Hodina Byka

Před žádnou, žádnou záhadou své šíje neskloníme, o nebes klenby nejzazší svým duchem zazvoníme!

(Z Nerudových Písní kosmických, Lumír 1877) Od úsvitu jednotlivých civilizací, snad už od počátků svého polidštění hledá člověk lepší předobraz své budoucnosti:

zaslíbenou zemi, ostrov spravedlivých, sluneční stát, pozemský ráj, jakých metafor už zde nebylo použito! A čím je mu rodná Země těsnější, tím častěji vzhlíží ke hvězdám — jako náš Jan Neruda před sto lety. A vytvářením snu o lepším příštím svého rodu nejlepší básníci a myslitelé zároveň napomáhají realizaci onoho lepšího příštího. Jestliže však v „éře Rozděleného Světa“ — abychom pokračovali v terminologii přečteného románu — bylo toto úsilí převážně záležitostí filosofických traktátů a sociálních utopií (například Konfucoius, Platonn, More, Bacon, Komenský, Campanella, Owens, Saint-Simon, Fourier, Cabet, Morris, Černyševskij), pak v předvečer „éry Světového Sjednocení — nastolení socialistického řádu na celém světě — přejímá tuto úlohu pojednou vědeckofantastický román.

Není na tom nic překvapujícího, uvědomíme-li si v duchu zákonitostí společenského vývoje rozhodnou úlohu výrobních sil, a dnes tudíž i vědeckého a technického rozvoje.

Revoluční skoky ve vývoji techniky (od XIX. století jen v oblasti energetiky: pára — elektřina a spalovací motory — atom a raketový pohon), provázené analogickými vlnami autorského i masového zájmu o vědeckofantastickou literaturu (Verne — Wells — science-fiction po první i druhé světové válce a po vstupu člověka do kosmu), přinášely však tomuto novodobému literárnímu žánru nejen novou látku a nesčetně podnětů, ale i nová úskalí. Buď že v něm v důsledku přívalu nových vědeckých a technických poznatků bytněla poznávací složka na úkor základní funkce umělecké literatury, kterou je výpověď o člověku a jeho vztahu k světu, čili že vědeckofantastický román degradoval na úroveň populárně zábavné literatury, byť s nelepšími osvětářskými úmysly. Nebo že na druhé straně nové objevy neposkytovaly autorovi pouze novou látku, materiál a rámec jeho uměleckého vyjádření, ale že se přitom měnil sám jeho vztah k nim, že nejednou k nim zaujal negativní, nihilistické stanovisko. Oprávněné obavy ze zneužití vědy a techniky proti člověku, jemuž dokázali Wells či Čapek, Bradbury či Lem dát tak mistrovsky satirickou podobu (byť někdy s idylickou koncovkou), vyrostly v současné západní science-fiction do obludných horrorů, plných pesimismu a bezvýchodnosti.

Akceptujeme-li pojetí vědecko-utopické fantastiky jako synkretického žánru, vzešlého ze vzpomenutých utopií o lepším příštím, dále z verneovského dobrodružného románu výchovného s optimistickou vírou v technický pokrok a vítězství dobrých sil v člověku, a konečně z poeovskyradcliffovské poetizace tajemna, fantasmagorie a iracionálna, pak pravě zde naopak neúměrně zbytněla posledně jmenovaná složka.

Nadějí literárního světa — obdobně jako onoho neliterárního — je Sovětský svaz, jeho literatura. Totiž nadějí, že optimistická perspektiva, víra v pozitivní síly člověka, nekonečné poznávání a konečné vítězství humanismu z vědeckofantastické literatury nezmizí, že její hlavní proud půjde za světlou vizí lepšího příštího. V současném sovětském literárním dění zaujal vědeckofantastický proud významné místo právě díky Ivanu Jefremovovi. Ironií osudu autorovi, který přece svým „původním povoláním“, jakožto světový specialista-paleontolog a zakladatel nového pomezního oboru paleontologie a historické geologie, tzv. tathonomie, i „měl všechny předpoklady“ vést vědeckou fantastiku spíše směrem pouhého popularizátorství.

A po vědeckých úspěších jako by počátky Jefremovovy umělecké dráhy této tendenci nasvědčovaly. Ony povídkové „neobyčejné příběhy“ a „podivuhodná setkání“, „cestopisné zápisky“ a „stíny minulosti“ atd. čerpají z jeho vlastní vědecké práce, z exotických výprav za poznáním přírody, neznámých zemí či dávné minulosti, a nikde nepřekračují hranici reality, hranici vědecky dostupného a zdůvodnitelného.

