Temná strana slunce

6

Dom vstoupil do komunikačního boxu a čekal celou minutu, než vyhlédl křišťálovou výplní dveří. V ústředním sále se pohybovaly dva tři tisíce lidí, ale zdálo se, že si ho nikdo nevšímá.

Před sebou měl stěnu z černého křišťálu, posetou bezpočtem skvrnek rudého světla. Uprostřed byl hladký měděný kruh, kolem něhož se světla téměř slévala. Kruh zabzučel a řekl: „Oznamte, za jakou záležitostí přijíždíte.“

Dom se uvolnil.

„Vy jste Banka?“ zeptal se.

„Ne, pane, já jsem Mluvčí, obyčejná, v zásadě velmi jednoduchá servomechanická pomocná jednotka.“

„Aha, dobrá. Pak prosím převeďte na celorasové konto slunečních psů sedmnáct standartů,“ řekl a neviditelná čidla bleskově prozkoumala vzorec jeho sítnice, hlasovou modulaci, spirálu DNA a zuby.

„Převod proveden.“

„Pak bych rád uvědomil Ústav žolických otázek, že jsem objevil Žolickou věž, popis a poloha dle následujících údajů.“

Vložil kopii lodního denníku do otvoru pod kovovým kruhem.

„Odměna bude vyplacena po ověření.“

Doma napadlo, zda si vrah, ukrytý ve stínu věže, dal tenhle objev také zaregistrovat. Věděl, že tam byl vrah. Někde v souhrnu všech pravděpodobností existoval vesmír, kde už byl Dom Sabalos touhle dobou mrtev. Samozřejmě, takových vesmírů bude mnoho. Podle p-matiky existoval pro každou pravděpodobnost přinejmenším jeden vesmír, a to i pro ty nepředstavitelné.

„Konec obchodního jednání?“ zeptal se kotouč.

Dom se zamračil. Byla to jeho první návštěva Banky, přestože banka byl úředně jeho kmotrem. Banka mu posílal pravidelná přání k oficiálním příležitostem, například k jeho prvním protitočským, tj, dvacátým osmým standardním narozeninám, i velmi zajímavé dárky, jako gravitační sandály, které měl právě na nohou. Dárky naznačovaly ohleduplnou osobnost. Pozdravné listy nenaznačovaly nic, snad jen to, že byly většinou podepsány Vysokostupňovou Creapií IV, oblíbeným zdobným písmem mnohorukých kaligrafů — amatérů. Potíž spočívala v tom, že Dom nevěděl, jak se spojit přímo s Bankou.

„Jmenuji se Dom Sabalos a Banka je můj kmotr. Rád bych ho navštívil.“

„Stačí, když se rozhlédnete kolem sebe, pane.“ Mluvčí to myslel naprosto vážně. Dom si uvědomil, že Mluvčí není vybaven programem kreativní řeči.

„Já jsem chtěl říci, že bych se s ním rád setkal, promluvil si se sídlem jeho — hm, s jeho mozkovým centrem, se sídlem vědomí.“

Nastala krátká přestávka. Nakonec kruh znovu promluvil. „Dobře, pane. Zjistím, co se v tom směru dá zařídit.“

Dom spěšně opustil informační box. Hrsh-Hgn se podezřívavě ukrýval za jedním pilířem z leštěného germania, který stoupal do výše osmi set metrů nad dlážděnou podlahu sálu. Dalším, co nutně potřebovali, byly nové šaty a pak nějaké skutečné jídlo — na uměle sestavených molekulárních výtvorech lodního autovaru bylo něco strašlivě neuspokojivého. Protlačil se skupinou creapiiů střední třídy a zastavil dopravní vozítko.

Hlavní hala Prvního sirijského banky byla tak velká, že musela mít složitý systém vodní kontroly, aby se zabránilo tvorbě bouřkových mračen pod stropem. Vozítko se zvedlo z přeplněné podlahy a začalo se rychle proplétat mezi jiskřícími pilíři, z nichž každý měl u své základny chomáč informačních boxů. Rudá světla spojovacích uzlů zářila všude kolem. Podél pilíře občas zableskl výboj statické elektřiny a zmizel v šeru páchnoucím ozónem.

Horký suchý vzduch bzučel milióny hlasů, které byly spíš hmatatelné než slyšitelné — to napříč světelnými roky rozmlouvaly peníze s penězi.

Dom si pomyslel, že hala připomíná ze všeho nejvíc ranné představy lidského pekla, které nějaká cestovní kancelář otevřela turistům. A někteří z turistů ho velmi dobře doplňovali.

V jednom z vedlejších prostorů ho robot — krejčí vybavil anonymní šedou pilotní kombinézou, takovou, jaké se běžně nosily na většině humanoidních světů. Koupil si přehrávač kostek, plášť se šikmými pruhy v rudě oranžové a žluté a doufal, že běžný pozorovatel by ho považoval za to, čím se snažil být — za balíka z nějaké vzdálené planety, za klasického hlupáka z komedií, užaslého kolonistu odněkud z okraje, s nosovým přízvukem, neohrabanými způsoby a kapsou plnou vzácných zemin.

