Kapitola pátá



Slunce se dotýkalo obzoru, když dorazili k malému pahorku. Raketa vrhala dlouhý stín, který se ztrácel v dalekých písčinách roviny.

Než do ní vstoupili, prohledali pečlivě celé okolí, ale nenašli sebemenší stopy, která by nasvědčovala, že za jejich nepřítomnosti byl někdo nablízku. Reaktor pracoval bez poruch. Poloautomat stačil očistit postranní chodbičky a knihovnu, než beznadějně uvázl v mohutné vrstvě plastikových a skleněných střepů, jimiž byla vystlána laboratoř. Po večeři, kterou stihli rychlostí blesku, musel Doktor zašít Koordinátorovi ránu, protože nepřestávala krvácet. Zatím Chemik stačil provést rozbor vody, kterou nabrali v potůčku, a zjistil, že je pitná, přestože obsahuje značné procento železitých solí, které kazily její chuť.

„Teď se konečně musíme poradit,“ prohlásil Koordinátor. Zasedli v knihovně na nafukovacích polštářích, Koordinátor uprostřed, s hlavou v bílém čepci obvazu.

„Co víme,“ řekl. „Víme, že je planeta obydlena myslícími bytostmi, které Inženýr pojmenoval dvojčáky. Toto označení se neshoduje s tím, co — ale to je teď vedlejší. Setkali jsme se s těmito zlomkovitými ukázkami civilizace» dvojčáků«: předně s automatickou továrnou, o níž jsme dospěli k názoru, že je opuštěná a neseřízená — teď si tím nejsem tak docela jist. - Za druhé, se zrcadlovými kopulkami na pahorcích neznámého účelu. Za třetí se stožáry, které vysílají cosi — pravděpodobně nějaký druh energie — jejichž účel je nám rovněž neznámý. - Za čtvrté, s jejich dopravními prostředky, při čemž, když jsme byli napadeni, jsme‘ jeden dobyli, ovládli a rozbili. Za páté, viděli jsme z dálky jejich město, o němž nemůžeme říci nic konkrétního. Za šesté, útok, o němž jsem se zmínil, vypadal tak, že» dvojčák «na nás — tak říkajíc — poštval zvíře, asi vhodně disponované, které vyslalo jakýsi malý kulový blesk a řídilo jej na dálku, dokud naší zásluhou nekleslo mrtvo k zemi. Konečně, za sedmé, byli jsme svědky zasypání jámy, hrobu, plné mrtvých obyvatel planety. To je všecko. Pamatuji-li se dobře. Opravte mne, nebo doplňte, co jsem řekl, jestli jsem se zmýlil, nebo jestli jsem něco vynechal.

„Zásadně je to všecko — skoro…“ řekl Doktor. „Až na to, co se přihodilo předevčírem na raketě…“

„Skutečně, vyšlo najevo, žes měl pravdu — ten tvor byl nahý. Je možné, že se prostě pokoušel kamkoliv se ukrýt — a v panické hrůze, na útěku, vklouzl do prvního otvoru, který se mu namanul do cesty. A byl to zrovna výkop, tunel, který vedl do naší rakety.“

„To je hypotéza stejně svůdná jako riskantní,“ namítl Doktor. „Jsme lidé, asociujeme a uvažujeme pozemsky; to má za následek, že se můžeme dopustit těžkých omylů tím, že přijímáme dojem z neznámé skutečnosti za naši pravdu, to znamená, že skládáme jistá fakta do schémat, která jsme si přivezli se Země. Jsem naprosto přesvědčen, že jsme si dnes ráno myslili všichni totéž — že jsme narazili na hrob obětí násilí, vraždění, ale ve skutečnosti opravdu nevím, nevíme…“

„Opakuješ to, i když tomu sám nevěříš,“ začal Inženýr zvýšeným hlasem.

„Nejde o to, čemu věřím,“ přerušil ho Doktor. „Není-li víra někde obzvlášť na místě, tak je tím místem zrovna Eden. Hypotéza o»štvaní«elektrického psa například…“

„Jak to?“

„Ty tomu říkáš hypotéza? To je přece faktum,“ řekli téměř současně Chemik a Inženýr.

