Brouk v mravenisti

TAJEMSTVÍ OSOBNOSTI LVA ABALKINA

21. prosince 37 přistál oddíl Pátračů pod velením Borise Fokina na kamenité plošině neznámé planetky v systému EN 9173, aby prozkoumal rozvaliny jakýchsi staveb, objevených již v minulém století a připisovaných Poutníkům.

24. prosince zachytil introvizní snímek pod rozvalinami rozlehlou místnost vybudovanou v silných skalních masívech v hloubce přes tři metry.

25. prosince Boris Fokin hned na první pokus a bez nejmenších potíží do této místnosti pronikl. Měla tvar polokoule o poloměru asi deset metrů. Tato hemisféra byla vyložena jantaritem, materiálem příznačným pro civilizací Poutníků, a obsahovala jakési rozměrné zařízení, jemuž podle vtipného označení jednoho z Pátračů začali říkat sarkofág.

26. prosince odeslal Boris Fokin dotaz na Komkon a příslušné oddělení mu povolilo prozkoumat sarkofág vlastními silami.

Svou obvyklou únavně důslednou a opatrnou metodou strávil Fokin tři dny a noci zkoumáním sarkofágu. Za tuto dobu se podařilo určit stáří nálezu (čtyřicet až pětačtyřicet tisíc let), zjistit, že sarkofág spotřebovává energii, a dokonce objevit zjevnou spojitost mezi sarkofágem a rozvalinami nad ním. Už tehdy byla vyslovena domněnka, která se později potvrdila, že „rozvaliny“ nejsou vůbec žádné rozvaliny, nýbrž součásti rozlehlého systému pokrývajícího celý povrch planetky, a že tento systém má sloužit k pohlcování a transformování všech druhů přírodní energie, jak planetární, tak kosmické (seizmika, fluktuace magnetického pole, meteorické jevy, vyzařování ústřední hvězdy, kosmické paprsky atd.).

29. prosince se Fokin spojil přímo s Komovem a vyžádal si nejlepšího odborníka na embryologii. Komov samozřejmě žádal vysvětlení, ale Boris Fokin se vysvětlení vyhnul a navrhl Komovovi, aby přiletěl osobně, ale bezpodmínečně v doprovodu embryologa. Kdysi za dávného mládí měl Komov příležitost pracovat společně s Fokinem a uchoval si na něho nepříliš lichotivý názor. Proto ho ani nenapadlo, aby letěl osobně, embryologa však poslal — pravda, zdaleka ne nejlepšího, nýbrž prvního, kdo s takovou akcí souhlasil. Byl to jakýsi Mark van Blairkom (později si Komov mnohokrát rval vlasy, když si na toto své rozhodnutí vzpomněl, protože se ukázalo, že Mark van Blairkom je nejlepším kamarádem dobře známého Isaaka P. Bromberga).

30. prosince přešel Mark van Blairkom pod vedení Borise Fokina a již o několik hodin později zaslal Komovovi otevřeným textem ohromující zprávu. Tvrdil v ní, že takzvaný sarkofág není ve skutečnosti nic jiného, než jakýsi embryonální sejf zcela fantastické konstrukce. Sejf obsahuje třináct oplodněných vajíček živočišného druhu homo sapiens, přičemž všechna jsou plně životaschopná, i když v současné době jsou ve stadiu latentního života.

Plné uznání si zaslouží dva přímí účastníci této události — Boris Fokin a člen Komkonu Gennadij Komov. Boris Fokin jakýmsi šestým smyslem vytušil, že by se o tomto nálezu nemělo roztrubovat po celém světě — radiogram Marka van Blairkoma byl prvním a posledním otevřeným radiogramem z celé další výměny informací mezi skupinou Pátračů a Zemí. Proto se celý tento případ objevil v proudu veřejných informací na naší planetě jen jako kratičká zpráva o události, která později nebyla potvrzena, takže nevzbudila vůbec žádnou pozornost.

