měla zdárně spojit pohodlná práce se snadnou obsluhou.

Ochranná okna propouštěla spoustu světla. — Až příliš mnoho, pomyslil si Vir, — když nemají stínicí zařízení ani světelné filtry. Tenkými stěnami však pronikal hluk z ulice, stropy byly nízké a větráni špatné. Ostatně, nedýchatelný vzduch a stísněnost byly neměnnými průvodci života ve Středu Moudrosti. Staré budovy hlavního města, postavené před začátkem bytové krize, měly aspoň masivní stěny a vysoké stropy, proto v nich panoval větší klid a menší vedro.

Fialový strážce patolízalsky vyskočil, sotva zahlédl kartičku Rady Čtyř. První zástupce ředitele sešel z horního patra a vlídně prováděl Pozemšťana po ústavu.

Ve druhém poschodí bylo oddělení biofyziky. Počítače tu sledovaly přístroje pracující podobně jako retikulární komparátory na Zemi. Astronavigátora zavedli do chodby, osvětlené tlumenými růžovými lampami, jejíž levou stranu tvořilo okno z litého křišťálově průzračného skla. Bylo dlouhé několik metrů a oddělovalo chodbu od laboratoře.

Obrovský sál naprosto postrádal denní světlo. Nízký strop, podepřený čtyřmi čtvercovými sloupy, by připomínal vyčerpaný rudný důl na Zemi, nebýt pruhu namodrale svítících zářivek na stropě a stříbřitě šedých ozdob na hladkých stěnách. Monotónně působily řady stejných stolů a pultů, nad nimiž se v krajním soustředění skláněli muži i ženy ve žlutých pláštích a čapkách. Vir si však stačil všimnout, že tyto pózy lidé zaujali, sotva se v chodbě objevil zástupce ředitele. Tormanťan se spokojeně uchechtl:

„Šikovně vymyšleno. Když my, správní úředníci, tudy procházíme, můžeme sledovat každého pracovníka. Je tu spousta lenochů, člověk je musí popohánět!“

„Jiné metody neexistují?“ zeptal se Vir Norin.

„Tahle je nejlepší a nejhumánnější.“

„A tak to vypadá v každé laboratoři?“

„V každé, je-li ústav umístěn v nové budově. Staré jsou vybaveny mnohem hůř a my vedoucí to máme obtížnější.

Vědci v pracovní době tlachají o kdejaké hlouposti a nešetří časem, který patří státu. Musíme je častěji kontrolovat.“

Bylo zřejmé, že věda na Jan-Jachu, jako všechny ostatní druhy činnosti, měla donucovací charakter. Poznání, roztříštěné na drobné úlomky, nezajímalo lidi o nic víc než kterákoli jiná práce, v níž člověk nevidí smysl ani cíl. Význam se přikládal jen vědeckým hodnostem a funkcím, z nichž plynula privilegia. Útržky vědeckých poznatků, získané z řadových ústavů, zpracovávali a využívali vědci vyššího stupně, kteří pracovali v nejlépe zařízených institutech, nepřístupných jako pevnosti a hlídaných „fialovými“.

Všichni alespoň trochu talentovaní vědci byli shromážděni ve Středu Moudrosti a dvou nebo třech velkých městech po obou březích Rovníkového oceánu. Právě do takové instituce první kategorie přišel Vir Norin na své pouti za opravdovou inteligencí, která by toužila po vědění ve jménu štěstí lidstva na Jan-Jachu, jako třeba inženýr Tael a jeho přátelé.

Astronavigátor s ředitelovým zástupcem prošli budovu.

Všechny laboratoře byly stejného typu, lišily se jen aparaturami a počtem pracovníků.

„Vraťme se do sekce počítačů,“ navrhl Vir. „Zaujal mě jeden sledovaný aparát. Jestli dovolíte, vyptám se podrobně biofyziků.“

„Ti vám toho moc neřeknou. Jsou právě zaměstnáni charakteristikami vstupních a výstupních toků. Zdálo by se, že je to jednoduchá záležitost, ale pořád se nám nedaří zachytit kvalitativní korelace.“

„A vy znáte funkci přístroje?“

„Samozřejmě. Nemám zprávy o vaší informovanosti, ale pokusím se vám to vysvětlit,“ poznamenal vážně ředitelův zástupce. „Síťkovitá čili retikulární struktura velkého mozku přenáší do vědomí trvalé asociace…“

„Promiňte, to je na Zemi známo už dávno. Mě zajímá jen funkce aparátu. U nás něco podobného slouží k výběru nejefektivnější sestavy lidí v pracovních skupinách s úzkým zaměřením.“

„Věc je hrozně složitá! Potřebujeme přístroj pro rozpoznání a vyluštění zpětných asociaci, které se nevyhnutelně opakují bez výjimky u všech lidí. U některých jsou natolik silné, že vytvářejí trvalý odpor proti moudrosti a proti výchově, která jim chce vštípit lásku k Velikému.“ Zástupce se ohnul v uctivé pokloně.

„Všechno je mi jasné,“ řekl Vir Norin ledově. „Děkuji.

Nemám vlastně důvod chodit do laboratoře.“

„Naši vědci se chtějí s vámi setkat,“ řekl spěšně zástupce, „ale teď jsou roztroušeni po svých pracovištích. Budete muset počkat, než se sejdou. Co kdybyste zašel k nám do ateliéru? Tak říkáme našim večerním schůzím, kde se bavíme, diskutujeme, nebo pořádáme různá představení.“

„Takže,“ usmál se Vir, „já zřejmě budu ta zábava, představení i diskuse.“

„Ale co vás napadá!“ odporoval ředitelův zástupce.

„Naši lidé chtějí pobesedovat s pozemským kolegou, ptát se vás a odpovídat na vaše otázky.“

„Dobrá!“ souhlasil Vir Norin a nezdržoval ho déle otázkami. Chápal, že správní úředník musí vykonat náležité přípravy. „Přijdu večer.“

Vir se vydal na hlavní poštu. Jak mu hrdě sdělovali obyvatelé hlavního města, byly tam v provozu moderní stroje. Vydávaly dopisy a podle šestimístných symbolů třídily v mžiku došlou korespondenci pro ty, kdo nechtěli používat videosítě z obavy, aby se neprozradilo jejich osobní tajemství. Lidé nevěděli, že při sebemenším podezření se dopisy přesunovaly do vedlejšího stroje, prosvěcovaly a jejich obsah se zapisoval na desku. Při použití kódu byl pak příjemce vyfotografován na tutéž desku…

Jiné stroje poskytovaly nejrůznější informace až po charakteristiku schopností, i rady, jak a kde si vybrat v hlavním městě potřebné zaměstnání.

Stará, dobře postavená poštovní budova sestávala z obrovské haly vroubené pulty automatických strojů. Slabě zářící hieroglyfy nad každým pultem podrobně vysvětlovaly, jaké manipulace jsou zapotřebí, aby člověk obdržel dopis, radu či informaci. Zřejmě se na Tormansu ve školách neučili, jak zacházet s veřejnými automaty. Po sále se procházeli instruktoři ve skořicových uniformách, připraveni pomoci návštěvníkům pošty. Vykračovali si povýšeně a přezíravě, aby napodobili dva „fialové“, rozmístěné na různých koncích haly. Vir nepozoroval, že by se lidé na domýšlivé rádce obraceli s nějakou žádostí. Čedi měla pravdu, když říkala, že na ni působí odpudivým dojmem, protože z nich čiší zloba a prázdnota.