Svou poutavou a přístupnou formou v nejednom připomenou historické obrázky našeho E. Štorcha. Dokonce děj první kosmické povídkyNávštěvníci z hvězdsetrvává výhradně na Zemi a vychází z reálných faktů. Nález dinosauřích koster s neobvyklými průstřely byl vědecky popsán v tehdejší paleontologické literatuře. Teprve na základě tohoto nálezu z doby křídové (kdy po myslící bytosti, jež jediná by mohla vlastnit takovou zbraň, nemohlo být na Zemi ještě ani potuchy), jakož i na základě prokázaného zjištění, že dinosauří kostry se zachovaly v oblastech horského zvrásnění, vzniklého předpokládaným rozpadem uranu, a konečně na základě tehdy populární Šmidtovy kosmogonické hypotézy, podle níž se naše planetární soustava mohla dočasně octnout v relativní blízkosti jiných galaxií, konstruuje Jefremov poutavé vyprávění o možných návštěvnících naší Země. Přibýt mohli z jiné galaxie, jež se 1 Pomocí této nové pomezní disciplíny (překrývání, splývání dvou styčných oborů, z něhož posléze vznikne samostatná specializace, je pro moderní vědu vůbec příznačné) Jefremov po živelně dialektickém postřehu Darwinově určil zákonitosti vzájemně se podmiňujících biologických a geologických procesů v usazeninách s praktickými důsledky pro studium někdejších životních podmínek a pro zjišťování nalezišť nerostů organického původu, tehdy dostala do blízkosti naší planetární soustavy, a při hledání atomových zdrojů pro zpáteční let mohli způsobit průstřely obtěžujícím je obludám. Dodejme ještě, že tato „nefantastická“, avšak napínavá povídka, typicky těžící z několika vědních oborů souběžně, vyšla už r. 1947 — tedy dvacet let předVzpomínkami na budoucnost, v nichž na Západě Erich von Däniken v obdobném žánru až příliš neseriózně rozehrál téma údajných „božských návštěvníků“.

Kromě početné povídkové tvorby ověřil si Jefremov v historické dilogii ze starého EgyptaVelký oblouk(1952–1953) nejen umění kompozice dobrodružného syžetu a psychologické kresby postav v rozsáhlé románové stavbě, ale především zde vykrystalizovala jak jeho vědeckofantastická představivost, tak jeho třídně materialistické pojetí dějin.

Tak, vyzbrojen vědeckou i uměleckou zkušeností a mimořádnou erudicí, přistoupil k svému nejvýznamnějšímu vědeckofantastickému románuMlhovina v Andromedě(1957), který mu rázem získal světovou proslulost. Jistě i proto, že svět, nadšený úspěchy sovětské kosmonautiky, chtěl se pochopitelně dozvědět, z jakého vědeckotechnického a ideového prostředí se zrodil první kosmický krok lidstva, tím spíše, že Jefremovův román vznikal ještě před vypuštěním prvých družic a sám první kosmický hrdina jej uvedl mezi svou oblíbenou četbou: „Zamilovali jsme si jeho malebné obrazy budoucnosti, zalíbily se nám popisy mezihvězdných cest a byli jsme zajedno s autorem, že technický pokrok dosažený lidstvem za několik tisíc let by bez vítězství komunismu byl nemyslitelný“ (z besedy J.

Gagarina s novináři v Pravdě 26. V. 1961).

„Mlhovina v Andromedě“, která podle autorova svědectví byla zároveň zaměřena polemicky k antihumanistické vědeckofantastické produkci západní, byla v dosud největší monografii o sovětské vědeckofantastické literatuře z pera A. F. Britikova (1970) označena přímo za mezník ve vývoji tohoto žánru, kdy právě dík marxistické aplikaci dialektiky přírodních zákonů na historické procesy v nejširším, přímo kosmickém měřítku dosáhl Jefremov tak žádoucí pozitivní perspektivnosti. Z podtextu veškerého Jefremova díla přesvědčivě vyplývá, že se vůbec nemusíme obávat žádného přepadení kosmickými gangstery, jak to např. se sadistickými podrobnostmi líčí západní comics. Neboť jen vysoce vyvinutá společnost, která „dokáže spojit národy vlastní planety v jednu bratrskou rodinu, zničit nerovnost, útisk, rasové předsudky… bude mít dost sil k tak velkolepému překonání mezihvězdných prostor“(Návštěvníci z hvězd). Neboť „nikoliv zbožná přání, abstraktní morální hodnoty, nýbrž sama železná životní nutnost přivedla zemský rozum k socialistickému řádu“(Mlhovina v Andromedě).