Pokud jde o Gennadije Komova, ten nejenže okamžitě pochopil podstatu rodícího se problému, ale kupodivu si dokázal představit i celou řadu jeho možných důsledků. Především si od Fokina a Blairkoma vyžádal potvrzení obdržených údajů (zvláštním kódem, bleskovým kanálem), a když toto potvrzení dostal, okamžitě svolal poradu oněch vedoucích pracovníků Komkonu, kteří byli zároveň členy světové rady. Byli mezí nimi takoví koryfejové, jako Leonid Gorbovskij a August-Johann Bader, mladý a horkokrevný Kirill Alexandrov, opatrný a věčně pochybující Magiro Sinoda, jakož i energický dvaašedesátiletý Rudolf Sikorski.

Komov informoval shromážděné a položil zásadní otázku: co teď? Bylo samozřejmě možné sarkofág zavřít, nechat všechno v původním stavu a v budoucnu se omezit jen na pasivní pozorování. Bylo také možné probudit vajíčka k životu a sledovat, co se z toho vyvine. A konečně, aby nevznikly případné komplikace, bylo možné nález zničit.

Gennadij Komov, člověk tou dobou již dostatečně zkušený, si samozřejmě velmi dobře uvědomoval, že ani tato mimořádná porada, ani desítky porad následujících tento problém nevyřeší. Svým úmyslně příkrým vystoupením směřoval k jedinému cílí — šokovat shromáždění a podnítit je k diskusi.

Dá se říci, že svého cíle dosáhl. Ze všech účastníků porady si zachovali chladnou hlavu jen Leonid Gorbovskij a Rudolf Sikorski. Gorbovskij proto, že byl rozumným optimistou, Sikorski proto, že už tehdy byl vedoucím Komkonu-2. Odezněly záplavy slov — bezuzdně plamenných i předstíraně klidných, naprosto lehkomyslných i plných hlubokého smyslu, dnes dávno zapomenutých i takových, která později vstoupila do stálého lexikonu referátů, legend, hlášení a pokynů. Jak se dalo čekat, jediným usnesením porady bylo svolat hned zítra novou, rozšířenou poradu za účasti dalších členů světové rady — odborníků v oblasti sociální psychologie, pedagogiky a prostředků masových informací.

Po celou dobu porady Sikorski mlčel. Necítil se dost kompetentní, aby se vyjádřil pro to či ono řešeni problémů. Ovšem dlouholeté zkušenosti z práce v oblasti experimentální historie, stejně jako celý souhrn známých faktů o činnosti Poutníků ho jednoznačně vedly k závěru: ať už se světová rada nakonec rozhodne jakkoli, její rozhodnutí, právě tak jako všechny okolnosti případu, je třeba na neurčitou dobu uchovat jen mezi okruhem osob s nejvyšší úrovní sociální odpovědnosti. V tom smyslu se také ke konci porady velmi stručně vyslovil.

„Rozhodnutí nechat všechno v původním stavu a pasivně pozorovat, to ve skutečnosti není žádné řešení. Opravdové varianty jsou pouze dvě: zničit, nebo oživit. Není důležité, kdy bude některé z těchto dvou řešení přijato, zda zítra, nebo za sto let. Ale každé z nich bude neuspokojivé. Zničit sarkofág — to znamenaná provést nenapravitelný čin. My všichni, co tu jsme, známe hodnotu nenapravitelných činů. Oživit — to znamená dostat se do vleku Poutníků, jejichž úmysly jsou nám, mírně řečeno, nepochopitelné. Nic nenavrhuji a vůbec se necítím oprávněn hlasovat pro kterýkoli návrh. Jediné, o co prosím a na čem trvám — dovolte mi podniknout opatření proti úniku informací. Kdyby pro nic jiného, tedy proto, aby nás nezavalil oceán nekompetentnosti.“

Tento krátký projev zapůsobil silným dojmem, povolení bylo vydáno okamžitě, protože si všichni uvědomovali, že by se nemělo pospíchat, zatímco vytvořit podmínky pro klidnou a důkladnou práci je naprosto nezbytné.

