Planeta Eden

Kapitola druhá

Stmívalo se. Otvor tunelu se černal v několik desítek metrů vysokém mírném úbočí nízkého pahorku. Přímo pod nohama svah končil. Dál, až k obzoru, nad nímž se třpytily první hvězdy, táhla se širá rovina. Tu a tam, ve značné dálce, zvedaly se jakési neurčité, štíhlé, stromům podobné útvary.

Světla, které vydával pouze úzký pruh západu, bylo už tak málo, že barvy okolí splývaly v jednolitou šeď. Po levé ruce mužů, nehnutě stojících, tyčil se šikmo k nebi obrovský, obří trup rakety. Inženýr odhadl. jeho délku,na sedmdesát metrů, více než čtyřicet se tedy vbodlo při pádu do stěny pahorku. V tomto okamžiku nikdo nevěnoval pozornost obrovské trubici, černě se odrážející proti nebi, zakončené bezmocně trčícími pochvami směrových trysek. Zhluboka se nadechli chladného vzduchu, prosyceného těžko popsatelným, neznámým, nepojmenovatelným pachem, a mlčky hleděli do dálky.

Teprve teď se jich zmocnil pocit naprosté bezmoci — železné násady motyk jako by jim samy vypadly z rukou. Stáli, bloudíce pomalu očima po nezměrném prostoru, pustém, s obzory vtavenými do tmy, s líně mhourajícími hvězdami nahoře.

„Polárka?“ zeptal se na: jednou Chemik hlasem mimoděk ztišeným a ukázal na nízkou, třepetající se_ slabou hvězdičku na temném východním nebi.

„Ne, odtud ji není vidět, teď jsme… ano, jsme pod jižním pólem Galaxie. Okamžik… někde tu musí být Jižni Kříž…

S hlavami obrácenými. vzhůru všichni upřeně hleděli na téměř již úplně černé nebe, na němž jasně zářila souhvězdí. Začali vyslovovat jejich jména, ukazovali si na ně prsty, a to je na chvilku vzpružilo. Hvězdy byly jediná věc, která jim nebyla docela cizí nad touto mrtvou, pustou plání.

„Je čím dál chladněji, jako na poušti, řekl Koordinátor.

„To máš jedno, dnes už stejně nic neuděláme. Musíme se vrátit dovnitř.

„Cože, do té hrobky? rozčilil se Kybernetik.

„Bez té hrobky bychom tady zahynuli za dva dny,“ ohradil se chladně Koordinátor. „Nechovejte se jako děti.“

Neřekl už ani slovo, otočil se a odešel odměřeným, pomalým krokem k otvoru, jehož černá skvrna se sotva znatelně rýsovala o několik metrů výše ve svahu pahorku, a spustiv nohy dovnitř, celý se protáhl do hlubiny. Na okamžik bylo ještě vidět jeho hlavu. Zmizela.

Zbylí na sebe mlčky pohlédli.

„Jdeme,“ zabroukl napůl tázavě, napůl oznamovačně Fyzik. Váhavě za ním vykročili. Když se první protahovali těsným otvorem, Inženýr, který stál vedle Kybernetika jako poslední, řekl:

„Všiml sis, jaký,tady má vzduch podivný zápach?“

„Ano, jakýsi hořký… Znáš složení?“

„Podobné jako na Zemi, ještě je tam jakási složka, ale neškodná. Nevzpomínám si, údaje jsou v té malé zelené knížce na druhé poličce v knih…“

Umlkl, protože si vzpomněl, že sám zasypal knihovnu hromadami slínu.

„Aby to…“ řekl bez zloby, s velkým smutkem, a začal se spouštět do černé hlubiny. Na Kybernetika, když osaměl, padl najednou nepříjemný pocit. Nebyla to hrůza, ale tíživý pocit opuštěnosti, drtivé cizoty té krajiny — kromě toho bylo v tom návratu do nitra hlinitého výkopu něco pokořujícího — jako červi, řekl si v duchu, sklonil hlavu a vsoukal se do tunelu za Inženýrem. Ale nedalo mu to, když už byl po ramena v zemi, pohlédl vzhůru a rozloučil se pohledem s klidně se třpytícími hvězdami.

Příštího dne chtěli někteří vynést zásoby ven, aby tam posnídali, ale Koordinátor se proti tomu postavil — nadělalo by to, tvrdil, zbytečných komplikaci. Jedli tedy ve světle dvou reflektorů pod křídlem vstupních dveří a popíjeli kávu, už docela vystydlou. Vtom promluvil Kybernetik.

„Poslyšte, jak to, že jsme po celou dobu měli dobrý vzduch?“

Koordinátor se usmál. Na vpadlých tvářích měl černé šmouhy.

„Láhve s kyslíkem jsou celé. Horší je to s čistěním. Jenom jeden samočinný filtr pracuje normálně — nouzový, chemický, protože všecky elektrické pochopitelně selhaly; Za takových šest sedm dní bychom se začali dusit.“

„Tys to věděl…?“ zeptal se pomalu Kybernetik.

Koordinátor neřekl nic, jenom jeho úsměv byl jakýsi jiný — na vteřinku byl skoro krutý.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Fyzik. Umývali nádobí v kbelíku s vodou. Doktor je utíral jedním ze svých ručníků.

.“Kyslík tady je,“ řekl. Doktor a hodil s. břinknutím hliníkový talíř na hromadu ostatních, „to znamená, že je tady život. Víš o tom něco?“

„Celkem nic. Ta kosmická sonda posbírala vzorky atmosféry a to jsou celé naše vědomosti.“

„Jak to, ona ani nepřistála?“

„Ne.“

„Ne, to je opravdu hodně vědomostí,“ řekl Kybernetik. Snažil se umýt si obličej lihem, který naléval z malé lahvičky na kousek vaty. Užitkové vody měli velice málo a druhý den už se, nemyli. Fyzik si prohlížel odraz své tváře ve světle lampy a jako zrcadla užíval vyleštěné plochy klimatizátoru.

„To je velice moc,“ odpověděl klidně Koordinátor. „Kdyby složení atmosféry bylo jiné, kdyby v ní nebyl kyslík, zabil bych vás.“

„Cože?“ Kybernetik div že nepustil láhev.

„A sebe taky, přirozeně. Neměli bychom naději ani jedna k miliardě. Ted máme.“

Zmlkli.

„Je přítomnost kyslíku předpokladem existence rostlin a zvířat?“ zeptal se Inženýr.

„Nemusí být,“ odpověděl Chemik. „Na planetách Alfy Malého Psa je kyslík, ale nejsou tam ani rostliny, ani zvířata.“

„Tak co je tam?“

„Světlouni.“

„Lumenoidy, ty baktérie?“

„To nejsou baktérie.“

„To je jedno,“ zasáhl Doktor. Schoval nádobí a ukládal plechovky s potravinami. „Teď máme skutečně jiné starosti. Ochránce nemůžeme uvést do chodu? „

„Ochránce jsem ještě ani neviděl,“ přiznal se Kybernetik.

„Nemůžeme se k němu dostat. Všechny automaty se utrhly ze svých stojanů, taky to vypadá, že bychom. potřebovali dvoutunový jeřáb, abychom všechno to železo odházeli. Leží až docela na dně.“

„Ale nějakou zbraň přece mít musíme!“ Kybernetik zvýšil hlas.

„Máme elektrojektory.“

„Rád bych věděl, čím je nabiješ.“

„Není v navigační kabině proud? Byl tam přece?“

„Není, zřejmě je zkrat v akumulátorovně.“

„Proč nejsou elektrojektory nabité?“

„Předpis zakazuje létat s nabitými,‘“ broukl otráveně Inženýr.

„K čertu s těmi před…“

„Mlč!“

Když zazněl Koordinátorův hlas, Kybernetik se obrátil a pokrčil rameny. Doktor odešel. Inženýr přinesl ze své kajuty lehký nylonový batoh, strkal do jeho kapes ploché konzervy s železnými zásobami potravin. Pak se objevil Doktor, držel v ruce krátký matový válec, zakončený kohoutkem.

„Co je to?“ ptal se se zájmem Inženýr.

„Zbraň.“

„Jakápak zbraň?“

„Uspávací plyn.“

Inženýr se dal do smíchu.

„Jak můžeš vědět, jestli to, co na této planetě žije, se dá uspat tvým plynem? A hlavně, jak se tím chceš bránit v případě útoku — to budeš dávat kapkovou narkózu?“

„V případě velkého nebezpečí budeš aspoň moci dát narkózu sám sobě,“ řekl Chemik. Všichni se smáli. Nejhlasitěji se smál Doktor.

