Hodina Byka

KAPITOLA VII Oči Země

Temný Plamen stál jako divoký útes na suché a opuštěné přímořské stepi. Vítr už navál zvarhanělou vrstvu jemného písku na speklou půdu kolem hvězdoletu. Ani jediná živá stopa nepřetínala zčeřené nánosy. Vzdušnými filtry, které propouštěly zvuk, dolehly občas k Pozemšťanům rozmluvy hlídkujících stráží nebo hluk způsobený motory transportérů.

Astronauti věděli, že stráže tu stojí proto, aby zabránily kontaktu s Tormanťany, a ne kvůli ochraně hostí před údajnými zločinci. Pokus jedné tlupy zaútočit na kosmický koráb byl státní akcí. Nezastihl posádku nepřipravenu a přístroje pro noční záběry zaznamenaly podrobnosti „bitvy“. K boji vlastně nedošlo. „Fialoví“, kteří znenadání začali ostřelovat chodbu a vrhli se na její povrchové zařízení, byli odmrštěni ochranným polem a zraněni vlastními střelami. Neja Cholli, příliš horlivá z nedostatku zkušeností, zapojila pole náhle a na velkou intenzitu. Od těch dob se nikdo k Temnému Plameni nepřibližoval. Náhodnému chodci se mohlo zdát, že hvězdolet je už dlouhou dobu zcela opuštěn.

Členové posádky čekali na úplnou aklimatizaci. Pak budou moci vybudovat nekrytou chodbu a otevřít uzávěry kosmické lodi, aby ušetřili zásobu vzduchu ze Země. Olla Dez a Div Simbel snili o výpravě k moři, Grif Rift se Solem Sajinem přemýšleli hlavně o tom, jak navázat styk s obyvateli Tormansu. Jen s obtížemi se začínali orientovat v životě planety, jež jim byla blízká lidmi, ale cizí svou historií, sociálním uspořádáním, zvyky i neznámými záměry.

Trpělivost byla jednou z hlavních vlastností dobře vychovaného Pozemšťana a čekání by se snášelo mnohem lépe, kdyby astronauti neměli obavy o své druhy, kteří se pohroužili do proudu života na cizí planetě, vydáni napospas jejím zákonům, jež neznali. Posádka musila být neustále připravena přispěchat jim na pomoc.

Všechny spojovací kanály hvězdoletu se sbíhaly do dvou míst: do oblasti 46 na zadní polokouli a k podvojnému kanálu nařízenému na Střed Moudrosti. Zvedaly se nad planetou až k odrazové zaatmosférické vrstvě, odtud kaskádovitě padaly dolů a jako obrovitý trychtýř zabíraly široký prostor. Vyzařovače hlavního kanálu se podobaly očím v kupoli Temného Plamene, které svítily za dne skelnou modří a v noci zářily žlutým ohněm. Tormanťanům naháněly ty bdělé oči strach. Uvnitř korábu ve sféroidu řídící kabiny držel nepřetržitě někdo z astronautů službu a sledoval sedm zelených světýlek v horní části sešikmeného pultu.

V noci hlídali obvykle muži, zvyklí nočnímu bdění zřejmě po předcích, ještě z dob, kdy se po setmění kolem sídlišť prvobytného člověka plížili nebezpeční dravci.

Týden ubíhal za týdnem a pravidelné schůzky členů expedice prostřednictvím televideofonu zmírňovaly tíhu odloučení a nebezpečí. Div Simbel dokonce navrhl, aby přepojili optické indikátory na poplašné zařízení a přestali držet službu u pultu. Grif Rift ale jeho zdánlivé zdokonalení odmítl:

„Nemáme právo zbavit své přátele starostlivé péče.

Znamená pro ně oporu a spojení s tímhle kousíčkem pozemského světa,“ velitel obsáhl prostor hvězdoletu rozmáchlým gestem. „Na Zemi nás obklopuje všude pozorné a chápavé prostředí. Zde je na každém kroku všechno cizí, nepřehledné a nepřátelské. Ještě nikdy jsme nebyli tak sami, a vnitřní osamělost je horší než vzdálenost od světa, na který jsme zvyklí. Je to deprimující v tak těžkých podmínkách.“

Jednoho večera seděl Grif Rift před pultem osobních signálů, lokty na lesklé desce a těžkou hlavu podepřenou v dlaních.

Zezadu k němu pomalu a neslyšně přistoupil Sol Sajin.

„Co tu bloudíte, Sole?“ zeptal se Grif, aniž se otočil.

„Trápí vás něco?“

„Připadám si jako běžec, který vyrazil příliš prudce od startu a odpadl daleko před finišem. Těžko snáším nucenou nečinnost.“

„Rozhodl jste se přece shromažďovat a třídit získané zprávy?“

„To je práce, která nestojí za řeč. Málokdy se nám podaří dostat něco kloudného. Potíž je v tom, že Tormanťané s námi nespolupracují, naopak, často nám přímo překážejí.“

„Počkejte ještě nějaký čas. Navážeme spojení s lidmi, a ne s mocenskými institucemi.“

„Už aby to bylo! Člověk by si tolik přál udělat pro Tormanťany něco dobrého! A s větším úspěchem. Ale takhle aby začal kouřit nějaké lehké narkotikum.“

„Co to říkáte, Sole!“ Inženýr Sajin zvedl hlavu a jeho hubený obličej s napjatou hladkou pokožkou dostal v zeleném přísvitu nezdravý odstín.

„Třeba je to v našich poměrech nevyhnutelné?“

„Co máte na mysli, Sole?“

„Nemohoucnost. Nemůžeme prolomit jednu z nejpevnějších hradeb, kterou nás obklopili, totiž psychologickou.“

„Proč bychom nemohli? Já na vašem místě bych využil svých znalostí i konstruktérského nadání a připravil pro obyvatele Tormansu nejdůležitější přístroje. Budou je velmi potřebovat.“

„A co podle vás je ze všeho nejdůležitější?“

„Indikátor nepřátelství a zbraně. Jedno i druhé v maximálně miniaturních rozměrech, asi jako knoflík, třeba v podobě malé sponky nebo ženské náušnice.“

„A zbraně?“

„Ano. Od bombiček VBT až k paprskometům.“

„VRT? Dokážete myslit na něco takového, a přitom pokládáte za amorální, když mluvím o kouření narkotik?

Co lidských životů zničily VRT před dvěma tisíciletími nejen u nás, ale i na jiných planetách!“

„A kolik jich zachránily tím, že zničily hordy vrahů?“

„Nemohu vám dát zapravdu. To bylo nutné v pravěkých dobách a my o tom víme jen z knih. Nemohu…“ Sol Sajin zmlkl, když uviděl, jak se velitel znenadání prudce vzpřímil.

Levé zelené oko potemnělo, asi dvakrát zamrkalo, a Znovu zazářilo stejnoměrným jasem. Griftova soustředěná tvář ožila, instinktivně zaťaté pěsti se rozevřely. Sajin vydechl úlevou. Oba dlouho mlčeli.

„Rifte, vy ji velice milujete?“ Inženýr se lehce dotkl jeho ruky. „Neptám se ze zvědavosti,“ řekl odhodlaně, „vždyť já také…“

„Kdo je to?“ zeptal se přerývavě Rift.

„Čedi!“ odpověděl Sol Sajin, a když zachytil stín údivu ve velitelově pohledu, dodal: „Ano, maličká Čedi, ne skvělá Eviza!“

Rift hleděl na levé horní světlo a přitom se prsty opatrně dotýkal vnější řady tlačítek, jako by podléhal pokušení zavolat hlavní město Tormansu.

