Zajímavé časy

„Jo!“

„A proč jsi mu potom tu otázku pokládal?“

„Přemýšlel jsem o tom a došel jsem k názoru, že bych asi měl. Podívej, nebyl by přece věděl, co má odpovědět, kdybych mu celý ten problém nepředložil, ne?“

„Dobrá úvaha. Hm. Ale i tak jsi čekal devadesát minut.“

Adrian sklopil oči ke špičkám svých bot.

„Já… schoval jsem se na záchodě. Pochop, nevěděl jsem, co všechno by mohl Press Reset —“

„Dobrá, dobrá. Běž a dej si něco k jídlu.“

„Vážně si zahráváme s věcmi, kterým nerozumíme, Rozšafíne?“

Rozšafín Ctibum se zadíval na gnómickou hmotu stroje. Nezdála se být výhružná… jen jiná.

Pomyslel si: nejdřív si alespoň trochu zahrávat a pak se teprve snažit pochopit. Jinak to prostě nejde. A důležité bylo, nikdy, opravdu nikdy, neutíkat a neukrýt se na záchodě hlouposti. Můžete se přece alespoň pokusit obsáhnout svým vědomím vesmír, než ho začnete křivit.

Možná jsme ti neměli dávat jméno. Nenapadlo nás to. Byl to jen žert. Ale měli jsme si uvědomit, že jména jsou důležitá. Věc, která má jméno, je něco víc než obyčejný předmět.

„Tak běž, Adriane.“

Pak si sedl ke stroji a pečlivě vyklepal:

Nazdar.

Něco zabzučelo.

Brk napsal:

+ + +??????? + + + Nazdar + + + Press Reset + + +

Vysoko nahoře vletěl otevřeným oknem do věže motýl. Křídla měl nevýrazně žlutá s nepravidelným černým vzorem.

Ctibum začal výpočty pro další výměnu mezi Visovisem a Ankh-Morporkem.

Motýl na okamžik usedl na spleť skleněných trubek. Když znovu vzlétl, nechal po sobě maličkou kapku nektaru.

Zatím Rozšafín hluboko dole opatrně psal.

Malý, ale velmi důležitý mravenec, jeden z pobíhajících tisíců, vylezl z nedostatečně útěšného spoje trubek a strávil několik vteřin sáním nektaru. Pak se vrátil zpět do skleněného bludiště a ke své práci.

Po nějaké chvíli Hex odpověděl. Až na jednu jedinou, ale velmi důležitou maličkost byla jeho odpověď bezchybná.

Mrakoplaš se otočil.

S hlasitou ozvěnou praskotu a skřípění se otočila i celá Rudá armáda.

A byla opravdu rudá. Mrakoplaš si uvědomil, že má tutéž barvu jako zem.

Ve tmě narazil do několika soch. Neuvědomil si, že je jich tolik. Jejich řady se táhly do nedohledna a mizely v temnotě.

Pokusně se obrátil. Za sebou slyšel další vlnu dusotu.

Po několika marných pokusech zjistil, že jediný způsob, jak zůstat stát čelem k armádě, je zout si boty, obrátit se a znovu se obout.

Rychle si spustil hledí a na okamžik zahlédl sám sebe, jak si spouští hledí.

Zvedl ruku. Armáda zvedla ruku. Poskočil. Armáda poskočila s třeskem, který rozhoupal světelné koule. Od bot vojáků odletovaly namodralé jiskérky. Cítil neodbytnou, téměř hysterickou touhu se rozesmát.

Sáhl si na nos. Armáda si sáhla na nos. S nesmírnou radostí udělal tradiční gesto, které mělo odhánět duchy.

Sedm tisíc terakotových prostředníků vyletělo ke stropu.

Pokusil se uklidnit.

Ono slovo, po kterém jeho mysl tak dlouho pátrala ve svých hlubinách, se konečně vynořilo na povrch a znělo golem.

Dokonce i v Ankh-Morporku jednoho nebo dva měli. Mohli jste na ně narazit všude tam, kde byli mágové nebo knězi s experimentálně zaměřeným mozkem. Byly to většinou jen jednoduché postavy vyrobené z hlíny nebo jílu a oživené vhodným zaklínadlem nebo modlitbou. Byly vyrobeny k tomu, aby vykonávaly jednoduché práce, ale v posledních letech nebyly nijak zvlášť v módě. Problém nebyl vtom přinutit je k práci, ale pak je zastavit. Když jste poslali golema, aby vám zryl zahrádku, a pak jste na něj zapomněli, mohli jste také nakonec zjistit, že vám nasázel fazole do řádku dlouhého několik set kilometrů.

Mrakoplaš se podíval na jednu z rukavic. Opatrně se dotkl obrázku bojujícího vojáka. Zvuk několika tisíc současně tasených mečů zněl, jako když obří ruce trhají silný plát oceli. Několik tisíc hrotů mířilo přímo na Mrakoplašovu hruď.

Ustoupil o krok. I armáda o krok ustoupila.

Byl na nějakém podivném místě s tisíci umělými vojáky ozbrojenými meči. Skutečnost, že je, jak se zdálo, ovládal, mu na klidu nijak nepřidala. Prakticky vzato, celý život kontroloval Mrakoplaš sám sebe, a podívejte se, co všechno se mu stalo.

Znovu se podíval na malé obrázky. Jeden z nich ukazoval válečníka se dvěma hlavami. Když se ho dotkl, armáda svižně udělala čelem vzad.

Horda pozorovala rozruch mezi vojsky lorda Honga. Muži přenášeli do prvních řad jakési neznámé předměty.

„Mně se nezdá, že by vypadali jako lučištníci,“ zabručel Cucák Vilda.

„Tyhle věci, to jsou Štěkající psi,“ řekl Cohen. „Mělo mě to napadnout hned. Jsou jako sud plnej prskavek a rachejtlí, a když se to vzadu všechno zapálí, vyletí z ty věci na předním konci těžká koule.“

„Proč?“

„No, a ty by ses snad v ty rouře zdržoval, kdyby ti někdo za prdelí zapálil raketu?“

„Hele, Profi, voň řek prdel,“ žaloval Podrs. „Teda na mým papíře, co mám, se píše, že nesmíme říkat —“

„Máme přece štíty, ne?“ navrhoval pan Čabajka. „Jsem si jistý, že kdybychom se drželi těsně u sebe a zvedli si štíty nad hlavy, neudělá nám to víc, než kdyby pršelo.“

„Ta koule má alespoň třicet cenťáků v průměru a je dočervena rozpálená.“

„Takže štíty ne?“

„Ne,“ zavrtěl Cohen hlavou. „Podrsi, ty povezeš Humoše —“

„Nestačíme urazit ani padesát metrů, Čingisi,“ upozornil ho Caleb.

„Lepší padesát metrů po svejch hned, než dva tři metry s koulí za minutu, ne?“ řekl Cohen.

„Výborně,“ zajásal pan Čabajka.

„So to?“

Lord Hong pozoroval hordu ostřížím zrakem. Viděl, jak muži zavěsili štíty na kolečkové křeslo a vytvořili tak provizorní ochrannou hradbu, a všiml si, že se kolečka začala otáčet. Pozvedl meč. „Pal!“

„Ještě utěsňujeme střely, ó pane!“

„Řekl jsem pal!“

„Musíme Psy připravit, ó pane!“ Bombovrzi horečně pracovali, poháněni ani ne tak hrůzou z lorda Honga, jako z útočící hordy.

Vlasy páně Čabajkovy vlály ve větru. Poklusával prachem, mával mečem a ječel z plna hrdla. Ještě nikdy v životě nebyl tak šťastný. Takže tohle bylo to tajemství, které se ukrývalo v srdci toho všeho: podívat se smrti přímo do tváře a vyrazit k útoku… Všechno bylo díky tomu najednou tak jednoduché!

Lord Hong si strhl helmici a udeřil s ní o zem. „Palte, vy mizerní venkovani! Vy zahnojenci! Hanbo říše! Proč vždycky všechno musím říkat dvakrát! Dejte mi tu pochodeň!“

Odstrčil nejbližšího bombovrha, přikrčil se za Štěkajícího psa, pohnul s ním tak, že hlaveň mířila přímo na Cohena, a pozvedl pochodeň —

Země se zachvěla. Pes se zvedl na zadní kola a převrátil se na bok.

Ze země se zvedla velká rudá hlava, na jejíž tváři lpěl tajemný úsměv.

Mezi vojáky, kteří zjistili, že se jim začala pohybovat zem pod nohama, se rozlehly výkřiky. Muži se pokoušeli prchat po povrchu, který se změnil v pohyblivou sypkou hmotu, a mizeli v oblacích prachu. Zem se propadla.

Pak se ale znovu zvedla, jak se vyděšení vojáci snažili vylézt jeden druhému na ramena a uprchnout, protože uprostřed celého toho zmatku se zvedal obrovský kus země, který měl zhruba lidskou podobu.

Horda se pomalu zastavila. „Co je to? Trollové?“ ozval se Cohen. Už bylo vidět deset takových postav, které čile hrabaly rukama vzduch.

Pak se postavy zastavily a jedna z nich začala otáčet usměvavý obličej sem a zase tam.

Seržantovi se jen s největším úsilím a se strašlivým křikem podařilo sehnat do řady několik lučištníků, protože jejich šípy se na terakotových pancířích lámaly jako sirky, aniž přinesly jakýkoliv efekt.

Za prvními postavami se ze země vynořovali další rudí bojovníci. Občas do sebe postavy narážely s dutým zvukem puklých květináčů. Pak jako jediný muž — nebo troll nebo démon — tasili bojovníci své meče, otočili se a vykročili k armádě lorda Honga.

Několik vojáků se jim postavilo prostě jen proto, že za zády měli příliš hustý dav, než aby se jim podařilo utéci. Zemřeli.

Rudí gardisté nebyli nijak zvláštními bojovníky. Jejich pohyby byly velmi strojové a všichni najednou prováděli tentýž bod, sek nebo kryt bez ohledu na to, co právě dělá jejich protivník. Ale jednoduše řečeno, nedali se zastavit. Když protivník unikl jejich úderům, ale nestačil včas uskočit z cesty, byl prostě rozšlápnut. A podle toho, jak věci vypadaly, byli vojáci Rudé armády neobyčejně těžcí.

A způsob, jakým se ty věci usmívaly, ať dělaly cokoliv, všeobecnou hrůzu ještě zvyšoval.

„No prosím, to si dám říct,“ zabručel spokojeně Cohen a vytáhl tabák a papírky.

„V životě jsem neviděl trolly takhle bojovat,“ řekl Podrs. Řada za řadou vystupovali ze země rudí válečníci a se šťastným úsměvem bodali a sekali do vzduchu.

První linie hliněných bojovníků postupovala kupředu v záplavě prachu a zoufalých výkřiků. Pro velkou armádu je obtížné provést jakýkoliv manévr rychle a oddíly, které se pokoušely dostat dopředu, aby zjistily, co se děje, zjišťovaly, že stojí v cestě prchajícím jedincům hledajícím místo, kde by se mohli ukrýt a změnit se v civilní obyvatelstvo. Gongy duněly a velitelé se pokoušeli vykřikovat rozkazy, jenže nikdo nevěděl, co dunění gongů znamená a jestli mají být rozkazy uposlechnuty, protože na jejich provedení nebylo dost času.

