Hodina Byka

KAPITOLA XI Masky v podzemí

Fai Rodis neměla příležitost uvidět vládce před svým odjezdem do Památníku Historie. Vyhnul se audienci na rozloučenou.

Vysoký, hubený „hadonoš“, který dělal prostředníka mezi předsedou Rady Čtyř a Fai, vysvětlil velitelce expedice, že „Veliký“ je krajně zaneprázdněn státními záležitostmi. Neodkladná práce v souvislosti s událostmi předešlého týdne by Rodis docela pobavila, kdyby neměla starost o přátele ve městě. Než opustila Coamský palác, stačila alespoň instalovat mikrovysílač souřadnic.

Nové obydlí, přes pochmurnost architektury a celkovou zpustlost, připadalo Fai útulnější než vládní sídlo v zahradách Coamu, i když si nezasloužilo svůj pyšný název Památník Historie. Byl to pravděpodobně starý chrám, postaveny kdysi na počest Všemocného Času. Nešlo o božstvo, spíš symbol, uctívaný zastara nereligiózními Tormanťany.

Chrám Času, tvořilo šest dlouhých budov z velkých tmavomodrých kvádrů. Domy stály paralelně a byly dva metry nad zemí spojeny otevřenou galérií, vroubenou balustrádou z propletených hadů. Průčelí každé ze šesti budov spočívalo na vřetenovitých sloupech z hrubé litiny. Zpustlý sad se zakrnělými stromy a křovinami rostl mezi chrámem a vysokou rudou zdí, po jejímž hřebeni se čas od času procházeli „fialoví“ strážci s nálevkovitými zbraněmi na hrudi.

Suchá půda, přes den vyhřátá, vydechovala v noci teplo s příchutí prachu.

Uvnitř budovy nebylo nic kromě knižních svazků.

Uprostřed každého sálu stály vysoké desky z šedého a rudého zrnitého kamene, pokryté složitými kresbami starobylých nápisů. Před deskami byly rozmístěny kamenné schrány pro přinesené dary.

Boční přístavky v horních podlažích byly zastavěny skříněmi a policemi plnými knih. U volných stěn mezi okny se kupily haldy polozetlelých rukopisů, novin, reprodukcí nebo grafik. Podobná podívaná nebyla pro Fai ničím novým, protože na planetě Jan-J ach neexistovaly speciálně vystavěné památníky či knihovny. Spokojovali se zde jakžtakž přizpůsobenými prázdnými budovami ze starých dob.

Neměli tu ani opravdová muzea s rozsáhlými expozicemi, speciálně sestrojenými optickými diorámami se zvláštním osvětlením, nebo ochranným zařízením proti prachu a tepelným změnám.

V horních poschodích se zachovaly nesčetné pokoje a komůrky s neznámým určením, úzké chodby, vratké balkony a prostory v podkroví.

Když „hadonoš“ vedl Rodis, aby si vybrala svůj příbytek Tael, který pozemskou „vládkyni“ ustavičně doprovázel, stačil jí pošeptat, aby trvala na páté budově od brány.

„Hadonoš“ měl radost, čekal, že Fai bude chtít bydlit poblíž vchodu, ale přece jen se z bázlivé opatrnosti zeptal, proč se jí zalíbil právě pátý chrám.

„Budova je zachovalejší než ostatní,“ odpověděla Rodis bez rozmýšlení, „a kromě toho na odpočívadle schodiště je pozoruhodný had.“

„Skutečně, skutečně!!’ souhlasil „hadonoš“.

Fai Rodis nelhala. Skulptura hada v pátém chrámu se opravdu lišila od dvou typů sochařských děl uplatňovaných na celé planetě. Obvykle tu zobrazovali hada, jak se zvedá ze širokých závitů ve výhružném postoji pozemské kobry.

Nebo stál na špičce ocasu jako vzhůru vymrštěné péro, s lebkou mířící k obloze. Obě pozice vyjadřovaly zlobu a bojovou pohotovost.

V pátém chrámu vytvořil neznámý sochař obrovitého litinového hada v póze zoufalství. Nesymetrické závity jeho těla se doslova křivily v křečích, vrchní část lebky byla trpitelsky zvrácena dozadu, čelisti úzké tlamy rozevřeny v němém výkřiku. Had, stejně jako lidé, cítil své zajetí a snažil se mu uniknout. Tvůrce díla tu nesporně předjal koncepci inferna.

Byt, který Fai dostala, byl v mezaninu a skládal se ze dvou narychlo uklizených malých pokojů, načichlých prachem a starými papíry. Původně si chtěla vybrat dvě poměrně útulné čtvercové místnosti, spojené balkónem obráceným k horám. Ale znovu Tael našel příhodný okamžik a poradil jí, aby se ubytovala ve dvou asymetrických komůrkách, blízko čelní strany ostře zahnuté střechy. Veškeré Fainy svršky sestávaly jen z robota a brašny se zásobními bateriemi. „Hadonoš“ přikázal „fialovým“, aby rozestavili nábytek. Než se odporoučel, prohlásil, že velitelku Pozemšťanů občas navštíví a přesvědčí se, jak je spokojena s bytem a obsluhou.

„Veliký a moudrý,“ uklonil se hadonoš po svém zvyku, „mi přikázal, abych vás upozornil, že z bezpečnostních důvodů se nesmíte z Památníku vzdalovat. Zde mohou stráže snadno odrazit každý útok. Na ulicích města číhá všude nebezpečí, a vládce“ — znovu úklona — „je přesvědčen, že osobní ochranu odmítnete.“

„Odmítnu!“

„Veliký Čojo Čagas všechno předvídal! Ale teď už jdu.

K pomoci vám tu jako dříve zůstane inženýr Chonteelo Tollo Frael.“

„Hadonoš“ přezíravě kývl hlavou k inženýrovi a odešel.

Dřevěná podlaha a schodiště zaskřípěly pod jeho těžkými kroky. Pak se ve starém chrámu rozhostilo ticho.

Tael, stojící dosud mlčky a s nepřítomným pohledem, najednou ožil. Posunkem vyzval Rodis, aby nemluvila, vytáhl tabulku pro zápisy, načrtl několik znaků a podal Fai.

Ta četla: — Může devítinožka sloužit jako detektor pro elektronická zařízení a chemické jedy? — Fai souhlasně kývla a zapnula robota. Devítinožka vysunula blikající nazelenalou svítilnu, jejíž paprsek oběhl oba pokoje, aniž změnil světlo. Zato černá kulička s úhloměrným odečítačem okamžitě pohnula tykadly a zaměřila v prvním pokoji dvě místa, v druhém dokonce čtyři. Tael podle jejich údajů objevil v nábytku, ve skříni i v okenním výklenku šest krabiček z tmavého dřeva. Nato Rodis podle inženýrova návodu probila každou skříňku ničivým ultrazvukem. Operace trvala, všehovšudy několik minut. Tael ulehčeně vydechl a požádal Fai, aby zapojila ochranné pole.

„Teď můžeme hovořit volně,“ řekl a usadil se na pohovce.

„K čemu tolik opatrnosti?“ usmála se Rodis. Ať poslouchají a zapisují.“

„V žádném případě!“ zvolal inženýr slavnostně. Hned všechno pochopíte. Tím, že pro vás vybral osamělé místo, učinil Čagas první velkou chybu. Ve velmi starých chrámech existují labyrinty tajných prostor, na něž se v průběhu doby, zapomnělo a kterých vládci nevědí, protože prozíraví výzkumníci, historikové a architekti dokázali uchovat tajemství pro nás, DŽI. Ve dvou podobných stavbách v Zrcadlové Věži na Zadní polokouli a v Báni Bílých Pláství v hlavním městě se právě rozmnožují disektory psychologické analýzy a inhibitory krátké paměti… Zdejší Chrám Času byl prozkoumán teprve nedávno. Mému příteli, architektu pro obnovu starých budov, se docela náhodou podařilo najít staré plány. Tady jste úplně volná. Můžete kdykoli, před nosem fialových, opustit Památník anebo se tu setkat s kým se vám zachce.“

„Druhá možnost je důležitější,“ řekla Rodis radostně „je to záruka bezpečnosti pro lidi, kteří mě navštíví. Do města teď chodit nepotřebuji. Hlídají mě a mohla bych někoho přivést do neštěstí. Ale jinak mohu přejít kolem fialových strážců, kdykoli budu chtít.“

„Opravdu?“ vzkřikl Tael užasle a s nábožnou úctou „Jak je to možné?“.

„Uvidíte,“ slíbila Rodis. „Ale jak si prohlédneme plány?“

„Zítra přivedu architekta, ale teď vám ukážu podzemní chodbu. A pak musím odejít, abych nevzbudil podezření, že s vámi zůstávám příliš dlouho beze svědků… Tak do toho!“ Inženýr přešel do zadního pokoje, určeného za ložnici, poklekl u silné zdi, uchopil Fainu nohu a postavil ji špičkou proti neznatelné jamce u podlahy. Pak mírně postrčil její patu a přinutil tak Rodis, aby stiskla tajný uzávěr.

Mocná péra odsunula na stranu úzkou a tlustou desku. Ze štěrbiny zavanul zatuchlý vzduch podzemí. Inženýr vstoupil do černého průchodu a zval Fai, aby ho následovala. Za stěnou rozsvítil lucernu a ukázal na zrezivělou páku, jejímž otočením se vchod uzavíral.

„Sem je možno jen vstoupit, ale vrátit se musíme jinou cestou. Tenkrát ještě neexistovala automatika, ale stejně by se za tolik staletí neuchovala,“ řekl Tael.

Sestoupili po úzkém kamenném schodišti v hloubi zdi, dvakrát změnili směr a začali opět vystupovat. Na posledním stupni trčela ve zdi zahnutá rukojeť. Rodis ji stiskla a bezděky přimhouřila oči před světlem. Ocitla se ve své ložnici, jenže z druhé strany.

Tael vyskočil, zachytil se konce římsy nad oknem a celou vahou se na ní zhoupnul. Průchod ve stěně se uzavřel.

„Kdyby kdokoli náhodou otočil rukojetí, stěna zůstane stejně zavřená.“ Tormanťan zářil jako chlapec, který objevil poklad.

„Zítra v tuto dobu na vás budeme čekat za stěnou. Kdyby se vyskytla jakákoli překážka, dejte signál ultrazvukem devítinožky. Jídlo vám budou nosit z Coamského paláce.

Nejezte zde nic, budeme vás živit sami. Vím, že nejste náročná, a nepochybuji, že vám naše strava bude docela chutnat. Dnes ale se musíte postit.“

Fai se jenom usmála.

„Teď se s vámi rozloučím,“ řekl Tael, vzal Fainu ruku a chystal se ji pozvednout ke rtům. Od doby, kdy mu „darovala smrt“, dovolovala mu Rodis tento projev něžnosti a někdy ho sama líbala na čelo. Ale dnes lehce vyvinula svou ruku a řekla:

„Půjdu s vámi.“

„Cože? Proč? A co fialoví?“

Fai se znovu usmála. Sestoupila k soše hada a vyšla na otevřený ochoz pod nočním nebem, na němž zářilo jen málo hvězd.

„Fialoví“ s despektem pozdravili Taela, ale Rodis nezpozorovali.

U hlavní brány stálo několik „fialových“ s velitelem v čele. Aby učinil zadost formalitě, žádal strážce na Taelovi kartičku, ale neviděl Pozemšťanku, která šla vedle.

Konečně Rodis a Tael vyšli na náměstí k pomníku Všemocného Času. Fai ho viděla předtím jen letmo, a teď tedy si ho chtěla prohlédnout. Čtyři vysoké svítilny vrhaly na pomník mrtvolný svit rtuťové barvy.

