K Mrakům Magellanovým

SOCHA ASTROGÁTORA

Když horská bystřina narazí při své cestě na skalní hradbu, začne vyplňovat údolí. Trvá to měsíce a léta; malá, neustále prýštící nitka vody je neviditelná mezi černými masívy, přesto však se jednoho dne údolí změní v jezero a bystřina přelévající se přes jeho břehy nastupuje další cestu.

Zrovna tak nezkalená, sobě věrná trpělivost tkvějící u základů činnosti přírody, která z atomů bloudících ve vzduchoprázdnu tvoří hořící hvězdy, hvězdy ledové i hvězdy zelenající se zahradami, právě taková trpělivost je charakteristickým znakem Soledad.

Po celá čtyři léta pracovala sochařka na díle, pro které se vydala s námi na cestu. Byla to socha astrogátora.

Musím se přiznat, že mi vrtalo hlavou, proč sochařčina volba padla právě na Songgrama. Vždyť na palubě rakety byli astrogátoři jako ocelový Ter Akonjan s očima bdělýma, vždycky vzdálený více než kdo jiný svému okolí, byl zde Grotrian s hlavou myslitele ostříbřenou hebkými vlasy, byl zde Pendergast, kterého bylo zřídkakdy vidět, vysoký, s kosými rameny, jakoby znavený vlastní mohutností, Pendergast s očima, před nimiž jako by prchaly nesmírné dálky a které byly od nočního bdění staženy v drobné body. Ale Soledad si vybrala nejobyčejnějšího z nich. Těžko by hledala postavu méně patetickou. Songgram, tento poněkud přitloustlý černovlasý muž, se velice rád smál nejen mezi lidmi, ale i když byl sám. Nejednou, když jsem šel mimo jeho pracovnu, slýchal jsem prudké výbuchy jeho veselí. Válel se smíchy nad svou oblíbenou četbou, díly starověkých astronomů. K smíchu mu byla, jak říkal, ne ubohost jejich vědomostí, nýbrž jejich sebevědomí. Není náhoda, že právě k němu přišla delegace dětí se smrtelně vážným návrhem, aby jim udělal nějakou katastrofu, „malou, ale opravdickou, protože je tady strašná otrava.“

Sochu jsme uviděli v předvečer čtvrtého výročí startu se Země. Stála ještě v ateliéru. Sochařka v šedém pracovním plášti posypaném kamenným prachem stáhla hrubou plachtu, která sochu zakrývala. Nevytesala ho v těžkém kamenném skafandru, ani s hlavou vztyčenou, aby jeho pohled zdánlivě letěl k hvězdám. Na prostém podstavci stál jeden z nás, trochu sehnutý, jako by právě chtěl vykročit a jen by si ještě chtěl vzpomenout na něco, co vyvolalo zkřivení rtů, jež vypadá hned jako úsměv, hned jako záchvěv neklidu. Je to něco důležitého, soustředil se tedy, avšak nerozplynul se v něm ještě lehký údiv, že stojí sám, vyvýšen na žulový podstavec.

Songgram, když se ho sochařka ptala na jeho názor, řekl pouze:

„Máš ve mne více důvěry než já sám…“

Čtyři léta se černaly na vypouklém kotouči umístěném před hlavní armaturou kormidel číslice „281,4°“ a — 2,2°“, které označují v stupních galaktickou délku a šířku našeho kursu. Stříbrný bod představující raketu se blížil na velké hvězdné mapě k polovině dráhy, avšak nebe zůstávalo nehybné. Jen nečetné, nejbližší hvězdy se líně pohybovaly na černém pozadí. Modře zářící Sirius se zvolna plazil k červené Beteigeuse, hvězdy Centaura zářily stále nádherněji, avšak kromě astrofyziků nikdo neměřil běh času změnami tak mizivými ve srovnání s věčně mrtvou propastí, která ležela kolem nás. Zdálo se, že dokonce i čas zamrzá uvnitř rakety, každý nastávající den byl podoben uplynulému, umělý cyklus ročních dob už žádného neklamal a změny jsme pozorovali pouze na nových lidech, kteří se mezi námi objevovali, přestože jsme byli uzavřeni v hermetickém plášti rakety.

Jednou, když jsme si hráli, zeptal se mě čtyřletý Tembharův syn (narodil se už na raketě):

„Strýčku, jak vypadají opravdoví lidé?“

„Co to říkáš, chlapče,“ zvolal jsem, „jací opravdoví lidé?“

„No, ti na Zemi.“

„Ale přec my jsme se Země,“ odpověděl jsem, přemáhaje vzrušení. „Tvůj otec, tvá matka, my všichni… přesvědčíš se o tom sám, až se tam vrátíme. Vídáš ostatně všelijaké příběhy o životě na Zemi a víš, že lidé na Zemi jsou úplně stejní jako my.“

„Ale,“ odpověděl chlapec, „to není pravda, to je jenom video…“

Starší děti nám připomínaly svou existenci někdy nadmíru živelně; vlastní park pro ně byl příliš těsný a při rostoucí expanzi svých her pořádaly velké honby a lovy s řevem rozléhajícím se přes celá patra GEY.