Cohen si dobalil cigaretu a rozškrtnul si sirku o strniště na bradě.

„Výborně,“ obrátil se ke svým druhům. „Tak teď musíme dostat toho mizernýho Honga.“

Oblaka na nebi už zdaleka nebyla tak hrozivá. Blesků ubylo. Ale nebe bylo stále ještě zataženo hustými, nazelenale černými mračny, těžkými deštěm.

„Ale to je opravdu úžasné!“ řekl pan Čabajka.

Na zem dopadly první kapky a zanechaly v prachu hluboké krátery.

„Jasně, to máš pravdu,“ přikývl Cohen.

„To je naprosto neslýchaný úkaz! Bojovníci, kteří se vynoří ze země!“

Dolíky v prachu se začaly spojovat. Zdálo se, že i kapky se začínají spojovat. Počínající déšť se změnil v prudký liják.

„No nevím,“ zabručel Cohen a se zájmem pozoroval oddíl vojáků, který prchal kolem. „Nikdy v životě jsem tady nebyl. Možná že se to tady stává často.“

„Já tím jen myslel, že je to jako v té pověsti o mágovi, který zasel dračí zuby a ze země vystoupili strašliví válčící kostlivci!“

„Tak tomuhle já nevěřím,“ přerušil ho Caleb, jak pomalu klusali za Cohenem.

„Proč ne?“

„Když naseješ dračí zuby, měli by ti vyrůst draci. Žádný kostry. Co bylo napsaný v návodu na balíčku?“

„Já nevím! V té pověsti nebylo nic o tom, že by se dračí zuby dodávaly v balíčcích!“

„Na tom balíčku mělo bejt napsaný ‚tehdy a tehdy vzejdou takoví a takoví draci‘.“

„Pověstem nemůžeš věřit,“ řekl Cohen. „Já to vím nejlíp. Výborně… támhle je…“ dodal a ukázal na vzdáleného jezdce.

Na celé pláni teď panoval zmatek. Rudí válečníci byli jen začátek. Aliance pěti náčelníků byla velmi křehká. Bojovníků hordy si nikdo nevšímal. Neměli ani pestrobarevné zástavy, ani nebušili do gongů. Nebyli to tradiční nepřátelé. A kromě toho se zem rychle změnila v bahnisko a bahno stříkalo na všechny strany a od nohou k pasu měli všichni stejnou barvu a hranice zabarvení neustále stoupala.

„Co budeme dělat, Čingisi?“ zeptal se pan Čabajka.

„Jdem zpátky do paláce.“

„Proč?“

„Protože to je místo, kam odjel Hong.“

„Ale tady je ta úžasná —“

„Hele, Profi, já už viděl chodící stromy, pavouci bohy a velký zelený věci s hubou plnou zubů,“ odpověděl mu Cohen. „Nevyplácí se chodit kolem a vykřikovat ‚to je fantastický‘, no řekni, Podrsi?“

„No jestli. Vzpomínáš, jak jsem šel po tom pětihlavým upířím kozlovi ve Skundu? Tak tam říkali, že bych ho neměl zabíjet, protože je to ohroženej druh, věřil bys tomu? Já jim odpověděl, že to já taky. A myslíš, že mi byli vděčný?“

„No ne,“ zavrtěl hlavou Caleb. „Měli ti poděkovat, když si představíš všechny ty ohrožený druhy, se kterejma jsme si museli dělat starosti. Zaraz, zaraz a běž domů, vojáčku!“

Skupina vojáků prchající před postupující Rudou armádou se smykem zastavila těsně před hordou a po Calebově výkřiku se rozprchla na všechny strany.

Bleskový Podrs se na chvilku zastavil, aby nabral dech, a z plnovousu mu stékaly čúrky dešťové vody.

„Já takhle prostě běžet nemůžu,“ prohlásil. „Rozhodně nemůžu běžet tímhle tempem, a ještě při tom před sebou v tom blátě tlačit křeslo s Humošem. Dejme si oddech.“

„So to?“

„Udělat si pauzu, abysme chytli dech?“ zachmuřil se Cohen. „Bohové! Ani v duchu mě nenapadlo, že se něčeho takovýho dožiju. Hrdina, kterej vodpočívá? Kdypak odpočíval třeba Nezničitelnej Voltan, no?“

„Ten vodpočívá teďka, Cohene. Je mrtvej,“ odpověděl mu Caleb.

Cohen zaváhal.

„Ne? Starej Voltan?“

„Tos nevěděl? A Nesmrtelnej Jenkins taky.“

„Jenkins neni mrtvej. Toho jsem viděl vloni.“

„Jo, ale teď už je mrtvej. Všichni hrdinové jsou mrtví, kromě nás. A co se mě tejče, nejsem si tak docela jistej.“

Cohen se šploucháním popošel kupředu a chytil Caleba za košili pod krkem.

„A co Hrun? Ten nemůže bejt mrtvej. Dyť mu bylo o polovinu míň než nám!“

„Naposled, co jsem o něm slyšel, tak si našel práci. Dělá někde seržanta stráží.“

„Seržanta stráží?“ vyděsil se Cohen. „To jako… za plat?“

„Jo.“

„Ale… poslyš, to jako opravdu… za plat?“

„Řekl mi dokonce, že by se mohl příští rok stát kapitánem. Povídal… povídal, že je to zaměstnání pod penzí.“

Cohen ho pustil.

„Už nás vážně moc nezbylo, Cohene,“ ozval se Podrs.

Cohen se rychle otočil.

„Dobrá, ale nás přece nikdy moc nebylo! A já neumírám! A už vůbec ne, kdyby to mělo znamenat, že ve světě budou vládnout takoví slizký červi jako Hong, kteří nemají ani ponětí o tom, co to znamená bejt náčelníkem. Zahnojenci. Tak říká svejm vojákům. Zahnojenec. Je to jako ta zatracená civilizovaná hra, cos mi ukazoval, Profi.“

„Šachy?“

„Jo. Pěšáci jsou tam jenom od toho, aby se dali povraždit tou druhou stranou! A král se zatím pěkně drží vzadu.“

„Ano, ale na druhé straně jsi ty, Cohene.“

„Dobrá, dobrá… ale, ano, když jsem nepřítel, tak je to v pořádku. Ale já nepostrkuju svý lidi dopředu, aby je někdo pozabíjel místo mě. A nikdy jsem nepoužíval luky a ty krámy… Štěkavý psy. Když někoho zabiju, je to zblízka a je to osobní. Armády? Podělaná taktika? Je jenom jeden způsob, jak bojovat. Všichni zaútočej najednou, mávají mečema a řvou! Tak a teď všichni vstát a za ním!“

„Bylo to dlouhý ráno, Čingisi,“ ozval se Cucák Vilda.

„Takový věci neslyším!“

„Potřeboval bych si odskočit. To je tím deštěm.“

„Pojďme nejdřív chytit Honga.“

„No, jestli se schovává v kadibudce, tak jsem pro.“

Dorazili k městské bráně. Byla zavřená. Z hradeb je pozorovaly stovky lidí, obyčejných obyvatel i stráží.

Cohen na ně zahrozil prstem.

„Tak poslyšte, nebudu to říkat dvakrát,“ zavolal nahoru. „Jdu dovnitř, jasný? Buď to půjde po dobrým, nebo po zlým.“

Bezvýrazné tváře shlížely lhostejně na hubeného starého muže, pak se zvedaly s pohledem na pláň, kde mezi sebou válčily armády pěti náčelníků a pohybovali se rudí vojáci. Dolů, nahoru, dolů, nahoru.

„Tak dobrá,“ procedil Cohen mezi zuby. „Pak si ale nestěžujte, že jsem vás nevaroval.“

Pozvedl meč a připravil se k útoku.

„Počkej,“ zarazil ho pan Čabajka. „Slyšíš…?“

Za hradbami bylo slyšet křik, zmatené povely a další výkřiky. Pak ještě dva.

Brána, postrkována tuctem obyvatel města, se otevřela.

Cohen spustil meč.

„Aha,“ zabručel spokojeně, „přece jen dostali rozum, co?“

Mírně zadýchaná horda vkulhala branou do města. Zástup ji mlčky pozoroval. Za branou leželo několik mrtvých vojáků. Ale mnohem víc vojáků si stáhlo přilbice a rozhodlo se volit novou, jasnou budoucnost v řadách civilistů, kde vám skoro nehrozilo nebezpečí, že vás ubije rozhořčený dav.

Všichni upírali oči ke Cohenovi a tváře se za ním obracely jako slunečnice za sluncem.

Nevšímal si jich.

„Silnej Krak?“

„Mrtvej.“

„To není možný. Když jsem ho viděl před pár měsícema, jenom kypěl zdravím. Vydával se na novou cestu a tak dál.“

„Je mrtvej.“

„Co ho tak najednou potkalo?“

„Pamatuješ na strašnýho lenochoda-lidožrouta z Kalupu?“

„Myslíš toho, co se o něm říká, že střeží obrovskej rubín šílenýho Hadího boha?“

„Jo, přesně ten. No… tak ten ho potkal.“

Dav se rozestoupil, aby nechal hordu projít. Jeden nebo dva lidé se pokusili jásat, ale ostatní je umlčeli. Všude bylo ticho, jaké pan Čabajka v životě slyšel jen v chrámech těch nejpřísnějších bohů[35].

Tu a tam však bylo slyšet šepot, který vyrůstal z onoho ticha plného očekávání jako bubliny na husté kapalině, kterou někdo pomalu přivádí do varu.

Šeptaná slova říkala:

Rudá armáda. Rudá armáda.

„A co Organtýn Rváč? Pořád ještě si vede skvěle v Jakazačistánu, jak jsem slyšel.“

„Je mrtvej. Otrava železem.“

„Jak?“

„Tři meče v břiše.“

Rudá armáda!

„Sekáč Fretka?“

„Pravděpodobně zabit ve Skundu.“

„Pravděpodobně?“

Rudá armáda!

Horda dorazila k vnitřním bránám Zakázaného města. Dav ji vpovzdálí následoval.

I tyhle brány byly zavřeny a před nimi stálo několik mohutných strážných. Měli výrazy mužů, kteří dostali příkaz střežit brány a budou střežit brány děj se co děj. Armáda je závislá na lidech, kteří budou bránit brány, mosty nebo průsmyky děj se co děj, a často se setkáváme s ódami oslavujícími jejich hrdinství. Většinou ovšem.posmrtně.

„Barobij Vlna?“

„Ten zemřel v posteli, co jsem slyšel.“

„Ne! Starej Barobij ne!“

„Každej si musí aspoň jednou za čas zdřímnout.“

„A to není všechno, co člověk občas musí, hochu,“ zasténal Cucák Vilda. „Já už fakticky musím to…“

„No, tak támhle máš zeď.“

„Ne tady, přede všema! To není… civilizovaný!“

Cohen přistoupil ke strážným.

