Zajímavé časy

„A ty si myslíš, že nějaké povstání a pár pověšených lidí k tomu stačí? No jo pocházím z Ankh-Morporku a u nás bylo bůhví kolik revolucí a kupa občanskejch válek, víc než vy máte… vlažnejch kačeních nohou, a víš co? Vládci tomu pořád vládnou! To oni vždycky!“ o Uctivě, nervózně a nechápavě se na něj usmívali. „Podívej se,“ pokračoval a promnul si čelo. „Všichni ti lidé na polích, ti od vodních buvolů… Když bude revoluce, tak pro ně bude všechno lepší, že?“

„Samozřejmě,“ přikývla energicky Motýl. „Už dále nebudou předmětem krutých a svévolných vrtochů Zakázaného města.“

„Jo, to zní hezky,“ prohlásil Mrakoplaš. „Potom si budou tak nějak poroučet sami, že?“

„Přesně tak!“ přikývla Lotosový květ.

„Podle vůle Výboru lidu,“ dodala k tomu Půvabný motýl.

Mrakoplaš si oběma rukama sevřel hlavu. „Přísahám,“ řekl, „že nevím, jak je to možné, ale mám tuhle prorockou předtuchu!“

Zdálo se, že to na všechny udělalo velký dojem. „Mám náhle neodbytný pocit,“ pokračoval, „že v tom vašem Výboru lidu moc poháněčů vodních buvolů nebude… slyším něco jako… vnitřní hlas, který mi říká — opravte mě, jestli se mýlím —, že větší část Výboru lidu právě teď stojí přede mnou, nebo se mýlím?“

„.Pro začátek, samozřejmě,“ připustila Půvabný motýl. „Vždyť venkovani většinou neumějí ani číst, ani psát.“

„A dalo by se čekat, že neumějí ani pořádně hospodařit,“ přikývl s vzácnou jasnozřivostí Mrakoplaš. „Vždyť to dělají teprve nějakých pár tisíc let.“

„Myslíme si, to je pravda, že je mnoho vylepšení která by se dala udělat,“ souhlasila Motýl. „Pokud budeme jednat společně.“

„Vsadil bych se, že budou moc rádi, když jim ukážete, jak na to,“ podotkl Mrakoplaš.

Upřel zachmuřený pohled na zem. Zaměstnání poháněče vodních buvolů se mu docela zamlouvalo. Bylo skoro tak dobré jako zaměstnání trosečníka. Toužil po tom způsobu života, kdy by se mohl opravdu soustředit na čvachtání bahna pod nohama a snít o tom, co představují oblaka putující po nebi, po životě, kdy jste mohli dovolit vlastním myšlenkám, aby dohonily vaše tělo, a nechat svůj mozek celé hodiny uvažovat o tom, kdy vodní buvol příště obohatí pole. Ale to asi bylo dost obtížné i bez toho, aby se to ještě někdo pokoušel vylepšit…

Chtěl říci: Jak můžeš být tak půvabná, a přitom tak nechápavá? To nejlepší, co můžeš pro venkovany udělat, je nechat je na pokoji. Ať v klidu pracují dál. Když začnou lidé, kteří umějí číst a psát, bojovat za ty, kteří to neumějí, skončí to pravidelně další velkou hloupostí. Jestli jim chcete vážně pomoci, postavte jim někde velkou knihovnu a nechtě otevřené dveře.

Jenže tohle je Visovis. Takhle ve Visovisu myslet nemůžete. Tady se lidi naučili dělat to, co se jim řekne. Na to přišla už horda.

Říše měla něco horšího než bič. Měla poslušnost. Bič v duši. Lidé poslouchali každého, kdo jim říkal, co mají dělat. Svoboda pro ně jednoduše znamenala to že jim někdo jiný říkal, co mají dělat. Budete všichni zabiti.

Jsem zbabělec. A i já vím o bojích víc než vy. Už jsem utekl z několika opravdu velkých.

„No, víte co? Měli bysme odsud vypadnout,“ řekl. Neohrabaně sebral meč jednomu z mrtvých strážných a už na druhý pokus se mu ho podařilo správně uchopit. Chvilku ho vážil v ruce, ale pak zavrtěl hlavou a odhodil ho stranou. Kádr vypadal o něco šťastněji. „Ale já vás nevedu,“ upozornil je Mrakoplaš. „Já vám jen ukazuju cestu, rozumíte? A mluvím o cestě ven je to jasný?“

Stáli a měli pomačkaný vzhled lidí, které někdo delší dobu ošklivě plísnil. Nikdo si netroufl promluvit, až se nakonec ozval Dvoukvítek, který tiše zašeptal:

„Tohle mívá často, víte. Ale pak většinou udělá něco strašlivě odvážného.“ Mrakoplaš si odfrkl.

Na vrcholku schodiště ležel další mrtvý strážce. Jak se zdálo, byla tady rychlá smrt nakažlivá.

A o zeď stál opřený svazek mečů. A k němu byl připevněn pergamenový svitek.

„Velký mág nás nevede ani celé dvě minuty a už máme tak výjimečné štěstí,“ upozorňovala ostatní Lotosový květ.

„Nedotýkejte se těch mečů,“ řekl Mrakoplaš.

„Ale co když narazíme na další strážné? Neměli bychom jim vzdorovat do poslední kapky krve?“ pozvedla Motýl obočí.

Mrakoplaš se zatvářil nechápavě. „Ne. Dát se na útěk.“

„Ach ano,“ usmál se Dvoukvítek. „A žít, abychom mohli bojovat s dalším dnem. To je ankh-morporské rčení.“

Mrakoplaš si ovšem vždycky myslel, že smysl toho, že člověk dneska uteče, spočívá především v tom, aby mohl utíkat i zítra.

„Řeknu jen tolik,“ přikývl, „že lidi většinou nebejvají tajemně osvobození z vězení, natož aby za nejbližším rohem našli připravenej balík mečů a všechny strážný vyřazený z akce. Tohle vás nikoho nenapadlo?“

„A ještě s mapou!“ přikývla Motýl.

Oči jí zářily. Pozvedla svitek pergamenu.

„To je mapa cesty ven?“ hádal Mrakoplaš.

„Ne! To je mapa cesty do komnat císaře! Podívej, jak je tady pečlivě vyznačená! To je to, o čem tolikrát mluvil Dvě ohnivé byliny! Musí být v paláci! Měli bychom zabít císaře!“

„Více štěstí,“ zabručel Dvoukvítek. „Ale víte, co vám řeknu? Myslím si, že kdybychom s ním rozumně promluvili —“

„Copak jste neposlouchali? My nepůjdeme navštívit císaře!“ zasyčel Mrakoplaš. „Nenapadlo vás, že stráže se navzájem nezabíjejí? Že se cely samy neodemykají? Že se po chodbách nepovalují svazky mečů, natož pergameny s mapou, která říká ‚Tudy, lidičky, jen do toho!‘? A kromě toho nemůžete mluvit s někým, kdo z jídla pro dva nezvládne už ani předkrm z ty svý poloviny!“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Motýl. „Z téhle příležitosti musíme vytěžit maximum.“

„Všude bude množství stráží!“

„Dobrá, Velký mágu, budeš mít mnoho příležitostí!“

„A to si jako myslíš, že takhle lusknu prstama a strážnej padne k zemi? Pch! To bych si taky přál!“

„Tak tihle dva už to udělali,“ ohlásila Lotosový květ od východu z podzemí. Zatím ji Mrakoplaš uváděl do neomezeného úžasu. Teď z něho začínala mít skutečně strach.

„Náhoda!“

„Buďme vážní,“ ozvala se Půvabný motýl. „Zdá se, že máme v paláci tajné spojence. Pravděpodobně jsou to lidé, kteří každou minutu riskují své životy! Víme, že na naší straně je dokonce pár eunuchů.“

„Předpokládám, že ti opravdu nemají co ztratit.“

„Máš nějaký lepší nápad, Velký mágu?“

„Jo. Vrátit se do cel.“

„Cože?“

„Tohle fakticky smrdí. Copak byste opravdu, ale tím myslím opravdu, zabili císaře?“ Motýl zaváhala.

„Často jsme o tom mluvili. Dvě ohnivé byliny říkal, že kdybychom zabili císaře, zažehli bychom tím pochodeň svobody…“

„No, to by se vám líbilo. Podpalovat. Podívejte, vraťte se zpět do cel. Je to nejbezpečnější místo. Já vás tam zase pěkně zamknu a dám se na — vydám se na průzkum.“

„Velmi odvážný návrh,“ přikývl Dvoukvítek. „To je pro něj typické,“ nafoukl se pyšně.

Motýl vrhla na Mrakoplaše pohled, kterého se už naučil obávat.

„To je vážně dobrý nápad,“ souhlasila. „A já tě doprovodím.“

„Ale, myslím, že to bude velmi… nebezpečné,“ pospíšil si s námitkou Mrakoplaš.

„No nevím, co by se mi mohlo stát, když budu s Velkým mágem,“ usmála se Motýl.

„To je pravda,“ liboval si Dvoukvítek, „svatá pravda. Mně se s ním taky nikdy nic nestalo.“

„Kromě toho,“ pokračovala Dvoukvítkova dcera, „mám mapu. A bylo by strašné, kdybys náhodou zabloudil a omylem vyšel ze Zakázaného města, že?“

Mrakoplaš se vzdal. Napadlo ho, že Dvoukvítkova bývalá choť musela být výjimečně inteligentní žena.

„No tak dobrá,“ souhlasil. „Ale nebudeš se mi plést do cesty. A budeš dělat, co ti řeknu, jasný?“

Motýl se uklonila.

„Veď mě, ó Velký mágu!“

„Já to věděl!“ prohlásil dramaticky Bleskový Podrs. „Je to jed!“

„Ne ne! To se nejí. Tím si třete kůži,“ vysvětloval pan Čabajka. „Dívejte se. A budete to, čemu se v civilizaci říká čistí.“

Většina hordy stála po pás v teplé vodě, každý muž paže stydlivě ovinuty kolem vlastního hrudníku. Bláznivý Humoš odmítl opustit bezpečí svého kolečkového křesla, a proto mu z vody vyčnívala jen hlava.

„Ono to dělá bublinky,“ hlásil Cohen, „a olupujou se mi kusy kůže a rozpouštěj se.“

„To není kůže,“ uklidňoval ho pan Čabajka. „Copak z vás opravdu ještě ani jeden neviděl lázně?“

„Já jo,“ hlásil se Cucák Vilda. „Já v jedny zabil Šílenýho biskupa z Pseudopolisu. Jsou tam —“ nakrčil obočí, „bublinky a takový věci. A patnáct nahatejch panen.“

„So řiká?“

„Na tom trvám. Patnáct. Dobře si to pamatuju.“

„Jo, to by se mi líbilo víc. Jediný, čím se tady může člověk zabavit, je mejdlo, Co si šmydlá po kůži,“ stěžoval si Caleb Rozparovač.

Císaře podle rituálu do koupele doprovází dvaadvacet lazebnic,“ pochlubil se Šest blahodárných větrů. „Mohl bych skočit do harému a nařídit eunuchům, aby dámy vzbudili, jestli chcete. Myslím, že bychom to mohli zařadit pod reprezentaci.“

Výběrčí daní se začal rozehřívat pro své nové zaměstnání. Usoudil, že i když barbarští hrdinové jako jednotlivci získali během své kariéry obrovské sumy, přišli téměř o všechno díky svým vedlejším činnostem (v duchu je zařadil do oblasti public relations) ‚ bez nichž by prakticky jejich zaměstnání nebylo možné, a proto mají nárok na opravdu vysoký rabat.

Skutečnost, že nebyli registrováni u žádné[30] instituce zabývající se poplatky, byla zcela podřadná. Tady šlo o princip. A o zájmy klienta, samozřejmě.

„Ne, žádné mladé dámy,“ zamračil se pan Čabajka. „Na tom musím trvat. „Teď se koupou kvůli tomu, aby byli čistí. Na mladé dámy bude spousta času potom.“

„Až tady skončíme, mám rande,“ ozval se poněkud stydlivě Caleb Rozparovač a toužebně si vzpomněl na těch několik málo žen, se kterými si mohl v životě popovídat. „Má vlastní farmu a možná že bych se tam měl líp než ty kachny.“

„Vsadím se, že tohle se Profimu nelíbí,“ přetrhl jeho úvahy Cucák Vilda. „Vsadím se, že řekne, že se to jmenuje vodní drůbež, a já říkám, aby sis dal pozor, aby tě nakonec jako kachnu taky nepodřízla.“

„Hur, hur, hur!“

„So řiká?“

Šest blahodárných větrů se nenápadně přesunul k učiteli, zatímco horda zkoumala olej do koupele, a to hlavně tak, že ho jeden po druhém ochutnávali.

„Už jsem přišel na to, co chcete uloupit,“ řekl.

„Ale? Vážně?“ řekl pan Čabajka se zájmem. Pozoroval právě Caleba, který zřejmě došel k názoru, že jeho přístup k životu možná nebyl až dosud tak úplně správný, a z toho důvodu si teď pokoušel udělat svým mečem manikúru.

„Je to legendární diamantová rakev, v níž byl pohřben Hu’š Ven!“ triumfoval Šest blahodárných větrů.

„Ne, zase jste neuhodl.“

„Och.“

„Tak z koupele, pánové,“ zvolal učitel. „Myslím… ano… zvládli jste obchod, společenské vztahy —“

„— hur, hur, hur… pardon —“

„— a základní principy zdanění,“ pokračoval pan Čabajka.

„Fakt? A co to je?“ zeptal se Cohen.

„No, to znamená, že všem, koho potkáš, sebereš skoro všechny peníze, co má,“ vysvětlil mu Šest blahodárných větrů a podal mu ručník.

„Tohle? Tak to jo, to dělám celý roky!“

„To ne, tys jim bral všechny peníze,“ zarazil ho pan Čabajka. „Právě v tom jsi dělal velkou chybu, příliš mnoho jsi jich zabil a ty, co jsi nezabil, jsi ožebračil.“

„Tak to se mi strašlivě líbí,“ řekl Bleskový Podrs, zatímco se pokoušel vydolovat obsah dna své ušní šachty. „Chudáci obchodníci — my boháči.“

„Ne ne ne!“

„Ne ne ne?“

„Jistě. To není civilizované!“

„Je to jako s ovcí,“ vysvětloval Šest blahodárných větrů. „Tu taky přece hned napoprvé nezabiješ a nestáhneš jí kůži. Naopak, rok co rok jí ostříháš vlnu.“ Horda se tvářila nechápavě.

„Jsou to lovci,“ zabručel po chvíli pan Čabajka. „To bylo nevhodné přirovnání.“

„Je to tedy onen úžasný Zpívající meč Wongů, co chcete ukrást, že?“ zašeptal Šest blahodárných větrů.

„Ne. A kromě toho ‚ukrást‘ je chybné slovo. Nuže dobrá, gentlemani… možná že ještě nejste tak docela zcivilizovaní, ale jste příjemní a čistí a spousta lidí si myslí, že je to totéž. Myslím, že nastal čas k akci.“

Členové hordy se narovnali. Teď se vraceli do krajů, kde se vyznali.

„Do trůnního sálu!“ zvolal Čingis Cohen. Šest blahodárných větrů nebyl rychlý kombinátor, ale nakonec si přece jen dal dvě a dvě dohromady. „Císař!“ zvolal a zvedl ruce k ústům v hrůze promíšené zlomyslným potěšením. „Vy chcete unést císaře!“

Ve světle pochodní zableskly Cohenovy zuby, které odhalil ve vlčím úsměvu.

V chodbě vedoucí k soukromým prostorám císaře byli dva mrtví strážní.

„Poslyšte, jak je možné, že vás všechny zajali živé?“ zašeptal Mrakoplaš. „Ti vojáci, co jsem viděl, měli obrovské meče. Jak to, že nejste mrtví?“

„Myslím, že nás chtěli mučit,“ odpověděla Motýl. „Deset z nich jsme zranili.“

„Ale. A to jste na ně nalepili plakáty? Nebo jste jim zpívali revoluční písně, dokud nepadli? Dej si říct, někdo chtěl, abyste zůstali naživu.“

Temná chodba klesala. Každý jejich krok způsobil hlasité skřípění a praskot prken v podlaze, takže si Mrakoplaš připadal jako v budově univerzity. Jenže v překrásném zářícím paláci, jako byl tenhle, něco takového nečekal.

„Říká se tomu slavičí podlaha,“ řekla Motýl, jako by věděla, co si myslí. „Truhláři dávali pod každý hřebík zvláštní kovovou podložku, aby se sem nikdo nemohl proplížit nepozorován.“

Mrakoplaš se podíval na mrtvé strážné. Ani jeden z mužů nestačil vytáhnout meč. Přenesl váhu těla na levou nohu. Podlaha zaskřípěla. Pak na pravou nohu. Prkna zasténala.

„Pak tady něco není v pořádku,“ zašeptal. „Na takový podlaze se k nikomu nepřikradeš.“ Takže ty strážný musel zabít někdo, koho znali. Vypadněme odsuď…“

„Jdeme dál,“ zavrtěla Půvabný motýl rozhodně hlavou.

„Je to past. Někdo chce, abysme za něj udělali jeho špinavou práci.“

Pokrčila rameny. „U té velké nefritové sochy zahneme doleva.“

Byly čtyři hodiny ráno, doba před rozedněním. V oficiálních místnostech byly stráže, ale nebylo jich mnoho. Koneckonců, tyhle místnosti byly skoro v srdci Zakázaného města, chráněného vysokými zdmi a úzkými brankami. Nezdálo se, že by se mělo přihodit něco výjimečného.

K tomu, aby někdo stál celou noc na stráži před prázdnými místnostmi, bylo třeba zvláštního myšlení. Jedna velká řeka takové myšlení měl. Přesněji řečeno to byla jedna myšlenka. Ta mu teď pomalu rotovala v jinak prázdné hlavě.

Pojmenovali ho Jedna velká řeka, protože byl stejně velký a stejně rychlý jako řeka Vis. Každý čekal, že se stane zápasníkem čumo, ale neprošel testem inteligence, protože se mu nepodařilo sníst celý stůl.

Neuměl se nudit. Neměl na to dostatek představivosti. Ale protože hledí jeho obrovské helmy bylo tvarováno do výrazu kovové zuřivosti, neobyčejně zvelebil umění spát vestoje.

I teď šťastně podřimoval, i když podvědomě tu a tam vnímal nějaké to zaskřípění, jako když se pohybuje velmi opatrná myš.

Pak se najednou hledí jeho přilby zvedlo a zazněl hlas: „Zemřeš raději, než bys zradil svého císaře?“

Pak se ozval druhý hlas: „Ta otázka není žádný trik.“

Jedna velká řeka zamrkal a pak sklopil zrak. Spatřil zjevení s obrovským mečem, sedící v kolečkovém křesle s vrzajícími kolečky. Špička zbraně mířila přímo na ono hloupé místo, kde se horní část jeho brnění tak docela nestýkala s částí spodní.

Pak Jedna velká řeka zaslechl třetí hlas: „Asi bych měl dodat, že posledních devětadvacet lidí, kteří odpověděli špatně, je… krájená sušená ryba… pardon… mrtvo.“

Čtvrtý hlas: „A nejsme eunuši!“

Pátý: „So řiká? Komu uřízli uši?“

Jedna velká řeka vynaložil veškerou námahu a pohnul myšlenkami.

„Myslím, že raději zůstanu naživu.“

Muž s diamanty tam, kde měl mít zuby, ho přátelsky poklepal po rameni. „Správnej kluk,“ řekl. „Přidej se k hordě. Chlapa, jako jsi ty, bysme mohli potřebovat. Třeba jako dobývací stroj.“

„Ty kdo?“ zeptal se Jedna velká řeka.

„To je Čingis Cohen,“ představoval pan Čabajka. „Vykonal velké činy. Zabíjel draky. Ničil města. Jednou si koupil jablko.“

Nikdo se nezasmál. Pan Čabajka už dávno zjistil, že horda nechápe, co je to jízlivost. Pravděpodobně to na ně nikdy nikdo nezkoušel.

Jedna velká řeka byl vychován k tomu, aby dělal, co se mu řekne. Celý život mu někdo přikazoval, co má dělat. Zařadil se proto za muže s diamantovými zuby, jelikož to byl ten druh člověka, kterého jste následovali, když vám řekl „za mnou“.

„Ale víte, v paláci je přinejmenším deset tisíc mužů. kteří by raději zemřeli, než by zradili svého císaře,“ zašeptal Šest blahodárných větrů, když vykročili dál chodbou.

„To doufám.“

„Někteří z nich budou na stráži kolem Zakázaného města. My jsme se jim zatím vyhnuli, ale stále ještě tam jsou. Nakonec se s nimi budeme muset vypořádat.“

„To je skvělé,“ liboval si Cohen.

„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Ta věc s nindži, to byla jen taková legrace na vylepšení nálady —“

„— na vylepšení nálady —“ zamumlal Šest blahodárných větrů.

„— ale o velký veřejný boj nestojíme. To by byl zbytečný zmatek.“

Cohen přešel k nejbližší stěně, která byla ozdobena nádherným vzorem pávů, a vytáhl nůž.

„Papír,“ zabručel. „Mizernej papír. Stěny z papíru.“ Prostrčil hlavu do vedlejší místnosti. Ozval se fistulkový výkřik. „Hops. Promiňte, madam. Úřední kontrola stěn.“ Vytáhl hlavu s pobaveným úsměvem.

„Ale nemůžete přece procházet stěnami!“ protestoval Šest blahodárných větrů.

„Proč ne?“

„No ale… vždyť to… jsou to zdi. Jak by to vypadalo, kdyby si každý procházel stěnami? K čemu si myslíte, že máme dveře?“

„Myslím, že jsou pro ty ostatní lidi,“ odbyl ho Cohen. „Kudy do trůnního sálu?“

„So to?“

„To je to jeho laterální myšlení,“ vysvětloval pan Čabajka, když se vydali za Cohenem. „Čingis je v jistém druhu laterálního myšlení velmi dobrý.“

„Co je to laterální?“

„Ehm. Já si myslím, že je to jako svaly.“

„Myslet svaly… Ano. Jasné,“ přikývl Šest blahodárných větrů.

Mrakoplaš se pomalu vsunul do prostoru mezi stěnou a sochou neobyčejně veselého psa, kterému visel jazyk z tlamy.

„Co teď?“ zeptala se Motýl.

„Jak velká je Rudá armáda?“

„Naše počty jdou do tisíců,“ odpověděla váhavě.

„Ve Visovisu?“

„Ne. V každém městě máme kádr.“

„A jseš si jistá? Už ses s nima setkala?“

„To by bylo nebezpečné. Jen Dvě ohnivé byliny ví, jak se s nimi spojit a…“

„Moc pěkné. No, víš, co si myslím já? Já si myslím, že někdo chce, aby byla revoluce. A vy všichni jste tak zatraceně poctiví a slušní, že mu to dá setsakra práci, aby ji zorganizoval. Ale jakmile máš jednou nějaké rebely, tak dokážeš cokoliv.“

„To nemůže být pravda…“

„Takže i v mnoha ostatních městech jsou rebelové a konají tam statečné činy, co?“

„Dostáváme o tom průběžně hlášení!“

„Od našeho přítele Dvě byliny?“

Motýl se zamračila.

„Ano…“

„Začala jsi přemejšlet, co?“ ušklíbl se Mrakoplaš. Starý dobrý šedý buňky se nám konečně začaly zahřívat, co? Výborně. Přesvědčil jsem tě?“

„Já… já nevím.“

„Tak a teď se vraťme.“

„Ne. Teď musím zjistit, jestli je to, co naznačuješ, pravda.“

„A třeba při tom zemřít, jo? Dobrej bože, vy mě, lidi, občas přivádíte k zuřivosti. Hele, podívej se na tohle…“

Mrakoplaš došel ke konci chodby. Tam byly velké dveře“ střežené dvěma nefritovými draky.

Rozrazil je dokořán.

Místnost za dveřmi byla poměrně nízká, ale velmi rozlehlá. Ve středu bylo velké lůžko pod baldachýnem. Bylo dost těžké rozeznat postavu, která v posteli ležela; ale zachovávala onu klidnou nehybnost, která naznačuje, že probuzení už je tady dost nepravděpodobné.

„Vidíš?“ řekl. „Už… ho… zabili.“

Tucet vojáků v místnosti obrátilo k Mrakoplašovi užaslé pohledy.

Za sebou uslyšel zaskřípění podlahy a pak několikeré zasvištění následované zvukem, jako když tluče vlhkou kůží o kámen.

Mrakoplaš se podíval na nejbližšího vojáka. Muž měl v ruce meč.

Po čepeli stékala jediná kapka krve, která se pak s dokonalým smyslem pro efekt na okamžik zastavila na špičce zbraně a spadla na zem.

Mrakoplaš se rozhlédl a pozvedl klobouk.

„Omlouvám se,“ řekl. „Není to náhodou místnost DMS20?“

A dal se na útěk.

Podlaha pod ním hlasitě zaskřípala a za zády někdo vykřikl jeho další přezdívku, která zněla: „Nenechte ho utéct!“

Nechtě mě utéct, modlil se Mrakoplaš, prosím nechtě mě utéct!

Když zahýbal za roh, uklouzl, proletěl papírovou stěnou a ocitl se v ozdobném rybníčku plném zlatých rybiček. Jenže Mrakoplaš na útěku měl kočičí, téměř samovykupitelské schopnosti. Voda se pod jeho nohama sotva zčeřila, jak se odrazil od hladiny a prchal dál.

Proběhl další stěnou a ocitl se v původní chodbě.

Za ním někdo těžce dopadl mezi cenné lekníny.

Mrakoplaš znovu vyrazil.

Od. To byla nejdůležitější věc v celém tom podvědomém úprku. Vždycky jste museli utíkat od. K se muselo postarat samo o sebe.

