Temná strana slunce

5

Vesmír se rozdělil do dvou částí oddělených pěticentimetrovou skořepinou monomolekulární oceli. Na jedné straně byl interiér luxusní jachty O skok napřed, až rozmařile přepychový pro jednoho cestujícího, ale dosti těsný pro tři, z nichž jeden byl navíc kovový a druhý páchnul bahnitou vodou. Na druhé straně se nacházel zbytek vesmíru, který se skládal téměř ze samého nic se stopou vodíku. Občas se tam mihla obydlená planeta patřící k lidsko-creapiijskému společenství.

Někde tam byla Nová Země, bohatá na kovové rudy a pružně technologická. Třetí oko, pokrytá pralesem od tundry až k rovníkovým mangrovovým močálům, kde ve větvích stromů strašidelně kvílel vítr a jejíž humanoidní obyvatelé, ještě mnohem podivnější než phnobové, mezi sebou hovořili mozky a očima. Na Baklažánu žili zuřiví a bojovní vegetariáni a nic jiného jim nezbývalo. Na světě drosků, jehož jméno by se dalo do lidské řeči převést zhruba zvukem Quadukquakukkuaquekekekquak, se humanoidní návštěvníci rozpačitě přebírali v děsivě známé stravě a byli vděční za to, že droskové měli skutečně dokonalé vychování a nedovolili si vrhat na hosty nic jiného než hladové pohledy. Pak tady byl Laoth, kde jediné živoucí bytosti byli lidé — a přece po nebi poletovali ptáci a vody byly plné ryb…

Na každém světě, který byl dost teplý, aby se na něm veškerá voda neustále vařila, se shlukovaly podřády creapiiů. Ve skličující prázdnotě vesmíru pluli sluneční psi a zástupci další rasy jménem podové. Pak tady byl První sirijský banka…

„To je šestnáctá,“ oznámil Isaac.

„Ten vessmír, ve kterém žijeme, je vrcholně nedůvěryhodný,“ poznamenal Hrsh-Hgn.

Ig, s jistotou někoho, kdo žije ve stavu beztíže celý život, právě proplouval kolem stěny a v tlamce svíral ještě menší kroutící se tělo. To vzdáleně připomínalo kobylku a bylo vybaveno i celkem dokonalou kopií hmyzího mozku, ale především elektronickýma ušima, kterým se nevyrovnal sluch žádného obyvatele hmyzí říše.

Dom se na okamžik obrátil od obrazovky. „Jak vidím, starý Korodore tuhle loď štěnicemi doslova zamořil,“ ušklíbl se. „Rozhlídněte se i po stropě, jestli tady nejsou nějací špendlohlavové.“

Z oběžné dráhy vypadal Protitoč obrovský a šedomodrý a sem tam nad ním plavaly bělavé řasy obláčků. Čára slunečního svitu se právě blížila k Tau City. Nad městem visel závoj černého dýmu.

Řídící kabina byla malá a přeplněná lokty. Isaac seděl shrbený na pilotním sedadle. Najednou zvedl hlavu.

„Mám na příjmu vaši babičku, šéfe. Jste doma?“

„Je rozčilená?“

„Ne, velmi chladná a odměřená.“

„U Chela, to je ještě horší.“ Zapnul interkom.

„Nemám mnoho, co bych ti řekla, Dome, kromě toho, že bych ti chtěla připomenout závazky a povinnosti, které máš ke své planetě. To pro tebe vůbec nic neznamená? Můžeš přijít o život.“

Dom se zhluboka nadechl.

„To se mně mohlo stát i na Protitoči. Tady alespoň vím, že se musím spolehnout sám na sebe a ne na nějakou falešnou a neefektivní ochranku.“

„Hlupáku! Ty se jen snažíš využít situace, aby ses mohl vydat na nějaké nesmyslné pátrání. A bohužel ti musím říci, že tady dole hrozí propuknutí tvaristické války. Půl oddílu bezpečnostní gardy bylo zmasakrováno v buruku. Buruku v Tau City hoří —“

„Samhedi tam přišel se svými muži a všichni byli vyzbrojeni termopaly. Víš sama dobře, že silové zbraně jsou proti phnobským zákonům.“

Nastala odmlka. Dom se podíval na obrazovku. Mrak nad Tau City zhoustl. Jak planetu pozoroval, kus na západ od města náhle vzplál oslnivý sloup. Sluneční světlo ozářilo věž Žoliků.