„Nemáme čas na žádný srandičky,“ prohlásil. „Zemřete raději, než byste zradili svého císaře?“

Strážní upírali pohledy kupředu.

„Dobrá, víme, na čem jsme.“ Cohen vytáhl meč. Najednou ho, jak se zdálo, něco napadlo.

„Kostilam?“ řekl. „Velkej Kostilam? Ten chlap byl tuhej jak podrážky bot.“

„Rybí kost,“ odpověděl mu Caleb.

„Kostilam? Ten jednou přece zabil šest trollů jenom —“

„Udusil se rybí kostí, co měl v ovesný kaši. Myslel jsem, že to víš. Promiň.“

Cohen na něj upíral pohled. Pak se podíval na svůj meč. A nakonec na stráže. Na okamžik zavládlo ticho rušené jen hukotem deště.

„Víte, mládenci,“ prohlásil najednou hlasem, který byl tak plný únavy, že pan Čabajka cítil, jak se před nimi teď, v okamžiku vítězství, otvírá temná propast. „Chtěl jsem vám právě useknout hlavy. Jenže…, jaký by to mělo smysl, hm? Víte, co myslím? Když si to pořádně promyslíte, tak proč se tím unavovat? Jaký by v tom byl rozdíl?“

Strážní stále ještě upírali pohledy před sebe, ale oči se jim rozšířily.

Pan Čabajka se otočil.

„Stejně dřív nebo později natáhnete brka,“ pokračoval Cohen. „Takže takovej je svět. Vy se snažíte žít nejlíp, jak umíte, a nakonec na tom vlastně vůbec nezáleží, páč jste mrtví —“

„Ehm. Cohene?“ řekl pan Čabajka.

„Víte, co myslím? Koukněte na mě. Celej život usekávám lidem hlavy, a co za to všechno mám?“

„Cohene…“

Strážní sice stále ještě zírali před sebe, ale na tvářích se jim objevily vystrašené výrazy.

„Cohene?“

„Jo, co je?“

„Myslím, že by ses měl ohlédnout.“

Cohen se ohlédl.

Ulicí se přibližovalo půl tuctu rudých válečníků. Zástup ustoupil až ke stěnám a v tiché hrůze pozoroval celou scénu.

Pak se ozval výkřik: „Prodloužené trvání Rudé armádě!“

Tu a tam se v zástupu ozvaly výkřiky. Jakási mladá žena pozvedla paži se zaťatou pěstí.

„Nezbytný postup ruku v ruce s lidem s ohledem na dodržování tradic!“

Postupně se k ní přidávali další lidé.

„Zaslouženou nápravu nepřátelům!“

„Ztratila jsem svýho králíčka!“

Rudí obři s dunivým zazvoněním zastavili.

„Podívejte se na ně,“ upozorňoval pan Čabajka. „Nejsou to trollové. Pohybují se spíše jako nějaké stroje. Vás to nezajímá?“

„Ne,“ odpověděl mu Cohen nepřítomně. „Abstraktní myšlení není hlavním základem mentálního procesu probíhajícího v hlavě barbara. A kde jsem to byl?“ povzdechl si. „Jo. Vy dva… takže vy dva raději zemřete, než byste zradili svého císaře, ano?“

Oba muži teď byli ztuhlí strachem.

Cohen pozvedl meč.

Pan Čabajka se zhluboka nadechl, pověsil se Cohenovi na paži s mečem a vykřikl:

„Tak už, ksakru, otevřte tu bránu a pusťte ho dovnitř.“

Nastalo hrobové ticho.

Pan Čabajka strčil do Cohena.

„Tak běž…“ zasykl. „Chovej se jako císař.“

„Co… to jako myslíš, abych se chichotal, dal zmučit pár lidí a takový věci? K čertu s tím!“

„Ne! Jednej tak, jak by císař jednat měl!“

Cohen se na Čabajku chvíli díval a pak se obrátil ke strážcům.

„Dobrá práce,“ prohlásil. „Vaše věrnost vás… jakseto… ctí. Zůstaňte takoví, jací jste, a já se postarám, aby vás povýšení neminulo. A teď pojďme všichni dovnitř a já přikážu svým zahradníkům, aby vám usekli nohy, takže nebudete musel klečet v kanále, kde budete hledat své hlavy.“

Oba muži se na sebe podívali, odhodili meče a zaujali klasickou pozici po-to-se.

„A můžete, k čertu, taky vstát,“ řekl Cohen trochu mírnějším hlasem. „Pane Čabajko?“

„Ano?“

„Takže já jsem teď císař, ano?“

„Ti… hlinění válečníci jsou, jak se zdá, na naší straně. Lidé si myslí, že jsme zvítězili. Všichni jsme přežili. A já bych s tím také souhlasil, ano, vyhráli jsme.“

„Jestli jsem císař, můžu každýmu říkat, co má dělat, je to tak?“

„No jistě.“

„Ale chci to dělat správně, rozumíš? Takové ty pergameny, pečetě a další věci. Tatrmani v livrejích, kteří fúrií do trumpet a říkají ‚rozhodl, že se bude dělat to a to‘.“

„Aha. Ty chceš pronést provolání.“

„Jo. Už žádný tohle pitomý po-to-tento. Dělá se mi z toho nanic. Žádný potento-se. Nikdo nikomu. Když mě někdo uvidí, může salutovat nebo mi dát nějaký peníze, co říkáte? Ale žádný mlácení čelem o zem. Mám z toho husí kůži. A ty to teď oblíkni do toho správnýho kabátu, ano?“

„Hned to bude. A —“

„Počkej, ještě jsem neskončil.“ Cohen se zakousl do rtu při té nezvyklé námaze. Právě v té chvíli se rudí válečníci zastavili. „Jo. Můžeš tam dodat, že pouštím na svobodu všechny vězně, pokud ovšem nemají na svědomí něco fakticky ošklivýho. Jako třeba pokus někoho otrávit. Podrobnosti tam doplň. Všem katům hlavy dolů. A každý rolník dostane zadarmo prase nebo něco takovýho. Nechám už na tobě, abys tam přidal všechny ty kudrlinky jako ‚dle svaté vůle‘ nebo ‚z rozhodnutí‘ a tak.“

Cohen sklopil oči ke strážným.

„Vstaňte, povídám. Přísahám, že každej další hlupák, kterej přede mnou políbí zem, dostane nakopáno do starý dobrý kukaně. Jasný? A teď otevřete vrata.“

Dav zajásal. Když horda vstupovala do Zakázaného města, lidé šli za ní. Jejich pochod byl něčím mezi útokem revolucionářů a obdivnou vycházkou.

Rudí bojovníci zůstali stát venku. Pak jeden z nich zvedl terakotovou nohu, jež slabě zaskřípala, a vykročil ke zdi, do které narazil.

Chvilku se opile kymácel a pak se mu podařilo přistoupit asi na třicet centimetrů ke zdi a nevrazit do ní.

Pak pozvedl prst a roztřesenou rukou napsal terakotovou barvou na světlou omítku:

Zpívající a hlučící dav se vzpínal a pěnil kolem Cohena. Kdyby byl měl Čingis surfovací prkno, mohl na něm plout jako po vlnách. Déšť těžce bubnoval na střechy a zaplavoval nádvoří.

„Proč jsou všichni tak vzrušení?“

„Oni si myslí, že teď začnete plenit palác,“ vysvětloval mu pan Čabajka. „Už o barbarech slyšeli, víte. Chtěli by alespoň něco vidět v praxi. Ale musím říci, že ten nápad s prasetem se jim moc líbí.“

„Hej, ty!“ vykřikl Cohen na hocha, který se potácel pod vahou obrovské vázy. „Sundáš ty svoje zlodějské pracky z mýho majetku? To je hrozně drahá váza! Je to… je to…“

„Je to dynastie S’ang,“ řekl pan Čabajka.

„To je pravda,“ řekla váza.

„Tak vidíš, je to dynastie S’ang! Dáš to zpátky? A vy tam vzadu —“ obrátil se a zamával mečem. „Okamžitě sundejte ty boty. Poškrábete podlahu! Podívejte se, jak vypadá už teď.“

„Ještě včera jsi se o podlahu vůbec nestaral.“

„To ještě nebyla moje.“

„Ale ano, byla,“ odpověděl pan Čabajka.

„Ne úředně,“ odporoval Cohen. „Ritus dobývání, to je ono. Krev. Krev, to je to, čemu lidé rozumějí. Když jen tak přijdeš a něco si vezmeš, tak to nikdo nebere vážně. Ale moře krve… tomu rozumí každý.“

„Hromady lebek,“ zabručel souhlasně Bleskový Podrs.

„Podívej se do historie,“ pokračoval Cohen. „Kdykoliv narazíš — hej, ty tam, ne ty, ten chlap v tom klobouku, to je můj —“

„Mahagonem vykládaný stolek na hru Su Dok Mord-san,“ zamumlal pan Čabajka.

„— takže ho koukej navalit nazpátek, slyšíš? Jo, kdykoliv v historii narazíš na nějakého krále, o kterým každej říká ‚Ohó, to pane byl skvělý král‘, můžeš vsadit krk proti sobolí kožešině, že to byl velikej fousatej lump, kterej nechal usekat spoustu hlav a ještě se při tom dobře bavil. Chápeš? Ale král, kterej vymejšlel různý zákony dobrý pro lidi, četl knihy a pokoušel se vypadat inteligentně… ‚Oh,‘ řeknou o něm, ‚oh, nebyl zlý, ale trochu sralbotka, takhle si já skutečného krále nepředstavuju.‘ To jsou celí lidi.“

Pan Čabajka si povzdechl.

Cohen se na něj přátelsky zašklebil a poplácal ho po zádech tak silně, že Čabajka vrazil do dvou žen, které se pokoušely odnést bronzovou sochu filozofa Li-Tina O’Wevidleho.

„Nemůžeš se tomu podívat do očí, Profi, co? Nedokážeš to pochopit. Nelam si tím hlavu. Tak především, nejsi ve svý podstatě barbar. Okamžitě vraťte tu zatracenou sochu, dámy, nebo vám ukážu, co dokáže můj meč položenej na plocho, to si pište!“

„Jenže já si myslel, že se nám to podaří a že při tom nikdo nepřijde k úrazu. Že budeme používat své mozky.“

„To nejde. Historie je prostě jiná. Nejdřív krev, pak mozek.“

„Hory lebek,“ zabručel Podrs.

„Musí být nějaký lepší způsob než boj,“ trval na svém pan Čabajka.

„Bodejť. Spousta. Jenže ani jeden z nich nefunguje. Calebe, seber… ty… ty…“

„— překrásné bhongské nefritové miniatury —“ zabručel pan Čabajka.

„— jo, tak ty, seber je tomu chlápkovi. Má je strčený pod kloboukem.“

Otevřely se další vyřezávané dveře. Tahle místnost už byla prakticky plná, ale když se dveře otevřely, ustoupili lidé zpět a pokoušeli se vypadat chytře, zatímco se vyhýbali Cohenovu pohledu.

Když se tak rozestoupili, zanechali tam stát Šest blahodárných větrů zcela o samotě. V tomhle manévru byli dvořané dokonalí.