Neboť „člověk je jedinou silou ve vesmíru, která může jednat rozumně a navzdory sebefantastičtějším překážkám vést k vědomému a všestrannému přetvoření světa“(Hadí srdce).

Sovětská kritika, která vysoce vyzvedla encyklopedický charakter „románového eposu myšlenky a snu“ (E. Brandis a VI. Dmitrijevskij ve své společné monografii o autorovi z r. 1963), „příkladnou syntézu románu filosofického, sociálně psychologického, vědecky technického, dobrodružného, utopického a románu o pracovním hrdinství“ (J. Rjurikov), zaujala apologetické stanovisko i k dílčím výhradám, vzešlým spíše z okruhu samotných spisovatelů. Tak vytýkali- li Jefremovovi kupř. určitou schematičnost, racionalismus a asketismus postav, hájila jej kritika tvrzením, že schematičnost hrdinů vědeckofantastického žánru vyplývá — jak potvrzují i postavy J. Verna — z výjimečnosti jejich prostředí, v němž ideje a intelekt nutně potlačují jejich emoce a vášně… Kritizovala-li např. M. Šagiňanová vyumělkovanost „esperantských“ vlastních jmen, bránila kritika tuto zřejmou poplatnost Marrově teorii o splývání jazyků poukazem na souvislost pozůstatků jmenných kořenů s etnickým původem jednotlivých hrdinů („Rus“ Dar Veter, „indická“ krasavice Čare Nandy atd.), čímž prý chtěl autor podtrhnout vyšší, internacionální charakter sjednocené společnosti. A objevily-li se konečně výhrady k Jefremovově „naivnímu geocentrismu a antropocentrismu“

(Země a člověk, resp. Pozemšťané jsou centrem vesmíru), poukazoval Britikov na to, že působení, odraz objektivních přírodních zákonů kdekoli a v kterémkoli vědomí vede k jednotnému myšlení, k universálnímu vesmírnému fenoménu rozumu, jehož prismatem také autor vesmír nazírá.

Nesměl by to však být spisovatel Jefremovovy fantazie a elánu, aby na sebemenší podněty v další tvorbě nezareagoval.

Hned v následující, citované už kosmické povídce Cor Serpentis(Hadí srdce, 1959) líčí setkání vesmírné lodi Pozemšťanů s kosmickým korábem ze vzdálené planety s odlišnou, pro Pozemšťany smrtelnou atmosférou. Nedojde ovšem k obávanému konfliktu, jak jím kdysi strašili „spisovatelé z pochmurného období konce kapitalismu“; astronauté a astronautky tak odlišných dvou světů přes rozdílnost svého tělesného ústrojí, přes fantastickou vzdálenost mezi jejich planetami při setkání naopak pochopí“ všepřekonávající sílu a moc lidské lásky“!

Na Ostří břitvy — jak se nazývá předposlední román z r. 1963 — vyhnal Jefremov svůj pokus o polemicky antifreudovskou a antihomogenni prózu. Vychází v ní z nových poznatků psychofyziologie o existenci utajených psychických i tělesných sil v člověku, ale sám v předmluvě doznává, že složitou vědeckou tkáň se mu zatím nepodařilo spojit se systémem uměleckých obrazů. Jejich vzájemná symbióza nevyšla a na „ostří břitvy“ (zamýšlené jako hranice, „zlatý řez“ absolutní, jedinečné a jediné objektivně existující krásy) se spíše dostala soudnost kritiků, když jeden z nich označil román za „estetického kentaura“.

A tak faktickým obsahovým i uměleckým navázáním na úspěšnou „Mlhovinu v Andromedě“ je až románHodina Býka(1969). Viděli jsme, že Jefremovova umělecká metoda vždy oscilovala mezi sdělením a vyjádřením, racionálním a emocionálním, reálně věrohodným a fantasticky smyšleným. Jestliže se v počátečním období přikláněl více k první krajnosti a v „Ostří břitvy“ se citlivá střelka jeho tvorby pojednou jakoby rozdvojila, pak v posledním románu pozorujeme zřetelné její vychýlení směrem k uměleckosti, emocionálnosti a fantastičnosti.