„Každý tvor, který dýchá kyslík, dá se tím uspat,“ řekl, „a pokud jde o obranu — pohleď!“

Smáčkl revolverový kohoutek u hlavice válce. Jako jehla teninký pramínek okamžitě se vypařující kapaliny vystřelil do tmavého otvoru chodby.

„No, když nemáme nic lepšího…“ řekl Inženýr vlažně.

„Jdeme?“ zeptal se Doktor a zastrčil válec do kapsy kombinézy.

„Jdeme.“

Slunce stálo vysoko, bylo malé, vzdálenější, ale i teplejší než zemské. Ale nápadné jim bylo něco jiného! Nebylo přesně kulaté. Dívali se na ně skulinami mezi prsty, přes tmavě rudý poloprůhledný papír, který sloužil jako ochranný obal proti záření na individuálních balíčcích.

„Je zploštělé v důsledku rychlé rotace kolem své osy, že?“ řekl Koordinátorovi Chemik.

„Ano. Podstatně lépe to bylo vidět za letu, pamatuješ?“

„Možná — ale tehdy — abych tak řekl — mi to bylo dočista fuk…“

Odvrátili se od slunce a všichni se podívali na raketu.

Válcovitý bílý trup trčel šikmo z nízkého pahorku, do něhož se raketa zaryla. Podobal se hlavni jakéhosi gigantického děla.

Plášť, mléčný ve stínu, stříbrný proti slunci, zdál se neporušený. Inženýr poodešel k místu, kde se trup ztrácel v zemi, překročil zvýšený, spečený okraj valu, který vroubil jako límec korpus vražený.do svahu, přejel rukou po desce pancíře.

„Ucházející materiál, ten keramit,“ řekl, aniž se obrátil.

„Kdybych se tak mohl podívat do trysek…“ pohlédl bezmocně vzhůru, na ústí trysek, trčících vysoko nad rovinou.

„Ještě si je prohlédneme,“ řekl Fyzik. Teď… snad půjdeme. Taková malá rekognoskace, že?“

Koordinátor vystoupil na vrcholek pahorku. Pospíšili za ním. Sluncem zalitá rovina táhla se na všecky strany, všude stejně hladká, okrová, v dálce se tyčily štíhlé tvary, které zpozorovali včera, ale v ostrém světle bylo vidět, že to nejsou stromy. Nebe, nad jejich hlavami modré jako na Zemi, dostávalo na obzoru výrazně nazelenalé odstíny. Jemné cirusovité mráčky táhly téměř nepozorovatelně k severu. Koordinátor určoval světové strany na buzole, kterou měl připjatu na zápěstí. Doktor se hluboko sehnul, kopal botou do hlíny.

„Pročpak tady nic neroste?“ řekl udiveným hlasem.

Všichni tím byli překvapeni. Opravdu, kam oko dosáhlo, rovina byla holá.

„Zdá se, že je to krajina, která se mění v step,“ řekl nejistě Chemik. „Tam dál — vidíte ty skvrny? — je čím dál víc žluto — tam, na západě. Předpokládám, že tam leží poušť, z níž sem vítr přináší písek. Ten pahorek je přece hlinitý.“

„No, o tom jsme se moc dobře přesvědčili,“ řekl Doktor. „Musíme si stanovit aspoň ten nejvšeobecnější plán výpravy,“ řekl Koordinátor. „Zásoby; které jsme si vzali, nám vystačí na dva dny.“

„Sotva, máme málo vody,“ vmísil se Kybernetik. „Vodou musíme šetřit, dokud ji neobjevíme tady. Kde je kyslík, najde se i voda. Myslím, že budeme postupovat takto od základny podnikneme řadu přímých výpadů, při. nichž budeme vždycky postupovat tak daleko, abychom se. mohli bezpečně a bez přílišného chvatu vrátit.“

„Maximum třicet kilometrů jedním směrem,“ poznamenal Fyzik.

„Platí. Jde jenom o to, jaký má být ten první výpad do terénu.“

„Počkat,“ řekl Inženýr, který doposud stál o několik kroků stranou, jako by byl ponořen do neveselých myšlenek.

„Nezdá se vám, že jednáme tak trochu jako blázni? Stihla nás katastrofa na cizÍ planetě. Podařilo se nám dostat se z rakety. Místo abychom se pustili do toho, co je nejdůležitější, místo abychom všechny sily soustředili na opravy, na uvedení do chodu všeho, co půjde, na uvolnění rakety a tak dál — chodíme si na výlety, beze zbraně, bez jakýchkoli ochranných prostředků, když nemáme ponětí, co nás tady může potkat…“

Koordinátor mu naslouchal mlčky. Jeho oči přecházely od jednoho z okolostojících na druhého. Všichni byli zarostlí, třídenní vous jim dodával už hodně zdivočelého vzhledu. Inženýrova slova na ně zřejmě zapůsobila, ale nikdo nepromluvil, jako kdyby čekali, až co řekne on.

„Šest lidí raketu nevykope, Jindřichu,“ řekl, vybíraje opatrně slova, „a ty to velice dobře víš. V takové situaci spuštění sebemenšího agregátu potřebuje čas, který vůbec nedovedeme odhadnout. Planeta je obydlená. Ale nic o ní nevíme. Před katastrofou jsme ji ani neobletěli. Blížili jsme se od noční polokoule a katastrofálním nedopatřením jsme vletěli do plynného ohonu. Při pádu jsme dorazili k čáře terminátoru, ležel jsem pod obrazovkou, která se rozbila poslední. Viděl jsem, nebo aspoň se mi to zdálo, že jsem viděl, něco jako… město.“

..Proč jsi nám to neřekl?“ ptal se Inženýr pomalu.

„Skutečně, proč?“ přitakal Fyzik:

Protože to nevím jistě. Netuším ani, kterým směrem je hledat. Raketa rotovala. Ztratil jsem orientaci. Přesto je naděje, třeba nepatrná, že nám poskytnou nějakou pomoc. Raději bych o tom nemluvil, ale každý z nás to přece stejně dobře ví, naše vyhlídky jsou vůbec nepatrné. Krom toho — potřebujeme vodu. Převážná část zásob vody zaplavila spodní patro a je… radioaktivní. A proto soudím, že si můžeme dovolit… jisté… riziko.“

„Souhlasím,“ řekl Doktor.

„Já taky souhlasím,“ připojil se Fyzik.

„Budiž,“ Kybernetik něco zabručel a poodešel o několik kroků, dívaje se k jihu, jako kdyby nechtěl slyšet, co řeknou ostatní.

Chemik přikývl, Inženýr nepromluvil, seběhl jenom s vršku, hodil si batoh na záda a zeptal se:

„Kterým směrem?“

„K severu,“ řekl Koordinátor. Inženýr vykročil, ostatní ho následovali. Když se po několika minutách ohlédli, nebylo pahorek už téměř vidět — jen trup rakety trčel proti nebi jako hlaveň pozičního děla.

Bylo velké vedro. Jejich stíny, jak pochod pokračoval, se zkracovaly, boty se bořily do písku, bylo slyšet pouze pravidelný krok. a zrychlený dech. Blížili se k jednomu z těch štíhlých tvarů, které v šeru považovali za stromy. Zpomalili chůzi. Z temně šeré půdy vyrůstal kolmý kmen, šedý jako sloní kůže, se slabým kovovými leskem. Tento kmen, u země sotva silnější než mužská paže, přecházel výš v kalichovitou korunu, která se na vrcholku, asi dva metry nad zemí, ploše rozkládala. Nebylo možné dohlédnout, je-li kalich nahoře otevřený, nebo ne. Stál úplně nehnutě. Lidé se zastavili několik metrů od podivného útvaru a Inženýr k němu impulsivně vykročil a už zvedal ruku, aby se dotkl „kmene“, když Doktor vykřikl:

„Stůj!“

Inženýr bezděčně ustoupil. Doktor ho odtáhl za paži, zvedl se země oblázek, ne větší než fazole, a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Kamínek opsal ostrý oblouk a spadl přímo na mírně vlnitou, plochou korunu kalichu. Všichni sebou trhli, tak prudká a nečekaná byla reakce. „Kalich“ se zavInil, zavřel, ozvalo se krátké zasyčení, jako unikajícího plynu, a celý, horečně se teď třesoucí, našedlý sloup se propadl do země, jako kdyby byl vsán dovnitř. Vzniklý otvor na okamžik vyplnila rudohnědá, pěnivá kaše, pak začaly po jejím povrchu plavat zrníčka písku, škraloup byl čím dál tlustší a za několik dalších vteřin nezbylo po otvoru ani stopy. Plocha písčité půdy byla hladká, jako všude dokola. Ještě stáli plni úžasu, když Chemik vykřikl:

„Pohleďte!“

Ohlédli se. Před chvilkou stály kolem nich ve vzdálenosti několika desítek metrů tři nebo čtyři podobné, vysoké a štíhlé útvary — teď už tam nebyl ani jediný.

