Zajímavé časy

Jsme tam, kde bohové hrají hry se životy lidí, na šachovnici, která v jednom a témže okamžiku představuje jednoduchý herní plán a celý svět.

A Osud vždycky vyhrává.

Osud vždycky vyhrává. Většina bohů vrhá kostky, ale Osud hraje šachy, a teprve když už je pozdě, zjistíte, že celou tu dobu používá dvě královny.

Osud vyhrává. Alespoň tak se to říká. Ať se stane cokoli, když je po všem, říkají, že to musel být Osud[1].

Bohové na sebe mohou vzít jakoukoliv podobu, ale jedinou věc změnit nedokáží — své oči, které odhalují jejich vlastní vzhled. Oči Osudu, to vlastně ani oči nejsou — jen temné otvory do nekonečna, v nichž je vidět jasné tečky, které by mohly být hvězdami, nebo — a tady jsme zase u toho — něčím docela jiným.

Zamrkal, usmál se na spoluhráče tím mazaným úsměvem, jakým se vítězové usmívají těsně předtím, než se stanou vítězi, a řekl:

„Obviňuji nejvyššího kněze Zeleného roucha, a to v knihovně a dvouruční sekerou!“

A vyhrál.

Obdařil své společníky zářivým úsměvem.

„Takové vítěfe nemá nikdo vád,“ procedil krokodýlí bůh Offler mezi přerostlými tesáky.

„Jak se zdá, tak jsem sobě dnes přál,“ liboval si Osud. „Dáme si další partičku? Něco jiného?“

Bohové pokrčili rameny.

„Šílené panovníky?“ vnucoval se Osud. „Milence pronásledované osudem?“

„Mám dojem, že od téhle verze jsme ztratili pravidla,“ prohlásil náčelník bohů Slepý Io.

„Námořníky ztroskotané v bouři?“

„Stejně vždycky vyhraješ,“ ušklíbl se Io.

„Záplavy a sucha? Ta je přece jednoduchá!“

Na herní stůl padl stín. Bohové vzhlédli.

„Ach,“ naklonil Osud hlavu ke straně.

„Začněme hru,“ řekla Dáma.

Vždycky docházelo k dohadům a sporům o to, zda tahle nově příchozí je vůbec bohyně. Každopádně, jejím uctíváním se nikdo nikdy nikam nedostal a měla sklony objevovat se především ve chvílích, kdy byla nejméně očekávána. Jako například teď. Lidé, kteří v ni věřili, málokdy přežívali. Každý chrám zbudovaný na její počest byl dříve či později zasažen bleskem. Bylo bezpečnější žonglovat sekerami na napjatém laně než vzpomenut její jméno. Mohli bychom říci, že byla něco jako barmanka v salonu U poslední naděje.

Všeobecně se o ní mluvilo jako o Dámě a její oči byly zelené. Ne tak zelené, jak jsou zelené lidské oči, ale zářivě smaragdové, od koutku ke koutku. Říkalo se, že je to její oblíbená barva.

„Ach,“ opakoval Osud. „A jakou hru to budeme hrát?“

Sedla si proti němu. Ostatní bohové po sobě vrhali kradmé pohledy. Tohle začínalo vypadat zajímavě. Ti dva byli dávní nepřátelé.

„Co takhle…“ odmlčela se, „…Mocné říše?“

„Pf, tak tu opvavdu nefnáfím,“ přerušil náhlé ticho Offler. „Tam vvdycky nakonec ffichni vemvou.“

„Ano,“ přikývl pomalu Osud. „Myslím, že tam skutečně všichni nakonec zemřou.“ Kývl na Dámu a hlasem profesionálního hráče řekl: „Takže hrdinové na start? Pád šlechtických domů? Osudy národů visící na vlásku?“

„Právě tak,“ přikývla.

„Hmm, výborně.“ Osud mávl rukou nad herní plochou. Objevila se Zeměplocha.

„Kde budeme hrát?“ zeptal se.

„Na Vyvažovacím světadílu,“ odpověděla bez zaváhání. „Kde spolu už celá staletí bojuje pět vznešených rodů.“

„Skutečně? A které rody to jsou?“ zajímal se Slepý Io. Jednotliví lidé ho většinou nezajímali. On dohlížel na blesky, hromy a bouře všeobecně, takže z jeho pohledu bylo jediným smyslem existence člověka být promočen, nebo — v některých případech — ugrilován.

„Jsou to Hongové, Sungové, Tangové, McSweeneyové a Fangové.“

„Tyhle? Nevěděl jsem, že ty rody jsou vznešené,“ zabručel Io.

„Jsou velmi bohaté a daly zmasakrovat a umučit k smrti miliony lidí jen pro vlastní pýchu a prospěch,“ vysvětlovala Dáma.

Přítomní bohové zasmušile pokývali hlavami. To skutečně bylo vznešené chování. Tak by to dělali i oni.

„MfFweeney?“ ujišťoval se Offler.

„Velmi starý a proslulý rod,“ přikývl Osud.

„Och.“

„A tyhle rody zápasí jeden s druhým o vládu nad říší,“ pokračoval Osud. „Výborně. Kým budeš?“

Dáma se podívala na historii, která se před nimi prostírala.

„Nejmocnější jsou Hongové. Dokonce i teď, zatímco hovoříme, pravděpodobně dobyli další města,“ řekla. „Jak vidím, Osud chce, aby zvítězili.“

„Takže ty si bezpochyby zvolíš ten nejslabší rod.“

Osud opět mávl rukou. Objevily se figurky a začaly se pohybovat po hrací ploše, jako by žily vlastním životem, což byla v tomto případě pravda.

„Ale pozor,“ varoval, „tentokrát budeme hrát bez kostek. S kostkami ti nevěřím. Vždycky je hodíš někam, kam na ně nevidím. Budeme hrát ocelí, taktikou, politikou a válkou.“

Dáma přikývla.

Osud se zadíval na svou protihráčku.

„A tvůj tah?“

Usmála se. „Já už jsem táhla.“

Podíval se na hrací plochu. „Ale já tady nevidím ani jednu tvoji figurku!“

„Moje figury tam zatím skutečně nejsou,“ potvrdila.

Pak otevřela ruku.

Na dlani měla něco žlutočerného. Opatrně foukla a to něco rozložilo křídla.

Byl to motýl.

Osud je nakonec vždycky vítězem…

Tedy, pokud se lidé drží pravidel.

Proslulý filozof Li-Tin O’Wevidle tvrdí, že kdo hledá řád, najde především hojnost chaosu. Chaos vždy vítězí nad řádem, protože je lépe organizován.

Tohle je motýl bouří.

Pohleďte na ta křídla, jsou o něco členitější než křídla běžného perleťovce. To ve skutečnosti znamená, díky křehké podstatě vesmíru, že tyhle členité okraje křídel jsou nekonečné — stejně jako je nekonečné členité pobřeží, když ho měříme v mikroskopických vzdálenostech. A nejsou-li nekonečné, pak k tomu mají tak blízko, že za jasného dne byste nekonečno dokázali zahlédnout.

Z toho vyplývá, že jestliže jsou jejich okraje nekonečně dlouhé, pak musí být křídla, logicky, nekonečně velká.

Samozřejmě že vypadají na motýlí křídla velká právě akorát, ale to jen proto, že lidské bytosti vždycky dávaly přednost vžitému přesvědčení před logikou.

Motýl kvantového počasí (Papilio tempestae) je nedefinovatelné žluté barvy, i když vzor á la mandelbrot[2] na křídlech je každopádně zajímavý. Jeho nejvýznačnější vlastností je schopnost tvořit počasí.

Dalo by se předpokládat, že to původně začalo jako nezbytnost nutná k přežití druhu, protože i výjimečně hladového ptáka odpudí ošklivé, přesně mířené tornádo[3]. Pak se to pravděpodobně během času změnilo na druhotný pohlavní znak, jako ocasní pera ptáků nebo krční vaky některých žab. Podívejte se na mě, signalizuje sameček a líně zapleská křídly pod klenbou deštného pralesa. Ten motýl může být blíže nedefinovatelné žluté barvy, ale nejpozději do čtrnácti dnů a tisíce kilometrů odsud Nepředvídané větry způsobí chaos v silniční dopravě.

Je to motýl bouří.

A teď zamává křídly…

A tohle je Zeměplocha, která se pohybuje vesmírem na krunýři obrovské želvy.

Tak se ovšem během svého vývoje pohybuje vesmírem hodně světů, alespoň nějaký čas. Je to zřejmě kosmologický názor který, jak se zdá, je lidský mozek naprogramovaný přijmout za své.

Proces je vždy stejný. Na stepích i savanách, ve vlhkých pralesech i v tiché rudé poušti, v močálech i rákosem porostlých blatech, přesně řečeno na každém místě, kde se z plovoucího kmene vrhne něco s hlasitým „šplouch“ do vody ve chvíli, kdy se přiblížíte. Tam všude se odehrály v jistých okamžicích, klíčových pro rozvoj kmenové mytologie, variace na následující rozhovor:

„Viděls?“

„Co?“

„No, jak to skočilo z toho kmene a udělalo to ‚šplouch‘ do vody!“

„Udělalo? A co má jako být?“

„No, řekl bych… já myslím… hele, já si myslím, že něco takovýho nese na zádech celej svět.“

Okamžik ticha, během nějž je tato odvážná astrofyzikální hypotéza zvažována, a pak…

„Myslíš celej svět?“

„No jasně, když myslím něco takovýho, tak myslím něco takovýho, ale strašně obrovskýho.“

„To by fakt muselo bejt hrozně veliký.“

„Aspoň jako… teda fakticky jako hrom.“

„Je to sranda, ale docela si dovedu představit, co myslíš.“

„Dává to smysl, že jo?“

„To jo. Akorát…“

„Co?“

„No, akorát doufám, že to nikdy neudělá ‚šplouch‘.“

Ale tohle je Zeměplocha, která necestuje jen na zádech želvy, ale ještě navíc na hřbetech čtyř slonů, na nichž se obrovský kotouč tohoto světa pomalu otáčí[4].

Támhle, zhruba na poloviční cestě mezi Středem a Okrajem, je Kruhové moře. Okolo něj pak ony země, které podle historie tvoří Civilizovaný svět, to je svět, který si může dovolit vydržovat historiky; Efebe, Tsort, Omnia, Klač a nedbale rozvalený městský státeček Ankh-Morpork.

Tenhle příběh ale začíná jinde, v místě, kde se rozkládá modrá laguna, na níž se pod slunečnou oblohou tiše kolébá vor, na kterém leží muž. Hlavu má položenou na rukou. Je šťastný — v jeho případě je to duševní stav tak vzácný, že už ani nepamatuje, kdy ho zažil naposled. Píská si jednoduchou veselou písničku a máchá si nohy v křišťálově čisté vodě.

Chodidla ve vodě jsou růžová a jejich deset prstů vypadá jako malá prasátka.

Z pohledu žraloka, který se právě vynořil za korálovým útesem, vypadají jako oběd, svačina i obě večeře.

Byla to, jako ostatně vždycky, záležitost protokolu. Nebo diskrétnosti. Nebo pečlivě volené etikety. A určitě alkoholu. Nebo alespoň iluzí alkoholem vyvolaných.

Lord Vetinari, svrchovaný vládce Ankh-Morporku, si mohl — teoreticky — poslat pro arcikancléře Neviditelné univerzity, a kdyby ho tento neposlechl, mohl ho dát — teoreticky — za trest popravit.

Na druhé straně Vzoromil Výsměšek jako hlava nejproslulejší školy mágů dal velmi uctivým, ale rozhodným způsobem jasně najevo, že on by mohl Patricije proměnit v malého obojživelníka a sám pak pobíhat po místnosti v okovaných botách.

Alkohol tuhle diplomatickou roklinu překrásně přemostil. Lord Vetinari občas pozval arcikancléře do paláce na hlt něčeho dobrého k pití. A arcikancléř samozřejmě vždycky šel, protože by bylo nespolečenské nejít. Každý chápal, jak se věci mají, a každý se snažil chovat co nejlépe, a tím se vyhnuli jak občanským nepokojům, tak znečištěnému koberci.

Bylo překrásné odpoledne. Lord Vetinari seděl v palácové zahradě a s mírně dotčeným výrazem pozoroval motýly. Ve způsobu, jakým bezcílně poletovali sem a tam a tak nějak nevýnosně si užívali života, nacházel něco mírně odpudivého.

Zvedl hlavu.

„Ach, to jste vy, arcikancléři,“ usmál se. „Rád vás vidím. Sedněte si. Doufám, že se vám daří?“

„Ale samozřejmě,“ přikývl Vzoromil Výsměšek. „A co vy? Zdravíčko slouží?“

„Nikdy to nebylo lepší. A to počasí! To se nám udělalo krásně, co?“

„No, včera byl opravdu nádherný den.“

„A říkali mi, že zítřek bude ještě pěknější.“

„No, neškodilo by, kdyby to nějaký ten den vydrželo, že?“

„To máte pravdu.“

„Tak, tak.“

„Hm.“

„Ba, ba.“

Chvíli pozorovali motýly. Pak přišel majordomus a přinesl chlazené nápoje.

„A co oni to vlastně doopravdy s těmi květinami dělají?“ zeptal se Vetinari.

„Prosím?“

Patricij pokrčil rameny. „To nic. To nebylo nic důležitého. Ale když už jste tady, arcikancléři, rád bych s vámi probral něco důležitějšího. Jsem si jist, že je to skutečně velmi neodkladná záležitost. Víte, napadlo mě, jestli byste mi laskavě nemohl říci jednu věc: Kdo je Velký mág?“

Výsměšek se na chvíli zamyslel.

„No, mohl by to být děkan,“ odpověděl nakonec. „Ten váží určitě přes sto třicet kilo.“

„Víte, nějak podvědomě cítím, že to není ta správná odpověď,“ zavrtěl hlavou lord Vetinari. „Vzhledem ke kontextu jsem nabyl přesvědčení, že se myslí ‚nejlepší‘.“

„V tom případě to asi děkan nebude,“ připustil arcikancléř.

Lord Vetinari se pokusil vybavit si profesory Neviditelné univerzity. Před duševním zrakem se mu objevila skupina kulatých útvarů se špičatými klobouky nahoře.

„Podle souvislostí to skutečně nemůže být děkan,“ opakoval lord Vetinari.

„A… ehm…, o jakých souvislostech se to tady mluví?“ nadhodil Výsměšek.

Patricij se chopil své hůlky a vstal.

„Pojďte se mnou,“ řekl. „Myslím, že bude lepší, když se na to podíváte sám. Je to velmi nepříjemná záležitost.“

Cestou za Patricijem se Výsměšek se zájmem rozhlížel. Nemíval často příležitost prohlédnout si zblízka zahrady, které byly ve všech známých příručkách o zahradách a zahradničení uváděny pod hlavičkou „Odstrašující příklady“ nebo „Jak to nedělat“.

Rozkládaly se právě tady a pravdivější vyjádření skutečnosti bychom těžko hledali díky proslulému, nebo spíše notoricky nechvalně proslulému zahradnímu architektu a všestrannému vynálezci Zatracenému Hlupci Johnsonovi, jehož roztržitost a naprostá indolence v základních matematických úkonech mimo jiné způsobily, že každý krok tady byl smrtelně nebezpečný. Jeho génius… nuže, alespoň jak tomu Výsměšek rozuměl, jeho génius byl přímo opakem onoho génia, který vytvářel zemní práce, jež sice tajně a nenápadně, ale s úžasnou silou klepou na vaše estetické cítění a lahodí oku.

Nikdo si nebyl jist, na co bušily práce Zatraceného Hlupce, ale sluneční hodiny čas od času vybuchovaly, šílené dlažby pěšin už dávno spáchaly sebevraždu a bylo známo, že zahradní nábytek z kovaného železa se při třech příležitostech roztekl.

Patricij vedl svého hosta branou do čehosi, co vypadalo jako holubník. Tam se vzhůru točily rozskřípané dřevěné schody. Ve stínu se nadouvalo a povrkávalo několik nezničitelných a dravých ankh-morporských holubů.

„Co to je?“ zeptal se Výsměšek, pod nímž schody sténaly a praskaly.

Patricij vytáhl z kapsy klíč. „Pokud jsem to pochopil, tak pan Johnson tohle naplánoval jako úl,“ odpověděl. „Jenže vzhledem k tomu, že jsme nikde neobjevili třímetrové včely, využili jsme to jinak.“

Odemkl dveře do velké čtvercové místnosti s nezaskleným oknem v každé stěně. Všechny otvory byly opatřeny lehkou dřevěnou konstrukcí se zvonkem na pružině. Bylo jasné, že pokud by se do místnosti protáhlo něco většího než vrabec, zvonek by se rozezněl.

Ve středu místnosti byl stůl a na něm seděl největší pták, jakého kdy Výsměšek viděl. Opeřenec se otočil a vrhl na něj pohled žlutého oka podobného korálku.

Patricij sáhl do kapsy a vytáhl sklenici ančoviček. „Tenhle nás zastihl opravdu nepřipravené,“ řekl omluvným tónem. „Od chvíle, kdy přišla poslední zpráva, snad uběhlo deset let. Tenkrát jsme mívali pro takové případy u ledu pár čerstvých makrel.“

„Není to Nepostižitelný albatros?“ prohlížel si ptáka se zájmem Výsměšek.

„Samozřejmě,“ přikývl lord Vetinari. „A je dokonale cvičený. Dnes večer se vydá na zpáteční cestu. Skoro deset tisíc kilometrů na jednu sklenici ančoviček a láhev rybího tuku, který můj tajemník Važuzel našel v kuchyních. Úžasné.“

„Promiňte,“ neudržel se arcikancléř, „vrací se kam?“

Lord Vetinari se k němu otočil a podíval se mu přímo do tváře.

„V žádném případě, a to zdůrazňuji, nikoliv na Vyvažovací světadíl,“ odpověděl. „Tohle není jeden z těch ptáků, které Agateánská říše, kterou my známe spíše pod naším jménem Achátová, používá k poštovním účelům. Je přece všeobecně známo, že s tou tajemnou zemí nemáme žádné styky. A tenhle pták není první, který sem znovu dorazil po mnoha letech, a nepřinesl zvláštní a podivnou zprávu. Vyslovil jsem se dostatečně jasně?“

„Ne.“

„Výborně.“

„Takže tohle není albatros.“

Patricij se usmál. „Aha, vidím, že začínáte chápat.“

Vzoromil Výsměšek, byť by vybaven velkým a poměrně výkonným mozkem, nebyl doma ve světě hádanek a dvojsmyslů. Znovu se podíval na ten mohutný ostrý zobák.

„No, mně ale opravdu připadá jako nějaký zatracený albatros,“ potřásl hlavou. „A vy jste právě řekl, že je. Já jsem řekl, jestli to není —“

Patricij popuzeně zamával rukou. „Když z toho vynecháme to ornitologické hledisko,“ řekl, „je důležité, že ten pták přinesl ve váčku na zprávy tenhle kus papíru —“

„Vy myslíte, že neměl tenhle kus papíru?“ ujišťoval se Výsměšek, který se snažil dostat do obrazu.

„Ach, ano. Samozřejmě, přesně to jsem myslel. A tohle to není ono. Podívejte.“

Podal arcikancléři nevelký obdélník papíru. „Vypadá to jako nějaké obrázky,“ zabručel Výsměšek.

„To jsou piktogramy Acháťanů,“ řekl Patricij.

„Chtěl jste říci, že to nejsou agateánské piktogramy.“

„Jistě, jistě, samozřejmě,“ povzdechl si Patricij. „Vidím, že se skutečně vyznáte v běžném diplomatickém styku. A teď bych vás prosil… o váš názor.“

„No, vypadá to jako cákanec, cákanec, cákanec, cákanec, mák,“ zamyslel se Výsměšek.

„A z toho usuzujete…?“

„Že se dal na malování, protože neuměl pořádně psát? Tedy ten, co to napsal? Tedy ten, co to namaloval, jsem chtěl říci?“

„Nevím, kdo to napsal. Velkovezír nám občas posílal nějaké zprávy, ale pokud vím, tak tam došlo v posledních letech k nějakým zmatkům. A všimněte si, že je to bez podpisu. Jenže, bohužel, nemohu to tak docela ignorovat.“

„Mák, mák,“ bručel si Výsměšek se svraštělým čelem.

„Ten piktogram znamená: Pošlete nám okamžitě Velkého…“ řekl lord Vetinari.

„…máka…“ doplnil Výsměšek spíš pro sebe a zamyšleně ťukal prstem na papír.

Patricij hodil albatrosovi ančovičku a pták ji zhltl.

„Říše má milion mužů ve zbrani,“ řekl. „Naštěstí zatím tamním vládcům vyhovovalo předstírat, že všude za jejími hranicemi se rozkládají bezcenné pustiny obydlené jen upíry a duchy. Obvykle se o naše záležitosti ani v nejmenším nezajímali. A to bylo naše štěstí, protože jsou jak lstiví, tak bohatí a mocní. Upřímně se vám přiznám, že jsem se v duchu těšil myšlenkou, že už na nás úplně zapomněli. A teď tohle. Doufal jsem, že tam prostě pošleme tu zmíněnou osobu a zapomeneme na to.“

„…mák…“ opakoval Výsměšek.

„A nechtěl byste si udělat hezkou dovolenou?“ nadhodil Patricij s náznakem naděje v hlase.

„Já? Ne. Nesnáším cizí kuchyni,“ odpověděl Výsměšek spěšně. Znovu spíš pro sebe opakoval: „Mák…“

„Jak se zdá, to slovo vás upoutalo,“ podíval se na něj Vetinari.

„Takhle napsané už jsem to někde viděl,“ prohlásil Výsměšek. „Ale teď si nemůžu vzpomenout kde.“

„Jsem si jistý, že na to přijdete. A že dokážete poslat Velkého mága, nebo jak se to píše, do Achátové říše tak, aby tam byl nejpozději kolem odpolední svačiny.“

Výsměškovi poklesla brada.

„Deset tisíc kilometrů? Pomocí magie? Víte, jak je to komplikované?“

„Přiznávám, že jsem v tomto směru velký ignorant,“ usmál se lord Vetinari.

„Kromě toho,“ pokračoval Výsměšek, „vždyť tam žijí samí… cizinci. Myslím si navíc, že jistě mají dost svých vlastních mágů.“

„To skutečně nevím.“

„A my nevíme, proč chtějí Velkého mága?“

„Ne. Ale jsem si jistý, že najdete někoho, koho byste mohl postrádat. Vždyť je vás tam na univerzitě takové množství.“

„No, víte, říkám si, že by v tom všem mohlo být nějaký velmi ošklivý háček,“ přemýšlel nahlas Výsměšek. Z nějakého důvodu se mu v duchu vybavila děkanova tvář a on se rozveselil.

„Možná že by jim skutečně stačil velký mág, co myslíte?“

„To nechám úplně na vás. Ale byl bych rád, kdybych mohl večer odeslat zprávu, že Velký mág je na cestě. Pak na to můžeme v klidu zapomenout.“

„Chápete samozřejmě, že bude velmi obtížné vrátit pak toho člověka zpět,“ řekl Výsměšek. Znovu si vzpomněl na děkana. „Prakticky nemožné,“ dodal z nepochopitelného důvodu evidentně šťastným hlasem. „Odhaduji, že to budeme neúspěšně zkoušet celé měsíce. Určitě vyzkoušíme všechno, co bude v našich silách, ale štěstí nám nebude přát. Hrom do toho.“

„Jak vidím, jste dychtivý zvednout tuhle hozenou rukavici,“ řekl Patricij. „Nerad bych vás zdržoval od návratu na univerzitu. Jistě se těšíte na to, jak se vrhnete na přípravné práce,“

„Ale… ‚mák‘…“ zamumlal Výsměšek. „Kdesi v hlavě mi to vždycky rozezní takový malý zvoneček. Určitě už jsem to někde viděl.“

Žralok moc nepřemýšlel. Žraloci to většinou nedělají. Jejich myslící proces se dá vyjádřit rovnítkem. Vidíš to = sežereš to.

Ale když teď jako šíp prorážel vody laguny, jeho maličký mozek začínal dostávat malé zásilky žralocích existenčních obav, které se dají nazvat jen jediným slovem — pochybnosti.

Věděl, že je největším žralokem široko daleko. Všichni jeho soupeři uprchli nebo narazili na staré známé „rovná se“. A přesto mu teď jeho tělo říkalo, že na druhé straně onoho rovnítka se už brzo objeví něco podivného.

Provedl elegantní obrátku a první věc, kterou spatřil, byly stovky nožek a tisíce prstů. Masokombinát plný prasátek.

Na Neviditelné univerzitě se dělo mnoho věcí, a bohužel jednou z nich musely být i přednášky. Fakulta už dávno a pak ještě několikrát na tento fakt narazila a zdokonalila rozličné prostředky, s jejichž pomocí se tomu její členové dokázali přechodně vyhnout. Ale to bylo naprosto v pořádku, protože upřímně řečeno totéž bylo cílem studentů.

Tento systém celkem uspokojivě fungoval, a jak už to v takových případech bývá, časem začal požívat statusu tradice. Přednášky se evidentně konaly, protože byly uvedeny na rozpise černé na bílém. To, že je nikdo nenavštěvoval, byl nepodstatný detail. Občas se z toho vyvozovalo, že by to mohlo znamenat, že se přednášky pravděpodobně nekonají vůbec, ale nikdy se nikdo nepokusil zjistit, jestli to je skutečně pravda. Každopádně bylo argumentováno tím (lektor Nesoustředěného myšlení[5]), že přednášky se konají jako takové v podstatě, takže je všechno v nejlepším pořádku.

