Planeta Eden

Kapitola čtvrtá

Pozdě k večeru vyšel Koordinátor s Inženýrem na povrch, aby se nadechli čerstvého vzduchu. Usedli na hromadu vyházené hlíny, zahleděni na poslední cípek slunečního kotouče, rudého jako rubín.

„Nevěřil jsem,“ zabroukl Inženýr.

„Já taky ne.“

„Ten reaktor, slušná práce, co?“

„Solidní, pozemská práce.“

„Představ si, vydržel!“

Nějakou dobu mlčeli.

„Slibný začátek,“ promluvil Koordinátor.“

„Pracují trochu příliš nervózně,“ poznamenal Inženýr.

„Je to — běh na výdrž, víš? Udělali jsme, mezi námi, víceméně setinu toho, co musíme udělat, aby…“

„Vím,“ namítl Koordinátor klidně. „Nevíme ostatně ještě, jestli…“

„Gravimetrické řízení, že?“

Nejen to. Směrové trysky, celá dolní paluba…“

„Uděláme to.“

„Ano.“

Inženýrovy oči, těkající roztržitě po okolí, zpozorovaly najednou — těsně pod vrcholkem pahorku, podlouhlý, nevysoký násep — místo, kde zakopali pozůstatky tvora.

„Úplně jsem zapomněl…“ řekl udiveně. „Jako kdyby se to stalo před rokem. Víš?“

„Já ne. Myslil jsem na to, totiž na něj, po celou tu dobu. Kvůli tomu, co Doktor našel — v jeho plících. „

„Cože? „Máš pravdu, říkal něco takového. Co to bylo?“

„Jehla.“

„Co?!“

„Možná že jehla ne — můžeš se na to podívat sám. Je to v láhvi, v knihovně. Kousek tenké trubičky, ulomený, ostře zakončený, šikmo seříznutý, jako bývají lékařské injekční jehly.“

„Jak to…?“

„Nic víc nevím.“

Inženýr vstal.

„Je to překvapující, ale… ale sám nechápu, proč mě to tak málo vzrušuje. Vlastně skoro vůbec ne, mám-li být upřímný. Mám nyní pocit jako před startem, víš? Nebo jako cestující letadla, který na několik minut přistál v neznámém přístavu, vmísil se do davu domorodců, byl svědkem. jakési zvláštní, nepochopitelné scény, ale ví, že na to místo nepatří, že za chvilku odletí, a celé jeho okolí k němu proniká jako z velké dálky, cizí a lhostejné.“

„My tak hned neodletíme…“

„Vím, že ne, ale mám takový dojem.“

„Pojďme za nimi. Nebudeme si moci lehnout, dokud nenahradíme všecka, ta provizória. Také pojistky je třeba jak se sluší a patří nasadit. Reaktor pak může běžet naprázdno.“

„Dobrá, pojďme.“

Noc strávili v raketě, ale malá světla nezhasili. Každou chvíli se některý z nich probouzel, očima omámenýma spánkem zjišťoval, jak žárovky svítí, a upokojen usínal. Ráno vstali plni nových sil. První byl uveden do chodu nejprostší poloautomat na čištění, který každých několik minut uvázl, pohřben bezmocně v hromadách trosek, které všecko zatarasovaly. Kybernetik, který chodil za ním s nástroji, tahal ho jako jezevčíka z liščí nory, sám odstraňoval harampádí, které bylo příliš velké pro čelisti jeho chytáků, a znovu ho spouštěl. Poloautomat se rychle odšoural, zarytě se zakousl do další hromady trosek a všecko se opakovalo od začátku. Po snídani Doktor vyzkoušel svůj holicí strojek, což mělo za následek, že se před svými druhy objevil, jako by měl nasazenu hnědou masku — čelo, kůži kolem očí a horní část tváře měl sežehnutou sluncem, dolní polovinu obličeje úplně bílou. Všichni následovali jeho příkladu a všichni se sotva mohli poznat v těch kostlivcích s vystupujícími bradami.

„Musíme se líp krmit,“ dospěl k závěru Chemik, prohlížející si s hrůzou v zrcátku svůj vlastní obraz.

Co bys řekl čerstvé zvěřině?“ navrhl Kybernetik.

Chemik se otřásl,

„Děkuju, nechci. Ani mi o tom nemluv. Teprve teď jsem si na to vzpomněl. Zdálo se mi o té… o tom…“

„O tom zvířeti?“

„Čert ví, je-li to zvíře.“

„Tak co?“

„Které zvíře by dokázalo spustit generátor?“

Všichni naslouchali tomu rozhovoru.

„Bylo dokázáno, že všechny bytosti na vyšším vývojovém. stupni si opatřují takový nebo makový oděv,“ řekl Inženýr, „ale tady to dvojčákové stvoření bylo nahaté.“

„Jak jsi to řekl? Nahaté?“ vmísil se do řeči Doktor.

„A co je?“

„O krávě, ani o opici bys neřekl, že je nahatá.“

„Protože mají srst.“

„Hroch nebo krokodýl srst nemají a: taky bys o nich neřekl, že jsou nazí.“

„No právě.“

Na chvilku se odmlčeli.

„Už bude deset,“ promluvil Koordinátor. „Jsme.odpočatí, myslím, že uděláme výpad jiným směrem než posledně. Inženýr měl připravit elektrojektory — jak je to s nimi?“

„Máme pět kusů, všecky nabité.“

„Dobrá. Šli jsme na sever, tak dnes půjdeme na východ. Ozbrojeni, ale budeme se pochopitelně snažit, abychom zbraní nepoužili. Zvláště, kdybychom potkali ty — ty dvojčáky, jak je pojmenoval Inženýr.“

„Dvojčák? Dvojčák?“ opakoval Doktor několikrát nespokojeně, jako kdyby zkoumal to označení, „Nemyslím, že je to nějak zvlášť šťastné, a jistě proto se to ujme. Tak nějak už to chodí…“

„Jdeme ihned?“ zeptal se Fyzik.

„Řekl bych, že ano, zajistíme jenom vchod, abychom

předešli novým překvapením.“

„A nemohli bychom vzít Dranďák?“ zeptal se Kybernetik.