„Rodis neustále riskuje život, to ji ode mne vzdaluje. A za mými zády stojí také stín smrti.“ Rift vstal, přešel několikrát kabinou a s mírnými rozpaky přistoupil k Solu Sajinovi:

„V jedné staré písni se říká: — Nevím, co na mě číhá ve tmě vpředu, a zpátky se ohlédnout bojím!“

„K tomu se přiznáváte vy, který mi vyčítá slabost?“

„Ano, protože ji vyčítám i sám sobě. A zároveň odpouštím.“

„Ale co když oni se opováží…“

„Řekl jsem jí, že rozbrázdím planetu na kilometr hluboko, abych ji našel.“

„A ona vám to zakázala?“

„Ovšem! Řekla mi:,Rifte, copak byste dokázal něco takového udělat s lidmi?’“ Velitel se pokoušel napodobit Fain vyčítavý a smutný tón. „,Nesmíte použít ani sebemenšího násilí…’ „„Ale co přímý útok na Temný Plamen?“ zeptal se Sol.

„To je jiná záležitost. Třetí Newtonův zákon už pochopili ze zkušenosti. Škoda že se v téhle společnosti neuplatňuje při individuálním násilí. Celý jejich život by byl mnohem šťastnější a jednodušší…“

„Proto tedy zbraně?“

„Právě proto!“

„A co když je získají všichni?“

„Nevadí. Každý bude vědět, že riskuje krk, a dvacetkrát si rozmyslí, než začne s násilím.“

Horní očko vlevo na okamžik zhaslo, rozsvítilo se a několikrát zamžikalo.

Rift se ulehčeně zasmál, vrhl se k pultu a zapojil systém okrajové frekvence. Malá obrazovka pomocného televideofonu poslušně zazářila a čekala na impuls. Grif vyřadil zpětný spoj a obrátil se na Sola Sajina:

„Už jsem začal mít obavy, zdálo se mi… Ale vzpomněl jsem si na dohodu s Rodis, že kdykoli se bude chtít se mnou poradit, dá znamení v době, kdy budu mít službu.“

Sajin zamířil ke dveřím.

„Zůstaňte zde! Nečekám žádná tajemství, myslím ta věčná milá tajemství, jediná, která se ještě uchovala na naší Zemi,“ řekl Rift smutně.

Sol Sajin se nerozhodně zastavil.

„Možná že s ní bude i Čedi,“ utrousil Rift.

Inženýr se znovu posadil do křesla.

Nemusili dlouho čekat. Obrazovka zaplála fialovým přísvitem plynových lamp, typických pro planetu Jan-Jach.

V záběru byla nevelká čtvercová zahrada vybíhající od paláce směrem k horám. Grif Rift věděl, že zahradu mají k dispozici pozemští hosté, a nedivil se tedy, když uviděl Fai Rodis pouze ve skafandru. Vedle ní šel Tormanťan s hustou černou bradkou. Rift poznal podle popisu inženýra Taela. Sol Sajin lehce strčil do velitele a ukazoval na roboty ve dvou protilehlých rozích zahrady. — Odcloněný přenos pro soukromé rozhovory, říkal si v duchu Rift, proč tedy mám být při tom já? Odpověď na svou otázku nedostal hned. Fai se nedívala směrem k hvězdoletu a počínala si tak, jako by o vysílači, který sama zapojila, neměla nejmenší tušení.

Šla se sklopenou hlavou a zamyšleně naslouchala inženýrovi.

Astronauti, kteří měli malou praxi v hovorovém jazyce Jan-Jachu, rozuměli jeho řeči jen částečně. Vysoká tráva šelestila ve větru, vějířovité nepěstěné keře se zmítaly a těžké disky temně rudých květů se klátily na tuhých stoncích.

Malá zahrada byla plna neklidného křehkého života, který zejména silně vnímali astronauti v nepřístupné řídící kabině kosmické lodi.

Kolem zahrady byla tma. Na Tormansu se noční osvětlení soustřeďovalo ve velkých městech, na důležitých dopravních uzlech a v továrnách. Na celém ostatním území planety vládla vždy dvanáct hodin temnota. Malý a vzdálený měsíc Tormansu nestačil ji ani rozptýlit. Ojedinělé hvězdy od galaktického pólu ještě zvýrazňovaly čerň oblohy.

Směrem ke středu Galaxie slabě zářila rozmazaná skvrna hvězdného prachu, bezútěšně ztracená v propastech vesmíru.

Fai Rodis vyprávěla Tormanťanovi o Velikém Okruhu, který pomáhal pozemskému lidstvu už více než půldruhého tisíce let tím, že v něm podporoval víru v moc rozumu a radost ze života, odhaloval mu nekonečný kosmický prostor a zbavoval jeho cestu za poznáním bezúčelného tápání a slepých uliček. To, co jsme dříve sice viděli, ale nechápali, a proto bez užitku míjeli na obrazovkách vnějších kosmických stanic Země, stalo se nám blízké od té doby, kdy bylo objeveno tajemství spirálního prostoru a paprskových hvězdoletů.

„Přišla éra Spojených Rukou, a tak jsme tu,“ skončila Rodis vyprávění. „Nebýt Velikého Okruhu, mohly uplynout milióny let, než bychom se vzájemně našli, dvě planety obydlené Pozemšťany.“

„Pozemšťany?!“ vykřikl překvapený inženýr.

„Copak vy o tom nevíte?“ zachmuřila se Rodis. Předpokládala, že Tael má blízko k Radě Čtyř, a domnívala se, že zná tajemství tří hvězdoletů i podzemního sálu v paláci.

Inženýr Chonteelo Tollo Frael je tedy první Tormanťan s třídílným jménem, který se dozvěděl tajemství Rady.

Tael nezvučně pohyboval rty ve snaze cosi říci.

Rodis přiložila dlaň k jeho spánkům a inženýr s úlevou vydechl.

„Porušila jsem slib daný vašemu vládci. Ale nemohlo mě napadnout, že vedoucí zpravodajských středisek celé planety nebude znát její skutečnou historii.“

„Vy, jak vidím, pořád ještě nechápete, jaká propast dělí nás, obyčejné lidi, od těch, kdo jsou nahoře a kdo jim přisluhují.“

„Asi taková, jaká je mezi dlouhožijícími a těmi, kteří bez vzdělání musí předčasně zemřít.“

„Mnohem větší. Krátkožijící si mohou doplnit znalosti samostatně a vyrovnat se nám v názorech na svět, ale my se za normálních okolností nedozvíme nikdy nic kromě toho, co nám dovolí shora.“

„A vy tedy nevíte, že se zde na planetě Jan-Jach poslouchají někdy přenosy z Velikého Okruhu?“

„To není možné!“ Fai se mírně usmála při vzpomínce na návštěvu bibliotéky v Ústavu společenského uspořádání.

Vedoucí „hadonoš“, polichocen zájmem Pozemšťanů, prováděl je ohromným sálem s množstvím sloupů, výklenků, vytesávaného kamene i pozlaceného dřeva pokrytého basreliéfy. Hadi podobní květům či snad květy podobné hadům, tento neodbytný motiv se opakoval na stupňovitých výčnělcích horní části stěn, na balkónových mřížkách, na hlavicích i podnožích sloupu. Úzká okna roztínala masívy regálu s knihami a vytvářela na kamenné podlaze změť vějířovitých stínů. Průzračné stropní kopule ozařovaly ve výšce umístěné plastiky zvířat, lastur i lidí v maskách, zkřivených bláznivými či zuřivými grimasami. Podél hlavní osy dlouhého sálu stály na bizarních stojanech hvězdné glóby, oddělené od sebe stoly s barevnými mapami. Jediný pohled na ně Pozemšťanům stačil. Žádné teleskopy by nedokázaly zobrazit cizí světy do takových podrobností a v takovém přiblížení.

Bylo jasné, že Tormanťané občas chytali přenosy z Velikého Okruhu.

Ubohý inženýr dál zíral na Rodis udivenýma očima.

Pohled idealisty, myslila si Fai, když ho porovnávala s těkajícíma očima „hadonošů“ nebo s tvrdým, pronikavým pohledem fialových strážců. Učinila smluvené gesto.

Grif Rift zapojil zpětný obraz.

„Seznamte se se svými kolegy na hvězdoletu, Taele,“

řekla Rodis a ukázala na stereoobraz Rifta a Sajina. „Mluvte ale trochu pomaleji, nemají dostatečnou praxi v jazyce Jan-Jach.“

Astronautům se nervní Tormanťan zalíbil.

