Zajímavé časy

„Zajímalo by mě, co tady máte k jídlu.“

„Nudle, vařené zelí a vepřové štětiny.“

„A to je všechno?“

„Vepřové štětiny nerostou na stromech, san.“

„Celý den jsem procházel kolem vodních buvolů,“ řekl Mrakoplaš. „Copak vy, lidi, nikdy nejíte hovězí?“ Měchačka s hlasitým šplouchnutím dopadla do kotle. Někde za Mrakoplašovými zády upadla na zem hrací známka Su Dah. Pod soustředěnými pohledy se Mrakoplašovi zježily všechny vlasy v týle.

„V téhle hospodě vzbouřence neobsluhujeme,“ prohlásil hostinský nahlas.

Asi je na ně málo tučné, pomyslel si Mrakoplaš. Ale stejně měl dojem, že ta slova byla spíš než jemu adresována všeobecně všem.

„No to rád slyším,“ řekl, „protože —“

„Samozřejmě,“ zvýšil hospodský hlas, „protože v téhle hospodě nejsou vzbouřenci vítanými hosty.“

„To mi velmi vyhovuje, protože —“

„Kdybych věděl o nějakém vzbouřenci, okamžitě bych o tom uvědomil příslušné úřady,“ zařval hospodský.

„Já nejsem vzbouřenec, já jsem jen hladový,“ ohradil se Mrakoplaš. „Dal bych si… é… plnou misku.“

Miska byla naplněna. Na její mastné hladině se prolínaly duhové obrazce.

„Tak to máme půl rhinu,“ nastavil hospodský dlaň.

„To chcete říct, že mám zaplatit dřív, než to sním?“ podíval se na něj Mrakoplaš zmateně.

„No, potom byste třeba nechtěl, příteli.“

Rhinu bylo víc peněz, než kolik kdy v životě Mrakoplaš měl. S teatrálními gesty si začal prohledávat kapsy.

„Tedy, abych tak řekl, zdá se mi, že —“ Ozvalo se tiché „plesk“.

„Ano, děkuji vám, to je více než dost,“ oznámil hospodský všeobecně do místnosti. Vstrčil Mrakoplašovi do rukou plnou misku a jediným plynulým pohybem sebral ze země knížečku a zasunul ji mágovi do kapsy.

„Běž a sedni si támhle do rohu!“ sykl. „Pozděj ti někdo řekne, co máš dělat!“

„Ale já jsem si jistý, že vím, co mám dělat. Ponořit lžíci do té omáčky, pak ji zvednout k ústům a —“

„Sedni si!“

Mrakoplaš si našel ten nejtemnější kout a posadil a Lidé ho stále ještě pozorovali.

Aby se vyhnul skupinovému pohledu, vytáhl si kapsy Co jsem dělal a namátkou knížečku otevřel v zoufalém pokusu zjistit, proč měla na hostinského tak magický účinek.

„…prodal mi kus pečiva obsahujícího věc řečenou (složitý piktogram) ‚ vyrobenou celou z vnitřností vepře (močící pes) ‚“ četl, „A takové a podobné věci je možno koupit kdykoliv za velmi malý peníz, a tak sytí byli obyvatelé města, že si tyto (složitý piktogram) u stánku (složitý piktogram, ale zdálo se, že obsahuje postavičku muže, který si přikládá k hlavě jakousi zbraň) — sana téměř nekupovali.“

Párky naplněné kusy prasete, pomyslel si Mrakoplaš. No, to by mohlo být vážně něco, jestliže až do chvíle, než jste se s nimi setkali poprvé, pro vás představovala slušné jídlo miska vody od nádobí s podezřelým tukem, který se srážel na hladině.

Pch! Pan Co-jsem-dělal-o-prázdninách, by si měl příště zajet do Ankh-Morporku a zkusit, jak by mu chutnal jeden párek v rohlíku starého… Kolíka… plný pravých… vepřových…

Lžíce se šplouchnutím dopadla do misky.

Mrakoplaš horečně listoval knížečkou.

„…na mírumilovných ulicích, po kterých jsem kráčel, se člověk nesetkal se zločinem, násilím ani krádežemi…“

„Samozřejmě, že ses s nima nesetkal, ty čtyřokej malej parchante!“ zaječel Mrakoplaš. „Protože s tím vším jsem se za tebe setkal já!“

„Město, kde jsou všichni lidé svobodní…“

„Svobodní? Svobodní! No jo, můžou svobodně umřít hladem, svobodně se dát oloupit Cechem zlodějů…“ diskutoval Mrakoplaš s knížečkou rozhořčeným tónem.

Obrátil na další stranu.

„…mým společníkem byl Velký mág (složitý piktogram, ale teď, když ho Mrakoplaš pečlivě prohlížel, zjistil s bušícím srdcem, že je vněm několik čar, které vypadají jako agateánský ekvivalent slova ‚mrak‘) ‚ nejproslulejší a nejmocnější mág oné země…“

„Nikdy jsem nic takovýho neřekl! Já —“ Mrakoplaš se zarazil. Z jeho paměti se zrádně vynořilo několik vět, jako No samozřejmě, arcikancléř poslouchá všechno, co mu řeknu nebo Nebýt mě, tak by se tohle místo už dávno rozpadlo. Ale to byly takové ty věci, které člověk vždycky vykládá, když si dá pár piv nebo nějakého toho panáka. Ale nikdo přece není tak naivní, aby na jejich základě napsal…

V Mrakoplašově mysli se zformoval obrázek. Podoba malého šťastného mužíčka s velkými tlustými brýlemi a důvěřivým, bezelstným přístupem k životu, který všude, kam Dvoukvítek vkročil, nabízel neštěstí a zkázu. Dvoukvítek nedokázal uvěřit, že svět je špatný, a to především proto, že jemu tak nepřipadal. Svět si všechny ty ošklivé věci nechával pro Mrakoplaše[22].

Mrakoplašův život byl před setkáním s Dvoukvítkem celkem obyčejný a nudný. Ale od té chvíle, pokud si pamatoval, se v něm začaly dít věci po tuctech.

A ten malý človíček se vrátil domů, ne? Do Bes Pelargicu — pravděpodobně jediného přístavu v říši. Nikdo by přece nebyl tak naivní, aby napsal takovouhle věc!

Nikdo kromě jediné osoby, která tak naivní skutečně byla.

Mrakoplaš se nezajímal o politiku, ale bylo mnoho věcí z oblastí politického dění, které snadno a rychle chápal. Ne proto, že měly něco společného s politikou, ale proto, že měly mnoho společného s lidskou povahou. Do myšlenek se mu jako ošklivá krajina promítly ošklivé představy.

Říše byla obehnána zdí. Když jste žili v říši, naučili jste se vařit z prasečího kvikotu a polykat sliny, protože tak to bylo zvykem, a přitom vás neustále sužovali vojáci, protože takový byl váš svět.

Jenže když pak někdo napsal takovou optimistickou knížečku o tom…

…co dělal o prázdninách…

…jak se měl v místech, kde svět funguje úplně jinak…

…pak bez ohledu, jak stará ta zkostnatělá společnost je, vždycky se najdou lidé, kteří si začnou klást nebezpečné otázky jako například: „Kde je všechno to vepřové?“

Mrakoplaš zachmuřeně upíral pohled na zeď. Venkovani celé říše — vzbuřte se! Nemáte co ztratit, jen své hlavy, ruce a nohy, a pak je tady ještě ta věc, co dělají s drátěnou vestou a kráječem na sýr…

Znovu obrátil knížečku v rukou. Autorovo jméno tam nebylo uvedeno. Místo něj tam bylo jen takové malé poselství: Zajistěte si štěstí! Dělejte opisy! Dlouhý život a štěstí Velkému úsilí!

I v Ankh-Morporku docházelo během let občas ke vzpourám. Ale nikdo to neorganizoval. Lidé prostě popadli zbraň, kterou měli po ruce, a vyrazili do ulic. Nikdo se neunavoval nějakým oficiálním válečným pokřikem, většinou se lidé spokojili s osvědčeným: „Támhle běží!“ — „Chyťte ho!“ — „Máte ho?“ — „A teď mu nakopejte zadek!“

Co ale bylo důležité… ať už tyhle události vyvolalo cokoliv, málokdy to bylo jejich skutečnou příčinou. Když například lidé pověsili šíleného lorda Picbudku na veřejném prostranství za piškot[23], nebylo to proto, že přinutil chudáka starého Zmatu Šourala, aby si snědl vlastní nos, ale za ta léta vynalézavé odpornosti, která se kupila na sebe, až jejich hromada byla tak vysoká, že…

Ze vzdáleného konce místnosti se ozval strašlivý výkřik. Mrakoplaš už se napůl rozeběhl, když si všiml malého jeviště a herců.

Na podlahu si dřeplo trio muzikantů. Hosté se otočili, aby pozorovali představení.

Bylo svým způsobem velmi hezké. Mrakoplaš nestačil děj sledovat do podrobná, ale bylo to zhruba takhle: Nějaký muž má dívku a ta ho opustí kvůli — jinému muži, a ten první muž dvojici rozseká na kusy. Pak se nabodne na svůj meč a všichni pak vyjdou do popředí jeviště, kde se klaní. Podrobnosti se mu ovšem pochopit nepodařilo, protože herci neustále křičeli „hurá“ a větší část představení stáli a promlouvali k divákům a měli masky, které se Mrakoplašovi zdály úplně stejné. Hudebníci žili ve svém vlastním světě, nebo spíš — podle zvuku, který vydávali — ve třech různých světech.

„Koláček štěstí?“

„He?“

Mrakoplaš se vynořil z houštin Thespidových a zjistil, že vedle něj stojí hostinský.

Ten mu pod nos strkal tác s pečivem připomínajícím malé koblihy.

„Koláček štěstí?“

Mrakoplaš natáhl ruku. Když se jeho prsty už už svíraly na jednom z koláčků, tác se bleskově pohnul a přisunul mu tak pod ruku koláček jiný.

No dobrá. Vzal si ten.

Háček je v tom, uvažoval o celé situaci, zatímco hra pokračovala, že v Ankh-Morporku alespoň seženete pořádné zbraně.

Chudáci. K dobré revoluci je třeba víc než pár sloganů a velká dávka nadšení. Potřebujete vycvičené bojovníky, a především dobrého vůdce. Doufal, že nějakého najdou. Až bude on, Mrakoplaš, dost daleko.

Rozbalil papírek s věštbou a začetl se do ní, aniž si všiml, že ho hostinský tiše obešel zezadu.

Místo obvyklého „Právě jste si pochutnal na skvělém jídle“ tam byl složitý piktogram.

Mrakoplaš si začal ukazovat jednotlivé znaky prstem.

„Mnoho… mnoho… omluv… Co je to za pito-“

Hudebník s činely jimi udeřil prudce o sebe.

Od Mrakoplašovy hlavy se odrazil dřevěný obušek.

Staříci hrající Mord-san na sebe šťastně zakývali hlavami a vrátili se ke hře.

Bylo překrásné ráno. Celá skrýš se ozývala zvuky Stříbrné hordy. Muži vstávali, sténali, upravovali si podomácku vyrobené zdravotnické pomůcky, stěžovali si, že nemohou najít brýle, a omylem si nasazovali cizí chrupy.

Cohen seděl s nohama ve kbelíku teplé vody a vyhříval se na sluníčku.

„Profi?“

Bývalý učitel zeměpisu se soustředěným výrazem kreslil mapu.

„Copak, Čingisi?“

„Co to dělá Bláznivej Humoš?“

„Ale, stěžuje si, že je okoralý chléb a on nemůže najít zuby.“

„Řekni mu, že jestli se nám ta věc vydaří, může si pořídit tucet mladejch holek, který mu budou chleba předžvejkávat,“ řekl Cohen.

„To ale není příliš hygienické, Čingisi,“ prohlásil pan Čabajka, aniž se unavoval tím, že by zvedl oči. „Vzpomeň si, co jsem ti říkal o hygieně.“

Cohen mu ani neodpověděl. Hlavou mu běželo: šest staříků. A s Profim člověk nemůže moc počítat, protože to je spíš myslitel než válečník…

Pochybnosti nebyly hosty, kteří by Cohenovo kranium navštěvovali často. Když se v jedné ruce pokoušíte odnést kopající a škrábající panenskou chrámovou kněžku a pytel s kořistí a druhou odrážíte útoky půltuctu rozzuřených knězi, není na nějaké dlouhé myšlení čas. Přirozený výběr už dohlédne na to, aby hrdina, který má sklony klást si v rozhodujícím okamžiku otázky jako „Jaký je vlastně smysl mého života?“, velmi rychle přišel o obojí.

Ale: šest staříků… a říše, která má téměř milion mužů ve zbrani.

Když jste se na své šance zadívali v chladném světle časného rána, nebo dokonce i v tomto překrásném teplém úsvitu, měli jste pocit, že by bylo dobře se zastavit a zamyslet se nad statistikou úmrtí. Kdyby se plán zvrtnul…

Cohen se zamyšleně zakousl do rtu. Nebyla to nejpříjemnější představa. Kdyby se plán zvrtnul, trvalo by celé týdny, než by je všechny pozabíjeli. Možná že s sebou přece jen měl vzít i starého Thoga Řezníka, i když ten musel každých deset minut ustát v boji a odskočit se vyčurat.

No dobrá. Teď už bylo rozhodnuto, takže z toho musí vymáčknout to nejlepší.

Když byl Cohen ještě malým chlapcem, vzal ho otec na vrchol hory, vysvětlil mu, co je to krédo hrdinů, a řekl mu, že neexistuje větší štěstí než zemřít v boji.

Cohen našel slabinu tohoto tvrzení už jako dítě a životní zkušenost posílila jeho přesvědčení, že ve skutečnosti je mnohem větším štěstím pozabíjet v bitvě ty druhé a po boji si sednout na hromadu zlata vyšší, než je jeho kůň. A tahle zkušenost mu opravdu dobře posloužila.

Vstal a protáhl se na sluníčku.

„Je překrásné ráno, mládenci,“ řekl. „Cítím se líp, než kdybych měl milion tolarů. Co vy?“

Ozvalo se mumlání, které snad vyjadřovalo váhavý souhlas.

„Výborně,“ řekl Cohen. „Pojďme a ukážeme jim, zač je toho loket.“

Velká zeď obklopuje úplně celou Achátovou říši. Důležité je to slůvko úplně.

V průměru je zhruba sedm metrů vysoká a na vnitřní straně dokonale kolmá. Je postavena na plážích i žhavých pouštích, dokonce i na vrcholcích strmých útesů, kde je útok zvenčí velmi nepravděpodobný. Na podřízených ostrovech, jako je Brmbrmduc nebo Činky Link, jsou podobné zdi — metaforicky je to tatáž zeď, a to je samozřejmě divné nemyslícím militaristům, kteří si neuvědomují její pravou funkci.

Je to víc než obyčejná zeď, je to jakési návěstí, upozornění, maják. Na jedné straně je říše, což je v jazyce Acháťanů slovo totožné s výrazem „vesmír“. Na druhé straně je — nic. Koneckonců kdo ví, co začíná tam, kde končí vesmír?

Oh, ano, jistě, může se zdát, že i tam jsou různé věci, jako moře, ostrovy, jiné světadíly a tak dále. Možná že vypadají docela skutečně, třeba by se daly dokonce dobýt, chodit po nich…, ale nejsou dokonale reálné. Achátský výraz pro cizince je stejný jako výraz označující ducha, a jen jeden tah štětcem ho dělí od slova oběť.

Zeď je kolmá a hladká, aby odradila ty obtížné lidi, kteří se neustále snaží tvrdit, že tam za ní by přece jen mohlo být něco zajímavého. Je to neuvěřitelné, ale i po tisíci letech pořád ještě existují lidé, kteří to nepochopili. Ti, kteří žijí na pobřeží, svazují vory a vyplouvají přes pusté mořské pláně k zemím existujícím jen v pověstech. Ti ve vnitrozemí si stavějí velké draky a židle, které se snaží pohánět raketami používanými k ohňostrojům. Mnoho z nich při svých pokusech samozřejmě zahyne. Většina těch ostatních je brzo chycena a přinucena žít v zajímavých časech.

Tu a tam se však skutečně některým z uprchlíků podařilo dosáhnout toho obrovského vroucího kotle nazvaného Ankh-Morpork. Dorazili tam bez peněz — ti, kteří připluli po moří, s trochou něčeho, co se pokusili prodat na trhu, a na trhu se dalo prodat všechno —, většina z nich s nepříčetným leskem v oku. Ti si pak otevřeli malé obchůdky nebo hospůdky a začali pracovat čtyřiadvacet hodin denně. Lidé tomu stavu říkali ankh-morporský sen (o tom, jak vydělat obrovské množství peněz ve městě, kde smrt člověka je často jedním z principů mezilidského soužití). A čím méně lidé spali, tím silněji snili svůj sen.

Mrakoplaš měl někdy dojem, že jeho život je přerušován probuzeními. Nebyla vždycky ošklivá. Někdy byla jen nepříjemná. A pár z nich, možná jen jedno dvě, bylo docela hezkých a příjemných, zvláště ta na ostrově. Slunce si každý den stejně jednotvárně vyšlo na východě, vlny znuděně a pravidelně omývaly pláž a jemu se několikrát podařilo probrat se ze sna bez obvyklého zděšeného výkřiku.

Tohle ráno nebylo jen ošklivé. Bylo zcela nestydaté. Potloukli ho a někdo mu svázal ruce za zády. Navíc byl ve tmě, což zapříčiňoval pytel, který měl přes hlavu.

Mrakoplaš chvíli v duchu počítal a pak došel k jistému závěru. Tak tohle je sedmnácté nejhorší ráno v mém životě, pomyslel si.

To, že ho někdo omráčil v hostinci, to bylo zcela normální. Kdyby se vám to přihodilo v Ankh-Morporku, měli byste zhruba stejnou šanci, že se s prázdnými kapsami vzbudíte či nevzbudíte na hladině Ankhu, nebo — pokud se.našla loď, která se vydávala na dlouhou a mizernou plavbu — se proberete spoutaný v odpadním žlabu s tím, že příští dva roky budete orat lodním kýlem mořskou pláň[24]. Ale většinou se vás ten, kdo vás omráčil, pokoušel udržet naživu. Na to byl Cech zlodějů velmi háklivý. Jejich motem bylo: „Udeřte člověka s citem, a můžete ho okrást každý týden.“

Jestliže byl skutečně v něčem, co mu připomínalo vůz, pak měl někdo důvod nechat ho naživu.

Vzápětí své logiky zalitoval.

Někdo mu stáhl pytel z hlavy. Díval se na něj strašlivý obličej.

„Nejraději bych snědl vaši nohu,“ řekl Mrakoplaš.

„Nebojte se, jsem přítel.“

Zjevení si zvedlo masku. Pod ní se objevil dívčí obličej — kulatá tvář, tupý nosík, úplně jiná než všechny ostatní, které tady Mrakoplaš potkal. Uvědomil si, že je to tím, že se mu dívá přímo do tváře, její oblečení, i když ne obličej, naposled viděl na scéně v hostinci.

„Nekřič,“ řekla.

„Proč? Co teď se mnou budete dělat?“

„Přivítali bychom tě, jak se sluší a patří, ale nebyl na to čas.“ Sedla si mezi balíky v zadní části pohybující se káry a kriticky si ho prohlížela.

„Čtyři velké sandály řekl, že jsi přiletěl na draku a pobil oddíl vojáků,“ řekla.

„Že by?“

„A pak že jsi očaroval ubohého starce a on pak bojoval jako hrdina z pověstí,“ pokračovala.

„Že by?“

„A Čtyřem velkým sandálům jsi pak dal skutečné maso, i když je jenom z kasty pung.“

„Že by?“

„A máš svůj klobouk.“

„Ano mám, mám svůj klobouk.“

„A přes to všechno,“ vrtěla dívka hlavou, „nevypadáš jako Velký mág.“

„Aha. No, abych ti řekl pravdu, tak —“

Dívka vypadala křehce jako květ orchideje. Ale teď právě vytáhla odněkud ze záhybů svého roucha malý, ale evidentně zcela pravý a nabroušený nůž.

Vůči takovým věcem si Mrakoplaš vypěstoval jistý instinkt. Zdálo se, že tohle není ten pravý čas popřít své Velké mágství.

„Abych ti řekl pravdu… tak,“ opakoval, „tak jak mám vědět, že ti můžu důvěřovat?“

Dívka se zatvářila rozhořčeně. „Cožpak nedisponuješ úžasnými magickými silami?“

„Jistěže! Samozřejmě! Ale —“

„Řekni něco v magickém jazyce!“

„Ehm. Stercus, stercus, stercus, morituri sum,“ řekl Mrakoplaš s očima upřenýma na čepel nože.

„Cože? ‚Ó exkrementy, asi umřu‘?“

„To je… é… zvláštní mantra, kterou vzývám magické proudy.“

Dívka se maličko uvolnila.

„Ale vyžaduje to hrozný soustředění a hodně sil,“ kul Mrakoplaš železo. „Lítat na dracích, měnit starce ve válečníky… Takovejch věcí můžu udělat vždycky jen pár a pak si musím odpočinout. Akorát teď jsem strašně zesláblej z toho nesmírnýho množství magie, kterou jsem musel použít.“

Podívala se na něj a v očích měla stále nedůvěru.

„Všichni utiskovaní věří v příchod Velkého mága,“ řekla. „Ale jak pravil velký filozof Li-Tin O’Wevidle: ‚Když mnozí toužebně očekávají mocného hřebce, najdou podkovy i na mravenci.‘ “

Vrhla na něj další nespokojený pohled.

„Když jsi byl na cestě,“ pokračovala, „plazil jsi se před správcem prefektury, který se jmenuje Kee. Měl jsi ho spálit pekelným ohněm.“

„Získávám čas, obhlížím krajinu, nechtěl bych se hned prozradit,“ zadrmolil Mrakoplaš. „No uznej, jakou by mělo cenu, kdybych se hned prozradil, co?“

„A to jsi v převleku?“

„Jasně, že jo.“

Je to skvělý převlek.“

„Dík, protože —“

„Jen Velký mág se může odvážit vypadat jako tak smutná ukázka lidství.“

Díky. Hm… Jak jste věděli, že jsem na cestě?“

„Byli by tě tam na místě zabili, kdybych ti nenapovídala, co máš dělat.“

„Ty jsi byla ten strážnej?“

„Museli jsme tě dohonit rychle. Bylo to nesmírné štěstí, že tě zahlédl Čtyři velké sandály.“

„My?“

Jeho otázku přešla mlčením. „Jsou to jen místní vojáci. Ve Visovisu by mi něco takového neprošlo. Ale umím hrát mnoho rolí.“

Nůž zmizel, ale Mrakoplaš měl dojem, že se mu nepodařilo přesvědčit ji, aby mu uvěřila, jen ji zatím přiměl, aby ho nezabila.

Hledal nějaké stéblo, kterého by se zachytil. „Mám kouzelnou truhlici na nožičkách,“ řekl se záchvěvem pýchy. „Chodí za mnou, kam se jenom pohnu. Teď se mi na nějakou chvíli ztratila, ale jinak je to skutečně úžasná věc.“

Dívka na něj vrhla podivně dřevěný pohled. Pak se sehnula, chytila ho štíhlou ručkou pod krkem a zvedla ho na nohy.

„Je to něco takového?“ řekla a poodhrnula závěs v zadní části káry.

V prachu za povozem poklusávaly dvě velké truhly. Byly mnohem otlučenější a lacinější než Zavazadlo, ale patřily evidentně k témuž živočišnému druhu, lze-li takový výraz použít o cestovních potřebách.

„Hm,jo.“

Pustila ho. Mrakoplaš dopadl na dno vozu.

„Poslouchej mě,“ řekla. „Děje se mnoho ošklivých věcí. Já nevěřím na žádné Velké mágy, ale lidé ano a lidé občas potřebují na něco věřit. A jestli tihle lidé zemřou proto, že jsme dostali mága, který zdaleka není tak velký, jak se myslelo, pak ti zaručuju, že to bude velmi nešťastný mág. Možná že skutečně jsi Velký mág. Jestli nejsi, tak ti doporučuju začít okamžitě studovat, abys byl. Vyjádřila jsem se srozumitelně?“

„Tedy… jaksi… ano.“

Mrakoplaš stál tváří v tvář smrti mnohokrát. Často v tom svou roli hrála zbroj a ostré meče. Při této příležitosti jen hezká dívka a nůž, ale podařilo se jí zařadit se mezi ty nejnepříjemnější.

„Jsme kočovné divadlo,“ pokračovala normálním tónem, když se pak v klidu opřela o postranici káry. „Je to výhodné. Herci divadla Noh se mohou zemí volně pohybovat.“

„To jim vážně dovolí?“ podivil se Mrakoplaš.

„Ty mi asi nerozumíš. My jsme divadlo Noh.“

„Aha, no nebyli jste tak špatní.“

„Velký mágu, Noh je abstraktní, symbolická forma divadla, které používá archaického jazyka, stylizovaná gesta a hudební doprovod fléten a bubínků. Tvoje předstírání hlouposti je dokonalé. Tak dokonalé, že ani nemohu uvěřit, že bys nebyl hercem.“

„Promiň, ale mohla bys mi říct, jak se jmenuješ?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Půvabný motýl.“

„Hm. Vážně?“

Podívala se na něj a přesunula se do přední části vozu.

