Brouk v mravenisti

Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA

... Do deseti hodin se způsob našeho postupu definitivně ustálil. Kráčíme prostředkem ulice — vpředu ve směru naší cesty Štěkn, za ním a trochu vlevo já. Původní způsob postupu těsně u zdí Jsme museli změnit, protože chodníky jsou plné otlučené omítky, rozbitých cihel, střepů okenních tabulí, zrezivělého plechu ze střech a už dvakrát se stalo, že nám bez jakékoli viditelné příčiny spadly úlomky říms málem na hlavu. Počasí se nemění, nebe je stále zahaleno mračny, v závanech sem proniká teplý vlhký vítr, honí po rozbitém dláždění smetí neurčitého původu a čeří hladinu páchnoucí vody v černých zahnívajících kalužích. Vrhají se na nás, mizí a znovu se na nás vrhají hejna komárů. Útočící vlny komárů. Celé komáří smršti. Je tu spousta krys — šramotí v haldách rumu, ve špinavě rezatých houfech přebíhají ulice z jednoho vchodu do druhého nebo se jako kuželky tyčí v prázdných otvorech oken. Jejich korálkovité oči ostražitě pobleskují. Nechápu, čím se v této kamenité pustině živí. Snad jedině hady. Hadů je tu taky spousta, zejména při vpustích kanálů se proplétají v složitá pohyblivá klubka. Čím se tu živí hadi, to taky nechápu. Snad jedině krysami. Tihle hadi jsou však trochu zvadlí, vůbec ne agresivní, i když zbabělí taky ne. Věnují se jakýmsi svým zvláštním záležitostem a nikoho a ničeho kolem si nevšímají.

Město je určitě už dávno opuštěno. Onen muž, kterého jsme potkali na periférii, byl samozřejmě pomatený a zabloudil sem náhodou.

Zpráva od skupiny Rema Želtuchina. Zatím vůbec nikoho nepotkal. Je svým rumištěm nadšen a slibuje, že v nejbližší době určí index zdejší civilizace s přesností na dvě desetinná místa. Pokouším se představit si to rumiště — obrovité smetiště bez začátku a konce, které zavalilo půl světa. Začínám mít špatnou náladu, a tak na to přestávám myslet.

Mimikrová kombinéza funguje nespolehlivě. Ochranná barva odpovídající pozadí se na látce objevuje se zpožděním pěti minut, někdy se neobjeví vůbec a místo ní vznikají neobyčejně krásné a výrazné skvrny čistých spektrálních barev. Nejspíš je ve zdejší atmosféře něco, co mate vyladěný chemický mechanismus této hmoty. Experti z komise pro kamuflážní techniku se vzdali naděje, že by se jim podařilo vyregulovat činnost kombinézy na dálku. Radí mi, jak mám regulaci provést na místě. Poslechl jsem těchto rad, takže teď už mám kombinézu absolutně rozladěnou.

Zpráva od Espadovy skupiny. Podle všeho se při přistávání v mlze zmýlili o několik kilometrů — nikde nevidí obdělávané pole ani osady, které pozorovali z oběžné dráhy. Vidí jen oceán a pobřeží, pokryté kilometr širokým pruhem černé slupky — nejspíš vyschlým mazutem. Už zase mám špatnou náladu.

Experti kategoricky protestují proti Espadovu návrhu nadobro vypnout kamufláž. Drobný, ale halasný skandálek v éteru. Štěkn k tomu vrčivě poznamenává:

„To je ta slavná lidská technika! K smíchu...“

Nemá žádnou kombinézu, nemá ani těžkou helmici s konvertory, ačkoli to všechno bylo speciálně pro něho připraveno. Odmítl to, jako obvykle bez udání důvodů.

Běží zeširoka po zašlé středové linii bulváru, mírně vyhazuje do strany zadní nohy, jako to někdy dělávají naši psi, je tlustý a huňatý, má obrovskou kulatou hlavu, jako vždy otočenou doleva, takže pravým okem hledí přísně kupředu, zatímco levým jako by šilhal po mně. Hadů si vůbec nevšímá stejně jako komárů, zato krysy ho zajímají, ovšem jen z gastronomického hlediska. Jenže teď je sytý.