„To bylo… hloupé,“ řekla pomalu Joan. „Ale i tak, důstojníci Správní rady mají nárok na určitý respekt. Vyhlašuji stav nouze. Během jedné hodiny tě vyzvedne naše loď.“

Dom přerušil spojení a obrátil se k Hrsh-Hgnovi.

„Nemůžeš se spojit s vůdcem všech buruků? Myslím, že se mu říká Služebník sloupu, že?“

„Nevíš, co po mně žádáš. Ale ssnad bych to mohl —“

Během tří minut zíral Dom na obrazovku, kde se objevila postava malého štíhlého phnoba s ozdobnou stříbrnou obručí kolem krku. Žena? Phnobové byli, co se týkalo jejich pohlaví, velmi tajnůstkářští. „V zájmu správní rady,“ začal Dom. „Co bychom mohli udělat, abychom napravili tuto nesmírnou křivdu?“

Služebník sloupu tiše zasyčel. „Půda buruku byla znesvěcena.“ Dom přikývl. Buruku bylo pokryto do několika centimetrů phnobickou půdou, která byla k tomuto účelu zvláště dopravena z domovské planety.

„Dovezeme novou a nahradíme ji.“

Chvíli se dohadovali. Pak Dom ukončil rozhovor příslušnou grimasou úcty a řekl: „Jen přepravní taxy nás budou stát několik set tisíc standartů.“

„Můžete sám, za správní radu, odsouhlasit takové výdaje?“

„K tomuto rozhodnutí nepotřebuji souhlas správní rady. Veškeré účty budou hrazeny ze soukromého účtu rodiny Sabalosovy.“ Opřel se v křesle a náhle pocítil nesmírnou únavu.

„Máme tady ještě další problém,“ ozval se Isaac ze svého sedadla. „Jako třeba kam letíme? A jak se tam dostanem?“

„Hrshi?“

Phnob si přetřel prstem nos. „Mysslím, že pro začátek bude nejlepší První ssirijský banka. Podle pověsstí byl sstvořen Žoliky.“

„Oh. Vidíš, to jsem nikdy neslyšel. A přitom je to můj kmotr.“

„No, co já vím, tak to není pravda. On je přinejmenším tři biliony let sstarý, alesspoň podle toho, co ssi pamatuje.“

Isaac tiše hvízdl. Na dálkovém radaru se objevil jakýsi objekt, který se cílevědomě přibližoval k lodi.

„Je to sluneční pes, který by rád udělal obchod,“ řekl Dom. „Tady máme naši dopravu na Sirius.“

„Mě z toho vynechte,“ zavřeštěl najednou phnob. „Já nikdy na žádném z těch zvířat cesstovat nebudu! Já ssi mysslel, že tahle loď je vybavená pro mimoprosstorový přessun!“

„Ona skutečně měla mimoprostorový urychlovač,“ odpověděl Isaac nezúčastněně, Jenže ten pravděpodobně fungoval bezchybně za dnů Domova pradědečka, ale jeho kalibrace už je dávno beznadějně rozladěná. Stojíš o to, skončit uvnitř hvězdy? Pomysli na tu ztrátu pro meziplanetární písemnictví.“

„No tak dobrá. Ale zássadně proti tomu protesstuju.“

O dvacet minut později zastínil hvězdy na jedné straně lodi stín. Sluneční pes se zastavil několik set metrů od jachty a pomalu se otáčel na slunci — obrovská kosočtverečná záře, pulzující jako naváděcí signál.

Isaac upřel oči na obrazovku.

„Má oranžové, purpurové a žluté značení, šéfe, s černým pruhem ve žluté.“

Dom si s úlevou oddechl. Ne všichni sluneční psi byli přátelští nebo dost chytří na to, aby si uvědomili, co by se stalo, kdyby se zapomněli a malou loď polkli.

„To bude ten, který si říká Abramelin-lincoln-lomítko-Enobarbus-lomítko-50.3Enobarbus-McMirmidon, řekl. „Vím, že je v pořádku. Poslouží nám jako tahač.“

Do jeho hlavy pronikla nikým nepozvaná myšlenka.

Zdravím, kosmonaute. Možná, že bys potřeboval dopravu.

„Vezmi nás na Prvního sirijského banku.“

Cena za cestu: Sedmnáct standartů.

Loď se lehce zakývala, když se sluneční pes natáhl a obklopil ji pseudopolem. Obrovské polozvíře se pak pomalu otočilo, aby směřovalo hlavou, přesněji řečeno tou částí těla, která by mohla být hlavou, k jasné modré hvězdě.