Nikoli ovšem jenom proto, že děj probíhá ještě o dvě tři generace „budoucněji“ než děj „Mlhoviny v Andromedě“, jejíchž hrdinů je zde už legendárně vzpomínáno, a že se zde také nakonec realizuje sen, na němž oni ještě ztroskotali:

vítězství nad prostorem — a tím i časem — překročením tzv. nulového prostoru, vstup do zakřiveného „černého“

antiprostoru, na základě dialektiky a symetrického zrcadlení utopicky předpokládaného. Tento umělecky velice lákavý způsob osvobození z časoprostorových pout a okamžitého překonání libovolných vzdáleností, prodloužení mládí do padesáti a lidského věku do sto padesáti a více let, byl už autory vědeckofantastických povídek hojně exploatován.

I našemu autorovi, jak se v románě dočítáme, tam koncem éry Rozděleného Světa“ „sklouzly“ tři hvězdolety a šťastnou“ náhodou tak zabydlily planetu „Utrpení“ (Tormans) — cíl výpravy a dějiště nového románu.

Výzbroje a výstroje z arzenálu vědeckofantastického žánru je zde vskutku bohatě, to také dělá „Hodinu Býka“ epicky sevřenější a čtenářsky přitažlivější. Už sama kompoziční osnova: rámcový prolog a epilog se odehrávají ještě o dalších sto třicet let hlouběji v budoucnosti, zatímco vlastní příběh expedice Pozemšťanů na temnou planetu Utrpení, obydlené kdysi v dávné minulosti (z našeho hlediska ovšem zase v daleké budoucnosti), Je prezentován jako historický film, promítaný učenlivým žákům z prologu a epilogu. Nazíráním hlavního syžetového pásma z minulosti i z budoucnosti vzniká bezděčný dojem nekonečného plynutí času oběma směry. (Vzpomeňme, že hrdina Clarkovy utopie, známé u nás především v jejím Kubrickově filmovém zpracování, se po absolvování Vesmírné odysey 2001 promění v embryo).

Ani zjištění, že vlastně čteme filmový příběh, není zanedbatelné a vysvětluje např., proč je zde věnováno tolik pozornosti barevným škálám, tancům, kráse žen, kultu nahého těla či typicky filmovým honičkám a gagům.

Přistáním Pozemšťanů na černé planetě se dostává román do tradičních poloh vědeckofantastického žánru. Jeho hnací silou bude nyní prolínání dvou rovin, neustálá konfrontace dvou světů, umožňující adresovat našemu světu a naší společnosti nejzávažnější varování, kritické výtky i ironizující šlehy. To znamená v dosavadní Jefremovově tvorbě značný posun a přimyká jej těsněji do kontextu světové science-fiction. Třeba ovšem přiznat, že v oněch závažných varováních je Jefremov daleko silnější a daleko více svůj než v drobných ironických šlezích, jež se po Wellsovl, Bradburym, Boulleovi a hlavně Lemovi budou zdát čtenáři málo groteskní a příliš krotké.

Temná planeta Utrpení, zrozená podle čínského motta v hodinu Býka čili Démona, je totiž varovným obrazem novodobého inferna, do jakého ji uvrhli potomci Pozemšťanů.

Nejde sice o případ planet, jejichž civilizace zahynuly „na následky předčasného poznání“ — na nukleární sílu, kterou nedokázaly zvládnout. Ale obrazy bezohledné devastace planety, vydrancování přirozených zdrojů, fosforové katastrofy, nadprodukce kysličníku uhličitého a jiných škodlivých zplodin jsou neméně apokalyptické. V jejich sousedství z dnešního hlediska aktuální narážky na obecné nebezpečí hluku v důsledku tranzistorové, motoristické či panelákové mánie apod. působí přece jen nesouměřitelně.

Analogický nepoměr pozorujeme i v zobrazení společenských vztahů. Fašistický diktátor a jeho oligarchická skupinka, obklopená patolízalskými „nickami a nevzdělanci“, potlačujícími každý projev samostatné iniciativy, roztrhla podle hesla „rozděl a panuj“ obyvatelstvo do dvou vrstev, vyšší intelektuální, kterou potřebují, a nižší masovou, které naočkovali přezíravý vztah k životu, zrůdnou filosofii dobrovolné předčasné smrti. A vedle toho opět narážky na bytovou krizi, sportovní profesionalismus, neschopnou propagandu, zbytečné porady atd.