Myslím, že si učinil svůj názor jak na město, tak možná i na celou tuto planetu. Lhostejně se vyhnul prohlídce vily, jakoby zázrakem zachované v sedmě čtvrti, vymykající se čistotou a elegantností z okolních budov s vymlácenými okny, zpustošených časem a zarostlých divokým břečťanem. Jen štítivě očichal dvoumetrová kola vojenského obrněného vozu ostře a čerstvě páchnoucího benzínem, pohřbeného napůl pod rozvalinami zřícené zdi, a bez nejmenší zvědavosti sledoval bláznivý tanec ubohého zdejšího praobyvatele, který proti nám vyběhl se zvonícími rolničkami, pitvořil se, celý zahalený vlajícími různobarevnými ňadry nebo stuhami. Všechny tyto zvláštnosti přijímá Štěkn lhostejně, nevím proč odmítl vyčlenit je z všeobecného pozadí katastrofy, třebaže na počátku, při prvních kilometrech cesty, byl zjevně vzrušen, něco hledal, co chvíli narušoval způsob postupu, něco vyčenichával, odfrkoval, odplivoval a nesrozumitelně si cosi mumlal ve svém jazyce...

„Tak tohle je novinka...,“ povídám. Je to něco jako kabina izolační sprchy — válec vysoký asi dva metry o průměru jeden metr, z poloprůhledného materiálu připomínajícího jantar. Oválná dvířka zabírající celou výšku jsou otevřena. Zdá se, že kdysi stála tahle kabina svisle, pak pod ni na jedné straně vsunuli nálož s výbušninou, takže je teď silně nakloněná a okraj jejího dna i s plátem přilepeného asfaltu a hlíny visí nad zemí. Jinak poškozena nebyla, ostatně uvnitř se ani nemohlo nic poškodit — kabina byla prázdná jako prázdný pohár.

„Pohár,“ říká Van der Hoese. „Akorát s dvířky.“

„Ionizační sprcha“ říkám já. „Ale nezařízená. Nebo například budka dopravního policisty. Něco podobného jsem viděl na Sarakši, jenže tam to dělali ze skla a plechu. Mimochodem ve svém jazyce tomu slangově opravdu říkali pohár.“

„A co takový policista řídí?“ ptá se Van der Hoese se zájmem.

„Silniční dopravu na křižovatkách“ říkám.

„Ke křižovatce je dost daleko, nezdá se ti?“ říká Van der Hoese.

„Takže je to tedy ionizační sprcha,“ odpovídám.

Diktuji mu hlášení. Převzal je a ptá se:

„Nějaké otázky?“

„Existují dvě logické otázky: proč tu věc tady postavili a komu překážela. Podotýkám — nevedou k ní zádně kabely ani dráty. Štěkne, máš nějaké otázky?“

Štěkn dává najevo víc než lhostejnost — sedí zády ke kabině a drbe se.

„Můj národ takové předměty nezná,“ oznamuje povzneseně. „Můj národ to nezajímá.“ A znovu se ostentativně, přímo vyzývavě drbe.

„Tak to je všechno,“ říkám Van der Hoesovi, Štěkn okamžitě vstává a vydává se na další cestu.

Tak vida, jeho národ to nezajímá, říkám si v duchu, když kráčím vlevo kousek za ním. Nejradši bych se usmál, ale to za žádnou cenu nesmím. Štěkn nesnáší takové úsměvy, je neuvěřitelně citlivý na sebemenší odstíny lidské mimiky. Odkud se asi v Hlaváčích bere ta citlivost? Jejich obličeje (nebo tlamy?) přece postrádají jakoukoli mimiku — alespoň lidským okem se rozeznat nedá. Každý obyčejný pozemsky vořech má mimiku mnohem bohatší. A přitom pro úsměv člověka mají Hlaváči skvělý postřeh. Vůbec se dá říci, že Hlaváči se vyznají v lidech mnohem lépe než lidé v Hlavácích. A já vím proč. My se stydíme. Oni jsou rozumné bytosti a my se stydíme je zkoumat. Ovšem oni tento trapný pocit neznají. Když jsme žili u nich v Pevnosti, když nás skrývali, krmili, napájeli a chránili, mnohokrát jsem zničehonic zjistil, že na mně provedli další experiment! I Marta si Komovovi stěžovala na totéž, i Rowlingson, jen Komov si nikdy nestěžoval — myslím, že jednoduše proto, že byl na tohle příliš samolibý. A Taraskonec nakonec jednoduše uprchl. Odjel na Pandoru, zabývá se svými obludnými tachorgy a je šťasten... Proč Štěkna tolik zajímala Pandora? Všemi legálními i nelegálními prostředky oddaloval odlet. Budu si potom muset ověřit, je-li pravda, že si skupina Hlaváků vyžádala dopravní prostředky k přesídlení na Pandoru.

