Temná strana slunce

10

Postel byla relikt, bohatě zdobená stará věc, která nesla veškeré znaky dynastie Taminic-P’ing. Dom upíral oči řídnoucí namodralou mlhou na zbytek místnosti.

Byl v pokladnici. Nebo to mohlo být muzeum. Někdo přepravil nábytek, doplňky a ozdůbky napříč celou galaxií a nacpal je sem bez ohledu na styl, nebo časové období. Dvě stěny byly zakryty paměťovými gobelíny, na nichž už stovky let zapomenutí hrdinové reaktivovali stránky s několika epizodami z dávné historie, které se opakovaly jako verš na poškozené desce. Sada figurek tstame v obřadních kostýmech stála ve škrobených pózách na šachovnici, vytvořené v obrovském uměle vypěstovaném rubínu. Byla tam vodní socha, neaktivovaná, která ležela v jezírku na dně své nádrže, a předváděcí skříň z období časného chrómu, v níž bylo možno shlédnout několik kusů pašované phnobské chrámové kameniny. Tam, kde nebyly stěny zakryty gobelíny, byly ozdobeny purpurovými závěsy.

Dom si představil až stroze praktická obydlí na Protitoči. Jediná skutečně nezávadná ozdoba byl znak sadhimistů a možná ještě Jedno nařízení v patřičném rámu. Dokonce ani elektřina nesměla proniknout dále než do kuchyně. A Sabalosova rodina byla bohatá — ve skutečnosti tak bohatá, že si prostý život opravdu mohla dovolit. Ať už tenhle pokoj patřil komukoliv, byl jeho majitel buď chudší, nebo by vedle něj vypadali jako žebráci.

Vedle ucha cítil něco teplého a když se otočil, našel Iga, který se pohodlně stočil na spacím poli. Stvoření otevřelo jedno oko a spokojeně zapředlo.

Dom se neohrabaně zvedl ze spacího pole lůžka a poměrně tvrdě došlápl na zem. Přitažlivost byla o něco větší než na Protitoči.

Roztáhl závěsy a uviděl slunce, zploštělé lomem světla, které se právě nořilo za nepravidelný obzor. Bylo chudokrevně zarudlé. Kolem okna proletělo třepetavým pohybem něco malého, našlo otevřenou část a s vrčivým zvukem vletělo dovnitř. Dom zahlédl kovový lesk křídel, když hmyz zakroužil kolem světla a rozmazaný kroužek jeho vrtule. Byla to laothská můra. To slunce venku, to bylo Tau Ceti, a zapadalo bledé, protože atmosféra neobsahovala téměř žádný prach. Byl pyšný sám na sebe.

Bronzové dveře na vzdáleném konci místností se otevřely a dovnitř vešel Isaac.

„Maucta, šéfe,“ řekl unaveně. „Jak se cítíte?“

„Plíce mám, jako kdyby se mi v nich někdo přehraboval pohrabáčem,“ odpověděl Dom žalostným hlasem. „Poslední, co si pamatuju, je bludiště na Mínosu.“

„Přesně. Našli jsme vás u vchodu a půlku hrudníku jste měl promáčknutou dovnitř. Ten váš Ig kvičel, že mohl prasknout.“

Dom se posadil. „U vchodu do Labyrintu? A jak jsem se tam dostal? Moment! Podívali jste se do středu?“

Robot přikývl. „Jasně, ale to byly naše středy, chápete. Takže další pokus?“ Dom mu popsal, co se stalo.

Isaac řekl: „Vaše babička dorazila těsně po tom, co se to stalo. Hrsh-Hgn a já — no, my jsme si mysleli, že umíráte a Opilá je nejrychlejší loď široko daleko.“

„No dobrá. Ale tohle není Protitoč.“

„Zastavila tady, abyste se podrobil léčení. Ona totiž samoobnovovací schopnost té nynané břečky není nekonečná.“

„No ano, ale tohle je vlastně tvůj domov, že?“

Isaac zrozpačitěl. „Já jsem občan galaxie, šéfe. Jinak máte pravdu, tohle je to staré dobré místo. Soudílna č. 3, tovární komplex devatenáct, tam jsem přišel na svět.“ Rozhlédl se pokojem. „Promiňte, nikdy jsme se sem dovnitř nedostali. Mezi námi, vůbec se mi to nelíbí. Věřil byste, že jsem jediný roby v celém domě?“

„Ale dej pokoj, vždyť tady musí být nějaké služebnictvo!“ řekl Dom a začal se rozhlížet po nějakém oblečení.

„Jasně. Jenže jsou to lidi. Fakt nelžu, sáhibe!“

Dom na něj užasle zíral.

„A jeden z nich mi řekl ‚pane‘! V mém prostředí si člověk, který řekne robotovi ‚pane‘, koleduje o ránu do zubů.“

„Uklidni se a najdi mně nějaké šaty. Rád bych si to místo prohlédl dřív, než se mi přestane zdát.“ řekl Dom.