31. prosince se konala rozšířená porada. Účastnilo se jí osmnáct lidí, mezi nimi předseda světové rady pro otázky sociální, kterého pozval Gorbovskij. Všichni se shodli na tom, že sarkofág byl nalezen zcela náhodně — tudíž předčasně. Všichni se dále shodovali, že než se přijme jakékoli rozhodnutí, bylo by dobré pokusit se pochopit, tedy alespoň představit si původní úmysl Poutníků. Bylo vysloveno několik více či méně exotických hypotéz.

Kirill Alexandrov, známý svými antropomorfistickými názory, vyjádřil domněnku, že sarkofág je schránkou genofondu Poutníků. Všechny důkazy o nehumanoidnosti Poutníků, které znám, prohlásil Alexandrov, mi ve své podstatě připadají vedlejší. Ve skutečnosti mohou totiž Poutníci být genetickými dvojníky člověka. Tento předpoklad neodporuje žádnému z dostupných faktů. Na základě toho navrhoval Alexandrov veškerý výzkum zastavit, uvést nález do původního stavu a opustit systém EN 9173.

Podle názoru Augusta-Johanna Badera je sarkofág skutečně schránkou genofondu, to ano, nikoli však Poutníků, ale pozemšťanů. Před pětačtyřiceti tisíci lety připouštěli Poutníci teoretickou možnost genetické degenerace tehdy málo početných plemen druhu homo sapiens a pokusili se tímto způsobem zajistit obnovení pozemského lidstva v budoucnu.

Pod týmž heslem „Nesmýšlejme o Poutnících špatně!“ vystoupil i přestárlý Pak Hing. Stejně jako Bader byl přesvědčen, že jde o genofond pozemšťanů, ale předpokládal, že tu Poutníci vystupují spíš s úmysly osvětovými. Sarkofág je svého druhu nálož konzervovaného času, po jejímž otevření budou mít dnešní pozemšťané možnost se na vlastní oči seznámit s charakteristickými rysy zevnějšku, anatomie a fyziognomie svých pradávných předků.

Gennadij Komov pojímal tuto otázku v mnohem širších souvislostech. Podle jeho názoru každá civilizace, která dosáhne určitého stupně vývoje, nutně se snaží o kontakt s jiným Rozumem. Avšak kontakt mezi humanoidními a nehumanoidními civilizacemi je neobyčejně obtížný, ne-li zcela nemožný. Nesetkáváme se náhodou s pokusem použít zásadně nový způsob kontaktu — vytvořit bytost jakožto prostředníka, humanoida, v jehož genotypu jsou zakódovány některé podstatné charakteristické rysy nehumanoidní psychologie? V tomto smyslu bychom měli pohlížet na nález jako na počátek zásadně nové etapy jak v historii pozemšťanů, tak v historii nehumanoidních Poutníků. Podle Komovova názoru by měla být vajíčka rozhodně a bez otálení oživena. On, Komov, nemá strach z toho, že by nález byl předčasný. Když Poutníci odhadovali tempo vývoje lidstva, snadno se mohli o pár staletí zmýlit.

Hned nato opatrnický Magiro Sinoda, velký specialista v otázkách Poutníků, položil zcela oprávněnou otázku: Proč je vlastně vážený Gennadij a někteří jiní přátelé tak přesvědčen o dobrých úmyslech Poutníků vůči pozemšťanům? Nemáme žádné svědectví, že by Poutníci byli vůbec schopni chovat dobré úmysly vůči komukoli, humanoidy nevyjímaje. Naopak fakta (i když nepříliš četná) nasvědčují tomu, že Poutníci jsou zcela lhostejní k jinému Rozumu a jsou schopni chovat se k němu jen jako k prostředku k dosažení vlastních cílů, nikoli jako k partnerovi. Nezdá se váženému Gennadijovi, že hypotézu, kterou vyslovil, je možné rozvinout právě tak dobře opačným směrem, totiž vycházet z toho, že předpokládané bytosti, zmínění prostředníci, mají podle záměrů Poutníků plnit úkoly z našeho hlediska spíš negativní? Proč by podle logiky váženého Gennadije nebylo možné předpokládat, že sarkofág je takříkajíc ideologická časovaná puma a ony bytosti, zmínění prostředníci, jsou diverzanti svého druhu, určení k proniknutí do naší civilizace? Diverzanti — to je samozřejmě slovo odiózní. U nás se v poslední době objevil nový výraz — progresor. Pozemšťan, jehož činnost směřuje k urychlení progresivního vývoje ostatních humanoidních civilizací. Proč nepřipustit, že hypotetické bytosti-prostředníci jsou obdobnými progresory Poutníků? Co nakonec víme o názoru Poutníků na tempo a formy vývoje našeho, lidského pokroku?

