Planeta Eden

Kapitola první

Ve výpočtech byla chyba. Nepřeletěli nad atmosférou, ale srazili se s ní. Letadlo proráželo vzduch s rachotem, od něhož praskaly bubínky. Rozmáčknuti na lehátkách cítili, jak se amortizátory stlačují do konce, přední obrazovky se potáhly plameny a zhasly, chomáč rozpálených plynů narážejících na špičku zaplavil vnější objektivy, brzdění bylo nedostatečné a opožděné. Navigační kabinu naplnil pach rozpálené gumy, pod tlakem decelerace ztráceli zrak i sluch, to byl konec, ale ani na to nemohl nikdo myslit; všechny síly nestačily, aby zvedli hrudník, nabrali dech, dělaly to za ně do posledního okamžiku pracující kyslíkové pulsátory, vháněly do nich vzduch jako do praskajících balónů. Vtom rachot utichl.

Rozsvítila se nouzová světla, po šesti z každé strany; lidé se svíjeli, nad ukazovatelem pohonu červeně hořel poplašný signál, tabulka byla prasklá a smáčknutá jako harmonika, kousky izolace, střípky plexiglasu se s šelestem přesýpaly po podlaze, nic nedunělo, všechno zaplavoval temný, mohutnící svistot.

„Co se…“ vychroptěl Doktor a vyplivl gumový náustek.

„Lež!“ varoval ho Koordinátor, který upíral oči na poslední nepoškozenou obrazovku.

Raketa udělala několik kotrmelců, jako kdyby do ní vrazil oblehatelský beran, nylonové sítě, v nichž byli omotáni, drnčely jako struny, chvilku se všechno kolébalo, jako na mrtvém bodě houpačky, která se postavila vzhůru nohama, pak zaduněla rána.

Svaly, ztuhlé v čekání na poslední úder, povolily. Raketa, stojící na svislém sloupu tryskového ohně, sestupovala pomalu dolů, trysky konejšivě duněly, trvalo to několik minut, pak proběhl stěnami záchvěv. Vibrace byly čím dál silnější, jistě se rozkmitaly ložiskové závěsy turbín, pohlédli na sebe. Nikdo nic neříkal. Věděli, že všechno záleží na tom, jestli se rotory nezavaří, jestli vydrží.

Celá navigační kabina; se začala otřásat, jako by do ní zvenku bušil šílenou rychlostí ocelový buchar. Silná, vypouklá čočka poslední obrazovky se v mžiku pokryla hustou pavučinou trhlin, její. fosforeskující kotouč zhasl, v matném, zdola dopadajícím svitu nouzových světel viděli své vlastní, zvětšené stíny na šikmých stěnách, dunění přešlo v táhlý řev, pod nimi něco chrčelo, praskalo, štípalo se, trup rakety, zmítaný nestvůrnými smyky, se řítil, řítil, osleplý, mrtvý, skrčili se, zatajili dech, naprostá tma, chaos, vtom byla jejich těla vymrštěna na: celou délku nylonových lan, nedosáhla až k rozbitým tabulkám, o něž by se byla rozdrásala, zůstala viset šikmo, a pomalu se houpala, jako těžká kyvadla…

Raketa se převalila jako padající hora, ten rachot byl vzdálený a dutý, vymrštěné hroudy hlíny, s lehkými nárazy, sklouzly po vnějším pancíři.

Všecko se zastavilo. Pod nimi syčela potrubí, něco bublalo, ohlušivě, rychle, čím dál rychleji, šum vytékající vody, smíšený, s pronikavým sykotem, jako by na rozpálené pláty kapala nějaká tekutina.

„Žijeme,“ řekl Chemik. Řekl to v naprosté tmě. Nic neviděl. Visel ve svém nylonovém příkrovu jako v pytli, ze čtyř stran uvázaném na provazech. Znamenalo to, že raketa leží na boku. Kdyby stála, bylo by lehátko vodorovně. Cosi cvaklo. Kalný, benzínový plamének starého Doktorova zapalovače.

„Osádka?“ zeptal se Koordinátor. Jedno lano jeho sítě prasklo, otáčelo se zvolna, bezmocně, nadarmo se pokoušel zachytit se něčeho, co vyčnívalo ze stěny, — tak, že natahoval ruku přes oko nylonové sítě.

„První,“ řekl Inženýr.

„Druhý,“ ozval se Fyzik. „Třetí,“ hlas Chemika.

„Čtvrtý,“ promluvil Kybernetik. Držel se za čelo.

„Pátý,“ skončil Doktor.

„Všichni. Gratuluji,“ Koordinátorův hlas byl klidný. „Automaty?“

Odpovědí bylo ticho.

Automaty!!“

Ticho. Zapalovač začal Doktora,pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.

„Vždycky říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve tmě Doktor.

„Máte někdo nůž?“

„Já mám. Přeříznout lana?“

„Můžeš-li vylézt a nerozříznout je, bylo by to lepší. Já nemohu.