Vyšli z pokoje a pustili se širokou chodbou, pokrytou v celé šíři přepychovým kobercem. Isaac vedl Doma několika obrovskými sály, přecpanými nábytkem, až nakonec dorazili k rozměrným postříbřeným dveřím. Dva muži v zlatohnědé livreji dveře spěšně otevřeli a postavili se do pozoru, když dvojice procházela kolem. Dom slyšel, jak se Isaacovi z hrdla line tiché mechanické vrčení.

Místnost, do které vstoupili, vyplňoval z větší části kruhový stůl, v jehož středu byl volný prostor. První, koho zachytil Dom pohledem, byla Joan; působila jako středobod síně, ostatně tak tomu bylo vždy. Na sobě měla dlouhou róbu v kombinaci hluboké černé a purpurové a na hlavě černou paruku, která jí dokonale ladila s pletí. Maličko se na něj usmála. Vedle ní seděl vysoký rozložitý muž, který se vnějším vzhledem blížil droskům; Dom v něm poznal císaře Ptarmigana. Vedle něj seděla Keja, která se už zvedala ze svého místa, aby oběhla stůl a Doma přivítala. Na místě po jejím boku seděl mladík zhruba Domova věku a zamyšleně Doma pozoroval. Zbytek míst u stolu byl obsazen obvyklou směskou ředitelů správní rady a starších zástupců planetárního vedení.

Keja Doma objala a políbila.

„Já věděla, že se tady ukážeš! Dome, ale ty jsi zelený…“ užasla najednou. „Byl jsi na lovu?“

„Tak nějak,“ odpověděl jí lakonicky.

„Pojď, sedni si, právě jsme začali večeřet. Tarli, můžeš si přesednout? Když se trochu srazíte, vešel by se sem i Isaac,“ dodala vesele.

„Jasně,“ odpověděl mladík a vesele se na Doma ušklíbl.

„Já, madam? Večeřet s lidmi?“ řekl Isaac chladně a upřeně zíral na olivrejované muže, stojící kolem stěn.

„Jen se nestyď, my jsme tady jeden jediný velký integrovaný obvod,“ usmála se na něj Keja.

Dom se naklonil k robotovi a zamumlal: „Sedni si a tvař se příjemně, nebo tě osobně rozeberu a použiju k tomu ruce, nohy, zuby a nehty.“

Skončilo to tak, že Dom seděl mezi císařem, který ho, než se obrátil zpět k Joan, s vybraným taktem přivítal, a Ke-jou. Mnozí z přítomných pozorovali Doma s očividným úžasem. U stolu sedělo několik phnobů a Hrsh-Hgn začal až podezřele přátelsky syčet na jednoho z velmi důležitě vyhlížejících alfa-samečků.

„A takhle večeříte vždycky?“ zeptal se Dom.

„Jistě,“ odpověděla Keja. „Ptarmigan je nejraději, když má lidi na očích.“ Pozvedla prst a sloužící se dali do pohybu.

„Poslyš, Kejo, jak jsem tady dlouho?“

„Od včerejší noci. Začínáš být velmi proslulý, bratříčku. Podle Ptarmigana tě hledá polovina celé galaxie. Říká se, že právě ty nás máš všechny dovést ke světu Žoliků. Co myslíš, že tam najdeme?“

„Jak to zatím vypadá, tak to asi bude nějaká zatraceně velká bomba.“ Všiml si, jak se otřásla. „Promiň, tak jsem to nemyslel. Tak proslulý, říkáš, ano?“

„Na oběžné dráze je několik lodí, nejvíc z nich z Nové Země nebo z Celé Galštiny. Většina z nich tam dorazila v poslední hodině. Ptarmigan je kvůli tomu velmi rozzlobený. Já tomu všemu tak docela nerozumím, ale jedna věc je jasná — všichni by tě chtěli unést. Je to pravda, že nejpozději do pěti standartních dnů objevíš svět Žoliků, ať se děje, co se děje?“

„No asi ano. Ale jak je možné, že to všichni vědí?“

„Ty ses s tím přece nijak zvlášť netajil, nebo ano? Jsou v tom samozřejmě namočené i US. Ptarmigan dokonce musel posílat každou hodinu speciální oddíly, aby sbíraly a lovily veškerý mechanický výzvědný hmyz, který kdekdo neustále shazuje na palác. Jeden se dokonce dostal do kuchyně a otevřel dveře trouby právě ve chvíli, kdy se tam dopékalo souffle! To už přesahuje všechny meze!“

„Je jedna z těch lodí creapiijská?“

„To nevím.“

Tarli se nahnul přes svou mladou macechu a přikývl. „Velmi se omlouvám, Dome, ale vyslechl jsem část vašeho rozhovoru —“

„Ty taky musíš slyšet všechno,“ prohlásila Keja škrobeně.

