Planeta Eden

Kapitola osmá

Přes poledne leželo pět polonahých mužů, s krky a tvářemi do bronzova opálenými, ve stínu rakety pod jejím štíhlým břichem.

Kolem nich bylo plno nádobí, části přístrojů, na stanovém plátně se válely rozházené kombinézy, boty, ručníky, z odšroubované termosky se šířila vůně čerstvé kávy, po širé rovině se plazily stíny mračen, vládl klid, a nebýt schouleného, nahého tvora, který bez hnutí seděl o několik kroků dále pod trupem rakety, byla by tato scéna mohla představovat nějaký letní tábor na Zemi.

„Kdepak je Inženýr?“ zeptal se Fyzik. Zvedl se líně na loktech a díval se před sebe; nakypřený kumulus mu žhnul do očí jako plamen, přestože měl tmavé brýle.

„Píše svou knihu.“

„Jakou už zase, aha, soupis oprav.“

„Ano, bude z toho tlustá kniha a zajímavá, ujišťuji tě!“

Fyzik pohlédl na hovořícího.

„Jsi v dobré náladě? To se cení. Rána se ti už téměř zahojila, víš? Na Zemi by se patrně nezacelila tak rychle.“

Koordinátor se dotkl zajizvujícího se místa na čele a zvedl obočí.

„Je to možné. Raketa byla sterilní a zdejší bakterie jsou pro nás neškodné. Hmyz, jak se zdá, tady vůbec není.“

„Doktorovi bílí motýli,“ zabroukl Fyzik. Pro vedro se mu nechtělo mluvit.

„No, to je jenom hypotéza.“

„A co tady není hypotéza?“ zeptal se Doktor.

„Naše přítomnost, namítl Chemik. Obrátil se naznak.

„Víte,“ svěřil se, „že už bych chtěl změnit prostředí…“

„Já taky,“ poznamenal Doktor.

„Viděls, jak mu zrudla kůže, když seděl několik minut na slunci?“ prohodil. Koordinátor. Doktor přikývl hlavou.

„.Ano. To znamená buďto, že se doposud nezdržoval na slunci, anebo že měl nějaký oblek, něco na sebe…“

„Nebo?“

„Nebo ještě cosi jiného, co nevím…“

„Máme to dobré,“ řekl Kybernetik a zvedl hlavu od popsaného papíru. „Jindřich mi slibuje, že vytáhne diody z Ochránce, — Dejme tomu, že zítra dopíšu přehled „a že všecko bude klapat. To znamená, že večer už budeme mít v běhu první automat! Postavím ho nad celý zbytek a jestli slepím jenom tři kusy, i tak se všecko hne z místa. Spustíme náklaďáky, exkavátor, pak ještě týden, raketa se postaví a…“ nedokončil.

„Jak to,“ řekl Chemik, „ty si představuješ, že my tak, kde nic tu nic, nastoupíme a odletíme?“

Doktor se dal do smíchu.

„Astronautika — to je ryzí, neposkvrněný plod lidské zvídavosti,“ řekl. „Slyšíte? Chemikovi už se odtud nechce!“

„Ne, žerty stranou, Doktore, co je s tím — dvojčákem? Seděl jsi s ním celý den!“

„Seděl.“

„No a? Nech toho tajnůstkářství! Máme toho dost kolem sebe…“

„Vůbec nejsem tajnůstkářský. Och, věř mi, chtěl bych být! Co bychom si povídali, dvojčák se chová jako dítě. Jako psychicky zaostalé dítě. Poznává mne. Když ha zavolám, jde. Když ho postrčím, sedne si. To je vše.“

„Zatáhls ho do strojovny. Jak se tam choval?“

„Jako nemluvně. Bylo mu to úplně jedno. Když jsem se schoval za generátor a zmizel jsem mu z očí, začal se potit strachem. Je-li to pot a znamená-li to strach.“

„Říká něco? Slyšel jsem, jak. na tebe cosi bublal.“

„Artikulované zvuky nevydává. Dělal jsem záznamy na pásku a analyzoval jsem frekvenci. Hlas slyší. Nebo aspoň na: hlas reaguje. To mi prostě vůbec nejde do hlavy. On je pitomý, bázlivý a nesmělý, a přece z podobných individuí se skládá celá ta společnost, ledaže by on jediný — ale taková náhoda…“