„Jak se ale dostanete zpátky?“ zneklidněl Tael.

„Stejně, jak jsem přišla.“

„Masová hypnóza!“ dovtípil se inženýr. „U nás ji používají při všeobecném pokání. Biologové sestrojili speciální aparát v podobě hada. Funguje na podkladě hudby, rytmických pohybů a světelné hypnózy.“

„U nás na Zemi je mnoho lidí, kteří tyto schopnosti mají vrozené. Posilují je speciálním tréninkem a věnují se pak obvykle medicíně. Já jsem se však lékařkou nestala. Ale nadání, které pro historičku zůstává bez užitku, mi teď nečekaně posloužilo…“

V dálce se ozvaly čísi kroky. Inženýr zmizel za podstavcem, zatímco Rodis obcházela starobylý pomník a snažila se vcítit do myšlení obyvatel Jan-Jachu žijících před tisíci lety. Čtyři gigantické mužské postavy, z nichž každá byla otočena tváři na jinou světovou stranu, byly spojeny v jedinou. — Všemocnému Času, — přečetla Fai ohromné zlaté znaky na oblém piedestalu. Čelem k volnému prostranství, kde se sbíhaly úzké ulice vystupující z nižší části města, stál rozkročen kamenný obr s neúčastným obličejem bez jakéhokoli výrazu. Oběma rukama svíral široký štít, přes jehož hoření okraj se přehýbal had tormanské odrůdy s lebkou po obou stranách zploštělou. Z rozevřených čelistí trčely ohromné jedové zuby. — Kdo poruší hrob Času, bude uštknut probuzeným hadem, — hlásal nápis. Z pravé strany měl Čas jinou tvářnost. Úsměvem zakrýval utajované poznání zla a pod vztaženou paží mu procházela dlouhá řada bezvýrazných lidí, vynořujících se z podnoží. Zády k prvnímu obru stál stejný gigant s rozšklebenými širokými ústy a roztaženým chřípím zploštělého nosu. Tlustým kyjem pobitým hřeby bušil do postav, které ovíjely třetí výseč podstavce. Lidé se krčili, zakrývali si před ranami obličeje i hlavy, padali na kolena a svíjeli se, zející ústa ztuhlá v němých výkřicích utrpení. Tam, kam kyj nemohl dosáhnout, ztrácel se celý zástup v propasti, přikryté sotva viditelnou mřížkou.

Čtvrtá strana pomníku, obrácená k oceánu, byla vroubena cestičkou ze skla stejné barvy jako sousoší. Poslední velikánovu tvář ozařoval smutný úsměv, plný útěchy a zvláštního triumfu. S laskavou opatrností se skláněl k davu mladých mužů a žen se silnými a krásnými těly. Všichni se snažili dosáhnout k obru. Zdálo se, že jeho dlaň hladí les vztažených rukou a jako široká převrácená číše se vznáší nad tvářemi, vzhlížejícími k němu s nadějí a radostí.

Tichá a soustředěná se vrátila Rodis do svého příbytku, odděleného od celého světa, spojila se pomocí devítinožky s Evizou a vylíčila ji, jak se zařídila v novém bydlišti. Eviza ji přepojila i na Vira Norina a Fai se uklidnila, že její vyhnanství nemá neblahé následky pro astronauty ve městě.

Zřejmě byla nespokojenost Čojo Čagase namířena jen proti ní.

V dané chvíli neměla Rodis nikoho dražšího než Čedi, Evizu a Vira ztracené v obrovském hlavním městě. O Čedi měla Fai největší starost. Žila mezi nejprimitivnější a nejneukázněnější části obyvatelstva a nemohla předvídat všechny motivy v jednání podobných lidi. Ale Eviza ji ujistila, že Čedi se má výborně a nasbírala spoustu zajímavých pozorování. Fai tedy usnula klidně na novém místě přes vytrvalý praskot dřevěných trámů a podlahových prken. V neprostupné tmě zářilo jenom nepatrné světélko robota, který by okamžitě spustil pop1ach, kdyby se objevil nezvaný host nebo nastala změna v chemickém složení vzduchu…

Ve stanovenou dobu se Rodis oblékla po tormanťansku do širokých kalhot, blůzy z hladké černé látky a pevných střevíců. Místo lampičky si nasadila čelenku, která se ve tmě automaticky rozsvěcovala, a špičkou nohy stiskla jamku ve stěně. Dřív než vstoupila do otvoru, nařídila robota v prvním pokoji na samočinné zapojení pole. Když tak zabezpečila svůj byt, zavřela za sebou desku ve zdi.

Na konci prvního schodiště ji očekával Tael s architektem.

Seznámení začalo jako obvykle dlouhým pohledem a trhanými, skoro bezděčně pronášenými slovy. A nebylo divu, že malému nesmělému architektovi, zvyklému na nezdvořilost hodnostářů a hrubost okolí, připadala Fai, sestupující po schodech v záři diadému, jako bohyně. Tael se jen usmál při vzpomínce na vlastní otřes, když poprvé Rodis uviděl. Klikatý sestup je přivedl do chodby, která kruhem arkád obklopovala ústřední sál s nízkou klenbou. V prostorách mezi arkádami se ukrývaly kamenné lavice.

Taelův přítel vedl své společníky k oblouku, kde stál úplně nový stůl a masívní cylindr se zdvojenou zářivkou.

Rozsvítil. Silné narudlé světlo ozářilo podzemí. Architekt kousek odstoupil a s úklonou se představil:

„Gach Du-Den, čili Gachden.“

Rozestřel souborný nákres podzemí v Chrámu Času, a Rodis byla ohromena jeho rozměry. Dvě vrstvy podzemních průchodů a chodeb se rozvětvovaly do všech stran a vyúsťovaly šesti dlouhými rameny za hranice zahrady i rudé zdi.

„Právě tahle chodba vede pod sochu Času,“ vysvětloval architekt, „ale nechali jsme ji zavřenou, protože je tam příliš frekventované místo. Chodba číslo pět nalevo od ní patří k nejvhodnějším. Končí ve starém pavilónu, kde jsou teď transformátory vysokého napětí a my, DŽI, máme sem volný přístup. Ještě lepší je však čtyřka, pohroužená do skalní stěny na svahu vystupujícím k horám. Na výběžku tam stojí stará chemická laboratoř Zeta Uga. Ze sklepa pod laboratoří sestupuje kolmá šachta, dostupná všem, kdo jsou zasvěceni do tajemství chrámu. Ostatní chodby ústí do otevřených míst a při častém používání mohou být objeveny.

Ale pro případný útěk se hodí.“

„Zet Ug je jeden z členů Rady Čtyř?“ zeptala se Rodis.

„Nevěděla jsem, že je vědcem v oboru chemie.“

„Není vůbec žádným vědcem!“ rozesmál se architekt.

„U nás jakýkoliv ústav, divadlo nebo závod mohou nést jména Velikých, kteří nemají vztah ani k vědě, ani k umění, prostě k ničemu kromě moci.“

„Je to obvyklý mrav,“ potvrdil Tael, jako by se omlouval.

„A mohu přijímat návštěvy zde v sále?“ Fai se rozhlédla prostorným podzemím.

„Napadá mě, že při útoku by nás tu mohli snadno obklíčit.

Pojďme do Svatyně Tří Kroků, to je o podlaží níž.“

Podzemí spodního patra bylo prostornější. Leckde se zachoval nábytek z černého dřeva nebo z vylehčené litiny, jež se na planetě při nedostatku čistých kovů hojně používala.

Na předmětech ležel jemný prach. Pečlivě hlazené stěny pokrývala tvrdá sklovitá vrstva. Pod ní se uchovaly fresky, mistrovsky zhotovené na lesklém černém podkladě ve dvou oblíbených barvách Tormansu, jasně červené a kanárkově žluté. Kombinace barev působila křiklavě, ale zároveň dodávala kresbám prvotní divokost a sílu. Rodis bezděky zpomalila krok a nadšeně si prohlížela díla starověkých mistrů Jan-Jachu. Tael a Gachden nevěnovali nástěnným malbám sebemenší pozornost.

Pokud Fai mohla soudit, zobrazovaly fresky neodvratné spění člověka ke smrti podle neúprosného běhu času.

Na pravé straně galérie životní pocity pomalu narůstaly od bezstarostných dětských her až do věku zkušené zralosti a uhasínaly ve stáří, ve výbuchu zoufalství, po němž následoval ostrý zlom smrti. Byl vyjádřen kolmou čarou, která přetínala vše, co se k ní přiblížilo. Za vyznačenou hranicí byla jen tma. Zvlášť výrazně byl na černém pozadí před linií vykreslen hlouček lidí s těly zakrnělými nebo znetvořenými nemocí. V těsném chumlu si všichni vzájemně překáželi, vzpírali se, ale sotva se někdo z nich dotkl osudového znamení, jako uťaté v černé prázdnotě mizely hlavy, ruce, těla…

I stěna po levé straně byla černá, místo fresek však vystupovaly ze sklovitého materiálu pohádkově reálné basreliéfy.

Umělci tu zobrazili prudký přechod od zasněného jinošství k mládí charakterizovanému narůstáním sexuálních citů. Jako by se celý svět soustředil do rytmu tančících mladých těl, zmítaných v šíleném víru erotiky.

Rudí muži a svítivě žluté ženy se proplétali v důmyslných pozicích. Přesto však těmto výjevům, chyběla božská důstojnost erotických skulptur starověké Indie i démonická hloubka, jakou měly tantrické fresky v Tibetu nebo satanistické obrazy v Íránu.

Zrcadlově lesklá čerň nepřetínala průvod postav teprve v úpadku životních sil, nýbrž v okamžiku nejprudšího vzkypění citů. Byla tu v protikladu k pravé straně vyjádřena koncepce předčasné smrti.

Myšlenka na rychlé střídání generací s výběrem nejnadanějších jedinců, kteří by zajišťovali technický pokrok, vznikla na Tormansu zřejmě už dávno. Současné obyvatelstvo planety sklízelo jen plody idejí zasetých před tisíci lety. Z katastrofy přelidněnosti vznikla nakonec filosofie.

Černá galérie se rozšířila. Nad hlavami Pozemšťanky a jejích dvou průvodců se vznášely obludné masky, hrubě a pestře pomalované. Ohromná rozevřená ústa, zkřivená jízlivými úsměšky, cenila nelidským způsobem ostré zuby, podivuhodně živé oči se zlomyslně mhouřily. Pod odporně pitvornými obličeji se táhla řada jiných masek s přirozenými rozměry lidských tváří, v nichž byla vepsána beznaděj a melancholie. Duševní úpadek byl vyjádřen tak reálně, že vyvolal v Rodis tísnivý pocit, který nemohla překonat.

Masky byly vždycky indikátory psychologických životních obtíží, jež nutily člověka i společnost, aby skrývali svou pravou tvář. Alegorie se tu zdála prostá až do krajnosti ale grandiózním záměrem a úrovní realizace si masky nezadaly s freskami v černé galérii. Rodis řekla svůj názor architektovi.

Ten vyloženě ožil a požádal ji, aby chvíli posečkala.

Pak spolu s Taelem přinesli vysokou lavici a sňali z háčků nestvůrné škrabošky, duté, slepené z lehkého materiálu.

Masky totiž přikrývaly vlys, táhnoucí se po celé délce síně, s velkolepými skulpturami krásných mladých lidí.

Měli mužné ušlechtilé tváře a jejich nahá těla nejevila ani stud ani živočišný sex jako postavy z černé galérie.

„Proč je překryli těmi pitvornými grimasami? A kdy?“

zeptala se Fai.