„Všecky se propadly!?“ zvolal Kybernetik.

Napínali zrak, ale po „kališích“ neuviděli ani nejmenší stopy. Slunce pálilo čím dál víc, vedro začínalo být nesnesitelné. Vykročili dál.

Po hodině se roztáhli v dlouhou karavanu. První šel Doktor, který teď nesl batoh, za ním Koordinátor. Průvod uzavíral Chemik. VšichnI si porozpínali kombinézy, někteří si vyhrnuli rukávy; zaliti potem, s ústy vyprahlými, zvolna se vlekli rovinou. Na obzoru se objevil dlouhý, kalný pruh. Doktor zůstal stát a počkal na Koordinátora.

„Co myslíš, kolik jsme udělali?“

Koordinátor se podíval dozadu proti slunci, kde zůstala raketa. Už ji nebylo vidět.

„Planeta má poloměr menší, než je zemský, řekl. Odkašlal si, kapesníkem si otřel obličej. „Udělali jsme takových osm kilometrů,“ prohlásil.

Doktor sotva viděl skulinami v opuchlých víčkách. Na černých vlasech měl plátěnou čepičku, čas od času ji navlhčoval vodou z polní láhve.

„Stejně je to bláznovství, víš,“ řekl a nečekaně se usmál.

Oba se dívali směrem kde se ještě před nedávnem rýsovala nad samým obzorem raketa jako sotva viditelná šikmá čárka. Ted tam bylo vidět slabé obrysy „kalichů“, bledě šedé dálkou. Neznámo, kdy se znovu vynořily.

Ostatní je dohonili. Chemik hodil na zem stočené stanové plátno a sedl, či spíše klesl na ně.

„Nějak tady není vidět stopy: té zdejší civilizace,“ řekl Kybernetik prohledávaje kapsy. Našel vitamínové tabletky v pomačkaném obalu a všem nabídl.

„Na Zemi bys takovou pustinu nenašel, viď?“ dodal Inženýr. „Ani silnice, ani žádné — létací přístroje.“

„Nečekáš, doufám, že zrovna tady najdeme věrnou kopii pozemské civilizace?“ vybuchl Fyzik.

„Je to stálá soustava,“ začal Fyzik, „a na Edenu se civilizace mohla vyvíjet déle než na Zemi, a tato… „

„Za předpokladu, že je to civilizace tvorů lidem podobných!“ skočil mu do řeči Kybernetik.

„Poslyšte, hoši, nezdržujme se tady,“ řekl Koordinátor. „Jdeme dál, za půl hodiny musíme dojít k tomu…“ ukázal na bledě fialový pás na obzoru.

„A co je to?“

„Co, nevím, ale něco to bude. Třeba najdeme vodu.“

„Mně by zatím postačil stín,“ zasípal Inženýr. Vykloktal si v ústech a v krku douškem vody.

Zavrzaly popruhy batohů, navlékaných. na záda, skupinka se znovu rozptýlila a pravidelným krokem se pohybovala přes písčiny. Prošli kolem několika „kalichů“ a nějakých větších stvolů, které vypadaly, jako by se opíraly o liány nebo popínavé rostliny, spuštěné k zemi; ale žádný nestál blíž než dvě stě metrů a jim se nechtělo odbočovat od linie pochodu. Slunce se blížilo k zenitu, když se krajina změnila.

Písku bylo čím dál méně — dlouhými mělkými hřbety vynořovala se zpod něho ryšavá, sluncem vyprahlá země. Místy ji porůstaly chomáčky šedého, mrtvého mechu. Pod dotykem bot prášily a rozpadaly se na zetlelou práchnivinu, jako shořelý papír. Bledě fialový pás se viditelně dělil na dvě samostatné skupinky nízkých útvarů, takže se jeho barva rozsvětlila, byla to spíš zeleň stříkaná vybledlou modří. Severní vánek. přinesl slabou, jemnou vůni, kterou vdechovali s podezíravým zájmem. Když se octli blízko lehce zprohýbané stěny tmavých, propletených útvarů, ti co šli vpředu, trochu zpomalili, takže se k nim ostatní mohli připojit, a v neurovnaném hloučku pokračovali v cestě, až se zastavili před nehybnou hradbou podivných tvarů.

Na vzdálenost sto kroků mohly ještě být považovány za vegetaci, za cosi jako houštiny, v nichž je plno velkých, namodralých ptačích hnízd — ani ne tak pro skutečnou podobnost, jako spíš následkem únavy očí, které se snažily složit cizí tvary v cokoli známého.

„Jsou to nějací pavouci?“ řekl nejistě Fyzik a vtom se všem najednou zazdálo, že vidí jakési pavoukovité tvory, s malými vřetenovitými trupy, porostlými hustými, naježenými štětinami, kteří bez hnutí stáli na podivně dlouhých, pod sebe stažených tenkých nohách.

„Ale vždyť to jsou rostliny!“ zvolal Doktor, Pomalu, čím: dál blíž přistupoval k vysokému, šedavě nazelenalému „pavoukovi“. Ve skutečnosti se ukázalo, že „nohy“ jsou jakési tlusté stvoly, jejichž zbytnělá a chmýřím porostlá kolínka lehce bylo možno pokládat za klouby členovce. Lodyhy, vyrážející z mechovité půdy, v počtu šesti, sedmi nebo osmi, se nahoře obloukovitě sbíhaly v šiškovitém, tlustém „těle“, podobném zploštělému zadečku, opředenému nitkami pavučin, lesknoucími se v slunci. Rostlinní „pavouci“ vyrůstali dosti blízko od sebe, ale dalo se mezi nimi projít, z lodyh místy vyrážely světlejší větvičky a výčnělky, barvy téměř pozemského listí, které byly zakončeny zavřenými pupenci. Doktor jako obyčejně napřed hodil kamínkem po „zadečcích“, vznášejících se několik metrů nad zemí, a když se nic nestalo, prozkoumal lodyhu, nakonec ji nařízl nožem — drobnými kapkami prýštila z rány bledě žlutá vodnatá míza, která ihned začala pěnit a měnila barvu v oranžovou a ryšavou, aby po několika okamžicích ztuhla v sedlinu podobnou pryskyřici, s intenzívní aromatickou vůní, která byla zprvu všem příjemná, ale brzy se jim nějak zošklivila. V podivném hájku bylo trochu chladněji než na pláni.

Jedině bachorovité „zadečky“ rostlin skýtaly trochu stínu — bylo ho ostatně tím víc, čím hlouběji pronikali do tohoto podrostu, snažíce se podle možnosti, aby nezavadili o lodyhy a zvláště o ty bělavé výčnělky, jimiž byly zakončeny jejich nejmladší letorosty; vyvolávaly totiž nevysvětlitelný odpor.

Půda byla houbovitá, měkká, vydechovala vlahé výpary, v nichž se těžko dýchalo, při pochodu se po tvářích, po rukou pohybovaly stíny „zadečků“, hned vyšších, hned nižších, velkých i menších, jedny byly štíhlé a jejich ostny měly sytě oranžovou barvu, ostatní byly scvrklé, zvadlé, zteřelé a visela z nich dlouhá, jemná vlákna „pavučin“. Když zafoukal vítr, vydávala celá houština dutý, nepříjemný šelest, nikoliv měkké šumění pozemského lesa, ale jakoby přesypávání tisíců a tisíců drsných papírků. Občas jim jednotlivé rostliny, propletené svými výhonky, zahrazovaly cestu, takže napřed museli hledat průchod. A tak se pohybovali kupředu pomaleji než na rovině, za nějakou dobu se přestali dívat nahoru po ostnatých „zadečcích“ — a hledat v nich podobnosti s hnízdy, šiškami nebo kokony. Vtom: Doktor, který šel v čele, zpozoroval těsně před svým obličejem tlustý, černý, rovně dolů visící vlas — jakoby lesklou, tuhou nit, nebo nalakovaný drátek. Už jej chtěl odsunout rukou na bok, ale protože zatím na nic podobného nenarazili, zvedl mimoděk oči vzhůru a na místě zkameněl.

Strnule se na něho dívalo cosi bledě perlového, hlízovitě přetékajícího přes lodyhy spojené dohromady, přitisknutého k jednomu z „kokonů“ těsně u jeho základny. — Tento pohled ucítil dřív, ještě než si uvědomil, kde jsou oči toho neforemného tVora, nemohl se totiž dopátrat ani jeho hlavy, ani končetin, — viděl jedině matně se lesknoucí kůži, pytlíkovitě vyboulenou, jakoby zevnitř vycpanou baňatými puchýři. A z tmavého, protáhlého trychtýře vyčníval dvoumetrový, dolů visící, tlustý černý vlasec.