„No… raději ne. Potřeboval bych nejmíň pět hodin, abych jej spustil,“ řekl Inženýr. „Leda že bychom odložili výpravu na zítřek…?“

Ale nikomu se nechtělo výpad odkládat, a tak vyrazili kolem jedenácté, protože jim ještě trochu času zabrala příprava výstroje. Jako kdyby se domluvili, přestože to nikdo nenavrhoval, šli ve dvojicích, v nevelkých rozestupech, a jediný muž beze zbraně, Doktor, byl v prostřední dvojici. Jestli terén opravdu skýtal příznivější podmínky pro pěší túru, nebo jestli si vykračovali rázněji, pravda je, že dřív, než uplynula hodina, ztratili raketu z očí. Krajina se pozvolna měnila. Víc a víc přibývalo štíhlých, šedých „kalichů“, kterým se vyhýbali, v dálce se objevily pahorky, od severu téměř holé, kopulovité, spadající dosti příkrými stržemi a srázy do roviny, pokryté přímo ve směru jejich pochodu skvrnami vegetace; temnějšími, než byla půda. Pod nohama šustily suché mechy, šedavé, jakoby posypané popelem, byla to však jejich přirozená barva, jejich mladé výhonky se skládaly z bělavě žilkovaných trubiček, z nichž rašily malinké perličkovité puchýřky.

„Víte, co mi tady nejvíc chybí,“ řekl jednou Fyzik. „Tráva. Prachobyčejná tráva. Jaktěživ bych byl neřekl, že je tak…“ hledal chvíli výraz, „…tak potřebná…“

Slunce pálilo. Když se blížili k pahorkům, zaslechli rovnoměrný, vzdálený šumot.

„To je divné. Vítr není a tam to šumí, „poznamenal Chemik, který šel v první dvojici.

„Nese se to odtamtud,“ ukázal rukou Koordinátor, který šel za nimi.,Zřejmě tam výš je vítr. „Podívejte se, to jsou přece úplně pozemské stromy!“

„Mají jinou barvu a lesknou se tak…“

„Ne, jsou dvoubarevné,“ vpadl Doktor, který měl dobrý zrak. „Jsou dvoubarevné, střídavě jednou jsou víc do fialova, potom modré s nažloutlým odstínem.“

Rovina zůstávala za nimi. Naslepo vešli do široce otevřeného ústí úvozu s hlinitými, sesouvajícími se stěnami, ve stínu porostlými jemným oparem, který se zblízka ukázal jako odrůda mechu nebo pavučiny — názory se různily; tyto rostliny poněkud připomínaly volné chomáče nitek skleněné vaty, lehce přichycené ke svahům. Zvedli hlavu, protože právě procházeli kolem první skupinky stromů, které rostly při okraji srázu, o několik metrů výš.

„Ale to přece nejsou žádné stromy!“ zvolal zklamaně Kybernetik, který uzavíral průvod.

Tak zvané „stromy“ měly tlusté, silně se lesknoucí, jakoby olejem namaštěné kmeny a mnohovrstevnaté koruny, které rytmicky pulsovaly. Hned ztemněly a pak se nalévaly, hned zase bledly a pak propouštěly sluneční světlo tisícem průsvitů. Tyto změny doprovázel ospale se opakující zvuk, jako kdyby někdo opakoval šeptem, se rty přitisknutými na pružný materiál: „sss — hhaa — ffs… hhaa“.

Když se dobře podívali na nejbližší strom, zpozorovali měchýře, vyrůstající z jeho zkřivených větviček, dlouhé asi jako banány, nalité hroznovitými zaoblinami, které se jednou nadýmaly a pak temněly, jednou splaskaly a přitom ztrácely barvu a světlaly.

„Ten strom dýchá,“ zamumlal Inženýr překvapeně. Zaposlouchával se do neustávajícího zvuku, který plynul shora a vyplňoval celé údolíčko.

„Ale všimněte. si, že každý v jiném rytmu,“ zvolal Doktor, jako by z toho měl radost. „Čím je který z nich menší, tím rychleji dýchá! To jsou…. to jsou» plícníky stromovité«!“

„Dál! Jdeme dál!“ svolával je Koordinátor, který poodešel o několik desítek kroků od skupinky stojících.

Pospíšili za ním. Úvoz, z počátku poměrně široký, se zužoval, jeho dno stoupalo vzhůru dosti povlovně, až je konečně vyvedlo na kopulovitý pahorek mezi dvěma níže položenými skupinami stromů.

„Když zavřeš oči, budeš mít dojem, že stojíš u břehu moře, zkus to!“ řekl Fyzik Inženýrovi.

„Já ty oči radši zavírat nebudu,“ zabroukal Inženýr: Blížili se k nejvyššímu bodu návrší, odbočujíce poněkud od směru pochodu. Před nimi ležela krajina zvlněná, různobarevná, s rozkouskovanými hájky dýchajících stromů, jejichž barva se měnila z olivové do rudé, se svahy hlinitých pahorků světlými jako med a s pruhy země pokrytými mechem, stříbřitým proti slunci a šedě zelenkavým ve stínu. Celé toto prostranství protínaly všemi možnými směry úzké, tenké čáry. Běžely po dně údolí, vyhýbaly se prstovitě předsunutým svahům pahorků, jedny rezavé, druhé skoro bílé, jako pěšinky vysypané pískem, další opět skoro černé, jako čmouhy uhelného mouru.

„Cesty!“ vykřikl Inženýr, ale sám se ihned opravil.“ Ne, na cesty je to moc úzké. Co to asi je?“

„Za tím pavoukovitým lesíkem jsme objevili něco podobného — ten trávníček,“ řekl Chemik. Zvedl k očím triedr.

„Ne, ty byly jiné,“ začal Kybernetik.

„Podívejte se! Podívejte se!“ všichni sebou, trhli, když Doktor vykřikl.

Nad žlutou čárou, která sestupovala z širokého sedla mezi dvěma pahorky, ve vzdálenosti několika set metrů, pohybovalo se něco průsvitného. Onen útvar bledě zářil v slunci, jako poloprůhledné, rychle se otáčející kolo s loukotěmi. Když se na okamžik octl proti nebi, téměř zmizel očím, a teprve níž, na úpatí hlinitého srázu, zableskl se jasněji, jako vířící kotouč, šinul se velkou rychlostí po rovince, vyhnul se skupině dýchajících stromů a v kontrastu s jejich temnou skupinou se zaleskl a zmizel v ústí vzdáleného úvalu.