„V době, kdy byla ustavena celoplanetární moc,“ odpověděl Gachden, „aby zničili poslední duchovní oporu člověka.

Ti, kdo sem odedávna chodili, pozorovali skulptury, přemýšleli o nich a začínali se mentálně podobat lidem z minulosti, přejímali jejich sílu, moudrost a logiku. Získávali odvahu, sny a vůli, tedy vlastnosti, které vládci netrpí.

Proto byly vlysy zakryty maskami ze Století Hladu a Vražd… Taele, dáme je znovu na místo!“

„Není třeba. Ať ti, kdo k nám přijdou, uvidí nejen duté přízraky, ale i skutečný život Jan-Jachu.“

Architekt je zavedl do čtvercového sálu, v jehož rozích se masky křečovitě nutily do cynického smíchu. U stěny proti vchodu se zvedaly tři široké stupně a na každém z nich stály dvě řady kamenných lavic. Ve zdi byl výklenek s dlouhým stolem.

„Svatyně Tří Kroků,“ řekl architekt. „Navrhuji, aby se schůzky konaly zde.“ „Místo je příhodné,“ souhlasil Tael a pohlédl na Rodis.

„To musíte rozhodnout vy, kteří znáte život na Jan- Jachu. Mne zajímá jen svatyně. Proč Tří Kroků?“

„Myslíte, že je to důležité?“ zeptal se architekt.

„Ano. Tuším, oč jde, ale potřebuji důkazy. Má to pro mě zásadní důležitost, abych hlouběji pochopila minulost duchovního života na vaší planetě.“

„Dobrá. Zjistím to,“ slíbil Gachden. „Ale teď odejdu.

Musím připravit místnost i průvodce.“

Architekt zmizel ve tmě, ani nerozsvítil. Fai se rozhodla, že podle jeho příkladu také nepoužije svůj infralokátor.

Řekla o tom Taelovi, ten ale namítl:

„Jaký to má význam, jdete-li se světlem nebo bez světla, když můžete přinutit lidi, aby vás nezpozorovali?“ „A přivést za sebou nepřátele, které přehlédnu, protože se budou skrývat někde v postranním průchodu?“

„Já se určitě nikdy nenaučím myslit jako Pozemšťané.

Mezi vámi a námi je diametrální rozdíl,“ řekl Tael trpce.

„Ale ne tak důležitý,“ usmála se Rodis. „Pojďte se mnou počítat kroky a zatáčky. Nebo také musíte odejít?“

„Ne. Chci zavést signalizační zařízení k vašim pokojům.“

Nějakou dobu šli mlčky. Rodis pomáhala inženýrovi upevňovat tenoučký drát.

„Chtějí se s vámi setkat Šedí Andělé,“ řekl Tael.

„Andělé! A ke všemu šedí?“

„Je to prastará tajná společnost. Myslili jsme, že přerušili svou činnost už ve Století Rozkvětu. Zatím však existovali, ale nejednali. Teď, jak říkají, váš disektor psychologické analýzy je přivádí zase k životu. Musí prý se s vámi sejít.“

„Svatyně Tři Kroků a Šedí Andělé,“ řekla Fai zamyšleně.

„Podivné. Copak to všechno bylo i tady?“

„A co vlastně?“

„Řeknu vám to později, až Gachden získá zprávy o Třech Krocích a já se uvidím s Šedými Anděly.“

Zbytek dne Rodis přemýšlela, jak postupovat dál. Už osmnáct dnů její kolegové zkoumají každodenní život ve Středu Moudrosti. Ještě nějaký čas, a jejich mise skončí.

Kromě Vira Norina a jí samotné. Pro astronavigátora není tak jednoduché vyznat se v intelektuálním výkvětu tormanťanské společnosti. A ona, Rodis, musí ještě napnout vlákna mezi rozdělenými vrstvami obyvatelstva na Jan-Jachu. Mezi lidmi mnohokrát oklamanými v průběhu dějin, popletenými intrikami politické propagandy, unavenými nudným a bezúčelným životem. Bez cíle nemůže existovat uvědomělý boj. Zde se nejvýznamnější slova a nejlákavější ideje proměnily v prázdná zaklínadla bez jakékoli síly. Cesta k budoucnosti se rozdělila na tisíc drobných pěšinek. Ani jedna z nich nevzbuzuje důvěru. Všechny základy společnosti i zcela prostého lidského soužití jsou tu úplně rozvrácené. Zákonnost, víra, pravda, spravedlnost, důstojnost člověka i jeho znalosti přírody, všechno je zničeno nadvládou amorálních, nesvědomitých a nevzdělaných lidi. Celá planeta Jan-Jach se změnila v obrovské spáleniště. A všude lež. Lež se stala základem vědomí i společenských vztahů na nešťastné planetě.

Kdyby se podařilo ukázat obyvatelům správnou cestu, prolomit nedůvěru, pak by se astronauti mohli vrátit domů!

— Nařizuji start! Kolik dnů ještě bude nutno čekat na tato kouzelná slova! Kolik dnů musí ještě strávit v mansardě a v podzemí, než bude moci dát povel ke startu Grifu Riftovi, který se z obavy stává den ze dne netrpělivější. V nejbližších dnech ji znovu čeká smutné setkání s ním na obrazovce.

Rodis potřebuje ještě jednu devítinožku nebo aspoň projektor, který by instalovala ve Svatyni Tří Kroků.

Když usínala, vzpomněla si Fai smutně na svou Míru jako na živou bytost, která zůstala v zahradách Coamu.

Vstala s prvními slunečními paprsky. Sotva dokončila ranní rozcvičku, objevil se „fialový“ a oznámil, že přibyl (hodnostáři nikdy nepřicházeli ani nepřijížděli, jenom „přibývali“) zvláštní zplnomocněnec vládce Jan-Jachu. Rodis, trochu udivena tak časnou návštěvou, uviděla malého tlouštíka. Zlatí hadi na prsou a na ramenou svědčili o vysokém důstojenství bezprostředního pomocníka Rady čtyř.

„Hadonoš“ vyřídil pozdrav od Čojo Čagase. Návštěvnice ze Země si nemá své přesídlení vykládat jako vyhnanství nebo vládcovu nemilost. Veliký a Moudrý usoudil, že v paláci se cítí osamělá a že bude pro ni příjemnější být blíže svým přátelům…

Rodis poděkovala se zdrženlivým úsměvem a dodala, že je tu stejně vzdálená od města, jako byla, v paláci.

Hodnostář vzdechl s hraným rozhořčením. Jan Gao Juar, řekl, učiní opatření, aby dostala ochranu, která by ji nerušila při procházkách hlavním městem. Rodis vyjádřila zdvořilou pochybnost. „Hadonoš“ se zeptal, zda o ni dobře pečují lidé, kteří byli k tomu určeni. Hovořil ještě chvíli o hloupostech a vstal. Jeho znuděná, tupá tvář náhle zpozorněla, bystré a chytré oči zatěkaly kolem. Naklonil se k Rodis a šeptem se jí zeptal, může-li zapojit stroj na ochranu proti odposlouchávání. Fai přikývla, zatočila číselníkem robota, postavila se před křeslo a vytáhla desky zářičů.

Magnetický paprsek oběhl rohy místnosti, drapérie i nábytek pro případ, že by tam byly instalovány nové aparáty.

Uklidněný hodnostář znovu usedl do křesla a s pohledem upřeným na Rodis začal hovořit o tom, že lidé jsou nespokojeni s vládou i se současným životem. Někteří vyšší činitelé to chápou a jsou ochotni změnit dnešní vedení.

Zejména když on sám drží v rukou „fialové“ v čele se samotným Jan Gao-Juarem. Kdyby mu Fai Rodis pomohla, vláda Čojo Čagase i celé Rady Čtyř by se zhroutila.

„Co podle vás bych měla pro to udělat?“ zeptala se Rodis.

„Docela málo. — Dejte nám několik svých strojů,“ pohlédl stranou na devítinožku, „a prohlašte v televizi, že jste na naší straně. Mohli bychom to zařídit.“

„A co se stane po svržení vlády?“

„Vy Pozemšťané se budete moci volně pohybovat po celé planetě. Zůstaňte u nás, jak dlouho chcete, a dělejte, co se vám zlíbí! Až přiletí váš druhý hvězdolet, nebudeme ho také v ničem omezovat.“

„To se týká nás, hostí, ale co uděláte pro lidi na Jan- Jachu?“

„Hadonoš“ se zakabonil, jako by mu Fai položila netaktní otázku. Začal rozvláčně a zmateně hovořit o nespravedlnostech, masových popravách, mučeních, o hloupých hodnostářích, o ubohosti všech tří členů Rady i většiny Nejvyššího Shromážděni, které vybral Čojo Čagas výhradně z nejnevzdělanějších a nejzbabělejších lidí. Ale Fai se neúprosně vracela k podstatě otázky a žádala, aby konkrétně jmenoval změny v životě planety, které by nastaly po odstranění Rady Čtyř.

„Hadonoš“ si zlostně kousal ret, bubnoval prsty do křesla, a když mu došlo, že frázemi nic nepořídí, začal vypočítávat:

„Zvýšíme počet zábav. Postavíme v krátké době mnoho Domů Lásky, Oken Života a parků oddechu na březích Rovníkového moře. Dovolíme sexuální podívané bez omezení, zrušíme odpovědnost mužů za výchovu dětí v nejranějším věku… To všechno pro obě vrstvy společnosti. Ale hlavně pro DŽI. Je třeba odvolat zákaz poslechu kosmických vysílání. Nevidím v tom pro stát žádné nebezpečí.

Přenosy se dají zachytit jen zřídka a jsou lidem nesrozumitelné…

“ Rodis mlčky zkoumala hodnostáře, snažila se pochopit sled jeho myšlenek, a pak pomalu pronesla:

„Zrušíte zákon o předčasné smrti: žádni DŽI ani KŽI už nebudou existovat. Přestanete krmit děti náhražkovými výrobky. Vynaložíte stokrát víc prostředků na výchovu, lepší školy, na cestování a celkové zvýšení životní úrovně.

Postavíte víc nemocnic, jídelen a obytných domů. Vybudujete muzea. Umění a vědám dáte jiný směr. Pomůžeme vám změnit a zlepšit život lidi na planetě.“

,Ó, celý problém je mnohem obtížnější. Planeta je po Století Hladu příliš chudá. Všechno nejde tak naráz. Některá naše zařízení jsou nutná. A věřte, že KŽI jsou svým způsobem šťastní, ovšem…“ Zadíval se upřeně na Rodis a pronesl slavnostně: „Jestlipak víte, že historický proces je podoben kyvadlu, které při pohybu vpřed a vzad prochází dvěma protilehlými vrcholy a mezi nimi je hluboký pokles?

Naším vítězstvím se kyvadlo vyhoupne ke špičce ekonomické intenzity, a pak…“

„Ale to přece není pravda! Faktický chod historie je jiný.

Kyvadlo je pouze příklad vymyšlený jednostranně uvažujícími lidmi, kteří neznali dialektiku. Vznikl v dobách masového utrpení, kdy místo důkladné přestavby řídicího systému se prováděly jenom drobné úpravy. Vždyť se nic nezmění tím, že uplatníte opačnou doktrínu, než byla předešlá, zvolíte jinou taktiku a přizpůsobíte se. Uplyne nějaký čas, všechno se zhroutí a zaviní spoustu neštěstí.