Seběhl dlouhé kamenné schodiště, dole se překulil a pak se namátkou rozeběhl jedním směrem chodbou.

Nohy už měl dokonale utříděné. Nejdříve ten bláznivě rychlý start, aby se dostal z okamžitého nebezpečí, a pak pravidelný dlouhý krok, aby mezi sebe a to položil co největší vzdálenost. V tom byl celý ten trik.

Historie mluví o běžci, který po bitvě urazil bůhvíkolik kilometrů, aby těm doma ohlásil vítězství. Byl tradičně považován za největšího běžce všech dob, ale kdyby domů běžel ohlásit zprávu o prohrané bitvě, byl by ho jistě předeběhl Mrakoplaš.

A přesto teď Mrakoplaše něco dohánělo.

Stěnou trůnního sálu tiše projel nůž a vyřízl do ní otvor velký zhruba tak, aby jím prolezl muž nebo projelo kolečkové křeslo.

Mezi muži hordy se ozvalo tiché mumlání.

„Bruče Hurigán nikdy nechodil zadem.“

„Buď zticha!“

„Bruče Hurigán fakticky nikdy nehledal zadní dvířka!“

„Drž hubu!“

„Když Bruče Hurigán zaútočil na AI Káli, zaměřil útok přímo na hlavní strážní věž a vrhl se na ni v čele tisíců ječících mužů na velmi malých koních.“

„To je pravda, ale… když jsem Bruce Hurigána viděl naposled, měl hlavu nabodnutou na kůlu.“

„To jo, to jo, jasně. Ale bylo to alespoň nad hlavní bránou! Chápeš, takže se musel dostat dovnitř.“

„Spíš jeho hlava.“

„No tohle…“

Pan Čabajka byl více než vděčný. Pokoj, do kterého vstoupili, dokázal umlčet i hordu, přestože jen nakrátko. Byl samozřejmě obrovský, ale to nebyla jeho jediná pamětihodnost. Když Odraz jednoho slunce kdysi začal sjednocovat kmeny, země a malé ostrovní národy chtěl, aby byl postaven sál, který by řekl náčelníkům a vyslancům: tohle je největší místnost, ve které jste kdy byli, je nádhernější,,než cokoliv jste si dokázali představit, a my tady takových místností máme víc.

Chtěl udělat dojem. Chtěl, aby to barbary zastrašilo natolik, že by se okamžitě a na místě podrobili. Nechť jsou tam obrovské sochy, řekl. A rozlehlé dekorační závěsy. Nechť jsou tam pilíře a reliéfy. Z té vznešenosti musí každý návštěvník ztratit řeč Nechť tato místnost každému říká: „Tohle je civilizace a ty se k ní buď přidáš, nebo zemřeš. Teď padni na kolena, nebo tě zkrátíme jinak.“

Horda vzdala místnosti hold tím, že ji poctila krátkou prohlídkou.

Nakonec Bleskový Podrs řekl: „No, není to špatný, ale kam se to hrabe na dloubej dům našeho náčelníka ve Skundu. Dyť se podívejte, tady ani uprostřed nehoří oheň.“

„Na můj vkus je to hrozně výstřední.“

„So říká?“

„Typicky cizozemský.“

„Já bych toho většinu vyházel, na zem bych pořádně nastlal čistou slámu a na stěny pověsil pár štítů.“

„So říká?“

„Hele, stačilo by sem postavit pár stovek stolů a dal by se tady uspořádat skvělej mejdan!“

Cohen přešel ten velký kus k trůnu, který stál pod rozměrným, bohatě zdobeným baldachýnem.

„Koukněte se, postavili to pod deštník.“

„Asi jim sem teče střechou. Těm taškám se nedá věřit. Dobrej rákosovej došek, a budeš mít nohy čtyřicet let v suchu.“

Trůn byl z lakovaného dřeva, ale posázen spoustou drahokamů. Cohen si sedl.

„To je ono?“ řekl. „Dokázali jsme to, Profi?“

„Jistě. Ale teď nám to ještě musí projít,“ přikývl pan Čabajka.

„Promiňte,“ nechápal Šest blahodárných větrů, „ale co jste dokázali?“

„Víte, co jsme to sem skutečně přišli uloupit?“ Obrátil se k němu učitel. „Ne, co?“

„Říši.“

Výraz na tváři výběrčího daní se nějakou chvíli nezměnil, ale pak bleskově přešel do zděšené grimasy.

„Myslím, že než budeme pokračovat, neuškodila by malá snídaně,“ řekl pan Čabajka. „Pane Větry, možná, že byste měl někoho zavolat?“

Výherci daní se křečovitě usmíval.

„Ale… vždyť… takhle přece nemůžete dobýt říši!“ podařilo se mu nakonec vypravit z úst. „Musíte mít armádu, jako mají dobyvatelé a vojevůdci! Jenom tak sem přijít a… To je proti všem pravidlům! A… a… jsou tady tisíce stráží!“

„To ano, ale všechny jsou tam venku,“ upozornil ho pan Čabajka.

„Hlídají nás,“ přikývl Cohen.

„Ale ty přece hlídají skutečného císaře.“

„To jsem já,“ přikývl Cohen.

„Jo?“ podivil se Bleskový Podrs. „A voň někdo umřel a udělal tě císařem?“

„Na to nikdo zemřít nemusí,“ vysvětloval pan Čabajka. „Tomu se říká usurpování trůnu.“

„To nevíš?“ ušklíbl se na Podrsa Cohen. „Prostě akorát řekneš: Hele, Gunga Din, ses mimo mísu, jasný? Vodprejskni na nějakej ostrov, nebo —“

„Čingisi,“ začal pan čabajka jemně, „myslíš, že bys mohl přestat mluvit s cizími lidmi tímhle poněkud útočným tónem? To není civilizované.“

Cohen pokrčil rameny.

„Myslím si, že vás pořád ještě čekají velké obtíže nejen se strážemi, ale i s mnoha ostatními věcmi“ upozornil pana Čabajku Šest blahodárných větrů.

„Možná že ne,“ naklonil Cohen hlavu ke straně „Řekni jim to, Profi.“

„Ehm, viděl jste někdy císaře, pane Větry?“ zeptal se pan Čabajka.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl výběrčí. „Císaře přece neviděl skoro —“

Zarazil se.

„No a máte to. Myslí vám to dost rychle, pane Větry. Tak, jak se u nejvyššího císařského výběrčího daní očekává.“

„Ale to nemůže fungovat, protože —“ Šest blahodárných větrů se znovu zarazil.

„Nejvyšší císařský… já? Černý klobouk s rubínovým knoflíkem?“

„Jistě.“

„A sojčí pírko, když budete chtít,“ zabručel Cohen velkomyslně.

Výběrčí, jak se zdálo, bleskurychle uvažoval.

„Takže…, co kdyby tady byl nějaký obyčejný okresní správce, který je nesmírně krutý ke svým podřízeným, hlavně ke svému do úpadu pracujícímu zástupci, a nepopiratelně zasluhuje pořádný výprask —“

„Jako hlavní císařský výběrčí daní můžete tyhle maličkosti řešit zásadně ve své pravomoci.“

Vzniklo nebezpečí, že jestli se úsměv Šesti blahodárných větrů ještě o kousek rozšíří, upadne výběrčímu vrchní část hlavy.

„Co se týká zavedení nových daní,“ řekl, „často mě napadalo, že čerstvý vzduch je k maní hluboko pod cenou, která pokrývá výrobu —“

„Vašim návrhům budeme naslouchat s výjimečnou pozorností,“ řekl pan Čabajka. „Ale mohl byste mezitím zařídit tu snídani?“

„A taky svolat všechny ty pišišvory, co si myslej, že vědí, jak císař vypadá?“ dodal Cohen.

Pronásledovatel se blížil.

Mrakoplaš se smykem přesunul za roh a tam mu cestu zastoupili tři strážní. Ne mrtví. Tihle byli živí až až a měli tasené meče.

Zezadu do něj někdo narazil, srazil ho k zemi a přeskočil ho.

Mrakoplaš zavřel oči.

Ozvalo se několik nárazů, zasténání a pak velmi podivný kovový zvuk.

Vydávala ho helmice, která se otáčela na zemi.

Někdo ho zvedl na nohy.

„To tady chceš ležet celý den?“ zeptala se ho Motýl. „Pospěš si, nejsou daleko.“

Mrakoplaš se podíval na nehybné strážné a nevesele se vydal za dívkou.

„Kolik jich tam je?“ vypravil ze sebe.

„Teď sedm. Ale dva kulhají a jeden má potíže s dýcháním. Tak pojdi“

„Ty jsi je udeřila?“

„To vždycky takhle plýtváš dechem?“

„Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by dokázal prchat tak rychle jako já.“

Zahnuli za další roh a téměř narazili na dalšího strážného.

Motýl udělala drobný krůček, otočila se na jedné noze a kopla vojáka za ucho takovou silou, že vylétl do vzduchu, otočil se kolem příčné osy a hlavou napřed dopadl na zem.

Zastavila se, několikrát se zhluboka nadechla a upravila si vlasy.

„Měli bychom se rozdělit,“ navrhla.

„Och, to ne!“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „Musím tě bránit!“

„Já se vrátím k ostatním. Ty se pokus někam odlákat strážné —“

„Tohle umíte všichni?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Samozřejmě,“ přikývla. „Říkala jsem ti, že jsme bojovali se strážemi. Když se teď rozdělíme, alespoň jeden z nás se jistě dostane na svobodu. Ti vrazi! Počítali, že z toho obviní nás!“

„A nesnažil jsem se ti to pořád vysvětlit? Ale hele, myslel jsem, že jste chtěli, aby byl mrtvej?“

„Chtěli, ale my jsme vzbouřenci! Tamto byly palácové stráže!“

„Nó —“

„Teď není čas. Sejdeme se v nebi.“

Rozeběhla se.

„Hm.“

Mrakoplaš se rozhlédl. Všechno kolem utichlo.

Na konci chodby se objevilo několik strážných, ale chovali se velmi opatrně, jako lidé, kteří se právě setkali s Motýlem.

„Támhle!“

„Je to ona?“

„Ne, je to on!“

„Chyťte ho!“

Znovu zrychlil, zahnul za roh a zjistil, že se ocitl ve slepé uličce, což znamená, že udělal smrtelnou chybu. Ale byly tam dveře. Kopnutím je otevřel, vběhl dovnitř a zpomalil…

Uvnitř bylo husté šero, ale podle zvuků odhadoval, že se ocitl v rozlehlém prostoru, a cosi ve vzduchu mu připomínalo atmosféru stájí.

Ve středu místnosti hořel nevelký oheň, který vrhal kolem slabé světlo. Mrakoplaš k němu pomalu doklusal a viděl, že oheň hoří pod obrovským kotlem, vysokým jako dospělý muž a plným tiše bublající rýže.

Když si jeho oči pomalu přivykly na šero, všiml si, že podél obou delších stěn obrovské místnosti jsou žíněnky a na nich tělesa podivných tvarů. Tělesa tiše chrápala.

Byli to lidé! Mohli někdy dokonce jako lidé i vypadat — ještě předtím, než někdo zhruba před sto lety řekl: „Zkusíme, jak velké a tlusté lidi dokážeme vypěstovat. A nespokojíme se s nějakými polovičatými výsledky.“

Každý obr na sobě měl něco, co Mrakoplašovi připadalo jako ubrousek, a všichni šťastně pochrupávali vedle mis s rýží. V každé nádobě bylo tolik rýže, že by z ní popukalo dvacet obyčejných lidí, a spící ji měli po ruce pro případ, že by se v noci vzbudili a měli chuť si jen tak něco zakousnout.

Ve dveřích se zjevili dva z jeho pronásledovatelů a zastavili se. Pak začali velmi opatrně postupovat kupředu a při tom prakticky nespouštěli oči z pomalu se pohybujících pahorků.

„Oj, oj, oj!“ vykřikl Mrakoplaš.

Strážní se zastavili a obrátili pohledy k němu.

„Vstáváme! Vstáváme. Chceme vidět povstání mocných!“ Mrakoplaš uchopil velkou naběračku a začal s ní bušit do kotle s rýží.

„Tak vstávat! Dejte ty ruce z — ehm — toho, co snad najdete, a natáhněte si ponožky!“

Spáči se pohnuli.

„Oooorrr?“

„Oooaaoooor!“

Místnost se zatřásla, protože na zem dopadlo čtyřicet nohou podobných stromovým kmenům. Maso a tuk se přeskupily, takže teď jako by Mrakoplaše pozorovalo dvacet malých pyramid.

„Haaarooohhh?“

„Támhle ti lidé,“ ukazoval Mrakoplaš zoufale na své pronásledovatele, kteří začali pomalu ustupovat, „tihle chlapi s sebou mají obložené chleby s vepřovým!“

„Oorryorraaah?“

„Ooorrr?“

„A s hořčicí!“

„Ooorrr!“

Dvacet maličkých hlav se otočilo ke dveřím. K životu se probraly všechny specializované neurony o celkovém součtu osmdesát.

A zem se zatřásla. Zápasníci se s výrazy plnými naděje začali přesunovat k vojákům, a to pomalým poklusem, který mohla zastavit snad jen srážka s jiným zápasníkem nebo horskou stěnou.

„Ooorrr!“

Mrakoplaš se rozeběhl ke dveřím na druhém konci místnosti a proběhl jimi. Byl tam malý pokojík, kde seděla dvojice mužů a hrála Su Dah Mord-san, zatímco třetí přihlížel.

„Zápasníci jsou zápasníci,“ křikl na ně Mrakoplaš, „ale jestli se nepletu, teď je to splašený stádo!“

Muži odhodili hrací známky. „Hrom aby do toho, už zas? A není to snad ani hodinu, co jsme je naposled krmili!“

„ Muži se chopili různých sítí, natahovali si kusy ochranných oděvů a vzápětí byl Mrakoplaš sám.

Z místnůstky vedly další dveře. Promyšleně se jimi protáhl. Neměl ve zvyku se protahovat dveřmi, a promyšleně už teprve ne, ale tentokrát si řekl, že ho to jistě uklidní.

Ocitl se v další chodbě. Proběhl jí co nejrychleji podle své zásady, že to, že vás momentálně nikdo nepronásleduje, není důvodem, aby člověk zpomalil.

Lord Hong skládal papír. Byl v tom odborník, protože když to dělal, soustředil na to veškerou pozornost. Lord Hong měl mysl pronikavou jako nůž, a k tomu ještě jako nůž s hodně zakřivenou čepelí.

Dveře sklouzly stranou. Strážný s tváří zarudlou během se vrhl na podlahu.

„Ó lorde Hongu, jenž je nejvyšším —“

„Jistě, samozřejmě —“ přerušil ho lord Hong a narýhoval papír k obrácenému prolomení. „Tak co se zvrtlo tentokrát?“

„Pane?“

„Ptal jsem se, co se zvrtlo tentokrát?“

„No… zabili jsme císaře, jak bylo nařízeno —“

„Kým?“

„Můj pane! Vy sám jste to nařídil!“

„Ano?“ zakýval mírně užasle hlavou lord Hong a složil papír podél.

Strážný zavřel oči. Měl vidění, velmi kratičké vidění, v němž nahlédl do budoucnosti. Zahlédl kůl. Pokračoval.

„Ale vězňové… nemohli jsme je nikde najít, můj pane! Pak jsme slyšeli, jak se někdo přibližuje, a pak… pak jsme zahlédli dva lidi, pane. Pronásledovali jsme je, ale ti ostatní mezitím zmizeli.“

„Žádná hesla? Žádné revoluční plakáty? Žádný obžalovaný?“

„Ne, pane.“

„Aha. Zůstaň tady.“

Ruce lorda Honga pokračovaly v dokončování dokonalého origami[31], zatímco očima ulpěl na druhém muži přítomném v místnosti.

„Máš k tomu co říci, Dvě ohnivé byliny?“

Vůdce revolucionářů se zatvářil poněkud přihlouple.

„Rudá armáda nebyla nijak levná záležitost,“ pokračoval lord Hong. „Už jen samotné výdaje za tisk… A nemůžeš říci, že jsem ti nepomohl. Odemkli jsme dveře a pobili strážné a dali těm tvým lidičkám mapu a meče, nebo ne? A teď mohu těžko tvrdit, že zabili císaře, kéž by byl tisíc let mrtev, když po nich není ani vidu, ani slechu. Lidé by se příliš vyptávali. Těžko mohu zabít každého, ne? A jak se zdá, máme navíc v budově ještě nějaké barbary.“

„Něco se muselo zvrtnout, můj pane.“ Dvě ohnivé byliny byl jako fascinován rukama, které bez jediné chyby dál skládaly papír.

„Jaká škoda. Nemám rád, když se věci nedaří. Stráž? Zmiz mi z očí. A tohohle vezmi s sebou. Budu muset vyzkoušet jiný plán.“

„Můj pane!“

„Ano, Dvě ohnivé byliny?“

„Když jste…, když jsme se dohodli…, když bylo odsouhlaseno, že vám předám Rudou armádu, slíbil jste mi beztrestnost.“ Lord Hong se usmál.

„Oh ano, vzpomínám. Pokud se nepletu, řekl jsem, že nikdy nevydám ani ústní, ani písemný příkaz k tvé popravě, že? A své slovo musím dodržet, protože co bych jinak byl?“

Udělal poslední sklad, otevřel ruce a na lakovanou desku stolku položil malou složitou figurku. Dvě ohnivé byliny i strážný na ni upřeli oči. „Strážný… odveď ho!“ přikázal lord Hong. Byla to překrásně poskládaná postavička muže. Ale jak se zdálo, na hlavu už nezbylo dost papíru.

Ukázalo se, že k nejužšímu dvoru patří nějakých osmdesát mužů, žen a eunuchů v různých stadiích ospalosti.

Byli udiveni tím, co viděli sedět na trůně.

Horda zase dost užasla nad dvořany.

„Co jsou zač, ty starý škatule vepředu, co mají ksichty jako vypitý vinný měchy?“ zeptal se šeptem Cohen, který ledabyle vyhazoval vysoko do vzduchu vrhací nůž a stejně ledabyle ho chytal.

„To jsou ženy bývalého císaře,“ odpověděl mu rovněž šeptem Šest blahodárných větrů.

„Nemusíme si je vzít, že ne?“

„Myslím, že nikoliv.“

„Proč mají tak malé nohy?“ zeptal se Cohen. „Mám rád ženský, co mají pořádnou nohu!“

Šest blahodárných větrů mu vysvětlil, co a jak. Cohenovi ztvrdla tvář.

„Učím se toho o civilizaci hodně,“ prohlásil. „Dlouhý nehty, zmrzačený nohy a služebníci, který tady pobíhaj bez rodinný výbavy. Pch.“

„Co se to tady děje, ptám se?“ ozval se jakýsi muž ve středním věku. „Kdo jste? Co je to za staré eunuchy?“

„A kdo jsi ty?“ zasyčel na něj Cohen. Vytáhl meč. „Potřebuju to vědět, aby bylo jasný, co ti máme dát vyrejt na náhrobek —“

„Napadlo mě, jestli bych v tomto okamžiku neměl přistoupit alespoň k částečnému představení zúčastněných stran,“ ozval se pan Čabajka.

„Tohle,“ začal, „je Čingis Cohen — dej to pryč, Čingisi —, který je prakticky barbarem, a tohle je jeho horda. Obsadili vaše město. A vy jste —“

„Barbarští nájezdníci?“ zvolal muž nadutě a pana Čabajku okázale ignoroval. „Barbarští nájezdníci přece útočí v nedohledných zástupech! Jsou to velcí ječící chlapi na malých konících!“

„Já vám to říkal, ale copak mě někdo poslouchal?“

„— a s nimi požáry, děs, znásilňování, plenění a ulice plné krve!“

„Ještě jsme nesnídali,“ zavrčel Cohen a znovu si začal pohazovat nožem.

„Pch. Raději zemřu, než bych se pokořil před takovými, jako jste vy!“

Cohen pokrčil rameny. „Tak proč jsi to neřekl hned?“

„Hopla,“ stačil ze sebe vypravit Šest blahodárných větrů.

Byl to velmi přesný vrh.

„A kdo to vlastně byl?“ zeptal se Cohen, když se tělo sesulo k zemi. „Ví někdo, kdo to byl?“

„Čingisi,“ začal opatrně pan Čabajka, „víš, pořád ti to říkám: když lidé řeknou, že raději zemřou než by to nebo ono, nemyslí, že by skutečně raději zemřeli. Rozhodně ne ve většině případů.“

„Tak proč to říkaj?“

„To je takový zvyk.“

„To je zase ta tvoje civilizace?“

„Obávám se, že ano.“

„Víš co? Vyřídíme to jednou provždy, jo?“ prohlásil Cohen. Vstal. „Tak a teď dají ruce nahoru všichni, kdo by raději zemřeli, než by mě uznali jako císaře!“

„Nikdo?“ zeptal se po chvilce pan Čabajka.

Mrakoplaš poklusával další chodbou. Cožpak tenhle palác neměl žádné „venku“? Několikrát si už už myslel, že našel východ, ale dveře většinou vedly jen na nádvoří mezi budovami, kde zurčely fontány a tiše ševelily vrby.

A palác se začal probírat. Najednou se za ním —

— někde za ním se ozvaly běžící kroky.

Pak nějaký hlas zvolal: „Hej —“

Vrhl se k nejbližším dveřím.

Místnost za nimi byla plná páry. Pára se tam válela v hustých neprůhledných kotoučích. Matně rozeznával postavu pracující u velkého kola a myslí mu proběhlo slovo „mučírna“, ale to bylo vzápětí díky vůni mýdla nahrazeno slovem „prádelna“. Pobledlé, ale neuvěřitelně čisté postavy vzhlédly od svých kamenných koryt a téměř bez zájmu ho pozorovaly.

Přítomní nevypadali jako někdo, kdo by byl informován o nejnovějších událostech.

Napůl vběhl, napůl vklouzl mezi pěnící kotle. „Jen pokračujte. Skvěle, člověče. To je ono, drh, drh, drh. Ať mi tady ten ždímač ukáže, jak to dělá! Dobrá práce, příteli. Vedou odsud ještě nějaké jiné dveře? Překrásná pěna, tady ta. Skvělé bubliny! Aha…“

Jeden z pradláků, který, jak se zdálo, tady měl velení, na Mrakoplaše vrhl podezřívavý pohled a vypadalo to, že se chystá něco říci.

Mrakoplaš vyběhl na dvůr plný křížem krážem natažených šňůr ověšených prádlem a zády ke stěně se zadýchaně zastavil.

I když to bylo proti jeho všeobecným zásadám, došel k názoru, že nastal čas, aby zůstal stát a zamyslel se.

Honili ho různí lidé. Tedy přesně řečeno, honili postavu ve vybledlém červeném rouchu a ohořelém špičatém klobouku.

Mrakoplašovi sice dalo skutečně nadlidskou práci srovnat se s onou myšlenkou, ale bylo možné, že kdyby na sobě měl něco jiného, nikdo by ho nehonil.

Na šňůře před ním povlávaly ve slabém vánku kalhoty a košile. Jejich konstrukce měla s krejčovstvím společného asi tolik jako sekání dřeva s truhlařinou. Někdo ovládl umění vytvořit rouru a při tom již zůstal. Oblečení vypadalo jako šaty většiny lidí v celém Visovisu.

Palác musí být vlastně jakési téměř soběstačné město, říkal mu hlas rozumu. Jistě je plný lidí různých profesí a povinností, pokračoval.

To znamená… sundat si svůj klobouk, dodal.

Mrakoplaš zaváhal. Pro nemága je velmi těžké pochopit obtížnost tohoto rozhodnutí. Mág spíš vyjde na ulici bez roucha i kalhot, než by zapomněl svůj klobouk. Když nemá na hlavě svůj klobouk, mohli by si o něm lidé myslet, že je jen obyčejná osoba.

V dáli se ozvaly výkřiky.

Hlasu logiky začalo být jasné, že jestliže nebude velmi opatrný, skončí mrtvý stejně jako zbytek Mrakoplaše, a dodal sarkasticky: Tak jo, nech si ten náš zatracenej napůl zničenej klobouk. I když důvod, proč jsme tady, je především ten klobouk, vzpomínáš? Ty si vážně myslíš, že ti potom zbude nějaká hlava, na které bys ho mohl nosit?

Mrakoplašovy ruce, které si už také začaly uvědomovat, že pokud se okamžitě nechopí iniciativy, nastanou brzo výjimečně zajímavé a velmi krátké časy, se proto natáhly a uchopily jedny kalhoty a jednu dlouhou halenu a nacpaly je pod roucho.

Dveře se s třeskotem otevřely. Pořád ještě měl v patách stráže, ke kterým se přidalo několik ošetřovatelů zápasníků čumo. Jeden z nich mávl rukou Mrakoplašovým směrem.

Ten proběhl klenutým obloukem a ven do zahrady.

Uprostřed zeleně stála malá pagoda. Vedle ní rostla smuteční vrba a opodál na obloukovém můstku půvabná dáma krmila ptáčky.

Před ní stál muž a maloval talíř.

Cohen si zamnul ruce.

„Takže nikdo? Výborně.“

„Ehm.“

Malý mužík v přední řadě zástupu okázale držel ruce u těla, ale řekl:

„Promiňte, ale… co by se stalo, kdybychom — hypoteticky — zavolali stráže a prozradili vás?“

„Všechny bychom vás pobili dřív, než by první ze strážných prošel dveřmi,“ odpověděl mu Cohen nevzrušeně. „Další otázky?“ dodal, když se ozvalo sborové zalapání po dechu.

„Ehm… císař.,., tedy přesněji poslední císař… měl velmi zvláštní stráž…“

Ozvalo se zazvonění. Po schodech se skutálelo něco malého a ostnatého, co se zatočilo na podlaze a zůstalo ležet. Byla to vrhací hvězdice.

„Jo, viděli jsme je,“ přikývl Cucák Vilda.

