Temná strana slunce

3

Zvuk moře. Dýchat? Ale on nedokázal dýchat. Přicházelo to a zase odcházelo jako příliv a odliv. Byl to jen zvuk, ale nesl s sebou zvláštní soulad — teplo a hebkost.

Dom se vznášel kdesi na oddechujícím moři.

Objevil se muž, oblečený ve staré hnědé róbě adepta sadhimismu, která se oblékala při oslavách Noci prasečí hlídky. Ten obličej znal. Byl jeho vlastní.

„Nebuď blázen. Já jsem tvůj otec.“

„Ahoj, tati. Jsi to opravdu ty?“

John Sabalos udělal neurčité gesto. „Ne, jsem jenom prodloužením tvého vlastního hlubokého podvědomí. Cožpak tě Hrsh-Hgn vůbec nic nenaučil? U Chela! Podle všech pravidel a předpovědí bys měl být mrtev, hochu. Tady máš celou tu matematiku pravděpodobnosti.“

„Tati, co se to se mnou děje?“

Známá tvář zmizela. Jen ve vzduchu po ní zůstala viset slova: „Cožpak já vím? Je to tvůj sen.“

Objevil se Hrsh-Hgn, který zůstal stát před známou obrazovkou.

„V nekonečném vessmíru je možné vše, včetně toho, že vessmír neexisstuje,“ zasykl. „Když tuto teorii rozšíříme a doplníme diagramy, zjisstíme, že —“

Dom sám sebe slyšel říkat: „To není žádná teorie, To je pouhopouhá hypotéza.“

„Ah, varuj sse paradoxů!“ zahrozil mu phnob prstem.

„Jakmile jednou vypusstíš do vessmíru paradox a necháš ho řádit, máš poyit.“

„Poyit?“

„A dovol, abychom navíc vzali v potaz —“

Najednou se objevil Isaac a v neprůhledné mlze vydával zvuk měkkých pantoflí, které se šoupají po hladkém podkladu.

„Svatá dobroto, mohou do tohohle snu vstoupit i roboti? Nebo ti musí zůstat někde vzadu, v druhořadém snění? Podívejte, šéfe, zápletka je taková: Vy jste dědičný prezident samotné Země, ale kvůli palácovému převratu vás poslali sem a —“

„Ne,“ zamítl Dom pevně tuhle teorii. „Tohle není správné.“

„Ne, je to jinak. Vy máte ten vrozený talent divokého dobyvatele, což je výsledkem mnoha generací pečlivě sledovaného dědičného křížení a jediné, co musíte udělat, je dát pokyn a zuřivé hordy zaplaví —“

„Ne, já ne. Zkuste vedlejší dveře v nekonečnu.“

„Tak ne, dobrá, vesmír ve skutečnosti neexistuje — to už před vámi asi neutajíme — existuje jen ve vašich představách, a tak se tenhle tajný spolek — pojmenovaný Rytíři nekonečna — oni se rozhodli —“

„Zkus to v nějakém jiném vesmíru, robote.“

„No prosím, když to tedy chcete slyšet rovnou a na plné pecky, vy vůbec nejste důležitý, ale máte ten magický náramek, který byl vyroben Bohem našeho vesmíru a On ho chce nazpět a vy musíte dát dohromady skupinku věrných a odvážných přátel, jako jsem třeba já, a vydat se na namáhavou pouť dlouhou mnoho světelných let, až do rozžhavených ohňů Rigelu a tam —“

„Hmmm.“

„Já se vás jenom pokoušel rozveselit, šéfe,“ robot vymáčkl z koutku oka rtuťovou slzu. „My, freudovská prodloužení osobnosti, máme také city a emoce, abyste věděl!“

Dome.

„Kdo jste?“

Dome, slyšíš mě?

„Slyším, co jste zač?“

Dome, jestli mě neslyšíš, vidíš aspoň něco?

Vidím?

Náznak zeleného svitu kdesi nad sebou spíš cítil, než viděl.

Dobrá, Dome. Teď jsi ve stavu pseudosmrti. Ty nevíš, co to znamená. Potřebujeme, abys s námi co nejpozorněji spolupracoval. Potřebujeme přístup k tvé nejvnitrnější paměti. Byl bys tak laskav a provedl určitá cvičení podle našich pokynů? Výborně. Nejdříve bychom potřebovali, aby sis v duchu vytvořil co nejpřesnější obraz sama sebe. Ukážeme ti, jak to máš udělat…

Uběhl dlouhý čas. Před Domovým vnitřním zrakem se vznášel on sám, přesná kopie Doma Sabalose. Tančila, zpívala a protahovala si svaly, které v něm budily spíš rozpaky, než pýchu. Hlas ho nutil, aby celý proces několikrát opakoval. A znovu.

Do jeho vědomí bylo pomalu vpouštěno pochopení věcí. Hlas patřil operátorovi nádrže, které se říkalo hajany. Nebo přesněji řečeno, celé řadě operátorů.