Obrátil se a vrhl kritický pohled na Hrsh-Hgna, který ho pozoroval oblečený do starého ceremoniálního roucha beta-samečků.

„Nemohl by sis na sebe vzít něco trošku pestřejšího? Někteří phnobové to nosí. Byl bych raději, kdybys nevypadal tak nápadně.“

Hrsh-Hgn nervózně ustoupil a sevřel roucho rukama.

„Je to protizákonné? Tedy, myslíš, že by se to mohlo někoho nějak dotknout? Jestli ano, tak na tom samozřejmě —“

„Ne, tak to není. Ale mysslel jssem ssi, že bych sse neměl obléci jako alfa, rozumíš, ti jssou poněkud nevázanější, více bojovní, a méně vybaveni dary intelektu…“

Na Domův pokyn malý robot oblékl phnoba do složité tógy z těžkých modrých a zelených vláken, postříkaných místy stříbrem. Na ozdobném opasku mu visel těžký nůž, jehož čepele byly dvakrát delší než Hrsh-Hgnův původní tshurijský.

„Kdyby mě náhodou vyzval nějaký alfa, špatně by to se mnou dopadlo.“

„Možná, ale vypadáš teď úplně jinak.“ Dom zaplatil robotovi a oba vyšli ven, při čemž se Hrsh-Hgn odhodlaně pokoušel kráčet houpavým krokem válečníka.

Jídelna pro temperované životní formy v Grand hotelu, což bylo jediné ubytovací zařízení celé Banky, byla skoro stejně velká, jako hlavní sál. Působila však mnohem impozantněji, protože byla vytvořena pro potřeby humanoidních návštěvníků. Dlouhý prostor byl naplněn hukotem chutí v procesu ukojení, vůní i zápachy mnoha potravin a drog a podobal se peklu ještě víc, než hlavní sál.

Dom našel dvě místa u stolu v části vyhrazené lidem. Host na odchodu, podsaditý pozemšťan s tváří zbrázděnou soubojovými jizvami, kterého provázel malý otlučený robot první třídy, na Doma přátelsky mávl.

„Ty je znáš?“ zeptal se Hrsh-Hgn, když se usadili ke stolu.

„Nepamatuju si, že bych je někdy potkal,“ odpověděl Dom. „Bylo na nich něco divného. On vypadal pěkně zazobaně. Proč s sebou má ale jen obyčejnou jedničku?“

„Jedno z malých tajemsství života.“

Jedli mlčky. Host sedící vedle Doma ho neustále energicky strkal do žeber rohovitým loktem. Byl to mladý drosk, který zvedl hlavu, vrhl na Doma vlčí úsměv a znovu se sklonil ke svému jídlu. Dom se pohledem velmi pečlivě vyhýbal sousedovu talíři.

Na druhé straně stolu seděla skupinka phnobských žen ze skupiny Dlouhého oblaku, které mezi sebou vedly sykavou rozepři. Za nimi seděl pinealský humanoid a vykonával nad svou miskou rýže složitý obřad Třetího oka.

Dom si objednal rybu a chléb. Hrsh-Hgn si dal houbovou omáčku.

Číšník — robot druhé třídy — přidusal s jejich účtem a taktně si u Banky ověřil výši Domova konta.

„A na své osobní konto si převeďte deset standartů,“ dodal Dom.

„Já vám mnohokrát děkuji, sire,“ řekl automat. Pak dodal uctivě: „Mám velmi rád potomky pozemšťanů z močálů, pane.“

„Kdo vám řekl, že jsem protitočan?“ Dom se pokoušel ztlumit hlas. Několik phnobů se otočilo jeho směrem. Ale robot zatím odešel.

„Tvůj obličej,“ vysvětlil mu Hrsh-Hgn jednoduše.

Dom se natáhl a pak se podíval na svou ruku, zabarvenou díky nyny do zelena. Jistě, tahle barva se vyskytla za určitých okolností i na jiných planetách — ovšem jen přísně legálně a v draze zaplacené licenci — ale na tom nezáleželo. Ve všeobecném podvědomí byl každý zelený člověk protitočan.

„Nemysslím, že by ssess tím měl nějak nechat vyvésst z míry,“ uklidňoval ho phnob, když opouštěli jídelnu. „Ať už je ten vrah kdokoliv, pochybuji, že by ho nějaký převlek oklamal. Používá matematiku pravděpodobnossti, aby byl v pravý čass na pravém mísstě.“

„No, zatím neuspěl. Vzpomínáš si přece, jak to dopadlo u té věže.“

„Na to bych na tvém mísstě nesspoléhal.“

Odněkud se přikýval malý dvoukolový robot druhé třídy a zatahal Doma za cíp pláště.