Vůz se kodrcal dál po nerovné cestě. Mrakoplaš ležel s hlavou položenou na pytli páchnoucím cibulí a systematicky klel. Začal tím, že proklel dívky s noži, historii všeobecně, Neviditelnou univerzitu, nepřítomné Zavazadlo a celou populaci Achátové říše. V tomto okamžiku byl na řadě ten, kdo vymyslel tuhle pitomou káru. Podle toho, jak se Mrakoplaš cítil, tak osoba, která myslela, že drsné, nehoblované dřevo plné třísek je ten pravý materiál na podlahu vozu, musela být totožná s tou, která považovala trojúhelník za docela přijatelný tvar kola.

Zavazadlo se pomalu ploužilo. příkopem, pozorováno bez valného zájmu mužem, který vedl na konci delšího provazu vodního buvola.

Cítilo se zahanbené, zaskočené a ztracené. Bylo ztracené, protože všude kolem to bylo… známé. Světlo, vůně i pachy, zem pod nohama… A navíc se necítilo být vlastněno.

Bylo vyrobeno ze dřeva a dřevo je na tyhle věci velmi citlivé.

Jedna z jeho nožiček nepřítomně črtala do prachu podivný obrazec. Byl to obrazec známý každému, kdo kdy stál u tabule a byl týrán dotěrným a neodbytným pedagogem.

Nakonec došlo k něčemu, co bylo tak blízko rozhodnutí, jak jen dřevo dokázalo k rozhodnutí dojít.

Bylo darováno. Mnoho let se toulalo po cizích zemích, potkávalo podivná stvoření a dupalo po nich Teď se najednou ocitlo zpět v zemi, kde bylo stromem. To znamená, že je svobodné.

Nebyl to právě nejlogičtější myšlenkový postup ale více než dobrý, když jediné, čím můžete myslet, jsou otvory po vypadlých sucích.

A pak tady bylo něco, po čem hrozně toužilo.

„Kdy budeš hotovej, Profi?“

„Promiň, Čingisi, už končím…“

Cohen si povzdechl. Horda trávila vítaný odpočinek ve stínu stromu a její členové si navzájem vyprávěli nehorázné lži o svých hrdinských činech. Pan Čabajka zatím stál na velkém balvanu opodál a střídavě pošilhával do jakéhosi domácky vyrobeného přístroje a do svých map.

Svět teď ovládají kousky papíru, pomyslel si Cohen. Rozhodně tuhle část světa. A Profi… Profi ovládal kousky papíru. Možná že nepředstavuje tradiční materiál na barbarského hrdinu, a to navzdory Cohenovu přesvědčení, že všichni ředitelé škol by měli být přibiti na vrata u stodoly, ale s papíry byl skutečně úžasný.

A uměl achátsky. No, rozhodně uměl achátštinou mluvit mnohem lépe než Cohen, který cestou nasbíral nějaká ta slova. Profi tvrdil, že se ji naučil z nějaké staré knihy. Říkal, že je až neuvěřitelné, co všechno se ve starých knihách najde.

Cohen vstal a vylezl za ním na balvan.

„Co máš přesně v plánu, Profi?“ zeptal se.

Pan Čabajka vrhl pohled směrem k Visovisu, který se rýsoval na obzoru.

Vidíš ten pahorek za městem?“ zeptal se. „Ten vysoký kulatý?“

,Připomíná mi pohřební mohylu mýho táty,“ přikývl Cohen.

„Tohle musí být přírodní útvar. Na mohylu je to příliš velké. Na vrcholku je něco jako pagoda, jak vidím. Zajímavé. Možná že bych se tam mohl později podívat.“

Cohen obrátil pohled k velkému oblému vrchu. Byl to velký oblý vrch. Neohrožoval ho a nezdálo se, že by měl nějakou cenu..Co se Cohena týkalo — pro něj to byl konec ságy. Byly tady mnohem naléhavější věci.

„Jak se zdá, tak do vnějšího města a z něj chodí lidé celkem běžně,“ pokračoval pan Čabajka. „Oblehnout město, to je v našem případě spíše teorie než skutečnost. Proniknout dovnitř nebude těžké. Jenže dostat se pak do Zakázaného města, to bude mnohem těžší.“

„A co kdybysme všechny pobili?“ navrhl Cohen.

„To není špatný nápad, ale dost nepraktický,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „A určitě by to vzbudilo spoustu zbytečné pozornosti. Ne, moje průběžné plánování je založeno na základě toho, že Visovis je určitý kus cesty od řeky a má téměř milion obyvatel.“

„Přiznanejch, co já vím,“ přikývl Cohen.

„A místní geologické poměry jsou absolutně nevhodné pro vrtání artézských studní.“

„Jo, no vidíš, zrovna jsem si říkal něco podobnýho…“

„A dívej se, jak chceš, hledej jak hledej, žádný akvadukt.“

„No jasně, nikde jedinej kavkadukt, to vidí každej,“ bručel Cohen. „Asi odletěli na léto na okraj, to některý ptáci dělaj.“

„Což mě v závěru přivádí k domněnce, že to jejich rčení, že se do Zakázaného města nedostane ani myš, je jen bohapustá smyšlenka,“ uzavíral své vývody pan Čabajka s jistou dávkou samolibosti. „Já si myslím, že do Zakázaného města se může dostat každá myš, která dokáže na dost dlouho zatajit dech.“

„Nebo použít nějakýho toho neviditelnýho… neviditelnou kavku… tu, co?“ odvážil se Cohen.

„To je ono.“

Kára zastavila. Zadní část plachty se odhrnula. Místo velkého kráječe na sýr, který Mrakoplaš tajně očekával, se před ním objevily dvě mladé tváře plné soustředěného zájmu.

Jedna z nich byla dívčí a Mrakoplašovi se velmi ulevilo, když zjistil, že nepatří Půvabnému motýlovi. Tahle vypadala mladší a Mrakoplašovi tak trochu připomněla brambory[25].

„Jak máte se?“ řekla lámanou, ale srozumitelnou ankh-morporštinou. „My velmi mnoho litujeme. Vy teď už lépe? My mluvíme na vás v jazyce nebeského města Ank-hmor-pork. Jazykem svobody a pokroku. Jazykem jeden muž, jeden hlas!“

„Ano,“ přikývl Mrakoplaš. Myslí mu proběhl obrázek ankh-morporského Patricije. Jeden muž, jeden hlas. Ano. „Setkal jsem se s ním. Skutečně ten hlas má. Jenže —“

„Výjimečné štěstí snažení lidu!“ zvolal mladík, pokrokujme rozvážně!“ Vypadal, jako kdyby byl z cihel.

„Promiňte,“ začal opatrně Mrakoplaš, „ale proč jste mě… lampión k ceremoniálním účelům… balík bavlny… zachránili? Okamžik, když říkám zachránili, myslím tím: praštili do hlavy, svázali a odvezli mě bůhví kam? Pochopte, to nejhorší, co se mi mohlo stát tam v té hospodě, bylo, že bych dostal výprask, protože jsem nezaplatil za jídlo, ale teď —“

„To nejhorší, co tě mohlo potkat, byla strašlivá smrt, kterou bys umíral několik let,“ ozval se hlas Půvabného motýla. Přišla od přední části vozu a zachmuřeně se na Mrakoplaše usmála. Ruce měla skromně zastrčeny do záhybů svého kimona, pravděpodobně, aby ukryla nože, které v nich svírala. „Oh. Nazdar,“ řekl.

„Velký mágu,“ řekla Půvabný motýl a uklonila se, „ty jistě znáš a víš všechno, ale dovol, abych ti představila Lotosový květ a Tři buvoly v chomoutu, další členy naší buňky. Museli jsme tě sem dopravit tímhle způsobem. Špehové jsou všude.“

„Včasné úmrtí všem nepřátelům!“ zvolal mladík se zářivým úsměvem.

„To je dobrý,“ přikývl Mrakoplaš, „správně, všem nepřátelům, jasně.“

Vůz stál na dvoře. Všeobecný hluk na druhé straně neobyčejně vysoké zdi naznačoval, že se tam nachází velké město. V Mrakoplašovi začala krystalizovat ošklivá jistota.

„A vy jste mě přivezli do Visovisu, co?“

Oči Lotosového květu se rozšířily.

„Tak jest to pravda,“ vydechla v Mrakoplašově vlastním jazyce. „Ty jsi Velký mág!“

„No, užasla bys nad věcma, který dokážu předpovídat,“ prohlásil Mrakoplaš sklíčeně.

„Vy dva běžte a postarejte se o koně,“ řekla Půvabný motýl, aniž spustila oči z Mrakoplaše. Když oba s mnohým ohlížením odspěchali, přistoupila k němu.

„Oni věří,“ řekla. „Já osobně mám své pochybnosti. Ale Li-Tin O’Wevidle říká, že i osel může zastat práci vola, není-li po ruce kůň. To je jeden z jeho nejméně přesvědčivých aforismů, alespoň to jsem si až dodnes myslela.“

„Co je to buňka?“

„Slyšel jsi o Rudé armádě?“

„Ne. No, vlastně, slyšel jsem někoho něco takového křičet…“

„Podle pověstí kdysi jakýsi člověk, kterého známe jen pod jménem Velký mág, vedl první Rudou armádu k naprosto zázračnému vítězství. To se, samozřejmě, odehrálo před tisíci lety. Ale lidé věří, že se on — to znamená ty — vrátí a znovu je povede k vítězství. Takže… Rudá armáda musí být připravená a čekat.“

„No, jak bych ti to… pochop, že člověk po tisíci letech bejvá tak trochu neohebnej —“

Její tvář se najednou ocitla těsně u jeho.

„Já osobně si myslím, že tady došlo k nějaké mýlce,“ zasyčela na něj. „Ale když už jsi tady, tak budeš Velký mág. Kdybych tě měla celou tu dobu krok za krokem popohánět špičkou nože.“

Dvojice mladých se vrátila. Motýl se jako mávnutím proutku změnila z rozzuřeného tygra ve vrkající holubici.

„A teď tedy musíš jít s námi a setkat se s Rudou armádou,“ řekla.

„A nebudou po všech těch letech už trochu zatuch-“ zajímal se Mrakoplaš, ale když uviděl její výraz, umlkl.

„Ta původní Rudá armáda existovala samozřejmě jen v pověstech,“ sdělila mu rychlou a bezchybnou ankh-morporštinou. „Ale legendy jsou někdy užitečné. Bude lepší, když tu legendu budeš znát… Velký mágu. Když Odraz jednoho slunce bojoval proti všem armádám světa, přispěchal mu na pomoc Velký mág a sama země povstala a bojovala za novou říši. Zúčastnily se i blesky. Armáda byla vytvořena z hlíny, ale jakýmsi podivným způsobem ji poháněl blesk. Blesk dokáže zabíjet, ale je neukázněný. A země neumí bojovat. Armáda složená ze země a blesků, to bezpochyby nebylo nic jiného než armáda venkovanů a chudáků, kteří povstali. My teď máme novou armádu a dali jsme jí jméno, které povzbuzuje obrazotvornost. A Velkého mága. Já na legendy nevěřím. Ale jsem přesvědčena, že ostatní ano.“

Mladší dívka, která se snažila sledovat řeč Půvabného motýla, postoupila kupředu a stiskla Mrakoplašovi paži.

„Teď se pojď podívat na Rudou armádu!“ řekla.

„Kupředný krok s masami!“ zvolal mladík a uchopil Mrakoplaše za druhou paži.

„Takhle mluví pořád?“ zeptal se Mrakoplaš, když ho mírným tlakem postrkovali ke dveřím.

„Tři buvoli v chomoutu nemá žádné školy,“ odpověděla mu dívka.

„Zvláštní úspěch provázej naše vůdce!“

„Dvě pence za putýnku dobře udupaného!“ dodával mu Mrakoplaš odvahu.

„Všeobecné majitelství výrobnických prostředků!“

„Jak je na tom babička s mýdlem?“ Tři buvoli v chomoutu zářil. Motýl otevřela dveře a vstoupila první. Tak se stalo, že se Mrakoplaš na okamžik ocitl venku jen s oběma mladšími členy buňky.

„To jsou moc užitečný hesla,“ řekl a o krok ustoupil. „Ale rád bych vás upozornil na proslulé rčení Velkého mága Mrakoplaše.“

„Samozřejmě,“ přikývla Lotosový květ, Jsem jedno jediné velké ucho…“

„Mrakoplaš vždycky říkal… sboheeeemmmmm —“ Podrážky jeho sandálů nejdřív na dlažebních kamenech trochu proklouzly, ale když dorazil ke dveřím, měl poměrně slušnou rychlost. Dveře, jak se ukázalo, byly jen ze svazovaného bambusu a poměrně snadno se rozpadly.

Na druhé straně bylo pouliční tržiště. Tady se Mrakoplaš poprvé setkal s jevem, na který si potom v souvislosti s Visovisem mnohokrát vzpomněl. Jakmile se někde objevil kousek volného prostoru, jakýkoliv, třeba místo vytvořené projíždějícím vozem nebo průchodem muly, okamžitě ho zaplavili lidé. Obvykle se ještě zplna hrdla dohadovali o ceně nějaké té kvákající kachny, kterou při tom drželi za nohy hlavou dolů.

V běhu nechtě prošlápl chatrnou klec s několika kuřaty, ale nedbal, pádil dál a rozhazoval na všechny strany jak lidi, tak rozličné zboží. Takové počínání by na podobném trhu v Ankh-Morporku vyvolalo množství hlasitých a především nevybíravých poznámek, ale protože tady všude si lidé křičeli jeden druhému z plných plic do obličeje, představoval Mrakoplaš jen krátkodobou nepříjemnost, která s jednou kdákající nohou napůl proběhla a napůl prokulhala kolem stánků.

Místo za ním okamžitě vyplňovali lidé. Možná že se za ním ozývaly i nějaké výkřiky pronásledovatelů, ale pokud ano, ztrácely se v celkovém hukotu davu.

Nezastavil se, dokud nenarazil na malý zastrčený výklenek mezi stánkem se zpěvným ptactvem a další boudou, nabízející jakési podivnosti, které se kroutily v miskách. Noha mu rozhořčeně pískala.

Kopl několikrát do dláždění, až se klec rozpadla. Kohout, zřejmě omámený silným vzduchem svobody, ho klovl do kolena a se zapleskáním křídel zmizel.

Mrakoplaš neslyšel nic, co by svědčilo o tom, že je pronásledován. Na druhé straně, na místním trhu by bylo obtížné zaslechnout i oddíl trollů v kovových botách.

Dovolil si znovu chytit svůj dech.

Takže se zase postavil na vlastní nohy. To je celá ta jejich Rudá armáda. Musel připustit, že je v hlavním městě, kde být nechtěl, a bylo jen otázkou času, kdy se mu přihodí nějaká další nepříjemnost, ale právě v tomto okamžiku se mu nic takového nedělo. Teď mu stačí pět minut, aby se zorientoval, dalších pět minut náskoku a oni uvidí, jak se mu práší za patami. Nebo jak mu za nimi odstřikuje bláto. Obojího tady bylo habaděj.

Takže… tohle je Visovis.

Zdálo se, že tady nejsou ulice v tom slova smyslu, jak je Mrakoplaš znal. Uličky ústily do dalších uliček, všechny temné, úzké a ještě zúžené všudepřítomnými stánky. Na trhu bylo také nevídané množství živých tvorů. Ve většině stánků byly vidět klece se živými kuřaty a slepicemi, kachny v pytlích a podivné věci, které se kroutily v miskách. V jiném stánku zase byla k vidění hromada želv, které se plazily jedna přes druhou, a ta úplně nahoře, pod cedulkou s nápisem kus — 3 Rh. výborné na Ying, na Mrakoplaše pomalu mrkla, jako kdyby říkala: „Tak ty si myslíš, že tohle jsou nepříjemnosti?“

Každopádně bylo těžké říci, kde končí stánky a kde začínají budovy. Ty věci na šňůrách mohly být právě tak dobře něčí zboží jako velké prádlo nebo zásoba jídla na celý příští týden.

Visovisané byli lidé zvyklí žít pod širým nebem. Podle toho, co mohl Mrakoplaš říci, tak trávili většinu života na ulici a řvali při tom z plných plic.

Když jste se chtěli někam dostat, znamenalo to použít lokty a tvrdě odstrkovat lidi stranou, protože stát na místě a říkat: „Dovolil byste laskavé? S prominutím, nemohl byste…?“ znamenalo odsoudit se k nehybnosti.

Dav se ovšem kupodivu rozdělil, když zazněl zvuk gongu a řada hlasitých „vzííí“. Kolem protančila skupina lidí v bílých rouchách, kteří kolem vypalovali barevné rakety, tloukli do gongů, pánví a jakýchsi podivných kusů kovu. Hluku, který vyluzovali, se podařilo dokonce přehlušit obvyklý pouliční ruch, ale stálo ho to velikou námahu.

Mrakoplaš zjistil, že lidé, kteří přestali křičet alespoň na tak dlouho, aby si ho stihli všimnout, po něm vrhají zvláštní pohledy. Možná že nastal čas chovat se jako domorodec.

Obrátil se k nejbližšímu člověku a vykřikl mu do obličeje: „To je ale vydařená taškařice, co?“

Zmíněná osoba, malá stařenka ve slamáku, na něj vrhla znechucený pohled.

„To je pohřeb pana Wu,“ utrhla se na něj a odkráčela.

Nedaleko stála dvojice vojáků. Kdyby to bylo v Ankh-Morporku, podávali by si jednu cigaretu a pokoušeli se nevidět nic, co by je mohlo rozrušit. Jenže tihle vypadali ostražitě.

Mrakoplaš opatrně zacouval do další uličky. Bylo jisté, že nezkušený návštěvník se tady mohl velmi rychle dostat do velkých nesnází.

Tahle ulička byla užší, tišší a temnější a na protějším konci se otevírala do nějakého mnohem většího prázdného prostoru. Na základě své zkušenosti, že lidé většinou také znamenají nepříjemnosti, vydal se Mrakoplaš tím směrem.

Tady byl alespoň dostatek místa. Otevřený prostor. Až příliš otevřený. Bylo to vydlážděné náměstí, velké tak, že by se tam vešla celá armáda. Jeho okraje byly lemovány třešňovou alejí. A když vezmeme v úvahu ty davy všude jinde, pak bylo až překvapivě bez lidí…

„Ty!“

…když nepočítáme vojáky.

Objevili se najednou; vystoupili zpoza každého stromu a sochy.

Mrakoplaš se pokusil ucouvnout, ale zjistil, že to není nejšťastnější nápad, protože za ním stál strážný. Přímo do tváře se mu dívala strašlivá maska.

„Cháme! Ty nevíš, že tohle je Císařské Náměstí?“

„Slyšel jsem dobře, velký N u toho náměstí, prosím?“ vypravil ze sebe Mrakoplaš.

„Ty nemáš právo klást otázky!“

„Aha. Tak si budu myslet, že to bylo ‚ano‘. Takže je to nějaké důležité místo. Tak pardon. To nic, já se klidně zase ztratím, abych…“

„Stát!“

Co se zdálo Mrakoplašovi ze všeho nejpodivnější, bylo to, že se ho ani jeden z vojáků vlastně nepokusil chytit. A pak si uvědomil důvod. Oni to totiž obvykle vůbec nepotřebovali. Lidé tady dělali přesně to, co se jim řeklo.

V téhle říši je něco mnohem horšího než bič, takhle to přece řekl Cohen.

Mrakoplaš si uvědomil, že v téhle chvíli už by měl být na kolenou. Přikrčil se a rukama se lehce opřel o zem před sebou.

„Tak mě napadlo,“ prohlásil lehkým tónem a zvedl se do startovní polohy, Jestli náhodou nenadešel čas obrátit vaši pozornost k jednomu skvělému rčení?“

Cohen se v městských branách vyznal. V minulosti jich vyvrátil celou řadu, některé dobývacími berany, jiné obléhacími katapulty a v jednom případě dokonce vlastní hlavou.

Ale brány Visovisu byly po čertech kvalitní. Nebyly jako brány Ankh-Morporku, které bývaly většinou dokořán, aby přilákaly rozmařilé zákazníky a hosty, a jejichž jediným příspěvkem k ochraně města bylo, že nesly cedule s nápisem: „Děkujeme vám, že jste nezaútočili na naše město. Bonům Diem.“ Tahle brána byla obrovská, kovová, hned vedle ní stála strážnice a kolem ní se bezcílně pohyboval přinejmenším tucet vojáků v černé zbroji.

„Profi?“

„Copak, Cohene?“

„Proč to děláme? Já myslel, že použijeme tu neviditelnou kavku, co ji používá ta myš?“

Pan čabajka na něj zahrozil prstem. „To použijeme až k tomu, abychom se dostali do Zakázaného města. Doufám, že to najdeme uvnitř. A teď si zopakujeme, co jsme se učili,“ pokračoval. „Je důležité, abyste všichni věděli, jak se chovat ve městě.“

„Já přeci, sakra, vím, jak se mám chovat v nějakým zatraceným městě,“ utrhl se na něj Bleskový Podrs. „Bořit, loupit, plenit, ničit, mordovat, znásilňovat a na cestě ven zapálit. Zrovna tak jako v malým městečku, akorát že to trvá o něco dýl!“

„No, to je v pořádku, když jenom procházíš, ale co když se pak druhý den potřebuješ vrátit toutéž cestou?“

„No, to město už tam přece další den nejni!“

„Gentlemani! Vyslechněte mě. Budete se muset přece jen přiučit alespoň základům civilizace!“

Lidé nemohli jen tak vstoupit do města. U brány byla fronta a stráže se poměrně agresivně shlukovaly kolem každého roztřeseného návštěvníka, aby zkontrolovaly jeho dokumenty.

Pak přišla řada na Cohena.

„Papíry, dědo?“

Cohen šťastně přikývl a podal kapitánovi kousek papíru, na němž bylo nejlepším rukopisem pana Čabajky napsáno:

Strážný zvedl oči od papíru a zadíval se na Cohenův bezelstný úsměv.

„A ták,“ ušklíbl se zle. „Umíš mluvit, dědo?“

Cohen, stále ještě s úsměvem na tváři, se tázavě zadíval na pana Čabajku. Tohle nepřebírali.

„Pitomý a ještě němý,“ odplivl si strážný.

To, jak se zdálo, pana Čabajku popudilo.

„Myslel jsem, že se od vás čeká, že nepříčetným budete projevovat zvláštní úctu!“ prohlásil.

„Nemůžete být nepříčetný, když nemáte papíry na to, že jste nepříčetný,“ odpověděl mu strážný.

„Tak teď už toho ale začínám mít dost,“ zavrčel Cohen. „Říkal jsem ti, že to nezabere, když narazíme na pořádnýho strážce.“

„Vy drzí venkovani!“

„Já zdaleka nejsem tak drzý jako tady mí kamarádi,“ upozornil ho Cohen.

Horda přisvědčila skoro jako jeden muž.

„To jsme my, platfuse.“

„Fenďáka na tebe!“

„So říkáte?“

„Obzvláště pitomý vojáku!“

„So říkáš? Kdo je hnoják?“

Kapitána to poněkud zaskočilo. V podvědomí většiny Acháťanů byl pevně zakotven zvyk podřizovat autoritě. A ještě silnější byl zvyk uctívat předky a respektovat starší, ale kapitán ještě v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak staře a držel se přitom stále ještě ve vertikální poloze. Tihle muži prakticky už teď byli předci. A ten v kolečkovém křesle tak dokonce i páchl.

„Vezměte je na strážnici,“ vykřikl nakonec. Horda s sebou nechala cloumat a dělala to moc dobře. Pan Čabajka je to učil celé hodiny, protože věděl, že má co do činění s muži, jejichž obvyklá reakce na to, když je někdo poklepe po rameni, je otočit se a useknout mu ruku.

Na strážnici bylo přeplněno, zvláště teď, když se tam kromě vojáků mačkala i Stříbrná horda a kolečkové křeslo starého Bláznivého Humoše. Jeden ze strážných se zadíval na Humoše, jehož ruce se neklidně pohybovaly pod přikrývkou. „Copak to tam máme, dědečku?“ Dekou projela čepel meče a bodla strážného do stehna.

„So? So? So řek?“

„Řekl ‚auvajs‘, Humoši,“ odpověděl mu Cohen a v ruce se mu objevil nůž. Jediným plynulým pohybem se jeho šlachovité paže sevřely ve smrtícím zámku na kapitánově hrdle a voják cítil, že se jeho ohryzku dotýká čepel ostrá jako břitva.

„So řek teďko?“

„Řekl ‚auhmmm…‘ “

„So? Dyť já nejsem ani ženatej!“

Cohen přitiskl nůž ještě o něco silněji.

„Takže teď, příteli,“ oznámil kapitánovi, „teď to můžeme provést po dobrém, rozumíš, nebo po zlém To záleží jen na tobě.“

„Ty krvežíznivé prase! Tomuhle ty říkáš po dobrém?“

„No, já se nepotím.“

„Zajímavé časy na tebe! Raději zemřu, než bych zradil svého císaře!“

„To je od tebe slušný.“

Kapitánovi ovšem trvalo jen zlomek vteřiny, než si uvědomil, že Cohen je muž meče, a proto zákonitě předpokládá, že ostatní jsou stejní. Kdyby byl měl onen ubohý voják civilizace čas, byl by si uvědomil, že zatímco v civilizaci je násilí až posledním argumentem, u barbarů je naopak prvním, často jediným, a ještě nejoblíbenějším ze všech. Jenže to už bylo příliš pozdě. Tiše se svezl kupředu.

„Já žiju neustále v zajímavých časech,“ oznámil jeho chladnoucímu tělu Cohen hlasem člověka, který navíc dělá hodně pro to, aby i zajímavé zůstaly.