„Hory lebek,“ zopakoval Podrs, který se svých myšlenek nevzdával snadno.

„Ehm. Viděli jsme, jak se ze země zvedla Rudá armáda, hm, přesně jak uvádí legenda. Třeba jsi skutečně vtělení Odrazu jednoho slunce.“

Malý výběrčí daní měl dost slušnosti, aby se tvářil rozpačitě. Znal jen tradiční řečnické projevy, které většinou začínaly slovy: „Jak víš, tak král, tvůj otec —“ Kromě toho nikdy, až dodnes, nevěřil na legendy, dokonce ani na tu, jež vyprávěla o venkovanovi, který každý rok vyplňoval až přehnaně poctivě daňové přiznání.

„Jo, co když jo,“ souhlasil Cohen.

Pak přešel k trůnu a zarazil meč do podlahy, takže se rozkýval sem a tam.

„Někteří z vás teď samozřejmě přijdou o hlavu. Je to ovšem pro vaše vlastní dobro,“ řekl. „Zatím jsem se pořád ještě nerozhodl kdo. A někdo by měl ukázat Cucáku Vildovi, kde je tady záchod.“

„Není třeba,“ přerušil ho Cucák Vilda. „Ne po tom, co se za mnou tak zničehonic objevily ty velký červený sochy.“

„Hory —“ začal Podrs.

„O horách nic nevím,“ řekl Cohen.

„A kde je,“ ozval se Šest blahodárných větrů roztřeseně, „Velký mág?“

„Velký mág,“ řekl Cohen.

„No ano, Velký mág, který vyvolal ze země Rudou armádu,“ upřesňoval výběrčí.

„Tak o nikom takovém nevím,“ zavrtěl hlavou Cohen.

Dav se pomalu zavlnil a posunul se kupředu, jak se do sálu hrnuli další lidé.

„Už jdou!“

Do místnosti se vkolébal terakotový válečník a na tváři mu stale ještě lpěl mírný úsměv.

Lidé se přikrčili strachem. S výjimkou hordy, jak si všiml pan Čabajka. Tváří v tvář neznámým a děsivým nebezpečím se členové hordy buď rozčilili, nebo upadli do rozpaků.

Pak se ale pan Čabajka rozveselil. Nebyli lepší, jen jiní. Jsou naprosto v pořádku, když stojí proti obrovským obludám, pomyslel si, ale požádejte je, aby skočili do obchodu kousek dál v ulici a koupili pytel rýže, a všechna jejich odvaha a sebevědomí jsou tytam…

„Jak mám táhnout teď, Profi?“ zašeptal Cohen.

„Podívej, ty jsi císař,“ odpověděl pan Čabajka. „Tak mluv podle toho.“

Cohen vstal a přátelsky kývl na terakotového obra.

„Zdravíčko,“ prohlásil. „Odvedli jste tam venku pěknej kousek práce. Ty i zbytek vašich mládenců si můžete vzít den volna a sázet do sebe čapí nůsky, nebo co děláte ve volným čase. Jo. Máte nějakýho šéfobra, se kterým bych mohl mluvit?“

Terakotový bojovník se zaskřípěním zvedl jeden prst.

Pak přitiskl dva prsty na předloktí a pak znovu zvedl jeden prst.

Všichni přítomní začali mluvit jako na povel.

Obr se zatahal dvěma prsty za své zakrnělé ucho.

„Copak to má asi znamenat?“ zeptal se Šest blahodárných větrů.

„Mohu tomu jen stěží uvěřit,“ odpověděl pan Čabajka, „ale je to prastarý způsob dorozumívání, užívaný v zemích krvežíznivých démonů.“

„A vy tomu rozumíte?“

„Ale jistě. Alespoň si to myslím. Musíte se pokusit uhodnout slovo nebo větu. Pokouší se nám říci, že…hm… to bude jedno slovo o dvou slabikách nebo dvě slova. Druhé slovo zní jako…“

Obr přitiskl prsty jedné ruky k sobě, palec držel mírně odtažený a rukou několikrát mávl směrem od sebe, přičemž vždy ke konci prudce trhl rukou v zápěstí.

„Máchat,“ řekl pan Čabajka. „Sušit si nehty? Šplouchat? Mávat? Odhánět? Honit —“

Obr si spěšně poklepal na nos a těžce s hlasitým dupáním zatančil. Na zem padaly kousky terakoty.

„No, vypadá to, že druhé slovo zní ‚honit‘.“

„Ehm…“

Zástupem se prodrala malá otrhaná postava. Na nose měla brýle, jejichž jedno sklo bylo prasklé.

„Ehm,“ opakovala postavička, „myslím, že bych k tomu mohl něco říci…“

Lord Fang a někteří z jeho nejdůvěryhodnějších válečníků se shromáždili na úbočí kopce. Dobrý generál vždycky ví, kdy je čas opustit bojiště, a pokud lord Fang věděl, tak takový čas nastane vždycky, když se k němu začne nebezpečně přibližovat nepřítel.

Muži byli otřeseni. Nezkoušeli se postavit Rudé armádě. Ti, kteří to zkusili, byli mrtví.

„My se… přeskupíme,“ oznámil jim zadýchaně lord Fang. „Pak počkáme, než se setmí a — co to bylo?“

Odněkud z křoví na úbočí nad nimi se ozval pravidelný, rytmický zvuk. Bylo to v místě, kudy se táhlo další suché koryto zarostlé křovím.

„Jsou to zvuky, jako kdyby tam pracoval tesař, pane,“ ozval se jeden z vojáků.

„Tady? Uprostřed války? Běž a zjisti, co je to!“

Muž se namáhavě odplazil pryč. Po chvíli zvuk připomínající pilu utichl, ale zanedlouho začal znovu.

Lord Fang se pokoušel vytvořit nový válečný plán podle Devíti užitečných pravidel. Teď odhodil mapu.

„Proč to pořád pokračuje? Kde je kapitán Nong?“

„Nevrátil se, pane.“

„Tak běž a podívej se, co se s ním stalo.“

Lord Fang se pokusil vzpomenout, jestli se v oné rozsáhlé vojenské sáze říká něco o boji s obrovskými nezranitelnými sochami. On…

Řezání ustalo. Vzápětí ho nahradil zvuk bušícího kladiva.

Lord Fang se ohlédl.

„Je tady někdo, kdo by konečně splnil můj rozkaz?“ zařval.

Zvedl ze země svůj meč a začal pracně šplhat po bahnitém svahu. Houštiny se před ním rozevřely. Objevila se malá mýtina. Po ní pobíhalo cosi a to cosi mělo stovky malých noži… Ozvalo se duté „chňap!“.

Déšť se lil dolů tak rychle, že se kapky nahoře musely řadit do front.

Červená zem byla místy desítky metrů hluboká. Dávala dvě, někdy i tři úrody ročně. Byla bohatá. Byla plodná. A když byla vlhká, byla neobyčejně ulepená.

Voje, které přežily, se odpotácely z bojiště, rudé od hlavy k patě stejně jako terakotoví bojovníci. Když nepočítáme ty ušlapané, nezabili rudí válečníci mnoho lidí. Většinu práce za ně udělala Hrůza. Podstatně více mužů bylo zabito v krátkých meziarmádních šarvátkách a svými vlastními druhy při pokusech o útěk z bojiště[36].

Terakotová armáda měla celé bojiště jen pro sebe. Její válečníci slavili vítězství podle svého. Mnoho jich chodilo v kruzích a brodilo se hustým lepkavým blátem, jako kdyby to byl jen špinavý vzduch. Další hlouček hloubil příkop, jehož okraje hustý déšť zase splachoval na dno. Skupinka se jich pokoušela vylézt na hradby, které tam nebyly. Několik dalších, zřejmě kvůli závadám zaviněným nedostatečnou údržbou v minulých staletích, vybuchlo v záplavě modravých jiskřiček. Žhavé úlomky, působící jako šrapnely, měly na svědomí největší počet obětí v řadách protivníka.

A po celou tu dobu padal hustý déšť, podobný vodní oponě. Nevypadal přirozeně. Bylo to, jako kdyby se moře rozhodlo, že dobude zpět zem za pomoci vzdušného výsadku.

Mrakoplaš zavřel oči. Zbroj byla pokryta červeným blátem. Už nerozeznával obrázky a to pro něj byla úleva, protože si byl jistý, že začíná věci plést. V brnění jste mohli vidět očima kteréhokoliv z terakotových válečníků, když jste ovšem věděli, co znamenají některé z těch podivnějších obrázků a stiskli jste políčka na rukavici v tom správném pořadí. To samozřejmě Mrakoplaš nevěděl, a i kdyby, ten, kdo kouzelné brnění vymyslel, nepředpokládal, že ho bude někdo používat v půlmetrové vrstvě bahna a ve svisle tekoucí řece. Tu a tam zasyčelo. Jedna z bot se začínala zahřívat.

A tak skvěle to začalo! Ale pak muselo zasáhnout to, o čem už přemýšlel jako o Mrakoplašově efektu. Jiný mág by pravděpodobně vypochodoval s vojáky do pole a nespadla by ani kapka deště a teď by kráčel v čele Rudé armády městem, lidé by jej zasypávali květy a říkali by: „Podívejte se, to je skutečně Velký mág, na mou duši!“

Jiný mág by asi nestiskl špatný obrázek a sochy by nezačaly kopat.

Uvědomil si, že se brodí vlastní sebelítostí. Jenže současně se brodil lepkavým rudým bahnem a pomalu klesal níž. Bylo zbytečné snažit se vytáhnout nohu — nešlo to a druhá noha se při tom jen ponořila hlouběji a ještě více se zahřála.

Nedaleko sjel do země blesk. Mrakoplaš zaslechl zasyčení, zahlédl oblak páry, cítil elektrické mravenčení a v ústech měl najednou chuť rozpáleného cínu.

Další blesk zasáhl válečníka pohybujícího se opodál. Jeho tělo vybuchlo a rozstříklo kolem ulepený černý dehet. Nohy ještě udělaly několik kroků a pak se zastavily.

Všude kolem Mrakoplaše se hnala voda, teď, když se rozvodnila řeka Vis, rudá a kalná. A bahno se ho snažilo polknout jako opilec svůj první doušek.

Na kalné vodě něco zavířilo. Podobalo se to útržku papíru.

Mrakoplaš zaváhal, pak se ale natáhl a neohrabaně to zachytil rukou v rukavici.

Byl to, přesně jak čekal, motýl.

„Tak ti moc děkuju,“ řekl mu Mrakoplaš trpce.

Mezi prsty mu protékala voda.

Napůl sevřel ruku, pak si ale zhluboka povzdechl a tak jemně, jak to jen šlo, pošoupl motýla na konec prstu. Jemná křídla zmokle visela.

Mrakoplaš zakryl motýla druhou rukou a několikrát na něj opatrně dýchl.

„Tak běž, odpal.“

Motýl se otočil. Jeho složené oči na okamžik zeleně zazářily a několikrát zkusmo mávl křídly.

Přestalo pršet.

Začalo sněžit, ale jen v malém okruhu kolem Mrakoplaše.

