Brouk v mravenisti

TAJEMSTVÍ OSOBNOSTI LVA ABALKINA (pokračování)

Všichni se narodili stejného dne, 6. října 38, pět děvčátek a osm chlapců, silná, křiklavá, absolutně zdravá lidská novorozeňata. Do chvíle, než přišli na svět, bylo již všechno připraveno. Při jejich zrodu byly přítomny lékařské kapacity, členové světové rady a konzultanti komise pro třináctku. Po první prohlídce byly dětí omyty, zabaleny do plen a ještě téhož dne speciálně vybavenou lodí dopraveny na Zemi. Večer ve třinácterých jeslích rozmístěných ve všech šesti kontinentech opatrovaly už starostlivé sestry třináct sirotků a posmrtných dětí, které nikdy nespatří své rodiče a jedinou matkou jim bude od této chvíle celá obrovská, hodná lidská společnost. Legendy o jejich původu vypracoval do té doby sám Rudolf Sikorski a se zvláštním svolením světové rady byly zaneseny do VCI.

Osud Lva Vjačeslavoviče Abalkina stejně jako osudy ostatních dvanácti „jednoděložních“ sester a bratrů byl nyní naprogramován na mnoho let kupředu a mnoho let se ani v nejmenších neodlišoval od osudů stamiliónů jeho obyčejných pozemských vrstevníků.

V jeslích, jak je běžné u každého dítěte, nejprve ležel, pak lezl, pak klopýtal a nakonec začal chodit. Obklopovali ho právě takoví kojenci a starali se o něho právě takoví dospělí jako ve statisících jiných jeslí na planetě.

Ovšem potkalo ho štěstí jako málokterého. Téhož dne, kdy Abalkina přinesli do jeslí, nastoupila tu do práce jako obyčejný ošetřující lékař Jadviga Michajlovna Lekanovová, jedna z největších světových specialistek na psychologii dítěte. Z neznámých důvodů si zamanula sestoupit z výšin čisté vědy a vrátit se k tomu, čím začínala před několika desítkami let. A když byl šestiletý Ljova Abalkin převeden s celou svou skupinou do syktyvkarské internátní školy č. 241, usoudila též Jadviga Michajlovna, že je načase, aby zase chvíli pracovala s dětmi školního věku, a dala se přeložit jako ošetřující lékařka na stejnou školu. Ljova Abalkin rostl a vyvíjel se jako docela obyčejný kluk, snad jen byl poněkud náchylnější k melancholii a uzavřenosti, ale odchylky jeho psychotypu od normálu nikdy nepřekračovaly průměrné hodnoty a udržovaly se značně pod mezními hranicemi přípustných odchylek. Stejně dobře na tom byl i vývojem fyzickým. Neodlišoval se od ostatních ani zvýšenou křehkostí, ani mimořádnou silou. Byl to zkrátka statný, zdravý, docela obyčejný chlapec, odlišující se od svých spolužáků ze třídy, většinou Slovanů, snad jedině namodrale černými rovnými vlasy, na něž byl nesmírně hrdý a pořád hledal cesty, jak si je nechat narůst až na ramena. Tak tomu bylo do listopadu čtyřicátého sedmého roku.

16. listopadu při běžné prohlídce objevila Jadviga Michajlovna u Ljovy v ohybu pravého lokte drobnou modřinku s lehkým otokem. Modřina není u kluka žádnou vzácností, a tak jí Jadviga Michajlovna nevěnovala pozornost a určitě by na ni byla zapomněla, kdyby se za týden, 23. listopadu, nebylo ukázalo, že modřina nejen nezmizela, ale podivně se proměnila. Teď už se ani nedalo mluvit o modřině, bylo to něco jako tetování — malé žlutohnědé znamínko připomínající ?. Opatrným vyptáváním se zjistilo, že Ljova Abalkin nemá ani potuchy, jak a proč se mu to mohlo stát. Bylo naprosto jasné, že si do této chvíle ani nevšiml, že v ohbí pravého lokte něco má.

