Vyslechl mě bez jediného přerušení, což už samo o sobě bylo špatným znamením. Snažil jsem se utěšovat představou, že příčinou jeho nespokojenosti nejsem já, ale nějaké jiné okolnosti, které se mě netýkají. Jenže když mě vyslechl do konce, řekl zachmuřeně:
„S Glumovovou jsi nepořídil skoro nic.“
„Byl jsem vázán legendou,“ odpověděl jsem stroze.
Nic nenamítal.
„Co chceš dělat dál?“ zeptal se.
„Myslím, že sem už se nevrátí.“
„Taky myslím. A ke Glumovové?“
„Těžko říct. Vlastně nemůžu říct vůbec nic. Nerozumím tomu. Ale určitá naděje samozřejmě zůstává.“
„Co myslíš — proč se s ní vůbec setkával?“
„To je právě to, co nechápu, Admirále. Podle všeho tady šlo o lásku a vzpomínky. Jenomže ta láska nebyla tak docela láska, a vzpomínky ne jenom obyčejné vzpomínky. Jinak by Glumovová nebyla v takovém stavu. Samozřejmě, jestli se ožral jako prase, mohl ji urazit... Zvlášť když uvážíme, jaký podivný vztah k sobě měli v dětství...“
„Nepřeháněj,“ zahučel Admirál. „Už dávno nejsou děti. Ale odpovězme si na tohle: kdyby ji znovu pozval nebo za ní zašel sám — přijme ho, nebo ne?“
„Nevím,“ řekl jsem. „Nejspíš ano. Pořád ještě pro ni hodně znamená. Nemohlo by se jí zmocnit takové zoufalství kvůli člověku, ke kterému je lhostejná.“
„Literatura!“ zabručel Admirál a najednou vybafl: „Měl ses dovědět, proč jí pozval! O čem mluvili! Co jí říkal!“
Popadla mě zlost.
„Nic takového jsem zjistit nemohl. Měla hysterický záchvat. A když se uklidnila, seděl před ní idiotský novinář s hroší kůží.“
Přerušil mě.
„Budeš se s ní muset setkat ještě jednou.“
„V tom případě mi dovolte změnit legendu.“
„Co navrhuješ?“
„Například tohle. Jsem z Komkonu. Na nějaké planetě došlo k neštěstí. Lev Abalkin je svědek. Ale neštěstí jím tak otřáslo, že utekl na Zemi a teď nechce nikoho vidět... Je psychicky nalomený, málem nemocný. Hledáme ho, abychom se dověděli, co se tam stalo...“
Admirál mlčel, můj návrh se mu zřejmě nezamlouval. Chvíli jsem se díval na jeho nespokojenou pihovatou pleš, zabírající celou obrazovku, a pak Jsem se značným ovládáním pokračoval:
„Pochopte, Admirále, teď už se nedá lhát jako předtím. Ona už si stačila uvědomit, že jsem se u ní neobjevil náhodou. Myslím, že jsem ji zviklal, ale objevím-li se ještě jednou ve stejné roli, bude to výsměch zdravému rozumu! Buď uvěřila, že jsem novinář, a v tom případě se mnou nemá o čem mluvit a jednoduše pošle toho neomaleného idiota ke všem čertům. Nebo neuvěřila a pošle mě k nim tím spíš. Já například bych to udělal. Ovšem budu-li představitelem Komkonu, mám právo klást jí otázky a vynasnažím se je položit tak, aby odpověděla.“
Podle mě to znělo dost logicky. Aspoň v té chvíli jsem nebyl schopen vymyslet jinou cestu. A jako idiotský novinář už k ní rozhodně nepůjdu. Koneckonců Admirál musí vědět líp, co je důležitější — najít člověka nebo uchovat v tajnosti, že ho hledáme. Se sklopenou hlavou se zeptal:
„Proč jsi šel ráno do muzea?“
Užasl jsem.
„Jak to — proč? Přece abych si promluvil s Glumovovou...“
Pomalu vztyčil hlavu a já spatřil jeho oči. Panenky měl rozšířené přes celou duhovku. Až jsem ucouvl. Vycítil jsem, že jsem pronesl něco hrozného. Zablekotal jsem jako žáček:
„Ona je tam přece zaměstnaná... Kde jinde jsem s ní měl mluvit? Doma jsem ji nezastihl...“
„Glumovová pracuje v Muzeu mimozemských kultur?“ zeptal se s pečlivým důrazem na každém slově.
„Ano. Co se stalo?“
„Ve zvláštním oddělení předmětů nevyjasněného určení,“ dodal tiše. Byla to napůl otázka, napůl sdělení. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem viděl, jak se mu levý koutek úzkých rtů protáhl a poklesl.
„Ano,“ zašeptal jsem.
Opět jsem neviděl jeho oči. Opět zabrala celou obrazovku blyštivá pleš.
„Admirále...“
„Mlč!“ vybafl. A oba jsme dlouho mlčeli.
„Tak,“ pronesl konečně obvyklým hlasem. „Seber se a jdi domů. Seď tam a nikam nechoď. V kteroukoli chvíli tě můžu potřebovat. Ale nejspíš v noci. Kolik času potřebuješ na cestu?“
„Dvě a půl hodiny.“
„Proč tolik?“
„Musím ještě přeplavat jezero.“
„Dobře. Až dorazíš domů, ohlas se mi. Chvátej.“
A obrazovka zhasla.