„Štěkne,“ říkám, „chtěl bys žít na Pandoře?“

„Ne. Musím být s tebou.“

On musí být. Smůla je v tom, že jejich jazyk zná jen jednu modalitu. Neexistuje rozdíl mezi musím, mám, chci a mohu. A když Štěkn mluví po našem, používá těchto výrazů nazdařbůh. Nikdy se nedá přesně určit, co má na mysli. Snad nyní chtěl říct, že mě má rád, že se beze mne necítí dobře, že se mu líbí jen se mnou. Ale taky možná, že je jeho povinností být se mnou, že má nařízeno být se mnou, a že je odhodlán splnit svou povinnost se ctí, i když by se strašně rád prodíral oranžovou džunglí, dychtivě naslouchal každému šramotu a lačně vdechoval každou vůni, jichž je na Pandoře habaděj...

Vpravo vpředu se od špinavě bílého balkónu ve druhém poschodí odlupuje plát omítky a hlučně dopadá na chodník. Krysy pobouřeně piští. Z hromady smetí se vznáší sloup komárů a krouží ve vzduchu. Napříč ulicí se jako ozdobná kovová stuha klikatí veliký had, stáčí se před Štěknem do spirály a výhružně vztyčuje kosočtverečnou hlavu. Štěkn se ani nezastavuje — nedbale a rázně seká přední tlapou, kosočtverečná hlava odlétá na chodník a Štěkn běží dál, nechávaje za sebou klubko svíjejícího se těla bez hlavy.

A ti podivíni se báli pouštět mě samotného se Štěknem! Prvotřídní bojovník, chytrá hlava s mimořádným čichem na nebezpečí, absolutně nebojácný, jak žádny člověk nedokáže... Ale! Samozřejmě se to neobejde bez určitého „ale“. Bude-li to nutné, budu za Štěkna bojovat jako za pozemšťana, jako za sebe sama. Ale co on? To právě nevím. Na Sarakši ovšem za mě bojovali, bojovali a umírali, hynuli, když mě kryli vlastními těly, ale nikdy jsem se nemohl zbavit dojmu, že to nebojovali za mne, za svého přítele, ale za jakýsi abstraktní, i když jim velice drahý princip... Přátelím se se Štěknem už pět let, ještě neměl odpadlé plovací blány mezi prsty, když jsme se seznámili, když jsem ho učil jazyku a ovládání zásobovací linky. Nehnul jsem se od něho, když prodělával ty své divné nemoci, v nichž se naši lékaři ani trochu nevyznali. Snášel jsem jeho odporné manýry, smiřoval jsem se s jeho neomalenými výroky, promíjel jsem mu to, co nepromíjím nikomu na světě. A přesto nevím, čím mu dneska vlastně jsem ...

Volají z lodi. Van der Hoese oznamuje, že Rem Želtuchin našel na svém rumišti pušku. Informace je to bezvýznamná, Van der Hoese jednoduše nechce, abych mlčel. Dělá si starosti, dobrák stará, když dlouho mlčím. Mluvíme o hloupostech.

Zatímco mluvíme o malichernostech, zabíhá Štěkn do nejbližšího vchodu. Ozývá se odtamtud rámus, pištění, praskot a mlaskání. Štěkn se znovu objevuje ve dveřích. Energicky žvýká a odhazuje si od tlamy krysí ocásky.