Vzdělávání na univerzitě tedy fungovalo na základě oné prastaré metody, při níž naženete obrovské množství mladých lidí do míst, kde je k dispozici obrovské množství knih, a budete doufat, že něco přejde z jedněch do druhých, zatímco titíž mladí lidé se pak z téhož důvodu přesunují do míst, kde jsou k dispozici především hostince a bary.

Odpoledne se přehouplo do druhé poloviny. Profesor Neurčitě mlhavých studií přednášel v učebně DMS20, a proto jeho přítomnost v mágorlíku, kde dřímal před ohněm, byla něco, co by si žádný jen trochu diplomaticky založený člověk nedovolil komentovat.

Výsměšek ho kopl do holeně.

„Au!“

„Omlouvám se, že vás ruším, pane kolego,“ prohlásil Výsměšek velmi formálním tónem. „Musím svolat radu mágů. Kde jsou všichni?“

Profesor Neurčitě mlhavých studií si třel nohu.

„Vím jenom, že lektor Zaniklých run také přednáší v DMS20[6]. Ale kde je, to nevím. Poslyšte, víte, že to vážně bolí?“

„Sežeňte všechny. Chci je mít ve své pracovně do deseti minut.“ Věřil na tenhle přímý přístup. Méně rázný arcikancléř by bloudil univerzitou a hledal by jednotlivé mágy. On to dělal tak, že našel jednu osobu a té pak ztrpčoval život tak dlouho, dokud nebylo po jeho[7].

Nic v přírodě nemá tolik nohou. Oprava, některé věci mají tolik nohou — jsou to vlhké mrskající se obludky, které žijí pod kameny —, ale to nejsou nohy s chodidly a prsty, to jsou nohy, které končí beze všech cirátů.

Něco chytřejšího než žralok by mohlo pocítit jisté obavy a chovalo by se opatrněji.

Jenže do hry vstoupilo zrádné rovnítko a vymrštilo ho kupředu.

To byla jeho první chyba.

Za těchto podmínek platí jediná chyba = zapomnění.

Výsměšek netrpělivě čekal, když se do jeho pracovny začali jeden po druhém trousit členové sboru, z nichž většina se donedávna zaměstnávala seriózní přednáškovou činností v učebně DMS20. Starší mágové potřebovali velké dávky přednášek, aby dokonale strávili svou potravu.

„Tak už jsou tady všichni?“ zeptal se „Dobrá. Sedněte si. A pozorně mě poslouchejte. Takže… Vetinari nemá albatrosa. Ten nepřiletěl celou cestu z Vyvažovacího světadílu, a jak se zdá, neexistuje tajné poselství, které musíme uposlechnout. Zatím všechno jasné?“

Starší mágové si vyměnili pohledy.

„No, nejsou mi jasné některé podrobnosti,“ ozval se děkan.

„Používal jsem diplomatického jazyka.“

„A nemohl byste být alespoň trošičku méně diskrétní?“

„Musíme poslat mága na Vyvažovači světadíl,“ řekl Výsměšek. „A musíme to udělat ještě dnes. Někdo odtamtud žádá Velkého mága a zdá se, že budeme muset nějakého poslat. Háček je v tom, že oni to píší ‚mák‘.“

„Oook?“

„Ano, knihovníku?“

Knihovník Neviditelné univerzity, který prozatím podřimoval s hlavou na stole, se najednou prudce vztyčil. Pak odstrčil svou židli a zatímco mával rukama, aby lépe udržel rovnováhu, vyběhl na bočitých nohou z pracovny.

„Pravděpodobně si vzpomněl, že mu někdo včas nevrátil nějakou knihu,“ zabručel děkan. Pak snížil hlas. „Jsem tady skutečně jediný, kdo si myslí, že to nepřidává dobré pověsti univerzity, mít ve sboru opici?“

„Ano,“ přikývl Výsměšek. „To tedy jste. Náš knihovník je jediný známý knihovník, který vám dokáže utrhnout nohou ruku. To lidé respektují. Zrovna včera mě žádal představený Cechu zlodějů, jestli bychom nemohli přeměnit na opici i jejich knihovníka, a kromě toho je knihovník jediný z vás, vy mizerové, kdo zůstává vzhůru déle než hodinu denně. Každopádně —“

„No, ve mně to tedy vzbuzuje silné rozpaky,“ trval na svém děkan. „A kromě toho, on ani není typický orangutan. Přečetl jsem si o tom knihu. Tam se říká, že dominantní samec má mít mohutné lícní vaky. Má mohutné lícní vaky? Neřekl bych. A kromě toho —“

„Mlčte, děkane,“ zasyčel Výsměšek. „Nebo vás pošlu na Vyvažovací světadíl.“

„Já nevím, proč bychom tady měli chovat naprosto nevýrazného… Cože?“

„Žádají Velkého mága,“ zopakoval Výsměšek. „Okamžitě jste mi přišel na mysl vy.“ Jako jediný muž, který dokáže sedět současně na dvou židlích, dodal sám pro sebe v duchu.

„Říše?“ vydralo se děkanovi z úst jako podivné kváknutí. „Já? Ale oni nenávidí cizince!“

„Vy taky. Takže byste mohli skvěle vycházet.“

„Ale vždyť je to deset tisíc kilometrů daleko!“ začal děkan z jiné strany. „Každý ví, že tak daleko se pomocí magie cestovat nedá.“

„Eh. No, já bych řekl, že dá,“ ozval se hlas od druhého konce stolu.

Všichni zvedli hlavy a upřeli pohledy na Rozšafína Ctibuma, nejmladšího a až depresivně nejbystřejšího člena sboru. Ten držel v rukou složité zařízení z pohyblivých dřevěných lištiček a přes jeho horní okraj se rozhlížel po ostatních mázích.

„Víte, neměl by to být celkem žádný problém,“ pokračoval. „Lidé si většinou myslí, že ano, ale já jsem si jistý, že je to jen otázka pohlcení energie a přesného výpočtu relativních rychlostí.“

Toto prohlášení bylo následováno oním zmateným a poněkud podezřívavým tichem, které pravidelně nastávalo po většině jeho poznámek.

„Relativní rychlosti,“ opakoval Výsměšek.

„Samozřejmě, arcikancléři.“ Rozšafín se podíval na svůj prototyp posuvného pravítka a čekal. Věděl, že Výsměšek bude považovat za nezbytné dodat v tomto okamžiku nějakou poznámku, aby dokázal, že alespoň zčásti chápe, o čem je řeč.

„Pravda je, že moje matka byla jako blesk, když —“

„Já tím měl na mysli, jak se některé věci pohybují rychle, když jejich pohyb srovnáme s pohybem některých jiných věcí,“ vskočil mu do řeči Rozšafín, i když ne dost rychle. „Myslím, že bychom to mohli vypracovat poměrně rychle. Na Hexu.“

„To ne,“ řekl lektor Zaniklých run a odstrčil svou židli od stolu. „S tím zásadně nesouhlasím. To znamená zahrávat si s věcmi, kterým nerozumíme.“

„No, koneckonců, jsme mágové,“ prohlásil Výsměšek. „Od nás se čeká, že si budeme zahrávat s věcmi, kterým nerozumíme. Kdybychom pořád čekali na to, až budeme věcem rozumět, nikdy bychom se nikam nedostali.“

„Podívejte, mně nevadí, když je třeba vyvolat nějakého toho démona a vyslechnout ho,“ začal oklikou lektor Zaniklých run. „To je normální. Ale postavit nějakou mechanickou stvůru, která za vás má myslet, to je… to je proti přírodě. Kromě toho,“ dodal poněkud smířlivějším tónem, „když jste tomu posledně předložili větší problém, tak se ta věc polámala a mravenci byli po celé univerzitě.“

„To už jsme vyřešili,“ odpověděl Rozšafín Ctibum. „Udělali jsme to —“

„Musím připustit, že když jsem se tam zašel naposled podívat, byla uprostřed té věci beraní lebka,“ zastal se ho Výsměšek.

„Zjistili jsme, že ji tam musíme přidat kvůli okultním transformacím,“ přikývl Ctibum, „jenže —“

„A ozubená kola a různé pružiny,“ pokračoval arcikancléř.

„Mravenci jednoduše nejsou nijak zvlášť dobří ve srovnávacích analýzách, takže —“

„A co ta podivná kulhající věc s kukačkou?“

„To jsou hodiny s nereálným časem,“ odpověděl Ctibum. „Ano, tady jsme si mysleli, že je to naprosto nezbytné pro vypracování —“

„Okamžik. To všechno je stejně zcela nepodstatné,“ prohlásil rezolutně děkan, „protože nemám v úmyslu kamkoliv cestovat. Když už se tomu nemůžeme vyhnout, pošlete nějakého studenta. Těch tady máme až až a většinou zcela zbytečných.“

„Děkuji, laskav tak buďte, dal samozřejmě si bych koláče švestkového nášup druhý, ptáte se že,“ řekl kvestor.

Kolem stolu se rozhostilo ticho.

„Rozuměl mu někdo?“ zeptal se pro jistotu Výsměšek.

Kvestor nebyl v technickém slova smyslu nepříčetný. Peřejemi nepříčetnosti proplul už kdysi v minulosti a teď se spokojeně plavil v tiché tůni někde na jejich druhé straně. Často byl téměř normální, i když podle mágských, nikoliv běžných lidských měřítek.

„Hm, to on si opakuje ten včerejší oběd,“ řekl starší pAsák. „Tentokrát pozpátku.“

„Měli bychom tam poslat kvestora,“ řekl pevným hlasem děkan.

„To je nesmysl! Tam se asi těžko seženou pilule ze sušených žab!“

„Oook!“

Do pracovny se kymácivým během znovu vřítil knihovník a mával čímsi ve vzduchu.

Bylo to červené, nebo to spíše kdysi bývalo červené. Ze všeho nejvíce to vypadalo jako zbytky špičatého klobouku, ale špička byla dávno zničena a větší kus krempy byl zuhelnatělý. Vepředu měla věc slovo vyšité z malých zekýnů. I z nich část opadala, ale pořád ještě bylo možno přečíst:

Slovo z vybledlých písmen na opálené látce.

„Já věděl, že už jsem to někde viděl,“ pleskl se Výsměšek do čela. „Na polici v knihovně, že?“

„Oook.“

Arcikancléř prozkoumal zbytky.

„Mák?“ řekl. „Jaká smutná, beznadějně odevzdaná osoba si potřebuje na klobouk vyšít slovo MÁK?“

Na hladinu moře vyskočilo několik bublin, které způsobily, že se vor mírně rozkýval. Po nějaké chvilce za nimi vyplulo několik kusů žraločí kůže. Mrakoplaš si povzdechl a odložil rybářský prut. Zbytek žraloka moře zanedlouho vyplaví na pláž, to věděl. Ale nevěděl proč. K jídlu nebyl. Chutnal jako staré boty máčené v moči.

Chopil se provizorního pádla a vydal se na zpáteční cestu.

Ten malý ostrůvek nebyl špatný. Jak se zdálo, všechny bouře ho míjely. To ovšem lodi taky. Ale rostly tady kokosové ořechy a chlebovník a jakýsi druh divokých fíků. Jeho pokusy co do výroby alkoholu nedopadly tak špatně, i když pak dva dny nedokázal chodit rovně. Laguna mu poskytovala humry a krevety, ústřice a kraby a v hluboké zelené vodě hned za korálovými útesy se praly velké stříbřité ryby o privilegium, která z nich se zakousne do kusu ohnutého drátu na konci provazu. Po šesti měsících na ostrově Mrakoplaš skutečně postrádal jen jedinou věc. Nikdy předtím ho něco takového nenapadlo. Teď na to myslel — tedy přesněji řečeno na ně — skoro neustále.

Bylo to zvláštní. Když byl v Ankh-Morporku, téměř si na ně nevzpomněl, protože kdyby je chtěl, mohl je mít kdykoliv. Teď tady nic takového nebylo a on po nich doslova šílel.

Vor narazil na bílý písek zhruba ve stejném okamžiku, kdy se u úzkého vjezdu do laguny objevila velká kánoe a vplula na klidnou hladinu.

Výsměšek seděl za stolem obklopen staršími mágy. Všichni najednou se mu snažili něco říci navzdory známému faktu, jak nebezpečné je Výsměškovi cokoliv povídat, protože on to dělal tak, že si ze všeho, co slyšel, vybral jen to, co se mu líbilo, a to ostatní nechal odběhnout s letmým startem.

„Takže,“ říkal právě, „jsme se shodli na tom, že to není druh sýra.“

„Nebyl, arcikancléři,“ ujišťoval ho profesor Neurčitě mlhavých studií. „Mrakoplaš je druh mága.“

„Byl,“ doplnil lektor Zaniklých run.

„Vážně to nebyl druh sýra?“ odmítal se arcikancléř rozloučit se svou prapůvodní teorií.

„Nebyl.“

„Ale zní to jako jméno, které by mohlo mít něco společného se sýrem. Víte, jak to myslím? Pětadvacet deka zralého Mrakoplaše, to se vám tak krásně překulí po jazyku…“

„Krucitýrken, Mrakoplaš není sýr!“ zařval děkan a jeho sebeovládání se začalo bortit. „Mrakoplaš není ani jogurt, ani jiný derivát zkyslého mléka! Mrakoplaš je osina v zadku! Kompletní a dokonalá hanba všeho mágstva. Pitomec! Zmetek! A navíc tady nebyl od té doby, co… od té nepříjemnosti se Supermágem, který využíval magický prazdroj. A to už je celé roky.“

„Skutečně,“ podíval se na něj Výsměšek s neskrývanou dávkou jedovaté jízlivosti. „Hodně mágů se tenkrát chovalo velmi ostudně, pokud tomu rozumím.“

„To je tedy pravda,“ přikývl lektor Zaniklých run a zašklebil se na děkana, který zrudl.

„O tom já nic nevím, lektore. To jsem ještě nebyl děkanem.“

„To ne, ale byl jste nejstarší.“

„To je možné, ale shodou okolností jsem byl právě v té době na návštěvě u své tety, to jen pro vaši informaci.“

„Vždyť tenkrát zničili téměř celé město!“

„Ona žije v Quirmu.“

„A Quirm do toho byl taky pěkně zapletený, pokud si pamatuju.“

„Tedy nedaleko Quirmu. Nedaleko Quirmu. No, ono to vlastně ani není tak nedaleko. Je to pěkný kus cesty po pobřeží —“

„Pch!“

„Ale vidím, že jste velmi podrobně informován, co, lektore?“ ušklíbl se děkan.

„Já — cože? Já jsem v té době velmi tvrdě studoval. Skoro jsem neregistroval, co se kolem děje —“

„Půlka univerzity vyletěla do povětří!“ Vtom se děkan vzpamatoval a rychle dodával: „Alespoň jsem to slyšel. Později. Když jsem se vrátil od svých tet.“

„To je možné, ale já měl velmi pevné a silné dveře a —“

„A shodou okolností vím, že tady tou dobou byl například starší pAsák, protože —“

„Přes ty tlusté zelené vycpávky není téměř nic slyšet, takže ani —“

„Šlofíka si hodit čas je že, myslím,“ usmál se kvestor.

„Žádám všechny, aby okamžitě zmlkli!“ Výsměšek si změřil členy rady čistým a nevinným pohledem někoho, kdo nebyl při narození obdařen ani tou nejmenší špetkou obrazotvornosti, a kdo byl naopak zcela nepochybně v době magické války, v tom velmi ostudném čase univerzitní historie, na stovky kilometrů daleko.

„Dobrá,“ řekl, když se přítomní utišili. „Tenhle Mrakoplaš. Tak trochu blbeček, co? Vy mluvte, děkane. Všichni ostatní drží zobáky.“

Děkan se zatvářil nejistě.

„Víte, hm…, jak bych vám to… ono to nedává smysl, arcikancléři. On neumí provozovat skutečnou magii. K čemu by ho mohl někdo potřebovat? Kromě toho…, kamkoliv se Mrakoplaš pohnul —“ teď děkan dramaticky ztišil hlas, „měl v patách nesnáze.“

Výsměšek si všiml, že se mágové při těch slovech nejistě přitiskli k sobě.

„Mně se to zdá v pořádku,“ zabručel arcikancléř. „To je nejlepší věc, nechávat trable za sebou. Rozhodně. Kdo by je chtěl mít před sebou?“

„Ale vy tomu nerozumíte, arcikancléři,“ pokračoval děkan. „Chodily za ním na tisíci malých nožiček.“

Arcikancléřův úsměv zůstal tam, kde byl, ale zbytek jeho obličeje za ním ztvrdl.

„Vy berete ty samé pilulky jako kvestor, děkane?“

„Ujišťuju vás, Vzoromile, že —“

„Tak přestaňte vykládat pitomosti.“

„No dobrá, arcikancléři. Ale uvědomujete si, doufám, že to může trvat celé roky, než ho najdeme?“

„Hm,“ ozval se zase Rozšafín Ctibum, „kdyby se nám podařilo vypracovat jeho thaumaturgickou charakteristiku, dokázal by to Hex během jednoho dne…“

Děkan na něj vrhl pohled plný pohrdání.

„To není magie!“ vyštěkl, „to je prostě… prachsprostá technika!“

Mrakoplaš se šploucháním přebrodil mělkou vodou ke břehu a ostrým kamenem urazil špičku kokosového ořechu, který si chladil v malém jezírku, zastíněném obrovským kamenem. Pak ořech přiložil ke rtům.

Najednou na něj padl stín.

A řekl: „Ehm, dobrý den.“

Bylo to tak. Když jste vydrželi mluvit na arcikancléře dost dlouho a několikrát věci zopakovat, některé skutečnosti se mu nakonec protlačily do hlavy.

„Takže vy se mi tady snažíte říct,“ zabručel Výsměšek, „že tohohle chlápka Mrakoplaše pronásledovala skoro každá armáda na světě, kutálel se životem jako hrachové zrno v bubnu a pravděpodobně je to jediný mág, který něco ví o Achátové říši, a to díky tomu, že se přechodně přátelil —“ Výsměšek nahlédl do svých poznámek, „,s podivným malým mužíkem v brýlích‘, který odtamtud přijel a dal mu tu legrační věc na nožičkách, na kterou všichni děláte ty ošklivé narážky. A umí mluvit jejich jazykem. Doufám, že jsem to zatím pochopil jasně?“

„Přesně, arcikancléři. Možná jsem skutečně imbecilní,“ pokračoval děkan, „ale já ani za mák nechápu, proč by někdo měl chtít právě jeho.“

Výsměšek se znovu zadíval do svých poznámek.

„Takže jste se nakonec rozhodl, že přece jen pojedete sám?“

„Ne, jistěže ne, ale —“

„Je tady jedna věc, které jste si pravděpodobně nevšiml, děkane,“ řekl Výsměšek a na tváři se mu objevil odhodlaně veselý úsměv, „a to ta, kterou bych já nazval společným jmenovatelem. Ten chlapík dokáže zůstat naživu. Tomu říkám talent. Najděte ho. Přiveďte ho sem. Ať je kde je. Ubožák, vždyť by mohl právě teď stát tváří v tvář něčemu strašlivému.“

Kokosový ořech zůstal, kde byl, ale Mrakoplašovy oči zmateně pobíhaly z koutku do koutku.

Do zorného pole mu vstoupily tři osoby. Byly nepopiratelně ženské. Až přehojně ženské. Neměly na sobě příliš mnoho zbytečných textilií a na osoby, které připádlovaly v těžké válečné kánoi, vypadaly, jako kdyby právě přišly od holiče, což ovšem bývá u překrásných Amazonek celkem přirozené.

Mrakoplašovi začal po vousech stékat pramének kokosového mléka.

První z žen si odhrnula z očí dlouhé světlé vlasy a zářivě se na něj usmála.

„Vím, že to zní trochu nepravděpodobně,“ řekla, „ale já a mé sestry tady takto reprezentujeme jeden dosud neobjevený kmen, jehož mužští příslušníci nedávno vymřeli na krátkou, ale smrtelnou chorobu, která ženám neškodí. Teď prohledáváme okolní ostrovy, abychom našly muže, jenž by nám umožnil zachování rodu.“

„Kolik myslíte, že tak asi váží?“

Mrakoplaš pozvedl obočí. Žena stydlivě sklopila zrak.

„Mohl byste si říci, že je divné, že jsme světlovlasé a bílé, když všude kolem žijí jen lidé černé pleti,“ pokračovala, „ale jak se zdá, souvisí to nějak s genetikou.“

„Asi padesát pět. Možná o nějaké kilo víc. Přihoďte na tu hromadu ještě pár krámů. Dokážete zaměřit… no, však víte… TO?“

„Celé se to zvrtne, pane Ctibume, cítím to.“

„Je odsud jenom tisíc kilometrů a my dobře víme, kde jsme my, i to, že on je na pravé polovině Zeměplochy. Každopádně jsem to všechno propočítal na Hexíkovi, takže se nic nemůže zvrtnout.“

„No dobrá, ale nevidíte náhodou někdo… tu… to… no s těma nohama?“

Mrakoplašovo obočí se zazmítalo. Z krku se mu vydral zdušený výkřik.

„Nevidím to. Přestal byste mi laskavě prskat na mou křišťálovou kouli?“

„A samozřejmě, pokud se rozhodnete jet s námi, slibujeme vám… nadpozemské slasti a omamující zážitky smyslů, jaké si jen dokážete představit, cokoliv, o čem jste snil…“

„Tak jo. Někdo počítejte do tří-“

Kokosový ořech dopadl na zem. Mrakoplaš polkl. V očích se mu objevil nenasytný, roztoužený pohled.

„A můžu je mít i mačkaný s máslem?“ vyrazil ze sebe.

„TEĎ!“

Nejdřív to byl pocit tlaku. Pak se před Mrakoplašem objevil svět a vsál ho do sebe. Svět se vzápětí roztáhl do neuvěřitelně tenké blanky a udělal brnk.

Oslepující rychlostí kolem něj proletěla mračna. Když se nakonec odvážil otevřít oči, uviděl v dáli před sebou malou temnou tečku.

Tečka rostla.

Brzy rozpoznal, že je to něco jako obláček složený z množství věcí. Byly tam dvě těžké pánve, velký mosazný svícen, židle a obrovská pudinková forma ve tvaru hradu.

Předměty narážely do Mrakoplaše jeden po druhém — pudinková forma, potom co ho udeřila do hlavy, navíc silně zazvonila — a roztočené mu mizely za zády.

Další, co před sebou spatřil, byl osmiúhelník nakreslený křídou.

Narazil přímo do něj.

Výsměšek upíral oči k zemi. „O chlup míň než 57 kilo, řekl bych. Ale i tak… dobrá práce, pánové.“

Potrhaný strašák uprostřed kruhu se pracně zvedl na nohy a rukama utloukl dva tři požáry na místech, kde mu doutnaly šaty. Pak se zmateně rozhlédl kolem a řekl: „Hehehe?“

„Možná je trochu dezorientovaný,“ pokračoval arcikancléř. „Více než tisíc kilometrů za dvě vteřiny, to se není čemu divit. Snažte se, aby z toho neměl ošklivý šok.“

„Myslíte jako náměsíčníci?“

„Když probudíte náměsíčníka, tak mu upadnou nohy. To mi vždycky říkala babička.“

„A jsme si jistí, že je to opravdu Mrakoplaš?“ nadhodil děkan.

„Ale samozřejmě, že je to Mrakoplaš,“ uklidňoval ho starší pAsák. „Strávili jsme celé hodiny tím, že jsme ho hledali.“

„Taky by to mohlo být nějaké nebezpečné okultní stvoření,“ trval děkan tvrdohlavě na svém.

„S tímhle kloboukem?“

Byl to špičatý klobouk. Jistým způsobem. Klobouk podobný kloboukům věřících kultu Příchodu nadpřirozených dobrodinců, vyrobený ze štípaného bambusu a listu kokosovníku zřejmě v naději, že přitáhne pozornost kolemjdoucího mágství. Vepředu měl nápis vyrobený z mušliček přichycených travou a ten pravil: MÁK.

Jeho majitel se chvilku díval přímo tvářemi okolních mágů, jako by byly průhledné, a pak, hnán náhlým podvědomým puzením, vyskočil z osmiúhelníku a zamířil ke dveřím na chodbu.

Mágové ho opatrně následovali.

„Tak to tedy nevím. Já bych jí nevěřil. Kolikrát u toho vaše babička byla, když se to stalo?“

„To nevím. To mi neřekla.“

„Kvestor chodí ve spaní skoro každou noc, co tomu říkáte?“

„Vážně? No, to je velmi lákavé…“

Mrakoplaš, bylo-li to skutečně jméno přivolaného stvoření, zamířil na náměstí Náhlého osvícení. Tam bylo plno. Vzduch se vlnil nad žhavým uhlím v koších prodavačů pečených kaštanů a horkých brambor a ozýval se tradičními výkřiky tak charakteristickými pro ulice Ankh-Morporku[8].

Postava přistoupila k muži v obrovském kabátě, který měl kolem krku zavěšené velké plato a na něm něco pekl nad olejovým hořákem.

Pravděpodobně možný Mrakoplaš se zachytil okraje plata.

„Máte… nějaký… brambory?“ zavrčel.