Po kratším váhání usoudila Jadviga Michajlovna, že je její povinností ohlásit tento drobný objev doktoru Sikorskému. Doktor Sikorski přijal zprávu bez zvláštního zájmu, ale koncem prosince náhle zavolal videofonem Jadvigu Michajlovnu a informoval se, jak to vypadá s mateřským znamínkem Lva Abalkina. Beze změny, odpověděla udiveně Jadviga Michajlovna. Nebude-li vás to obtěžovat, poprosil doktor Sikorski, tak nějak nenápadně, aby chlapec nevěděl, to znamínko vyfotografujte a pošlete mí obrázek.

Lev Abalkin byl první z „nalezenců“, u něhož se v ohbí pravého lokte objevilo znamínko. Během dalších dvou měsíců se mateřská znamínka více či méně důmyslných tvarů objevila u dalších osmi „nalezenců“ za naprosto shodných okolností — nejprve modřinka s mírným otokem, bez jakýchkoli vnějších příčin, bez bolestí, a za týden žluté znamínko. Do konce roku 48 mělo „cejch Poutníků“ všech třináct. A tehdy došlo ke skutečně podivnému a děsivému objevu, který vyvolal v život pojem „detonátor“.

Kdo první použil tohoto výrazu, to už se dnes nedá zjistit. Podle mínění Rudolfa Sikorského vystihoval nejpřesněji a v plné hrůze podstatu věci. Již roku 39, rok po narození „nalezenců“, objevili xenotechnikové, provádějící demontáž vyprázdněného inkubátoru, v jeho nitru dlouhý hranolek z jantaritu, obsahující třináct kulatých kotoučů s různými znaky. V útrobách inkubátoru se tehdy našly i záhadnější předměty, než bylo toto pouzdro, takže mu nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Pouzdro bylo dopraveno do muzea mimozemských kultur, popsáno v interním bulletinu Materiály o sarkofágu-inkubátoru Jako jeden z prvků soustavy k zajištění života, úspěšně přečkalo chabý nápor jakéhosi výzkumníka, který se pokoušel odhalit, co to je a k čemu to slouží, a pak bylo zastrčeno do přeplněného zvláštního odděleni pro předměty materiální kultury nevyjasněného určení, kde v zapomenuti klidně leželo celých deset let.

Počátkem roku 49 vstoupil pomocník Rudolfa Sikorského ve věci „nalezenců“ (říkejme mu třeba Ivanov) do pracovny svého šéfa a položil před něho projektor zapnutý na 211. stránce 6. svazku Materiálů o sarkofágu. Admirál se tam podíval a strnul. Měl před sebou fotografii „prvku soustavy k zajištění života 15/156 A": třináct kulatých kotoučů v lůžkách jantaritového pouzdra. Třináct důmyslných hieroglyfů, přesně týchž, s nimiž si už přestal lámat hlavu, důvěrně známých podle fotografií třinácti ohbí dětských loktů. Co znak, to loket. Co znak, to kotouč. Co kotouč, to loket.

To nemohla být náhoda. To muselo něco znamenat. Něco velice důležitého. V prvním okamžiku chtěl Rudolf Sikorski vyžádat si z muzea tento „prvek 15/156 A“ a schovat ho k sobě do sejfu. Před všemi. Před sebou. Vyděsil se. Docela obyčejně se vyděsil. A nejstrašnější bylo, že ani nevěděl, čeho se bojí.

Ivanov byl rovněž vylekaný. Pohlédli na sebe a porozuměli si bez jediného slova. Oba viděli před očima stejný obrázek: třináct opálených, poškrábaných bomb se honí s veselým výskáním v říčkách, leze po stromech v nejrůznějších koutech zeměkoule, zatímco tady, na dosah ruky, čeká na svůj okamžik v zlověstném tichu třináct detonátorů k těmto bombám.