„Co je?“ zeptal se Inženýr, který k němu zrovna došel. Doktor neodpověděl. Také jeho druh zvedl oči vzhůru a také on zkameněl.

„Čím se to dívá?“ zeptal se Inženýr mimoděk a ustoupil o krok — takovým hnusem ho naplnilo to stvoření, které jako kdyby ho pohlcovalo lačným, podivně soustředěným pohledem — přestože neviděl a ani se nemohl dopátrat jeho očí.

„Fuj, to je ale potvora,“ zasykl zezadu Chemik. Všichni teď stáli za Inženýrem a Doktorem, který napřed couvl před útvarem visícím shora — , ostatní ustoupili stranou, nakolik jim to pružné stvoly dovolily — pak vytáhl z kapsy kombinézy matový válec, zvolna, odměřeným pohybem jej namířil na hlízovité tělo, světlejší než jeho rostlinné okolí, a smáčkl spoušť.

Tu se stalo — ve zlomku vteřiny, — mnoho věcí najednou.

Napřed uviděli záblesk, tak intenzívní, že byli úplně oslepeni, kromě Doktora, který právě v tom okamžiku mrkl, ale záblesk netrval déle než ten okamžik, co měl oči zavřené.

Teninký pramének ještě stále tryskal vzhůru, když se lodyhy ohnuly, zachřestily, zmizely v oblaku černé páry, a v tu chvíli tvor spadl dolů s těžkým, mokrým žuchnutím. Snad vteřinu ležel bezvládně, jako šedě pleťový bradavčitý balón, z něhož uchází vzduch — jen černý vlas sebou mrskal a svíjel se nad ním jako šílený, bičuje vzduch bleskurychlými křečovitými švihy — potom vlas zmizel a po houbovitém mechu u jejich nohou se začaly hlemýžďovitými pohyby na všechny strany rozlézat beztvaré, nádorovité články toho tvora — ale dříve než kdokoli z mužů stačil promluvit nebo se pohnout, útěk či spíše rozpad skončil. Poslední částice toho živočicha, malé jako ponravy, se usilovně zavrtávaly do půdy na úpatí stvolů a oni měli před sebou pusté místo. Pouze v chřípí je ještě zalechtala nesnesitelná, nasládlá vůně.

„To byla nějaká kolonie…?“ řekl nejistě Chemik. Zvedl ruce k očím, protíral si je, ostatní mhouřili víčka, před oslněnýma očima jim ještě tančily černé kruhy.

„Ex pluribus unum,“ řekl Doktor, „nebo spíše, ex uno plurea, nevím, je-li to dobrá latina, ale patrně je to zrovna takový mnohočetný tvor, který se v případě potřeby rozdělí…“

„Hnusně to páchne,“ řekl Fyzik, „pojďme odtud.“

„Pojďme,“ souhlasil Doktor. Když už byli několik desítek metrů od onoho místa, dodal znenadání:

„Rád bych věděl, co by se stalo, kdybych se byl toho vlasu dotkl…“

„Odpověď na tak všetečnou otázku by tě mohla přijít draho,“ odsekl Chemik.

„A třeba zrovna ne. Víš přece, jak často tvory zcela nevinné obléká vývoj do zdánlivě nebezpečných forem.“

„Oh, jděte mi k šípku s tou diskusí, tam na té straně jako kdyby se jasnilo, zvolal Kybernetik. „Byl to vůbec nerozum, že jsme šli do toho pavoukovitého lesa!“

Uslyšeli bublání vody a zastavili se; šli dál, bylo čím dál hlasitější, hned sláblo, hned se úplně ztrácelo, ale vodu se jim nepodařilo najít. Houštiny řidly, půda citelně měkla, šlo se nepříjemně, jako po rašeliništi, občas jim něco vrzalo pod nohama jako tráva nasáklá vodou, ale po vodě nikde ani stopy.

Najednou se octli na kraji kruhovité prolákliny o průměru několika desítek metrů. V jejím: středu se zvedalo několik osminohých rostlin, stály daleko od sebe, vypadalo to, že jsou prastaré — lodyhy se rozestoupily, jako by už nemohly unést ten puchýřovitý útvar uprostřed, a podobaly se velkým vyschlým pavoukům ještě více než všechny ty, na které dosud narazili. Dno prohlubně mís‘ty pokrývaly narezavělé, zubaté kusy porózní hmoty, částečně zaražené do země, částečně obalené šlahouny rostlin. Inženýr v mžiku sjel po srázném, třebas nevysokém svahu dolů — zvláštní ale teprve když se tam octl, lidem, kteří se dívali shora, připadla proláklina jako kráter — místo nějaké katastrofy.

„Jak od bomby,“ řekl Fyzik. Stál nahoře na valu a pozoroval, jak se Inženýr blíží k mohutným troskám dole pod nejvyšším „pavoukem“ a pokouší se jimi pohnout.

„Železo?!“ zvolal Koordinátor.

„Ne!“ vykřikl svou odpověď Inženýr. Zmizel mezi trčícími kusy čehosi, co připomínalo prasklý plášť kužele.

Vynořil se mezi stvoly, které se s třeskotem lámaly, když je rozhrnoval a vracel se se zachmuřenou tváří. Několik rukou se k němu vztáhlo, šplhal vzhůru, a když uviděl na tvářích tázavý výraz, pokrčil rameny.

„Nevím, co to je,“ přiznal se. „Nemám tušení. Je to prázdné. Vespod nic není. Silně pokročilá koroze — jakási dávná historie, stará sto, možná tři sta let…“

Obešli beze slova kráter a zamířili do podrostu, tam, kde byl nejnižší. Najednou porost končil — či vlastně rozestoupil se na dvě strany — středem se táhla úzká ulička — tak úzká, že se v ní člověk nemohl pořádně směstnat — cosi jako alej, ideálně rovná, stvoly po obou stranách byly jako rozseknuté a rozdrcené, čočkovité, velké boule částečně skáceny na stranu, na ostatní pavoukovité rostliny, částečně vmáčknuty do země. Byly úplně ploché, jejich slupky praskaly pod botami jako suchá stromová kůra. Rozhodli se, že půjdou husím pochodem po té stezce vyrubané v porostu; museli sice rozhrnovat a odstrkovat pahýly uschlých lodyh, ale přesto postupovali rychleji než doposud. Průsek velkým obloukem směřoval čím dál zřejměji k severu — prošli kolem několika posledních, zcela zakrnělých, mrtvých pozůstatků rostlin a octli se na rovině — po druhé straně lesíka.

Tam, kde průsek vybíhal z podrostu, připojila se k němu mělká stopa, v první chvíli ji považovali za pěšinu, ale pěšina to nebyla. V neplodné půdě byla vyryta brázda nebo járek, hluboký deset patnáct centimetrů a o malinko širší. Byl zarostlý zelenavě stříbrnými, na dotek sametovými rostlinkami. Ten podivný „trávníček“, jak ho pojmenoval Doktor, táhl se do dálky a běžel rovně jako podle pravítka a končil u světlého pásu, který jako hradba táhnoucí se od jednoho okraje roviny k druhému uzavíral před nimi celý horizont.

Nad tím pásem zářily hrotité výčnělky, podobné špičkám gotických, stříbrným plechem pobitých věží. Šli rychle a každý krok jim odhaloval nové a nové podrobnosti. Na mnoho kilometrů na obě strany se táhla planina zvlněná pravidelnými oblouky jako střecha hangáru nezemské velikosti. Oblouky byly obráceny vrcholy dolů, pod nimi se něco šedavě míhalo, jako by se ze stropu sypal jemný prášek nebo stékala kalná, rozstříknutá voda. Když se octli ještě blíž, donesl k nim závan větru neznámou vůni, nahořklou, ale příjemnou, jako z exotických květů. Šli, teď v kratších rozestupech od sebe. Obloukovitá střecha jako kdyby stoupala výš a výš, každý oblouk jako gigantický obrácený článek mostu klenul se na vzdálenost asi kilometru. Tam, ve výšce, kde se dva oblouky dotýkaly viditelnou hranou, se něco oslnivě třpytilo na pozadí mračeni, jako kdyby postavená tam zrcadla odrážela dolů sluneční paprsky. To světlo se rytmicky rozhořívalo a pohasínalo.

Stěna před nimi se pohybovala — byla utvořena z praménků nebo nitek okrově šedé barvy a bylo na ní patrné cosi jako peristaltika — odleva doprava, v pravidelných vzdálenostech po ní běžely vlnovité zaobliny. Vypadalo to jako opona, zhotovená z podivuhodné tkaniny, za kterou v pravidelných odstupech procházejí a boky se jí dotýkají sloni nebo vlastně zvířata o hodně větší než sloni.