„To je sslabě řečeno nedůsstojné,“ zasténal Hrsh-Hgn. „Dát sse vézt na pssu jako nějaký náklad.“

Připravte se.

„To bys byl raději, aby nás tady chytla babička? S tím, jakou má právě teď náladu?“

Pozor!

„Frsss!“

„No tak, postav se k tomu čelem, jako skutečný kosmopolita.“

Teď!

Neviditelná ruka utrhla Hle-Proč z temného nebe a vrhla ho přímo proti nim. Padali do slunce. Pak začali padat kolem slunce. Proletěli nad okrajem rozostřeného moře modrého plamene, které se tříštilo na útesech vesmíru a jehož řev se měnil uvnitř pseudopole v temný hukot, a zamířili k zářícímu nezakřivenému obzoru.

Hvězdy za nimi se protáhly díky Dopplerově efektu. Sluneční pes se vyřítil do vesmírné temnoty a zpíval si.

Kabinu naplnilo bezdeché ticho.

„Fíi,“ řekl Dom.

„Urgss!“

Isaac se podíval na vzorový panel a ztlumil lodní světla. V temnotě teď zářily jen hvězdy před nim a jejich barva se měnila z modré na bílou.

„Připravte se na to, že se z nás vzápětí stanou relativistické nemožnosti…“ zazpíval Isaac.

Iluze.

Dom věděl o věcech, které se objevují v mimoprostoru. Většina osobních lodí proto mívala odstíněný trup a jednu nestíněnou chodbu pro nevyléčitelně zvědavé…

Stěnou lodi, která světélkovala matnou oranží, proběhl bílý jelen. Mezi rohy mu zářila zlatá korunka. Dom ucítil nakyslý zápach jeho strachu, viděl potem pokryté boky — ale také to, že se kopyta zvířete ztrácejí v podlaze. Jelen se pak najednou vzpamatoval, proskočil autovarem a zmizel.

Pak se objevil lovec na černém koni, který se prodral stěnou řídícího centra jako vysokým kapradím. Byl celý v bílém, jen přes ramena měl přehozený šarlatový plášť pošitý zlatými zvonečky a tvář pod bílými vlasy zcuchanými větrem, který Dom samozřejmě necítil, byla bledá a zachmuřená. Jezdec se na okamžik zahleděl přímo na Doma, jeho oči zableskly jako stříbrná zrcadla a v obranném gestu pozvedl ruku. Pak jezdec i kůň zmizeli.

„U Chela! Vypadal jako skutečný!“

Isaac se ušklíbl. „On taky jistě někde skutečný je.“

„Hmm. Říká se, že mimoprostor je místo, kde se protínají všechny vesmíry. Mám pocit, že nás vycítil.“

„Jen jako ducha větru, nic víc.“

Dom se nejistě postavil. Stěny kabiny stále ještě vypadaly, jako kdyby byly vyrobeny z měsíčního svitu druhé jakosti.

„A tady máme jev, o kterém už jsem slyšel.“

Rudá koule o velikosti mužské pěsti proletěla bez nejmenšího odporu okny. Fascinovaně pozoroval, jak prošla autovarem, částí svazku hlavních komunikačních kabelů a malým tělíčkem Iga, který se ve spánku nejistě zavrtěl. Koule pak zmizela někde v oblasti hlavního počítače.

To bylo meziprostorové vydání hvězdy, pravděpodobně BD+67930. Tyto jevy byly naprosto neškodné, i když rudý obr nebo vybuchující bílý trpaslík mohly při průchodu vaším tělem představovat poměrně divokou podívanou.

Dom zaslechl jakési podivné zvuky a ohlédl se. Hrsh-Hgn, stočený do fetální polohy, byl zaklíněn pod autovarem. Trvalo skoro hodinu, než se jim podařilo přemluvit ho, aby s provinilým mrkáním vylezl.

„My phnobové nejssme tak odolní jako vy —“ začal se omlouvat. „Mimoprosstor náss děssí. Je to oblasst nejisstoty. Co kdybychom najednou přesstali exisstovat?“

„Zatím to vypadá, že jsi tady přítomný jak fyzicky, tak psychicky.“

Phnob s přihlouplým výrazem přisvědčil. Isaac zavřel panel, který umožňoval přístup do nitra autovaru.