„Brambory? Ne, vladyko. Mám ale skvělé uzenky v rohlíku.“

Pravděpodobně možný Mrakoplaš ztuhl. Pak propukl v pláč.

„Uzenky v rohlíííkůůů!“ zaštkal. „Drahý starý dobrý úúzenkýýý v rohlíííkůůů! Hned mi dejtééé jednůůů úúzenkůůů v rohlíkůůů!“

Sebral z tácu tři párky a pokusil se nacpat si je do úst všechny najednou.

„Dobrý bože,“ vydechl Výsměšek. Postava napůl běžela a napůl se potácela pryč a z neudržovaného vousu jí odpadávaly drobky masové náplně i kousky slupek.

„V životě jsem neviděl někoho, kdo by snědl tři Kolíkový párky a vypadal tak šťastně,“ prohlásil nevěřícně starší pAsák.

„Já nikdy neviděl nikoho, kdo by snědl tři Kolíkovy párky a okamžitě nepadl na otravu masem,“ zabručel děkan.

„Já nikdy neviděl nikoho, kdo by snědl tři Kolíkovy párky a dokázal se zdekovat bez placení,“ přetrumfl všechny lektor Zaniklých run.

Postava se šťastně točila po náměstí a po tvářích jí stékaly slzy. Nevypočitatelná dráha přivedla Mrakoplaše i k ústí jedné uličky, z níž vystoupila mnohem menší postava a s jistými obtížemi ho udeřila zezadu do hlavy.

Pojídač párků padl na kolena a jen tak všeobecně k nikomu a ke každému ze sebe vyrazil: „Au!“

„Nenenenenene!“

Z ústí uličky teď vystoupil mnohem starší muž a vytáhl z nejistých rukou malého mladíka obušek, zatímco oběť klečela a sténala.

„Myslím, že by ses měl tomu ubohému gentlemanovi omluvit,“ prohlásil starší muž. „Co si o nás pomyslí? Jen se na něj podívej, tak ti to usnadnil a jak ses mu odvděčil? O co ses to, k sakru, pokoušel?“

„Huhlyhuhlyhuhly, pane Bahno,“ odpověděl mladík a upíral při tom zkroušeně oči na špičky svých střevíců.

„Co že to mělo být? A nahlas!“

„Bekhendperda, pane Bahno.“

„Tohle, že měla být bekhendperda? Tomu ty říkáš bekhendperda. Takže bekhendperda, ano? Tohle — odpusťte, pane, musíme vás teď na chviličku zvednout a postavit na nohy, račte prominout —, takhle vypadá bekhendperda —“

„Au!“ vykřikla oběť a pak k úžasu všech přihlížejících dodala: „Hahaha!“

„A co ty jsi udělal — promiňte, pane, bude to jen vteřinka, dovolíte —, ty jsi udělal tohle —“

„Au! Hahahaha!“

„No, vy ostatní, viděli jste to? Pojďte sem, shromážděte se kolem.“

Z ústí uličky se vyklackovalo půl tuctu dalších mladíků a vytvořili kolem Bahna alias Tichokrada, oběti a nešťastného studenta nepravidelný kruh. Napadený zatím pomalu chodil dokola a vyrážel tiše něco jako „auvajs, auvajs“, ale bylo očividné, že se z nějakého nepochopitelného důvodu nesmírně raduje.

„Tak a teď,“ pokračoval Bahno Tichokrad s výrazem zkušeného řemeslníka specialisty, který odhaluje svá profesionální tajemství nevděčnému posluchačstvu, „když chcete omráčit vyhlédnutého zákazníka z ústí své výchozí uličky, správný postup bude tento — oh, uctivost, pane Výsměšku, nevšiml jsem si vás.“

Arcikancléř mu přátelsky kývl na pozdrav. „Nás si nevšímejte, pane Bahno. Cech zlodějů na praktikách v terénu, co?“

Bahno obrátil zrak k nebi. „Nevím, co je to dneska v tý škole učej,“ postěžoval si. „To je pořád samý čtení a psaní. Když jsem byl já v jejich věku, školy tady byly od toho, aby vás tam naučili něco užitečného. No dobrá… Lejsale, přestaňte se laskavě tak pitomě hihňat a předveďte nám to sám, ano — promiňte, pane, kdybyste dovolil —“

„Au!“

„Nenenenenene! Moje babička by to udělala líp! Prosím vás, teď se opravdu pozorně dívejte. Našlápnete pružně, jednu ruku dáte oběti na rameno — takhle, abyste měli kontrolu… no, zkuste to… a pak pěkně šikovně —“

„Au!“

„Výborně, ale může mi někdo říci, co udělal špatně? Jakým způsobem měl vést úder do týla?“

Nedobrovolný figurant se odplížil pomalu pryč, aniž by si ho kdo ze zúčastněných s výjimkou mágů všiml, zatímco pan Bahno předváděl na mladém Lejsalovi záludnosti hlavních úderů.

Postava se pracně vztyčila na nohy, vykročila hlavní ulicí a pohybovala se při tom jako hypnotizovaná.

„On pláče,“ řekl užaslý děkan.

„To mě nepřekvapuje,“ přikývl arcikancléř. „Ale proč se současně usmívá?“

„Úžasnoucnější a úžasnoucnější[9],“ řekl starší pAsák.

Potlučená postava, navíc patrně postižená žaludeční otravou, se vydala zpět k Neviditelné univerzitě, zatímco se jí mágové neustále drželi v patách.

„Myslíte snad úžasnější a úžasnější, ne? Ale ani tak to nedává moc smysl —“

Postava prošla branami ústavu, ale tentokrát spěchala přímo vstupní halou do knihovny.

Knihovník už čekal a v rukou držel — s velmi významným výrazem, a věřte, že orangutani dokážou na tváři vykouzlit velmi významný výraz — poničený klobouk.

„Úžasné,“ prohlásil Výsměšek. „Je to pravda! Mág se vždycky vrátí pro svůj klobouk!“

Postava se vrhla po klobouku, vyhrábla z něj několik pavouků, odhodila tu trapnou věc ze štípaného bambusu a nasadila si svůj původní klobouk na hlavu.

Mrakoplaš zamrkal na stále ještě nejisté příslušníky fakulty. Teď poprvé mu zazářily oči, jako kdyby až dosud fungoval jen na základě mechanických reflexů.

„Ehm. Co jsem to před chvilkou snědl?“

„No, byly to tři z vybraných uzenek pana Kolíka,“ informoval ho Výsměšek. „Tedy, když říkám ‚vybraných‘, myslím ‚zcela typických‘, chápete?“

„Aha. A kdo mě to právě praštil?“

„Cech zlodějů má praktická cvičení v terénu.“

Mrakoplaš zamrkal. „Jsem tedy v Ankh-Morporku, že?“

„Ano.“

„Já si to myslel,“ zamrkal pomalu Mrakoplaš. „Nuže,“ dodal, když pomalu padal na obličej, „vrátil jsem se.“

Lord Hong pouštěl draka. Byla to jedna z věcí, které uměl naprosto dokonale.

Lord Hong uměl všechno dokonale. Jeho akvarely byly dokonalé. Jeho poezie byla také dokonalá. Když skládal kusy papíru a vytvářel nové origami, každý jeho model byl dokonalý. Originální, plný představivosti a naprosto dokonalý. Lord Hong už se přestal honit za dokonalostí, protože ji měl dávno zamčenou někde v katakombách svého paláce.

Lord Hong měl šestadvacet let, byl hubený a půvabný. Nosil velmi malé a velmi kulaté brýle s kovovými obroučkami. Když jste někoho požádali, aby ho popsal, lidé často používali slova jako „kluzký“, nebo dokonce „slizký“[10]. A je třeba říci, že se povznesl k náčelnictví jedné z nejvlivnějších rodin říše především díky neutuchající píli, cílevědomému soustředění svých duševních sil a šesti dokonale načasovaným úmrtím. Tím posledním umírajícím byl jeho otec, který zemřel šťastně s vědomím toho, že jeho syn dodržuje staré rodinné tradice. Hongové, stejně jako všechny vznešené rody, uctívali své předky a neviděli nic špatného v tom, když se k nim někdo připojí předčasně.

Právě teď se jeho drak, černý s obrovskýma bílýma očima, začal snášet z nebe. Lord si vypočítal potřebný úhel a bylo by zbytečné dodávat, že dokonale. Jeho šňůra, pokrytá lepem a drceným sklem, prořízla draky všech soupeřů a poslala je k zemi.

Z řad přihlížejících se ozval vlažný aplaus. Lidé všeobecně považovali za bezpečnější lordu Hongovi zatleskat.

Podal šňůru sloužícímu, uklonil se zdvořile soupeřům a vykročil ke svému stanu.

Když byl uvnitř, sedl si a obrátil se ke svému návštěvníkovi. „No?“ řekl.

„Poslali jsme tu zprávu,“ řekl návštěvník. „Neviděla nás živá duše.“

„Naopak,“ zavrtěl hlavou lord Hong. „Vidělo vás při tom dvacet lidí. Víte, jak těžké je pro strážné dívat se přímo před sebe a nic nevidět, když se kolem plíží lidé, hlučí jako celá armáda a šeptají jeden druhému, aby nedělali hluk? Upřímně řečeno, jak se zdá, nemají vaši lidé tu správnou revoluční jiskru. A co to máš s rukou?“

„Albatros mi roztrhl prst.“

Lord Hong se usmál. Napadlo ho, že si mohl albatros splést návštěvníkův prst s ančovičkou, a docela ne bezdůvodně. Návštěvník měl oči vypoulené jako závojnatka, nezdravě bledou barvu rybího břicha a tenký knír připomínající sumce.

„Nerozumím, můj pane,“ odpověděl návštěvník, který se jmenoval Dvě ohnivé byliny.

„Tak je to v pořádku.“

„Ale oni věří ve Velkého mága a vy opravdu chcete, aby sem přijel?“

„Jistěže. Mám své lidi v —“ pokusil se vyslovit ten strašlivý shluk hlásek, „— v An-khmorp-orku. Ten, kterému tak bláhově říkají Velký mág, skutečně existuje. Ale to ti musím říci, je proslulý tím, že je neschopný, zbabělý a bezpáteřní. To poslední je jen charakteristika chování. Takže jsem si pomyslel, že by měla Rudá armáda dostat svého vůdce, co říkáš? On jim už… pozvedne morálku.“

Pak se znovu usmál. „Tomu se říká politika.“

„Ach.“

„A teď můžeš jít.“

Když návštěvník odešel, sáhl lord Hong po knize. Nebyla to ani skutečná kniha, spíš štůsek papírů popsaných rukou a amatérsky sešitých nití.

Text už přečetl mnohokrát. Čtení ho stále ještě bavilo, především proto, že autor se dokázal mýlit v tolika věcech.

Tentokrát každou stránku, kterou dočetl, vytrhl, a zatímco četl text té následující, složil ji do tvaru chrysantémy.

„Velký mág,“ řekl nahlas. „To určitě. Ten největší!“

Mrakoplaš se probudil. Ležel v čisté posteli a nikdo neříkal „prohlídněte mu kapsy“, což považoval za velmi dobrý začátek.

Oči měl neustále zavřené pro případ, že by byl poblíž někdo, kdo by mu mohl zkomplikovat život, jakmile by zjistil, že se Mrakoplaš probudil.

Slyšel, jak se hádají starší hlasy.

„Vy pořád ještě nechápete to nejdůležitější. On přežívá. Vyprávíte mi, co všechno prožil a čím vším prošel, a přitom je pořád naživu!“

„Co tím chcete říct? Vždyť je samá jizva!“

„No, právě o tom mluvím, děkane. Většinu z nich má na zádech. Nechává nepříjemnosti za sebou. Někdo tam nahoře ho má rád.“

Mrakoplaš zamrkal. Vždycky měl dojem, že tam nahoře je někdo, kdo se snaží vyjádřit, co k Mrakoplašovi cítí. Ale nikdy ho nenapadlo, že ho ten někdo má rád.

„Vždyť to ani není skutečný mág! U zkoušek nedosáhl ani dvou procent správných odpovědí!“

„Myslím, že se vzbudil,“ řekl někdo.

Mrakoplaš se vzdal a otevřel oči. Shlížel na něj celý kruh bradatých, nezdravě červených tváří.

„Jak se cítíte, starý brachu?“ řekla jedna z nich a natáhla k němu ruku. „Já se jmenuju Výsměšek. Arcikancléř. Jak se cítíte?“

„Všecko se to už brzo zvrtne,“ zamumlal Mrakoplaš.

„Co tím myslíte, starý brachu?“

„Vím to. Všecko se to už každou chvilku zvrtne. Stane se něco strašlivýho. Hned jsem si myslel, že je to až moc pěkný na to, aby to vydrželo.“

„Vidíte?“ ozval se děkanův hlas. „Stovky malých nožiček. Říkal jsem vám to. A poslouchal mě někdo?“

Mrakoplaš si sedl. „Nezačínejte na mě být hodní,“ řekl. „Nezačínejte mi nabízet hrozny. Nikdy mě nikdo nepotřeboval k ničemu příjemnému.“ Hlavou mu začaly probíhat zmatené vzpomínky na nedávnou minulost a zažil krátký okamžik lítosti nad tím, že brambory, které pro něj představovaly vrchol žebříčku jeho hodnot, pro ty mladé dámy evidentně představovaly úplně něco jiného. Uvědomil si, že nikdo, kdo se oblékal jako ony, nemohl myslet na něco tak přízemního, jako je kořenová zelenina, nebo dokonce hlízy.

Zhluboka si povzdechl. „Tak dobrá, a co teď?“

„Jak se cítíte?“

Mrakoplaš potřásl hlavou. „Je to špatný,“ odpověděl. „Nemám rád, když se ke mně lidi chovají slušně. To vždycky znamená, že se stane něco ošklivýho. Nemohl byste na mě křičet?“

Výsměšek toho měl právě dost. „Tak už konečně vylez z té postele, ty mrňavý šašku, a pojď se mnou, nebo uvidíš, co s tebou provedu!“

„No, to už je trochu lepší. Konečně se cítím jako doma. Jen houšť a větší kapky,“ prohlásil Mrakoplaš zasmušile. Spustil nohy z postele a opatrně se postavil.

Výsměšek se zastavil na poloviční cestě ke dveřím, kde ostatní mágové vytvořili řadu.

„Runy?“

„Ano, arcikancléři?“ řekl lektor Zaniklých run a z jeho hlasu prýštila nevinnost.

„Co to máte za zády?“

„Já, arcikancléři?“ žasl lektor Zaniklých run.

„Mám dojem, že je to nějaké nářadí,“ řekl Výsměšek.

„Co, jak… a ták, myslíte tohle?“ podivil se lektor, jako kdyby si právě teď všiml čtyřkilové palice, kterou svíral v rukou. „Ale tohle… to vypadá jako palice. Kde se tady vzala? Musel jsem ji někde náhodou sebrat… Vždyť víte, asi někde překážela.“

„A nemohl jsem si nevšimnout,“ pokračoval Výsměšek, „že děkan, jak se zdá, se před námi snaží ukrýt válečnou sekeru.“

Za zády profesora. Neurčitě mlhavých studií se ozval melodický kovový sten.

„A tohle mi připadalo jako pila,“ pokračoval Výsměšek. „Je tady někdo, kdo neskrývá žádné nářadí? Dobrá. A je tady někdo, kdo by byl ochoten odhalit mi, o co tady, k sakru, jde?“

„Pch, vy nevíte, jaké to je,“ brumlal děkan a očima se vyhýbal arcikancléřovu pohledu. „V těch dnech se člověk bál obrátit se na pět minut zády kamkoliv. Uslyšel jste pleskot těch malých nožiček a —“

Výsměšek si ho přestal všímat. Objal rukou Mrakoplašova kostnatá ramena a vedl ho k Velké síni.

„Takže, Mrakoplaši,“ začal, „řekli mi, že nejste dobrý v magii.“

„To je pravda.“

„Nikdy jste neudělal žádné zkoušky a takové věci?“

„Obávám se, že ne.“

„Ale každý vám říká mág Mrakoplaš.“

Mrakoplaš sklopil oči. „Víte, já tady pracoval jako zástupce knihovníka —“

„Opice číslo dvě —“ zabručel děkan.

„— a víte, jak to bývá, dělal jsem, co bylo třeba, tady to a támhle ono, podrž, dones, vyřiď —“

„Povídám, všiml jste si toho někdo? Opice číslo dvě? To bylo chytré, co?“

„Ale ve skutečnosti jste nikdy nezískal oficiální oprávnění říkat si mág?“ pokračoval Výsměšek.

„No, technicky… asi ne.“

„Aha. Hm, to je trochu potíž.“

„Ale mám ten klobouk s nápisem MÁK,“ snažil se Mrakoplaš.

„No, obávám se, že to nám moc nepomůže. Hmm. Tak to nás staví před jistý problém. Jak bychom to… Poslyšte, na jak dlouho dokážete zatajit dech?“

„Já? To nevím. Pár minut. Je to důležité?“

„No, je a není. Souvisí to s tím být přibit hlavou dolů na pilíř Mosazného mostu na dobu dvou přílivů a pak sťat, což je obvyklý trest za to, když se někdo neoprávněně vydává za mága. Vyhledal jsem si to. Nikomu to nebude tak líto jako mně, to mi věřte. Ale tradice je tradice.“

„To snad ne!“

„Bohužel, je to tak. Není vyhnutí. Jinak by nás za chvíli ušlapali lidi ve špičatých kloboucích, kteří je nemají právo nosit. To je hrozná ostuda. Nemůžu nic dělat. Ve vašem případě bych rád. Mám svázané ruce. Pravidla však říkají, že za obvyklých podmínek se můžete stát mágem, jen když absolvujete univerzitu nebo když vykonáte nějaký velký čin ve službách a ve prospěch magie, a obávám se, že to jste taky —“

„A nemohli byste mě zase prostě poslat zpátky na můj ostrov? Mně se tam docela líbilo. Dokonce jsem se tam nudil!“

Výsměšek smutně zavrtěl hlavou.

„Obávám se, že to nepůjde. Urážka byla páchána mnoho let, a protože jste neudělal oficiální zkoušky ani jste,“ teď Výsměšek mírně zesílil hlas, „nevykonal žádný velký čin ve službách a ve prospěch magie, ač nerad, budu muset požádat zadely[11], aby donesli nějaké provazy a —“

„Ehm, myslím, že jsem několikrát zachránil svět před zkázou,“ odhodlal se Mrakoplaš. „To by nestačilo?“

„A viděl vás při tom někdo z univerzity?“

„Myslím, že neviděl.“

Výsměšek smutně zavrtěl hlavou. „Takže to se pravděpodobně nepočítá. Je to škoda, protože kdybyste vykonal nějaký velký čin ve službách a ve prospěch magie, pak bych byl velmi šťastný, kdybych vám mohl udělit právo nosit špičatý klobouk a ponechat vám samozřejmě i něco, na co byste si ho nasadil.“

Mrakoplaš vypadal poněkud zmateně. Výsměšek si povzdechl a zkusil to ještě jednou.

„Takže,“ prohlásil, „protože, jak se zdá, jste neabsolvoval předepsané zkoušky ani jste NEVYKONAL ŽÁDNÝ VELKÝ ČIN VE SLUŽBÁCH A VE PROSPĚCH MAGIE, budu bohužel muset —“

„Já… předpokládám, že… Nemohl bych zkusit vykonat nějakej ten velkej čin?“ zeptal se Mrakoplaš s výrazem člověka, který ví, že to světlo na konci tunelu je čelní světlomet přijíždějícího rychlíku.

„Že by? Hleďme, to je ale zajímavá myšlenka,“ podíval se na něj Výsměšek.

„A o jaké služby by se to, jaksi, jednalo?“

„Hm, naprosto typické, takové, jaké byste jistě čekal, například vydat se na nějakou dlouhou cestu nebo nalézt odpověď na pár prastarých a důležitých otázek — Co je, k sakru, támhleta divná věc na nožičkách!?“

Mrakoplaš se ani neunavoval tím, aby se ohlédl. Výraz na tváři arcikancléře Výsměška, který mu vyděšeně zíral přes rameno, mu byl více než důvěrně známý.

„Hm,“ zabručel Mrakoplaš, „tu, myslím, znám.“

Magie není jako matematika. Stejně jako sama Zeměplocha se spíše než logikou řídí selským rozumem. Není ani jako vaření. Koláč je koláč. Smíchejte jednotlivé přísady ve správném množství a pořadí, upečte je při správné teplotě a máte koláč. K upečení žádného koláče nepotřebujete měsíční svit. Žádné těsto vám nemusí míchat panna.

Přesto lidé obdaření pátravou myslí často přemýšlejí o tom, jestli i v magii existují nějaká pravidla. Existuje více než pět set známých návodů, s jejichž pomocí si člověk může zajistit lásku milované osoby, a ty zahrnují širokou škálu činností od použití pylu kapradin o půlnoci až po něco velmi nepříjemného, co se provádí nosorožčím rohem v libovolném čase, i když pravděpodobně ne po jídle. Bylo by možné (říkají si ti lidé obdaření pátravou myslí), že bychom mohli pečlivou analýzou oněch návodů odhalit nějakého sice malého, ale mocného společného jmenovatele, nějaké metazaklínadlo, malou jednoduchou rovnici, která umožní dosáhnout požadovaného výsledku rychleji a jednodušeji, a tak přinést nesmírnou úlevu všem nosorožcům?

Hex byl postaven právě proto, aby dával odpovědi na podobné otázky, i když Rozšafín Ctibum, slovo postaven v této souvislosti používal jen velmi rozpačitě. On a pár studentů ho sice skutečně dali dohromady, to ano, ale… jednoduše…, jak by to řekl… někdy se některé jeho součásti, i když to možná bude znít dost podivně, prostě jen tak objevily.

Tak například byl si jistý, že nikdo nenavrhl Fázi měsíčního dynama, ale ona tam byla a stala se nedělitelnou součástí celého zařízení. Vestavěli tam Hodiny nereálného času, i když ani jeden z nich nevěděl tak docela přesně, jak fungují.

Měl podezření, že tady mají co do činění s případem tvůrčí příčinnosti, což bylo na místech, jako je Neviditelná univerzita, vždycky velmi riskantní, protože tam bývala vrstva reality podobná slabé blance, a i tu ještě napínaly prapodivné vánky. Jestli to tak ale skutečně bylo, pak vlastně vůbec nic nenavrhovali. Navlékali jen fyzické šatstvo na nápad, který už tady byl, na stín čehosi, co už dávno čekalo na svou existenci.

Velmi dlouze a složitě vysvětloval všem na univerzitě, že Hex nemyslí. Bylo jasné, že myslet neumí. Část z něj představoval hodinový stroj. Velký kus tvořila rozlehlá mravenčí farma (Ctibum si osobně myslel, že styčná plocha obou oněch částí, místo, kde mravenci jezdili malým páternosterem a otáčeli při tom jednou velmi důležitou rohatkou, je skutečně mistrovský kousek) a složitě cílevědomý pohyb mravenců bludištěm skleněných trubek byl nejdůležitější součástí celého zařízení.

Ale části celé té věci se prostě a jednoduše nastřádaly samy od sebe, jako třeba akvárium nebo větrné šachty, které teď všem připadaly samozřejmé. Uprostřed toho všeho si postavila hnízdo myš a bylo jí povoleno, aby se stala stabilní součástkou, protože když ji vyndali, přestala celá věc fungovat. Žádná podobně sestavená směsice předmětů nemohla myslet, snad jen ve velmi omezeném rozsahu, a to ještě jen na sýr a cukr. A přesto… uprostřed noci, kdy Hex tvrdě pracoval a trubice doslova šuměly přesouvajícími se mravenci a jakási věc bez zřejmého důvodu dělala zničehonic „kvrk“, když bylo na svých závěsech spuštěno akvárium, aby měl operátor co pozorovat v oněch dlouhých hodinách… v takových chvílích se málokdo vyhnul myšlenkám na to, co je to vlastně mozek a jak vzniká myšlenka a zda skutečně neživé věci nedokážou myslet a jestli náhodou mozek není jen složitější verzí Hexu (kolem čtvrté hodiny ráno, když se různé části hodin rozeběhly opačným směrem a myš začala pištět, vás mohlo napadnout i to, zda mozek není jeho verzí zjednodušenou). V těch okamžicích se člověk mohl zabývat myšlenkou, jestli se nakonec všechno, co ono složité zařízení produkuje, netvoří v některých na první pohled zcela zbytečných částech.

Krátce řečeno, Rozšafín Ctibum měl starosti.

Usedl ke klávesnici. Byla skoro tak velká jako celý zbytek Hexu, aby se na ni vešly všechny potřebné páky a armatury. Rozličné klávesy umožňovaly zasunutí různě děrovaných kartiček do štěrbin a tak mravencům uzavíraly staré a otevíraly nové cesty.

Nějakou dobu mu trvalo, než sestavil správné zadání problému, ale nakonec se jednou nohou zapřel o zařízení a zatáhl za páku, pod níž byl nápis „vstup“.

Mravenci se rozeběhli novou cestou. Hodinový stroj se dal do pohybu. Malé zařízení, o němž by byl Rozšafín přísahal, že tam ještě včera nebylo a které vypadalo jako větroměr, se začalo otáčet.

Po několika minutách vypadlo do zásobníku s nápisem „výstup“ několik kostek, jejichž stěny byly popsány okultními symboly.

„Děkuji vám,“ řekl Ctibum a cítil se proto, že to řekl, výjimečně hloupě.