Byla to chvíle slabosti, pochopitelně. Nic hrozného se přece nestalo. Z ničeho zatím nevyplývalo, že tyhle kotouče se znamínky jsou detonátory k bombám uvádějící v činnost skrytý program. Všichni už si zvykli myslet na nejhorší, jakmile se něco týkalo „nalezenců“. Ale i kdyby tato rozjitřená fantazie byla oprávněná, ani v tomto krajním případě se až doposud nestalo nic hrozného. V kterémkoli okamžiku bylo možné detonátory zničit — vyzvednout je z muzea a odeslat do horoucích pekel, až na okraj obydleného vesmíru, a v případě potřeby ještě dál.

Rudolf Sikorski zatelefonoval řediteli muzea a požádal ho, aby dopravili exponát číslo to a to k dispozici světové radě k němu, Sikorskému, do pracovny. Dostalo se mu mírně udiveného, naprosto zdvořilého, ale jednoznačného odmítnutí. Zjistilo se (Sikorski o tom do té doby neměl ani potuchy), že se muzejní exponáty, a to nejen z muzea mimozemských kultur, nýbrž z kteréhokoli muzea na Zemi, nejen nevydávají soukromým osobám, ale ani světové radě, dokonce ani pánubohu. Kdyby náhodou sám pánbůh potřeboval pracovat s exponátem číslo to a to, musel by si zajít do muzea, předložit příslušné povolení a přímo tam, ve stěnách muzea, provádět potřebný výzkum — k němuž ovšem by mu, pánubohu, byly vytvořeny nezbytné podmínky: byly by mu poskytnuty laboratoře, jakékoli zařízení, veškeré konzultace a tak dále a tak dále.

Vývoj věcí dostával nečekaný obrat, ale první šok už pominul. Nakonec dobré je i to, že bomba by ke spojení s detonátorem potřebovala přinejmenším „příslušné povolení“. A záleží, vlastně jen na Rudolfu Sikorském, aby zařídil, že se muzeum stane právě oním předpokládaným sejfem, jedině o něco větším. A vůbec, co je to za pitomostí? Jak by se bomby mohly dovědět, kde jsou detonátory uloženy a že vůbec existují? Ne, ne, to byla chvíle slabosti. Jedna z mála podobných chvil v jeho životě.

Detonátory byly podrobeny důkladnému zkoumání. Vhodně vybraní lidé, vybavení příslušným povolením a doporučením, provedli v báječně zařízených muzejních laboratořích cyklus pečlivě promyšlených výzkumů. Výsledky těchto prací by bylo možno s klidným svědomím označit za nulové, nebýt jedné podivné, dokonce přímo tragické události.

S jedním detonátorem byla provedena zkouška regenerace. Experiment přinesl záporný výsledek. Na rozdíl od mnoha jiných předmětů materiální kultury Poutníků se detonátor č. 12 (označení: gotické „M“), který byl rozlámán, samočinně neobnovil. A o dva dny později zasypala lavina v severních Andách skupinu školáků z internátu Templado — dvacet sedm děvčat a chlapců vedených učitelem. Mnozí bylí potlučeni a zraněni, ale všichni zůstali naživu, kromě Endy Laskové, osobní spis č. 12, označení gotické „M“.

Mohla to být samosebou náhoda. Ale výzkum detonátorů byl zastaven a prostřednictvím světové rady se podařilo dokončit jej už jako tajný. Pak došlo ještě k jedné události, ale mnohem později, až roku 62, kdy Rudolf Sikorski, přezdívaný svými spolupracovníky Poutník, byl rezidentem na Sarakši.