„Dobrá, dobrá,“ přikyvoval mužík. „V tom případě se zdá, že je všechno v pořádku. Deset tisíc let císaři!“

Ostatní se k jeho výkřiku trochu nesourodě připojili.

„Jak se jmenujete, mladíku?“ zeptal se pan Čabajka.

„Čtyři velké rohy, pane.“

„Výborně. Skvěle. Vidím, že vy to dotáhnete daleko. A vaše zaměstnání?“

„Jsem první asistent vrchního komořího, pane.“

„A kdo z vás je vrchní komoří?“

Čtyři velké rohy ukázal na muže, který raději zemřel.

„Vidíte? Tak to v životě chodí,“ usmál se pan Čabajka. „Člověk, který se umí rychle přizpůsobit, bývá rychle povýšen, pane vrchní komoří. Teď císař posnídá.“

„A jaká jsou jeho přání?“ zeptal se nový vrchní komoří a snažil se vypadat moudře a přizpůsobivě.

„Jeho přání jsou různá. Ale (právě teď to budou velké kusy pečeného masa a hodně piva. Zjistíte, že císaře je možno v tomto směru uspokojit velmi snadno.“ Pan Čabajka se usmál tím slaboučkým úsměvem, který si občas povolil, když věděl, že on jediný chápe následující vtip. „Císař nemá v oblibě to, čemu říká ‚ulepená cizozemská břečka plná očí a podobných krámů‘, a dává přednost jednoduché, vydatné stravě, jako jsou klobásy, jež jsou vyrobeny z různých zvířecích orgánů pomletých a namačkaných do střev. Hahaha. Ale jestli chcete, aby byl spokojený, noste mu velké kusy masa. Mám pravdu, můj pane?“

Cohen si prohlížel shromážděné dvořany. Když devadesát let šťastně unikáte všem útokům, jaké na vás mohou podniknout lidé, ženy, trollové, trpaslíci, obři, zelené obludky se spoustou nožiček a při jedné příležitosti dokonce rozzuřený humr, dokážete zjistit pohledem do tváří mnoho.

„Co?“ probral se Cohen. „Aha; Jasně. To je ono. Velký kusy. Poslyšte, pane výběrčí… co tihle lidé vlastně celý den dělají?“

„Co byste chtěl, aby dělali?“

„Pro mě za mě, ať se třeba voklátěj.“

„Já… nerozumím, můj pane.“

„(Složitý piktogram),“ řekl pan Čabajka. Nový vrchní komoří vypadal poněkud užasle.

„Cože?“ ujišťoval se. „Tady?“

„To je takový řečnický obrat, mladý muži. On tím jen myslí, aby všichni odešli.“

Dvořané se rychle vytratili. Vhodně složitý piktogram vydá za tisíc slov.

Když splašené stádo konečně zmizelo, malíř Tři tvrdohlavé žáby vstal, vytáhl si z nosu štětec, stáhl malířský stojan ze stromu a pokusil se zklidnit své myšlenky.

Zahrada už nebyla to, co předtím. Vrba se ohýbala až k zemi a pagoda byla zdemolována jedním ze zápasníků, který se vymknul kontrole a zhltl část střechy. Ptáčci vyděšeně odletěli. Obloukový můstek byl polámaný. Jeho modelka, konkubína Nefritový vějíř, utekla s pláčem hned potom, co se jí podařilo vylézt z ozdobného jezírka.

A někdo mu ukradl slaměný klobouk.

Tři tvrdohlavé žáby si upravil zbytky oděvu a snažil se soustředit.

Talíř s náčrtkem byl pochopitelně rozbitý.

Vytáhl si z vaku další a natáhl se pro paletu.

Přímo ve středu byl otisk obrovského chodidla.

Chtělo se mu plakat. Měl z toho obrazu tak skvělý pocit. Cítil, ne, věděl, že je to něco, co si budou lidé dlouho pamatovat. A barvy? Dokáže si vůbec někdo představit, kolik dneska stojí taková rumělka?

Sebral se. Takže mu zbyla jen modrá. Tak dobrá, on jim ukáže…

Pokusil se ignorovat obraz zkázy, který měl před sebou, a soustředil se na ten, který mu ukazoval jeho duševní zrak.

Tak se na to podívejme, pomyslel si, Nefritový vějíř, pronásledovaná přes můstek mužem, který mává rukama a křičí „Z cesty, z cesty!“, za ním další muž s bodcem, tři strážní, pět pradláků a zápasník, který se nedá zastavit.

Budu to muset, samozřejmě, poněkud zjednodušit.

Pronásledovatelé, s výjimkou zápasníka, který na tak složité manévry nebyl stavěný, vběhli za roh. „Kam zmizel?“

Ocitli se na nádvoří. Na jedné straně byly prasečí chlívky, na druhé velké hnojiště. A uprostřed dvora špičatý klobouk. Jeden ze strážných se natáhl a chytil za paži kolegu, který se chystal vykročit kupředu. „Teď opatrně.“

„Je to jen klobouk.“

„A kde je potom zbytek? Nemohl přece jen tak… zmizet… ve…“

Oba pomalu ustoupili.

„Ty jsi o něm taky slyšel?“

„Říkají, že prorazil do hradeb díru jen tím, že máchl rukou!“

„To nic není! Já ale slyšel, že přiletěl do hor na neviditelném drakovi!“

„Co řekneme lordu Hongovi?“

„Nestojím o to nechat se roztrhat na kusy!“

„Já zase nestojím o to jít lordu Hongovi říct, že se nám ten mág ztratil. Už tak máme dost nepříjemností. A to jsem sotva splatil tuhle helmici.“

„No… a co kdybysme mu donesli ten klobouk? To by byl důkaz ne?“

„Výborně. Tak ho vezmi.“

„Já? Ty ho vezmi!“

„Co když je chráněn strašlivými kletbami?“

„Myslíš? Ale já bych se ho podle tebe dotknout mohl, co? Houby. Řekni jednomu z tamtěch, ať ho zvednou.“

Pradláci začali ustupovat a visoviský zvyk poslouchat se z nich vypařil jako ranní mlha. Strážní nebyli jediní, kdo slyšel různé řeči.

„My ne!“

„Máme naléhavou zakázku na větší množství ponožek!“

Strážný se otočil. Od prasečáků sem klopýtal nějaký venkovan s pytlem na zádech, jehož obličej stínil široký slamák.

„Hej, ty!“

Muž padl na kolena a udeřil čelem o zem.

„Nezabíjejte mě!“

Strážní si vyměnili pohledy.

„My tě nechceme zabít,“ řekl jeden z nich. „Chceme jen, abys šel a zvedl támhleten klobouk.“

„Jaký klobouk, ó mocný bojovníku?“

„Támhleten! A hned!“

Muž se plazil po dláždění jako krab.

„Tenhle klobouk, ó pane?“

„Ten!“

Mužova ruka se pomalu sunula po zemi, až se dotkla potrhané krempy.

Pak muž vykřikl.

„Tvoje žena je velký hroch! Tvář se mi rozpouští! Rozpouští se mi obličéééééjjj!“

Mrakoplaš vyčkal, až zvuky prchajících sandálů utichly, vstal, oprášil klobouk a uložil ho do pytle.

Tak tohle vyšlo líp, než čekal. Další cenný poznatek o Achátové říši — venkovany si tady nikdo nepřehlížel. Bude to těmi šaty a tím kloboukem. Tak se neoblékal nikdo jiný, jen prostí lidé, takže každý, kdo se tak oblékl, musel být obyčejný člověk. Bylo to jako s inzerujícím efektem mágského klobouku, jenže naopak. V přítomnosti lidí se špičatými klobouky byli lidé slušní a uctiví, aby náhodou nedošli fyzické úhony, zatímco každý se slamákem na hlavě byl vhodným terčem výkřiků jako „Hej, ty tam!“ a —

A když v myšlenkách dospěl přesně sem, vykřikl za ním někdo „Hej, ty!“ a udeřil ho holí přes záda.

Pak se před ním objevila popuzená tvař dozorce. Muž zamával Mrakoplašovi prstem před nosem.

„Jdeš pozdě! Jsi ty ale mizera! Tak mazej dovnitř!“

„Já —“

Hůl znovu dopadla. Dozorce ukázal na otevřené dveře, které se rýsovaly opodál.

„Nech si své drzosti! Ostuda! Marš do práce!“

Mrakoplašův mozek připravil slova: „Aha, tak my si myslíme, že jsme Vševěd-san, jenom proto, že máme velkou hůl, jo? Dobrá, ale já jsem shodou okolností Velký mág, a jestli to nevíš sám, tak ti klidně řeknu, co si můžeš s tou svou holí udělat!“

Jenže někde na cestě mezi mozkem a mluvidly se slova změnila a zbylo z nich tohle: „Rozumím, pane! Už běžím!“

Horda byla ponechána o samotě.

„Nuže, gentlemani, dokázali jsme to,“ ozval se nakonec pan Čabajka. „Teď máte na talíři celý svět.“

„Všechny poklady, které budeme chtít,“ zabručel Bleskový Podrs.

„To je fakt.“

„Tak na co čekáme?“ nadhodil Podrs. „Sežeňme si nějaký pytle, ne?“

„To je naprosto zbytečné“ upozornil ho pan Čabajka. „Olupovali byste jen sami sebe. Tohle je říše. Tu nemůžete jen tak nacpat do pytle a rozdělit si ji u nejbližšího táboráku.“

„A co plenění?“

Pan Čabajka si povzdechl. „Pokud jsem tomu dobře rozuměl, tak v císařském harému je například tři sta konkubín. Jsem si jistý, že vás rády uvidí, a věci by se ještě vylepšily, kdybyste si při tom rozhodli sundat boty.“

Staříkům se po tvářích rozlily soustředěné výrazy, jaké by snad mohly mít ryby, které se snaží pochopit princip bicyklu.

„Měli bysme sbalit jen drobný zboží,“ ozval se nakonec Cucák Vilda. „Nejraději rubíny a smaragdy.“

„A škrtnout tady sirkou, až budeme mizet,“ přikývl spokojeně Hrbatý Vinca. „Tyhle papírový zdi a všechno to lakovaný dřevo, to bude fajrák!“

„Ne ne ne!“ vrtěl hlavou pan Čabajka. „Jen vázy v téhle místnosti mají nevyčíslitelnou cenu!“

„Houby, ty jsou moc velký na to, aby se daly odnýst. Nedostali bysme je ani na koně!“

„Ale vždyť jsem vám ukázal civilizaci!“ zvolal pan Čabajka.

„Jo, byla to docela příjemná návštěva, co ty na to, Cohene?“

Cohen seděl na trůně a pohled upíral na protější stěnu.

„Co je?“

„Povídám, že bysme měli pobrat, co unesem, a vyrazit zpátky domů!“

„Domů… jo…“

„To byl ten plán, ne?“

Cohen se neodvážil podívat panu Čabajkovi do tváře.

„Hm… Plán…“ opakoval.

„To je dobrej plán,“ řekl Bleskový Podrs. „Fantastickej nápad. Navezeš se dovnitř jako jejich nejvyšší. Prima. Nádherná bouda. Ušetříte spoustu nepříjemností. Žádný zdržovačky se zámkama a takový věci. Takže teď hurá domů, ne? Se všema pokladama, který poberem.“

„Na co?“ řekl Cohen.

„Jak, na co? Je to přece poklad!“

„Za co jsi utratil svou poslední kořist, Bleskovej? Říkal jsi, že sis z toho strašidelnýho hradu přinesl tři pytle zlata a drahýho kamení?“

„Za co jsem to utratí? Copak vím? Víš, jak to chodí. Co na tom záleží, za co jsi to utratil? A vůbec… za co jsi utratil tu svou?“

Cohen si povzdechl.

Bleskový Podrs na něj vrhl užaslý pohled.

„Nechceš tady snad vážně zůstat, že ne?“ Pak se obrátil na pana Čabajku. „Co jste to vy dva upekli?“

Cohen zabubnoval prsty na opěradlo trůnu. „Řekl jsi ‚domů‘. Kam?“

„No… někam…“

„A tuhle Bláznivej Humoš —“

„So řiká? So řiká?“

„Hele… je mu sto pět, žejo? Nemyslíš, že už by se měl usadit?“

„So? So?“

„Usadit se?“ Bleskový Podrs se zamračil. „Ty sám jsi to kdysi zkoušel. Ukradl jsi farmu a tvrdils, že budeš pěstovat prasata! Nechals toho… za jak dlouho?… asi zatři hodiny.“

„So to furt řiká? So to?

„Řiká, ŽE JE ČAS, ABY SES UŽ KONEČNĚ USADIL, Humoši.“

„Na to hážu bobek!“

V kuchyních vládl zmatek. Objevila se tam přinejmenším polovina dvora, z toho většina dvořanů poprvé. Místnost byla přeplněná jako pouliční tržiště po ránu a ve všem tom zmatku se kuchaři, kuchtíci a pomocnice pokoušeli vykonávat své povinnosti, jak nejlépe uměli.

Skutečnost, že jeden z nich neměl jaksi jistotu, co se vlastního zařazení týče, prošla v celém tom zmatku bez nejmenšího povšimnutí.

„A cítili jste ho?“ říkala právě lady Dvě říčky. „Ten puch!“

„Jako když se člověk za horkého dne ocitne v prasečím chlívku,“ souhlasila lady Broskvoňový kvítek.

„No, s potěšením vám mohu sdělit, že já naštěstí nic takového v životě nezažila,“ řekla pyšně lady Dvě říčky.

Lady Nefritová noc, která byla podstatně mladší než ty dvě a kterou Cohenův pach nemytého lva velmi přitahoval, mlčela.

Hlavní kuchař řekl: „Nic jiného? Velké kusy? A proč si tedy nesní celou krávu, když jde náhodou kolem?“

„Jen počkej, až uslyšíš o tom ďábelském pokrmu, který se jmenuje,uzenka‘,“ zarazil kuchaře nejvyšší kancléř.

„Velké kusy.“ Kuchař téměř plakal. „Jak mám ukázat své umění na velkých kusech? Dokonce bez omáčky? To raději zemřu, než bych jen ohříval velké kusy masa!“

„Aha,“ usmál se lord kancléř. „Tak takové výroky bych si velmi dobře rozmyslel. Nový císař, budiž mu přána koupel alespoň jednou za deset tisíc let, má sklony tohle považovat za žádost o —“

Hukot hlasů utichl. Důvodem byl jeden tichý krátký zvuk. Zvuk zátky vytažené z hrdla malé lahvičky.

Lord Hong měl klasický talent nejvyššího vezíra zjevovat se v nejneočekávanějších okamžicích. Jediným pohledem přelétl celou kuchyň. To byla veškerá domácí práce, kterou kdy dělal.

Pak pokročil kupředu. Z rukávu svého kimona vytáhl malou černou lahvičku.

„Přineste mi maso,“ řekl. „Omáčka už se postará sama o sebe.“

Shromáždění lidé ho se zděšeným zájmem pozorovali. Jed byl prakticky součástí visoviské dvorní etikety, ale patřilo k dobrým mravům, že to lidé většinou dělali neviděni, skrytě, někde v soukromí.

„Je tady snad někdo,“ rozhlédl se lord Hong, „kdo by mi k tomu chtěl něco říci?“

Jeho pohled byl jako kosa. Když přeletěl kuchyní, muži se chvěli, váhali a ženy padaly k zemi.

„Výborně,“ přikývl spokojeně lord Hong. „Raději zemřu, než bych viděl barbara na císařském trůně. Ať si má své velké kusy. Přineste mi to maso!“

Někde u země se ozval jakýsi pohyb, několik výkřiků a tupý náraz hole. Pak se kupředu vyplazil jakýsi chudák a neochotně před sebou tlačil obrovskou mísu s víkem na vozíku.

Když spatřil lorda Honga, odstrčil vozík stranou, vrhl se k zemi a předvedl ukázkové po-se-to.

„Já skromně odvracím svůj zrak od tvé… zahrada na příhodném místě… sakra… oslňující tváře, ó pane.“

Lord Hong strčil do ležící postavy nohou.

„Je hezké vidět, že umění úcty ještě žije,“ pokýval hlavou. „Zvedni poklici.“

Muž vstal a za neustálých poklon a kývání hlavou zvedl poklici.

Lord Hong obrátil lahvičku vzhůru dnem a držel ji tak, dokud poslední kapka nezasyčela v mase. Diváci byli jako ochromeni.

„A teď to odneste těm barbarům,“ řekl.

„Jistě, vaše nebeská… štětci na tuž… vějíři z vrbového listí… spravedlnosti.“

„Odkud jsi, kmáne?“

„Z Bes Pelargicu, vaše milosti.“

„Hned jsem si to myslel.“

Velké bambusové dveře sklouzly stranou. Vstoupil nový lord kancléř následovaný řadou vozíků.

„Snídaně, ó vládce tisíce let,“ řekl. „Velké kusy prasete, velké kusy kůzlat, velké kusy býka a sedmero pečených rýží.“

Jeden ze sluhů, kteří se plazili po čtyřech, zvedl víko z mísy na vozíku. „Ale jestli vám můžu něco doporučit, tak abyste si nedávali tohle vepřový,“ řekl. „Je otrávený.“

Kancléř se prudce otočil.

„Ty drzé prase!“ vykřikl. „Za to zemřeš!“

„Hele, to je Mrakoplaš, ne?“ řekl Cohen. „Vypadá jako Mrakoplaš —“

„Mám tady někde i svůj klobouk,“ přikyvoval Mrakoplaš. „Musel jsem si ho zatím nacpat do kalhot —“

„Jed?“ začal se zajímat Cohen. „Jseš si jistej?“

„No jasně, teda takhle, byla to malá černá lahvička, na ní byla lebka a zkřížený hnáty, a když ji lil do jídla, tak se z něj kouřilo,“ řekl Mrakoplaš, když mu pan Čabajka pomáhal vstát. „Myslíš, že to byla omáčka z ančoviček? Já ne.“

„Jed,“ zavrčel Cohen. Nenávidím traviče! To jsou ti nejhorší, tihle traviči. Plížej se kolem, lejou do potravin různý svinstvo… a otravujou slušnejm lidem jídlo…“

Podíval se na kancléře.

„To ty?“ Podíval se na Mrakoplaše a ukázal palcem na roztřeseného kancléře. „Byl to on? Protože jestli to byl on, udělám mu totéž, co jsem udělal šílenému Hadímu knězi ze Sartu, a tentokrát k tomu použiju oba palce!“

„Ne,“ zavrtěl Mrakoplaš hlavou, „on to nebyl. Udělal to chlápek jménem lord Hong. Ale všichni se dívali, jak to dělá.“

Z úst lorda kancléře uniklo slabé zaúpění. Vrhl se na zem a chystal se políbit Cohenovi nohu, když si uvědomil, že by to na něj mohlo mít stejný efekt, jako kdyby snědl to otrávené vepřové.

„Smilování, ó vládce Nebes! Jsme jen loutky v rukou lorda Honga!“

„A co je na tom lordu Hongovi tak zvláštního?“

„On… je to jemný člověk!“ drmolil kancléř. „Nemohl bych proti lordu Hongovi říci jediné křivé slovo! Vůbec nevěřím tomu, co se říká, totiž, že má špehy všude! Dlouhý život lordu Hongovi, to říkám já!“

Riskoval pohled vzhůru a zjistil, že má přímo před očima hrot Cohenova meče.

„Dobrá, a z koho máte v téhle chvíli větší strach? Ze mě, nebo z toho lorda Honga?“

„Oh… z lorda Honga!“

Cohen pozvedl obočí. „To na mě opravdu udělalo dojem. Tak špehové jsou všude, povídáš?“

Rozhlédl se po rozlehlé místnosti a jeho pohled se zastavil na obrovské váze. Pomalu k ní došel a zvedl víko.

„Ty tam, jsi v pořádku?“

„No… cože?“ ozval se hlas z hlubin nádoby.

„Máš všechno? Zásobní zápisník? Nočník?“

„No… proč se ptáte?“

„Nechtěl bys, například, sto litrů vařící vody?“

„No… ne!“

„Taky bys raději zemřel, než zradil lorda Honga?“

„No… nemohl bych si to chvilku rozmyslet?“

„Klidně, než se ohřeje takový množství vody, nějakou chvíli to trvá. Takže zatím.“

Přiklopil víko.

„Jedna velká matko?“ řekl.

„To je Jedna velká řeka, Čingisi,“ opravil ho pan Čabajka.

Strážný se probral k životu.

„Budeš hlídat tuhle vázu, a jestli se pohne, tak s ní uděláš to, co jsem já udělal Zelenému nekromantovi noci, jasný?“

„Když já nevím, co jste mu udělal, pane,“ zavrtěl hlavou voják.

Cohen mu to vysvětlil. Jedna velká řeka se začal široce usmívat. Z nitra vázy se ozvaly zvuky, jako když se někdo ze všech sil brání žaludeční nevolnosti.

Cohen se vrátil k trůnu.

„Tak a teď mi vyprávějte ještě něco o lordu Hongovi.“

„Je to velkovezír,“ odhodlal se kancléř.

Cohen s Mrakoplašem si vyměnili pohledy.

„Správně,“ přikývl Mrakoplaš. „A každý ví, že každý velkovezír je vždycky —“

„— dokonalý a do duše zkažený lump,“ doplnil ho Cohen. „Kdoví proč? Dejte jim turban se špičatou helmou uprostřed, a jejich morální tento je totam. Ty zabíjím, jakmile na ně narazím. Tím si člověk později ušetří spoustu času.“

„A mně hned připadal jako pěknej slizoun, jen co jsem ho poprvé zahlíd,“ přikyvoval Mrakoplaš. „Hele, Cohene —“

„Pro tebe císař Cohen,“ zasyčel Bleskový Podrs. „Já nikdy nevěřil mágům, panáčku. Nikdy jsem nevěřil chlapům v sukních.“

„Mrakoplaš je fajn chlap —“ zarazil ho Cohen.

„Díky,“ rozzářil se Mrakoplaš.

„ — ale mág je to mizernej.“

„Tak ti pěkně děkuju. Zrovna jsem riskoval krk, abych vám zachránil život,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Hele, pár mejch kamarádů je dole v místech kolem hladomoren. Nemohl bys jim nějak… císař?“

„Tak nějak,“ přikývl Cohen.

„Dočasně,“ dodal Bleskový Podrs.

„Prakticky,“ doplnil pan Čabajka.

„Znamená to, že bys mohl dostat my známý někam do bezpečí? Myslím, že lord Hong zamordoval starýho císaře a chtěl to zařídit tak, aby vina padla na mý přátele. Já jen doufám, že ho nenapadne, že by se mohli ukrýt zpátky v celách, kde je věznil.“

„A proč v celách?“

„Protože kdybych měl šanci dostat se z cel, kam mě vsadil lord Hong, tak bych se ukryl zrovna tam,“ vysvětloval horečně Mrakoplaš. „Žádnej člověk při smyslech by se tam nevrátil, kdyby měl jen trošičku naděje, že se dostane pryč.“

„Dobrá,“ přikývl Cohen. „Cucáku Vildo a Jedna velká matko, skočte pro pár vojáků a přiveďte ty lidi sem.“

„Sem?“ zaječel Mrakoplaš. „Chci je dostat někam do bezpečí!“

„Jsme tady my,“ odpověděl mu Cohen. „Dokážeme je ochránit.“

„Jo? A kdo ochrání vás?“

Tuhle otázku Cohen ignoroval. „Lorde kancléři,“ řekl, „nečekám, že bude lord Hong někde nablízku, ale… na shromáždění dvořanů byl chlápek s nosem, co se podobal jezevčímu rypáku. Tlusťoch ve velkým růžovým klobouku. A hubená ženská s obličejem jak hrst šťovíkovejch listů.“

„To bude lord Devět hor a lady Dvě říčky,“ odpověděl lord kancléř. „Ehm. Vy se na mě nezlobíte, pane?“

„Proboha, jak vás něco takového napadlo?“ zavrtěl hlavou Cohen. „Vůbec ne. Naopak. Udělal jste na mě takový dojem, že vám přidám další nesmírně zodpovědnou funkci.“

„Pane?“

„Pro začátek funkci hlavního ochutnávače. A teď běžte a přiveďte ty dva. To, jak se tvářili, se mi ani trochu nelíbilo.“

Zanedlouho byli do sálu postrčeni Devět hor a Dvě říčky. Jejich letmý pohled z Cohena na nedotčené jídlo by každému, kdo by ho nečekal, jistě unikl.

Cohen jim přátelsky mávl na pozdrav.

„Snězte to,“ řekl.

„Můj pane! Měl jsem bohatou snídani! Jsem úplně plný!“ bránil se Devět hor.

„To je škoda,“ usmíval se Cohen. „Jedna velká matko, než odejdeš, vezmi si Devět hor kousek stranou a pomoz mu udělat si v žaludku kousek místa na malou snídani. Totéž platí pro dámu, jestli ji v nejbližších pěti vteřinách neuvidím žvýkat. Pořádné sousto od všeho, jasný? A se spoustou omáčky.“

Jedna velká řeka vytáhl meč.

Oba šlechtici upřeně zírali do mastných mis.

„Mně to připadá velmi lákavé,“ ozval se Cohen po chvilce. „Ale vy na to jídlo zíráte, jako kdyby s ním bylo něco v nepořádku.“

Devět hor si neohrabaně vstrčil do úst kus masa.

„Skvělé,“ zahuhlal nezřetelně, „úžasné.“

„A teď polknout,“ přikazoval Cohen.

Mandarín polkl.

„Úžasné,“ opakoval, „a teď, jestli mě Vaše Excelence omluví, šel bych —“

„Nespěchej,“ zarazil ho Cohen. „Byli bychom neradi, kdyby sis náhodou vstrčil prsty do krku nebo tak něco, že?“

Devět hor škytl.

Pak si škytl ještě jednou.

Zdálo se, že od spodního okraje jeho róby začíná stoupat dým.