Když muži došli ke stěně v místě, kde ta úzká, mělká, sametovým mechem zarostlá cestička končila, intenzita hořké vůně se stala nesnesitelnou.

Kybernetik se rozkašlal.

„Mohl byl to být nějaký jedovatý výpar,“ řekl. Stáli, s krátkými, beztvarými stíny u nohou, a pozorovali rytmický pohyb vln. Když opět vykročili a od „opony“ je dělilo už jen několik kroků, zdálo se jim, že je homogenní, jakoby upletená ze silných matových vláken. Doktor zvedl ze země kamínek a hodil jej na stěnu. Všichni viděli, jak kamínek letěl. Zmizel, jako by se rozplynul nebo vypařil, dříve než se dotkl pohybující se plochy.

„Vletěl dovnitř?“ řekl váhavě Kybernetik.

„Kdepak!“ vykřikl Chemik. „Ani se nedotkl té… té…“

Doktor zvedl hrst kaménků a hrudek hlíny, a házel znovu a znovu, všechny, dřív než dolétly k „oponě“, zmizely několik centimetrů před ní. Inženýr odepjal z malého kroužku klič a mrštil jim na stěnu, která se zrovna zaoblila. Klič cinkl, jako kdyby narazil na plech, a zmizel.

„Co teď?“ řekl Kybernetik, dívaje se na Koordinátora.

Neodpověděl mu. Doktor shodil na zem batoh, vytáhl z něho plechovku s jídlem, vyřízl nožem krychličku masitého rosolu a hodil ji na „oponu“. Huspeninová kostka se přilepila na matovou plochu a chvíli na ni visela — pak se začala ztrácet, jako kdyby se rozpouštěla.

„Víte co?“ řekl Doktor se zářícíma očima. „To je jakýsi filtr — selektivní závěs — tak něco…“

Chemik našel v kroužku na popruhu své torny uschlý, ulomený výhonek „pavoukovité rostliny“, který tam musel uváznout, když se prodírali lesíkem. Bez rozmyšleni. jím hodil po vInicí se zácloně — křehká větvička se odrazila a slétla mu k nohám.

„Selektor…“ řekl nejistě.

„No ovšem! Určitě!“ Doktor přikročil k „oponě“ a konec jeho stínu dopadl u země na její okraj. Namířil svou černou „zbraň“ a smáčkl kohoutek. Sotva se pramének, tenký jako jehla, dotkl nadouvající se blány, utvořil se v ní otvor vřetenovitého tvaru a odhalil vysokou, šerou prostoru, kde nahoře i dole sršely jiskry a docela vzadu poletovala hejna bělavých a růžových plaménků; Doktor prudce ustoupil, kašlal a dusil se, chřípí a hrdlo mu ožehla hořká vůně, všichni poodešli a opět se zastavili.

Čočkovitý otvor se zužoval. Postupující vlny zvolňovaly svůj běh, když se k němu přiblížily, nahoře i dole se mu vyhýbaly a rychle se valily dál. Byl čím dál menší. Vtom zevnitř vyklouzlo něco černého, zakončeného prstovitým výrůstkem, objelo to bleskurychle okraje otvoru, který se v okamžiku zavřel, a zas už stáli před závěsem rytmicky ustupujícím a vystupujícím.

Inženýr navrhl, aby se poradili. Porada byla — podle Doktorových slov — manifestací bezradnosti. Nakonec se rozhodli, že budou pokračovat v chůzi podél gigantické stavby, zvedli batohy a vykročili. Šli tak asi tři kilometry. Cestou překročili několik desítek úzkých, do roviny vybíhajících „trávníčků“. Chvíli přemýšleli, co to je — hypotéza, že mají něco společného s obděláváním půdy, padla jako nepravděpodobná. Doktor se dokonce pokoušel prozkoumat několik rostlinek, vytržených z tmavozeleného pruhu, připomínaly trochu mech, ale na koříncích měly kapkovité výrůstky a v nich malinká, tvrdá černá zrníčka.

Poledne již dávno minulo. Měli hlad, zastavili se tedy, aby něco pojedli — v plném slunci, protože nikde nebyl stín, a do lesíka, který se táhl ve vzdálenosti osmi set metrů, neměli valné chuti se vracet, z pavoukovitého porostu si neodnesli nejpříjemnější vzpomínky.

„Podle povídaček, které jsem jako malý kluk čítával,“ řekl Doktor s plnou pusou, „měla by se v té zatracené zácloně najednou udělat díra, z níž by šlehaly plameny, a měl by z ní vylézt: chlapík s třema rukama, ale jenom s jednou, zato velice tlustou nohou, měl by mít pod paží interplanetární telekomunikátor, nebo by to byl hvězdný telepat, a měl by nám dát na srozuměnou, že je představitelem úžasně vyvinuté civilizace, která…“

„Měl bys raději nežvanit,“ řekl Koordinátor. Nalil z polní termoláhve vody do pohárku, který se okamžitě orosil.

„Raději si rozmysleme, co dělat.“

„Já myslím,“ řekl Doktor, „že bychom tam měli vejít.“

A vstal, jako kdyby to chtěl ihned udělat.“

„Rád bych věděl kudy,“ prohodil Fyzik líně.

„Ty ses zbláznil!“ vykřikl Kybernetik vysokým hlasem.

„Ani mě nenapadlo. Můžeme samozřejmě takhle mašírovat dál, pod podmínkou, že nám ti jednonozí chlapíci předloží něco k sněd…“

„To nemyslíš vážně,“ řekl Inženýr.

„Smrtelně vážně, a víš proč, protože toho, mám, zkrátka a dobře, po krk.“ Otočil se na patě.

„Stůj!“ vykřikl Koordinátor.

Doktor šel rovnou ke stěně a jejich volání si vůbec nevšímal. Byl asi metr od opony, když vyskočili a pustili se za ním. Jakmile zazněl dupot jejich nohou, dotkl se napřaženou rukou závěsu.

Ruka zmizela. Doktor stál, snad vteřinku, bez hnutí, a pak udělal krok kupředu a přestal existovat. Pět lidí bez dechu strnulo na pokrčených nohou v místě, kde se rýsovala stopa levé boty. Vtom se ve vzduchu před záclonou objevila hlava Doktora. Měl krk uťatý rovně jako mečem, z očí se mu řinuly slzy a znovu a znovu hlasitě kýchal.

„Tady uvnitř je kapánek dusno,“ řekl, „a v nose mě to šimrá jako blázen, ale pár minut to snad vydržíme: Nějaký slzotvorný plyn, nebo co. Polezte za mnou, nebolí to, vůbec nic necítíte.“

A ve výši, kde asi mělo být jeho rameno, se ve vzduchu vysunula jeho paže.

„Hrom aby tě!“ zvolal Inženýr, napůl s hrůzou, napůl s nadšením, a chopil se Doktorovy ruky, která s ním tak smýkla, že také on zmizel ostatním z očí. Jeden za druhým přistupovali k vlnící se oponě. Poslední zbyl Kybernetik. Zaváhal, něco mu zachrčelo v hrdle, srdce bušilo jako kladivo. Zavřel oči a. udělal krok kupředu. Na okamžik ho pohltilo temno — pak nastalo světlo.

Octl se po boku ostatních — na dně obrovské prostory, plné dýchavičného, šumivého funění. Zdola šikmo vzhůru, shora kolmo dolů, z jedné strany na druhou, se pohybovaly obrovské, křižující se, nestejně silné válce, trubice nebo sloupy, místy se cibulovitě rozšiřovaly, jinde zužovaly, otáčely se při tom podél své dlouhé osy, navzájem se překrývaly, vibrovaly, a z pozadí tohoto lesa třpytících se těles, který se táhl na všechny strany a byl v ustavičném pohybu, ozývalo se neznámo odkud přicházející, čím dál rychlejší mlaskání, které najednou přestávalo, pak následovalo několik bublavých zvuků a celá ta série hlomozů se znovu a znovu opakovala.

Hořká vůně byla těžko snesitelná. Jeden po druhém se rozkýchali, z očí jim kanuly slzy. S kapesníky přitisknutými k obličeji ustoupili trochu od závěsu, který zevnitř vypadal jako vodopád černé sirupovité kapaliny.

„No konečně jsme doma — to je továrna, automatická továrna!“ vyrazil ze sebe Inženýr mezi dvojím kýchnutím. Pomalu, jako kdyby si zvykali na hořký zápach, záchvaty kýchání minuly; rozhlíželi se přimhouřenýma, uslzenýma očima.

