Terry Pratchett Temná strana slunce

1

„Pouhá předpověď.“

Charles Sub-Lunar, z díla Světla na obloze jsou fotoblesky


Ve světle falešného úsvitu se zvedl teplý východní vánek a rozvlnil suché stvoly rákosí.

Mlha nad močály vytvořila dlouhé stuhy, které se pomalu vlnily pryč. Malá stvoření, žijící jen v temnotě, se rychle zahrabávala do bahna. Kdesi v dálce, za stěnou barokních arabesek tvořených mlhou, zaskřehotal na ostrůvku plovoucích sítin noční pták.

Na jednom z velkých jezer nedaleko otevřeného moře zvedly své papírovité plachty tři smetanově bílé větromušle a pomalu vypluly vstříc nadcházejícímu přílivu.

Dom čekal těsně za příbojovými vlnami, dva metry pod zpěněnou hladinou, a z jeho umělých žáber stoupal tenký řetízek drobných bublinek. Uslyšel větromušle dlouho předtím, než je zahlédl. Vydávaly zvuk podobný skřípotu bruslí kdesi daleko na ledě.

Usmál se sám pro sebe. Bude mít jen jediný pokus. Některé z jejich překrásných úponků byly smrtelně nebezpečné. Taky by už nemusel mít žádnou další šanci. Nikdy. Celý se napjal.

A vyrazil vzhůru.

Když se zachytil tupé přídě a bleskově vyhodil nohy nahoru, aby se vyhnul doteku nebezpečných úponků, větromušle se divoce zakývala. Celý svět zmizel v záplavě pěnivé slané tříště. Kolem Doma proklouzla vyděšená stříbřitě lesklá rybka, ale to už ležel na horní části trupu.

Mušle jako by zešílela. Kývala kostěným stožárem ve velkých pomalých obloucích. Dom stěžeň chvilku pozoroval a lapal po dechu. Pak napůl vyskočil, napůl se přitáhl na velký bílý hrbol u základny stěžně.

Těsně nad ním proletěl stín a Dom se stačil odkulit právě včas. Špička stožáru vyryla do trupu hlubokou rýhu. Dom stěžeň následoval a podařilo se mu zachytit nervovou uzlinu, za kterou se přitáhl ještě dál kupředu.

Prsty hledal to správné místo. Konečně ho našel.

Mušle ukončila svůj bláznivý tanec na vrcholcích vln a s hlasitým plesknutím, při němž Domovi zachřestily zuby, dopadla dnem na vodu. Plachta se nejistě zakývala.

Dom dál svíral nervovou uzlinu, dokud se stvoření neuklidnilo. Teprve pak se postavil.

Dokud jste se nepostavili, nepočítalo se to. Nejlepší lovci dagonů dokázali mušle řídit jenom nohama. Jak jim záviděl a jak pozorně je sledoval z rodinné bárky v době slavností, když ve svitu jasně purpurové hvězdy „Hle-Proč“ vyplouvali v řadách po dvou či po třech na svých poloochočených mušlích na moře. Mladší muži na hřbetě větromušlí tančili, točili se, vyskakovali, žonglovali zapálenými pochodněmi a celou tu dobu svá živá plavidla udržovali pod dokonalou kontrolou.

Dom si klekl před nervovou uzlinu a řídil obrovskou polozeleninu zpět klikatými vodními cestami močálu, napříč akry lilijců a kolem plovoucích sítinových ostrovů. Tu a tam na něj z plovoucího sítí nepřátelsky zasyčeli modří plameňáci a s královským pohrdáním odkráčeli pryč.

Občas obrátil pohled k severnímu nebi a hledal ve vzduchu výmluvné tečky. Korodore ho nakonec najde, ale Dom si byl celkem jistý, že ho neodveze ihned. Pravděpodobně na něj bude nejdřív několik hodin jen shovívavě dohlížet, protože, konec konců, i Korodore byl kdysi mladý. Dokonce i Korodore. Zatímco babička vypadá, jako by ji bylo osmdesát, už když se narodila.

Kromě toho, Korodore bude mít na paměti, že se Dom zítra stane prezidentem a tím úředně i jeho nadřízeným. Dom ale pochyboval, že to Korodoreho ovlivní v rozhodování. Starý brach Korodore vychutnával povinnosti, jen když byly přísné…

Dom se pyšně usmál, když větromušle hladce prořezávala tichou hladinu. Teď už mu nemohou rybáři říkat černoruka, i když ještě není plnoprávný zelený. Poslední zasvěcení lovců dagonů se mohlo odehrávat jen pod mořem, za měsíční noci, kdy z mořských hlubin vyplouvají dagoni a své škeble, ostré jako břitva, rozevírají dokořán.

Mušle narazila na porost sítí a Dom lehce vyskočil na břeh, zatímco své plavidlo nechal plout v malé laguně. Před ním se tyčila Žolická věž, která dominovala západnímu obzoru. Pospíchal kupředu.