„— a chtěl bych ti říct, že jedna z těch lodí je skutečně creapiijská čtvercoloď VMFTL, domovský přístav Řetězové hvězdy.“

„Tak z Řetězových hvězd? No nazdar.“ Najednou ho něco napadlo a ruka mu vyletěla k opasku. „Kejo, měl jsem takovou malou lahvičku…“

„Je v bezpečí. Moje služebná říká, že jí jeden z mužů od bezpečnostního sboru tvrdil, že v té lahvičce je Voda života. Ne že bych vyzvídala, chápeš—?“

„Jasně. V posledních dnech jsem byl několikrát málem zabit, vyčerpal jsem se v Bance, hodinu jsem dýchal pod vodou, k výstupu na oběžnou dráhu jsem musel využít poměrně odpuzující způsob a zaplaval jsem si na povrchu hvězdy. Jo a abych nezapomněl. Taky se mi podařilo vyjít z mínosského Labyrintu, přestože jsem měl hruď prolomenou dovnitř. Život je jediný pestrobarevný kolotoč. Někdo by měl co nejdřív začít psát můj životopis, dřív než bude pozdě!“

„Zkus támhle toho,“ řekla Keja a ukázala na člověka sedícího na vzdálenějším konci stolu. Dom poznal zjizveného muže a jeho otlučeného robota.

„To je Charles Sub-Lunar, že? Ten, kterému se říká Renesanční muž?“

Keja viděla, že se na ně muž i jeho robot dívají. Pozvedla proto svou sklenici mírně jejich směrem a usmála se. Domovi pak nenápadně řekla: „Ano, to je on. Expert na Žoliky. A historik. Jeho poezie taky není špatná. A víš, že to byl právě on, kdo rozluštil jazyk Žoliků?“

„Básník a šílený počítač,“ citoval Dom.

„Ano, i když on není ve skutečnosti šílený. Nevím, se kterým básníkem to tenkrát spolupracoval. Jeho sluha je taky fascinující, nemyslíš, se všemi těmi jizvami? Dome? Dome!?“

„Hmm, ano,“ odpověděl jí nakonec Dom pomalu. Zamyšleně otáčel v prstech nožičkou své vinné sklenky. „To je skutečně legrace, když si vytvoříš podobu člověka… Rád bych si s ním promluvil. Omluv mě.“

Dom opatrně procházel kolem stolu, ale nebyl opatrný dostatečně. Joan ho chytila za ruku — zdánlivě lehce, ale za tím stiskem byla dokonalá znalost anatomie a nervových center.

„Dobrý večer, vnoučku. Jak se zdá, pohyboval jsi se v posledních dnech ve velmi špatné společnosti. Ways je hlavní mordýř Žolického ústavu.“

Dom si povzdechl. „No dobrá, babi. Předpokládám, že ses mně přehrabovala v myšlenkách.“

„No, byl jsi v bezvědomí a mně to samozřejmé připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě.“

„No samozřejmě.“

„Nechovej se jako hlupák, takový je skutečný život. Wayse zná každý bezpečák v celém vesmíru. Jednou se pokusil zabít zástupce ředitele Univerzální Smrti, věřil bys tomu? Je to robot s připojeným okruhem a instinkty zabijáka. Vidím, že máš pořád ještě tu bahenní obludku.“

„Strávil nějakou dobu s Waysem. Myslím, že je v něm bomba, nebo něco takového,“ usmál se Dom. „Ale s tím bych si moc hlavu nelámal.“

„Ty si myslíš, že jsi nezničitelný. Nevsázej na to a taky na to nehřeš,“ varovala ho Joan. Na Iga vrhla napůl pátravý a napůl nepřátelský pohled.

Císař zvolna vstal a zazvonil malým černým zvonkem. Stolovníci se začali pomalu zvedat a odcházet. Dom viděl, jak se Sub-Lunar a jeho sloužící vmísili do davu.

„Co se stane teď? Pokud tomu rozumím, tak všichni čekají na to, co udělám já.“

„Chceš objevit svět Žoliků?“

Většina stolovníků už odešla — císař se jim uklonil a tak se rozloučil s těmi, kteří ještě seděli kolem stolu. Na druhé straně velké jídelny se bavili Isaac a Hrsh-Hgn s Tarlim.

„No, já myslím, že ano,“ přikývl Dom. „Já už skoro… už se mi to začíná více méně rýsovat. Ona to totiž není planeta. Tedy, chtěl jsem říct… může to být planeta, ale… no podívej, Protitoč je planeta s pravidelnou oběžnou dráhou, s kyslíkovou atmosférou, magnetickým polem a tak dál, ale Protitoč je současně svět a kultura.“

„Chápu,“ přikývla pomalu Joan. „Ale hrozně by mě zajímalo, kde to může být?“

„Zbývá mi necelých pět dnů, což samozřejmě vylučuje většinu míst mimo náš kulový životní prostor. Myslím si…“ Dom se zarazil. „Ty ze mě taháš informace.“

„Jen pro dobro Protitoče. Nechci, abys našel svět Žoliků a pak tě o něj připravil nějaký dav šílenců. Ty se přece o politiku nestaráš. Povídám ti, že tohle, pokud bychom to správně využili, by bylo největší výhrou Sabalosovy rodiny.“

„To myslíš vážně?“

„Jistěže to myslím vážně.“ Vstala. „Promluvíme si o tom později. Jdeš se podívat na Maškarádu?“

„To musíš!“ přemlouval Doma Tarli. „Je to zvláštní představení. Sub-Lunar ho napsal na lodi, když se sem vracel. Otec se po večeři rád trochu pobaví.“

Dom zpočátku představení nepovažoval za nijak zvlášť zábavné. Byla to satirická parodie na pozemsko — zahraničně planetární politiku, což bylo vždycky vděčné téma a bylo zasazeno do období časného Řecka. Všichni herci měli masky v nadživotní velikosti, posázené drahými kameny. Sbor se skládal z robotů.