Doktor obrátil ke svým druhům tvář s hořícíma očima, lehce zbledlou.

„Zajímavé, co?“ řekl. Vycenil zuby, jako by se usmíval, ale v jeho očích veselost nebyla.

„K čertu, zapomněl jsem triedr, ukaž svůj,“ obrátil se Inženýr na Kybernetika. „Divadelní kukátko,“ zabroukl opovržlivě a vrátil mu dalekohled.

Kybernetik uchopil do rukou sklovitou pažbu elektrojektoru a jako by potěžkával jeho váhu.

„Myslím, že jsme poměrně špatně… vyzbrojeni,“ zabroukl váhavě.

„Proč hned myslíš na boj!?“ napadl ho Chemik.

Nějakou dobu mlčeli rozhlížejíce se po krajině.

„Jdeme dál,“ řekl Kybernetik nejistě.

„Samozřejmě,“ přitakal Koordinátor. „Podívejte, druhý! Vidíte!“

Druhý vířící záblesk, pohybující se daleko rychleji než první, se hnal po esovité čáře mezi pahorky, několikrát se zdálo, že se vznáší docela nízko nad zemí, ale když okamžik letěl přímo na ně, úplně ho ztratili z očí, teprve když zahnul, opět se objevil jako rozmazaný, světlo mlhavě odrážející kotouč bleskově rychlé rotace.

„Jakýsi dopravní prostředek nebo co?“ zabroukl Fyzik. Aniž odvrátil oči od záblesku, který se zmenšoval tak, že se ztrácel ve vlnících se hájích, dotkl se Inženýrova ramene.

„Skončil jsem studia na pozemské polytechnice,“ namítl Inženýr, jakoby z neznámého důvodu najednou popuzený.

„Ať tak, nebo tak…“ dodal váhavě, „je tam uvnitř cosi vybouleného. Jako hřídel vrtule.

„Ano, vprostředku se něco velice silně leskne,“ přisvědčil Koordinátor. „Jak je to asi veliké, co myslíš?“

„Jsou-li stromy tam dole stejně vysoké jako v úvoze… pak nejmíň deset metrů.“

„V průměru? Taky bych řekl. Nejmíň deset.“

„Oba zmizely tam,“ ukázal Doktor na poslední, další rozhled uzavírající, nejvyšší čáru vršků. „Tož tam půjdeme i my, nemám pravdu?“

Začal sestupovat po svahu, máchaje prázdnýma rukama. Pospíchali za ním.

„Musíme se připravit na první kontakt,“ řekl Kybernetik. Hned se hryzl do rtů, hned si je olizoval.

„To, co se stane, nedovedeme předpovědět. Klid, rozvaha, sebeovládání…“ to jsou jediné směrnice, jaké jsme schopni dát,“ řekl Koordinátor. „Ale bylo by asi lepší, kdybychom změnili útvar. Jeden rozvědčík dopředu a jeden na konec. A trochu víc se rozptýlíme.“

„Máme vystoupit otevřeně? Snad by bylo lepší, kdybychom se pokusili napřed co nejvíc uvidět — nepozorováni,“ řekl Fyzik rychle…

„No… zvlášť schovávat bychom se neměli, vypadá to vždycky podezřele. Ale samozřejmě, čím víc uvidíme, tím prospěšnější nám to může být…“

Uvažujíce o otázkách taktiky, sestoupili dolů a po několika stech krocích dospěli k první záhadné čáře.

Trochu to připomínalo stopu jediného, starého pozemského pluhu — půda byla mělce zorána, jakoby rozmělněna a odhozena na obě strany brázdy, nikoliv širší než dvě dlaně. Mechem porostlé, propadlé pruhy, na které narazili při své prvé výpravě, měly podobné rozměry, ale jeden dosti podstatný rozdíl tady byl: tam bylo okolí brázdy holé, a ona.sama — zarostlá mechem, a tady — opačně. Přes jednolitý příkrov bělavých porostů vedl pás rozrušené, obnažené půdy.

„Zvláštní,“ zabroukl Inženýr, když vstal z kleku. Hlínou ušpiněné prsty si otíral o kombinézu.

„Víte co?“ řekl Doktor, „myslím, že ty — na severu — musí být velice staré — už delší dobu neužívané, a proto je zarůstá ten zdejší rajský mech…“

„To je možné,“ prohodil Fyzik, ale co je to? Kolo jistě ne — stopa kola byla by docela jiná.“

„A třeba je to přece jen nějaký zemědělský stroj?“ napověděl Kybernetik.

„Že by obdělávali půdu v pruzích širokých deset centimetrů?“

Překročili brázdu a šli dál rovnou k těm dalším. Kráčeli, zrovna při kraji hájku, který svým dutým šuměním ztěžoval dokonce rozhovor, když uslyšeli, jak se zezadu blíží pronikavý, tísnivý svist. Bezděčně uskočili za stromy. Z úkrytu spatřili vysoko nad loukou se nesoucí, svislý, zářivý větrník, který se hnal po rovině rychlostí bleskového vlaku. Jeho okraje byly temnější a prostředek ostře svítil hned fialovou, hned oranžovou barvou. Průměr onoho středu, vybouleného čočkovitě stranou, odhadli na dva až tři metry.

Sotva je třpytné vozidlo předjelo a zmizelo, pokračovali v cestě daným: směrem. Hájek skončil a šli teď, protože neměli na vybranou, otevřeným terénem s pocitem značné nejistoty a ustavičně se ohlíželi zpět. Řetěz pahorků spojených mělkými sedly byl už docela blízko, když opět uslyšeli táhlý svist a pro naprostý nedostatek úkrytu padli na zem. Asi dvě stě metrů od nich prolétl vířící disk, tentokrát s ústřední zaoblinou barvy nebesky modré.