„Třeba je mladý? Třeba jsou od začátku tak velcí…“

„O ne, mladý není. To se pozná třeba po kůži, po vráskách, na jejích záhybech, to jsou velice obecné biologické zákonitosti. Kromě toho chodidla, ty výčnělky, na které našlapuje, má úplně tvrdé, zrohovatělé. No, v každém případě dítětem v našem slova smyslu není. Ostatně v noci, když jsme se vraceli, některé věci zpozoroval dříve než my a svým způsobem na ně reagoval, například na ten odraz ve vzduchu, o němž jsem vám říkal. Bál se. toho — toho svého sídliště se taky bál. Proč by jinak odtamtud utíkal?“

,:Třeba se od něho můžeme něčemu naučit — konec konců, oni postavili továrnu, rotující kotouče, musí přece být inteligentní…“ řekl.Fyzik.

„Tenhle není.“

„Počkej. Víš co mi napadlo?“ zvedl se na rukou Chemik.

Posadil se a otíral si zrníčka písku, která se mu přilepila na lokty. „A třeba je to… debil? Zblblý? Nebo…“

„A myslíš, že tam — že to je jejich útulek pro pomatené?“ řekl Doktor. Také se posadil.

„Děláš si ze mne legraci?“

„Proč bych si dělal legraci? Mohlo to být takové izolované místo, kde drží ty své nemocné…“

„A dělají na nich pokusy,“ napověděl Chemik.

„To, co jsi viděl, nazýváš pokusy?“ vmísil se do rozhovoru doposud mlčící Koordinátor.

„Nehodnotím to morálně. Jak mohu? Vždyť přece nic nevíme,“ namítl Chemik. „Doktor tam nalezl v jednom z nich trubičku, podobnou té, která byla zabodnuta v těle pitvaného…“

„Aha. Čili ten, který vlezl do rakety, také pocházel odtamtud, utekl a doplížil se sem v noci?“

„Proč ne? Což to. není možné?“

„A ty kostry?“ nadhodil Fyzik, jehož tvář prozrazovala, že přijímá Chemikovy vývody velmi skepticky.

„No… nevím. Třeba je to — nějaká konzervace… Nebo… třeba je léčí… tím, že ukazují… myslím jakési psychické šoky…“

„Pochopitelně. A mají svého Freuda,“ řekl Doktor.

„Drahoušku, dej pokoj, a neříkej mi, že ty kostry — že to je nějaká hra, nebo» zámek duchů«. To je jakési obrovské zařízení. K tomu jistě potřebují úžasná kvanta chemie, k tomu zalévání koster do těch bloků skloviny. Třeba je to nějaká výroba… Ale čeho?“

„To, že nemůžeš nic vykřesat z toho dvojčáka, to ještě neznamená konečné slovo o celé věci,“ poznamenal Fyzik. „Pokoušel by ses, dozvědět něco o pozemské civilizaci od portýra v mé universitě…“

„Zblblý portýr?“ zeptal se Chemik a všichni se dali do smíchu. Najednou jim smích zmrzl na rtech. Dvojčák stál nad nimi. Pohyboval ve vzduchu uzlíčkovitými prstíky a jeho plochá tvářička na schýlené šíji sebou cukala.

„Co se děje!?“ vyhrkl Chemik.

„On se chichotá,“ řekl Koordinátor.

Tu si všichni všimli, že malým tělíčkem zmítá škytavka — jako kdyby se tvor zalykal veselostí. Neforemné velké nohy přešlapovaly na místě. V soustředěném pohledu pěti párů očí přestal se tvor ponenáhlu pohybovat, přejížděl modrým pohledem z jednoho na druhého, vtom vtáhl trup, ručičky, hlavu, ještě jednou vykoukl skulinou ve svalech a odbelhal se na své místo, kde s tichým zafuněním klesl na zem.

„Je-li to chichot,“ zašeptal Fyzik.

„Ani to by ničemu nenasvědčovalo. Dokonce i opice se smějí.“

„Počkej,“ řekl Koordinátor. Oči mu zazářily ve vyhublé, sluncem ožehlé tváři. „Dejme tomu, že u nich existuje daleko širší biologický rozptyl vrozených schopností nežli u nás. Že, jedním slovem, existují vrstvy — skupiny — kasty pracovníků tvůrčích, konstruktérů a velké množství jednotlivců, kteří vůbec nejsou schopni žádné práce, ničeho. A že v souvislosti s tím ty nepotřebné…“

„Zabíjejí. Dělají na nich pokusy. Pojídají je. Jen se neboj, říci můžeš všecko, co ti slina na jazyk přinese,“ namítl Doktor. „Nikdo se ti nevysměje, protože všecko je možné. Jenomže, bohužel, ne všecko z toho, co je možné, dovede člověk pochopit. „

„Okamžik. Co si myslíš o tom, co jsem řekl?“

„A ty kostry?l“ prohodil Chemik.