Pak ale Doma příběh zaujal.

Hlavním hrdinou byl prezident Pan, s křivýma kozíma nohama, vybavený samozřejmé nezbytnými rohy a píšťalou. Stalo se to potom, kdy došlo k jakémusi obchodnímu jednání s Prvním sirijským bankou, který byl představován velkou stříbrnou koulí na nožičkách.

Banka řekl: „TAKŽE TY MYSLÍŠ, ŽE SE TEN MUŽ DOKÁŽE UBRÁNIT TOMU, ABY HO NEVYSTRNADILI ROBOTI?“

Pan chvíli poskakoval po jevišti: „Jistěže. Jaký robot by dokázal dělat věci za mě? Dál než k první třídě se nikdy nedostanou, abys věděl.“

Sbor: „Brekekekex, kvaarr, kvaarrtál!“

Pan: „Ale poslyš, kdo je vlastně ten unavený cestovatel?“

Na jevišti se objevil další herec. Byl celý nápadně, přímo zářivě zelený. Potácel se pod společnou váhou páru okřídlených sandálů, které pelichaly a trousily za sebou stopu z peříček, obrovského gumového meče a neméně velké láhve na vodu. Na jednom smaragdově zeleném rameni mu seděl tvor, který by musel být noční můrou všech vycpavačů — směs skleněných bulev, peří, chomáčů srsti a zcela nesmyslně rozmístěných drápů.

Pan: „Dobrý bože! Co děláte s tím špatně sestaveným pitvorem?“

Poutník: „To není žádný pitvor, to je můj domácí mazlíček.“

Pan: „Právě o něm jsem mluvil! Co si přejete, poutníku? Tak ven s tím, abychom mohli pokračovat ve hře.“

Poutník se krátkozrace rozhlédl po jevišti a pak upřel oči do hlediště.

„Hledám svět Žoliků,“ zamumlal.

Pan řekl: „Zkus Zemi. A na Nové Zemi je to taky samý vtipálek. Ach ták! Ty myslíš tamty Žoliky! V tom případě vari! Ti přece neexistují, nebo snad ano?“

Banka: „KAŽDÝ PŘECE VÍ, ŽE SE PŘESTĚHOVALI DO SOUSEDNÍHO VESMÍRU —“

Pan „— tak proč se nepodíváš na temnou stranu slunce?“

Poutník: „U všech všudy, ano! Temná strana slunce, říkáš? Hned se tam vydám.“ Pomalu se odšoural z jeviště.

Druhého dne ráno se Dom probudil v ložnici, která na něj svým bohatstvím téměř zapůsobila, opláchl se ve zlatém umyvadle a vydal se do jídelny. Ke snídani přišel pozdě. Většinu noci strávil v neplodném hovoru s Joan. Došlo k hádce, když Iga odnesli do laboratoře a prozkoumali. Bez ohledu na očividný strach malého zvířátka se v něm pokoušeli najít jakoukoliv ukrytou zbraň či nástrahu. Nenašlo se nic, ale Ig, schoulený na Domově rameni, byl od té doby až nezvykle tichý.

Sub-Lunarovi přišel hned po představení bleskový hovor ze Země a vzápětí po něm odcestoval.

V jídelní hale byl prostřen rozlehlý létající stůl, doslova přeplněný zakrytými mísami. Dom tiše přešel po vysokém koberci a zvědavě nadzvedával poklopy. Na jedné míse byly rozložené kousky jakési růžové uzené ryby, na druhé objevil napůl obranou trosku kančí hlavy. Na další bylo jen ovoce. Jako správný protitočan se nakonec rozhodl pro růžovou rybu a usadil se s talířem na jeden konec prázdného stolu. Jen tak z čiré zvědavosti zvedl víko velké teriny a spěšně ho zase přirazil. Jak bylo vidět, snažil se císař zavděčit i droskským hostům.

O pět minut později se otevřela malá dvířka na protější stěně jídelny a dovnitř se po špičkách vplížilo děvče. Bylo malé a tmavé, stejně jako Tarli. Dom se na ni usmál. Dívka se začervenala a pomalu, s očima upřenýma na Doma, postupovala k vznášejícímu se stolu.