Vír Norin přistoupil ke stroji pro určování schopností a snažil se vyvolat v sobě pocity Tormanťana, který přišel do hlavního města z velké dálky, aby tu začal nový život.

Provedl patřičné manipulace podle návodu v tabulce. V okénku nahoře zaplálo oranžové světlo a lhostejný hlas vyrazil na celý sál:

„Rozumové schopnosti nízké, psychická vyspělost pod průměrem hlavního města, omezený, hloupý, ale svalová reakce vynikající. Radím hledat práci jako řidič místní dopravy.“ Vir nechápavě pohlédl na automat. Indikátory na vysokém pultu zhasly, zmizelo i světlo v horním okénku.

Zezadu byl slyšet smích, astronavigátor se ohlédl. Několik lidí přistoupilo k automatu. Když uviděli Virovy rozpaky, vyložili si je po svém.

„Co stojíš jako zařezaný? Práce řidiče ti není dost dobrá, co? To je ale pařez! Hni sebou a nezdržuj!“ začali vykřikovat a lehce astronavigátora postrkovali. Vír Norin se jim chystal říci, že podobná charakteristika nesouhlasí s představou, kterou si utvořil sám o sobě, ale pochopil, že vysvětlování je zbytečné. Odešel do opuštěné části haly, kde se prodávaly knihy a noviny.

Ostatně, brzy pochopil zdánlivě nesmyslné závěry automatu.

Stroj byl naprogramován podle tormanťanských norem, nebyl tedy schopen pochopit údaje, které přesahovaly hranici nejvyšší úrovně, a přiřadil je nutně k nejnižšímu stupni. Totéž by se přihodilo i Tormanťanovi s vynikajícími schopnostmi.

Vír Norin rozladěně povzdechl, rozhlédl se a střetl se s pohledem dívky, opřené lokty o výčnělek ve stěně nedaleko kiosku. Měla veliké oči, dětsky tenkou šíji a velmi malé ruce, které nervózně převracely žluté listy papíru, patrně dopisu. Na Vira se přenesl její neklid a stesk. Z dlouhých dívčiných řas kanuly velké řídké slzy. Astronavigátora se zmocnil dosud nepoznaný řezavý soucit. Neodvažoval se s neznámou navázat rozhovor a přemýšlel, jak zmírnit její hoře. Tmavší pleť, než měli obyvatelé hlavního města, svědčila o tom, že dívka je ze Zadní polokoule. Krátké lehké šaty odhalovaly pěkně tvarované pevné nohy.

Zvláštní čerň vlasů s popelavým nádechem se výrazně odrážela od černých, do ruda přecházejících hlav Tormanťanů a ladila s dívčinýma šedýma očima. Návštěvníci pošty chodili kolem ní sem a tam, muži ji občas přejížděli drzými pohledy. Dívka se odvracela nebo skláněla hlouběji hlavu a tvářila se, že je zaujata dopisem.

Čím déle Vir neznámou pozoroval, tím silněji v ní vyciťoval duševní hloubku, s jakou se jen vzácně setkával u Tormanťanů, jimž obvykle chyběla sebevýchova a psychická kultura. Pochopil, že děvče velmi trpí.

Norin věděl, že zdejší zvyky nedovolují, aby přistoupil zničehonic k člověku, který se mu zalíbil, a navázal s ním rozhovor. Srdečné a jemné chování vyvolávalo v lidech na Tormansu jenom odmítavost a nedůvěru. Starší DŽI měli strach, že se z neznámého vyklube státní špión a provokatér, vyhledávající domnělé protivládní spiklence v řadách těch, kteří se nezúčastňovali testů při Schůzkách s Hadem.

Mladší ženy se mužů bály. Vir Norin přemýšlel a znovu se střetl pohledem s cizinkou. Usmál se na ni a vložil do svého úsměvu všechnu sympatii, jež v něm tak nenadále propukla, i ochotu přispět jí na pomoc.

Dívka sebou trhla, osmahlá tvář na okamžik ztvrdla a oči dostaly neproniknutelný výraz. Ale vlídnost zářící z Pozemšťanových zraků ji přemohla. Odpověděla Vírovi smutným a mírným úsměvem, který mu připomněl postavu z historických fresek v muzeu Poslední Hellady na ostrově Cliu. Tormanťanka na něho teď hleděla pozorně a s údivem.

Vir Norin k ní přistoupil tak rychle, že dívka couvla a polekaně vztáhla ruku, jako by se ho chystala, odstrčit.

„Kdo jsi? Jsi docela jiný!“ Znovu na astronavigátora pohlédla a opakovala: „Úplně jiný.“

„Není divu,“ usmál se Vir, „přijel jsem z daleka. Z veliké dálky! Jsem tu však v bezpečí. Ale co hrozí vám? Potkala vás nehoda?“ ukázal na dopis.

„Mluvíš tak směšně, vždyť já nepatřím ke vznešeným lidem ve městě,“ usmála se dívka přes zadržované slzy a dodala: „Všechno se mi zhatilo. Měla bych se vrátit zpátky, ale na to…“ Zmlkla, obrátila se a zvedla hlavu k litinovému vlysu, jako by si prohlížela složité obrazce hieroglyfů a hadů.

Vir Norin uchopil její malou drsnou ruku. Tormanťanka pohlédla na vlastní dlaň, která se ocitla náhle v tak velké ruce.

Brzy věděl Vir všechno. Su An-Te čili Su-Te přijela ze Zadní polokoule, z města, které astronavigátor neznal a kde děvče z vážných příčin, na něž se nevyptával, nemohlo déle zůstat. Do hlavního města přišla za bratrem, který tu pracoval ve slévárně a byl jediným, koho Su-Te na světě měla.

Snil o tom, že ji nechá cvičit ve zpěvu a tanci, protože kdyby měla úspěch, mohla se stát DŽI. A to bylo jeho dávným snem. Miloval svou sestru bez výhrad, což nebyl v tormanťanských rodinách jev obvyklý. Bratr sám neprojevil nadání k vyššímu vzdělání, nemohl se dostat mezi DŽI, ale z neznámého důvodu toužil ze všeho na světě nejvíc, aby dívka žila dlouho.

Zatímco Su-Te byla na cestě do hlavního města, bratr utrpěl v závodě vážné zranění a byl předčasně odeslán do Chrámu Sladké Smrti. Ubohý majetek, a především úspory, které si dával stranou, když očekával sestru, rozkradli sousedé.

Před smrtí jí poslal dopis na rozloučenou, protože věděl, že po příjezdu se půjde informovat na poštu, kde má bratra v hlavním městě hledat.

„Tady je…,“ Su-Te podala Virovi žluté lístky.

„Co teď chcete dělat?“ zeptal se.

„Nevím. Nejdřív mě napadlo, abych šla do Chrámu Sladké Smrti, ale tam poznají, že jsem příliš mladá a zdravá, a pošlou mě někam, kde to bude ještě horší než tam, odkud jsem přišla… Zvlášť proto…,“ dívka se zarazila.

„Že jste krásná?“

„Řekni raději, že v mužích budím žádost.“ „Copak je těžké najít v tak velikém městě dobrého člověka a požádat ho o pomoc?“

Su-Te pohlédla na Pozemšťana s náznakem lítosti.

„Jsi opravdu z daleka, možná že až z lesů, které prý ještě rostou na hřebenech Rudých Hor a Příčné Vysočiny.“

Když viděla Virův údiv, dodala na vysvětlenou:

„Muži by mi ochotně dali peníze, ale musila bych si je na místě odpracovat.“

„Odpracovat?“

„Nu ano! Copak to nechápeš?“ zvolala dívka netrpělivě.