„Z dlouhé chvíle si dělají učební pomůcky,“ vysvětlil se zlomyslnou grimasou Kybernetik.

„Kdybych ti měl vyprávět všecky teorie, které mi od.včerejška proběhly hlavou; když jsem o tom přemýšlel,“ řekl Doktor, „vznikla by kniha třikrát tlustší, než je ta knížka, kterou. spisuje Jindřich, třebas rozhodně ne tak logická. Jako chlapec jsem poznal starého kosmonauta. Navštívil víc planet, než měl vlasů na hlavě, a zdaleka ještě nebyl holohlavý… Měl nejlepší vůli, chtěl vylíčit, jak vypadá krajina na kterémsi, nevzpomínám si už na kterém, měsíci.»Tam jsou takové,«říkal a rozkládal ruce,»takové velké a mají takové tento, a tam je to takhle, a nebe je jinačí než u nás, jinačí, je to jako…«- opakoval pořád dokola, pak se sám začal smát a máchl rukou. Je nemožné vylíčit někomu, kdo nikdy nebyl v kosmu, jaké je to, když se vznášíš v mezihvězdném prostoru a máš hvězdy pod nohama. A v tomto případě jde jedině o odlišné fyzikální podmínky! Zde máme před sebou civilizaci, která se vyvíjela přinejmenším padesát století. Přinejmenším! A my ji chceme pochopit v několika dnech?“

„Musíme se o to moc snažit, jestli ji totiž nepochopíme, cena, kterou budeme muset zaplatit, může být příliš vysoká, „řekl Koordinátor.

Chvilku mlčel a pak dodal:

„Co tedy podle tvého názoru máme dělat?“

„To, co dosud,“ namítl Doktor. „Ale naději, že budeme mít úspěch, pokládám za minimální, řekněme jedna k počtu let, které čítá civilizace na Edenu…“

Z tunelu vyhlédl Inženýr, a když viděl své druhy,sedět v širokém pruhu stínu jako na pláži, shodil kombinézu a přistoupil k nim, hledaje místo. Chemik ho přivolal posuňkem.

„Jak ti to šlo?“ zeptal se Koordinátor.

„Šlo, mám už skoro tři čtvrtiny… nepracoval jsem ostatně celou dobu jenom na tom, protože jsem se pokoušel zrevidovat náš dřívější názor, že ta první továrna na severu pracuje tak, jak pracuje, poněvadž byla ponechána bez dozoru a nikdo ji neseřizoval… Copak? Co je na tom směšného? Tak čemu se smějete?!“

„Já vám něco povím,“ řekl Doktor. Jedině on zůstal vážný. „Až. bude raketa schopna startu, dojde ke vzpouře. Nikdo nebude chtít odletět, dokud se nedozví… Když už teď, místo abychom v potu tváře utahovali šroubky…“ rozložil ruce.

„Aha, tak vy taky o tom?“ uhodl konečně Inženýr.

„A k čemu jste dospěli?“

„K ničemu, a ty?“

„Celkem taky k ničemu, ale… hledal jsem nějaké co nejobecnější, ale zároveň společné rysy jevů, s nimiž jsme se setkali — a bylo mi nápadné, že ta továrna, ta automatická, víte, nejen že vyráběla pořád dokola, ale dělala to nějak nedbale — jednotlivé»hotové výrobky «se od sebe lišily, vzpomínáte si?“

Ozvalo se souhlasné zamručení.

„No a včera Doktor upozornil na to, že se jednotliví dvojčáci od sebe podivným způsobem lišili — jedni neměli oči, jiní neměli nos, také počet prstů byl různý, taktéž barva kůže — to všecko kolísalo v jistých mezích — a byl to jakoby následek určité nepřesnosti procesu» organické«technologie — zde i tam.“

„No, to je opravdu zajímavé,“ zvolal Fyzik, který poslouchal se soustředěnou pozorností. A Doktor dodal:

„Tak konečně něco podstatného — a dál?“ obrátil se na Inženýra, který zavrtěl rozpačitě hlavou.