„Zkusím to.“

Bylo slyšet, jak sebou někdo zmítá, dýchá zrychleně, něco narazilo, ozvalo se zaskřípnutí skla.

„Jsem dole. To znamená — na stěně,“ řekl Chemik Jeho hlas vycházel ze dna tmy. „Doktore, posviť na chvilku, pomohu vám.“

„Ale hoď sebou. Dochází benzín.“

Zapalovač opět zableskl. Chemik něco kutil u Koordinátorova kokonu, mohl dosáhnout jen k jeho nohám. Konečně se mu podařilo částečně rozříznout postranní zip a Koordinátor těžce dopadl na nohy. Ve dvou jim šla práce rychleji od ruky.

Za chvíli už všichni stáli na šikmé, polopružnou hmotou potažené stěně navigační kabiny.

„Čím začneme,“ zeptal se Doktor. Přitiskl k sobě okraje rány na čele Kybernetika a přiložil na ni náplast. Měl ji v kapse. Vždycky s sebou nosil zbytečné věci.

„Zjištěním, jestli se nám podaří vylézt ven,“ odpověděl Koordinátor. „Předně musíme mít světlo. Copak? Už? Doktore, posviť mi tady, třeba je proud v přívodech tabulky nebo v centrále poplašné signalizace.“

Tentokrát vykřesal zapalovač jenom jiskry. Doktor škrtal o kolečko, až si sedřel kůži z prstu, blýskal těsně nad troskami roztříštěné desky, ve které se prohrabávali klečící Koordinátor s Inženýrem.

„Je?“ zeptal se Chemik, který stál vzadu, protože už pro něho nebylo místo.

„Zatím nic. Nemáte někdo zápalky?“

„Zápalky jsem viděl naposled před třemi lety. V muzeu,“ promluvil huhňavě Inženýr, protože se, snažil strhnout zuby izolaci z konce drátu. Vtom osvětlila malá modrá jiskřička Koordinátorovy dlaně, které utvořily mističku.

„Je,“ řekl. „Teď nějakou žárovku.“

Našli nepoškozenou v poplašném signále nad postranní tabulkou. Bodavé, elektrické světélko ozářilo navigační kabinu, která vypadala jako část šikmo stoupajícího tunelovitého potrubí s jehlancovitými stěnami. Vysoko nad nimi v tom, co teď tvořilo strop, rýsovaly se uzavřené dveře.“

„Dobrých sedm metrů,“ řekl Chemik melancholicky. „Jakpak se tam dostaneme?“

„Viděl jsem kdysi v cirku živou pyramidu, pět lidí, jeden na druhém,“ poznamenal Doktor.“

„To je pro nás trochu obtížný kousek Dostaneme se tam po podlaze,“ namítl Koordinátor. Vzal si nůž Chemika a začal vyřezávat široké vruby v hubkovitém potahu podlahy.

„Schody?“

„Ano.“

„Copak je s Kybernetikem, že je tak ticho?“ podivil se najednou Inženýr. Seděl na troskách rozbité rozvodné desky a přikládal malý ampérmetr k povytaženým kabelům.

„Ovdověl,“ odpověděl Doktor s úsměvem. „Čím je Kybernetik bez automatů?“

„Ještě je našlápnu,“ odsekl Kybernetik. Díval se. do děr po vytlučených obrazovkách. Elektrické světlo pomalu žloutlo — bylo čím dál matnější a slabší.

„Akumulátory taky?“ zabroukl Fyzik. Inženýr vstal.

„Vypadá to na to.“

Po čtvrthodince vyrazila do nitra, či spíš na. vrchol rakety šestičlenná expedice. Napřed se dostali do chodby a z ní do jednotlivých místností. V Doktorově kabině našli slepou baterku. Doktor rád shromažďoval spousty věcí v denním životě zbytečných. Vzali ji s sebou. Všude nalézali spoušť.

Nábytek upevněný k podlaze se nerozbil, ale z přístrojů, nástrojů, pomocných dopravních prostředků, zásob vznikla jakási neuvěřitelná kaše, v níž se brodili po kolena.

„A teď se pokusíme dostat se ven,“ prohlásil Koordinátor, když se zase octli v chodbě.

„A skafandry?“

„Jsou v tlakové komoře. Těm se teoreticky nemělo nic stát. Ale skafandry jsou zbytečné, Eden má obstojnou atmosféru.“

„Byl tady vůbec někdo?“

„Ano, před desíti nebo jedenácti lety kosmická sonda z pátrací patroly, tenkrát, když zmizel Altair se svými letadlem. Vzpomínáte?“

„Ale z lidí nikdo?“

„Ne, nikdo.“

Vnitřní závěr komory ležel šikmo nad jejich hlavami. Podivný první dojem způsobený tím, že se známými prostorami procházelo v úplně novém seskupení — stěny teď byly podlahami a stropy stěnami — pozvolna mizel.

„Tady se opravdu neobejdeme bez té živé pyramidy,“ prohlásil Koordinátor. Řádně posvítil Doktorovou baterkou na závěr. Světelná skvrna jej obešla kolem dokola. Závěr hermeticky přiléhal.