„Lorde Sabalosi, Banka vás teď přijme. Pojďte prosím se mnou.“

A rozjel se na svých balonových kolech pryč. Vydali se za ním.

Dom se rozhlížel kolem a nesnažil se skrýt svůj úžas. Začínal si připadat jako skutečný venkovský balík. Sluneční soustavu Hle-Proč v minulosti opustil jen několikrát, ale když teď zjistil, že mu visí spodní čelist, podařilo se mu ústa zavřít a pevně stisknout zuby.

Hlavní síň byla poblíž Severní teplotní anomálie, která vznikla jako výsledek pradávného otřesu Banky, při němž se o sebe otřely dvě křemičité desky velikosti světadílů a tak vytvořily několik kvintilionů důležitých obvodů. Historici naznačovali, že právě tento pohyb inicioval probuzení Banky — ten kolosální bouřlivý okamžik mezi mrtvým piezoelektrickým kamenem a živou inteligencí. Ovšem v této otázce, stejně jako v mnoha dalších, které se týkaly jeho osobní historie, Banka mlčel.

Robot je vedl po mírně nakloněné rovině podél Anomálie a dále tunelem vytesaným v živé — a to bylo přesné označení — skále. Všude holém rudě zářila informační světla. Otevřely se posuvné dveře. Trojice vešla dovnitř.

„DOME! POJĎ DÁL!“

Místnost byla malá a jasně osvětlená. Podlahu pokrýval hustý vysoký koberec a v rohu se tyčila velká palma v květináči. U vzdálenější stěny stál jednoduchý psací stůl. Za ním seděl robot. Měl demontovánu větší část kovového pláště, včetně hlavy a byl napojen na celou řadu pomocných zařízení. Prameny kabelů ho spojovaly se stěnou. Kouřil doutník zasazený v dlouhé špičce.

„ZDRAVÍM I TEBE, HRSH-HGNU.“

Dom užasle zíral na doutník v robotově ruce.

„TO NENÍ POUHOPOUHÉ PŘEDSTÍRÁNÍ,“ prohlásil robot. „JE V TOM I URČITÉ SMYSLOVÉ POTĚŠENÍ, POCHOPTE. A TAKY TO POMÁHÁ UKLIDNIT NĚKTERÉ MÉ NERVÓZNĚJŠÍ NÁVŠTĚVNÍKY. ROBOT JE HUMANOID. KDYŽ K TOMU JEŠTĚ NAVÍC KOUŘÍ DOUTNÍK MNOHEM LÉPE SE S NÍM HOVOŘÍ NEŽ S—“

„— počítačem o velikosti planety?“ nadhodil Dom. „Zdravím tě, kmotře.“

„DOUFÁM, ŽE JSOU VŠICHNI V RODINĚ ZDRAVÍ.“

„Bylo to tak alespoň ve chvíli, kdy jsem opouštěl Protitoč,“ řekl Dom. „Jsi velmi laskav, že jsi nás přijal.“

„ALE TO NIC NENÍ. VŽDYCKY SI UDĚLÁM ČAS PRO SVOJE KMOTŘENCE. A SAMOZŘEJMĚ I PRO HRSH-HGNA, JEDNOHO Z NEJSLIBNĚJŠÍCH AMATÉRSKÝCH BADATELŮ V OBLASTI TAJEMSTVÍ ŽOLIKŮ.“

Hrsh-Hgn poděkoval malou úklonou.

„Kmotřence?“ zeptal se Dom, kterého to množné číslo proti jeho vůli zaujalo.

„MÁM JICH NĚKOLIK TISÍC. JE RADOST VIDĚT, JAK ROSTOU A VYŠLAPÁVAJÍ SI SVOU CESTU VESMÍREM. A TEĎ, DOME, K VĚCI. NEPOCHYBUJI, ŽE JSI SE PŘIŠEL SE MNOU PORADIT O NĚČEM DŮLEŽITÉM.“

Na stěně se rozblikala červená světla.

„MLUVÍM O ÚTOCÍCH NA TVŮJ ŽIVOT, OTCOVÝCH PŘEDPOVĚDÍCH A TVÉM PÁTRÁNÍ. NEJDŘÍV TY VRAŽEDNÉ POKUSY.“

Dom mu vyprávěl o všech událostech, počínaje svým výletem do močálů. Vzorec tvořený světly na stěně se chvílemi měnil. Nakonec robot odložil doutník a Banka promluvil.

JE TADY JEDNO HLEDISKO, KTERÉ MĚ DOST UKLIDŇUJE. VŠECHNY TY POKUSY BYLY NEÚSPĚŠNÉ. TO ZNAMENÁ AGENTA, KTERÝ MŮŽE SELHAT.“

Dom se opřel v křesle. „To ano, ale ta selhání nebyla — myslím si — náhodná. Něco se stalo. Cítil jsem se jako tstamová figurka, jako by mnou pohybovalo několik hráčů tak, abych vyplnil něco, co je předurčeno.“

„ALE PŘESTO JSI SE VELMI POHOTOVĚ VYPRAVIL HLEDAT SVĚT ŽOLIKŮ, ANIŽ JSI TO JAKKOLIV PŘEDEM PLÁNOVAL.“

Dom se pokoušel vymyslet nějakou inteligentní odpověď. Jenže ho žádná nenapadala. Proč byl tak připravený vydat se na tu cestu? Ano, byl vyděšený a chtěl utéct. Kromě toho z galaxie prakticky ještě vůbec nic neviděl. Bylo to dobrodružství. Ale musel připustit, že to zdaleka nebylo všechno.