Ještě několik kroků po podlaze pérující pružně jako napjatá guma a objevily se v ní černé šachty, z nichž vyskakovaly nahoru lesklé předměty, tak rychle, že nebylo možné určit jejich tvar. Byly velké jako lidská hlava, zdálo se že žhnou, vyletovaly vzhůru a jeden z celé řady sloupů, dýmkovitě nad nimi ohnutých, je vsával, aniž se přestal otáčet — nemizely ihned, protože skrze jeho otřásající se stěny prozařovalo, jako přes tmavé sklo, čím dál slaběji a slaběji jejich růžové světlo, takže bylo vidět, jak putují uvnitř „sloupu“, kamsi dál.

„Sériová výroba — na lince,“ zabručel Inženýr za svým kapesníkem.

Obešel šachtu, při čemž opatrně našlapoval. Odkud vycházelo to světlo? Strop byl poloprůhledný, šedé, rovnoměrné světlo se ztrácelo v moři pružných, smršťujících se, otáčejících se a jako vzdušné řeky plynoucích těles. Všechny ty pružné útvary jako by pracovaly pod jedním velením, ve stejném tempu, vodotrysky rozžhavených předmětů vyletovaly vzhůru, totéž se odehrávalo v obrovské výšce; tam, u stropu bylo také vidět oblouky rýsované ve vzduchu červenými korály letících tvarů, ale daleko větších…

„Musíme najít skladiště hotových výrobků nebo aspoň to, co je tady výsledným produktem,“ vyhrkl podrážděně Inženýr.

Koordinátor se dotkl jeho paže.

„Jaká je to asi energie, co říkáš?“

Inženýr pokrčil rameny.

„Nemám tušení.“

„Bojím se, že dřív než za rok hotový výrobek nenajdeme. Ta hala se táhne celé kilometry.“ varoval Fyzik.

Zvláštní, čím dál hlouběji pronikali do prostorů haly, tím lehčeji se jim dýchalo, jako kdyby tu hořkou vůni vydechovalo jen nejbližší okolí „záclony“.

„A nezabloudíme?“ zeptal se ustaraně Kybernetik.

Koordinátor zvedl k očím kompas.

„Ne, ukazuje dobře.. není tady patrně žádné železo, elektromagnety také ne.“

Více než hodinu procházeli pohyblivým lesem podivné továrny, až se kolem nich nějak uvolnilo. Bylo cítit závany svěžího vzduchu, studeného, jakoby ochlazovaného, sloupy různých směrů se rozestoupily a oni se octli před ústím obrovské, kopulovitě navršené závitnice. Shora k ni sestupovaly esovitě točené větve, třepetající se ve vzduchu jako vodotrysky, které končily tupými, zaoblenými hlavicemi, z nichž se valilo husté krupobití divoce se převalujících předmětů, černých, jakoby nalakovaných, a vpadalo do závitnice v místě, které neviděli, protože leželo několik metrů nad jejich hlavami.

Vtom se nafoukla čočkovitě vydutá, šedá stěna závitnice přímo před nimi, něco s ní zevnitř cloumalo, nadouvalo se — bezděčně couvli, tak nebezpečně vypadal ten nadýmající se, špinavě šedý puchýř — najednou beze zvuku praskl a z kulatého otvoru vypustil proud černých těles. V témž okamžiku se ze široké šachty dole vysunul žlab s přehrnutými okraji a předměty, s bubnováním, jako kdyby bušily do silného gumového polštáře, do něho padaly, a on se natřásal, poskakoval, zmítal sebou a: takto, překvapujícím způsobem, uspořádával černé předměty, takže po několika vteřinách ležely už na jeho mělkém dně v pravidelném: obdélníku.

„Hotové výrobky,“ vykřikl Inženýr, přiběhl k okraji a bez rozmýšlení se hluboko sehnul a uchopil výčnělek černého předmětu, který ležel nejblíže. V posledním okamžiku ho Koordinátor popadl za opasek kombinézy a jen díky tomu nevletěl Inženýr po hlavě do žlabu, protože těžký předmět pustit nechtěl a sám jej uzvednout nemohl. Teprve Doktor a Fyzik mu pomohli a těžký náklad byl společným úsilím vytažen nahoru.

Byl velký asi jako lidský trup, měl světlejší, poloprůhledné segmenty, v nichž se třpytily zatavené řady čím dál drobnějších, kovově se lesknoucích krystalků, a na povrchu otvory vroubené uchovitými hrbolky — na dotek drsnou mozaikou výčnělků z tmavě fialové a proti světlu černé, neobyčejně tvrdé hmoty — byl zkrátka nesmírně komplikovaný. Inženýr si k němu klekl, díval se z různých stran do otvorů, pokoušel se nalézt nějaké pohyblivé součástky, ohmatával; proklepával — nikdo mu v tom nebránil. Trvalo to dosti dlouho, Doktor se zatím díval, co se odehrává v žlabu. Když stroj urovnal do geometrického obrazce stejná tělesa, jako bylo to, nad nímž se skláněl Inženýr, pomalu se zvedal na silném, jakoby námahou se chvějícím stvolu nahoru. Najednou změkl, ale jenom z jedné strany, změnil svůj tvar, jakoby v obrovskou lžíci, proti ní se najednou vysunulo cosi jako obrovský rypák, otevřel se, vyšlehl z něho horký, hořký čoud, rozšklebený jícen vsál s ohlušivým mlasknutím všechny předměty, zavřel se;, jako kdyby je zhltl, a najednou se celý vnitřek toho rypákovitého draka rozsvítil — Doktor viděl uvnitř doutnající žhavé jádro žáru, které roztavovalo předměty, takže měkly, měnily se v homogenní, oranžově žířící kaši, světlo pohaslo, rypákovitý jícen ztemněl; Doktor, zapomínaje na své druhy, rozběhl se podél dvou vysoko se zvedajících sloupů, kterými teď jako nestvůrným chřtánem protékala ohnivá zrna hmoty — zapadl do bludiště a s hlavou zvednutou, utíraje si každou chvíli uslzené oči, snažil se sledovat cestu rozžhavené kaše.

Chvílemi mu mizela z, očí, pak opět zachytil její stopu, protože prosvítala z dna černých řek, hadovitě se svíjejících, až, se najednou zastavil na místě, které mu připadalo nějak povědomé — spatřil, jak ohnivě hořící tělesa, částečně už zformovaná, řítí se do jakési propasti, hned vedle vyskakovala další, jakoby vystřelovaná nahoru z otevřené šachty — tam je pohlcovaly řady shora visících černých sloupů, podobných sloním chobotům, pak sjížděla středem těch sloupů růžovými špalíry chladnoucího žáru a zmenšovala se ve výšce. - Doktor šel a šel, s hlavou vyvrácenou vzhůru, nemyslil na nic. Tělesa ho předbíhala, ale to nebylo důležité, protože ustavičně proudily řady dalších — vtom div neupadl. Vyrazil přiškrcený výkřik.

Zase už stál na volném prostranství, před ním se vršil kopulovitý útvar závitnice, krupobití, v čase dlouhé pouti už úplně vychladlých černých předmětů se shora vřítilo do jejího klína. Doktor obešel boční stěny závitnice, protože už věděl, z které strany může očekávat porod — a hle, octl se nablízku mužů, shluklých kolem Inženýra, který pořád ještě zkoumal černý předmět, zatímco praskající, obrovská bublina zrovna vychrstla „hotové výrobky“ do nově utvořeného žlabu v prohlubni.

„Haló! Nemusíš se namáhat! Už všecko vím! A hned vám to řeknu!“ vykřikl Doktor.

„Kdes byl, už jsem se o tebe začínal bát, „řekl Koordinátor. „Opravdu jsi něco objevil? Inženýr totiž neví nic.“

„Kdyby jenom nic! To by bylo ještě krásné!“ zabroukl Inženýr. Vztyčil se, kopl vztekle do tmavého předmětu a změřil si Doktora hněvivým pohledem.

„Tak cos objevil? „

„To máte tak,“ řekl s podivným úsměvem Doktor. „Tyhle věci jsou nasávány tamhle;“ ukázal na právě se otvírající rypákovitý chřtán, — „hleďte, ten se teď uvnitř rozpálí, vidíte? — Teď se všecky roztaví — smísí — vyjdou v určitých dávkách nahoru, tam začíná obráběcí proces, když ještě jsou žárem skoro višňově rudé, padají dolů, do podzemí, tam musí být ještě jedno patro, a tam se s nimi znovu něco děje, vracejí se takovou šachtou sem, docela bledé, ale ještě žířící, udělají si výlet až pod střechu, padají tamhle do toho bubnu — “ ukázal na závitnici, „potom do» skladiště hotových výrobků«, z něho jedou zpátky do toho chřtánu, roztavují se v něm a tak dokola, bez konce — dostávají formu, seřadí se, roztaví se, dostávají formu…“

„Zbláznil ses,“ řekl Inženýr šeptem. Na čele se mu zaperlily těžké kapky potu.