Kdykoli navážu rádiové spojení, začíná se chovat jako pes — buď něco žere, nebo se drbe, nebo si vykusuje blechy. Moc dobře ví, že to nemám rád, ale dělá to schválně, jako by se mi chtěl mstít za to, že porušuji naše společné osamění.

Omlouvá se mi a zdůvodňuje svůj poklesek tím, že mu to chutná a že se nemohl ovládnout. Mluvím s ním suše.

Začíná drobně mrholit. Bulvár před námi zahaluje šedivá třaslavá mlha. Míjíme sedmnáctý blok (příčná ulice je dlážděná kameny), procházíme kolem prorezivělého nákladního auta s vypuštěnými pneumatikami, kolem celkem zachovalé, žulou obložené budovy s ozdobnými mřížemi na oknech přízemku a vlevo od nás začíná park oddělený od bulváru nízkou kamennou zídkou.

Ve chvíli, kdy procházíme kolem nachýleného oblouku vstupní brány, vyskakuje na zídku z mokrých, bujně rozrostlých keřů s hlukem a zvoněním rolniček křiklavě barevný, ohyzdně vysoký chlapík ...

Je hubený jako kostlivec, má žluté vpadlé tváře a skelný pohled. Mokré zrzavé čupřiny mu trčí do všech stran, plandavé, jakoby z mnoha částí skloubené ruce jsou v jednom pohybu, dlouhatánské nohy sebou neustále pocukávají a podupávají na místě, takže od obrovitých chodidel se do stran rozlétá spadané listí a rozmoklá cementová drť.

Od krku až k nohám je obepnut jakýmsi různobarevně kostkovaným trikotem — červeně, žlutě, modře a zelené, bez ustání zvoní rolničky našité nepravidelně na rukávech a nohavicích, hlasitě luskají ve složitém rytmu kostnaté prsty. Paňáca. Harlekýn. Jeho kejkle by asi byly legrační, kdyby nebyly tak strašné v tom mrtvém městě pod šedivým dešťovým prachem na pozadí zpustlého parku, z něhož se stal les. Tohle je bez nejmenší pochyby šílenec. Další šílenec.

V prvním okamžiku mám dojem, že je to pořád týž, ten z periférie. Ale tamten měl na sobě barevné pentličky a šaškovskou čepici se zvonečkem, byl mnohem menší a nevypadal tak uštvaně. Prostě byli oba pestrobarevní, oba pomateni, a zdá se zcela nepravděpodobné, že by první domorodci, které jsme na této planetě potkali, byli oba šílení klauni.

„To není nebezpečné,“ říká Štěkn.

„Musíme mu pomoct,“ říkám já.

„Jak chceš. Bude nám překážet.“

Sám dobře vím, že nám bude překážet, ale nedá se nic dělat, začínám se přibližovat k roztančenému paňácovi a v rukavici si připravuji přísavku s uklidňujícím prostředkem.

„Pozor zezadu!“ říká najednou Štěkn.

Prudce se otáčím. Ale na opačné straně ulice není nic mimořádného — patrová vila se zbytky jedovatě fialového nátěru, nepravé pilíře, ani jedna okenní tabule celá, temný otvor dveří vysoký do poloviny patra zeje prázdnotou. Dům jako ty ostatní, ale Štěkn hledí právě na tento nanejvýš pozorně a napjatě. Přikrčil se na napjatých nohou, sehnul hlavu a našpicoval trojúhelníkové uši. Po zádech mi běhá mráz - od začátku naší cesty Štěkn ještě nikdy nezaujal takovou pózu. Za mnou zběsile drnčí rolničky a najednou je ticho. Jen déšť šramotí.

„V kterém okně?“ ptám se.

„Nevím,“ Štěkn pomalu otáčí těžkou hlavou zprava doleva. „V žádném okně. Chceš, podíváme se? Ale teď už míň...“ Těžká hlava se pomalu vztyčuje. „Konec. Jako vždycky.“

„Co?“

„Jako na začátku.

„Nebezpečí?“

„Hned na začátku nebezpečí. Ale slabé. Teď bylo silné. Ale zase jako na začátku“

„Lidi? Zvířata?“

„Veliká zloba. Nerozumím“

Ohlížím se do parku. Bláznivý paňáca nikde a v husté mokré zeleni se nedá nic rozeznat.