„Je to model 706, fakticky kvalitka,“ oznámil pak spokojeně. „Jenže nikde nemůžu najít tištěný seznam menu.“

Dom přikývl. „Já si myslím, že pradědeček předpokládal, že Jeden skok bude loď pro jediného cestujícího. Věřil bych, že menu je vestavěné do autovaru.“

„Tak to je jiná. Měl tak naspěch, jak prchal před svými věřiteli, že neměl čas se ani pořádně — promiňte, šéfe, tohle jsem asi trochu přehnal.“

„To je v pořádku. Byl to tak trochu pirát. Jenže podle rodinné historie to byl taky přísný sadhimista. Jednoduchost byla tenkrát první ctností. Obávám se, že od té mašiny nemůžeme čekat nic chutnějšího, než chleba, možná ještě tak rybu.“

Autovar využíval jednoduchého procesu techniky molekulárního množení, aby zduplikoval pokrmy, které byly v jeho menu uložené v podobě rovnic pravděpodobnosti. Ten, který byl na palubě O skok napřed, po zapojení nejdříve chrchlavě zabublal, pak několik minut tiše a hluboce bzučel a ze základního otvoru vysunul stolní desku. Nakonec se otevřel další, větší otvor a objevilo se jídlo.

Několik minut na něj nevěřícně zírali. Dom natáhl ruku a téměř ustrašeně zvedl kousek karamelizovaného ovoce.

Hrsh-Hgn si odkašlal. „Je to vývojově velmi ssložitý pták, tepelně a jinak upravený, pokrytý ztuhlým medem,“ zamumlal. „Je to Crupiérova labuť ss medovou polevou. Ty bílé hromádky — to assi bude šlehačka.“

Dom nadzvedl poklop na jedné ze stříbrných mis.

„Nějaké jídlo z mořských mlžů zapečených s — no chutná to jako vejce.“

Isaac zvedl pohár z broušeného skla a vyprázdnil jeho obsah jediným douškem.

„Old Owercoat,“ zabručel spokojeně. „Originál. Dvě sklenice tohohle materiálu a půjdou vám plameny i z uší. Poletíte do nebe. I bez křídel.“

Zírali na něj. Odložil pohár.

„Vy jste ještě nikdy neviděli pít robota?“ zeptal se se zájmem.

„No — my jsme jen přemýšleli…“ Dom se rozpačitě zarazil.

„…kam sse to assi poděje?“

„My, nové modely třídy pět, dokážeme získat energii z kalorického obsahu organické hmoty.“ Zvedl ruku ke svému hrudnímu panelu. „Jestli vás to zajímá, můžu vám —“

„Ne, my ti věříme,“ zarazil ho Dom. Znovu se podíval na stůl. „Neříkal jsem předtím něco o ctnostech a jednoduchosti? Mám dojem, že sníst tohle by bylo proti sadhimistickým zákonům.“

„Nevyplýtváš“ citoval Hrsh-Hgn. „Vidím, že jsou čassy, kdy je nejen povinnosstí, ale i radosstí nasslouchat hlassu Jediného přikázání.“

O deset minut později se ozval Dom: „Hrsh-Hgne, tenhle zatracený džem chutná po rybách.“

„To není džem, ale kaviár.“

„Kaviár? To mě vždycky zajímalo. Na Protitoči ho smějí jíst jen chudí. Ti už jsou na něj asi zvyklí.“

O dalších dvacet minut později autovar strávil zbytek jídel. Ig pomalu se pomalu vznášel kabinou a spokojeně ohlodával rybí hlavu. Napříč obrazovkou nepříliš rychle proplul spálený vrak malé hvězdy a zmizel. Dom ho zamyšleně pozoroval.

„Jestliže je První sirijský banka největším vesmírným expertem na Žoliky, proč nikdy nenašel svět Žoliků?“

„Předpokládám, že ssi to nepředsstavuješ tak, že by ssess začal potulovat vessmírem, při tom, co vymezují Rocheho limity? Věc velikossti Banky by pravděpodobně narušila rovnováhu průměrného sslunečního ssystému. A co sse týče pátrání prosstřednictvím dosstupných dat, třeba ssvět Žoliků našel. Proč ne? Na druhé sstraně, proč by o tom měl říkat nám, pouhopouhým zárodkům civilizace?“

„Mohli bychom mu dobře zaplatit.“

„My? My? My phnobové? My lidé? Můžeme předpokládat, že rassa, která objeví ssvět Žoliků, nessmírně získá. Proč by to měl Banka podporovat?“

„Ale vždyť on se provozuje jako banka. Za své služby si účtuje jistou cenu.“

„Protože sse rozhodl to tak dělat. Inteligentní tvor mussí něco dělat, když ssi chce ukrátit nudu tří bilionů let. Má kolem ssebe rád lidi.“

„Chceš tím snad říct, že by se mu nelíbilo, kdyby někdo objevil svět Žoliků, protože by tím mohla být ohrožena existence jeho sama?“

„Možná. Jenže to všechno jsou stejně jenom dohady.“

A dali se do hovoru o světě Žoliků.