Zamířil hrot nože na ostatní strážné. Ústa pana Čabajky byla doširoka otevřena hrůzou.

„Správně bych měl ten nůž pořádně vypucovat,“ zavrčel Cohen. „Ale jestli má ještě někdo z vás v úmyslu umřít za svýho císaře, tak se tím nebudu unavovat. Poslyšte, já osobně bych vás pozabíjel tak rychle, jak rychle bych stačil dojít od jednoho k druhýmu, ale tadyhle Profi mi říká, že bych toho měl nechat a stát se ctihodným občanem.“

Jeden ze strážných vrhl koutkem oka pohled na ostatní a pak klesl na kolena.

„Jaké máš přání, ó pane?“

„Ach, tohle je důstojnický materiál,“ zaliboval si Cohen. „Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Devět pomerančovníků, pane.“

Cohen se obrátil k panu Čabajkovi. A co teď?“ zeptal se.

„Teď je zajmi. Prosím tě.“

„Jak se to dělá?“

„No… snad je svážeš, položíš je na zem… tak nějak.“

„A pak jim podříznu krk!“

„Ne! Ne. Podívej, jak mile jsou ti jednou vydáni na milost a nemilost, už je nesmíš zabít.“

Stříbrná horda do posledního muže obrátila hlavy a upřela pohled na bývalého profesora.

„Obávám se, že to je ta civilizace,“ dodal pan Čabajka.

„Ale ty jsi řekl, že ti srabáci nemají žádný zbraně!“ rozohnil se Podrs.

„No ano,“ přikývl pan Čabajka a mírně se otřásl. „Proto je taky nesmíte zabít.“

„Zbláznil ses? Ty snad máš vážně papíry na hlavu!“

Cohen se zamyšleně poškrábal ve strništi na bradě. Přítomní vojáci ho pozorovali v němé hrůze. Byli zvyklí na kruté a neobvyklé tresty, ale nebyli zvyklí, aby se o tom předtím diskutovalo.

„Ty nemáš moc vojenskejch zkušeností, Profi, že ne?“ řekl Cohen nakonec.

„Kromě čtvrtýho protokolu? Moc ne. Ale obávám se, že tohle je způsob, jak by se to mělo dělat. Promiň, řekl jsi, že chceš, abych —“

„Dobrá, tak já tedy hlasuju pro to, abysme jim hned tady podřízli krky,“ prohlásil Cucák Vilda. „Mně se nějaký to zajímání taky moc nezamlouvá. Heleďte, například kdo je bude živit?“

„Obávám se, že to budete muset dělat vy.“

„Kdo? Já? Ani náhodou! Hlasuju proto, abysme jim dali sežrat jejich vlastní oči. Kdo je pro, tak dá ruku nahoru.“

Horda nadšeně souhlasila a mezi zvednutýma rukama Cohen zahlédl i ruku Devíti pomerančovníků.

„A ty taky hlasuješ, mladíku?“ zeptal se ho Cohen.

„Promiňte, pane, ale já bych si potřeboval odskočit na záchod.“

„Tak a teď mě chvilku poslouchejte,“ zarazil Cohen další dohadování. „Tohle vraždění a mordování už se dneska nenosí, chápete? To tvrdí pan Čabajka, a ten dokonce ví, jak se píše slovo ‚vypiglovaný‘, což je víc, než kolik umí kterejkoliv z vás. Takže podívejte, všichni víme, proč tady jsme, a jestli chceme pokračovat, tak bysme udělali líp, kdybysme vyrazili.“

„Jo, ale tys toho kapitána podříznul,“ zabručel Bleskový Podrs.

„Taky si teprv zvykám,“ připustil Cohen. „K civilizaci se musíme připlížit opatrně, krok za krokem.“

„A já pořád trvám na tom, že bysme jim měli usekat hlavy, jak jsem to udělal šíleným kněžím Ee obcujícím s démony!“

Klečící strážný znovu pozvedl ruku.

„Prosím, pane?“

„Copak, chlapče?“

„Mohl byste nás zamknout v támhleté cele. Pak už nebudeme nikoho obtěžovat.“

,Dobrý nápad,“ přikývl Cohen. „Ten mladík si zachovává jasnou hlavu i v kritickejch okamžikách. Zamkněte je.“

O třicet vteřin později horda vykulhala do ulic města.

Vojáci seděli v horké přeplněné cele.

Nakonec se jeden z nich ozval: „Co to bylo za lidi?“

„Já si myslím, že to mohli být předkové.“

„A já si myslím, že na to, abys byl předkem, musíš bejt mrtvej.“

„Ten, co seděl na té kolečkové židli, vypadal jako mrtvej. Až do chvíle, kdy bodnul Čtyři bílé lišky.“

„Myslíte, že bychom měli křičet o pomoc?“

„Co kdyby nás zaslechli?“

„Ano, ale jestli se odsud nedostaneme, tak tady zůstaneme. A stěny jsou silné a dveře pevné.“

„Výborně.“

Udýchaný Mrakoplaš se po delším čase zastavil v nějaké uličce. Nenamáhal se zjišťovat, jestli ho někdo honí. Byla to pravda — tady člověk mohl být svobody, i když to mělo jistý velký háček. Museli jste si uvědomit, že je to jen jedna z možností.

Svoboda, kromě jiných, dává člověku i jedno z nejstarší lidských práv — zemřít hladem. Zdálo se, že už je to celé roky od chvíle, kdy měl poslední slušné jídlo. Jako kdyby byla jeho myšlenka divadelní narážkou, ozval se na konci uličky hlas.

„Rýžové koláčky! Domácí rýžové koláčky! čaj! Stoletá vejce! Vejce! Pojďte si na ně, dokud jsou starý! Domácí — ano? Co se děje?“

K obchodníkovi přistoupil jakýsi starší gentleman. „Kuli-k’e-sane! To vejce, co jste mi prodal —“

„Co je s ním, ctihodný sudí?“

„Byl byste tak laskav a přičichl k němu?“

Pouliční podnikatel zhluboka nasál nosem. „Ach ano, překrásné, že?“

„Překrásné? Překrásné? Tohle vejce,“ zamračil se zákazník, „tohle vejce je prakticky čerstvé!“

„Sto let staré, na den, šógune,“ vrtěl prodavač se šťastným úsměvem hlavou. „Podívejte se na barvu té skořápky, jak je překrásná a černá —“

„Vždyť pouští!“

Mrakoplaš naslouchal. Možná skutečně bylo něco na té teorii, že na celém světě prakticky existuje jen několik typů lidí. Samozřejmě existuje mnoho těl, ale jen několik lidí. Proto člověk neustále naráží na ty samé. Někde pro ně musí existovat odlévací forma. „To se snad snažíte naznačit, že moje zboží je čerstvé!? No ale ať spáchám čestné harakiri! Koukněte, já vám řeknu, co udělám —“

Ano, na tom prodavači se zdálo být něco magicky známého. Někdo si přišel stěžovat na čerstvé vejce a během pěti minut nejen že byl přemluven k tomu, aby na to zapomněl, ale ještě k tomu, aby si koupil dva rýžové koláčky a nějakou podivnou věc zabalenou v listí.

Ty rýžové koláčky ostatně vůbec nevypadaly špatně… No, rozhodně lépe než to ostatní.

Mrakoplaš se pomalu přišoural k obchodníkovi. Ten sice znuděně přešlapoval z nohy na nohu a tiše si pohvizdoval, ale zarazil se a vrhl na Mrakoplaše široký, přátelský, a především počestný úsměv.

„Nádherné prastaré vejce, šógune?“

Miska uprostřed podnosu byla plná velkých zlatých mincí. Mrakoplašovi pokleslo srdce. Za cenu, za kterou pan Kuli-k’e-san prodával jedno zkažené vejce by člověk v Ankh-Morporku dostal celou ulici.

„Předpokládám, že nedáváte na… půjčku?“ nadhodil.

Kuli-k’e-san na něj vrhl Pohled.

„Budu dělat, že jsem to neslyšel, šógune,“ odpověděl.

„Řekněte mi,“ pokračoval Mrakoplaš, „nevíte náhodou o tom, že byste měl nějaké příbuzné v zámoří?“

Otázka mu vysloužila další pohled — tentokrát velmi kosý a plný odhadování.

„Cože? Vždyť za mořem není nic jiného než duchové, kteří sají lidskou krev. To přece všichni vědí, šógune. Udivuje mě, že vy ne.“

„Duchové?“ ujišťoval se Mrakoplaš.

„Pokoušejí se proniknout sem a ublížit nám,“ prohlásil Spáchám čestné harakiri. „A možná nám dokonce chtějí ukrást naše zboží! Nacpěte jim do chřtánu staré dobré rakety, to říkám já! Duchové nesnášejí poctivou silnou pecku.“

Pak vrhl na Mrakoplaše další zvláštní pohled, ještě mnohem delší a mnohem vypočítavější.

„Odkud račte být, šógune?“ zeptal se a jeho hlas měl najednou maličko zubaté ostří podezření.

„Z Běs Pelargicu,“ odpověděl pohotově Mrakoplaš. „Proto mám taky ten poněkud zvláštní přízvuk a způsoby, které by některé lidi mohly přivést k domnění, že jsem snad nějaký cizinec,“ dodával spěšně.

„Jo, Běs Pelargic,“ řekl Spáchám čestné harakiri zasněně. „No, v tom případě tam jistě budete znát mého starého přítele Pět kleští, který žije na Nebeské třídě, že?“

Na takový starý trik byl Mrakoplaš ovšem připraven.

„Ne,“ zavrtěl sebejistě hlavou. „Nikdy jsem neslyšel ani o něm, ani o té ulici.“

Spáchám čestné harakiri Kuli-k’e se šťastně usmál. „Kdybych teď začal dost hlasitě křičet ‚cizí ďábel‘, neudělal byste ani tři kroky,“ prohlásil konverzačním tónem. „Vojáci by vás odvlekli do Zakázaného města a tam se zajatci provádějí velmi speciální věci, ke kterým používají —“

„Už jsem o tom slyšel,“ přerušil ho Mrakoplaš.

„Pět kleští byl pět let okresním komisařem a Nebeská třída je hlavní ulice města,“ oznámil mu Spáchám čestné harakiri. „Vždycky jsem si přál setkat se s duchem, který se živí lidskou krví. Vezměte si rýžový koláček.“

Mrakoplaš rychle zaletěl pohledem sem a tam. Ale kupodivu, situace nevypadala nijak nebezpečně, alespoň zatím ne. Zdálo se, že o nebezpečí se dá vyjednávat.

„No a předpokládejme, že bych připustil, že jsem z míst za Velkou zdí?“ řekl tak tiše, jak to jen šlo.

Kuli-k’e přikývl. Vsunul jednu ruku do záhybů roucha a bleskovým pohybem vytáhl a zase ukryl jakýsi předmět. Mrakoplaše tak docela nepřekvapilo, když zahlédl část nápisu, který pravil: CO JSEM DĚLAL…

„Někteří lidé říkají, že za Velkou zdí není nic než pouště a hořící pláně, zlí duchové a strašlivé příšery“ prohlásil Kuli-k’e, „ale já říkám, co obchodní ráznosti? Nové trhy? Muž se správnými styky… Víte, co myslím, šógune? Takový člověk by mohl v zemi duchů vysávajících lidem krev dojít daleko.“

Mrakoplaš přikývl. Nechtělo se mu právě v této chvíli poukazovat, že když se v Ankh-Morporku objeví jeden člověk s hrstí zlata, objeví se vzápětí alespoň tři sta lidí, kteří v hrsti svírají ocel.

„Já to vidím tak, že při veškeré té nejistotě kolem císaře — dlouhý život budiž zaručen synu nebes —, při tom, jaké slyším řeči o povstalcích, by tady mohl být docela slušný vývar pro svobodomyslného obchodníka, nemám pravdu?“

„Vývar?“

„Vývar. Tak třeba… máme tady takovou věcičku,“ naklonil se blíž, „leze to housenkám ze (nesrozumitelný piktogram). Říká se tomu… hedvábí. Je to —“

„Jo, to znám. To dovážíme z Klače,“ přikývl Mrakoplaš.

„No, to nevadí, ale potom tady máme takové křoví, rozumíte, šógune, a vy usušíte jeho listí, a když ho nasypete do horké vody, je to skvělé pi-“

„Čaj, jasně,“ přikývl Mrakoplaš. „Ten pochází z Jakazačistánu.“

Jak se zdálo, tohle už Kuli-k’e-sana S.Č.H. mírně zaskočilo.

„No… tak potom máme prach, kterým se plní rakety, a ony —“

„Myslíte ohňostroj? Střelnej prach? To my známe.“

„A co takhle fakticky kvalitní porcelán? Je tak —“

„V Ankh-Morporku máme trpaslíky a ti dokážou vyrobit porcelán, skrzevá kterej můžeš přečíst knihu,“ zarazil ho Mrakoplaš, „i když má poznámky autora napsaný hodně drobným písmem.“

Kuli-k’e zamyšleně zkrabatil čelo.

„Tak to vypadá, že na duchy, kteří se živí lidskou krví, jste zatraceně mazaní,“ řekl a o něco ustoupil. „Asi vážně bude něco na tom, když se říká, že jste nebezpeční.“

„My? S náma si nelam hlavu,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „My v Ankh-Morporku například cizince zabíjíme jen velmi zřídka. Potom jim totiž hrozně těžko prodáš zboží.“

„Tak mi řekni, je něco, co máme a vy byste chtěli? Nenech se pobízet a vezmi si ještě koláček! Je to na účet pagody. A nechceš zkusit masovou kuličku? Na jídelní hůlce?“

Mrakoplaš si vybral koláček. Na ostatní zboží se raději neptal.

„Máte zlato,“ odpověděl.

„Oh, zlato. Je moc měkké, než by se z něj dalo udělat něco pořádného,“ odpověděl mu Kuli-k’e. „Ale na odpadní trubky a na střechy je docela dobrý,“ připustil.

„Já si myslím,“ odpověděl Mrakoplaš, „že lidi v Ankh-Morporku už by pro nějaký to zlato uplatnění našli.“ Pohledem znovu zabloudil k misce na podnosu.

Země, kde je zlato levné jako olovo…

„Co je tohle?“ zeptal se a ukázal na pomačkaný obdélník papíru napůl pokrytý mincemi.

Kuli-k’e S.Č.H. se podíval do misky. „To my tady máme takovou věc,“ řekl dost pomalu. „Ale pro tebe to bude asi novinka. Říká se tomu pe-ngi-ze. Je to způsob, jak s sebou můžeš nosit skoro všechno u svoje —

„Já myslel ten kousek papíru,“ řekl Mrakoplaš.

„Já taky,“ přikývl Kuli-k’e-san. „To je deseti-rhinuový pe-ngi-z.“

„Co to znamená?“ zeptal se Mrakoplaš.

„To znamená, co říkám,“ odpověděl mu Kuli-k’e. To znamená, že má hodnotu deseti těchhle,“ pozvedl v ruce zlatou minci velikosti rýžového koláčku.

„Ale proč by sis měl kupovat kus papíru?“ nechápal Mrakoplaš.

„Ty to nekupuješ, naopak, to je na kupování věcí,“ poučoval ho Kuli-k’e.

Mrakoplaš se tvářil nechápavě.

„Půjdeš na tržiště,“ snažil se mu věc vysvětlit Kuli-k’e a začal mluvit mnohem pomaleji, což signalizovalo, že myslí na to, co vysvětluje, „a řekneš: ‚Dobrý den, řezníku, kolik stojí tyhle psí čenichy?‘ a on řekne: ‚Tři rhinu, šógune.‘ Nato ty řekneš: ‚Mám jenom poníka, jo?‘ (podívej, na tom papíře je vytištěný poník, vidíš? to je obrázek, který je na všech deseti-rhinuových pe-ngi-zech) a on ti dá psí čenichy a vrátí ti sedm mincí, kterým říkáme ‚drobné‘. A teď, kdybys měl třeba opici, to je padesát rhinu, on by třeba řekl: ‚Nemáte menší?‘ a ty bys —“

„Ale vždyť je to jenom kus papíru!“ zasténal vyděšeně Mrakoplaš.

„Pro tebe to může být jen kus papíru, ale pro mě Je to deset rýžových koláčků,“ odpověděl Kuli-k’e. „A co používáte vy, cizozemští krvežíznivci? Velké kameny s provrtanými otvory?“

Mrakoplaš zíral na papírový peníz.

V Ankh-Morporku bylo několik papíren a někteří z šikovných členů Cechu rytců dokázali vyrýt své jméno i s adresou na špendlíkovou hlavičku.

Cítil se najednou na své krajany neobyčejně pyšný. Možná že jsou úplatní a chamtiví, ale nebesa vědí, že v tom byli dobří a vždycky byli ochotní se ještě něco přiučit.

„Myslím, že rychle zjistíš, že v Ankh-Morporku je spousta budov, které potřebují nové střechy.“

„Vážně?“ podivil se Kuli-k’e.

„Jistě. Všude zatéká.“

„A lidé můžou platit? Já jen, že jsem slyšel, že —“

Mrakoplaš se znovu podíval na papírový peníz. Nechápavě potřásl hlavou. Tak větší cenu než zlato…

„Zaplatí papírama alespoň tak dobrejma, jako je tenhle,“ řekl. „Ale spíš ještě lepšíma. Přimluvím se za tebe. Ale teď —“ odmlčel se a rozhlédl se kolem, „kudy nejlíp pryč?“

Kuli-k’e se poškrábal za uchem.

„To bude trochu problém,“ řekl nakonec. „Všude kolem jsou armády. V tomhle klobouku vypadáš poněkud nápadně. To bude asi přece jen —“

O kus dál v uličce došlo k jakémusi pohybu, nebo lépe řečeno ke znásobení pohybu. Dav se rozestupoval oním uspěchaným způsobem, jakým to většinou neozbrojený zástup dělá v přítomnosti zbraní, a k panu Spáchám čestné harakiri pospíchala skupina vojáků.

Ustoupil o krok a vrhl na ně šťastný úsměv člověka, který rád poskytne velkou slevu každému, kdo je ozbrojen alespoň nožem.

Dva vojáci mezi sebou vlekli bezvládnou postavu. Když míjeli Kuli-k’e-sanův stánek, postava pozvedla zkrvavenou hlavu a řekla: „Budiž dopřána dlouhá —“ je to už jí ústa zavřel úder pěstí v kovové rukavici. Strážní se zajatcem odcházeli ulicí. Dav znovu zaplnil vzniklou uličku.

„Cc,“ zavrtěl hlavou Kuli-k’e S.Č.H. „Jak se zdá, tak dostali — hej! Kam jsi zmizel?“

Mrakoplaš vylezl zpoza rohu. Na S.Č.H. udělal poměrně velký dojem, protože, když se pohnul, ozvalo se slabé zahřmění.

„Jak vidím, tak chytili dalšího,“ oznámil mu Kuli-k’e. „Asi zase vylepoval nějaké letáky.“

„Dalšího koho?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Člena Rudé armády. Hu!“

„Och.“

„Já si toho moc nevšímám,“ vysvětloval mu S.Č.H. „Poslední dobou se vypráví, že se začínají vyplňovat nějaké staré legendy o císařích a tak. Já tomu moc nevěřím.“

„Ten na nějakou legendární postavu moc nevypadal,“ zabručel Mrakoplaš.

„Ale, někteří lidi věří taky všemu.“

„Co s ním bude?“

„Těžko říct, teď když má prý císař smrť na jazyku. Asi mu useknou ruce a nohy.“

„Cože? Proč?“

„Protože je mladý. Jsou shovívaví. Kdyby byl o trochu starší, tak by mu usekli hlavu a narazili ji na kůl vedle brány.“

„To je trest za to, že vylepil nějakej pitoměj leták?“

„No, příště už to neudělá,“ odpověděl S.Č.H.

Mrakoplaš ustoupil.

„Díky,“ vypravil ze sebe a spěchal pryč.

„Ale ne,“ říkal, když si prorážel cestu davem, se v žádným případě nebudu míchat do nějakýho sekání lidskejch hlav —“

Vzápětí ho zase někdo udeřil. Velmi uctivě.

Klesl na kolena, pak dopadl na bradu a v pádu přemýšlel, kam se podělo to starosvětské, společenské „Hej, ty tam!“.

Stříbrná horda bloudila ulicemi Visovisu.

„Tak tomuhle já neříkám plenění města a mordování každýho, kdo se nám postaví na odpor,“ huhlal rozhořčeně Bleskový Podrs. „Když jsem jezdil s Brucem, zvaným Hurigán, nikdy jsme nevcházeli do města hlavní branou jako houf ubrečenejch matek —“

„Pane Podrsi,“ pospíšil si pan Čabajka, „myslím, že je právě vhodný čas připomenout vám ten seznam, který jsem pro vás vyhotovil?“

„Jakej zatracenej seznam?“ zamračil se Bleskový Podrs a vystrčil na něj sveřepě bradu.

„Ten seznam přípustných civilizovaných slov, ano?“ Pak se pan Čabajka obrátil i k ostatním. „Vzpomeňte si, jak jsem vám vyprávěl o ci-vi-li-zo-va-ném cho-vá-ní. Civilizované chování je nesmírně důležité pro naši dlouhodobou strategii.“

„Co je to dlouhodobá strategie?“ zajímal se Caleb Rozparovač.

„To je to, k čemu se dostaneme později,“ vysvětlil mu s převahou Cohen.

„Ale co to bude potom?“

„Plán,“ odsekl mu Cohen.

„No, tak teda, já se z toho snad po-“ začal Bleskový.

„Seznam, pane Podrsi, jen slova uvedená na seznarnu,“ zvýšil hlas pan Čabajka. „Poslyšte, skláním se před vašimi zkušenostmi, když se jedná o to, projít drsnou divočinou, ale tohle je civilizace a vy musíte používat ta správná slova. Prosím!“

„Radši dělej, co ti říká, Bleskovej,“ přikývl Cohen. Se špatně skrývanou nechutí vylovil Podrs z kapsy kus papíru a rozložil ho.

„,Do háje‘?“ řekl. „Co to má bejt? A co má bejt tady to ‚sakva, sakva‘ nebo ‚i Čermáka!‘?“

„To jsou… civilizované kletby,“ vysvětloval pan Čabajka.

„No, tak ty si můžeš vzít a —“

„Jak?“ zeptal se pan Čabajka a pozvedl prst.

„Můžeš si je nacpat do —“

„Jak?“

„Klidně si je —“

„Jak?“

Podrs zavřel oči a zaťal pěsti. „Do háje, sakva, i s Čermákem!“ zařval.

„Výborně,“ pochválil ho pan Čabajka. „To bylo mnohem lepší.“

Pak se otočil ke Cohenovi, který se šťastně pásl na páně Podrsových nesnázích.

„Cohene,“ řekl pan Čabajka, „támhle je stánek s jablky. Nedal by sis jablko?“

„Jo, docela jo,“ připustil Cohen opatrně jako člověk, který podává iluzionistovi své hodinky a velmi přesně si při tom uvědomuje, že se ten chlap usmívá —“ v ruce drží velké kladivo.

„Výborně. Takže teď, chla — tedy chtěl jsem říci gentlemani, pozor! Čingis by si dal jablko. Támhle je stánek, kde prodávají oříšky a ovoce. Copak udělá?“ Pan Čabajka se s nadějí zadíval na své muže. „Ví to někdo? No, prosím?“

„To je jednoduchý. Zabiješ toho mrňavýho —“ ozvalo se rychlé zašustění rozkládaného papíru, „človíčka, co stojí za stánkem a —“

„Ne, pane Podrsi. Někdo jiný?“

„Proč to říká? Víme, že je línej!“

„Tak ten stánek podpálím a —“

„Ne, pane Vincente. Ještě někdo…?“

„Tak ho nejdřív znás-“

„Ne, pane Rozparovači,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Vezmeme nějaké pe-no? pe-?“ a v očekávání se na ně zadíval.

„— pe-ní-ze —“ dopověděla Stříbrná horda sborem.

„ — a dá… no? Co uděláme? No tak, opakovali jsme si to přece tolikrát. My mu ty peníze —“

Tohle pro ně bylo trochu těžké. Tváře členů hordy se poskládaly do soustředěných vrásek a bylo vidět, jak zoufale se jeden vedle druhého snaží vyprostit své myšlení z těžkých záhybů železné košile.

„ — dá —?“ začal Cohen velmi váhavě. Pan Čabajka se na něj široce usmál, a aby mu dodal odvahu, několikrát souhlasně přikývl.

„Dáme?…je…tomu —“ Cohenovy rty s námahou obemkly slovo „muži?“

„Ták! Skvělá práce. Výměnou za to jablko. Promluvíme s ním o té výměně a později, když to bude vhodné, řekněme slovo ‚děkuji‘. Tak a teď, Cohene, tady je mince. Dej se do toho.“

Cohen si utřel čelo. Začínal se potit.

„A co kdybych ho jenom trochu propíchnul —“

„Ne! Tohle je civilizace.“

Cohen s obtížemi přikývl. Narovnal se v ramenou a vykročil ke stánku. Došel na místo a obchodník, který skupinku už chvíli podezřívavě pozoroval, mu kývl na pozdrav.

Cohenovy oči nabyly mírně skelný lesk a jeho rty cosi nehlasně ševelily, jako by si v duchu přeříkával nějakou nazpaměť naučenou úlohu.

„Ho, tlustý obchodníku, dej mi všechn… jedno své jablko… a já ti za něj dám… tuhle minci…“

Ohlédl se. Pan Čabajka mu ukázal ruku se vztyčeným palcem.

„Takže vy chcete jablko, san, ano?“ ujišťoval se tlustý zelinář.