„Mýlíte se. Proč nás napadl? Nevíme. Třeba svým zjevem připomínáme nějaké místní šváby nebo zajíce, a vy jste to v duchu spojili — promiňte, zatímco my jsme v duchu spojili toto útočné jednání s tím, co jsme viděli před tím a co v nás zanechalo tak otřesný dojem, že jsme ztratili schopnost klidně uvažovat.“

„A kdybychom ji byli zachovali a hned nestříleli, roznášel by vítr v tuto dobu náš popel tam pod tím hájkem. Nemám pravdu?“ vyrazil ze sebe prudce Inženýr. Koordinátor mlčel a jenom těkal očima z jednoho na druhého.

„Udělali jsme to, co jsme museli udělat, ale je velice pravděpodobné, že došlo k nedorozumění — na obou stranách.

Vám se zdá, že už jsou všechny kamenné skládačky poskládány? A co ta továrna, prý před několika sty lety opuštěná a neseřízená? Co s tím? Kam zapadá tenhle kámen?“

Chvilku trvalo ticho.

„Domnívám se, že v Doktorových slovech je hodně pravdy,“ řekl Koordinátor. „Víme ještě příliš málo. Situace je o to příznivější, že pokud můžeme usuzovat, obyvatelé planety ještě o nás pranic nevědí; jak myslím hlavně proto, že žádná z jejich cest, těch brázd, neprobíhá v blízkosti tohoto místa. Ale je těžko počítat s tím, že se tento stav dlouho udrží. Chtěl jsem vás požádat, abyste naši situaci posuzovali i z této. stránky a sdělili mi své návrhy.“

„V tuto chvíli jsme v našem vraku, vlastně bezbranní. Stačilo by řádně ucpat tunel, abychom se zadusili jako myši. Je tudíž žádoucí co největší spěch, právě s ohledem na to, že můžeme být každou chvíli objeveni; a přestože hypotéza o útočnosti» dvojčáků«je pouze můj pozemský výmysl,“ říkal Inženýr vášnivě, „přesto — neboť nejsem schopen uvažovat jinak — navrhuji, a vlastně žádám, abychom bezodkladně přikročili k opravě všech zařízení, spuštění agregátů…“

„Na kolik dnů odhaduješ čas, jaký si to vyžádá,“ přerušil ho Doktor.

Inženýr zaváhal.

„Tak vidíš,“ řekl unaveně Doktor, „proč se máme klamat? Objeví nás dřív, než budeme hotovi, protože — řeknu to, i když nejsem odborník — uplynou dlouhé týdny…“

„To je bohužel pravda,“ zasáhl do debaty Koordinátor.

„Kromě toho budeme musit doplnit zásoby vody a to už ani nemluvím o trampotách, jaké budeme mít s tou zamořenou vodou, která zaplavila dolní podlaží, a nevíme také, dokážeme-li bez cizí pomoci udělat všechno; co se ukáže nutné, abychom odstranili škody.“

„Další výprava bude nepochybně namístě,“ souhlasil Inženýr, „a dokonce více výprav. Ale můžeme je podnikat v noci, kromě toho část z nás, řekněme polovina nebo dva lidé, musí být stále v raketě… Ale proč mluvíme pořád jenom my?!“ obrátil se znenadání na tři doposud mlčící posluchače sporu.

„Zásadně musíme co nejintenzivněji pracovat v raketě — a zároveň zkoumat zdejší civilizaci,“ řekl pomalu Fyzik. „Tyto úkoly spolu do značné míry kolidují. Počet neznámých je tak velký, že nám příliš nepomůže ani strategický výpočet. Jedna věc je nade vši pochybu — nevyhneme se riziku hraničícímu s katastrofou, ať se rozhodneme pro jakýkoli způsob jednání.“

„Vidím, kam míříte,“ řekl Doktor stále týmž hlubokým unaveným hlasem.“Chcete přesvědčit sami sebe, že musíme — podniknout další výpravy, protože máme možnost zasazovat mohutné, to znamená atomové rány. Pochopitelně v sebeobraně. Protože to skončí tím, že budeme mít proti sobě celou planetu — nemám nejmenší chuti být zodpovědný za takové pyrrhovské rozhodnutí — které zůstane pyrrhovské: i v tom případě, neznají-li Edeňané atomovou energii… A to není tak jisté. Jakým druhem energie bylo poháněno to kolo?“

„Nevím,“ odpověděl Inženýr, „ale atomová energie to nebyla. To pokládám za jisté.“

„Právě to nás může stát všecko,“ řekl Doktor. Naklonil se dozadu a se zavřenýma očima opřel hlavu o okraj šikmo ležící knihovny, jako kdyby už neměl v úmyslu promluvit. „Kvadratura kruhu,“ zabroukl Kybernetik.