„Nevypadá nejhůř,“ konstatoval Kybernetik. Stál se zakloněnou hlavou.

„Opravdu,“ souhlasil Inženýr. Řekl si v duchu, že nestvůrná síla, která smáčkla nosné výztuhy tak, že se rozsypala ústřední rozvodná deska, která byla zasazena mezi ně, mohla rovněž zablokovat závěr, ale nechal si tu myšlenku pro sebe. Koordinátor se podíval po očku na Kybernetika a už mu chtěl říci, aby se sehnul a stoupl si ke zdi, když si vzpomněl na hromady zkrouceného železa, které viděli v síni automatů, a požádal o to Chemika.

„Stoupni si rozkročmo, s rukama opřenýma o kolena, tak to budeš mít nejlepší.“

„Vystupovat v cirku, to byl můj sen. Vždycky!“ ujistil ho Chemik a sklonil se. Koordinátor mu postavil jednu nohu na rameno, odrazil se; stoupl si tak, že se konečky prstů dotýkal stěn, a sáhl po kyjovitě rozšířené hlavici chromové páky.

Zatáhl, pak škubl, konečně se na ni pověsil. Páka povolila se skřípotem, jako kdyby mechanismus zámku byl plný skelného prachu. Urazila čtvrtinu své dráhy a uvázla.

„Taháš to správným směrem?“ zeptal se Doktor; který svítil zespodu baterkou. „Raketa leží.“

„Počítám s tím.“

„Silněji by to nešlo?“

Koordinátor neodpověděl. Visel zády ke stěně a jednou rukou se držel páky. Pomalu se snažil připojit druhou ruku. Bylo to velice těžké, ale nakonec se mu to podařilo. Jak tam nyní visel jako na hrazdě, skrčil nohy, aby nekopl Chemika, který stál skrčen pod ním, několikrát sebou škubl, přitahuje se pažemi a spouštěje se. celou váhou těla; až hekl, když v hupu udeřil tělem o stěnu.

Při třetím nebo čtvrtém pokusu páka trochu povolila. Ještě pět centimetrů chybělo do konce její dráhy. Koordinátor soustředil síly a ještě jednou škubl tělem dolů. S pekelným skřípotem zaskočila páka do vrubu. Vnitřní závora byla odstrčena.

„Šlo to jako po másle,“ radoval se Fyzik.

Inženýr mlčel. Věděl své. Teď se pustili do otvírání závěru, což byl úkol obtížnější. Inženýr se jej pokusil uvést do pohybu tím, že smáčkl rukojeť hydraulického mechanismu, ale věděl napřed, že z toho nic nebude. Potrubí na mnoha místech popraskalo a všechna kapalina vytekla. Ruční volant, když Doktor-obrátil baterku vzhůru, zazářil nad nimi svým kruhem jako aureola. Na jejich gymnastické možnosti to bylo trochu vysoko — víc než čtyři metry.

Začali snášet ze všech prostor polámané aparáty, podušky, knihy — zvlášť prospěšná se ukázala,knihovna — a v ní atlasy hvězdného nebe, neobyčejně velké a tlusté. Stavěli z nich pyramidu jako z cihel. Navršení dvoumetrové hranice jim zabralo téměř hodinu. Jednou se část sesula a od té chvíle začali pracovat systematicky — pod vedením Inženýra.

„Tělesná práce je přece jen hrůza!“ funěl Doktor. Svítilna vězela v otvoru klimatizátoru a ozařovala jim cestu, když běhali do knihovny a vraceli se obtíženi knihami.

„V životě mě nenapadlo, že by.při letu ke hvězdám mohly panovat tak primitivní podmínky, „říkal Doktor udýchaně.

On jediný ještě mluvil. Konečně Koordinátor, přidržován svými druhy, opatrně vystoupil na navršený jehlan a dotkl se prsty kola.

„Málo,“ řekl. „Pět centimetrů mi schází, vyskočit nemohu, nebo se mi to všechno rozjede…“

„Mám tady zrovna — Teorie rychlých letů — ,“ řekl Doktor a potěžkával v rukou svazek. „Myslím, že to bude akorát.“

Koordinátor pevně sevřel kolo. Svítili mu baterkou. Jeho stín se třepotal na bílé ploše z plastiku, který pokrýval to, co nyní bylo stropem. Vtom se hora knih pohnula.

„Pozor,“ zasykl Fyzik.

„Nemám se oč opřít,“ vyrazil z přiškrceného hrdla Koordinátor. „Podržte to tam… Krucinál!!“ zaklel. Kolo mu vyklouzlo z rukou, na okamžik balancoval na vrcholku, nakonec našel rovnováhu. Nikdo se už nedíval nahoru, chytili se za ruce a ze všech stran svírali vratkou stavbu z knih, aby se nerozjela.

„Jenom neklej, jak s tím jednou začneme, nebudeme vědět, kdy přestat,“ varoval ho zdola Doktor.