„Ano, ano… Ale co ženy?“

„Ty by mě jen urazily, nebo mi poradily, abych šla pracovat.

Naše ženy nemají rády mladé a pro muže přitažlivější dívky, než jsou samy. Žena ženě je vždycky nepřítelkyní, až do stáří.“

„Teď už vám rozumím. Jsem cizinec, odpusťte mi tu hloupou otázku. Ale co kdybyste přijala pomoc ode mne?“

Dívka se celá napjala, přemýšlela a zkoumala Irovu tvář. Pak se její dětská ústa zvlnila slabým úsměvem.

„Co rozumíš slovem pomoc?“

„Teď zajdeme do hotelu Azurový Oblak, kde bydlím.

Tam najdeme pokoj i pro vás, než se zařídíte. Naobědváme se spolu, chcete-li mi dělat společnici. Pak se věnujete svým záležitostem, a já půjdu také po svých.“

„Musíš být asi mocný muž, když bydlíš v hotelu horní části města, a sama ani nevím, proč s tebou tak bez obav hovořím. Možná že sis mě spletl s nějakou jinou? Vždyť já jsem jen obyčejná hloupá KŽI z dalekého kraje. A nic neumím…“

„Co zpívat a tančit?“ „Trochu. Taky kreslit, ale kdo to neumí?“

„Tři čtvrtiny obyvatel ve Středu Moudrosti!“

„To je divné. V našem zapadlém koutě se zpívají staré písně a tančí tam skoro každý.“

„A přece jsem si vás nespletl s žádnou jinou. Neznám ani jedinou ženu v hlavním městě.“

„Jak je to možné? Jsi takový… takový…“

Místo odpovědi vzal Vir dívku pod paží, jak to bylo v hlavním městě zvykem, a rychle ji zavedl do restaurace.

Su-Te byla hbitá, pružná, a hned se přizpůsobila astronavigátorově chůzi. Vystoupili na kopec ke žlutobílé budově Azurového Oblaku a vstoupili do nízkého vestibulu, zatemněného tak silně, že i ve dne tu svítily zelené lampy.

„Su-Te potřebuje pokoj,“ obrátil se Vir na recepčního.

„Ta?“ ukázal Tormanťan na dívku neomaleně prstem.

„Doklady!“

Poslušně a rozčileně zašátrala v malé brašničce u pasu a vytáhla rudý papírek.

Recepční jen zahvízdl a nechtěl ho přijmout.

„Oho, a kdepak je přihláška k pobytu v hlavním městě?“

Zaražená dívka mu začala vysvětlovat, že přihlášku jí měl obstarat bratr, ale že…

„To mě nezajímá,“ přerušil ji hrubě. „Ani jeden hotel ve Středu Moudrosti tě nepustí dovnitř. Ani to nezkoušej, je to zbytečné!“

Vir Norin přemáhal nával rozhořčení, naprosto nevhodný pro pozemského cestovatele, a začal hotelového zaměstnance přemlouvat. Ale ani všemocná kartička hosta Rady Čtyř neměla úspěch.

„Přijdu o místo, když sem vpustím člověka bez dokladů.

A zvláště ženskou.“

„Proč zvláště ženskou?“

„Nebudu přece podporovat neřest!“ Vir Norin poprvé na vlastní kůži ucítil tíživou závislost Tormanťanů na každém bezvýznamném úředníčkovi, který obvykle jako člověk nestál za nic.

„Mohu přece přijímat přátele?“

„Ovšem. U sebe, prosím! Ale v noci mohou přijít fialoví na kontrolu, a pak z toho budou nepříjemnosti. Pro ni, samozřejmě! Ale kde je?“

Vir Norin se rozhlédl. V zápalu sporu si ani nevšiml, že Su-Te zmizela. Pocit nesmírné ztráty ho přinutil v mžiku vyrazit na ulici, takže ohromil i recepčního, který už ledacos zažil. Vytříbená nervová citlivost hnala Vira nalevo. Za chvíli uviděl Su-Te před sebou. Šla se skloněnou hlavou a v malé dlani stále ještě tiskla svůj bezcenný rudý „doklad“.

Ještě nikdy v životě nezakusil Vir Norin tak silný pocit studu, že nesplnil slib. A k tomu se mísilo cosi nezřetelného a strašně nepříjemného, snad vědomí pravěké mužské důstojnosti, která byla pošlapána v očích krásné ženy, potřebující pomoci.

„Su-Te!“ zavolal.

Dívka se otočila, tváří jí na okamžik probleskla radost a maličko pozvedla koutky zkormouceně stažených rtů. Pozemšťanovi stačil jediný pohled na ně, aby se mu sevřelo srdce. Podal jí ruku.

„Pojďme!“

„Kam? I tak jsem ti způsobila nepříjemnosti. Vidím, že tu jsi stejně cizí jako já a nevíš, co se smí a co je zakázáno.

Sbohem!“ Su-Te hovořila s naléhavou přesvědčivostí. Velké oči jí zářily tichým smutkem, který byl nesnesitelný pro pozemského člověka, vychovaného od narození pro boj proti utrpení.

Astronavigátor nechtěl použít psychické síly, aby dívku podrobil své vůli, ale neměl, čím by ji přesvědčil.

„Zajdeme ke mně. Jenom nakrátko, než pohovořím s přáteli, abych našel pokoj pro vás, a zároveň i pro sebe.

Předtím mi byl hotel lhostejný, teď je mi odporný.“

Su-Te se podřídila. Znovu vstoupili do vestibulu, kde je recepční uvítal cynickým úsměškem. Vir Norin dostal chuť dát mu za vyučenou, a tak za pár vteřin se Tormanťan přišoural k Su-Te a podával ji klíč od Virova pokoje. Nato s líbeznou tváří políbil dívčinu zaprášenou nohu. Su-Te strnula, div neomdlela, a pak začala utíkat. Vir ji chytil za ruku a zavedl do svého dvoupokojového apartmá, které hosté hlavního města považovali za přepych.

Zde usadil unavenou a do hloubi duše otřesenou dívku do měkkého křesla. Když zpozoroval, že si nervózně olizuje okoralé rty, dal jí napít, položil ruku na její rozpálené čelo, aby ji uklidnil, a teprve potom zavolal devítinožku schovanou pod postelí. Robot tiše zahučel. Su-Te vyskočila a hleděla střídavě na automat i jeho majitele se smíšeným výrazem strachu a úžasu.

Vir Norin chtěl zavolat Taela, ale našel jen jednoho z inženýrových příznivců, který hlídal spojení s Pozemšťany.

Vir ho poprosil, aby mu našel útulek mezi DŽI.

Po skončeném rozhovoru přepojil robota na příjem, sedl si vedle Su-Te a začal se jí vyptávat, dokud nepocítil, že se uklidnila a jen přemáhá těžkou únavu. Bylo maličkostí pohroužit dívku do pevného spánku. Spala v křesle, poslušně stočená do klubíčka. Vir sám trpělivě vyčkával, než se ozve devítinožka, a také odpočíval před návštěvou „ateliéru“

v lékařsko-biologickém institutu. Uplynuly víc než dvě hodiny. Zazněl sotva slyšitelný signál a na obrazovce se objevil poděšený Tael, který stále očekával neštěstí.

