Temná strana slunce

4

Dom vstoupil. Babička vzhlédla a pohybem hlavy ukázala na židli. Vzduch houstl kadidlem.

Velký, bíle vymalovaný pokoj byl dokonale prázdný, kromě stolku, dvou židlí, malé standartní kadidelnice a rohového oltáře. Nebylo to příliš nápadné, protože Joan dokázala vyplnit svou přítomností jakýkoliv prostor.

Z čelní stěny na ně shlíželo všudypřítomné Jediné přikázání, vyvedené třiceticentimetrovými literami.

Joan zavřela svou účetní knihu a začala si pohrávat s nožem, jehož rukojeť byla z bílé kosti.

„Za pár dnů bude pátek svátku Pečené duše a hned potom svátek Malých bohů,“ začala. „Přemýšlel jsi už o tom, kdy by ses chtěl připojit ke klači?“

„Moc ne,“ odpověděl téměř pravdivě Dom, který ve skutečnosti o své náboženské budoucnosti nepřemýšlel vůbec.

„Máš z toho strach, co?“

„Když to říkáš takhle, tak ano,“ přikývl Dom. „Je to jedno z nejdůležitějších a posledních rozhodnutí. Jenže já si občas nejsem tak docela jist, že sadhimismus zná všechny správné odpovědi, abys věděla.“

„To máš samozřejmě pravdu. Jenže klade většinu správných otázek.“ Na okamžik se odmlčela, jako by naslouchala nějakému hlasu, který Dom neslyší.

„Je to nutné?“ neudržel se Dom.

„Klač? Ne. Jenže podobný rituál ještě nikdy nikomu neublížil a samozřejmě se to od tebe čeká.“

„Je tady jedna věc, kterou bych si velmi rád přesně vyjasnil,“ řekl Dom.

„No prosím.“

„Babičko, proč jsi tak strašlivě nervózní?“

Odložila nůž a povzdechla si.

„Dome, jsou chvíle, kdy ve mě budíš neodolatelnou touhu ubalit ti pořádnou facku. Samozřejmě, že jsem nervózní. Co bys čekal?“ Opřela se na židli. „Dobrá, mám ti to vysvětlovat sama, nebo se budeš raději ptát?“

„Rád bych znal ten příběh celý. Myslím si, že na to mám svým způsobem právo. V poslední době se mi přihodila spousta věcí a já mám čím dál tím silnější pocit, že o tom ví každý, jenom já ne.“

Joan vstala a přešla k oltáři. Vytáhla se na něj, posadila se na horní desku, opřela se rukama a neuvěřitelně dívčími pohyby začala kývat nohama.

„Tvůj otec — můj syn — byl jeden ze dvou nejlepších znalců matematiky pravděpodobnosti, kteří se kdy zrodili v naší galaxii. Jak vím, už jsi se o matematice pravděpodobnosti dozvěděl. Existuje zhruba nějakých pět set let. John ji velmi zdokonalil. On zformuloval postulát týkající se efektu Díry v hrdle džbánu a když se ho pak podařilo dokázat, změnila se p-matika z hračky na nástroj. Mohli jsme vzít droboučkou část kontinua — například lidskou bytost — a předpovědět její budoucnost v tomto vesmíru.

A přesně to John udělal v tvém případě. Ty jsi byl první člověk, který byl tímto způsobem kvantifikován. Trvalo mu to sedm měsíců a my jsme si hrozně přáli zjistit, jak to dokázal, protože dokonce ani Banka neumí kvantifikovat člověka na víc než rok kupředu a to ještě jen s určitým procentem nepřesnosti. Tvůj otec byl génius, alespoň když přišlo na p-matiku. V lidských… hm, mezilidských vztazích už zdaleka tak dobrý nebyl, bohužel.“

Pak vrhla na Doma pátravý pohled, ale on na návnadu nezabral. Pokračovala: „Zabili ho někde v močálech, víš?“

„Vím.“

John Sabalos se zadíval přes hladinu třpytících se blat ke vzdálené věži. Byl krásný den. Analyticky zhodnotil své emoce a zjistil, že se cítí spokojený. Sám pro sebe se usmál, přitáhl si další paměťovou kostku a vmáčkl ji do přehrávače.