Naplnila si malý talířek drobnými pečenými rybkami a sedla si na opačný konec stolu. Dom si ji prohlížel. Zdálo se, že děvče v ranním světle jakoby září. Vypadalo to téměř nadpřirozeně. Záře ji sledovala, takže když například pohnula rukou, zůstala za ní ve vzduchu jemná nazlátlá čmouha. Byl to zřejmé nějaký elektrofyzikální jev, ale působil velmi přesvědčivě.

Jedli mlčky v tichu, rušeném jen obrovskými starými hodinami, odtikávajícími standartní čas.

Nakonec se Dom odhodlal. „Mluvíš dženglikem? Diwakem Linackých Komerksů? A co droskštinou? — upaquaduct, é, lapidiquak, nunquakkuquc quipadukkuadikquakak?“

Nalila si malý šálek kávy a usmála se na Doma. Dom v duchu zasténal. Droskština mu dělala dost potíží, ale nějak si s ní snad poradí. Připravil si hlasivky a hrtanovou příklopku ke konečnému testu.

„Ffnbasshs sFFshs — frs Sfghn Gss?“

Její další úsměv mu připadal jako zbytečně škrobený.

Zatleskala rukama. O chvilku později vycítil, že kousek za ním někdo stojí.

Vedle jeho židle stál obr. Pár malých štěrbinovitých očí ho nevzrušeně pozoroval z přední části malé hlavy umístěné na těle, širokém stejně jako vysokém, což znamenalo skoro dva metry. Stvoření na sobě mělo koženou zástěru, pokrytou známými hranatými vzory v červené a modré. Za pasem měl tvor nastrkánu celou sadu nejrozličnějších nástrojů. Byl to drosk — a hodně starý — takže to byla samozřejmě inteligentní samička. Jestli v paláci bývali nějací samečkové, byli teď pravděpodobně v úhledných balíčcích v mrazáku.

Dívka zazpívala řadu zvonivých tónů. Rudé oči v malé hlavě zamrkaly.

„Princezna říká, co vy říkáte?“

„Pokoušel jsem se jen být společenský,“ odpověděl Dom. „A vy jste kdo?“

Obryně si vyměnila s dívkou několik rychlých vět a pak řekla: „Já jsem její tělesná strážová a pokojská.“

„To musí být velmi ekonomické.“

„Lady Sharli říká, vy pojedete na vyjížďku?“

Aniž čekala na jeho odpověď, zvedla ho droskyně jednou rukou ze židle. Ig se probral a vycenil na ni zuby, ale pak začal spokojeně pobrukovat, když ho obryně zvedla druhou mocnou tlapou a něco na něj zabručela. Močálový Ig několikrát pomalu zamrkal, pak se rozběhl po ocelově tvrdé paži a usadil se droskyni na hlavě.

Sharli už kráčela velkým patiem před halou. S účastí se podívala na Doma, kterého jí její osobní strážkyně hodila k nohám jako obyčejné zavazadlo. K Domovu údivu dívenka dupla nohou — ani jeho matka se totiž k něčemu takovému ve svých záchvatech špatné nálady neutíkala — a pohro-zila obryni drobným prstem. Droskyně se jí uklonila. Pak pomohla Domovi na nohy.

Opodál držel robot za uzdy dvě zvířata — Dom ještě v životě koně neviděl, s výjimkou toho páru, který musel s politováním vrátit v den své inaugurace. Tohle ale byli laothští koně. To znamená roboti.

Jeden z podkoních pomohl Sharli do sedla zvířete, které bylo z pískovaného hliníku. Otěže byly vytvořeny z jakéhosi proplétaného kovu, ozdobené drahokamy a rolničkami.

Domův kůň měl barvu leštěné mědi. Když Dom vylezl do kontrolního sedadla, obrátil k němu kůň hlavu, podíval se na něj mnohoplošnýma složenýma očima a prohlásil: „Umíš vůbec jezdit, kámo?“

„To nevím, nikdy jsem to nezkoušel.“

„Dobrá, tak to raději nech na mě, ano?“ ušklíbl se kůň a zahrabal nohou.

„Proč dávají do koně mozek robota páté třídy?“ zeptal se Dom, když vyšli branou z paláce. Droskyně jim poklusávala v patách.

„Mě tady mají pro hosty. Bez trochy inteligence se s některými z nich těžko domlouvá,“ odpověděl kůň konverzačním tónem. „Vy jste ten chlápek, který má objevit na nebi to bůhvíco?“

„Jo. Setkal jsi se někdy s Pátou třídou registrační značky TR-3B4-5?“ zeptal se Dom.

„Myslíte toho? Programovali nás společně. Poslali ho sloužit nějakému prezidentíčkovi na jakési zaostalé planetě a já skončil tady.“

„Hned jsem si myslel, že bys mohl mého Isaaca znát. Máš stejný způsob řeči,“ přikývl Dom.

„Být koněm zase není tak špatné,“ pokračoval kůň a pohodil hlavou. „Musí se mnou slušně zacházet na základě toho, že my pětky jsme řazeni do skupiny lidských bytostí.

Pravidelně vás prohlédnou a dostanete tři pravidelné energetické dávky denně… říkal jste něco?“

„Přemýšlím,“ zavrtěl Dom hlavou, stiskl rty a rozhlížel se po okolí.