Vir okamžitě dostal adresu. V domovních blocích, kde bydlili DŽI, u osamělého profesora z Asociace architektury se našly pro Pozemšťana a tormanskou dívku dva pohodlné pokoje. Čtvrť obývala převážně technická inteligence, z níž mnozí viděli filmy promítané na Temném Plameni a smýšleli stejně jako Tael.

Su-Te se probudila, rozhlížela se a stahovala přes kolena zmačkané šaty.

„Jděte se umýt, půjdeme na oběd, a pak za bytem,“ navrhl vesele astronavigátor. „Pokoj pro vás už máme, jenomže bude vedle mého. Nevadí vám to?“ Su-Te radostí zatleskala.

„Vůbec ne! Tak rychle? Och, jak dlouho jsem spala!

Poslední dvě noci jízdy jsem prostála v uličce, došly mi peníze…“

„Musíte mít hrozný hlad! Tak jdeme!“ Zašli do velkého Paláce Výživy; podle měřítek Jan-Jachu to byla hezká budova se skleněnými dveřmi, zasazenými do kovu, a s ozdobami z leštěného kamene.

Su-Te tonula v rozpacích nad svými lehkými a lacinými šaty, protože v tuto hodinu ženy obvykle nosily kalhoty.

Usadila se v rohu a odtud zvědavě pozorovala nezvyklé zařízení i chování lidí z hlavního města. Vir to ve chvílích volna také rád dělal. Přinesli jim oběd. Sledoval kradmo svou společnici a divil se, s jakou grácií, bez afektovanosti a hltavosti jedla tato bezesporu notně hladová dívka.

Nedaleko od nich, u leštěného sloupu z šedého umělého mramoru, se usadila hlučná a rozpustilá společnost mladých lidí kolem několika sestrčených stolků. Vir Norin a Su-Te si mohli vyměňovat dojmy, aniž vzbudili pozornost.

Mezi stoly procházela tanečním krokem dívka v rudohnědých šatech, krásně urostlá, což bylo u Tormanťanek vzácné.

Chodila vzpřímeně a hrdě, chytrá tvář byla vyzývavě namalovaná a měla zamyšlený a smutný výraz. Mezi návštěvníky i servírkami působila dojmem výjimečnosti, ale její vybrané způsoby měly lehký nádech vulgárnosti. Nohy ve zlatých pantoflíčkách našlapovaly lehce a lísavě.

„Podívej se na ty krásné nohy!“ zvolala Su-Te.

Astronavigátor úkosem pohlédl na malá chodidla své společnice v lehkých sandálech s řemínky mezi palcem a druhým prstem. Její nohy vypadaly bosé a bezbranné. Su- Te je schovala pod stůl a řekla:

„Cítím, že vůbec nejsi obyčejný člověk. Že bys byl,“ v očích se jí kmitl strach, „převlečený hadonoš?“

„Slyšela jste už někdy, že by třeba jen jediný hadonoš pomáhal člověku, kterého potká?“

„Proč mi tedy netykáš, jak je u nás zvykem? Proč?“

„Vysvětlím vám to později.“ Konec oběda proběhl v mlčení. Ztichlá Su-Te šla za Virem, když hledali dům, kde měli slíbený byt. Zabloudili ve staré části města s těsnými křivolakými uličkami. Vir zastavil kolemjdoucího KŽI.

„Dej se vpravo,“ řekl KŽI, „tam uvidíš bloky šedivých domů jakoby z cihel. Jak začnou štěkat psi, budeš na místě.“

Ve čtvrtích, kde bydlili DŽI, viděl Vir i dříve mnoho psů, které brávaly na vodítkách ženy na procházku. V ostatních částech města nepozoroval žádná domácí zvířata.

Bylo mu jasné, že sem psi byli zavezeni z rodné planety, jejich dokonalá podoba s pozemskými nemohla být náhodná.

„Zde je hrozně psů,“ divila se Su-Te. „Proč tu jsou?“

„Zřejmě DŽI mají dost času, aby se mohli věnovat zvířatům.

Mně psi vždycky připadali jako zajatci v těsných domech a bytech, vhodných leda snad pro kočky…“

„A pro člověka,“ doplnila Su- Te.

Majitel bytu byl doma. Vysoký starý DŽI se astronavigátorovi hluboce uklonil a stiskl opatrně dívčinu ruku. V tmavé úzké předsíni si Vir všiml masívních vstupních dveří s několika složitými zámky.

„To není proti zlodějům,“ vysvětlil starý. „Když se jim zachce, stejně sem vpadnou.“

„Skutečně?“

„Ovšem. Myslím, že jen málokdo si uvědomuje, jak my, DŽI, jsme bezmocní před zloději. Bránit se nesmíme. I kdyby měli zbraně! Musíme se zodpovídat za způsobené zranění, i když jdou na člověka třeba s nožem. Divím se, jak v podstatě málo využívají KŽI státem poskytnuté právo vloupat se do bytu, mlátit a urážet nás.“

„Proč ale stát podporuje takové nepřístojnosti?“

„Z jednoduchého důvodu. Je to jakýsi ventil pro ty, kdo jsou nespokojeni se životem, dává jim to zdání svobody.

Zloději nejsou ještě to nejhorší, spokojí se s nějakou tou věcí… Mnohem nebezpečnější jsou,vládcovy oči’! Ti vezmou klíče a slídí po bytech v naději, že najdou zakázané knihy, písně, osobní deníky nebo dopisy.“

„To všechno je tu zakázáno?“

„Spadl jste z nebe? Ach promiňte, skutečně…!

Vir požádal profesora, aby je zavedl do pokojů.

Čtvercové místnosti, ověšené koberci a závěsy, připadaly Su-Te velice útulné. Na majitelovo naléhání si vybrala pokoj, který v podobě lucerny vystupoval do ulice. Jen stěží zadržovala slzy vděčnosti.

„Vím, že mladé dívky rády sní a pozorují život kolem,“

řekl s nečekanou laskavostí profesor.

„Vy máte dceru?“ zeptala se Su-Te.

„Měl jsem… Zemřela ve Chrámu Sladké Smrti. Byla svými schopnostmi KŽI a nechtěla použít mého práva.“

„Jakého práva?“ zeptal se tiše Vír Norin.

„Že mohu zachránit jednoho člena své rodiny, i když je KŽI. Kvůli tomu, aby měl kdo ošetřovat starce, ještě potřebného pro stát. A tak nemám nikoho…“

Vir chtěl dát rozhovoru jiný směr, proto navrhl, že devítinožku přivede o něco později, aby nebudila pozornost.

Profesor jeho opatrnost schválil.

„A vás, Su-Te,“ řekl astronavigátor, „prosím, abyste nevycházela, dokud nedostanete kartičku jako právoplatný obyvatel hlavního města.“

„Můžete být klidný! Dohlédnu na ni a nepustím nikam našeho ptáčka. Že připomíná gitau?“

Vír se přiznal, že nemá ani ponětí, co je to za tvora.

„Taková maličká, s černě popelavou hlavičkou a ocáskem.

Prsíčka má višňová, hřbet a křídla mají barvu jasně modrou jako azur. Copak jste ji nikdy neviděl?“

„Ne.“

„Odpusťte starci! Pořád zapomínám, že nepatříte k nám.“ Vir zpozoroval, jak sebou Su-Te trhla.

Když se astronavigátor dostal do institutu, byla už tma.

„Ateliér“ se teprve scházel. Jako vždy, vzbudil příchod Pozemšťana neslýchanou zvědavost, která mezi vědci byla zvlášť silná.