„Nejasně,“ zabručel Mrakoplaš. „Bodejť. Tak že dám moc děkovat.“

Slyšel, že život je jako ptáček, který vyletí z temnoty, proletí osvětlenou halou plnou lidí a na konci haly opět vyletí do nekonečné noci. V Mrakoplašově případě mu ptáček během letu stačil udělat něco ošklivého do jídla.

Přestalo sněžit. Z nebeské báně se s udivující rychlostí stáhla mračna a otevřela volné pole působnosti pálícímu slunci. Z bahna téměř okamžitě začala stoupat pára.

„Tady jsi! Všude jsme tě hledali!“

Mrakoplaš se pokusil otočit, ale ztvrdlé bahno mu znemožnilo jakýkoliv pohyb. Ozvalo se vlhké plesknutí, jako by někdo do bláta položil prkno.

„Sníh na hlavě? Teď, když svítí sluníčko? Hned jsem si řekl, to nemůže být nikdo jiný jenom on.“

Další prkno.

Z helmice se sesula závěj sněhu a spadla Mrakoplašovi za krk.

Další plesknutí, a další prkno dopadlo do bahniska vedle Mrakoplaše.

„To jsem já, Dvoukvítek. Jsi v pořádku, starý příteli?“

„Myslím, že mám jednu nohu udušenou ve vlastní šťávě, ale jinak jsem tak šťastný, jak to jenom jde.“

„Já dobře věděl, že nám ty hádanky nemůže dávat nikdo jiný než ty,“ pokračoval Dvoukvítek, uchopil mága pod rameny a začal ho tahat z bahna.

„Pochopili jste i první slovo? ‚Vítr‘?“ zaradoval se Mrakoplaš. „Bylo hrozně těžké to vyjádřit jen pomocí dálkového ovládání.“

„Ach ne, to z nás nikomu nedošlo,“ odpověděl Dvoukvítek, „ale když ta socha předváděla, ‚doprdeledoprdele, já určitě umřu‘, pochopil to každý hned napoprvé. To byl skvělý nápad. Hm. Zdá se, že jsi tady přischnul.“

„Myslím, že za to můžou ty magický boty.“

„A nemohl by sis je vyzout? Tohle bláto tvrdne na slunci jako — no, jako terakota. Pak sem může někdo skočit a vykopat je.“

Mrakoplaš se pokusil pohnout nohama. Cítil jakési subbahenní bublání a cítil, jak se mu nohy s tlumeným čvachtáním uvolňují z bot. Nakonec se po poměrně velké námaze vyškrábal na prkno.

„Mrzí mě to s těmi válečníky,“ zabručel. „Když jsem začal, vypadalo to hrozně jednoduše, jenže pak mě všechny ty obrázky popletly a já nevěděl, jak to udělat, aby. někteří z nich přestali dělat různé věci —“

„Ale vždyť to bylo slavné vítězství!“ zvolal Dvoukvítek.

„Vážně?“

„Pan Cohen byl zvolen císařem!“

„Ale tohle!“

„No, on nebyl tak docela zvolen, nikdo ho nevolil, on prostě přišel a řekl, že bude vládnout. A každý souhlasil, že je vtělením prvního císaře, a on říká, že jestli chceš být jeho Velkým mágem, že mu to nevadí.“

„Počkej, teď tomu nějak přestávám rozumět…“

„No, vedl jsi přece Rudou armádu, ne? Byl jsi to ty, kdo je oživil a dokázal pozvednout ve chvíli, kdy byla říše v největší nouzi?“

„Počkej, já bych to tak docela —“

„Takže císař tě chce odměnit. Není to krása?“

„Jak to myslíš, odměnit?“ zamračil se na něj Mrakoplaš s výrazem hlubokého podezření.

„Počkej, ne tak docela odměnit. On vlastně řekl…“ Dvoukvítkovi se rozostřil zrak, jak si pokoušel vzpomenout, „on řekl: ‚Běž, najdi Mrakoplaše a řekni mu, že je možná nýmand, ale není aspoň křivej, takže může bejt vrchním mágem císařství, nebo jak tomu bude chtít říkat, páč já těm cizozemskejm…‘ “ Dvoukvítek zvedl oči k nebi v úpěnlivém pokusu vzpomenout si přesně na Cohenova slova, „ ‚…dům pochybné pověsti… vůně borovic… fixlajvantům nevěřím ani přesnej čas.‘ “

Slova proudila do Mrakoplašova ucha, vzlínala mu do mozku a začala šplouchat o stěny.

„Vrchní mág?“ opakoval…

„Jo, tak to řekl. On tedy ve skutečnosti řekl, že by si přál, aby ses stal kusem vlaštovčího zvratku, ale to proto, že použil hlubokého, smutného zabarvení hlasu namísto vyššího, veselého. Ale každopádně myslel mág.“

„Celé říše?“

Mrakoplaš vstal.

„Stane se něco moc ošklivého,“ řekl zasmušile.

Nebe teď bylo modré jako len. Několik obyvatel města se odvážilo vyjít na bojiště, aby ošetřili raněné a odnesli mrtvé. Terakotoví válečníci stáli v rozličných polohách nehybní jako kámen.

„Každou chvilku,“ dodal Mrakoplaš.

„Neměli bychom se vrátit do paláce?“

„Pravděpodobně sem spadne meteorit.“

Dvoukvítek zvedl pohled k modrému nebi.

„Znáš mě,“ pokračoval Mrakoplaš. „Vždycky když už se mi podaří chytit se něčeho pořádného, objeví se Osud a dupne mi na prsty.“

„Zatím žádný meteorit nevidím,“ upozornil ho Dvoukvítek. „Jak dlouho budeme čekat?“

„Tak to možná bude něco jinýho,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Přiřítí se sem nějakej zuřivec nebo bude zemětřesení, prostě něco.“

„No, když na tom trváš,“ přikývl Dvoukvítek vychovaně. „Hm. Chceš na tu strašnou událost čekat tady, nebo se mnou půjdeš do paláce, vykoupeš se, převlečeš do čistého, najíš se a počkáš, co se stane?“

Mrakoplaš došel k názoru, že neexistuje důvod, proč by nemohl úder Osudu stejně tak dobře očekávat v pohodlí.

„Taky bude hostina spojená s oslavou,“ oznamoval Dvoukvítek. „Císař řekl, že všechny naučí, jak se správně… lemtá pití.“

Prkno po prknu se pustili na zpáteční cestu k městu. „Poslyš, přísahal bych, že jsi se mi nikdy nezmínil o tom, že jsi ženatý.“

„A já jsem si jistý, že ano.“

„Je mi líto, jak bych ti to… je mi líto, že tvoje žena, prostě —“

„Takové věci se za války stávají. Mám dvě hodné dcery.“

Mrakoplaš otevřel ústa, aby něco řekl, ale Dvoukvítkův jasný upřímný úsměv mu zmrazil slova v hrdle. Pokračovali beze slova, zvedali prkna za sebou a kladli je před sebe, aby si vybudovali cestu.

„Podívej se na to z té lepší stránky,“ přerušil po chvíli mlčení Dvoukvítek, „císař řekl, že si můžeš založit vlastní univerzitu, když budeš chtít.“

„Ne! Ne! Tak už mě konečně někdo praštěte železnou tyčí, prosím!“

„Řekl, že on bude podporovat ze všech sil vzdělání, pokud ho nikdo nebude nutit, aby si taky nějaké pořídil. Dělá jedno prohlášení za druhým jako šílený. Eunuši už se dali slyšet, že vstoupí do stávky.“

Mrakoplašovo prkno znovu padlo do bláta.

„A co to vlastně ti eunuši dělají, že si při tom můžou jen tak klidně vystupovat a nastupovat?“ zajímal se Mrakoplaš.

„Servírují potravu, stelou postele a takové věci.“

„Oh.“

„Oni vlastně udržují v chodu Zakázané město. Ale fakt je, že je císař přesvědčil, aby se na to podívali jeho očima.“

„Opravdu?“

„Jistě. Řekl jim, že jestli se okamžitě nedají do práce a nebudou ji vykonávat pořádně, odřeže jim všecko, co jim ještě zbylo. Myslím, že teď už se pohybujeme po pevné půdě.“

Jeho vlastní univerzita. To by znamenalo, že by byl… arcikancléřem. Arcikancléř Mrakoplaš si představil sám sebe, jak navštěvuje Neviditelnou univerzitu. Mohl by si pořídit klobouk s opravdu vysokou špičkou. Mohl by se ke všem chovat hrubě a povýšeně. Mohl by…

Pak se ale přinutil přestat myslet podobným způsobem. Stejně se to všechno zvrtne…

„Podívej,“ ozval se zase Dvoukvítek, „nenapadlo tě, že se ti třeba všechny ošklivé věci už staly? Třeba se ti teď přihodí něco hezkého?“

„Hele, nechoď na mě s tímhle laciným harampádím z karmy,“ ušklíbl se na něj Mrakoplaš. „Tam, kde se to týká mě, ztratilo kolo štěstěny pěknejch pár loukotí.“

„Stejně bys o tom ale měl uvažovat,“ nevzdával se Dvoukvítek.

„O čem? Ze zbytek mýho života už bude klidnej a radostnej? Promiň. Těžko. Počkej. Stačí, abych se na chvilku otočil zádama a — prásk!“

Dvoukvítek se se zájmem rozhlédl kolem.

„Nevím, proč si myslíš, že byl tvůj život tak špatný,“ řekl. „Užili jsme si spoustu zábavy, když jsme byli mladší. Poslyš, vzpomínáš na to, jak jsme spadli z kraje světa?“

„Často,“ přisvědčil Mrakoplaš. „Obvykle kolem třetí ráno.“

„Nebo jak jsme letěli na drakovi a on se pod námi ve vzduchu ztratil?“

„Věřil bys,“ usekl Mrakoplaš, „že kolikrát uběhne celá hodina, během který si na to nevzpomenu?“

„Nebo jak na nás zaútočili ti lidi, co nás chtěli zabít?“

„A o kterým z toho jednoho sta čtyřiceti devíti případů mluvíš?“

„To má skvělý vliv na rozvoj charakteru,“ usmíval se Dvoukvítek šťastně.

„No jasně,“ přikývl Mrakoplaš. Hovořit s Dvoukvítkem nebylo nijak namáhavé. Mužíčkova důvěryhodná povaha neznala jízlivost, a navíc měla vybroušenou schopnost neslyšet věci, které by ho mohly rozrušit. „Ano, můžu s konečnou platností říct, že to byly ty věci, které ze mě udělaly to, co jsem dnes.“

Vešli do města. Ulice byly prakticky prázdné. Většina lidí se shromáždila na obrovském náměstí před palácem. Noví vládci obvykle předváděli svou velkorysost. Kromě toho se roznesla zpráva, že tenhle je jiný a rozdává zadarmo prasata.

„Slyšel jsem ho mluvit o tom,“ vyprávěl Dvoukvítek Mrakoplašovi, když procházeli ulicemi, „že pošle delegaci do Ankh-Morporku. Myslím, že kolem toho bude pěkný rozruch.“

„Byl u toho ten chlap Spáchám čestné harakiri?“ zajímal se Mrakoplaš.