„Jo.“

Zelinář vybral jeden plod. Cohenův meč byl sice ukryt v kolečkovém křesle, ale stánkař, zřejmě v odpověď na jakési dávno zasuté dědičné vědomosti, dával pozor, aby to bylo opravdu pěkné jablko. Pak se natáhl pro minci. To se ukázalo být poněkud obtížné, protože jak se zdálo, její majitel se s ní nějak nemohl rozloučit.

„No tak, dejte mi ji, ó satrapo,“ řekl.

Uplynulo několik rušných vteřin.

Když pak už byli všichni v bezpečí za několika rohy, řekl pan Čabajka: „A teď se zeptám všech: Kdo vás mi dokáže říci, kde udělal Čingis chybu?“

„Že neřekl ‚prosím‘?“

„So? So zprasí?“

„Ne.“

„Že neřekl ‚děkuju vám‘?“

„So? Kolik jich má?“

„Ne.“

„Že praštil toho chlapa do hlavy melounem, strčil mu ksicht do jahod, nakopl ho do vajec, zapálil mu boudu a sbalil všechny peníze?“

„So? Sožeto?“

„Správně!“ Pan Čabajka si smutně povzdechl. „Až do té chvíle sis ale, Čingisi, vedl skvěle.“

„Tak mi neměl říct to, co mi řekl“

„Ale ‚satrapa‘ je titul vysokých správních úředníků, Čingisi.“

„Cože? Och. Vážně?“

„Ano.“

„No-ó… nechal jsem mu ty peníze za jabko.“

„Ano, ale podívej, mám dojem, že jsi mu vzal všechny ostatní peníze.“

„Ale za to jabko jsem mu zaplatil, bránil se Cohen opatrně.

Pan Čabajka si povzdechl. „Čingisi, začínám mít dojem, že těch několik tisíc let, během nichž se pomalu a trpělivě vyvíjely ekonomicky tržní vztahy, tě naprosto minulo.“

„Co jsi to říkal?“

„Čingisi, bylo by dobře, kdybys pochopil, že občas je možné, aby peníze docela legálně patřily i jiným lidem,“ vysvětloval pan Čabajka trpělivě.

Horda se na chvíli zastavila, aby se její členové pokusili vstřebat tuhle komplikovanou informaci. Samozřejmě věděli, že je to teoreticky pravda. Obchodníci často mívali peníze. Ale zdálo se nepřirozené říkat si, že jim ty peníze patří; peníze přece patří tomu, kdo je těm kupcům sebral. Peníze ve skutečnosti obchodníkům vůbec nepatřily, obchodníci je jen ošetřovali, dokud je někdo nepotřeboval.

„Tak, támhle je taková starší paní a prodává kachny,“ řekl pan Čabajka. „Myslím si, že v dalším stadiu — pane Vildo, tam mě neuvidíte, věřím, že ať už pozorujete cokoliv, je to nadmíru zajímavé, ale byl „bych rád, kdybyste věnoval pozornost mně — bychom si měli vybrousit společenský styk.“

„Hur, hur, hur,“ rozveselil se Caleb Rozparovač.

„Tím jsem chtěl říci, pane Rozparovači, že byste měl jít a zjistit, kolik by jedna taková kachna stála,“ zarazil ho pan Čabajka.

„Hur, hur — co?“

„A ne abyste z ní strhal všechny šaty, to je velmi necivilizované.“

Caleb se poškrábal za uchem a na límec se mu snesl vodopád lupů.

„No jo, ale co mám teda dělat?“

„Ehm… navázat s ní rozhovor.“

„Co? A o čem se má člověk bavit s ženskou?“

Pan Čabajka znovu zaváhal. Tohle totiž byla do jisté míry terra incognita i pro něj. Zkušenosti s ženami se při pobytu na jeho poslední škole omezily na občasný rozhovor se školnicí a jednou mu hospodyně dovolila, aby jí položil ruku na koleno. Bylo mu čtyřicet, když zjistil, že orální sex neznamená, že se o tom mluví. Ženy pro něj vždycky představovaly podivná, vzdálená a úžasná stvoření spíše než — jak do posledního věřili muži hordy — něco pro ukrácení dlouhé chvíle. Maličko tápal.

„Co o počasí?“ odvážil se. Paměť mu přisunula vzpomínky na běžná témata rozhovoru jeho staropanenské tety, která ho vychovala. „Její zdraví? Potíže s dnešními mladými lidmi?“

„A pak z ní strhám ty šaty?“

„Možná. Třeba. Když si to bude přát. Rád bych obrátil vaši pozornost k tomu rozhovoru, který jsme měli včera a týkal se koupelí — nebo alespoň jediné koupele, dodal sám pro sebe —, péče o nehty, vlasy a vousy a pravidelné výměny prádla i oděvu.“

„Tohle je kůže,“ podíval se na něj Caleb. „Tu nemusíš měnit, ta vydrží celý roky.“

Pan Čabajka znovu přehodnotil svá stanoviska. Myslel si, že může civilizaci nanést na hordu zvenčí jako nátěr. Mýlil se.

Ale byla tady jedna komická věc. Zatímco horda pozorovala Calebovy bolestivé pokusy navázat konverzaci se zástupkyní půvabnější poloviny lidstva, pan Čabajka si uvědomil, že přestože jsou tihle muži nesmírně vzdálení onomu druhu lidí, se kterými se skoro celý život stýkal ve sborovnách, nebo snad právě proto, že tomu tak je, jemu se opravdu zamlouvali. Jeden každý z nich považoval knihu buď za nezbytnou toaletní potřebu, nebo sadu přenosných podpalovačů a myslel si, že hygiena je nějaký pozdrav. Přitom však byli počestní (svým zvláštním, svérázným způsobem), jemní (svým zvláštním, svérázným způsobem) a viděli svět velmi jednoduše. Brali bohatým kupcům, chrámům a králům. Chudé lidi neokrádali, ne snad proto, že by k nim měli nějaký jiný, čistý vztah, ale jednoduše proto, že chudí lidé neměli žádné peníze.

A i když se nerozhodli rozdávat peníze chudým, stejně to dělali (pokud jste ochotni připustit, že mezi chudé patří i hospodští, dámy pochybné pověsti, kapsáři, hráči a další příživníci všeobecně) ‚ protože když dokázali urazit velké vzdálenosti, aby mohli nějaké peníze uloupit, dokázali je pak udržet pohromadě asi jako člověk, který se pokouší pást stádo goček. Peníze byly od toho, aby je člověk utratil nebo o ně přišel. Udržovali peníze v oběhu, což je touhou prakticky každé společnosti.

Nikdy si nelámali hlavu tím, co si myslí jiní lidé. Pan Čabajka strávil prakticky celý život v obavách z toho, co si myslí ti druzí. Díky tomu ho ve služebním postupu vždycky někdo přeskočil a všeobecně se k němu chovali jako k součásti inventáře, proto mu teď chování Stříbrné hordy připadalo až nezdravě přitažlivé. Její muži si nikdy s ničím příliš nelámali hlavu ani nepřemýšleli o tom, zda je to, co dělají, správné. A všechno, co dělali, si nesmírně užívali. Měli jistý druh cti. Měl je rád. Nepatřili k jeho druhu lidí.

Caleb se vrátil a vypadal neobvykle zamyšleně.

„Gratuluji, pane Rozparovači!“ řekl pan Čabajka, který věřil v sílu a příznivý vliv pochvaly. „Jak se zdá, její oblečení neutrpělo žádnou úhonu.“

„Jo, co říkala?“ zeptal se Cucák Vilda.

„Ona se na mě usmála,“ odpověděl Caleb. Pak se nejistě probral zacuchaným plnovousem. „Teda aspoň trochu,“ dodal.

„Výborně,“ přikývl spokojeně pan Čabajka.

„Ona, ehm… ona řekla, že…, že by nebyla proti tomu sejít se… se mnou později…“

„Skvělá práce!“

„Ehm… Profi? Co to je, oholit se?“

Čabajka mu to vysvětlil.

Caleb pozorně naslouchal a tu a tam udělal nespokojený obličej. Občas se při tom přes rameno ohlížel na prodavačku kachen, která mu přátelsky zamávala.

„Zatr…“ řekl nakonec. „Ehm. No já nevím…“ znovu se ohlédl. „Nikdy předtím jsem se vlastně nesešel s ženskou, která by neutíkala.“

„Ohó, ženský jsou jak laně,“ prohlásil Cohen se znaleckým výrazem. „Nemůžeš na ně zaútočit rovnou, musíš se plížit po jejich stopách a —“

„Hur, hur, h — omlouvám se,“ zarazil se Caleb, když zachytil přísný pohled pana Čabajky.

„Myslím, že tady bychom mohli praktické lekce skončit,“ řekl pan Čabajka. „Nechceme zase být příliš civilizovaní, že ne? Navrhuji, abychom si udělali malou procházku kolem Zakázaného města, co říkáte?“

Všichni ho viděli. Bylo dominantou středu Visovisu. Jeho zdi byly dvanáct metrů vysoké.

„A brány hlídá spousta vojáků,“ upozorňoval Cohen.

„To je taky jejich povinnost. Uvnitř se nacházejí nesmírné poklady,“ přikývl pan Čabajka. Za celou dobu, co obcházeli hradby Zakázaného města, nezvedl oči. Velmi pečlivě prohlížel zem, jako by něco ztratil.

„Proč nezaútočíme a nepobijeme všechny strážné?“ dotazoval se Caleb. Pořád ještě se cítil mírně otřesený.

„So řiká?“

„Tak neblbni,“ odpověděl mu Cohen. „Vždyť by nám to trvalo celej den. A kromě toho,“ dodal a proti své vůli pocítil záchvěv pýchy, „tuhle Profi nás tam dostane na neviditelný kavce, žejo, Profi?“ Pan Čabajka se zastavil. „Aha. Heuréka,“ řekl.

„To je efebsky, rozumíte,“ oznámil Cohen hordě. Znamená to ‚podejte mi ručník‘.“

„Jo?“ zajímal se Caleb, který si během cesty pokoušel prsty rozčesat vousy. „Kdy tys byl v Efebe?“

„Kdysi jsem tam honil jednoho chlápka, co na něj byla vypsaná slušná odměna.“

„A koho?“

„Myslím, že tebe.“

„Pch! A našels mě?“

„Nevím! Kejvni hlavou a uvidíme, jestli ti upadne.“

„Ale, no tak, gentlemani… zadržte…“ Páně Čabajkův ortopedický sandál strkal do ozdobného kovového čtverce zasazeného do dlažby.

„Zadržte co?“

„So to?“

„Měli bychom se podívat po dalších,“ usmál se pan Čabajka. „Ale myslím, že to máme. Teď už jen musíme počkat do tmy.“

Někdo se tam hádal. Mrakoplaš slyšel jen hlasy, protože přes hlavu měl znovu přetažený pytel a sám byl připoután ke sloupu.

„Copak aspoň vypadá jako Velký mág?“

„No to ne, ale má to napsané v jazyce duchů na svém klobouku —“

„To říkáš ty!“

„A co svědectví Čtyř velkých sandálů, no?“

„Byl omámený těmi vysokými daněmi! Mohlo se mu to všechno jenom zdát.“

„To tedy ne! Objevil se najednou z ničeho nic ve vzduchu a letěl jako drak! Pět vojáků srazil k zemi! A Tři nejvyšší štěstí to taky viděl. A další. A pak osvobodil toho prastarého muže a přeměnil ho v mocného válečníka.“

„A mluví naším jazykem, zrovna jak se říká v knize.“

„Dobrá, takže předpokládejme, že to je Velký mág. Pak bychom ho měli okamžitě zabít!“

V temnotě pytle Mrakoplaš zuřivě vrtěl hlavou.

„Proč?“

„Protože se postaví na stranu císaře.“

„Ale legendy říkají, že Velký mág vedl Rudou armádu!“

„Ano, ale za císaře Odrazu jednoho slunce. Zahubilo to mnoho lidí.“

„Ne, zahubil všechny zlé náčelníky banditů. Pak vybudovali říši!“

„Tak? Takže říše je podle tebe tak velká? ‚Neodkladné odstoupení sil útlaku!‘.“

„Ale teď je Rudá armáda na straně lidu! ‚Co největší postup s Velkým mágem v čele!‘.“

„Velký mág je nepřítel lidu!“

„Říkám ti, že jsem ho viděl! Když proletěl kolem, vítr, který vyvolal, porazil celý oddíl vojáků!“

Větry, které by mohl vyvolat, začínaly dělat starosti i Mrakoplašovi. To vždycky, když se začínal bát.

„Jestliže je tak velký mág, tak proč je pořád ještě svázaný? Proč si neodčaruje svá pouta v obláčku zeleného dýmu?“

„Možná si šetří magii na nějaká mnohem větší kouzla. Nebude tady nějakým pozemským červům dělat ohňostroj.“

„Pch!“

„A má naši Knihu! Hledal nás! Je mu osudem předurčeno vést Rudou armádu!“

Vrť sem, vrť tam, vrť sem, vrť tam.

„Můžeme se vést sami!“

Kýv, kýv, kýv.

„Nepotřebujeme žádného podezřelého Velkého mága z míst, která neexistují!“

Kýv, kýv, kýv.

„Takže ho zabijeme hned!“

Kýv, k-vrťsemvrťtamvrťsemvrťtam.

„Pch! On se vám zlomyslně směje! Zatím čeká, ale nakonec vám roztrhne hlavu ohnivými hady.“

Vrť sem, vrť tam, vrť sem, vrť tam.

„Víte, že zatímco my se tady dohadujeme, Tři buvoli v chomoutu je mučen?“

„Lidová armáda, to je něco víc než pouhý jednotlivec, Lotosový květe!“

Mrakoplaš se ve svém páchnoucím pytli ušklíbl. Už pomalu začínal nenávidět prvního mluvčího, jak bývá přirozené, když se setkáte s člověkem, který trvá na tom, abyste byli neodkladně usmrceni. Ale když takováhle osoba začne mluvit o věcech, které jsou důležitější než lidé, víte, že jste ve skutečně obrovském maléru.

„Jsem si jistá, že Velký mág dokáže Tři buvoly v chomoutu zachránit,“ řekl hned vedle jeho ucha hlas. Patřil Motýlovi.

„Ano, on jistě snadno dokáže zachránit Tři buvoly v chomoutu!“ zvolala s nadějí v hlase Lotosový květ.

„Pch! To si vážně myslíš? Myslíš, že se dokáže dostat do Zakázaného města? Nemožné! Je to jistá smrt.“

Kýv, kýv, kýv.

„Pro Velkého mága ne,“ ozval se znovu hlas Motýla.

„Mlč!“ zasyčel Mrakoplaš.

„Chtěl bys vědět, jak velký je ten sekáček na maso, který drží Dvě ohnivé byliny v ruce?“ zašeptala Půvabný motýl.

„Ne!“

„Obrovský!“

„Řekl, že vniknout do Zakázaného města znamená jistou smrt!“

„Nejenom pravděpodobnou smrt. Ale věř, že jestli mně ještě jednou utečeš, bude to jistá smrt!“ Někdo mu stáhl pytel z hlavy. První tvář, kterou před sebou spatřil, patřila Lotosovému květu. Člověk mohl spatřit na sklonku svého života mnohem horší věci než její obličej, který v něm vyvolával touhu po smetaně, spoustě másla a přesně té správné špetce soli[26].

Jedna z věcí, které například také viděl, byla tvář Dvou ohnivých bylin. Nebyla to přátelská tvář. Plochá, kulatá a místo zornic měla něco jako špendlíkové hlavičky. Ten obličej vypadal jako živé svědectví o tom, že i když utiskovateli lidí většinou bývají králové, vládci nebo mandaríni, je to věc, kterou dokáže stejně dobře provozovat i chlápek odvedle.

„Velký mág? Pch!“ řekl právě Dvě ohnivé byliny.

„Dokáže to!“ řekla Lotosový květ (a smetanový sýr, pomyslel si Mrakoplaš a možná trochu zelného salátu, jen tak na oživení). „On je Velký mág, který se mezi nás vrátil! Cožpak neprovedl Mistra zemí duchů a krvežíznivých upírů?“

„No, já bych neřekl —“ začal Mrakoplaš.

„Tak Velký mág a dovolí, aby ho sem přivedli s hlavou v pytli?“ zašklebil se jízlivě Dvě ohnivé byliny. „Tak ať nám předvede nějaký ze svých —“

„Skutečně velký mág se nebude snižovat k předvádění nějaké varietní magie!“ odsekla mu Lotosový květ.

„Bodejť, to je pravda,“ přikývl“ Mrakoplaš, „se nebudu snižovat!“

„Je ostuda, že Dvě ohnivé byliny vůbec něco taxového může navrhnout!

„Jo, hanba je to,“ přikyvoval horlivě Mrakoplaš.

„A kromě toho bude potřebovat všechny své síly k tomu, aby pronikl do Zakázaného města,“ přidala se i Půvabný motýl. Mrakoplaš se přistihl, že nenávidí tón jejího hlasu.

„Zakázané město,“ zamumlal.

„Každý ví, že jsou tam strašlivě nebezpečné léčky, důmyslné pasti a spousta, velká spousta stráží.“

„Léčky, pasti…“

„Pomyslete, kdyby jeho magie selhala, protože by kvůli Dvěma ohnivým bylinám dělal nějaké hloupé triky, v tu ránu by se ocitl v nejhlubší hladomorně a umíral by centimetr po centimetru.“

„Centimetr po… hm… jsou nějaké centimetry které máte na mysli konkrétně?“

„Hanba nechť padne na hlavu Dvou ohnivých bylin!“

Mrakoplaš na ni vrhl úsměv člověka, kterému je špatně od žaludku.

„Víte,“ začal opatrně, „ve skutečnosti nejsem tak velikej. Já jsem jenom trochu velikej,“ dodal rychle, když se Půvabný motýl začala mračit, „ale neřekl bych, že strašně velikej —“

„Mistrův spis říká, že jsi porazil množství mocných zaklínačů a snadno vyvázl z těch nejobtížnějších situací.“

Mrakoplaš zachmuřeně přisvědčil. To byla více méně pravda. Jenže většinou nic takového neměl v úmyslu. Zatímco Zakázané město vypadalo… zakázaně. Netvářilo se příliš pohostinně. Nezdálo se, že by to bylo místo, kde by se prodávaly pohlednice. Jediný suvenýr, který jste tam pravděpodobně mohli dostat, byly vaše vlastní zuby. V sáčku.

„Ehm… předpokládám, že ten…Voli… mládenec je v nějakém hodně hlubokém vězení, že?“

„V tom nejhlubším,“ přikývl Dvě ohnivé byliny.

„A… už jste je znovu nikdy neviděli… myslím ty, co je uvěznili?“

„Viděli jsme z nich pak už jen kousky,“ řekla Lotosový květ.

„Obvykle jejich hlavy,“ vysvětloval Dvě ohnivé byliny. „Na kůlech nad branami.“

„Ale hlava Tří buvolů v chomoutu tam nebude,“ řekla Lotosový květ pevně. „Velký mág promluvil.“

„Heleďte, nevím o tom, že bych řek, že —“

„Promluvil jsi,“ přerušila ho Půvabný motýl. Jak si Mrakoplaš postupně zvykal na okolní šero, uvědomil si, že je v nějakém skladišti nebo sklepě, protože tlumený hluk města sem pronikal malými zamřížovanými okénky těsně pod stropem. Místnost byla napůl plná sudů a pytlů a na každém z nich někdo seděl. Prostor byl přeplněný.

Lidé ho pozorovali s výrazy napjaté pozornosti, ale to nebyla jediná věc, kterou měli všichni společnou. Mrakoplaš se otočil.

„Kde se tady vzaly všechny ty děti?“ zeptal se.

„To je visoviský kádr Rudé armády,“ odpověděla mu Lotosový květ.

Dvě ohnivé byliny si odfrkl. „Proč jsi mu to říkala?“ zaškaredil se. „Teď ho možná budeme muset zabít.“

„Ale vždyť jsou skoro všechny tak mladé!“

„Možná že se jim na věku trochu nedostává,“ řekl Dvě ohnivé byliny, „ale co se týče odvahy a cti jsou dospělí.“

„A zkušení v boji?“ zeptal se Mrakoplaš dychtivě. „Ti vojáci, se kterými jsem se setkal, nevypadají jako moc hodní lidé. A máte vůbec nějaké zbraně?“

„Zbraně vyrveme z rukou svých nepřátel!“ prohlásil pyšně Dvě ohnivé byliny. Zazněl všeobecný jásot.

„Vážně? A jak je přinutíte, aby je pustili?“ zajímal se Mrakoplaš. Ukázal na jednu maličkou holčičku, která před jeho prstem uskočila, jako kdyby si myslela, že je to nabitá zbraň. Vypadala na sedm a v rukou svírala hračku — plyšového králíčka.

„Jak se jmenuješ?“

„Jedna oblíbená perla, Velký mágu.“

„A co děláš v Rudé armádě?“

„Zatím jsem dostala vyznamenání za vylepování plakátů, Velký mágu!“

„Cože? To jako za takový ty… ‚Nechť se mírně ošklivé věci stanou našim nepřátelům‘? Za takové věci?“

„No…“ zaváhala holčička a tázavě se zadívala na Motýla.

„Vzpoura pro nás není jednoduchá,“ dopověděla za ni starší dívka. „Nemáme žádné… zkušenosti.“

„Pak vám musím říct, že se vám to nepodaří zpěvem písní, vylepováním plakátů a tím, že se postavíte svejm nepřátelům s holejma rukama,“ oznámil jim Mrakoplaš. „Ne, když stojíte proti skutečnejm lidem se skutečnejma zbraněma. Vy musíte…“ hlas se mu vytratil, když si uvědomil, že na jeho rtech visí sto párů očí a napjatě mu naslouchá dvě stě uší.

Přehrál si v duchu svá poslední slova. Pak pokračoval: „Jsem tady, abych vám řekl…“

Rozhodil ruce a zoufale jimi zamával.

„…teda, jak bych to…, že.to není moje věc, vůbec něco vám říkat,“ dokončil.

„To je správné,“ přikývl Dvě ohnivé byliny. „My zvítězíme, protože historie je na naší straně.“

„My zvítězíme,“ zasyčela ostře Motýl, „protože je na naší straně Velký mág!“

„Tak jednu věc vám řeknu!“ vykřikl Mrakoplaš. „Já osobně bych vždycky věřil spíš sobě než historii. Ale do prkenný vohrady, co to žvaním!?“

„Takže pomůžeš Třem buvolům v chomoutu,“ usmála se Motýl.

Prosím!“ přidala se Lotosový květ.

Mrakoplaš se podíval na ni, na slzy, jež měla v koutcích očí, a na chumel nezletilých dětí, které skutečně věřily, že dokážou porazit armádu zpěvem vzbouřeneckých písní.

Když se nad tím zamyslel, mohl udělat jen jedinou věc.

Teď s nimi musí hrát jejich hru a pak při nejbližší příležitosti zmizí. Zlost Půvabného motýla byla ošklivá, ale kůl je kůl. Jistě, nějakou dobu ho pak bude bodat osten svědomí, ale to byla podstata věci. Lepší v hlavě osten svědomí než dubový kůl v tom…

Svět má příliš mnoho hrdinů a dalšího už nepotřebuje. Mrakoplaše však má svět jen jednoho jediného, a ten dluží světu povinnost zachovat se při životě tak dlouho, jak to jenom jde.

Byl tam hostinec. Byl tam dvůr. Byla tam ohrada pro Zavazadla.

A v ohradě jste mohli vidět Zavazadla tak velká, že by se do nich vešlo vybavení celé domácnosti potřebné na čtrnáctidenní cestu. Byly tu i malé vzorkovnice podomních obchodníků i štíhlé truhlice spotřebami na jednu noc.

Zavazadla bezcílně přešlapovala ve svém vězení. Občas se ozvalo zaklepání držadla nebo zaskřípění závěsů, jednou dvakrát klapnutí víka a cvak-cvak-cvak truhlic, které ustupují a omylem do sebe narazily.

Tři z truhlic byly obrovské, potažené černou kůží a pobité mosaznými nýty. Byl to přesně ten typ cestovních potřeb, který se s oblibou potuluje kolem laciných hotelů a pokřikuje dvojsmyslné poznámky na dámské cestovní kabelky.

Objektem jejich pozornosti byla malá štíhlá truhlice s nádherně vykládaným víkem a líbeznýma nožkama. Ustoupila tak daleko do rohu ohrady, jak to bylo možné.

Největší z beden potažených kůží se k ní neustále pomalu přibližovala a při tom několikrát s ošklivým zaskřípěním otevřela víko.

Malá truhlice ustoupila tak, že se několika zadníma nohama pokoušela vylézt po břevnech ohrady.

Za zdí dvora byl slyšet zvuk běžících nohou. Rychle se přibližovaly, ale pak najednou utichly.

Ozval se dutý, rezonující zvuk, jako když nějaký předmět dopadne na pevně napjatou vozovou plachtu.

Na pozadí měsíce, v úplňku se pak na okamžik objevil tvar něčeho, co se v pomalém saltu obracelo nočním vzduchem.

Těžce to dopadlo před tři obrovské truhlice, zvedlo se to do přirozené výše a zaútočilo.

Nervalo dlouho a do noci začali vybíhat hosté, ale to už byl dvůr pokryt potrhaným a špinavým prádlem a šatstvem. Kožené truhlice, potlučené a zjizvené, našli lidé na střeše. Všechny tři nejen že se zoufale snažily udržet se na střešní krytině, ale strkaly jedna do druhé ve snaze být co nejvýš. Ostatní Zavazadla se splašila, prorazila stěnu ohrady a rozeběhla se po okolí.