„Nemám opravdu odvahu to vyslovit. Když tak člověk sedí sám, vymýšlí všelijaké…“

„Tak mluv přece!“ vykřikl Chemik téměř rozhořčeně.

„Když už jsi to jednou nakousl,“ poznamenal Kybernetik.“

„Uvažoval jsem takto: tam jsme před sebou měli cyklický proces výroby, ničení a opět výroby — a vy jste včera rovněž objevili něco, co také vypadalo jako nějaká továrna — ale byla-li to továrna, pak musí něco vyrábět.“

„Ne, tam nebylo.nic,“ řekl Chemik “až na ty kostry. Nehledali jsme sice všude…“ dodal váhavě.

„A co když ta továrna vyrábí… dvojčáky?“ otázal se Inženýr tiše a za všeobecného mlčení pokračoval: „Systém výroby by byl obdobný: sériová, hromadná, s odchylkami způsobenými, řekněme, ani ne tak nedostatkem kontroly, jako spíš specifičností procesů tak složitých, že v nich vznikají určité odchylky od plánované normy, odchylky, kterým už zkrátka a dobře není možno zabránit. Kostry se také navzájem lišily.“

„A ty… myslíš… že oni zabíjejí ty, kteří jsou» vyrobeni špatně«…?“ zeptal se změněným hlasem Chemik.

„Vůbec ne! Myslil jsem, že ta… těla, která jste: našli, vlastně vůbec nikdy nežila! Že se syntéza podařila pouze natolik, že byly vyrobeny organismy, opatřené svalstvem, vybavené všemi vnitřními orgány — ale odchylka od normy byla tak značná, že nebyly schopny fungovat — a tak vůbec neožily a zůstaly odstraněny, vyřazeny z výrobního cyklu…“

„A… ten hrob za městem, co to je? Taky» výroba zmetků«?“ zeptal se Kybernetik.

„Nevím, přestože koneckonců ani to není vyloučeno…“

„Ne, není…“ řekl Doktor. Díval se na zelenavě zamlžený okraj obzoru. „V tom, co říkáš, něco je… ta ulomená trubička, jedna i druhá…“

„Třeba jimi vstřikovali nějaké výživné látky během syntézy.“

„To by také částečně vysvětlovalo, proč dvojčák, kterého jsme přivezli, je jakoby rozumově zaostalý,“ připojil Kybernetik. „Byl vyroben ihned tak» dospělý«, nemluví — nemá žádné zkušenosti…“

„Ach, ne,“ namítl Chemik. „Ten náš dvojčák přece jen něco ví. - bál se nejen návratu do toho kamenného útulku, což by konečně mohlo být do jisté míry pochopitelné, ale bál se taky zrcadlového pásu. Kromě toho věděl také cosi o tom světelném odraze, o té neviditelné hranici, kterou jsme projížděli…“

„Kdybychom dál rozvíjeli Jindřichovu hypotézu, vznikne obraz, který je těžko přijatelný,“ Koordinátor to říkal s pohledem upřeným na písek u svých nohou. „Ta první továrna vyrábí neužívané součástky. A ta druhá? Živé bytosti? Nač? Nebo si myslíš, že ony… jsou také včleněny do cyklického procesu?“

„Nebesa!“ vykřikl Kybernetik. Otřásl se. “To snad neříkáš vážně?“

„Počkat,“ Chemik si sedl, „kdyby se živí vraceli do retorty, bylo by odstraňování bytostí nedokonalých, které není možno oživit, úplně zbytečné. Neviděli jsme ostatně nikde stopy takového procesu…“

V tichu, které zavládlo; Doktor se protáhl a přejel po nich očima.

„Poslyšte,“ řekl, „nedá se nic dělat. Musím to říci. Dali jsme si všichni nasugerovat ten společný rys, který objevil Inženýr, a teď se pokoušíme» dosadit «fakta do té»výrobní«hypotézy. Takže z toho všeho nezvratně vyplývá jedna věc: že jsme velice řádní a prostomyslní lidé…“

Dívali se na něho s rostoucím. úžasem, zatímco pokračoval:

„Před chvílí jste se pokoušeli vymyslit nejhnusnější věci, jakých jste byli schopni, a dospěli jste k obrazu, který by mohlo vytvořit dítě. Továrna, která vyrábí živé bytosti, aby je semlela… Milí přátelé, skutečnost může být horší.“

„No víš!“ vybuchl Kybernetik.