Čas plynul. Chlapci se stávali muži, děvčata dospívala v ženy, v ateliérech a laboratořích se objevovaly stále nové mladé tváře. Změny se neomezovaly samozřejmě pouze na doplňování vědeckých a uměleckých kolektivů. Mnoho z nás má mezi svými nejbližšími, kromě příbuzných, kolegů, přátel, také mladé lidi, kteří buďto přicházejí s důvěrnými sděleními, anebo hledají radu a pomoc. Takto navázané známosti se nezřídka mění v přátelství. Je to úkaz radostný i zarmucující. Radostný, protože mládí přitahují jen ti, kdo vlastním životem vytvořili hodnoty hodné následování. Zarmucující — protože první takový host zpravidla zvěstuje, že jsme překročili hranice vlastního mládí. Nils Yrjóla mě navštěvoval často. Byl to teď neobyčejně hubený, vytáhlý chlapec, který ukazoval zuby nejen při úsměvu, ale i při řeči, jako kdyby vyřčená slova nakusoval jako malé, šťavnaté plody. Byl neobyčejně bystrý a jeho vlohy byly tak smíchány s podivínstvím napůl dětinským, že jeho automaty ve snaze oddělit ryzí kov od strusky se při této práci přímo zalykaly. Staří odborníci, když si prohlíželi jeho matematické práce, kleli a zároveň se usmívali, protože i jeho podivínské výtvory měly zvláštní rozmarný půvab. Tvořili nerozlučnou dvojici s Viktorem, o rok mladším synem profesora Trehuba; mohli jste je najít na nejnepravděpodobnějších místech, zabrané v debatách, z nichž odcházeli s rozpálenými hlavami.

Jednou večer Nils, v jehož chování jsem v poslední době pozoroval změnu — stal se zamlklým a často se zahleděl do prázdna — přiznal se mi po obřadném a ostýchavém úvodu, že píše básně. Přinesl jich napřed několik; četl jsem je v jeho přítomnosti a protože jsem cítil, jak napjatě sleduje moji tvář, snažil jsem se, aby zůstala bez hnutí, protože to byly velmi bídné verše. Brzy se objevil s tlustým svazkem nových. Toužil v těchto rýmovaných filosofických traktátech po zmaru, snil o nicotě jako o útěku před utrpením. Vytušil jsem zdroj těchto pochmurných nálad, protože v následujících básních — nosil jich čím dál tím víc — se objevila záhadná žena. Byly v nich, zvláště v metaforách, jisté osobité rysy. Jednou jsem si už nemohl odpustit otázku:

„Napsal jsi tady:,tvé oči černé jako nebe' — jak to, vždyť…“

„No, ona má černé oči,“ odpověděl a začervenal se.

„Ale nebe je přece modré!“

Pohlédl na mne užasle a vykoktal:

„No, ano… ale já jsem měl na mysli to skutečné nebe…“

Tak tedy pozemské nebe, tu blankytnou modř, kterou denně vídal v parku GEY, tu již pokládal za vylhanou v protikladu k bezmezné černi obklopující raketu. To si myslil on, jemuž při odletu bylo čtrnáct let.

Kdoví, uvažoval jsem, kolik takových nových asociací vznikne v myslích těch, kdo se narodili na GEI.

V den čtvrtého výročí odletu se Země se konal už tradiční společenský večer posádky.

V tomto roce se konal večírek ve velké sloupové síni. Již brzy večer se naplnila lidmi. Když jsem přišel s Ter Haarem, fyzikové z Rilyantova a Rudelíkova kolektivu právě demonstrovali na světelných modelech činnost dezintegrátoru.

Je to vrhač zářivé energie tak mocný, že jeden jeho výboj může rozmetat v nic asteroid střední velikosti. Spolu s radiolokačním zařízením chrání GEU před srážkou s kosmickými tělesy, protože při své obrovské rychlosti raketa není s to provádět úhybné manévry, a jediný způsob, jak zamezit katastrofě, je rozbití tělesa, s nímž se setká, zářivým výbojem. Podívaná, jakou fyzikové připravili, byla skutečně impozantní; scénou byl střed sálu a v tomto prázdném prostoru se odehrálo „drama“ atomizace kusu hmoty, která zkřížila dráhu rakety. V sále bylo tma, model rakety a meteoru vydávaly bledé, fosforeskující světlo, a když už se zdálo, že je srážka nevyhnutelná, vylétl ze střely paprsek ostrý jako jehla a proměnil úlomek skály v rozžhavený mrak. Když se rozžala světla, obklopili zvědavci fyziky a rozvinula se vášnivá diskuse, do níž se brzy písklavými hlasy vmísily matematické analyzátory. Ter Haar a já jsme odešli na chvilku do parku; když jsme se vraceli, uviděli jsme v chodbě před vchodem do sloupové síně tři lidi, kteří seděli ve výklenku proti akváriu, Byli to Ameta, Nils Yrjóla a paleopsycholog Achelis.