Horda se vrhla k zemi přesně ve chvíli, kdy výbuch zničil část podlahy, část stropu a celého lorda Devět hor.

Jen na zemi se ještě chvilku otáčel černý klobouk s rubínovým knoflíkem.

„Přesně to samý se mnou dělaj nakládaný cibulky,“ komentoval událost Hrbatý Vinca.

Lady Dvě říčky stála se zavřenýma očima.

„Nemáte hlad?“ zeptal se Cohen.

Zavrtěla hlavou.

Cohen se na trůně opřel.

„Jedna velká matko?“

„Řeko, Cohene, to slovo je řeko,“ upozornil ho pan Čabajka, když velký voják vykročil kupředu.

„Vezmi ji s sebou a šoupni ji do jedný z cel. A dohlídni na to, aby měla spoustu jídla. Doufám, že víš, co tím myslím.“

„Jistě, Excelence.“

„A pan kancléř tady skočí ještě jednou do kuchyně a řekne šéfkuchaři, že ho tentokrát zvu na snídani a on, šéf, bude mít možnost od každýho jídla ochutnat jako první, ano?“

„Jistě, Vaše Excelence.“

„A tomu vy říkáte život?“ vybuchl vztekle Caleb Rozparovač, když lord kancléř odplul. „Tohle je bejt císařem? Že člověk nemůže věřit ani svýmu jídlu? Dyť nás nakonec zamordujou v postelích!“

„Nedokážu si představit, jak by zrovna tebe mohli zabít v posteli,“ ušklíbl se Bleskový Podrs.

„No jestli, vždyť ty jsi nikdy v žádný nespal,“ dodal Cohen.

Přešel k velké váze a kopl do ní. „Slyšels to všecko?“

„Ano, pane,“ odpověděla váza. Místností se rozlehl řídký smích. Ale více než pobavení z něj čišela nervozita. Pan Čabajka si uvědomil, že na takové věci horda není zvyklá. Když chce pravý barbar někoho zabít během jídla, pozve ho i se všemi jeho muži, hezky je usadí, nakrmí, opije je, a když usnou, přivolá z úkrytu své vlastní muže, a ti nepřátele přímo, bez nějakých kliček a lstí, počestně zmasakrují. To je fér. Strategie „opij je a zmasakruj“ byla nejstarší látkou v učebnici, nebo byla by, kdyby měli barbaři učebnice. Každý, kdo na tuhle lest ještě skočil, by ovšem udělal světu službu, kdyby se dal dobrovolně zmasakrovat už při předkrmu. Faktem ale je, že jídlu mohl člověk věřit. Barbaři jídlo neotravovali. V jejich podmínkách totiž člověk nevěděl kdy jemu samotnému bude nějaké to sousto chybět.

„Promiňte, Vaše Excelence,“ ozval se Šest blahodárných větrů, který postával nedaleko, „myslím, že lord Bleskový Podrs má pravdu. Hm. V historii se trochu vyznám. Správná cesta k úspěchu, a tedy k trůnu, vede přes moře krve. Tak to měl alespoň naplánováno lord Hong.“

„Vážně? Přes moře krve, říkáte?“

„Nebo přes horu lebek. To je další možnost.“

„Ale… ale… já si myslel, že císařská koruna se předává z otce na syna,“ ozval se pan Čabajka.

„Ríkals, Profi, že jak se jednou dostaneme na vrcholek ty pyramidy, všichni budou dělat, co jim řekneme,“ obrátil se Cohen k panu Čabajkovi.

Bleskový Podrs se podíval z jednoho na druhého. „Takže vy dva jste tohle všechno naplánovali?“ řekl a hlas měl plný obvinění. „O tom to všechno bylo, jo? Ale na začátku jste nám tvrdili, že to bude jenom obrovská rána! No? Já myslel, že votočíme pár vozů drahejch věcí a vypadneme! Kořist a plen, to je —“

„Ta vaše kořist a ten váš plen! Mám už až po krk té vaší kořisti a plenu!“ prohlásil rozhodně pan Čabajka. „Nedokážete myslet na nic jiného než na kořist a plen?“

„No, eště taky bejvalo prznění,“ doplnil Hrbatý Vinca toužebně.

„Nerad to říkám, Profi,“ vmísil se do řeči Cohen, „ale v tomhle mají pravdu. „Bojovat a loupit, to vždycky bylo naše. Já taky nejsem ze všeho toho klanění a plazení se odvázanej. Nejsem si jistej, jestli jsem pro civilizaci ten právej.“

Pan Čabajka zvedl oči k nebi. „I ty, Cohene? Jste všichni tak… tupohlaví!“ vyštěkl. „Proč já se o vás vlastně starám? Vždyť se na sebe podívejte! Víte vy, co jste? Vy jste legendy!“

Horda ustoupila. Nikdo z nich ještě neviděl, aby Profi ztratil klid a takhle se rozčilil.

„To je z ‚legendum‘, což znamená ‚co je psáno‘,“ pokračoval pan Čabajka. „Jako třeba knihy, víte? Čtení a psaní. Což je pro vás stejně vzdálené jako Ztracené město Ee —“

„No, abych řekl pravdu, tak já jednou Ztracený město —“

„Buď zticha! Já chtěl říci…, co jsem to vlastně chtěl… ano… Vy nečtete, že? Nikdy jste se to nenaučili, co? Pak jste proplýtvali přinejmenším polovinu života. Mohli jste schraňoval perly moudrosti místo těch vašich kýčovitých drahokamů. Je moc dobře, že lidé o vás jenom čtou a že se s vámi většina z nich nikdy nesetká tváří v tvář, protože, gentlemani, vy jste opravdu velké zklamání!“

Mrakoplaš fascinovaně přihlížel a čekal, že pan Čabajka přijde v nejbližší chvíli o hlavu. Ale nezdálo se, že by mělo dojít k něčemu takovému. Byl pravděpodobně příliš rozzuřený, než aby si mu někdo dovolil useknout hlavu.

„Co jste v životě doopravdy udělali, gentlemani?“ ptal se učitel rozhořčeně. „A nevyprávějte mi o ukradených skvostech a ďábelských vládcích. Udělali jste něco skutečného?“

Bleskový Podrs opatrně zvedl ruku.

„No, já jednou zabil všecky čtyři —“

„Ano, ano, ano,“ ušklíbl se pan Čabajka. „Zabili jste toho a ukradli tamto a porazili jste obra, který se živil avokádem nebo něčím jiným, ale… to všechno jsou jen… hračičky. Tapety na stěně. To nikdy nic nezměnilo! A nikdo se o to nestará. V Ankh-Morporku jsem učil kluky, kteří si mysleli, že jste jen mýty. Toho jste dosáhli. Oni nevěří, že skutečně existujete. Jsou přesvědčeni, že si vás někdo vymyslel. Jste příběhy, pánové. Když někdo z vás zemře, nikdo se to nedozví, protože si všichni myslí, že už jste dávno mrtví.“

Odmlčel se, aby se nadechl a pak o něco pomaleji pokračoval. „Ale tady… tady můžete být skuteční. Můžete si přestat hrát na život. Můžete přivést tohle staré a poněkud prohnilé císařství zpět do světa. Alespoň to bylo to…“ hlas se mu na chvíli vytratil, „to bylo to, v co jsem doufal. Vážně jsem si myslel, že bychom mohli společně něčeho dosáhnout…“

Sedl si.

Horda teď upírala oči na své nohy a kola.

„Ehm. Mohl bych něco říci?“ ozval se Šest blahodárných větrů. „Náčelníci všech klanů budou proti vám. Už teď svolávají své armády. Za normální situace by bojovali navzájem mezi sebou, ale všichni budou bojovat proti vám.“

„To si raději nechají poroučet od nějakého traviče, jako je Hong, než ode mě?“ rozčilil se Cohen. „Vždyť je to… hnusnej křivák!“

„Ano, ale je to… jejich hnusný křivák.“

„Mohli bychom se tady bránit,“ nadhodil Hrbatý Vinca. „Tohle místo má tlustý zdi. Aspoň ty, co nejsou z papíru,“ dodal.

„Na to zapomeň,“ prohlásil Bleskový Podrs. „Žádný oblíhání. To blbě končí. Nesnáším, když se pak člověk musí živit botama a krysama a co já vím čím…“

„So řiká?“

„Ale, říká, ŽE NECHCE ZAŽÍT DALŠÍ OBLÍHÁNÍ, KDE BYSME SE MUSELI ŽIVIT BOTAMA A KRYSAMA, Humoši.“

„A so to? Nohy už zase došly, so?“

„Kolik mužů asi mají?“ zeptal se Cohen.

„Myslím, že tak… šest až sedm set tisíc,“ odpověděl výběrčí daní.

„Omluvte nás,“ řekl Cohen a vstal z trůnu. „Musím se připojit ke své hordě.“

Horda se shlukla do pevného chomáče. Tu a tam se dalo zaslechnout nějaké to „So? So řiká?“ pronesené drsným šeptem. Pak se Cohen obrátil. „Mluvilo se o moři krve, co?“

„Ehm. Ano,“ přiznal výběrčí daní. Hlouček se znovu semkl.

Po další šeptané rozpravě se z něj vynořila hlava Bleskového Podrsa.

„Říkal jste horu lebek?“

„Ano. Ano, myslím si, že jsem skutečně řekl něco takového,“ přikývl výběrčí. Podíval se nervózně na Mrakoplaše a pana Čabajku, kteří bezradně pokrčili rameny.

Šepty, šepty, so řiká…

„Promiňte?“

„Ano?“

„A jak asi velká hora? Lebky hrozně špatně držej na sobě.“

„Já nevím, jak velká hora. Spousta lebek!“

„Jen si to ověřuju.“

Jak se zdálo, došli příslušníci hordy k rozhodnutí. Obrátili se k ostatním.

„Budeme bojovat,“ řekl Cohen.

„To se ví, měls nám to o tom moři a lebkách říct hned!“ přidal se k němu Bleskový Podrs.

„My vám úkazem, zas je toho loket a estli smě mrtví nebo so!“ vřísknul Bláznivý Humoš.

Pan Čabajka zavrtěl hlavou.

„Myslím, že jste dobře nerozuměli. Přesila je sto tisíc na jednoho!“ upozornil hordu.

„No, to by mohlo lidem dokázat, že jsme pořád ještě naživu,“ liboval si Caleb Rozparovač.

„Ano, ale smysl mého plánu spočíval v tom, že jsem chtěl dokázat, že se nahoru můžete dostat i jinak, než abyste si tam museli cestu vybojovat,“ řekl pan Čabajka. „A v takovéhle zakonzervované společnosti je to docela dobře možné. Ale jestli se pustíte do boje s pěti sty tisíci muži, zemřete.“

A pak k vlastnímu úžasu slyšel sám sebe, jak dodává: „Pravděpodobně.“

Horda se na něj usmívala.

„Velká přesila nás neděsí,“ sdělil mu Bleskový Podrs.

„My máme přesily rádi,“ přikývl Caleb Rozparovač.

„Hele, Profi, přesila tisíc na jednoho není o nic horší než přesila deset na jednoho,“ řekl Cohen. „To je tím, že —“ začal počítat na prstech,,“tak za prvé, obyčejnej voják, kterej bojuje za peníze, a ne o život, nebude nijak riskovat, když je kolem bůhví kolik dalších, který to můžou udělat za něj. Tak. Za druhý, kolik myslíš, že se jich k nám najednou dostane? Jenom pár. A to se budou ještě strkat a hádat mezi sebou, no a za…“ Cohen se podíval na vlastní prsty s výrazem napjatého soustředění.

„…za třetí…“ napověděl mu pan Čabajka, který byl jeho logikou doslova hypnotizován.

„…za třetí, správně… v tom chumlu polovinou úderů zasáhnou některýho ze svejch vlastních parťáků a tak ušetřej práci nám, chápeš?“

„No ale i kdyby bylo všechno, co říkáš, pravda, bude to platit jen chvíli,“ protestoval pan Čabajka. „I kdybyste jich zabili třeba dvě stě, budete unavení, zatímco na vás budou neustále útočit noví vojáci.“

„Hahá, ty budou taky unavený,“ odpověděl mu Cohen spokojeně.

„Jak to?“

„Protože jestli se k nám budou v ty době chtít dostat, budou už musel lézt do pěknýho kopce.“

„Do kopce?“ podíval se na něj nechápavě pan Čabajka.

„Jasně. Mrtvol.“

„To je logický, ne?“ podporoval Cohenovy vývody Bleskový Podrs.

Cohen poplácal otřeseného učitele po zádech.

„Nelam si tím hlavu,“ řekl. „Jestli jsme císařství ukradli podle tvýho plánu, tak podle našeho plánu ho udržíme. Tys nám ukázal civilizaci, my ti na revanš úkazem barbarismus.“

Popošel pár kroků k trůnu, ale pak se se zlým zábleskem v oku otočil. „Barbarismus? Fuj! Když zabíjíme lidi my, uděláme to rovnou na místě, díváme se jim při tom do očí a na onom světě si s nima rádi dáme nějakou tu pintu, odpusťme si, co jsme si. V životě jsem nepoznal barbara, kterej by člověka pomalu rozřezával v nějaký podzemní kobce, nebo mučil ženský, aby vypadaly podle jeho blbýho gusta, nebo sypal lidem do jídla jed. Civilizace? Jestli je tohle civilizace, tak si ji můžete strčit tam, kam slunce nesvítí!“

„So? So řiká?“

„On řekl, STRČTE SI TO TAM, KAM SLUNCE NESVÍTÍ, Humoši.“

„Ale di? Sem tam byl.“

„Ale civilizace je mnohem víc než jen tohle!“ zvolal pan Čabajka. „Co třeba… hudba, literatura, systém soudnictví a ideály —“

Bambusové dveře se odsunuly. Horda s tasenými zbraněmi se za skřípění a praskání kloubů jako jeden muž otočila.

Muži ve dveřích byli vyšší a bohatěji oděni než většina obyčejných lidí a pohybovali se způsobem někoho, kdo je zvyklý, že mu nikdo nestojí v cestě. Před nimi se neochotně ploužil roztřesený venkovan s rudou vlajkou na tyči. Jeden z mužů ho zezadu postrkoval hrotem meče.

„Rudá vlajka?“ zašeptal tázavě Cohen.

„To znamená, že chtějí vyjednávat,“ vysvětloval Šest blahodárných větrů.

„To je jako naše bílá vlajka, kterou vztyčujeme, když se vzdáváme,“ podotkl pan Čabajka.

„O tom jsem nikdy neslyšel,“ zavrtěl Cohen hlavou.

„To znamená, že nesmíš nikoho zabít, dokud nebudou připraveni.“

Pan Čabajka se snažil neslyšet šeptané poznámky, které se mu ozývaly za zády.

„Proč je všechny nepozveme na hostinu, neopijeme a pak nezmasakrujeme?“

„Slyšel jsi toho chlapa. Je jich sedm set tisíc.“

„Jo todle, myslíš? No tak by se uvařilo něco jednoduchýho, nějaký špagety, nebo tak.“

Dva náčelníci přešli do středu místnosti. Cohen a pan Čabajka jim vykročili vstříc.

„A ty taky,“ prohlásil Cohen a chytil Mrakoplaše za rukáv přesně v okamžiku, kdy se mág snažil zmizet za zády hordy. „Jseš jako lasička a v nouzi vždycky najdeš ty správný slova.“

Lord Hong je pozoroval s výrazem člověka, jehož předkové mu odkázali schopnost dívat se na všechno jen shora.

„Jmenuji se lord Hong. Jsem císařův velkovezír. Přikazuji vám, abyste okamžitě opustili tyhle místnosti a podřídili se soudu.“

Pan Čabajka se obrátil ke Cohenovi.

„Nikam nejdem,“ odpověděl Cohen.

Pan,Čabajka se hluboce zamyslel.

„Hm. Jak bych to tak… Čingis Cohen, náčelník Stříbrné hordy, zdraví lorda Honga, ale —“

„Řekni mu, ať sejde vycpat,“ dodal Cohen.

„Předpokládám, lorde Hongu, že jste pravděpodobně pochopil všeobecný názor, který tady převládá,“ řekl pan Čabajka.

„Kde je zbytek vašich barbarů, cháme?“ zeptal se ho lord Hong.

Mrakoplaš pozoroval pana Čabajku. Jak se zdálo, tentokrát starý učitel nenalézal slov.

Mág by byl nejraději utekl. Ale Cohen měl pravdu. I když to znělo šíleně, ale nejbezpečnější místo bylo pravděpodobně skutečně co nejblíž Cohenovi. Kdyby se dal Mrakoplaš na útěk, byl by se dříve či později dostal blíže k lordu Hongovi.

Který věřil, že někde existují ještě další barbaři.

„Řeknu vám jenom jedno jediné,“ ozval se lord Hong. „Jestliže okamžitě opustíte Zakázané město, bude vaše smrt alespoň rychlá. Pak budeme vaše hlavy a důležité části nosit po městech říše, aby se lidé dozvěděli, jak strašlivý byl trest.“

„Trest?“ podivil se Profi.

„Za vraždu císaře.“

„My žádnýho císaře nezabili,“ ohradil se Cohen. „Já teda nemám nic proti zabíjení korunovanejch hlav, ale tohodle jsme nezabili.“

„Byl zabit ve svém loži zhruba před hodinou,“ oznámil lord Hong.

„Ale my to nebyli,“ hájil hordu pan Čabajka.

„Zabil jste ho vy,“ ozval se najednou Mrakoplaš. „Jenže protože je to proti zákonům, zabít císaře, chtěl jste, aby to vypadalo, že to udělala Rudá armáda.“

Lord Hong se na něj podíval, jako kdyby ho viděl poprvé a nebyl z toho nijak šťastný.

„Pochybuji, že ti za těchto okolností někdo uvěří.“

„A co by se stalo, kdybychom kapitulovali teď?“ zajímal se pan Čabajka. „Rád bych měl v těchto věcech jasno.“

„Pak byste zemřeli velmi pomalu… a velmi zajímavými způsoby.“

„A to je sága celého mého života,“ řekl Cohen „Vždycky jsem umíral velmi pomalu a velmi zajímavým způsobem. A copak to asi bude tentokrát? Pouliční souboj? Dům proti domu? Platím za všechny? Nebo co?“

„Ve skutečném světě,“ vmísil se do hovoru jeden z ostatních náčelníků rodů, „bojujeme. Nepereme se jako barbaři. Naše armády se setkají zítra za kuropění.“

„Za co? Žádný kúro… to… nikomu neplatíme!“

„On tím myslí časně ráno, Cohene.“

„Aha. Zase nějaká ta vaše civilizovaná řeč? Kde?“

„Na pláni před městem!“

„Dobrá,“ souhlasil Cohen. „Alespoň nám to dodá chuti ke snídani. Můžeme pro vás udělat ještě něco?“

„Jak velká je vaše armáda, barbare?“

„Ani bys nevěřil, jak velká,“ odpověděl mu Cohen a pravděpodobně nelhal. „Dobyli jsme celé země. Vygumovali města z map. V místech, kudy prošla moje armáda, nic neroste.“

„No tak alespoň tohle je pravda,“ potvrdil pan Čabajka.

„My jsme o vás ale nic neslyšeli!“ řekl pohrdavě náčelník.

„Jasně,“ přikývl Cohen. „Tak jsme dobří.“

„Je ovšem potřeba o téhle armádě říct ještě jednu věc,“ ozvalo se odkudsi náhle.

Všichni se obrátili k Mrakoplašovi, který byl téměř překvapen tím, že jsou ochotni ho vyslechnout. Ale vlak myšlenek právě dospěl na konečnou…

„Ano?“

„Možná že jste se zamysleli nad tím, proč vidíte jen… generály,“ pokračoval Mrakoplaš pomalu, jako by teprve hledal ta správná slova. „To proto, že, chápejte, jejich vojsko samo je… neviditelné. Ehm. Ano. Jsou to ve skutečnosti duchové. To ale ví každý, že?“

Cohen na něj zíral v němém úžasu.

Lord Hong se ušklíbl. Zato náčelníci rodů se na Mrakoplaše dívali s výrazy lidí, kteří mají silné podezření, že obyvatelé zemí za Velkou zdí jsou z masa a krve, ale kteří zároveň spoléhají na to, že miliony jejich vlastních poddaných žádné takové podezření nemají.

„To je nesmysl! Vy přece nejste neviditelní duchové,“ řekl jeden z nich.

Cohen otevřel ústa tak, že mu v nich zazářil diamantový chrup.

„To je pravda,“ souhlasil, „to je tím, že… my jsme viditelnej druh.“

„Pchá! To je ale zoufalý pokus!“ vykřikl lord Hong. „Duchové neduchové, my vás stejně porazíme.“

„Dobrá, to šlo snáz, než jsem čekal,“ poznamenal pan Čabajka, když náčelníci rodů vypochodovali z místnosti. „A to vaše intermezzo, to byl pokus o takovou malou psychologickou válku, pane Mrakoplaši?“

„Jo tak takhle? O takovejch věcech něco vím,“ ozval se Cohen. „To je, když celou noc před bojem bušíte do svýho štítu, takže nepřítel nemůže spát, a zpíváte k tomu ‚Uřízneme vám všechno, co přečuhuje‘ a takový věci.“

„Ano, to je skoro ono,“ přikývl pan Čabajka diplomaticky. „Ale nezabralo to, obávám se. Lord Hong a jeho generálové jsou na to příliš vzdělaní. Je velká škoda, že jste to nemohl uplatnit na obyčejných vojácích.“

Kdesi za jejich zády se ozvalo tiché vykviknutí králíčka. Obrátili se a před očima se jim objevil více méně nezletilý kádr Rudé armády, který byl právě postrkován dovnitř. Byla s nimi i Půvabný motýl a Mrakoplašovi věnovala dokonce slabý úsměv.

Mrakoplaš vždycky uvažoval především o tom, jak nejrychleji utéci. Ale jsou takové chvíle, kdy musíte zůstat a bojovat, i když třeba jen proto, že už nezbylo místo, kam by se dalo utéct. Jenže se zbraněmi to vůbec neuměl.

Alespoň ne s těmi obyčejnými.

„Hm,“ odkašlal si, „takže když teď opustíme palác, tak nás zabijou, je to tak?“

„O tom dost pochybuji,“ odpověděl mu pan Čabajka. „Teď už se to všechno stalo válečnou záležitostí. Někdo jako Hong by nám pravděpodobně klidně podřízl krky, ale teď, když byla válka oficiálně vyhlášena, všechno musí proběhnout podle zavedených zvyků.“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

„Je tady šance milion k jedné,“ řekl, „ale mohlo by to fungovat…“

Každý ví, že čtyři příšerní jezdci, jejichž zjevení věští konec světa, jsou Smrť, Válka, Hlad a Mor. Ale i méně významné události mají své příšerné jezdce. Tak například čtyři jezdci ošklivé rýmy jsou Popotahování, Opuchlost, Nos a Nedostatek kapesníků. Čtyři jezdci, jejichž zjevení vrhá stín na každý státem uznaný svátek jsou Bouře, Vítr, Plískanice a Cesta domů. Uprostřed armád tábořících na rozlehlé aluviální pláni kolem města začínali sedlat neviditelní jezdci známí jako Šeptanda, Dezinformace a Zveličování…

Tábořící velká armáda trpí všemi průběžnými obtížemi města, ale nemá žádnou z jeho předností. Kolem jejích ohňů a stanů se brzy začnou objevovat civilisté, a to zvláště když mají něco na prodej, tím spíše, jsou-li to ženy, jejichž ctnost je ochotná přihlížet k jistým obchodním aspektům. Někdy se tam objeví dokonce takoví, kteří prodávají potraviny, a kupodivu většinou uspějí, protože jejich zboží přináší vítanou změnu do jednotvárné armádní stravy. Potrava, která tam byla k dostání právě teď, byla přesně takovou změnou…

„Vepřové koule! Vepřové koule! Pojďte si na ně, dokud jsou…“ zavládl okamžik ticha, kdy se obchodník pokoušel v duchu najít nějaké vhodné ukončení věty, ale nakonec se vzdal. „Vepřové koule! Na špejli! Co vy, šógune, vypadáte jako člověk… Hej, poslyšte, nejste vy —?“

„Mlčtemlčtemlčte!“

Mrakoplaš zatáhl S.Č.H. Kuli-K’e-sana do stínu vedle stanů.

Obchodník se podíval do tváře orámované šatem eunuchů dole a slaměným kloboukem nahoře.

„Vy jste ten mág, že? A jak jste —“

„Vzpomínáte si, jak jste toužil po tom, zbohatnout na mezinárodním obchodu?“ zašeptal Mrakoplaš.

„No? Můžeme hned začít!“

„Brzo, už brzo. Ale musíte něco udělat. Znáte ty pověsti o armádě neviditelných duchů-upírů, která míří přímo sem?“

Oči S.Č.H. Kuli-K’e-sana nervózně zatěkaly sem a tam. Ale bylo součástí jeho profese předstírat, že je o všem dokonale informován, s výjimkou systému vracení drobných. „Ano?“ řekl.

„Ty, co vyprávějí, že jich mají být celé miliony?“ rozehříval se Mrakoplaš. „A že prý budou strašlivě hladoví, protože celou cestu nic nežrali? A že je Velký mág obzvláště rozdráždil?“

„Ehm… vážně?“

„No, tak to není pravda!“

„Ne?“

„Nebo mi snad nevěříte? Koneckonců, já o tom přece něco vím.“

„No ano, to je pravda.“

„A nechceme přeci mezi lidmi šířit paniku, že ne?“

„To je pro obchod moc špatná věc, tahle panika,“ přikývl S.Č.H. poněkud nejistě.

„Takže bych byl rád, kdybyste lidem řekl, že na těch povídačkách není ani zbla pravdy, byl byste tak laskav? Hezky je uklidnil.“

„Skvělý nápad. Hm. A ti neviditelní duchové-upíři… mají oni nějaké peníze?“

„Ne, protože neexistují.“

„Aha. No jistě, já zapomněl.“

„A není jich 2 300 009,“ dodal Mrakoplaš. Na tenhle malý detail byl obzvláště pyšný.