Z celého zařízení vyzařovalo jakési napětí, bylo z něj cítit němé soustředění sil, které směřují ke vzdálenému a naprosto nepochopitelnému cíli. Bylo to něco, s čím se Ctibum jako mág předtím setkal jen u žaludů — slyšel tenké nezvučné hlásky, které říkaly: Ano, jsem jen malá, zelená jednoduchá věcička, ale sním o hlubokých pralesích.

Právě včera Adrian Cibulář, alias Bláznivý Truboš, naklepal na klávesnici otázku „Proč?“ jen tak, aby viděl, co to udělá. Někteří studenti předpovídali, že se Hex při pokusu o vyřešení téhle otázky zblázní, sám Rozšafín očekával, že ze sebe vydá odpověď „?????“, což dělával až k uzoufání často.

Místo toho po jisté neobvyklé aktivitě mezi mravenci s velkou námahou odpověděl: „Proto.“

Zpoza spěšně převráceného stolu pak všichni napjatě přihlíželi, jak Cibulář vyklepává na klávesnici další otázku: „Proč něco?“

Odpověď se skutečně po nějaké chvíli objevila. Zněla:

„Protože všechno.?????. Závada v sektoru věčnosti. + + + + + Press Reset + + + + +.“

Nikdo nevěděl, kdo to Press Reset je ani proč posílá vzkazy. Ale žádné další žertovné dotazy už do něj nevkládali. Nikdo nechtěl riskovat to, že by na ně mohl dostat odpovědi.

Krátce potom se v zařízení objevila ta věc, která vypadala jako zlomený deštník se slanečky a usadila se hned za tím, co mělo podobu nafukovacího míče do vody a co každých čtrnáct minut udělalo „kvrk!“. Jistě, magické knihy si postupně rozvíjely jistou… osobnost, odvozenou od veškeré síly obsažené na jejich stranách. To byl jeden z důvodů, proč nebylo moudré potulovat se po knihovně bez pořádné hole. A teď Rozšafín pomohl vybudovat přístroj na studium magie. Mágové sice vždycky věděli, že akt pozorování mění věc pozorovanou, ale zapomínali občas na to, že někdy mění i pozorovatele.

Ctibum měl podezření, že Hex sám sebe přestavuje. A on mu právě teď řekl „děkuji vám“. Nějaké hloupé věci, která vypadá, jako kdyby ji vyrobil foukač skla, který měl škytavku.

Ctibum se podíval na zaříkadlo, jež stroj uvedl, rychle si je zapsal a vyběhl z místnosti.

V prázdné místnosti si Hex tiše bzučel sám pro sebe. Věc, která dělala „kvrk!“, udělala „kvrk!“. Hodiny nereálného času nepravidelně tikaly.

V okénku „výstup“ to zaharašilo.

„Není zač. ++?????+ +. Chyba při komunikaci s myší — nedostatek sýra. Press Reset.“

Bylo o pět minut později.

„Úžasné,“ připustil Výsměšek. „Tak Myslící hruškovník, říkáte?“ Klekl si v marném pokusu nahlédnout dospod.

Zavazadlo ustoupilo. Bylo zvyklé na strach, hrůzu, děs a paniku. Jen zřídkakdy předtím se setkalo se zájmem a zvědavostí.

Arcikancléř vstal a oprášil se.

„Výborně,“ řekl, když se přiblížila postava trpaslíka. „Tady je zahradník se štaflemi. Děkan sedí nahoře ve svícnu, Afekte.“

„Ujišťuji vás, že je mi tady docela dobře,“ ozval se hlas odněkud od stropu. „Ale mohl by někdo být tak laskav a podat mi sem můj čaj?“

„A dost mě překvapilo, že se starší pAsák vešel do příborníku,“ pokračoval v řeči Výsměšek. „Je opravdu úžasné, jak se člověk dokáže poskládat.“

„Já jsem… totiž… kontroloval jsem stříbro,“ bručel hlas z hlubin velké zásuvky.

Zavazadlo otevřelo víko. Několik mágů spěšně uskočilo.

Výsměšek si pečlivě prohlédl žraloci zuby, tu a tam zaražené do dřeva.

„Zabíjí žraloky, říkáte?“ zavrtěl hlavou.

„Ale jo,“ přikývl Mrakoplaš. „Někdy je to dokonce vytáhlo na břeh a dupalo po nich.“

To na Výsměška opravdu udělalo dojem. Myslící hruškovník byl v oblastech mezi horami Beraní hlavy a Kruhovým mořem velmi vzácný. Pravděpodobně už nezbyl jediný živý strom. Jen několik mágů bylo tak šťastných, že zdědili hole vyrobené z tohoto skvělého magického materiálu.

Ekonomie emocí byla jednou z Výsměškových nejsilnějších stránek. Udělalo to na něj velký dojem. Žasl. Když ta věc přistála mezi mágy a způsobila, že děkan dosáhl tak neuvěřitelného vertikálního zrychlení, byl skutečně poněkud užaslý. Ale nebyl vyděšený, neměl totiž žádnou představivost.

„Můj bože,“ řekl jeden z mágů.

Arcikancléř zvedl hlavu.

„Ano, kvestore?“

„To ta kniha, co mi půjčil děkan, Vzoromile. Je o opicích.“

„Ano?“

„Je úžasná,“ prohlásil kvestor, který se právě nacházel zhruba ve střední části svého mentálního cyklu, a tedy také na správné planetě, i když izolován několika kilometry vlny. „Je pravda, co se tám píše. Říkají, že dospělému orangutanovi nenarostou lícní torby, dokud se nestane dominantním samečkem skupiny.“

„No řekněte, není to úžasné?“

„Ano, a bude to asi pravda, protože on je nemá. Ale stejně by mě zajímalo proč. V knihovně je rozhodně dominantní.“

„To ano,“ vmísil se do hovoru starší pAsák, „jenže on dobře ví, že je především mág. Takže je to jinak, než kdyby byl dominantní na celé univerzitě.“

Jeden po druhém, jak se jim ta myšlenka vstřebávala do hlavy, se začínali usmívat na arcikancléře.

„Nedívejte se mi takhle na tváře!“ zrudl Výsměšek. „Já se nikde nesnažím být dominantní!“

„Já jsem jenom —“

„Takže laskavě všichni hezky rychle zklapněte, nebo toho budete do jednoho litovat!“

„Měl byste si to přečíst,“ řekl kvestor, který stále ještě šťastně žil v údolí sušených žab. „Je úžasné, co všechno se tam člověk dozví.“

„A co? Jako třeba… jak vystrkovat na lidi zadek?“ zajímal se děkan ze svých výšin.

„Ne, děkane. To dělají paviáni,“ opravil ho starší pAsák.

„Omlouvám se, ale domnívám se, že myslíte gibbony,“ upozornil ho profesor Neurčitě mlhavých studií.

„Houby gibboni, to jsou ti, co tak houkají. Jestli chcete vidět zadky, musíte jít za paviány.“

„No, mně nikdy zadek neukázal,“ odsekl arcikancléř.

„Haha, bodejť, to by ho ani nenapadlo,“ ozval se hlas shůry, „když jste dominantní samec a tak dále.“

„Okamžitě slezte dolů!“

„Zdá se, že jsem se tady nějak zahákl, Vzoromile. Mám potíže s nějakou svíčkou.“

„Pch!“

Mrakoplaš několikrát potřásl hlavou a opatrně se vytratil. Jak viděl, během doby, kdy byl tam, tady došlo k různým změnám, a když na to přišlo, nevěděl vlastně ani, jak dlouho byl pryč.

Nikdy netoužil po vzrušujícím životě. To, co měl opravdu rád, co hledal při každé příležitosti, byla nuda. Jenže potíž byla v tom, že právě nuda měla ty sklony vybuchnout vám přímo do obličeje. Pokaždé když už si říkal, že ji konečně našel, najednou spadl po hlavě do toho, co by jiní lidé — hloupí a nezodpovědní — nazvali dobrodružstvím. Byl přinucen navštívit mnoho podivných cizích zemí, setkal se s exotickými lidmi různých barev pleti, i když obvykle to byla setkání krátká, protože byl většinou na útěku. Viděl stvoření vesmíru, i když ne právě z lóže, a navštívil peklo i život posmrtný. Byl mnohokrát zajat, vězněn, zachráněn, ztracen i vyplaven po ztroskotání na pustý ostrov. Někdy se mu to všechno stalo během jednoho dne.

Dobrodružství! Lidé o tom mluvili, jako kdyby to bylo něco, co stojí za to, a ne většinou směs mizerného jídla, nedostatek spánku a cizích lidí, kteří se do vás snaží zabodnout různé ostré předměty.

Základní potíž spočívala podle Mrakoplaše v tom, že byl zřejmě pronásledován preventivní karmou. Když to vůbec někdy začalo vypadat, že by se mu v nejbližší budoucnosti mohlo přihodit něco pěkného, přihodilo se mu něco ošklivého hned. A dělo se mu to pořád, i během té chvíle, kdy se mu mělo přihodit to příjemné, takže v praxi vlastně nic příjemného nezažil. Bylo to, jako kdyby měl zažívací potíže vždycky už před jídlem a cítil se tak hrozně, že vlastně nikdy nic pořádného nesnědl.

Někde na světě, říkal si, je někdo, kdo sedí na druhém konci oné houpačky, něco jako Mrakoplaš v zrcadle, jehož život sestává z jediné řady skvělých a pohodových událostí. Doufal, že se s ním jednoho dne setká, nejraději ve chvíli, kdy bude v ruce držet nějakou vhodnou zbraň.

Teď zas lidé kolem žvaní o tom, že ho pošlou na Vyvažovací světadíl. Slyšel, že je tam nudný život. A Mrakoplaš přímo toužil po nudě.

Jemu se na ostrově skutečně líbilo. Miloval kokosové překvapení. Rozbili jste ořech, a ejhle! uvnitř bylo kokosové mléko a šťavnatá dužina. To bylo přesně takové překvapení, jaké miloval.

Otevřel dveře. To místo kdysi bývalo jeho pokojem. Vládl tady strašlivý nepořádek. U stěny stála obrovská otlučená skříň a to bylo, co se týkalo nábytku, skoro všechno, pokud pod ten název nejste ochotni zahrnout ošklivou židli bez výpletu a bez jedné nohy a matraci, která se tu a tam líně přesunovala po podlaze a vrážela do věcí. Zbytek místnosti byl plný předmětů, které sem byly očividně přineseny zvenčí — starých beden, kousků dřeva, pytlů…

Mrakoplaš cítil, jak se mu svírá hrdlo. Nechali jeho pokoj tak, jak byl.

Otevřel skříň a prohrábl se moly křižovanou tmou uvnitř, až jeho tápající ruka nahmátla —

— ucho —

— které bylo součástí trpaslíka.

„Au!“

„Co,“ rozhořčil se Mrakoplaš, „děláš v my skříni?“

„Skříni? Nó… nó… Copak tohle není magické království Hogo-fogo?“ prohlásil trpaslík a snažil se tvářit nevinně.

„Není, a ty boty, co máš v ruce, nejsou Zlatý skvosty Královny víl,“ zavrčel Mrakoplaš a vytrhl boty zloději z rukou. „A tohle není Hůlka neviditelnosti a tady to to nejsou Úžasné ponožky obra Hromonosa, ale tohle je špička my boty —“

„Au!“

„A už ať tě tady nevidím!“

Trpaslík se rozeběhl ke dveřím a tam se na okamžik zastavil, aby vykřikl: „Mám oprávnění Cechu zlodějů! A neměl bys tlouct trpaslíky, to je druhismus!“

„Výborně,“ přikývl spokojeně Mrakoplaš a začal sbírat různé součástky oděvu.

Našel další roucho a oblékl si ho. Tu a tam na něm předvedli molové svou krajkářskou zručnost a většina červené barvy vybledla do odstínů oranžové a hnědé, ale k jeho úlevě to bylo pravé mágské roucho. Je těžké být obávaným mistrem magie, když při tom máte holá kolena.

Ozvaly se složité tiché kroky, které se mu zastavily za zády. Otočil se.

„Otevři.“

Zavazadlo poslušně zvedlo tiše skřípající víko. Teoreticky by mělo být plné žralocích zbytků, ale ve skutečnosti bylo plné kokosových ořechů. Mrakoplaš je rychle vytahal na zem a uložil dovnitř všechno své šatstvo.

„Zavři.“

Víko spadlo.

„A teď běž do kuchyně a sežeň nějaký brambory.“

Zavazadlo provedlo nohama velmi komplikovaný manévr, díky němuž se otočilo, a s tichým pleskáním odklusalo. Mrakoplaš ho následoval a zamířil k arcikancléřově pracovně. Za zády slyšel hlasy mágů, kteří se stále ještě dohadovali.

Za ta dlouhá léta, kdy žil na Neviditelné univerzitě, znal pracovnu jako svou dlaň. Mnohokrát tam byl odpovídat na závažné otázky jako „Jak může někdo dostat zápornou známku ze Základního ohňostrůjství?“ a strávil tam mnoho času tím, že si prohlížel inventář, zatímco ho někdo plísnil.

I tady se různé věci změnily. Pryč byly křivule a bublající baňky, jež byly tradičními rekvizitami magie. Výsměškově pracovně dominoval kulečníkový stůl, na kterém byly navrstveny papíry v takové vrstvě, že zelené sukno docela zmizelo. Výsměšek totiž zastával názor, že když mají lidé čas něco napsat, nemůže to být důležité.

Ze stěn na něj udiveně zíraly vycpané hlavy různých zvířat. Z parohů jedné jelení trofeje visely odrané boty, které Výsměšek obul v mládí jako člen školního veslařského týmu s přezdívkou Veslující Výsměšek Hnědý[12].

V rohu místnosti byl velký model Zeměplochy, umístěný na čtyřech velkých dřevěných slonech. Ten Mrakoplaš znal. Znal ho ostatně každý student…

Vyvažovací světadíl vypadal jako nepravidelná skvrna. Byl jako skvrna, která má svůj tvar, a nebyl to příliš pohostinný tvar. Občas o něm přivezli nějaké zprávy námořníci. Říkali, že v jednom místě se drobí do velkého množství velkých ostrovů, jejichž řada se táhne k ještě tajemnějšímu ostrovu Brmbrmduc a naprosto mýtickému světadílu označovanému na mapách jen jako „XXXX“.

K Vyvažovacímu světadílu se neodvážilo mnoho námořníků. Vědělo se, že Achátová říše toleruje pašeráctví v malém, protože i Ankh-Morpork měl některé věci, které Acháťané chtěli. Ale nic oficiálního; loď se mohla zpět vrátit naložená hedvábím a vzácným dřevem a — v těchto dnech — několika uprchlíky s vyděšenýma očima nebo se mohla vrátit s kapitánem přibitým vzhůru nohama na stěžni nebo se taky nemusela vrátit vůbec.

Mrakoplaš se dostal velmi blízko skoro k čemukoliv, ale Vyvažovací světadíl, to byla neznámá země, terror inkognita. Nedokázal si představit, proč by právě tam potřebovali nějakého mága.

Mrakoplaš si zhluboka povzdechl. Věděl přesně, co by měl v této chvíli udělat.

Neměl by dokonce ani čekat na to, až se Zavazadlo vrátí ze své zásobovací výpravy do kuchyně, odkud se nesly výkřiky a opakované bušení mosazných pánví do čehosi velkého, což dokazovalo, že Zavazadlo plní příkazy svého pána.

Měl by jednoduše sebrat, co unese, a vypadnout odsud. Měl by —

„Ach Mrakoplaši,“ ozval se arcikancléř, který měl na muže svých rozměrů až překvapivě tichou chůzi. „Jak vidím, už se nemůžete dočkat, až se vydáte na cestu.“

„No, samozřejmě,“ zahuhlal Mrakoplaš. „Bodejť, jakpak by ne.“

Rudá armáda se sešla na tajné schůzi. Schůzi zahájili zpěvem revolučních písní, a protože vzdor vůči oficiálním představitelům dělal Acháťanům stále ještě jisté potíže, měly tituly jako: „Kupředu levá a omezený vzdor, my na ně kašlem, máme svůj vzor.“

Pak byl čas na novinky.

„Velký mág přijde! Poslali jsme poselství i za cenu velkého osobního nebezpečí.“

„A jak poznáme, že přijel?“

„Jestli to bude Velký mág, doslechneme se o tom! A pak —“

„Jemně svrhneme síly útlaku!“ odpovědělo mluvčímu shromáždění sborem.

Dvě ohnivé byliny se rozhlédl shromážděním. „Správně,“ přikývl. „A pak, soudruzi, musíme udeřit přímo na srdce všeho zla. Musíme zaútočit na Zimní palác!“

Shromáždění najednou zmlklo. Pak někdo řekl: „Promiň, Dvě ohnivé byliny, ale je červen.“

„Pak zaútočíme na Letní palác!“

Podobné shromáždění, ovšem beze zpěvů a s velmi starými účastníky, se odehrávalo také na Neviditelné univerzitě, i když jeden ze členů univerzitní rady odmítl opustit své místo na svícnu pod stropem. To se velmi dotklo knihovníka, protože tam většinou sedával on.

„Dobrá, když tedy nedůvěřujete mým výpočtům, tak jaké nabízíte alternativy?“ volal právě zapáleně Rozšafín Ctibum.

„Loď?“ nadhodil profesor Neurčitě mlhavých studií.

„Ty se potápějí,“ bránil se Mrakoplaš. „A co bezvětří?“

„Dostaneme vás tam mrknutím oka,“ prohlásil starší pAsák. „Jsme koneckonců mágové. Můžeme vám dát například pytel, ve kterém budete mít své vlastní větry.“

„Ach. Kupředu, děkane!“ rozzářil se arcikancléř.

„Já to slyšel,“ ozvalo se od stropu.

„Tak po zemi,“ navrhoval lektor Zaniklých run.

„Nahoru kolem Středu? Tam je to prakticky celou dobu cesta po ledě.“

„Ne,“ odmítl pevně Mrakoplaš.

„Ale na ledě se nemůžete potopit.“

„Ne. Jsou tam ledový stěny. Tam akorát uklouznete, pak se zřítíte dolů a nakonec vás ten led praští do hlavy. A taky jsou tam kosatky. A obrovský tuleni, co mají zuby jako slon!“

„A tohle, tohle je z té stěny,“ vmísil se náhle do hovoru kvestor konverzačním tónem.

„Co je to?“ zeptal se lektor Zaniklých run.

„To je háček, na který se věší obrazy.“ Zavládlo krátké zaražené ticho.

„Dobrý bože, to už je tolik hodin?“ řekl pak arcikancléř, když vytáhl hodinky. „No ano, tak tím je to. Tu lahvičku máš v pravé kapse, starý brachu. Vezmi si tři.“

„Ne, jediný možný způsob je magie,“ trval na svém Rozšafín Ctibum. „Když jsme ho potřebovali dostat sem, tak to fungovalo, ne?“

„Jasně,“ zasmušil se Mrakoplaš. „Prostě mě pošlete pár tisíc kilometrů s hořícíma gatěma a ani nevíte, kde přistanu, jo? No, to je fakt skvělý.“

„Dobrá,“ přikývl Výsměšek, muž, který nevěděl, co je to sarkasmus. „Je to velký světadíl, ten pravděpodobně nemineme ani s přesnými výpočty pana Ctibuma.“

„A co když skončím rozmačkanej v nějaký hoře?“ zajímal se Mrakoplaš.

„To nemůžete. My vybereme nějaký váhově příhodný kámen a ve chvíli, kdy proneseme zaklínadlo, se ten kámen vrátí sem, aby nahradil v celém procesu vaši váhu,“ odpověděl mu rozladěně Ctibum, který neměl rád posměšné narážky na své matematické schopnosti.

„Jo, a co když stejně budu uprostřed hory, akorát v díře, která bude mít můj tvar, no?“ uvažoval Mrakoplaš dál. „No nazdar. Zkamenělinou ve zlomku vteřiny!“

„Nedělejte si s tím starosti,“ uklidňoval ho Výsměšek. „Je to jen otázka… myšlení a takových věcí, znáte to, jako že ze tří pravých úhlů složíte trojúhelník a tak…“

„Bylo by možné, že mluvíte o geometrii?“ vydechl zděšeně Mrakoplaš a hledal očima nejkratší cestu ke dveřím.

„Jak vidím, tak si rozumíme. A kromě toho s sebou budete mít tu svou věcičku, to skvělé Zavazadlo. Vždyť to prakticky bude něco jako dovolená! Oni se vás nejspíš chtějí jen na něco zeptat, nebo tak něco. Kromě toho jsem slyšel, že máte velký talent na jazyky, takže ani tady nebudete mít potíže[13]. Pravděpodobně nebudete pryč déle než několik hodin. A proč si pořád tiše říkáte ‚no nazdar, no nazdar‘?“

„To že si říkám?“

„A až se vrátíte, všichni vám budou hrozně vděční.“

Mrakoplaš se rozhlédl kolem — a v jednom případě nahoru — po členech rady.

„A jak se dostanu zpátky?“

„Stejně jako tam. Najdeme vás a přivedeme zpět. S chirurgickou přesností.“

Mrakoplaš zasténal. Věděl, co v Ankh-Morporku znamená chirurgická přesnost. Znamenalo to „plus minus pět centimetrů doprovázených spoustou bolestivého křiku a nakonec vrstvu horkého dehtu na místo, kde člověk míval nohu“.

Ale… když člověk na okamžik zapomněl na ten pocit jistoty, že se něco každopádně strašlivě zvrtne, pak ten plán vypadal naprosto dokonale. Potíž byla v tom, že mágové byli tak vynalézaví lidé.

„A můžu pak nastoupit zpět na svoje původní místo do knihovny?“

„Jistě.“

„A můžu si úředně říkat mág?“

„Samozřejmě, a můžete to psát, jak si budete přát.“

„A nebudu už celý život muset nikam cestovat?“

„Ne. Jestli na tom budete trvat, dáme vám písemný zákaz opustit univerzitní pozemky.“

„A nový klobouk?“

„Cože?“

„Nový klobouk. Tenhle už má prakticky život za sebou.“

„Dva nové klobouky.“

„Zekýny?“

„Samozřejmě. A takové ty věcičky, co se dávají na křišťálové svícny. Ty bude mít kolem okraje. Kolik budete chtít. A my všichni budeme mág přepisovat mákoš.“

Mrakoplaš si zhluboka povzdechl. „No tak jo. Udělám to.“

Ponderův génius se cítil velmi neschopný, když přišlo na to vysvětlit lidem některé věci. A teď právě nastal takový případ, když se mágové sešli, aby provedli kus skutečně solidní magie.

„Ano, ale podívejte, arcikancléři, posíláme ho na opačnou stranu Plochy, takže —“

Výsměšek si povzdechl. „A ta se otáčí, že?“ přikyvoval. „Všichni se pohybujeme jedním a tím samým směrem. To je přece jasné. Kdyby se lidé pohybovali opačným směrem jenom proto, že jsou na Vyvažovacím světadílu, museli bychom do nich alespoň jednou ročně narazit, ne? Vlastně dvakrát.“

„Ano, ano, to je pravda, že se otáčejí stejným směrem, ale směr jejich pohybu je právě opačný! pochopte,“ prohlásil Rozšafín a utekl se k logice, „musíte brát v potaz vektory, rozumíte, musíte se sám sebe ptát: kterým směrem by se pohybovali lidé, kdyby tady nebyla Zeměplocha?“ Mágové na něj tiše zírali.

„Dolů,“ odpověděl Výsměšek, aniž hnul brvou.

„Ne, ne, ne, arcikancléři,“ bránil se Ctibum. „Nepadali by dolů, protože by tady nebylo nic, co by je stahovalo dolů, oni by —“

„Nepotřebujete přece nic, co by vás stahovalo dolů. Když vás nic nedrží, tak prostě dolů spadnete, ne?“

„Pokračovali by ve svém původním směru!“ vykřikl Ctibum.

„Tak dobře,“ přikývl Výsměšek. „Točili by se pořád dokolečka.“ Pak si zamnul ruce. „To chce opravdu pořádný nátisk, mládenče, než se člověk stane zkušeným mágem. Jak pokračujete, Runy?“

„Já… už skoro něco vidím,“ odpověděl lektor Zaniklých run, který šilhal do křišťálové koule. „Ale je tady spousta rušivých vlivů…“

Mágové se shromáždili kolem. Křišťál zaplnily husté bílé tečky. Ve vánici opravdu bylo vidět jakési stíny. Některé z nich mohly patřit lidem.

„Achátová říše, to je velmi klidné místo,“ odkašlal si výsměšek. „Skutečně mírumilovné. Kulturní. Velmi si zakládají na slušnosti a dobrých mravech.“

„To je pravda,“ souhlasil lektor Zaniklých run. „Já slyšel, že je to tím, že lidem, kteří nejsou slušní a mírní, useknou nějaký ten kousek. Slyšel jsem, že v Achátové říši vládne tyranie a represe!“

„Jaký je to typ vlády?“ zeptal se Rozšafín Ctibum.

„Tautologický[14],“ ozval se jízlivý děkanův hlas shůry.

„Jak velké kousky?“ zajímal se zatím Mrakoplaš. Nikdo mu nevěnoval pozornost.

„Taky jsem slyšel, že zlato je tam docela obyčejný kov,“ pokračoval děkan. „Říkají, že prý se tam válí po ulicích. Tak by ho Mrakoplaš mohl zpátky nějaký ten kousek přinést.“

„Já si raděj přinesu zpátky všechny svý kousky,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

Koneckonců, pomyslel si, vždyť já jsem jediný, kdo spadne doprostřed celého toho maléru. Tak proč byste mě měli poslouchat, že ano?