„Nevěříš? Můžeš se sám přesvědčit.“

Inženýr se přesvědčil — dvakrát. Trvalo to dobrou hodinu. Když se opět octli u žlabu, který se zrovna plnil novou porcí „hotových výrobků“, řadících se do čtverce, začal padat soumrak a v hale se setmělo.

Inženýr vypadal jako pomatenec — třásl se hněvem, jeho tvář se křečovitě svírala, ostatní nebyli méně užaslí, neprožívali však celý ten objev tak hluboce.

„Musíme odtud,“ řekl Koordinátor, „potmě to může být svízelné, „uchopil Inženýra za paži. Nechal se odtáhnout jako bez vůle, vtom se mu vytrhl, přiskočil k černému předmětu, který tam nechal, a s námahou jej zvedl.

„Chceš to vzít s sebou?“ řekl Koordinátor.“Dobrá. Hoši, pomozte mu.“

Chemik chytil ouškovité výčnělky a společně s Inženýrem nesl neforemný černý předmět. Takto došli k vlnivé hranici haly. Doktor klidně přistoupil k sirupovitě se lesknoucí stěně „vodopádu“ a octl se na pustině v chladném večerním vzduchu. S rozkoší nabral hluboko do plic závany větru.

Ostatní se vynořili za ním; Inženýr a Fyzik namáhavě přinesli svůj náklad na místo, kde zanechali batohy, a mrštili jím o zem.

Zapálili vařič, ohřáli trochu vody, rozpustili v ní masový koncentrát a náramně vyhladovělí pustili se do jídla. Jedli mlčky. Zatím nastala úplná tma, vyskočily hvězdy a jejich světlo, zhuštěné a elektrické, sílilo každým okamžikem. Nezřetelné houštiny vzdáleného lesíka se rozplynuly ve tmě, už pouze namodralý plamének vařiče plápolal v mírných nárazech větru a šířil skoupé světlo. Vysoká, do noci pohroužená stěna haly za jejich zády nevydávala ani nejslabší zvuk, nebylo ani vidět, jestli po ní stále plynou podélné vlny.

„Stmívá se tady jako u nás v tropech,“ řekl Chemik.

„Zřítili jsme se v tropickém pásu nebo co?“

„Zdá se, že ano,“ odpověděl Koordinátor, „i když ani neznáme odklon dráhy planety od ekliptiky.

„Jak to? Ten přece musí být známý?“

„Ovšem, údaje máme… v raketě.“

Odmlčeli se. Noční chlad sílil, zabalili se do přikrývek a Fyzik se pustil do stavění stanu. Napumpoval.plátno, až zůstalo stát, tuhé, podobné zploštělé polokouli s nevelkým otvorem těsně nad zemí; hledal nablízku nějaké kameny, kterými by zatížil okraje stanu, aby jej vítr neodnesl — měli kolíky, ale nebylo je čím zatlouci — nalézal však jenom

drobné úlomky a vrátil se s prázdnýma rukama k druhům, sedícím kolem modravého plaménku. Vtom padl jeho pohled na těžký předmět, který přinesli z haly, pozvedl jej a zatížil jím okraj stanu.

„Aspoň k něčemu to bylo dobré,“ řekl Doktor, který ho pozoroval.

Inženýr seděl shrbený, s hlavou opřenou o ruce, obraz hluboké deprese. Nemluvil, dokonce o podání talíře s jídlem požádal jakýmsi neartikulovaným zvukem.

„Tak co,teď“ vážení?“ zeptal se najednou a vzpřímil se.

„Spát, to je jasné,“ odpověděl Doktor klidně. Okázalým pohybem vytáhl z krabičky cigaretu, zapálil si a s rozkoší vdechl kouř.

„A co zítra?“ zeptal se Inženýr a bylo vidět, že jeho klid je teninká, k prasknutí napjatá blanka.

„Jindřichu, chováš se jako dítě,“ řekl Koordinátor. Čistil kotlík hlínou rozemnutou na prášek. „Zítra prozkoumáme další úsek haly, dnes jsme prohlédli, jak to odhaduji, takových čtyři sta metrů.“

„A myslíš, že najdeme něco jiného?“

„Nevím. Máme před sebou ještě jeden den. Odpoledne budeme muset nastoupit zpáteční cestu do rakety.“

„To mám ohromnou radost,“ zabroukl Inženýr. Vstal, protáhl se, hekl. „Všecky kosti mám jako zpřerážené,“ přiznal se.

„My taky,“ ujistil ho Doktor dobromyslně. „Poslyš, opravdu nám nemůžeš nic říct o tom,“ ukázal žířícím konečkem cigarety na sotva viditelný tvar, kterým: byl zatížen okraj stanového plátna.

„Mohu. Proč bych nemohl? Jistě že, mohu. Je to zařízení, které slouží k tomu, aby napřed byla…“

„Ne, vážně. Má to přece nějaké součástky. Já se v tom nevyznám.

„A ty si myslíš, že já ano?“ vybuchl Inženýr. „Je to výplod blázna.“ Ukázal na neviditelnou halu. „Či spíš bláznů. Civilizace pomatenců, to je ten zatracený Eden! To, co jsme přivlekli, vzniklo v celé řadě procesů,“ dodal klidněji. „Lisováním, vtlačováním průhledných segmentů, tepelným opracováním, leštěním. Jsou to jakési makromolekulární polymery — a jakési anorganické krystaly. Nač to může být — nevím. Je to součást, ne celek. Ale dokonce tato součást sama o sobě, vytažená z toho pomateného mlýna, mi připadá bláznivá.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Koordinátor. Chemik skládal talíře a zásoby, rozmotával přikrývku. Doktor zamáčkl cigaretu a pečlivě schoval půlku do krabičky.

„Nemám na to důkazy. Tam uvnitř jsou jakési články, které se s ničím nespojují. Jako uzavřený okruh — elektrický — ale přerušený izolačními vložkami. To — to by nemohlo fungovat. Aspoň se mi zdá. Konec konců, po tolika letech se v člověku vypěstuje jakási — profesionální intuice. Mohu se pochopitelně mýlit. Ale ne, nechci o tom raději vůbec mluvit.“

Koordinátor vstal. Ostatní následovali jeho příkladu. Když zhasili vařič, zahalila je sytá čerň — vysoké hvězdy nedávaly světlo, zářily jenom jasně na nebi nějak podivně nízkém.

„Daneb,“ řekl si tiše Fyzik. Dívali se na nebe.

„Kde? Tam?“ zeptal se Doktor. Mimoděk mluvili tlumenými hlasy.

„Ano. Ta menší vedle, to je Gamma Cygni. Sakramentsky jasná!“

„Třikrát jasnější než na Zemi,“ přitakal Koordinátor.

„Zima, a domů daleko,“ zabroukl Doktor. Víc už nikdo nepromluvil. Jeden po druhém vlezli do nafouknuté báně stanu. Byli tak unaveni, že když Doktor, jak měl ve zvyku, řekl potmě „dobrou noc“, odpovědělo mu oddechování spáčů.

Sám ještě nespal — říkal si, že jednají neprozřetelně, z blízkého lesa mohly v noci vylézt nějaké potvory — měla by se postavit stráž. Chvíli uvažoval, jestli by, přece jen neměl sám dobrovolně převzít tu úlohu, ale jen se znovu ironicky ušklíbl do tmy, obrátil se na bok a povzdechl. Sám nevěděl kdy usnul, jako když ho do vody hodí.

Jitro příštího dne je pozdravilo sluncem. Na nebi bylo víc bílých beránkovitých mráčků. Snědli skromnou snídani, nechávajíce si zbytky potravin na poslední jídlo — pro další zásoby se už museli vrátit do rakety.

„Kdybychom se tak aspoň jednou mohli umýt!“ naříkal Kybernetik. To se mi ještě v životě nestalo — člověk celý páchne potem, fuj! Přece tady někde musí být voda!“

„Kde je voda, tam je i holič,“ odpověděl vlídně Doktor, který se díval do malého zrcátka. Dělal na sebe skeptické i hrdinské grimasy. „Jen se bojím, že tě na této planetě holič napřed oholí a pak ti znovu nasadí všecky vousy — je to dokonce velice pravděpodobné, víš?“

„V hrobě budeš taky vtipkovat?“ vyhrkl Inženýr, upadl do rozpaků a dodal. „Promiň, já nechtěl…“

„Jen si posluž,“ odpověděl Doktor. „V hrobě ne, ale dokud to půjde, tak ano. Snad už vyrazíme, ne?“

Sbalili věci, vypustili vzduch ze stanu a vykročili se svým nákladem podél rytmicky se vlnící opony, až se vzdálili od tábořiště o dobrý kilometr.