Tři rasy chodily vzpřímeně jako člověk. Jednou z nich byli lidé. Vyšší než lidé, i když všeobecně křehčí, byli phnobové. Mnohem menší než člověk, ale tvarovaní spíše krychloidně, takže vypadali jako šimpanzové, kteří se vyvinuli v prostředí s několikanásobně vyšší přitažlivostí, byli droskové.

Phnobové měli tři pohlaví. Měli také atrofovaný druhý mozek. Vyvinuli se na světě, kde nebyl k dispozici jediný kov, který by se dal získat jednoduchým technologickým postupem. V intelektuálních záležitostech byli nepřekonatelní. Ve světě, kde je většina vyšších živočichů přizpůsobena životu v trisexuálním systému, je k přežití zapotřebí opravdu dokonalého a rychlého mozku.

Droskové se vyskytovali jen ve dvou pohlavích. Na jejich drsném, nepřátelském světě to dávalo smysl. Mladí samečkové se zhruba v jedné třetině života měnili v zralé, cílevědomé samičky. Jejich společenský systém byl velmi složitý, ale to stále ještě nebylo nic proti tomu, jak složitý byl jejich systém náboženský. Byla to fanatická víra, která zahrnovala dvouhvězdu a tři obrovské měsíce jejich planetárního systému. Droskové byli kanibalové — to byla součást jejich víry. Droskové považovali za velmi složité uvažovat v číslech vyšších než sedm. Droskové také s naprostou pravidelností jednou za čas vybudovali civilizaci technického věku, pak ji velmi pečlivě rozebrali a vrátili se nazpět k divošství.

Ve srovnání se všemi ostatními dvaapadesáti známými rasami byli droskové, phnobové a lidé jako bratři. Některé vzdálenější rasy, jako například lžičníci, kteří žili na svých malých ledových světech, je vůbec nerozlišovali. Mnoho dalších je nedokázalo považovat za formu života — dejme tomu takoví tarquíni, kteří žili v horních vrstvách některých prvohvězd.

Několik ras mělo naprosto odlišnou koncepci života.

Creapiiové žili ve vnitřních vrstvách největších plynných obrů, někdy také na povrchu chladnějších sluncí, ale dokázali diskutovat s člověkem o filozofii stejně snadno, jako probírat s tarquíny nepřeložitelná slova a technické výrazy. Pak tady byli sluneční psi — pouhý koncentrát života — odvozující své znalosti vesmíru z informací, které našli v mozcích svých zákazníků. První sirijský banka byl třídou sám pro sebe, jako ostatně vždycky. Několik ras — například podové, abychom jmenovali alespoň jednu — připadali cizí a podivní dokonce i lžičníkům a tarquínům.

Všechny ty rasy však měly společnou jednu věc. Všechny byly mladší než pět milionů let a všechny pocházely z mezihvězdného prostoru, jehož hranice byly vymezeny koulí o průměru menším než dvě stě světelných let, jejíž střed ležel na Wolfu 429. Nejdříve to objevili creapiiové a proto také byli první, kdo prozkoumal jedinou Wolfovu oběžnici.

Našli na ní věž Žoliků, monomolekulární stavbu ojíněnou vrstvou zmrzlého metanu, která čněla temná a osamělá pod bezvzdušným nebem. Našli věc, které se později začalo jednoduše říkat Střed vesmíru.

Creapiiové se odvážili daleko. Našli další věže a další artefakty, které zbyly po Žolicích, jako Kruhové hvězdy, Pás a také vnitřní planety prvohvězdy V. Při tom čirou náhodou také objevili Zemi a vyměnili s lidmi funkční matrixový motor za osídlovací právo na Merkur. Creapiiové začínali mít dojem, že je obklopuje jakási kosmická záhada a už dávno došli k názoru, že se na ni musí podívat z více stran.

O sedmdesát standartních let později spojený phnobsko-lidský tým rozluštil Curiform C — jediný z pěti zachovaných žolických rukopisů. Byly v něm náznaky mluvící o velké civilizaci, i když jen přibližné, a obsahoval i jednu poému, pravděpodobně první ve vesmíru vůbec.