„Nemohl byste s tím něco udělat, aby se to tak nerozmazávalo?“ zavrčel arcikancléř.

„Lituju, arcikancléři, ale —“

„A ty kousky… jsou to velký, nebo malý kousky?“ ptal se dále Mrakoplaš opět neslyšen.

„Hlavně nám už najdi nějaký volný prostor, kde bude nějaký vhodně velký a těžký předmět.“

„Víte, je opravdu strašně těžké —“

„Nebo nějaké důležité kousky? Pohybujeme se řádově,třeba v oblasti rukou a nohou?“

„Říká se, že je to tam nesmírně nudné. Nejhrubší kletba prý tam zní ‚Zajímavé časy na vás!‘.“

„Tady máme nějakou věcičku…, ale je hodně rozmazaná. Vypadá to jako zahradní kolečko nebo co. Mohlo by to být tak akorát, řekl bych.“

„— nebo prstů, uší a takových věcí?“

„Výborně, tak do toho,“ zamnul si znovu Výsměšek ruce.

„Víte, taky si myslím, že by bylo dobře, kdyby byl o chlup těžší než ta věc, která se bude přesouvat sem,“ upozornil je Rozšafín. „Pak tam totiž on doletí naprosto minimální rychlostí. Myslím, že —“

„Ano, ano, mnohokrát vám děkuji, pane Ctibume, ale teď už rychle do kruhu a ať se z hole kouří, ano?“

„Nehty? Vlasy?“

Mrakoplaš zatahal za roucho Rozšafína Ctibuma, který mu připadal o něco více při smyslech než všichni ostatní.

„Ehm. Takže jaký další krok udělám teď?“ zeptal se.

„Hm. Asi tak deset tisíc kilometrů, doufám,“ odpověděl mu Rozšafín.

„Ale… víte… nemáte pro mě nějakou radu?“

Rozšafín přemýšlel, jak by to vyjádřil. Pomyslel si: Udělal jsem s Hexem, co jsem mohl, ale zbytek toho všeho provede parta potrhlých mágů, jejichž představa experimentálního obřadu spočívá v tom, že ho provedou, pak si sednou a budou se hádat, kam asi vyslaná osoba doletěla. Chceme změnit vaši polohu asi o deset tisíc kilometrů, na místo, které, ať si říká arcikancléř, co chce, cestuje vesmírem úplně opačným směrem. Klíčem je přesnost. Je zbytečné používat nějaká stará zaklínadla na přesun v prostoru. Ta mají tendenci fungovat jen napůl a tak by to dopadlo i s vámi. Jsem si skoro jistý, že vás tam dostaneme, v nejhorším tedy ve dvou kusech. Jenže nemáme nejmenší představu o tom, kolik váží ta věc, se kterou vás měníme. Když bude vážit zhruba tolik co vy, tak to bude v pořádku, jestli vám nevadí, že budete muset při dopadu kousek běžet. Ale jestli bude o hodně těžší než vy, pak mám podezření, že tam přicestujete rychlostí, jaké mohou normálně docílit jen náměsíčníci z vysokohorských vesnic na skalním převisu, kteří udělali chybný krok a teď se blíží ke konci cesty.

„No…, jak bych vám to…“ zamyslel se ještě jednou. „Bojte se. Hodně se bojte.“

„Jo ták,“ uklidnil se Mrakoplaš. „Tak to není žádný problém. V tom jsem fakticky dobrej.“

„Pokusíme se vás odeslat do středu světadílu, kde by měl být Visovis,“ řekl Ctibum.

„Hlavní město?“

„Ano. Hm.“ Rozšafín se cítil provinile. „Podívejte, ať se stane co se stane, jsem si jistý, že se tam dostanete živý, což je víc, než kdybych to nechal jenom na nich. A jsem si skoro jistý, že se ocitnete na tom správném světadíle.“

„No výborně.“

„Pojďte sem, pane Ctibume. Všichni dychtíme vyslechnout, jak si přejete, abychom to provedli,“ volal Výsměšek.

„Aha, hm, no ano. Dobrá. Takže teď, pane Mrakoplaši, kdybyste byl tak laskav a postavil se do středu osmiúhelníku… děkuji vám. Prosím. Podívejte, gentlemani, potíž v odesílání předmětů na větší vzdálenost spočívá v Heisenbergově zákoně nejistoty[15], protože objekt, který je teleportován — tento výraz vznikl ze slov tele — ‚vidím‘ a porte — ‚jíti‘, takže jeho význam je ‚vidím, že to odešlo‘, ehm, tedy teleportovaný objekt, hm, bez ohledu na to, jak je velký, je redukován na thaumickou částici, a stává se tedy předmětem možné tragické dichotomie: buď ví, kdo je, nebo kam míří, ale ne obojí současně. Napětí, které tak vytvoří v morfickém poli, má za následek, že se tato částice dále rozloží a přesouvaný objekt se, ehm, jaksi… rozmázne po jedenácti rozměrech. Ale jsem si jist, že tohle všechno je vám známo.“

Od profesora Neurčitě mlhavých studií, který se v mysli nakrátko vrátil ke své přednášce v DMS20, se ozvalo krátké zachrápání.

Mrakoplaš se usmíval. Tedy alespoň to tak vypadalo, protože právě otevřel ústa tak doširoka, že mu byly vidět zuby.

„Moment, račte prominout, ale nepamatuju si, že by byla řeč o tom, že se mě chytáte rozmáznout —“

„Pochopitelně,“ pokračoval Ctibum dál, „odeslaný objekt tohle všechno ve skutečnosti fyzicky nepocítí —“

„Aha.“

„— tedy alespoň podle našich odhadů —“

„Cože?“

„— i když je teoreticky možné, že psychicky zůstane při těchto změnách přítomen —“

„He?“

„— aby krátce prošel svým explozivním rozložením.“

„Tak počkat!“

„Nuže, všichni jsme obeznámeni s použitím zaklínadla jako páky nebo bodu otáčení. Zaklínadlo se využije tak, že není třeba přesouvat jeden předmět, ale jednoduše se vymění postavení dvou objektů o stejné hmotnosti. Mým cílem je dnešní noci dokázat, že když objektu —“

„Mně?“

„— udělíme přesný počet otáček a maximální rychlost, a to hned na začátku, je téměř jisté —“

„Téměř?“

„— že cestou zůstane pohromadě, ale maximálně do vzdálenosti, ehm, deseti tisíc kilometrů —“

„Jenom do?“

„— plus minus pět procent —“

„Plus minus?“

„Takže, kdybyste byli tak — promiňte, děkane, ale byl bych rád, kdybyste na nás přestal kapat ten vosk — tak hodní a zaujali svá místa, která jsem vám vyznačil na zemi…“

Mrakoplaš vrhl toužebný pohled ke dveřím. Pro zkušeného zbabělce to byl jen malý kousek. Co kdyby odsud jednoduše vypadl a oni by si potom klidně mohli… potom by klidně mohli…

Co by vlastně mohli? Mohli by mu jednoduše sebrat jeho klobouk a zakázat mu dokonce vstoupit na pozemky univerzity. Když tak o tom přemýšlel, myslel, že by se tím přibíjením na most asi příliš neunavovali, zvláště kdyby je unavilo zbytečně dlouhé hledání jeho osoby.

Ale v tom byl ten problém. Nebyl by sice mrtev, ale nebyl by už ani mág. A — pomyslel si, zatímco se mágové šourali na svá místa a ohmatávali ozdobné konce svých holí — nedokázal si sám sebe představit jako nemága.

Zaklínaní začalo.

Mrakoplaš švec? Mrakoplaš žebrák? Mrakoplaš zloděj? Téměř každé toto spojení, s výjimkou Mrakoplaš mrtvola, vyžadovalo jistou kvalifikaci a dovednosti, které on neměl.

Nic jiného neuměl. Býti mágem, to bylo jediné možné východisko. Nebyl sice dobrý ani v magii, ale tady to měl alespoň jisté. Vždycky cítil, že má právo existovat jako mág, ze stejných důvodů, ze kterých nemůžete provozovat skutečnou matematiku bez nuly. Nula není nic, není to vlastně žádné číslo, ale kdyby vypadla, bude mnoho ostatních čísel vypadat pěkně hloupě. To byla taková vzdálená myšlenka, která ho hřála během těch chladných nocí, kdy se budil ve tři ve čtyři hodiny ráno, zvažoval svůj život a shledával ho lehčím než obláček přihřátého vodíku. Ale on pravděpodobně opravdu několikrát zachránil svět, i když se mu to stávalo náhodou, zatímco se pokoušel udělat úplně něco jiného. Takže by v tom kdokoliv zbytečně hledal nějaké uzlové body osudu nebo karmy. Tyhle věci se zřejmě počítaly jen tehdy, když jste se postavili někam na vyvýšené místo a začali volat do všech světových stran „U všech všudy, to je ale překrásná chvíle k tomu zachránit svět, tak to se nedá nic dělat!“, místo abyste se tetelili někde v mizerném úkrytu a drmolili „Ale do prdele, tentokrát už to mám betonově spočítaný!“.

Zaklínání pokračovalo.

Nezdálo se, že by probíhalo právě nejlépe.

„No tak se seberte, mládenci,“ ozval se Výsměšek. „Trochu života do toho umírání!“

„Jste si jistý, že je to… něco… malého?“ zeptal se děkan, kterému na čele vyrazil pot.

„Vypadá to jako zahradní… kolečko…“ zabručel lektor Zaniklých run.

Z ozdobné koule na konci Výsměškovy hole začal vystupovat kouř.

„Podívejte se, kolik magie do toho vkládám, pane Ctibume!“ rozčilil se. „Co se to děje?“

„Hm. No, asi je to tím, že hmota tak docela nebude odpovídat velikosti…“

A pak, stejně jako musíte vynaložit velkou sílu, když chcete otevřít těsné dveře, ale nepotřebujete žádnou k pádu do místnosti, když se nakonec nečekaně otevřou, zaklínadlo zabralo.

Rozšafín později doufal, že to, co zahlédl, byl jen optický klam. Nebylo přece možné, aby se někdo natáhl do výšky tří metrů a pak se vrátil do původní velikosti tak prudce, že měl špičky bot na okamžik těsně pod bradou.

Ozval se krátký výkřik „Oooohhhdopppp —“, který náhle skončil, což bylo pravděpodobně dobře.

První, co Mrakoplaš zažil, když se objevil na Vyvažovacím světadílu, byl pocit chladu.

Další věci ve směru jízdy, které stačil v pohybu zaregistrovat, byly: užaslý muž s mečem, další muž s mečem, třetí muž, který svůj meč upustil a dal se na útěk, dva další muži, kteří nebyli tak pozorní a vůbec ho neviděli, malý strom, asi padesát metrů zakrslého křoví, závěj, větší závěj, několik kamenů a další obrovská, hluboká a prozatím poslední závěj.

Výsměšek se podíval na Rozšafína Ctibuma.

„Takže je pryč,“ zabručel. „Ale nepředpokládali jsme, že se nám současně něco vrátí?“

„Nejsem si jistý, že čas výměny je totožný,“ odpověděl Rozšafín.

„Myslíte jako, že je třeba poskytnout tomu čas na překonání okultního rozměru?“

„Něco takového. Podle Hexe bychom mohli čekat i několik —“

Ozvalo se tiché „puf“ a poté se uprostřed osmiúhelníku, přesně na místě, kde stál před okamžikem Mrakoplaš, něco objevilo a kousek popojelo.

Mělo to totiž čtyři malá kolečka jako nějaký vozík. Nebyla to příliš složitá kolečka, spíš jakési provizorní náhražky, které se přidělají na nějaký velmi těžký předmět, když ho je třeba výjimečně přesunout.

Nad kolečky začala být ona věc mnohem zajímavější. Byl tam tlustý válec, který vypadal tak trochu jako sud položený na bok. Jeho výrobě někdo věnoval velkou pozornost. Bylo na něj použito velké množství mosazi, takže měl podobu obrovského tlustého psa s otevřenou tlamou. Při jeho velikosti bylo téměř zanedbatelné, že mu pod ocasem visel kousek provázku, který syčel a kouřil, protože hořel.

Věc nedělala nic nebezpečného. Prostě tam stála a čadící provázek se pomalu zkracoval.

Mágové se seběhli kolem.

„Zdá se, že je to pěkně těžké,“ prohlásil lektor Zaniklých run nejistě.

„Socha psa s velkou tlamou,“ ušklíbl se profesor Neurčitě mlhavých studií. „To je ale hloupost.“

„A přitom to vypadá jako přerostlý mopslík,“ zabručel Výsměšek.

„Takové zbytečné práce,“ přitakal děkan. „To by mě zajímalo, proč se to někdo pokusil zapálit.“

Výsměšek se sklonil a vstrčil hlavu do psí tlamy.

„Tady je nějaká koule,“ řekl a jeho hlas se slabě odrazil od stěn válce. „Podejte mi někdo hůl nebo něco takového. Zkusím ji vyviklat a vytáhnout.“

Rozšafín upíral pohled na kouřící provázek.

„Ehm,“ ozval se opatrně, Jaksi… tedy… víte, já si myslím, že bychom měli od té věci poodstoupit. Všichni, a vy zvlášť, arcikancléři. Hm. Ustoupit kus dozadu, ano a stranou. Ehm.“

„Pch, vážně? To je celý ten váš výzkum,“ ušklíbl se Výsměšek. „Vám nevadí, když se patláte s ozubenými kolečky a mravenci, ale když přijde na to, zjistit, jak některé věci fungují, a —“

„Trochu si umazat ruce —“ přiložil si polínko lektor Zaniklých run.“

„Správně, a trochu si umazat ruce, tak jste z toho najednou celý pryč.“

„Tak to není, arcikancléři,“ zavrtěl Ctibum hlavou. „Já si myslím, že by to mohlo být nebezpečné.“

„Mám pocit, že už jsem ji uvolnil,“ ozýval se Výsměškův hlas, zatímco jeho majitel se potýkal s koulí v nitru válce. „Pojďte sem někdo a postrčte tu věc ještě kousek a —“

Ctibum ustoupil o dalších několik kroků. „Víte, já si vážně nemyslím, že byste měl —“

„Tak vy nemyslíte? A to si říkáte mág? K sakru! Teď se mi tam vzpříčila hůl! Tak! Ale dobře mi tak, to je z toho, že poslouchám ty vaše řeči a nedávám pozor na to, co dělám, pane Ctibume.“

Rozšafín za sebou uslyšel směsici podivných zvuků. Když se otočil, zjistil, že knihovník, vybavený oním šestým smyslem, který varuje téměř všechna zvířata před hrozícím nebezpečím, převrátil stůl na bok, ukryl se za něj a teď opatrně vyhlížel přes jeho hranu. Na hlavě při tom měl nasazený malý kbelík, jehož ucho si spustil pod bradu jako řemínek přilby.

„Arcikancléři, já si vážně myslím, že —“

„Tak teď si zase myslíte, co? A už vám někdy někdo řekl, že za to, že myslíte, jste tady vlastně placený? Au! Teď mi to skříplo prsty!“

Ctibum musel sebrat veškerou odvahu, aby řekl: „Já si myslím, že by to mohlo být něco jako raketa, pane.“

Mágové obrátili pozornost k syčícímu provázku.

„Co… to jako barevná světla, prskající hvězdičky a takové ty věcičky?“ řekl Výsměšek.

„Možná že ano, pane.“

„Tak to museli mít v plánu pořádný ohňostroj. Asi jsou v Achátové říši na ohňostroje zatížení.“ Výsměšek mluvil tónem člověka, kterému se do hlavy začala pomalu vkrádat myšlenka, že právě mohl udělat velikou hloupost.

„Nemám udusit ten provázek, pane?“ nadhodil Ctibum.

„Jistě, hochu, proč ne? To je dobrý nápad. Tomu říkám konstruktivní myšlení, člověče!“

Ctibum popošel kupředu a prsty udusil doutnající provázek.

„Doufám jen, že jsme tím něco nepokazili,“ řekl.

Mrakoplaš otevřel oči.

Tohle nebyla chladná prostěradla. Bylo to bílé a bylo to chladné, ale postrádalo to základní prostěradlovitost. To bylo způsobeno především tím, že to mělo obrovský díl sněhovitosti. A byla v tom rýha. Dlouhá rýha.

Takže se na to podívejme… Pamatoval si pohyb. A matně něco malého, ale neobyčejně těžkého, co kolem něj s hučením proletělo opačným směrem. Pak se ocitl tady, pohyboval se tak rychle, že jeho nohy po sobě zanechaly tu…

…rýhu. Jo, rýhu, pomyslel si s lehkostí a klidem člověka, který upadl do mírného šoku. A všude kolem ní leží lidé. A sténají.

Ale vypadají jako lidé, kteří by mohli, až přestanou lézt po čtyřech a sténat, vytáhnout meče, jichž mají až až, a začít se vážně zajímat o vaše kousky.

Poněkud roztřeseně vstal. Nezdálo se, že by bylo kam utéct. Byla tady jen ta široširá sněhová pláň ohraničená horami.

Vojáci, jak se zdálo, přicházeli k sobě. Mrakoplaš si povzdechl. Před několika hodinami ještě seděl na sluncem vyhřáté pláži a půvabné mladé ženy mu nabízely brambory[16], a teď byl tady, na větrem profukované mrazivé pláni a se spoustou obrovských mužů, kteří nenabízeli nic jiného než násilí. Všiml si, že z podrážek jeho bot stoupá dým. Pak najednou někdo zvolal: „Hej! Ty jsi… nejsi náhodou…, ale jo, jsi ten… jaksetento… jmenuje… Mrakoplaš ne?“

Mrakoplaš se otočil.

Za ním stál velmi starý muž. Navzdory kousavému větru na sobě neměl nic víc než koženou bederní roušku a umaštěný plnovous tak dlouhý, že staroch tu roušku prakticky nepotřeboval, rozhodně ne kvůli všeobecnému pohoršení. Nohy měl promodralé chladem a nos zčervenalý od větru a to mu dodávalo vzhled, jaký by v některých zemích svědčil o věrném vlastenectví. Přes jedno oko měl klípec, ale mnohem víc než ta černá páska přitahovaly pohled jeho zuby. Jiskřily.

„Nestůj a nečum jako ten největší čumák čumákovič! Sundej mi ty zatracený věci!“

Kolem kotníků a zápěstí měl těžké okovy spojené řetězem. Od nich vedl další dlouhý řetěz ke skupině více méně podobně oblečených mužů, kteří se tísnili v malém hloučku a s hrůzou Mrakoplaše pozorovali.

„Hihi. Oni si myslí, že jsi nějaký démon,“ zachichotal se starec. „Ale já poznám mága, když ho vidím! Támhleten sviňák má klíče. Běž, vezmi mu je a zkopej mu pořádně zadek!“

Mrakoplaš udělal několik váhavých kroků ke zmatenému strážci a zašmátral mu v opasku.

„To je ono,“ pochvaloval si stařec. „Teď mi je hoď a ukliď se stranou.“

„Proč?“

„No nechceš snad bejt celej zastříkanej od krve, že ne?“

„Ale ty přece nemáš žádnou zbraň a jseš sám, a oni mají ty velký meče a je jich pět!“

„Já vím,“ přikývl stařec a pomalu a pečlivě si kolem jedné sevřené pěsti obtočil řetěz, na němž byl ještě před chvilkou připoután. „Je to trochu nefér, ale já nemám čas čekat, až jim přijdou posily.“

Usmál se.

V ranním světle se zableskly jeho zuby. Zub co zub v jeho ústech byl diamant. A Mrakoplaš věděl, že na světě existuje jen jediný člověk, který má odvahu nosit trollí zuby.

„Tady? Barbar Cohen?“

„Psst! Jsem tady inkoito! A teď mi uhni z cesty!“ Pak se jiskřivě usmál na stráže. „Tak jdeme na to, hoši. Koneckonců, vždyť vás je pět. A já už jsem starý člověk. Achich, achich, ty moje klouby a tak dále…“

Strážným je třeba přiznat ke cti, že zaváhali. Podle výrazu jejich tváří se dalo snadno odhadnout, že to pravděpodobně nebylo kvůli tomu, že by oni, pět obrovských, po zuby ozbrojených mužů, považovali za nefér napadnout jednoho křehkého starého muže. Bylo to tím, že na takovém křehkém starém muži, který se tváří v tvář své neodvratné zkáze přihlouple usmívá, přece jen není všechno v pořádku.

„No tak, do toho,“ lákal je Cohen. Muži se začali pomalu přisunovat blíž a každý z nich čekal, až některý z jeho druhů začne.

Cohen jim popošel o několik kroků vstříc a unaveně mával rukama. „Ne, och ne,“ řekl. „Skoro se stydím, vážně. Takhle se přece na člověka neútočí! Mlít se tady jeden přes druhého jako ve mlýně!.Pamatujte si, že když chcete na někoho zaútočit, ze všeho nejdůležitější je okamžik… překvapení —“

O deset vteřin později se Cohen vrátil k Mrakoplašovi.

„Už je po všem, pane mágu. Už můžete otevřít oči.“

Jeden z mužů visel za nohy na stromě, z jednoho byly vidět jen boty vyčnívající ze sněhu, dva se bezvládně opírali o velké balvany a jeden byl — zhruba řečeno — tak nějak všude okolo. Tu i tam.

Cohen si zamyšleně olízl klouby na rukou.

„Tak mám dojem, že ten poslední mě málem dostal,“ zabručel. „Myslím, že stárnu.“

„Jak jsi se sem —“ Mrakoplaš se odmlčel, protože jedna zvědavá myšlenka předstihla druhou. „Jak jsi vlastně doopravdy starej?“

„Pořád ještě máme století Ovocného netopýra?“

„No.“

„Hm. Tak nevím. Devadesát? Mohlo by mi být devadesát. Možná devadesát pět?“ Cohen vylovil ze sněhu klíče a vydal se ke skupině mužů, kteří teď byli, jak se zdálo, ještě vyděšenější než předtím. Odemkl první pár pout a podal zmatenému vězni klíče.

„Tak, teď co nejrychleji zmizte,“ řekl jim téměř laskavě. „A nedejte se znovu chytit.“

Vrátil se k Mrakoplašovi. „Co tě přivádí to téhle díry?“

„Nó —“

„To je zajímavé,“ přikývl Cohen a to bylo všechno. „Jenže já nemám čas stát tady celý den a žvanit. Mám spoustu práce. Jdeš se mnou?“

„Cože?“

„Jak chceš.“ Cohen si uvázal kolem pasu kus řetězu jako provizorní pás a za něj si křížem zastrčil dva meče.

„Jen tak pro zajímavost,“ zabručel, „co jsi udělal se Štěkajícím psem?“

„S jakým psem?“

„No, na tom vlastně nezáleží.“

Mrakoplaš zíral za odcházející postavou. Ne že by se cítil v bezpečí, když byl nablízku barbar Cohen. Nikdo nebyl v bezpečí, když byl nablízku barbar Cohen. Zřejmě se tady stárnoucí proces dopustil nějakého omylu. Cohen byl vždycky barbarským hrdinou, protože nic jiného než být barbarským hrdinou neuměl. A zdálo se, že jak stárne, je stále tvrdší, jako dub.

Byl velmi známou postavou, tak známou, že ho znal i Mrakoplaš, a to mágovi dodávalo klidu. Jenže byl daleko od svého běžného působiště.

„Tam, ve starejch horách Beraní hlavy, už to nemělo žádnou budoucnost,“ vyprávěl mu Cohen, když se pak spolu brodili sněhem. „Ploty a farmy a farmy a ploty, kam oko pohlídne. Zabiješ draka, a někdo si na tebe jde zaručeně stěžovat. Něco ti řeknu. Víš, co se mi stalo?“

„Ne. Co se ti stalo?“

„Přišel za mnou nějakej chlap a řekl mi, že moje zuby jsou urážkou trollů. Co ty na to, he?“

„No, jsou přece udělány z —“

„Já mu odpověděl, že mně si nikdy nikdo nestěžoval.“

„No jo, a dal jsi jim vůbec někdy šan-“

„Já mu řekl: ‚Viděl jsem nahoře v horách trolla, který měl náhrdelník z lidských lebek, a já mu popřál hodně štěstí. Silikonová liga proti pomluvám, u psí nohy! A všude je to stejný. A tak jsem si řekl, že se podívám na druhou stranu Cori Celesti.“

„Je to nebezpečné, putovat přes Střed?“ zajímal se Mrakoplaš.

„Bejvalo,“ odpověděl Cohen a hrůzostrašně se zašklebil.

„Než jsi odešel, myslíš?“

„Tak, tak. Pořád ještě máš tu svoji truhlu na nožičkách?“

„Jak kdy. Potuluje se kolem. Znáš to.“ Cohen se zasmál.

„Jednoho krásnýho dne jí utrhnu to její podělaný víko, to si piš. Hele. Koně.“

Bylo jich pět a sklesle stáli v malé proláklině. Mrakoplaš se ohlédl k osvobozeným zajatcům, kteří se zatím bezcílně potulovali sem a tam. „Nevezmeme jich všech pět, že ne?“ zeptal se.

