Brouk v mravenisti

3. června 78. NĚKOLIK SLOV O ADMIRÁLOVÝCH DOJMECH

Z kopce bylo vidět, že doktor Goannek se pro nedostatek pacientů věnuje rybolovu. To bylo štěstí, protože k jeho kabině nulové transportace maskované jako záchůdek bylo blíž než k lázeňskému klubu. Na cestě, jak se ukázalo, se sice rozkládaly úly, které jsem při své první návštěvě zbrkle nepostřehl, takže jsem musel rychle hledat záchranu, přeskakovat jakési dekorativní plůtky a přitom srážet neméně dekorativní hrnky a krajáče. Ale dopadlo to dobře. Vyběhl jsem na zápraží se sloupky, vnikl do známé světnice a rovnou vstoje jsem vytočil Admirálovo číslo.

Myslel jsem, že to vyřídím krátkým hlášením, ale náš rozhovor se dost protáhl, takže jsem musel vynést videofon na zápraží, aby mě znenadání nepřistihl mnohomluvný a nedůtklivý doktor Goannek.

„Proč ona tam sedí?“ zeptal se Admirál zamyšleně.

„Čeká.“

„On to s ní tak domluvil?“

„Jak já tomu rozumím, tak ne.“

„Chudinka,“ zabručel Admirál. Pak se zeptal: „Ty se vracíš?“

„Ne,“ řekl jsem. „Ještě mi zbývá ten Jašmaa a rezidence Hlaváků.“

„K čemu?“

„V rezidenci,“ odpověděl jsem, „se v současné době zdržuje jakýsi Hlavák Štěkn-Itrč, ten, který se s Abalkinem účastnil operace Mrtvý svět...“

„Aha.“

„Nakolik jsem vyrozuměl z Abalkinova hlášení, vytvořil se mezi nimi ne zcela obvyklý vztah...“

„V jakém smyslu neobvyklý?“

Trochu jsem zaváhal, hledaje vhodné výrazy.

„Troufal bych si to nazvat přátelstvím, Admirále... Vzpomínáte si na to hlášení?“

„Vzpomínám. Chápu, co chceš říct. Ale odpověz mi na tuhle otázku: jak jsi zjistil, že Hlavák Štěkn je na Zemi?“

„No... To bylo dost složité. Předně...“

„Dost,“ zarazil mě a vyčkávavě se odmlčel.

Ne hned, ale přece jen mi to došlo. Skutečně. Jestliže mně, pracovníku Komkonu-2 při mých solidních zkušenostech z práce VCI, dalo dost námahy vyhledat Štěkna, jak by ho mohl najít obyčejný progresor Abalkin, který navíc dvacet let strávil v hlubokém kosmu a nevyzná se ve VCI víc než nějaký dvacetiletý student?

„Souhlasím,“ řekl jsem. „Máte samozřejmě pravdu. Ale připusťte, že úkol není zcela splnitelný. Při nejlepší vůli.“

„Připouštím. Ale nejde jen o to. Nenapadlo tě ani jednou, že hází kamení do křovin?“

„Ne,“ přiznal jsem se poctivě.

Házet kamení do křovin v překladu našeho slangu znamená — zavádět na falešnou stopu, podsouvat nepravdivé indicie, zkrátka a dobře tahat lidi za nos. Teoreticky se pochopitelně dalo připustit, že Lev Abalkin sleduje nějaký zcela konkrétní cíl a všechny jeho úskoky s Glumovovou, s učitelem i se mnou jsou jen mistrně předhozený falešný materiál, nad jehož smyslem si musíme bezvýsledně lámat hlavu, zbytečně plýtvat časem i silami a beznadějně se vzdalovat tomu hlavnímu.

„Nevypadá to tak,“ řekl jsem odhodlaně.

„Já zase jsem nabyl dojmu, že to tak vypadá,“ řekl Admirál.

„Vy to musíte vědět líp,“ utrousil jsem suše.

„Bezesporu,“ přisvědčil šéf. „Bohužel je to jenom dojem. Fakta nemám. Ale pokud se nemýlím, nezdá se mi pravděpodobné, že by si ve své situaci vzpomněl na Štěkna, vynakládal spoustu námahy na jeho vyhledání, aby se vypravil na druhou polokoulí a hrál tam nějakou komedii — a to všechno jenom proto, aby hodil do křovin o jeden kámen víc. Souhlasíš se mnou?“

„Víte, Admirále, já jeho situaci neznám, a snad právě proto váš dojem nesdílím.“

„A jaký dojem máš ty?“ zeptal se s nečekaným zájmem. Pokusil jsem se svůj dojem zformulovat:

„Rozhodně to není házení kamenů. V jeho činech je jakási logika. Jsou mezi sebou spjaty. A nejen to, používá stále stejné finty. Neztrácí čas ani síly vymýšlením nových způsobů — ohromí člověka nějakým prohlášením a pak poslouchá, co ten omráčený blekotá... Chce se něco dozvědět, něco o svém životě... Přesněji řečeno — o svém osudu. Něco takového, co mu utajili...“ Odmlčel jsem se a pak jsem dodal: „Admirále, on se nějak domákl, že je s ním spojeno tajemství osobnosti.“

Teď jsme mlčeli oba. Na obrazovce se komíhala pihovatá pleš. Cítil jsem, že prožívám historický okamžik. Byl to jeden z oněch velice vzácných případů, kdy moje dedukce (nikoli fakta, jichž jsem se dopídil, ale právě dedukce, logické závěry) nutily Admirála přezkoumat svoje názory. Zvedl hlavu a řekl:

„Dobrá. Navštiv Štěkna. Ale nezapomínej, že nejpotřebnější jsi tady, u mne.“

„Rozumím,“ odpověděl jsem a hned jsem se zeptal: „A co ten Jašmaa?“

„Ten není na Zemi.“

„Proč by nebyl?“ řekl jsem. „Je na Zemi. Je v Janově táboře u Antonova.“

„Už tři dny je na Gigandě.“

„Podívejme!“ utrousil jsem a snažil jsem se být co nejironičtější. „To jsou věci — taková shoda. Narodil se týž den jako Abalkin, taky je posmrtný syn, taky vystupuje pod číslem...“

„Dobře, dobře,“ zabručel Admirál. „Nerozptyluj se.“ Obrazovka zhasla. Odnesl jsem videofon na místo a sešel do dvora. Tam jsem se opatrně proplížil hustým porostem kopřiv a přímo proti dřevěnému záchodku doktora Goannka jsem vykročil do nočního deště na břehu řeky Telon.