Geologické nálezy naznačovaly, že stáří věží se pohybuje od osmi do pěti miliónů let. Byly ve vesmíru rozmístěny přibližně ve stejných světelných vzdálenostech, přijímaly a pohlcovaly veškerou energii a samy žádnou nevylučovaly.

Creapiiové sami o sobě věděli, že se vyvinuli z nepříliš inteligentních mloků asi před čtyřmi milióny let, což se zjistilo z vyschlých hliníkopolysilikátových pozůstatků, které našli na své planetě — oběžnici slunce 70 Ophiuchis A. Žádnou starší rasu ve vesmíru neznali.

Byli dlouhověcí. Procestovali Chapadlo — creapiijská mytologie viděla celou galaxii jako obrovského creapa s lesknoucím se tělem tvořeným zářícími hvězdami až k řídkým hvězdám na jejím okraji. Procestovali ho i směrem opačným — k hvězdnému chrámu v jeho středu. Hvězdy byly pusté. Vyskytl se jen jeden nebo dva náhodné zmetky. Všeobecně se však život zatím vyskytoval výhradně v podobě jednoduchých chemických procesů. Jen v pěně hvězd za nimi začínal bujet skutečný život.

Zbrklé rasy docházejí k většině závěrů uspěchaně — většinou už během dvou tří století. Mozky creapiiů, které má každý jedinec tři, už tak uspěchané nejsou…

„A k jakému závěru dospěli oni?“

„Creapiiové jssou mocní, pomalí a důkladní. Hledají ssmyssl života. Proč by měli sspěchat?“

„U Chela! Neexistuje snad teorie, že Žolici oseli naše planety předtím, než — hm — se odstěhovali? No tak, vždyť ty ji určitě znáš.“

Phnob pomalu přikývl. „Jak se zdá, je to právě ta teorie, na které pracuje institut Žoliků.“

Dom se kousl do rtu a otevřel ústa, aby něco řekl. Hrsh-Hgn ho umlčel posunkem ruky.

„Ty se mě chceš zeptat — proč. Chlapče, pamatuj si, že mezi padesáti dvěma obydlenými planetami ty, pozemšťan —“

„Protitočan!“

„No dejme tomu, že protitočan pozemského původu — jen velmi vzdáleně chápeš duševní pochody tří nebo možná i čtyř ras. Proč bys měl pochopit duševní pochody někoho, jako jsou Žolici?“

„Ale institut přece rozluštil žolický Curiform C. Byl to jeden z žolických jazyků.“

„To ano, ale nezapomeň, že pssaný jazyk je pouhé zařízení určené k záznamu a přepravě informací, a pokud jednou máme klíč, přeložit ho je pak už ssnadné.“

„A jak ho rozšifrovali?“

„Použili k tomu bássníka a šílený počítač.“

Hrsh-Hgn vzal do ruky kostku z růžového křemene, kterou daroval Domovi, dotkl se palcem informační strany a pustil záznam. Ve vzduchu se rozsvítila slova závěti Žoliků.

„To je tak trochu druhořadé zboží,“ poznamenal Isaac. „Ty poslední verše dosti kulhají.“

„Připouštím, že to v phnobštině zní poněkud lépe,“ řekl Hrsh-Hgn. „Co sse týká toho ostatního, většinu z toho přece mussíte znát. Z čisstě praktického hledisska — nedočkavci prohledali každou jen trochu příhodnou planetu v té naší vessmírné životní kouli, i mnoho planet za jejími hranicemi.“

„A teď se dostáváme k zásadním podrobnostem,“ vskočil mu do řeči Isaac. „Museli byste do toho samozřejmě započíst taky všechna slunce, a vlastně i sám daleký vesmír. I když se zdá mnohem pravděpodobnější, že se Žolici vyvinuli spíš na nějaké planetě.“

„Všeobecně se věří, že planeta Žoliků je plná neuvěřitelných a zázračných věcí,“ řekl Hrsh-Hgn.

„Když tady tak sedíme, je těžké představit si celý vesmír, ale rozhodně je dost velký na to, aby se v něm ukryla planeta. Vždyť Žolici mohou žít na světě, který nemá slunce,“ uvažoval Dom.

„Ano, to je základní logická úvaha,“ přisvědčil s úsměvem Hrsh-Hgn.

„Takže už to někoho napadlo, co?“

„Assi tak jednou za každých pět let.“

„A co když je neviditelný?“ zeptal se Isaac. Dom se rozesmál.