Hle-Proč už vyšla a zalila štíhlou pyramidu růžovým světlem. Z porostu sítí u jejího úpatí se už mlha vytratila, ale její vrchol, čnící osm kilometrů nad hladinu moře, se ztrácel ve věčných mračnech. Dom si klestil cestu sítím a rákosím, až zůstal stát necelého půl metru od hladké, mléčné bílé stěny.

Nesměle natáhl ruku.

Před nějakým časem se stalo, že Hrsh-Hgn, který si vzdáleně uvědomoval, jak těžko stravitelné mohou být pro hocha v Domově věku nekonečné lekce z planetární ekonomie, vypnul výukové zařízení. Donesl svou kopii Sub-Lunarových Galaktických kronik a vyprávěl mu o Žolicích.

„Jmenuj mi rassy, které jssou Lisstinou humanoidních práv klassifikovány jako lidsské,“ začal.

„Phnobové, lidé, droskové a První Sirijský banka,“ vychrlil ze sebe Dom. „Kromě toho, podle doložky a) článku jedna se toto pojmenování může vztahovat i na roboty páté třídy.“

„Tak jesst. A další rassy?“

Dom je vypočítával na prstech. „Creapiiové jsou rasa lidem nadřazená, roboti čtvrté třídy rasa podřízená, Sluneční psi nezařazení.“

„Ssprávně. Dál.“

„Těmi ostatními rasami si nejsem jistý,“ připustil Dom. „Joviáni a ostatní. Nikdy jsi mi o nich nic neřekl.“

„To není potřeba. Jssou velmi zvláštní a velmi vzdálení, abyss věděl. Neužíváme sspolečný prosstor. Věci, které lidé považují v rámci lidsských rass za univerzální — pocit vlasstní totožnossti například — je výhradním produktem teplokrevné a dvojnohé vývojové větve. Ale všech dvaapadessát zatím objevených rass sse objevilo v possledních pěti miliónech sstandartních let.“

„To jsi mi vykládal už včera,“ přikývl Dom. „Sub-Lunarova teorie o Galaktické inteligenci.“

Pak mu phnob začal vyprávět o Žolicích. První věž Žoliků objevili creapiiové a když selhaly všechny pokusy o její otevření, shodili na ni černodutinnou základní materii. Později byla věž nalezena nedotčená. Bohužel, jak se zjistilo, při tomto pokusu byly zničeny tři sousední hvězdné systémy.

Phnobové nikdy žádnou Žolickou věž nenašli; jednu totiž znali od nepaměti. Věž na Phnobisu, která se ve svém věčném závoji mračen zvedala z moře, byla příčinou a základem víry Frss-Gnhs, která se na jejich planetě rozšířila masově. Frss-Gnhs znamená doslova Pilíř vesmíru.

Zemští kolonisté jich našli sedm, jedna z nich se například vznášela v pásu asteroidů starého slunečního systému. A tehdy byl založen Úřad Žoliků.

Mladé rasy lidí, creapiiů, phnobů a drosků zjistily, že na sebe upírají užaslé oči napříč vesmírem, posetým památkami na rasu, která vymřela dávno předtím, než vznikly rasy humanoidní. A z toho úžasu se zrodily legendy o světě Žoliků, o tom zářivém a vytouženém cíli, který měl v budoucnu lákat dobrodruhy, blázny a lovce pokladů a nedat jim spát po celá světelná staletí…

Dom se dotkl věže. Ucítil slaboučké zašimrání a pak náhlý nával bolesti. Uskočil nazpět a zuřivě si masíroval prsty, aby do mrazem zkřehlé ruky vrátil cit. Věže byly vždycky nejchladnější v poledne, kdy pohlcovaly teplo a měnily je na chlad.

Dom začal věž pomalu obcházet a cítil, jak až k němu doléhá chlad vyzařovaný její stěnou. Když zvedl hlavu, zjistil, že vzduch tak na třicet centimetrů uvnitř věže tmavne, jako by světlo bylo pouhý plyn, který je nasáván dovnitř. Nebylo to logické, ale budilo to zvláštní, skoro umělecký dojem.

Kolem poledne se na západním obzoru krátce zaleskl strážný aerolet, který mířil k jihu. Dom ustoupil stranou a ukryl se ve vysokém trsu rákosí… A začal v duchu přemýšlet o tom, co tady, v močálech, vlastně dělá. Svoboda, to je ono. Poslední den skutečné svobody. Poslední šance vidět Protitoč, aniž má po každém boku příslušníka bezpečnostní gardy a všude kolem další ochranná zařízení a pomůcky. Naplánoval to do posledních podrobností, až k utlučení Korodoreho neodbytných hmyzích robotů, kteří ho, Doma, špehovali (samozřejmě pro jeho vlastní dobro) dokonce i v ložnici.