„Ten byl vysoký takových dvacet metrů,“ vzrušeně zasykl Inženýr. Vstali ze země. Mezi nimi a pahorky se prostíralo údolí uprostřed vykrojené, rozpůlené pruhem podivné barvy. Když už byli docela blízko, spatřili potůček se světlým, písčitým dnem, které prosvítalo přes vodu. Oba jeho břehy hýřily barvami; vodní proud byl po obou stranách lemován modrozeleným pruhem, zvenčí se táhl pás bledě růžový a ještě dál se jako stříbro leskly pružné rostliny, z nichž hustě trčely načepýřené palice, velké jako lidská hlava — nad každou se. zvedal tříplátkový kalich obrovského květu, bílého jako sníh. Zahleděni na tu nezvyklou duhu, zvolnili krok — když se blížili k načepýřeným;palicím, zachvěly se najednou nejbližší bílé „květy“ a zvolna vzlétly do vzduchu. Vznášely se chvilku nad jejich hlavami jako třepotající se hejno, vydávaly přitom slabounký cinkot a pak vystoupily vzhůru, zatřpytily se v slunci oslňující bělosti roztočených „kalichů“ a odlétly, aby se snesly na houštinu světlých hlavic na druhé straně potoka. Tam, kde k němu sestupovala brázda, spojoval břehy jakýsi můstek, oblouk ze sklovité látky, v pravidelných vzdálenostech provrtané kulatými otvory. Inženýr zkusil našlápnutím nosnost můstku a pomalu přešel na druhý břeh — a sotva se tam octl, opět mu od nohou vytryskla mračna bílých „květů“ a neklidně, jako hejno vyplašených holubů, nad ním kroužila.

Zdrželi se u potoka, aby nabrali vody do polní láhve — nebylo ji samozřejmě možno pít a nemohli na místě provést analýzu, potřebovali pouze vzorek pro pozdější rozbor.

Doktor utrhl jednu z malých rostlinek, které tvořily růžový pruh — a zastrčil si ji do knoflíkové dírky jako květ.

Celý stvol byl porostlý průsvitnými kuličkami tělové barvy, jejichž vůni charakterizoval Doktor jako rozkošnou. Přestože to nikdo neříkal, bylo jim nějak líto, že se mají rozloučit s tímto tak hezkým místečkem.

Svažující se úbočí, po němž stoupali, bylo porostlé mechy, které šustily pod nohama.

„Tamhle něco je, na vrcholku!“ ukázal vtom Koordinátor. Proti nebi se tam v jednom místě pohyboval neurčitý tvar — do očí bodaly každou chvíli oslňující záblesky. Několik set kroků od vrcholu poznali v onom předmětu jakousi nízkou kopulku, která se otáčela na ose. Měla na stranách zrcadlové sektory, které k nim vrhaly hned paprsky slunce, hned odrazy výseků krajiny.

Když sledovali očima čáru hřebenů, pozorovali druhý podobný útvar, či spíše vytušili jeho přítomnost podle rytmických záblesků a zátřpytů. Svítících bodů objevovali čím, dál víc — vyskytovaly se pravidelně na vrcholcích kopců, až po okraj obzoru.

Z průsmyčku pod vrcholem pahorku mohli konečně pohlédnout do prostoru dosud neviditelného.

Mírný svah přecházel ve zvlněná pole, přes která vedly dlouhé řady hrotitých stožárů. Nejvzdálenější se ztrácely na úpatí modré konstrukce, sotva prorážející masívem. vzduchu. Nad bližšími se atmosféra docela viditelně tetelila v kolmých sloupech, jako silně zahřátý vzduch. Mezi řadami stožárů se vinuly desítky brázd, sbíhaly se do svazků, rozvětvovaly se, křižovaly se a všecky běžely jedním směrem — k východní hranici obzoru. Tam, jako bledá rozmazaná mozaika nepravidelných zlomů, vyvýšenin a stříbřitých jehlic, rýsoval se shluk budov, slitý vlIvem značné vzdálenosti v mihotavou modravou masu. Nebeská báň byla na oné straně poněkud temnější a v některých místech k ní stoupaly pruhy mléčných par a hřibovitě se rozkládaly v tenkou vrstvu — ani mračna, ani mlhy — v níž, napjal-li člověk do krajnosti zrak, objevovaly se a mizely černé tečky.

„Město…“ zašeptal Inženýr.

„Viděl jsem je — tenkrát…“ řekl Koordinátor stejně tiše.

Nastoupili cestu dolů.

První řada sloupů přeťala jejich cestu na konci svahu. Vystupovaly z půdy kuželovitým soklem, na povrchu černým jako dehet. Asi tak tři metry nad zemí sokl končil, dál pokračoval poloprůhledný sloup, s ústředním kovově pableskujícím hřídelem, vzduch nahoře se silně chvěl a bylo slyšet rovnoměrný dutý sykot.

„To je nějaká vrtule,“řekl Fyzik polotázavě.

Napřed opatrně, potom čím dál odvážněji, začali ohmatávat kuželovitý podstavec stožáru. Nepocítili ani sebemenší záchvěv.

„Ne, tady nic nerotuje,“ řekl Inženýr, „není cítit tah vzduchu. Je to jakýsi emitor, nebo co…“

Pohybovali se dál v terénu mělce, lehce zvlněném. Město už dávno ztratili z očí, ale zabloudit nemohli — nejen dlouhá alej sloupů, ale i četné brázdy v polích ukazovaly směr. Čas od času přelétal jedním nebo druhým směrem zářivě vířící kotouč, ale pokaždé v tak velké vzdálenosti, že se ani nepokoušeli krýt…

Před nimi, jako temná, olivově žlutá skvrna, objevil se hájek. Napřed se mu chtěli vyhnout, jak to udělala řada stožárů, protože však táhl daleko na obě strany a oklika kolem něho by příliš prodloužila cestu, rozhodli se, že projdou napříč stinným podrostem.

Obklopily je dýchající stromy. Uschlé, měchýřovité listy, jejichž povrch při každém kroku nepříjemně vrzal pod podrážkami, pokrývaly zemi porostlou trubičkovitými rostlinkami a bělavým mechem. Tu a tam mezi hrubými kořeny vystrkovaly hlavičky bledé masité květy, s ostny trčícími zevnitř jako šídla. Po tlusté kůře kmenů stékaly kapičky aromatické pryskyřice. Inženýr, který kráčel v čele, najednou zpomalil a řekl s nevolí:

„Hrom do toho, zrovna tudy jsme chodit nemuseli…“

Mezi stromy se najednou otvíral hluboký výmol, srázné svahy byly porostlé festóny dlouhých, hadovitých šlahounů. Zašli příliš daleko, než aby se teď vraceli. Sjeli tedy po svahu, postlaném pružnými liánami až na dno, kde zurčela teninká nitka vody. Protilehlý svah byl příliš srázný, šli tedy po dně výmolu a rozhlíželi se po místě, kde by se dalo vystoupit nahoru. Ušli tak asi sto kroků. Prohlubeň se rozšiřovala, její břehy se snižovaly, trochu se rozsvětlilo.