„A kdybychom zkusili… domluvit se…?“ začal váhavě Chemik. Doktor se posadil zpříma a řekl, dívaje se na něho.

„Děkuji ti. Už jsem se opravdu začal bát, že to nikdo neřekne!“

„Ale pokoušet se o dorozumění — to znamená vydat se do jejich rukou!“ vykřikl Kybernetik a vyskočil ze svého místa.

„Proč?“ zeptal se Doktor chladně.

„Můžeme se předtím vyzbrojit, dokonce atomovými paprskomety, ale nebudeme se noci plížit do jejich měst nebo továren…“

„Výborně, výborně. Tak jak si takový pokus o dorozumění představuješ?“

„No, řekni,“ připojil Koordinátor.

„Přiznávám, že bychom se o to neměli pokoušet teď hned,“ odpověděl Doktor. „Čím víc zařízení na raketě stačíme opravit, tím, jasně, to bude lepší. Také bychom se měli ozbrojit — i když to nemusí být atomové paprskomety… Pak část nás zůstane u rakety a část, řekněme tři, pojedou do města. Dva zůstanou v týlu, aby mohli dobře pozorovat třetího, který se bude pokoušet dorozumět se s obyvateli.“

„Ty všechno víš nějak moc přesně. Víš dokonce, samosebou, kdo bude ten člověk, který vkročí do toho města,“ řekl Inženýr zlověstným hlasem.

„Ano. Vím.“

„Ale já ti nedovolím, abys spáchal sebevraždu před mýma očima!“ vykřikl Inženýr, vyskočil rovnýma nohama a přiběhl k Doktorovi, který ani nezvedl hlavu. Inženýr se celý třásl. Neviděli ho ještě tak rozčileného.

„Když jsme přežili — všichni — takovou katastrofu, když se nám podařilo vyhrabat se z toho hrobu, v jaký se změnila raketa, když jsme vyvázli se zdravou kůží z nevypočitatelně riskantních eskapád — jako kdyby planeta, neznámá planeta, byla krajinou pro procházky a výlety — tak rozhodně ne kvůli jakýmsi zatraceným fantaziím, kvůli jakýmsi pitomostem!“ dusil se prostě hněvem. „Vím, oč ti jde,“ křičel se zaťatými pěstmi. „Poslání člověka! Humanita! Člověk na hvězdách! Čestnost! Jsi blbec s těmi svými myšlenčičkami, chápeš?! Nikdo se nás nepokoušel zabít! Nezasypávali masový hrob! Co? Pravda!? Co?“ skláněl se k Doktorovi, který se na něho podíval, a pak se Inženýr odmlčel.

„Pokoušeli se nás zabít a je docela možné, že to byl hrob zavražděných,“ řekl Doktor, a všichni viděli, s jakou námahou zachovává klid. „Ale do města se jít musí.“

„Po tom, co jsme udělali?“ řekl Koordinátor.

Doktor sebou trhl.

„Ano,“ řekl. „Spálili jsme mrtvolu… ano. Dělejte, co pokládáte za správné. Rozhodněte. Já se… podřídím.“

Vstal a odešel, překračuje na straně dveře, vodorovně otevřené. Přibouchl je za sebou. Chvíli se za ním dívali, jako by čekali, že si to rozmyslí a vrátí se.

„Zbytečně ses dal tak strhnout,“ řekl tiše Koordinátor Inženýrovi.“

„Víš docela dobře,“ začal Inženýr, ale když mu pohlédl do očí, opakoval tišeji:

„Ano. Zbytečně.“

„V jedné věci má Doktor pravdu,“ řekl Koordinátor.

Povytáhl si obvaz, který se mu svezl. „To, co jsme objevili na severu, nějak nezapadá do toho, co jsme viděli na východě.