„I to je možné,“ přikývl Hrsh-Hgn. „Sslyšel jssi někdy o tak zvaných hvězdách duchů, Dome?“

„Hmm. Jejich hmota je taková, že z nich neunikne ani gravitace.“

„No a to je nápad, kterým by bylo dobře se zabývat. Právě jsem se ho chystal naservírovat, abych zjistil, jestli by ho někdo něčím zajímavým neokořenil, ale je známé, že kdybychom se dost snažili, mohli bychom vybavit celý sluneční systém matrixovými motory a vyrazit s ním do vesmíru,“ prohlásil Isaac. Dom se chtěl už už rozesmát, ale pak vrhl koutkem oka pohled na Hrsh-Hgna.

„To je zasse pověsst o ztraceném sslunci,“ přikývl Hrsh-Hgn. „Je to ovšem pověsst těch podchlazených creapiiů. Ano, za takových padessát let by sse to mohlo podařit, když počítáme, že technický rozvoj bude posstupovat alesspoň tím tempem, jakým posstupuje dness. Ssíla vyvolávající zrychlení by nemussela být nijak zvlášť velká. Jenže praktická aplikace matrixových rovnic to zatím neumožňuje.“ Zachytil Domův nepřítomný výraz. „Podívej, vážně nepotřebuješ příliš velkou ssílu, abyss i poměrně těžkou hmotu přenessl do mimoprosstoru a zasse ven.“

Hrsh-Hgn pak použil mnohem techničtějšího jazyka a vysvětlil, že nejdůležitější ze všeho je palubní počítač. Protože těleso v mimoprostoru bylo teoreticky v ten samý okamžik na všech místech a kdyby z něj bylo vyvoláno namátkou, zhmotnilo by se pravděpodobně díky působení přitažlivosti ve středu nejbližšího slunce, nedala se taková věc podniknout bez výjimečně dokonalého navigačního matrixového počítače. Musel být velký a nadmíru výkonný — protože „na všech místech“ byl velmi široký pojem, který je třeba kvantitativně vyjádřit. Čím větší hmota, tím větší pravděpodobnost chyby, proto také tím větší počítač.

„Ssluneční pess, který ss námi teď letí, použil ke vsstupu do mimoprosstoru proud, který by sse dal vyjádřit v mikroampérech. Je to pro něj jenom o něco víc než mentální cvičení. Čtyři pětiny jeho těla zabírá zadní mozek, který ho dokáže umísstit přessně v prosstoru ss přihlédnutím k ssoučasnému vessmírnému čassu. Naštěsstí mají dosst volné kapacity, aby sse mohli posstarat nejen o ssebe, ale ještě o loď sstřední velikossti.

Kdybyss chtěl úspěšně přenésst mimoprosstorem hvězdu sstřední velikossti, potřeboval byss k tomu počítač, jehož hmota by mussela být sstonássobkem hmoty té hvězdy.“

„A co tak jednu planetu?“ zeptal se Dom.

„Podobné výpočty sse prováděly a došlo sse i k planetám jako je třeba Phnobiss nebo Protitoč — malým a husstým. Podařilo by sse to ss nimi, kdybyss takovou planetu vydlabal, ponechal jen tenkou sslupku a celý vnitřek vycpal počítačem. Jenže tyhle úvahy jssou zcela plané. Já ossobně ssi mysslím, že Žolici —“

Iluze.

Ig tiše naříkal. Dom otevřel oči a zamrkal. Byl doslova promočený potem. Jedna ruka ho bolela.

Na vzdálenějším konci kabiny ležel přes skříňku s nářadím Hrsh-Hgn, podobný hadrovému panákovi.

„Isaacu?“

Robot pustil zábradlí, které se táhlo po celém obvodu kajuty.

„Trochu tvrdé, co?“ zeptal se s účastí.

„Cítím se, jako kdyby mě někdo vzal přes hlavu něčím pořádně velkým, třeba planetou. Nebo asteroidem. Co se stalo?“

„Vrátili jsme se do normálního hvězdného prostoru a vypadá to, že náš sluneční pes vystoupil z mimoprostoru dost nešikovně.“

Dom se vznesl do vzduchu a snažil se ovládnout svůj žaludek. Měl dojem, že se mu na něm udělal uzel. Hlava ho bolela jako střep.

Hrsh-Hgn zasténal a otevřel oči. „Frghsss —“ zaklel.

„Sluneční pse?“ zvolal Dom do prázdna.