„Údobí několika tisíc let,“ říkal paleopsycholog, „je v měřítku biologického vývoje mizivé a stavba našich těl, smyslů mozku, je stejná jako u lidí starověku, přesto však pro Argonauty bylo Středozemní moře prostorem bez hranic, zatím co my vzdálenosti Země od Slunce říkáme ‚sluneční krok'; po nás možná přijdou kosmonauti, pro které bude krokem cesty kiloparsek…“

„Cožpak není možno srovnávat astronauty s Argonauty,“ řekl Ameta. Po jeho tváři se pohybovaly zelenavé a stříbřité stíny.

„Velikost odvahy se ovšem nedá měřit velikostí dobytého prostoru. To by byl nesmysl. Hlavy starověkých lidí sotva vyčnívaly z mlh magických pověr, všude viděli zpívající netvory, draky, bohy, a přesto se plavili pořád dál…“

„Srovnávání lidí různých epoch se mi zdá trochu nebezpečné,“ poznamenal Nils, „lidé ve starověku byli prchliví, nevyrovnaní, měli stejně blízko k slzám jako k bojovému nadšení…“

Ameta zvedl oči. Proti němu za skleněnou deskou se pohybovaly hlavy ryb, které se dotýkaly otevřenými hubičkami skleněné stěny, jako kdyby potají naslouchaly rozmluvě.

„Byli to velice obyčejní a velice dobří lidé,“ řekl pilot, „a dovedu je dokonale pochopit. Měli odvahu snít, a že své sny odívali do pohádkového a pro nás nepochopitelného roucha… to je vedlejší. To, co jim přikazovalo opouštět rybářské osady a vydávat se na neprozkoumaný prostor moří, je v zásadě stejné jako to, co nás žene k hvězdám.“

„Jak to můžeš říci?“ Nils vstal. „Starověcí lidé dělali objevy náhodou, při honbě za vybájenými, neskutečnými cíli. Byli to otroci bájí.“

„Jsi nespravedlivý,“ poznamenal paleopsycholog. „Abych uvedl jen jeden z celé spleti mnoha činitelů — v barbarské době byl kdysi záhadou mechanismus sociálních sil. Při pohledu zblízka vypadal život jako víření zrnek prachu ve světelném paprsku, přerušený každou chvíli katastrofou. A zatím člověk toužil dopátrat se smyslu bytí vlastního i ostatních lidí. Chtěl je nalézt stůj co stůj, platil proto cenu logického nesmyslu a odcházel ze skutečného života do pomyslného života věčného proto, aby dal pozemskému životu smysl.“

Psycholog přestal hovořit, neboť viděl, že ho Nils neposlouchá. Chlapec se díval do chodby. Přicházela odtamtud dívka. Nils udělal krok vpřed a vyšel z našeho kroužku, aniž věděl, že to učinil. Děvče se ohlédlo. Z šera se vynořila druhá postava. Viktor.

Oba dva prošli mimo nás a zmizeli nám z očí v dlouhém sloupořadí. Nils strnul. Prsty jeho rukou udělaly lehký pohyb, jako kdyby něco mnuly. Najednou sebou trhl; jistě si uvědomil, že je v ohnisku mnoha pohledů, narovnal se a příliš klidným, zpomaleným krokem se blížil ke skleněné stěně. Kousal se do rtů a hleděl do zeleného světla, které se odráželo v jeho nevidoucích, široce otevřených očích. Tenkrát při pohledu na toho chlapce jsem si vzpomněl, že jsem jednou, když jsem byl velmi mlád a nešťastně zamilován a smuten, celou noc bloudil venku a vrátil se do chaty až ráno, celý promoklý, v šatech umazaných od pryskyřice — bylo to v horách, táhla těžká mlha a hustě mrholilo. Najednou mě, celého prokřehlého, vzpamatovalo prvé zašvitoření ptáka. Přistoupil jsem k oknu. Svítalo. Otevřel jsem široce okno a díval se, jak se země a nebe stýkají v místě stále více zaplavovaném světlem; mlhy a mračna se rozhořívala nehybnými plameny. Zahleděl jsem se do dálky, jako kdybych se díval do nekonečných, obrovských zástupů dní, které přijdou, jako kdybych viděl nesmírné poklady, jimiž mě zahrnou — a cítil jsem, jak hlasitě mi buší srdce a bylo mi tak smutno a tak šťastně…