„Co je to?“ řekl najednou Inženýr a umlkl. Závan vzduchu přinesl mdlou, nasládlou vůni. Zarazili se. Hned je zasypal příval slunečních skvrn, hned šero zhoustlo, nad hlavami v dutých vlnách šuměla dýchající klenba stromů.

„Tamhle něco je,“ zašeptal Inženýr.

Už mohli vystoupit na druhý břeh výmolu, zploštěný a nízký, ale lehce skloněni kupředu, držíce se blízko sebe, pokračovali v cestě dále ke stěně porostu, přes který občas, když v něm vánek otvíral drobné skuliny, prosvítala jakási podlouhlá, bledá hmota. Půda začínala být mokřinatá, čvachtala pod nohama. Nevěnovali tomu pozornost. Když rozhrnuli stvoly, porostlé hroznovitými výrůstky, objevila se sluncem zalitá loučka, stromy ustupovaly a sbíhaly se znovu v pozadí, rozděleny pouze úzkou uličkou, z níž na palouček vybíhala osamělá brázda. Končila u obdélného příkopu, obklopeného vyházenou hlínou — jako vryti do země stáli v houštinách na jejím břehu: mírně se kolébající stvoly se šustivým zvukem otíraly o jejich kombinézy, lenivě, jakoby s nevolí se dotýkaly hroznovitými výrůstky jejich nohou. Stáli a dívali se.

Nad okraje příkopu navršený voskový val zdál se jim v prvním okamžiku jednolitou zduřelou masou. Strašlivý puch sotva dovolil dýchat. Zrak, jak je poznával, s námahou odlišoval od sebe jednotlivé postavy. Některé ležely hrby dolů, jiné na boku, z pochev v prsních svalech vyčnívala štíhlá, bledá tělíčka, s tvářičkami odvrácenými, vklíněnými mezi ostatní. Velké trupy, namačkané, rozdrcené, promíšené s hubenými ručičkami, s uzlíkovitými prstíky — plno jich viselo bezmocně dolů podél oteklých boků — byly pokryty žlutými skvrnami.

Stisk, jakým Doktorova ruka drtila ramena mužů, kteří stáli před ním, byl tak silný, že by byli vykřikli, kdyby jej vůbec byli cítili.

Udělali několik pomalých kroků vpřed.

Dotýkajíce se těsně rameny, přibližovali se víc a víc, s očima vbodnutýma do toho, co vyplňovalo jámu. Byla obrovská.

Velké kapky vodnaté břečky, třpytící se v slunečních skvrnách, stékaly po voskových hřbetech, po bocích, hromadily se ve vpadlých tvářích bez očí, zdálo se jim; že slyší zvuk, s jakým kapky rytmicky spadají dolů.

Vzdálený, blížící se svist napjal jejich svaly. V okamžiku se vrhli k houštinám, klesli na zem, ruce samy uchopily pažby elektrojektorů. Stvoly se ještě před nimi chvěly, když svislý kruh slabě zasvítil mezi protilehlými stromy a vklouzl na palouček.

Několik desítek kroků před jámou zpomalil, ale jeho svistot ještě víc zesílil, vzduch bičovaný závratnou rychlostí bublal, kotouč oběhl jámu, přiblížil se k ní, najedou hlína vytryskla do vzduchu, načervenalý oblak zakryl téměř do poloviny zářící kotouč, krupobití hrudek se sypalo na porosty, na ně, přitištěné k zemi, bylo slyšet tupý, hnusný zvuk, jako by gigantická ostruha rvala hromadu mokrého plátna, vířící kotouč už byl na druhém konci paloučku, opět se blížil, na okamžik utkvěl na místě, jeho chvějivá kolmice mírně kolísala, hned napravo, hned nalevo, jako kdyby byla zaměřována, najednou zrychlila a druhá strana jámy byla zasypána oblakem hlíny, vyhazované s ohlušivým vytím. Kotouč řinčel, mihotal na jednom místě, vypadal, jako by se nadouval, zpozorovali zrcadlově lesklé kopulky po obou jeho stranách, odrážely se v nich zmenšené stromy i keře, uvnitř se něco pohybovalo, medvědovitý stín, ostře vibrující zvuk najednou zeslábl a kotouč se vydal na zpáteční cestu po téže brázdě, po které sem přiletěl.

Na paloučku se teď zvedal oblý násep čerstvé hlíny, vroubený na okrajích téměř metr hlubokým příkopem.

Doktor se první podíval do očí ostatních. Zvedli se pomalu, mechanicky setřásli ze svých kombinéz cáry rostlin a pavučinovité nitky. Pak, jako kdyby se smluvili, nastoupili zpáteční cestu stejnou cestou, kterou sem přišli. Nechali už daleko za sebou výmol, stromy, i řady stožárů a blížili se k polovině svahu, nad nímž se třpytila zrcadlová kopulka, když Inženýr řekl:

„A třeba jsou to přece jenom zvířata?“

„A čím jsme my?“ stejným tónem, jako ozvěna řekl Doktor.

„Ne, já myslím…“

„Viděli jste, kdo seděl v tom rotujícím kole?“

„Vůbec jsem neviděl, že by tam někdo byl,“ řekl Fyzik.

„Byl. To se ví. To uprostřed je jakási gondola. Povrch je leštěný, ale propouští trochu světla. Viděls?“ obrátil se Koordinátor na Doktora.

„Viděl. Ale nemám jistotu, co to znamená…“

„Znamená to, že je ti milejší nemít jistotu?“

„Ano.“

Stoupali dál. Mlčky překročili hřeben nejvyšších pahorků, už na druhé straně, nad potůčkem, při pohledu na světelné kotouče nalétávající od nejbližšího hájku, zalehli.

„Kombinézy mají dobrou barvu,“ řekl Chemik, když vstali a vyrazili dál.

„A přesto je zvláštní, že nás ještě nezpozorovali,“ řekl Inženýr. Koordinátor, který doposud mlčel, se najednou zarazil.