„Jasně, že jo. Mohli bychom je potřebovat.“

„Ale… jeden pro mě… jeden pro tebe… K čemu nám bude ten zbytek?“

„Oběd, čaj o pátý, večeře?“

„Ale to je tak trochu… nefér, nezdá se ti? Ti lidi vypadají… zmatení.“

Cohen se ušklíbl šklebem muže, který, byť mnohokrát v okovech, nikdy v životě nebyl vězněm.

„Osvobodil jsem je,“ vysvětloval. „To je poprvé v životě, kdy jsou svobodní. To pro ně asi musí bejt tak trochu šok. Čekají na někoho, kdo by jim řekl, co mají dělat teď.“

„Ehm…“

„Řeknu jim, aby umřeli hladem, jestli chceš.“

„Ehm…“

„No tak dobře! Vy tam! V dvojstup za zadkem mého koně nastoupit teď!“

Skupinka se rozeběhla ke Cohenovi a s výrazy plnými očekávání vytvořila dvojstup za jeho koněm.

„Řeknu ti jednu věc. Nelituju toho. Tohle je země plná možností,“ řekl Cohen a pobídl koně do klusu. Zmatení svobodní muži se rozeběhli za ním. „Víš co? Meče jsou tady zakázaný. Nikdo kromě vojáků, šlechticů a Královský gardy nesmí vlastnit zbraně. Skoro tomu nemůžu uvěřit! Ale je to čistá pravda! Meče jsou postavený mimo zákon, takže je můžou nosit jen lidi, co jsou mimo zákon. Psanci a zbojníci. A to mně,“ řekl Cohen a vrhl do okolní krajiny další zářivý úsměv, „skvěle vyhovuje.“

„Ale… vždyť jsi byl v řetězech…“ zkusil to Mrakoplaš.

„Jsem rád, že jsi mi to připomněl,“ přikývl Cohen. „Jo. Nejdřív najdeme ostatní mládence, pak ty, co za to můžou, a ty si vezmu na slovíčko stranou.“

Tón jeho hlasu velmi jasně naznačoval, že všechno, co k tomu budou moci poznamenat, bude nějaké to „nanejvýš příjemné“ nebo „vaše žena je obrovský hroch!“.

Ostatní mládence?“

„Jednomužnej barbarismus už nemá budoucnost,“ vysvětloval Cohen. „Tak jsem si sehnal… No, jen počkej, uvidíš.“

Mrakoplaš se otočil, aby se podíval na skupinu, která je následovala, na sníh a na Cohena.

„Ehm. Poslyš, víš, kde je Visovis?“

„Jasně. To je hlavní město. Tam míříme. Skoro. Právě teď je totiž v obležení.“

„V obležení? To jako myslíš… spousta vojska, všichni vevnitř už se živěj krysama a tak?“

„Jo, jenže tohle je Vyvažovací světadíl, rozumíš, takže je to takový slušný oblíhání. No, já tomu říkám oblíhání… starej císař umírá, takže velký rody čekají, aby tam mohly vlítnout. Tak to tady chodí. Je tady pět různejch šlechtickejch famílií a ty se mezi sebou navzájem hlídaj a nikdo nechce udělat první krok. Když tady chceš něčemu rozumět, musíš umět myslet za roh.“

„Cohene?“

„Ano, chlapče?“

„Co se to vlastně, u všech seradelí[17], děje?“

Lord Hong pozoroval čajový obřad. Trval tři hodiny, ale dobrý šálek čaje se nedá uspěchat.

Kromě toho hrál sám se sebou šachy. Byl to jediný způsob, jak si zahrát s protivníkem svého kalibru, ale většinou to nebylo příliš zábavné, protože obě strany využívaly obrannou strategii, která, což je třeba říci, byla dokonalá.

Lord Hong si občas přál narazit na protivníka tak chytrého, jako byl sám. Nebo, přesněji řečeno, protože byl lord Hong skutečně velmi chytrý, přál si soupeře skoro tak chytrého, jako byl sám, nebo takového, který by byl chytrý jako on, ale v rozhodujících okamžicích by udělal fatální chybu. Zatím zjišťoval, že lidé jsou nesmírně hloupí. Málokdy si promysleli víc než několik tahů dopředu.

Visoviskému dvoru byly atentáty a násilná smrt pečení i vínem. Dalo by se dokonce říci, že pečené a víno byly prostředky atentátů a násilných smrtí. Hra, kterou hrál každý. Byl to jen další tah. Považovalo se samozřejmě za nevychovanost pokoušet se zavraždit panovníka. Dělalo se to tak, že se panovník postupně přivedl do situace, která vám ho umožnila kontrolovat. Jenže tahy na téhle úrovni byly velmi nebezpečné. I když se jednotliví bojovní náčelníci s potěšením potýkali mezi sebou, byli schopni se okamžitě spojit proti každému, kdo by se pokusil vystoupit nad ostatní. A lord Hong se proto zvedal nenápadně jako kynoucí těsto. Přivedl náčelníky postupně jednoho po druhém k přesvědčení, že jeden každý z nich je bezpochyby kandidátem na trůn, ale že lord Hong, by byl přece jen o trošičku lepší než kterýkoliv z nich.

Pobavilo ho, když zjistil, co si o něm myslí. Ze se snaží získat říšskou perlu…

Zvedl oči od šachovnice a zachytil pohled dívky, která pilně pracovala u čajového stolku. Dívka zrudla a odvrátila zrak.

Dveře se odsunuly. Dovnitř se po kolenou vsunul jeden z jeho mužů.

„Ano?“ pozvedl lord Hong obočí.

„Ehm… ó pane…“

Lord Hong si povzdechl. Lidé málokdy začínají svá hlášení tímhle způsobem, když přinášejí dobré zprávy.

„Co se stalo?“

„Objevil se ten, kterého nazývají Velkým mágem, „ó pane. Vysoko v horách. Přiletěl na větrném draku. Alespoň tak to říkají,“ dodal posel rychle, protože znal nechuť lorda Honga ke všem pověrám.

„Dobře. Ale? Předpokládám, že je tady nějaké ale?“

„Ehm… přišli jsme o jednoho ze Štěkajících psů. Z té nové série, která se podle vašeho příkazu zkoušela. Nejsme si tak docela jistí… tedy abych se vyjádřil… myslíme si, že kapitán Tři vysoké stromy padl do pasti, asi… zprávy jsou velmi nepřesné… Náš informátor tvrdí, že psa odčaroval Velký mág…“ posel se sklonil ještě níže k zemi.

Lord Hong si znovu ztěžka povzdechl. Magie. V říši upadla v nemilost, využívala se jen k věcem přízemně pozemským. Byla považována za nekulturní. Vkládala totiž moc do rukou lidem, kteří by nedokázali napsat slušnou poému, ani kdyby si tím měli zachránit život, a většina z nich si život skutečně nezachránila.

Věřil v souhru okolností víc než v magii.

„To je velmi nepříjemné,“ pokýval lord Hong hlavou.

Vstal a zvedl ze stojánku svůj meč. Byl dlouhý, prohnutý a vyrobený nejlepším mečířem říše, což byl lord Hong sám. Slyšel, že trvá dvacet let, než se někdo vyučí onomu obtížnému umění, takže si dal opravdu záležet. Jemu to trvalo tři týdny. Lidé se nikdy nedokázali dokonale soustředit a v tom byl jejich problém…

Posel se roztřásl a přitiskl se k zemi.

„Byl důstojník, který velel akci, popraven?“ zeptal se lord Hong.

Posel se pokusil propadnout podlahou, ale nakonec se rozhodl, že mu stejně nezbývá nic jiného než říci čistou pravdu.

„Byl,“ pípl.

Lord Hong švihl mečem. Ozvalo se zasyknutí, jaké vydává padající hedvábí, pak náraz, zvuk připomínající pád kokosového ořechu na podlahu a tiché zacinkání jemného porcelánu.

Posel otevřel oči. Soustředil se na oblast hrdla v obavě, že při sebemenším pohybu by se mohl o něco zmenšit. O mečích lorda Honga se vyprávěly ty nejpodivnější historky.

„Vstaň,“ vyzval ho lord Hong. Pak se natáhl a ze záhybů roucha čajové dívky vytáhl malou černou lahvičku.

Otevřel ji, a když ji naklonil, vyteklo z ní několik kapek tekutiny, která při dopadu na zem divoce zašuměla.

„Někdy by mě zajímalo,“ řekl si spíše pro sebe, „proč se tím ti lidé stále unavují.“ Pak zvedl hlavu. „Toho psa pravděpodobně ukradli lord Tang nebo lord McSweeney, aby mě rozzuřili. Mág unikl?“

„Zdá se, že ano, můj pane.“

„Dobrá. Dejte pozor, aby se mu nic nestalo. A pošlete mi jinou čajovou dívku. Dohlédněte na to, aby nebyla tak bezhlavá.“

Jednu věc je třeba Cohenovi přiznat. Když neměl důvod, proč by vás chtěl zabít, jako třeba když jste vlastnil obrovský poklad nebo jste stál mezi ním a něčím, co chtěl právě dostat, pak byl skvělým společníkem. Mrakoplaš se s ním v minulosti už několikrát setkal, většinou když před něčím utíkal.

Cohen se nikdy příliš nevyptával. Co se Cohena týkalo, lidé přicházeli a lidé odcházeli. Po pětileté pauze řekl prostě, jo, to ses ty?“, ale už ho nenapadlo dodat „a jak ses měl?“. Byl jste naživu, stál jste na nohou a o ostatní se nestaral, ani co by se za nehet vešlo.

V podhůří bylo mnohem tepleji. K Mrakoplašově úlevě nebylo třeba zabít a sníst žádného ze zásobních koní, protože z jednoho stromu na ně zaútočil leopardovitý tvor a pokusil se svými drápy rozpárat Cohena.

Bohužel jeho maso mělo dost silnou pachuť.

Mrakoplaš už jedl koně. Za ta léta jeho nervy zesílily natolik, že dokázal sníst prakticky skoro všechno, co se mu nemrskalo na vidličce. Ale teď se cítil příliš otřesený, než aby tomu ještě pomáhal tím, že by se zakousl do něčeho, čemu se ještě před chvílí říkalo Plavka nebo Žanka.

„A jak tě vlastně chytili?“ zeptal se, když se znovu vydali na cestu.

„Byl jsem moc zaměstnanej.“

„Barbar Cohen? Zaměstnanej tak, že neměl čas bojovat?“

„Nechtěl jsem vystrašit tu mladou dámu. Nemohl jsem si pomoct. Sešel jsem dolů do vesnice zjistit, co je nového, a jedno to tak nějak vedlo k druhýmu. Vzápětí bylo všude kolem vojáků jak much a já s rukama v poutech za zádama. Velel jim pěkně odpornej týpek. Ten jeho ksicht dlouho nezapomenu. Sebrali nás tak asi půl tuctu a přinutili tlačit Štěkajícího psa celou cestu až tam nahoru, pak nás připoutali k tomu stromu, namířili psa na nás, někdo zapálil provázek, co visel vzadu, a všichni se zdekovali za závěj. Jenže pak jsi se objevil ty a psa odčaroval.“

„Já ho neodčaroval. Teda ne tak docela.“

Cohen se naklonil k Mrakoplašovi. „Řekl bych, že vím, co to bylo,“ sdělil mu důvěrným tónem, pak se narovnal a zatvářil se spokojeně.

„Vážně?“

„Já bych řekl, že to byla nějaká raketa. Tady dělají se střelným prachem neuvěřitelný věci.“

„Ty myslíš, jako když nasypeš do plechovky karbid, plivneš na něj a pak tam hodíš sirku[18]?“

„Oni to tady používají k zahánění zlých duchů. A že tady těch zlých duchů mají. To kvůli všemu tomu vraždění a masakrům.“

„Jaký masakry?“

Mrakoplaš byl vždycky přesvědčený, že Achátová jíše je mírumilovné místo. Že je civilizovaná. Tam se přece vynalézaly věci. On byl dokonce nástrojem toho, že se několik jejích malých vynálezů a vylepšení představilo v Ankh-Morporku. Byly to jednoduché, nevinné věcičky, jako hodinky obsluhované malým démonkem nebo krabička, v níž jiná stvůrka o kreslila obrázky toho, co se jí ukázalo okýnkem, nebo zvláštní skleněné oči, které jste si nasadili přes oči vlastní, abyste lépe viděli, i když jste tak dělali sami ze sebe pastvu pro oči ostatních.

Achátová říše měla být nudná!

„No jo, samej masakr,“ přikývl Cohen. „Podívej, tak třeba obyvatelstvo je ti dlužný na daních, jasný? Tak si vybereš nějaký město, kde lidi dělají potíže, pozabíjíš je do posledního, město zapálíš, zdi strhneš, popel zaoráš. Tak se zbavíš těch hlavních potíží a ostatní města se najednou začnou chovat velmi uctivě a dlužný daně se ti hrnou do pokladny jako zázrakem, což se hodí každý vládě, pokud já vím. Pak, když ti začnou po nějaký době dělat potíže jinde, tak jenom řekneš: ‚Vzpomínáte si na Nangnang, nebo jak se to město jmenovalo?‘ a oni řeknou: ‚A kde je Nangnang?‘ a ty řekneš: ‚Tak. Přesně o tom je řeč. Hlavně, že si rozumíme.‘ “

„Dobrý bože! To kdyby něco takového zkusili u nás —“

„Jenže tahle země už tímhle způsobem žije strašně dlouho. Místní obyvatelé si myslí, že takhle se má vládnout. Dělají, co se jim řekne. S obyčejnými lidmi se tady zachází jako s otroky.“

Cohen se zamračil. „Něco ti řeknu. Já nemám nic proti otrokům jako takovejm. Sám jsem jich už v životě pár měl. Sám jsem už jednou nebo dvakrát otrokem byl. Ale když jsou někde otroci, co tam určitě najdeš?“

Mrakoplaš se na chvíli zamyslel. „Biče?“ zeptal se nakonec.

„Jo. Tos to přesně trefil. Biče. Na otrocích a bičích je něco poctivýho. Tak… a tady žádný biče nejsou. Tady totiž mají něco horšího než biče.“

„Co?“ zeptal se Mrakoplaš a bylo vidět, že začíná propadat panice.

„To brzo zjistíš.“

Mrakoplaš se přistihl, jak vrhá pátravé pohledy na půltucet osvobozených vězňů, kteří se drželi kus za nimi a tvářili se napůl nechápavě a napůl zmateně. Dali jim kus leoparda, na kterého se nejdřív dívali, jako kdyby byl jedovatý, a pak ho snědli, jako kdyby jim docela chutnal.

„Jdou pořád za námi.“

„Jasně, to víš… dal jsi jim maso,“ uchechtl se Cohen a začal si točit cigaretu, kterou si chtěl zapálit po jídle. „To jsi neměl dělat. Měl jsi jim dát fousy a drápy a žasnul bys, co by z toho uvařili. Víš, jaký je nejlepší nedělní jídlo těch, co žijou dole na pobřeží?“

„Ne.“

„Polívka z prasečích uší. Takže, co ti to říká o tyhle zemi?“

Mrakoplaš pokrčil rameny. „Že tady žijou šetrní lidi?“

„Že to prase jim sebral nějakej grázl.“

Obrátil se v sedle. Skupina bývalých zajatců se vyděšeně stáhla zpět.

„Tak podívejte se,“ vykřikl, „už jsem vám řekl, že jste svobodní. Volní. Rozumíte?“

Jeden z odvážnějších mužů mu odpověděl. „Ano pane.“

„Já nejsem tvůj pán! Jste volní. Můžete jít, kam chcete, akorát ne za námi. Jestli půjdete za námi, tak vás všechny zabiju! A teď běžte pryč!“

„A kam, pane?“

„Kamkoliv! Někam, kde není tady!“

Muži po sobě vrhali ustarané pohledy, ale pak se celá skupina jako jeden muž obrátila a rozběhla se po vlastních stopách zpět.

„Skoro bych řekl, že potáhnou rovnou zpátky do svý vesnice,“ ušklíbl se Cohen a obrátil oči v sloup. „Jak říkám, horší než bič.“

Šlachovitou rukou udělal gesto, jímž zahrnul krajinu, kterou projížděli.

„Je to po čertech divná zem,“ řekl. „Víš, že kolem celé říše je obrovská zeď?“

„To snad… co já vím… proti nájezdům barbarů… ne…?“

„No jistě, jak jinak, skvělý obranný zařízení,“ ušklíbl se Cohen sarkasticky. „Už to slyším: jeminkote, támhle je šestimetrová zeď, krindypindy, co budeme dělat, asi bude lepší, když se vrátíme domů přes ty dva tisíce kilometrů stepi, místo abysme vlítli támhle do toho borovýho lesa a udělali si pár pořádnejch žebříků. Houby. Má udržet lidi uvnitř. A pravidla? Ti mají pravidla na všechno. Nikdo si nedovolí jít bez papíru ani na hajzl.“

„No, nevím, ale například já sám, když jdu —“

„Bez kusu papíru, na kterým má povolení, že může, to jsem chtěl říct. Bez papíru nesmíš opustit svoji vesnici. Bez papíru se nesmíš oženit. Bez papíru si nesmíš ani utrhnout papír, aby sis mohl utřít to — už jsme na tom místě.“

„Aha, taky jsem si to myslel,“ přikývl Mrakoplaš.

Cohen na něj vrhl zvědavý pohled. „Jak jsi to věděl?“

Mrakoplaš se pokoušel myslet. Byl to dlouhý den, přesněji řečeno díky thaumickému ekvivalentu pásmového efektu byl dokonce o několik hodin delší než většina ostatních dní, které kdy zažil. Oba obědy, které zahrnoval, navíc neobsahovaly téměř nic, co by bylo k jídlu.

„Ehm, já myslel, že je to jen taková filozofická poznámka,“ pokusil se. „Hm. Jako třeba: no vidíš a je to vtom… v pytli.“

„Já tím chtěl říct, že jsme v my skrýši,“ vysvětloval Cohen. Mrakoplaš se rozhlédl kolem. Bylo tam několik zakrslých keřů, pár velkých balvanů a hladká stěna útesu.

„Já nic nevidím,“ zavrtěl hlavou.

„Právě. Podle toho poznáš, že je to moje skrýš.“

Válečné umění bylo nejdůležitější základnou říšské diplomacie.

Bylo jasné, že bez války by to nešlo. Byl to základní kámen procesu vlády. Způsob, kterým říše získávala své nové vůdce, Soutěživý systém zkoušek pomáhal zemi vytvářet byrokraty a státní úředníky a válka možná představovala pro budoucí vůdce podobný soutěživý systém. Faktem je, že když jste neuspěli, příští rok jste neměli šanci dělat opravné zkoušky.

Ale všude musí být nějaká pravidla. Jinak by • válka byla jen obyčejná barbarská pranice.

Proto bylo před sto lety vytvořeno takzvané Umění válečné. A shrnuto do knihy pravidel. Některá byla, mírně řečeno, velmi zvláštní: nesmělo se například bojovat v Zakázaném městě, osoba císaře byla svatá… jiná ovšem představovala celkem rozumná vodítka k normálnímu a civilizovanému válečnictví. Existovala pravidla pro rozmístění vojska, taktická, která popisovala prostředky ke zvýšení kázně, způsob, jak organizovat zásobování, a tak dále. Umění zohledňovalo optimální způsob, jak se vypořádat s téměř každou možnou eventualitou. To znamenalo, že válečnictví v říši na sebe vzalo mnohem citlivější formu a všeobecně se skládalo z krátkých aktivních období následovaných dlouhými přestávkami, během nichž zástupci obou stran hledali v rejstříku potřebná slova.

Autora si už nikdo nepamatoval. Někdo tvrdil, že to byl starý Znám dvě slunce, jiní zase, že ještě starší Znám kdekoho. A možná že to byl nějaký naprosto neznámý génius, kdo napsal, tedy spíše nakreslil, první zákon: Poznej nepřítele, a znáš sám sebe.

Lord Hong cítil, že sám sebe zná skutečně dobře, a neměl potíže s rozpoznáním svých nepřátel. A dával si zatím záležet na tom, aby své nepřátele udržoval ve zdraví a bohatství.

Vezměte si například lordy Sunga, Fenga, Tanga a McSweeneyho. On si je přímo hýčkal. Hýčkal si jejich vyrovnanost. Měli vyrovnané vojenské mysli, což znamenalo, že se naučili pět zákonů a devět základů Umění válečného. Psali stejně vyrovnanou poezii a byli dost lstiví na to, aby odrazili různé vražedné pokusy, které tu a tam jeden proti druhému podnikali. Občas na něj posílali vrahy, kteří byli natolik schopní, že udržovali zájem a pozornost lorda Honga a přitom ho sdostatek pobavili.

Obdivoval dokonce jejich vyrovnané schopnosti zrady. Nikdo z nich nepochyboval o tom, že lord Hong bude příštím císařem, ale přesto se všichni účastnili soutěže o trůn. Alespoň oficiálně. Ve skutečnosti hlavy všech rodů ujistily lorda Honga o své náklonnosti, přislíbily mu svou osobní podporu, protože byly vyrovnaně inteligentní a věděly, co by se jim stalo, kdyby to neudělaly. Stejně ale budou muset bojovat, takové už byly staré zvyky. Lord Hong však měl v srdci místo pro každého vůdce, který je ochoten prodat své vlastní muže.

Poznej svého nepřítele. Lord Hong se rozhodl, že si najde nějakého, který stojí za to. Proto lord Hong dbal na to, aby dostával knihy a novinky z Ankh-Morporku. Na to existovaly různé způsoby. Měl své zpravodajce. V tomto okamžiku Ankh-Morpork ještě nevěděl, že je nepřítelem lorda Honga, a takové nepřátele měl lord Hong nejraději.

A on zatím žasl, byl zaujat a nakonec propadl bezmeznému obdivu toho, co se dozvídal…

Tam jsem se měl narodit, pomyslel si, když pozoroval ostatní členy Osvícené rady. Oh, co by dal za partii šachů s někým, jako byl lord Vetinari! Bezpochyby by před prvním tahem alespoň tři hodiny pozoroval šachovnici…

Lord Hong se obrátil k eunuchu-zapisovateli:

„Můžeme pokračovat?“ řekl.

Muž nervózně olízl štětec. „Už to skoro mám, pane,“ odpověděl.

Lord Hong si povzdechl.

Zatracená kaligrafie. Budou změny! Psaný jazyk se sedmi tisíci znaky, a vy potřebujete celý den k tomu, abyste napsali třináctislabikovou báseň o bílém poníkovi pádícím přes divoké hyacinty. Ta ovšem byla opravdu překrásná, to musel přiznat, a nikdo by to nedokázal lépe než lord Hong. Jenže Ankh-Morpork měl abecedu, v níž bylo jen šestadvacet nenápaditých, ošklivých a odbytých písmen, dobrých tak sotva pro sedláky a řemeslníky… a přitom se v něm rodily básně, které vám zanechaly v srdci žhavou stopu. A taky by se jistě dala použít k tomu, aby se v ní udělal ten pitomý zápis z pětiminutového zasedání rady dříve než za den.

„Jak daleko ses dostal?“

Eunuch si opatrně odkašlal.

„Stejně měkce, jako květ broskv-“ řekl.

„Dobrá, dobrá, dobrá,“ přikývl netrpělivě lord Hong. „Mohli bychom při této příležitosti vynechat všechny poetické obraty, prosím?“

„Hm. ‚Byl bez připomínek podepsán zápis z minulého setkání Osvícené rady‘.“

„To je všechno?“

„No… víte, musel jsem dokončit kresbu okvětních plátků na —“

„Dobrá, v tom případě si přeji, aby byla rada pro dnešní večer ukončena. Odejdi.“

Eunuch se poplašeně rozhlédl po tvářích kolem stolu, pak si spěšně posbíral svitky pergamenů a štětce a tiše se vytratil.

„Výborně,“ řekl lord Hong. Na přivítanou se přátelsky uklonil ostatním náčelníkům. Zvláště přátelskou poklonu věnoval lordu Tangoví. Lord Hong měl myšlenku, kterou teď obracel s poněkud užaslým zájmem, ale tak či tak, zdálo se, že lord Tang je čestný muž. Byla to sice taková nejistá a zatrpklá čest, ale bylo jisté, že se v něm někde ukrývala a on, lord Hong, s tím bude muset něco udělat.

„V každém případě bude lepší, vznešení pánové, když si promluvíme v soukromí,“ řekl. „Jedná se o vzbouřence. Dostal jsem znepokojující zprávy o jejich činnosti.“

Lord McSweeney přikývl. „Já sám jsem dohlédl na to, aby bylo v Kolikasi popraveno třicet vzbouřenců. To byla zatím jen výstraha,“ dodal.

A důkaz o naprosté ignoranci lorda McSweeneyho, pomyslel si lord Hong. Protože podle jeho rozsáhlých vědomostí v Kolikasi v té době nebylo po Rudé armádě ani potuchy. Zato tam zaručeně byla teď. Bylo to skutečně velice jednoduché.

I ostatní náčelníci pronesli krátké, ale pyšné projevy o svých pokusech obrátit zanedbatelný místní nepokoj v krvavou revoluci, i když bylo téměř jisté, že oni to tak neviděli.

Pod hraným klidem a odvahou byli nervózní jako ovčáčtí psi, kterým dal někdo nahlédnout do světa, kde nežijí ovce. Lord Hong si jejich nervózu opatroval. Usmíval se a usmíval.

Nakonec řekl: „Tak nebo tak, mí vzácní pánové, navzdory vašim odhodlaným snahám, situace je smrtelně vážná.