Na Laothu nic nerostlo. Planeta byla sterilní. Přistávající lodě procházely složitou dekontaminační kontrolou a návštěvníci byli zbaveni všeho kromě bakterií nutných k provozu jejich vlastních těl. Atmosféra byla na Laoth dovezena. Ekonomický svět, založený na výrobě elektronických zázraků, si nemohl dovolit ani jeden jediný virus na špatném místě.

Jenže holý svět byl naprosto nelidský. Proto už kdysi jiný císař Ptarmigan, první z celé dynastie, začal budovat zahradu…

Celé akry umělých rostlin, zakořeněných v neplodném prachu, byly mrtvější než sama mrtvola, ale stejně jako mrtvola se hemžily drobným životem.

Elektroničtí lidé byli životní skutečností. Pětina humanoidního obyvatelstva planety byla kovová. Jenže elektronická příroda — to bylo trochu něco jiného.

Mohutné měděné stromy působily pokřiveně a rozložitě jako duby a jejich větve nesly chomáče listů se selenovými články, které tiše cinkaly ve větru. Kolibříci — samozřejmě elektroničtí — poletovali kolem stříbrných květů, kde bzučely malé zlaté včely a nasávaly zásobu energie do droboučkých akumulátorků, aby se pak mohly vrátit do svého dokonale ukrytého temného hangáru. V malém potůčku, bohatém na minerály, který se klikatil zahradou, sálo rákosí ze dna kovy a vyhánělo jasně sírové květy. V hloubce sebou mrskal zinkový pstruh a v jezírcích se otvíraly hliníkové lekníny, jejichž okvětní plátky se podobaly prstům.

Koně proběhli mezi stromy a pokračovali po cestičce vysypané štěrkem. Po obou stranách se kývaly záhony kovových květů. Sharli ho vedla k malému pahorku, kde vyvěral pramen a padal z vysokého skalního prahu do temně modrého jezírka. Mezi záhony zlatých lilií stála malá pagoda.

Tam si Sharli sedla, poklepala rukou na sedadlo vedle sebe a obrátila se k obryni.

„Lady Sharli ona říká, abys ty vyprávěl o sobě,“ řekla droskyně. Vyhazovala do výšky šedesáticentimetrový nůž a chytala ho za čepel.

Dom tedy vyprávěl. Vždycky, když obryně překládala, Dom se na chvíli odmlčel a tak měl dost času sledovat při práci malého mosazného pavouka, který vylezl z jakési pukliny nad nimi. Pavouk zaujal určitou polohu na kovové větvičce a z té se zhoupnul na sousední větévku.

Sharli byla dobrá posluchačka, ovšem možná také obří droskyně byla dobrá překladatelka. Dívenka napjatě vzdychala, když jí popisoval boj v Bance, a smála se a tleskala a nechávala přitom kolem sebe ve vzduchu nazlátlé čmouhy, když jí vyprávěl, jak uprchli s pomocí slunečních štěňat.

Pavouk upevnil pavučinu na proutek a zhoupl se na další větévku.

„Princezna se ptá, jestli jsi se nebál?“

Dom se jí pokusil vysvětlit předpovědi a pravděpodobnosti vypočítané díky p-matice, zatímco pavouk provedl několik dalších seskoků. Domovi se nepodařilo skončit dřív, než pavouk upředl celou pavučinu z jemného měděného drátku a vrátil se k odpočinku na svou první větvičku. Za sebou kladl dva slabé napájecí kabely.

Dom vyprávěl, jak na nějaký strach vlastně vůbec neměl čas. Sharli ho ale i tak pozorovala obdivně rozšířenýma očima. To bylo příliš, než aby odolával dlouho. Kromě toho mu do hlavy stoupal její parfém. Velmi silně si uvědomoval přítomnost obrovské služebné a několikrát se při jeho vyprávění s mírným pohrdáním ušklíbl i kůň.

Zatímco Dom předváděl funkci antigravitačních sandálů a kroužil nad hlavou nadšené Sharli dokonalé osmičky, vletěl do pavoukovy sítě malý mechanický brouk. Vyšlehl kratičký modrý záblesk.

Dom pokračoval popisem chytání a řízení větromušlí, zatímco pavouk protestujícího brouka pomalu a důkladně rozebíral nohama, jejichž zakončení se podobala francouzským klíčům.

Mezi stromy se objevil další kůň. V kontrolním sedle seděl Tarli téměř od hlavy k patě ukrytý v brnění, vyrobeném z kožených plátů, které se složitým systémem překrývaly. Tarli si sundal helmici v podobě děsivé hlavy, otřel si čelo rukavicí a vesele se na Doma usmál.