Norin si vzpomněl na Taelovu výstrahu. Na každé schůzi, kromě tajných agentů Rady Čtyř, mohly být instalovány přístroje pro zapisování referátů a odposlouchávání rozhovorů. Nedostatek surovin nedovoloval užívat podobných zařízení při každé schůzi, ale tam, kde byl přítomen host ze Země, fungoval zvukový záznam docela určitě. Vir se rozhodl nezačínat debaty, jimiž by vědce vystavoval nebezpečí.

K údivu astronavigátora si však přítomní počínali docela nenuceně a vyjadřovali se dost ostře. Když už delší dobu poslouchal o zvůli oligarchů, zmocnily se Vira obavy. Za takové řeči mohli vědci okamžitě přijít do vězení. Teprve později pochopil psychologickou bystrost Čagasovy politiky, která nechávala vědce vymluvit, protože jim nemohla zakázat, aby o společenské situaci přemýšleli. Ať se tedy vybouří v planých řečech, aspoň nebudou vytvářet ilegální organizace, proti nimž by se musel vést boj, a to by pro stát znamenalo nežádoucí ztrátu nejinteligentnějších hlav.

První vystoupil mladý, asketicky vyhlížející vědec s hněvivě planoucíma očima a vystrčenou bradou. Mluvil o neužitečnosti dalšího rozvoje vědy. Čím širší je její fronta, čím hlouběji se proniká do tajů přírody, tím více úsilí a materiálních ztrát stojí každý další krok. Jednotlivci nemohou rychle postupovat kupředu. Ukázalo se, že poznání je příliš mnohostranné, stále složitější pokusy zpomalují chod vědeckého bádání, a kromě toho se kupí hory nevyužívaných informací. Při nepatrných prostředcích, které se vynakládají na vědu, není naděje, že by mohla vyřešit problémy, které před ní stojí, a proniknout do hlubokých rozporů v biologických mechanismech a sociálním vývoji. Z toho plyne, že vědci dostávají od státu privilegia za to, co udělat nemohou, čili jsou to parazité žijící z výtěžků dosažených hodností. Roztříštěné vědění se zabývá problémy, které jsou už prakticky nepotřebné, protože zásoby na planetě se vyčerpaly. Vědec ukončil svůj příspěvek výzvou skončit s velekněžskou ješitností a obrátit pohled k obloze, odkud přilétají hvězdolety mocných civilizací, které dokázaly nevydrancovat přírodu, již dostaly darem, především civilizace Pozemšťanů, podobných lidem na Jan-Jachu jako rodní bratři.

Zástupce ředitele, sedící vedle Vira Norina, pokýval hlavou a zašeptal:

„Nebezpečná řeč, velmi nebezpečná.“

„Něco mu hrozí?“

„Ponese vážné následky.“

„Bude potrestán státem?“

„Nemyslím. Ale kolegové mu neodpustí, že se tak odhalil.“

Před stolem, kde zasedala „rada“, stanul jiný vědec, bledý a zachmuřený. Vyrážel jednotlivá slova s jízlivým posměchem:

„Nemůžeme zvát na pomoc jiné civilizace z kosmu.

Objeví se jako dobyvatelé a my se staneme jejich otroky.

To předvídal už veliký Ino-Kau ve Století Moudrého Zákazu, kdy jsme se poprvé dostali do kontaktu s kulturami jiných planet. Ať pozemský host promine, ale takový je názor realisty, a ne romantického snílka!“

Zástupce ředitele si vzal slovo a začal vypočítávat dobrodiní, jimiž k vývoji biologie a medicíny přispěli vědci ústavu: léky, zvláště halucinogenní narkotika a metody na přestavbu psychiky.

„To je reálné vyvrácení insinuací prvního řečníka, že naše věda není úspěšná v sociálních záležitostech. Naopak, má přímý vztah k hodnotám vytvářeným pro blaho lidstva.“

„Promiňte cizinci,“ vmísil se do diskuse Vir Norin. „Jak se ten vztah realizuje?“

„Informace, třeba sebeobšírnější, sama o sobě neplodí moudrost a nepomáhá člověku překonat obtíže. Nesmírná lidská hloupost nedává možnost pochopit pravou podstatu neštěstí. S pomocí našich aparátů a chemikálií vtloukáme do tupých hlav základní řešení sociálních problémů. Z pověření velikého a moudrého Čojo Čagase jsme vytvořili hypnotického hada, který odhaluje nepřátelské úmysly proti státu. Náš ústav vyrobil stroje pro nasycování vzduchu silnými uklidňujícími prostředky a halucinogeny, které i v mizivém množství dovedou změnit myšlenkové pochody sebezoufalejšího člověka a smířit ho s neštěstím, ba i se smrtí…“

Vir Norin vstal:

„Dobrodiní, o kterých se tu hovořilo, jsou podle mého názoru vražedná a nedají se ospravedlnit žádným státním zájmem. Uklidňující prostředky, smiřující lidi s nedostatky života, se podobají kose, která utne u kořene stejně květy jako býlí, dobré právě jako špatné. Je zřejmé, že vaše biologie se zaměřila na potlačení vnitřní svobody s cílem vytvořit standardisovaná povrchní individua, čili dav. Vaše uvedené vědecké výzkumy jsou orientovány stejně. Jak je možné objevit krásu a vplést ji do lidských osudů, jak chcete pomáhat lidem, aby nacházeli a oceňovali všechno jasné v životě, když tlumíte jejich emoce, ničíte jejich duši?“

„Jedinečně řečeno!“ zakřičel první řečník.

„Nemyslete si, že jsem naplněn pýchou nad nedozírně širokým vědeckým rozhledem našeho světa. Skláním se před heroickou touhou po poznání na osamělé planetě, odtržené od všech ostatních. Každý váš krok je obtížnější než náš, a proto tím cennější — ale absolutně jen pod podmínkou, že chce zmenšit utrpení lidstva na Jan-Jachu, že mu pomáhá vymanit se z inferna. To je u nás jediné kritérium pro posouzení vědy.“

Vir Norin se přítomným hluboce uklonil. Ti mlčeli, a nezdáli se ani ohromení, ani rozhořčení.

Zástupce ředitele poděkoval Virovi a řekl, že pozemská moudrost je možná velká, ale on s ní nesouhlasí.

„Já s vámi také nesouhlasím,“ usmál se astronavigátor.

„Znám ještě příliš málo vaši planetu, ale zatím jsem se u vás nesetkal s opravdovou vědou. To, co zde tak nazýváte, je pouze technologie, úzký profesionalismus, který má k obětavé práci při poznávání světa stejně daleko jako řemeslná rutina k opravdovému mistrovství. Soutěžíte v efemérních aplikovaných objevech, jakých se u nás dělají statisíce denně. To je ovšem také důležité a nutné, ale netvoří to celou vědu. Syntetické poznání a lidovou osvětu nepovažujete za nutné komponenty vědeckého výzkumu, a přece i to jsou základní pilíře vědy. O nezralých objevech kupíte plytké informace, získané bez rozmyslu a pečlivého výběru, a to vám brání nahlédnout do širokých prostor světa poznání. Zároveň povýšenost mladých vědeckých pracovníků, kteří ve skutečnosti jsou jen technologové považující se za vědce, jde tak daleko, že sní o přestavbě vesmíru, bez nejmenší představy o jeho složitých zákonitostech.“

„Přeháníte!“ vykřikl zástupce ředitele.

„Zcela správně!“ souhlasil Vir Norin a odmítl pokusy dát se zatáhnout do sporu o hodnocení vědecké činnosti ústavu.