Fai se pomalu vydala podél květinových záhonů, aby Tael měl možnost pohovořit si sám s jejími přáteli.

„Mohli byste zaplnit mezery v našich znalostech? Můžete nám ukázat Zemi i planety jiných hvězd a nejvyšší vymoženosti jejich civilizací?“ ptal se vzrušeně inženýr.

„Všechno, co jsme sami poznali!“ ujistil ho Rift. „Ale ve vesmíru je stále spousta jevů, před nimiž stojíme jako děti, které nedovedou číst.“

„Kéž bychom měli alespoň desetinu vašich znalostí,“

usmál se inženýr Tael. „Říkám, měli, protože na planetě Jan-Jach jsou lidé, kteří by si mnohem víc než já zasloužili seznámit se s vámi. Jak to udělat? Sem do paláce nemají přístup.“

„Mohli bychom promítat filmy a hovořit asi tak s tisíci lidmi u hvězdoletu,“ řekl Grif Rift.

„A zajistit jejich bezpečnost,“ dodal Sol Sajin.

Začali posuzovat návrh. Fai se diskuse nezúčastnila.

Grif pohlédl občas na její černou postavu, stojící u divně pokroucené plastiky na rozhraní dvou zahradních cest.

„Největší obtíž jako vždy není v technice, ale v lidech,“

shrnul debatu Grif Rift. „Jak je vidět, nedovedete rozeznat psychickou strukturu člověka podle jeho zjevu.“

„Vy jste to předvídal, když jste mluvil o indikátoru nepřátelství,“ připomněl Sol.

„Pokud ho nemáme, jaký smysl má moje předvídavost?“

Fai se k nim přidala a řekla: „Když jsme nevymyslili psychoindikátor, musíme se sami ujmout jeho role. Eviza, Vir a já jsme psychicky víc trénovaní, budeme tedy vybírat Taelovy přátele a známé. Tak získáme první posluchače.“

Když v kabině zmizel obraz parku, řekl Sol Sajin:

„Všechno mi to připomíná legendu o Jolantě, jenže obráceně.“

„Obráceně?“ nechápal Rift.

„Pamatujete se na legendu o slepé dívce, která nevěděla o tom, že je slepá, dokud se u ní neobjevil rytíř? Také tady je tajemná zahrada, muž slepý z nedostatku poznání i rytíř ze širého světa, ale v ženské podobě. Má dokonce i brnění…“

Rift se pousmál a lehce zabubnoval prsty na pult.

„Pořád jedna a táž otázka: činí poznání člověka šťastným, nebo je lepší úplná nevědomost v souladu s přírodou, jednoduchý život, prosté písně?“

„Rifte, kde jste viděl jednoduchý život? Ten je jen v pohádkách. Pro myslícího člověka byla vždycky jediným východiskem poznaná nutnost. Může si vybrat buď cestu dolů, do otroctví, nebo vzhůru, k poznání a tvůrčí práci.“

„Máte pravdu, Sole. Ale jak jim pomoci?“

„Vědomostmi. Jenom vědoucí lidé si mohou volit vlastní cestu. Jen oni dokáží vybudovat ve společnosti ochranné systémy, které by vylučovaly despotismus a klam. Výsledek nevědomostí máme před sebou. Jsme na vydrancované planetě, jejíž sociální struktura dovoluje pouze jedné dvacetině obyvatelstva získat vzdělání. Ostatní opěvují rozkoš předčasné smrti. Ale dost už slov. Zmizím na pár dní a zamyslím se trochu nad indikátorem. Předejte balení informací Mentě Kor.“

Sol Sajin vyšel. Dlouhá tormanská noc ubíhala jen zvolna. Grif přemýšlel o tom, zda jejich záměr pomoci obyvatelům Tormansu nebyl právě tím zakázaným a zločinným vměšováním, kdy představitelé vyšší civilizace, kteří nechápou zákony cizího života, hrozivě poškodili proces normálního historického vývoje? Lidstvo na některých planetách zobrazilo podobné vměšování v legendách o poslech Satana, o přízracích temna a zla.

Rift začal přecházet po kabině a neklidně pohlížel na sedm světel, jako by od nich čekal odpověď. Chtěl se poradit s Fai Rodis, ale neměl k tomu čas. Ona sama je seznámila s Tormanťanem nižší hodnosti. A vybrala vhodně takový moment rozhovoru, z něhož Pozemšťanům bylo rázem, jasné, že tu jde o nezákonné zkreslování informací.

Ne, každý člověk má nesporné právo na poznání a krásu!

Neja Cholli, Olla Dez, Grif Rift a Div Simbel stáli v lehkých havarijních skafandrech na kupoli hvězdoletu. Bílý balón vysoko nad nimi zářil zrcadly elektronického periskopu a slabě bzučel turbinkou, která ho udržovala proti větru. Před Divem Simbelem se prostírala do všech podrobností krajina kolem. Pilot zvedl ruku a Grif Rift otočil široko rozestavené objektivy stereoteleskopického dálkoměru směrem vyznačeným na limbusu. Pozemšťané jeden po druhém tiskli oči k hledáčku dálkoměru a souhlasili s místem, které vybral pilotážní inženýr.

Uprostřed neúrodných svahů rudohnědé půdy, vsazených do hradby žlutých pobřežních kopců, byla okrouhlá proláklina, zřetelně ohraničená výčnělky zvrásněných pískovcových vrstev. Ke hvězdoletu obrácená strana horského pásma spadala dolů příkrou strží, jež chránila dolinu před větrem. Přímořské svahy kopců byly až k hladině zarostlé hustými křovisky.

„Místo je ideální,“ řekl spokojený Simbel. „Kotlinu zahradíme ochranným polem po obou delších krajích, a také z protilehlé zadní strany až těsně k moři. Diváci budou připlouvat v noci, vystupovat v keřích a postupně přecházet do úžlabiny.“

„Ale co maják?“ zeptal se Grif Rift.

„Nebude zapotřebí,“ odpověděla Olla Dez. „Pro ochranné pole musíme sestrojit věžičku, a ta bude sloužit i jako te1evideofonní vysílač od Temného Plamene. Postavíme stožár se štěrbinovým ultrafialovým zářičem, a pak už jen stačí opatřit diváky luminiscenčními goniometry.“

Stráže, které pozorovaly hvězdolet, uviděly, jak se spustil bílý balón, a příšera, která se tu objevila z neznámých hlubin vesmíru, najednou zařvala. Dvojí táhlé zahoukání volalo náčelníka hlídek.

Objevil se důstojník a pochopil, že Pozemšťané, stojící na kupoli hvězdoletu, hodlají cosi dělat mimo prostor lodi.

V této rozbrázděné krajině nebyla nikde ani živá duše a důstojník dal signálem souhlas. Od kosmického tělesa se začaly šířit vlny prachu a dýmu, vytvořily kolmou stěnu a zakrývaly výhled na přímořské kopce. Když se kouř rozplynul, viděli Tormanťané přímou cestu, proraženou mezi křovisky a výmoly a končící na vyvýšené náhorní rovině, kde rostly řídké stromy s ostnatými povislými větvemi.

Důstojník stráže se rozhodl informovat své představené o nečekané aktivitě pozemských hostí. Ale nestačil ještě ani navázat radiotelefonické spojení se Správou Očí Rady, když se z vnitřku Temného Plamene vysoukalo zařízení, podobné nízkému, vertikálně postavenému válci, a začalo se majestátně valit po právě zřízené cestě. V několika minutách dosáhl válec konečného bodu a krouživými pohyby vyrovnával kamenitou půdu. Vířil stále rychleji, pak náhle začal růst a s každou novou obrátkou zvedal do výšky spirálovitě zatočený pruh bílého kovu. Zatímco důstojník podával hlášení, mezi stromy se už vztyčila zářící věžička, podobná doširoka roztažené pružině, ukončené tenkou tyčí s malou krychlí na vrcholu.

Z hvězdoletu nikdo nevyšel, věž stála bez hnutí. Nad suchým rozpáleným pobřežím všechno ztichlo. A Tormanťané se rozhodli nic nepodnikat.