A teď se bude muset vrátit domů a postavit se tváří v tvář babičce. Začínal se cítit trochu hloupě. Zauvažoval o tom, co od věže vlastně čekal. Pravděpodobně pocit nesmírného kosmického úžasu, nebo snad možnost vcítit se do hlubin Času. V žádném případě ten zrádný, neblahý dojem, že ho někdo pozoruje. Bylo to stejné, jako když byl doma.

Obrátil se zpět k laguně.

Ozvalo se zasyčení rozžhaveného vzduchu, něco mu proletělo těsně kolem obličeje a narazilo do věže. V místech, kde to narazilo na podchlazenou stěnu, vykvetl tepelný výboj v kytici ledových krystalů.

Dom instinktivně skočil stranou, přešel do kotoulu, z toho se plynule zvedl na nohy a rozběhl se k vodě. Minul ho druhý záblesk a koule suchých semen těsně před ním vybuchla v záplavě žhavých uhlíků a jisker.

Potlačil neodbytné nutkání se ohlédnout. Co se týče sebeobrany proti vrahům a atentátníkům, školil ho Korodore nemilosrdně. To, že člověk zjistil, kdo je atentátník, byl zcela zanedbatelný úspěch, pokud byl atentát úspěšný. Korodore říkal: „V tomto případě je cenou zvědavosti konečná zkušenost.“

Na okraji laguny se Dom bleskově přikrčil a vrhl se do vody. V okamžiku, kdy se nořil do zátoky, zasyčel vzduchem třetí výboj a přižehl mu hrudník.

Zaslechl obrovské zvony, které snad zvonily daleko na moři a nebo jen v jeho hlavě. Chladná zeleň byla uklidňující a plná bublinek…


Dom se probudil. Díky vštípenému instinktu však držel oči zavřené a opatrně zkoumal své okolí.

Ležel na směsici písku, slizkého bahna, suchého sítí a plžích ulit, což byl základ půdy skoro na celém Protitoči. Byl ve stínu a dunění přílivu se ozývalo velmi blízko. A zem pod ním se pohybovala, velmi jemně se kývala do rytmu vln. Vzduch byl cítit a chutnal po soli, a do vůně soli se míchal pach bahenního slizu, rákosového pylu a… ještě něčeho. Bylo to plesnivě vlhké, zatuchlé a velmi známé.

Něco sedělo pár centimetrů od něj. Dom opatrně pozvedl víčka a úzkou štěrbinou zahlédl malé stvoření, které ho upřeně pozorovalo. Zavalité tělíčko mělo porostlé růžovou srstí, která vyrážela z šupinaté kůže, a čenich byl velmi ubohým kompromisem mezi zobákem a chápavým nosem. Tvor měl tři páry nohou, z nichž ani dvě nebyly stejné. Byla to téměř protitočská legenda.

Za Domem někdo zapálil oheň. Pokusil se posadit, ale v tom okamžiku jako by mu na hruď někdo položil rozžhavenou tyč.

„Ojuvidno may psutivi,“ ozval se jemný hlas.

Pak se nad ním zjevila tvář, která snad vystoupila z nejstrašnější noční můry. Šedá kůže jí visela ve velkých záhybech pod očima, které sice byly čtyřikrát větší než oči lidské, ale zato měly v bělmu zorničky velikosti špendlíkové hlavičky. Velké ploché uši byly obráceny k Domovi. Zápach plísně byl ochromující. Tvář doplňoval pár obrovských slunečních brýlí.

Phnob se pokoušel mluvit džanglikem. Dom zmobilizoval všechny své znalosti a odpověděl mu v strašlivě kostrbaté phnobštině.

„Hleďme, on je učený,“ odpověděl phnob suše. „Jmenuji sse Fff-Shs. A ty jsi prezident Ssabaloss.“

„Až od zítřka,“ zasténal Dom. Zamrkal, když ho zasáhla další vlna bolesti.

„Ah. Jisstě. Ssnaž sse vyhnout všem prudkým pohybům. To zranění jssem ti ošetřil. Je to jen škrábnutí na ssamém povrchu.“

Phnob vstal a zmizel Domovi ze zorného pole. Malý tvoreček nepřestával ležícího Doma soustředěně pozorovat.

Dom pomalu otočil hlavu. Ležel na mýtině uprostřed jednoho z malých plovoucích ostrůvků, kterých se po vodních cestách močálů pohybovalo bezpočet. Tenhle se taky pohyboval, zajímavé ovšem bylo, že proti větru. Odněkud zpod husté směsi rákosu a sítí se občas ozvalo hluboké zahučení motoru poháněného deuteriem, což znamenalo, že je to až neuvěřitelná starožitnost.