Byl rád, že mohl opustit špatně větranou budovu, a vyšel na ulici. Mezitím nastala časná tormanská noc, v jejíž prázdné bezhvězdné černi se utápěl matný, šedivý měsíc.

Na rohu, nad krychlí kiosku s omamnými nápoji, svítila lucerna. V houfu se tam tlačili muži a bylo slyšet chraptivé nadávky. Slabý vítr přinášel smíšený pach pití, tabákového dýmu a noci.

Vir Norin přišel do hotelu Azurový Oblak, „vzbudil“

devítinožku a postranním schodištěm ji vyvedl na ulici.

Pak naposled přelétl zrakem nepřívětivý útulek a radostně pomyslil na byt s mnoha zámky a na setkání s něžnou Su- Te. V doprovodu robota na opuštěné cestě zakrslým parčíkem vzpomínal na profesorova slova o gitae a rozhodl se podívat do přírodovědeckého muzea. Ale kdy? Příští den ho čeká pravidelná práce s Taelem nad materiály dodanými diskoletem. Pak se musí sejít s vědci Matematickofyzikálního ústavu. Čekají od něho nedočkavě zprávy o neslýchaných objevech, a on zatím nedokáže vyprávět ani o sférách kosmofyziky, které jsou mu blízké. Sblížit rozdílné myšlenkové pochody by snad uměl vynikající pedagog nebo popularizátor, ale ne on, Vir Norin. Kromě toho je jejich touha po vědeckých objevech metafyzická.

Astronavigátor se zarazil jako přibitý. Devítinožka vedle zvířila prach. Napříč alejí stála řada Tormanťanů osvětlených vzdálenou rtuťovou svítilnou. Vir se rozmýšlel, má-li jim jít vstříc, nebo vyčkat. Nebál se ničeho, i kdyby šel docela sám, a v přítomnosti robota mu nehrozilo vůbec žádné nebezpečí. Ale kdyby se musil bránit, mohl by Tormanťanům ublížit, a tomu se chtěl vyhnout.

„Ty jsi pozemský?“ zeptal se trhaně jeden z mladých mužů, zřejmě KŽI, a přiblížil se k Pozemšťanovi.

Vir Norin kývl na souhlas.

„Pak tě potřebujeme. U vás je šíleně krásná žena. Viděl jsem ji v parku za městem. Jmenuje se Eviza Tanet. Eviza Tanet…,“ opakoval či spíše snivě zazpíval Tormanťan.

„Je lékařkou naší výpravy a Mezihvězdného Loďstva.“

„Hele!“ zvolal neurčitě KŽI. „Tak tedy ona mi řekla, abych šel za vaší velitelkou. Má taky hezké jméno, třebas ne tak jako Eviza, ale zní příjemně: Fai Rodis. Řekla, abych s ní určitě promluvil, protože je to důležité jak pro vás, tak i pro nás. Proč, to nevím. Ale slíbil jsem to. A stalo se, že já, všem známý Gzer Bu-Jam, před kterým se třesou KŽI i KŽI, nemůžu svůj slib splnit. Vládkyni Fai Rodis chrání celé vojsko fialových zmetků, a DŽI mi nevěří.

Myslí, že mě podplatili hadonoši. Ale k čemu by mi bylo podplácení?“

„Opravdu, k ničemu,“ usmál se Vir Norin.

„No tak. Můžeš mi uvěřit a zařídit rozhovor s vládkyní?“

„Věřím ti a zařídím to.“

„Kdy?“

„Hned. Pojďme někam, kde nikdo nechodí a kde je nějaká stěna, která zachytí světlo obrazovky.“

„Tohle je přece něco!“ zvolal spokojeně KŽI a vedl Vira stranou od hlavní aleje, kde stála přes cestu dlouhá deska popsaná mentorskými výroky. Podobné desky stály v různých částech města, ale Vir nikdy neviděl, že by nápisy někdo četl.

Norin znal Fain rozvrh. Teď by měla být nahoře.

Opravdu se na výzvu jeho devítinožky ozvala téměř okamžitě.

Neobjevila se na improvizované obrazovce v černých tormanťanských šatech, které obvykle nosila v Památníku Historie, nýbrž v bílém oděvu s bledě modrými ozdobami.

„Hrome!“ vyrazil Tormanťan zpola rozčileně, zpola uchváceně.

Astronavigátor vyprávěl Fai o KŽI, který se s ní chce sejít na žádost Evizy Tanet. Rodis vybídla Gzer Bu-Jama, aby vstoupil do světelného pole vysílače, několik vteřin ho zkoumala, a pak řekla:

„Přijďte!“

„Kdy a jak?“

„Chcete hned? Jděte, aby vás nikdo nepozoroval, k pomníku Všemohoucného Času a zahněte vpravo od něho k osmému domku v ulici Poslední Války. Poprvé přijďte sám. Kolik času k tomu potřebujete? Budu čekat a zavedu vás k sobě.“

Rodis vypnula spojení a Vir okamžitě zhasil devítinožku.

„To je prima!“ zvolal KŽI radostně. „Jak je všechno jednoduché u skutečných lidí! Dobrá, vyřiď můj pozdrav Evize Tanet! Škoda že už ji neuvidím.“

„Pročpak ne? Až přijdete k Rodis, poproste ji, aby vás spojila s hvězdoletem a zavolala Evizu.“

„Myslíš to vážně? Ale o čem s ní budu mluvit?“ polekal se náhle KŽI.

„Můžete se na ni třeba jen podívat.“

„Tak jo. Panečku, děkuju ti, příteli. Musím už jít.“

Tormanťan vztáhl ruku a pevně stiskl Virovu dlaň.

Ten se usmál. Nebylo snadné uslyšet poděkování od obyvatele hlavního města Jan-Jachu.

Teď, i kdyby astronavigátor podruhé zabloudil ve starých uličkách, přivedl by ho k cíli jemný sluch Pozemšťana.

Psí štěkot bylo slyšet zdálky, protože psi tu byli stejně špatně vychovaní jako jejich páni.

Su-Te vyběhla do předsíně, jakmile uslyšela rachot odemykaných zámků. S výkřikem „díky, díky“ se vrhla k Virovi, ale náhle ztuhla jako přimražená, přemožena studem.

Ukázalo se, že už dostala onen kousíček bledě modré plastické hmoty s patřičnými znaky a razítky, a tím i právo na pobyt v hlavním městě.

Vir Norin se zaradoval, když uslyšel osobitý dívčin hlas, nižší než hrdelní falsetové hlasy Tormanťanů, ale vyšší a jasnější než hrudní mezzosoprány žen z hvězdoletu.

Su-Te s odvěkou mateřskou starostlivosti připravila večeři z profesorových zásob a zesmutněla, když zjistila, že Vir večer nic nejí, nýbrž pije jakýsi zvláštní nápoj. Kdyby astronaut věděl, s jakými obtížemi byla na Tormansu spojena příprava jídla na primitivních topných zařízeních, vynasnažil by se něco sníst. Ale protože neměl ani zdání o rozpálených plotnách a věčně špinavém nádobí, klidně večeři odmítl. Dívka požádala, aby k němu směla zajít, jakmile si odpočine. Má prý velice důležitou otázku.

„Důležitá otázka“ byla vyřčena, sotva děvče stanulo na prahu. Vir nemohl uhnout, ani se vytáčet pod otevřeným pohledem, který naléhavě toužil znát pravdu.