Podle hrubého odhadu leží město od nás přibližně stejně daleko jako továrna — vzdušnou čarou ne o mnoho víc než třicet, pětatřicet kilometrů.“

„Víc,“ řekl Fyzik.

„Snad. Usuzuji z toho, že ani na jihu, ani na západě neexistují nějaké prvky jejich civilizace stejně blízko — protože by z toho vyplývalo, že jsme dopadli přímo do středu jakési lokální»civilizační pustiny«,»civilizačního vzduchoprázdna «o průměru šedesáti kilometrů. Byla by to náhoda příliš podivná, a proto příliš nepravděpodobná. Souhlasíte se mnou?“

„Ano,“ řekl Inženýr. Nedíval se na nikoho.

„Ano,“ přikývl hlavou Chemik a dodal: „Touhle řečí jsme měli mluvit od začátku.“

„Shoduji se s Doktorovými výhradami,“ pokračoval Koordinátor. „Ale jeho návrh považuji za naivní. Neodpovídá situaci. Není na výši. Pravidla styku s neznámými bytostmi jsou vám známa, ale není v nich pamatováno na situaci, v jaké jsme se octli my — téměř jako bezbranní trosečníci, obyvatelé vraku zapíchnutého do země. Pochopitelně, že musíme opravovat poškozené části rakety, ale zároveň mezi námi a jimi probíhají závody ve shromažďováni informaci. Zatím vedeme my. Toho, který nás napadl, jsme zneškodnili. Nevíme, proč to udělal. Snad opravdu připomínáme nějaké jejich nepřátele — to také musíme, podle možnosti, zjistit. Protože nastartování rakety není pro nejbližší budoucnost reálné, musíme být připraveni na všecko. Jestliže civilizace, která nás obklopuje, je dost vysoká, a domnívám se, že tomu skutečně tak je — pak to, co jsem udělal, co jsme udělali, v nejlepším případě pouze trošinku opozdí okamžik, kdy budeme objeveni. Hlavní úsilí musíme — teď — obrátit na vyzbrojení.“

Směl bych něco říci?“ promluvil Fyzik.

„Mluv.“

„Chtěl bych se vrátit k hledisku Doktora. Je — řekl bych — především emocionální, ale mluví pro ně také jiné argumenty. Doktora všichni znáte. Vím, že by nebyl nadšen tím, co mohu pronést na obhajobu jeho návrhu — přesto však to řeknu. Nuže, naprosto není bezvýznamná situace, za jaké dojde k prvnímu setkání mezi námi a jimi. Jestliže přijdou k nám — přijdou po… stopách. Pak bude prostě těžké pomyslit na dorozumění. Dojde nepochybně k útoku a my bychom byli přinuceni bojovat o život. Jestliže však my vyjdeme k nim — naděje na dorozumění, třebas mizivá, přece jen bude. A tak tedy, ze strategického hlediska, je lepší zachovat si iniciativu a aktivitu bez ohledu, jaké morální sentence by o tom bylo možno pronášet…“

„No dobrá, ale jak by to mělo vypadat v praxi?“ zeptal se Inženýr“

„V praxi se zatím nic nezmění, Musíme mít zbraně a to co nejdříve. Jde o to, abychom — až je budeme mít — přikročili k pokusu o kontakt — ale nikoliv na prozkoumané oblasti.“

„Proč?“ zeptal se Koordinátor.

„Proto, že je nanejvýš pravděpodobné, že ještě dříve, než dorazíme do města, budeme zapleteni do boje. Nedomluvíš se s bytostmi, které létají v těch kotoučích — to jsou nejhorší podmínky, jaké si můžeme představit.“

„A jak víš, že někde jinde najdeme lepší?“

„Nevím — ale vím, že na severu a na východě nemáme co hledat. Aspoň zatím.“

„Promyslíme si to,“ řekl Koordinátor. „A co dál?“

„Musíme nastartovat Ochránce,“ řekl Fyzik.

„Za jakou dobu se to dá udělat?“ obrátil se Koordinátor na Inženýra.