„Není jich 2 300 009…“ opakoval pan S.Č.H. a v očích se mu objevil mírně skelný výraz.

„To v žádném případě. Není jich 2 300 009, ať vám říká kdo chce co chce. Není pravda ani to, že je tentokrát Velký mág udělal dvakrát větší než obvykle. Takže to jsme si vyjasnili. A teď snad, abych šel…“

Mrakoplaš odspěchal.

Obchodník zůstal chvilku zamyšleně stát. Pak ho napadlo, že pro dnešek už prodal zboží dost a že by možná mohl jít domů a strávit klidnou noc ve sklepě na brambory, usadit se při tom v prázdném sudu od jablek a přetáhnout si přes hlavu pytel.

Cesta ho vedla velkou částí tábora. Snažil se ze všech sil, aby se vojáci, které potkal, dozvěděli, že na všech těch pověstech není ani za mák pravdy, i když to ve většině případů znamenalo nejdříve jim vysvětlit, co všechny ty pověsti říkají.

Plyšový králiček nervózně vykvíkl.

„Hrozně se bojím těch velký-ých neviditelný-ých duchů-upírů!“ vzlykala Jedna oblíbená perla.

Vojáci kolem onoho konkrétního ohně se ji pokoušeli ukonejšit, ale naneštěstí tam nebyl nikdo, kdo by ukonejšil je.

„A slyšela jsem, že už sežrali-i nějaký-ýý lidíííí!“

Několik vojáků se ohlédlo přes ramena. V okolní temnotě nebylo nic vidět. Ale nebylo to nic, které by člověka uklidnilo.

Rudá armáda procházela táborem od ohně k ohni.

Mrakoplaš byl velmi přesný. Strávil celý svůj dospělý život — alespoň ty části, kdy nebyl pronásledován tvory, kteří měli víc nohou než zubů — na Neviditelné univerzitě a teď si byl jistý, že ví, o čem mluví. Lidem nic nevyprávějte, řekl. Nic jim neříkejte. Nikdy byste nepřežili jako mág na NU, kdybyste věřili tomu, co vám lidé říkají. Věřte tomu, co vám lidi neřeknou.

Neříkejte jim nic. Vyptávejte se jich. Můžete je dokonce prosit, aby vám řekli, že to není pravda, a to je skoro ze všeho nejlepší. Mrakoplaš totiž velmi dobře věděl, že když vyjedou tři poměrně malí, ale o to ošklivější jezdci paniky, tedy Šeptanda, Dezinformace a Zveličování, odvedou vždycky skvělou práci, ale není to nic moc ve srovnání s tím, co dokáže jejich čtvrtý druh — Popření.

Po hodině se Mrakoplaš rozhodl, že je tady už zbytečný.

Všude se rozvíjely hovory, zvláště na okrajích tábora, kde stany hraničily přímo s temným a tak očividně prázdným královstvím noci.

„No dobrá, ale proč se říká, že jich není 2 300 009, no? Když neexistujou, jak se přišlo na tohle číslo, no?“

„Hele, žádný takový věci jako neviditelní duchové-upíři neexistujou, chápeš?“

„Tak ne, jo? A jak to víš? A ty už jsi někdy nějakýho viděl?“

„Tak podívej, šel jsem a zeptal se kapitána, a ten mi řekl, že tady kolem žádný neviditelný duchové-upíři nejsou.“

„A jak si může bejt tak jistej, když je nevidí?“

„On tvrdí, že neviditelný duchové-upíři vůbec neexistujou.“

„Ale? A jak je možný, že tak najednou obrátil? Můj dědeček mi například vyprávěl, že jsou jich celý miliony, za Velkou —“

„Moment… Co to bylo, támhle…?“

„Co? Kde?“

„Přísahal bych, že jsem něco slyšel…“

„Já nic nevidím.“

„Oh, ne!“

Nějaké zprávy musely prosáknout až na nejvyšší velitelství, protože když se začalo schylovat k půlnoci, zazněly táborem trubky svolávající mužstvo k nástupu a bylo přečteno zvláštní prohlášení.

Potvrzovalo existenci duchů-upírů všeobecně, ale popíralo jejich bytí v praxi, obzvláště teď a tady. Byl to mistrovský výtvor svého druhu zvláště proto, že odhalil celou záležitost sluchu těch válečníků Rudé armády, kteří o ní ještě nebyli podrobně informováni.

O hodinu později situace dosáhla kritického bodu a Mrakoplaš se dozvídal věci, které si sám nevymyslel, a v některých případech i takové, které by byl raději neslyšel.

Tak například vyslechl rozhovor dvou vojáků: „Vím naprosto jistě, že žádná armáda duchů-upírů neexistuje,“ řekl jeden a odpověď druhého zněla: „Já vím, je tam přej jenom sedm napůl bezmocnejch staříků.“

„Jenom sedm staříků?“

„A to jsem slyšel, že jsou opravdu hodně staří,“ přikývl voják. „Prý mají smrt na jazyku. Slyšel jsem od někoho v paláci, že dokážou procházet zdí a proměnit se na neviditelný.“

„Ale no tak,“ usmál se Mrakoplaš. „Sedm mužů se pustí do boje s celou touhle armádou?!“

„To člověka nutí k zamyšlení, co? Desátník Toši říká, že jim pomáhá Velký mág. To je logické. Já bych taky nebojoval s celou armádou, kdybych za sebou neměl spoustu magické podpory.“

„Hm. A ví někdo, jak vypadá ten Velký mág?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Říká se, že je vysoký jako dům a má tři hlavy.“

Mrakoplaš souhlasně přikývl.

„Taky jsem slyšel,“ pokračoval voják, „že Rudá armáda bude bojovat na jejich straně.“

„A co? Desátník Toši říká, že je to jenom houf dětí.“

„To ne. Já jsem slyšel, že… skutečná Rudá armáda… rozumíte…“

„Rudá armáda by nikdy nebojovala na straně barbarských nájezdníků! A kromě toho, žádná Rudá armáda neexistuje. To je jen taková pověst.“

„Jako ti neviditelní duchové-upíři,“ přikývl Mrakoplaš a tak zase o kousek postrčil hodiny úzkosti.

„Ehm… asi jo.“

Když se začali přít, vytratil se.

Nikdo zatím nezběhl. Uprchnout do noci plné blíže neurčených hrůz bylo horší než zůstat v táboře. Ale pomyslel si, že tím líp. To znamenalo, že skutečně vyděšení lidé měli strach udělat cokoliv, zůstávali na místě a snažili se získat klid a jistotu od svých druhů. Pro morálku vojsk neexistovalo nic lepšího než odvážný muž, který tvrdil „Jsem si jistý, že nic takového jako neviditelní duchové-upíři neexistuje“ a při tom se čtyřikrát za hodinu vytratil na latrínu.

Mrakoplaš se vplížil zpět do tábora, obešel stan ve stínech a srazil se s koněm, který mu ošklivě dupl na nohu.

„Tvoje žena je obrovský hroch!“

omlouvám se.

Mrakoplaš strnul a oběma rukama si svíral bolavou nohu. Znal jen jedinou bytost s hlasem podobným hřbitovu za ošklivého zimního dne.

Pokusil se odskákat zpět a narazil do dalšího koně.

To je mrakoplaš, že? řekl Smrť. ano. dobrý večer. myslím, že s válkou jsi se zatím ještě nesetkal. tohle je mrakoplaš, válko. seznam se s válkou, mrakoplaši.

Válka se v pozdravu dotkl helmy.

„Potěšení na mé straně,“ řekl. Pak ukázal na ostatní tři jezdce. „Dovol, abych ti představil své dva syny, Hrůzu a Zmatka. A tohle je moje dcera Řinčila.“

Potomci sborem pronesli „Dobrý den“. Řinčila se mračila, vypadala na sedm let, na hlavě měla ochrannou přilbu a na klopě odznak jezdeckého klubu.

TAK TEBE JSEM TADY NEČEKAL, MRAKOPLAŠI.

„Oh. To je dobře.“

„Smrť vytáhl ze záhybů svého roucha přesýpací hodiny, pozvedl je k měsíčnímu světlu a povzdechl si. Mrakoplaš natáhl krk a pokoušel se zjistit, kolik v nich zbývá písku.

ALE POKUD BY SIS PŘÁL, MOHL BYCH —

„Ne ne, nestojím o žádnou protekci,“ pospíšil si Mrakoplaš. „Já… hm… napadlo mě… jste tady kvůli bitvě?“

ANO. ZDÁ SE, ŽE BUDE VÝJIMEČNĚ — KRÁTKÁ.

„A kdo vyhraje?“

podívej, dobře VÍŠ, že bych ti to neřekl, ani KDYBYCH TO VĚDĚL.

„Ani kdybys to věděl?“ pozvedl hlas Mrakoplaš. „Já myslel, že ty víš všechno.“

Smrť pozvedl prst. Něco se sneslo z noční temnoty. Mrakoplaš si myslel, že je to můra, i když to mělo světlejší barvy a podivný skvrnitý vzor na křídlech. Na okamžik to usedlo na natažený článek kostnatého prstu, ale pak se to znovu vzneslo a zmizelo.

V NOCI, JAKO JE TAHLE, řekl Smrť, JE NEJISTOTA JEDINÁ JISTOTA, KTEROU MÁME. OTŘEPANÉ, VÍM, ALE PRAVDIVÉ.

Někde na obzoru zaduněl hrom.

„No, tak já bych… é… jaksi to… é… zase šel,“ prohlásil Mrakoplaš.

JEN SE NETVAŘ, ŽE SE NEZNÁME, zabručel Smrť, když mág spěšně zmizel.

„Divný chlap,“ řekl Válka.

KDYŽ JE TADY ON, TAK JE NEJISTÁ I NEJISTOTA. A NEJSEM SI JISTÝ ANI TÍM.

Válka vytáhl ze sedlové brašny velký balík zabalený v papíře. „Tak co to tady máme… hned se mrknu… Vajíčka s řeřichou… kuřecí kousky… a zralý sýr s chřupavou nakládanou zeleninou, jak to vypadá.“

dneska dokážou s těmi obloženými chleby pravé divy.

„Aha… a Šunkové překvapení.“

opravdu? čím tě může překvapit nějaká šunka?

„Co já vím. Ale třeba tím myslí ten šok, který z toho vždycky má to prase.“

Výsměšek bojoval dlouhý zápas sám se sebou a nakonec zvítězil.

„Přivoláme ho zpět,“ prohlásil. „Už to trvá čtyři dny. A jim v tom případě můžeme vrátit tu jejich zatracenou rouru. Běhá mi z ní mráz po zádech.“

Starší mágové se rozhlédli jeden po druhém. Ani jeden nijak netoužil po univerzitě, jejímž fyzicky přítomným členem by byl Mrakoplaš, ale i jim ze železného psa běhal mráz po zádech. Ani jeden z nich se k němu nechtěl přiblížit. Narovnali kolem něj pár stolů a předstírali, že tam není.

„Dobrá,“ přikývl děkan. „Ale Ctibum mluvil o tom, že by vyměňované věci měly mít zhruba stejnou váhu. Neznamená to, že až se tady Mrakoplaš objeví, přiletí velkou rychlostí?“

„Pan Ctibum mi řekl, že pracují na speciálním zaklínadle. V nejhorším případě můžeme narovnat na konec chodby nějaké matrace a tak.“

Kvestor zvedl ruku.

„Copak, kvestore?“ dodával mu arcikancléř odvahu.

„Hej, hospodo, pintu vašeho nejlepšího ležáku!“ podotkl kvestor.

„Výborně,“ přikývl arcikancléř, „takže to by bylo dohodnuto. Už jsem požádal pana Ctibuma, aby začal hledat…“

„Na tom jejich pekelném zařízení?“

„Ano.“

„Pak se tedy jistě nemůže stát nic nepředvídaného,“ ušklíbl se zatrpkle děkan.

„A pár humrů, buďte tak laskav.“

„Kvestor taky souhlasí.“

Náčelníci rodů se sešli v místnostech lorda Honga. Jako dlouholetí nepřátelé, kteří právě vytvořili zárodek té nejnejistější aliance, opatrně udržovali odstup jeden od druhého. Jakmile se jednou vypořádají s barbary, jejich boj bude pokračovat. Ale teď si potřebovali vyjasnit jednu zásadní otázku.

„Ne!“ prohlásil lord Hong popuzeně. „Byl bych rád, abychom v téhle věci měli absolutně jasno! Žádná armáda neviditelných duchů-upírů neexistuje, rozumíte?“ Lidé za Velkou zdí jsou právě takoví jako my — až na to, že jsou ve všech směrech pochopitelně mnohokrát primitivnější. Ale jsou viditelní.“

Dva z přítomných náčelníků nevypadali příliš přesvědčeně.

„A co všechny ty řeči o Rudé armádě?“ zeptal se jeden z nich.

„Rudá armáda, lorde Tangu, je neukázněná lůza, která musí být rozhodným úderem zničena.“

„Vy víte, o které Rudé armádě venkovani mluví,“ zavrtěl hlavou lord Tang. „Říkají, že před tisícem let —“

„Říkají, že před tisíci lety mág, který neexistoval, vzal hlínu a blesky a vyrobil z nich vojáky, kteří nemohli zemřít,“ vskočil mu do řeči lord Hong. „Ano. To je ale pověst, lorde Tangu. Pověst stvořená chudáky, kteří nechápou, co se doopravdy stalo. Armáda Odrazu jednoho slunce prostě měla jen —“ lord Hong neurčitě mávl rukou, „— jen lepší výzbroj a vyšší kázeň. Duchů se nebojím a v žádném případě se nebojím armády, kterou si někdo vymyslel.“

„Ano, ale —“

„Jasnovidec!“ štěkl lord Hong. Jasnovidec, který nebyl připravený, sebou vyděšeně trhl.

„Ano, můj pane?“

„Jak to vypadá s těmi vnitřnostmi?“

„No… už jsou skoro připravené, můj pane.“

Jasnovidec měl velké starosti. Musel to být úplně špatný pták, myslel si. Protože vnitřnosti mu prakticky říkaly jen jednu jedinou věc. Že jestli se on, jasnovidec, z celé téhle pohromy dostane živý, může si dát k večeři kuře. Ale lord Hong mluvil jako člověk, jehož netrpělivost je velmi nebezpečná.

„A co ti říkají?“

Kuřecí vnitřnosti takhle nikdy nevypadaly. Na okamžik měl dojem, že se hýbou.

„Ehm… no, je to trochu nejasné,“ odvážil se.

„Tak to hezky rychle vyjasni,“ podíval se na něj lord Hong. „Kdo ráno vyhraje?“

Nad stolem se zamíhaly stíny.

Něco se zatřepetalo kolem světla.

Vypadalo to jako nevýrazně žlutá můra s černým vzorkem na křídlech.

Jasnovidcovy věštecké schopnosti, které byly podstatně pronikavější, než si myslel, mu řekly: Dnešní den není dobrý na věštbu.

Na druhé straně, na ošklivou smrt není dobrý žádný den, takže…

„Není ani stín pochybnosti o tom,“ prohlásil nakonec, „že nepřítel bude velmi oduševněle poražen.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptal se lord McSweeney.

Vykladač se zasmušil.

„Vidíte tady ten klikatý kus hned vedle ledvin? Chcete se přít s tady tou zelenou slizkou věcí? Najednou víte všechno o játrech? Je to tak?“

„Takže tady to máte,“ řekl lord Hong. „Osud se na nás usmívá.“

„Ale přesto —“ začal lord Tang. „Muži jsou velmi —“

„Mužům můžete říci —“ začal lord Hong. Najednou se zarazil. Pak se usmál. „Mužům můžete říci,“ pokračoval pak spokojeně, „že armáda neviditelných duchů-upírů existuje.“

„Cože?“

„Přesně tak!“ Lord Hong začal chodit po místnosti sem a tam a luskal si prsty. „Ano, ano, existuje strašlivá armáda cizích duchů. A to tak rozzuřilo naše duchy… ano, tisíce generací našich předků, kteří vyskočili do sedla větrů, aby zastavili tuhle barbarskou invazi! Duchové říše povstali. Jsou jich miliony milionů! Tahle troufalost popudila dokonce i naše démony! Sestoupí v podobě mlhy utkané z drápů a zubů, aby — ano, lorde Sungu?“

Náčelníci vrhali jeden na druhého nervózní pohledy.

„Jste si tím jistý, lorde Hongu?“ Oči lorda Honga za tenkými brýlemi pronikavě zablýskaly.

„Učiňte v tomto smyslu nezbytné prohlášení k mužům,“ řekl.

„Ale vždyť teprve před několika hodinami jsme mužstvu řekli, že žádní —“

„Tak teď jim řeknete něco jiného!“

„Ale uvěří nám, když řekneme, že existuje —“

„Budou věřit tomu, co se jim řekne!“ vykřikl lord Hong. „Jestliže si nepřítel myslí, že jeho síla spočívá v klamu, pak ten jeho klam obrátíme proti němu. Řekněte mužům, že za zády jim budou stát miliony duchů říše!“

Ostatní náčelníci se pokoušeli vyhnout jeho pohledu. Nikdo z nich by se neodvážil namítnout, že takový průměrný voják vůbec nebude šťastný při pomyšlení, že má duchy jak před sebou, tak v zádech, zvláště když vezmeme v potaz výjimečně ošklivou a zlomyslnou povahu duchů.

„Tak dobrá,“ řekl lord Hong. Pak pootočil hlavu.

„Ty jsi tady ještě?“ zasyčel.

„Jen si uklízím své drůbky, pane!“ zasténal vykladač.

Spěšně sebral zbytky nebohého kuřete a dal se na útěk.

Koneckonců co, pomyslel si, když se pak ubíral k domovu, já mu přece neřekl čí nepřítel.

Lord Hong osaměl.

Uvědomil si, že se chvěje. To je pravděpodobně vztekem. Ale možná… možná by stále ještě mohl všechny ty věci obrátit ve svůj prospěch. Barbaři přitáhli z vnějšího světa a pro většinu obyvatel říše bylo kdekoliv za Velkou zdí prostě jen tam. Ano. Ti barbaři byli jen podružná záležitost, kterou by mohl snadno vyřídit, ale když bude opatrný, mohl by je dokonce použít jako část své vlastní strategie.

Také dost těžce dýchal.

Přešel do své soukromé pracovny a zavřel pečlivě dveře.

Vytáhl klíč.

Otevřel schránku.

Nastalo několikaminutové ticho rušené jen tichým šustěním látky.

Pak se na sebe lord Hong podíval do zrcadla.

Dalo mu nesmírnou námahu, než se mu podařilo dostat se až sem. Využil služeb několika agentů, z nichž ani jeden neznal jeho plán ani úmysl celý. Ale ankh-morporský krejčí se své práce zhostil skvěle a míry byly přesné. Lord Hong si byl jist, že od špičatých bot přes vyšívaný kabátec, plášť až ke klobouku s pérem vyhlíží jako dokonalý ankh-morporský gentleman. Plášť byl podšitý hedvábím.

Cítil se v těch šatech nepohodlně a dotýkaly se ho neznámým způsobem, ale to byly jen maličkosti. Takhle se oblékal muž ve společnosti, která dýchala, hýbala se, mohla někam dojít…

Toho prvního velkého dne projde městem a lidé nebudou mocni slova, protože spatří svého přirozeného vůdce.

Ani náhodou ho nenapadlo, že by se někdo přece jen nějakého toho slova mohl zmocnit a říci například: „Zírejte na toho libovýho frajera! Vemte ho někdo cihlou!“

Mravenci si cupitali sem a tam. Věc, která dělala „kvrk“, dělala kvrk.

Mágové ustoupili. Když se Hex rozjel naplno, nic jiného ani dělat nemohli, snad jen pozorovat rybičky a tu a tam kápnout olej do koleček. Trubice se místy zbarvovaly do oktarínova.

Hex odříkával několik set zaklínadel v minutě. Bylo to velmi jednoduché. Člověku by trvalo skoro hodinu, než by připravil obřad a pronesl jedno jediné hledači zaklínadlo. Ale Hex to dokázal mnohem rychleji. Znovu a znovu. Natahoval sítě celým okultním mořem v pátrání po jedné kluzké rybě.

Po devadesáti třech minutách se mu podařilo zjistit to, na čem by celá fakulta pracovala několik měsíců.

„Vidíte?“ neodpustil si Rozšafín. Pronesl to mírně roztřeseným hlasem, zatímco z výstupní zásuvky vytahoval sloupec karet. „Říkal jsem vám to. On to dokázal.“

„On? Kdo on?“ zeptal se Výsměšek.

„Hex.“

„Aha, vy myslíte ‚to‘.“

„No… to jsem přece řekl…, že… ano.“

Další skvělá věc na hordě, jak si pan Čabajka všiml, byla její schopnost relaxovat. Ti staříci měli přímo kočičí schopnost nedělat nic, když nebylo nic na práci.

Nabrousili si meče. Dali si jídlo — velké kusy masa pro většinu z nich a nějakou kaši pro Bláznivého Humoše. Ten si stejně převážnou část svého oběda vybryndal na vousy. Neškodnost jídla si pojistili tak, že přivlekli do místnosti šéfkuchaře, přibili ho za zástěru k podlaze a pověsili mu nad hlavu těžkou sekeru uvázanou na provaze přehozeném přes trám. Druhý konec provazu držel Cohen během jídla v ruce.

Pak si znovu nabrousili meče, ale to bylo už jen tak ze zvyku, a… uvolnili se.

Tu a tam si některý z nich zahvízdal mezi zbytky zubů úryvek písničky nebo prohledal ten či onen záhyb těla, kde ho trápila nějaká zvláště dotěrná breberka. Ale hlavně jen tak seděli a upírali pohled někam za obzory.

Po dlouhé chvíli se ozval Caleb. „Věříte, že jsem nikdy nebyl na XXXX? Všude jinde jsem byl. Často jsem přemýšlel, jaký to tam asi je.“

„Kdysi jsem tam ztroskotal,“ zamyslel se Hrbatý Vinca. „Je to divný místo. Plný hnusný magie. Žijou tam bobři s kachníma zobákama a obrovský krysy s dlouhejma ocasama, který poskakujou po zadních a boxujou spolu. A všude se potulujou takoví černí chlapi. Tvrděj, že žijou neustále ve snu. Ale chytrý, to voní jsou. Ukaž jim kus pouště s jedním uschlým stromem, a sotva mrkneš vokem, naservírujou ti jídlo o třech chodech a pak ještě ovoce a ořechy. A mají tam slušný pivo.“

„To zní pěkně.“

Nastala další dlouhá odmlka.

Pak:

„Předpokládám, že tady taky mají minstrely? Bylo by to zbytečný plejtvání, kdybysme všichni přišli k zabití a nikdo o tom nenapsal jedinou baladu, ne?“

„Takový město, jako je tohle, musí mít celou kupu minstrelů!“

„Takže žádnej problém.“

„Ne.“

„Žádnej.“

Další dlouhé mlčení.

„Ne že bysme měli přijít k zabití.“

„Jasně. Nemám v úmyslu ve svým věku začít s tím, nechat se zabíjet.“

Dlouhá pauza.

„Cohene?“

„Jo?“

„Hele, věříš ty na nějakýho boha?“

„No, podívej, vyloupil jsem nějakejch chrámů a pozabíjel přehršli bláznivejch kněží. Tak nevím, jestli se to třeba počítá?“

„A co věří váš kmen, že se stane s válečníkem, kterej zahynul v boji?“

„Jo to? Ty velký tlustý ženský v rohatejch přilbách tě seberou a odvezou do velkejch síní Slepýho la, kde se jí jídlo z božskejch stolů, neustále bojuje, slaví a pije navěky.“

Další dlouhé mlčení.

„To jako myslíš fakticky navěky?“

„No, asi jo.“

„Protože, co já vím, tak člověk má i pečenýho krocana za chvíli plný zuby. Tak asi čtvrtej den.“

„No dobrá, a na co se věří u vás?“

„Já mám dojem, že my jedeme po smrti do pekla v loďce vyrobený z ostříhanejch nehtů. Nebo z něčeho takovýho.“

Dlouhé mlčení.

„Ale nemá cenu bavit se o takovejch věcech, protože nás dneska určitě nezabijou.“

„To si řek ty.“

„Pch, nestojí to za to, dneska umřít, jestli všechno, co vás čeká, jsou zbytky z něčího stolu nebo vejlet v lodi, která smrdí vašima ponožkama, co říkáte?“

„Haha.“

Několikaminutová odmlka.

„Dole v Klači veřej, že když vedete pořádnej život, odměněj vás tím, že půjdete do ráje, kde je spousta pěknejch mladejch ženskejch.“

„Tak to je vaše odměna, jo?“

„Co já vím? Možná je to spíš trest. Ale pamatuju si, že člověk celej den pije šerbet.“

„Hm. Když jsem byl malej kluk, mívali jsme právej šerbet v takovejch malejch pytlíkách s brčkem. Dneska už takový věci nevidíte. Lidi pořád jenom spěchají.“

„To zní líp než se živit ostříhanejma nehtama.“ Mlčení.

„Hele, a věřili jste někdy na to, že každej válečník, kterýho v boji zabiješ, ti musí po tvý smrti na onom světě sloužit?“

„To nevím.“

„Kolik jsi jich zabil?“

„Cože? Jo ták. Možná dva tři tisíce. A to samozřejmě nepočítám trpaslíky a trolly.“

„To znamená, že po smrti nemusíš mít strach ani o nářadí, ani o nikoho, kdo by ti otevřel dveře.“

Mlčení.

„Takže v žádným případě neumíráme, jo?“

„Jo. Ne.“

„Hele, máme tady šanci sto tisíc k jedny… ne? Rozdíl je akorát ve spoustě nul, je to tak?“

„Jasně.“

„Víš, co myslím. S dobrými druhy po boku, dobrou zbraň v pěsti… co víc bychom si mohli přát.“

Mlčení.