Van der Hoese je strašně znepokojen. Diktuji hlášení. Van der Hoese se obává, že to byla léčka a že paňáca měl odlákat mou pozornost. Vůbec nemůže pochopit, že v takovém případě se léčka zdařila, protože paňáca mou pozornost skutečně odlákal natolik, že jsem kromě něho nic neviděl ani neslyšel. Van der Hoese nabízí, že nám pošle pomocnou skupinu, ale já odmítám. Náš úkol je nicotný a je dost možné, že nás samotné zanedlouho odvolají z trasy a pošlou pomáhat třeba zrovna Espadovi.

Hlášení od Espadovy skupiny — dostali se do palby. Stříleli na ně střelami se stopovkou. Zřejmě výstražná palba. Espada pokračuje v postupu. My rovněž. Van der Hoese je na nejvyšší míru rozrušen, jeho hlas zní přímo úpěnlivě.

Na kapitána jsme asi štěstí neměli. Espadův kapitán je progresor. Želtuchinův kapitán je progresor. A náš je Van der Hoese. Všechno to má samozřejmě logické důvody: Espada vede skupinu pro kontakt, Rem je hlavní dodavatel informací, zatímco my se Štěknem pouze pěší průzkumníci v prázdném nebezpečném prostoru. Pomocná skupina. Ale až se něco stane, a ono se vždycky něco stane, musíme spoléhat jen na sebe. Nakonec starý Van der Hoese je pouhopouhý hvězdný letec, zkušený kosmický vlk, kterému natrvalo přešla do krve někdejší instrukce 06/3: „Při zjištění, že na planetě existují příznaky rozumného života, okamžitě startovat a pokud možno zničit všechny stopy své přítomnosti...“ A tady výstražná palba, zřejmá nechuť navázat kontakt, a nejenže se nikdo nechystá okamžitě startovat, ale naopak všichni pokračují v postupu a schválně lezou do neštěstí ...

Přestává pršet. Po mokrém asfaltu skákají žáby. Teď už je jasné, čím se tu živí hadi. Ale čím se živí žáby? Komáry. Domy jsou stále vyšší, stále přepychovější. Ošuntělý, zplesnivělý přepych. Dlouhatánská kolona nákladních automobilů různých typů stojící při levém okraji silnice. Jezdilo se tu zřejmě vlevo. Četné náklaďáky jsou otevřené, v korbách se válí harampádí. Vypadá to jako stopy masové evakuace, jenom není jasné, proč všichni směřovali do středu města. Že by do přístavu?

Štěkn se najednou zastavuje a z husté srsti na temeni hlavy vztyčuje trojúhelníkové uši. Jsme kousek od křižovatky, křižovatka je prázdná, i bulvár za ní je prázdný, nakolik je v šedém oparu vidět.

„Puch,“ říká Štěkn. A po chvilce zaváhání. „Zvěř.“ A po další chvíli: „Moc. Jdou sem. Zleva.“

I já už cítím zápach, ale to je pouze pach mokré rzi na nákladních automobilech. A najednou — dusot tisíců nohou a kostěné poťukávání, kňučení, tlumené vrčení, funění a odfrkávání. Tisíce nohou. Tisíce hrdel. Stádo. Rozhlížím se a hledám vhodný vchod, kde bych tu lavinu přečkal.

„Holota,“ říká Štěkn. „Psi.“

V té chvíli se vyvalili z levé příčné ulice. Byli to psi. Stovky psů. Tisíce. Hustý černožlutošedivý proud, dupající, chrčící a pronikavě páchnoucí mokrou psinou. Čelo proudu už přeběhlo křižovatku a vnořilo se do příčné ulice vpravo, řeka se stále valila a valila, ale tu se několik zvířat oddělilo od stáda a ostře zahnulo k nám — byly to velké opelichané kusy, hubené, obalené chomáči slepené srsti. Slabounce, žalostně poňafávali a blížili se k nám klusem, ale ne rovně, nýbrž jakýmsi důmyslným obloukem, s nahrbenými vypouklými trupy a s pocukávajícími ocasy staženými pod tělo.