Společenský večer se protáhl do pozdní noci. Konečně se hluk v sále pozvolna utišoval a zdálo se, že světla temněji. Cítil jsem únavu; nastávaly chvíle, kdy se všude mlčelo a kdy bylo slyšet jen lehké kroky obsluhujících automatů. V jedné takové chvíli zaintonoval někdo neobyčejně starou píseň. Melodie se začátku klopýtla, přejímána jedněmi či druhými ústy, konečně oběhla dokola a chytla všechny. Mně stejně jako ostatním někdy vypadla místy slova. Málokdo si je pamatoval. Byla prastará, podivná, sotva srozumitelná: o lidech vyobcovaných, mučených hladem a jejich poslední bitvě. Když některé hlasy umlkly, valila se píseň dál jako kámen řítící se po svahu, pak vzplály jiné hlasy, zvedaly ji, a tak znovu vzlétla, znovu rostla. Hned za sebou jsem slyšel mohutný bas. Obrátil jsem se. Stál tam Ter Akonjan. Jeho tvář vypadala, jako kdyby se v ní více než jindy soustředila pochmurná krása hor, v nichž se narodil, a on, který snad nejvíce z nás toužil po mezihvězdné pouti a zasvětil život, aby se uskutečnila, stál a zpíval starou hymnu Pozemšťanů a ze zavřených očí mu kanuly slzy.

O deset dní později probudil mě v noci zvonek z nemocnice: přišla tam rodička. Hodil jsem na sebe plášť, nahlédl jsem do Anniny ložnice: její lůžko bylo netknuté. Večer řekla, že musí ve Schreyově laboratoři dokončit nutnou sérii pokusů a že se vrátí dosti pozdě. Podíval jsem se na hodinky, byly bezmála tři hodiny. Dopálilo mě to. Umínil jsem si, že jí ráno řeknu několik trpkých slov a sjel jsem do porodního sálu. Ve ztlumeném světle jsem spatřil Mílu Grotrianovou, ženu astrofyzika Rilyanta. Rodila poprvé a byla trochu rozčilená. Ptal jsem se, kde je její manžel. Ukázalo se, že sleduje v observatoři nějaké dvojhvězdy. Abych zahnal její strach, začal jsem si žertem naříkat na náš společný trpký úděl — přehnanou pracovitost manželů a manželek. Rilyant telefonoval každou chvilku a ptal se, jak porod probíhá; protože mě to rušilo, řekl jsem mu nakonec, aby si hleděl své hvězdy a já že si budu hledět jeho ženy…

Porod pokračoval zvolna, ve čtyři mě znepokojil tep plodu; čekal jsem nějakou dobu, spoléhaje se na sílu přírody, ale když srdíčko nenarozeného začalo zřejmě slábnout, rozhodl jsem se, že dám Míle injekci. Připravil jsem si nástroje a našel na velmi bílé ženině ruce modrou žilku.

„Nebude to ani trošku bolet,“ řekl jsem, „pozor, no, a už to je…“

Ze stříkačky mizela průhledná tekutina. Když jsem ucítil odpor pístu, vytáhl jsem stříkačku. V témže okamžiku strop nad námi zasvítil červeně a současně vykřikl řinčivý hlas, přicházející ze všech rohů místnosti:

„Pozor! Poplach druhého…!“

Vtom jsem uslyšel ostrý třesk. Podlaha pod nohama se zatřásla a všechna světla zhasla. Zůstal jsem v úplné tmě nad lůžkem rodičky. Vteřinu bylo ticho tak naprosté, že jsem slyšel, jak se při dýchání tře její košile o pokrývku, kterou byla přikryta. Začal jsem šmátrat po vypínači nouzových svítilen — vzpomněl jsem si, že je v hlavách postele. Než jsem jej našel, pocítil jsem neobyčejně prudký náraz, jako kdyby do podlahy sálu udeřilo neviditelné kladivo a současně se ze skrytých reproduktorů začal valit kovový řinkot, stupňující se do křečovitého vytí.

„Mílo!“ vykřikl jsem, „drž se lůžka, Mílo!“

Náraz mne vymrštil od lůžka, upadl jsem a ztratil orientaci.

Vyskočil jsem, narazil hlavou o nějakou přepážku, přišel nový náraz, zavrávoral jsem, natáhl ruce před sebe. Všechno se odehrávalo potmě, před očima mi tančily nějaké barevné skvrny, nadarmo jsem třeštil zraky do tmy, abych vůbec něco uviděl. Necítil jsem ani nejslabší strach, pouze nesnesitelnou bezmocnost, která se měnila v hněv. Tu z hlubin hlasů, které nad námi ječely jako sbor zatracenců, ozval se kvílivý lidský hlas, zápasící s nejvyšším vypětím sil o dech:

„…poplach… třetího stupně… zapínám… nouzový proud… pozor…“

Pak dvakrát zaburácelo, jako kdyby zrovna vedle mne vybuchla nálož třaskavin a stále slabší hlas vykoktal, že jsem se spíš domyslil, než uslyšel:…..konec…gravitace…“

Mé tělo ztrácelo váhu. To jsem pěkný hlupák! mihlo se mi hlavou. Proč u sebe nemám svítilnu?