„Možná by nebylo špatný, kdyby vybuchla sopka.“

Mlčení.

„Takže my umřeme?“

„Asi jo.“

Muži hordy se rozhlíželi jeden po druhém.

„Ale podívejme se na to z té světlejší stránky. Pořád ještě dlužím trpaslíkovi Fafovi padesát tolarů za tenhle meč,“ ušklíbl se Cucák Vilda. „Jak se zdá, mohl bych skončit s jistým finančním ziskem.“

Pan Čabajka si opřel hlavu do dlaní.

„Je mi to opravdu líto.“

„S tím si nelam hlavu.“

Ve vysokých oknech bylo vidět šeré světlo časného rána.

„Podívejte,“ řekl pan Čabajka, „vždyť vy nemusíte umřít. Mohli bychom se… mohli bychom se vykrást ven. Třeba tím podzemním kanálem. Možná i jinak. Humoše bychom jednoduše odnesli. Lidé sem neustále přicházejí a odcházejí. Jsem si jistý, že bychom se dostali… z města… bez… nějakých…“

Hlas se mu vytratil. Žádný hlas by nezůstal na místě pod tlakem oněch upřených pohledů. Zíral na něj dokonce i Humoš, jehož pohled byl většinou zaostřen do nějakého místa zhruba před osmdesáti lety.

„Já teda nezdrhnu, nis takovýho!“ prohlásil nakonec Humoš.

„To není útěk,“ pokoušel se ještě pan Čabajka. „Je to smysluplné přemístění se do předem připravených pozic. Taktika. U bohů, je to něco, co dá zdravý rozum!“

„Mně ne.“

„Podívejte, vždyť přece i barbaři umějí počítat! A vy jste připustili, že když tady zůstanete, mohli byste zemřít!“

„Nis. Já nezdrhnu.“

Cohen se naklonil kupředu a popleskal pana Čabajku po ruce.

„To je ta profese hrdinů, chápeš?“ řekl. „Kdo to kdy slyšel, aby hrdina z boje utíkal? Všechny ty děti, o kterých jsi nám vyprávěl… víš, ty, co si myslí, že jsme jenom pověsti… myslíš, že ty by uvěřily, že jsme nakonec utekli? No vidíš. Ne, útěk prostě není součástí smlouvy. Ať utíká někdo jinej.“

„Kromě toho,“ doplnil ho Bleskový Podrs, „kdy se nám naskytne taková šance jako tady? Šest proti pěti armádám! To je přece k tomu pos… poslednímu boji to nejlepší, co jsme si mohli přát. To není žádná pověst! A dali bysme tak na frak i kusu mytologie!“

„Ale… zemřete.“

„No jo, to patří k věci, to se nedá nic dělat. Ale to bude konec, co?“

Pan Čabajka se rozhlédl po okolních tvářích a uvědomil si, že mluví jiným jazykem a pohybují se v jiném světě. Byl to svět, ke kterému neměl klíč ani mapu. Můžete je naučit nosit zajímavé kalhoty a zacházet s penězi, ale jejich duše se nikdy nezmění.

„A mají učitelé nějaké zvláštní místo, kam přijdou, když zemřou?“ zajímal se Cohen.

„Myslím, že nemají,“ zavrtěl pan Čabajka zachmuřeně hlavou. Na okamžik se obíral myšlenkou, jestli tam nahoře třeba opravdu neexistuje nějaká Velká volná hodina. Ale zdálo se to velmi nepravděpodobné. Nejspíš by stejně musel opravit pořádný štos sešitů.

„No, až umřeš, je jedno, kde budeš, ale kdyby sis chtěl užít pořádnej flám, zaskoč, kdykoliv budeš mít chuť,“ řekl Cohen. „Užili jsme si, ne? A to je důležitý. A ještě ke všemu to bylo poučně vzdělávací, co říkáte kluci?“

Ozval se sbor souhlasného mumlání.

„Bylo to úžasný, všechny ty dlouhý slova.“

„Jo a jak jsme se učili kupovat věci!“

„A společenskej styk, hur, hur… pardón!“

„So? So řiká?“

„Škoda, že to nezabralo, ale já, co se plánů tejče, nikdy nebyl moc dobrej,“ řekl Cohen.

Pan Čabajka vstal.

„Přidám se k vám,“ řekl.

„Co, to jako v boji?“

„Ano.“

„A umíš zacházet s mečem?“ zeptal se Podrs.

„Ehm. Ne.“

„Tak to jsi proplejtval celej život.“

Jak se zdálo, to se pana Čabajky mírně dotklo.

„Předpokládám, že bych do toho mohl rychle přijít,“ řekl.

„Přijít do čeho? To je boj mečem!“

„Ano, ale… když je člověk učitel, musí se sám učit opravdu rychle,“ usmál se nervózně pan Čabajka. „Kdysi jsem celý jeden semestr přednášel alchymistická praktika. Bylo to v době, kdy se pan Rozkol vyhodil do povětří a nějakou dobu nemohl učit. A to jsem do té doby v životě neviděl ani tyglík.“

„Tak tumáš,“ podal Cucák Vilda panu Čabajkovi jeden z náhradních mečů. Ten ho potěžkal.

„Hm. Předpokládám, že je k tomu nějaký návod nebo tak něco?“

„Návod? To ne. Chytíš to za ten tupěj konec a tím ostrým šťoucháš do lidí.“

„Ano? Vážně? No, to se zdá docela jednoduché. Myslel jsem, že je to mnohem složitější.“

„Jseš si jistej, že chceš jít s náma?“ ujišťoval se Cohen.

Pan Čabajka měl na tváři rozhodný výraz. „Naprosto. Velmi pochybuju, že bych přežil, kdybyste neuspěli, a kromě toho… zdá se, že vám, hrdinům, přidělili mnohem lepší nebe. Ale mám dojem, to musím říct, že i život. Já sice vážně nevím, kam po smrti přijdou všichni učitelé, ale obchází mě takové hrozné tušení, že to naše nebe bude hlavně plné tělocvikářů.“

„No, já jenom nevím, jestli dokážeš propadnout skutečnému bojovému šílenství,“ ujišťoval se Cohen. „Už se ti někdy před očima udělala krvavá mlha, a když ses probral, zjistil jsi, žes ukousal dvacet lidí k smrti?“

„Říkávalo se o mně, že jsem hodně tvrdý, když mi žáci ve třídě hlučeli,“ zasnil se pan Čabajka. „A taky jsem byl smrtelně přesný vrhač křídy.“

„A co ty, výběrčí?“

Šest blahodárných větrů spěšně ustoupil.

„Já… já si myslím, že mám spíše předpoklady k tomu nahlodat celý systém zevnitř,“ odpověděl.

„Dobrá.“ Cohen se rozhlédl po ostatních. „Takhle oficiálně jsem ještě nikdy neválčil, jak se to prakticky dělá?“ zeptal se.

„Podle mě,“ přispěchal mu na pomoc pan Čabajka, „že se všichni postavíme do řady a pak zaútočíme.“

„To nezní špatně. Dobrá, tak do toho.“

Vykročili, v jednom případě vyjeli a v dalším (páně Čabajkově) drobně vyklusali kupředu. Výběrčí daní popošel několik kroků za nimi.

„Pane Čabajko!“ zvolal. „Víte dobře, co se teď stane! Copak jste ztratil rozum?“

„Ano,“ odpověděl mu učitel přes rameno, „ale třeba najdu nějaký lepší.“

Sám pro sebe se usmál. Jeho život byl od začátku až do dnešního dne složitý. Figurovaly v něm rozvrhy hodin, zasedací pořádky a celé věrtele věcí, které dělat musel a nesměl, a život pana Čabajky byl uprostřed toho všeho jen malou mrskající se věcičkou, jež se snažila přežít. Ale najednou bylo všechno velmi jednoduché. Drželi jste jeden konec a tím druhým jste píchali do lidí. Podle téhle prosté zásady by mohl člověk žít prakticky celý život. A návdavkem k tomu pak dostat ještě velmi zajímavý život posmrtný…

„Tumáš,“ řekl mu Caleb a vstrčil mu do ruky něco plochého a kulatého, „to budeš taky potřebovat. Je to štít.“

„Aha. Tím se jako budu chránit, ano?“

„Kdybys byl opravdu v tísni, zakousni se do jeho okraje.“

„O tom už jsem slyšel,“ přikývl pan Čabajka. „Tak se člověk přivede do stavu zuřivosti a stane se z něj berserker, že?“

„To je možný, to je možný,“ přikyvoval Caleb. „Je to jeden z důvodů, proč to spousta válečníků dělá. Ale já osobně to dělám proto, že je vyrobenej z čokolády.“

„Z čokolády?“

„Během boje o kousek slušnýho jídla jinak ani nezavadíš.“

Tak tady mě máte, pomyslel si pan Čabajka. Pochoduji ulicí v jedné řadě s hrdiny. Všichni jsou to proslulí a velcí vale…

„A kdybys měl nějaký pochybnosti, tak si svlíkni všechny šaty.“

„Proč?“

„To je jeden ze znaků skutečného berserkera, když se svlíkne do nahá. To většinou vyděsí nepřítele k smrti. A kdyby se náhodou někdo začal smát, tak ho rovnou propíchni.“

Mezi pokrývkami na kolečkovém křesle se něco pohnulo.

„Sože? So to?“

„Povídám mu, PROPÍCHNI HO!, Humoši.“

Humoš mávl rukou, jež vypadala jako kost potažená kůží a byla očividně příliš slabá, než aby unesla těžkou válečnou sekeru, kterou ovšem ve skutečnosti třímala.

„To řikám já! Rovnou do vomydlíkůch!“

Pan Čabajka strčil loktem do Caleba.

„Asi bych si to už měl začít psát,“ řekl. „Kde přesně jsou ty omydlíky?“

„To je takovej nízkej horskej hřbet nedaleko Středu.“

„Úžasné.“

Obyvatelé Visovisu se mačkali na hradbách. Takový boj se nevidí každý den.

Mrakoplaš si za pomoci loktů a kolen probojoval cestu davem a dostal se tak k buňce, která zaujala jedno z nejkrásnějších míst nad hlavní branou.

„Co tady, u všech všudy, zevlujete?“ řekl. „Máte být bůhvíjak daleko odsud?“

„Chceme samozřejmě vědět, co se bude dít,“ odpověděl mu Dvoukvítek a brýle mu zablýskaly.

„Já vím, co se stane! Horda bude okamžitě zmasakrována!“ oznámil mu Mrakoplaš. „Co čekáte, že by se mělo stát?“

„Aha, ale ty zapomínáš na neviditelné duchy, kteří se živí lidskou krví!“ zavrtěl hlavou Dvoukvítek.

Mrakoplaš se na něj podíval, jako by nevěřil vlastním uším.

„Cože?“

„Jejich tajná armáda. Slyšel jsem, že i my máme nějakou takovou armádu.“

„Dvoukvítku, žádní neviditelní duchové neexistují!“

„Ano, máš pravdu, všichni chodí a popírají to,“ přisvědčila Lotosový květ. „Takže na tom musí být něco pravdy.“

„Ale to jsem si přece vymyslel já!“

„Hm, a co když si jen myslíš, že sis to vymyslel?“ nevzdával se Dvoukvítek. „Co když jsi jen obyčejná figurka na šachovnici Osudu?“

„Poslouchej, žádní nevi-“

„Pořád ten samý, starý dobrý Mrakoplaš,“ pokýval s veselým úsměvem Dvoukvítek hlavou. „Vždycky jsi byl tak pesimistický a vždycky nakonec všechno dobře dopadlo.“

„Neexistujou žádný duchové, žádný magický armády!“ vykřikl Mrakoplaš. „Je jenom —“

„Když se vydá sedm mužů do pole, aby se utkali se stotisícovou armádou, může to skončit jen jediným způsobem,“ prohlásil Dvoukvítek.

„Správně. Moje řeč. Jsem rád, že jsi to konečně pochopil.“

„Oni zvítězí,“ dopověděl Dvoukvítek. „Musí. Jinak svět nefunguje tak, jak má.“

„Ty vypadáš jako vzdělaná dívka,“ obrátil se Mrakoplaš k Půvabnému motýlovi. „Vysvětli mu, proč se mýlí. Je to kvůli takové věcičce, kterou u nás máme. Nevím, jestli jsi o ní někdy slyšela, ale říká se jí matematika pravděpodobnosti.“

Dívka se na něj usmála.

„Ty mi nevěříš, co?“ řekl Mrakoplaš bezradně. „Jsi prostě stejná jako on. Co si myslíš, že to je? Homeopatická válka[32]? Čí míň vás je, tím větší máte šanci, že zvítězíte? Poslyš, tak to není. Já bych si hrozně přál, aby to tak bylo, ale není. Nic není takové, jak se říká. Žádné nečekané štěstí, žádné kouzelné rozuzlení a žádné vítězství hodných lidiček jen proto, že jsou malí, ale odvážní!“ Při řeči popuzeně mával rukama.

„Ty jsi vždycky přežil,“ trval na svém Dvoukvítek. „Zažili jsme neuvěřitelná dobrodružství a vždycky jsi přežil.“

„To byla jen náhoda.“

„Jenomže ty jsi přežíval porod.“

„A nás jsi dostal bezpečně z vězení,“ připomenula Lotosový květ.

„To všechno prostě bylo jen strašlivé množství náho—, jedeš, prevíte!“

Z jeho gestikulující ruky se spěšně vznesl motýl.

„Žoužel,“ zamumlal. A dodal: „Tak tak je to. Já jdu. Už na nic nečekám. Mám bůhví kolik věcí na práci. Kromě toho si myslím, že mě potom bude hledat spousta ošklivých lidí.“

V tom okamžiku si všiml, že Lotosový květ má v očích slzy.

„My… my jsme si mysleli, že něco uděláš!“ řekla.

„Já? Co já můžu? Nic. Zvlášť nic magickýho! Tím jsem proslulej! Nemyslete si, že budete jen tak postávat kolem a myslet si, že Velcí mágové za vás vyřešej všechny vaše problémy. Žádní nejsou, nic nevyřešej a já to vím nejlíp, protože já taky žádnej takovej nejsem!“

Pak ustoupil. „Tohle se mi stane pokaždý! Já se vždycky starám jenom o svý, a najednou se všechno zvrtne a všichni na mě spolíhaj a říkaj: ‚Hele, Mrakoplaši, co s tím teď budeš dělat?‘ Tak abyste věděli, tak synáček paní Mrakoplašový, jestli se vůbec jmenovala paní Mrakoplašová, ten s tím nebude dělat nic, jasný? Musíte si s tím nějak poradit sami! Nepřijdou žádný kouzelný armády, aby… Přestali byste se na mě laskavě dívat tímhle způsobem? Já nevím, proč by to měla bejt zrovna moje vina! Já se musím starat o spoustu jinejch věcí! A tohle není moje věc!“

Pak se otočil a dal se do běhu.

Zástup si ho nijak zvlášť nevšímal.

Na visoviské poměry byly ulice téměř pusté, což znamenalo, že jste tu a tam mohli dokonce zahlédnout dláždění. Mrakoplaš bojoval o každý metr cesty, prodíral se uličkami, které se táhly podél hradeb, a hledal další bránu z města, nejlépe takovou, kde by byly stráže zaměstnané natolik, že by nekladly zbytečné otázky.

Za zády se mu ozvaly kroky.

„Tak hele,“ řekl popuzeně a otočil se. „Už jsem vám řekl, že můžete jít všichni —“

Bylo to Zavazadlo. Vypadalo, jako by se mírně stydělo.

„Ale, tak se nám přece jen nakonec uráčilo ukázat, co?“ utrhl se na ně Mrakoplaš. „Copak se stalo s tím slavným ‚svého pána kamkoliv půjde, následovati budeš‘?“

Zavazadlo rozpačitě přešlapovalo. Z vedlejší uličky najednou vyšla jeho o něco větší a poněkud ozdobnější kopie. Víko toho druhého Zavazadla bylo vykládané barevným dřevem a Mrakoplaš měl dojem, že proti mozolnatým a masivním nohám jeho Zavazadla jsou nohy toho druhého mnohem štíhlejší a jemnější. Kromě toho mělo nehty na nohách nalakované.

„Oh,“ bylo jediné, na co se v tom okamžiku zmohl. „No maucta. Dobrý bože. Vážně. Ale koneckonců asi jo, předpokládám. Asi jo. Víš, co myslím… no tohle. Co už teď…dobrá. Tak teda pojďte.“

Došel na konec uličky a otočil se. Zavazadlo opatrně postrkovalo větší truhlici a naléhalo na ni, aby ho následovala.

Mrakoplašovy vlastní sexuální zkušenosti nebyly příliš rozsáhlé, i když viděl nějaké obrázky a diagramy. Neměl ovšem nejmenší tušení, jak to aplikovat na cestovní potřeby. Říkají si mezi sebou věci jako „Podívej se, to je ale bedna!“ nebo „Viděls ty její závěsy, z těch jsem celej pryč!“?

Když na to přišlo, neměl vlastně žádný důvod se domnívat, že je Zavazadlo rodu mužského. Připouštěl, že mělo nesnášenlivou a útočnou povahu, ale to měla i většina žen, se kterými se Mrakoplaš setkal, a častokrát bylo právě jejich setkání důvodem k tomu, aby akce jeho společnic byly ještě útočnější. Schopnost páchat násilí, jak Mrakoplaš slyšel, byla unisexuální. Nebyl si sice jistý tím, co to unisexuální je, ale předpokládal, že je to pravděpodobně to, co popisovalo jeho vlastní zkušenost.

Objevila se před ním malá branka. Zdálo se, že ji nikdo nehlídá.

Navzdory svému strachují prošel krokem. Neběžel. Každá autorita si ze všeho nejdřív všimne běžícího člověka. Čas pustit se do běhu nastával zhruba v okamžiku kdy zaznělo „e“ ve větě „Hej, ty!“.

Nikdo si ho nevšímal. Pozornost všech lidí na Velké zdi se upírala k armádám.

„Podívejte se na ně,“ řekl trpce jen tak všeobecně všem a nikomu. „Hlupáci. Kdyby to bylo sedmdesát proti sedmi, každý by věděl, kdo zvítězí. Ale že je to sedm proti sedmi stům tisícům, nikdo si není jistý. Jako kdyby najednou čísla vůbec nic neznamenala. Pch! Proč bych měl něco dělat zrovna já? Vždyť já toho chlápka vlastně ani pořádně neznám. Ano, párkrát mi zachránil život, ale to ještě není důvod zemřít strašlivou smrtí kvůli tomu, že neumí počítat. Takže se na mě laskavě přestaňte dívat tímhle pohledem.“

Zavazadlo o kousek ustoupilo. Druhé Zavazadlo…… Mrakoplaš si pomyslel, že skutečně vypadá tak nějak jako žensky. Ženy přece mají větší zavazadla než muži, že? To kvůli všem těm… teď se dostával na docela neznámou půdu… náběrkám, kraječkám a takovým věcem. Velikost ženských zavazadel byla prostě jedna z těch záhadných věcí jako fakt, že ženy mají mnohem menší kapesníky, přestože rozměry jejich nosů jsou v průměru stejné jako u mužů. Zavazadlo bylo vždycky Zavazadlo. Mrakoplaš nebyl duševně připraven na to, že jich bude více než jedno. A teď tady bylo Zavazadlo a… druhé Zavazadlo.

„Tak pojďte, vy dva,“ řekl. „Vypadneme odsud. Udělal jsem, co jsem mohl. Už se o to nestarám. Já s tím nemám nic společnýho. Nechápu, proč na mě všichni spolíhaj. Já nejsem spolehlivej. Nespolíhám se dokonce ani sám na sebe, a to jsem já!“

Cohen se podíval k obzoru. Rychle se tam zvedala šedomodrá mračna.

„Bude bouřka,“ řekl.

„No, zaplať pánbůh, že se nedožijeme toho, abysme promokli,“ liboval si Cucák Vilda.

„Stejně je to legrační věc. Vypadá to, jako kdyby ta bouřka přicházela ze všech stran najednou.“

„Hnusný cizozemský počasí. Nedá se mu věřit.“

Cohen obrátil pozornost k armádám pěti náčelníků.

Zdálo se, že tam došlo k jakési dohodě.

Armády se rozložily kolem místa, které Cohen zvolil. Taktika byla jednoduchá. Bylo snadné ji odhadnout. Horda pozorovala, jak náčelníci projíždějí sem a tam podél předních řad svých oddílů.

„A jak to vlastně začne?“ zeptal se po chvíli Cohen, kterému sílící vítr rozevlál zbytky vlasů. „To jako někdo pískne na píšťalku, nebo co? Nebo prostě zařveme a vrhneme se na ně?“

„No, tyhle slavnostní začátky bývají většinou dohodnuty předem,“ odpověděl pan Čabajka.

„Hm.“

Cohen se rozhlédl po moři kopí a praporců. Statisíce mužů, když se na ně díváte zblízka, vypadají opravdu jako hodně mužů.

„Předpokládám,“ řekl pomalu, „že žádný z vás nemá nějaký skvělý tajný plán, o kterém se zatím nezmínil?“

Z každé armády se teď oddělilo několik jezdců a ti se ve skupině vydali směrem k hordě. Zastavili se zhruba na vzdálenost hodu oštěpem a pozorovali malý hlouček svých nepřátel.

„Tak dobrá,“ pokračoval Cohen. „Nerad to říkáni, ale možná bychom si s nimi měli promluvit o kapitulaci.“

„Ne!“ vykřikl pan Čabajka, ale pak se zarazil, zaskočený silou vlastního hlasu. „Ne,“ opakoval o něco tišeji. „Když se vzdáte, nepřežijete to. Jenom nezemřete okamžitě.“

Cohen se poškrábal na nose. „Jak se jmenuje ta… no vždyť víš… vlajka…, když s nima chceš mluvit, aby tě ale při tom nezabili?“

„Musí být červená,“ vysvětloval pan Čabajka. „Ale poslyš, já si myslím, že by nebylo dobře kdybychom —“

„Já tomu nerozumím,“ ušklíbl se Cohen. „Mají to celý zmatený, s červenou vyjednávat, v bílý na funus… tak dobrá. Máte někdo něco červenýho?“

„Já mám jenom kapesník,“ přihlásil se pan Čabajka. „Ale je bílý, a navíc si stejně myslím, že —“

„Dej mi ho.“

Barbarský učitel velmi neochotně podal Cohenovi svůj kapesník.

Cohen vytáhl z opasku malý, napůl obroušený nožík.

„Já tomu prostě nevěřím!“ řekl pan Čabajka. Slzy měl na krajíčku. „Barbar Cohen vyjednává s takovými lidmi o kapitulaci!“

„To je vliv civilizace,“ zakýval Cohen hlavou. „Ta má pravděpodobně za následek, že jsem tak trochu změknul.“

Přetáhl si čepel nožíku přes předloktí a na šrám si přiložil kapesník.

„Tak a je to. Za chvilku máme pěknou rudou vlajku.“

Horda souhlasně pokývala hlavami. Bylo to až neuvěřitelně symbolické, dramatické, ale především hloupé gesto, které ovšem přesně odpovídalo hrdinskému barbarování. Jak se zdálo, udělal dojem i na část těch nejbližších bojovníků.

„Tak a teď,“ začal Cohen, „myslím že ty, Profi, a ty, Bleskovej… byste měli jít se mnou a promluvíme si s těma lidma.“

„Oni vás pak odvlečou do svých hladomoren!“ protestoval pan Čabajka. „Mají katy, kteří vás budou mučit, ale při tom vás udrží naživu celá léta!“

„So to? Co řiká? So?“

„On říkal, ŽE TĚ JEJICH KATI DOKÁŽOU UDRŽET PŘI ŽIVOTĚ CELÝ ROKY, Humoši.“

„Skvělý. To si dám líbit!“

„Oh, bohové.“ Víc ze sebe pan Čabajka vypravit nedokázal.

Pak vykročil za svými dvěma kolegy k nepřátelským náčelníkům.

Lord Hong zvedl hledí své přilby a z vysoká si prohlížel přibližující se barbary.

„Rudej prapor, heleďte,“ volal Cohen a zamával mokrým kapesníkem, který upevnil na konec svého meče.

„Ano,“ přikývl lord Hong. „Viděli jsme to vaše malé představení. Možná že udělalo jistý dojem na některé vojáky, ale ne na mě, barbare.“

„To je tvoje věc,“ přikývl Cohen. „Přišli jsme si promluvit o kapitulaci.“

Pan Čabajka si všiml, že několik nižších náčelníků si očividně oddechlo. Pak si pomyslel: skutečný voják asi tyhle věci nemá nijak v oblibě. Nikdo přece nechce přijít do nebe, nebo kam to vojáci chodí, a tam říci: kdysi jsem vedl armádu proti sedmi starým mužům. To nebylo nic, co by si zasloužilo vyznamenání za statečnost.

„Aha. No, jistě. To je celá ta vaše okázalá odvaha,“ ušklíbl se lord Hong. „V tom případě složte zbraně a budete odvedeni do paláce.“

Cohen a Podrs na sebe vrhli nechápavé pohledy.

„Pardon?“

„Složte zbraně,“ odfrkl si popuzeně lord Hong. „To znamená, že odložíte všechny své zbraně.“

Cohen na něj vrhl dlouhý zamyšlený pohled. „A proč bychom měli odkládat zbraně?“

„Nemluvíme snad o vaší kapitulaci?“

„Naší kapitulaci?“

„Ústa pana Čabajky se proti jeho vůli roztáhla v pomalém, částečně nepříčetném úsměvu.

Lord Hong zíral na Cohena.

„Hej! Jistě nečekáte, že uvěřím, že jste se s námi sešli proto, abyste nám nabídli…“

Naklonil se ze sedla a upřel na ně zkoumavý pohled.