„Spodní vedení AR je nepoškozené, pravda, Jindřichu?“

„Ano, je celé, proč se ptáš?“

„Reaktor má rezervu. Mohli bychom vypustit trochu roztoku…“

„Až dvacet litrů!“ řekl Inženýr a jeho tvář se rozzářila zlým úsměvem.

„Nechápu…“ vmísil se Doktor.

„Oni chtějí vypustit roztok obohaceného uranu, aby nabili radiomet, „vysvětlil mu Fyzik.

„Uran!?“

Doktor zbledl.

„Snad nemyslíte…“

„Vůbec nemyslíme,“ namítl Koordinátor. „Od okamžiku, kdy jsem to uviděl, přestal jsem vůbec myslit. Myslit budeme potom. Teď…“

„Pozor!“ vykřikl chemik.

Všichni zalehli.

Zářivý kotouč je minul, už se zmenšoval, když najednou zpomalil, a velkým obloukem se zase začal přibližovat. U země se zvedlo pět hlavní, malinkých jako dětské pistolky, ve srovnání s obrovským útvarem, který svým třpytem zaclonil polovinu nebe. Vtom zastavil, řinčení zesílilo, pak zesláblo, cosi se otáčelo stále pomaleji, jejich očím se poznenáhlu objevoval obrovský mnohoúhelník, dírkovaná konstrukce, která se pozvolna přechylovala na stranu, jako kdyby se měla zřítit, ale podepřela ji dvě vysunuvší se šikmá ramena. Ze střední gondoly, která ztratila svůj zrcadlový lesk, vylezlo něco nevelkého, chlupatého, tmavého, co dělalo bleskurychlé pohyby končetinami, spojenými pokrčenou blanou, a sjelo po šikmé, dírkované liště; pak seskočilo dolů a přimáčknuto ploše k zemi, plazilo se přímo k lidem.

Skoro současně se otevřela celá gondola na všecky strany najednou, jako vodorovný kalich květu, a velký, lesklý trup sklouzl dolů po něčem, co bylo napřed oválné a tlusté; ale v mžiku se ztenčilo a zmizelo.

Tu se veliký tvor, který opustil gondolu, pomalu vztyčil v celé své výšce. Poznali ho, přestože se podivně změnil — byl zahalen látkou třpytící se jako stříbro, která. ho ovíjela spirálovitými záhyby odzdola nahoru, kde se v černě lemovaném výstřihu objevila malá plochá tvář.

Chlupaté zvíře, které ze stojícího kotouče vyskočilo první, se k nim plazilo mrštně a rychle, aniž se zvedlo od země. Teprve teď si všimli, že za sebou táhlo něco, co vypadalo jako neobyčejně velký, lopatovitě rozpláclý chvost.

„Střelím,“ řekl tiše Inženýr. Přitiskl tvář k pažbě. „Ne!“ vykřikl Doktor.

„Počkej!“ chtěl říct Koordinátor, ale Inženýr už vypálil dávku. Mířil do plazícího se tvora, ale netrefil. Let elektrického výboje byl neviditelný, uslyšeli jenom slabé syknutí.

Inženýr povolil kohoutek, ale nesundal z něho prst. Stříbrně se lesknoucí tvor se nehýbal z místa. Najednou: cosi udělal a hvízdl. Jim se to aspoň zdálo.

To, co se plazilo, se okamžitě odlepilo od země a jedním skokem překonalo vzdálenost pěti metrů — když to přistálo, svinulo se jakoby do koule, naježilo se, podivně se nadulo, lopatkovitý ocas se roztáhl, postavil se svisle, rozšířil se nahoru i na strany, v jeho lasturovitě prohloubené ploše se něco bledého zablýsklo a rozlétlo se k nim, jako by to unášel vítr.

„Pal!“ zařval Koordinátor.

Kulička ohně, ne větší než ořech, se lehce pohupovala ve vzduchu, odbočila hned na jednu, hned na druhou stranu, ale nesla se stále blíž — už slyšeli její sykot, jako sykot kapky vody, poskakující po rozpálené plotně. Začali střílet všichni najednou.

Tvor, mnohokrát zasažený, klesl, skrčil se, vějířovitý chvost jej úplně zakryl a téměř současně začal ohnivý ořech klouzat ve větru stranou, jako by naráz ztratil ovladatelnost, minul je ve vzdálenosti několika kroků a zmizel jim z očí.

Stříbrný obr se ještě víc vztyčil, objevilo se nad ním něco tenkého a on se potom začal vznášet k otevřené gondole — všichni zaslechli rachot, jak ho dávky zasáhly.

Zlomil se vejpůl a dutě bouchl o zem.

Vstali a rozběhli se k němu.

Za lesem se vynořily dva třpytné kotouče a hnaly se k pahorkům. Zalehli do prohlubně připraveni na všecko, ale stalo se něco zvláštního — oba kotouče, které dokonce ani nezpomalily, letěly dál, až zmizely za hřebeny pahorků.

O několik vteřin později se ozvala tlumená detonace. Obrátili se, nesla se z háje dýchajících stromů, který měli za zády. Rozštípnut v polovině, jeden z nejbližších stromů padl a za třeskotu větví vyrazila z něho oblaka páry.

„Honem! Honem!“ vykřikl Koordinátor. Přiběhl k chlupatému zvířátku, jehož tlapky vyčnívaly zpod příkrovu masitého, lysého chvostu, a míře na ně skloněnou hlavní, zuhelnatil je nepřetržitým ohněm v několika vteřinách. Pak botou rozmetal zbytky a zadupal je do hlíny. Pod dírkovaným mnohoúhelníkem, opřeným na šikmých nohách, stáli Inženýr a Fyzik před stříbrnou masou — Inženýr se dotkl jejího hrbu, vybouleného a pomalu jakoby se nafukujícího.

„Nemůžeme ho tady nechat!“ vykřikl Koordinátor. Rozběhl se k nim. Byl velice bledý.

„Takovou masu neproměníš v popel,“ zabroukl Inženýr.

„Uvidíme!“ procedil Koordinátor a vystřelil ze dvou kroků. Vzduch kolem hlavně se chvěl. Stříbrný trup se okamžitě pokryl černavými skvrnami, saze zavířily v povětří, rozšířil se odporný puch páleného masa, zabublalo to, Chemik se na to chvilku díval se zbělalým obličejem, najednou se obrátil a utekl od nich. Kybernetik šel za ním. Když se Koordinátorova zbraň vybila, natáhl mlčky ruku po ejektoru Inženýrově.

