Brouk v mravenisti

2. června 78. NĚKOLIK SLOV O TAJEMSTVÍCH

Asi ve 23.30 jsem se rychle osprchoval, nahlédl do ložnice a přesvědčil se, že Aljona spí jako zabitá. Vrátil jsem se tedy do pracovny.

Rozhodl jsem se začít se Štěknem. Není to pochopitelně pozemšťan, dokonce ani humanoid, takže si to vyžádalo všechny moje zkušenosti a všechen můj, to říkám ve vší skromnosti, důvtip v zacházení s informačními kanály, abych získal tolik údajů, kolik jsem jich získal. Na okraj poznamenávám, že drtivá většina obyvatel naší planety nemá ani ponětí o skutečných možnostech tohoto osmého (nebo už devátého) divu světa — Velkého Celoplanetárního Informatoria. Připouštím ovšem, že ani já, při všech svých zkušenostech a důvtipu, rozhodně nemám právo prohlašovat, že umím jeho neomezené paměti využívat dokonale.

Poslal jsem jedenáct dotazů — tři z nich se ukázaly zbytečné — a z odpovědí jsem získal tyto informace o Hlavákovi Štěknovi:

Jeho plné jméno je Štěkn-Itrč. Od roku sedmdesát pět dodnes je členem stálé mise národa Hlaváků na Zemi. Podle funkcí, které zastával při styku s pozemskou administrativou, byl něčím jako samostatným referentem a tlumočníkem, ovšem jeho pravé zařazení nebylo známo, protože vzájemné vztahy uvnitř kolektivu mise zůstávaly pro pozemšťany naprostým tajemstvím. Podle některých náznaků stál Štěkn v čele jakási rodinné buňky uvnitř mise, přičemž se až dosud nepodařilo kloudně zjistit početnost ani složení této buňky, ačkoli podobné faktory hrály bezpochyby značnou roli při řešení celé řady důležitých otázek diplomatického charakteru.

Jinak se mi faktických údajů o Štěknovi stejně jako o celé misi sešlo mnoho. Některé z nich byly šokující, ale postupem času se všechny dostávaly do rozporu s novými fakty, nebo byly zcela vyvráceny dalším pozorováním. Vypadalo to, jako by naše xenologie chtěla dát ruce pryč (nebo zavřít oči — jak je komu libo) od této záhady. I mnozí seriózní xenologové se připojili k názoru Rawlingsona, který už asi před deseti lety ve slabé chvilce prohlásil: Mám dojem, že nás jednoduše tahají za nos ...

Tohle se mne ovšem moc netýkalo. Jen jsem v budoucnu nesměl zapomínat na Rowlingsonova slova.

Mise byla usídlena na řece Telon v Kanadě, na severozápad od Baker Lake. Hlaváči měli naprostou volnost pohybu a využívali jí velice rádi, i když neuznávali jiný způsob dopravy kromě nulové transportace. Sídlo mise bylo vybudováno přesně podle projektu, který vypracovali sami Hlaváči, ovšem potěšení nastěhovat se do něho zdvořile odmítli a rozmístili se okolo ve vlastnoručně vyrobených podzemních prostorách, jednoduše řečeno norách. Telekomunikaci neuznávali, takže se obrátila vniveč veškerá snaha našich inženýrů, kteří vytvořili videoaparaturu zvlášť přizpůsobenou jejich sluchu a zraku a vybavenou pohodlným ovládáním. Hlaváči uznávali jedině osobní kontakt. Budu tedy muset k Baker Lake letět osobně.

Když jsem vyřídil Štěkna, rozhodl jsem se přece jen vyhledat doktora Serafimoviče. Podařilo se mi to bez zvláštní námahy, totiž podařilo se mi sehnat informaci o něm. Jak se ukázalo, zemřel před dvanácti lety ve věku sta osmnácti let. Doktor pedagogických věd, stálý člen světové pedagogické rady při Eurasijské osvětové radě Valerij Markovič Serafimovič. Škoda.

Na řadě byl Korněj Jašmaa. Progresor Korněj Janovic Jašmaa uváděl už dva roky jako svou adresu vilu „Janův tábor“ asi deset kilometrů na sever od Antonova, v povolžské stepi. Měl bohatý osobní list, z něhož vyplývalo, že veškerá jeho profesionální činnost byla spjata s planetou Giganda. Byl to zřejmě zkušený praktik a mimořádně fundovaný teoretik v oboru experimentální historie, ale na všechny podrobnosti jeho kariéry jsem okamžitě zapomněl, sotva jsem si uvědomil dvě nepříliš nápadné okolnosti.

Za prvé: Korněj Janovic Jašmaa byl pohrobek.

Za druhé: Korněj Janovic Jašmaa se narodil 6. října 38.

Rozdíl proti Lvu Abalkinovi byl pouze v tom, že rodiče Korněje Jašmay nebyli členové skupiny Jormala, nýbrž manželská dvojice, která tragicky zahynula při experimentu Zrcadlo.