Nad mýtinou byla natažena hrubá maskovací síť a dokonale ji zakrývala před případným vzdušným průzkumem. Vzhledem k motoru a doplňkovým zařízením, ukrytým pod silnou vrstvou přírodního materiálu, by ostrůvek jinde nedokázal své tajemství uhájit ani před dost ledabylým pátráním, ale podobných zelených útvarů pluly v lagunách celé statisíce. Kdo by je dokázal všechny prohlédnout?

V Domově hlavě se začalo formovat určité rozhodnutí.

Phnob prošel kolem a Dom viděl, že si v zamyšlení přehazuje nedbalými pohyby z ruky do ruky tsurijský nůž se dvěma čepelemi. Dom byl nahý jako nemluvně, jen tu a tam se na jeho černé kůži bělaly zaschlé nánosy soli.

Zdálo se, že phnoba Domova přítomnost uvádí poněkud do rozpaků. Občas se zastavil, zažongloval nožem a vrhl na Doma upřený pohled.

Oba současně zaslechli vzdálené sviš-sviš aeroletu. Phnob se vrhl stranou, zvedl kus sítinové země a zastavil motor, takže ostrůvek začal okamžitě zpomalovat. Pak se dalším skokem vrátil k Domovi a přitiskl mu na hrdlo nůž.

„Ani hlássek,“ zasykl.

Leželi nehybně, dokud aerolet nezmizel v dálce.

Phnob byl pašerák pilacu. Když se z hlubin moře vyvalily obrovské mušle, vyplouvali s povolením rady Protitoče lovci dagonů na moře po tisících, aby za svitu měsíce uloupili perlorodým pilacům jejich perly. Používali záchranná lana, kožený tělní krunýř a složitá pomocná zařízení — jako plovoucí tovární ostrov, který byl vybaven například i nemocnicí. Pro tu byla uťatá ruka drobností a ani mrtvý nemusel vždy zemřít, pokud ho někdo do nemocnice dopravil včas.

Pak byli ještě jiní rybáři. Ti vyměnili bezpečí a relativní pohodlí za podivnou hřivnu vzrušení a smířili se s tím, že cenou, kterou platí za nelegálně získané bohatství, je dokonalý nedostatek možností ho utratit. Bylo jejich pravidlem pracovat osaměle a bez výjimky to byli zkušení lovci. Všechno, co vyrvali moři, bylo jen a jen jejich. Rada proti nim občas rozpoutala kampaň a podnikla několik nepříliš důrazných pokusů zabránit pašování pilacu na cizí planety. Zajatí pašeráci už se nezabíjeli, to by bylo proti Jedinému přikázaní, ale Dom si myslel, že alternativní trest byl pro tvory jejich povahy horší než smrt, se kterou denně koketovali. To znamená, že ho pašerák zabije.

Phnob vstal, ale při tom neustále držel nůž za těžší, kupředu obrácenou čepel.

„Proč tady jsem?“ zeptal se pokorně Dom. „Poslední, co si pamatuju…“

„Plaval jssi tiše a mírumilovně mezi liliemi a na prssou jssi měl pruh vypálený sstřelou z termopalu. Od čassného rána sse po nebi hemží bezpečnosstní aerolety. Zdálo sse, že po něčem pátrají. Možná po nějakém zločinci? Naplnila mě zvědavosst a vytáhl jssem tě.“

„Díky,“ řekl Dom a pomalu se zvedl do sedu.

Pašerák pokrčil rameny, což bylo u jeho kostnatého těla s vysoko posazenými rameny velmi výrazné gesto.

„Jak daleko jsme od věže?“

„Našel jssem tě čtyřicet kilometrů od Nebesského pilíře. Od té chvíle jssme urazili zhruba dalších dvacet kilometrů.“

„Čtyřicet kilometrů! Ale u věže na mě někdo vystřelil.“

„Zdá sse, že na utopeného člověka plaveš velmi dobře.“

Dom se pomalu zvedl na nohy a oči neustále upíral na phnobův nůž.

„Nasbíráš dost pilacu?“

„Osmnáct kilo za posledních dvacet osm let,“ odpověděl phnob a upřel nepřítomný pohled na oblohu. Domovi proti jeho vůli hlavou rychle proběhlo několik výpočtů.

„Musíš být velmi zkušený.“

„Už jsem mnohokrát zemřel. V jiných čassových rovinách. Možná, že tenhle vessmír je mou jedinou šancí z milionu a tissíce mých osstatních já jssou mrtvy. Co je v tom případě zkušenosst?“

Nůž pokračoval v krátkých přeletech z ruky do ruky. Nad hlavami jim zářilo slunce podobné rozpálenému bronzovému gongu. Dom si uvědomil, že se mu točí hlava, a pocítil krátký záchvat nevolnosti, ale podařilo se mu udržet na nohou a čekal dál na svou příležitost.

Phnob zamrkal.

„Hledám znamení,“ řekl.