„Ano, shodou okolností byl.“

„Když jsi ty tenkrát navštívil Ankh-Morpork, potkal jsi někdy chlápka jménem Kolík?“

„Nejistě.“

„Kdyby ti dva si někdy podali ruku, myslím, že by mohlo dojít k pěknému výbuchu!“

„Ale nepochybuji, že ty bys s tou delegací mohl jet,“ uvažoval Dvoukvítek. „Víš, myslím si, že tvoje univerzita by potřebovala spoustu věcí, a jak bych to řekl, měl jsem dojem, že lidé v Ankh-Morporku měli dost velký zájem o zlato.“

Mrakoplaš stiskl zuby. Nemohl tu představu zahnat — arcikancléř Mrakoplaš kupuje Věž umění. Přinutí je, aby očíslovali všechny kameny a poslali je do Visovisu, arcikancléř Mrakoplaš si najme celou fakultu jako nosiče, arcikancléř Mrako…

„Ne!“

„Prosím?“

„Nenaváděj mě k takovejm věcem. V ty chvíli, kdy si řeknu, že by to stálo za úvahu, se stane něco strašnýho!“

Za zády se mu něco pohnulo a na hrdlo se mu přitiskl nůž.

„Velký kus vlaštovčího zvratku?“ ozval se tichý hlas vedle jeho ucha.

„Vidíš?“ řekl Mrakoplaš, „a už je to tady. Utíkej! Nestůj tady, ty pitomče! Utíkej!“

Dvoukvítek chvilku vytřeštěně zíral, ale pak se otočil a vzal nohy na ramena.

„Nechtě ho běžet,“ řekl hlas. „Na tom nám nezáleží.“

Něčí ruce vtáhly Mrakoplaše do uličky. Letmo zahlédl zbroj a bláto. Jeho nepřátelé měli velkou zkušenost v tom, jak vléci zajatce tak, aby neměl možnost ničeho se zachytit.

Pak byl hozen na dláždění.

„Mně zvlášť velký nepřipadá,“ ozval se panovačný hlas.

„Zvedni hlavu, Velký mágu!“

Ozval se nejistý smích několika vojáků.

„Vy hlupáci!“ zuřil lord Hong. „Je to jen obyčejný člověk! Podívejte se na něj! Vypadá tak mocně? Je to jen člověk, kterému se podařilo odhalit nějaký starý vynález! A my teď zjistíme, jak velký bude bez nohou a bez rukou!“

„Och,“ hlesl Mrakoplaš.

Lord Hong se k němu naklonil. Na tváři měl bláto a v očích mu divoce blýskalo. „Uvidíme, co ten tvůj barbarský vládce udělá pak.“ Ukázal na skupinku zamračených vojáků pokrytých bahnem. „Víš, že tihle napůl věří, že jsi Velký mág? To jsou ovšem jen takové pověry. V některých případech jsou velmi užitečné, jindy člověku zase zatraceně zkomplikují život. Ale když za chvíli vpochodujeme na náměstí a ukážeme jim, jak jsi skutečně veliký, myslím, že tomu tvému barbarovi moc času nezbude. Co je tohle?“

Stáhl Mrakoplašovi z rukou rukavice.

„Hračky,“ ušklíbl se. „Vyrobené předměty..Rudá armáda jsou stroje, stejně jako mlýn nebo čerpací stroj. V tom nejsou žádná kouzla.“

Lord Hong odhodil rukavice stranou a pokynul jednomu z vojáků.

„Takže teď vyrazíme na Císařské Náměstí,“ přikázal.

„Jak by se ti líbilo být guvernérem Brmbrmducu a všech těchhle okolních ostrovů?“ zeptal se Cohen, když se horda sklonila nad mapou císařství. „Máš rád pobřeží, Humoši?“

„So to?“

Dveře trůnního sálu se rozletěly. Dovnitř vběhl Dvoukvítek následovaný Jednou velkou řekou.

„Lord Hong dostal Mrakoplaše. A chystá se ho zabít!“

Cohen zvedl hlavu.

„Může se z toho vyčarovat, ne?“

„Nemůže! Už nemá Rudou armádu! On ho vážně zabije! Musíme něco udělat!“

„No, ale víš přece, jak je to s mágy,“ bránil se Podrs. „I ták je jich příliš mnoho —“

„Ne,“ Cohen zvedl ze země meč a povzdechl si.

„Pojďte,“ zavelel.

„Ale Cohene —“

„Řekl jsem jdeme. Nejsme jako Hong. Mrakoplaš je sice tak trochu kříženec mezi lasičkou a tchořem, ale je to náš tchoř. Tak jdete, nebo ne?“

Lord Hong a jeho skupina vojáků došli téměř k úpatí širokého schodiště vedoucího k paláci, když se nahoře objevila horda. Sevřel se kolem nich dav a vojáci měli co dělat, aby jej udrželi v uctivé vzdálenosti.

Lord Hong držel pevně Mrakoplaše a na hrdlo mu tiskl nůž.

„Ah, císař,“ řekl ankh-morporštinou, „tak se znovu setkáváme. Šach, řekl bych.“

„Co to znamená?“ zašeptal Cohen.

„Myslí si, že tě zahnal do kouta,“ vysvětloval pan Čabajka.

„Jak ví, že mága prostě nenechám zemřít?“

„Obávám se, že vychází z psychologie jedince.“

„To ale nedává žádný smysl!“ vykřikl Cohen. „Když ho zabiješ, budeš sám během několika vteřin mrtev. O to se postarám osobně.“

„Ale samozřejmě, že nikoliv,“ odpověděl mu lord Hong. „Až bude tvůj… Velký mág… mrtev, až lidé uvidí, jak snadno zemřel… myslíš, že pak zůstaneš císařem dlouho? Zvítězil jsi lstí!“

„Jaké jsou tvé podmínky?“ zeptal se pan Čabajka.

„Žádné nemám. Nemůžete mně dát nic, co bych si nemohl vzít sám.“ Lord Hong vytrhl Mrakoplašův klobouk z rukou jednoho svého vojáka a narazil ho nešťastnému mágovi na hlavu.

„Tohle je tvoje,“ zasyčel. „,Mák‘, pch! Neumíš ani pořádně psát. No tak, máku, to nic neřekneš?“

„Oh, ne!“

Lord Hong se usmál. „No, to už je lepší,“ řekl.

„Oh, neeee!“

„Výborně.“

„Ááááááá!“

Lord Hong zamrkal. Zdálo se, že se postava před ním natáhla do dvojnásobné výšky a pak se zmenšila tak, že se jí špičky střevíců objevily pod bradou.

Vzápětí se slabým zahřměním zmizela.

Náměstí náhle ztichlo a bylo slyšet jen zvuk několika tisíc lidí, kteří právě nad něčím nesmírně užasli.

Lord Hong máchl nejistě rukou ve vzduchu před sebou.

„Lorde Hongu?“

Otočil se. Za ním stál malý mužík, špinavý a potřísněný blátem. Na nose měl brýle, jejichž jedno sklo bylo prasklé.

Lord Hong se na něj skoro nepodíval. Znovu zatápal rukou ve vzduchu, jako by nevěřil vlastním smyslům.

„Promiňte, lorde Hongu,“ prohlásil ten podivný človíček, „ale vzpomínáte si na Běs Pelargic? Asi tak před šesti lety? Myslím, že jste se tenkrát dostal do sporu s lordem Tangem. Došlo k několika potyčkám. Pár zničených ulic. Nic důležitého.“

Lord Hong zamrkal.

„Jak se mě vůbec odvažuješ oslovit!“

„Na tom nezáleží,“ odpověděl Dvoukvítek. „Ptám se jenom proto, že bych byl rád, kdybyste si na to vzpomněl. Mě to tenkrát velmi… rozzlobilo. Ehm. Chci s vámi bojovat.“

„Ty chceš bojovat se mnou? Víš, s kým máš tu čest? Máš vůbec nějakou představu o tom, s kým mluvíš?“

„Hm. Ano. Dobře to vím.“

Lord Hong se konečně alespoň trochu soustředil. Dnešek nebyl dobrý den.

„Ty hloupý, omezený pidimužíku! Vždyť ani nemáš meč!“

„Ohéé! Čtyřoký!“

Dvoukvítek i Hong se otočili po hlase. Cohen hodil svůj meč. Dvoukvítek ho neohrabaně chytil a váha zbraně ho téměř srazila k zemi.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se pan Čabajka.

„Chlap touží po tom bejt hrdinou. Podle mě je to v pořádku,“ odpověděl Cohen.

„Vždyť ho rozseká na kusy!“

„Jo. To je možný. To by se mohlo klidně stát. Mohlo,“ připustil Cohen. „Ale to už není moje věc.“

„Tati!“

Lotosový květ chytila Dvoukvítka za ruku.

„On tě zabije! Pojď pryč!“

„Ne!“

Půvabný motýl chytila otce za druhou ruku.

„Ničemu tím nepomůžeš,“ přemlouvala ho. „Pojď. Jistě se nám naskytne nějaký lepší čas a —“

„Zabil tvou matku,“ odpověděl Dvoukvítek neústupně.

„To udělali jeho vojáci.“

„O to je to horší. Ani o tom nevěděl. Prosím, běžte. Obě.“

„Podívej, tati —“

„Jestliže obě okamžitě neuděláte, o co vás prosím, budu se moc zlobit.“

Lord Hong vytáhl svůj dlouhý meč. Čepel se zaleskla.

„A víš ty vůbec něco o boji, úředníku?“

„Ne, vlastně ne,“ zavrtěl Dvoukvítek hlavou. „Ale důležité je, že už by se ti konečně někdo měl postavit. Ať se s ním pak stane cokoliv.“

Horda všechno pozorovala s vrcholným zájmem. Barbaři byli sice tvrdí a zocelení, ale měli slabost pro nesmyslnou odvahu.

„Ano,“ pravil lord Hong a rozhlédl se po mlčícím davu. „Ať každý vidí, co se pak stane.“

Pozvedl meč.

Vzduch zapraskal.

Přímo před lorda Honga dopadl na dláždění Štěkající pes.

Byl rozpálený. Doutnák dohoříval.

Ozvalo se krátké zasyčení.

Pak svět zmizel v oblaku bílého dýmu.

Po nějaké chvíli se Dvoukvítek zvedl. Zdálo se, že je první, kdo se odvážil postavit, ti, kdo neleželi, uprchlí z náměstí.

Po lordu Hongovi zbyla jediná bota, z níž se kouřilo. Ale vzhůru po schodišti za ní pokračovala kouřová stopa.

Dvoukvítek, který se mírně potácel, se po ní vydal.

Křeslo leželo na boku a jedno kolo se ještě otáčelo.

Nahlédl pod ně.

„Jste v pořádku, pane Humoši?“

„So to?“

„Výborně.“

Zbytek hordy se v půlkruhu krčil na vrcholu schodiště. Kolem se vznášel kouř. Koule ze Štěkajícího psa na své cestě zapálila část paláce.

„Slyšíš mě, Profi?“ říkal Cohen.