„Do baráku!“ ječí Van der Hoese. „Co stojíte? Do baráku!“

Žádám ho, aby nedělal hluk. Zasouvám ruku pod okraj kombinézy a nahmatávám pažbu paprskové pistole. Štěkn říká:

„Není třeba. Já sám.“

Klátivým krokem se pomalu blíží k psům. Nezaujímá bojovou pózu. Jednoduše kráčí.

„Štěkne,“ říkám, „co kdybychom je nechali být?“

Nechápu, co má za lubem, držím pistoli ve svěšené ruce hlavní k zemi a jdu rovnoběžně s ním podél kolony nákladních automobilů. Musím si rozšířit palebnou výseč pro případ, že by se špinavě žlutý proud znenadání otočil proti nám. Štěkn neustále kráčí, ale psi se zastavili. Couvají, otáčejí se k Štěknovi bokem, ještě víc se hrbí, schovávají ocasy pod tělem, a když je od nejbližšího Štěkn asi deset metrů, dávají se náhle s bázlivým kňučením na útěk a okamžitě se spojují s houfem.

Ale Štěkn jde dál. Přímo prostředkem ulice, pomalu, kolébavě, jako by křižovatka, před ním byla úplně prázdná. Zatínám zuby, napřahuji paprskovou pistoli k palbě a vracím se na prostředek ulice za Štěkna. Špinavě žlutý proud je už docela blízko. Z odporného puchu (nebo ze strachu?) se mi dělá nanic. Snažím se hledět přímo před sebe a říkám si: dvě rány vlevo, jednu vpravo, dvě rány vlevo, jednu vpravo...

A tu se najednou vzpíná nad křižovatkou zoufalé kvílení. Řeka psů se trhá a uvolňuje cestu. Psi se na sebe tlačí, lezou jeden přes druhého, kousají se a šlapou se navzájem, kňučí, vyjí, vrčí a ženou se pryč z křižovatky. Za několik sekund nezůstal v příčné ulici vpravo ani jeden pes, zatímco ulice vlevo je ucpána klokotající masou huňatých těl, vzpírajících se nohou a vyceněných tlam. Z této masy stoupá do výše bělavá páchnoucí pára a uši mi zaléhají tisícihlasým řevem zoufalství a smrtelné hrůzy.

Přecházíme křižovatkou posetou chomáčky špinavé srsti, smradlavé peklo máme za zády, a teprve pak se zastavuji a ohlížím. Střed křižovatky je pořád ještě prázdný. Zvířata změnila směr. Kolem kolony nákladních automobilů se nyní od nás vzdalují po bulváru směrem k periférii. Kňučení a vytí ponenáhlu utichá, ještě chvíli — a všechno je jako dřív: je slyšet pouze usilovný dusot tisíců nohou, kostěné poťukávání, funění a odfrkávání. Vydechuji a zastrkuji paprskovou pistoli zpátky do pouzdra. Pořádně jsem se vyděsil.

Van der Hoese nám dává do těla. Dostáváme důtku. Oba. Za opovážlivost a klukovinu. Celkově je Štěkn dost citlivý na výtky, ale tentokrát nevím proč ani neprotestuje. Jenom bručí: „Řekni mu, že v tom žádné riziko nebylo.“ A dodává: „Skoro...“ Diktuji hlášení o incidentu. Nepochopil jsem, k čemu vlastně na křižovatce došlo, a je přirozené, že Van der Hoese to chápe ještě méně. Jeho vyptávání nechávám bez povšimnutí. Zdůrazňuji především skutečnost, že houf teď směřuje k lodi. „Kdyby došli až k vám, zastrašte je ohněm,“ uzavírám.

Van der Hoese nám ještě jednou vyslovuje svou nespokojenost a povoluje další postup. Živě si představuji, jak si po tomto pokárání navyklým cvrnknutím nadhazuje levý knír, urovnává pravý, pak se opírá v křesle a znovu napjatě pozoruje kontrolní monitory v pokorném očekávání další nevyhnutelné nepříjemnosti.