„Jaké znamení?“

„Abych věděl, to jisstě chápeš, jesstli tě mám zabít.“

Nad hlavami jim pomalu proletělo hejno modrých plameňáků. Dom zalapal po dechu a připravil se.

Nůž vyletěl rychleji, než stačil sledovat. Vysoko ve vzduchu se krátce zableskl. Od hejna se oddělil plameňák, jako by se rozhodl zamířit střemhlav k zemi, a s tupým zaduněním dopadl do sítí. Napětí ve vzduchu prasklo jako přetažená struna.

Pašerák, který si v tom okamžiku přestal Doma všímat, přikročil k mrtvému ptákovi. Zvedl ho ze země, vytáhl mu nůž z hrudi a začal ho klidně škubat. Po nějaké minutě na okamžik přestal, vrhl na Doma pronikavý pohled a zdůraznil ho hrotem nože.

„Dobrá rada. Už nikdy sse nezabývej myšlenkou hrdinssky zaútočit na někoho, kdo v ruce drží tssurijský nůž. Budíš dojem tvora, který má k proplýtvání sspousstu životů. Možná, že právě proto jssi ochoten je odhazovat tak ssnadno. Jenže bezsstarosstný posstoj k noži končívá v leže a velmi ssmutně.“

Dom se pomalu uvolnil, protože si uvědomil, že rozhodující okamžik je ten tam.

„Kromě toho,“ pokračoval pašerák, „cožpak vděčnosst už dness nic neznamená? Brzo sse najíme. Pak ssi promluvíme, nejsspíše.“

„Je toho hodně, co bych se chtěl dozvědět,“ připustil Dom. „Kdo to po mně…“

„Psst! Otázky, které nemohou být zodpovězeny. Proč je klásst? Bater nikdy neošidíš.“

„Bater?“

Phnob pozvedl hlavu.

„Nikdy jssi nesslyšel o matematice pravděpodobnossti? Ty, který sse zítra sstáváš prezidentem rady Protitoče a dědicem bohatsství nevýsslovného? Pak ssi nejdříve promluvíme a potom budeme jísst.“


Hle-Proč visela za závojem mlh, které se zvedaly z močálů. Ostrůvek pomalu a neohrabaně proplouval vlhce lepkavými závěsy a nechával v nich řidší tmavou stopu, která se pitoreskně kroutila nad náhle pochmurnými blaty.

Fff-Shs vyšel z pletené chýše na jednom konci ostrůvku a ukázal do mléčného šera.

„Radar říká, že tvůj aerolet je necelých ssto metrů odssud tímhle ssměrem. Tady tě tedy vyssadím.“

Téměř slavnostně si potřásli rukama. Dom se otočil a přešel ke břehu ostrůvku. Pak se ale zastavil a znovu se obrátil, protože phnob se rozběhl za ním. Držel v rukou malé, kryse podobné stvoření, které většinu času prospalo stočené kolem jeho krku.

„Zítra, assi, budou velké osslavy a obřady?“

Dom si povzdechl. „Ano, obávám se, že ano.“

„A dary, assi? V tom sspočívají hlavní ceremonie?“

„Ano. Ale babička říká, že většina darů bude od těch, kteří si chtějí zajistit nějaké výhody. Ty ovšem budu vracet.“

„Já nechci žádné výhody a tenhle malý dárek mi jisstě nevrátíš,“ řekl phnob a natáhl k němu ruku, ve které se zmítal malý tvoreček. „Vezmi ssi ho. Víš, co to je?“

„Močálový Ig,“ přikývl Dom. „Je jedním z heraldických znamení na erbu naší planety, spolu s modrým plameňákem. Zoologové ale říkají, že jich už na celé planetě zbývá sotva tři sta. Takový dar přece nemůžu…“

„Tenhle mrňouss sse u mě drží posslední čtyři měssíce. On ss tebou půjde. Cítím, že by mě sstejně brzo opusstil.“

Ig se odrazil od phnobovy ruky, usadil se Domovi za krkem, vstrčil si ocásek do tlamky a začal tiše pochrupovat. Dom se usmál a pašerák odpověděl krátkou slizovitou grimasou.

„Říkal jssem mu moje štěsstí,“ řekl phnob. „Byla to jen taková moje sslabosst, assi.“ Obrátil se k jedinému protitočskému měsíci, který pomalu vycházel na jihu.

„Dnešní noc bude sskvělá pro lov,“ řekl a dvěma dlouhými kroky zmizel v houstnoucí mlze.

Dom otevřel ústa, aby něco odpověděl, ale nakonec je zavřel a zůstal chvilku mlčky stát.

Pak se otočil a vrhnul se do vlahého večerního moře.


Těžký trup bezpečnostního aeroletu se kýval na vlnách hned vedle Domova letadla. Když se vytáhl nahoru, objevila se na palubě postava.