Vaši ekonomové nedovedou předvídat, aby se ubránili přirozené kvantitativně-kvalitativní pulzaci života. Je povinností člověka, aby odstranil,kyvadlová’ utrpení.“

„Zanechme následků, které jsou v nedohlednu! Copak sám větší počet zábav a rozptýleni nebude pro lidi cenným přínosem?“

„Samozřejmě že nebude! Mezi ubohým životem a zábavami vznikne rozpor tím strašnější, čím silnější bude iluze.“

„Znamená to, že v nás nevěříte, že nepokládáte převrat za nutný?“

„Nevěřím. Slyšela jsem tu jen prázdná slova. Vám i vašim společníkům chybí znalosti, nevypracovali jste si program a nemáte přehled o situaci. Nevíte, odkud začít a oč usilovat, kromě hierarchických přesunů v nejvyšší vrstvě obyvatel.“

„Hadonoš“ vstal s kamennou tváří. Přemohl se však a prohlásil, že má ještě jednu prosbu, kterou, jak doufá, mu Pozemšťané neodmítnou.

„Prozraďte našim lékařům prostředky na prodloužení života. Jakým způsobem dosahujete své síly a krásy a proč žijete dvojnásob déle než my?“

„Proč to chcete vědět?“

„Jak to, proč?“ vykřikl hodnostář.

„Všechno musí mít svůj smysl a cíl. Dlouhý život potřebují ti, kdo jsou duševně bohatší a mohou lidem hodně poskytnout. Když takový důvod chybí, k čemu dlouhý život? Vás, lhostejných parazitů, jsou milióny. Nestaráte se o nic kromě sebe a svých privilegii, neznáte svědomí, morálku ani závazky. Vyhýbáte se svým nejzákladnějším povinnostem, a zároveň si berete stokrát víc, než co dostává kterýkoli jiný člen společnosti. Copak se vám netočí hlava při pohledu na ohromnou propast, která zeje mezi vámi a ostatnimi lidmi?“

„Hadonoš“ vydal nesrozumitelný zvuk, zaťal pěsti, dupl nohou a zamířil náhle k východu.

„Stůjte!“ Neobyčejně ostrý, velitelský tón Pozemšťanky ho přikoval k místu. Poslechl a pokorně se na ni zahleděl.

Rodis mu nepostřehnutelně rychlým pohybem přejela rukama po šatech, našla v náprsní kapse těžkou krabičku a přešla s ní k devítinožce. Následovalo lehké cvaknuti a všechny zápisy byly smazány. Pak mu pouzdro vrátila. Po celou dobu stál hodnostář jako solný sloup a jenom nahlas opakoval: „Nic ci nepamatuji, vůbec nic si nepamatuji,“

aniž cítil, že i v jeho hlavě se stírá vzpomínka na předcházející rozhovor. Fai Rodis při svých vrozených schopnostech nepotřebovala ani inhibitor krátké paměti. „Hadonoš“

pomalu vykročil ke dveřím, poklonil se a zmizel. Rodis vypnula zvukovou clonu a v tom okamžiku zazněl volací signál. Objevil se obraz Evizy. Byla rozrušená, a tím ještě půvabnější.

„Čedi utrpěla těžké zraněni. Má roztříštěné kosti. Je u mne v nemocnici.“

Eviza vypočítala léky a nástroje, které potřebuje z Temného Plamene, a oznámila Fai, že s Virem Norinem navštíví ihned starostu města, aby ho upozornili, že z hvězdoletu bude vyslán automatický dískolet, a dohodli se o mistu přistání.

„Čedi je při vědomi?“

„Spí.“

„Přijdu.“

Rodis hranou dlaně naznačila, že končí rozmluvu, a přepojila robota na maják hvězdoletu.

Vir Norin s Evizou přišli do velkého domu na kopci, nedaleko ústřední nemocnice. Stovky lidí pobíhaly po vysokých temných chodbách, kam ústila spousta masívních dveří. Všemocné kartičky zapůsobily. Oba Pozemšťany dovedli ihned k primátorovi, zatimco řadovi DŽI a KŽI z hlavniho města musili vždycky několik měsíců čekat, než se dostali aspoň k některému z jeho tajemníků.

Ohromný pokoj s obrovitým stolem podtrhával význam mohutného pěstěného a nesmirně vlivného hodnostáře, trůniciho v hlubokém křesle. S viditelným úsilím se zvedl, uklonil, mlčky ukázal Vírovi a Evize na sedadla před stolem a znovu těžce dosedl na původní misto.

Vir Norin několika slovy přednesl prosbu. Nastalo dlouhé mlčení. Hodnostář listoval v jakýchsi papírech před sebou, zvedl zrak, a Pozemšťané uviděli známou povýšenost, která byla společná všem „hadonošům“.

Připad je zvláštni. Ještě nikdo nevystřeloval automatické stroje nad město. Nemohu to povolit.

„Takové spěšné zásilky se už tisíc let praktikují na Zemi.

Je to úplně bezpečné,“ ujistil ho Vír Norin.

„Ale co když se najednou něco porouchá? A disk spadne do místa, kde bydlí důležité osobnosti…“

„Pochopte, že se to nemůže stát!“

„Stejně nic podobného v nařízeních nestojí. Je třeba se dotázat Rady Čtyř!“

„Tak se zeptejte! Jedná se o lidský život!“

„I kdybych se odvážil použít přímého spojení, abych mohl podat hlášeni, stejně nemůžete dostat povolení okamžitě.

A kromě toho jsem přesvědčen, že rozhodnutí nebude kladné.“

Eviza vyskočila a oči ji zajiskřily. Vstal i Vir Norin.

Pohlédli jeden na druhého, a náhle se oba rozesmali.

„Je pravda, že vedoucí osobnosti jsou zde proto, aby vydávaly odpovědná rozhodnuti?“ zeptala se Eviza měkce.

„Samozřejmě!“

“ V zákonech nnestojí nic, co by automatickou zásilku polovalo. Ale také nic, co by ji zakazovalo, je to tak?“

Hadonoš“ vypadal trochu roztržitě, ale rychle se vzchopil.

„Zákony s něčím podobným nepočítaly, a tudíž to není dovoleno.“

„Vy máte řešit právě nepředvídané okolnosti, proč byste tu jinak byl?“

„Jsem zde proto, abych hájil zájmy státu,“ řekl „hadonoš“

domýšlivě.

Vír Norin položil Evize ruku na rameno.

„Neztrácejme čas. Vždyť je to jen robot s velmi omezen~ programem. Na jeho funkci by stačil docela obyčejný zvukovy reproduktor.“

„Hadonoš“ se výhružně zvedl. Astronavigátor k němu vztáhl ruku se vztyčenou dlani:

„Na místo! Spěte! Zapomeňte!“ Hodnostář padl do křesla, zavřel oči a sklonil hlavu na stranu. Eviza s Vírem vyšli z kabinetu a řekli dvěma tajemnicím, že starosta hovoří s Radou Čtyř. Posvátný strach na tvářích žen zaručoval, že primátor se dobře vyspí.

„Diskolet bez pilota přistane bez jakýchkoli usnesení,“

rozhodl Vir Norin. „Tael vyhledá místo. Nákladní automat pobere tolik, co do něho stačí na hvězdoletu napěchovat, a taky věci pro Taela! Teď ale rychle k devitinožce! Fai se domluvila s Riftem a Tael už je u ní.“

Tael a jeho přátelé instalovali naváděci maják v uschlé zahradě, asi kilometr od ústřední nemocnice. Diskový robot za sedmnáct minut překonal vzdálenost od hvězdoletu do Středu Moudrosti. Eviza s Vírem vzali, co potřebovali, a uháněli do nemocnice. Taelova skupina začala vykládat zaslané materiály a přístroje. Grif Rift slibil, že v noci pošle ještě jeden disk, a instruoval Taela, jak se s automatem zacházi. Tormanťané mohli ukrýt robota na bezpečném místě nebo ho potopit do oceánu.

Čedi dopravili do nemocnice v bezvědomi. Nejdříve ji položili do chodby zastavěné lůžky. Lékař, který měl službu, neuvěřil hlášeni „fialových“, naneštěstí nejnižší hodnosti, a jen se hlasitě smál, když ho ujišťovali, že ta dívka přiletěla ze Země. Působilo to přiliš neuvěřitelně. Objevila se v noci, v obyčejných šatech KŽI, a ke všemu zraněná při pouliční rvačce. Poslední pochyby, které přepadly lékaře, když prohlížel její podivuhodně dokonalé tělo, se rozplynuly, sotvaže Čedi v mrákotách pronesla několik slov čistým jazykem Jan-Jachu, s jasným přízvukem lidi ze Zadní polokoule.

Lékař uznal poraněni za smrtelná. Cítil, že není schopen dívku zachránit. Nemělo cenu ji zbytečně trápit a budit z milosrdného šoku. Chirurg máchl rukou, aniž tušil, že ve stejné době přislušnik „vládcova oka“ dával přikaz najít Evizu za každou cenu.

Silná vůle pomohla Čedi vynořit se z rudého moře bolesti a slabosti, které zaplavilo jeji vědomi. Ležela nahá na úzké železné osteli, přikrytá žlutou látkou v ostré záři nezastíněné lampy. Stejná osvětlovací tělesa, jejichž jas řezal do očí použivali na Tormansu ve všech služebních místnostech i v bytech KŽI. Zde v nemocnici působil prudký svit nesnesitelně, ale nikdo z pacientů, sténajících a blouznících na sousedních lůžkách, to nebral na vědomi.

V noci nechodili k nemocným ošetřovatelky ani lékaři.

Lidé trávili dlouhou tormanskou noc o samotě se svým utrpenim. Byli přiliš slabi na to, aby mohli vstát nebo spolu mluvit.

Čedi pochopila, že zemře, ponechána vlastnimu osudu.

Přes nesnesitelnou bolest a vířeni v mozku se trochu pozvedla, spustila nohy z postele, a znovu omdlela. Pronikavé bodnuti ji přivedlo k vědomi. Otevřela oči a přímo nad sebou uviděla Evizinu tvář planouci rozčilenim.

V doprovodu lékaře, který se třásl strachem kvůli své chybě, odnesli Čedi na volný operační sál. Když se Eviza přesvědčila, že bezprostřední nebezpeči minulo, spojila se s Rodis a Virem Norinem.

Další záležitosti, včetně neplodného rozhovoru s „hadonošem“, zabraly víc než dvě hodiny. Čedi stále spala na operačním sále. Když se Eviza přihnala jako vítr, brašnu s potřebnými preparáty na ramenou, všechen lékařský personál nemocnice byl už pohromadě. O minutu později přiběhl Vir Norin obtižený dvěma pevně svinutými baliky. Hlavní chirurg nervózně přecházel přede dveřmi operačního sálu.

Utekl ze své pracovny, kde se na veliké obrazovce střídavě objevovali hned Zet Ug, hned Gen Ši, a žádali zprávy o Pozemšťance. Po Taelově upozornění Eviza nic neřekla o pomoci z hvězdoletu. V nemocnici myslili, že běžela pro léky buď domů, nebo ke svému kolegovi.

Při desinfekci si Eviza stačila odpočinout a bez průtahů se pustila do operace. Tormanťanšti chirurgové zhlédli podivnou techniku pozemské lékařky. Eviza směle oddělila všechna zasažená místa podélnými řezy, při čemž pečlivě dbala na to, aby nepoškodila sebejemnějši nervová vlákna nebo mizní cévy. Rozbité kosti včetně drobných úlomků spojila zvláštními rudými svorkami, izolovala hlavní cévní kmeny, přeťala je a připojila k malému pulsujícímu aparátu.