„Ano, Su- Te, nejsem obyvatel Jan-Jachu, ale z docela jiné, velmi vzdálené planety Země. Ano, jsem ze stejného hvězdoletu, o kterém jste slyšela, ale jak vidíte, nejsme banda kosmických lupičů ani špiónů. Jsme stejné krve, naši společní předkové před více než dvěma tisíci lety žili na téže planetě. Jste ze Země, ne z Bílých Hvězd.“

„Věděla jsem to!“ zvolala Su-Te vítězoslavně. „Jsi úplně zvláštní, hned jsem to pochopila. Proto je mi s tebou lehce a hezky, jak mi ještě v životě nebylo!“ Dívka se svezla na kolena, uchopila astronavigátorovu ruku a přitiskla si ji k tváři. Tak zůstala, s očima zavřenýma.

Vir jemně a opatrně uvolnil svou ruku, zvedl malou Tormanťanku a posadil ji do křesla vedle sebe.

Vyprávěl jí o Zemi, o tom, jak se tu objevili, a také o záhubě tří členů posádky. V robotu bylo pár hvězdicových krystalů pro první seznámení s životem Země.

Tak začaly jejich společné večery. Nevyčerpatelný zájem i nadšení milé posluchačky povzbuzovaly Vira Norina a zaháněly předtuchu, jež ho od jisté doby trápila, že už neuvidí rodnou Zemi, kterou nesmírně miloval.

Od první chvíle, kdy vstoupil na Tormans, cítil celým povrchem svého těla nedobrou psychickou atmosféru, která se podobala špatné vodě, do níž někdy zapadne neopatrný plavec. Místo osvěžení a klidu vznikne v člověku pocit odporu, svědění a nečistoty. Za starých dob se taková místa na Zemi označovala jako „zlá voda“. Byla všude, kde řeky netekly z hor přivrácených ke slunci, kde potůčky nenabíraly nové sily z pramenů, lesů a čistého deště, nýbrž mokvaly v močálech, slepých ramenech a uzavřených zátokách, nasycovány zahnívajícími organickými zbytky. Z pobytu ve špatné „psychické vodě“ se zrodilo patrně i Virovo nejasné tušení tragického konce. V celém tormanťanském životě se nahromadila všeobecná a trvalá nevraživost, bolestivě útočící na city Pozemšťanů, vyrostlých v dobré psychické atmosféře na Zemi.

Tím úžasnější připadala Virovi Su-Te, z níž vyzařovala starostlivost, dobrota a láska, které bůhvíjak mohly vzniknout ve světě Jan-Jachu. A přece ho dívka ujišťovala, že takových žen jako ona jsou na planetě tisíce.

To nahánělo astronavigátorovi strach, protože utrpení v životě takových lidi bylo větší než všech ostatních. V očích Su-Te viděl Vir hlubokou duši, která v sobě přemohla tmu a zoufale se bránila noci kolem sebe.

Nesnadno a pomalu narůstala v Pozemšťanu starostlivá něha a mučivá lítost, vlastnosti kdysi tak charakteristické pro jeho předky a ztracené ve světlé epoše komunistických ér.

Dva dny nato při snídani Vir Norin zpozoroval, že je Su-Te něčím nezvykle vzrušená. Dovedl lehce číst v jejím bezelstném nitru a pochopil, že hrozně touží vidět něco, o čem dlouho snila, ale neodvažuje se svou prosbu vyslovit.

Přišel jí tedy na pomoc, a jako mimochodem prohodil, že má dnes volné dopoledne a s radostí by s ní šel na procházku, kam sama bude chtít. A Su-Te přiznala, že by ráda zajela do Pneg-Kiru nedaleko za městem. Jak jí bratr psal, odehrála se tam největší starověká bitva, v níž zahynul některý z jejich předků, a mladík slíbil, že tam sestru určitě zavede. Chce se tam tedy podívat kvůli bratrově památce, ale pro samotnou dívku, která špatně zná hlavni město, není cesta bezpečná.

Vir a Su-Te nastoupili do přecpaného vozu veřejné dopravy, jedoucího v kouři, s hrozným rachotem, prudkým trháním a častými otřesy, zaviněnými hlavně řidičovou bezohlednosti. Zaprášenými okny byly vidět velmi dlouhé jednotvárné ulice, tu a tam se u některého domu krčily nízké polouschlé stromy. Ve voze bylo nesnesitelné dusno.

Občas, po hrozných hádkách, se otvírala okna, dovnitř se valila spousta horkého prachu, znovu začaly pršet nadávky a okna se opět zavřela. Vir i Su-Te stáli stlačeni ze všech stran a přidržovali se nahoře upevněných tyčí. Astronavigátora v návalu od jeho společnice odtrhli.

Tu Vir zpozoroval, jak se Su-Te usilovně snaží odsunout od mladíka se širokým nosem a nepravidelnou tváří, který se na ni nestydatě tiskl. Jiný mládenec, vlastně úplný jinoch s hluboko zapadlýma fanatickýma očima, přistrkoval zády dívku ke svému společníkovi. Su-Te zachytila Virův pohled, zrudla studem i rozhořčením a odvrátila se.

Očividně nechtěla zatahovat Pozemšťana do šarvátky s cestujícími.

Možná že si dosud živě pamatovala drzého recepčního v hotelu, který musil poníženě líbat její nohu. Astronavigátor pochopil všechno ve zlomku vteřiny, vysunul ruku a prudce odtrhl sprostého mladíka od Su-Te. Ten se otočil, a když uviděl vysokého, silného muže, který na něho beze zloby hledí, zasakroval a snažil se osvobodit. Zdálo se mu však, že ho nedrží lidská ruka, nýbrž ocelový svěrák. Tormanťan v živočišném strachu cítil, jak mu cizí prsty zajíždějí stále hlouběji do svalů, tisknou a postupně paralyzují cévy a nervy. Hlava se mu zatočila, kolena podklesla a nevychovanec hrůzou zavyl: „Už nikdy, odpusťte, už nikdy to neudělám!“ Vir drzouna pustil, a ten zaječel na celý vůz, že prý ho div nezabili kvůli holce, která nemá ani za groš cenu.

K astronautově údivu se většina cestujících přidala na stranu lháře. Všichni začali křičet, vyhrožovat a mávat pěstmi.

„Vystupme dřív!“ zašeptala zbledlá Su-Te.

Protlačili se davem a stanuli v opuštěné, rozpálené krajině.

Dívka navrhla, aby šli dále pěšky. Její malé nohy šlapaly pevně a neúnavně. Zpívala při tom Pozemšťanovi staré písně a válečné hymny dávných dob. Někdy se zastavovala, aby tancem ilustrovala melodii, a on se zalíbením sledoval její postavu i vytříbené pohyby. Ani nepozorovali, jak po suché náhorní plošině přešli zbývajících dvanáct kilometrů ke kamennému valu, porostlému starými, řídce olistěnými stromy, jež nedávaly téměř žádný stín. Na zastíněné straně spadala hradba příkře na široké vyschlé dno bývalého jezera. Slabý vánek tam vířil temně rudá mračna prachu.

Na hranici pradávného bojiště stál obelisk z namodralého kamene, do něhož byly hluboko vryty černé znaky.