Týž večer předal Temný Plamen Fai Rodis mapu krajiny a plán improvizovaného hlediště. Rodis upozornila astronauty, že Čojo Čagas jí připomněl „soutěž“ v tancích.

Olla slíbila, že do čtyřiadvaceti hodin připraví svůj výstup.

I Sol Sajin opustil svou samotu, když zapojili velikou stereoobrazovku na hvězdoletu.

V paláci Coam čtyři devítinozí roboti zaznamenali obraz kruhové místnosti na korábu a zpětně i celý Perleťový sál ve vládcově sídle.

Vynikající tanečnice Gae Od-Timfift vystoupila se svým partnerem, který sice nebyl vysoký, ale zato ramenatý, s mužnou, soustředěnou tváří. Předváděli velice složitý akrobatický tanec, plný prudkých obratů a víření, v němž byl symbolicky vyjádřen vzájemný boj mezi mužem a ženou. Tanečnice měla krátký oděv z úzkých rudých stuh.

Těžké náramky jako okovy poutaly její levou ruku. Na štíhlé šíji zářil náhrdelník podobný obojku. Žena padala, zachytávala se svého partnera a opět klesala na podlahu před ním. Ležela na boku v nádherné a bezmocné póze, ruce i nohy napjaté jako struny a prosebný pohled upřený vzhůru. Pak ohnula jednu nohu v koleně a druhou ruku pokorně vztáhla k partnerovi, ochotna podřídit se jeho přání. Bylo to zjevné ztělesnění vlády muže nad nicotnou, ale zároveň nebezpečnou mocí ženy.

Umění a krása účinkujících, dokonalá lehkost a plastičnost nejobtížnějších póz, vášnivá, smyslná výzva tanečnice, jejíž tělo sotva zakrývaly poletující stuhy, to všechno zapůsobilo mocným dojmem i na tormanťanské vládce.

Čojo Čagas, který posadil Rodis vedle sebe, aniž si všímal zachmuřené Jantre Jachach, naklonil se k Fai s blahovolným úsměvem:

„Obyvatelé planety Jan-Jach jsou krásní a dovedou umělecky vyjádřit i nejsubtilnější pocity.“

„Rozhodně!“ souhlasila Fai. „Pro nás je to tím zajímavější, že na Zemi nemáme mužské tanečníky.“

„Cože? Vy netančíte v párech?“

„Tančíme, a moc! Ale mám na mysli speciální, sólové výstupy velkých umělců. Jenom ženy jsou schopné vyjádřit svým tělem všechna vzrušení, trýzně a touhy, které se zmocňují člověka při hledání krásna. Drama soupeřství, uražené ješitnosti či zotročování ženy patří u nás minulosti.

„Co ale můžete pak tancem vyjádřit?“

„U nás je tanec něco jako magie, kouzlo — křehké, tajemné, prchavé, ale zároveň hmatatelně reálné.“

Čojo Čagas pokrčil rameny.

„Fai se zbytečně namáhá, když užívá pojmy, které jen vzdáleně odpovídají našim,“ zašeptala Menta Kor za zády Diva Simbela.

,Olla se určitě nedočká uznání po tom, jak zde tou ženou točili, kroutili a smýkali, div že ji netloukli,“ řekla Neja Cholli.

Zazněla prudká melodie. Jako proudící a šplíchající řeka se všemi zákruty a víry. Pak utichla, a hned ji vystřídala jiná, pomalá a teskná. Hluboké tóny jako by vyplouvaly z tiché průzračné tůně.

V odpověď na to se v hloubi improvizované scény, rozdělené na bílou a černou polovinu, objevila nahá Olla Dez.

Palácovým sálem se rozlehl tichý šum, ale byl přehlušen vysokými a tvrdými akordy, na něž Ollino zlatisté tělo odpovídalo neustálým tokem pohybů. Melodie se změnila, byla teď skoro hrozivá a tanečnice se ukázala na černém pozadí. Ale vzápětí pokračoval tanec opět na stříbřitě bílé polovině. Překvapivý soulad, dokonalé splynutí tance s hudbou, rytmus i hra světla a stínu uchvacovaly, jako by přiváděly člověka až na kraj propasti, kde musí skončit nevýslovně krásný sen.

Obyvatelé Tormansu, strženi poezii nevídaného tance, tloukli do opěradel křesel, jiní nechápavě krčili rameny, někteří se šeptem bavili.

Světlo pomalu zhasínalo. Olla Dez jako přelud zmizela v černé polovině scény.

„Nic jiného jsem ani nečekala!“ zvolala Jantre Jachach a diváci souhlasně přizvukovali.

Čojo Čagas vrhl na ženu nespokojený pohled, opřel se do křesla a řekl jen tak do vzduchu:

„V takové otevřenosti a síle citů je cosi nelidského, nepřípustného.

A také nebezpečného — tím, že ta žena je tak hříšně krásná.“

Rodis viděla, jak Čedi vedle zrudla. Dívka na ni prosebně pohlédla, aby přece něco podnikla. Fai rozhodně vstala a přivolala Evizu, „Teď zatančíme my,“ oznámila klidně, jako by to patřilo k programu.

Čedi radostně zatleskala.

„Mně už to stačí!“ řekla Jantre jízlivě a opustila sál.

Za ni se pokorně zvedlo dalších pět Tormanťanek pozvaných na představení. Ale Čojo Čagase jen pohodlněji uvelebil v křesle a muži pokládali za svou povinnost zůstat.

Ostatně, Pozemšťané ve hvězdoletu viděli, že Tormanťanky v čele s vládcovou ženou se jen ukryly za stříbrošedými drapériemi.

Fai Rodis a Eviza Tanet na několik minut zmizely, pak se objevily. Jen ve skafandrech a každá měla k dlani připevněný osmihranný krystal se zvukovým záznamem. Dvě ženy, jedna v barvě černé jako havran, druhá v šedozelené jako list jívy, postavily se vedle sebe a zvedly do výše ruce s krystaly. Sálem zahřměl prudký, nezvyklý rytmus, prokládaný drobnými i táhlými údery. Do taktu s rytmickými zvuky začal tanec rychlými pohyby paží napřažených k divákům a prudkým komíháním beder. Ruce se sklopenými dlaněmi jako by Tormanťany zaplavovaly vlnou strnulosti. Pak v souladu s monotónní melodií Eviza i Fai spustily ruce a přitiskly je k bokům, dlaně od těla. Pomalu, v dokonalé shodě, se obě začaly otáčet a pod nasupeným obočím vysílat divoké, velitelské pohledy k divákům.

Kroutily se a prohýbaly s rukama vítězoslavně vztyčenýma.

Rychlé údery tajemných nástrojů budily pocit zvláštního souzvuku s čímsi, co leželo hluboko ukryté v srdcích tormanťanských mužů. Eviza a Fai znehybněly. Sevřené rty obou žen se pootevřely, zasvítily ideálně bílé zuby, zářící oči se vítězně smály. Nástroje zabouřily ve víru drobných výsměšných zvuků a přinutily diváky zatajit dech. Nehybná těla z černého a zeleného kovu znovu ožila.

Nehýbala se však z místa, hudbě odpovídala jen hra neuvěřitelně poslušných a silných svalů. Jako voda pod náporem větru ožívaly znenadání a mimoděk ruce a ramena, břicha a bedra. Jednotlivé krátké záchvěvy se postupně slily v jediný mohutný proud, který změnil těla obou žen v cosi nedosažitelného a mučivě přitažlivého. Hudba naráz ustala.

Eviza i Fai vykřikly a ruce jim klesly.

Ženy za portiérami zděšením strnuly, když Čojo Čagas i členové Rady Čtyř se y pod hypnotizujícím vlivem hudby naklonili tak dopředu, že vypadli z křesel. Okamžitě však vyskočili, jako by se nic nepřihodilo, a začali dlaněmi zuřivě bušit do opěradel, což byl výraz nejvyššího uznání.

Rodis a Eviza odběhly.