Pak celé operačni pole pětkrát po sobě nasytila roztokem pro zrychlenou regeneraci kostí, svalů a nervů. Jednotlivé řezy zcelila černými svorkami. Potom přišel ke slovu druhý přístroj, který masíroval okraje ran a zároveň vtíral do tkáně hustou tekutinu pro regeneraci pokožky. Hned nato Eviza probudila pacientku a dala jí vypít značné množství jakési emulze podobné mléku. Vir Norin v oděvu ošetřovatele zvedl Čedi nesmírně opatrně z operačního stolu. V té chvili se Pozemšťané nestarali o dodržováni tormanťanských mravů, protože nedůvěřovali sterilitě jejich prostěradel. Astronavigátor nesl na rukou úplně nahou Čedi do malého pokojíku, který pro ni připravili. Tam ji položil na lůžko ze zvláštní stříbřitě zářící látky a přikryl předem připraveným průzračným příklopem na lehké konstrukci.

Vedle postele stála už Čedina šedomodrá devítinožka.

Připojili k ní mnohaválcový přistroj se soustavou hadiček, jejichž konce byly zavedeny do příklopu. Eviza Tanet se natáhla na malou tvrdou pohovku, opřená lehce o levou ruku a pravou paži ohnutou k zátylku. Občas pohlédla do záhlaví lůžka na sloupeček indikátorů se svody upevněnými na Čediných spáncích, šíji, hrudi i na zápěstích.

Vir Norin vděčně pohlédl na svou kolegyni, pevně stiskl loket její silné ruky založené pod hustými kudrnami a zamiřil ke dveřím. Našlapoval opatrně, podlaha byla dosud mokrá od desinfekce.

Astronavigátor ještě ani nevyšel z ohromné nemocniční budovy, když do pokoje se spíci Čedi a polobdící Evizou vkročila postava ve zmačkaném a sepraném žlutém plášti, jaké se pujčovaly návštěvám. Obličej měla ofačovaný.

Eviza vyskočila a vrhla se návštěvě kolem krku.

„Rodis!“

,Přišla jsem vás vystřídat,“ a Fai přejela prsty po Evizině vpadlé tváři.

Eviza zamžourala jako dítě, když mu přijde do oči mýdlo, a rozhodně zakroutila hlavou.

„Teď ne. Jakmile přejde nervové napětí, budu zase klidná.“

„Uklidním vás! Položte se.“

„Tak dávno už jsem s vámi nemluvila, dokonce ani přes devitinožku. Dovolili vám odejít nadlouho?“

Fai se zvonivě a bezstarostně rozesmála jako dívka.

„Nikdo mi nic nedovoloval, stejně jako přistání diskoidu.

Kdybych začala žádat o dovolení, nerozhodli by tak veliký problém ani do zítřka. Ale zůstanu tu s vámi, jak dlouho bude zapotřebí.“

„A co tahle vaše maškaráda?“

„To je dílo Taela a jeho přátel.“

Fai si přes černý oblek Tormanťanů navlékla perleťově střibřitý a jako pavučina tenký ošetřovatelský plášť, jaké se nosily na Zemi.

„Kde máte svého robota, Rodis?“

„Vypnula jsem ho. Přivezou mi ho v noci k nemocničnímu vchodu a já ho sem přivolám. Teď si lehněte a já se trochu projdu po pokoji, abych se uklidnila z jiného vzrušení.

Už dávno jsem nepocítila tolik potěšeni z dlouhé chůze jako dnes. Zdá se mi, že celou věčnost žiji v těsném prostoru a nepohodlí. Nejdřiv na hvězdoletu, kde je to přirozené, a teď na Tormansu zbytečně a z donuceni.“

„Čedi taky nedovedla přivyknout podobnému životu.

Její dlouhé procházky byly užitečné pro seznámeni s Tormanťany, ale skončily nakonec katastrofou.“

„Proč ji napadli?“

„Zatím ještě nemohla nic říci. Útočnik spáchal na mistě sebevraždu. Pochybuji, že o tom Čedi vůbec vi.“

Fai se zamyslila a řekla:

„A teď už dost debat!“

Začala přejíždět Evize prsty po těle, v určitých bodech vždy přitlačila a pronášela při tom pomalu a rytmicky melodická slova. Neuplynulo ani pár minut a lékařka spala bezstarostně jako dítě. Jen v koutcích rtů se jí rýsovaly drobné vrásky, ale i ty brzy zmizely. Pak Rodis v pokleku prohnula tělo nazad, až se hlavou dotkla země, aby si narovnala páteř. Její souputnice byly ve věku, kdy zdravý a tvrdý spánek rychle obnovuje síly. Fai hleděla na obě se zalíbením a měla radost. Obě učinily pro výzkum Tormansu, co bylo v jejich moci, a je přirozené, že nemohly změnit zdejši život. Teď se vrátí na Temný Plamen. Kvůli drobtům, kterými by mohly ještě přispět k tak obrovskému úkolu, jako byl zvrat historie na Tormansu, nemá cenu riskovat déle jejich životy. Socioložka Čedi a lékařka mezihvězdné expedice Eviza navštiví v budoucnu ještě různá místa ve vesmiru, darují Zemi své děti, prožijí dlouhý, zajímavý život. Hluboké ponížení člověka na zdejší planetě, útrapy, které tu astronautky zakusily, i lítost a soucit se spolubratry poleví, vyblednou, a nakonec je přestanou na Zemi znepokojovat…

Dveře se pomalu pootevřely, vstoupil robot a stanul u Fainých nohou. Sňala s jeho přiklopu těžký bílý buben, s jistým úsilím ho postavila na okno a na speciálni výčnělek horního okraje našroubovala temně modrý kužel. Mezi Evizinou výstrojí našla vysoký pohár, průzračný tak, že byl skoro neviditelný. Otočila kuželem a naplnila nádobu stejně čirou tekutinou. Opatrně k ni přiblížila rty a tvář ji zazářila spokojenosti. Po nečisté, mineralizované vodě hlavního města, páchnoucí železným potrubím a laciným baktericidem, byla chuť pozemské vody úžasně přijemná. Neja Cholli nezapomněla poslat z hvězdoletu ani konzervovanou pozemskou stravu.

Fai začala připravovat jídlo pro Čedi i pro Evizu.

Do pokoje spěšně vstoupil bledý a zpocený primář.

„Neměl jsem ani tušeni, že zde mám vládkyni Pozemšťanů,“

učinil Rodis poklonu.

„Nemáte tu dost místa ani pohodlí. Ale to zařídíme později, teď pojďte se mnou do mé pracovny. Volají vás ze zahrad Coamu. Zdá se,“ šéflékařova tvář dostala zbožný výraz, „že s vámi chce hovořit sám Veliký a Moudrý…“

Fai stanula před obrazovkou oboustranného spojení, na níž se po chvilce objevila známá vládcova postava. Čojo Čagas byl zachmuřen. Učinil odměřené gesto směrem k primáři, a ten se v hlubokém předklonu vyřítil z pracovny.

Čagas přelétl zrakem Fain stříbřitý plášť, pod nimž prosvítaly šaty obyčejné ženy z Jan-Jachu.

„Méně efektní než vaše předešlé obleky. Ale takhle se zdáte bližší, vypadáte jako moje… poddaná,“ řekl po krátké pauze. „Nicméně mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že jste tu.“

„Nebýt katastrofy s Čedi, neopustila bych Památník.

Jsou tam velice zajímavé materiály a jednal jste moudře, že jste mě tam poslal.“

Čojo Čagas trochu změkl.

„Doufám, že jste se znovu přesvědčila, jak nebezpečné je stýkat se s našimi divokými a zlými lidmi? Div že nezahynul čtvrtý z našich hostí.“

Fai Rodis byla v pokušeni zeptat se, či vinou jsou obyvatelé Jan-Jachu v takovém stavu, ale dráždit vládce nezapadalo do jejích plánů.

„Co hodláte dělat nyní?“ zeptal se Čojo Čagas.

„Jakmile se stav naši socioložky zlepší, odešlu ji i lékařku na hvězdolet. Teď už je to otázka několika dní.“

„A pak?“

„Vrátím se do Památniku Historie. Dokončim svou práci na rukopisech. Náš astronavigátor bude dál poznávat vědecký svět hlavního města. Ještě asi dvacet dní, a rozloučíme se s vámi.“

,A co druhý hvězdolet?“

„Musí být už blizko. Ale nebudeme zneužívat vašeho pohostinství. Pravděpodobně nepřistane. Zůstane na oběžné dráze až do našeho odletu.“

Vládce, jak se Fai zdálo, byl potěšen.

„Dobře. Tady o vás budou pečovat co nejlépe.“

„Nemusíte si dělat starosti. Raději nařiďte, aby nás s vámi nebo s vašimi zástupci vždycky bez průtahů spojili.

Jinak nevíme, kde končí vaše vůle a kde začíná tupost a strach hodnostářů.“

Čojo čagas milostivě kývl, nějakou dobu mlčky hleděl na Rodis, a pak náhle, beze slova zmizel z obrazovky. Fai se vrátila k Čedi, která už seděla v poduškách a bez příklopu.

Pacientka i Eviza si s potěšením pochutnávaly na pozemské vodě i stravě a mhouřily rozkošnicky oči.

„Nikdy bych si nepomyslila, že konzervované jídlo z naší planety je ve skutečnosti tak dobré,“ řekla Čedi.

„Po zkušenostech z Tormansu,“ odpověděla Rodis a prohrábla rukou dívčiny husté vlasy, které měly znovu svou přirozenou popelavě zlatistou barvu. Také oči, zbavené kontaktních čoček, zářily dřívějši modřÍ.

„Divím se,“ Čedi se pozvedla na lokti, ale Eviza ji okamžitě usadila na původní místo, „jak mohou sebe i své děti otravovat takovým padělaným jidlem?“

„Jsem přesvědčena, že ani jedna zdejší laboratoř nebude ochotna analyzovat složení potravinářských výrobků, aby se nepřišlo na jeho škodlivost,“ řekla Eviza. „Měli bychom vzít vzorky s sebou na Zemi.

Skvělý nápad,“ souhlasila Rodis. „Začneme hned dneska nemocnicí.“

Pak dlouho a beze spěchu masírovala na Čedině rameni jizvy zacelených řezů se stopami po černých svorkách, které se vstřebaly. Čedi tvrdila, že je už úplně zdravá, ale Rodis i Eviza měly strach z následků vnitřních zranění. Na malém vozíku jí přivezly zábavné knihy. Dívka začala hltat jednu po druhé s rychlosti pro Tormanťany nepostižitelnou, ale zcela obvyklou u Pozemšťanů, kteři v jediném okamžiku vnímali celé stránky.

Než se Eviza vrátila, vyrostla kolem Čediny postele hora knih.

„Copak jsou tak zajímavé?“ ptala se lékařka.

„Pořád jsem se snažila najít něco kloudného. Nechtělo se mi věřit, že by se v technicky rozvité civilizaci mohly psát hlouposti, podobné pozemské literatuře z éry Rozděleného Světa. Jako by tu neexistovaly duševní problémy, obavy, nemoci, neštěstí. Zdejší spisovatelé se hbitě naučili bavit a rozptylovat lidi tím, že opakují stokrát totéž. Piší i pro televizi a vychvaluji šťastný život pod moudrým vedením Čojo Čagase, který je prý zbavil odporné minulosti.

Na Tormansu začíná historie ustavením celoplanetární vlády oligarchického teoretika, velikého Ino- Kau. Člověk má dojem, že knihy jsou psány pro duševně zaostalé děti.

Všechny jsou nové, skoro nečtené. Bylo by třeba požádat o nějaká starší vydání.“

Eviza odešla do knihovny, dlouho se tam přehrabovala, mluvila s knihovníkem a vrátila se zaražená.