Nenosil jsem ji, protože se zdálo, že osvětlení je naprosto zajištěno před poruchami. Zůstal jsem viset ve vzduchu, bezmocný jako štěně, chycené za krk; nemohl jsem dosáhnout nohama na podlahu a volal jsem zoufale:

„Mílo! Promluv!“

Světlo se rozžehlo. Hořela nízko umístěná zelená nouzová světla. Visel jsem šikmo ve vzduchu ve vzdálenosti asi čtyř metrů od lůžka. Míla napůl seděla, jednou rukou si tiskla břicho a druhou se křečovitě držela kovové pelesti. Po několika marných pokusech se mi podařilo dostat se k ní. Byla neobyčejně bledá. Pohlédli jsme si do očí. Pokoušel jsem se o úsměv.

„To nic, bude to nějaká menší porucha!“ zvolal jsem, přestože mě nemohla slyšet. Vytí nad našimi hlavami neustávalo. Nový náraz mě div zase neodhodil od lůžka.

Chvatně jsem se přivázal popruhem k pelesti, abych měl volné ruce. Raketou zase proběhl otřes, ale tentokráte jiný. Vždy po několika vteřinách se opakoval pekelný svist, zakončený dutou ranou. Pochopil jsem: hermetické přehrady oddělující neprodyšně jedny prostory GEY od druhých, se postupně uzavíraly. To nebyla porucha, ale katastrofa.

Přímo před sebou jsem měl Mílinu tvář s obrovskýma vytřeštěnýma očima. Její tělo se prohnulo, křičela něco, co jsem neslyšel. Přiložil jsem hlavu k jejím ústům.

„Mami, mami…“ dolétal ke mně hlas, jako z velké dálky. Další bouchnutí zapadající přehrady, snad přímo za dveřmi sálu. V tomto okamžiku, ve zlomku vteřiny jsem si uvědomil najednou dvě věci: že porod pokračuje a nic kromě smrti jej nemůže zastavit a že Annina laboratoř je zrovna pod pancéřovým pláštěm rakety v nejvyšším patře. Před očima mi vyvstalo bezbranné drahé tělo a masy železa řítícího se tmou. Jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Celý jsem se schoulil a uskočil jsem, abych tam běžel, abych holýma rukama rozbil ocelové stěny, abychom zahynuli společně. Trhal jsem sebou jako šílený, protože jsem zapomněl na popruh, kterým jsem se před chvílí sám přivázal k lůžku.

Rodička se svíjela, její široce otevřená ústa křičela. Přestal jsem sebou zmítat. Natáhl jsem ruku, ucítil jsem horkou, vlhkou hlavičku a krví slepené vlásky dítěte. Přízračné světlo nouzových lamp se třáslo, mé tělo ztratilo váhu, nástroje poletovaly okolo našich hlav, v jistém okamžiku se vznesla velká skleněná nádoba s krví pro transfúzi do vzduchu, přeletěla okolo mého spánku, zaleskla se červenavě proti zelenému světlu a odrazila se od stěny přepážky. Míla sténala — neslyšel jsem to, viděl jsem pouze bolestí rozchlípené rty, lesk zubů.

Nad námi se převalovalo vytí, bublání, praskot. Naklonil jsem se ještě víc, zaclonil jsem svým tělem její břicho, kterým probíhaly vlny křečí. Světlo zablikalo, ještě vteřinu jsem viděl lampy jako fosforeskující koule, pak nastala tma a zároveň s ní naprosté ticho, v němž se najednou ozval slabý, ale dobře slyšitelný pláč. V levé ruce jsem držel, sám nevím jak dlouho, nástroj, po hmatu jsem našel pupeční šňůru — stiskl jsem ji. Podařilo se mi dosáhnout na stolek, vytrhl jsem z krabičky roušku, složil ji a ovinul jsem tělíčko novorozeněte. Nahoře něco cinklo.

„Drž se,“ vykřikl jsem na ženu, ale očekávaný náraz se nedostavil. Reproduktor delší dobu cinkal, pak se ozval známý hlas. Mluvil Yrjóla.