„Jak to mohly udělat!“ řekla vyčítavě Olla, která pozorně sledovala divoký tanec.

„Ne bylo to velkolepé! Podívejte se na Tormanťany, jako by dostali šok!“ vykřikl Div Simbel.

Skutečně diváci v sále Coamu vypadali nepřítomně a ženy po návratu na svá místa chovaly tiše, jako zakřiknuté.

Když se však objevily Fai a Eviza, přivítali je všichni údery do křesel a pochvalnými výkřiky.

Fai se obrátila k přátelům ve hvězdoletu, prsty ukázala, že se baterie vybily, a vypnula roboty. Olla Dez taky přerušila vysílání z Temného Plamene a řekla:

„Fai si někdy počíná jako školačka z třetího cyklu.“

„Vždyť byly opravdu skvělé!“ zaprotestoval Grif Rift.

„Nesrovnávám je ovšem s vámi. Vy jste bohyně tance, ale jenom na Zemi.“

„Je nesporné, že jsem zde utrpěla porážku“ souhlasila Olla. „Fai s Evizou dovedně využili působení rytmu na podvědomí. Doprovodné rytmické nápěvy a kroužení, tělem se ve starověku pokládaly za magii, stejně jako, vojenské pochody nebo společná gymnastika jogínů. Tantrické,rudé orgie’ v buddhistických klášterech, mystéria na počest bohů lásky a plodnosti v chrámech Hellady, Fénície a Říma, tance života v Egyptě a Severní Africe i,čarodějné’ o tance v Indii, Indonésii a Polynésii v dávných dobách nepůsobily na muže ani tak eroticky jako hypnoticky.

Nadarmo se pružné a k hudbě vnímavé ženské tělo nepřirovnávalo od pradávna k hadímu tanci. Rodis jako historička využila všech hypnotických prvků starověkých tanců, a efekt byl velmi působivý — ale kde tomu stačila naučit Evizu?“

Z toho plyne, že nemůžeme Rodis vinit z lehkomyslného a nepromyšleného jednání. Zřejmě tenhle tanec připravovala už dávno, aby ukázala Tormanťnům jejich příbuznost s námi,“ řekl přesvědčeně Grif Rift.

Za zdmi palácových zahrad na druhém výběžku předhoří rostl nevelký lesík, jehož stromy se tolik podobaly pozemským kryptomeriím, že už zdálky vyvolávaly v Rodis návaly stesku po rodné planetě. Kryptomerie rostly kolem její školy prvního cyklu. První cyklus byl nejtěžší v dětském životě. Po době volnosti a bezpečí nultého cyklu nastala doba přísné odpovědnosti za vlastní činy. Maličká Fai často utíkala do stínu kryptomeriového lesíka, aby se tam vyplakala.

Když se teď ocitla za hranicemi paláce na procházce s inženýrem Taelem, vrhla se Rodis ke stromu, přilnula k jeho kmeni a snažila se zachytit známou vůni smoly a kůry prohřáté sluncem. Skafandr ji ovšem zbavil možnosti vnímat okolí celým povrchem těla, jak to bylo za normálních okolností vlastní všem obyvatelům Země. Nedal jí nahmatat živý strom a kmen byl cítit jen prachem.

Pocit beznaděje sevřel Fainu hruď. Sklopila hlavu, aby Eviza a Vir nezpozorovali v jejím obličeji nostalgický výraz. Rodný strom ji oklamal. Kolik tu na ni ještě čekalo zklamání, především uprostřed lidí, dokonale podobných pozemským, a přece duševně tak odlišných!

Inženýr Tael pod různými záminkami představil Pozemšťanům asi sto svých přátel a známých. Hosté ze Země radili vyloučit z celkového počtu asi třicet lidí.

Za osm dnů se sešlo dostatečně Tormanťanů, aby mohli začít schůzky. K podivu astronautů to byli samí DŽI, technická inteligence, vědci, umělci. Fai žádala, aby pozvali i mladé KŽI. Inženýr zrozpačitěl.

„Nemají dostatečné vzdělání a my se s nimi téměř nestýkáme.

Proto nevím, kdo z nich by byl hoden důvěry…

Ale hlavně, k čemu jim to bude?“

„Vidím, že jsem s vámi zbytečně ztrácela čas,“ řekla Rodis nevybíravě, „když jste ještě nepochopil, že budoucnost může patřit všem, nebo nikomu.“

Tormanťan zrudl, rty se mu roztřásly a jeho fanatické oči zíraly na Fai s takovou psí oddaností a úpěnlivou prosbou, až z toho bylo Čedi nevolno.

„Je pravda, že u nás existují příkré rozdíly mezi lidmi, kteří mohou a nemohou dostat vzdělání. Ale vždyť se přece vybírají podle reálných schopností z celé masy narozených dětí. A mladí KŽI jsou úplně šťastni!“

„Právě tak jako vy DŽI! Sám se věnujete zvolenému povolání, tvoříte, činíte objevy. K čemu tedy vaše hledání a duševní útrapy? Ne, vidím, že jsme se daleko nedostali. Je to moje chyba! Procházky přestanou a budeme se zabývat historickou dialektikou.“

Úlek až k zoufalství nemizel z Taelovy tváře.

On zřejmě čeká nemilosrdný trest za každý omyl,“

dovtípila se Čedi. „Patrně tu s lidmi tak zacházejí.“

Přes všechny překážky uskutečnilo se promítání filmů za šestnáct dnů.

V horské úžlabině, kde jedinou známkou života byla stébla polosuché trávy, kolébaná mírným větrem, objevil se blízký překvapivě reálný svět Země.

Grif Rift a Olla Dez využili zaoblení ochranného pole jako vnitřní stěnu obrazovky. Změnili zakřivení a vytvořili pod svahem kopce veliké jeviště.

Pro obyvatele planety bylo všechno neobvyklé. Tajná plavba na nízkých nafukovacích vorech po temném moři, svítící značky, které se náhle objevily na goniometrech pod vlivem neviditelného ultrafialového majáku, vylodění u pobřežních křovisek i výstup nahoru s orientací na rozmazanou zářící skvrnku jakési hvězdokupy. Pak bylo třeba najít dva nevysoké stromy, mezi nimiž byl vchod do kotliny, která v tuto chvíli byla pro všechny ostatní lidi místem zapovězeným. Zvláštní rozptýlené a ponuré světlo, vycházející z neviditelného zdroje, zalévalo dno kotliny rozbrázděné výmoly, kde se usazovali vzrušení návštěvníci.

Všechno se natolik lišilo od jednotvárného života na Jan- Jachu s otupující prací a primitivními zábavami, že se v improvizovaném hledišti vytvořila neobvykle vzrušená atmosféra.

Z neproniknutelné černi ochranného pole se náhle vynořil kruhový sál hvězdoletu, kde šest pozemšťanů přivítalo hosty v jejich rodném jazyce. Zpočátku připadali cizinci z dalekého světa Tormanťanům velice krásní, ale všichni úplně stejní. Muži vysocí, s rozhodnými rysy v masívních obličejích, vážní až drsní. Ženy s nápadně pravidelnými tahy, ideálně rovnými nosy, pevnými bradami, statné a hustovlasé. Teprve když si obyvatelé Jan-Jachu zvykli na celkové zvláštnosti pozemských hostí, začali rozeznávat jejich individuální rozdílnosti.

Někdo z astronautů — nejčastěji Olla Dez — vždy stručně vysvětlil téma stereofilmu a obraz hvězdoletu opět zmizel.

Před Tormanťany se vlnilo a šumělo neuvěřitelně průzračné moře s temně modrou vodou. Čisté pláže černého, růžového a rudého písku lákaly člověka, aby splynul s vodou a sluncem. Ale nádherné břehy zely téměř prázdnotou, na rozdíl od přelidněných koupališť na Tormansu. V určitých hodinách se objevovali lidé, plavali, potápěli se, a pak zase rychle mizeli a odjížděli v otevřených vagónech malých vlaků, uhánějících podél pobřeží.