To nemohu říci. Bez automatu se k Ochránci ani nedostaneme. Váži čtrnáct tun. Ať řekne Kybernetik.“

„Abychom ho mohli prohlédnout, potřebuji dva dny. Přinejmenším.“ Kybernetik zdůraznil poslední slovo. „Ale napřed musím mít v chodu automaty.“

„V té době budeme mít v chodu všecky automaty?“ zeptal se pochybovačně Koordinátor.

„Kdepak! Dva dny bude potřeba jenom na Ochránce — od chvíle, kdy spustíme jeden automat. Opravářský. A musím mít ještě jeden, nákladní. Abych je prohlédl, potřebuji druhé dva dny — při tom ovšem nevím, jestli se vůbec dají spustit.

„Nemůžeme vymontovat z Ochránce srdce a postavit je za provizorní pancéř tady nahoře, pod ochranou trupu?“ vyptával se Koordinátor. Upřel pohled na Fyzika.

Ten zavrtěl hlavou.

„Ne, každá osa srdce váži víc než tunu. Kromě toho osy neprojdou tunelem.

„Tunel se dá rozšířit.“

„Neprotáhneme je vchodem. A nákladní vjezd je pět metrů nad zemí a zaplavený vodou z prasklé nádrže na zádi, to přece víš.“

„Zkoumals zamoření té vody?“ zeptal se Inženýr.

„Ano. Stroncium; vápník, cer, všecky izotopy barya, jaké si jen vzpomeneš. Nemůžeme ji ani vypustit — zamořila by nám celou půdu v poloměru čtyř set metrů — ani očistit, dokud antiradiátory nemají účinné filtry.“

„A já nemohu očistit filtry bez mikroautomatu,“ dodal Inženýr.

Koordinátor, který pohlížel postupně z jednoho na druhého v pořadí, jak mluvili, řekl:

„Soupis našich» nemožností«je obsáhlý — ale to nevadí, dobře že jsme si o tom pohovořili z této strany — myslím na ozbrojení. Zbývají nám tudíž paprskomety, že?“

„To nejsou žádné paprskomety,“ řekl Inženýr s nádechem podráždění. „Neuvádějte sami sebe v omyl. To jsou radiomety. Doktor vyvolal okolo nich takový rozruch, jako kdybychom měli v úmyslu rozpoutat zde právě atomovou válku. Samozřejmě, můžeme jimi vrhat obohacený roztok; ale jejich dostřel nepřekračuje ani sedm set metrů. To jsou kropicí konve, nic víc. A kromě toho nebezpečné pro střelce, nemá-li sám na těle pancíř. A pancíř váží sto třicet kilo.“

„Na mou duši, máme na palubě samé těžké věci,“ řekl Koordinátor takovým tónem, že nikdo nevěděl, jestli se nevysmívá. „Udělals ten výpočet, viď?“ zeptal se Fyzika.

„Udělal. Je ještě jedna varianta. Dva radiomety, vzdálené jeden od druhého nejméně sto metrů, střílejí tak, aby se oba vrhané proudy protínaly v cíli. Tak vzniká z obou podkritických proudů nadkritická hmota a začíná řetězová reakce.

„To je hezká hračka na cvičáku,“ poznamenal Chemik. „Pochybuji, že je možno docílit takové přesnosti za bojových podmínek“.

„Jinými slovy, my vlastně žádné atomové paprskomety nemáme?“ podivil se Kybernetik. Naklonil se kupředu. Zmocnil se ho hněv.

„Tak nač vlastně byla celá ta diskuse a spor? Hádka, máme-li vyrazit strašlivě vyzbrojeni nebo ne? Mlátíme zkrátka prázdnou slámu!“

„Souhlasím, že moc věcí děláme bezhlavě,“ řekl ještě pořád klidně Koordinátor. „Že jsme dělali — zatím,“ dodal. „Takový luxus si nemůžeme napříště zvolit. Není to docela tak, jak to říkáš,“ hleděl na Kybernetika, „existuje totiž první varianta užití radiometů, odpálení poloviny zásobníků, která má za následek, že dojde v cíli k výbuchu. Ale musí se střílet z co nejlepšího krytu a vždycky na maximální vzdálenost.“

„Znamená to, že než zahájíš palbu, musíš se zahrabat metr do země, že?“

„Při nejmenším půl druhého metru — s metrovou předprsní — „vmísil se do hovoru Fyzik.