Dom nejdřív zjistil, že zírá přímo do kovové síťky molekulárního termopalu, nad kterým se vznášela užaslá tvář mladého bezpečnostního důstojníka.

„U Chela! Omlouvám se, pane, neuvědomil jsem si…“

„Našel jste mě. Máte skutečně štěstí,“ odpověděl Dom chladně. „Teď se vracím domů.“

„Mám příkazy, eh, domů vás odvézt osobně,“ ošíval se důstojník. Dom mu nevěnoval nejmenší pozornost a přeskočil na palubu svého aeroletu. Důstojník polkl na prázdno, podíval se nejistě na termopal, na Doma, a pak se rozběhl do kontrolní kopule. Než se dostal k vysílačce, byl už Domův aerolet o sto metrů dál a lehce přeskakoval z vlny na vlnu, aby se vzápětí odpoutal od hladiny a vznesl se vzhůru.


Výtah z 2001 a ostatních: Historie kosmocestovatelů v anekdotách, napsal Charles Sub-Lunar (Fghs-Hrs Cal-ligna, Tera Novae):

„Je třeba zmínit se o Protitoči a o rodině Sabalosů, protože tato dvě jména znamenají prakticky jedno a totéž. Protitoč, mírná planeta, která se skládá především z vody a jen několika dalších látek, je jednou ze dvou planet CY Aquirii. Její podnebí je příjemné, i když vlhké, potravu představují nenápadité variace na téma ryba, lidé jsou inteligentní, odolní a díky vysokému obsahu ultrafialového záření, dopadajícího na povrch planety, černí a holohlaví.

Planeta byla osídlena v roce Pátrající opice (A.S. 675) skupinou pozemských humanoidů a o něco menším počtem phnobů. Snad z tohoto důvodu jsou tam panhumanoidní vztahy lepší, než na většině ostatních osídlených planet.

John Sabalos, zakladatel dynastie, si vybudoval sídlo na Pokroucené řece, s výhledem na Velký vrzající močál za mořem. Jeho jedinou dovedností bylo štěstí. V obrovských samohybných mušlích, které žijí ve velkých hloubkách, objevil metrové perly, vytvořené převážně z hrubého pilacu. Jak se ukázalo, pilac je jednou z mnoha v poslední době objevených drog, jejímž požíváním je možno získat imunitu proti smrti. Pilac však má oproti většině z ostatních šestadvaceti známých látek tu výhodu, že nemá žádné smrtelně nebezpečné vedlejší účinky. Pilac se stal základem rodinného bohatství. John I. rozšířil dům, vysázel višňový sad a když Protitoč přijal Zákon správní rady, stal se jejím prvním prezidentem. Zemřel ve věku 301 let.“

„Jeho syn John je považován za marnotratné budižkničemu. Jako příklad jeho neschopnosti se uvádí mimo jiné i tato historka: Koupil lodní náklad vzácného ovoce z planety Třetí oko. Většina z něj byla nahnilá už při přistání. Na části nákladu se objevil podivný zelený sliz. Naprosto nepravděpodobnou shodou okolností se zjistilo, že sliz právě v tomto stádiu má podivuhodné regenerační schopnosti. Během jednoho roku, v době, kdy bylo rozhodnuto díky obrovskému počtu zranění a úmrtí mezi rybáři zastavit těžbu pilacu, se stalo známkou mužnosti mít alespoň jednu končetinu zeleného odstínu, který tělním buňkám dodával právě zmíněný regenerační fujtajbl.

John II. koupil od Tsionova podvýboru správní rady Země Cheopsovu pyramidu a dal ji vcelku přenést ze Země na obrovskou pláň severně od svých sídelních kopulí. Když se pak pokusil koupit i zemský měsíc, kterým chtěl nahradit malou, i když stále funkční oběžnici Protitoče, dala ho jeho dcera Joan I. internovat do malého domu na opačné straně planety a prohlásila se za výkonnou ředitelku. Právě v ní našel Sabalosův majetek, až doposud závisející především na štěstí, skutečného génia. Během jediného roku se zdvojnásobil. Joan, přísná sadhimistka, prosadila mnoho reforem včetně Listiny humanoidních práv.“

„Její syn — našla si chvilku na krátký románek se vzdáleným bratrancem — byl John III. který se v těch prvních vzrušujících dnech nového umění stal skvělým matematikem pravděpodobnosti. Říká se, že to pro něj představovalo nenápadný a bezbolestný únik před matkou a ženou Vian. Vian byla pozemská šlechtična s početnými známostmi, se kterou uzavřel sňatek z rozumu, aby tak posílil pouta mezi Protitočem a Zemí. Zmizel za podivných okolností těsně před narozením svého druhého dítěte, legendárního Doma Sabalose. Má se za to, že ho potkala nehoda v nekonečném moři močálů, pokrývajících část planety.“

„Mladého Doma obklopuje mnoho legend. Mnohé z nich jsou však zcela evidentně smyšlenkami. Tak například se říká, že přímo v den, kdy se měl stát prezidentem správní rady planety…“


Když Dom přirazil k molu, vybíhajícímu od palácových kopulí daleko do umělého přístavu, kde byly chovány divoké větromušle, zářily už na nebi hvězdy.