„Připadalo mi to v té chvíli správné,“ odpověděl jednoduše.

„TO ZNAMENÁ, ŽE JSI SE SMÍŘIL S OSUDEM. PHNOB BY ŘEKL ‚BATER‘. FILOZOFICKY ZALOŽENÝ DROSK BY PRAVDĚPODOBNĚ KONSTATOVAL, ŽE JSI SLYŠEL DNEŠNÍ OZVĚNU ZÍTŘEJŠÍHO VÝKŘIKU. JEDNAL JSI NA ZÁKLADĚ PŘEDTUCHY — JAKÉSI NEUVĚDOMĚLÉ ZNALOSTI URČITÉHO ZLOMKU BUDOUCNOSTI.“

Domova košile se zavlnila, zpod límce vystrčil hlavu Ig a zamžoural do světel.

„CO SE TÝKÁ PROTITOČE, NEVIDÍM JEDINÝ DŮVOD, PROČ BYS MĚL BÝT ZAVRAŽDĚN. Z POHLEDU STARŠÍHO PLANETÁRNÍHO VÝBORU EXISTUJE V GALAXII MNOHO HORŠÍCH.

UŽ NĚKOLIK VTEŘIN SI TĚ JAKO VELIČINU DOSAZUJI DO RŮZNÝCH PROGRAMŮ. VŠECHNO UKAZUJE NA TO, ŽE SVĚT ŽOLIKŮ OPRAVDU NAJDEŠ. POSLYŠ, VŠEOBECNĚ SE VĚŘÍ, ŽE ŽÚŽO VYHLEDÁVÁ A ODSTRAŇUJE VŠECHNY, KDO BY MĚLI PODLE PŘEDPOVĚDI ŠANCI NAJÍT SVĚT ŽOLIKŮ. ALE TO JE POUHOPOUHÁ DOMNĚNKA.“

Hrsh-Hgn, který seděl kousek za Domem, si tiše odkašlal.

„NEZDÁ SE, ŽE BY VÁS TO PŘÍLIŠ PŘEKVAPILO.“

Dom cítil, jak na něm ulpěly phnobovy talířovité oči, když opatrně odpovídal: „Já vím, že najdu svět Žoliků. Vím to od chvíle, kdy to otec řekl. Já… cítím, že věci pomalu zapadají do sebe. Najdu svět Žoliků. Proto jsem se vydal na cestu. Je to nejdůležitější věc, kterou musím udělat. Nikdo mě nezastaví.“

Sám byl překvapen zvukem vlastního hlasu. Cítil však, že se v jeho mozku usazuje jistota.

Jenže jistota náhle zmizela jako sen. Nechala ho stát zrudlého a s otevřenými ústy. Ucítil na svém rameni Hrsh-Hgnovu ruku. Ig, s hlavou na stranu, na něj upíral tázavý pohled.

Robotův hlasový emitor chvíli vydával jen tichý šum statické elektřiny. Pak Banka promluvil a jeho hlas byl tichý a laskavý.

„NIKDY NEVSÁZEJ ŽIVOT NA ZARUČENĚ JISTÉ VĚCI, DOME. VARUJ SE PŘÍLIŠNÉHO SEBEVĚDOMÍ.“

Hrsh-Hgn se naklonil kupředu. Hlasem o něco hlasitějším, než bylo třeba, řekl: „Logická úvaha vede k závěru, že jesstli ssvět Žoliků exisstuje v námi vymezené vessmírné kouli, bude dříve nebo později nalezen. Znám jednu pověsst, která říká, že žijí na povrchu Procyonu, kde nedokáží žít ani creapiiové. Co říkáte na tohle?“

„ABYCH ŘEKL PRAVDU, VELMI MĚ ZAUJALA VAŠE TEORIE, KTEROU JSTE ROZVINUL VE SVÉ POSLEDNÍ KOSTCE.“

„Tvoje teorie, Hrsh-Hgne?“ podíval se na phnoba Dom. „O tom jsi mi nic neřekl!“

„Přerušila nás ta věž, vzpomínáš?“

„TO BYLA SKVĚLÁ EXTRAPOLACE… TEDY CHTĚL JSEM ŘÍCI DOKONALÝ LOGICKÝ ROZBOR DANÉ FRÁZE ‚NA TEMNÉ STRANĚ SLUNCE‘. ZAHRNOVAL OBJEVENÍ DVOJHVĚZDY TYPU EPSILON EURIGAE,“ vysvětloval banka.