Zčernalé břicho se propadalo, zplošťovalo, kroužil nad ním kouř, poletovaly vločky sazí, zvuk varu se změnil v praskot, jako když prameny olizují dřevo, a Koordinátor pořád tiskl dřevěnějícím prstem spoušť, až se pozůstatky rozpadly v beztvarou hromádku popela. Zvedaje ejektor vzhůru, skočil do ní rovnýma nohama a začal ji rozmetávat.

„Pomozte mi!“ vykřikl chraptivě.

„Nemůžu,“ zasténal Chemik. Stál se zavřenýma očima, na čele se mu perlil pot, popadl se oběma rukama za hrdlo, jako kdyby se chtěl zaškrtit. Doktor zaťal zuby, až zaskřípěly, a skočil do horkých strusek za Koordinátorem, který vykřikl:

„A ty si myslíš, že já můžu!!“

Doktor, nedívaje se pod nohy, jen dupal a dupal. Jistě vypadali směšně, jak tak křepčili na jednom místě. Vdeptávali do země nespálené kousky, zadupávali do ní popel, pak shrnovali hlínu z okolí, užívajíce k tomu pažeb, až zahladili poslední stopy.

„Oč jsme lepší než oni?“ zeptal se Doktor, když na chvilku ustali, zaliti potem, ztěžka dýchajíce.

„On na nás zaútočil,“ zavrčel Inženýr, otíraje vztekle a s ošklivostí stopy sazí z pažby ejektoru.

„Pojďte sem! Už je po všem!“ vykřikl Koordinátor. Ostatní se pomalu blížili. Ve vzduchu se vznášel štiplavý puch spáleniny, v širokém poloměru zuhelnatěly kolem travnaté mechy.

„A co s tím?“ zeptat se Kybernetik, ukazuje dírkovanou konstrukci. Tyčila se nad nimi do výše čtvrtého patra.

„Pokusíme se ji nastartovat,“ zamumlal Koordinátor.

Inženýrovi se rozšířily oči.

„Myslíš?“

„Pozor!“ vykřIkl Doktor.

Tři svítivé kotouče se objevily jeden po druhém na pozadí háje. Odběhli několik kroků a popadali na zem. Koordinátor zkontroloval stav zásobníku a s lokty široce opřenými o drsný mech čekal. Kotouče prolétly mimo a hnaly se dál.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se Koordinátor, ukazuje Inženýrovi pohybem hlavy na gondolu, ležící šest metrů nad zemí.

Inženýr beze slova přiběhl ke konstrukci. Oběma rukama uchopil oporu, vložil prsty do otvorů a rychle šplhal nahoru.

Koordinátor lezl za ním. Inženýr se první octl pod gondolou, pohnul jedním z dolních výstupků, něco tam dělal, bylo slyšet, jak kov řinčí o kov, vtom se vzepřel a zmizel v gondole. Objevila se podávaná ruka, Koordinátor se jí chytil a už byli oba nahoře. Delší dobu se nic nedělo, pak se pět odstávajících plátů gondoly pomalu uzavřelo, aniž se ozval nejslabší zvuk, lidé dole sebou mimoděk trhli a ustoupili.

„Co to bylo, ta ohnivá koule?“ zeptal se Doktor Fyzika.

Oba se dívali nahoru. V gondole se pohybovaly nezřetelné stíny, zamlžené, jakoby zlomené vejpůl.

„Vypadalo to jako malý kulový blesk,“ řekl váhavě Fyzik.

„Ale to přece vypustilo to zvíře.“

„Ano, viděl jsem. Třeba je to jakýsi zdejší elektrický… Pozor!“

Dírkovaný mnohoúhelník sebou najednou trhl a zařinčel, otáčeje se podél své svislé osy, divže nepadl, protože vzpěráky, které ho ze stran podpíraly, se bezmocně rozkročily.

V posledním okamžiku, když už se nebezpečně nachýlil, zas něco břinklo, tentokrát ostrým vysokým zvukem, celá konstrukce se rozpustila v mihotavé víření, slabý vítr ovanul přihlížející. Kotouč se otáčel hned rychleji, hned pomaleji, ale nehýbal se z místa. Začal výt jako motor obrovského letadla, kombinézy mužů stojících nedaleko se zatřepetaly v nepravidelných nárazech vzduchu, ustoupili ještě dál, jedna, pak druhá podpěra se zvedla a zmizela v zářivém víření. Najednou, jako odpálený z katapultu, se velký kruh rozběhl po brázdě, vyskočil z ní a naráz přibrzdil. Ryl a odhazoval zemi s ohlušujícím rykem, přestože se pohyboval pomalu. Když se pak brzy opět octl v brázdě, rozběhl se po ní závratnou rychlostí a v několika vteřinách se změnil v mihotavé světélko pod svahem u lesa.

Když se vracel, ještě jednou vyskočil z ujeté brázdy a opět se vlekl líně, jakoby s námahou, zahalen u země oblakem drcené hlíny, vyhazované do vzduchu.

Zařinčelo to a ze zářivého vichru se vynořila tenká ažura konstrukce, gondola se otevřela a Koordinátor, vykloněn, zvolal:

„Polezte nahoru!“

„Co?“ užasl Chemik, ale Doktor hned pochopil:

„Svezeme se tím…“

„Vejdeme se tam všichni?“ ptal se Kybernetik. Držel se kovové podpěry. Doktor už šplhal vzhůru.

„Nějak se tu smáčkneme. Pojďte!“

Několik kotoučů se mihlo pod hájkem, ale zdálo se, že se o ně žádný nezajímá. V gondole bylo velice těsno, čtyři by se ještě jakž takž byli směstnali, ale pro šest místo nebylo — dva si museli lehnout na prohloubené dno. Známý, nahořklý zápach je nepříjemně zalechtal v chřípí, ihned si vzpomněli na všecko, co se odehrálo, a jejich živelný elán se rozplynul. Doktor a Chemik ulehli — neviděli teď nic. Měli pod sebou člunkovitě spojené, podlouhlé plotny, nad jejich hlavami se ozývalo hlasité řinčení a cítili, že se vozidlo pohybuje. Téměř okamžitě se pláty, na nichž leželi, staly skoro úplně průhlednými a z výše dvou pater uviděli rovinu, jako kdyby nad ní letěli v balóně. Kolem dokola to řinčelo, Koordinátor se horečně dorozumíval s Inženýrem, a oba museli zaujmout nepřirozenou, velmi vyčerpávající polohu při ploutvovitém zvýšení na přídi gondoly, aby řídili její pohyby. Každých několik minut jeden vystřídal druhého, dělo se to za největšího stísnění, Fyzik a Kybernetik si pak museli téměř lehnout na ty, co leželi na samé podlaze.