Na fantazii obyvatel Jan-Jachu zapůsobila ohromujícím dojmem velkolepá Spirální Dráha. Detailní záběr obrovitého vlaku vzbuzoval v člověku nezvyklém na podobnou podívanou prvotní strach.

Tropické sady, rozložené na nedozírných prostranstvích, stejně jako nekonečné plochy pšeničných polí s klasy jako kukuřičné palice tak výrazně kontrastovaly s ubohými křovinatými zahradami a bobovými poli na Tormansu, že Grif Rift se rozhodl neukazovat déle štědrost rodné planety, aby hosty nezraňoval.

Automatické závody na výrobu umělého masa, mléka, másla, rostlinných žloutků i cukru jako by neměly žádný vztah k polím, sadům s ovocnými stromy i stádům domácích zvířat. Mělké průzračné číše radiačních lapačů pro výrobu bílkovin tvořily jenom nevelkou část ohromných podzemních zařízení, v nichž při stálých teplotách a tlacích cirkulovaly proudy aminokyselin. Široké věže závodů na cukr tajemně a přidušeně hučely, když jejich jímky nasávaly kolosální množství vzduchu a zbavovaly ho přebytečného kysličníku uhličitého, nakupeného v ovzduší za tisíce let nerozumného hospodaření. Nejkrásnější byly sněžně bílé kolonády továren na výrobu syntetického žloutku, svítící na okrajích cedrových lesů. Teprve když uviděli technický rozvoj potravinářské výroby, pochopili Tormanťané, proč je na Zemi tak málo mléčného skotu, proč tam neexistuje jatečný dobytek, drůbeží farmy a rybný průmysl.

„Když odpadla potřeba zabíjet kvůli potravě, učinilo lidstvo poslední krok na cestě od nutnosti ke skutečné svobodě člověka. Nebylo to však možné do té doby, než jsme se naučili z rostlinných bílkovin vyrábět živočišné. Místo krav máme továrny na umělé mléko a maso,“ vysvětlil Grif Rift.

„A vy jste došli k závěru, že nelze dospět k opravdu vysokému stupni kultury, dokud se zabíjejí zvířata pro spotřebu?“

„Ano!“

„Vždyť zvířat je zapotřebí pro vědecký výzkum.“

„Ne! Hledejte jiné cesty, ale netýrejte zvířata. Svět je nepředstavitelně složitý, a určitě se vám podaří objevit pravdu i jinými metodami.“

Lékaři a biologové planety Jan-Jachu si vyměnili nedůvěřivé pohledy. Ale znovu a znovu před nimi defilovaly nádherné vědecké ústavy, mnohakilometrové labyrinty paměťových strojů, v nichž byly uloženy informace a zprávy o celé planetě. Naplňovala se slova starověkého básníka, který přál člověku, aby byl „prostý jako vítr, nevyčerpatelný jako moře, s pamětí jako má Země“. A dnes paměť celé planety obsahuje nejen v1ast1ú život, ale i tisíce jiných obydlených světů Velikého Okruhu.

Mnohé inženýrské stavby pronikaly stále hlouběji do zemské kůry. Místo dolů, vyčerpaných už v dávných dobách, pracovaly samosytné hydrotermy, spojené s podpovrchovými uzavřenými proudy v oněch zemských vrstvách, kde vyvěrají juvenilní vody. Tytéž hydrotermální stoupající proudy se na povrchu využívaly v energetických a výhřevných zařízeních.

Tormanťané viděli školy, plné zdravých a veselých dětí, velkolepé slavnosti, na nichž všichni lidé vypadali stejně mladě a svěže. Společenská výchova obyvatele Jan-Jachu neudivila, mnohem spíš je překvapovalo, že nikde nebyly žádné stráže nebo lidé, kteří by měli moc nad ostatními a uchylovali se před okolním světem do chráněných paláců a sadů. Diváky udivovalo, že v žádném z pozemských měst neslyší hluk, hlasitou hudbu či hovor, rachotící a dýmající vozy. Ulice a cesty se podobaly tichým alejím, kde jeden člověk nesmí druhého vyrušovat. Hudba, zpěv, tanec a veselí, tu a tam rozpustilé hry na zemi, ve vodě nebo ve vzduchu, to všechno se odbývalo v místech k těmto účelům určených.

Lidé veselí se nemíchali mezi smutné, děti mezi dospělé.

A ještě další rys pozemského života vyvolal v divácích rozpaky a pochyby. Soukromá obydlí Pozemšťanů, zařízená velmi prostě, připadala obyvatelům Jan-Jachu poloprázdná a chudá.

„Proč bychom měli chtít ještě něco víc než to nejnutnější, když máme kdykoli k dispozici veškerý přepych veřejných místností a zařízení?“ odpovídala Olla Dez na nevyhnutelnou otázku.

A skutečně, obyvatelé Země pracovali, přemýšleli, odpočívali a veselili se v ohromných pohodlných budovách s nádherně zařízenými pokoji a sály uprostřed zahrad, v palácích a chrámech umění a věd.

„Naše společenská zařízení, parky a paláce jsou stále plné lidí a hluku,“ říkali Tormanťané. „Pro množství návštěvníků nelze je udržovat v patřičné čistotě, ani uchránit jejich výzdobu a pěkné zařízení. Proto se naše soukromé byty podobají pevnostem, kde se ukrýváme před vnějším světem a kam ukládáme všechno, co je pro nás obzvlášť cenné.“

„Je těžké naráz pochopit, čím je rozdíl způsoben,“ řekla Olla Dez. „Zřejmě máte rádi hluk, tlačenice a davy lidí.“

„Vůbec ne, to všechno nenávidíme, jako většina duševních pracovníků. Ale každé krásné místo, každý nově postavený palác oddechu je neodvratně hned nabitý lidmi.“

„Myslím, že jsem pochopil, oč jde,“ řekl Sol Sajin. „U vás množství obyvate1stva neodpovídá zdrojům, máte nedostatek společenských zařízení pro odpočinek a zábavu.“

„U vás jsou obě složky v souladu?“

„To je nejh1avnější úkol Rady Ekonomiky. Jen při vzájemné korelaci počtu obyvatel a reálných ekonomických možností lze pro vždy zajistit spokojený život a stabilizaci zásob na planetě.“

„Ale jak toho dosahujete? Regulací porodnosti?“

„Tím také, ovšem s předvídáním náhod, fluktuace úspěchů a neúspěchů, kosmických cyklů. To všechno má člověk vědět. Hlavním cílem všech věd je štěstí lidstva.“

„Z čeho se však utváří to vaše štěstí?“

„Z pohodlného, klidného a svobodného života na jedné straně a na straně druhé z nejpřísnější sebekázně, věčné nespokojenosti a touhy rozšířit hranice poznání i světa.“

„To si ovšem vzájemně odporuje!“

„Naopak, to je dialektická jednota, ve které spočívá vývoj!“

Podobné besedy doprovázely každou přehlídku stereofilmů, někdy se měnily v přednášky, jindy zas ve vzrušené polemiky. Tormanťané se psychologickou skladbou v ničem nelišili od Pozemšťanů. Jejich předhistorie byla společná.

Proto i současný pozemský život, třeba jen v obecných rysech, jim byl pochopitelný. Také umění Země obyvatelé Jan-Jachu snadno vnímali. S vědou už to bylo horší.

V chápání nejjemnějších struktur světa měli Pozemšťané veliký předstih.

Ještě obtížnější bylo pochopit stereofilmy z Velikého Okruhu. Podivné bytosti, někdy podobné lidem ze Země, nesrozumitelné jazyky, zvyky, zábavy, stavby, stroje.

Zdánlivě neobydlené planety kolem středu Galaxie, kde pod kilometrovými klenbami nehnutě stály nebo se zvolna otáčely průzračné disky, vysílající bledě modrou záři. V jiných světech se vyskytovaly hvězdám podobné tvary, vroubené tisíci oslnivých fialových koulí, jež na rozdíl od disků byly orientovány vertikálně. Tormanťané nakonec stejně nepochopili, jsou-li to stroje, v nichž se kondenzuje nějaký druh energie, nebo psychické vtělení myslících bytostí, které chtěly zůstat nepoznány i pro Účastníky Velikého Okruhu.