„A proto,“ dal se do řeči, „uvádím tuto konečnou předpověď, týkající se mého budoucího syna. Zemře v den svých prvních narozenin, podle časových hodnot Protitoče, což bude den, kdy usedne do křesla prezidenta planety. Způsob provedení: náhlé a prudké vybití obrovského množství blíže neurčené energie.“

Na několik vteřin zařízení vypnul a rovnal si myšlenky, než pokračoval: „Útočník: Nevím. Nemyslete si, že jsem se to nepokoušel zjistit. Jediné, co vidím, je mezera v plynulosti rovnic, mezera, která má nepřesný tvar muže. Pokud se mi to nezdá, je to muž, kterého kontinuum obtéká, jako voda obtéká kámen. Vím, že se mu podaří uniknout. Cítím, že ho vaše akce zviditelňují jako — k sakru, tady je další přirovnání — vzduchoprázdno vyplněné stínem. Myslím, že pracuje pro Ústav, a že jsou to právě Žolici, kteří se pokoušejí se zoufalým úsilím zabít mého syna.“

Znovu se odmlčel a upřel pohled na svou rovnici. Byla vyleštěná, dokonalá jako achátová deska. Měla svou vnitrní krásu.

Jeho zrak se znovu obrátil ke vzdálenému odlesku věže. Zvedl hlavu. Ještě není ten správný čas, ještě ne. Další hodinu a —

„A teď, Dome, když tak stojíš zmítán mezi šokem a úžasem, co asi vidíš? Jestlipak má tvoje babička stažené rty a na tváři ten odhodlaný výraz, který mívala v každé těžké chvíli? A, ostatně, jaká byla oslava?

Dome, jsi můj syn, ale jak už asi pomalu zjišťuješ, mám mnoho synů, nespočetné milióny. Říkám ‚mám‘, ale myslím ‚měl jsem‘. Protože v těch bilionech vesmírů, které s námi na všech stranách sousedí, jsou všichni mrtví, přesně jak jsem předpověděl. Ty, který jsi z masa a krve, jsi současně ta jediná naděje, která leží daleko a daleko za desetinnou čárkou. Naděje, že se mýlím. Jenže student pravděpodobnosti si brzo uvědomí, že díky své podstatě naděje vyjádřená poměrem jedna k miliónu vyjde devětkrát z deseti případů a že ty největší pravděpodobnosti se nakonec změní v dvoustranné prohlášení: stane se to či nestane.

Studoval jsem tě a s tebou i ten vesmír, vyjádřený právě poměrem milión ku jedné, ve kterém teď stojíš, Ten vesmír zůstal ve svém hlavním proudu takový, jaký by zůstal v případě, že bys nezemřel. Vesmíry se podobají hvězdám, těm, které samy v sobě obsahují. Většina z nich se pohybuje ve stálých drahách. Jenže jiné, třeba pouhým přetočením elektronu, rozvinou podivné historie, které mohou skončit stejně tak výbuchem novy jako nepředstavitelnými černými dírami ve vesmíru. Divoké vesmíry se pak pod tlakem paradoxů buď zbortí nebo — co?

Pokusím se ti nějak pomoci, protože to budeš určitě potřebovat. Tvůj vrah přijde z vesmíru tvé současnosti, doufám, že to chápeš? Bude ti chtít zabránit v objevení něčeho, co by změnilo vaši šanci, která je ve tvém vesmíru poměrem jedna ku bilionu ta největší, jaká kdy existovala ve všech jeho alternativních podobách. Na druhé straně mám něco jako tušení, že to, co tě zachránilo před smrtí, také pochází z tvého vesmíru. Viděl jsem toho ve tvém vesmíru mnoho, ale těžko ti o tom mohu vyprávět, věř mi, Dome, protože kdybych to udělal, vznikl by paradox, pod jehož tlakem by celý tvůj vesmír jednoduše popraskal ve švech.“

Odložil záznamové zařízení a pomalu přešel do své vnější kanceláře. Robot — sekretář se okamžitě probral k životu.