„Zdravím tě, nevlastní strýčku. Myslel jsem si, že byste mohli být tady. Doufám, že se příliš nenudíte.“

„Ale ani v nejmenším,“ odpověděl Dom spokojeně. „Víš, tvůj kostým je trochu…“

Tarli pozvedl obočí. „Byl jsem zápasit v šamboji. Vy u vás na Protitoči se necvičíte v šamboji?“

Dom si vzpomenul na ten jeden nebo dva boje, které viděl na lodích. Byly to divoké zápasy, při nichž se používali metr dlouhé dagonské nože. „No, u nás na Protitoči bojujeme většinou doopravdy,“ odpověděl nakonec. „Co je šamboj?“

Tarli odvázal podlouhlý balíček, který měl připevněný za sedlem a vytáhl z něj meč skoro tak dlouhý, jako byl on sám. Rukověť byla potažená kůží a nebyly na ní kupodivu žádné zbytečné ozdůbky. Čepel nebylo vidět. Jen ve chvíli, kdy zachytila odraz světla, se na okamžik objevila v podobě tenkého zeleného plátku.

„To je šammeč,“ vysvětloval. „Čepel je pochopitelně jen několik mikronů silná, vykovaná jako jediná molekula ve zvláštním mečovém světle úsvitu. A je neuvěřitelně pevná. A co ty, jsi dobrý šermíř?“

„No, umím trochu používat paměťový meč,“ odpověděl mu Dom. Vytáhl svou zbraň a předvedl ji. Tarli meč neohrabaně uchopil.

„Na jakém principu to funguje?“

„V rukojeti je umístěn malý projektor matrixového pole, a ten umožňuje, aby se zbraň změnila do různých tvarů.“

Tarli mu zbraň podal zpět. „To ovšem není zbraň cti,“ řekl smutně. „Neměl bys chuť si šamboj zkusit?“

Zasmál se Domově výrazu a vytáhl z balíčku dvě dlouhé tyče. „To jsou cvičné,“ vysvětloval. „Aby nováčkové nepřišli o příliš mnoho končetin hned na začátku výcviku. Jsem druhý nejlepší šamuri na Laothu.“

Dom na sobě cítil Sharlin pohled.

„Dobrá,“ řekl nakonec, i když velmi nerad. Konec konců, když dokáže ovládat meč na tstamové šachovnici… i když tam je to jen pěticentimetrové párátko v rukou figurky. Ale tohle byly nakonec jen kusy plochého dřeva.

Tarli vybalil další helmu a několik důležitých součástí koženého brnění a Sharli je Domovi pomohla obléct a připevnit.

„Měl bys mi nejdřív vysvětlit pravidla.“

Tarli se usmál. „Tohle je jenom tyčový šamboj. Můžeš cokoliv, ale musíš k tomu použít tu tyč. Sharli nám dá znamení.“

Děvče, které je až dosud se zájmem pozorovalo a pomáhalo Domovi, najednou zavrtělo hlavou a ostrým tónem začalo mluvit na bratra.

„Ona říká, že bychom měli bojovat o nějakou cenu. Můj meč proti tvým antigravitačním sandálům. Myslím si ale, že to není fér.“

„Nelam si s tím hlavu,“ řekl Dom. Sehnul se a začal si rozepínat sandály. Tarli si povzdechl a položil vedle nich svůj šammeč.

Sharli mávla kapesníčkem.

Tyče se jednou srazily ve vzduchu a pak okolo sebe oba soupeři začali opatrné obcházet a ostražitě se pozorovali.

Dom se poněkud osmělil a pokusil se o jeden dva útoky, které ovšem Tarli zachytil svou holí. Pak se usmál a roztočil svou tyč kolem jednoho prstu. Roztočená hůl mu pak přeletěla po zádech, Tarli ji zachytil a vzápětí už jeho zbraň dopadla na polstrovanou vycpávku Domovy helmy. Tarli podnikl několik klamných výpadů a při posledním Doma opět zasáhl lehkým úderem do hlavy.

Dom uskočil stranou a švihl svou holí dolů. Tarli se jí bez obtíží vyhnul, skočil kupředu, zachytil Domovu hůl a trhnul za ni. Dom, který na něco takového nebyl připravený, ztratil rovnováhu, upadl a jel kus po břiše štěrkem.

Sharli si zakryla ústa rukou a otočila se. Ramena se jí třásla.

Domova hůl narazila se slyšitelným zvukem na Tarliho nechráněné nohy. Pak se Domovi podařilo vyskočit a zasáhnout překvapeného hocha znovu. Hůl zasvištěla v dlouhém oblouku a její konec dopadl na Tarliho paži.

Tarli se zapotácel dozadu a jak se zoufale pokoušel udržet rovnováhu, rozhodil bezmocně ruce. Dom ho zasáhl ještě jednou, tentokrát přímo do hrudi.

Tarli zmizel.

Dom doběhl právě včas, aby viděl, jak chlapcova bledá tvář mizí pod hladinou jezírka, do nějž se řítil vodopád. Rychle ze sebe shodil většinu výstroje a vrhl se do vody. Na hladinu dopadl přesně uprostřed velkého chomáče leknínů.