Zlověstně vyhlížely planety infračervených sluncí, obydlené rozumnou civilizací, jež se zapojila do Okruhu.

Zápisy byly pořízené před zavedením vlnových invertorů, vynalezených na planetě hvězdy Beta Poháru, jež umožňovaly vidět vesmír Šakti za každého osvětlení. Sotva rozeznatelné kontury gigantických budov, památníků i arkád se tajemně černaly pod hvězdami. Pohyb spousty bytostí vypadal hrozivě. Nepopsatelně krásná hudba se rozléhala ve tmě a neviditelné moře šplouchalo se stejným hexametrickým šuměním jako na Zemi nebo na planetě Jan-Jachu.

Olla Dez promítla i některé nedešifrované zápisy, jež přinesly paprskové hvězdolety z galaxií v Andromedě a z M-51 v Honících psech. Divoce rotující různobarevné spirály a pulzující kulovité tisícistěny jako by provrtávaly oceán husté tmy. Jen posádka Temného Plamene, která přešla po okraji propasti, tušila, že nerozluštěné obrazy mohou znamenat proniknutí v Tamas, v nedostupný a neviditelný antisvět obklopující náš vesmír.

Přenosy z dalekých a vzdálených světů, přes všechnu svou neobvyklost, Tormanťany příliš nezajímaly. Zato je bezmezně vzrušovaly stereofilmy o Pozemšťanech na cizích planetách, třeba na nedávno zabydlené planetě Zeleného Slunce v soustavě Achernara. Stejně tak vzněcovali jejich představivost nádherní rudí lidé z Epsilonu Tukana, s jehož planetou navázala Země pravidelné styky.

Jakmile paprskové hvězdolety začaly podnikat sto osmdesát parseků dlouhé lety na Epsilon Tukana a zpátky za sedmnáct dnů, rozmohla se na Zemi, hlavně mezi mládeží, epidemie zamilovanosti do rudých lidí z cizího světa.

Ukázalo se však, že manželství mezi Pozemšťany a rudými Tukanci zůstávají neplodná. Z toho vzniklo nemálo zklamání. Mohutné biologické Ústavy obou planet zaměřily veškeré úsilí na překonání neočekávané zábrany. Nikdo nepochyboval, že obtížný Úkol bude brzy vyřešen a že splynutí dvou dokonale stejných, ale původem rozdílných lidstev bude úplné. Tak se nekonečně prodlouží doba existence pozemského člověka jako druhu.

Lidé, kteří se přestěhovali na planetu Zeleného Slunce, žili tam už několik staletí, ale následkem sluneční radiace získali nafialovělou barvu pleti a na pohled se lišili od Pozemšťanů mnohem víc, než oni sami od obyvatel Jan- Jachu. Ale uspořádání života pionýrů pozemského lidstva se nijak nelišilo od poměrů v původní vlasti, a to přesvědčovalo Tormanťany o jejich vlastní sounáležitosti s mocnou Zemí. Přátelské a ohleduplné chování astronautů k hostům tuto naději ještě posilovalo. I když jim Pozemšťané připadali chladní a trochu cizí, Tormanťané si to vysvětlovali značným obapolným rozdílem zájmů a zálib.

Posluchačstvo v pusté stepi tvořili vzdělaní a rozumní DŽI, kteří velmi brzy poznali, že svazek mezi Zemí a Jan- Jachem by znamenal především krach oligarchického režimu, konec systému DŽI — KŽI s jeho filosofií předčasné smrti. Dosavadní společenská struktura nemohla vyvést planetu z jejího ubohého stavu, zároveň však zajišťovala nejvyšší privilegia vládnoucí špičce. Proto především u jejích příslušníků vyvolaly stereofilmy ze Země pocit nepřátelství a strachu. Pochopili, že pozemský život už svou samotnou existencí ohrožuje zřízení na Tormansu, protože vyvrací tvrzení o jediné správné cestě, zvolené vládci, a přivádí vniveč demagogickou propagandu apologetů Rady Čtyř.

Návštěva improvizovaného divadla v opuštěné krajině poblíž hvězdoletu, k němuž bylo zakázáno se i přibližovat, znamenala z hlediska vládců Jan-Jachu zločin proti státu a vyžadovala trest. Ale Tormanťané byli odhodláni ke všemu, jen když se mohli zúčastnit promítání stereofilmů z Temného Plamene. Přirozeně, že Pozemšťané žili v neustálých obavách o své diváky. Detektor biotoků pro rozeznávání lidí, nazvaný Solem Sajinem „disektor psychopodstaty“, nebyl ještě připraven k použití, protože se mohl dopouštět chyb v případech šikovné přetvářky.

Situaci zachránila Neja Cholli, která Solu Sajinovi při konstrukci disektoru pomáhala. Zpozorovala zvětšení zubce K v biotocích všech Tormanťanů, kteří si upřímně přejí informace o Zemi. Každá pochybnost, nedůvěra či skrytá záporná emoce vyvolala okamžitě pokles zubců K.

V průchodu mezi dvěma stromy sestrojili doplňkové pole, které propouštělo jen lidi se stanovenou úrovní impulsu K a všechny ostatní odvrhávalo. Tak získali Tormanťané dodatečnou záruku bezpečnosti.

Během tří týdnů uspořádala Olla Dez osmnáct představení pro několik tisíc obyvatel Jan-Jachu. Při jedné z posledních besed tormanťanský vědec s titulem „zmoudřelý had“ a s podivným jménem Čadmo Sonte Taztot vyslovil pochybnost o společném původu lidstva obou planet.

„Člověk Jan-Jachu je špatný už v samé podstatě,“ prohlásil vědec. „Tu získal od svých předků, vražedných, závistivých, lstivých, a tím i schopných přežít. Všechny snahy nejlepších lidí ztroskotaly o hradbu duševní brutality, strachu a nedůvěry. Jestliže pozemské lidstvo dospělo k tak vysoké úrovni, musí být jiného původu, s ušlechtilejšími psychickými dispozicemi.“

Olla Dez chvíli přemýšlela, a po dohodě s Grifem přinesla hvězdicovité krystaly s filmy o minulosti. Nebyly to dokumentární záznamy, spíše výlety do různých historických epoch, sestavené z archivních materiálů a muzejních kolekcí.

Překvapením oněměli Tormanťané uviděli strašlivá utrpení, prázdný a nudný život v přelidněných městech. Populace na Zemi v době Rozděleného Světa se nijak neomezovala, neboť jeden stát nad druhým chtěl získat vojenskou převahu. Na Tormansu, kde už válečné konflikty neexistovaly, neregulovala se porodnost proto, aby se dalo vybrat oněch pět procent lidí schopných studia, bez nichž by se stroj civilizace zastavil.

Někteří pozemští vědci, zoufalí ze stále narůstajícího nebezpečí zdeformovaného vývoje společnosti, žádali, aby se veškeré úsilí zaměřilo na technologii umělé potravy a syntetických výrobků. Předpokládali, že všechny svízele pramení z materiálního nedostatku. Viděli v tom souvislost s globálním vypleněním planety a připomínali, že člověk byl odjakživa lovec a sběratel, nikoli zemědělec.

— Našim pravnukům, psal jeden z nich, — budou naše obavy a starosti připadat jako ošklivý sen primitivních mozků. Musíme v sobě znovu odkrýt zapomenuté vlastnosti a obnovit naši Modrou Planetu v její pravé kráse.

V každém případě i nejhorlivější přívrženci úniku od skutečnosti začali uvažovat střízlivě, když Pozemšťané věnovali první obrovské částky na vstup do kosmu, když pochopili nesmírnou obtížnost mimozemských letů a složitou problematiku při osidlování mezihvězdných prostorů i mrtvých planet sluneční soustavy. Tehdy se znovu obrátili k Zemi, a když si uvědomili, že musí být ještě dlouhý čas domovem pro pozemské lidstvo, vzpamatovali se a stačili ji ještě zachránit před zničením.