„Kdyby někdo volal, jedu se podívat k věži. Myslím… nemám v úmyslu se tam zdržet dlouho.“

„Jistě, pane prezidente.“

„Na mém stole najdeš paměťovou kostku. Prosím, pošli ji Jejímu výkonnému ředitelstvu.“

„Jistě.“

John Sabalos zavřel dveře a vrátil se ke stolu. Stále ještě byl oblečen v černohnědém rouchu, které měl na sobě včera večer, při oslavách dne Prasečí hlídky. Nespal, ale cítil se veselý a svěží. Byl to samozřejmě pocit falešný. Znát budoucnost zdaleka neznamená ji kontrolovat. Jenom to tak člověku občas připadá. Znovu zvedl záznamové zařízení.

„V každém případě ti mohu říci ještě něco. Tři věci. Objevíš svět Žoliků, když se podíváš tím správným směrem. Tvůj život bude ohrožen. A za třetí… Podívej se do rohu svého pokoje! Utíkej o život!“

Vypnul zařízení a položil kostku na stolní desku.

Někde venku, zhruba v místech, kde byl východní trávník, hrál někdo na phnobskou citeru — chlong, ostatně hrál velmi špatně. John vyšel ven. Od kuchyňské kopule se sem nesl klapot Joanina starého elektrického počítače, což znamenalo, že zaznamenávala a kontrolovala celoroční výdaje domácnosti.

Zhluboka si vydechl. Jeho smyslům něco dodávalo třetí rozměr a zdůrazňovalo jeho vnitřní svět v podobě výrazného reliéfu. S rychlostí zkušeného adepta pravděpodobnosti odhalil příčinu. Svět byl jako víno, protože tohle byl jeho poslední den na světě. Poslední kapka vína. Samozřejmě, zabijí ho dřív, než se mu podaří objevit svět Žoliků. Dom by měl mít více štěstí.

Na vlnách u konce dlouhého mola se kýval jeho osobní aerolet.

Dveře tiše sklouzly stranou. Vykročil lehce roztřesený a potlačoval radostné vzrušení, které se ho zmocňovalo. Smrt je přece jen vážná věc.

Hlas jeho otce umlkl a projekce z kostky skončila. Dom vrhl pohled vzhůru.

Ve vzduchu se třpytilo něco malého, něco co se podobalo smítku kovového prachu. Pak zaslechl Joanin hlas, jehož každé slovo bylo ostré jako mrazivý vzduch.

„Samhedi, je tady další. Připravte se.“

„Co je to?“ zeptal se Dom. Zdálo se, že smítko roste.

„Zborcený proton. Cítíš se líp?“

„Samozřejmě. Jako v razícím lisu.“

„Nějak tak. Podle toho, jak to vypadá, už strávil svůj vlastní atom. To co vidíš je efekt vytvářený odraženým rozptýleným světlem. Někdo to kontroluje.“

První, co si Dom uvědomil, bylo, že oba stojí nehybně jako sochy. To druhé, že…

„Něco takového jsem v životě neviděl.“

„To, co tě dostalo poprvé, byl gravitační vír. Stačí udělat jediný krok a tenhle se změní v zubatou kulku. Už tě někdy někdo protáhl otvorem o průměru jednoho mikronu?“

„Ne-e.“

„Omlouvám se, to bylo dost netaktní. Ale jestli se sem Samhedi nedostane včas, tak už tě kvůli tomu hlava bolet nemusí.“

„Zadušení? Nejdřív to vysaje všechen vzduch z místnosti?“

Přikývla.

Z mřížky na stěně se ozval Samhediho hlas.

„Až řeknu, padněte laskavé k zemi a snažte se ležet mimo střed místnosti… teď!“

Než dopadl na zem, zachytil Dom koutkem oka letící stříbrnou kouli velikosti grapefruitu.

Když se převalil, vznášela se koule zhruba metr nad jeho hlavou. Po páteři mu přebíhaly nezvyklé vlny tepla. Podařilo se jim nebezpečí zachytit do matrixového pole. Koule pořád ještě nasávala vzduch jako miniaturní tornádo. Nakonec vyplula stěnou z místnosti a za sebou zanechala otvor, jehož okraje byly pokřiveny jako hmota zničená za velmi vysoké teploty a tlaku. Dom slyšel výkřiky zvenčí a hukot matrixového generátoru.