„Přátelé, ať jste kdekoli, zachovejte klid. GEA se srazila s malým kosmickým tělesem. Situaci jsme zvládli. Přechodně je pět horních palub rakety odděleno od ostatních částí letadla. Zachovejte všichni klid a zůstaňte na svých místech! Zapojujeme nyní nouzové gravitační soustrojí, připravte se, že přitažlivost začne zase působit. Za patnáct minut budeme vysílat další zprávy.“

Reproduktor cinkl a nastalo ticho. Světla zase zaplála. Ozývalo se duté, časté bouchání: gravitace se vracela, na podlahu padaly nástroje, nádoby, přístroje, nějaké sklo se rozbilo a střepy se hlučně rozprskly po kamenných deskách. Musel jsem chvíli zápasit s uzlem na popruhu, jímž jsem se přivázal k lůžku; když jsem se uvolnil, zanesl jsem dítě do umyvárny. Z kohoutku tekla teplá voda. Dítě se při koupání začalo hýbat, plakalo stále hlasitěji a mžouralo velkýma modrýma očima. Zalepil jsem mu ranku na bříšku a vrátil jsem se k matce, ještě stále zaposlouchán do toho, co se odehrávalo vně sálu. Napřed bylo slyšet vzdálené bublání, jako by z výšky padaly celé kaskády vody. Pak horečně bušila kladiva a ozvalo se syčení plynu, který pod tlakem unikal z úzkého potrubí; něco zaskřípělo, nějaká obrovská síla vlekla po drsném povrchu těžký předmět; vtom jsem zaslechl krátký hvízdavý zvuk, který zaplavil mé srdce teplem: někde se rozjel výtah.

Plynuly minuty. Míla, velmi unavena, ležela naznak, její tvář byla drobná a dětská, podobná tvářičce dítěte, které jsem stále ještě držel v rukou, zavinuté do roušek.

Už jsem udělal vše, co jsem udělat měl, myslil jsem si: dítě žije, s Mílou je to v pořádku, teď mohu odejít… Ale stál jsem dále. Otevřely se dveře, vstoupil doktor Schrey. Za ním nesl automat vysoko zvednutou kulatou lampu. Vydávala silné, mléčně bílé světlo. Jak kráčel, stíny předmětů, okolo nichž šel, pohybovaly se jako živé, šplhaly vzhůru po stěnách.

Schrey se zarazil. Zůstal stát několik kroků za automatem. Díval se na to, co se dělo v sále. Jeho pohled přejel po lůžku s pacientkou, po rozbitých, bez ladu a skladu po zemi rozházených nástrojích, krvavých skvrnách, konečně se zastavil na mně.

„Teď… se narodilo?“ řekl dívaje se na dítě, které jsem držel na rukou. Slabý, neveselý úsměv změkčil jeho rty.

„Co je s ní?“ zeptal jsem se.

Schrey pochopil.

„Co říkáš?“

Nemohl jsem vydat ze sebe ani hlásku. Anna byla přece dnes v noci v jeho pracovně.

„Co… co je s ní?“ opakoval jsem. Neodvažoval jsem se vyslovit její jméno.

„S Annou?“ dovtípil se Schrey. „Byla u mne v bytě, hned sem přijde… co to děláš, udusíš to dítě!“ vykřikl, protože jsem je mimoděk pevně tiskl na prsa. Dýchal jsem nyní jako po těžkém závodě.

„Co se stalo, profesore?“

„Vím tolik, co ty. Právě mi telefonoval Ter Akonjan, pokoušel se volat do ambulatoria, ale nedozvonil se.“

„Nehnul jsem se odtud.“

„Ano,“ přikývl hlavou Schrey. „Astrogátor nechtěl svolávat lékaře veřejnou sítí, aby tím nevyvolal neklid. Musíme se připravit, hned začnou nosit raněné.“

Z chodby se ozvaly kroky a hlasy. Anna otevřela dveře. Vešla pozpátku. Přiskočil jsem k ní a zůstal jsem stát bez hnutí, drže ještě stále dítě na rukou. Chodba byla tmavá, jen z dálky se blížil průvod mihotavých světélek, která se nesla asi metr nad zemí. Byla to nosítka zakrytá bílým plátnem. Zpod nejbližšího příkrovu čouhala bezvládná, pasivně se komíhající ženská ruka.

GEA, která urazila v každé vteřině vzdálenost 177 000 kilometrů, setkala se na své pouti s meteorem. Když jej radarová ozvěna odhalila, byl vzdálen 90 000 kilometrů. V tisícině vteřiny zaměřily a spustily automaty vrhač energie a meteor, zasažený výbojem paprsků, se rozpadl. GEA, letící dále stejnou rychlostí, dorazila na místo exploze v době, kdy ještě probíhal proces atomového rozpadu. Vlna plamenných zplodin zasáhla pancéřové pláty na hřbetě rakety a roztrhla je v délce devíti metrů. Do trhliny vnikl chuchvalec rozžhavených plynů, roztrhal všechny vrstvy izolačního pláště a prorazil nádrže s vodou tam, kde pod nimi probíhá potrubí chladicí sítě, v níž cirkuluje kapalné hélium.