Šlo o to, že právě díky jeho nepřítomnosti na Zemi se skupině psychologů z komise pro třináctku podařilo dosáhnout povolení, aby jednomu z „nalezenou“ bylo částečně prozrazeno tajemství jeho osobnosti. Pro tento experiment byl vybrán Korněj Jašmaa, číslo 11, znak Elbrus. Po pečlivé přípravě mu byla odhalena celá pravda o jeho původu. Pouze o něm. O nikom jiném. Korněj Jašmaa končil tehdy školu progresorů. Podle všech šetření to byl člověk pevné vůle, psychicky neobyčejně odolný, ve všech směrech mimořádně nadaný. Korněj Jašmaa přijal tuto informaci s ohromující chladnokrevností — okolní svět ho zřejmě zajímal mnohem víc než tajemství vlastního původu. Psychologové ho opatrně upozornili, že v sobě možná nosí skrytý program, který může v kterémkoli okamžiku usměrnit jeho činnost proti zájmům lidstva, ale Korněje Jašmau tato výstraha ani trochu nevzrušila. Otevřeně se přiznal, že sice chápe svou potenciální nebezpečnost, ale absolutně v ni nevěří. Ochotně souhlasil s pravidelným sebepozorováním, zahrnujícím každodenní vyšetřování indikátorem emocí, dokonce sám navrhl jakkoli hluboké mentoskopické zkoumání. Komise mohla být spokojena — alespoň jeden z „nalezenců“ se nyní stal uvědomělým a silným spojencem Země. Když se o tom experimentu dověděl Rudolf Sikorski, nejprve se rozčertil, ale pak usoudil, že může být takový pokus užitečný. Od počátku trval na uchování tajemství osobnosti „nalezenců“ především v zájmu bezpečnosti Země. Nechtěl, aby v okamžiku, začne-li program působit (dojde-li k tomu vůbec), měli „nalezenci“ kromě tohoto podvědomého programu zcela jasnou představu o sobě a o tom, co se s nimi děje. Viděl by raději, kdyby začali vyvádět, kdyby nevěděli, co hledají, a podnikali jeden nesmyslný a podivný krok za druhým. Ale koneckonců pro kontrolu bude snad i dokonce užitečné mít jednoho (ale ne víc!) z „nalezenců“, který o sobě bude vědět všechno. Pokud nějaký program vůbec existuje, je určitě seřízen tak, že žádné vědomí nebude schopno jej likvidovat. Jinak se Poutníci vůbec nemuseli s takovou prací namáhat. Ale jednání člověka, který je o programu informován, se bude bezpochyby příkře odlišovat od jednání ostatních.

Psychologové se však nemínili uspokojit dosaženými výsledky. Povzbuzeni úspěchem s Kornějem Jašmaou opakovali o tři roky později (to Rudolf Sikorski pořád ještě seděl na Sarakši) tento pokus s Thomasem Nilsonem (číslo 02, znak „Šikmá hvězda“), dozorcem rezervace na Gorgoně. Výsledky byly velmi příznivé a Thomas Nilson několik měsíců skutečně pokračoval v bezúhonné práci. Zřejmě ho tajemství jeho osobnosti ani trochu netížilo. Byl to vůbec člověk spíš flegmatický, bez náchylností k projevování emocí.

Svědomitě prováděl všechny doporučené procedury v souvislostí se sebepoznáváním, bral svou situaci dokonce s určitým, pro něho charakteristickým těžkopádným humorem, ale briskně odmítl mentoskopické sledování, odvolávaje se na čistě osobní důvody. A stého dvacátého osmého dne po zahájení experimentu zahynul Thomas Nilson na své Gorgoně za okolností nevylučujících možnost sebevraždy.

Pro komisi a zejména pro psychology to byla hrozná rána. Přestárlý Pak Hing oznámil svůj odchod z komise, opustil ústav, žáky i příbuzné a uchýlil se do vyhnanství. A stého třicátého druhého dne pracovník Komkonu-2, mezí jehož povinnostmi byla mimo Jiné pravidelná měsíční kontrola jantaritového pouzdra, zděšeně oznámil, že detonátor číslo 02, znak „Šikmá hvězda“, úplně zmizel a nezanechal po sobě v loži vystlaném pohyblivými vlákénky pseudoepithelu ani zrnko prášku.

Nyní již o existenci jakési mírně řečeno polomystické souvislosti mezi každým „nalezencem“ a „jeho“ příslušným detonátorem nebylo nejmenších pochyb. A právě tak neměl žádný člen komise pochybnosti o tom, že v dohledné budoucnosti nebude ani pozemšťanům dopřáno celou tuto záležitost rozlousknout.