Všude plály lampy. Několik nedočkavých rybářů si začalo připravovat mušle k nočnímu lovu. Jakási stará žena roztápěla malý přenosný sporáček na dřevěné uhlí, aby začala opékat první dávku královských srdcovek. Malé rádio, které leželo vedle ní na prkenné podlaze a jemuž nikdo nevěnoval pozornost, hrálo starou pozemskou píseň, jejíž refrén tvrdil, že: „…pracoval jako pes a teď bude spát jak pařez“.

Dom zakotvil u mola vedle obrovské, tiché hmoty nemocničního plavidla, a vyšplhal po žebříku nahoru.

Když se vydal na cestu ke kopulím, uvědomoval si, že všude kolem vládne ticho. Šířilo se od něj jako kruhy na vodě, od jednoho člověka k druhému. Ve světle lamp se zvedaly hlavy, aby vzápětí znehybněly, a v obličejích se pohybovaly jen oči, které jej upřeně pozorovaly. Dokonce i stařena odtáhla pánev z plotny a zvedla hlavu. V pohledu jejích očí bylo něco naléhavého.

Dom cestou zaslechl jediný zvuk. Když vystupoval po schodišti k hlavní kopuli Sabalosů, ozval se někde opodál tlumený hlas: „Takže to s ním nedopadlo jako s jeho otcem, ať si říkají —“ ale vzápětí mluvícího někdo umlčel.

U dveří stál robot třetí třídy, ozbrojený napodobeninou staré sonické pušky. Když se Dom přiblížil, probral se robot se zabzučením k životu a zaujal obranný postoj.

„Stůj — kdo to kráčí? Nepřítel, nebo Zemi laskavě oddaný syn?“ zachrčel a jeho mírně zarezlý hlasový modulátor setřel ostrost tradiční sadhimistické výzvy.

„Samozřejmě, že ZLOSYN,“ odpověděl Dom a přemáhal nutkání dát strážnému chybnou odpověď. V minulosti už to jednou zkusil, aby zjistil, co to udělá. Sonický výboj ho dočasně ohlušil a následnou rezonancí bylo zničeno nedaleké skladiště. Babička, která se tak zřídkakdy usmívala, se tenkrát smála dlouho a nahlas a pak ho pořádně vypěstovala, aby se ujistila, že si tu lekci bude dobře pamatovat.

„Vstup, ZLOSYNE,“ prohlásil strážný. Když se k němu Dom přiblížil, rozzářila se na hrudi strážného kontrolka komunikátoru.

„Tak dobrá,“ ozval se Korodorův hlas, „Dome, jednou mi budeš muset vysvětlit, jak ses dostal ven, aniž jsi při tom spustil poplašná zařízení.“

„No, musel jsem to nějakou dobu studovat.“

„Postav se blíž k prohlížecímu zařízení. Aha. Tahle jizva je úplně nová.“

„Někdo si po mně v močálech vystřelil. Jsem v pořádku.“

Korodore odpověděl pomalu a dokonalost, s jakou kontroloval svůj hlas, byla obdivuhodná.

„Kdo?“

„U Chela, jak to mám vědět? Mimo jiné se to stalo před mnoha hodinami. Já… hm…“

„Pojď dovnitř. Během deseti minut se dostavíš do mé kanceláře. Chci od tebe slyšet všechno, co se dnešního dne přihodilo, a to do takových podrobností, že tě to samotného překvapí. Rozumíš?“

Dom vzpurně zvedl hlavu a kousl se do rtu.

„Ano, pane.“

„Výborně. Potom mě možná nepošlou do přístavu okusovat vlastními zuby vilejše z lodních trupů a ty nedostaneš měsíc domácího vězení.“ Korodorův hlas o něco změkl. „Co to máš kolem krku za zvíře? Připadá mi povědomé.“

„To je močálový Ig.“

„Nejsou dost vzácní?“

Dom vrhl krátký pohled na planetární erb nade dveřmi, kde modrý plameňák a velmi špatně ztvárněný močálový Ig podpírali znak sadhimistů v azurovém poli. Pod nim bylo vytesáno hluboko do kamene — mnohem hlouběji, než bylo zapotřebí — Jediné přikázání.

„Kdysi jsem znal pašeráka, který ho měl,“ pokračoval Korodore. „Existuje o nich dokonce jedna nebo dvě legendy. Ale předpokládám, že to víš. Myslím, že si ho můžeš vzít dovnitř.“

Komunikátor zhasl. Robot ustoupil stranou.