Pomohl Joan na nohy.

„Jak se zdá, byli jste připraveni na všechno,“ řekl.

„Bylo to logické, celkově preventivní opatření. Po tvé… tvé oslavě nám trvalo celé dny, než jsme přišli na to, jak se té mizerné věci zbavit. Nakonec našel správné řešení až tvůj robot.“

„No, do lodi se to naložit nedalo, protože by se to prožralo trupem… Isaac? A co navrhl?“

Vyhlíželi otvorem ve stěně. Na trávníku před budovou se Samhediho lidé, mechanizmy a přístroje shlukli kolem zárodku černé díry. Stříbřitý lesk už zmizel. Vypadala jako bod ve vesmíru, který rval za optické nervy, a muži, pracující v její blízkosti, se museli vzpírat proti větru, který se hnal ze všech stran do jednoho místa a mizel.

Tři z nich manipulovali dlouhým válcem, až ho umístili tak, že stál na své základně přímo pod onou věcí. Válec byl pokryt hustými matrixovými závity.

„Tohle by mohlo být dost působivé,“ řekla Joan.

„Začínám ten nápad chápat,“ ozval se po chvilce Dom. „Dno válce je dokonale izolováno, matrixové pole se při styku s okraji omezí a vzduch začne proudit shora dovnitř. To znamená, že nad pouzdrem vznikne silný podtlak…“

Samhedi zarval do svistu větru jakýsi rozkaz. Věc — teď vypadala jako jedno jediné zlomyslné oko, které se upíralo na Doma — sklouzla do válce.

Vzápětí zazněl hluboký třesk. Byl to válec, který o dva kilometry výše dosáhl rychlosti jednoho machu. Věc vysála sama sebe ke hvězdám.

„Pěkné,“ zabručel Dom. „Co kdyby to narazilo do slunce? Ne, vy tam máte připravenou nějakou loď, která to zachytí, že? Ale co s tím pak?“

„Zapečetí se to a pošle do hlubokého vesmíru. Isaac navrhl, že nejbezpečnější by bylo najít nějakou pravou černou díru a odhodit to do ní. Jenže to tak trochu zavání pozváním k rozbití vesmíru, takže Hrsh-Hgn navrhl zrychlit to na poloviční rychlost světla. On věří, že se to bude vlastně zrychlovat samo díky meziplanetárnímu vodíku.“

„A skončí to tím, že to někomu na druhé straně všehomíra provrtá planetu,“ zasmušil se Dom. Pak se ale pokusil usmát.

Babička se natáhla a stiskla mu rameno.

„Vůbec si nepočínáš špatně, Dome, to musím přiznat.“

„Ani ty, babičko.“

„To je tím, že jsem přesvědčená adeptka Rozložení. Ale neboj se, až se rozhodnu vypnout, tak mě při tom neuvidíš.“

Dom se proti své vůli otřásl. Byl několikrát u toho, když se jeho přátelé po psychických výletech vypnuli. Jednalo se o ukázněnost a ovládání mysli, které se člověk mohl naučit jen v sadhimistických klačích. Jedinec pak mohl existovat celé dny a týdny, aniž se dal ovlivňovat svými pocity a emocemi. Jeden nebo dva lidé mu řekli, že je to úžasná věc — že zažívají pocit chladné intelektuální síly, schopnost postavit se čelem k problému a řešit ho bez toho zbytečného balastu rokokových ozdůbek, jakým jsou jejich city. Říkalo se jim Chladné hlavy. A pak jste se vypnuli, naskočil vám zpětný chod a v té chvíli jste byli rádi, když jste vedle sebe měli někoho, kdo má emoce a city v pořádku. Potřebovali jste ho k tomu, aby vás rozvinul z klubíčka, do kterého jste se při tom stočili — nejlépe krumpáčem — a uložil vás do postele. Většinou jste si přáli, aby to bylo s kulkou v hlavě.

„Jak dlouho už jsi Chladná hlava?“ zeptal se.