Obdržel jsem informaci, že na náš kontinent dorazil Velký mág, nejstarší mág Ankh-Morporku, který má přispět na pomoc vzbouřencům tady ve Visovisu. Je připravováno spiknutí, jehož cílem je svrhnout dokonalý systém našeho světa a zavraždit císaře, nechť žije deset tisíc let! Nezbývá mi nic jiného než předpokládat, že za tím vším jsou ti cizí ďáblové.“

„O tom nic nevím!“ vyštěkl lord Tang.

„Drahý pane Tangu, ani mě nenapadlo naznačovat, že byste mohl,“ odpověděl mu lord Hong.

„Chtěl jsem tím říci —“ začal Tang.

„O vaší oddanosti císaři by si nikdo nedovolil pochybovat,“ pokračoval lord Hong hladce, jako když másla ukrajuje. „Je pravda, že těm lidem musí pomáhat nějaký opravdu vysoce postavený člověk, ale neexistuje jediný útržek důkazu, který by ukazoval vaším směrem.“

„To doufám!“

„Zajisté.“

Pánové Fang a McSweeney si od lorda Tanga velmi opatrně a nenápadně odsedli.

„Jak jsme mohli dopustit, aby k něčemu takovému došlo?“ řekl lord Fang. „Vím, že někteří lidé, ubozí a pomýlení, občas utíkají za Velkou zeď. Vím, že někteří lidé toužící po dobrodružství dokonce vycestovali s úředním svolením. Ale povolit některému z nich, aby se vrátil —“

„Obávám se, že velkovezírem byl v té době člověk s podivnými nápady,“ vysvětloval lord Hong. „Myslel si, že by bylo zajímavé zjistit, jakou moudrost a poznatky s sebou takový člověk přiveze zpět.“

„Moudrost?“ ušklíbl se lord Fang. „To město Ankh… Mor… Pork… to je zrůdnost! Anarchie! Nezdá se, že by tam byly nějaké významné šlechtické rody, i mraveniště termitů je lépe organizováno než tahle společnost! Bylo by pro nás mnohem lepší, kdyby taková ohavnost zmizela z povrchu světa!“

„Vaše sžíravě výstižné poznámky nezůstanou nepovšimnuty, lorde Fangu,“ přikývl lord Hong vážně, zatímco větší část jeho já se válela smíchy po zemi. „V každém případě,“ pokračoval, „dohlédnu na to, aby k císařovým komnatám byly postaveny zdvojené stráže. Ať už tyhle obtíže začaly kdekoliv, postaráme se o to, aby skončily tady.“

Díval se, jak ho pozorují. Jsou přesvědčeni, že chci vládnout říši, pomyslel si. Takže teď uvažují, s výjimkou lorda Tanga, který se zabývá myšlenkou, že by se přidal ke vzbouřencům, jak by to mohli využít ke svému prospěchu.

Propustil je a vrátil se zpět do svých komnat. Bylo pravda, že duchové a ďáblové, kteří žili za Velkou zdí, neměli nejmenší představu o kultuře, tudíž neznali knihy, takže vlastnictví takového prakticky neexistujícího předmětu se trestalo smrtí. A zabavením veškerého majetku.

Lord Hong si vybudoval skvělou knihovnu. Podařilo se mu dokonce obstarat si mapy.

A víc než mapy! V pokoji s velkým zrcadlem měl masivní ozdobnou truhlici, která byla neustále zamčena…

Ne, teď ne. Později…

Ankh-Morpork! I to jméno znělo bohatě.

Potřeboval ještě rok. Strašlivá metla revoluce mu dovolí vládnout mocí, o jaké se nesnilo ani tomu nejšílenějšímu vládci. A pak by bylo nemyslitelné nepostavit pomstychtivou, trestající flotilu, která by vnesla hrůzu do řad cizích ďáblů. Díky, lorde Fangu. Vaše poznámka nebude zapomenuta!

Jako kdyby záleželo na tom, kdo je císařem! Císařský titul byl takovou malou hrozinkou, kterou se může odměnit později, možná jen mimochodem. Nejdříve musí získat Ankh-Morpork s jeho pracovitými trpaslíky, a především s jeho technickou vyspělostí. Vezměte si třeba Štěkající psy. Polovina z nich se při výstřelu roztrhne. Jsou nepřesní. Princip byl skvělý, ale praktický výkon byl strašný, zvláště když vybuchli obklopeni posádkou.

Lordu Hongovi to připadalo jako vnuknutí z nebes, když se na ten problém podíval ankh-morporským způsobem a uvědomil si, že by bylo patrně mnohem lepší udělit úřad Šťastného psovýrobce nějakému venkovanovi se slušnou dávkou znalostí z oboru kovotepectví a výbušných prášků než nějakému úředníkovi, který získal nejvyšší ohodnocení za svou báseň o kovech. V Ankh-Morporku se takové věci skutečně běžně stávaly.

Jen počkejte, až půjde po Broadwayi jako její majitel a bude spokojeně ukusovat masové koláčky pana Kolíka! Jen počkejte, až si zahraje partii šachů s lordem Vetinarim! Jistě, to znamená, že tomu člověku bude muset ponechat jednu ruku.

Třásl se vzrušením. Ne pak… teď hned! Ano! Prsty zašmátral po svém tajném klíči, který měl pověšený na pevném řetízku kolem krku.

Byla to sotva stezička. I divocí králíci by ji přehlédli. A vy byste byli přísahali, že tam není nic jiného než kolmá, nepřístupná stěna, dokud jste neobjevili onu puklinu.

Jakmile jste ji jednou našli, zjistili jste, že to za tu práci nestálo. Vedla do dlouhé rokle, v níž bylo několik přirozených jeskyní, trocha trávy a malý potok.

A jak se ukázalo, Cohenův gang. Až na to, že on mu říkal horda. Seděli na slunci a stěžovali si jeden druhému, že už nehřeje, jako hřálo dřív.

„Tak jsem zpátky, hoši,“ řekl Cohen.

„A tys někde byl?“

„Sože? So řiká?“

„Říká, že je ZPÁTKY!“

„Svátky? Jaký svátky?“

Cohen se zářivě usmál na Mrakoplaše. „Ty jsem si přivedl s sebou,“ chlubil se. „Jak jsem ti říkal, samotnej člověk dneska nemá šanci.“

„Ehm,“ odkašlal si Mrakoplaš nejistě a poněkud zmateným pohledem zkoumal okolí, ‚je některému z nich pod osmdesát?“

„Vstaň, Cucáku Vildo,“ řekl Cohen.

Na nohy se zvedl vysušený muž jen o trochu méně svrasklý než ostatní. Nejpozoruhodnější na něm byly jeho nohy. Byl obut v botách s výjimečně silnými podrážkami.

„To proto, aby se moje nohy pořádně dotýkaly země,“ vysvětloval.

„A že se tak ptám… v obyčejných botách se země nedotýkají?“

„Ne. Je to ortopedický problém, chápete? Jak bych vám to… víte, že je spousta lidí, kteří mají jednu nohu kratší než druhou? Možná vám to bude připadat jako legrace, ale já mám —“

„Už mi nic neříkejte,“ zarazil ho Mrakoplaš. „Občas mám zvláštní záblesky inteligence… Vy máte obě nohy kratší než tu druhou, že?“

„Úžasné. No, ale vidím, že jste mág,“ řekl Cucák Vilda. „Vy se holt v těchhle věcech vyznáte.“

Na dalšího člena hordy vrhl Mrakoplaš zářivý, napůl šílený úsměv. Byla to skoro jistě lidská bytost, protože scvrklé malé opice obvykle nejezdí sem a tam v kolečkovém křesle a nemají při tom na hlavě helmici zdobenou kravskými rohy. Tvor se na Mrakoplaše na oplátku zašklebil.

„Tohle je —“

„Sožééé? So řikáá?“

„Bláznivý Humoš,“ představil ho Cohen.

„So to žvaní? So to furt kesá?“

„Vsadil bych se, že ta židle každýho nepřítele vyděsí k smrti,“ řekl Mrakoplaš. „Zvlášť ty čepele na kolech.“

„Musím ti říct, že nám vždycky dá zatracenou práci dostat ho přes hradby,“ přiznal Cohen, „ale divil by ses, jak rychle na tom umí jezdit.“

„Vo so de? Koho chce zhyzdit?“

„A tohle je Bleskovej Podrs.“

„Odpal, mágu!“

Mrakoplaš se znovu usmál. Další člen strašlivé tlupy si s ostatními v ničem nezadal. „Ty berly… úžasný. Skvělý nápad napsat si na jednu LASKÁ a na druhou NENÁVIST, to dělá dojem!“

Cohen se pyšně usmál.

„Bleskovýho kdysi považovali za nejhroznějšího lumpa a hrdlořeza na světě. Starý, mladý, ženský, děti, kálel na nějakou etiku,“ pochlubil se.

„Vážně? Přímo tenhle?“

„Ale nevěřil bys, co se dá dokázat s dobrejma přírodníma čípkama.“

„Šup tam s tím, člověče,“ zavrčel Podrs.

Mrakoplaš zamrkal. „Hm. Mohl bys na slovíčko, Cohene?“

Odvedl prastarého barbara stranou.

„Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějakej kverulant, rozumíš,“ začal, „ale tebe, předpokládám, nenapadlo, že ti chlápci mají tak trochu, jak bych to řekl, prošlou záruční lhůtu? Teda, bez urážky, nejsou trochu staří?“

„So? So vaří?“

„Ale říká, ŽE JE RAD, ŽE SE VÁM DAŘÍ.“

„Sožeéé?

„Jak to myslíš? Je v nich uložených skoro pět set let koncentrovanýho hrdinskýho barbarismu,“ nechápal Cohen.

„Pět set let válečnejch zkušeností je dobrejch. To je fakticky skvělý. Ale měly by bejt rozložený na víc než jednu osobu. Hele, co od nich čekáš? Že budou na lidi omdlívat?“

„Jsou úplně v pořádku,“ bránil své lidi Cohen a ukázal na křehkého muže stojícího opodál, který upřeně zíral na velký týkový špalek. „Podívej se támhle na starýho Caleba Rozparovače. Vidíš? Zabil víc než čtyři sta lidí holejma rukama. Je mu pětaosumdesát a kromě toho, že je trochu zaprášenej, je ve skvělý formě.“

„Ale co to, u čerta, dělá?“

„Aha, jo, no tak to máš tak. Místní tady jsou velcí fandové na boj holejma rukama. Těžký myšlení a velkej kumšt, tyhle bojový umění. Učej se to vlastně jenom proto, že tady až na nějaký výjimky nikdo nesmí nosit zbraně. Caleb si myslí, že na to kápnul. Vidíš ten špalek? Je to úžasný, ale on ze sebe vyrazí svůj proslulej výkřik, při kterým lidem tuhne krev v žilách a —“

„Cohene, jsou to hrozně starý lidi.“

„Je to výkvět. Smetánka!“

Mrakoplaš si povzdechl.

„Cohene, už jsou trochu odkvetlí. Zbyl z nich akorát tak sýr. Proč jsi je sem vlastně přivedl?“

„Pomůžou mi něco ukrást,“ odpověděl Cohen.

„A co? Nějaký skvost, nebo něco takového?“

„No něco,“ odpověděl Cohen umíněně. „Je to ve Visovisu.“

„Vážně? No tohle,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „A předpokládám, že ve Visovisu je taky hodně lidí, ne?“

„Asi půl milionu,“ připustil Cohen.

„A mají hodně stráží, že?“

„Asi čtyřicet tisíc, co jsem slyšel. Asi tři čtvrti milionu, když připočítáme všechny armády.“

„Dobrá,“ přikývl Mrakoplaš. „A ty chceš tady s tím půltuctem staříků —“

„To je Stříbrná horda,“ přerušil ho pyšně Cohen.

„Cože? Prosím?“

„Tak se jmenujou. V tomhle podnikání musíš mít nějaký jméno. Je to Stříbrná horda.“

Mrakoplaš se otočil. Několik členů hordy mezitím usnulo.

„Stříbrná horda,“ opakoval. „Skvělé. Přesně to popisuje barvu jejich vlasů. Alespoň u těch, kterejm ještě nějaký vlasy zbyly. Takže s touhle… Stříbrnou hordou chceš napadnout město, pobít stráže a odvézt si poklad?“

Cohen přikývl. „Jo… nějak tak. Samozřejmě, když to nebude nutný, nemusíme zabít ty stráže všechny…“

„Vážně ne?“

„Asi by to trvalo zbytečně dlouho.“

„To určitě, a vy si navíc jistě chcete něco nechat napříště, ne?“

„Podívej, budou mít plný ruce práce s tou revolucí a tak.“

„Ona je tady ještě ke všemu i revoluce? No nazdar.“

„Říkají se, že nastal čas těžkých zkoušek,“ informoval ho Cohen. „Říká se —“

„Překvapuje mě, že při tom všem mají čas starat se ještě o svý vzdělání,“ zabručel Mrakoplaš.

„Uděláš nejlíp, když se nás budeš držet,“ pokračoval Čingis Cohen. „S náma budeš bezpečnější.“

„No, to si nejsem jistej,“ zavrtěl Mrakoplaš hlavou a vyděšeně se usmál. „To si vůbec nejsem jistej.“

Když budu sám, pomyslel si, můžou mě potkat jen ty obvyklé strašné věci.

Cohen pokrčil rameny a pak se chvilku rozhlížel kolem, až jeho zrak spočinul na štíhlé postavě, která seděla kousek stranou od ostatních a četla knihu.

„Podívej se na něj,“ řekl Cohen s přízvukem majitele psa, jehož přítel nejvěrnější právě sám od sebe provádí nějaký důmyslný trik. „Pořád má nos v knihách.“ Zvýšil hlas. „Profi? Pojď sem a vysvětli tomuhle mágovi, jak se dostane do Visovisu!“

Pak se obrátil zpět k Mrakoplašovi. „Řekne ti všechno, co budeš potřebovat, protože ví všechno. Nechám vás o samotě. Musím si vážně promluvit s Hrbatým Vincentem.“ Cohen zamával rukou. „Ne že by s ním bylo něco v nepořádku, to ne,“ zatvářil se optimisticky. „Akorát se mu nějak zhoršila paměť. Měli jsme s tím v okolí trochu potíže. A přitom mu pořád říkám: znásilňujou se ženský a zapalujou domy.“

„Znásilnění? Ale to snad —“

„Je mu sedmaosmdesát,“ přerušil ho Cohen. „Doufám, že bys nechtěl tomu starýmu chlapovi bourat jeho sny?“

Jak se ukázalo, byl Profi vysoký hubený muž s přátelsky nepřítomným výrazem a hustým věnečkem bílých vlasů, který při pohledu shora připomínal kopretinu. V žádném případě nevypadal jako krvežíznivý brigant, i když byl oblečen v kroužkové vestě, která mu byla poněkud velká, a u pasu měl obrovskou pochvu, v níž neměl meč, ale několik svitků pergamenu a pár štětců. V náprsní kapsičce kroužkové košile měl tři různobarevná pera v koženém pouzdře.

„Ronald Čabajka,“ představil se a potřásl Mrakoplašovi rukou. „Ten gentleman mi, obávám se, přisuzuje mnohem větší znalosti, než jakými vládnu. Tak dobrá, mrkněme se na to… Chcete do Visovisu, ano?“

Mrakoplaš se nad tím na okamžik zamyslel.

„Rád bych znal cestu do Visovisu,“ odpověděl nakonec opatrně.

„Dobře. V tomhle ročním období bych zamířil směrem k zapadajícímu slunci, dokud bych nevyšel z hor a nedostal se na náplavovou rovinu. Tam najdete stopy po drumlinech a několik překrásných bludných balvanů. Je to tam asi šestnáct kilometrů.“

Mrakoplaš na něj zíral s mírným úžasem. Směrové informace klasického dobrodruha obvykle zněly: budete se držet směrem na to hořící město, a až dorazíte k řadě obyvatel pověšených za uši, dáte se doprava.

„Ti drumlini vypadají nebezpečně,“ řekl, aby řeč nestála.

„Jsou to jen štěrkové pahorky glaciálního původu,“ vysvětlil mu pohotově pan Čabajka.

„A co ty bludné balvany? To zní, jako kdyby se mluvilo o něčem, co by na člověka mohlo odněkud vyskočit a —“

„To jsou jen balvany, které z jejich původního místa odsunul ledovec,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Není důvod se bát. Krajina není nepřátelská.“

Mrakoplaš mu nevěřil. Zem ho už mnohokrát tvrdě udeřila.

„Ale musím vás upozornit,“ pokračoval pan Profi, „že kolem Visovisu a v městě samém je teď trochu nebezpečno.“

„No ne, vážně?“ odpověděl mu Mrakoplaš poněkud unaveně.

„Oni ho vlastně neoblékli. Všichni čekají, až císař zemře. A tohle je právě to, co oni nazývají,“ teď se usmál, „těmi ‚zajímavými časy‘.“

„Nenávidím zajímavé časy!“

Ostatní příslušníci hordy se rozešli po okolí, někteří spali a jiní si vzájemně stěžovali na nohy. Odněkud zpovzdáli bylo slyšet Cohenův hlas: „Tak podívej se, tohle je sirka a tohle je —“

„Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně,“ řekl Mrakoplaš.

„Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi.“

„A co jste vyučoval?“

„Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient[19]. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem.“

„Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?“

„Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu.“

„Ale… to přece… co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života…“

Pan Čabajka se rozzářil. „Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?“

Někdo zakřičel a Mrakoplaš se ohlédl. Viděl, jak se dva členové hordy hádají, nos přitisknutý k nosu.

Pan Čabajka si povzdechl.

„Pokouším se je naučit šachy, víte? Je to moc důležité, chcete-li pochopit mentalitu Aurientálců. Jenže se obávám, že nedokážou pochopit, že se musí střídat, jednou táhnout ten a podruhé onen, a jejich představa zahájení hry je, že se král a pěšáci vrhnou na šachovnici současně a zapálí protivníkovy věže.“

Mrakoplaš se k němu naklonil.

„Podívejte, co se týče Čingise Cohena, no?“ řekl. „Pomátl se? Tedy, víte, co myslím? Zabít půl tuctu přestárlých knězi a ukrást nějakej ten drahokam, to jo. Ale zaútočit na čtyřicet tisíc strážných úplně sám, to je přece sebevražda!“

„Ale on přece nebude sám,“ uklidňoval ho pan Čabajka.

Mrakoplaš zamrkal. Na Cohenovi něco bylo. Lidé se od něj dokázali nakazit optimismem stejně snadno, jako kdyby to byla chřipka.

„Aha, ano. Samozřejmě. Promiňte. Zapomněl jsem. Sedm proti čtyřiceti tisícům? To asi nebudete mít žádné potíže. Tak já se raději vydám na cestu. A čím rychleji, tím líp, myslím.“

„Máme plán. Je tak trochu —“ pan Čabajka zaváhal. Oči se mu maličko rozostřily. „Znáte to? Tu věc? Dělají to včely. Vosy taky. A taky nějaké medúzy, myslím… měl jsem to slovo právě teď na jazyku… hm. Bude to jedna z největších událostí, řekl bych…“

Podal Mrakoplašovi malý svazeček papírů, spojených v jednom rohu kusem provázku.

Mrakoplaš onu věc spěšně zastrčil do kapsy a všiml si jen titulu na první straně.

Ten pravil:

Mrakoplaš měl dojem, že si nemá z čeho vybírat. Jednak tady bylo město Visovis, obležené, překypující nebezpečím a revolucí, a pak tady bylo všude jinde.

Proto bylo důležité zjistit, kde Visovis leží, aby na něj náhodou nenarazil. Proto věnoval pokynům pana Čabajky velkou pozornost a pak vyrazil opačným směrem.

Může někde najít loď. Samozřejmě, mágy překvapí, když zjistí, že je už zpátky, ale pořád jim může namluvit, že nikdo nebyl doma.

Pahorky pomalu ustoupily zarostlým svahům, „ které se posléze změnily ve vlhké pláně, po nichž se v mlhavé dálce vinula řeka tak klikatá, že na ní čas musel zpoloviny běžet nazpět.

Krajina byla rozdělena pravidelnými obrazci trávopolního systému. Mrakoplaš měl zemědělskou půdu velmi rád, pokud se nezvedala, aby se s ním setkala tváří v tvař, a všechno, co se dělo, raději sledoval z opačné strany hradební zdi, ale tohle snad ani jako venkov nevypadalo. Podobalo se to spíše jediné rozlehlé farmě bez plotů. Tu a tam obrovské balvany s nebezpečně zvětralým vzhledem, které se zvedají z polí.

Občas v dáli zahlédl lidi při těžké práci. Pokud se mu podařilo zjistit co a jak, tak dělali jediné: přehazovali sem a tam bláto.

Jindy uviděl člověka, který stál po kolena v zaplaveném poli a na konci řemene držel vodního buvola. Buvol se pásl a občas pohnul střevy. Muž držel řemen. Zdálo se, že je to jediný cíl a náplň jeho života.

I na silnici byli tu a tam nějací lidé. Obvykle tlačili káry naložené buvolím trusem, nebo možná blátem. Mrakoplaše si nikdo z nich nevšímal. Lépe řečeno, dávali najevo, že si ho nevšímají. Míjeli ho s pohledy upřenými soustředěně do polí, jako by největším zájmem jejich života byla dynamická činnost buvolích vnitřností, která se právě odehrávala v okolních polích.

Mrakoplaš byl první, kdo by připustil, že mu to myslí pomalu[20]. Ale byl na světě dost dlouho, aby poznal jisté příznaky. Tihle lidé mu nevěnovali pozornost, protože lidi na koni prostě neviděli.

Pravděpodobně byli potomky lidí, kteří se naučili, že podívat se do tváře někomu v sedle znamená prožít onen bolestivý pocit, který je způsoben úderem hole za ucho. Nedívat se na lidi v sedle se stalo dědičným. Lidé, kteří si dovolili zvednout pohled k jezdcům na koních jinak než uctivým způsobem, nikdy nežili tak dlouho, aby si stačili pořídit nějaké potomky.

Rozhodl se, že podnikne jistý pokus. Další kára, která projížděla kolem, neobsahovala hnůj, ale zhruba půl tuctu lidí, kteří byli rovnoměrně rozmístěni na sedadlech po obou stranách obrovských středních kol. Kára měla dva zdroje pohonu — sekundární, který představovala malá plachta, jež měla nabírat vítr, a primární, obstarávaný oním základním a nejlevnějším zdrojem společným všem rolnickým komunitám — pradědečkem některého z místních obyvatel, nebo někým, kdo jako pradědeček vypadal.

Cohen Mrakoplašovi řekl: „Tady jsou chlápci, kteří utlačí plnou káru padesát kiláků, a přitom do nich stačí nasypat jen misku prosný kaše omaštěný lojem. Co ti to říká? Mně to říká, že nějakej prasák zašantročí všechno hovězí.“

Mrakoplaš se rozhodl vyzkoušet společenskou vstřícnost a také svoji slovní zásobu. Už to bylo celé roky, kdy naposled mluvil místním jazykem, ale musel připustit, že v téhle věci měl Výsměšek pravdu. Hel dar na řeči. Achátština byla jazyk, který měl jen několik základních slabik. Spočívala prakticky v tónině, slovesných koncovkách a souvislosti ve větě. Jen pro informaci, slovo pro vojenského náčelníka označovalo současně dlouhoocasého sviště, mužský pohlavní orgán a prastarou slepici kukaň.

„Hej, haló, vy tam!“ zakřičel. „Ehm… ohýbaný bambus? Výraz nesouhlasu? Moment… myslel jsem… Stůjte!“

Kára zpomalila a zůstala stát. Nikdo se na něj nepodíval. Dívali se vedle něj, skrze něj, okolo něj, upírali mu oči nad hlavu nebo pod nohy.

Nakonec se muž, jenž káru tlačil, ozval hlasem člověka, který ví, že je v maléru, ať dělá co dělá. „Vaše milost poroučí?“ zamumlal.

Mrakoplaš později velmi litoval toho, co odpověděl. Řekl: „Teď mi dejte všechno jídlo, které máte a…tvrdohlavé psy, ano?“ Nechápavě ho pozorovali.

„Sakra. Chtěl jsem říct… uspořádané brouky?… měnivost vodopádu?… Aha, ano… peníze.“

Mezi cestujícími začal všeobecný pohyb, prohledávání kapes a prohlížení ranečků. Pak se muž-strkač, s hlavou uctivě skloněnou, přišoural k Mrakoplašovu koni a pozvedl k mágovi svůj klobouk. Byla v něm trocha rýže, kousek sušené ryby a velmi nebezpečně vyhlížející vejce. A asi půl kila zlata ve velkých kulatých mincích.

Mrakoplaš zíral na zlato.

Na Vyvažovacím světadíle bylo zlato tak běžné jako měď. To byla jedna z těch věcí, které věděl každý. Jak se zdálo, ani kdyby chtěl, nemohl Cohen provést nějakou velkou krádež. Množství peněz, které u sebe mohl mít jeden člověk, bylo omezené. Cohenovi by stačilo vyloupit jednu chudou vesničku, a zbytek života mohl žít v Ankh-Morporku jako král. A ještě by mu zbylo.

Ale v té chvíli Mrakoplaše dohonilo ono „později“ a on se najednou velmi zastyděl. Tihle lidé neměli prakticky vůbec nic, s výjimkou nějakého toho kusu zlata.