„Jak to funguje?“ zeptal se Chemik Inženýra; který strčil obě ruce do hlubokých otvorů ploutvovitého zaoblení, a udržoval vozidlo na rovince. Pohybovali se rychle, klouzajíce v brázdě vyorané v polích. Z gondoly nebylo vůbec vidět vířivý pohyb — člověk by se mohl domnívat, že letí ve vzduchu.

„Nemám potuchy,“ zabědoval Inženýr, „dostávám křeče, teď zas ty!“ uhnul, jak mohl, stranou a udělal místo Koordiná torovi.

Obrovský kotouč, hučící kolem nich, se zakymácel, vyskočil z brázdy, prudce přibrzdil a opisoval ostrou zatáčku. Koordinátor násilím cpal ruce do otvorů řídicího ústrojí, za chvíli dostal gigantický větrník zase ze zatáčky a podařilo se mu vskočit do brázdy. Rozjeli se rychleji.

„Proč to jede tak pomalu, když to není v brázdě? „zeptal se Chemik. Aby udržel rovnováhu, opíral se o lnženýrova záda; mezi jeho rozkročenýma nohama ležel Doktor.

„Říkám ti, že nemám ani potuchy!“ vyhrkl Inženýr. Masíroval si předloktí, na němž se červenaly krvavé otlaky na místech, kde do stroje násilím vtlačil zápěstí. „Rovnováhu to udržuje na principu gyroskopu. O ostatním nevím nic.“

Byli už za druhým řetězem pahorků. Terén při pohledu shora jim připadal přehledný — ostatně poznali ho už částečně na své pěší túře. Nad jejich hlavami i pod nimi svištěl sotva viditelný kotouč, brázda najednou změnila směr, museli ji opustit, jestliže se měli vrátit k raketě. Rychlost okamžitě klesla, nedělali ani dvacet kilometrů za hodinu.

„Ono je to vlastně mimo brázdu bezmocné. Na to nesmíme zapomínat,“ zvolal Inženýr, překřikuje svistot a řinkot.

„Vystřídat! Vystřídat!“ volal Koordinátor.

Manévr tentokrát proběhl dosti hladce. Stoupali na srázný svah, velice pomalu, ne o mnoho rychleji než dobrý pěšák. Inženýr vyhlédl v dálce úvoz, který vedl k rovině. Zrovna vjížděli pod stromy, přesahující nad hlinitou strž, když dostal křeč.

„Vem si to!“ vykřikl ostře.

Vyškubl ruce z otvorů. Koordinátor se vrhl téměř naslepo, aby ho vystřídal, obrovský kotouč se naklonil a nebezpečně se přiblížil k ryšavé strži. Najednou něco za.skřípalo a ohlušivě třesklo. Svištící kolo zasáhlo svým okrajem korunu stromu, ve vzduchu se zatočily zpřerážené větve, gondola prudce poskočila a s pekelným rachotem padla: na bok: Strom, vyrvaný i s kořeny, ometl korunou oblohu, poslední pohybující se rameno jej strhlo dolů, tisíce měchýřovitých listů se sykotem explodovalo, nad polámanou konstrukcí zabořenou pahýly do srázů se zvedl chomáč bělavých pýřavkovitých semínek a všecko utichlo. Gondola se opírala promáčknutým bokem o rokli.

„Osádka?“ řekl Koordinátor mechanicky, vrtě hlavou, protože uši měl jako ucpané vatou, — byl skoro omráčený.

Přitom se užasle díval na chomáče bělavých semínek:, která mu poletovala kolem hlavy.

„První,“ zasténal Inženýr a hrabal se i z podlahy.

„Druhý,“ Fyzikův hlas se ozýval zespodu.

„Třetí,“ Chemik sotva mluvil, držel se za rty, krev mu stékala po bradě.

„Čtvrtý,“ řekl Kybernetik. Toho to odhodilo zpět, nic se mu nestalo.

„Pá…tý…“ vysténal Doktor, ležel pode všemi, na samém spodku gondoly.

A najednou se dali do jakéhosi bláznovského smíchu.

Leželi jeden na druhém, zasypáni silnou vrstvou lechtavých kyprých semen, která pronikla dovnitř horními spárami v gondole. Inženýr se pokoušel otevřít její plát silným údery.

Všichni, či spíše kdo mohl, pokud mu to místo dovolilo, přiložili ramena, ruce, záda k vypouklé ploše. Plášť se zachvěl, ozvalo se slabé prasknutí, ale gondola: se neotvírala.

„Už zas?“ zeptal se klidně Doktor.Ležel na dně a nemohl se ani hnout. „Víte, že už mě to omrzelo? Hej, ať jsi kdo chceš, hned ze mne slez, slyšíš!“

Přestože jejich situace byla neveselá, jednali v jakési šibeniční náladě — společným úsilím vytrhli hřebenovitý rám z předku a začali jím rytmicky bušit, jako beranidlem, do horního plátu. Ohýbal se, pokrýval se vyboulinami, ale držel.

„Mám toho dost,“ zabručel pohněvaně Doktor, natáhl se, pokoušeje se vstát. V témže okamžiku dole cosi prasklo a všichni se vysypali dnem jako hrušky. Skutáleli se po pětimetrovém svahu na dno úvozu.

„Nikomu se nic nestalo?“ zeptal se Koordinátor, zabořený v hlíně. První vyskočil na nohy.

„Ne, ale — ty jsi celý zakrvácený, ukaž se!“ zvolal Doktor.

Koordinátor měl hlubokou tržnou ránu na hlavě, ve vlasech, sahala až do půl čela. Doktor mu ji ofačoval, jak se dalo, ostatní jenom utržili modřiny, ale Chemik plival krev — rozkousl si rty. Vyrazili zrychleným krokem k raketě. Na rozbitý vehikl se ani nepodívali.