„Počkej, nech ho mluvit,“ vpadl Inženýr.

„Čím déle přemýšlím o tom, co jsme prožili v tom sídlišti, tím pevnější je mé přesvědčení, že jsme viděli něco úplně jiného, než jsme si myslili, že vidíme.“

„Mluv jasně. Co se tam vlastně dělo?“ zeptal se Fyzik.

„Nevím, co se dělo, zato vím, jsem přesvědčen, že vím, co se tam nedělo.“

„Prosím tě! Nešlo by to bez těch hádanek?“

„Chci říci jenom tolik: po delším bloudění tím podzemním labyrintem jsme byli znenadání napadeni davem, který nás trochu pomačkal v tlačenici a pak se rozprchl. Protože jsme zpozorovali, když jsme přijížděli k sídlišti, jak v něm zhasínají světla, pomyslili jsme si přirozeně, že se to děje v souvislosti s naším příjezdem, že se obyvatelé před.námi poschovávali a že se kolem nás shlukl dav prchajících, řekněme do krytů, nebo tak něco. Nuže, uvědomil jsem si pokud možno nejpřesněji celou posloupnost událostí, všecko, co se dělo s námi i kolem nás, a říkám vám, to bylo něco docela jiného — něco, co rozum odmítá přijmout jako dobrovolné šílenství.“

„Měls mluvit prostě,“ varoval ho Fyzik.

„Mluvím prostě. Představte si; je dána taková situace: na planetě obydlené inteligentními bytostmi přistanou hosté z vesmíru. Jak by obyvatelé mohli reagovat?“ Protože nikdo nepromluvil, Doktor pokračoval:

„I kdyby obyvatelé této planety byli stvořeni v retortách, nebo přišli na svět za okolností. ještě podivnějších — vidím pouze tři možné typy jednání: pokusy o navázání kontaktu s příchozími, pokus napadnout je, nebo — panika. Ukázalo se však, že existuje i čtvrtá možnost — naprostá lhostejnost!!“

„Sám jsi říkal, že vám málem polámali žebra, a ty tomu říkáš lhostejnost!?“ zvolal Kybernetik. Chemik naslouchal Doktorovým slovům s rozšířenýma očima, v nichž najednou svitlo.

„Kdyby ses octl v cestě stáda, které prchá před požárem, mohlo by to s tebou dopadnout ještě hůř, ale z toho nevyplývá, že si tě stádo všímá,“ namítl Doktor. „Říkám vám, ten dav, do kterého jsme se dostali, nás vůbec neviděl! Nezajímal se o nás! Zmocnila se ho panika — v pořádku, ale naprosto ne kvůli nám. Dostali jsme se mezi ně čirou náhodou. Byli jsme samozřejmě ihned přesvědčeni, že příčinou zatemnění, chaosu — všeho, co jsme viděli, jsme my. Ale není to pravda. Tak to nebylo.“

„Dokaž to,“ řekl Inženýr.

„Napřed bych rád slyšel, co řekne můj druh,“ namítl Doktor dívaje se na Chemika, který seděl, ochromen zvláštním úžasem, pohyboval nezvučně rty, jako by si pro sebe něco říkal. Tu sebou najednou trhl.

„Ano,“ řekl. „Skutečně — snad ano. Po celou tu dobu, až do tohoto okamžiku, cosi. mne v tom trýznilo, nedopřávalo mi klidu — cítil jsem, že.tam nastal jakýsi posuv, jakési nedorozumění, nebo jak bych to řekl…. jako kdybych přečetl zmatený text a nemohl si uvědomit, kde byly věty přehozeny. Teď se mi všecko v hlavě srovnalo. Musilo to být tak, jak to říká Doktor. Bojím se, že to nedokážeme — to se dokázat nedá. Museli byste být tam, v tom davu. Oni — nás prostě vůbec neviděli, až na několik nejbližších, pochopitelně, ale právě ty, kteří se tísnili okolo mne, všeobecná panika nezachvátila — řekl bych, že právě naopak pohled na mne působil na ně uklidňujícím dojmem — pokud se na mne dívali, byli to prostě velice užaslí, mimořádně překvapení obyvatelé planety, kteří spatřili neznámé bytosti. Naprosto mi nechtěli ublížit — vzpomínám si dokonce, že nám do jisté míry pomáhali vyprostit se z tlačenice, pochopitelně, pokud to bylo možné…“

„A co když ten dav někdo na vás poštval, co když to mělo být jenom nadhánění?“ prohodil Inženýr.