Docházíme na konec dvaadvacátého bloku a tady si všímám, že z ulice vymizela všechna živá havěť — není vidět jedinou krysu, jediného hada, i žáby se ztratily. Poschovávali se před psy, uvažuji nejistě. Ale vím, že to tak není. To Štěkn.

Ve čtvrtém roce naší známosti jsem najednou zjistil, že Štěkn umí docela obstojně anglicky. Přibližně ve stejné době jsem se dověděl, že Štěkn skládá hudbu — no, samozřejmě ne symfonickou, ale písničky, prostě pískové melodie, roztomilé, sluchu pozemšťana docela přijatelné. A teď jsem učinil další objev.

Štěkn po mně šilhá žlutým okem.

„Jak jsi uhodl ten oheň?“ zeptal se.

Zbystřuji pozornost. Já jsem podle něho uhodl nějaký oheň! Kdy se to asi mohlo stát?

„Podle toho jaký,“ říkám neurčitě.

„Nevíš, o čem mluvím? Nebo nechceš odpovědět?“

Oheň, oheň, uvažuji chvatně. Cítím, že bych se mohl dovědět něco významného. Nebudu-li pospíchat. Budu-li odpovídat přesně. Kdy já vlastně mluvil o ohni? Aha! Zastrašte je ohněm!

„Každé malé dítě ví, že se zvířata bojí ohně,“ říkám. „Proto jsem to uhodl. Copak to bylo tak těžké uhodnout?“

„Řekl bych, že to bylo těžké“ vrčí Štěkn. „Celou dobu jsi na to nepřišel.“

Umlká a přestává šilhat okem. Rozhovor skončil. Ale stejně je to chytrá hlava. Uvědomuje si, že jsem buď nepochopil, nebo nechci, aby nás slyšeli ostatní. V obou případech je lepší zavést rozhovor do vytracena... Takže já jsem uhodl oheň. Ve skutečnosti jsem nic neuhodl. Jednoduše jsem Van der Hoesovi řekl: Zastrašte je ohněm. A Štěkn usoudil, že jsem něco uhodl. Oheň, oheň... Štěkn přirozeně žádný oheň neměl... Ale musel mít. To jen já jsem ho neviděl, psi ho viděli. No jo, tak tohle mi ještě chybělo. I ty Štěkne jeden!

„A tys je pálil?“ ptám se úlisně.

„Oheň pálí,“ odpovídá Štěkn suše.

„A tohle umí každý Hlavák?“

„Hlaváky nás nazývají jenom pozemšťané. Zrůdy z jihu nám říkají upíři. A v ústí Modrého Hada nás označují jako pomatence. A na Archipelagu nám říkají czechu — pro to vy nemáte slovo. Znamená to obyvatel podzemí, který umí přemáhat a zabíjet silou svého ducha.“

„Rozumím,“ poznamenávám.

Pouhých pět let jsem potřeboval k tomu, abych zjistil, že můj nejlepší přítel, před nímž jsem já nikdy nic neskrýval, má schopnost přemáhat a zabíjet silou svého ducha. Doufejme, že jenom psíky, ale vlastně - kdopak ví... Pouhých pět let přátelství. Hrome, proč se mě to tak nemile dotýká?

Štěkn cítí trpkost v mém hlase okamžitě, ale vykládá si ji po svém.

„Nebuď závistivý,“ říká. „Vy zase máte spoustu věcí, které my nemáme a nikdy mít nebudeme. Vaše stroje a vaše věda...“

Docházíme na náměstí a hned zůstáváme stát, protože vidíme dělo. Stojí vlevo za rohem, nízké, jakoby přilepené k dláždění — dlouhá hlaveň s tlustým nástavcem úsťové brzdy, nízký široký ochranný štít pomalovaný maskovacími skvrnami, široko roztažená trubkovitá lafetová ramena, tlustá kola s pneumatikami... Z tohoto postavení se vystřelilo nejedenkrát, ale už dávno, hodně dávno. Vystřílené nábojnice poházené okolo jsou prožrány zelenou a červenou rzí, rydla lafetových ramen rozpárala asfalt až na hliněný podklad a teď se utápějí v husté trávě, u levého ramene dokonce stačil vyrazit malý stromek. Zrezivělý závěr je odklopen, zaměřovač úplně chybí a vzadu za postavením se válejí shnilé, polorozpadlé truhlíky na střelivo, všechny prázdné. Tady se střílelo do posledního náboje.