Nakonec se je podařilo znovu najít a sehnat zpět. Až na jediné.

Když horda zasedla k večeři, cítili se její členové sami na sebe pyšní. Pan Čabajka si s jistým dojetím pomyslel, že se spíš chovají jako chlapci, kteří právě dostali své první dlouhé kalhoty.

Což také dostali. Každý z nich měl na sobě jedny pytlovité kalhoty a dlouhé šedé roucho.

„Byli jsme nakupovat,“ holedbal se Caleb pyšně, „platili jsme za věci penězma! Oblíkli jsme se jako civilizovaný lidi!“

„Ano, to jistě,“ přikývl pan Čabajka shovívavě. On osobně hlavně doufal, že celé tohle dobrodružství absolvují, aniž někdo z hordy zjistí, za jaké civilizované lidi jsou to oblečeni. Lidé, kteří v Zakázaném městě nosili tohle oblečení, obvykle nemívali vousy. Byli naopak pověstní právě tím, že je nemají. Ve skutečnosti byli vlastně pověstní spíše tím, že nemají jiné věci, ale faktem je, že vousy neměli také.

Cohen si poposedl. „To jsou věci,“ prohlásil. „Tak tohle jsou kalhoty, co? Nikdy předtím jsem je neměl na sobě. A s tou košilí je to to samý. K čemu je vůbec taková košile, když není kroužková?“

„Vedli jsme si skvěle,“ nemohl si Caleb vynachválit sám sebe. Dal se dokonce oholit. Byl příčinou toho, že holič musel poprvé v životě použít dláto. Neustále si rukou hladil svou hladkou růžovou bradu.

„Jo, byli jsme děsně civilizovaní, fakticky,“ liboval si Hrbatý Vincent.

„Až na tu chvíli, co jsi zapálil ten obchod,“ zabručel Cucák Vilda.

„Houby, já akorát trochu zapálil jeho.“

„So to kesá? Jaký lého?“

„Profi?“

„Copak, Cohene?“

„Proč jsi vykládal tomu obchodníkovi s rachejtle, má, že každej, koho jsi znal, brzo umřel?“

Pan Čabajka jemně zavadil o velký balík, který měl pod stolem postavený vedle velkého nového kotle.

„Aby náhodou neměl podezření, že s tím, co kupuji, něco není v pořádku,“ vysvětloval.

„Pět tisíc bouchacích kuliček?“

„So říká?“

„No, dobrá,“ podíval se pan Čabajka po svých společnících. „Řekl jsem vám už někdy, že potom, co jsem učil zeměpis v Cechu vrahů a Cechu instalatérů a žumponorů, jsem několik semestrů přednášel i v Cechu alchymistů?“

„Alchymisti? To jsou magoři, všem se jim viklá mícha,“ zabručel Bleskový Podrs.

„Ale v zeměpisu jsou dobří,“ podotkl pan Čabajka. „Myslím, že to potřebují, aby vždycky zjistili, kam dopadli. Najezte se pořádně, gentlemani, možná to bude dlouhá noc.“

„Co to vlastně je?“ zeptal se Bleskový Podrs a šťouchl svými tyčinkami do jídla.

„Ehm. Oni tomu říkají ‚čou‘. Je to jistý druh… é… masa… ze psa.“

Horda se na něj zadívala jako jeden muž.

„Není na tom nic špatného,“ řekl spěšně s upřímností člověka, který si objednal bambusové výhonky a teď se na sebe za tu slabost upřímně zlobí.

„Jedl jsem teda kdeco,“ zabručel Podrs, „ale psa nejím. Kdysi jsme měli psa. Jmenoval se Tulák.“

„Jo, pamatuju,“ přikývl Cohen. „Ten s obojkem pobitým hřebama? Co žral lidi?“

„Říkej si o něm, co chceš, ale pro mě to byl kamarád,“ prohlásil Podrs a odsunul maso stranou.

„Ale smrt vzteklinou pro všechny ostatní. Já to sním. Objednej mu nějaký kuře, Profi.“

„Kdysi jsem jed šlověka,“ zahuhlal Bláznivý Humoš. „Bylo to za dlouhýho oblíhání.“

„Ty jsi vážně někoho snědl?“ užasl pan Čabajka mávl na obsluhujícího.

„Jenom nohu.“

„To je hnusné!“

„S hořšisí ani ne.“

A to právě ve chvíli, kdy jsem věřil, že už je znám, pomyslel si pan Čabajka…

Natáhl se pro svou sklenku s vínem. I horda se natáhla pro své sklenky s vínem a ostražitě ho při tom pozorovala.

„Takže přípitek, pánové,“ řekl. „A pamatujte, co jsem vám řekl o lemtání. Když budete lemtat, budete mokří až za ušima. Jen usrkávat. Takže: ‚Na civilizaci!‘ “

Cenové hordy se připojili svými vlastními přípitky.

„ ‚Pčarn’kov!‘ “[27]

„ ‚Lehněte si na zem a nikomu se nic nestane!‘ “

„ ‚Nechť žiješ v zajímavých kalhotách!‘ “

„ ‚Jak zní to magické slůvko? Naval!‘ “

„So řiká?“

„Zdi Zakázaného města jsou čtyřicet stop vysoké,“ řekla Motýl. „Brány jsou vyrobeny z mosazi. Jsou tam stovky strážných. Ale my máme naštěstí Velkého mága.“

„Koho?“

„Tebe!“

„Promiň, pořád zapomínám.“

„Právě,“ přikývla dívka a vrhla na Mrakoplaše dlouhý pohled plný podezření. Mrakoplaš si pamatoval, že přesně takovými pohledy jej obdarovali zkoušející, když v některém testu dostal slušné ohodnocení jen díky tomu, že náhodou uhodl správné odpovědi.

Spěšně sklopil oči k náčrtu uhlem, který nakreslila Lotosový květ.

Cohen by věděl, co má dělat, pomyslel si. Ten by si prostě svou cestu dovnitř prosekal. Toho by nikdy ani nenapadlo, aby si dělal starosti, nebo se dokonce bál. To je muž, jakého člověk potřebuje v časech, jako jsou tyhle.

„Bezpochyby vládneš mocnými kouzly, kterými rozbiješ hradby,“ těšila se Lotosový květ.

Mrakoplaš se krátce zamyslel nad tím, co mu asi udělají, až zjistí, že žádná taková kouzla nezná. Neudělají mně nic moc, když už v té chvíli budu na útěku. Jistě, mohou pak proklít jeho památku a nazývat ho ošklivými jmény, ale na to byl zvyklý. Z deště! pomyslel si. Vzdáleně si uvědomoval, že k tomuhle přísloví existuje ještě druhá polovina, ale tou se nikdy příliš nezabýval, protože jeho pozornost lpěla hlavně na té první.

Opustilo ho dokonce i Zavazadlo. V té veškeré bezútěšnosti to sice byl jistý světlý moment, ale to ťapání desítek malých nožiček mu přece jen chybělo…

„Než začneme,“ řekl, „myslím, že bychom si měli zazpívat revoluční píseň.“

Kádru se tahle myšlenka zalíbila. Pod ochranou hluku, který se ozýval místností, se pomalu přesunul k půvabnému motýlovi, která se na něj chápavě usmála.

„Ty přece víš, že to nedokážu!“

„Mistr říká, že jsi velmi nápaditý.“

„Neumím vykouzlit díru v hradbách!“

„Jsem si jistá, že něco vymyslíš. A Velký mágu?“

„No, co?“

„Jedna oblíbená perla, ta holčička s králíčkem…“

„No?“

„Buňka je všechno, co má. Totéž platí o většině ostatních. Když náčelníci válčí, zaplatí to mnoho lidí životem. Rozumíš? Byla jsem mezi prvními, kdo přečetli Co jsem dělal o prázdninách, Velký mágu. Já jsem v hlavním hrdinovi viděla hloupého človíčka, který má z nějakého nepochopitelného důvodu pokaždé neuvěřitelné štěstí. Velký mágu… upřímně doufám, že ho máš opravdu hodně, neboť na tom závisí život nás všech. A hlavně tvůj.“

Na nádvořích Slunečního císaře zurčely fontány. Křičeli tam pávi a jejich křik zněl jako zvuk, který by mělo vydávat něco mnohem méně krásného. Ozdobné stromy a keře vrhaly stín, jaký uměly vrhat jen ony — ozdobný.

Zahrady se rozkládaly v srdci města a až sem doléhaly zvuky vnějšího města, i když jen tlumeně. Hlavně proto, že na ulicích kolem hradeb byla denně rozprostírána čerstvá tráva a kromě toho bylo všeobecně známo, že každý silnější hluk v okolí hradeb Zakázaného města vynese tomu, kdo ho způsobil přinejmenším několikadenní pobyt ve vězení.

Ze zahrad byla esteticky nejdokonalejší ta založená prvním císařem Odrazem jednoho slunce. Skládala se jen ze štěrku a kamenů, ale dokonale umělecky uhrabaných a naaranžovaných, jako by to provedla kamenná lavina nadaná výjimečným estetickým cítěním. Právě sem chodil Odraz jednoho slunce, za jehož vlády byla říše sjednocena a postavena Velká zeď, aby si občerstvil duši a vcítil se do základní jednoty všech věcí, zatímco popíjel víno z lebky některého z nepřátel nebo zahradníků, který nebyl dostatečně zručný v používání hrábí.

V této chvíli byl v zahradě jen Dva malí Wangové, hlavní obřadník, který sem zašel, protože cítil, že mu to dělá dobře na nervy.

Vždycky si říkal, že to bude tou dvojkou. Bylo to nešťastné datum narození. To, že mu říkali Mrňavý Wang, byl jen nedostatek dvorní úcty, jen takové malé „plť“, které udělal racek ještě na tu ohromnou hromadu buvolího trusu, kterou mu Nebesa nakydala na jeho horoskop. I když si musel přiznat, že on sám si celou situaci pěkně zkomplikoval tím, že se rozhodl přijmout místo hlavního obřadníka.

V té chvíli to vypadalo jako skvělý nápad s ještě skvělejšími vyhlídkami. Pomalu stoupal v hierarchii achátských úředníků a přitom se učil čím dál tím lépe ovládat ona umění důležitá k provozování dobré vlády a administrativy (jako je dokonalá kaligrafie, origami, ikebana a Pět úžasných forem poezie). Pustil se s nesmírnou pečlivostí do úkolů, které mu byly svěřeny, a jen zcela mimochodem si všiml, že v civilní službě už zdaleka není tolik vysoce postavených úředníků jako dříve, a pak se na něj jednoho dne vrhla skupina mandarínů — později ho napadlo, že většina z nich byla starších než on — přesně ve chvíli, kdy se pokoušel najít rým na „oranžový kvítek“, a blahopřála mu k jeho jmenování hlavním obřadníkem.

To bylo před třemi měsíci.

A ze všech věcí, které ho během těch nekonečných tří měsíců napadaly, byla nejostudnější tahle: začal věřit, že Sluneční císař ve skutečnosti není Pán nebes, Pilíř oblohy ani Velká řeka požehnání, ale zlý a zlomyslný šílenec, jehož smrt už byla odkládána příliš dlouho.

Byla to strašlivá myšlenka. Připadal si, jako kdyby nenáviděl mateřství, syrovou rybu nebo si stěžoval na sluneční svit. Většina lidí si vyvíjela své společenské cítění ještě v dětství, v tom krátkém období potom, co opustí školu a než dojdou k názoru, že každá nespravedlnost nemusí být vždycky úplně špatná. Byl to šok, když si člověk musel své názory opravovat ve věku skoro šedesáti let.

Ne že by byl proti Zlatému zákonu. Když někdo kradl, bylo zcela logické, že mu byly useknuty ruce. Tím mu bylo zabráněno, aby kradl znovu a tak si dál špinil duši. Rolník, který nemohl zaplatit daně, měl být popraven, aby náhodou neupadl do lenosti a nepůsobil jako špatný příklad pro ostatní. A protože Nebesa stvořila říši jako jediný pravý svět lidských bytostí a vzhledem k tomu, že za jejími hranicemi se rozkládal svět duchů, bylo jistě v pořádku, když byl popraven každý, kdo zpochybňoval stávající stav věcí.

Ale Dva malí Wangové cítil, že když se to provádělo, neměl by se při tom člověk tak šťastně smát. Nebylo příjemné, že se ty věci odehrávaly, bylo to jen nezbytné.

Odněkud zdáli se ozvaly výkřiky. Císař už zase hrál šachy. Dával přednost živým figurám.

Dva malí Wangové měl pocit, že ho jeho znalosti táhnou k zemi. Časy bývaly lepší. Teď už to věděl. Věci vždycky nebyly takové jako teď. Císařové nebývali krutí klauni, kolem nichž bylo stejně bezpečno jako na podemletém břehu v krokodýlí sezóně. Kdysi nebývala občanská válka pokaždé, když císař zemřel. Náčelníci rodů nevládli zemi. Lidé měli právě tak práva, jako povinnosti.

Pak se jednoho dne stalo, že se zapochybovalo o následnickém právu, začala válka a od té doby už nic nešlo jako dříve.

Při troše štěstí císař už brzo zemře. Bezpochyby už mu tam někde připravují speciální, zvláště vybrané peklo. A zase dojde k obvyklým bojům, pak na trůn usedne nový císař, a když bude mít Dva malí Wangové štěstí, bude jen sťat, což se většinou stávalo těm, kdož se za minulého císaře dopracovali nějakého postavení. Jenže to bylo podle moderních měřítek zcela logické, protože v těchto dnech mohl být člověk popraven třeba za to, že přerušil císařovy myšlenky nebo stál na špatném místě.

A v tomto okamžiku zaslechl Dva malí Wangové duchy.

Zdálo se, že je má přímo pod nohama.

Mluvili podivným jazykem, takže jejich řeč byla pro Dva malé Wangy pouhými zvuky. Zněly zhruba takto:

„Kde to, k čertu, jsme?“

„Jsem si jistý, že někde pod palácem. Dívejte se po další mříži ve stropě…“

„So říká?“

„Celou tu dobu tlačím to blbý kolečkový křeslo a už toho mám plný zuby!“

„Hned co z tohohle vylezem, si namočím nohy do teplý vody, to vám povídám.“

„Tomuhle vy říkáte vstup do města? Tomuhle? Po pás ve vodě? Takhle jsme s Brucem Hurigánem do těch… zas… měst nikdy nevstupovali. Do těch… zas… louže… měst jsme vjížděli s tisíci jezdci na koních! Tak se obsazujou města!“

„To je možný, ale do tohohle kanálu by se ti jezdci stejně nevešli.“

Zvuky byly duté a dunivé. Dva malí Wangové je jako v tranzu následoval. Přešel bezmyšlenkovitě po dokonale vyšlechtěném štěrku, což by mu od jeho tvůrce, milovníka míru a vyrovnanosti, vyneslo přinejmenším vytržení jazyka.

„Nemohli bychom si pospíšit? Byl bych rád co nejdál odsud, až ten kotel vybuchne, a s doutnáky nemám nijak zvláštní zkušenosti.“

„Hele, já tomu s tím kotlem pořád nějak nerozumím, Profi.“

„Já doufám, že všechny ty bouchací kuličky prorážej díru do zdi.“

„No dyť! A proč u toho nejsme? Proč jsme v tomhle blbým kanále?“

„Protože všechny stráže se rozeběhnou podívat, co to vybuchlo.“

„No dyť! Takže bysme měli bejt tam!“

„Ne! My právě musíme být tady, Cohene. Tomu se říká vějička Takhle je to mnohem… civilizovanější.“

Dva malí Wangové přitiskl ucho k zemi.

„Jakej jsi říkal, že je trest za vstup do Zakázaného města, Profi?“

„Myslím, že je to něco jako současné pověšení, vytažení a rozčtvrcení. Takže jak vidíš, nebyl to tak docela špatný nápad, když jsme —“

Ozvalo se tiché šplouchnutí.

„A jak je to s tím vytažením?“

„Myslím, že ti rozpářou břicho, vytáhnou vnitřnosti a ukážou ti je.“

„A proč?“

„To vlastně ani nevím. Asi aby zjistili, jestli si je poznáš.“

„To jako… myslíš… ‚hele, todle jsou mý ledviny a… no jasně todle je mý játro‘?“

„A co to znamená, rozčtvrtit? To jako že nás rozdělej do různejch čtvrtí města, nebo jak?“

„Podle souvislostí to pravděpodobně bude něco trochu jiného.“

Chvíli nebylo slyšet nic kromě šplouchání šesti párů nohou a podivné skvík-skvík něčeho, co znělo jako kola.

„Tak jo, a jak tě pověsej?“

„Prosím?“

„Hur, hur, hu— promiň, promiň.“

Dva malí Wangové zakopl o dvě stě let starou bonsaj a upadl hlavou na kámen, který byl vybrán pro svou základní vyrovnanost. Když za několik vteřin znovu přišel k vědomí, byly hlasy pryč. Pokud tam vůbec nějaké byly.

Duchové. V těchto dnech bylo kolem hodně duchů. Dva malí Wangové zatoužil po několika bouchacích žabkách, které by rozházel kolem.

Být hlavním ohradníkem bylo ještě horší než hledat verš na „oranžový kvítek“.

Ulice Visovisu ozařovaly blikavé plameny pochodní. Mrakoplaš se štěbetající Rudou armádou v patách se pomalu došoural k hradbám Zakázaného města.

Nikdo nevěděl líp než on sám, že je neschopen jakékoliv elementární magie. Pokud se mu někdy něco takového podařilo, bylo to jen čirou náhodou.

Byl si proto jistý, že když mávne rukou a řekne při tom nějaká magická slova, maximálně dojde k tomu, že ve zdi bude méně děr než předtím.

Byla to ostuda, zklamat Lotosový květ s tělem, které Mrakoplašovi připomínalo talíř dozlatova vysmažených fritů, ale nadešel čas, kdy si musela uvědomit, že na mágy se spoléhat nedá.

A pak by měl vypadnout. Co mu může Motýl udělat, když to.zkusí a nepodaří se to? A ke svému úžasu si uvědomil, že touží, aby mohl.Dvě ohnivé byliny pořádně šťouchnout do oka. Nechápal, jak je možné, že ostatní nepoznali, co je Dvě ohnivé byliny zač. Tahle část hradby byla mezi dvěma branami. Život Visovisu ji olizoval jako špinavé moře, všude na jejím úpatí byly stánky a prodejní pulty. Mrakoplaš si vždycky myslel, že obyvatelé Ankh-Morporku žijí na ulici, ale ve srovnání s Visovisany to byli agorafobové. Průběžně se tam odehrávaly pohřby (i s doprovodnými ohňostroji), svatební i náboženské obřady, a to všechno se míchalo s obvyklým pouličním ruchem, jako byly výkřiky obchodníků, zabíjení dobytka a smlouvání na té nejvyšší úrovni.

Dvě ohnivé byliny ukázal na čistý kus hradeb obložený palivovým dřevem.

„Tak nejlíp tady, Velký mágu,“ řekl a ušklíbl se. „A nenamáhej se příliš, stačí docela malá díra, jen co by prošel člověk.“

„Ale tady všude jsou stovky lidí!“

„A to je pro tak mocného mága problém? Možná že to nedokážeš, když je kolem tolik lidí, co?“

„Nepochybuji, že nás Velký mág všechny překvapí,“ vskočila mu do řeči Motýl.

„Až lidé spatří moc Velkého mága, budou o ní hovořit navěky!“ Lotosový květ upírala pohled k nebesům.

„To věřím,“ zahuhlal Mrakoplaš pro sebe. Přítomní utichli, i když to bylo možné zjistit jen díky tomu, že se jim přestala pohybovat ústa. Prostor vytvořený jejich mlčením byl okamžitě vyplněn hlukem tržiště.

Mrakoplaš si vyhrnul rukávy. Nevzpomínal si dokonce ani na zaklínadlo, kterým se věci vyhazovaly do povětří… Nejistě mávl rukou.

„Na vašem místě bych hezky ustoupil,“ prohlásil Dvě ohnivé byliny a zlomyslně se zašklebil.

Quanti canicula illa in fenestre?“[28] řekl Mrakoplaš. „Ehm…“

Upřel na zeď zoufalý pohled a díky oné zvýšené pozornosti, kterou bývají obdařeni lidé na pokraji propukající hrůzy, si všiml kotle, napůl ukrytého pode dřevem. Zdálo se, že k němu vede krátký kouřící provázek.

„Hm,“ začal opatrně, „támhle, jak se zdá, je —“

„Nějaké potíže?“ zašklebil se Dvě ohnivé byliny ještě ošklivěji.

Mrakoplaš se narovnal v ramenou.

„—“řekl.

Ozval se zvuk, jako když na plech dopadne kus měkkého želé, a před Mrakoplašem všechno zbělelo.

Pak se bílo změnilo v černě pruhované rudo, a strašlivý rachot mu přiklopil jeho vlastní dlaně na uši.

O klobouk mu zavadilo něco jako lesklý střep tvaru půlměsíce a zarazilo se do stěny nedaleké budovy, která okamžitě vzplála.

Ve vzduchu byl cítit silný zápach spáleného obočí.

Když se trosky a prach usadily, uviděl před sebou Mrakoplaš poměrně velký otvor ve zdi. Cihly v jeho okrajích, které se změnily v keramiku, začaly pomalu chladnout a vydávaly při tom tiché cinkavé glinka-glinka.

Sklopil pohled k dlaním černým od sazí.

„Ty bláho,“ vypravil ze sebe.

Pak se vzpamatoval a prohlásil: „Tak prosím!“

Otočil se a chtěl říci „Co tomu říkáte?“, ale hlas ho opustil, když viděl, že všichni leží na břiše s obličeji zabořenými do země.

Z jedné klece ho podezřívavě pozorovala kachna. Díky slabé ochraně mříží na sobě měla pruhy obyčejného a přižehnutého peří.

Vždycky toužil dělat takovouhle magii. Vždycky si to uměl dokonale představit. Až na to, že to nikdy nedokázal…

V otvoru se objevila skupina strážných. Ten s nejdivočejším výrazem na přilbici, což naznačovalo, že je velitelem, si prohlédl ožehnutý otvor a pak upřel oči na Mrakoplaše.

„Tos udělal ty?“ zeptal se.

„Ustupte!“ vykřikl Mrakoplaš, opilý mocí, dramatickým hlasem. „Jsem Velký mág, rozumíte? Vidíte tenhle prst? Nenuťte mě, abych ho použil!“

Důstojník kývl na dva své muže.

„Chyťte ho.“

Mrakoplaš o krok ustoupil. „Varuju vás! Jestli na mě někdo jen položí ruku, bude po celý zbytek života lovit mouchy a poskakovat!“

Oba vojáci postupovali kupředu s odhodlaností lidí, kteří byli ochotní riskovat raději nejistou magii v boji s nepřítelem než jistý trest za neuposlechnutí rozkazu.

„Ustupte! Mohlo by to spustit! Dobrá, protože vidím, že mě k tomu chcete —“

Mávl rukou. Několikrát luskl prsty.

„Ehm —“

Vojáci si nejdřív ověřili, že nezměnili podobu, a pak ho každý chytil za jednu ruku.

Mohlo by dojít k opožděné reakci,“ pokusil se je zastrašit, když zesílili stisk.

„No dobrá, takže nechtěli byste pro změnu slyšet jedno velmi poučné rčení?“ zajímal se. Zvedli ho tak, že měl nohy třicet centimetrů nad zemí. „Hm, asi ne“

Oba vojáci přinesli Mrakoplaše, který podvědomě mrskal nohama ve vzduchu, jako kdyby už prchal, před důstojníka.

„Na kolena, povstalče!“ řekl důstojník.

„Já bych rád, jenže —“

„Viděl jsem, cos udělal kapitánovi Čtyřem bílým liškám!“

„Cože? Kdo je to?“

„Odveďte… ho… k… císaři!“

Když ho vlekli pryč, stačil si Mrakoplaš všimnout, jak se vojáci stahují kolem Rudé armády a jak zableskly tasené meče…

Kovový plát se chvilku třásl a pak dopadl na podlahu.

„Opatrně!“

„Já nejsem zvyklej bejt opatrněji Bruce Hurigán nebyl nikdy —“

„Nacpi si už konečně toho svýho Chuligána do bot!“

„A ty mně taky můžeš!“

„So řiká?“

Cohen vystrčil hlavu z rozměrného potrubí. Místnost byla temná, vlhká a plná trubek a tekoucí vody. Voda pádila na všechny strany, aby napojila fontány a kašny.

„Ne,“ řekl zklamaně.

„Dobrá, všichni vylezte z ty trubky ven.“

Ozvala se ozvěna několika nadávek a zaskřípění kovu, když bylo do nízké místnosti vmanévrováno kolečkové křeslo Bláznivého Humoše.

Pan Čabajka zapálil sirku, horda se rozdělila a zkoumala své okolí.

„Gratuluji, getlemani,“ řekl pan Čabajka „myslím, že jsme v paláci.“

„Jo,“ přikývl Bleskový Podrs, „dobyli jsme jednu po— pomilováníhodnou kanálovou trubku. K čemu je to dobrý?“

„Můžeme ji znásilnit,“ nadhodil Caleb s nadějí v hlase.

„Hele, tahle kulatá věc se otáčí…“

„Jak vypadá pomilováníhodná trubka?“

„So řiká?“

„Co kdybysme našli dveře, vyrazili ven a. všechny pobili?“

Pan Čabajka zavřel oči. Připadalo mu, že na téhle situaci je něco velmi povědomého, a nakonec přišel na to, co. Kdysi vzal svou třídu na exkurzi do městské zbrojnice. Když se měnilo počasí, stále ještě jej pobolívala pravá noha.