„Ehm. Díky. Děkuju vám. Tak v pořádku. Jenom jsem si to ověřoval. Teď si to zase můžete rozebrat. Já… já si nechám… éé… tu starou babičku… poskoky stranou…, ale fíxnámol… tu rybu.“

V sociální pyramidě byl Mrakoplaš vždycky v té nejspodnější vrstvě. Nezáleželo na tom, jak byla ta pyramida vysoká. Vrcholek mohl být výš či níž, ale dole bylo vždycky dole. Ale byla to alespoň ankh-morporská pyramida.

V Ankh-Morporku se nikdo nikomu neklaněl. A každý, kdo by se pokusil udělat v Ankh-Morporku to, co se on pokusil udělat tady, by už teď hledal v příkopě vlastní zuby a sténal by při tom kvůli nesnesitelné bolesti mezi nohama, zatímco jeho kůň už by byl dvakrát přebarven a prodán člověku, který by odpřisáhl, že ho vlastní celé roky.

Mrakoplaš nad tím faktem cítil podivnou pýchu.

Z hustého kalu na dně jeho duše se vynořilo cosi podivného. K jeho úžasu to byl záchvat velkorysosti.

Sklouzl ze sedla a podával otěže staříkovi. Kůň byl sice užitečný, ale on byl zvyklý obejít se bez něj. Kromě toho na krátkou vzdálenost dokázal člověk běžet rychleji než kůň a tato myšlenka byla Mrakoplašovu srdci velmi drahá.

„Tu máte,“ řekl, „vezměte si ho. Za tu rybu.“

Muž-strkač vykřikl, uchopil držadla svého dopravního prostředku a se zoufalým výrazem se dal na útěk. Těch několik cestujících, kteří při tom spadli z vozu, se na Mrakoplaše skoro podívalo, neméně zděšeně vykřiklo a vyrazilo za károu.

Horší než bič, říkal Cohen. Mají tady něco horšího než bič. Oni už biče nepotřebují. Jestliže to s lidmi udělá tohle, pomyslel si Mrakoplaš, pak doufám, že nikdy nezjistím, o co jde.

Projížděl nekonečným panoramatem polí. Nikde nezahlédl ani proužek trávy podle cesty, nějaké křoví, nebo dokonce zájezdní hospodu. Mezi poli sice v dáli občas zahlédl něco, co mohlo být malým městečkem nebo vesnicí, jenže z hlavní cesty tam neodbočovala žádná cesta, snad proto, že každá pěšina by ubírala kus důležitého zemědělského bahna.

Nakonec si sedl na kámen, kterým pravděpodobně nedokázala pohnout ani soustředěná snaha všech okolních venkovanů, a sáhl do kapsy pro onen ostudnou cestou nabytý kus uzené ryby.

Rukou při tom zavadil o svazek papírů, které mu dal pan Čabajka. Vytáhl je a vytřásl z nich mastné drobečky.

Tohle je to, oč tady jde, řekl mu barbar-učitel. Ale už mu nevysvětlil, co to „to“ je.

Nadpis říkal: CO JSEM DĚLAL O PRÁZDNINÁCH. Byl psán špatným rukopisem, nebo spíš špatným rukomalem — Acháťané psali štětcem a sestavovali při tom z různých součástí malé obrázky pro jednotlivá slova. Nejen že by se jeden každý z nich těžko popsal sto slovy, on byl sto slov.

Mrakoplaš neuměl tenhle jazyk číst právě nejlépe. V knihovně Neviditelné univerzity bylo jen několik achátských knih. A tahle vypadala, jako by se ten, kdo ji napsal, pokoušel vysvětlit něco, čemu absolutně nerozuměl.

Mrakoplaš otočil několik stran. Byl to příběh o Velkém městě, v němž se nacházely a odehrávaly úžasné a nevídané věci. Pivo „silné jako býk“, říkalo se v knize, a „pečivo obsahující mnoho masitých částí vepřů“. Jak se zdálo, každý ve městě byl moudrý, laskavý, silný nebo to všechno dohromady, zvláště jakási postava nazývaná Velký mág, která se v knize vyskytovala prakticky neustále.

Ve spisku byly tajemné poznámky typu: „Spatřil jsem, jak jeden muž šlápl na nohu vojákovi Městské stráže, který mu řekl: ‚Tvoje žena je obrovský hroch!‘ Na to mu onen muž odpověděl: ‚Zastrč si ji tam, kam ti slunce nesvítí, velká osobo.‘ Poté onen voják (a tenhle kousek byl zapsán červeným inkoustem a rukomal byl velmi roztřesený, jako kdyby byl autor neobyčejně vzrušený) neuťal mužovu hlavu, jak je u nás zvykem.“ Toto prohlášení bylo následováno piktogramem znázorňujícím psa, který vylučoval moč, což byl z jakéhosi podivného důvodu achátský ekvivalent vykřičníku. Těch tam bylo pět.

Mrakoplaš zalistoval dál. Další stránky byly vyplněny stejně nezáživným vyprávěním, věty sdělovaly tytéž samozřejmé a obvyklé věci, a přitom byly často ukončeny několika močícími psy. Například: „Hostinský řekl, že město od něj požaduje daň, ale on ji nemá v úmyslu zaplatit, a když jsem se ho zeptal, zda nemá strach, on mi odpověděl: ‚Ti mi tak můžou (velmi složitý piktogram) až na jednoho, a ten ať si (velmi složitý piktogram).‘ (močící pes, močící pes). Pak pokračoval: ‚(piktogram, znázorňující nejvyššího vládce) je (další piktogram, který, jak Mrakoplaš zjistil, když knihu několikrát obrátil všemi směry, vypadal jako koňský zadek) a klidně mu to můžete říct.‘ A v té chvíli mu voják přítomný v hostinci nerozpáral břicho (močící pes, močící pes), jak je u nás zvykem, ale řekl: ‚A ode mě mu to vyřiďte taky.‘ (močící pes, močící pes, močící pes, močící pes, močící pes).“

Co na tom bylo tak divného? V Ankh-Morporku tak lidé mluvili neustále, bylo to pro ně běžné vyjadřování. Až na ty psy.

Tedy promiňte, ale země, která zničí celé město jen proto, aby dala ostatním městům odstrašující příklad — to není země, ale blázinec. Možná že tohle byla kniha vtipů a on prostě nepochopil pointu. Možná že tady komedianti sklidí největší aplaus, když. vyprávějí historky jako: „Poslyšte, co se mně stalo, to ale byla psina, když jsem šel do divadla, potkal jsem chlapa a on mně neusekl nohu! Močící pes, močící pes.“

Už nějakou chvíli podvědomě vnímal cinkot rolniček na cestě, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Nezvedl hlavu, ani když už bylo jasné, že se někdo přibližuje. Ve chvíli, kdy se rozhodl hlavu zvednout, už bylo pozdě, protože mu někdo přišlápl krk botou.

Než ztratil vědomí, stačil říci jen: „Sakra, močící pes.“

Ve vzduchu to tiše udělalo „pfft“, objevilo se Zavazadlo a těžce dopadlo do sněhu.

Ve víku mělo zaťatý sekáček na maso. Nějakou chvíli zůstalo zcela nehybné, pak se ale jeho nožičky začaly pohybovat v jakoby složité taneční figuře a Zavazadlo se pomalu otočilo o tři sta šedesát stupňů.

Nemyslelo. Nemělo čím. Ať už se v jeho nitru odehrával jakýkoliv proces, měl zřejmě více společného se způsobem, jakým stromy reagují na slunce, déšť a náhlé bouře, jenže byl mnohem rychlejší.

Jak se zdálo, po nějaké chvíli se zaměřilo a vykročilo po tajícím sněhu.

Zavazadlo ani necítilo. Nemělo čím. Ale reagovalo podobně, jako stromy reagují na střídání ročních období.

Zrychlilo krok.

Domov byl nablízku.

Mrakoplaš musel připustit, že onen křičící muž má pravdu. Ne v tom, že Mrakoplašův otec byl choré střevo horského pandy a jeho matka putýnka želvího slizu. Mrakoplaš sice osobně neznal ani jednoho ze svých rodičů, ale, předpokládal, vzhledem ke své vlastní osobě, že oba museli být vzdáleně humanoidní. Rozhodně aspoň krátkou chvíli. Ale muž měl pravdu, co se týkalo skutečnosti, že Mrakoplaš jede na ukradeném koni. Tady nejenže zahnal Mrakoplaše do úzkých, ale pěkně ho podusil. Nohou. Noha na krku, to je skoro jako sbírka paragrafů.

Cítil, jak se mu kapsami probírají cizí ruce.

Další osoba — Mrakoplaš neviděl nic jiného než několik decimetrů blátivé země —, podle všeho velmi nesympatická, se přidala ke křiku té první.

Pak Mrakoplaše někdo zvedl na nohy.

Vojáci byli stejní jako většina vojáků, se kterými se Mrakoplaš setkal kdekoliv a kdykoliv předtím. Měli právě dost inteligence na to, aby někoho dokázali zmlátit a odtáhnout k jámě se škorpióny. Byli to šampióni ve řvaní do tváře cizích lidí ze vzdálenosti několika centimetrů.

Celá záležitost nabyla nereálné podoby díky tomu, že vojáci neměli obličeje, alespoň ne takové, kterým by mohli říkat vlastní. Jejich ozdobné, černě emailované helmice měly na přední straně namalované tváře s obrovskými kníry a ponechávaly volná jen ústa. Ústa tak mohla, jako například právě teď, řvát na Mrakoplaše, že jeho otec byl sud trusu zlatých rybiček.

Někdo mu zamával před očima svazečkem Co jsem dělal o prázdninách.

„Jsi jen pytel shnilých ryb!“

„Já vůbec nevím, co to znamená,“ bránil se Mrakoplaš. „Někdo mi to prostě dal…“

„Zbytku zkyslého mléka!“

„Nemohl byste, laskavě, trochy míň křičet? Mám pocit, že mi právě praskly ušní bubínky.“

Zbrojnoš umlkl, pravděpodobně proto, že mu momentálně došel dech. Mrakoplaš měl chvilku času rozhlédnout se kolem sebe.

Na silnici byly dva vozy. Jeden vypadal jako klec na kolech; mezi mřížemi rozeznal několik tváří, které ho s hrůzou pozorovaly. Druhý vůz nebyl vůz, ale jakási ozdobná nosítka nesená osmi venkovany. Boky nosítek byly zastřeny drahocennými záclonami, ale viděl, že v jednom místě je látka poodhrnuta, aby na něj cestující zevnitř viděl.

Uvědomovali si to i strážní. Jak se zdálo, velmi je to znervózňovalo.

„Kdybyste mi dovolili, abych vám to vysvět-“

„Ticho, ty tlamo —“ voják zaváhal.

„Už jste použil želvu, zlatou rybičku a něco, co byl pravděpodobně sýr,“ napovídal mu Mrakoplaš.

„Ty chřtáne kuřecího předžaludku!“

Mezi záclonkami se objevila dlouhá hubená ruka a jednou kývla.

Strážní Mrakoplaše postrčili kupředu. Ruka měla nejdelší nehty, jaké kdy viděl u tvora, který nepředl.

„Po-to-se!“

„Cože?“ řekl Mrakoplaš.

„Po-to-se!“

Bylo taseno několik mečů.

„Nevím, co to znamená,“ zakvílel Mrakoplaš.

„Po-to-se, prosím,“ zašeptal nějaký hlas u jeho ucha. Nebyl to nijak zvlášť přátelský hlas, ale v porovnání s těmi ostatními v něm zcela jistě zněla jistá účast. Zdálo se, že náleží poměrně mladému muži. A mluvil velmi dobrou ankh-morporštinou.

„Ale jak?“

„Ty nevíš ani tohle? Klekni a přitiskni čelo k zemi. Tedy, chceš-li ještě kdy nosit něco na hlavě.“

Mrakoplaš zaváhal. Byl přece jen svobodný Ankh-rnorporčan a na seznamu věcí, které svobodný občan nedělá, bylo na jednom z prvních míst, že se neklaní nikomu, natož nějakému cizinci.

Na druhé straně, úplně na nejvyšší příčce seznamu věcí, které žádný občan nepřipustí, je, že si nenechá useknout hlavu.

„To už je lepší. Výborně. Jak jsi věděl, že se při tom máš třást?“

„To jsem si vymyslel sám.“

Ruka znovu kývla prstem.

Jeden z vojáků udeřil Mrakoplaše přes tvář blátem obaleným Co jsem dělal… Mrakoplaš s pocitem viny svazeček zachytil, zatímco strážný popošel k prstu svého pána.

„Hlase?“ řekl tiše Mrakoplaš.

„Ano?“

„Co by se stalo, kdybych se dožadoval imunity, protože jsem cizinec?“

„Oni tady provádí s lidmi takovou speciální proceduru, ke které potřebují vestu upletenou z drátu a kráječ na sýr.“

„Oh.“

„A ve Visovisu mají katy, kteří dokáží udržet člověka naživu celé roky.“

„To se asi nemluví o zdravých ranních vycházkách a vlákninové dietě?“

„Ne. Takže mlč a s trochou štěstí tě nezabijí, ale pošlou jako otroka do paláce.“

„,Štěstí‘ je mý druhý jméno,“ zahuhlal Mrakoplaš téměř nesrozumitelně. „První je ‚Žádný‘.“

„A pamatuj, musíš vyděšeně drmolit a plazit se.“

„Udělám, co budu moct.“

Opět se objevila bílá ruka a svírala proužek papíru. Voják jej převzal, obrátil se k Mrakoplašovi a odkašlal si.

„Žasni nad moudrostí a milosrdenstvím oblastního komisaře Kee, ty závane bahenního plynu!“

Voják si znovu odkašlal a nahlédl do papíru způsobem člověka, který čte tak, že si nejprve sám pro sebe každé písmeno vysloví nahlas.

„ ‚Bílý poník běží mezi květy…‘ “ Strážný se obrátil a chvilku šeptem komunikoval se zataženými záclonkami. Pak se otočil zpět k Mrakoplašovi.

Několik kolem stojících vojáků nadšeně zatleskalo. „Zvedni hlavu a zatleskej,“ řekl Hlas.

„Mám strach, aby mi neupadly mé přečnívající kousky.“

„Je to velký kráječ na sýr!“

„Vivat! Úžasné! Ještě! A ten kousek o chryzantémách? Skvost!“

„Dobrá. A teď poslouchej. Jsi z Bes Pelargicu. Máš ten správný přízvuk, i když, čert mě vezmi, jestli vím proč. Bes Pelargic je námořní přístav a lidé jsou tam tak trochu divní. Okradli tě lupiči a tobě se podařilo uprchnout na jednom z jejich koní. Proto nemáš žádné papíry. Tady potřebuješ papír na všechno i na to, abys někdo byl. A předstírej, že mě neznáš.

„Ale já tě přece neznám.“

„Výborně. Nechť dlouho žijí změny vedoucí ke spravedlivějšímu státu, které respektují svaté tradice našich předků a samozřejmě nikterak neubližují „snahám vznešené osoby velkého císaře!“

„Ano. Správně. Cože?“

Jeden z vojáků kopl Mrakoplaše někam do oblasti ledvin. V univerzálním jazyce bot to znamená, že máte vstát.

Podařilo se mu zvednout se právě na jedno koleno, když uviděl Zavazadlo.

Nebylo to jeho Zavazadlo a nebylo jedno, ale byla tři.

Zavazadlo doklusalo na vrcholek nízkého pahorku a při pohledu, který se mu naskytl, se zastavilo tak rychle, že za ním v prachu zbyla celá řada malých rýh.

Kromě toho, že nemělo nic, čím by mohlo myslet a cítit, nemělo Zavazadlo ani nic, čím by vidělo. Způsob, jakým přijímalo vjemy ze svého okolí, byl naprostou záhadou.

Zpozorovalo další Zavazadla. ‘ Všechna tři stála trpělivě v řadě za nosítky. Byla obrovská. A černá.

Zavazadlo zatáhlo nohy.

Po nějaké chvíli velmi opatrně otevřelo víko. Jen na malou štěrbinku.

Ze tří věcí, které většina lidí ví o koních, ta třetí je, že na krátkou vzdálenost dokáže člověk běžet rychleji než oni. Jak se Mrakoplaš ke svému prospěchu brzo naučil, je to především tím, že se koně musí starat o víc nohou najednou.

Jsou tady ještě další věci, které vám poskytují jisté výhody: a) jestliže člověk na koni nečeká, že se dáte na útěk, a b) jste-li shodou okolností na začátku útěku ve startovní poloze.

Mrakoplaš vyletěl jako zkažená ryba ze slabého žaludku.

Ozvalo se množství výkřiků, ale příjemné a důležité na nich bylo to, že se všechny ozývaly za ním. Jistě se ho pokusí co nejdříve dostihnout, ale to už byl problém, který bude řešit až v budoucnosti. Někdo jiný by se možná alespoň trochu staral o to, kam běží, ale Mrakoplaš, zkušený zbabělec-praktik, se nikdy nezajímal o to kam, protože pro něj mělo nejdůležitější význam slůvko od.

Méně cvičený běžec by možná riskoval pohled přes rameno, ale Mrakoplaš měl v podvědomí uloženy informace o nárazech větru i o tom, jak se nepozornému člověkovi dokážou pod nohu připlést volné nebo kluzké kameny. A kromě toho, proč by se ohlížel? Běžel, jak nejrychleji uměl. Nic, co by mohl přes rameno spatřit, ho už nemohlo přinutit k rychlejšímu běhu.

Před ním se objevila velká vesnice s domy roztroušenými široko kolem. Postavena byla především z bláta a trusu, V polích před ní zvedlo od práce hlavy tucet vesničanů a užasle se zadívalo na pádícího mága.

Možná to byla jen Mrakoplašova představivost, ale byl by přísahal, že zaslechl výkřik:

„Nezbytně dlouho trvající existenci Rudé armádě! Minimálně nutný rozklad silám utlačovatelů bez nezbytného utrpení!“

Mrakoplaš proběhl chatrčemi ve chvíli, kdy vojáci zaútočili na rolníky.

Cohen měl pravdu. Jak se zdálo, byla tady revoluce. Jenže říše bez jakýchkoliv podstatných změn existovala tisíce let, dvornost a úcta k vžitým tradicím byly přímo jedním z jejích stavebních materiálů a podle toho, co slyšel, budou muset revolucionáři teprve ovládnout způsob, jak tvořit krátká a úderná hesla.

Mrakoplaš dával přednost útěku před ukrýváním. Schovat se do úkrytu — to bylo v pořádku, ale háček byl v tom, že když vás tam našli, většinou vás tam i zabili. Jenže vesnice byla v okruhu několika kilometrů jediné vhodné místo, kde se mohl schovat, a někteří z vojáků jeli na koních. Člověk je možná na krátkou vzdálenost rychlejší než kůň, ale v tomhle rovném a přehledném kraji, plném luk a polí, by kůň dohonil běžícího muže na to tata.

Namátkou proto vrazil do jedné budovy a vběhl do prvních dveří, které se mu naskytly.

Ty dveře na sobě měly nápis: Zkoušky. Zachovejte ticho!

Od nízkých psacích stolků se k němu zvedlo čtyřicet čekajících, většinou ustaraných obličejů. Nebyly to děti, ale skutečně dospělí lidé.

Na jednom konci třídy byl pultík na knihy a na něm štos papírů pevné ovázaný provázkem, na kterém byla velká pečeť.

Mrakoplaš cítil, že kolem panuje známá atmosféra. Už ji dýchal předtím, i když o celý světadíl dál. Byl plný oněch nasládle kyselých pachů vznikajících v okamžiku, kdy si uvědomíte, že na tu kontrolu a doplnění firemních knih, kterou jste tak dlouho odkládal, už je pozdě. Mrakoplaš stál v minulosti tváří v tvář mnoha hrůzám, ale ani jedna z nich nebyla v lexikonu děsu na témže místě jako těch několik vteřin potom, co jakýsi neosobní hlas řekne: „Obraťte papíry — teď!“

Všichni kandidáti se dívali na něj.

Někde venku se ozval křik.

Pospíšil si ke stojánku, zlomil pečeť, strhl provaz a rozdával papíry tak rychle, jak to dokázal. Pak se vrhl do bezpečí za stojánkem, sundal si klobouk, a když se dveře pomalu pootevřely, byl sehnut hluboko k desce stojánku.

„Běžte pryč!“ vykřikl. „Tady probíhají zkoušky!“

Neviditelná postava za dveřmi něco zamumlala k někomu dalšímu a dveře se zavřely.

Kandidáti na něj stále ještě užasle zírali.

„Ehm. Tak dobrá. Obraťte své papíry.“

Ozvalo se šustění, pak nastalo několik minut zhrozeného ticha a nakonec začaly kmitat štětce.

Vylučovací zkoušky. To je ono. To byla další věc, kterou většina lidí o říši věděla. Tyhle zkoušky byly jedinou možností, jak získat zaměstnání ve státních službách, a jistotu, kterou s sebou takové místo přinášelo. Lidé říkali, že to musí být velmi dobrý systém, protože dává příležitost těm nejschopnějším.

Mrakoplaš uchopil jeden ze zbylých papírů a začetl se do něj.

Byl nadepsán: Zkouška na místo zástupce sběrače lidských fekálií okresu Wung.

Přečetl si první otázku. Ta požadovala, aby kandidát napsal šestnáctiřádkovou báseň o večerní mlze nad trsy rákosí.

Otázka druhá se dotazovala na užití metafor v jakési knize, o níž Mrakoplaš nikdy neslyšel. Pak tam byla další otázka o hudbě… Mrakoplaš papír několikrát otočil. Nezdálo se, že by se tam někde vyskytoval znak pro něco jako kompost“, „kýbl“, „kára“. Ale je možné, že tenhle systém produkoval lepší pracovníky než ten ankh-morporský, kde obvykle kandidát na podobné místo uslyšel jedinou otázku: „Máš, doufám, vlastní lopatu?“ Jak se zdálo, křik venku utichl. Mrakoplaš se rozhodl riskovat a vystrčil hlavu ze dveří. Kolem cesty se sice stále ještě tu a tam něco hýbalo, ale už se to nezdálo být orientováno na Mrakoplaše. A tak vzal nohy na ramena. Studenti pokračovali v práci na zadaných otázkách. Jeden z odvážnějších si dokonce vyhrnul nohavici kalhot a opsal báseň o mlze, kterou si s velkou námahou složil už dříve. Po nějakém čase dokážete celkem snadno odhadnout, jaké otázky vám zkoušející položí.

Mrakoplaš vyběhl ven a snažil se držet v příkopech, pokud v nich nebylo víc než po kolena bláta. Tahle krajina nebyla stavěná na nějaké valné ukrývání. Acháťané něco pěstovali na každém kousku země, odkud se neskulila semena. Kromě nějakého toho bludného kamene nebo skalního hřbítku nebylo široko daleko místo, kudy by se mohl člověk tajně krást.

Jakmile byl jednou za vesnicí, nikdo si ho už nevšímal. Občas narazil na osamělého vodního buvola, ale odborníci, kteří zvířata řídili, se sice většinou otočili a dívali se za ním, dokud jim nezmizel z dohledu, ale jinak neprojevovali nijak zvlášť nemístnou zvědavost. Dělali to ostatně jen proto, že bylo o něco zajímavější pozorovat Mrakoplaše než vylučujícího vodního buvola.

Držel se v polích, ale na dohled silnice, a k večeru dorazil na křižovatku.

Tam stál hostinec. Poslední, co měl Mrakoplaš v ústech, byl kousek leoparda. Hostinec znamenal jídlo a jídlo zase znamenalo peníze. Mrakoplaš měl hlad, a neměl peníze.

Pokáral se za takové negativní myšlení. To byl chybný přístup. Teď bylo potřeba jít dovnitř a objednat si pořádné, vydatné jídlo. Pak, místo aby byl hladový a bez peněz, bude sytý a bez peněz, což se v jeho současné situaci nedá hodnotit jinak než jako zisk. Je pochopitelné, že svět nakonec vznese nějaké námitky, ale podle Mrakoplašových zkušeností existovalo jen velmi málo problémů, které by se nedaly vyřešit výkřikem a desetimetrovým náskokem. A to už v sobě bude samozřejmě mít ono posilující jídlo.

Kromě toho měl rád visoviskou kuchyni. Několik uprchlíků si otevřelo restauraci v Ankh-Morporku a Mrakoplaš se považoval za něco jako experta na jednotlivá jídla[21].

Jediná obrovská místnost byla plná kouře, a pokud se to dalo v kotoučích dýmu rozeznat, plná ruchu, pár starců sedělo před složitou hromadou hracích známek ze slonoviny a hráli Su Dah Mord-san. Nebyl si jistý, co to staříci kouří, ale podle vzhledu jejich tváří se dalo soudit, že jsou šťastní, že si to vybrali. Mrakoplaš se prodral ke krbu, kde hubený muž míchal čímsi ve velikém kotli.

Přátelsky se na něj usmál. „Dobré ráno! Mohl bych ochutnat vaši proslulou specialitu ‚Jídlo pro dva lidi s krevetovými krekry‘?“

„V životě jsem o něčem takovém neslyšel.“

„Hm… No v tom případě… mohl bych vidět bolavé ucho… žabí kvakot… á! Menu?“

„Co je to menu, příteli?“

Mrakoplaš přikývl. Věděl, co to znamená, když vás cizinec tímhle tónem osloví „příteli“. Nikdo, kdo takhle osloví toho druhého „příteli“, není ve zvláště přátelské náladě.