Neopracované balvany, roztroušené všude kolem, označovaly místa společných hrobů. Bylo jich mnoho. Rozsáhlé pole se prostíralo skoro až k horizontu, tu a tam rozbrázděno zákopy a náspy. Čas je zničil, pomalu rostoucí tormanské stromy se nejednou vystřídaly na půdě pohnojené mrtvolami, a teď v tenké síti stínů trčely ze suché prašné půdy jen kameny. Nic tu už nepřipomínalo vřavu obrovské bitvy, bezmezné strádání raněných, ani hrůzu poražených, kteří byli svrženi do bahnitého jezera. Bezútěšný kraj, polomrtvé stromy, rozpukaná země…

Horký vítr šelestil ve větvích, kolem kořenů lezl malátně jakýsi zelený hmyz. Su-Te si vyhlédla velký zašpičatělý balvan, zářící na lomu rudohnědě jako zaschlá krev, a poklekla před ním. Přiložila dlaně ke spánkům a se skloněnou hlavou začala šeptat modlitbu. Vir čekal, až dívka skončí obřad. Když vstala, zeptal se:

„Kdo tu bojoval a kdo koho porazil?“

„Vypráví se, že tu došlo ke srážce mezi vládci Přední a Zadní polokoule. Zahynuly statisíce lidí. Zvítězil vládce Přední a byla ustavena celoplanetární vláda.“

„Vaši předkové bojovali na straně poražených?“

„Ano.“

„A co kdyby zvítězili oni, a ne ti druzi? Změnil by se život?“

„Nevím. Proč by se měl měnit? Hlavní město by určitě bylo Kin-Nan-Te. Domy by se stavěly jinak, s věžemi, jak je u nás zvykem. Možná že moji předkové by se stali hadonoši…“

„A vy byste chtěla patřit k té privilegované vrstvě?“

„Ach ne! Věčně mít strach, ohlížet se, všechny přezírat a být všemi nenáviděna? Možná, že jsem prostě nevědomá a hloupá, ale takhle bych žít nechtěla. Raději vůbec nežít…“

Vir Norin ještě jednou přejel zrakem rovinu spálenou sluncem. V mocné fantazii slyšel rachot válečných zbraní, nářek a sténání statisíců raněných, viděl hromady mrtvol na rozryté kamenité půdě. Věčné otázky „proč?“ a „k čemu?“

vyvstávaly na tomto pozadí zvlášť nemilosrdně. A oklamaní lidé, v důvěře, že se bijí za budoucnost, za „svou“ zemi, za své blízké, hromadně umírali, a přitom vytvářeli podmínky pro větší slávu oligarchů, pro vyšší pyramidu privilegií a nekonečný útlak. Zbytečná muka, zbytečné oběti…

Astronaut se s povzdechem obrátil ke své společnici:

„Pojďme, Su-Te!“ Pozemšťan a Tormanťanka sešli z kopců. Vir navrhl, aby přeťali přímo zatáčku staré silnice a dali se směrem k zaoblenému vrchu se zpustlou přízemní budovou, jež se nejasně rýsovala v dálce. Rychlým pochodem došli k chlumu.

Astronavigátor zpozoroval, že Su-Te je unavena, a rozhodl, že si odpočinou ve stínu rozvalin. Dívka ulehla na zem s rukama pod hlavou. Vir si všiml, že upřeně pozoruje stěnu a chmuří čelo, jako by si chtěla připomenout něco zapomenutého. Pak vyskočila a obešla ruiny. Dlouho prohlížela nápisy i basreliéfy s ohromnou rukou, vztaženou v gestu účastné pomoci. Trochu se upokojila a sedla si znovu vedle Vira. V pozici s objatými koleny živě astronavigátorovi připomněla Čedi. Seděla dlouho mlčky a dívala se do dálky na přeludy modravých jezer v prašném dýmu nad Středem Moudrosti.

„Kolik je ti let?“ zeptala se znenadání Su-Te.

„Čtyřicet dva podle vašeho kalendáře, který je o měsíc kratší než na Zemi.“

„U vás je to hodně nebo málo?“

„V minulosti, kdy byla Země na úrovni vašeho vývoje, to byl střední věk. Ani mládí, ani stáří. Teď se změnil v mládí.

Je mi přibližně dvaadvacet, třiadvacet, a Rodis pětadvacet let. Naše dětství je dlouhé. Není to infantilnost, nýbrž dlouhé dětství ve smyslu vnímání světa. A kolik let je vám?“

„Dvacet. U nás je to střední věk. Zbývá mi pět let, než půjdu do Chrámu Sladké Smrti. Tebe by tam poslali už dávno. Ne, mluvím hlouposti, jsi přece vědec, i tady bys žil dlouho, jsi DŽI!“

„Nijak si tu hrůzu nedovedu představit!“ „Není v tom vůbec žádná hrůza. Má to dokonce výhody. Netrávíme dětství v dusných školách, jako budoucí DŽI, kterým tam cpou do hlavy vědomosti pro život úplně nepotřebné. A taky nestonáme, umíráme v rozpuku sil…“

„Vy se trápíte, Su- Te? Podívejte se mi do očí!“

Dívka zvedla k Virovi smutné oči, v nichž mohl číst, že vidí svou životní dráhu až do konce.

„Ne,“ řekla zvolna, „je mi dobře, jen jsem se dnes podruhé setkala s pravěkou smrtí.“

,Jak? I tohle je památník? Co zde bylo?“

„není to památník, nýbrž chrám. V epoše Hladu a Vražd žil vynikající lékař Rce-Juti. Vynalezl prostředek Sladké Smrti. Jeho následovníci a spolupracovníci vybudovali tenhle chrám Přátelské Ruky nad bezednou studnou z pradávných dob. Rce-Juti řekl všem slabým, těžce nemocným, životem znaveným, pronásledovaným a vylekaným lidem:

— Přijďte sem, a já vám daruji sladkou smrt. Zjeví se vám laskavá a krásná, mladá a vábivá. Nic lepšího vám dnes nikdo na planetě dát nemůže, sami se přesvědčíte, že sliby jsou jen pustou lží. — A přicházela k němu spousta lidí. V prvním pokoji ze sebe smyli prach, shodili oděvy a nazí vstupovali do klenutého sálu, kde v příjemném spánku umírali, aniž to pozorovali, bezbolestně… Bezedná studna pohlcovala jejich těla. Všichni trpící, kteří ztratili naději, zdraví nebo své blízké, vyhledávali a chválili moudrého lékaře. To bylo dávno…“

„A z toho dobrodiní učinil stát povinnost umírat předčasně.

Chrámy Sladké Smrti, lidé rozdělení na DŽI a KŽI… Jestlipak mohl moudrý Rce-Juti předvídat tak hrůzné následky?“

„Nevím,“ odpověděla dívka bezradně.

„Ani to není třeba.“ Vir ji pohladil po vlasech rozevlátých větrem.

Su-Te vztáhla ruku k jeho tváři a Pozemšťan měl pocit, že rozechvělá, něžná dlaň se dotkla přímo jeho srdce. Představil si obrovské tmavé stěny inferna, které dívku obklopovaly a za nimiž nebylo pro její duši a víru žádné opory.

Silou vůle přemohl přízrak, usmál se a řekl jí, jak je chytrá, půvabná a jak se mu libí.

Důvěřivá, zářící Su-Te na něho pohlédla a vstala pružně a rychle jako obyvatelka Země. Vydali se k pochmurnému městu a nad pustou planinou se rozlehl Tormanťančin zvonivý hlas:

„Svůj poslední rok žiju na světě, v jiných městech jsem nebyl, nikoho dobrého nepotkal…“ — jasná třepotavá melodie připomínala Viru Norinovi cosi velmi známého, co slýchával ještě v raném dětství.