„Od snídaně. A taky větší část minulých čtyř měsíců. Ale na tom nezáleží. Ovládl jsi tu techniku také. A bez drog.“

„Tomu nevěř.“

„Jediná věc, které musíš uvěřit, je to, že já sama jsem tu druhou polovinu paměťové kostky nikdy neslyšela. On mluvil jen k tobě. Udělal to s myšlenkou —“

„— na šanci milión ku jedné. Já vím, je mnoho způsobů. Jestliže předvídal tohle všechno, mohl do kostky vložit zpožďovač. Takových fíglů je…“ dodal přesvědčivě.

„A co budeš dělat teď?“

Dom se napjal, když v jejím hlase zaslechl zvláštní podtóny.

„Jak to vypadá, musím najít svět Žoliků. Polovina starých paměťových kostek tvrdí, že něco takového nikdy nemohlo neexistovat.“

„To ti nemohu dovolit,“ zavrtěla hlavou Joan.

„Nebude to nebezpečné, pokud tu planetu nenajdu. Slyšela jsi předpověď.“

„Tvůj otec se mohl splést. Může tady být ještě jiná šance milión ku jedné, Dome. Někdo se tě přece snaží zabít! Tohle byl třetí pokus!“

Dom pomalu ustupoval, ale ona kráčela za ním.

„Jenže poprvé jsem skočil do močálů a vyplaval o čtyřicet kilometrů dál. Podruhé ze mě něco po výbuchu té věci uchovalo dost na rekonstrukci — to znamená, že se mě něco také pokouší zachránit! Chtěl bych zjistit kdo a proč.“

Udělal ještě jeden krok a nechal těsně před sebou zapadnout dveře. Pak se otočil a dal se na útěk.

Dom ležel na posteli a četl si dlouhý nesouvislý dopis od Keji. Byla ráda, když se dozvěděla, že už je mu lépe; život na Laothu je docela příjemný a brzo se vypraví na oficiální návštěvu Země a taky viděla poprvé v životě sníh — a přikládá mrazící kostku, ve které je vloženo několik sněhových vloček — a drahý Ptarmigan jí postavil zahradu, kterou Dom prostě musí vidět…

Vešel Isaac, jehož dokonale naolejované nohy nevydávaly téměř žádný zvuk.

„Co je?“

„Po celém paláci jsou rozmístěny stráže, šéfe. Tu gekonovitou žábu nemůžu nik —“

„To je tvaristický[2] výraz, Issacu.“

„Omlouvám se, šéfe. Kuchař říká, že odešel z kopulí a přesunul se do buruku.“

Dom si připjal gravitační sandály. „Půjdeme se po něm podívat. Je to jediný humanoid v celém širém okolí, který vůbec něco ví o Žolicích. A pak si tak nějak představuju, že se vydáme hledat svět Žoliků.“

Robot nevzrušeně přikývl.

„No? Nezeptáš se mě proč?“

„To je vaše věc, šéfe.“

„Hmm. Zdá se, že mám naplnit jakési předpovědi. V posledním čase jsem je naplňoval velmi špatně. Doufám, že cestou najdem odpovědi na jednu dvě otázky, které mě zajímají. Víš o třetím pokusu o atentát, který na mě byl spáchán?“

„Zajisté, i o všech dalších.“

Dom ztuhl. Zvedl hlavu od batohu, do kterého si cpal náhradní oblečení, a pomalu se zeptal:

„Kolik bylo těch ostatních?“

Isaac tiše zabzučel a začal: „Celkem sedm. Nejdřív otrávené jídlo v nemocnici, meteorit — ten těsně minul elektrárnu — a dva útoky na aerolet, který vás sem přivezl. A další umělá černá díra. Ta se objevila v nemocnici. Ležel jste pořád ještě v hajanech.“

„Ani jeden nevyšel —“

„Nic jiného než čiročiré štěstí, šéfe. To jídlo v nemocnici — myslím, že vy jste se ho ani nedotkl, zato jeden z kuchařů ano. Co se týká toho meteoritu —“

„Zvláštní pokusy. Taky dost neohrabané.“ Dom se na chvíli zamyslel a přidal si do zavazadla paměťový meč, který dostal od Korodora. Když se obracel k odchodu, padl mu pohled na růžovou kostku ve stojanu paměťových kostek. Hrsh-Hgnovy teorie o Žolicích. Přihodil do zavazadla ještě tu.