Omluva. Cesta přerušena vlivem okolností, které jsou mimo mou kontrolu. Narušení mimoprostorového vzorce vesmírných souřadnic. Museli jsme se vrátit do současného vesmíru.

„Ještě je to pořád několik miliónů kilometrů daleko — musí to vrhat nepředstavitelně velký mimoprostorový stín. A dává si to na čas. Je to jehlan — u bohů, podívejte se na to!“

Mlčky a užasle zírali na obrazovku. Při maximálním zvětšení se na ní objevila pyramida, která se ve zdánlivě pomalých otáčkách posouvala vesmírem. Tu a tam se zableskla, jak se světlo odráželo od dokonale vyleštěných ploch. Nikdo si ji nemohl s ničím splést. Byla to věž Žoliků.

Dom doplul do pilotního sedadla a požádal slunečního psa, aby s nimi zaletěl blíž. Během několika minut byli od věže vzdáleni necelých pár kilometrů. Věž nehybně visela na pozadí hvězdného pole, které se otáčelo jako pomatené planetárium.

„ŽÚŽO platí milión standartů odměny za podrobnosti o každé nové věži,“ řekl Dom. „Chytíme ji.“

„Takhle datli chytíme,“ ušklíbl se Isaac. „Takovou hmotu a při takové rychlosti? To by byla práce přinejmenším pro dvacet slunečních psů.“

Správně.

„Dobrá, tak můžeme alespoň určit její kurs. Za takovou informaci je také odměna, i když menší. Můžeme si ji rozdělit na třetiny.“

Na čtvrtiny.

„Dobrá, na čtvrti —“

Dom zalapal po dechu. Něco ho sevřelo jako do kleští a snažilo se ho rozdrtit.

Najednou ucítil loď. Naprosto přesně vnímal složitou atomovou strukturu trupu. Malý deutériový reaktor v matrixovém počítači zářil jako čarodějná koule, kterou tady někdo zapomenul po Noci prasečí hlídky. Isaac se změnil ve spleť zářících pramínků, protékajících kolem sítě izolovaných vodičů, a celý jev doprovázel znepokojující pach kovem vylučovaného vodíku a elektřinou zahřívaných slitin a izolací. Mozek slunečního psa pulzoval temně purpurovou barvou a jen občas se jím mihla nedokončená světlejší myšlenka.

Kdesi za žolickou záhadou, za roztočenou věží, cítil další loď. Čekala na něj. Někdo věděl, že proletí touhle oblastí. Znovu ucítil pach kovem vylučovaného vodíku — pach robotického mozku.

Zapátral v myšlenkách slunečního psa. Pak se všechno zatřáslo, když se mozkové pole psa zpolarizovalo, a Věž na pozadí hvězd se okamžitě zmenšila. Na okamžik zachytil strašlivou nenávist vědomí ukrytého za stěnami té druhé lodi. Pak to zmizelo v záplavě statických výbojů, protože sluneční pes konečně znovu vplul do mimoprostoru.

A z Domova vědomí něco nenápadně ustoupilo. Zažil velmi kratičký pocit ztráty, křivdu nad nespravedlivým omezením, které mu dává k dispozici pouhých pět smyslů… Pak ucítil následky.

Neupadl na zem, protože v lodi momentálně nebylo „dole“. Užaslý zůstal viset ve vzduchu a naslouchal zmateným protestům slunečního psa. Hrsh-Hgn i Isaac na něj upírali tázavé pohledy. Pak k němu phnob natáhl jednu kostnatou ruku a velmi opatrně ho stáhl dolů na lůžko.

„Viděl jsem všechno,“ vyrazil ze sebe Dom. „Něco se dívalo přímo skrze mě a u té věže na mě čekal vrah, představte si, že…“

„Jisstě,“ zamumlal Hrsh-Hgn. „Ssamozřejmě.“

„Věřte mi!“

Jisstě.“

„Měl molekulární termopal!“ vykřikl Dom.

„Faktem je, že něco přinutilo slunečního psa, aby odsud vypadl, jako když mu za patama hoří,“ připustil Isaac. „To jsi byl ty?“

Dom zuřivě přisvědčoval a pak pomalu dodal: „Aspoň si to myslím. Ale — ale těsně předtím jsem viděl… Věřili byste, že jsem viděl pravděpodobnosti? Viděl jsem nás rozložené tím termopalem. Ale to se stalo v jiném vesmíru. V tomhle vesmíru se nám podařilo uniknout. U Chela, já to nedokážu popsat. Nemáme na to ta potřebná a správná slova!“