„Nevím, třeba se mýlím, ale vypadají, jako kdyby tady byly vyšší,“ řekl Fyzik, pozoruje přimhouřenýma očima oblouky, klenoucí se na obě strany. Ve výšce se jejich vrcholky třpytily stříbrným ohněm.

Složili náklad na jedno místo a vykročili k hale. Vstoupili bez nesnází, jako včera. Fyzik a Kybernetik zůstali vzadu.

„Co říkáš, jak je to s tím mizením?“ zeptal se Chemik.

„Tady se, děje tolik věcí, že jsem včera na to úplně zapomněl!“

„To bude nějaká historie s lomem světla,“ odpověděl nejistě Fyzik.

„A na čem drží strop? Snad ne na tom,“ ukázal na vlnící se oponu, k níž se blížili.

„Nevím, třeba jsou pilíře ukryté někde uvnitř, nebo na druhé straně.“

„A la v zemi divů,“ přivítal je uvnitř hlas Doktora. „Začínáme? Dnes už kýchám trochu míň. Třeba je to přizpůsobení. Kterým směrem se vydáme napřed?“

Okolí se celkem podobalo tomu, které viděli včera. Už se v něm pohybovali jistěji a rychleji. Zprvu se jim dokonce zdálo, že je všecko úplně stejné jako tam. Sloupy, šachty, les pulsujících a otáčejících se hrdel, žhavení, míhání, celý koloběh procesu probíhal ve stejném tempu. Ale když se lépe podívali na» hotové výrobky«, jejichž žlabovitou nádrž po nějaké době našli, objevili, že jsou jiné než ty včerejší, větší a tvarově odchylné. To nebylo všechno. Ty» výrobky«(vytahované ostatně ven a vrhané do koloběhu stejně jako tam) nebyly přesně totožné. V zásadě připomínaly na vrcholku poškozenou část půlky vajíčka. Na té půlce četné stopy nasvědčovaly, že má být spojena s dalšími částmi, kromě toho z ní vyčnívaly rohovité výčnělky, něco jako ústí trubice, v níž se pohybovala čočkovitá destička jako ventil nebo kohoutek. Ale když vzájemně srovnali větší množství těchto předmětů, ukázalo se, že některé mají dva otevřené rohy, ostatní tři nebo čtyři, při čemž ty další výčnělky byly menší a často jaksi nedokončené, jako by byl obráběcí proces v polovině přerušen. Čočkovitá destička někdy vyplňovala celou světlost potrubí, jindy jenom jeho část, někdy vůbec chyběla — jednou našli pouze jakoby její pupen, zakrnělé zrníčko, sotva větší než nehet malíčku. Plocha» vajíčka «byla hladce vyleštěna, na jiných exemplářích drsná, otvor» ventilu «se také individuálně měnil, jak na kterém kuse, v jednom našli dva otvory, částečně spolu svařené jako dvojčata a spojené malou dírkou, přitom čočkovité destičky utvořily jakousi» osmičku«- Doktor to pojmenoval» siamská dvojčata«. Ten exemplář měl kromě toho osm postupně se zmenšujících rohů a ty nejmenší neměly vůbec vyvrtané otvory jako všechny ostatní.

„Co ty na to?“ zeptal se klečící Koordinátor Inženýra, který se prohrabával v celé kolekci, vytahované ze» skladiště«v žlabu.

„Zatím nic. Jdeme dál,“ řek Inženýr a vstal, ale bylo vidět, že se jeho nálada trochu zlepšila.

Pochopil již, že se hala dělí jakoby na postupné úseky, oddělené od sebe pouze vnitřní spojitostí cyklu probíhajících procesů. Výrobní zařízení — to znamená hadovitě se svíjející, chapadlovitě se smršťující, funící les — bylo všude stejné.

Několik set metrů dále narazili na úsek, který sice vykonával tytéž pohyby jako úsek předcházející: hadovitě se svíjel, mlaskal, funěl, nesl ve svých potrubích, vyvrhoval do otevřených šachet, spouštěl z výšky, pohlcoval, opracovával, shromažďoval a roztavoval — nic.

Všude, kde v předcházejících úsecích bylo možno pozorovat rozžhavené polotovary, nebo už chladnoucí opracované předměty, celou tu komplikovanou cestu na strany, nahoru, dolů, tady nahrazovala prázdnota.

Domnívaje se zpočátku, že výrobek je tak průhledný, až je neviditelný, Inženýr se vykláněl daleko nad výpustěmi, snažil se chytit do ruky něco, co mělo vypadávat z otvírajících se jícnů, ale nenašel nic.

„Historie k zbláznění,“ řekl s hrůzou Chemik. Inženýr byl kupodivu nevzrušený.

„Velice zajímavé,“ řekl a šli dál.

Blížili se k prostoru, z něhož se šířil rostoucí hluk. Byl to hluk měkký, ale tím více drásající uši, jako kdyby milióny těžkých plachet z mokré kůže dopadaly na obrovský, málo napjatý buben. Najednou se rozsvětlilo.

Z desítek makovicovitých krápníků, přímo u stropu palicemi dolů pověšených, které se ve výšce třásly, padal učiněný příval předmětů, černých proti sklovité střeše; narážel na tlusté stěny přepážek přistavovaných hned z jedné, hned z druhé strany, svisle rozložených a v pravidelném rytmu se nadouvajících, jako kdyby byl do nich vháněn plyn — (tyto přepážky byly šedě průhledné jako měchuřina) a strhován v polovině cesty trsy hadovitých chapadel, která pracovala tak rychle, až se oku jevila jako rozmazaný kotouč, dopadl docela dolů. Tam se předměty skládaly ve vyrovnaných řadách do čtverhranů, vzorně, jeden vedle druhého, a z opačné strany se každou chvíli vychlípila obrovská hmota, zploštělá jako hlava vorvaně, a s táhlým povzdechem pohltila několik řad» hotových výrobků«najednou.

„Skladiště,“ prohlásil Inženýr flegmaticky. „Shora přicházejí hotové kusy a toto je jakýsi transportér — nabírá je a znovu je dává do oběhu.“

„Jak to víš, že je znovu dává do oběhu? Možná že tady ne?“ zeptal se Fyzik.

„Skladiště je plné.“

Nikdo sice dobře nepochopil proč, ale v prohlídce pokračovali mlčky.

Byly už skoro čtyři hodiny, když dal Koordinátor povel k návratu. Stáli v sektoru, který se skládal ze dvou částí, první vyráběla silné kotouče, opatřené uchovitými držáky, druhá držáky usekávala a upevňovala na jejich místo kusy eliptických prstenců, nato kotouče putovaly do podzemí, odkud se vracely hladké,»oholené«, jak řekl Doktor, aby se znovu podrobily procesu montáže uchovitých držáků.

Když vyšli na planinu a v slunci, ještě dosti vysoko stojícím, kráčeli k místu, kde zanechali stan a své věci, řekl Inženýr:

„No, pomalu se to vysvětluje.“

„Skutečně?“ poznamenal Chemik s nádechem ironie.

„Ano,“ přitakal Koordinátor. „Co ty si o tom myslíš,“ obrátil se na Doktora.

„Mrtvola,“ odpověděl Doktor.

„Jakápak mrtvola,“ zeptal se Chemik, který nepochopil nic z toho, co říkali.

„Mrtvola, která se pohybuje,“ připojil Doktor. Beze slova kráčeli dál.

„Směl bych se konečně dovědět, co to znamená,“ zeptal se Chemik, ne bez podráždění.

„Na dálku řízený komplex na výrobu nejrůznějších součástek, který se během doby úplně rozběhl, protože byl ponechán naprosto bez dozoru,“ vysvětlil Inženýr.

„Aha! A co myslíš, jak dlouho?“

„To nevím.“

„S velkou pravděpodobností, a s nemenším rizikem, mohu utvořit hypotézu, že… přinejmenším několik desítek let,“ řekl Kybernetik.

„Ale není vyloučeno, že ještě déle. Kdybych se dověděl, že se to stalo před dvěma sty lety, také bych se nedivil.“

„Nebo před tisícem let,“ dodal Koordinátor flegmaticky.

„Kontrolní elektronové mozky se, jak víš, rozkloubí v tempu souhlasném s koeficientem iradiace,“ začal Kybernetik, ale Inženýr ho přerušil:

„Mohou fungovat na jiném principu než naše a nevíme přece vůbec, jsou-li to elektronové systémy. Za svou osobu pochybuji. Konstrukční materiál je nekovový, polotekutý…“

„Na podrobnostech nezáleží,“ řekl Doktor, „ale co si o tom myslíte? To znamená — jaké horoskopy sestavujete? Pokud se mne týče, já celkem — nepříznivé.“

„Myslíš obyvatele planety?“ zeptal se Chemik.

„Myslím obyvatele planety.“