Koordinátor znovu uchopil kolo. Vtom se ozvalo táhlé zaskřípění následované dutým lomozem sesouvajících se knih. Koordinátor nad nimi visel ve vzduchu, ale kolo, kterého se chytil, udělalo celý obrat.

„A tak dále, ještě jedenáctkrát,“ řekl, když přistál na tom knižním bojišti.

Po dvou hodinách bylo závěru dobyto. Jakmile začal dveře otvírat, vyrazili sborový výkřik triumfu.

Když se závěr otevřel, sahal do poloviny výšky chodby a utvořil tak jakousi vodorovnou plošinku, po níž bylo možno vystoupit bez zvláštních potíží do tlakové komory.

Skafandry našli v ploché skříni na zdi v bezvadném stavu. Skříň teď ležela vodorovně. Chodili po jejích dveřích.

„Vyjdeme všichni, nebo jak?“ zeptal se Chemik.

„Napřed se pokusíme otevřít vstupní dveře…“

Zapadly tak pevně, jako kdyby tvořily jednolitý celek s trupem rakety. Pákami se nedalo pohnout; všech šest, bok po boku, se do nich opřelo. Pak se pokoušeli uvolnit závity, zmítali sebou střídavě hned na jednu, hned na druhou stranu — ani se nehnuly.

„Ukazuje se, že doletět není nic — nejtěžší někdy bývá vystoupit,“ řekl sentencionelně Doktor.

„Báječný humor, gratuluji,“ vycedil přes zuby Inženýr. Z čela se mu pot řinul do očí. Posedali si na dveře skříně ve zdi.

„Mám hlad,‘“ přiznal se za všeobecného klidu Kybernetik.

„V takovém případě je dobré něco pojíst,“ prohlásil Fyzik a nabídl se, že zajde do zásobárny.

„Raději do kuchyně. V chladničce možná něco…“

„Sám na to nestačím. Musí se přeházet dobré půl tuny šmelcu, abychom se dostali k zásobám. Kdo se hlásí dobrovolně?“

První byl Doktor, Chemik vstal trochu váhavě. Když jejich hlavy zmizely za okrajem: pootevřeného závěru a když zmizel poslední odlesk baterky, kterou si vzali, řekl Koordinátor tlumeným hlasem:

„Nechtěl jsem o tom mluvit… Je vám víceméně jasné, jak jsme na tom?“

„Ano,“ řekl Inženýr do černé tmy před sebou. Dotkl se nataženou rukou nohy Koordinátora a neodtáhl prsty. Potřeboval ten dotek.

„Myslíš, že se vstupní dveře nedají vyříznout?“

Čím?“ zeptal se Inženýr.

„Hořákem, elektrickým nebo plynovým. Máme autogen a…“

„Už jsi slyšel o autogenu, který prořezal čtvrt metru keramitu? Člověče!“

Mlčeli. Z nitra rakety, jako z železného podzemí, ozývalo se duté řinčení.

„Tak co? Co?!“ řekl. podrážděně Kybernetik. Slyšeli, jak mu zapraštěly klouby. Vstal.

„Posaď se, „mírně, ale pevně řekl Koordinátor.

„Myslíte, že… se dveře svařily s pancéřem?“

„Nemusí to být,“ namítl Inženýr. „Víš ty vůbec, co se stalo?“

„Přesně ne. Vlétli jsme kosmickou rychlostí do atmosféry tam, kde neměla být. Proč? Automat se nemohl zmýlit.“

„Automat se nezmýlil. My jsme se zmýlili,“ říkal Koordinátor. „Zapomněli jsme na opravu pro ohon.“

„Pro jaký ohon? Co to povídáš?“

„Na plynný ohon, který se táhne za každou planetou, která má atmosféru, v opačném směru, než se planeta pohybuje. Tos nevěděl?“

„Ach ano, ano. Vlétli jsme do toho ohonu? Ten přece musí být strašně řídký…“

„Deset na minus šestou,“ odpověděl Koordinátor, „nebo tak něco, ale dělali jsme přes sedmdesát kilometrů za vteřinu, chlapečku. Přibrzdilo nás to jako zeď, to byl ten první náraz, vzpomínáte…?“

„‘Ano,“ pokračoval Inženýr. A když jsme pronikli do stratosféry, dělali jsme ještě deset, nebo možná i dvanáct. Měla se vlastně úplně rozsypat, zvláštní, že to vydržela.

„Raketa?“

„Je propočítána na dvacetinásobné přetížení, ale než praskla obrazovka, viděl jsem na vlastní oči, jak ručička vyskočila ze stupnice. Stupnice má rezervu na třicet.

„A my?“

„A co… my?“

„Jak jsme to mohli vydržet — říkáš, říkáš, že byla stálá decelerace 30 g?“

„Ne stálá. -Ve špičkách určitě. Brzdící trysky přece ze sebe vydaly všecko. Proto došlo k pulsaci.“

„Ale automaty ji vyrovnaly a nebýt kompresorů — „řekl s přídechem vzdoru v hlase Kybernetik. Zmlkl, uvnitř rakety se něco s řinkotem kutálelo, jako. kdyby se po. plechu valila železná kola. Ticho.