O tři minuty později říkal Dom: „Teď tomu rozumím. A creapiiové na některých hvězdách používají sluneční vory.“

„JE TO ZARUČENĚ JEDINÝ PŘÍPAD, KDY MÁ SLUNCE TEMNOU STRANU. BOHUŽEL DVOJHVĚZD TOHOTO TYPU EXISTUJE POMĚRNĚ HODNĚ A SYSTEMATICKÉ HLEDÁNÍ BY BYLO ČASOVĚ VELMI NÁROČNÉ.“

„Mám tomu rozumět tak, že nessouhlasíte ss mými vývo-dy?“

„OBDIVUJI VAŠI TEORII JAKO LOGICKOU ÚVAHU NEJVYŠŠÍHO ŘÁDU,“ odpověděl Banka velmi opatrně.

„Je pravda, že vám Žolici pomáhali ve vývoji, jak říkají některé legendy?“

„NA OSOBNÍ OTÁZKY NEODPOVÍDÁM. JE TADY JEŠTĚ JEDEN FAKTOR, KTERÝ BYSTE MOHLI VZÍT V ÚVAHU. PROČ BYSTE PRO DOMA NESPOČÍTALI ROZŠÍŘENOU ŘADU ROVNIC, VE KTERÝCH BY HLEDANÉ NEZNÁMÉ BYLY, KDY A KDE USKUTEČNÍ SVŮJ OBJEV? PRÁVĚ JSEM PROVEDL KOMPLEX-97 NÍ ROZBOR, VE KTERÉM BYLA ZÁKLADEM EXISTENCE SVĚTA ŽOLIKŮ A JEHO BEZPROSTŘEDNÍ OBJEVENÍ. ZJISTIL JSEM, ŽE MI VYCHÁZÍ NÁSLEDUJÍCÍ MANTRUM:

TO JE OVŠEM JEN PŘIBLIŽNÉ JÁDRO.“

Hrsh-Hgn vytáhl ze svého malého tlumoku poznámkovou kostku a opatrně na ni pohlédl.

„Jakou hodnotu jste použil pro datum?“ zeptal se.

„Ae(d) V OBVYKLÉ SUBLUNÁRNÍ FORMĚ.“

„Pak je výssledkem téměř dokonale zborcené pole během nejbližších ssedmadvaceti dnů.“

„VÝTEČNĚ. NEVĚDĚL JSEM, ŽE VYŠŠÍ PRAVDĚPODOBNOST JE PHNOBSKOU SPECIALITOU.“

„Sskutečně je, pochopte, je to v ssouladu ss naším vessmírným názorem.“

Dom mezitím přešel k palmě v květináči a znuděné strčil prstem do jednoho listu. Palma se pod jeho dotekem pohnula a tím se prozradila jako vegetativní tvaroměnka z Baklažánu. Rychle odtáhl ruku a pohladil Iga.

„Já z toho vůbec nic nechápu,“ řekl. „Připadá mi to, jako kdybyste mluvili v žargonu.“

„V ŽARGONU?“

Hrsh-Hgn se obrátil k Bance. „To znamená ‚v nessmysslech‘,“ vysvětloval. „Podle ssadhimisstické tradice vymysslel Bůh žargon proto, aby pozdržel první pokussy o proniknutí do vessmíru. Přesněji řečeno, aby ssi nerozuměli vědci. Najdete o tom zmínku v Novějším zákoně.“

Rudá světélka se znovu přeskupila. Koncový robot ze sebe vydal mechanické zabublání, znázorňující smích.

„AHA, ANO. JAKO KDYBYCHOM SI MY ÚMYSLNĚ ROZŠÍŘILI KOMUNIKAČNÍMI OKRUHY MYLNÉ INFORMACE… VÍM, CO MYSLÍTE.“

Žolici se v p-matice neobjevují. Jako kdyby nikdy neexistovali. P-matika neposkytuje jediné vysvětlení pro jejich věže, ani další artefakty. Ať byli Žolici kdekoliv, zůstal po nich v rovnicích stín.

Domova budoucnost byla na následujících sedmadvacet dnů jistá.

„No, to už je aspoň něco, z čeho se dá vycházet,“ řekl Dom. „A co kdybyste mi o celé té věci řekli něco víc?“

„KAŽDÉ OBYDLENÉ TĚLESO V NAŠÍ DOMOVSKÉ BUBLINĚ BYLO PEČLIVĚ PROZKOUMÁNO. CHTĚL BYCH TĚ UPOZORNIT, ŽE NEJLEPŠÍM MÍSTEM PRO VAŠE PÁTRANÍ JE TVÁ VLASTNÍ HLAVA. ALE V KAŽDÉM PŘÍPADĚ JEŠTĚ MŮŽETE NAVŠTÍVIT TOHO, KTERÝ ŽIJE NA PÁSU. JE STARÝ. SE ŽOLIKY SE SETKAL.“