„Tady nejsem v bezpečí, to je naprosto jisté. Zmizíme teď, dokud je tma.“

„Jestli se pokusíte odletět, usmažíte se. Samhedi obklopil všechny zdi silovým polem. Můžeme zkusit docela obyčejně vyjít ven dveřmi. Budete mi ale muset přikázat, abych použil nezbytnou sílu.“

„Dobrá,“ přikývl Dom.

„V plném znění, prosím. Jestliže mě do toho poději namočí, bude to všechno v mých registračních zařízeních. Nemůžou rozebrat robota za to, že poslouchal příkazy. Jedenáctý robotický zákon, odstavec C, viz uvedené,“ trval robot pevně na svém.

„Dobrá, tak ti tedy přikazuju, abys mě odsud dostal ven a při tom samozřejmě nepoužil větší sílu, než je nezbytně nutné.“

Robot přešel ke dveřím a zavolal příslušníka ochranky, který stál na stráži o kus dál v chodbě. Pak ho jediným úderem omráčil.

„To nebylo špatné,“ pochválil sám sebe. „Dost na ztrátu vědomí, ale málo na rozbití hlavy. Tak, šéfe, bič a pryč.“

Buruku bylo postaveno na okraji města, v místech, kde suchá zem začala klesat k močálům. Vypadalo jako porost hub pod šedivou kopulí. Každá houba bylo složité obydlí podobné hradišti, spletenému ze sítí a rákosu. Některé z nich byly mnohem větší než běžné lidské geokopule. Šedá kopule byla tvořena nízkofrekvenčním silovým polem, dost silným na to, aby udrželo vzduch uvnitř dostatečně vlhký a nehybný. Kromě toho bylo polarizováno, takže světlo, které jím procházelo, vytvářelo uvnitř šero a prostor pod kopulí připomínal matně osvětlenou jeskyni. Vzduch uvnitř byl vlahý, lepkavý a páchl rozkladem. Dom měl pocit, že kdyby se ze všech sil nadechl, vybujela by mu v plicích plíseň. To bylo místo, které deset tisíc phnobů nazývalo domovem.

Směrem ke středu kolonie se podivné domy shlukovaly k sobě v houbových trsech, protínaných ulicemi a uličkami, a tu a tam z nich vyrážely věže a veřejné budovy podobné spíš výtvorům přírody než dílu myslících tvorů. I když už bylo po půlnoci, byla většina obchodů ještě otevřena. Prodávaly se v nich hlavně špatně usušené houby, ryby a starší paměťové kostky. Z některých větších budov, naduřelých jako zkvašené dýně, se linuly útržky strašidelné hudby chlong. Všude kolem Doma se ulicemi pohybovaly davy phnobů.

V čistě lidském prostředí působil osamělý phnob buď maličko uboze, nebo nechutně, od velkých vypuklých očí až po čvachtavé pleskání nohou na podlaze. Tady, ve svých hradištích, se pohybovali podobní duchům, sebejistí a děsiví. Většina z alfa-samečků měla u pasu dlouhé oboustranně broušené dýky a každý návštěvník, který měl jen trochu sklony k tvarismu, musel po nějaké chvíli zákonitě skončit tak, že se městem pohyboval jen se zády pevně přitisknutými k uklidňující zdi.

V jednom místě, když kolem projížděl obrovský proutěný zásobovací vůz, se museli vmáčknout do nejhustšího davu. Vozidlo páchlo; bylo poháněno keramickým motorem na rybí tuk.

Vzduch byl plný sykotu, šustotu a ševelení — zvuků phnobské řeči. Dom měl buruku velice rád. Phnobové měli životní styl, který se zásadně lišil od pečlivě stylizované střídmosti a odříkání vládnoucí sadhimistické rodiny.

Dom našel Hrsh-Hgna sedícího ve společenské jasce, kde hrál tstame. Phnob zvedl hlavu, podíval se na oba příchozí a mávnutím ruky je požádal o ticho.