„No, to je dobré v poziční válce. Na výpravách je to bezpředmětné,“ řekl pohrdavě Chemik.

„Zapomínáš na naši situaci,“ odrazil ránu Koordinátor. „Bude-li to nutné, jeden člověk s radiometem bude krýt ústup ostatních.“

„Ale! Bez kopání metrových náspů?“

„Když na to nebude čas — bez.“

Chvíli mlčeli.

„Kolik ještě máme užitkové vody?“ zeptal se Kybernetik.

„Necelých dvanáct set litrů.“

„To je velice málo.“

„To je velice málo.“

„Teď bych prosil konkrétní návrhy,“ pověděl Koordinátor. Na bílém čepci jeho obvazu se objevila rudá skvrnka. „Naším cílem je zachránit sebe i… obyvatele planety.“

Zavládlo ticho. Všecky hlavy se najednou obrátily jedním směrem. Přes zeď bylo slyšet tlumenou hudbu. Pomalé takty melodie, kterou všichni znali.

„Aparát to vydržel…?“ zašeptal užasle Kybernetik.

Nikdo mu neodpověděl.

„Čekám,“ opakoval Koordinátor. „Nikdo? Rozhoduji proto: ve výpravách budeme pokračovat. Podaří-li se nám navázat styky za příznivých podmínek — učiníme všecko, co bude možné, abychom uskutečnili dorozumění. Naše zásoba vody je mimořádně malá. Protože nemáme dopravní prostředky, nemůžeme její zásobu zvětšit okamžitě. Musíme se proto rozdělit. Polovina osádky bude stále pracovat v raketě, druhá polovina — zkoumat terén: Zítra pokročíme k opravě vozu a montáži radiometů. Stihneme-li to — podnikneme již večer výpad na Dranďáku. Chce někdo něco říci?“

„Já,“ řekl Inženýr: Shrbený, s.tváří v rukou, vypadal, jako kdyby se díval na podlahu skulinami mezi prsty.

„Ať u rakety zůstane Doktor…“

„Proč?“ podivil se Kybernetik. Všichni ostatní pochopili.

„On… nepodnikne nic proti nám… myslíš-li to…“ pomalu, vybíraje pečlivě slova, řekl Koordinátor. Rudá skvrna na obvaze se trošku zvětšila. „Jsi na omylu, jestli myslíš…“

„On — nemohli bychom ho zavolat? Nechci tak…“

„Mluv,“ řekl Kybernetik.

„Víte, co udělal u té… továrny. Mohl zahynout.“

„Ano. Ale… „on jediný mi pomohl… zadupat…“

„Máš pravdu,“ přisvědčil Inženýr. Neodtrhl si ruce od tváře. „Proto — jako bych nic neřekl.“

„Kdo se hlásí o slovo?“ Koordinátor se lehce narovnal, zvedl ruku k hlavě, dotkl se obvazu a pohlédl na prsty. Hudba za stěnou se ještě stále ozývala.

„Tady, nebo tam v terénu — kdoví, kde je dřív potkáme,“ řekl zvýšeným hlasem Fyzik Inženýrovi.“

„Budeme losovat?“ zeptal se Chemik.

„To je nemožné, zůstat budou muset všichni ti, kteří mají práci v raketě, to znamená — odborníci,“ řekl Koordinátor. Vstával pomalu, nějak podivně nejistě. Najednou se zapotácel. Inženýr k němu přiskočil a zachytil ho. Pohlédl mu do tváře.

„Chlapci,“ řekl, zvedaje obočí. Fyzik objal Koordinátora z druhé strany. Dovolil, aby ho nadzvedli, ostatní podestýlali na podlaze polštáře.

„Nechci ležet,“ řekl. Měl zavřené oči. „Pomozte mi, děkuji. To nic, zdá se, že povolil steh.“

„Hned bude ticho,“ řekl Chemik a zamířil ke dveřím.

Koordinátor široce otevřel oči.

„Ne, ale ne, ať to hraje…“

Zavolali Doktora. Vyměnil obvaz, nasadil další svorky a dal Koordinátorovi posilující léky. Pak všichni ulehli v knihovně. Když konečně zhasili světla a v raketě za vládlo ticho, byly už skoro dvě.



Загрузка...