Porada se rázem rozštěpila na dvě frakce — optimisty a pesimisty. Hledisko optimistů vypadalo samozřejmě mnohem pravděpodobnější. Bylo opravdu dost obtížné, ne-li dokonce nemožné, představit si vysoce vyspělou civilizaci, která by byla schopna nejen hrubé agrese, ale i nemístného experimentování s mladšími rozumnými bratry. Ve světle všech existujících představ o zákonitostech vývoje Rozumu vypadalo hledisko pesimistů, mírně řečeno, vykonstruované, spekulativně, zastarale. Ale na druhé straně vždycky zůstává možnost, byť sebemenší, že dojde k omylu. Mohla se mýlit celková teorie pokroku. Mohli se mýlit její interpreti. A především se mohli zmýlit sami Poutníci. Důsledky takových omylů pro osudy pozemšťanů se nedaly odhadnout ani ovlivnit.

A právě tehdy poprvé vyvstal ve fantazii Rudolfa Sikorského apokalyptický obraz bytosti, která se anatomicky ani fyziologicky od člověka neliší, navíc se od člověka neodlišuje ani psychicky — logikou, citovostí či životním pocitem, žije uprostřed lidstva a nosí v sobě neznámý, strašný program. A nejhorší je skutečnost, že tato bytost sama nic o tomto programu neví a nic se o něm nedozví ani v onom okamžiku, kdy tento program konečně začne působit, zničí v ní pozemšťana a zavede ji... kam? K jakému cíli? A již tehdy bylo Rudolfu Sikorskému k zoufání jasné, že nikdo, a především on sám, nemá právo konejšit se poukazováním na nepatrnou pravděpodobnost a obludnou fantastičnost takové domněnky.

V průběhu porady předali Gennadiji Komovovi další šifrovaný radiogram od Fokina. Pročetl jej, zbledl a nalomeným hlasem oznámil: „Je to zlé — Fokin a van Blairkom oznamují, že všech třináct zárodků začalo žít.“

Byl to ošklivý Nový rok pro všechny zasvěcené. Od časného rána 1. ledna do večera 3. ledna roku 38 trvalo prakticky nepřetržité zasedání spontánně vzniklá komise pro inkubátor. Sarkofágu se nyní říkalo inkubátor a v podstatě se řešila jediná otázka — jak s přihlédnutím ke všem okolnostem usměrnit osud třinácti budoucích nových občanů planety Země.

Návrh zničit inkubátor už se neprojednával, ačkoli všichni členové komise, mezi nimi i ti, kteří původně bojovali za oživení vajíček, se necítili zrovna ve své kůži. Neopouštěl je mlhavý neklid, připadalo jim, že jedenatřicátého prosince v jistém smyslu přižil o možnost samostatného rozhodování a teď jsou nuceni přizpůsobovat se plánu vnucenému jim zvenčí. Nicméně projednávání se neslo v konstruktivním duchu.

Již v těchto dnech byly v hrubých rysech zformulovány zásady pro výchovný režim budoucích novorozenců, určeny jejich vychovatelky, ošetřující lékaři, učitelé, případní pečovatelé, jakož i hlavní směry antropologických, fyziologických a psychologických výzkumů. Byli vybráni a ihned odesláni za Fokinem specialisté v oboru xenotechnologie vůbec a xenotechniky Poutníků zvláště — k co nejpečlivějšímu prozkoumání sarkofágu-inkubátoru, aby se předešlo „nedomyšlenému zacházení“, a zejména v naději, že se podaří objevit nějaké detaily tohoto mechanismu, které později pomohou upřesnit a zkonkretizovat program budoucí práce s „nalezenci“. Byly dokonce vypracovány různé varianty usměrňování veřejného míněni pro případ, že by se uskutečnila některá z vyslovených variant o cílech Poutníků ...