Dom si sedl na kamenné sedátko a trpělivě čekal. Hrsh-Hgnův protihráč byl mladý alfa-sameček, který na Doma vrhl lhostejný pohled a obrátil se nazpět k hrací ploše.

Figurky tstame byly hrubé a měly špatnou koordinaci, ale od veřejně půjčované sady se nic jiného nedalo čekat. I tak je však jejich ovladači řídili po herní ploše s určitou neohrabanou elegancí.

Rudí pěšáci vykopali v jednom rohu plochy hluboký obranný zákop. Bílí zkusili stejnou taktiku, ale pak pěšáci s prací přestali a shlukli se kolem jednoho z rudých rytířů, který je znepokojoval svými nájezdy. Jak Dom přihlížel, rudý Svatý šaman zasáhl svou berlopíkou smrtící spínač bílého Revizora a v nastalém zmatku se mu podařilo vehnat několik pěšáků do křížové palby věží. Král podnikl velmi odvážný pokus o útěk, ale byl sražen k zemi překrásnou robinsonádou prvního ze skupiny pěšáků — pronásledovatelů.

Hrsh-Hgnův protivník si sundal z hlavy helmu a po tom, co pronesl několik pochvalných frází v phnobštině, se tiše odklátil pryč. Domův učitel se obrátil.

„Chtěl bych, abys mi pomohl najít svět Žoliků,“ řekl Dom.

Vysvětlil, o co jde.

Phnob mu pozorně naslouchal. V jedné chvíli skočil Domovi do řeči. „Velice by mě zajímalo, jak sse ti podařilo uniknout černé díře, která zabila Korodora.“

„Ano, a Iga,“ přisvědčil Dom.

„Ale ne, tak to není…“ Hrsh-Hgn se natáhl kamsi za sebe a zvedl řídkou klec. Uvnitř vzrušeně zašuměl Ig.

„Našel jssem ho v křovinách na okraji trávníku. Byl sstrašlivě otřessen. Mussel ti nějak v posslední chvíli ssesskočit z ramene.“

„A ty ses o něj celou tu dobu staral — to je úžasný výkon — na tebe.“

Hrsh-Hgn pokrčil rameny. „Nikdo jiný by to neudělal. Rybáři jssou, co se Igů týče, hrozně pověrčiví. Říkají, že jssou to duše mrtvých kamarádů.“

Močálový tvoreček se blaženě obtočil Domovi kolem krku.

„Poletíš se mnou… s námi?“

„Jisstě, mysslím, že ano. Přijímám batter.“

„Nikdy jsem nezjistil, co vlastně tohle slovo přesně znamená.“

„Označuje nevyhnutelné děje, kterým váss, lidi, těší říkat ossud. Kdy máš v plánu vyrazit? Netvař sse tak tajemně.“

„No, v nejbližší době bych měl ještě dostat lekce, které se týkají mých povinností jako prezidenta. Jako můj vychovatel jsi do toho byl celý žhavý, co si pamatuju.“

Phnob se usmál, zapnul helmu a obrátil se k hrací ploše. Tstamové figurky vstaly, seřadily se do dvou dokonale vyrovnaných zástupů a začaly sestupovat po schodišti, které se otevřelo na jednom z neutrálních čtverců. Své momentálně raněné a mrtvé si odnášely s sebou.

„To není v tomto okamžiku zdaleka to nejdůležitější,“ řekl. „Jako obyčejná žába,“ vrhl přísný pohled na Isaaca, „navrhuji, aby ssess vypravil předpovězenou cesstou. Kromě toho jako někdo, kdo má určitou pověsst co do znalossti Žoliků a amatérsský pravděpodobnosstní matematik, cítím o celou tu věc upřímný zájem. Řekni mi, chceš to všechno podniknout proto, že někdo kdyssi viděl, že sse to v budoucnossti sstane, nebo to někdo kdyssi viděl, protože ty sse teď ssnažíš jednat podle předpovědi?“

„Copak já vím?“ odpověděl mu Dom. „Vím ale o jedné lodi —“

„Pane prezidente!“

Najednou ho zaplavila směsice dojmů. Nízká místnost okamžitě ztichla, jako když se vypne hudební kostka, a ve vzduchu se rozhostilo ticho, které doslova křičelo a viselo v místnosti, podobné hustému závoji. Hráči sklonění k hracím plochám se nehýbali, ale bylo vidět, jak jsou napjatí.