Dom kdysi viděl muže, které občas po zvláště divoké noci, plné zuřivých bojů s dagony, vynášeli z nemocničních vorů. Vždycky měli zavřené oči a zatímco si pomalu protahovali svaly nově narostlých zelených končetin, jejich tváře se nevědomky přihlouple usmívaly pod vrstvou bledé vyživovací kapaliny v záchranné nádrži. Nyny bylo jedním z těch vynálezů, jejichž tajemství si Protitoč nechával jen pro sebe. Chirurgové říkávali, že když z celého člověka zůstane alespoň droboučký pláteček mozku, který nazývali mamuš, dá se z něj zbytek těla…

Ne!

Dom si to promyslel znovu. Cítil, jak v muži ovládajícím nádrž narůstá panika. Dom si zkoušel klást otázky. Temnota začala mizet a rychle se měnila v zelenavý svit a stav, v němž neměl náladu ptát se vůbec na nic. Ozval se nový hlas:

Mysli souvisle. Musíš dýchat. Ještě nám zbývá dobudovat dost věcí. Mysli na něco a v duchu si to říkej. Teď.

Ač nevzpomenut, zazněl v Domově mysli Zelený Otčenáš, který stoupal kamsi vzhůru a připomínal mu dětství. Jako malý chlapec vždycky před spaním odříkával modlitbičku a pod deky na své posteli vklouzl teprve tehdy, když dořekl její poslední větu, která zněla: „Bůh opatruj domácí roboty,“ a dodal ona dvě slova.

Rychle si jej přeříkal. Jednotlivé věty mu připadaly jako nesmyslný blábol; minulá staletí všechna slova pokroutila k nerozeznání, ale stále ještě z nich prýštila síla.

Výborně.

Výborně.

Dom horečnatě pokračoval a vychutnával ta nic neříkající slova:

V nastalém tichu se ozval operátor regenerační nádrže. „Dome, teď už máš hlasivky. Dýcháš. Vybudoval sis ústa. Určitě je něco, co bys hrozně rád udělal.“

Dom strašlivě vykřikl.

Prohlížel se v obrovském nástěnném zrcadle. Všechno měl na svém místě a všechno fungovalo. Hajany, které využily informací z jeho paměti, zduplikovaly nehty, zuby, všechny vzorce DNA a dokonce odstranily jizvu, kterou měl na hrudi od dobrodružství v močálech. Dom se na tom místě nespokojeně poškrabal a vzpomněl si na svůj útěk mezi sítinami.

Pokojem přešel s tichým vrzáním Isaac a podal mu šaty. Dom se pomalu oblékl.

K jedné změně ovšem došlo. Předtím byl uhlově černý a decentně holý, což byl důsledek silného ultrafialového a taninového záření Hle-Proč. Teď měl vlasy do pasu a vlasy, stejně jako celý zbytek jeho těla, byly zabarveny do zelena.

Sebevědomý malý creapiijský doktor, který byl přednostou oddělení nemocničních regeneračních nádrží, mu to opatrně vysvětlil, přičemž předvedl výjimečné znalosti slovníku hovorového džangliku. Ale bylo známo, že creapiiové dokáží velmi snadno převzít způsoby a chování ostatních ras.

„Naše zařízení se jmenuje hajany. To vám ale samozřejmě nemusím říkat. Kdysi jsem jezdíval na nemocniční lodi, ale od těch primitivních regeneračních koupelí, které byly schopny doplnit kus nohy nebo ruky, jsme se dostali hodně daleko.

V každém případě, pane prezidente, to, v čem se teď nacházíte, můžeme po právu nazývat žijícím lidským tělem. Ve skutečnosti je to nesmírně složitý biologický organismus pod vaší kontrolou. Mohu vám zaručit, že se podobá vašemu tělu z větší části i na úrovni atomů. Bude mít samozřejmě některé přednosti — tak například mnohem lepší odolnost proti vysokým teplotám a záření… ah, ano, ve vašem věku by mě spíše překvapilo, kdybyste se na to nezeptal. Jistě, vaše děti budou ve všech směrech zcela normální a lidské —“ a doktor pronesl až překvapivě přiléhavý obscénní vtip. „Ale dejte si pozor, aby tady nedošlo k nějakému nedorozumění. Teď jste to vy, ne nějaký podivný cizí sliz. Ta barva? To je otázka pigmentačních schopností nyny, bohužel… vraťte se mi, hm, tak za deset let, a já vám dokážu vypěstovat tělo bez jediného zeleného flíčku. A co se týká vlasů, no… naprostý nedostatek ochlupení ještě nepatří ke genetickým znakům protitočanů. Je mi líto, ale v tomto stádiu si pořád ještě nemůžeme nijak zvlášť vyskakovat, zatím je to čistě účelové zařízení.

Ještě než odejdete, pane prezidente, rád bych vám ukázal nemocnici. Jsem si jistý, že by se s vámi ráda pozdravila i většina personálu, hm, myslím samozřejmě neoficiálně. Co se mě týče, jsem pyšný, že jsem si s vámi mohl potřást manipulačním chapadlem.“

Dom si upravil vysoký vázankový límec a otočil se.

„Jak vypadám?“

„Zeleně, šéfe,“ odpověděl střízlivě Isaac. Ukázal na malý plastikový kufřík.