Dom se vyhnul hlavní obytné části. Z kuchyní, kde probíhaly horečnaté přípravy na zítřejší hostinu, se ozýval hluk. Tiše proklouzl dovnitř, ze stolu u dveří nenápadně sebral talíř jednohubek s mořskými chaluhami a zmizel nazpět v chodbě. Ze dveří za ním vyletělo několik phnobských kleteb, ale to bylo všechno. Pomalu procházel chodbou až k místu, které se ztrácelo v bludišti skladišť a spíží.

Vyšel na malé nádvoří. Bylo zastřešeno kouřovým plastikem, který způsobil, že nádvoří vypadalo pochmurně i ve chvíli, kdy stálo Hle-Proč přímo nad hlavou. V plastiku byly umístěny tenké trubky, ze kterých neustále vycházela jemná mlha.

Ve středu nádvoří byla vybudována kopule z rákosu a sítí. Na kusu země, který kopuli obklopoval, bylo vidět, že se tady někdo pokouší pěstovat houby. Dom odtáhl vyschlý dveřní závěs a vstoupil dovnitř.

Hrsh-Hgn seděl v mělkém jezírku vlažné vody a ve světle lampičky na rybí olej si četl kostku. Zamával Domovi paží s dvěma klouby a stočil k němu jedno oko.

„Prima, že jssi přišel. Posslechni ssi tohle: Kamenná vyvřelina dvacet kilometrů od Rampy na Třetím oku, jak sse zdá, obssahuje vrsstvu zkamenělin, které nevznikly v minulossti, ale v budoucnossti, což…“

Phnob přestal číst a opatrně odložil kostku na okraj jezírka. Nejdřív se podíval na Domův výraz, pak na jizvu a nakonec na Iga, kterého měl Dom stále obtočeného kolem krku.

„Hraješ,“ ušklíbl se Dom. „Děláš to skvěle, ale hraješ. V každém případě to ale hraješ líp, než Korodore a ten důstojník na lodi.“

„Jssme přirozeně rádi, že jssi zasse v bezpečí.“

„Jenže všichni vypadáte, jako kdybych právě vstal z mrtvých.“

Phnob zamrkal.

„Hrshi, zítra se stanu prezidentem správní rady. To zase tolik neznamená —“

„Je to velmi významná a česstná funkce.“

„— neznamená to zase tolik, protože moc, myslím skutečnou moc, drží v rukou babička. Já si ale myslím, že prezident má právo dozvědět se jednu nebo dvě věci. Jako například — proč jsi mi nikdy nic neřekl o matematice pravděpodobnosti? A co se stalo s mým — jak zemřel můj otec? Slyšel jsem nějakého rybáře, který říkal, že se to stalo někde na starém Vrzajícím.“

V nastalém tichu se Ig probudil a začal se zuřivě škrabat.

„No tak,“ naléhal Dom, „vždyť jsi můj učitel.“

„Řeknu ti to až po zítřejších obřadech, teď už je na to pozdě. Pak všemu porozumíš.“

Dom vstal. „A myslíš, že ti ještě někdy v budoucnu budu věřit? U Chela, Hrshi, vždyť je to důležité. A ty pořád ještě hraješ.“

„Oh, mysslíš? A jakou že to emoci sse ssnažím ukrýt?“

Dom se na něj podíval. „Hm… hrůzu, myslím. A — taky lítost. Ano, lítost. A jsi vyděšený.“

Závěs za ním zapadl. Hrsh-Hgn počkal, až Domovy kroky zanikly v dálce, a natáhl se pro komunikátor. Korodore se ozval téměř okamžitě.

„Tak co?“

„Byl mě navštívit. Téměř jssem mu to řekl! Můj pane, on ve mně četl jako v kosstce! Jak můžeme připusstit, aby sse sstalo něco takového?“

„My to nepřipustíme. Samozřejmě, že se tomu pokusíme všemi prostředky zabránit. Jenže ono se to stane, jinak můžeme sedmdesát let matematiky pravděpodobnosti spláchnout do kanálu.“

Hrsh-Hgn řekl: „Někdo mu vyprávěl o matematice pravděpodobnossti a taky sse mě vyptával na ssvého otce. Já váss varuju, pane. Jesstli sse mě zeptá ještě jednou, pro ssmilování náss všech, já mu to řeknu.“

„Skutečně byste to udělal?“

Phnob sklopil oči a mlčel.

Daleko na moři vyplouvala z hlubin celá hejna dagonů, jak je k tomu nutil prastarý vrozený instinkt. Lov byl nezvykle bohatý. Rybáři to považovali za znamení, jen se nedokázali shodnout na tom, kterým směrem prst osudu ukazuje. A potom našli ještě něco. Když před úsvitem zmizely posledni velké vlny, objevili malý, napůl potopený plovoucí ostrov z rákosu a sítí, který se bezcílně točil nad hlubinou.

Загрузка...