„Veliký Hade!“ zvolal Cadmo Sonte Taztot. „My jsme v úplně podobné situaci. Ale jak jste se s tím vyrovnali?“

„Těžkou a složitou cestou, kterou mohl zvládnout jen kolektivní rozum celé planety,“ odpověděl Sol Sajin. „Nikoli organizováním veřejného mínění shora, ale otevřeným projednáváním všech záležitostí a uznáním pravdy na základě pochopení a správných informací. Při velikém počtu obyvatelstva to bylo možné teprve po vynálezu komputerů.

S jejich pomocí jsme lidi pečlivě roztřídili. Skutečný boj za zdravé potomstvo a nepokřivené vnímání světa nastal tehdy, když jsme povolání lékařů a učitelů nadřadili všem ostatním profesím na Zemi. Zavedli jsme dialektickou výchovu. Na jedné straně přísně ukázněnou a kolektivní, na druhé pak laskavou, individuální. Lidé pochopili, že z dosažené úrovně výchovy, poznání a zdraví nelze sestoupit ani o stupínek níž, ať se děje cokoli. Jen vzhůru, dál, kupředu, i za cenu vážných hmotných omezení.“

„Ale vždyť na Jan-Jachu máme taky komputery, a už dost dávno! Říkáme jim, dračí kruhy’,“ namítl nespokojeně „zmoudřelý had“.

„Myslím, že vím, v čem to vězí,“ ozval se Sol Sajin.

„Na Zemi existovala spousta národů, několik velikých kultur a různé sociální systémy. Ty pak vzájemným prolínáním nebo přímým bojem zabránily, aby se vytvořila monokultura a celosvětový stát, dokud se nepozvedlo společenské vědomí a technika nezajistila lidstvu přístroje, které jsou nezbytné k zachování spravedlnosti a kolektivnosti.“

Po besedě inženýr Tael požádal Fai Rodis o mimořádnou schůzku.

V té době Eviza Tanet zjistila, že organismy astronautů si vytvořily již dostatečné množství protilátek, aby získaly imunitu. Dovolila odložit skafandry. Jásající astronauti byli okamžitě ochotní shodit protivný krunýř. Fai si vzala Gena Atala stranou:

„Tivisa a Tor oznámili na Temný Plamen, že skončili prohlídku institutů a přírodních rezervací. Teď chtějí prozkoumat opuštěná města a zachované pralesy v zóně Zrcadlového moře. Vedoucí činitelé varují před jakýmsi nebezpečím, nicméně je nutné, abychom se obeznámili s chráněnými oblastmi na planetě.“

„Rozumím. Ve třech není nebezpečí tak hrozné. Kdy mám letět?“

„Zítra. Tivisa a Tor se rozhodli nesvlékat skafandry.“

„Já ho ale svléknu.“

„Když vaši dva spolucestující budou v kovu, a vy nikoli, nenaruší to celistvost skupiny? Budete zranitelnějším článkem…“

„Máte pravdu, budu musit ještě nějaký čas vydržet v krunýři.“

Gen Atal pohlédl na Evizu. Ta odpověděla chápavým přikývnutím, ale inženýr kosmické ochrany neviděl v jejích topasových tygřích očích odpověď, na niž čekal. Obrátil se k Rodis a smutně oznámil, že si jde připravit svého robota.

Fai se vyčítavě podívala na Evizu, sotva Gen Atal zmizel za dveřmi. Eviza se rozesmála, pohodila hlavou s temně rusou hřívou a Rodis litovala, že ji Gen právě v tomto okamžiku nevidí.

„Strašně nerada mu působím bolest, ale co si mám počít?“

řekla Eviza. „Pojďme. Už jsem úplně odvykla pocitu vlastní pokožky. Připadá mi, že jsem vyrostla v šupinách jako tormanský had.“

Inženýr Chonteelo Tollo Frael čekal na Fai Rodis v malé zahradě, kde se poprvé dozvěděl tajemství vlastní planety.

Fai mu vyšla vstříc lehkým a pružným krokem, v krátkých domácích šatech, jaké se nosily na Zemi. Pevný živůtek hluboko odhaloval ramena a široká sukénka, stažená v pase černou stuhou, spadala ve volných záhybech do poloviny stehen. Ruce i nohy byly stejnoměrně opálené a jejich rudohnědý odstín pěkně harmonoval se zlatistou barvou šatů. Velitelka expedice ztratila v novém obleku část své vznešenosti, vypadala mladší, a podle Tormanťanova názoru ještě krásnější. Fai už byla zvyklá, že bezvýznamné změny zevnějšku či chování vyvolávají v obyvatelích Jan- Jachu nezaslouženě silný dojem, a pospíšila inženýrovi na pomoc.

„Stalo se něco?“ zeptala se s úsměvem a dodala: „Stávám se pravou ženou Jan-Jachu, když tak často myslím na nebezpečí.“

„Nebezpečí nehrozí. Ale potřebuji vaši radu.“ Inženýr se ohlédl.

Fai stiskla tlačítko na signalizačním náramku. Ozval se lehký cupot a v zahradě se objevila poslušná devítinožka jejíž kupole zářila stejnou havraní černí jako skafandr její velitelky. Rodis ukryla inženýra i sebe v ochranném poli.

„Viděl jsem se s přáteli. Donutili mě, abych vás vyhledal.

Po zhlédnutí filmů o vaší… o naší historii přemýšlejí všichni jen o tom, jak učinit zdejší život podobný pozemskému.

Dřív než od nás odletíte na vzdálenou Zemi, musíte nám tu nechat zbraně.“

„Zbraně bez vědění způsobí jenom škodu. Když nemáte před sebou jiný, zdůvodněný a prověřený cíl, vytvoříte jen dočasnou anarchii, po níž nastoupí ještě horší tyranie.“

„Co tedy dělat?“

„Podle dialektických zákonů protikladnosti je železná pevnost oligarchického režimu zároveň velice křehká. Je třeba jen poznat její uzlové spoje, systematicky je zasahovat a celá stavba se rozsype přes zdánlivou jednolitost, protože zdola až nahoru ji udržuje pouze strach. To znamená, že potřebujete docela málo odvážných, statečných a chytrých mužů, abyste rozbořili oligarchii, ale velice mnoho obyčejných slušných lidí, abyste vytvořili opravdovou společnost.“

Inženýr Tael stál před Rodis bez hnutí. Jeho tvář dostávala stále zřetelněji obvyklý výraz rozpačitého dítěte. Fai cítila, že musí Tormanťanovi a jeho druhům dodat odvahu podepřít jejich netrénovanou psychiku.

„Potřebujete patrně určitý druh zbraně, nutný pro vymýcení špehounství udavačství a násilí. Je to pulzační inhibitor krátké paměti. Na hvězdoletu jich sestrojí několik desítek, ale nesmíte je dát do oběhu dřív, než je rozmnožíte na několik set tisíc exemplářů.“

„Nechápu účel té zbraně,“ řekl inženýr unaveně.

,Víte, že existují dva druhy paměti? Řídí se v mozku různými systémy molekulárních mechanismů. Zbavíte-li člověka dlouhé paměti, uděláte z něho idiota. Když mu ale odejmete krátkou paměť, to znamená všechny nedávno nabyté informace a zafixované psychomodely, zneškodníte i nejnebezpečnějšího nepřítele, aniž mu vezmete možnost, aby se vrátil k jakékoli činnosti.“

„Třeba i k předešlé?“

„Třeba. Ale bude muset začít úplně znovu, stejně jako jeho učitelé.“

„To je velkolepé. Má-li zbraň nadto malé rozměry…“

„Úplně miniaturní, stěží větší než ozdoby, které lidé kdysi nosili na prstech. A přidejte k ní ještě droboučký disektor pro rozpoznávání lidské psychiky.“

Tael prudce uchopil Faiinu ruku, klesl na kolena a přitiskl rty na konečky jejích prstů. Pozemšťanka se zachvěla a zároveň pocítila, že toto gesto archaického zbožňování jí není zdaleka tak nepříjemné, jak by si dříve myslila.