„Když se stal vládcem Čojo Čagas,“ řekla, „všechny dřívějši knihy byly pod hrozbou těžkými tresty odstraněny ze všech knihoven na planetě. Svázali je do sítí, zatížili kameny a potopili do moře. Jednotlivé originály byly předány do speciálních skladišť, kde je nikdo nesmí číst, ani pořizovat kopie. Zákaz platí pro všechny, kromě osob, které mají zvláštní zplnomocnění.“

„Jaký zločin na člověku!“ poznamenala Rodis drsně.

,Ó, to ještě nevíte všechno,“ řekla Čedi. „Zde existuje příšerný systém filtrace. V každém Domě Zajímavostí sedí při televizních i rozhlasových přenosech,vládcovy oči’.

Mají právo přerušit jakékoli představení, vypnout celou síť, kdyby někdo zkusil vysílat něco nepovoleného. Mohou člověka zabít pro zpěv zakázaných písní.,Vládcovy oči’ mají seznam, co se smí nebo nesmí hrát… A tak je to se vším. Jak je mi lito těch ubohých lidí!“ Čedi selhal hlas.

Fai s Evizou se dorozuměly pohledem, velitelka expedice usedla do záhlaví pacientky, začala tiše pozpěvovat, a přitom konečky prstů klouzala po Čedině čele i tvářích.

Modré oči, lesklé neprolitými slzami, se zavřely. Ještě minutu, a dívka se pohroužila do hlubokého, klidného spánku.

„A teď vás provedu po nemocnici,“ navrhla Eviza. „Je pozdě, lékaři odešli. Přinesla jsem vám čistý plášť.“

Fai si oblékla žluté šaty i čapku a obě Pozemšťanky vstoupily do ostře osvětlené chodby přeplněné lůžky.

Nikdy by nemohly zapomenout na ty čtyři noci, strávené dobrovolnými obchůzkami po chirurgickém oddělení ústřední nemocnice hlavního města. Rodis činila objev za objevem. Trpící pacienti téměř nedostávali léky pro utišení bolesti. Velmi účinné prostředky jako hypnotická masáž nebo autosugesce se vůbec nepoužívaly. Lékaři nevěnovali pozornost stesku, úzkosti ani strachu ze smrti, a protivná bolest při frakturách se pokládala za nevyhnutelnou.

V nemocnici převládaly ženy, odolnější než muži. Ležely tu celé měsíce. Astronautkám se dostalo vysvětlení, že matky a ženy DŽI se zde lékaři snaží zachránit, protože muži bez nich trpí depresemi, a pak podplácejí úředníky, aby je vpustili do Chrámů Sladké Smrti, což znamená pro stát ztrátu potřebných odborníků. Nedůstojný odchod ze života v přeplněných nemocnicích byl přirozeným dialektickým paradoxem na planetě, kde smrt se většině lidí ukládala jako povinnost vůči státu. Tím zoufaleji lpěli DŽI na životě. Fai si s úsměvem vzpomněla na své infernální zkoušky. Zde na Tormansu sestoupila do mnohem nižších kruhů inferna.

A Eviza v duchu už posté souhlasila s mladým vůdcem šesti KŽI. Ti opravdu umírali zdraví, nevěděli nic o žalostném boji o život ve špíně a bolestech.

Rodis přecházela od lůžka k lůžku, přisedala na okraj, tišila bolest hypnózou, učila pacienty, jak si vsugerovat spánek nebo se rozptylovat představami. Eviza, která nevládla takovou psychickou silou, prováděla léčivé masáže nervů. Když se k ránu vysílené vracely do pokoje k Čedi, padly na lůžka a okamžitě usínaly únavou a nervovým vyčerpáním.

Zvěst o neobyčejné ženě se okamžitě rozletěla po celé nemocnici. Teď se k Fai Rodis jako k bohyni upínaly ze všech stran modlitby a vztažené ruce. Hoře kolem se na ni navalilo, dusilo ji a zbavovalo dřívější vnitřní svobody.

Rodis poprvé pochopila, jak daleko má ještě k opravdové duševní dokonalosti. Tím, že si uvědomovala nicotnost vlastních sil v oceánu žalu, vznikala v ní lítost a odváděla ji od hlavního cíle.

Po čtyřech dnech strávených v nemocnici kráčela Rodis opět po vrzavých podlahách v Chrámu Času v doprovodu obou svých družek a všech tří devítinožek. Dvě z nich nesly dosud slabou Čedi v pružné houpací síti, zavěšené na dvou opěrných tyčích. Nesmírně šťastný Tael je přivítal u brány, a dokonce i stráž, vybraná tentokrát ze zvlášť vyškolených lidí, zjihla při pohledu na Čediny modré oči, které hleděly na všechno kolem s nadšením všech uzdravených.

Dívčina radost však neměla dlouhé trvání. Když zjistila, že se má vrátit na hvězdolet, propadla zármutku a Fai musila vyvinout velké úsilí, aby ji přesvědčila, že je to nutné.

Eviza žádala, aby mohla zůstat ve městě pro případ, že by Fai nebo Vir onemocněli.

„Moje zdraví je skvělé,“ namítla Rodis, „a léčit sugescí dovedu lépe než kdokoli z vás.“

„Ale co Vir?“

„Ten, zdá se mi, je nemocen, ale tak, že nepotřebuje lékařku, byť byla z mezihvězdné expedice…“

„Je to možné? Náš zkušený astronavigátor? Vy žertujete!“

„Ráda bych.“

,Ale to je nerozum! A vy jste tak klidná!“

„Nerozum o nic větší, než byl Čedin život mezi KŽI, než vaše práce v nemocnici, než všechny ideje, které nás přinutily vniknout násilím do existence této nehostinné, utrápené planety.“

„Rodis, vy zamýšlíte něco nebezpečného? Já vás neopustím!“

„Opustíte!“ Rodis přitáhla Evizu k sobě a její havraní vlasy splynuly s temně rusými kadeřemi mladé lékařky.

Všechny tři ženy vykonaly procházku podzemím do Svatyně Tři Kroků.

„Zde necháme vaši devítinožku,“ obrátila se Rodis k Evize. „Její šedozelená barva se stříbřitým odstínem velmi dobře harmonuje s černými stoly a lavicemi.“

„A co bude s mou?“ zeptala se Čedi, která si velmi oblíbila svého šedomodrého robota.

„Svou devítinožku darujete Taelovi a naučíte ho s ní zacházet.“

„A zelené světlo na panelu života bude pak patřit jemu?“

„Ano. Evizin signalizační náramek si vezmu já, ale vypnu jeho přímé spojení s Temným Plamenem, jakmile budete v bezpečí za stěnami hvězdoletu.“

„Za stěnami hvězdoletu…,“ opakovala Eviza. „Možná, že je to hanba pro vědeckého pracovníka, ale já budu šťastná.

Oč lepší je žít v kosmické lodi a podnikat odtud vyjížďky do cizího světa, než být jako vy odtržen od Temného Plamene a unášen proudem podivného života, v němž jako by se všichni smluvili, že budou škodit sobě i druhým, působit všude hoře a trápení, dokonce i tam, kde není důvod k neštěstí.“

Rodis i Norin doprovodili mladé ženy k těžkopádnému, zaprášenému a rozviklanému vozu.

Čedi pevně objala Rodis, políbila astronavigátora, pak si klekla a pohladila svou devítinožku.

Dvojice Pozemšťanů a tormanťanský inženýr stáli na balkóně pátého chrámu. Vůz jel oklikou po horní cestě a sloupec prachu se ještě dlouho vznášel nad městem. Tael se už naučil rozeznávat náladu svých domněle nevzrušivých pozemských přátel. Když hleděl na klidné, do dálky upřené tváře, rozhodl se Tormanťan přivést Norina i Rodis na jiné myšlenky.

„Ještě jsem vám nepoděkoval za vzácný dárek,“ řekl a ukázal na devítinožku.

„U nás neděkujeme za dárky. Největší radostí pozemského člověka je obdarovávat ostatní. Poděkovat musíme my vám,“ řekla Rodis.

Tael neznámo proč upadl do rozpaků a převedl řeč na jiné téma:

„Mou zvědavost vzbuzuje pořád počet robotových nohou.

Proč devět, proč liché číslo, a ne oboustranná symetrie, dvě, čtyři, šest, osm, deset…?“

„Problém není tak jednoduchý. Výše než bilaterální symetrie stojí triáda. Helikoidní lichost je nadřazena dvoustranné rovnováze protikladů, obvykle používané na Zemi a odpovídající povrchové struktuře okolního světa. Liché počty vytvářela příroda. Čísla pět, sedm, devět jsou obzvlášť výhodná při překonávání rozporů v binárních soustavách a vykazuji velkou odolnost ve dvoustranně rozporném světě; dávají tedy možnost dostat se přes nepřekonatelné překážky. Lichý počet větší než jednička je východiskem z infernálního boje protikladů, je možností, jak se vyhnout dialektickému komíháni vpravo — vlevo, nahoru — dolů. V přírodě jsou to mnohaosé fázové soustavy nebo například třífázový proud. Lichost jako vlastnost byla vypozorována už v hlubokém dávnověku. Trojka, pětka, sedmička a devítka byly považovány za šťastná a magická čísla. Ale my aplikujeme metodu kosých čili helikoidních zářezů na rovnovážné soustavy protikladných sil.“

Tael pokýval hlavou.

„Všechno, co jsem pochopil, je existence mechanismů, které pracují na složitějších principech, než jsou vnitřní protiklady. A tyto mechanismy jsou, abych tak řekl, nadřazeny silám dialekticky uspořádaného světa. Jsou mocnější!“

„Chcete-li, tedy ano. V normálním životě na Zemi devítinožku nepotřebujeme. Doprovodní roboti s námi cestují jen při obtížných expedicích na neznámé, vzdálené světy.

Pak jsou nenahraditelní.“

„A ve špatně uspořádaném světě jsou taky nepostradatelní,“

dodal Tael.

Stín obavy se mihl ve tváři Vira Norina a Pozemšťan se v té chvíli podobal Tormanťanovi.

,Potřebujete už jít, Vire?“ řekla Rodis, objala ho kolem krku a pohlédla mu do očí.

„Jste očekáván! Vás něco zneklidňuje?“

,Ano. Přišlo, co jsem dosud nepoznal, a to vyvolalo můj nepokoj.“

„Na Tormansu, kde se nic nesplní? Co bude dál, Vire?“

„Nevím. Musím si udělat jasno sám v sobě, ale dny letí…“

,Ano, času je tak málo, Vire, můj milý…,“ Fain hlas zjihl něžností.

,Astronavigátor seběhl ze schodů a proletěl kolem vyjevených stráží. Fai se konečky prstů opírala o zábradlí balkónu a stála v hlubokém zamyšlení. Proto Tael bez rozloučení odešel a odvedl devítinožku do podzemí.

Rodis dlouho nespouštěla oči z holého pohoří v dálce zahaleného rudým oparem. Katastrofa ve městě Kin-Nan- Te dosud nepřebolela, komplikace s Čedi právě skončily, a už se blíží něco dalšího. Jenže Rodis tentokrát nezná cestu k řešení. Co čeká Vira a jeho milou, kromě oboustranných obětí? A proč to postihuje právě Vira Norina, člověka s tak jasným rozumem a encyklopedickými znalostmi, který na kosmických lodích proťal Galaxii už nejedním směrem? I když podle zákona nenadálých zvratů je to možná přirozené při nepřekonatelných překážkách? Fai se probrala z úvah a zamířila do svých pokojů. Nezpozorovala ani, že mezitím nastal soumrak.

Už před prvními dveřmi vycítila Rodis přítomnost někoho, kdo byl jejím vjemům známý z dřívějška. Když předtím odcházela, neuvedla robota do pohotovosti, a teď ho zapojila, aniž rozsvítila. Náramek na zápěstí téměř neslyšně zazvučel a signalizoval, že se v místnosti změnilo složení vzduchu. Devítinožka rozsvítila malé růžové očko.