„Co chceš od kompresorů,“ řekl Inženýr. „Až přijdeme do strojovny, ukáži ti, že udělaly pětkrát víc, než mohly. To jsou přece jenom výpomocné agregáty. Napřed jim to roztřáslo ložiska, a když přišla pulsace…“

„Myslíš rezonance?“

„Rezonance taky.Měli jsme se vlastně rozmáznout v délce několika kilometrů, jako ten náklaďák na Neptunu, víš? Přesvědčíš se sám,až uvidíš strojovnu. Můžu ti říct předem, co tam je…“

„Nejsem nijak žhavý; abych uviděl strojovnu. U všech čertů, cože tak dlouho nejdou? Je tma, až bolí oči.“

„Světlo mít budeme, neboj se,“ řekl Inženýr. Ještě pořád, jakoby bezděčně, měl špičky prstů opřeny o chodidla Koordinátora, který se nehýbal a mlčel.

„A do strojovny půjdeme, jen tak, z dlouhé chvíle. Co jiného budeme mít na práci?“

„Myslíš vážně, že se odtud nedostaneme?“

„Ne, dělám si legraci. Taková legrace, to je moje.“

„Nech si to,“ řekl „‘Koordinátor. „Za prvé. Je tady nouzový východ…“

„Člověče! Nouzový východ je právě pod námi. Letadlo se muselo pořádně zapíchnout, nemám nejmenší jistotu, jestli vůbec.tyto dveře trčí nad zemi…“

„Co na tom? Máme nářadí, můžeme vykopat tunel.“

„A nákladní?“ řekl Kybernetik.

„Zaplavený,“ vysvětlil Inženýr lakonicky. „Podíval jsem se do kontrolní šachty. Jistě praskla některá z hlavních nádrží, je tam nejmíň dva metry vody. Pravděpodobně radioaktivní…“

„Jak to víš?“

„Vím, že je to vždycky tak. Jako první praskne chlazení reaktoru, to nevíš? Ten nákladní východ pusť radši z hlavy. Musíme vylézt tudy, jestli…“

„Vykopáme tunel,“ opakoval Koordinátor tiše.

„Teoreticky je to možné,“ souhlasil s ním nečekaně Inženýr. Umlkli. Bylo slyšet kroky čím dál bližší, v chodbě pod nimi se rozsvětlilo, zavřeli oslněné oči.

„Šunka, suchary, jazyk, nebo co to je v tamhleté konzervě. Všecko z železných zásob! Tady je čokoláda a tady termosky.“

„Podejte to nahoru!“, obrátil se Doktor na ostatní, zatímco se drápal na závěr., Svítil jim baterkou, když vystupovali do komory a skládali konzervy. Přinesli také aluminiové talíře.

Při světle baterky mlčky jedli.

„Termosky jsou celé?“ podivil se najednou Kybernetik. Naléval si do pohárku kávu.

„Je to sice zvláštní, ale jsou. S konzervami to není horší. Ale mrazírna, lednička, sporáky a malý syntetizátor, sterilizační aparatura, vodní filtry — všecko je na padrť.“

„Sterilizační aparatura taky?“ řekl znepokojeně Kybernetik.

„Taky. Třeba by se dala opravit, kdyby bylo čím. Ale to je bludný kruh, abychom uvedli do chodu i ten nejprostší opravářský poloautomat, potřebujeme proud, abychom měli proud, musíme opravit agregát, a na to zase potřebujeme poloautomat.“

„Uradili jste se zatím, mistři techniky? Tak co? Kde září paprsek naděje?“ zeptal se Doktor, který si tlustě mazal suchary máslem a kladl nahoru plátky šunky. Nečekaje na odpověď pokračoval:

„Jako kluk jsem o astronautice přečetl myslím více knížek, než váží celá ta naše nebožka dohromady, a přesto jsem nenašel ani jediný příběh, žádnou historku, ba ani anekdotu o něčem podobném tomu, co potkalo nás. Proč — to nepochopím!“

„Protože to není zábavné,“ vysvětlil Kybernetik s úmyslem ho popíchnout.

„Ano, to je něco nového, meziplanetární Robinson,“ řekl Doktor. Zašrouboval termosku. „Až se vrátím, pokusím se to popsat, nakolik mi talent dovolí.“

Nastalo hluboké ticho. Sbírali konzervy, až Fyzik přišel na nápad, aby je schovali do skříně na skafandry. Ustoupili tedy ke stěně, protože jinak se dveře v podlaze nedaly otevřít.

„Víte co, slyšeli jsme jakési podivné zvuky, když jsme se hrabali v zásobárně, řekl Chemik.

„Jaké zvuky?“

„Takové — pískání a praskání, jako kdyby nás něco drtilo.“

„Myslíš, že se na nás zřítila celá skála?“ zeptal se Kybernetik.