Rudolf Sikorski se diskuse nezúčastnil. Poslouchal na půl ucha a veškerou pozornost soustřeďoval na to, aby si zapamatoval každého, kdo se účastní rozvíjejících se událostí. Seznam narůstal děsivou rychlostí, ale Sikorski dobře věděl, že se zatím nedá nic dělat, že v každém případě bude v této podivné a nebezpečné historii zapleteno mnoho lidí.

3. ledna na závěrečném zasedání, kdy byly shrnuty výsledky a živelně vzniklé subkomise byly organizačně potvrzeny, se přihlásil o slovo a řekl přibližně toto: Udělali jsme tady velký kus práce a víceméně jsme se připravili na možný vývoj událostí — pokud je to možné při naší dnešní informovanosti a v té, řekněme si to přímo, mizerné situaci, v níž jsme se octli proti své vůli, z vůle Poutníků. Dohodli jsme se, že se vystříháme nenapravitelných činů — a v tom je vlastně podstata všech našich rozhodnutí. Ale! Jako vedoucí Komkonu-2, organizace odpovídající za bezpečnost pozemské civilizace jako celku, předkládám vám některé požadavky, které ve své budoucí činnosti musíme bezvýhradně plnit.

Za prvé: Veškerá činnost spjatá s tímto případem musí být prohlášena za uzavřenou. Zprávy o ní nesmějí být za žádných okolností zveřejňovány. Důvod: všem dobře známý zákon o tajemství osobnosti.

Za druhé: Ani jeden z „nalezenců“ se nesmí dovědět okolnosti svého zrození. Důvod: týž zákon.

Za třetí: Nalezenci musejí být ihned po svém narození rozděleni a pro budoucnost je nutno podniknout opatření, aby nejen o sobě nic nevěděli, ale ani se navzájem nesetkali. Důvod: poměrně elementární úvaha, kterou tu nehodlám rozvíjet.

Za čtvrté: Všichni musejí v budoucnu dostat vzdělání pro vykonávání nějakého povolání mimo zeměkouli, aby už samy okolnosti jejich života a práce jim přirozeným způsobem znesnadňovaly návrat na Zemí dokonce i na krátkou dobu. Důvod: táž elementární logika. Zatím jsme nuceni být ve vleku Poutníků, ale musíme dělat všechno, abychom později (a čím dřív, tím líp) mohli z cesty, kterou pro nás vyšlapali, uhnout.

Jak se dalo čekat, „čtyři postuláty Sikorského“ vyvolaly výbuch nespokojenosti. Účastníci porady stejně jako všichni normální lidé nenáviděli jakákoli tajemství, tabuizovaná témata, zamlčování a Komkon-2 vůbec. Ale Sikorski správně předvídal, že psychologové a sociologové, až si odbudou nával zcela pochopitelných emocí, přijdou k rozumu a určitě se postaví na jeho stranu. Se zákonem o tajemství osobnosti nejsou žerty. Snadno a bez námahy bylo možné si představit celou řadu velice nepříjemných situací, které v budoucnu mohou vzniknout pří porušení prvních dvou požadavků. Jen si zkuste představit psychiku člověka, který se o sobě dozví, že přišel na svět z inkubátoru, zřízeného před pětačtyřiceti tisíci lety neznámými obludami s neznámým účelem, a který navíc ví, že i lidé kolem něho to o něm vědí. A má-li aspoň minimálně vyvinutou fantazii, bezpochyby dospěje k představě, že on, pozemšťan do morku kostí, který nikdy nic jiného nemiloval než Zemi, v sobě možná nosí nějakou příšernou hrozbu pro celé lidstvo. Tato představa může člověku způsobit takové psychické trauma, které nevyléčí ani nejlepší odborníci...