Fai uviděla pevně zavřené dveře do ložnice. Někdo číhal schovaný v pokoji, dveře nebyly zavřeny pro nic za nic.

Rodis otevřela a do chřípí jí pronikla skoro nepostižitelná vůně. Byla tak slabá, že by ji Fai možná ani neucítila, kdyby už dříve nebyla ve střehu. Vtom cosi ochromujícího zasáhlo její vědomi jako prudký úder do hlavy. Temná sila jako ocelová pružina se v ní začala rozpínat. Rodis pocítila divokou touhu výt, chechtat se a válet po zemi. Jen díky mocné vůli se vyrovnala s prvním náporem jedu. Ustoupila k robotu, vytáhla biofiltry a nasadila si je do nosu. Teď mohla zas uvažovat. Stále ještě s kalnou myslí vyhledala preparát T-9/32, univerzální protijed proti dráždidlům talamu.

I když Rodis nebyla lékařkou, poznala, že v místnosti je rozptýlena látka, která tlumí vědomí a uvolňuje bazální reflexy talamické skupiny a šedého mozkového laloku.

Protijed pomohl.

Sotva se Rodis vrátilo dřívější jasné myšlení a vidění, dala rozkaz devítinožce, aby osvětlila pokoj. Pak náhlým trhnutím odhrnula těžkou portiéru v okenním výklenku.

Tam, přikrčená jako kočka, byla schovaná Er Vo-Bia. Průsvitná maska s malinkým plynovým balónkem pod čelistí přikrývala obličej krásky, jež prudce vyskočila proti Rodis.

Hluboko vsazené oči hleděly na Fai s očekáváním a údivem, jako by se ptaly, proč se astronautka už nesvíjí na podlaze. Souložnice Čojo Čagase držela v ruce složitý aparát, jakých se na Tormansu užívalo k filmování.

Er Vo-Bia sáhla volnou rukou k širokému pásu, kde zřejmě ukrývala zbraň.

„Stůjte!“ přikázala jí Rodis. „Řekněte, proč jste to udělala!“

Krasavice ztuhla a zakolébala štíhlým tělem, jako by se toužila převtělit v hada, tak oblíbeného na planetě.

„Chtěla jsem,“ procedila sevřenými zuby, „odhalit tvoje skutečné já, ukázat tě v pravé podobě. Až by ses tu válela, mučena zvířecím chtíčem, nafilmovala bych tě a ukázala film vládci. Má o tobě příliš vysoké míněni, moc tě vynáší.

Aby tedy viděl, co jsi zač!“

Fai se dívala na krásný obličej, zkřivený zlostí. Spojení primitivní duše s dokonalým tělem vždycky udivovalo lidi se smyslem pro krásu, a Rodis nebyla výjimkou.

„Na Zemi,“ řekla konečně, „máme za to, že každou nedůstojnou akci musí okamžitě vyvážit protiakce. Odložte masku!“

Živočišnou hrůzu Tormanťanky nemohl zakrýt ani respirátor.

Ale byla nucena se podřídit nepřekonatelné vůli.

Za chvilku ležela Er Vo-Bia na zemi, s hlavou zvrácenou, se zavřenýma očima a vyceněnými zuby. Zakoušela to, co chtěla připravit Rodis.

A náhle začala vykřikovat: „Jangare, Jangare! Chci tě!

Ještě víc než dřív! Rychle! Jangare!“ V odpověď na její volání se v mžiku rozletěly dveře a na prahu stál sám náčelník „fialových“.

Někde tu vyčkával, dovtípila se Fai.

Jangar pochopil, že jejich záměry i tajemství jsou vyzrazeny, a vytrhl zbraň. Ale ať byl sebehbitějším střelcem, v rychlosti reakce nemohl s Fai soupeřit. Stačila zapojit ochranné pole. Obě kulky vystřelené na její břicho a hlavu se odrazily a zasáhly Jangara. Jedna do kořene nosu, druhá mezi klíční kosti. Jeho zrak upřený na Rodis pomalu hasl, obličej se zalil krví. Zvrátil se naznak, sklouzl po stěně, a pak se svalil na bok dva metry od své milenky.

Výstřely se rozlehly po celém chrámu. Bylo třeba bez meškání jednat. Rodis vtáhla Er Vo- Biu do ložnice, zavřela dveře a otevřela obě okna dokořán. Nato otevřela Tormanťančiny zaťaté zuby a vlila jí do úst lék. Křečovité pohyby ustaly. Za chvíli Er Vo-Bia otevřela oči a mátožně se zvedla.

„Zdá se… já…,“ vypravila ze sebe chraptivě.

„Ano. Prodělala jste všechno, co jste nalíčila na mě.“

Zlobu na dívčině tváři vystřídal náhle strach, zjevný, ubohý strach.

„A co kamera? Co Jangar?“

„Tam,“ Rodis ukázala na dveře do sousedního pokoje.

„Jangar Je mrtev.“

„Kdo ho zabil? Vy?“ Fai zavrtěla hlavou:

„Zabil se sám. Vlastními náboji.“

„Tedy o všem víte?“

„Máte-li na mysli svůj poměr s Jangarem, pak ano!“ Er Vo- Bia padla Rodis k nohám.

„Smilujte se! Vládce mi neodpustí, nesnese takové ponížení.“

„To chápu. Lidé jako on soupeře nestrpí.“

„Jeho pomsta bude hrozná. A fialoví surovci dovedou strašně mučit.“

„Jako váš Jangar?“ Krásná Tormanťanka svěsila hlavu, s němou prosbou o slitování.

Rodis odešla do vedlejšího pokoje a za okamžik se vrátila s kamerou.

„Dostanete ji,“ řekla a natáhla ruku, „za zbytek jedu.“

Er Vo-Bia se zachvěla a rychle podala Fai maličký rozprašovač.

„Teď odejděte. Prvním oknem na galérii a skrčte se za balustrádou. Až přijdete k postrannímu schodišti na zadní straně, sejdete do zahrady. Doufám, že vládcovu kartičku máte s sebou?“

Er Vo-Bia stála mlčky před Rodis, zkoprnělá úžasem.

„A nebojte se. Nikdo na planetě se nedozví o vašem tajemství.“

Tormanťanka stála dál, pokoušela se cosi říci, ale nemohla.

Fai se jí opatrně dotkla prsty.

„Utíkejte! Nestůjte tu! Já už taky musím jít.“ Fai se obrátila, uslyšela za svými zády podivný vzlykot a vyšla z místnosti. V prvním pokoji se před ochranným polem kupili strážní v čele s důstojníkem. V rohu leželo Jangarovo tělo.

Po rozmluvě s Rodis v nemocnici dal vládce planety zřejmě příkaz, aby ho s ní vždy bez prodlení spojili, protože se hned objevil na improvizované obrazovce devítinožky.

Strážci se v mžiku rozutekli.

Rodis řekla, že Jangar po ní střílel. Čojo Čagas už dostatečně znal účinek ochranných clon, aby pochopil, co následovalo. Ostatně, vládce nebyl nikterak zarmoucen smrtí náčelníka své osobní stráže. Naopak, zdálo se, že je spíš spokojen.

Rodis neměla čas přemýšlet o tak složitých vztazích.

Bála se, že po Jangarově záhubě bude musit odejít z chrámu.

Vládce jí navrhl, aby se kvůli bezpečnosti přestěhovala znovu do paláce, ale Fai zdvořile odmítla. Vymluvila se na neprostudované materiály, kupící se malebně ve třech místnostech, kam je připravil Tael.

„Kdy skončíte svou práci?“ zeptal se Čagas opatrně.

„Jak jsme se dohodli, asi za tři týdny.“

„Ach ano! Před odletem musíte být pár dní mým hostem, abych ještě jednou využil vašich znalostí!“

„Můžete využit znalostí celé Země.“

„Jste stále stejná. Proč ale…,“ vládce se zamyslil, jako, by nenacházel přesný výraz, „mě to k vám tak táhne?“

„Pravděpodobně proto, že já jediná vám říkám pravdu.“

„Kdyby jen to!“ Čojo Čagas ji pokynul na rozloučenou a zmizel.

Pár minut nato strážci horlivě drhli podlahu v místě, kde ještě před chvílí ležela Jangarova mrtvola, a s pověrečným strachem vrhali pohledy na Rodis, která přecházela z pokoje do pokoje. Musila vypnout devítinožku a obávala se přílišné zvědavosti „fialových“. Stráže zmizely. Místo nich se objevil udýchaný, polomrtvý Tael.

„Moje chyba! Moje hloupost!“ vykřikl a zůstal stát na prahu.

Rodis ho klidně zavedla do pokoje a zavřela dveře. Pak mu pověděla, co se stalo.

Tormanťan se zvolna uklidňoval.

„Teď jdu a vrátím se do podzemí. Budeme tam na vás čekat. Nezapomeňte, že dnes máte před sebou velkou a důležitou audienci!“ Kolem inženýrových rtů se mihly šibalské vrásky.

„Vy mě napínáte,“ řekla Fai s úsměvem.

Tael zrozpačitěl, protože cítil, že čte jeho myšlenky.

Mávl rukou a odběhl.

Fai zamkla dveře, když předtím jako obvykle zapojila bezpečnostní zařízení na devítinožce, a sestoupila do podzemí.

Ve Svatyni Tři Kroků ji očekávali Tael s Gachdenem a neznámý člověk s ostře řezanou tváři a pronikavým pohledem světle hnědých očí.

„Pochopila jsem,“ řekla Rodis dřív, než ji inženýr s architektem hosta představili. „Vy jste umělec?“

„To ulehčuje náš úkol,“ řekl Gachden, „jestliže jste pochopila, že se máte stát symbolem Země. Ri Bur-Tin čili Ritin je sochař a chce na přání mnoha lidí vytvořit váš portrét. Je jedním z nejlepších umělců na planetě a pracuje neobvykle rychle.“

„Z nejhorších,“ řekl nečekaně vysokým a veselým hlasem sochař. „Alespoň podle míněni těch, kdo na Jan-Jachu spravují umění.“

„No tak tedy začněte, Ritine! Mám stát, sedět nebo chodit?“ Sochař se zarazil, zavzdychal a neodvažoval se odpovědět.

Fai pochopila, ale nespěchala, aby mu pomohla. Hleděla na něj úkosem a vyčkávala. Ritin s námahou pronesl:

„Víte, Pozemšťané… nejsou jiní jen tváří, zevnějškem, ale i tělem, které je zvláštní… není rozhodně lehké, nepůsobí však ani těžkopádně. Při vší síle a masívnosti jsou vaše těla pružná a pohyblivá.“

„Vy tedy chcete, abych vám stála bez šatů?“

„Bude-li to možné! Jen tak vytvořím dokonalý portrét Pozemšťanky.“

Tormanťané se nestačili ani vzpamatovat, když se Fai zjevila ještě vzdálenější a nedostupnější ve své hrdé nahotě.

Architekt zbožně sepjal ruce a hleděl na ni. Připomněl si postavy hrdinů, zakryté maskami. V normálních šatech by se zdály mohutnější. Rodis oblečená vypadala naopak menší a tenčí, zatímco linie jejího nahého těla byly mnohem určitější a kontrastnější než na skulpturách předků.

Tael stál jako přimrazený, s pohledem upřeným k podlaze.

Dokonce si přikryl oči dlaní. Náhle se obrátil a zmizel ve tmě galérie.

„Nešťastník, on vás miluje!“ vyrazil malíř přerývaně, skoro drsně a nespouštěl přitom z Fai oči.

„Šťastlivec!“ namítl Gachden.