„Ale vždyť Pás je neobydlený, jen občas se tam objevují sluneční psi — bylo přece dokázáno, že tam se nikdy nemůže vyvinout žádná vyšší životní forma.“

„UŽ JSEM ŘEKL PŘÍLIŠ MNOHO.“

„Dobrá. Budeš se nějak zabývat otázkou toho, kdo mě chce zavraždit?“

Banka se na chvilku odmlčel. „ANO.“

„Připočti mi to na můj osobní účet.“

„TO UDĚLÁM. ŠKODA, ŽE JSTE SE TADY NEOBJEVILI DŘÍVE. BYL TADY MUŽ, KTERÝ JE NEJVĚTŠÍM SPECIALISTOU NA ŽOLIKY A NEJPRONIKAVĚJŠÍM MOZKEM CELÉ GALAXIE.“

Atmosféra byla najednou mnohem přátelštější. Dom se uvolnil. Ale i tak byl přesvědčený, že Banka jim něco skrývá.

„Já si myslel, že nejpronikavější mozek celé galaxie jsi ty,“ naklonil Dom hlavu ke straně.

„TO JE VŠEOBECNĚ ROZŠÍŘENÝ OMYL. BOHUŽEL, NEJSEM O NIC CHYTŘEJŠÍ, NEŽ PRŮMĚRNÉ INTELIGENTNÍ CREAP, NEBO LIDSKÝ GÉNIUS. MOJE ROZMĚRY MI POSKYTUJÍ PROSTOR PRO — ŘEKNĚME — ŠÍŘKU INTELIGENCE SPÍŠE NEŽ PRO JEJÍ VÝŠKU. MLUVIL JSEM O CHARLESU SUB-LUNAROVI.“

„,Básník, polyhistorik a rytíř štěstěny,“ citoval Dom. „Byl to snad ten muž, kterého jsem viděl v hotelové jídelně? Tvář samou jizvu a doprovázel ho stařičký robot první třídy?“

„NIKOMU NEDOVOLÍ, ABY ZVEŘEJNIL JEHO PODOBU,“ odpověděl Banka a v jeho hlase zazněl náznak smíchu.

„Hmmm. Už mi to všechno začíná pomalu docházet. Řekl bych, že naše setkání nebyla náhoda. Poznal mě, jak se zdálo. Vypadal, jako kdyby byl velice spokojený sám se sebou, takže…“

„DOME, PROTOŽE JSI MŮJ KMOTŘENEC, POSKYTNU TI JEDNU INFORMACI. PRÁVĚ V TOMTO OKAMŽIKU DORAZILA NA OBĚŽNOU DRÁHU KOLEM MĚ LOĎ S TVOJÍ BABIČKOU A ŽÁDÁ O POVOLENÍ K PŘISTÁNÍ.“

Obrazovka vedle robota se rozsvítila a Dom spatřil známou siluetu vesmírné lodi Opilá nekonečnem — osobní jachty své babičky.

„PRÁVĚ MĚ OSLOVILA JAKO — CITUJI — ‚BŮHVÍČÍM PROLEZLOU HROMADU KAMENÍ‘.“

„Nejsem si jistý, že bych se s ní právě v téhle chvíli chtěl setkat,“ řekl Dom.

„Ani já ne, česstné sslovo!“

„NO, MOHLO BY TO BÝT ZAJÍMAVÉ.“ V kamenné stěně se odsunul panel. „TO JE INSPEKČNÍ ŠACHTA, MŮŽETE ODEJÍT TUDY. KAM SE VYDÁTE, AŽ MĚ OPUSTÍTE?“

„Poletíme na Pás, za Tím, který je starý.“

„TAK STARÝ, JAKO HORY, TAK STARÝ, JAKO…“ Banka se odmlčel. Bylo naprosté ticho, ale Dom měl neodbytný dojem, že se Banka směje, „…JAKO MOŘE. BĚŽTE!“

Vezměte si creapiie.

Představte si je jako Žoliky. To byla velmi stará teorie.

Creapiiové byli stará rasa a navíc velmi přizpůsobivá. Doslova.

Kdysi existoval jenom jeden jediný druh creapiiů — křemičitokysličití creapiiové nízkého stupně, žijící jako divoši v roztavených fosforečných sirnících na malé planetě. Jejich svět se otáčel kolem ohňů jednoho z Opchiuchů 70. V té době byla o sedmdesát světelných let dál planeta, na jejímž povrchu seděla jedna z nadprůměrně inteligentních opic a opájela se možnostmi, které jí skýtal její nejnovější objev — tlučení dvěma kameny o sebe.

Creapiiové byli laskaví, trpěliví a nesmírně zvědaví. Byli také až patologicky skromní. Když se vydali do vesmíru, přizpůsobili se tak, aby vyhovovali situaci.