„Ale je to tak, že?“ řekl nakonec. „Vy nemyslící hloupí divoši. Je to pravda, že umíte počítat jen do pěti?“

„Mysleli jsme jenom, že by to spoustě lidí ušetřilo zranění,“ řekl Cohen.

„Mysleli jste hlavně na to, že by to ušetřilo zranění vám,“ ušklíbl se pohrdavě náčelník.

„Skoro bych si troufl říct, že ani na vaší straně by z toho všichni nevyvázli bez úrazu.“

„Jsou to jen chudáci a sedláci,“ odpověděl náčelník.

„A no jo. Já zapomněl,“ zašklebil se Cohen. „A ty jsi jejich náčelník, žejo? To je, jako když hraješ šachy, co?“

„Jsem jejich pán,“ odpověděl nadutě lord Hong. „Když bude třeba, zemřou dle mé vůle.“

Cohen na něj vrhl široký úsměv, před kterým by ucouvl i krokodýl.

„Kdy začneme?“

„Vraťte se k té vaší… tlupě,“ řekl lord Hong. „Myslím si, že pak začneme velmi rychle.“

Podíval se užasle na Bleskového Podrse, který si rozkládal jakýsi papír. Barbarovy rty se chvilku neohrabaně pohybovaly a popraskaný prst s ulomeným černým nehtem běžel po řádcích.

„Jsi… jsi… to… nemanželský… chudinka, to jsi!“

„No tohle! Skvěle,“ neudržel se pan Čabajka, který stvořil právě použitou tabulku.

Když se trojice vracela ke zbytku hordy, uvědomoval si pan Čabajka, že slyší jakýsi skřípot. Cohen si právě obrušoval ze zubů nějaké karáty.

„ ‚Zemřou dle mé vůle!‘ “ ucedil. „Ten chcípák ani neví, co to znamená být náčelníkem! Voleza vochočenej! On na ty svý herce!“

Pan Čabajka se rozhlédl kolem. Jak se zdálo, mezi náčelníky došlo k jakési výměně názorů.

„Víte,“ řekl nakonec, „oni se nás možná pokusí zajmout živé. Kdysi jsem míval ředitele a ten byl stejný jako tenhle chlápek. Byl nejraději, když mohl lidem udělat ze života peklo.“

„To jako myslíš, že se budou pokoušet nezabít nás za každou cenu?“ ujišťoval se Bleskový Podrs.

„Ano.“

„A znamená to, že bysme je neměli zabíjet?“

„Ne, to si nemyslím.“

„Tak to se mi líbí.“

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se pan Čabajka. „Nezačneme odříkávat nějaký válečný pokřik nebo něco takového?“

„Budeme čekat,“ odpověděl mu Cohen.

„Za války člověk pročeká spoustu času,“ přikývl Cucák Vilda.

„Ano,“ souhlasil pan Čabajka. „Lidé to říkají. Říkají, že války jsou dlouhá období čekání a nudy následovaná krátkými chvílemi vzrušení.“

„Ve skutečnosti to tak není,“ řekl Cohen. „Jsou to spíš krátký chvíle, ve kterejch čekáš, následovaný dlouhejma chvílema, kdy jseš mrtvej.“

„Se na to vyfláknu!“

Pole byla křížem krážem zbrázděna zavlažovacími strouhami. Zdálo se, že nikde není jediný kousek rovné země. A strouhy byly příliš široké, než aby, se daly přeskočit. Vypadaly, jako kdyby se daly přebrodit, ale jen proto, že bylo vidět čtyřicet centimetrů čisté vody, která ovšem zakrývala vražedně hluboké, živinami bohaté, husté bahno. Pan Čabajka řekl, že říše vděčí za své bohatství úrodné zemi bahnitých plání. Právě v těchto okamžicích se Mrakoplaš cítil velmi bohatý.

Přiblížil se mezitím k onomu zvláštnímu kopci, který se tyčil nad městem. Byl skutečně pravidelně oblý, kulatý příliš dokonale, než aby mohl vzniknout přirozeným způsobem. Pan Čabajka takovým kopcům říkal drumliny, obrovské hromady štěrku a země, které po sobě zanechal ledovec. Úpatí tohohle pahorku pokrývaly stromy a na jeho vrcholku stála malá budova.

Úkryt. To bylo pěkné slovo. Byla to obrovská pláň a armády nebyly tak daleko. Pahorek vypadal až nepřirozeně klidně a mírumilovně, jako kdyby patřil do nějakého jiného světa. Zvláštní bylo i to, že přestože Acháťané obdělali kdejakou píď země, na které se udržel vodní buvol, pahorek ponechali v původním stavu.

Někdo ho pozoroval. Byl to vodní buvol.

Byla by chyba říci, že pozoroval Mrakoplaše se zájmem. Prostě ho jen tak pozoroval, protože měl otevřené oči a náhodou se díval směrem, který zahrnoval i Mrakoplaše.

Tvář dobytčete měla onen vyrovnaný výraz tvora, který si už dávno uvědomil, že byl prakticky vytvořen jako potrubí na nohou a objevil se ve vesmíru jen proto, aby, zhruba řečeno, zajistil jistý průchozí výkon.

Na druhém konci provazu byl muž stojící po kolena v bahně. Hlavu mu, tak jako každému jinému poháněči buvolů, chránil široký slaměný klobouk. Oblečen byl do volných šatů pyžamovitého druhu, jaké nosila většina Acháťanů. A na tváři neměl výraz idiota, ale soustředěného zamyšlení. Díval se na Mrakoplaše. Ale stejně jako u buvola jen proto, že se mezitím jeho oči musely něčím zaměstnávat.

Navzdory všem bezprostředním nebezpečím cítil Mrakoplaš, jak ho náhle překonává nepřekonatelná zvědavost.

„Ehm. Dobré ráno,“ řekl.

Muž mu kývl na pozdrav. Vodnímu buvolovi se z objemného břicha vydral bublavý zvuk trávené potravy.

„Ehm. Promiňte, ale mám takovou osobní otázku,“ pokračoval Mrakoplaš. „Víte… nemůžu si pomoct, ale pořád přemýšlím o tom… proč celé dny stojíte s vodními buvoly v těch polích?“

Muž se zamyslel.

„Je to dobré pro půdu,“ odpověděl nakonec.

„Ale neproplýtvá se tím strašně moc času?“

I tuhle otázku muž nějakou chvíli zvažoval.

„Co znamená čas pro vodního buvola?“ odpověděl.

Mrakoplaš se vrátil zpět na dálnici skutečnosti.

„Vidíte támhle ty armády?“ ujistil se.

Poháněč vodních buvolů zaostřil pohled.

„Ano,“ přiznal nakonec.

„Bojují za vás.“

Nezdálo se, že by to na muže udělalo nějaký zvláštní dojem. Vodní buvol si tiše říhl.

„Někteří lidé vás chtějí zotročit, jiní zase abyste v téhle zemi vládli, nebo alespoň aby tady mohli vládnout oni a tvrdit vám, že tady ve skutečnosti vládnete vy,“ vysvětloval Mrakoplaš. „Dojde ke strašlivému boji. Tak mě napadlo… co byste si přál vy?“

Poháněč vodního buvola pomalu vstřebal i tuhle otázku. A Mrakoplaš měl v tom okamžiku pocit, že pomalost, s jakou mu otázka očividně pronikala do mozku, nebyla zapříčiněna hloupostí muže, ale praktickou mnohovýznamností otázky. Cítil, jak se otázka rozprostírá, zahrnuje zemi, trávu, slunce a míří ke hvězdám a za hranice vesmíru.

Nakonec muž řekl:

„Bylo by skvělé, kdybych měl delší provaz.“

„Ach. Fakticky? No tohle. To je věc,“ řekl Mrakoplaš. „Rozhovor s várna byl moc poučnej. Na shledanou.“

Muž se díval, jak Mrakoplaš odchází. Vodní buvol zatím uvolnil nějaké svaly, napjal jiné, zvedl ocas a udělal ze světa sice jen o maličko, ale přece jen lepší místo.

Mrakoplaš mířil k pahorku. Přestože se zdálo, že stezky zvěře a můstky z kulatiny, vedoucí přes potoky a říčky, jsou rozmístěny zcela náhodně, vedly Mrakoplaše přímo k němu. Kdyby Mrakoplaš logicky myslel, což byla činnost, které se naposled věnoval ve věku dvanácti let, možná by ho to zarazilo.

Stromy, rostoucí na úpatí pahorku, byly Myslící hruškovníky, ale jemu se nezdálo podivné ani to. Když procházel kolem, listy stromů se obracely za ním a pozorovaly ho. On teď potřeboval nějakou jeskyni nebo příhodný —

Zastavil se.

„Tak to ne,“ zabručel. „Ne ne ne. Takhle mě nenachytáte. Já vám vlezu do nějaký útulný jeskyně a tam budou malý dubový dvířka, starej moudřej dědek nebo něco takovýho a já v tom budu lítat nanovo. Dobrá. Zůstanu pod širým nebem, to je ono.“ Napůl vylezl a napůl vyšel na oblé temeno pahorku, který se zvedal nad vrcholky stromů jako kopule. Teď, když byl tady, viděl, že pahorek zdaleka není tak hladký, jak zezdola vypadal. Vlivem počasí vznikly na úbočích strouhy a mělká koryta a každou trochu zastíněnou stránku porostlo houští.

K Mrakoplašovu úžasu byla budova na temeni pahorku zrezivělá. Byla vyrobena z kovu — špičatá železná střecha, železné stěny, železná brána. Bylo tam několik starých hnízd a na podlaze smetí, ale jinak byla budova prázdná. A jako úkryt úplně k ničemu. Bylo to první místo, kam by každý nahlédl.

Kolem celého světa se teď rýsovala stěna černých mračen. V jejím nitru zářily blesky a duněl hrom — a nebylo to mírně rozmrzelé brumlání letní bouře, ale tříštivý praskot pukající oblohy.

A přesto se pláň stále ještě halila do pokrývky dusivého vedra. Vzduch houstl. Každou chvíli už začnou padat žáby, trakaře a spousta vody.

„Musím si najít nějaký místo, kde si mě nikdo nevšimne,“ mumlal. „Držet hlavu hezky při zemi. Jediná možnost. Proč bych se měl starat? To je problém jinejch lidí.“

S těžkým oddechováním pokračoval dusným teplem v další cestě.

Lord Hong zuřil. To však mohli říci jen ti, kdo ho znali, a poznalo se to podle toho, že mluvil mnohem pomaleji a neustále se usmíval.

„A jak mužstvo ví, že to“zuří právě draci blesků?“ řekl. „Vždyť to mohou být jen duchové výšek.“

„Ne když má obloha takovou barvu,“ zavrtěl hlavou lord Tang. „Tahle barva oblohy věští neštěstí. Vypadá jako jizva. Nebe v téhle barvě, to je nebe zlověstné.“

„A mohl byste mi říci, co zlého věští?“

„Je prostě všeobecně zlověstná.“

„Já vím, co za tím je,“ zavrčel lord Hong. „Máte strach pustit se do boje se sedmi starými muži, že?“

„Naši lidé říkají, že je to Sedm nezničitelných, o nichž se mluví v pověstech,“ odpověděl lord Fang. Pokusil se usmát. „Víte, jak strašlivě jsou pověrčiví…“

„V jakých pověstech?“ zeptal se lord Hong. „Znám velmi dobře historii světa a v té není zmínky o Sedmi nezničitelných.“

„Ehm… ještě ne,“ odpověděl lord Fang. „Hm. Ale… takový den jako dnešní… Vždyť i legendy někde začínají…“

„Jsou to barbaři! Oh bohové! Sedm mužů! Mám snad uvěřit tomu, že máme strach ze sedmi starých mužů?“

„Je to špatná sudba,“ ozval se lord McSweeney a rychle dodal: „To alespoň říkají lidé.“

„Pronesli jste prohlášení o armádě našich nebeských duchů? Všichni?“

Náčelníci se pokoušeli vyhnout jeho pohledu.

„No… ano,“ přikývl lord Fang.

„To přece muselo pozvednout morálku.“

„Hm. Ne tak… docela…“

„Co to má znamenat?“

„Totiž. Mnoho mužů dezertovalo. Jak bych vám… Oni řekli, že už armáda nějakých cizích duchů je dost, natož ještě —“

„Natož co?“

„Jsou to vojáci, lorde Hongu,“ odpověděl lord Tang ostře. „Všichni znali nějaké lidi, se kterými by se teď velmi neradi setkali. Vy takové neznáte?“

Jen na kratičkou chvilku lordu Hongovi zacukal sval v obličeji. Trvalo to sotva vteřinu, ale přítomní to viděli a všimli si toho. Na proslulé glazuře lorda Honga se objevila první prasklinka.

„A co byste udělal vy, lorde Tangu? Nechal byste ty nestoudné barbary jít?“

„Jistěže ne. Ale… na boj se sedmi muži nepotřebujete žádnou armádu. Sedm prastarých mužů. Rolníci říkají… říkají…“

Hlas lorda Honga mírně zesílil. „Nuže pokračuj, muži, který hovoří s venkovany. Jsem si jist, že nám řekneš, co se říká o těch hloupých a tvrdohlavých starcích?“

„No, to je právě to, co říkají. Jestliže jsou tak hloupí a tvrdohlaví…, jak je možné, že se dožili takového věku?“

„Štěstí!“

To bylo špatné slovo. To si uvědomil i lord Hong. On sám nikdy na štěstí nevěřil. Vždycky dával až“ bolestný pozor, nebo spíše dával pozor za cenu bolesti někoho jiného, aby jeho život byl naplněn jen samými jistotami. Na druhé straně věděl, že mnoho lidí na štěstí věří. Byla to slabost, kterou s oblibou využíval. A teď se obracela a snažila se ho bodnout do ruky.

„V celém Válečném umění není nic, co by nám dávalo návod, jak by mělo pět armád zaútočit na sedm starých mužů,“ řekl lord Tang.

„Duchové neduchové. A to proto, lorde Hongu, že nikdy nikoho nenapadlo, že by něco takového mohlo být zapotřebí.“

„Jestliže máte takový strach, vyjedu proti nim jen se svými dvěma a půl stem tisíců mužů,“ řekl.. „Nemám strach,“ opravil ho lord Tang. „Stydím se.“

„Každý muž je ozbrojen dvěma meči,“ pokračoval lord Hong, který si ho přestal všímat. „A já jsem zvědav,jak šťastniti staří… lidobijci… jsou. Protože mně stačí mít štěstí sedmkrát. Oni musí mít štěstí čtvrtmilionkrát.“

Spustil si hledí přilby.

„Jak šťastní se cítíte vy, mí pánové?“

Zbývající čtyři náčelníci se vyhýbali pohledy jeden druhému.

Lord Hong si všiml jejich odevzdaného mlčení.

„Takže dobrá,“ přikývl. „Nechť zazní gongy a vyletí rakety — to všechno samozřejmě, abychom si zajistili štěstí.“

V armádách říše byl bezpočet hodností a názvy mnoha z nich byly nepřeložitelné. Tři malá prasátka a Pět bílých tesáků byli — velmi zjednodušeně řečeno — vojíni, a to nejen proto, že byli bledí, zranitelní a měli sklony k tomu zalézt někam do soukromí a stočit se do klubíčka, když hrozilo nebezpečí.

Byli to ve skutečnosti vojáci úzkostliví až k tajnůstkářství. Dokonce i armádní muly stály hodnostně výš než oni dva, protože dobrá mula je poměrně vzácná, zatímco takových mužů, jako byli Tři malá prasátka a Pět bílých tesáků, najdete v každé armádě nadbytek, zvláště když je například zapotřebí vyčistit latrínu.

Byli tak bezvýznamní, že soukromě došli k názoru, že by cizí duchové, kteří se živí krví, jen plýtvali časem, kdyby museli útočit na takové dva nedůležité vojáčky. Cítili, že bude mnohem správnější, když dají těm strašným duchům příležitost zabít někoho, kdo je mnohem významnější.

Proto se těsně před úsvitem tiše, aby nevzbudili své druhy nabírající síly, vyplížili z tábora a teď se skrývali na vhodném místě. Samozřejmě, kdyby hrozilo nebezpečí, že armády zvítězí, mohli se zase tiše do tábora vplížit. Bylo nepravděpodobné, že by je při všem tom zmatku a vzrušení někdo postrádal, a oni oba byli experti v umění objevit se na válečném poli včas, aby se mohli připojit k oslavám vítězství. Leželi ve vysoké trávě a pozorovali pohyby armád.

Z téhle výšky to dělalo velký dojem. Armáda na jedné straně byla tak malá, že byla skoro neviditelná. Ovšem na druhé straně, když vzal člověk v potaz všechna ta důrazná popření a prohlášení ze včerejší noci, co když byla takhle neviditelná právě proto, že mohla být neviditelná.

A díky tomu, že byli tak vysoko, byli první, kdo si všiml onoho kruhu na obloze.

Rýsoval se těsně nad šedočernou hradbou ohraničující obzor ze všech stran. Tam, kde na něj náhodně dopadaly sluneční paprsky, zářil jako zlatý. Jinak byl jen výrazně žlutý. Ale byl nepřerušený a tenký jako nit.

„To je srandovní mračno,“ řekl Pět bílých tesáků.

„Jo,“ přikývl Tři malá prasátka, „a co má bejt?“

Zatímco se takhle bavili a podávali si malý džbán rýžového vana, který Tři malá prasátka osvobodil zvečera ze spárů jednoho nic netušícího spolubojovníka, zaslechli zasténání.

„Ooooohhh!“

Nápoj se jim zadrhl v hrdlech.

„Slyšels?“ řekl Tři malá prasátka.

„Myslíš to —“

„Ooooohhh…“

„A zase!“

Velmi pomalu se otočili.

Ze suchého koryta, kudy za deště odtékala voda, se něco zvedlo. Postava byla více méně humanoidní. Odkapávalo z ní načervenalé bláto. Z úst se jí draly podivné zvuky.

„Oooohhhdohhhajjjjzlu!“

Tři malá prasátka chytil Pět bílých tesáků za ruku.

„Neviditelný duch, který se živí lidskou krví!“

„Ale já ho vidím!“

Tři malá prasátka zamrkal.

„Tak je to Rudá armáda! Povstali ze země, jak se říká v pověstech!“

Pět bílých tesáků, který měl o několik šedých buněk mozkových víc než Tři malá prasátka a — což bylo mnohem důležitější — vypil podstatně méně rýžového vína, se podíval pořádněji.

„Taky by to ale mohl být obyčejný chlap celý špinavý od bláta,“ řekl. Zesílil hlas. „Hej, ty tam!“

Postava se otočila a pokusila se dát na útěk.

Tři malá prasátka strčil do svého druha.

„Myslíš, že to bude jeden z našich?“

„Vypadá tak?“

„Chyťme ho!“

„Proč?“

„Protože utíká!“

„Tak ho nech utíkat.“

„Třeba má nějaký peníze. A vůbec, proč vlastně utíká?“

Mrakoplaš sklouzl do jakési vyschlé tůňky vymleté vodou. To je ale smůla! Vojáci by měli být tam, kde být měli. Kam se poděl všechen ten smysl pro povinnost a čest a tohle všechno?

Na dně dolíku byla suchá tráva a mech.

Stál tiše a naslouchal hlasům dvou mužů.

Vzduch byl hustý až k nedýchám. Zdálo se, že nadcházející bouře před sebou žene všechen horký vzduch a mění tak pláň v tlakový hrnec.

Pak mu zem pod nohama tiše zavrzala a najednou o něco poklesla.

Tváře obou vojáků se vynořily nad okrajem dolíku.

Ozvalo se další zavrzání a země se propadla o dalších pět šest centimetrů. Mrakoplaš měl strach se nadechnout, aby ho nadechnutý vzduch příliš nezatížil. A bylo mu naprosto jasné, že každý pohyb, jako například skok stranou, by celou situaci jen zhoršil…

Velmi opatrně sklopil pohled a zadíval se na své nohy.

Suchý mech povolil. Jak se zdálo, Mrakoplaš teď stál na jakémsi prohnilém dřevě zakopaném v zemi, ale prach, který se po obou stranách tiše propadal do neznáma, signalizoval, že pod dřevem je v zemi dutina.

Dřevo musí, každým okamžikem povolit.

Mrakoplaš se vrhl kupředu. Zem se mu sesula pod nohama, takže nakonec, místo aby na kusu pomalu povolujícího dřeva stál, visel na nějakém dalším, podobném kusu dřeva za ruce, a podle toho, co cítil, bylo tohle dřevo ještě prohnilejší než to první.

A samozřejmě i tohle, zřejmě díky pocitům solidárnosti, začalo pomalu povolovat.

Pak se ale zastavilo.

Tváře vojáků zmizely za okrajem dolíku.

Kolem Mrakoplaše se řítil suchý písek a drobné kamení. Slyšel, jak mu rachotí na botách a mizí kdesi v temnotě.

Cítil, a on byl v podobných věcech expert, že visí nad hlubinou. Z jeho pohledu to byla i výška.

Trám se začal znovu pohybovat.

To ponechávalo Mrakoplašovi dvě možnosti. Mohl se pustit a letět vstříc svému osudu v temné hlubině dobrovolně, nebo se nepustit, počkat, až trám povolí, a zřítit se vstříc svému osudu v temné hlubině nedobrovolně.

A pak, jak zjistil ke svému nezměrnému potěšení, tady byla ještě třetí možnost..

Špičkou boty nahmátl jakýsi kořen, nebo snad vyčnívající kámen. Na tom nezáleželo. Opora převzala část jeho váhy. Tím se mu podařilo dosáhnout jakéhosi, byť pochybně rovnovážného stavu — ani bezpečí, ani pád. Pochopitelně to bylo jen provizorní řešení, ale Mrakoplaš si koneckonců vždycky myslel, že celý život je jediný řetěz volně spojených provizorních řešení.

Nad dolíkem zakroužil bledě žlutý motýl se zajímavým vzorkem na křídlech a pak si sedl na jedinou barevnou plochu široko daleko. Byl to Mrakoplašův klobouk. Dřevo znovu o něco pokleslo.

„Vodprejskni!“ vykřikl Mrakoplaš a snažil se nepoužívat žádné nejasné výrazy. „Zmiz!“ Motýl si rozložil křídla a slunil se. Mrakoplaš se zhluboka nadechl, našpulil rty a pokoušel se motýla odfouknout proudem vzduchu prudce vyraženým z úst.

Poplašené stvoření vzlétlo do vzduchu… „No!“ řekl Mrakoplaš.

…a jakoby v odpověď na jeho zvolání pohnul motýl křídly nejprve tak a hned potom tak.

Křoví se zatřáslo. Oblaka na okolní obloze se začala skládat do podivných vzorů.

Vytvořil se další mrak. Měl velikost a podobu šedého rozzuřeného míče a okamžitě z něj začalo pršet. Ne všeobecně, ale konkrétně. Konkrétně zhruba na půl čtverečního metru země, na němž se právě vyskytoval Mrakoplaš, a zvláště na jeho klobouk.

Velmi malý blesk zasáhl Mrakoplaše přímo do nosu.

„Aha! Tak tady máme —“ Tři malá prasátka se vynořil nad okrajem prolákliny, zarazil se a pak pokračoval mnohem pomaleji, „hlavu v díře… a nad ní docela malou bouřtičku.“

Pak se rozhodl, že bouřka nebouřka, nic mu nezabrání v tom, aby si odřízl některé z důležitých vyčnívajících kousků. Jediný významný vyčnívající kousek byla hlava, ale to mu vyhovovalo.

V tom okamžiku už ovšem Mrakoplaš nasákl vodou natolik, že prastaré dřevo pod jeho vahou povolilo a svrhlo ho do nejistého osudu v temné hlubině.

Bylo naprosté temno.

Byla tady až bolestně nesrozumitelná spleť tunelů a bortící se zem. Mrakoplaš se domníval — tedy alespoň ta malá část jeho já, která nevzlykala strachem, se domnívala —, že se zem nad jeho hlavou zase zavřela. Jeskyně. To teď bylo důležité slovo. Byl v jeskyni. Opatrně natáhl ruku. Opatrně pro případ, že by něco nahmátl, a hmatal kolem sebe, jestli něco nenahmátne.

Najednou narazil na rovný ostrý okraj. Ten vedl k dalším třem okrajům, které se spojovaly v pravých úhlech. To znamenalo… kamennou desku.

Temnota byla stále ještě podobná dusivé sametové pokrývce.

Deska znamenala, že tady je ještě nějaký další vchod, nějaký obyčejný vchod. Už teď k němu pravděpodobně spěchají stráže.

A možná že k nim už spěchá Zavazadlo. V poslední době se chovalo opravdu moc divně. Ale možná že je mu líp bez Zavazadla. Možná.

Poklepával si na kapsy a odříkával klasickou mantru, již často drmolí i rty nemágů toužících nalézt zápalky. Neustále říkal: „Sirky, sirky, sirky,“ a sám pro sebe si to slovo opakoval jako šílený.

Pak nějaké našel a jednou z nich spěšně škrtl o nehet na palci.

„Au!“

Kouřící nažloutlý plamének neosvítil nic jiného než Mrakoplašovu ruku a kus jeho rukávu.

Troufl si udělat několik kroků, než mu sirka spálila prsty, a když zhasla, zůstala mu nějakou chvíli na sítnici namodralá skvrna.

Nikde nebylo slyšet zvuk pomstychtivých kroků. Kolem nebylo slyšet vůbec nic. Teoreticky se tady měl rozléhat alespoň zvuk kapající vody, ale vzduch byl naprosto suchý.

Zapálil další sirku a tentokrát ji pozvedl tak vysoko, jak mohl, a upřel pohled před sebe.

Ze tmy se na něj usmíval dva a půl metru vysoký válečník.

Cohen znovu pozvedl hlavu.

„Během několika minut začne močit,“ prohlásil. „Podívejte se na tu oblohu.“

V šedočerných kotoučích tu a tam karmínově a purpurově zasvitlo a bylo vidět, že uvnitř se křižují blesky.