Dívám se přes ochranný štít a vidím, kam se střílelo. Přesněji řečeno nejprve vidím veliké, brečťanem zarostlé díry ve stěně protějšího domu a teprve potom mi padá do očí jakási architektonická nehoráznost. Na úpatí proděravělého domu stojí zcela nesmyslně malý matně žlutý pavilón, přízemní, s rovnou střechou, a teď je mi jasné, že odtud pálili právě na něj, přímou střelbou, z bezprostřední blízkosti, z nějakých padesáti metrů, a zející díry ve stěně domu nad nimi jsou chybné rány, ačkoli minout z takové vzdálenosti se zdá nemožné. Ostatně těch chybných ran není zase tak mnoho a člověk žasne nad pevnosti té nevzhledné žluté stavby, která dostala tolik přímých zásahů, a přesto se nerozsypala v haldu rozvalin.

Umístění pavilónu je nesmyslné a mně se nejdřív zdá, že ho strašlivé údery dělostřeleckých nábojů posunuly z původního místa, odhodily dozadu, zatlačily na chodník a jedním rohem málem zarazily do zdi domu. Samozřejmě to tak není. Náboje prorážely ve žluté fasádě kulaté otvory s roztavenými a začazenými okraji a trhaly se uvnitř, takže široká křídla velkých vstupních dveří byla vyražena ven, zkroutila se a teď visí na jakýchsi neviditelných nitkách. Uvnitř bezpochyby vznikl požár a všechno, co tam bylo, na prach shořelo, jazyky plamene zanechaly černé stopy nad vchodem a nad proraženými dírami... Ale pavilón pochopitelně stojí tam, kde ho postavili hned na začátku nějací podivínští architekti, kteří jím úplně zatarasili chodník a část vozovky, což určitě muselo překážet dopravě.

Všechno, co se tu stalo, se stalo velice dávno, před mnoha lety, dávno vyprchal pach požárů a střelby, ale zvláštním způsobem se tu udržela tížívá atmosféra kruté nenávisti, zuřivosti a zbabělosti, v níž kdysi stříleli neznámí dělostřelci.

Začínám diktovat další hlášení, Štěkn usedá opodál, štítivě ohrnuje pysk, pošilhává žlutým okem a schválně hodně nahlas bručí: „Lidi... O tom se nedá pochybovat... Samozřejmě lidi... Železo a oheň, rozvaliny, pokaždé je to stejné...“ Zřejmě i on cítí tuhle atmosféru a patrně ještě intenzívněji než já. A navíc si teď vzpomíná na svoje rodné kraje — lesy prošpikované smrtonosnou technikou, rozlehlá prostranství sežehnutá na popel, kde mrtvě trčí zuhelnatělé radioaktivní kmeny stromů a kde sama země je prosycena nenávistí, strachem a zánikem ...

Na tomto náměstí nemáme už co dělat. Jedině snad vymýšlet hypotézy a vybavovat si ve fantazii obrazy jeden strašlivější než druhý. Jdeme dál a já si v duchu říkám, že v epochách globálních katastrof vyvrhují civilizace na povrch bytí všechnu chátru, veškerou spodinu, která se za celá staletí nahromadila v genech společnosti. Formy této sedliny jsou neobyčejně mnohotvárné a dá se z nich soudit, nakolik neúspěšná byla daná civilizace v momentu kataklysmatu, ale velice málo se dá říci o jeho podstatě, protože nejrůznější kataklysmata — ať už globální pandemie nebo světová válka nebo dokonce geologická katastrofa — vyvrhují na povrch vždy stejnou sedlinu: nenávist, zvířecí egoismus, krutost, která se tváří jako oprávněná, ale ve skutečnosti žádné oprávnění nemá ...

Zpráva od Espady: navázal kontakt. Komovův rozkaz: všechny skupiny připraví translatéry k příjmu lingvistické informace. Sahám si rukou za záda a po hmatu zapínám páčku přenosného tlumočnického zařízení ...