„Támhle je nějaká kosmetika, šéfe, pleťové barvivo a tak dál. Poslala to vaše matka.“

Dom se znovu otočil k zrcadlu a přejel si světle zelenými prsty po tváři. Hajany se pokusily napodobit jeho tělesnou pigmentaci, jak to jen šlo, ale přesto vypadal, jako kdyby alespoň rok držel mědí obohacenou dietu. Zatímco se zotavoval, sledoval sám sebe ve zprávách. Rybáři už vyjádřili svou pýchu nad prezidentem, který je celý zelený, a jak se zdálo, ani v nejmenším jim nevadilo, že to není následkem odvážných činů na moři. Komentář jeho matky však v náznacích říkal, že se tato skutečnost jistě dost nevhodně dotkne většiny mimoplanetárních potentátů.

„Beng aby je vzal!“ řekl nahlas. „Pendrek na nich záleží. A kromě toho — zelená je svatá barva!“

Když vyšel Dom, následovaný v diskrétní vzdálenosti Isaacem a skupinkou zaměstnanců v bílém z malé nemocnice, postavila se u vchodu do pozoru šestice členů bezpečnostní gardy.

Vedle nich čekal Hrsh-Hgn. V ruce svíral vysokorychlostní molekulový termopal a tvářil se přihlouple.

„Moc ti to sluší,“ uchechtl se Dom.

„Já jssem pacifissta, jak sse na filozofa patří, a tohle je barbarsství.“

Nastoupili do prezidentské jachty, ke které se hned po startu připojilo pět aeroletů.

Dom upíral nevidoucí pohled na mořskou hladinu.

„Kdo nastupuje na místo Korodora?“ zeptal se po chvíli.

„Darven Samhedi z Laothu.“

„To… to je dobrý člověk.“ Jenže být velitelem bezpečnostní služby na Protitoči vyžadovalo něco víc, než jen obyčejné schopnosti. „Přijmou ho phnobové?“

„Říká sse o něm, že několikrát dal najevo ssklony k tvarissmu. Uvidíme,“ Hrsh-Hgn se podíval na Doma. „Ty jssi měl Korodora rád.“

„Ne. On se vyhýbal všem projevům přátelství, ale… víš, ať se dělo cokoliv, byl vždycky tam, kde měl být, rozumíš?“

„Jistě.“

Dom se otočil na sedadle a podíval se na Isaaca.

„A jestli řekneš jediné uštěpačné slovo, robote, tak…“

„Ne, šéfe. Několikrát mě napadlo, že lord Korodore byl trochu příliš zamilován do miniaturních kamer a špionážních hračiček, ale to bylo jeho zaměstnání. Byl to fajn chlap. Je mi to líto.“

Před čtyřmi měsíci se mě někdo pokusil zabít, pomyslel si Dom, a Korodore při tom přišel o život.

Musím zjistit proč.

Když skupina přistávala u druhého sabalovského domu, vál slabý vítr a unášel s sebou drobný déšť. Kopule ležící nedaleko středu Tau City byla malá a obehnaná vysokou zdí. Přišla ho přivítat dokonce i lady Vian, zabalená v těžkém plášti, a na tváři jí pohrával o něco šťastnější výraz než obvykle. Ten ovšem pouze naznačoval, jak je ráda, že už se mohla vrátit zpět do města. Tau sice nebylo nijak zvlášť kosmopolitní, ale přece jen v něm byl život i společnost mnohem pestřejší, než v rodinných kopulích Sabalosů.

„To je velmi nevhodná barva,“ zněla její první slova.

Obědvali v malé jídelně. Na druhém konci stolu seděl Samhedi a několik starších příslušníků služebnictva a uctivě naslouchali jejich hovoru. Joan se ze slušnosti zeptala na několik nepodstatných věcí týkajících se nemocnice a ponořila se do mlčení.

Vian upřela pohled na syna. „Proč nevyzkoušíš některou značku té tělové kosmetiky?“

Dom zachytil pohled gardisty, stojícího opodál u stěny. Měl zelenou jednu ruku a po straně obličeje se mu táhl zelený pruh, který se na krku sléval s barvou jeho uniformy. Muž téměř neznatelně kývl hlavou a mrkl jedním okem.

„Mě se to takhle líbí.“

„To je perverzní marnivost,“ řekla Joan, „ale já s tebou souhlasím. Strakatého vnuka bych nesnesla, takhle je alespoň jednobarevný.“

Odstrčila talíř a dodala: „Kromě toho, zelená je svatá —“

„Zelená je barva pozemského chlorofylu, to je pravda,“ přikývla Vian, „ale tady jsou všechny rostliny modré.“

Joan rychle pozvedla zrak k symbolu sadhimismu, který zdobil strop kopule, pak ho obrátila ke své snaše a oči se jí zúžily. Dom je se zájmem pozoroval — až s přílišným zájmem, protože Joan to vycítila, pomalu složila ubrousek a vstala.

„Je čas,“ řekla, „na naši večerní modlitbu. Dome, ráda bych se s tebou sešla za hodinu ve své kanceláři. Promluvíme si.“