„Ne ne, ne!“ zvolal. „K čemu by to bylo dobré? Pane Cucáku! Netahejte za tu páku, prosím!“

„No tak především,“ odpověděl mu Cohen, „cejtil bych se mnohem líp. Už celej den jsem nikoho až na toho strážnýho nezabil a strážnej se nepočítá.“

Pamatujte, že jsme tady, abychom loupili, ne vraždili,“ upozorňoval je pan Čabajka. „Tak a teď rychle dolů s tou mokrou kůží, a šup do svých nových, suchých šatů!“

„Tahle část se mi ani trochu nelíbí,“ vrčel Cohen natahoval si hábit. „Jsem rád, když lidi na první pohled viděj, s kým mají tu čest.“

„To se ví,“ přidal se Cucák Vilda. „Bez naší kůže a kroužkový zbroje si budou lidi myslet, že jsme jenom pár starejch chlapů.“

„Přesně,“ přikývl spokojeně pan Čabajka. „To je část našeho lstivého plánu.“

„To je něco jako taktickýho?“ zajímal se Cohen.

„Ano.“

„No dobře, ale mně se to stejně nelíbí,“ bručel Hrbatý Vinca. „Co když zvítězíme? Jaký písně pak asi bude ta pakáž minstrelská zpívat o lidech, který zaútočili na město kanálem od toho…, ale, do toho…“

„No snad písně s ozvěnou,“ ušklíbl se Cucák Vilda.

„Nic takovýho zpívat nebudou,“ zarazil je Cohen pevně. „Když minstrelovi pořádně zaplatíte, bude zpívat, co budete chtít.“

Ke dveřím vedly dlouhé vlhké schody. Pan Čabajka už stál nahoře a napjatě naslouchal.

„No jo, máš pravdu,“ přikývl Caleb. „Říká se, že kdo ti píseň zpívá, ten ti sežere chleba.“

„Ale, gentlemani,“ obrátil se k nim shora pan Čabajka a oči mu zářily, „text píše ten, kdo drží nůž na krku zpěváka.“

Vrah se opatrně přesouval komnatami lorda Honga.

Byl jedním z nejlepších členů visoviského, sice malého, ale velmi vybraného cechu a v žádném případě nebyl rebel. Rebely neměl rád. Byli to ve většině případů velmi chudí lidé, a tedy nepravděpodobní zákazníci.

Pohyboval se velmi nezvykle a opatrně. Vyhýbal se podlaze; bylo známo, že lord Hong si svoji podlahu osobně ladí. Využíval nábytku, ozdobných paravanů a občas stropu.

Vrah v tom byl skutečně velmi dobrý. Když vzdálenými dveřmi vstoupil spěšný posel, vrah na okamžik ztuhl, ale pak se s dokonale načasovaným rytmem vydal ke svému cíli, zatímco poslovy hlasité kroky maskovaly zvuk jeho vlastních pohybů.

Lord Hong vyráběl další meč. Složité spojení několika vrstev kovu, všechny ty běžné, ale nezbytně nutné úkony kolem dalšího žhaveni a kování byly jak zjistil, velmi vhodným pozadím pro jasné myšlení. Příliš mnoho jednostranného používání mozku kalilo čisté myšlení. Lord Hong občas rád používal i ruce.

Vsunul meč zpět do výhně a několikrát zapumpoval měchy.

„Ano?“ řekl. Posel na něj pohlédl ze své uctivé polohy nízko u země.

„Dobré noviny, ó pane. Zajali jsme Rudou armádu!“

„No, tak to je opravdu dobrá zpráva,“ přikývl lord Hong a pozorně sledoval čepel, aby neminul onu důležitou změnu zabarvení. „Včetně toho, kterému říkají Velký Mág?“

„Pochopitelně! Ale on zase není tak velký, ó pane!“ prohlásil posel.

Jeho veselí rychle opadlo, když viděl, jak lord Hong pozvedl obočí.

„Skutečně? Naopak. Já ho podezřívám z toho, že vládne mocnými a nebezpečnými silami.“

„Jistě, ó pane! Nechtěl jsem tím —“

„Dohlédněte na to, aby byli všichni uvězněni. A pošlete zprávu kapitánovi Pěti Hongovým mužům, aby vykonal příkazy, které jsem mu dal dnes ráno.“

„Rozumím, ó pane.“

„A teď vstaň!“

Posel vstal a třásl se jako osikový list. Lord Hong si natáhl silnou rukavici a vztáhl dlaň k rukojeti meče. Výheň hučela.

„Bradu vzhůru, člověče!“

„Můj pane!“

„A oči otevřít dokořán!“

Tenhle rozkaz byl zbytečný. Lord Hong se zadíval do té masky hrůzy, v široce otevřených očích zachytil náznak pohybu, přikývl a pak jedním, téměř baletním pohybem vytáhl syčící čepel z výhně, obrátil se a bodl…

Zazněl kratičký výkřik a dlouhé zasyčení. Lord Hong nechal vraha sklouznout k zemi. Pak vytáhl z těla meč a prozkoumal kouřící čepel. „Hmm,“ prohlásil. „Zajímavé…“ Zachytil pohledem posla. „Ty jsi tady ještě?“

„Ne, můj pane!“

„Máš štěstí.“

Lord Hong naklonil meč tak, aby se na jeho čepeli odrazilo světlo, a zblízka zkoumal ostří.

„A… ehm… nemám poslat nějaké služebnictvo, aby odklidilo tělo?“

„Cože?“ řekl lord Hong pohroužený v myšlenkách.

„To tělo, lorde Hongu?“

„Jaké tělo? Och. Ano. Zařiď to.“

Stěny byly překrásně zdobeny. Všiml si toho dokonce i Mrakoplaš, přestože je minuli velmi rychle Některé byly pomalovány překrásnými ptáky, jiné horskými krajinami, květinovými motivy, každý květ, každé poupě vyvedené do poslední podrobnosti jen několika jednoduchými tahy štětce.

Na mramorových podstavcích se týčili porcelánoví lvi. Chodby lemovaly vázy větší než Mrakoplaš.

Před strážnými se otevíraly vyřezávané dveře. Mrakoplaš stačil letmo zahlédnout ozdobné a prázdné místnosti po obou stranách chodby.

Nakonec prošli několika zvláště zdobnými dveřmi a byli hozeni na podlahu ze vzácného dřeva.

Už dávno zjistil, že za takových okolností je lepší nezvedat hlavu.

Nakonec se ozval velmi úřední hlas, který řekl: „Co můžete říci na svou obranu, vy mizerná chátro?“

„No, já —“

„Ticho!“

Aha. Takže to bude tenhle druh rozhovoru.

Zazněl jiný hlas, popraskaný, tichý a mnohem starší, a zeptal se: „Kde je Nejvyšší… vezír?“

„Odebral se do svých komnat, ó Mocný. Řekl, že ho bolí hlava.“

„Zavolejte ho… okamžitě.“

„Jistě, ó Mocný.“

Mrakoplaš s nosem přitisknutým těsně k podlaze v duchu provedl základní odhad situace. Nejvyšší vezír, to bylo vždycky špatné znamení, všeobecně to znamenalo, že lidé teď budou mít cosi společného se čtyřmi koňmi, nebo doruda rozpálenými řetězy. A když se někomu říkalo tímhle tónem ó Mocný, pak bylo pravděpodobné, že už se není kam odvolat.

„Tak tohle je vzbouřenec, ano?“ Tu větu mluvčí spíš vysípal než řekl.

„Jistěže, ó Mocný.“

„Myslím, že bych se na něj rád podíval z… blízka.“ Kolem se ozval tichý šepot, naznačující, že nesmírně žasne větší počet lidí, a pak zvuky přesunovaného nábytku.

Mrakoplaš měl dojem, že na okraji svého zorného pole zahlédl přikrývku. Někdo po podlaze posunoval postel…

„Tak už… zastavte.“ Zabublání v pauze mezi slovy znělo, jako když v odpadu vany mizí poslední voda. V tom zvuku bylo sání vlny ubíhající od pobřeží.

Mrakoplaše znovu kopla něčí noha do ledvin a tak vyjádřila známý povel v esperantu krutosti. Vstal.

Byla to postel, a mnohem větší, než jakou kdy Mrakoplaš viděl. V ní, zabalen v drahocenném brokátu a ve vysoké hromadě polštářů, ležel stařec. Mrakoplaš v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak nemocně. Tvář měl bledou s odstínem do zelena a pod kůží rukou mu vystupovaly žíly jako červi v lahvi s kořalkou.

Císař měl kompletní kvalifikaci pro mrtvolu s jedinou výjimkou a ta, jak každý chápal, byla životně důležitá.

„Tak… tohle je nový Velký mág, o… kterém jsme tolik četli… ano?“

Když císař mluvil, všichni přítomní napjatě čekali na poslední zachrčení uprostřed věty.

„No, já zase —“ začal Mrakoplaš.

„Ticho!“ nařídil mu komoří.

Mrakoplaš pokrčil rameny.

Nevěděl, jak si má představit císaře, ale ve svých představách si nechával dost místa pro obrovského tlustého muže se spoustou prstenů. Hovořit s tímhle císařem, to znamenalo pohybovat se na hranicích nekromancie.

„Můžeš nám ukázat ještě… nějaká kouzla, Velký mágu?“

Mrakoplaš se podíval na komořího.

„Já —“

„Ticho!“

Císař neurčitě mávl rukou, zabublal námahou a vrhl na Mrakoplaše další tázavý pohled. Mrakoplaš došel k názoru, že je třeba věci změnit.

„Mám jedno,“ přikývl. „Je to trik, při němž zmizím.“

„A můžeš… nám ho… předvést teď?“

„Jen když se otevřou všechny dveře a každý se otočí zády.“

Císařův výraz se nezměnil. Dvůr utichl. Pak se ozval zvuk, jako když někdo postupně škrtí větší počet malých králíčků.

Císař se smál. Jakmile se tohle ujasnilo, rozesmáli se všichni. S nikým se člověk nezasměje tak jako s osobou, pro niž je mnohem snazší dát vás popravit než si dojít na záchod.

„Co s tebou máme… dělat?“ řekl císař. „Kde je… Nejvyšší… vezír?“

Zástup se rozdělil.

Mrakoplaš riskoval pohled koutkem oka. Jak se jednou ocitnete v rukou Nejvyššího vezíra, jste mrtví. Nejvyšší vezíři kují pikle a jsou to bez rozdílu lstiví megalomani. Měli to pravděpodobně v popisu práce: Ach, tak vy jste nevyzpytatelný, lstivý a nespolehlivý muž? Výborně, pak se můžete stát jedním z mých nejdůvěryhodnějších ministrů.

„Ach, lorde… Hongu,“ zabublal stařičký císař.

„Milost?“ navrhl Mrakoplaš.

„Ticho!“ vykřikl kancléř.

„Řekněte mi, lorde… Hongu,“ skládal pracně slova císař, Jaký trest by byl vhodný pro cizince…, který vnikl do… Zakázaného města?“

„Useknutí všech končetin, uříznutí uší, vyloupnutí očí a pak svoboda,“ řekl lord Hong.

Mrakoplaš zvedl hlavu.

„Není polehčující okolnost, že je to moje první provinění?“

„Ticho!“

„My tady u nás většinou žádné druhé provinění neznáme,“ prohlásil lord Hong. „Kdo je tato osoba?“

„Líbí se mi,“ řekl najednou císař. „Myslím…, že si ho… nechám. On mě… rozesmál.“

Mrakoplaš otevřel ústa.

„Ticho!“ zařval kancléř, což bylo vzhledem k všeobecnému vývoji situace poněkud neprozíravé.

„Ehm… nemohl byste to nějak udělat, aby na mě nekřičel to svoje ‚ticho!‘ pokaždé, když se pokusím promluvit?“ odvážil se Mrakoplaš.

„Ale jistě… Velký mágu,“ přivřel oči císař. Kývl na dva vojáky. „Odveďte kancléře… pryč a uřízněte mu… rty.“

„Ó Mocný, já —“

„A uši… taky.“

Stráže odvlekly zničeného muže pryč. Vyřezávané dveře s bouchnutím zapadly. Dvořané začali nadšeně tleskat.

„Chtěl by ses… podívat, jak je… bude pojídat?“ zeptal se císař Mrakoplaše. „Bývá to… velká legrace.“

„Ahahaha!“ pospíšil si Mrakoplaš.

„Skvělé rozhodnutí, můj pane,“ řekl lord Hong. Obrátil tvář k Mrakoplašovi.

A k mágovu nesmírnému překvapení a nemenší hrůze na něj mrkl.

„Ó Mocný…“ ozval se najednou jakýsi tlustý dvořan, padl na kolena, sklonil hlavu k zemi a pomalu a nervózně se připlazil k císaři. „V mých myšlenkách tkví otázka, zda není trochu nebezpečné být tak nesmírně milosrdný k tomuhle cizímu ďáb—“

Císař sklopil pohled. Mrakoplaš by byl přísahal, že se z císaře práší.

V davu zavládl těžko postižitelný pohyb. Nikdo se zdánlivě nepohnul, a přesto se kolem klečícího muže najednou začal rozšiřovat kruh volného prostoru.

Císař se usmál.

„Tvůj zájem… a tvé obavy jsou… nám milé,“ řekl. Dvořan riskoval úlevný úsměv. Císař pak dodal: „Ale tvé narážky na naše milosrdenství nikoliv. Zabte… ho pomalu… ať to… trvá několik… dní.“

„Ááááhh!“

„No ano… po… chopitelně! Spoustu vařícího… oleje!“

„Skvělý nápad, můj pane,“ ozval se lord Hong.

Císař se obrátil k Mrakoplašovi zády.

„Jsem si jistý,“ zabublal, „že Velký mág je naším přítelem.“

„Ahahaha,“ vypravil ze sebe Mrakoplaš.

Císař znovu mávl neurčitě rukou směrem ke dvořanům.

„Teď budu odpočívat,“ řekl. Nastal všeobecný pohyb a sborové zívání. Bylo jasné, že tady chodí všichni spát s císařem.

„Císaři,“ zeptal se lord Hong unaveným hlasem, „co máme udělat s tím vaším Velkým mágem?“

„Zavřete ho do zvláštního… vězení…“ zabublal císař, „prozatím.“

„Dobrá, císaři,“ přikývl lord Hong. Pokynul dvěma strážným.

Když Mrakoplaše táhli pryč, vrhl rychlý pohled přes rameno. Císař ležel na obrovské posteli, a jak se zdálo, na něj už docela zapomněl.

„Je šílenej nebo co?“ řekl Mrakoplaš jen tak pro sebe.

„Ticho!“

Mrakoplaš upřel pohled na strážného, který to vykřikl.

„Takovýhle slova tady můžou dostat člověka do pěknýho maléru,“ upozornil ho.

Současný stav lidstva uváděl lorda Honga do silné deprese. Měl pocit, že všichni kolem něj jsou defektní. Nikdo se nedokázal soustředit. Vezměte si třeba Rudou armádu. Kdyby byl on vzbouřencem, byl by už císař zavražděn před mnoha měsíci a země by dávno vzplála, snad s výjimkou těch míst, která byla příliš vlhká na to, aby hořela. Ale ti? Navzdory jeho úsilí se jejich představa revoluce omezovala na vylepování plakátů, které hlásaly věci jako: „V nezbytném případě hodně nepříjemnosti našim utlačovatelům!“

Pokusili se zapálit strážnice. To bylo dobré. To byla správná revoluční činnost, až na to, že se se strážnými nejprve chtěli sejít k pohovoru. Lordu Hongovi dalo skutečně mnoho práce zařídit, aby Rudá armáda alespoň tu a tam dosáhla nějakého drobného vítězství.

Dobrá, dal jim Velkého mága, ve kterého tak upřímně věřili. Teď už se nemají na co vymlouvat. A podle toho, jak vypadá, je ta troska přesně tak zbabělá a hloupá, jak lord Hong doufal. Každá armáda, kterou povede, se buď dá na útěk, nebo bude zmasakrována a otevře tak cestu kontrarevoluci.

Kontrarevoluce ovšem nebude zdaleka tak nevýkonná. Na to už lord Hong dohlédne.

Ale to všechno se musí provést postupně, krok za krokem. Nepřátelé číhají všude. Podezřívající nepřátelé. Pěšina ambiciózního muže je stezička nad propastí. Stačí jeden chybný krok, a sbohem naděje. Jaká ostuda, že se až pozdě zjistí, jak dobrý je Velký mág v otvírání zámků. Dnes v ‚noci střeží vězení muži lorda Tanga. Pak ovšem, až Rudá armáda uprchne, kdo by hledal nějakou souvislost mezi útěkem a lordem Hongem…?

Lord Hong si cestou do svých komnat dovolil slabý spokojený úsměv. Důkaz, to je ta věc. Nikdy nesmí zbýt žádný důkaz. Ale dlouho už na tom záležet nebude. Neexistovalo nic, co by sjednotilo lidi tak jako strašlivá válka, a skutečnost, že Velký mág — přesněji řečeno onen proslulý vůdce děsivé vzbouřenecké armády — byl cizí ďábel, který přišel zasít neklid a chaos do císařovy mírumilovné země, byla přesně ta správná jiskra, která zapálí celý ohňostroj.

Apak… Ankh-Morpork (močící pes).

Visovis byl starý. Jeho kultura byla založena na zvycích, trávicím a vylučovacím traktu vodního buvola a jednoduché zradě. Lord Hong ani proti jednomu nic neměl, ale ani jedno nemohlo dopomoci k ovládnutí světa. A právě k této metě lord Hong hodlal směřovat, samozřejmě za předpokladu, že vládcem světa bude on sám.

Kdybych byl tradiční Nejvyšší vezír, napadlo lorda Honga, když usedl k čajovému stolku, v tomto okamžiku už bych se ďábelsky pochechtával.

Místo ďábelského smíchu se tiše usmál sám pro sebe.

Je čas? Ne. Některé věci jsou mnohem lepší, když se na ně může člověk těšit.

Skřípění kolečkového křesla Bláznivého Humoše sice způsobilo, že se za nimi tu a tam obrátila nějaká ta hlava, ale prakticky si jich nikdo pořádně nevšiml. Nezdravá zvědavost nepatřila ve Visovisu k základním předpokladům přežití. Oni prostě a jednoduše vykonávali svou práci, která, jak to vypadalo, sestávala z toho, že donekonečna přenášeli dlouhými chodbami štosy papírů.

Cohen se podíval na to, co svíral v rukou. V minulých desetiletích bojoval s různými zbraněmi — meči, pochopitelně, luky a oštěpy, a válečnými palicemi, noži a… no, když o tom tak přemýšlel, tak prakticky čímkoliv.

S výjimkou tohohle.

„Mně se to pořád nelíbí,“ ozval se Podrs. „Proč furt nosíme nějaký kusy papíru?“

„Protože když na takovém místě, jako je tohle, neseš kus papíru, nikdo si tě nevšimne,“ vysvětlil mu pan Čabajka.

„Proč?“

„So říká?“

„Je to… taková magie.“

„No, já bych byl radši, kdyby to byla pořádná zbraň.“

„Abych vám řekl pravdu, tak tohle může být největší zbraň ze všech.“

„Může mít pravdu,“ ozval se Cucák Vilda. „Zrovna jsem se o to pořezal,“ dodal a vstrčil si prst do úst.

„So říká?“

„Podívejte se na to takhle, gentlemani,“ obrátil se ke svým svěřencům pan Čabajka. „Jsme tady, prakticky uprostřed Zakázaného města, a nikdo není mrtev!“

„No právě, to je přesně to, co nás tak se… sebralo,“ přikývl Bleskový Podrs.

Pan Čabajka si povzdechl. Bleskový Podrs měl zvláštní způsob, jakým používal slova. Nezáleželo příliš na tom, co právě řekl, vy jste stejně nějakým nepochopitelným způsobem slyšeli, co chtěl říci. Stačilo, aby řekl třeba jen „ponožky“, a vzduchem se rozšířil zřetelný zápach.

Dveře za Mrakoplašem s třeskem zapadly a bylo slyšet, jak se zasouvají závory.

Císařská vězení byla skoro stejná jako ta doma. Když chcete uvěznit tak vynalézavého tvora, jakým je průměrný člověk, máte sklony spoléhat na staré dobré kovové mříže a velké množství kamene. Zdálo se, jako kdyby tady byl ten jednoduchý vzor využíván neobyčejně dlouho.

Dobrá, u císaře každopádně zabodoval. Z jakéhosi důvodu to však Mrakoplašovi příliš jistoty nedodalo. Ten muž totiž v mágovi vzbudil dojem člověka, který je přinejmenším stejně nebezpečný jak svým přátelům, tak nepřátelům.

Vzpomněl si na dny, kdy byl velice mladý student, a na Ječila Kebuli. Každý chtěl být Ječilovým kamarádem, ale nějakým podivným způsobem, jakmile jste se dostali do jeho party, zjistili jste, že po vás najednou dupe Městská stráž, nebo vás alespoň pronásleduje, nebo vás někdo tluče ve rvačce, kterou jste nezačali, zatímco Kebule stál někde opodál a srdečně se bavil.

Kromě toho císař nejenže stál na Smrťově prahu, on už byl v předsíni, prohlížel si koberec a kritizoval věšák na klobouky. Člověk nemusel být politický génius na to, aby věděl, že jakmile takový vládce zemře, začnou se vyřizovat vzájemné účty dříve, než vychladne. Každý, koho alespoň jednou na veřejnosti nazval přítelem, bude mít od té chvíle předpokládanou životnost hmyzu, který se při západu slunce vznáší nízko nad hladinou pstruhového potoka.

Mrakoplaš poodešel od lebky, která se válela na dlažbě, a sedl si. Předpokládal, že by tady byla jistá možnost záchrany, ale jistě bude těžké přesvědčit Rudou armádu, že je třeba zachránit gumovou kachničku před utopením. A to by ho navíc opět uvrhlo do rukou Půvabného Motýla, a ta ho dokázala vyděsit skoro stejně jako císař.

Zbývalo mu jen věřit, že po všech těch dobrodružstvích bohové nemají v úmyslu nechat Mrakoplaše shnít ve vězení.

Ne, pomyslel si trpce, ti mají v úmyslu něco mnohem vynalézavějšího.

Ta trocha světla, která osvětlovala vězení, sem pronikala nevelkou mřížkou a měla vzhled zboží z druhé ruky. Nábytek se skládal z hromady něčeho, co patrně kdysi bývalo senem. A pak…

…se ozvalo tiché klepání na stěnu.

Jednou, dvakrát, třikrát.

Mrakoplaš zvedl lebku a opětoval signál.

Ozval se jeden úder.

Opakoval ho. Pak dva. Zaklepal dvakrát.

Tohle je známé. Rozhovor, který nemá obsah… to bylo jako být zpět na Neviditelné univerzitě.

„Prima,“ řekl a jeho hlas zazněl v klenutém prostoru ozvěnou. „Fakt, prima. Trés prisoner. Ale co si to vyprávíme?“

Zazněl tichý škrábavý zvuk a jeden z velkých kamenů ve stěně se pomalu vysunul ze zdi a spadl Mrakoplašovi na nohu.

„Jauvajs!“

„Který velký hroch?“ ozval se tlumený hlas.

„Cože?“

„Promiňte?“

„Cože?“

„Chtěl byste se poučit o klepacím kódu? Tím my se domlouváme mezi jednotlivými celami, víte? Jedno klepnutí znamená —“

„Promiňte, ale nedorozumíváme se právě teď?“

„To jo, ale ne úředně! Vězňům není… dovoleno… hovořit mezi sebou jen tak, hlasem…“ Hlas zpomalil, jako kdyby si jeho majitel najednou vzpomněl na něco důležitého.

„Aha, no jasně,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Já pořád zapomínám. Tohle je… Visovis. Každý… poslouchá… nařízení…“

Mrakoplašův hlas se najednou vytratil také. Na obou stranách zdi nastalo dlouhé zamyšlené ticho.

„Mrakoplaši?“

„Dvoukvítku?“

„Co ty tady děláš?“ nevěřil svému sluchu Mrakoplaš.

„Já tady hniju ve vězení.“

„Já taky!“

„No u všech bohů! Jak je to dlouho?“ řekl tlumený Dvoukvítkův hlas.

„Co? Co jak je dlouho?“

„Ale ty…, proč jsi tady…“

„Napsal jsi tu pitomou knížku!“

„Já jenom myslel, že to bude pro lidi zajímavé!“

„Zajímavé? Zajímavé?“

„Myslel jsem, že to lidé budou považovat za zajímavé nahlédnutí do jiné, cizí kultury. Nikdy jsem v neměl v úmyslu vyvolat tím nějaké potíže.“

Mrakoplaš se opřel o stěnu na své straně. Ne, samozřejmě, že ne. Dvoukvítek nikdy nechtěl vyvolat žádné potíže. Někteří lidé už byli takoví. Poslední zvuk, který pravděpodobně uslyšíme těsně předtím než se vesmír složí jako domeček z karet, bude hlas nějakého podobně nevinného prosťáčka, který bude říkat: „A co se stane, když zatáhnu za tohle?“

„To snad musel být Osud, co tě sem přivedlo,“ řekl Dvoukvítek.

„Jo, to je přesně taková věc, v jakejch si libuje,“ zavrčel Mrakoplaš.