Důvody psychologů podepřel svým nečekaným a neobyčejně temperamentním vystoupením Magiro Sinoda, který bez obalu prohlásil, že tady všichni moc uvažujeme o třinácti ještě nenarozených cucácích a velice málo se zamýšlíme nad potenciálním nebezpečím, které mohou pro starobylou zeměkouli znamenat. Nakonec byly čtyři postuláty Sikorského většinou hlasů přijaty a Rudolfu Sikorskému bylo ihned uloženo vypracovat a uvést do života příslušná opatření. A včas.

5. ledna zavolal Sikorskému mírně vzrušený Leonid Andrejevič Gorbovskij. Jak se ukázalo, měl před půlhodinou besedu se svým starým přítelem, tagorským xenologem, akreditovaným v posledních dvou letech na Moskevské univerzitě. Během rozhovoru se vědec z Tagory jakoby mimochodem zeptal, zda se potvrdila zpráva, která se před několika dny mihla sdělovacími prostředky, že v systému EN 9173 došlo k nějakému podivnému nálezu. Gorbovskij byl touto nevinnou otázkou zaskočen, začal ze sebe soukat cosi nesrozumitelného o tom, že on už dávno není Pátrač, že je to mimo sféru jeho zájmů, že jaksi není informován, a nakonec s úlevou a zcela po pravdě prohlásil, že tuto zprávu nečetl. Vědec z Tagory ihned obrátil list, nicméně v Gorbovském zůstal z této části rozhovoru nepříjemný dojem.

Rudolf Sikorski pochopil, že tento rozhovor bude mít pokračování. A nezmýlil se.

7. ledna ho znenadání navštívil tagorský kolega takříkajíc z příbuzného resortu, který právě dorazil z Tagory — velevážený doktor As-Su. Cílem jeho návštěvy bylo upřesnění některých skutečně podstatných detailů, týkajících se chystaného rozšíření sféry činnosti oficiálních pozorovatelů Tagory na Zemi. Když služební část rozhovoru skončila a maličký doktor As-Su se chopil svého oblíbeného pozemského nápoje (studená ječná káva s umělým medem), začaly si vysoké smluvní strany vykládat legrační i hrůzostrašné historické anekdoty, které si už odedávna se zanícením a mistrovsky vyprávěly.

Doktor As-Su mimo jiné vyprávěl, jak před sto padesáti pozemskými roky při kladení základů Třetího velkého stroje objevili tagorští budovatelé v čedičovém masívu Připolárního kontinentu podivuhodné zařízení, které by se v termínech pozemšťanů dalo nazvat důvtipně zkonstruovanou sádkou obsahující dvě stě tři larvy Tagořanů v latentním stadiu. Stáří nálezu se nedalo určit ani přibližně, bylo však jasné, že tato sádka byla zřízena ještě dlouho před Velkou genetickou revolucí, to znamená v dobách, kdy každý Tagořan ve svém vývoji procházel stadiem larvy...

„Neuvěřitelné,“ zamumlal Sikorski, „copak už tenkrát váš národ zvládl tak vyspělou technologii?“

„Samozřejmě ne!“ odpověděl doktor As-Su. „To byl určitě nějaký plán Poutníků.“

„Ale k čemu směřoval?“

„Odpovědět na tuto otázku je příliš obtížné. My jsme se na ni ani nesnažili odpovědět.“

„A co se stalo dál s těmi dvěma stovkami malých Tagořánků?“

„Hm... Kladete mi zvláštní otázku. Larvy se začaly spontánně vyvíjet, a tak jsme samozřejmě celé to zařízení se vším jeho obsahem bez meškání zničili... Dovedete si snad představit národ, který by v téhle situaci jednal jinak?“

„Dovedu,“ řekl Sikorski.

Druhého dne, 8. ledna 38, se velvyslanec Jednotné Tagory ze zdravotních důvodů vrátil do své vlasti. Během několika dalších dnů nezůstal na Zemi a na všech ostatních planetách, kde byli usídleni a pracovali pozemšťané, ani jeden Tagořan. A za další měsíc bylo bez výjimky všem pozemšťanům pracujícím na Tagoře dáno jednoznačně na srozuměnou, aby se vrátili na Zemi. Styky s Tagorou byly na dvacet pět let přerušeny.