Nevěřil jsem své paměti a hrábl jsem do desek. Bylo to přesně tak. A zůstala tam samozřejmě i poznámka na rubu nějakého arabského textu: „Setkali se dva z našich blíženců. Ujišťuji tě, naprostá náhoda...“

Náhoda. No, tam na Gigandě možná opravdu došlo k nějaké shodě okolností: Lev Abalkin, pohrobek, narozený 6. října 38, se setkal s Kornějem Jašmaou, pohrobkem, narozeným 6. října 38... Ale tady u mne je to co, taky shoda okolností? „Blíženci.“ Od různých rodičů. „Nevěříš-li, nahlédni do 07 a 11.“ Ano. 07 leží přede mnou. Takže někde v našem oddělení je ještě jakési 11. A logicky se dá předpokládat, že existuje také 01, 02, a tak dále... Mimochodem, je to moje opominutí, že jsem si hned nepovšiml té zvláštní šifry — 07. Materiály se u nás (samozřejmě ne v deskách, ale na krystalografických záznamech) obvykle označují nějakým fantastickým slovním spojením nebo názvy předmětů ...

Co je to vlastně za experiment, to Zrcadlo? Nikdy jsem o něm neslyšel... Tohle se mi hlavou mihlo spíš podvědomě, a stejně mechanicky jsem vytočil VCI a podal dotaz. Odpověď mě překvapila: Informace pouze pro specialisty. Předložte prosím oprávnění. Vytočil jsem kód svého oprávnění a opakoval dotaz. Tentokrát vyskočila kartička s odpovědí až po několika sekundách: Informace pouze pro specialisty. Předložte prosím oprávnění. Opřel jsem se o opěradlo křesla. To jsou mi věci! Prvně za celou mou praxi mi oprávnění z Komkonu-2 nestačí k tomu, abych dostal informaci od VCI.

A tu jsem si jasně uvědomil, že jsem překročil meze své kompetence. Najednou jsem pochopil, že stojím před obrovským a hlubokým tajemstvím, že Abalkinův osud se vším záhadným a nepochopitelným není jen tajemstvím Abalkinovy osobnosti, ale je propleten s osudy mnoha dalších lidí — a dotýkat se těchto osudů nemám právo ani jako pracovník Komkonu, ani jako člověk.

A nejde jen o to, že mi VCI odmítlo podat informace o jakémsi experimentu Zrcadlo. Byl jsem si naprosto jist, že s celým tajemstvím nemá tento experiment nic společného. Odmítnutí VCI bylo pouze výchovným pohlavkem, který mě donutil k ohlédnutí. Tento pohlavek jako by mi otevřel oči, najednou jsem si dokázal spojovat věci do souvislostí — zvláštní chování Jadvigy Lekanovové i nebývalou míru utajenosti, nezvyklost své „schránky na dokumenty“ i podivnou šifru, Admirálovo odmítnutí zasvětit mě plně do věci a dokonce i jeho základní požadavek, abych s Abalkinem nevstupoval do žádného kontaktu... A teď navíc neuvěřitelná shoda okolností a dat narození.

Existuje tajemství. Lev Abalkin je pouze jeho částí. A já jsem si nyní uvědomil, proč Admirál svěřil tento úkol právě mně. Určitě jsou někteří lidé do tohoto tajemství zasvěceni plně, ale ti se k pátrání nehodili. Našlo by se ještě dost lidí, kteří by toto pátrání neprovedli o nic hůř, snad ještě líp než já, avšak Admirál si velmi dobře uvědomoval, že pátrání dříve či později zavede pátrače k tajemství, takže je důležité, aby ten člověk měl potom dostatek taktu se včas zarazit. A bude-li tajemství odhaleno třeba i v průběhu pátrání, bylo důležité, aby pověřenému člověku důvěřoval Admirál stejně jako sobě samému.

Vždyť tajemství Lva Abalkina je ještě navíc tajemstvím osobnosti. A to je zlé. Je to nejzáhadnější tajemství ze všech, jaká se mohou vyskytnout — nesmí o něm nic vědět ani sama osobnost... Primitivní příklad: sdělit člověku, že je nevyléčitelně nemocen. Složitější příklad: tajemství chybného kroku, kterého se osobnost dopustila z nevědomosti a který měl za následek nenapravitelné důsledky, jak se to v pradávných dobách stalo králi Oidipovi...

Inu, Admirál si vybral dobře. Nemiluji tajemství. V naší době a na naší planetě mají podle mne všechna tajemství jakousi divnou pachuť. Připouštím, že leckterá z nich jsou přímo senzační a dovedou notně otřást fantazií, ale mně osobně je nějak nepříjemné do nich vnikat a ještě nepříjemnější je zasvěcovat do nich jiné, kteří s tím nemají nic společného. U nás v Komkonu-2 je většina lidí stejného názoru a zřejmě proto u nás k vyzrazení informací dochází velice zřídka. Můj odpor k tajemství však asi přesahuje průměr. Snažím se dokonce vyhýbat se používání vžitého termínu „odhalit tajemství“, říkám místo toho „vyhrabat tajemství“ a připadám si přitom jako asenizátor v nejpůvodnějším smyslu slova.

Jako třeba zrovna teď.