„Vzpomínáš, jaké to byly krásné časy, jak jsme si užívali?“

„Fakticky? Tak to jsem musel mít zavřený oči.“

„Všechna ta dobrodružství!“

„Jo to. Ty myslíš, jako když jsme viseli někde hodně vysoko a tak…?“

„Mrakoplaši?

„No? Co?“

„Víš, že se mi hrozně ulevilo, teď, když vím, že jsi tady?“

„No to je vážně úžasný.“

Mrakoplaš si vychutnával pohodlí zdi. Byl to jen chladný kámen. Cítil, že se o něj může skutečně opřít.

„Vypadá to, že tady každej má opis ty tvý knížky,“ řekl po chvíli. „Je to revoluční dokument. A když říkám opis, myslím skutečně opis. Zdá se, jako kdyby si ji vždycky opsali a originál pak poslali dál.“

„Ano, tomu se u nás říká samizdat.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že kdo to chce mít, musí si to opsat a každý opis musí být stejný jako originál. No nazdar. Já myslel, že to bude jen taková zábavná legrace. Vůbec mě nenapadlo, že to lidi vezmou takhle vážně. Doufám jenom, že to nepůsobí příliš velký rozruch.“

„No, tví revolucionáři jsou zatím jen ve stadiu hesel a vylepování plakátů, ale myslím, že kdyby je chytili, moč by jim to nepomohlo.“

„No nazdar.“

„Jak to, že jsi pořád ještě naživu?“

„To nevím. Myslím si, že na mě možná zapomněli. Tady se to občas stává, víš? To ty papíry. Někdo udělá špatný tah štětcem nebo zapomene opsat linku. Myslím, že se to stává velmi často.“

„Tím chceš říct, že jsou tady ve vězení lidi a nikdo neví proč?“

„Přesně tak.“

„Tak proč je potom nepustí?“

„Nejspíš se všeobecně myslí, že něco spáchat museli, jinak by nebyli ve vězení. A navíc naše vláda musí lidem ponechat něco, v co by mohli doufat.“

„Jako třeba v novou vládu.“

„No nazdar. Dej si pozor, za taková slova se u nás můžeš snadno dostat do vězení.“

Lidé spí, ale Zakázané město nikdy. Pochodně osvětlovaly velkou kancelář celou noc, protože neúnavný chod císařství pokračoval.

A to, jak už řekl pan Čabajka, zahrnovalo především přesuny papírů.

Šest blahodárných větrů byl zástupcem oblastního správce langtangského okresu a byl ve své práci, kterou měl rád, velmi dobrý. Nebyl to zlý muž.

Pravda, měl asi tolik smyslu pro humor jako slepice na paprice. Ano, pravda je i to, že pro zábavu hrál na tahací harmoniku, silně nenáviděl kočky a po každém čajovém obřadu si osušoval ubrouskem horní ret způsobem, který poslední rok denně nutil manželku Šesti blahodárných větrů v duchu páchat vraždu. Peníze si ukládal ve zvláštní kožené tobolce, a kdykoliv udělal nějaký obchod, pečlivě si spočítal všechny drobné. Zvláště když za ním stála fronta.

Na druhé straně byl laskavý ke zvířatům a pravidelně dával malé příspěvky na dobročinné účely. Často obdarovával žebráky na ulicích, i když si výši darů zaznamenával do malého zápisníku, který neustále nosil u sebe, aby žebráky později nezapomněl navštívit při výkonu své oficiální funkce.

A nikdy nevzal lidem více peněz, než kolik skutečně měli.

Kromě toho, přestože byl v Zakázaném městě často zaměstnán i po soumraku, nebyl eunuch. Vojáci pochopitelně také nebyli eunuši, ale obyvatelé Zakázaného města tento jejich nedostatek obcházeli tím, že je úředně prohlásili za nábytek. Bylo ovšem zjištěno, že daňoví úředníci potřebují všechna zvýhodnění a pomoc, aby mohli úspěšně bojovat proti zločinům průměrného venkovana, který měl politováníhodné sklony vyhýbat se placení daní.

V budově byli. mnohem horší lidé, než byl Šest blahodárných větrů, a byla to proto jen zcela neuvěřitelná náhoda, že jeho dveře z bambusu s papírovou výplní sklouzly stranou a odhalily sedm podivně vyhlížejících starých eunuchů, z nichž jeden byl dokonce na jakémsi kolečkovém zařízení.

Nejenže se ani jeden z nich neuklonil, natož aby poklekli. A on měl v té chvíli na hlavě oficiální červený klobouk a na něm bílý knoflík!

Muži vpochodovali dovnitř, jako kdyby jim kancelář patřila, a Šesti blahodárným větrům vypadl štětec z ruky. Jeden z mužů začal prorážet do stěn otvory a mluvil při tom nějakou strašlivou hatmatilku.

„Hele, koukněte se na to, ty stěny jsou akorát z papíru! Hele, hele, když si olíznete prst, tak tím projde jako nic!“

„Přivolám strážné a dám vás všechny zbičovat!“ vykřikl Šest blahodárných větrů. Jeho vztek byl přece jen poněkud mírněn vysokým věkem podivných návštěvníků.

„So to řiká?“

„Ale, říká, že zavolá vojáky.“

„Ohó! To je ono! Prosím, nechte ho zavolat nějaký ty vojáky!“

„Ne, zatím o to pořád ještě nestojíme. Chovejte se normálně.“

„To jako myslíš, abysme mu podřízli krk?“

„Já myslel mnohem normálnější normální chování.“

,,Ale tomu říkám normální já!“

Jeden ze starců přistoupil k oněmělému úředníkovi a široce se na něj usmál.

„Omluvte nás, vaše nejvyšší…, ale sakra jak je to slovo?… vozová plachto?… obrovský kameni?… jo, už to… vznešenosti, ale zdá se, že jsme se tak trochu ztratili.“

Dva staříci se došourali za Šest blahodárných větrů a četli mu přes rameno, nebo spíš snažili se mu přes rameno přečíst, na čem právě pracuje. Někdo mu vytáhl z ruky poslední, ještě nedopsaný list.

„Co se tady píše, Profi?“

„Ukaž to… ‚První podzimní větry zachvějí květy lotosu. Sedm šťastných polen má zaplatit jedno prase a tři (tohle vypadá jako tři velké bedny na kolech) pod trestem, že mu bude (tady je nějaká hodně stylizovaná půlkulatá věc, nevím, co to je) vyplaceno větší množství ran. Z příkazu Šesti blahodárných větrů, výběrčího císařských požitků, Langtang‘.“

Mezi starými muži se najednou něco jako by změnilo. Teď už se usmívali všichni, ale způsobem, ze kterého bylo Šesti blahodárným větrům poněkud horko. Jeden z nich, se zuby zářícími jako démanty, se k němu naklonil a řekl špatnou achátštinou: „Tak ty jsi výběrčí daní, pane Kloboukovej knoflíku?“

Šest blahodárných větrů zapřemýšlel, zda by se mu podařilo přivolat stráž. Na těch starých mužích bylo něco děsivého. Oni nějak vůbec nebyli ctihodní. Vyzařovala z nich hrozba, a i když neviděl, že by měli nějaké zbraně, byl si najednou dokonale jistý, že kdyby se rozhodl volat o pomoc, nestačil by ze sebe vypravit ani jednu slabiku a byl by mrtev. Kromě toho, v krku cítil sucho a v kalhotách mokro.

„Na tom není nic špatného, být výběrčím daní,“ vypravil ze sebe.

„To my jsme přece neřekli,“ přikývl Všechny diamantové zuby. „Naopak, nikoho jsme tak rádi neviděli jako výběrčí daní.“

„Naši nejoblíbenější, tihle výběrčí daní,“ přidal se další starý muž.

„Ušetřili nám spoustu práce a času,“ pokračoval Všechny diamantové zuby.

„No jasně,“ přikývl třetí starý muž. „Tak například to znamená, že se člověk nemusí trmácet od domu k domu a všechny pozabíjet, aby dostal těch pár cenností, prostě si jenom počká a zabije —“

„Gentlemani, mohu si vzít slovo?“ Mluvčí měl mírně kozlí tvář, která nevypadala tak hrozně jako tváře všech ostatních. Ti děsiví muži se kolem něj shlukli a Šest blahodárných větrů slyšel ostré slabiky podivného a hrubého cizího jazyka.

„Cože? Ale dyť je to výběrčí daní! Na to přece výběrčí daní jsou!“

„So říká?“

„Pevný daňový systém je součástí a základem zdravé vlády, gentlemani. Prosím, věřte mi.“

„Já tomu rozumím, až na ten ‚pevný daňový systém‘!“

„No, prostě a jednoduše. Kdybychom zabili tohoto těžce pracujícího výběrčího daní, nepřineslo by nám to žádný užitek.“

„Byl by mrtvej! Tomu já říkám užitečnej!“

Hovor ještě chvíli pokračoval v podobném duchu. Šest blahodárných větrů vyděšeně poposedl, když se skupinka najednou rozevřela a muž s kozlí tváří se na něj usmál.

„Moji oddaní přátelé jsou přešťastní z vaší… různé ryngle… malý nůž na sekání mořských řas… přítomnosti, vznešený pane,“ řekl Profi, zatímco za zády mu stál Bleskový Podrs a gesty znevažoval každé jeho slovo.

„A co kdyby sme z něj uřízli jenom kousek?“

„So říká?“

„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se Šest blahodárných větrů. „Vždyť všude stojí mnoho ostražitých vojáků?“

„Já věděl, že jsme něco minuli,“ prohlásil Všechny diamantové zuby.

„Byli bychom moc rádi, kdybyste nás provedl po Zakázaném městě,“ řekl Kozlí tvář. „Já se jmenuji… é… pan Vycpané střevo… myslím, že tak nějak byste to nazvali. Ano. Vycpané střevo, jsem si skoro jistý —“

Šest blahodárných větrů vrhl letmý pohled ke dveřím.

„— a jsme tady především proto, abychom se dozvěděli co nejvíce o vaší… hoře… různých bambusech… zvuku bublající vody v podvečeru… civilizaci!“

Zatímco hovořil, předváděl za jeho zády Bleskový Podrs velmi výmluvnou pantomimou, co oni s Brucem Hurigánem a jeho Kostnatými jezdci kdysi udělali jednomu výběrčímu daní. Byla to především rozmáchlá gesta rukou, co přitáhlo pozornost Šesti blahodárných větrů. Neslyšel žádná slova, ale to kupodivu v tomto případě jaksi ani nebylo potřeba.

„Proč s ním takhle mluvíš?“

„Čingisi, já jsem se ztratil. Mapy Zakázaného města neexistují. Potřebujeme průvodce.“

Kozlí tvář se obrátil zpět k výběrčímu. „Možná že byste se dal přesvědčit a šel s námi?“

Vyjdeme ven, pomyslel si Šest blahodárných větrů. Ano! Tam jistě budou nějaké stráže!

„Ještě okamžik,“ prohlásil Všechny diamantové zuby, když výběrčí přikývl. „Vezmi si štětec a napiš, co ti budu diktovat.“

O minutu později byla kancelář prázdná. Všechno, co zůstalo v kanceláři Šesti blahodárných větrů, byl onen zmíněný kus papíru, na němž stálo:

„Růže jsou růžové a fialky fialové. Sedm šťastných polen nechť dostane jedno prase a tolik rýže, kolik unese, protože jeho jméno je teď Jeden šťastný venkovan. Z příkazu Šesti blahodárných větrů, výběrčího císařských požitků, Langtang. Pomoc. Pomoc. Tomu, kdo to bude číst! Jsem zajatcem zlého eunucha. Pomoc.“

Mrakoplaš a Dvoukvítek leželi ve svých oddělených celách a mluvili o starých dobrých časech. Alespoň Dvoukvítek mluvil o starých dobrých časech. Mrakoplaš rozšiřoval puklinu ve stěně stéblem slámy, protože nic jiného neměl. Bude to trvat několik tisíc let, než se dobere viditelného pokroku, ale byl rozhodnutý se nevzdávat.

„A dávají tady lidem taky najíst?“ přerušil prozaickým dotazem neutuchající proud vzpomínek.

„Hm, někdy. Ale to víš, není to jako to skvělé jídlo v Ankh-Morporku.“

„Vážně?“ zamumlal Mrakoplaš a pokračoval ve své práci. Měl dojem, že se začíná hýbat malý kousek malty.

„Chuť uzenek pana Kolíka nikdy nezapomenu.“

„To většina lidí.“

„Je to zážitek na celý život.“

„Spíš následky.“ Stéblo se zlomilo.

„Čert aby do toho!“ Mrakoplaš se opřel o stěnu. „Co je tak důležitého na Rudé armádě?“ zeptal se. „Podívej, vždyť je to jenom tlupa dětí. Obyčejná nepříjemnost!“

„Ano. Obávám se, že se tady věci tak trochu pomotaly,“ odpověděl mu Dvoukvítek. „Hm, slyšel jsi někdy tu teorii, že historie se pohybuje v kruzích?“

„Viděl jsem nějaký obrázky v jednom ze zápisníků Leonarda de Quirm —“ nakousl Mrakoplaš odpověď a pustil se do práce dalším stéblem.

„To ne, víš, já myslím, že je jako kolo, co se otáčí. Kdybys stál na jednom místě, všechno se to kolem tebe za nějaký čas odehraje znovu?“

„Jo tohle. K sakru!“

„No, tak tady na to věří mnoho lidí. Myslí si, že historie začíná každé tři tisíce let znovu.“

„To je možný,“ zabručel Mrakoplaš, který právě hledal další vhodné stéblo a Dvoukvítka moc neposlouchal. Pak mu došel význam slov. „Tři tisíce let? To je nějak málo, ne? Všecko? Začátek světa, oceány a inteligentní život vyvíjející se z absolventů uměleckých škol a všechny tyhle věci?“

„Ne, to je jenom… to ostatní. Skutečná historie začíná okamžikem, kdy císař Odraz jednoho slunce založil říši. První císař. A jeho služebník Velký mág. Je to samozřejmě jen pověst. Jenže je to také jedna z těch věcí, na které obyčejní lidé tolik věří. Dívají se na Velkou zeď a říkají, že něco tak úžasného mohlo být postaveno jen za pomoci kouzel… A Rudá armáda… to ve skutečnosti jistě byla jen skupina dokonale vycvičených válečníků. Ta opravdu první Rudá armáda, chápeš? Předtím to všechno byly jen zdivočelé, neukázněné davy. Tak nějak to všechno muselo být. Žádná magie. Velký mág přece nemohl doopravdy… To, na co lidé věří, je hloupost…“

„Hele a na co vlastně věří?“

„Říkají, že Velký mág oživil zem. Když se všechny armády země postavily proti Odrazu jednoho slunce, Velký mág… pouštěl draka.“

„To mi připadá rozumný,“ přikývl na své straně zdi Mrakoplaš. „Když kolem zuří válka, udělej si hezkej den volna, to je moje heslo.“

„Ne, ty tomu pořád nerozumíš. Tohle byl zvláštní drak. Chytal blesky na obloze a Velký mág si je ukládal do lahví a pak vzal cihlářskou hlínu a… upekl ji tím bleskem a udělal z ní celou armádu.“

„Nikdy jsem neslyšel, že by byly zaříkadla na něco takovýho.“

„Taky mají komické představy o převtělování…“

Mrakoplaš připustil, že to je pravděpodobně možné. Asi si tím vymýšlením krátili ty nekonečné hodiny s vodními buvoly. „Hej, až umřu, tak doufám, že se vrátím na svět jako… muž pohánějící vodního buvola, ale že se pak budu dívat opačným směrem.“

„Hm… to ne,“ odpověděl Dvoukvítek. „Oni si vůbec nemyslí, že se vrátí. Hm… já to asi nevysvětluju dost jasně, že?…Ve vašem jazyce mi to tak nejde… oni věří na preinkarnaci. To je jako reinkarnace, ale pozpátku. Oni věří, že se narodíš dřív, než zemřeš.“

„Ale? Vážně?“ ušklíbl se Mrakoplaš, který soustředěně pracoval stéblem. „Úžasné! Nejdřív se narodí a pak umřou? Život před smrtí? Tak tohle až se lidi doslechnou, budou z toho celí pryč.“

„No, to není přesně to, co… hm. Víš, všechno je to spojeno s předky. Každý by měl ctít své předky protože každý z nás se jednoho dne pravděpodobně stane předkem a… posloucháš mě?“

Ze stěny vypadl malý kousek malty. Na desetiminutovou práci to není špatné, pomyslel si Mrakoplaš. Než nastane příští doba ledová, budeme venku…

Pak mu došlo, že pracuje na stěně do Dvoukvítkovy cely. Spotřebovat několik tisíc let na to, aby se člověk proboural do vedlejší cely, to je přinejmenším plýtvání časem.

Začal na protější stěně. Škrab… Škrab…

Odněkud zazněl hrozný výkřik.

Škrabškrabškrab…

Zdá se, že se císař probudil,“ ozval se Dvoukvítkův hlas z díry ve stěně.

„To je něco jako mučení za časného rána, jo?“ zajímal se Mrakoplaš. Začal bušit do kamenných kvádrů úlomkem kamene.

„Ona to snad ani není jeho vina. On prostě vůbec nerozumí lidem.“

„Jak to?“

„Víš, jak většina dětí projde tím stadiem, kdy zašlapuje brouky a trhá mouchám křidélka?“

„Já to nikdy nedělal,“ oznámil mu Mrakoplaš. „Hmyzům se nedá věřit. Možná vypadají maličký, ale dovedou bejt pěknej prevít.“

„Já myslel děti všeobecně.“

„Aha. No a?“

„On je císař. Nikdo se mu neodvážil říct, že to není správné. Je to otázka toho, že to s ním prostě vyrostlo. Všech pět rodů mezi sebou bojuje o císařský trůn. Aby se mohl stát císařem, musel zabít svého synovce. Nikdo mu nedokázal říct, že to není správné, zabíjet lidi jen Pro legraci. Rozhodně nikdo, kdo ze sebe vypravil alespoň první větu. A Hongové, Tangové, Sungové a McSweeneyové se navzájem zabíjejí celá staletí. To je součástí šlechtické slávy.“

„McSweeneyové?“

„Velmi starý rod.“

Mrakoplaš zachmuřeně přikývl. Bylo to pravděpodobně jako s chovem koní. Když žijete v systému, kdy většinou vyhrávají zrádní vrazi, nezbude vám nic jiného než vychovávat extra zrádné vrahy. Nakonec se ocitnete v situaci, kdy bude nebezpečné sklonit se nad kolébku.

Další výkřik.

Mrakoplaš začal kopat do zdi.

V zámku se otočil klíč.

„Oh,“ řekl Dvoukvítek.

Ale dveře se neotvíraly.

Nakonec se Mrakoplaš vypravil ke dveřím a uchopil velký železný kruh.

Dveře se pootevřely ven, ale ne příliš, protože za nimi leželo tělo nehybného strážného, které sloužilo jako nezvyklá, ale velmi účinná dveřní zarážka.

Ve dveřích byl zasunut klíč navlečený na velkém kovovém kruhu a na kruhu byl celý chomáč dalších klíčů.

Nezkušený vězeň by se dal prostě a jednoduše na útěk. Ale Mrakoplaš měl v oboru přežití postgraduál a věděl, že v podobných situacích je nejlepší osvobodit nejdříve všechny ostatní vězně, každého krátce Poplácat po zádech, říci: „Rychle! Přijdou pro tebe během pár minut!“ a pak si hezky nenápadně sednout někam do koutka a počkat, až zvuky pronásledovatelů utichnou v dálce.

Nejdřív otevřel dveře do Dvoukvítkovy cely.

Mužíček byl mnohem vyhublejší a špinavější, než jak ho naposled viděl, měl řídký vous, ale zůstávala mu jedna charakteristická věc, kterou si Mrakoplaš tak dobře pamatoval — široký, upřímný a důvěřivý úsměv naznačující, že cokoliv ošklivého, co se mu právě děje, je zaviněno nějakou směšnou chybou a bude už brzo vyřešeno někým rozumným k všeobecné spokojenosti.

„Mrakoplaši! Jsi to ty! Vážně už jsem nevěřil, že tě ještě někdy uvidím!“ řekl človíček.

„Jo, já taky doufal v něco podobnýho,“ přikývl Mrakoplaš.

Dvoukvítek vrhl pohled na ležícího strážného.

„Je mrtvý?“ zeptal se. Mluvil o muži, kterému ze zad pod levou lopatkou trčela polovina meče.

„Je to velmi pravděpodobné.“

„To jsi udělal ty?“

„Já byl v cele!“

„Úžasné! To je skvělý trik!“

Mrakoplaš si vzpomněl, že navzdory dlouhodobému působení onoho očividného faktu, Dvoukvítek odmítl vzít na vědomí, že jeho společník nemá větší magické schopnosti než obyčejná kuchyňská moucha. Bylo zbytečné ho přesvědčovat. Znamenalo by to jen, že na seznam jeho neexistujících vlastností by přibyla ještě skromnost.

Postupně zkoušel ostatní klíče v zámcích okolních cel. Z vězení se vynořovali další ubožáci a mžourali v silnějším světle chodby. Jeden z nich, který se musel mírně natočit, aby prošel úzkými dveřmi cely, byl Tři buvoli v chomoutu. Vypadal, jako kdyby ho někdo zbil, ale na druhé straně to mohl být jen pokus onoho člověka přilákat pozornost Tří buvolů v chomoutu.

„Tohle je Mrakoplaš,“ představil svého společníka pyšně Dvoukvítek. „Velký mág. Víš, že zabil ze své cely přes zeď strážného?“

Uctivě prozkoumali mrtvého.

„Já to nebyl,“ zkusil to Mrakoplaš.

„A jak je skromný!“

„ ‚Dlouhý život lidskému snažení!‘ “ prohlásil Tři buvoli v chomoutu opuchlými rty.

„ ‚A já si dám tuplák!‘ “ přidal se Mrakoplaš. „Tady klíče ten velký chlap, ony od dveže, tak vy pusť člověk ven, čopčop, ať se mlska!“

Jeden z vězňů se dobelhal na konec chodby.

„Tam je taky mrtvý strážný,“ oznámil, když se vrátil.

„Já to neudělal,“ zkoušel to znovu Mrakoplaš. „Přál jsem si sice, aby byli mrtví, to jo, ale —“

Lidé od něj pomalu odstoupili. Není příjemné zdržovat se blízko člověka, který svým přáním dokáže něco takového.

Kdyby to bylo v Ankh-Morporku, někdo by se pravděpodobně ušklíbl a řekl: „Jo, jasně, on je asi s pomocí magie bodnul do zad, co?“ Ale to proto, že lidé v Ankh-Morporku znali Mrakoplaše a věděli, že když si skutečný mág přál vaši smrt, nezbyla vám žádná záda, do kterých by se dalo něco zabodnout.

Tři buvoli v chomoutu byl schopný zvládnout technicky složitý proces odemykání zámků. Otevřel několik dalších dveří…

„Lotosový květ?“ řekl Mrakoplaš.

Zachytila se paže Tří buvolů v chomoutu a usmála se na Mrakoplaše. Za ní se z cely vynořovali další členové kádru.

Pak se podívala na Dvoukvítka a k Mrakoplašovu úžasu vykřikla a vrhla se mu kolem krku.

„ ‚Prodloužené pokračování dceřiné náklonnosti!‘ “ zvolal Tři buvoli v chomoutu.

„ ‚Vyhlídni si úkryt, než udeříš!‘ “ zabručel Mrakoplaš. „Hm. Co se to tady vlastně děje?“

Jedna velmi malá bojovnice Rudé armády ho zatahala za okraj roucha.

„On je její táta,“ sdělila mu fistulkou.

„Nikdy jsi mi neřekl, že máš děti!“

„Určitě jsem ti to říkal. Častokrát,“ odpověděl mu Dvoukvítek a vymanil se z dívčina objetí. „A kromě toho… to je dovoleno.“

„Ty jsi ženatý?“

„Byl jsem. Jsem si jistý, že jsem ti to řekl.“

„Tak to jsme v té chvíli museli právě před něčím utíkat. Takže ona existuje paní Dvoukvítková, jo?“

„Nějakou chvíli existovala,“ řekl Dvoukvítek a po jeho věčně milém, usměvavém obličeji přeběhl kratičký záchvěv něčeho, co vypadalo skoro jako hněv. „Už, bohužel, nikoliv.“

Mrakoplaš se zadíval stranou, protože to bylo lepší než se dívat Dvoukvítkovi do tváře.

Nakonec se objevila i Půvabný motýl. Zůstala stát přede dveřmi cely s rukama sepjatýma před sebou a s očima ostýchavě sklopenýma k zemi.

Dvoukvítek se k ní rozeběhl. „Motýle!“

Mrakoplaš se zadíval na majitelku králíčka.

„To je další dcera, Perlo?“

„Jo.“

Malý človíček se vrátil k Mrakoplašovi a za sebou táhl obě dívky.

„Už ses seznámil s mými dcerami?“ volal. „Tohle je Mrakoplaš, který —“

„Už jsme měly tu čest,“ přikývla Motýl zachmuřeně.

„Jak jste se sem všichni dostali?“

„Bojovali jsme, jak nejlépe jsme uměli,“ odpověděla Motýl, „ale bylo jich příliš mnoho.“

„Doufám, že jste se nepokusili vyrvat jim jejich zbraně,“ řekl Mrakoplaš tak sarkasticky, jak se jen odvážil.

Motýl se na něj ošklivě podívala. „Promiň.“

„Dvě ohnivé byliny říká, že za to všechno může systém,“ ozvala se Lotosový květ.