„To víš, že tě neslyší! Jak tě může slyšet, když takhle vypadá?“ odpověděl mu Bleskový Podrs.

„Co kdyby byl ještě naživu?“ bránil se Cohen.

„Je mrtvej, Cohene. Doopravdy a úplně mrtvej. Živí lidi mívají většinou mnohem větší kus těla.“

„Ale vy všichni, jste živí?“ dotazoval se Dvoukvítek. „Viděl jsem, jak ta věc vyštěkla přímo na vás.“

„Stačili jsme uhnout,“ odpověděl Cucák Vilda. „To umíme skvěle, uhejbat z cesty.“

„Chudák starej Profi neměl naši zkušenost v tom, jak neumřít,“ zabručel Caleb.

Cohen vstal.

„Kde je Hong?“ pronesl zachmuřeně. „Já ho —“

„Ten je taky mrtev, pane Cohene,“ oznámil Dvoukvítek.

Cohen přikývl, jako by to bylo něco úplně samozřejmého.

„Starýmu dobrýmu Profimu zůstáváme dlužní,“ řekl.

„Byl to dobrej chlap,“ připustil Podrs. „I když měl trochu srandovní názory na některý nadávky.“

„A pálilo mu to. Dokázal se postarat o věci. Nežil sice jako barbar, ale u všech ďáblů, pohřbíme ho jako jednoho z nás, co?“

„Naložíme ho na pohřební galéru a tu pak zapálíme,“ navrhl Cucák Vilda.

„No tohle,“ vydechl užasle pán Čabajka.

„V hluboký jámě a na hromadě jeho nepřátel,“ vylepšoval Cucákův nápad Caleb.

„Dobré nebe, celou 4.B?“ nevěřil svým uším pan Čabajka.

„A navršíme mu velkou pohřební mohylu,“ přidal si Hrbatý Vinca.

„Počkejte, za takové starosti já přece nestojím,“ řekl pan Čabajka.

„V planoucí pohřební galéře, na hromadě mrtvol jeho nepřátel a pod násypem pohřební mohyly,“ uzavřel debatu Cohen. „Pro starýho Profiho není nic dost dobrý.“

„Ale já vás ujišťuji, že se cítím skvěle,“ upozorňoval je pan Čabajka. „Jak bych vám to… já — é… Oh…“

RONALD ČABAJKA?

Pan Čabajka se otočil.

„Aha,“ řekl, „už to začínám chápat.“

BYL BYSTE TAK LASKAV A ŠEL SE MNOU TUDY?

Palác i horda znehybněly a mírně vybledly, jako sen.

„Je to legrační,“ řekl pan Čabajka, když vykročil za Smrtěm. „Nečekal jsem, že to bude vypadat takhle.“

JEN VELMI MÁLO LIDÍ JE OCHOTNO SMÍŘIT SE S TÍM, ŽE TO VŮBEC BUDE.

Pod tím, čemu pan Čabajka stále ještě říkal ‚moje nohy‘, zaskřípal hrubý černý písek.

„Kde to jsme?“

TO JE POUŠŤ.

Bylo tam dokonalé světlo, a přece bylo nebe temné jako o půlnoci. Pan Čabajka se zahleděl k obzoru.

„Jak je to tady velké?“

PRO NĚKTERÉ LIDI VELMI. NAPŘÍKLAD PRO LORDA honga. pro nĚj to navíc obsahuje velké množství NETRPĚLIVÝCH DUCHŮ..

„Já myslel, že lord Hong nevěří na žádné duchy.“

teď už možná ano. na lorda honga totiž věří MNOHO DUCHŮ.

„Ale. Ehm. A co bude teď?“

„Tak jdeme, jdeme, nemáme na to celý den. Pospěšte si, člověče!“

Pan Čabajka se otočil a spatřil před sebou ženu na koni. Byl to obrovský kůň, ale když už o tom mluvíme, byla to obrovská žena. Měla dlouhé copy, helmici s rohy a hrudní plát, jenž musel představovat přinejmenším týdenní práci pro zkušeného platnéře. Žena vrhla na pana Čabajku pohled, ne nelaskavý, ale nesmírně netrpělivý.

„Promiňte, já asi —“

„Tady se říká Ronald Čabajka,“ řekla. „Alias?“

„Alias co?“

„Každý, koho seberu,“ vysvětlovala mu žena a sehnula se ze sedla, „se jmenuje ‚někdo někdo‘. A vy jste Ronald jaký nebo kdo?“

„Já se omlouvám, ale já —“

„Tak si vás píšu jako Ronalda Omluvného. Tak jdeme, naskočte si, o kus dál máme pěknou válku, mám trochu nakvap.“

„A kamže to?“

„Tady se píše celé dny jíst, pít, hodovat, bojovat a usekával mladým dívkám kadeře vlasů vrhacími sekerami.“

„Aha. Ehm. Poslyšte, doufám, že tam mají alespoň malou —“

„Podívejte se, starý pane, tak jedete nebo co?“

Pan Čabajka se rozhlédl po okolní černé poušti. Byl úplně sám. Smrť se vydal po své obvyklé práci.

Natáhl ruku a dovolil ženě, aby ho vytáhla za sebe na koně.

„Doufám, že tam mají alespoň malou knihovnu?“ zeptal se s nadějí, když kůň vzlétl k temné obloze.

„To nevím. Ještě o ni nikdy nikdo nepožádal.“

„Večerní škola, možná. Mohl bych začít s večerní školou, ne?“

„A téma?“

„Hm. Vlastně cokoliv. Společenské chování u stolu. Je to dovoleno?“

„Já myslím, že ano. Myslím, že o tohle taky ještě nikdo nežádal.“ Valkýra se otočila v sedle.

„Jste si jistý, starý pane, že putujete do toho správného posmrtného života?“

Pan Čabajka se hluboce zamyslel.

„No, když to vezmu kolem a kolem,“ odpověděl, „myslím si, že to stojí za zkoušku.“

Lidé v davu na náměstí se pomalu jeden po druhém stavěli na nohy.

Dívali se na to, co zbylo z lorda Honga, a pak na Stříbrnou hordu.

Půvabný motýl a Lotosový květ se objaly se svým otcem. Motýl přejela rukou po děle a snažila se zjistit, v čem spočíval ten trik.

„Vidíte,“ řekl Dvoukvítek poněkud hlasitěji, protože se ještě dost dobře neslyšel. „Říkal jsem vám, že je to Velký mág.“

Motýl ho poklepala po rameni.

„A co s támhletěmi?“ zeptala se.

Mezi lidmi na náměstí se pomalu proplétalo malé procesí a přibližovalo se. V čele šlo něco, co, jak Dvoukvítek poznal, kdysi vlastnil.

„Bylo velmi laciné,“ řekl spíš pro sebe. „Ale abych ti řekl pravdu, vždycky mi připadalo, že je na něm něco tak trochu pokrouceného.“

Zavazadlo bylo následováno o maličko větším Zavazadlem. A pak kráčela čtyři další, mnohem menší Zavazadla seřazená podle velikosti. Poslední, nejmenší, bylo velké zhruba jako dámská kabelka. Když procházelo kolem jednoho ležícího Visovisana, který byl příliš vyděšený, než aby se dal na útěk, zastavilo se, koplo ho do ucha a rychle popoběhlo za ostatními.

Dvoukvítek se podíval na své dcery.

„Cožpak to dokážou?“ podivil se. „Dělat nová? Já myslel, že na to je třeba truhlář.“

„Asi se v tom Ankh-Morporku naučilo hodně různých věcí,“ řekla Motýl.

Zavazadla se na chvíli shlukla před hlavními schody. Pak se to Zavazadlo obrátilo a po jednom dvou smutných pohledech zpět, nebo po tom, co by bylo smutnými pohledy, kdyby mělo oči, se rozeběhlo pryč. Ve chvíli, kdy dorazilo na protilehlý konec náměstí, změnilo se v rozmazanou čmouhu.

„Hej, ty! Čtyřoký!“

Dvoukvítek se obrátil. Cohen sestupoval po schodišti.

„Pamatuju si tě,“ řekl. „Víš něco o velkovezírování?“

„Ani co by se za nehet vešlo, pane císaři Cohene!“

„Výborně. Ten kšeft je tvůj. A dej se do toho. První, co chci, je hrnek čaje. Ten čaj musí bejt tak silnej, aby na něm plavala podkova. Tři cukry. A ať je tady do pěti minut, jo?“

„Šálek čaje za pět minut?“ řekl Dvoukvítek. „Ale to nestačí ani na docela krátký obřad!“

Cohen položil mužíčkovi ruku přátelsky kolem ramen.

„Tak teď máme nový obřad,“ řekl. „Je to takhle: ‚Čas na čaj, miláčku. Mlíko? Cukr? Koblihu? Chceš ještě jeden šálek?‘ A řekni eunuchům,“ dodal, „že císař je člověk, který co na srdci, to na jazyku a co řekne, to platí, a že s oblibou používá rčení ‚budou se koulet hlavy‘.“

Dvoukvítkovi spokojeně zablýskaly oči za popraskanými skly. Z neznámého důvodu se mu ta slova líbila.

Zdálo se, že žije v zajímavých časech.

Zavazadla tiše seděla a čekala.

Osud se narovnal a opřel se v křesle.

Bohové se uvolnili.

„Jsi na řadě,“ řekl Osud. „Ano. Jak se zdá, ve Visovisu jsi zvítězila, ale ztratila jsi při tom svou nejcennější figuru, že?“

„Promiň?“ řekla Dáma. „Já ti nějak nerozumím.“

„No, pokud rozumím téhle… fyzice…“ začal Osud, „nevěřím, že na univerzitě může být někdo zhmotněn, aniž by téměř okamžitě nezemřel. Jedna věc je spadnout do závěje, a jiná narazit po přistání do zdi.“

„Nikdy neobětuji pěšce,“ řekla Dáma.

„Jak můžeš doufat, že vyhraješ, když nejsi ochotná alespoň občas obětovat nějakého pěšce?“

„Já nikdy nehraju proto, abych vyhrála,“ řekla Dáma. „Já hraju, abych neprohrála. Dávej pozor…“

Rada se shromáždila u stěny na vzdálenějším konci Velké síně a mágové si prohlíželi to, co ji teď více než z poloviny pokrývalo.

„Zajímavý efekt,“ řekl nakonec Výsměšek. „Jak rychle se to asi pohybovalo, co myslíte?“

„Asi osm set kilometrů za hodinu,“ odpověděl Rozšafín. „Říkám si, jestli jsme nebyli příliš nedočkaví. Hex uvádí —“

„Při startu z místa na osm set kilometrů v hodině?“ řekl lektor Zaniklých run. „To.musel být pěkný šok.“

„Určitě,“ přikývl Výsměšek, „ale předpokládám, že vzhledem k tomu, jak rychle to přišlo, bylo to právě díky té rychlosti milosrdné.“

„A také musíme být rádi, že to nebyl Mrakoplaš.“

Několik mágů se rozkašlalo. Děkan o pár kroků ustoupil.

„Ale co to je?“

„Bylo,“ opravil ho Rozšafín Ctibum.