A proti tomu všemu ideální, až idylický obraz života rodné Země, která je v éře Spojených Rukou součásti Velkého Okruhu. Na ní už odumřela rodina i stát a řízení převzaly nejrůznější „akademie“ a „rady“ — skutečný mozek planety: „V mysli si Vir vybavil i další uzel na Azorských ostrovech, kde v klidných dnech je moře tak bezedné a průzračné. A pak cesty za odpočinkem na posvátná místa pravěkých chrámů Řecka, Indie, Rusi… Ani sebemenší obava o budoucnost, kromě přirozených starosti nad svěřenou prací, kromě přání stát se lepším, odvážnějším, vykonat co možná nejvíc ve prospěch celku. Hrdá radost pomáhat každému a zvyk spoléhat se na stejnou podporu a pozornost všech lidí kolem sebe“ (str. 308).

Proto i expedice Temného Plamenu má spasitelské poslání a Jefremov s převahou ukazuje, proč lidstvo nemůže od tohoto poslání upustit, třebaže se — jako žádný zápas o lepší příští — neobejde bez rizika a obětí. Přitom vyslanci Země „nechtějí opakovat omyly starověkých kolonizátorů“, ale — obdobně jako před nimi řadový ruský revolucionář Gusev, jehož na Mars vyslal Jefremovův literární učitel a rádce A. N. Tolstoj(Aelita)- pokládají za svou povinnost pomoci vykořisťovaným soudruhům bratrské planety.

Obraz rozvinuté technické automatizace, jak jsme jej zčásti už poznali v „Mlhovině v Andromedě“, je zde zcela v duchu fantastického žánru barvitě rozšířen o pohádkové zázraky. Vystřelit z hvězdoletu translační věž a vztyčit ji na vzdáleném kopci bez opuštění korábu není pro posádku žádným problémem, stejně jako proklestit na dálku lesy či vyhloubit podzemní chodby. Totéž platí o neviditelných obranných clonách či rozkošných devítinohých bateriových robotech, kteří jako věrní psíci provázejí kosmonauty na každém kroku…

I v charakteristice postav je patrná autorova snaha více je individualizovat, vdechnout jim emocionální jiskru.

Připomenuli-li jsme už Tolstého utopický román z dvacátých let, pak nelze zamlčet, že historie lásky Pozemšťana ke krásce z jiné planety se zde opakuje v milostném románku astronavigátora a mladičké Tormanťanky, završeným šťastným happy-endem: Vir zůstává na planetě po boku své milé, aby Tormanťanům pomohl připravit revoluci a skoncovat s Hodinou Býka.

Konečně je třeba vyzvednout, jakou úlohu tentokrát Jefremov přisoudil Ženě s velkým Ž. Z třináctičlenné expedice je šest žen, a právě žena výjimečné psychické až hypnotizující síly velí výpravě; je zde lingvistka, která z televizních pořadů cizí planety dokáže během několika dnů zjistit strukturu jazyka a naučit mu posádku, podobně jako zase socioložka dokáže určit strukturu sociální, bioložka základní přírodní podmínky atd. Přitom jsou to krásné, sportovně zdatné ženy se značnou dávkou ženské koketnosti až vyzývavosti.

V tendencích uvolněné fantastiky jsou zde stránky exotiky i erotiky, humoru i horroru (např. setkání s živočišnou obludou v pustině, obklíčení bandou narkomanů, přepadení velitelky žárlivou Čojovou souložnicí atd.)… Ty sice zbavují román oné vážné filosofické a encyklopedické tvářnosti, jaká převládala v „Mlhovině v Andromedě“, dnešní čtenář jim však uvěří někdy více než některým smrtelně vážně míněným exkursům do estetiky umělecké tvorby.

(Když např. Fai Rodis stojí modelem sochaři nebo naopak zase sama maluje.) Jan Neruda vyslovil v dopise jedné milostivé paní, fingovaném jako fejeton, obavy z toho, aby se z jeho „Písní kosmických“ nestaly nakonec písně komické.

Avšak přes úžasný pokrok, který učinila věda a technika za jedinké století, ukázaly se básníkovy obavy liché. Ani fantastická romaneta jeho přítele Jakuba Arbesa, ani fantastické romány jeho současníka Julesa Verna nepůsobí dnes komicky, nýbrž mile poeticky, a např. ve filmových revokacích Karla Zemana si podmaňují nové generace dalšími estetickými významy.

Představujeme si, že až pravnuci našich prapravnuků vyšlou ke galaxiím Andromedy či souhvězdí Býka sondu s Jefremovovými kosmickými romány (v kódovém jazyce Velkého Okruhu), nikdo se jim tam nevysměje, nýbrž budou pro svůj hluboký humanismus přijaty s láskou a porozuměním, a naši vzdálení bratři a sestry stráví nad nimi chvíle poetického okouzlení, podobně jako nás dnes dojímají mýty a eposy dávných věků…

MILOSLAV WAGNER