Půl milionu genových manipulací a radikálních molekulárních přestaveb přivedlo na svět creapiie středního stupně, založené na spojení křemičitouhličitém, velmi dynamický druh, žijící šťastně v teplotách kolem 500°. Brzo potom se varnám podařilo stabilizovat složité hliníkokřemičité polymery Vysokého stupně, ty, které se občas na svých vorech prohánějí po povrchu chladnějších sluncí.

Byli tady ovšem ještě další, bórné a bórnaté poddruhy. Kdekoliv slunce zahřálo kámen na bod tání cínu, objevil se creap, aby se hřál v dobrodiní jeho tepla.

Creapiiové měli dlouhou historii. Vyhledávali kontakty stejně jako jiní, studenokrevnější tvorové vyhledávají hru. Ve svém jednání byli slušní, zdvořilí a čestní. Snášeli se s každým. Žili ve žhavém prostředí, ale neměli žádné pohlaví.

Domovi se Hrsh-Hgnova teorie líbila.

V galaxii existuje mnoho dvojhvězd. Často to bývají velmi nevyrovnané páry, jedna malá, hustá a citlivá k účinkům zářeni, druhá obrovská a rudá. I na rudých obrech občas bývá den. A na té polokouli, kam právě nedopadá svit malé jasné hvězdy, bývá noc. Tma? Temnota se může na slunci jevit jen jako kontrast mezi větším a menším světlem.

A Žolici měli žít právě na takovém slunci. Oni… musí vypadat jako creapiiové s pancéřovanou pokožkou. Jejich velké vory, balancující na hladině výhní, budou jistě něčím chráněny. Než creapiiové objevili matrixovou energii, jejich plavidla létala a plula na spodní tah rezavějícího železa, ale Žolici by museli být mnohem nápaditější… rasa, která dokázala vytvořit Řetězové hvězdy, je určitě mnohem nápaditější.

Energie — to není žádný problém. Zdroj energie by měli pochopitelné velmi blízko…, jenže to všechno byla jenom teorie.

Vezměte si lidi. Žolici přestali budovat své podivné artefakty dávno předtím, než se objevil první člověk, ten vzdálený bratranec opic. Jenže kdo vlastně ví, kde se člověk vzal? A lidé se přizpůsobili buď díky okolnostem, ale častokrát i sami od sebe. Měli za sebou tisíc let kolonizace. Přesídlenci na Protitoči teď už měli například uhlově černou pleť, žádné ochlupení, vypěstovanou odolnost vůdci rakovině kůže a oči přizpůsobené vyšší intenzitě ultrafialového záření. Čiročirou náhodou z nich byla také polovina leváků. Na Nové zemi byli lidé malí, podsadití a měli dvě srdce. Epifýzané se podobali spíše phnobům než ostatním lidem. Lidé na Pravé Galštině žili v neustálé válce. Baklažánci byli jednoduše řečeno podivní netýkaví vegetariáni, měli zelené zuby a rohy. Většina ostatních civilizací připouštěla, že lidé jsou rasou, která je schopná budovat památníky o velikosti celých planet. A nebyla snad většina nejlepších odborníků na Žoliky lidmi?

Lžičníci mohli být také Žoliky. Na studených světech bylo nalezeno stejné množství artefaktů jako na horkých a na vzdálených oběžných drahách nabýval výraz „temná strana slunce“ nový význam. Stranovětřané, tarquíni, vývojové větve searďanů… ti všichni mohli být Žoliky.

Někde byl svět Žoliků. Byl legendou tak dlouho, že o jeho existenci nikdo nepochyboval. A na něm se ukrývala tajemství Věží, strojů vyrábějících Řetězové hvězdy, ložisek, která beze zbytku odstraňují tření, a odpověď na otázky o smyslu vesmíru.

Malá bodová světla nad ústím vedlejších chodeb osvětlovala hlavní tunel bledým světlem. Dom spěchající kupředu oběhl malého robota na kolečkách, který kontroloval spojovací panel.

Vyběhli do většího prostoru a Hrsh-Hgn zíral na šedivý obrys stroje, který se jim tyčil vysoko nad hlavami. Strčil do Doma a ukázal nahoru.

„Víš, co to je?“ zasykl.

„Má to matrixový motor,“ přikývl Dom. „Velké je to jako válečná loď. Banka přece má své vlastní lodě, ne?“

„Já si myslím, že nemá.“

Se slabým zaskřípěním před nimi zastavil robot na kolečkách. Natáhl k nim vypolštářovanou ruku a pokusil se je zcela bezvýsledně odstrčit z cesty. Obešli ho a pospíchali dál.

Tunel ústil do obrovského prostoru hlavní haly. Byla plná návštěvníků, jako obyčejně. Vchod na parkoviště lodí byl na opačné straně.

Rozdělili se. Dom kličkoval mezi skupinkami a rozhlížel se, zda někde neuvidí nějakého protitočského robota. Hrsh-Hgn kráčel vzpřímeně a pleskal chodidly v náznaku toho, co se mezi phnoby považovalo za spiklenecký krok.