„Mohli bychom se podívat do bestiáře,“ navrhl Vzoromil Výsměšek. „Nemělo by být těžké to tam najít. Šedé. Mocné zadní nohy a tlapy dlouhé jako klaunské boty. Uši jako králík. Silný špičatý ocas. A kromě toho, kolik zvířat může být sedm metrů širokých, dva a půl centimetru silných a prakticky uvařených? To hodně zužuje výběr, nemyslíte si?“

„Ne že bych chtěl na celou tu situaci vrhat stín,“ ozval se děkan, „ale když to není Mrakoplaš, tak kde je?“

„Jsem si jistý, že pan Ctibum nám poskytne vysvětlení, kde v těch jeho slavných výpočtech došlo k chybě.“.

Rozšafínovi poklesla spodní čelist.

Pak řekl tak kysele, jak si jen troufl: „Pravděpodobně jsem podle vás zapomněl vzít v úvahu, že v trojúhelníku jsou tři pravé úhly, že? Ehm. Budu si to muset probrat celé zpátky, ale už teď odhaduju, že se nám do procesu, v němž mělo dojít k dvoustrannému magickému přesunu, musel nějak přimíchat ještě jeden vedlejší komponent. Je možné, že v tom konkrétním okamžiku byla střední hodnota určující těžnici onoho trojúhelníka mírně deformována, a to způsobilo, že se v přepravním koridoru vytvořil nečekaný defekt, uzlina vázaná na bod stejně vzdálený jako ony dva námi uvažované koncové body. Tento bod fungoval prakticky jako určující základ k třetí Náhonemově rovnici a Zatrávníkův zákon více méně zaručil, že se celá situace znovu stabilizovala, ale došlo k tomu pochopitelně tak, že vznikly tři nezávisle oddělené body a z každého z nich se přesunula zhruba stejná hmota na další následující bod. Nejsem si jistý, proč se ta třetí hmota u nás objevila tak nesmírně rychle, ale je možné, že onen neobvyklý nárůst rychlosti mohl být zapříčiněn nečekaně náhlým vznikem onoho uzlu. Chápu, že to mohlo nabrat poměrně velkou rychlost, ale nevěřím, že je to v přirozeném stavu vařené.“

„Víte,“ řekl Výsměšek, „myslím, že některým částem z vašeho výkladu celkem rozumím? Rozhodně alespoň některým kratším slovům.“

„Ale vždyť je to tak jednoduché,“ mávl kvestor ležérně rukou. „Poslali jsme tu… psí věc zpátky do Visovisu. Mrakoplaše to tím pádem odneslo někam jinam. A z místa, kde přistál Mrakoplaš, sem přiletěla tahle věc. Prostě a jednoduše jako v té hře ‚Pošli to dál‘.“

„Vidíte?“ obrátil se Výsměšek k Ctibumovi. Používáte jazyk, kterému rozumí kvestor. A ten dnes celé dopoledne honil uschlou žábu.“

Do síně vešel knihovník, který se potácel pod vahou obrovského atlasu.

„Oook.“

„No, tak nám alespoň budete moci ukázat, kde toho člověka máme,“ řekl Výsměšek.

Ctibum si vytáhl z klobouku pravítko a kružítko.

„Dobrá, takže budeme-li předpokládat, že se Mrakoplaš nacházel uprostřed Vyvažovacího světadílu,“ řekl, „tak nám stačí narýsovat si —“

„Oook!“

„Ujišťuji vás, že jsem chtěl použít jen velmi měkkou tužku —“

„Eeek.“

„Dobrá… tak nám stačí představit si, chápete, třetí bod ležící od původních dvou bodů stejně daleko, jako leží ony od sebe… ehm… to bude někde v Okrajovém oceánu, nebo možná dokonce až za Okrajem.“

„Nedokážu si představit, že by tahle věc žila v moři,“ zavrtěl hlavou Výsměšek a podíval se na nedávno jemně rozvrstvené tělo.

„V tom případě musíme hledat na opačné straně —“

Mágové se shlukli kolem.

Tam něco opravdu bylo.

„Vždyť to není ani pořádně zakresleno,“ zabručel děkan.

„To proto, že si nikdo není tak docela jistý, zda to opravdu existuje,“ řekl starší pAsák.

Rozkládalo se to uprostřed oceánu. Byl to světadíl, velmi malý na zeměplošské poměry.

„XXXX,“ četl Rozšafín.

„To na mapu napsali jenom proto, že nikdo neví, jak se to doopravdy jmenuje,“ ušklíbl se Výsměšek.

„Tak tam jsme ho tedy poslali,“ zasmušil se poněkud Rozšafín, „na místo, o kterém ani nevíme jistě, zda existuje?“

„Ale jděte, teď už přece víme, že existuje,“ uklidňoval ho Výsměšek. „Musí existovat. Musí. A taky to musí být pěkně bohatá zem, když tam i krysy dorostou takové velikosti.“

„Půjdu a podívám se, jestli bychom nemohli —“ začal Rozšafín Ctibum.

„Nic takového,“ odpověděl Výsměšek pevně. „Ne, mnohokrát vám děkuji. Příště by nám mohl kolem hlav prosvištět slon, a to už by bylo pořádné šplouchnutí! Ne. Dopřejte tomu ubohému chlapíkovi trochu oddechu. Budeme muset vymyslet něco jiného…“

Spokojeně si zamnul ruce. „Mám takové tušení, že je čas k večeři.“

„Hm,“ přikývl starší pAsák. „Myslíte, že to bylo chytré, zapálit ten provázek, když jsme vraceli tu věc?“

„Jistěže,“ přikývl rezolutně Výsměšek a v čele společnosti vykročil ke stolu. „Tak alespoň nebude moci nikdo říci, že jsme to nevrátili přesně ve stejném stavu, v jakém jsme to dostali…“

Hex tiše snil ve své místnosti.

Mágové měli pravdu. Hex neuměl myslet.

Ale přesto neexistovala slova, která by popsala, co umí.

Dokonce ani Hex nevěděl, co všechno umí.

Ale už brzo to měl zjistit.

Husí brk skřípal a odstřikoval inkoust nad novým archem papíru a psal z naprosto nepochopitelného důvodu roční kalendář ozdobený v záhlaví mírně hranatým obrázkem malého panáčkujícího pejska.

Zem byla červená stejně jako ve Visovisu. Jenže zatímco tam to byla zem tak úrodná, že když jste zapomněli ráno na zahrádce židli, měli jste z ní večer čtyři malé stromky, tady to byl písek, který jako by zčervenal po těch tisících let, kdy se vyhříval na slunci nekonečného léta.

Místy bylo vidět chomáče nažloutlé trávy a nízké šedozelené stromy. Ale co bylo naprosto všude, to bylo vedro.

Zvláště viditelné to bylo na jezírku pod falešnými gumovníky, z nějž se kouřilo.

Z oblaků páry se vynořila postava, která si bezmyšlenkovitě obírala spálenou kůži z brady.

Mrakoplaš počkal, až se jeho osobní svět přestal otáčet, a soustředil se na čtyři muže, kteří ho pozorovali.

Byli černí, tváře měli pomalovány bílými linkami a spirálami a všichni dohromady neměli víc než půl čtverečního metru oblečení.

Byly tři důvody, proč Mrakoplaš nemohl být rasistou. V životě už tolikrát skončil na těch nejpodivnějších místech, že neměl čas vytvořit si podobný způsob myšlení. Kromě toho, kdyby o tom nějak důkladně přemýšlel, ty nejhorší věci mu provedli úplně bledí lidé s bohatou garderobou. To byly první dva důvody.

Třetí spočíval v tom, že oni čtyři muži, kteří se právě zvedali ze dřepu, měli oštěpy, jejichž špičky mířily na Mrakoplaše. Je třeba říci, že v pohledu na čtyři lesklé hroty mířící přímo na vaše hrdlo je něco, co vyvolává nekonečný respekt a mačká vám na jazyk slovo „pane“.

Jeden z mužů pokrčil rameny a sklonil oštěp.

„Dobrý den, muži,“ řekl.

To znamenalo, že zbyly jen tři oštěpy, což bylo jisté vylepšení.

„Ehm. Tohle není Neviditelná univerzita, že, pane?“ řekl Mrakoplaš.

To už na něj přestaly ukazovat i ostatní oštěpy. Muži se začali usmívat. Měli neuvěřitelně bílé zuby.

„Klač? Jakazačistán? Mně to připadá jako Jakazačistán,“ opakoval Mrakoplaš a v hlase se mu chvěla naděje.

„Ty chlapy já neznám, chlape,“ řekl jeden z mužů.

Ostatní tři se shlukli kolem.

„Jak my mu budeme dávat jméno?“

„On Klokan Chlap. Žádná starost. Jedna minuta on klokan, druhá on chlap. Staří chlapi říkají, že taková věc se stává pořád, když ty máš sen.“

„Doufám, že bude vypadat líp za pár času.“

„Jo.“

„Je jedna cesta, my zkusit.“

Muž, který byl očividně náčelníkem malé skupinky, přistoupil k Mrakoplašovi s tím jistým úsměvem, jaké si schováváme pro blázny a lidi mířící na nás puškou, a natáhl k němu ruku s holí.

Hůl byla plochá a uprostřed ohnutá. Někdo strávil dlouhý čas tím, aby hůl ozdobil překrásným vzorem složeným z malých teček. Mrakoplaše příliš nepřekvapilo, když mezi použitými ozdobami našel i motýla.

Lovci Mrakoplaše vyčkávavě pozorovali.

„Ehm,“ řekl. „Ano.“

Byla to očividně nějaká zkouška. Dali mu tenhle zahnutý kus dřeva. Musí s ním něco udělat. Je to určitě něco hrozně důležitého. On by…

Oh, ne. Musí něco říci nebo udělat, že, a oni pak řeknou ano, v pořádku, ty jsi velkej chlap, nebo tak něco, odvlečou ho zpět, a to bude začátek dalšího dobrodružství neboli dalšího údobí hrůzy a nepříjemností. Život byl plný podobných triků.

Dobrá, ale tentokrát to Mrakoplaš nedovolí.

„Chci domů,“ oznámil. „Chci se vrátit na Neviditelnou univerzitu, kde je hezky a ticho,“ řekl důrazným hlasem. „Nevím ani, kam jsem se to dostal! A je mi jedno, co se mnou uděláte, jasný? Odmítám se zúčastnit jakýhokoliv dobrodružství, nezačnu znovu zachraňovat svět a nepřinutíte mě k tomu ani těma vašima tajemnejma kusama dřeva.“

Uchopil tyč a odhodil ji veškerou silou, kterou v sobě našel.

Dívali se na něj, když si založil ruce na hrudi.

„Já už nehraju,“ upozorňoval je. „Tady končím.“

Pořád ještě se mlčky dívali. A pomalu se začali usmívat na něco za jeho zády.

Cítil se velmi dotčen.

„Rozumíte? Posloucháte mě vůbec?“ zamračil se. „To bylo naposled, kdy se vesmír pokusil o jeden z těch svejch triků, kterejma by chtěl doběhnout Mrakopla-“