Kus pod sebou viděl temný stín, který se pomalu propadal do hlubiny. Dom k němu doplaval, zachytil ho a prudkým vykopnutím vyrazil vzhůru. V okamžiku, kdy vypluli nad hladinu, našla si o něco silnější přitažlivost planety kožené Tarliho brnění a oba mladíci se znovu potopili.

Dom se i s Tarlim znovu pracně probojoval na hladinu a pokoušel se najít přezky brnění. Pak se do vln ponořila obrovská ruka a Tarliho zachytila.

Ve chvíli, kdy droskyně uchopila bezvládné tělo, odstrčila Doma, který padl zpět do vody, hodila si omráčeného Tarliho přes rameno a rozběhla se mezi stromy k paláci.

Dom se pomalu a s provinilým výrazem zachytil kamenného břehu na protější straně jezírka. Vykašlával vodu a čekal, až mu ve spáncích přestane bušit krev.

Zaslechl zasvištění čepele, odrazil se pozpátku nazpět do vody, kde narazil na svazek kabelů silných jako prst, a vynořil se uprostřed leknínového porostu. Sharli na něj upírala zuřivý pohled a hrotem šammeče uťala další dlouhý kus kamene v místě, kde měl ještě před chvilkou prsty.

„On si jenom hrál,“ zasyčela na něj v perfektním žangliku. „Je to druhý nejlepší šamuri v galaxii a jen si hrál. Ale tys musel vyhrát!“

„Já si ale nehraju,“ dodala. Meč jí zasvištěl nad hlavou a aniž příliš zpomalil, uťal silnou měděnou větev, která se čepeli náhodou postavila do cesty.

Dom se potopil a vynořil se na protější straně jezírka a snažil se rychle vylézt ven, zatímco dívka jezírko obíhala, aby se na něj mohla vrhnout znovu. Kožené brnění, které předtím odhodil, stále ještě leželo na zemi. Horečnatě ho ohmatal. Nemohlo ho ochránit před šammečem, který dokázal přeseknout kámen. Vycpávky měly za úkol jen ztlumit sílu úderu — to znamená, že musí existovat nějaké statické pole, které tu strašlivě ostrou čepel dokáže proměnit na…

Úder ani nepostřehl. Necítil nic, stačil jen zahlédnout slabý zelený záblesk. Hrudní plát, který držel v rukou, se prostě a jednoduše rozpadl na dva kusy. Neutěšilo ho, ani když viděl, jak se zbytkové částečky pole ztrácejí v zemi.

„Rozsekám tě,“ prohlásila Sharli. „Kousek po kousku. A začnu tím, co nejvíc přečnívá!“

Linka, kterou mu hrot meče narýsoval na předloktí byla slabá jen proto, že dostatečně rychle zareagoval.

„Tvrdil jsi, že den tvé smrti ještě nenastal,“ procedila mezi zuby. „Já bych si tím na tvém místě tak jistá nebyla!“

Dom zamrkal a zavřel oči. Čepel ho zasáhla přímo do krku. Otevřel oči a když si s přihlouplým výrazem začal krk ohmatávat, cítil na sobě její pohrdavý pohled.

„Jen počkej, až s ním zkusíš pohnout! Udeřila jsem tě na plocho, hlupáku!“ prohlásila, přistoupila k němu, postavila se na špičky a uštědřila mu hlasitý políček. „Ty nafoukaný, neotesaný, divošský kluku!“

Zapotácel se, nohama chvilku bojoval o záchytný bod na okraji jezírka a nakonec spadl do vody po třetí. Vynořil se, zatřásl hlavou a zalapal po dechu. Sharli, třesoucí se vztekem, na něj namířila hrot meče.

„Jestli je mrtvý, kluku, jestli je mrtvý…“ sebrala se země kovový kámen a neohrabaně se pokusila Doma zasáhnout do hlavy. Když se znovu vynořil nad hladinu, viděl už jen malou postavičku na mechanickém koni mizet mezi stromy.

Dom počkal, dokud z něj neokapala většina vody, pak se natáhl na umělý štěrk, pomalu osychal a pozoroval při tom mravence. Vyrojili se zdánlivě odevšad a teď se radili nad odseknutou větví. Se zájmem pozoroval, jak se větev najednou hladce rozpadla na dva menší kusy, a už ho ani příliš nepřekvapilo, že při tom zahlédl ostré modré záblesky elektronické pily. Menší kus větve odtáhla skupina mravenců k nedalekému stromu, v jehož kmeni se náhle otevřela nákladová branka.

Dom zvedl gravitační sandály a šammeč a vydal se nazpět ke koni. Ten na něj vrhl soucitný pohled, ale neřekl nic. Zamyšleně se vydali nazpět k paláci.

Vysoko na pahýlu větve se zatím jako zázrakem objevil malý jeřáb a zvedání větve začalo. Záchranný opravárenský tým se dal do práce. Ještě výše, kde silikonové listy pily slunce a zvonily ve slabém vánku, pozoroval lhostejně mravenčí pracovníky jiný hmyz. Místo očí měl kamery a nebyl vyroben na Laothu.

Toho podivného brouka zase na oplátku pozoroval pavouk a myslel na elektrické výboje.