„To je něco docela jiného,“ vpadl Inženýr. „Při vniknutí do atmosféry se vnější plášť rozpálil na neobyčejně vysokou teplotu, na špičce se možná dokonce roztavil, a teď části konstrukce chladnou, smršťují se, na různých místech vzniká vnitřní napětí a odtud ty zvuky — pst, i teď je to slyšet, dejte pozor…“

Umlkli. Baterka, položená na plochém kruhu nad vchodem osvětlovala pouze tváře. Uvnitř rakety zazněl táhlý hvizd, několik krátkých slábnoucích praskavých zvuků a bylo ticho.

„Třeba je to nějaký automat? „řekl Kybernetik s nadějí v hlase.

„Viděls přece sám.“

„Ano, ale nepodívali jsme se do rezervních výklenků.“

Kybernetik se naklonil do tmavé chodby, stoje na samém okraji záklopky, a vykřikl.

„Rezervní automaty!!“

V uzavřeném prostoru hlas zaburácel. Odpovědělo ticho.

„Pojď sem, prozkoumáme řádně východ,“ řekl Inženýr. Klekl před mírně prohloubenou desku, přiblížil oči k obrubě, osvětloval ji centimetr po centimetru. Přejížděl tak skvrnou světla podél těsnění, které bylo rozpukáno drobounkou. síťkou trhlinek.

„Zevnitř není nic roztaveného. Žádný div ostatně, keramit je velice špatný vodič tepla.“

„Co abychom to zkusili ještě jednou?“ navrhl Doktor a položil ruku na kolo.

„Nemá to cenu,“ protestoval Chemik.

Inženýr položil ruku na dveře a vyskočil rovnýma nohama.

„Hoši! Potřebujeme vodu! Moře studené vody!“

„Nač?“

„Dotkněte se záklopky — horká, co?!“

Dotklo se jí několik současně vztažených rukou.

„Skoro pálí,“ řekl kdosi.

„To je naše štěstí!“

„Jak to?“

„Trup je rozpálený, roztáhl se, a dveře taky. Když budeme dveře ochlazovat, smrští se, a dají se třeba otevřít.“

„Voda, to nic není. Možná, že ještě máme led. Měl by být v mrazicích pultech,“ řekl Koordinátor.

Jeden po.druhém seskakovali na dno chodby, která duněla dusotem běžících nohou.

Koordinátor zůstal u vchodu s Inženýrem.

„Povolí?“ řekl tiše jakoby pro sebe.

„Pokud se neroztavily,“ zabroukl Inženýr. Rozpjatýma rukama objížděl po obrubě dveří a zkoušel jejich teplotu. „Keramit začíná měknout při teplotě vyšší než 3.700 stupňů. Nevšiml sis, kolik měl plášť na konci?“

„Na konci ukazovaly všechny ciferníky, co je napadlo. Když jsme zarazili na brzdících tryskách, jestli se nemýlím, bylo to dva a půl.“

„Dva a půl tisíce stupňů, to by ještě ušlo!“

„Ano, ale pak.“

Přímo nad vodorovně skloněným závěrem se objevila uhřátá tvář Chemika. Svítilnu měl připnutou na krku, kolébala se, světlo poskakovalo po kouscích ledu, které trčely z kbelíku. Podal jej Koordinátorovi.

„Počkej, ty… Jak to vlastně budeme ochlazovat…“ ptal se Inženýr ustaraně. „Moment.“

Zmizel ve tmě. Zase se ozvaly kroky; Doktor přinesl dva kbelíky vody, v níž plaval led. Chemik svítil, Doktor společně s Fyzikem začali polévat dveře vodou. Stékala na podlahu, do chodby; Kybernetik přinesl kbelík jemně rozdrobeného ledu a šel pro další. Když polévali dveře po desáté, zdálo se jim, že v nich něco slyší — slabounké vrzání. VyrazIli radostný křik. Objevil se Inženýr. Nesl velký reflektor ze skafandru, upevněný popruhy ve výši prsou. Od jeho světla se ihned rozjasnilo. Inženýr hodil na podlahu náruč plastikových desek z navigační kabiny. Začali pečlivě dveře obkládat kousky a úlomky ledu, přitiskovali je plastikem, nafukovacími poduškami, knihami, které zatím přinášel Fyzik, konečně, když už stěží mohli narovnat záda a z ledové hradbičky skoro nic nezbylo, tak rychle tála při doteku s rozpálenou deskou východu, Kybernetik uchopil oběma rukama volantovou matici a pokoušel se jí otočit.