„Dej si pozor! I ty budeš ztracen! Ale mlč!“ řekl Ritin velitelsky.

„Umíte tančit?“ obrátil se k Rodis.

„Jako každá žena na Zemi.“

„Tak tedy zatančete něco takového, aby celé tělo bylo v pohybu, každý sval!“ Sochař začal v šíleném tempu skicovat na listy šedého papíru. Několik minut vládlo mlčení.

Pak umělec bezmocně svěsil ruce.

„Nestačím. Je to moc rychle! Vaše pohyby jsou stejně bleskové jako vaše myšleni. Dělejte jen koncovky, já vám dám vždycky znamení, a vy strnete v příslušné póze!“

Tak se práce dařila líp.

Když sezení skončilo, začal sochař svazovat objemnou kupu náčrtů.

„Pokračovat budeme zítra…! Dovolte mi ale, abych se tu chvíli posadil a počkal. Vy budete hovořit s,Anděly’ a já si vás ještě zachytím vsedě. Nikdy bych si nepomyslil, že lidé vyšší civilizace budou tak silní!“

„Nejste sám, kdo se tak zmýlil. Mnozí naši předkové se domnívali, že člověk budoucnosti se změní v tenkou, křehkou a něžnou bytost. V průsvitný kvítek na štíhlém stonku.“

„Vystihla jste to úplně přesně, dokonce i stejnými slovy!“

zvolal sochař.

„Z čeho by člověk žil, má-li čelit životu, bojovat s ním, a zároveň se z něho radovat? Nechat za sebe pracovat stroje?

Jakýpak je to život? Abychom zdolali množství obtížných úkolů — neboť jen tak žije člověk naplno — musíme být silní, zvláště naši muži. Abychom pochopili svět ve vší jeho kráse a hloubce, musíme vládnout silnými city. Na stole u předsedy Rady Čtyř jsem viděla symbolické sousoší.

Představovalo tři opice, z nichž jedna si zacpávala uši, druhá tiskla tlapy na oči a třetí si zakrývala ústa. Jenže v protikladu k tomuto symbolu tajemství a pokorného jednání je člověk povinen slyšet vše, vidět vše a hovořit ovšem.“

„Když vy začnete vykládat, má každá věc své pravé místo,“ řekl sochař, „ale tím mi není o nic lehčeji s vaší všestrannou osobností. Plastické návrhy udělám, jakmile si ujasním podobu. Podivnou, nezvykle krásnou podobu, ale ne cizí, o to je práce obtížnější. Pochopte, něco takového nemohu stvořit naráz!“

„Nepřesvědčujte mě, já všechno chápu. A posedím s vámi ještě potom, až všichni odejdou. Ale dřív než se objeví Šedí Andělé, potřebuji informaci o Svatyni Tři Kroků.

Zjistil jste něco, Gachdene?“

„Svatyně vznikla v době založení chrámu, kdy náboženský kult Času byl v plném rozkvětu. Přístup do ní měli pouze ti, kdo prodělali tři stupně zkoušek, čili tři kroky zasvěcení.“

„Nemýlila jsem se tedy, je to víra, která k vám přišla ze Země. Učí, že zásluh lze v životě dosáhnout jednou provždycky.

První je tak zvaná zkouška ohněm, jíž se získává vytrvalost, nejvyšší odvaha, důstojnost, důvěra v sebe sama.

Symbolizuje proces, při němž v duši člověka shoří všechno špatné. Po zkoušce ohněm je možné ještě ustoupit a stát se normálním člověkem. Po dvou dalších je cesta zpátky odříznutá. Zasvěcenec už nemůže žít obyčejným životem.“

„A to všechno byly jen pověry?“ zeptal se s lehkým zadrháváním Tael, vracející se z galérie.

„Všechno zdaleka ne. Mnohé věci jsme převzali pro psychologický trénink. Ale víra v nejvyšší bytost, která sleduje lidské osudy, byla přežitkem prvobytných představ o světě.“

Do podzemí vstoupilo osm lidí, jejichž tváře i zasmušilým Tormanťanům připadaly kruté. Temně modré pláště měli volně přehozené přes ramena.

Architekt je chtěl dovést k Rodis, ale muž v čele skupinky Gachdena nevybíravě odstrčil.

„Ty jsi vládkyně cizinců ze Země…? Přišli jsme ti poděkovat za přístroje, o nichž jsme snili celá tisíciletí. Dlouhé věky jsme se skrývali a nic nepodnikali, ale teď se můžeme vrátit k boji.“

Fai Rodis pohlédla na kamenné tváře příchozích, z nichž vyzařovaly vůle a rozum. Nenosili žádné ozdoby ani odznaky a jejich oděv, s výjimkou plášťů určených pro noční putování, se nijak nelišil od obvyklých šatů průměrných DŽI. Pouze na palci pravé ruky měl každý z nich široký platinový prsten.

Fai vybídla hosty, aby se posadili. Pak ukázala na prsten a zeptala se mluvčího Andělů: „Jed?“

Muž povytáhl obočí úplně stejně jako Čojo Čagas a jeho rty sebou sotva znatelně škubly v krutém úsměvu.

„Poslední smrtelný stisk ruky pro ty, na koho padne naše volba.“

„Odkud má vaše společnost svůj název?“ zeptala se Rodis.

„Nikdo neví. Tradice o tom nic neříká. Nazýváme se tak od samého založení, tedy od okamžiku, kdy jsme se objevili na planetě Jan-Jach z Bílých Hvězd, nebo ze Země, jak tvrdíte vy.“

„To jsem věděla. Jméno vaší společnosti má hlubší smysl a je mnohem starší než si myslíte. Ve Stoletích Temna vznikla na Zemi legenda o velikém boji mezi Bohem a Ďáblem, mezi dobrem a zlem, nebem a peklem. Po boku Boha bojovali bílí andělé, při Satanovi stáli černí.

Celý svět byl rozdělen vedví, dokud Satan a jeho vojsko nebyli poraženi a svrženi do pekla. Ale existovali i andělé šedí, kteří zůstali nezávislí, nikomu se nepodřídili, na ničí straně nebojovali. Nebe je zavrhlo, a peklo nepřijalo. Od té doby jsou navždy mezi nebem a peklem, tedy na Zemi.“

Zasmušilí návštěvníci poslouchali s rozzářenýma očima; legenda se jim líbila. Rodis pokračovala:

„Jméno Šedí Andělé přijala tajná společnost, která ve Stoletích Temna bojovala s inkvizicí a vystupovala stejně proti zlu černých sluhů Hospodina, jako proti lhostejnosti dobrých bílých. Věřím, že se stanete následovníky svých pozemských bratří.“

„To je skvělé!“ řekl vůdce Šedých Andělů. „Dodá nám to ještě víc jistoty.“

„V čem?“ zeptala se Fai nečekaně ostře.

„Že je nutný teror, přechod od ojedinělých akcí k masovému vyhlazení škůdců, kterých v poslední době neobyčejně přibylo!“

„Zlo se nedá zničit mechanicky. Nikdo nedokáže hned odhadnout rub akce. Je třeba usměrňovat boj tak, aby ze střetávání protikladů vznikal pohyb ke štěstí, vzestup k dobru. Jinak ztratíte vodítko. Sami vidíte, že přešla tisíciletí, ale na vaší planetě stejně jako dřív panuje nespravedlnost, útlak, a miliardy lidí žijí nicotně krátký život. K vymýcení škůdců potřebujete velice přesnou mušku, jinak budete bojovat s přízraky. My vždycky máme na paměti, že akce se rovná reakci, a snažíme se zachovat rovnováhu.

Vaše slepé útoky zmnoží jen lidské utrpení, prohloubí inferno.

Pak ovšem byste vy sami měli být zničeni.“

„Vy nás tedy považujete za nepotřebné?“

„Víc než to, za škodlivé, jestliže neodstraníte hlavní zdroje zla, čili když nezasadíte smrtelné rány oligarchii. To je však jen jeden krok vpřed. A zůstane bez užitku, neučiníte- li druhý i třetí. Zbytečně se toto místo nenazývá Svatyní Tří Kroků.“

Fai se odmlčela a pozorně pohlédla na vůdce Šedých Andělů.

„Pokračujte,“ řekl tiše, „řišli jsme si přece poslechnout vaše rady. Věřte, že nemáme jiný cíl, než ulehčit lidem jejich úděl, udělat rodnou planetu šťastnější.“

„Důvěřuji vám a věřím ve vás,“ odpověděla Rodis.

„Ale uznejte, že vládne-li na planetě nezákonnost a vy chcete nastolit zákon, musíte být stejně mocní jako zosobněná nezákonnost oligarchického státu. Labilita špatně uspořádané společnosti spočívá v podstatě v tom, že se takové zřízení pohybuje na pokraji hluboké infernální propasti a při sebemenším otřesu padá dolů ke stoletím Hladu a Vražd. Podobá se to úplně výstupu na strmou horu, jenomže zde místo gravitace působí primitivní lidské instinkty.

Stejně tak vy, když nezajistíte lidem víc důstojnosti, znalostí a zdraví, převedete je pouze z jednoho druhu inferna do druhého, spíše horšího, protože každá změna struktury vyžaduje rezervní síly. A kde jinde je vzít než mezi lidem, za cenu, že zmenšíte jeho beztak pochybný blahobyt a znásobíte tíhu a hoře.“

„Domníváte se, že lid na Jan-Jachu je záměrně udržován na nízké intelektuální a mravní úrovni?“ zeptal se vůdce.

„Myslím, že ano!“

„Pak začneme jednat! Ať se vládci a hadonoši střeží sebevíc, nezachrání se. Otrávíme vodu, kterou pijí ze zvláštních vodovodů, zamoříme vzduch jejich obydlí bakteriemi a radioaktivním jedem, přimísíme jim do potravy škodlivé, zvolna účinkující látky. Tisíce let si vybírali své strážce mezi nejomezenějšími lidmi. Teď už to nejde, i DŽI pronikají do jejich pevností.“

„Nu a co z toho? Když lidé nepochopí vaše cíle, vystřídají jen jedni vládci druhé. Znovu říkám, že vy sami byste se stali oligarchy, a to přece nemáte zapotřebí.“

„Rozhodně ne!“

„Připravte si tedy program, který bude každému srozumitelný, a hlavně vytvořte spravedlivé zákony. Zákony přece nejsou k tomu, aby chránily moc, majetek nebo privilegia, nýbrž aby zajišťovaly čest a důstojnost každého člověka a rozmnožovaly jeho duchovní bohatství. Odtud začnete Tři Kroky k opravdové společnosti, v níž by existoval zákon, skutečné veřejné mínění a důvěra lidí k vám.

Učiňte ony tři kroky a stvoříte žebřík pro výstup z inferna.“

„To však není teror!“

„Samozřejmě že ne. To je revoluce. Šedí Andělé, budou- li dobře připraveni, mohou udržovat ve strachu pachatele nezákonností. Ale bez společné práce, bez svazku DŽI a KŽI, ustoupíte za čas nutně od svých dřívějších zásad a stanete se ustrnulou, privilegovanou hrstkou oligarchů, oddělenou od ostatních vrstev obyvatelstva. Neboť komunistická společnost, zřízení vyššího typu, může existovat jen jako jednolitý proud, který se neustále mění, spěje kupředu, dál a výš.“

Vůdce Šedých Andělů zvedl dlaně ke spánkům a poklonil se před Rodis.

„Zde je třeba ještě mnoho přemýšlet, ale vidím světlo,“ řekl.

A sama Fai Rodis, přes břímě povinnosti a strachu o budoucnost tormanťanského národa, nabyla jistoty, že pozemská expedice bude úspěšná.