„Vsadil bych se, že už má ten lepší systém vymyšlenej,“ ušklíbl se Mrakoplaš a podíval se na skupinu vězňů. „To oni většinou mívají. Ostatně, kde vlastně je?“

Dívky se ohlédly.

„Nevidím ho,“ řekla Lotosový květ. „Ale myslím, že když se na nás vrhli vojáci, položil život za naši věc.“

„Proč?“

„Protože vždycky říkal, že to bychom měli udělat. Stydím se, že jsem to také neudělala, ale zdálo se, že nás chtějí jen zajmout, ne zabít.“

„No, já ho neviděla ani tam,“ řekla Půvabný motýl. Vyměnila si pohled s Mrakoplašem. „Myslím…, že tam vůbec nebyl.“

„Ty myslíš, že ho chytili už předtím?“ zeptala se jí Lotosový květ.

Půvabný motýl se znovu podívala na Mrakoplaše. Napadlo ho, že zatímco Lotosový květ zdědila Dvoukvítkův pohled na svět, druhá dcera se musela zvrtnout po své matce. Uvažovala spíš jako Mrakoplaš to znamená o každém si myslela to nejhorší.

„Možná,“ řekla.

„ ‚Učiňme podstatnou oběť společnému bohu,‘ “ řekl Tři buvoli v chomoutu.

„ ‚Každou minutu se zrodí jeden takový podvodník,‘ “ řekl nepřítomně Mrakoplaš.

Jak se zdálo, Motýl se vzpamatovala.

„Tak nebo tak, musíme téhle příležitosti využít.“

Mrakoplaš, který už vykročil ke schodišti, ztuhl.

„Co — ale přesně — tím chceš říct?“

„Copak to nechápeš? Jsme uvnitř Zakázaného města a ve velké skupině.“

„Já ne!“ vykřikl Mrakoplaš. „Já nikdy nebyl ve velký skupině! Já byl vždycky opuštěnej!“

„Nepřítel nás sem přivedl a teď jsme volní —“

„Díky Velkému mágovi,“ upozornila Lotosový květ.

„— a musíme chytit příležitost za vlasy.“

Zvedla meč jednoho z padlých strážných a dramaticky s ním zamávala ve vzduchu.

„Musíme udeřit jako bouře! Zaútočit na palác, přesně jak říkal Dvě ohnivé byliny!“

„Vždyť je vás jenom třicet!“ nevzdával se Mrakoplaš. „Vy nejste žádná bouře! Ani jarní přeháňka ne!“

„Uvnitř města nejsou skoro žádné stráže,“ pokračovala Motýl tvrdohlavě. „Kdyby se nám podařilo přemoci ty kolem císařova apartmá —“

„Všechny vás pobijou!“

Obrátila se přímo k němu. „Pak alespoň zemřeme pro něco!“

„ ‚Omyjte stát krví mučedníků,‘ “ zaduněl bas Tří buvolů v chomoutu.

Mrakoplaš se otočil a zamával obrovi prstem přímo pod nosem, protože výš nedosáhl.

„Ještě jednou z huby vypusť takovou pitomost, a já ti na mou duši jednu fláknu!“ zařval a pak zbledl, když si uvědomil, že právě vyhrožuje muži třikrát těžšímu, než je sám.

„Poslouchejte mě chvilku, jo?“ řekl a trochu se uklidnil. „Znám lidi, kteří mluví o strádání a obětování se v zájmu všeobecnýho blaha. Ale ať mě čert vezme, jestli jsou to někdy oni! Když uslyšíte někoho křičet ‚kupředu, odvážní soudruzi!‘, stačí se rozhlídnout a zjistíte, že je schovanej za pořádně velkým kamenem a na hlavě má jedinou zaručeně šípovzdornou helmu. Rozumíte?“

Zarazil se. Revolucionáři se na něj dívali, jako kdyby právě zešílel. Hleděl do jejich mladých, dychtivých tváří a cítil se najednou velice starý.

„Ale jsou přece věci, za které stojí zemřít,“ řekla Motýl.

„Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každým rohu pět!“

„Dobrý bože, jak můžeš s takovou filozofií žít?“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

„Dlouho.“

Šest blahodárných větrů si myslel, že je to skvělý plán. Ti strašliví staříci byli ztraceni v Zakázaném městě. I když měli nesmírně odolný vzhled, stejný jako přirozená bonsaj, pokroucená borovice, která navzdory vichřicím přežila na skoro holém skalisku byli přece jen velmi staří a nijak zvlášť ozbrojení.

Proto je vedl směrem k tělocvičně.

A když se ocitli uvnitř, začal ze všech sil křičet. K jeho údivu se starci nedali na útěk.

„Už ho můžeme zabít?“ zeptal se Bleskový Podrs.

Několik tuctů svalnatých mužů přestalo bušit do silných dřevěných špalků a hromad cihel a s podezřívavými výrazy se obrátilo ke skupince.

„Máš nějakej nápad?“ zeptal se Cohen pana Čabajky.

„No nazdar. Vypadají jako pěkně ostří hoši, co?“

„Napadá tě něco civilizovanýho?“

„Nic. Obávám se, že teď je to na tobě.“

„Hahá! Hahá! Tak na todlecto jsem čekal,“ rozzářil se Caleb Rozparovač a dral se dopředu. „Cvičil jsem celý dni, no ne? Se svým dubovým špalkem!“

„To jsou nindžové,“ oznámil jim pyšně Šest blahodárných větrů, když se dvojice mužů vydala ke dveřím a zavřela je. „Nejlepší válečníci na světě! Okamžitě se vzdejte.“

„To je zajímavý,“ řekl Cohen. „Hej, ty tam, v tom černým pyžamu… to jsi zrovna vylezl z postele? Kdo je tady z vás nejlepší?“

Jeden z mužů upřel na Cohena pohled a rukou udeřil do blízké stěny. Zůstal v ní dolík.

Pak se podíval na výběrčího daní a řekl: „Co jste nám to přivedl za staré hlupáky?“

„Myslím, že jsou to barbarští nájezdníci,“ odpověděl výběrčí.

„A jak to — hele, jak to ví? Dyť nosíme tyhle kousavý kalhoty, jíme vidličkou a vůbec všecko…“

Náčelník nindžů se ušklíbl. „Hrdinští eunuši? Pár dědoušků?“

„Komu říkáš eunuchu?“ zavrčel na něj Cohen.

„Mám mu předvést, co jsem nacvičil se svým kusem týku?“ nabízel se Caleb a revmaticky poskakoval z nohy na nohu.

Nindža se podíval na fošnu.

„Do toho neuděláš ani dolík, starče,“ prohlásil.

„Tak pozoruj,“ odsekl mu Caleb. Držel fošnu na délku paže před sebou. Pak zvedl druhou ruku, a když míjel dlaní rameno, bolestivě zasykl.

„Pozoruješ tu ruku? Pozoruješ tu ruku?“

„Pozoruju,“ přikývl nindža a stěží zadržoval smích.

„Výborně,“ řekl Caleb. Pak kopl muže mezi nohy, a když ten se sehnul bolestí, udeřil ho fošnou přes hlavu. „Ale byla to chyba,“ poučil nindžu, „protože jsi měl pozorovat tuhle nohu.“

A to by bylo bývalo všechno, kdyby tam ovšem byl jen jeden nindža. Teď se ozvaly nárazy odhazovaných bambusových holí a tichý šustot vytahovaných dlouhých zakřivených mečů.

Horda se semkla. Bláznivý Humoš odhodil deku a odkryl tak jejich zbrojnici, i když sbírka zubatých čepelí vypadala na první pohled mnohem domáčtěji než ty štíhlé lesklé hračky, kterými vládli nepřátelé Stříbrné hordy.

„Profi, proč neodvedeš pana výběrčího někam za roh, aby se mu náhodou něco nestalo?“ řekl Čingis.

„To je šílenství!“ vykřikl Šest blahodárných větrů. „Jsou to nejlepší válečníci na světě a vy jste jenom staří lidé! Vzdejte se a já se pokusím získat pro vás nějaké úlevy!“

„Uklidněte se, uklidněte se,“ naklonil se k němu pan Čabajka. „Nikomu se nic nestane, tedy alespoň metaforicky.“

Čingis Cohen několikrát zkusmo máchl mečem.

„Prima, hoši,“ prohlásil nakonec, „tak sem s tím vaším nejlepším nýmandžem!“

Šest blahodárných větrů s hrůzou přihlížel, jak se horda sevřela a zaujala čtvercovou formaci.

„Ale to přece bude strašlivý masakr!“ zvolal.

„Obávám se, že ano,“ přikývl pan Čabajka. Sáhl do kapsy pro balíček peprmintových bonbonů.

„Kdo jsou ti staří muži? Co vlastně dělají?“

„Zabývají se většinou barbarským hrdinováním,“ odpověděl mu pan Čabajka. „Zachraňují princezny, vykrádají chrámy, bojují s obludami, plení města, zkoumají prastaré, hrůzou opředené zříceniny… takové ty věcičky.“

„Ale vždyť vypadají dost staře na to, aby mohli být mrtví! Proč to všechno dělají?“

„Pan Čabajka pokrčil rameny. „Oni nikdy nic jiného nedělali.“

Napříč místností proletěl v sérii salt a s bojovým křikem na rtech nindža s mečem v každé ruce. Cohen jej čekal v postavení, které se spíše podobalo pozici odpalovače v baseballu.

„Napadlo mě,“ nadhodil po chvilce pan Čabajka, „jestli jste někdy slyšel slovo ‚evoluce‘?“

Dvojice válečníků se srazila. Ve vzduchu se něco krátce zamíhalo.

„Nebo ‚přežití schopnějších, přirozený výběr‘?“ pokračoval pan Čabajka.

Křik neustával, ale už nebyl bojový.

„Nestačil jsem pohledem sledovat jeho čepel,“ vydechl užasle Šest blahodárných větrů.

„Ano. To se lidem často stává.“

„Ale… jsou tak staří! Musí jim být mnoho let!“

„Jistě,“ souhlasil učitel a zesílil hlas, aby přehlušil okolní hluk. „Víte, to je právě ono, jsou barbarskými hrdiny hrozně moc let.“

Výběrčí mlčky zíral.

„Nechcete cukrátko?“ nabídl mu pan Čabajka, když kolem produnělo křeslo Bláznivého Humoše, před nímž prchal muž se zlomeným mečem a neodbytnou touhou zůstat naživu. „Přišel byste na to, že pokud se nějakou chvíli zdržujete s hordou, pomáhá to.“

Aroma z nabízeného papírového sáčku dýchlo na Šest blahodárných větrů jako závan z plamenometu.

„Jak vám může fungovat čich, když sníte něco takového?“

„Ten vám právě nefunguje,“ odpověděl pan Čabajka spokojeně.

Výběrčí daní pozoroval okolní scénu. Boj byl rychlý a zuřivý, ale poměrně jednostranný. Horda bojovala přesně tak, jak se to dalo od lidí jejího věku čekat — pomalu a opatrně. Veškerá aktivita byla na straně nindžů, ale bez ohledu na to, jak dovedně byla vržena bojová hvězdice nebo jak rychle byl veden kop či rána, nakonec se ukázalo, že cíl — bez jakékoliv viditelné námahy — nebyl na místě, kam útok směřoval.

„Když už máme tu chvilku a můžeme si popovi, dat,“ začal pan Čabajka právě ve chvíli, kdy se do stěny nad hlavou výběrčího daní zarazilo něco s mnoha čepelemi, „napadlo mě: nemohl byste mi říci něco o tom velkém kopci nad městem? Je to velmi zvláštní útvar.“

„Cože to?“ zeptal se Šest blahodárných větrů nepřítomně.

„Ten velký kopec za městem.“

„Vy byste chtěl slyšet něco o tom kopci? Teď?“

„Zeměpis je můj koníček.“

Něčí ucho udeřilo Šest blahodárných větrů do ucha.

„Eh. No. My mu říkáme Velký kopec… podívejte, co dělá s tím svým…“

„Je takový výjimečně pravidelný. Myslíte, že je to přírodní útvar?“

„Cože? Že je to… Och… já nevím, říká se, že vznikl před tisíci lety. Během strašlivé bouře. Když zemřel první císař. Teď ho má! Teď ho zabije! Určitě ho… Jak to udělal?“

Šest blahodárných větrů si najednou vzpomněl, jak jako malý chlapec hrával se svým dědečkem Su Dah Mord-san. Stařec vždycky vyhrál. Bylo jedno, jak pečlivě si hoch připravoval svou strategii, zjistil, že dědeček se zcela nevinným výrazem položil svou kostku přímo na klíčové pole, a to těsně předtím, než hoch udělal tak dlouho připravovaný velký tah. Předek strávil hraním Su Dah celý život. A boj probíhal přesně tak.

„No tohle,“ vydechl Šest blahodárných větrů.

„Správně,“ přikývl pan Čabajka. „Oni mají celoživotní zkušenost s tím, jak neumírat. Jsou v tom vážně moc dobří.“

„Ale… proč tady? Proč sem vlastně vůbec přišli?“

„My tady chceme spáchat loupež,“ vysvětloval mu pan Čabajka.

Šest blahodárných větrů s pochopením přikývl, poklady Zakázaného města byly příslovečné. Slyšel o nich pravděpodobně i ten nejposlednější z duchů živících se lidskou krví.

„Mluvící váza císaře P’gi Tai?“ řekl.

„Ne.“

„Nefritová hlava Sung Chc’Te Li?“

„Také ne. Chyba. Obávám se, že to neuhodnete.“

„A co tajemství výroby hedvábí?“

„Dobrý bože, to je přece produkt bourců morušových. To ví každý. Ne. Něco mnohem dražšího.“

To na Šest blahodárných větrů udělalo i proti jeho vůli skutečně dojem. Kromě jiného, teď už ze všech nindžů stálo na nohou jen sedm a s jedním z nich bojoval Cohen. Šermoval jednou rukou a druhou si při tom balil cigaretu.

A pan Čabajka viděl, jak se v očích tlustého výběrčího daní postupně objevuje poznání.

S ním to bylo taky tak.

Cohen se objevoval mezi lidmi jako potulná planeta v mírumilovné sluneční soustavě a vy jste cítili, jak vás bere do vleku, jednoduše proto, že jste si byli jistí, že nic podobného už se vám v životě nepřihodí.

Během školních prázdnin byl na poklidné výpravě za fosiliemi, když náhodou vklopýtal do tábora těchhle živoucích zkamenělin, které si říkaly horda. Byli celkem přátelští, přestože neměl ani zbraně, ani peníze. A přijali ho mezi sebe, protože znal věci o nichž oni neměli ani ponětí. A bylo to.

Rozhodl se hned a na místě. Muselo to snad být něco ve vzduchu. Najednou se mu před očima rozvinul celý jeho minulý život a on nenašel ani jediný den, který by byl veselý a zábavný. A pochopil, že buď se může přidat k hordě, nebo se vrátit do školy a zanedlouho — ochablé potřesení rukou, vlahý potlesk kolegů a penze.

V Cohenovi něco bylo. Možná to, čemu se říká charisma. Přehlušilo to dokonce i jeho obvyklý zápach kozla, který se přejedl chřestového kari. Všechno dělal špatně. Nadával lidem a vůči cizincům používal to, čemu pan Čabajka říkal velmi agresivní jazyk. Vykřikoval výrazy, které by každému jinému už dávno posloužily jako volná poukázka na krk podříznutý celou škálou etnicky zajímavých zbraní a prošlo mu to. Snad zčásti proto, že lidé vycítili, že v jeho slovech není bezprostřední výhrůžka, ale především proto, že to byl Cohen — určitý druh přírodní síly chodící po dvou.

Tak to zabíralo na všechno. Když například nebojoval s trolly, vycházel s nimi mnohem lépe než ostatní lidé, kteří si mysleli, že trollové mají stejná práva jako všichni ostatní. Tomu názoru propadli dokonce i někteří členové hordy, přestože jinak byli jeden krvežíznivější než druhý.

Jenže pan Čabajka viděl i tu bezcílnost jejich životů a jedné noci stočil hovor na možnosti, které se nabízejí v Aurientě.

Tvář Šesti blahodárných větrů jako by najednou ozářilo světlo poznání.

„Máte účetního?“ zeptal se.

„Abych řekl pravdu, tak ne.“

„Bude tahle loupež vykázána jako zisk, nebo jako základní kapitál?“

„Nad tím jsem nepřemýšlel. Horda neplatí daně.“

„Cože? Nikomu?“

„Ne. Zdá se to být komické, ale jim nikdy jejich peníze nezůstanou dlouho. Velmi rychle se rozplynou v alkoholu, ženách a rozmařilém životě. Předpokládám, že z hlediska barbarského hrdiny by se právě tohle dalo považovat za daně.“

Ozvalo se tiché „pop“, když Šest blahodárných větrů odzátkoval malou lahvičku inkoustu a olízl si psací štětec.

„Jenže tyhle věci by se pravděpodobně daly zahrnout do povolených nákladů barbarského hrdiny,“ prohlásil. „Jsou součástí výrobního procesu a image. Pak tady samozřejmě máme náklady na opotřebování zbraní a ochranných oděvů… Rozhodně by mohli nárokovat přinejmenším jednu novou bederní roušku ročně —“

„Já se obávám, že si během toho století nenárokovali ani jedinou.“

„A pak tady máme, samozřejmě, penzi.“

„Ach. Tohle slovo neužívejte. Oni si myslí, že je sprosté. Ale svým způsobem to je právě to, proč jsou tady. Tohle je jejich poslední dobrodružství.“

„To znamená, až ukradnou tu nesmírně cennou věc, o které mi nechcete nic říci, tak končí?“

„Správně. Rádi vás přijmeme mezi sebe. Mohl byste být barbarský… postrkovat fazole… kus provazu s uvázanými uzly… aha… účetní. Už jste někoho zabil?“

„Ne, já… nezabil. Ale vždycky jsem si myslel, že se dá pěkný masakr napáchat s dobře načasovanou poslední směnkou.“

Pan Čabajka se rozzářil. „Ach ano, civilizace.“

Poslední nindža se sice stále ještě držel vzpřímeně, ale namáhavě balancoval jen na jedné noze, protože druhou mu přejel svým masivním křeslem Bláznivý Humoš. Pan Čabajka poklepal výběrčího po rameni. „Omluvte mě na okamžik,“ řekl. „Vité, občas musím v tomhle stadiu zasáhnout.“

Přešel k poslednímu nindžovi, který se zoufale rozhlížel. Krk mu svíraly čepele šesti mečů, jako kdyby byl hlavní postavou jakéhosi symbolického folklorního tance.

„Dobrý den,“ řekl pan Čabajka. „Rád bych vás upozornil, že tady Čingis, navzdory svému vzhledu, je skutečně velmi poctivý muž. Nechápe velká prohlášení a prázdná slova. Pokud vám mohu poradit, na vašem místě bych se vyhýbal větám typu ‚Raději zemřu, než bych zradil svého císaře‘ nebo ‚Jen do toho, tak už to se mnou skončete‘, pokud to nemyslíte opravdu vážně. Měl byste žádat o milost, stačí jednoduché gesto rukou. Také bych vám radil, abyste raději nekýval hlavou.“

Mladý válečník vrhl koutkem oka pohled na Cohena, který mu úsměvem dodával odvahu. Nindža pak rychle mávl rukou. Meče se přestaly dotýkat jeho krku a zbraně mizely v pochvách. Bleskový Podrs ho udeřil obuškem do hlavy.

„To je dobrý,“ komentoval svůj čin, „nemusíte o tom mluvit, já ho nezabil.“

„Au!“ Cucák Vilda experimentoval s bambusovým nunčaku a udeřil se při tom za ucho[29]. „Jak můžou, proboha, bojovat takovejma krámama?“

„So říká?“

„Ale tyhle věcičky, co vypadají jako ozdoby ke Dni prasečí hlídky, by se možná hodily,“ zabručel Hrbatý Vinca a natáhl se pro jednu vrhací hvězdici. „Jauvajs!“ Vstrčil si pořezané prsty do úst. „Mizerný cizozemský zboží!“

„Ale ten kousek, kdy ten mládenec dělal salta pozpátku a v každý ruce měl velkou sekeru, ten byl fakticky efektní.“

„Jo, to jo.“

„Koukám, že ti tam pěkně uvázl meč. Copak jsi na to musel jít takovou silou?“

„Musel dostat lekci.“

„Tak tam, kde teď je, mu bude houby platná.“

„Sože to?“

Šest blahodárných větrů byl napůl v šoku a napůl se bavil.

„Ale… vždyť… viděl jsem tyhle strážné bojovat mnohokrát předtím! Nindžové jsou neporazitelní.“

„Jo, to nám nikdo neřekl.“

„Ale vy jste je všechny porazili!“

„Bodejť!“

„A přitom jste jenom eunuši!“

Ozvalo se náhlé zaskřípění oceli. Šest blahodárných větrů zavřel oči. Cítil, jak se ho alespoň na šesti místech na krku dotýká chladná ocel.

„Už zase to slovo,“ ozval se hlas barbara Cohena.

„Ale… vy… jste oblečeni… jako… eunuši…“ zamumlal Šest blahodárných větrů a pokoušel se nepolykat.

Pan Čabajka ustoupil a nervózně se zasmál.

„Víte,“ začal velmi rychle, Jste příliš staří, než aby vás někdo považoval za strážné, a jako úředníci taky nevypadáte, tak jsem si myslel, že tohle bude nejlepší… é… skvělá maska —“

„Eunuch?“ zařval Bleskový Podrs. „To chceš říct, že se na mě lidi dívali a mysleli si o mně, že se šmajchluju kolem a říkám ‚Helluo, Saltat‘?“

Jako většina mužů, jimž testosteron prýštil i ušima, tak ani členové hordy nikdy do detailů nedoladili svůj přístup ke složitějším oblastem sexuality. Pan Čabajka, učitel do morku kostí, si navzdory čepeli na krku nedokázal odpustit malé poučení.

„To znamená něco jako ‚nenažranec tancuje‘, a ne, jak si ty myslíš, ‚ahoj, námořníku‘, což se řekne ‚heus nauta‘,“ prohlásil. „A eunuši to stejně neříkají. Rozhodně ne běžně. Podívejte se, v Zakázaném městě je čest být eunuchem. Mnoho z nich zastává vysoké úřady v —“

„Ty se ale teď připrav na úřad nejvyšší, učiteli!“ vykřikl Bleskový Podrs.

Cohen mu vyrazil meč z ruky.

„No tak, nic takovýho. Mně se to taky nelíbí,“ pokračoval, „ale je to jenom přestrojení. To by přece pro chlapa, kterej kdysi ukousnul medvědovi hlavu, nemělo vůbec nic znamenat, ne?“

„No, to ne… to jo…, ale hele… není to… teda, když jsme šli tam kolem těch mladejch dam, tak se tak podivně chichotaly…“

„No, třeba nám zbude chvilka času, abysme je později našli a opravdu je rozesmáli,“ navrhoval Cohen. „Ale měl jsi nám to říct, Profi.“

„Omlouvám se.“

„So? So říká?“

„On řekl, že jsi EUNUCH!“ zařval Cucák Vilda Bláznivému Humošovi do ucha.

„Jasňaška!“ nafoukl se pyšně Bláznivý Humoš.

„Cože? Co říkáš?“

„To sem já. V sely svý podobě!“

„Ale on řekl, že —“

„So? So říkáš?“

„Zapomeň na to. Tobě to může bejt stejně jedno, Humoši.“

Pan Čabajka přeletěl pohledem zničenou tělocvičnu. „Kolik asi může být hodin?“ nadhodil.

„Ach,“ zabublal Šest blahodárných větrů, který byl rád, že může alespoň částečně přispět k uvolnění situace. „My tady máme, považte, úžasné věcičky poháněné malými démonky a taková věcička vám řekne, kolik je hodin, i když slunce není —“

„Hodinky,“ přikývl pan Čabajka. „Ty máme v Ankh-Morporku taky. Jenže ti démonci se za nějaký čas vypaří, takže naše hodiny teď fungují na —“ odmlčel se. „Zajímavé. Ve vaší řeči pro to nemáte slovo. Hm. Tvarovaný kov, který pracuje? Zubatá kola?“

Výběrčí daní se poněkud vyděsil. „Kola, která mají tesáky?“

„Jak říkáte tomu, co mele zrní?“

„Venkovani?“

„Ano, ale čím melou to obilí?“

„To nevím. Proč bych to měl vědět? To musí vědět především oni.“

„Ano, řekl bych, že to říká vše,“ přikývl smutně pan Čabajka.

„Od východu slunce už uběhlo kolik hodin,“ ozval se Bleskový Podrs. „Proč nejdeme a nezabijeme každého, koho ještě najdeme v posteli?“

„Ne ne ne!“ zarazil ho pan Čabajka. „Pořád vám říkám, že to musíme udělat správně.“

„Mohl bych vám ukázat císařskou pokladnici,“ řekl Šest blahodárných větrů snaživě.

„Když dáte opici klíč od banánové plantáže, vždycky to špatně dopadne,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Nenapadá vás nic jiného, čím bychom je tak na hodinku zabavili?“

Hluboko v podzemí zatím stál muž a hovořil o vládě. Tím nejhlasitějším křikem, kterého byl schopen.

„Nemůžete bojovat jen pro ideu! Idea je jen věc!“

„Pak bojujeme za všechny chudé,“ řekla Motýl. O něco ustoupila. Z Mrakoplaše zlost tryskala jako pára.

„Jo? A potkala ses s nima někdy?“

„Já… viděla jsem je.“

„Jo bezvadný. A čeho vlastně přesně chceš dosáhnout?“

„Chci lepší život pro lidi,“ odpověděla Motýl odměřeně.