„Počkej, ještě ne!“ vykřikl dopáleně Inženýr, ale kolo se otočilo kupodivu snadno. Všichni vyskočili. Otáčelo se čím dál rychleji. Inženýr uchopil v prostředku rukojeť trojnásobné závory, která přidržovala dveře, a trhl, ozval se zvuk, jako když praská tlustá skleněná deska, vstupní dveře je přimáčkly, napřed lehce, pak uhodily nejblíže stojící, a z tmavého otvoru se s rachotem vyvalila tmavá lavina a po kolena zasypala ty, kdo stáli naproti. Chemik a Koordinátor, kteří stáli nejblíže, byli odhozeni stranou. Dveře přimáčkly Chemika k boční stěně, takže se nemohl hnout, ale nijak mu neublížily. Koordinátor taktak že uskočil v posledním okamžiku, div že neporazil Doktora. Stáli bez hnutí, Doktorova baterka, zasypaná, zhasla, svítil pouze reflektor na Inženýrových prsou.

„Co je to?“ řekl Kybernetik nesvým hlasem. Stál za všemi, poslední; na okraji plošinky.

„Vzorek planety Eden,“ odpověděl Koordinátor. Pomohl Chemikovi vylézt zpod dveří pootevřených na stranu.

„Ano,“ dodal Inženýr, „celý východ je zasypaný, museli jsme se pořádně zapíchnout do země!“

„To je první přistání pod povrchem planety, pravda?“ zeptal se Doktor. Vtom se všichni dali do smíchu, Kybernetik se tak zakuckal, až mu slzy vhrkly do očí.

Nech toho!“ vykřikl ostře Koordinátor. „Nebudeme přece tady stát do rána. Pro nástroje, hoši, musíme se vykopat.“

Chemik se sehnul a zvedl těžký upěchovaný kus hlíny z hromady, která vyrostla před vchodem, V oválném otvoru trčela hlína, tu a tam mastně se lesknoucí, černavé úlomky se kutálely po stěnách sutiska až do chodby.

Ustoupili od něho, protože na plošince už nebylo ani tolik místa, aby se mohli posadit. Koordinátor a Inženýr seskočili dolů jako poslední.

„Jak hluboko jsme se asi tak zabořili?“ zeptal se Koordinátor polohlasně Inženýra. Šli chodbou vedle sebe. Daleko před nimi zářila rychle se pohybující skvrna světla. Inženýr dal reflektor Chemikovi.

„Jak hluboko… To záleží na příliš mnoha činitelích. Tagerssen se zarazil do země na osmdesát metrů…“

„Ano, ale co zbylo z něho a z rakety!“

„A ta sonda z Měsíce? Štolu museli vysekávat ve skále, aby ji vyhrabali — ve skále!“

„Na Měsíci je pemza…“

„Jak můžeme vědět, co je tady?“

„Viděls přece, vypadá to na slín.“

„Zrovna u vchodu, ale dál?“

S nástroji to bylo velice špatné. Letadlo, jako všechny rakety pro dálné lety, mělo na palubě dvě série automatů a na dálku řízených poloautomatů, i pro povrchové zemní práce, jaké jen mohou vyžadovat různorodé podmínky na planetách. Avšak tyto stroje nefungovaly a bez přívodu proudu nebylo ani pomyšlení, že by je bylo možno spustit. A jediný větší objekt, který měli k dispozici, exkavátor poháněný atomovým mikroreaktorem, také potřeboval elektřinu, aby mohl být uveden do chodu. Ukázalo se, že je nezbytně nutné vyrobit si docela primitivní nástroje, lopaty a krumpáče. Ale i to.narazilo na nesmírné obtíže. Po pěti hodinách dřiny se osádka vracela chodbou k tlakové komoře a nesla tři zploštělé a na konci ohnuté motyky, dvě ocelové tyče a táhla za sebou veliké pláty plechu, které měly sloužit na zajišťování stěn výkopu. Kromě věder bylo na vynášeni hlíny upraveno několik velkých plastikových beden tím, že do nich byly navlečeny ze dvou stran krátké duralové trubice jako nosidla.

Šestnáct hodin uplynulo od katastrofy a všichni padali únavou. Doktor rozhodl, že se musí prospat, aspoň několik hodin. Ale napřed si museli upravit nějaká lůžka, třeba provizorní, protože kóje v ložnicích, upevněné trvale k podlahám, stály teď svisle. Rozšroubování by je stálo příliš mnoho práce, odnesli si tedy do knihovny, která nejméně utrpěla — skoro polovinu knížek vynesli už před tím na chodbu — nafukovací matrace a všichni na ně klesli jako podťatí.

Brzy se ukázalo, že kromě Chemika a Inženýra nikdo nemůže usnout. Tak Doktor znovu vstal a odešel se svítilnou hledat prášky pro spaní. Trvalo mu to skoro hodinu, protože si musel cestu do ošetřovny prorazit přes její předsíň zavalenou hromadami na kousky rozbitých přístrojů a kalibrovaných nádob. Všecky povypadávaly z nástěnných skříní a zabarikádovaly přístup ke dveřím. Konečně — jeho hodinky na zápěstí ukazovaly čtyři hodiny palubního času — byly tablety pro spaní rozdány, světlo zhasnuto a zakrátko neklidný dech naplnil tmavou místnost.