Trio hudebníků přestalo hrát chlong. Ig vykvíkl.

Ve dveřích stál Samhedi a po každém boku měl jednoho z nižších bezpečnostních důstojníků. A ti byli ozbrojeni. Dom si vybavil Korodorovu radu, kterou mu tento jinak nesdílný muž dal v jednom ze vzácných okamžiků, kdy se trochu rozpovídal. Tenkrát řekl, že jen tupý člověk, nebo takový, který postrádá jakoukoliv představivost, může do buruku vstoupit s palnou zbraní. Korodore také vlastnil standartní dvoučepelný nůž a to byla jediná zbraň, kterou při svých vzácných návštěvách v buruku nosil.

„Přišli jsme vás doprovodit domů, pane prezidente.“

Dom k nim přistoupil a řekl slušně, velmi slušně: „Vy jste byl na Nové Zemi zástupcem velitele ochrany, že?“

„To je pravda.“

„A kdo vám řekl, abyste do buruku šli s termopaly?“

Samhedi polkl naprázdno a vrhl koutkem oka pohled na strážné. Zdálo se, že místnosti narostly uši.

„Váš předchůdce by něco takového nikdy neudělal. Tím byste mohl vyvolat tvaristický konflikt. Teď si ty věci odepněte a hoďte je na zem.“

„Mám rozkaz dopravit vás bezpečně domů —“ začal Samhedi.

„Od mé babičky? Ta nemá žádnou pravomoc. Jaký zákon porušuji? Zato vy porušujete phnobský zvyk —“

Zahnal toho muže příliš daleko. Samhedi popuzeně zavrčel.

Jaké zvyky můžou tyhle oslizlé žáby mít?“

Pronesl to špatnou phnobštinou. Phnobové začali jeden po druhém vstávat a v šeru se jim v rukou zableskly tsurijské nože.

Alfa-sameček, který předtím hrál tstame s Hrsh-Hgnem, přiskočil k Samhedimu a krátkým hodem zabodl do země mezi nimi svůj nůž. Samhedi se podíval na Doma.

„To je výzva,“ vysvětlil mu klidně Dom.

„To mi vyhovuje.“ Náčelník ochranky zvedl termopal tak, že mířil phnobovi přímo do tváře. Phnob se na něj klidně díval a jen občas se mu pomalu pohnula oční víčka.

Samhedi vystřelil. Byl to výboj o nízké intenzitě, který jen omračoval. Phnob padl na záda jako podťatý strom.

„A to je moje —“

Dom zmizel. Odněkud přiletěl nůž, vyrazil Samhedimu termopal z ruky a vzal s sebou i dva prsty. Náčelník vytřeštil oči na zmrzačenou ruku a pak se rozhlédl po okruhu mlčících tváří s vypouklýma očima…

Isaac jim právě oběma pomáhal vylézt malým zadním okénkem, když hluk v jasce za nimi děsivě zesílil. Podařilo se jim přeběhnout ulici přímo přede dvěma otevřenými vozy plnými bezpečnostních gardistů.

„Ten pitomý žabožrout,“ zasyčel Dom. „U Chela, ten tupý a omezený žabožrout!“

„Inteligence je prvotním předpokladem přežití všech inteligentních bytosstí, proto je jen v pořádku, že ti, kteří ji posstrádají, budou vyhubeni,“ prohlásil Hrsh-Hgn filozofieky.

„Kam teď, šéfe?“ zeptal se Isaac. „Tady to začíná vypadat jako v irské hospodě na svátek Zavražděného Patrika po půlnoci.“

„Můj pradědeček provozoval občas obchody, které byly poněkud méně poctivé. Na kosmodromu po něm zbyla soukromá jachta. Je tam neustále připravená pro případ, že by se některý vysoce postavený Sabalos dostal do situace, kdy by byl nucen u— u—“

„Uletět na neplánovanou dovolenou?“ nadhodil Hrsh-Hgn.