Dom byl zhruba v polovině haly, když zahlédl, jak dovnitř vchází Joan, doprovázená po obou stranách třemi bezpečnostními roboty. Její zjev byl takový, že vedle ní vypadali jako trpaslíci. Měla velmi odhodlaný výraz.

Rychle se přikrčil a v tom okamžiku ucítil na rameni čísi ruku. Bleskově se otočil.

Muž se usmíval, jenže úsměv na té tváři vypadal velmi podivně.

Dom viděl těžký zlatý náhrdelník a modré roucho a kývl na pozdrav. Pokusil se ustoupit, ale ruka ho nepouštěla. Muž byl zřejmě společenský.

„Prosím, jen žádný strach.“ Dom se pod tím stiskem zakroutil. Něco se zamíhalo a ruka z jeho ramene prudce odletěla, protože se do jednoho z prstů zabořily malé, ale ostré Igovy zuby. Muž nevykřikl, přestože mu tvář zbledla. Dom ustoupil a padl přímo do objetí jednoho z robotů.

Bez jediného zaváhání vyrazil ke stropu. Podle všech zákonů a nařízení bylo létání v prostorách Banky zakázáno. Doufal jenom, že se do toho Banka nebude míchat.

Sandály byly stavěny pro jednoho, i když na druhé straně byly schopny pracovat i v místech se silnou přitažlivostí. Zdola ho zmateně pozorovali dva roboti a Dom si všiml, že další dva právě zatlačují do kouta Hrsh-Hgna.

Ten svislý let působil až maličko strašidelně. Hukot davu zeslábl a Dom slyšel jen hluboký bzukot samotného Banky. Podíval se do robotových mnohoplošných očí, ve kterých se odrážely korony zdobící okolní pilíře.

„Ty jsi dvojka, že?“ zeptal se.

„Správně, pane,“ odpověděl robot.

„A jsi vybavený nějakým programem zahrnujícím tvou osobní bezpečnost?“

„Ne, pane.“ Robot vrhl pohled k zemi, ležící hluboko pod nimi. „Bohužel.“

Dom srazil podpatky k sobě a převrátil se do střemhlavého letu. Deset metrů nad zemí let prudce vybral a cítil, jak mu praská košile a robotův stisk povoluje. Robot pokračoval dlouhým obloukem, který ukončil nárazem do jednoho z lesklých pilířů. Zablesklo se a k zemi se snesl déšť horkých kapek.

Dva další roboti se začali zvedat od země na antigravitačních opascích. Dom rychle vyrazil vzhůru a při tom pozoroval, jak se vzdálená střecha přibližuje. Byla poseta černými tečkami. Teprve když se přiblížil, zjistil, že jsou to otvory.

Pod střechou bylo velmi teplo. Vzduch se s hukotem hnal do otvorů a Dom s ním, protože nemohl dělat nic jiného. Plul v proudu teplého vzduchu, který s ním kýval a unášel ho s sebou tunelem.

A přímo nad peklem.

Chvilku se ještě dokázal dívat dolů, než ho zachytil pekelný vítr.

Proud vzduchu ho vmetl do skoro patnáct set metrů široké ventilační šachty. Pod jeho nohama se stěny šachty sbíhaly v nekonečnu, kilometr za kilometrem, a teprve za dlouhou chvíli se daleko na jejím konci objevilo něco jako ohnivé oko. Šachtou se neslo hluboké dunění. Znělo jako hukot nějakých vzdálených obřích motorů. A horko bylo hmatatelné a strašlivé, bušilo do Doma jako kladivo. Proud vzduchu ho unášel stejně snadno jako list a udělil mu rychlost kulky.

Vyletěl z ústí šachty přímo ke hvězdám. Balancoval na proudu rozpáleného vzduchu jako míček na proudu vody. Všude kolem byla noc. V jednom směru — tady totiž „nahoře“ a „dole“ ztrácelo význam — se rozpínala pavučina chladně třpytných hvězd. V druhém byla jen jediná — zlé rudé oko s bílou zorničkou.

Zdálo se, že se oko vzdaluje. Všude kolem Doma se vznášela pára z antigravitačních sandálů. Pak ho zachytilo něco jiného, něco, co číhalo za okruhem světla. Jen tak mimochodem, mezi návaly bolesti, se zamyslel nad tím, že ho to zachytilo téměř příjemně, zmrazilo mu dech v hrdle a na puchýři pokryté kůži vytvořilo ledové krystaly.

Protitočané jsou velmi hbití. Mezi rybáři přijdou neohrabaní a pomalí brzo o život a něco z vlastností většiny postupem času přešlo i do krve členů rodin správní rady. A tak Dom přistál na nohy a padl obličejem do sněhu.

Věděl, co je to sníh. Keja mu poslala několik zmrazených sněhových vloček z chladné oblasti Laothu a kromě toho se poněkud podobal slabé námraze, která občas — v těch nejkrutějších zimách — nakrátko pokrývala oba póly jeho vlastní planety. Jenže Keja mu neřekla, že ho může být tolik.