Právě v této době automaty kontrolovaly nepropustnost potrubí, kapalné hélium cirkulovalo pod tlakem a všechny kohoutky, které přívod hélia automaticky vypínají, byly zablokovány. Zkapalněný plyn o teplotě tří stupňů nad absolutní nulou vytryskl obrovskou silou, roztrhal potrubí ve značné délce a rezervní ventilační šachtou začal jako dravá bystřina stékat dolů, do ústředny, splývaje po povrchu automatů. Všechny elektrické dráty, s nimiž plyn přišel do styku, vlivem mrazu se staly supervodiči. A souhru impulsů vystřídal chaos zmatených proudů. Kaskádou se hrnoucí hélium výš a výše zaplavovalo části velínu; supervodivostí zachvácené automaty jeden po druhém vypovídaly službu.

V pilotní kabině, která leží přímo pod velínem, takže strop jedné je podlahou druhé, zdržoval se tehdy — byly tři hodiny čtyřicet sedm — pouze jeden člověk, astrogátor Songgram, který měl službu. Nemohl uzavřít hlavní přívod tekutého hélia, ani spustit hermetické izolační stěny, ani ucpat trhliny v plášti rakety provizorním těsněním; některé elektrické mozky byly ochromeny úplně, jiné fungovaly jako by zešílely a překrucovaly rozkazy a vysílaly ve zlomku vteřiny desítky protichůdných příkazů. Songgram se nemohl s nikým dorozumět a byl stěží s to ohlásit poplach nouzovou fonickou sítí, protože její kabely v určitém místě přišly do styku s tekutým plynem.

Byl sám před tabulemi ciferníků a ukazatelů, které už nic neměřily a neukazovaly. Všechna kontrolní světla se rozžíhala a hasla bez špetky smyslu, bloky transformátorů se třásly, jedny obvody odpadaly, v ostatních přetížení spalovalo celé série pojistek, takže plameny fialových výbojů ožehovaly izolační desky. Songgram věděl, že dříve nebo později hélium hromadící se nad jeho hlavou vyplní ústřednu až do stropu a ochromí i ten nejhlouběji skrytý elektrický rozvod z hlavních atomových reaktorů, což se rovnalo zničení celé rakety.

Není známo, co si myslil, ale všechno, co dělal, bylo zaznamenáno, protože registrační přístroj pracuje automaticky, na principu supervodivosti. Nebyl tedy ochromen. V pilotní kabině bylo stále chladněji, se stropu, který nesl silnou vrstvu kapalného hélia, čišel děsivý chlad, na tabulkách pultíků se usazovala jinovatka, dech se dral z úst v podobě bílé páry a nahoře hélium stále kypělo, šumělo a zaplavovalo vyšší a vyšší oddíly automatů a otvorem v pancéři rakety unikaly každou vteřinu stovky a stovky krychlových metrů vzduchu. Songgram se znovu pokusil spustit odstředivá čerpadla, na dálku řízené izolační stěny a zapnout nouzovou síť, vedoucí rovnoběžně se sítí hlavní — nadarmo.

Zbýval jediný způsob. Věděl, že hélium nadržené asi v metrové vrstvě nad ním začne stékat do pilotní kabiny, otevře-li ventilační otvory ve stropě. A než vyplní pilotní kabinu, vynoří se automaty v ústředně, teplota nahoře se zvýší, ne o mnoho, ale přece dostatečně, aby automaty mohly začít normálně fungovat a pak již další přívod hélia samy přeruší. Elektrické řízení bylo už zablokováno. Musel tedy záklopky otevřít ručně pomocí volantových matic v boční stěně pilotní kabiny. Kdyby otevřel pouze jednu záklopku, stačil by ještě utéci z kabiny, ale nebyl si jist, zdali takto vzniklým odpadem bude z velínu vytékat více hélia než do ní proudí prasklým potrubím. Ale jistota byla velmi nutná. Kdyby otevřel všechny ventily, nestačil by utéci. Kapalné hélium zmrazuje tak rychle, že člověk, který se do něho ponoří, změní se ve vteřině ve skleněnou mumii.

Naposledy zkouší Songgram zapnout odstředivá čerpadla — bezvýsledně. Pak přestal mačkat kontakty. Čtyři a jednu třetinu vteřiny nepodnikal nic a pak začal otvírat jednu záklopku po druhé. Stačil otevřít čtyři. Čtyřnásobným vodopádem začalo vtékat hélium do pilotní kabiny, automaty nahoře se vynořily a všechno se dělo tak, jak předpokládal. Jedny automaty uzavřely přívod hélia, jiné zapnuly čerpadla, která vysála plyn z pilotní kabiny, další zalepily trhlinu plombou z rychle tuhnoucího kovocementu; aby odlehčily stropu velínu, vypnuly gravitační soustrojí a postupně spouštěly hermetické uzávěry uvnitř GEY, aby se vypařující hélium nemohlo smísit se vzduchem v obytné části rakety. Pak se z nouzových otvorů vynořily zástupy mechanoautomatů, vklouzly do rezervní šachty mezi izolační přepážky velínu a pod prasklou nádrž s vodou. Pracovaly nepřetržitě do šesti hodin do rána, kdy byly ve vnitřku rakety odstraněny poslední stopy katastrofy.