Chemik zavrtěl hlavou.

„Ale tam nikdo podobný nebyl — žádná stráž, ozbrojenci, žádné rotující kotouče, žádná organizace — byl to naprostý chaos a nic víc. Ano, — dodal, „divím se skutečně, že jsem to pochopil až teď! Ti, kteří mne viděli zblízka, jako kdyby se vzpamatovávali — zatímco skoro všichni ostatní se chovali jako šílení!“

„Bylo-li tomu tak, jak říkáte,“ promluvil Koordinátor, „znamenalo by to dosti podivnou koincidenci — proč bylo světlo vypnuto právě v okamžiku, když jsme tam my přijeli?“

„Aha, počet pravděpodobnosti,“ řekl Doktor. Dodal hlasitěji:

„Neviděl bych v tom nic neobyčejného, kromě domněnky nikoli neopodstatněné, že se tady podobné situace — vyskytují poměrně dosti často.“

„Jaké situace?“

„Ta panika, která se zmocňuje všech.“

„A co ji může působit?“

„Mohl by to být zákrut civilizačního procesu planety,“ promluvil po chvilce všeobecného mlčení Kybernetik. „Údobí retrográdního vývoje, hodně zjednodušeně by se dalo říci: tuto civilizaci stravuje jakási… sociální rakovina.“

„To je trochu příliš mlhavé,“ řekl Koordinátor. „Země je, jak známo, planeta naprosto průměrná. Probíhaly na ní epochy involuce, celé civilizace rostly a zanikaly, ale jestliže bereme tisíciletí jako celek, dostáváme obraz rozvoje složitosti života a jeho rostoucí obrany. Říkáme tomu pokrok. Proces pokroku probíhá na: průměrných planetách. No, ale jistě existují — podle zákona velkých čísel — statistické úchylky od průměru, úchylky kladné i záporné. Nemusíte se odvolávat na hypotézy o přechodné degeneraci, o zpětném procesu, je možné, že bolesti, doprovázející vznik civilizace, byly a jsou tady větší než kdekoli jinde. Je možné, že jsme přistáli právě na ukázce» záporné odchylky«…“

„Matematický démonismus,“ zabroukl Inženýr.

„Ta továrna existuje,“ poznamenal Fyzik.

„Ta první, souhlasím; existence druhé je hypotézou, která se nedá udržet.“

„Zkrátka a dobře, je nutná nová výprava,“ řekl Chemik.

„O tom jsem neměl nejmenší pochybnosti.“

Inženýr se rozhlédl po krajině. Slunce se viditelně sklánělo k západu, stíny na písku se prodlužovaly dál a dál. Zvedl se mírný vítr.

„Dnes?“ zeptal se, dívaje se na Koordinátora.

„Dnes bychom měli zajet pro vodu — a pro nic jiného.“

Při těchto slovech Koordinátor vstal.

„Diskuse byla velice zajímavá,“ řekl s takovým výrazem tváře, jako kdyby přemýšlel o něčem jiném.“

Zvedl kombinézu, ale hned ji odhodil, tak byla rozpálená sluncem.

„Myslím,“ navrhl, „že k večeru uděláme jízdní výpad… k potoku. Od provedení plánu se nedáme odradit ničím, jedině nebezpečím života.“

Vrátil se k lidem, kteří seděli na písku. Chvíli se na ně díval, konečně řekl váhavě:

„Musím vám říci, že jsem trochu… znepokojený…“

„Čím?“

„Nelíbí se mi, že nás nechali na pokoji — po té včerejší návštěvě. Už je to hezky dávno, co nás objevili, a… nic. Tak se nechová žádná společnost, když spadne z nebe letadlo s posádkou.“

„Do jisté míry by to potvrzovalo mou domněnku,“ poznamenal Kybernetik.

„O té»rakovině«, která rozleptává Eden? No, z našeho hlediska by to nebylo nejhorší, jenomže…“

„Co?“

„Nic. Poslyšte, dejme se konečně do toho Ochránce, Odklidíme celé to harampádí nad ním, uvnitř jistě budou nepoškozené diody.“