„Profi?“

„Ano?“

„Ty přece všechno víš. Proč ten mrak vypadá tak divně?“

Pan Čabajka se podíval směrem, kterým ukazoval Cohenův prst. Nízko na obzoru, těsně nad okrajem světa ležel nažloutlý mrak. Natahoval se v tenkém proužku a vypadlo to, jako by slunce hledalo cestu, jak jím proniknout.

„A nemohl by to být lem?“ ozval se Cucák Vilda.

„Jaký lem?“

„Říká se, že každý oblak má stříbrný lem.“

„Aha, jenže tenhle je spíš jako zlatej.“

„No, voni tady mají zlato levnější.“

„Zdá se mi to,“ řekl pan Čabajka, „nebo se opravdu rozšiřuje?“

Caleb upíral pohled na nepřátelské linie. „Popojíždí tam celá řada chlápků na těch jejich mrňavejch koních,“ zabručel. „Doufám, že se konečně pohnou. Nechce se mi tady trčet celej den.“

„Já bych byl proto, abysme se na ně rozjeli, dokavaď to nečekaj,“ navrhoval Bláznivý Humoš.

„Počkejte… počkejte…“ řekl Bleskový Podrs. Bylo slyšet zvuk mnoha gongů a vidět, že nad řady nepřátel vyletělo množství barevných raket. „Tak to vypadá, jako když se ti sviň— svízelové konečně rozhejbali.“

„Díky bohům za to,“ řekl Cohen. Vstal a zadusil svou cigaretu.

Pan Čabajka se třásl rozčilením. „Zazpíváme nějakou píseň bohům, než vyrazíme do boje?“ zeptal se.

„Jestli chceš, tak můžeš.“

„No dobrá, a neodříkáme alespoň nějaká bojová hesla nebo modlitby?“

„Nemyslím,“ zavrtěl Cohen hlavou. Zvedl znovu pohled k nazlátlému proužku lemujícímu horizont. Znervózňoval ho mnohem víc než blížící se nepřítel. Byl teď širší a maličko bledší. Na okamžik pocítil přání, aby existoval nějaký bůh nebo bohyně, jejichž chrám by nebyl znesvětil, vyloupil nebo spálil.

„Nebudeme bušit meči do štítů a vyjadřovat svou zuřivost?“ nadhodil učitel hlasem plným naděje.

„Na to už je asi pozdě,“ odpověděl mu Cohen.

Pan Čabajka vypadal tak zklamán nedostatkem barbarské okázalosti, že starý barbar ke svému vlastnímu překvapení dodal: „Ale jestli si to chceš užít, tak si klidně posluž.“

Horda vytáhla z pochev různé meče. Humoš vytáhl zpod deky druhou těžkou sekeru.

„Sejdeme se v nebi!“ zvolal pan Čabajka vzrušeně.

„No bodejť,“ přikývl Caleb a rozhlížel se po řadách přibližujících se nepřátel.

„Tam, co se neustále bojuje, hoduje a kde jsou nepřeberné zástupy dívek!“

„Jasně, jasně,“ přikývl Cucák Vilda a palcem vyzkoušel ostří svého meče.

„A lemtání piva a celé dny hýření!“

„Může bejt,“ zabručel Hrbatý Vinca a pokoušel se rozcvičit zkrácené šlachy předloktí.

„A budeme dělat ty věci, víš, co myslím, když hážeš sekerou a odsekáváš jí ženám kadeře vlasů!“

„Samo, když budeš chtít!“

„Ale —“

„So to?“

„Ale při těch hostinách… servírují tam nějaká jídla pro vegetariány?“

Pomalu postupující nepřátelská armáda vyrazila válečný křik a řady mužů se rozeběhly kupředu.

Vrhly se na hordu skoro tak rychle jako mračna stahující se ze všech stran.

Zatím v temnotě a chladu podzemí pahorku Mrakoplašův mozek pomalu roztál a začal znovu pracovat.

Je to socha, uklidňoval se. Nic víc. Žádný problém. Vůbec žádný. Jen obrovská socha chlapa v brnění. Podívej a támhle jsou dva další, zrovna na hranici světla sirky a stínu…

„Au!“

Upustil sirku a vstrčil si prsty do úst.

To, co teď potřeboval ze všeho nejvíc, byla zeď. Východy bývají ve zdech. Pravda, někdy to bývají i vchody, ale nezdálo se, že by teď hrozilo nebezpečí signalizované kroky, které se spěšně přibližují. Ve vzduchu se vznášel zápach staroby se slabou příměsí pachu lišky a ozonu, ale ze všeho nejvíc byl vzduch cítit tím, že není používán.

Pomalu se kradl kupředu a vždy, než došlápl, ohledal zem před sebou nohou.

Pak uviděl světlo. Na konci jeho ukazováku se rozzářil malý modrý plamínek.

Cohen si zachytil vousy rukou. Vstávaly mu v obličeji.

Poměrně hustá hříva pana Čabajky se mu na hlavě vztyčila jako hřebíky a konečky vlasů začaly modře světélkovat.

„Statická elektřina!“ vykřikl do všeobecného praskotu.

Řady útočících armád zakolísaly. Hroty jejich oštěpů modře zazářily. Útok zpomalil. Občas zazněl zděšený výkřik, když modré výboje přeskakovaly od brnění jednoho muže k druhému.

Cohen zvedl hlavu.

„No tohle,“ vydechl. „Koukněte na tohle!“

Mrakoplaš se pomalu sunul neznámým prostorem a po těle mu vyskakovaly namodralé jiskérky.

Jeho myšlenkám se zatím představilo slovo hrobka. Jedna z věcí, které Mrakoplaš o velkých hrobkách věděl, byla, že jejich stavitelé často bývali velmi vynalézaví, co se týkalo tvorby pastí a vražedných zařízení. Také hrobky většinou vybavili velkým množstvím obrazů a soch, snad pro případ, aby se měli mrtví na co dívat, kdyby se nudili.

Mrakoplašova ruka se dotkla kamene a Mrakoplaš jej opatrně obešel. Tu a tam nohou zavadil o něco měkkého a poddajného. Upřímně doufal, že je to jen bláto.

A pak nahmátl přesně ve výšce ruky jakousi páku. Vyčnívala ze stěny dobrých šedesát centimetrů.

Jednoduše řečeno… mohla to být past. Ale pasti všeobecně bývaly…, jak bychom to řekli… pasti. Dozvěděli jste se o nich většinou až ve chvíli, kdy se vám hlava kutálela chodbou několik metrů před vámi. Stavitelé pastí většinou inklinovali k přímočaré vraždě a málokdy požadovali na svých obětech, aby se podílely na vlastní záhubě.

Mrakoplaš páku uchopil a zatáhl za ni.

Byly jich miliony a jako žlutý mrak se přehnali po nebi. Letěli mnohem rychleji na perutích větru, který stvořili, než by jim to kdy dovolila jejich slabá křídla. A za nimi přicházela bouře.

Pan Čabajka zamrkal.

„Motýli?“

Když jim mračna křehkého hmyzu prolétala nad hlavami, obě nepřátelské strany se zastavily. Bylo slyšet šum motýlích křídel.

„Výborně, Profi,“ zabručel Cohen. „Teď mi vysvětli tohle.“

„Mohl by to… je to… to snad by mohl… být přírodní úkaz,“ řekl pan Čabajka. „Ehm… tak například je známo, že motýli Monarchové… ehm…, abych ti řekl pravdu, tak já nevím.“

Oblak zamířil ke kopci za městem.

„Není to nějaké znamení?“ naléhal Cohen. „Musí existovat nějaký chrám, který jsem nevykradl.“

„Problém s předzvěstma a znamenána je v tom,“ ušklíbl se Cucák Vilda, „že nikdy nevíš, komu jsou vlastně určený a jak. Tohle třeba může bejt dobrý znamení pro lorda Honga a jeho vojska.“

„Pak ho přebírám,“ zavrčel Cohen.

„Nemůžeš ukrást poselství bohů!“ zvolal pan Čabajka.

„Je snad někde přitlučený? Je na něm zámek? Ne? Fajn! Tak je moje!“

Pozvedl meč, zatímco se mu nad hlavou třepotala mračna motýlů.

„Bohové se na nás usmáli!“ zvolal. „Hahaha!“

„Hahaha?“ zašeptal pan Čabajka.

„To jenom, abych tamtěm přidělal starosti,“ vysvětlil mu Cohen.

Rozhlédl se po ostatních členech hordy. Každý muž slabě přikývl.

„Tak dobrá, mládenci,“ řekl tiše. „A teď do toho.“

„Ehm… co mám dělat?“ zeptal se pan Čabajka.

„Mysli na něco, co tě vždycky hodně namíchne. Aby se ti začala vařit krev! Představ si, že v řadách nepřítele je všechno, co nenávidíš.“

„Ředitelé škol,“ řekl pan Čabajka.

„Výborně.“

„Tělocvikáři!“ vykřikl pan Čabajka.

„Jasně.“

„Žáci, kteří žvýkají!“ zasípal pan Čabajka.

„Koukněte na něj, už mu jde z uší pára,“ upozorňoval Cohen. „První v posmrtným životě počká na ostatní u brány. Vpřed!“

Žlutý mrak stoupal po úbočí pahorku a pak, nadlehčován sílícím větrem, vzlétl znovu k obloze.

A nad ním stoupala bouřková mračna, vrstvila se na sebe a brala na sebe tvar něčeho, co se podobalo kladivu —

A udeřila.

Blesk zasáhl železnou pagodu takovou silou, že domek vybuchl a rozletěl se v záplavě doběla rozžhavených úlomků.

Když sedm staříků zaútočí na celou armádu, jistě to leckoho vyvede z míry. Zvláště leckoho v té armádě. Žádná kniha, která se zabývá taktikou a školou válečné moudrosti, neuvádí návod, jak řešit podobnou situaci. V takových chvílích pak na válečném jevišti hrají svou roli úžas a nerozhodnost.

Nepřátelští vojáci v prvních chvílích ustupovali a za útočící hordou se jejich řady, zmítané proudy ovlivňujícími všechny velké masy lidí, znovu zavíraly.

Hordu obklopil neprostupný kruh štítů. Prolamoval se a kýval nejen pod tlakem ostatních mužů, ale i pod prškou ran, kterými do něj bušil pan Čabajka.

„Pojďte a bojujte!“ vykřikoval. „Tak vy si budete zapalovat dýmku? Vy tam! Ano, vás myslím! A co vy, mladíku? Okamžitě odpovězte! Tohle si nedáte za rámeček!“

Cohen se podíval na Caleba a ten pokrčil rameny. Viděl v minulosti celou řádku berserkerů, ale nikoho tak brilantně rozpumpovaného, jako byl pan Čabajka.

Kruh se pokřivil, když se několik mužů pokusilo utéci, ale ti narazili na řady vojáků za sebou a odrazili se zpět přímo pod čepele hrdinů hordy. Humošovo kolo zasáhlo jednoho z nich do kolena, takže se po těžkém úderu ohnul bolestí. Čepel Humošovy sekery ho pak zasáhla, když jeho tělo po chvilce putovalo opačným směrem.

Nebylo to rychlostí. Horda už se ani příliš rychle pohybovat nemohla. Bylo to pohybovou ekonomií. Toho si pan Čabajka všiml hned. Jeho druzi prostě byli vždycky tam, kde chtěli být, to znamená nikdy tam, kde byla některá z nepřátelských čepelí. Co se týkalo pobíhání kolem, to přenechávali všem ostatním. A byli nepředvídatelní. Tak například voják, který riskoval sek směrem k Bleskovému Podrsovi, zjistil, že před ním stojí Cohen s mečem pozvednutým v dokonalém krytu a pohrdavým úsměvem na rtech, nebo Cucák Vilda, který ho nejprve počastoval přátelským kývnutím hlavy a pak smrtelným bodnutím. Tu a tam si některý z členů hordy udělal chvilku času a odrazil útok vedený na pana Čabajku, který byl příliš vzrušený, než aby se dokázal sám bránit.

„Stáhněte se, vy pitomí tupci!“

Za kruhem vojáků se na vzpínajícím se koni zjevil lord Hong se zvednutým hledím.

Vojáci se ho pokusili poslechnout. Nakonec tlak poněkud povolil a vojáci začali pomalu ustupovat. Horda zůstala ve středu kruhu štítů, který se začal otevírat. Nastalo něco jako ticho, přerušované jen neustálým hromobitím a praskotem blesků na pahorku za městem.

Pak se mezi vojáky objevila úplně jiná sorta bojovníků. Byli vyšší, měli mnohem těžší brnění, úžasné helmy a kníry, které samy o sobě vypadaly jako vyhlášení války. Rozzlobeně se prodírali davem.

Jeden z nich upřel pohled na Cohena.

„Orrrr! Itiyorshu! Yutimishu!“[33]

„Cože?“ zamračil se Cohen.

„To je samuraj,“ informoval ho pan Čabajka a otřel si zpocené čelo. „Je to kasta válečníků. Myslím, že tohle je jejich formální výzva. Ehm. Chtěl bys, abych se do něj pustil za tebe?“

Pak se před Cohena postavil další samuraj. Odněkud ze svého brnění vytáhl hedvábný kapesník a vyhodil ho do vzduchu. Druhá ruka se sevřela na jílci dlouhého tenkého meče…

Ozvalo se jen tiché zasyknutí a k zemi se tiše snášely tři malé kousky hedvábí.

„Ustup, Profi,“ promluvil Cohen pomalu. „Myslím, že tenhle patří mně. Máš nějakej šnuptychl? Dík.“

Samuraj se podíval na Cohenův meč. Byl dlouhý, těžký a na ostří měl tolik zubů, že by se dal klidně používat místo pily.

„To nikdy nedokážeš,“ řekl samuraj. „S tímhle mečem? Nikdy!“

Cohen se hlasitě vysmrkal. „Myslíš?“ ušklíbl se. „Tak se dívej!“ Kapesník vyletěl vysoko do vzduchu. Cohen sevřel svůj meč…

Sťal tři samuraje zírající vzhůru dřív, než začal kapesník padat. Ostatní členové hordy, jejichž myšlení bylo synchronizováno s myšlením jejich náčelníka, se postarali o další tucet hlav.

„Tohle je nápad, na kterej mě přivedl Caleb,“ řekl Cohen. „A poučení, co z toho plyne, zní: Buď kecej, nebo bojuj, tvoje věc.“

„Cožpak nemáte žádnou čest?“ vykřikl lord Hong. „Jste jen obyčejní lumpové?“

„Já jsem barbar,“ vykřikl na něj Cohen. „A moje čest? Tak do tý je ti houby! Nikomu jsem ji neukradl.“

Chtěl jsem vás původně zajmout živé,“ zasyčel lord Hong. „Ale nevidím žádný podstatný důvod, proč bych se měl svého rozhodnutí držet.“

Vytasil meč.

„Zpátky, sebranko!“ zařval. „Ať nastoupí bombovrzi[34]!“ A vrhl baziliščí pohled na Cohena. Tvář mu zrudla. Brýle měl nakřivo.

Lord Hong konečně ztratil nervy. A jak to už tak bývá, když se protrhne přehrada, zaplaví voda celý kraj.

Vojáci ustoupili.

Horda sice byla stále ještě v kruhu, ale ten se začal znovu o kus rozšiřovat.

„Co je to bombovrh?“ zeptal se Cucák Vilda.

„Hm, myslím, že to bude někdo, kdo vystřeluje nějaké projektily,“ uvažoval pan Čabajka nahlas. „Je to slovo odvozené od —“

„Jo lučištníci,“ odplivl si zklamaně Vilda.

„So říká?“

„On říká, ŽE NA NÁS TEĎ POŠLOU LUČIŠTNÍKY, Humoši!“

„Hehehé, v Koumskym údolí nás lučištnísí taky nezastavili!“ zachichotal se prastarý barbar.

Cucák Vilda si povzdechl.

„To byla bitva mezi trpaslíkama a trollama, Humoši,“ řekl. „Ty nejseš ani jedno, ani druhý. Na který straně jsi byl?“

„So to? Sože?“

„Povídám, NA KTERÝ STRANĚ JSI BYL?“

„Já byl na ty straně, so platila, dyž si za ni bojoval,“ liboval si Humoš.

„Tak to je fakticky ta nejlepší.“

Mrakoplaš ležel na zemi a uši si ucpával rukama.

Podzemní prostor naplnilo dunění hromů. Modrá a fialová světla zářila tak jasně, že je rozeznával i přes pevně stisknutá víčka.

Nakonec ta strašlivá kakofonie utichla. Zvenčí sem stále ještě doléhaly zvuky bouře, ale záře se změnila na pouhý namodralý svit a zvuk přešel do tichého bzukotu.

Mrakoplaš se rozhodl, že bude riskovat, převalí se a otevře oči.

Od stropu visely dlouhé silné řetězy pokryté rzí a na nich byly zavěšeny velké skleněné koule. Každá měla velikost člověka a uvnitř zmítající se blesk, který bušil do skla a hledal cestu ven.

Kdysi jich tady muselo být mnohem víc. Jenže více než tucet velkých skleněných koulí během let popadalo a jejich střepy ležely na podlaze. Pořád ještě jich ale mnoho zbývalo, a jak bouře umístěné uvnitř bojovaly o svobodu, koule se na řetězech pomalu kývaly sem a tam.

Vzduch byl jakoby mastný. Po podlaze poskakovaly jiskry a rozsvěcovaly se ve všech koutech.

Mrakoplaš vstal. Vousy se mu zvedaly a dělily do vějíře samostatných pramínků.

Bleskové koule ozařovaly kulaté jezírko něčeho, co bylo podle vzhledu čistá rtuť. Uprostřed byl nízký pětiúhelníkový ostrůvek. Jak Mrakoplaš užasle zíral, připlula pomalu k jeho straně jezírka loďka, a jak se pohybovala rtutí, vydávala tiché slupslupslup.

Nebyla větší než obyčejná lodička se dvěma vesly a na její palubě ležela postava ve zbroji. Nebo možná jenom zbroj. Jestliže to byla jen prázdná zbroj, pak ležela v oné důvěrně známé poloze s rukama zkříženýma na prsou, jak bývá zvykem ukládat všechna brnění, která zemřela.

Mrakoplaš se pomalu šoural kolem jezírka, až došel k něčemu, co ze všeho nejvíc připomínalo zlatou dlaždici zasazenou do země před velkou sochou.

Věděl, že v hrobkách se najdou různé nápisy, i když mu nikdy nebylo tak docela jasné, kdo si je podle stavitelů měl číst. Asi bohové, ale proč, když ti přece znali všechno? Ani ho nenapadlo, že by se snad bohové sešli u některého nápisu a říkali věci jako: „Páni! Tady říkají, že to byl ‚drazemilovaný‘, podívejte! Tak to jsem vážně nevěděl.“

Tenhle nápis v piktogramech jednoduše říkal: Odraz jednoho slunce.

Nebylo tam nic o mocenských výbojích. Nebyl tam seznam skvělých činů, které onen muž vykonal. Nebylo tam nic o moudrosti a o tom, jak byl otcem svého lidu. Nebylo tam žádné vysvětlení. Zdálo se, že každý, kdo zná tohle jméno, už ví všechno. A pravděpodobně nikdo nepřipustil možnost, že by se až sem mohl dostat někdo, kdo ono jméno v životě neslyšel.

Socha vypadala jako porcelánová. Byla velmi realisticky omalována. Jak se zdálo, byl Odraz jednoho slunce docela běžný muž. Kdyby stál v davu, rozhodně byste ho nevybrali jako vhodný vladařský materiál. Jenže tenhle muž s malým kulatým kloboukem, malým kulatým štítem a malými kulatými vojáky na malých kulatých ponících dokázal spojit tisíce rozhádaných a bojujících rodin a kmenů a vytvořil z nich jednu jedinou říši a ke spojování onoho impéria často používal jejich vlastní krev.

Mrakoplaš se podíval zblízka. Byl to samozřejmě jen dojem, ale podobný výraz úst a pohled očí naposled viděl na tváři Čingise Cohena.

Byl to výraz někoho, kdo se absolutně ničeho nebojí.

Lodička zamířila k protilehlému břehu jezera. Jedna z koulí zablikala, světlo zesláblo a jeho barva se změnila na rudou. Pak se zamrkáním zhasla. Zanedlouho ji následovala další.

Musí ven.

A bylo tady ještě něco jiného. U nohou sochy leželo několik věcí, které jako by tam právě někdo upustil. Helmice, rukavice a pár těžkých bot.

Mrakoplaš zvedl helmici, nevypadala zvlášť odolně, ale byla velmi lehká. Obvyklé se ochrannými oděvy nezatěžoval a jeho heslem bylo, že nejlepší ochranou před nebezpečím je být v čase ohrožení na nějakém úplně jiném světadíle, ale právě v téhle chvíli pro něj měla existence zbroje jistou přitažlivost.

Sundal si klobouk, nasadil si helmu, stáhl hledí a na vrcholek helmy natáhl klobouk. Před očima mu něco zablikalo a Mrakoplaš zjistil, že zírá zezadu na svou vlastní hlavu. Byl to zrnitý obrázek a byl v různých odstínech zelené místo v obvyklých barvách, ale Mrakoplaš přesto věděl, že se skutečně dívá na svou vlastní hlavu. Už mnoho lidí mu ji popisovalo.

Zvedl hledí a zamrkal.

Před sebou měl stále ještě jezírko.

Spustil hledí.

A byl tam zas, zhruba patnáct metrů daleko sám od sebe a na hlavě měl helmu.

Mávl rukou dolů a nahoru.

Postava před ním mávla rukou dolů a nahoru.

Otočil se a podíval se sám na sebe. Jo. Je to on.

Dobrá, pomyslel si. Magická přilba. Umožňuje ti vidět sebe sama z dálky. Úžasné. Můžeš si užít spoustu legrace, když se budeš pozorovat, jak padáš do děr, které nevidíš, protože jsi už těsně u nich.

Obrátil se zpět, pozvedl hledí a začal zkoumat rukavice. Zdály se mu stejně lehké jako helmice, ale velmi neohrabané. Člověk by v nich tak tak udržel meč, ale nic jiného.

Jednu si natáhl. V tom okamžiku se na její široké manžetě s tichým zasyčením objevila řada malých obrázků. Byli na nich vojáci. Vojáci kopají, vojáci pochodují, vojáci bojují, vojáci lezou po hradbách…

Aha. Takže… magická zbroj. Docela obyčejná magická zbroj. V Ankh-Morporku nebývala magická brnění příliš populární. Měla svou výhodu, že byla lehká, to ano. Mohli jste je udělat tenké jako látku. Ale měla sklony ztrácet bez varování své magické schopnosti. Poslední slova mnoha vznešených a bohatých pánů byla: „Mě nemůžeš zabít, protože mám magické ááááá!“

Mrakoplaš se podíval na boty s neskrývaným podezřením, vyvolaným vzpomínkami na pokusy, které se na univerzitě prováděly při vývoji Sedmimílových bot. Obuv, která vás nutí dělat kroky dlouhé skoro dvanáct kilometrů, způsobuje nepředvídané přetížení v tříslech. Podařilo se jim sundat to zařízení z onoho studenta na poslední chvíli, ale i tak musel ještě několik následujících měsíců nosit speciální zařízení a jíst vestoje.

Dobrá, ale teď by se tohle staré brnění opravdu hodilo. Jednak je docela lehké a jednak visoviské bláto ani zdaleka nevylepšilo to, co ještě Mrakoplašovi zbylo z bot. Vstrčil nohy do těch od zbroje.

Pak si pomyslel: A co se asi stane teď?

Narovnal se. A se zvukem sedmi tisíc květináčů, které narazily jeden na druhý, se za ním postavila do pozoru Rudá armáda.

Hex během noci o něco vyrostl. Adrian Cibulář, zvaný Bláznivý Truboš, který měl službu, při níž bylo třeba krmit myš, natahovat hodiny a odklízet mrtvé mravence, přísahal, že se ničeho jiného ani nedotkl a že do místnosti nikdo nevešel.

Faktem bylo, že na místě, kde se předtím kupila hromada neohrabaných kostek, ze kterých bylo možno přečíst výsledky, teď byl zaříznutý husí brk, umístěný uprostřed spleti táhel a pák.

„Dívejte se,“ řekl Adrian a nervózně naklepal do stroje jednoduché zadání. „Tohle se tady objevilo potom, co procházel všechna ta zaklínadla v tak krátkém čase…“

Mravenci se rozeběhli. Hodinový stroj se roztočil. Pera a páky sebou trhly tak náhle, že Rozšafín Ctibum o krok ustoupil.

Husí brk se trhavým pohybem přesunul nad kalamář, namočil se, vrátil se nad kus papíru, který Adrian položil pod soustavu pák, a začal psát.

„Dělá to sem tam kaňky,“ oznámil Adrian a v jeho hlase zněla bezmoc. „Co se to děje?“

Ctibum o tom už nějakou dobu přemýšlel. Poslední závěry, ke kterým došel, mu na klidu nedodaly.

„Podívej… víme, že knihy obsahující magii se stávají… bývají… nabývají jakousi inteligenci…“ začal. „A my jsme vytvořili stroj pro…“

„Myslíš, že je živý?“

„No tak, nedělejme z toho nějaký okultní problém,“ řekl Ctibum a pokoušel se, aby jeho hlas zněl klidně a vesele. „Vždyť jsme koneckonců mágové.“

„Poslyš, vzpomínáš si na ten komplikovaný problém magických polí, ten, co jsi mi řekl, abych ho vložil do stroje?“

„Ano. No a?“

„Dal mi odpověď o půlnoci,“ řekl Truboš a tvář mu zbledla.

„Výborně.“

„Jo, výborně, jenže já mu ten problém zadal až v půl druhé, Rozšafíne!“

„To mi chceš říct, že ti odpověděl na otázku dřív, než jsi mu ji položil?“