Probudili se nečekaně brzo, skoro všichni, až na Kybernetika, který spolkl příliš velkou dávku pilulek a byl jako opilý. Inženýr si zase naříkal na ostrou bolest v rameni. Doktor tam našel bolestivý otok. Inženýr si asi pohmoždil kloub, když zápasil. s pákami vstupních dveří.

Nálada byla pochmurná. Skoro nikdo nemluvil, dokonce ani Doktor. Ke zbytkům zásob v tlakové komoře se nemohli dostat, protože na dveřích skříně se skafandry se tyčila obrovská hromada suti, a tak Fyzik a Chemik zašli ještě jednou do kuchyňské zásobárny, odkud se vrátili s plechovkami konzerv. Bylo devět, když se pustili do kopání tunelu.

Práce pokračovaly hlemýždím: tempem. V oválném otvoru vchodu se člověk nemohl pořádně rozmáchnout, lidé zaráželi motyky do upěchovaných vrstev hlíny a: ti, co stáli vzadu, vynášeli ji do chodby. Po zralé úvaze se rozhodli sypat hlínu do navigační kabiny, protože ležela nejblíže a nebylo tam nic, co by se v dohledné budoucnosti mohlo ukázat potřebné.

Po čtyřech hodinách práce byla navigačka po kolena zasypána vynášenou hlínou a tunel byl dlouhý sotva dva metry.

Slín byl upěchovaný, ne, že by byl tvrdý, ale hroty motyk a tyčí v něm vázly a železné násady, které kopáči příliš prudce vyvraceli, se ohýbaly — nejlépe obstála ocelová motyka v rukou Koordinátora.

Inženýr se pořád bá1, zda se strop z hlíny nezačne propadat, a zvlášť pečlivě se staral o vyztužování. K večeru, když umazáni hlínou zasedli k jídlu, tunel, vedoucí od vchodu příkře vzhůru, téměř pod sedmdesátistupňovým úhlem, zavrtal se do hlíny sotva na pět a půl metru.

Inženýr se ještě jednou podíval do kontrolní šachty, kterou se bylo možno dostat do nejnižšího patra, kde, třicet metrů od hlavního vchodu, směrem k zádi, byla v pancéři nákladní vrata, ale uviděl pouze černou hladinu vody — stála výš než včera, nějaká nádrž zřejmě ještě tekla a její obsah sem pomalu prýštil. Voda — zjistil to okamžitě malým geigerem — byla radioaktivní, uzavřel tedy šachtu hermeticky a vrátil se k druhům, nezmiňuje se ani slovem o svém objevu.

„Půjde-li to dobře, dostaneme se ven zítra, půjde-li to hůř — za dva dny,“ prohlásil Kybernetik, když popíjel třetí pohárek kávy z termosky. Všichni mimořádně mnoho pili.

„Jak to víš? „podivil se Inženýr.

„Tak to nějak cítím.“

„Má intuici, která chybí jeho automatům,“ zasmál se Doktor.

Jak den plynul, byl v čím dál lepší náladě. Když ho ostatní vystřídali na předku výkopu, odbíhal do místností rakety, a tak obohatil posádku o dvě magnetoelektrické svítilny, strojek na stříhání vlasů, o vitamínovou čokoládu a celý stoh ručníků. Všichni byli umazáni hlínou, kombinézy měli samou skvrnu a čmouhu, protože nešla elektřina, samozřejmě se ani neholili, ale strojkem na stříhání, který přinesl Doktor, opovrhli. On sám ho ostatně také neužíval.

Celý příští den strávili kopáním tunelu. Navigačka se naplnila hlínou tak vysoko, že bylo čím dál těžší vsypávat ji dveřmi. Přišla řada na knihovnu. Doktor měl v tom směru jisté výhrady, ale Chemik, který nesl nosítka improvizovaná z plechového plátu, bez rozmyšlení vysypal hromady slínu na knihy.

Tunel se otevřel zcela nečekaně. Hlína byla sice od jisté doby čím dál sušší; a jakoby méně kompaktní, ale tento Fyzikův postřeh ostatní nepotvrdili. Slín, který vynášeli do vnitřku rakety, připadal jim pořád stejný. Směna na předku, Inženýr a Koordinátor, převzala právě nástroje, ještě teplé od rukou a zasadila první rány hroudám, vystupujícím z beztvaré stěny, když vtom jedna zmizela a takto vzniklým: otvorem vnikl lehký závan vzduchu. Pocítili ho jako mírný průvan — tlak venku byl o trochu vyšší než v tunelu — čili i než v raketě. Motyka i ocelová tyč začaly pracovat horečně, hlínu už nikdo neodnášel, ostatek posádky, která nemohla pomáhat těm na předku, protože na to bylo příliš málo místa, stála v semknutém hloučku vzadu. Po několika posledních ranách snažil se Inženýr vylézt ven, ale Koordinátor ho zadržel. Chtěl nejprve rozšířit otvor. Dal také odnést poslední dávky hlíny do rakety, aby v tunelu nic nepřekáželo, a tak uplynulo ještě několik minut, než se šest, lidí vysoukalo z nepravidelného otvoru na povrch.