Jen několik osob bylo zraněno úlomky potrubí, které prasklo ve třetím a čtvrtém poschodí. Když jsem ošetřil raněné, šel jsem s Yrjólou do vysušené a již opravené pilotní kabiny. Když jsme ji opouštěli, bylo již skoro sedm hodin. Chodby naplňovalo světlo umělého svítání, bylo ticho a prázdno. Yrjola přešel to místo chodby, kde se naše cesty dvojily, a šel dále jako kdyby mě nemohl opustit. Najednou, už přede dveřmi nemocnice — vracel jsem se totiž k obětem katastrofy — zůstal stát.

„Kdybych nebyl dělal ten výpočet…“

Tázavě jsem na něho pohlédl. Nedíval se na mne.

„Nemohl jsem si to odpustit… On nemusel… víš? Stačilo otevřít jediný ventil. Měl naději.“

Pochopil jsem.

„Nevěděl?“

„Nemohl vědět. Aby provedl výpočet, potřeboval by několik minut. Nedopřál si je.“

Mlčel jsem. Ještě mi tanul před očima obraz, který jsem si odnesl z pilotní kabiny: prázdná velká místnost, odstraněné stopy katastrofy, a socha astrogátora s rukama na posledním, do konce nedotočeném kole. Yrjóla tiskl mou ruku silněji a silněji.

„Tys… ho neznal…“

Umlkl a já jsem letos po druhé uviděl plakat muže.

Příštího dne začali inženýři pokrývat vrstvou kovu plášť GEY v místě, kde byl protržen. Byly otevřeny nouzové východy a na vnější stranu pláště rakety nastoupila četa mechanoautomatů. Ameta pro mne přišel do nemocnice. Naskýtala se totiž jedinečná příležitost podniknout výlet do vzduchoprázdna.

Tam, kde se na nejdolejší palubě sbíhaly chodby, byly práce v plném proudu. Z šachty se každou chvíli vyklonil nějaký automat. Ostatní, které čekaly u transportéru, vykládaly na něj nástroje a kov; potom obrněný stroj, aniž se obrátil, vycouval pozpátku do výtahu krokem tak těžkým, že se zdálo, že se pod ním pronáší podlaha. Zájemců o procházku na vnější straně GEY se našlo neobyčejně mnoho, museli jsme tedy hezkou chvíli čekat, než na nás došlo. Konečně jsem byl v tlakové komoře. Ameta, připravený již na cestu, pomohl mi navléci skafandr. Vlezl jsem do něho široce rozšklebeným otvorem pro hlavu, pak mi vložili na ramena kulatou, vpředu a vzadu sklopenou desku, která se podobala velkým krajkovým okružím, jaká se nosila ve starověku s tím rozdílem, že místo krajek byla z kovu a byla dosti těžká, protože je v ní umístěn přenosný, výhřevný atomový reaktorek i dýchací přístroj. Na desku mi nasadili průhlednou přilbu, před očima se válcovitě zaoblující. Při každém pohybu jsem cítil, jak se mi po těle přesouvají silné vrstvy skafandru, vnější kovová, pokrytá lisovanou stříbrnou plstí, a vnitřní, na omak atlasová; v gravitačním prostoru nebyl ovšem pohyb v takovém oděvu lehký. Postrčen zezadu, dostal jsem se do tlakové komory: v okamžiku, kdy jsem si nasadil přilbu, světla pohasla v nažloutlý přísvit a já ztratil Ametu z očí.

Automat u východu zkontroloval posledním obřadným pohybem těsnění mých kyslíkových záklopek, pak se vnitřní dveře zasunuly. Několik vteřin bylo slyšet stále tišší syčení vzduchu, pak se pomalu otevřely vstupní dveře u mých nohou, protože je vnitřní tlak už nepřidržoval. Počal jsem sestupovat po žebříku, pak se poprvé po čtyřech letech octly napřed nohy, pak trup a hlava, na vnější straně rakety.

Držel jsem se posledního příčle žebříku a položil jsem nohy na pancéřový povrch GEY; magnety podešví se pevně přichytily. Postavil jsem se. V očích jsem ještě měl záblesky světla, které jsem si pod víčky přinesl z rakety. Po několika vteřinách zhasly poslední a já jsem prohlédl. Vnější plášť GEY byl zcela nehybný — při vytváření umělé gravitace rotovaly jako obrovský kolotoč pouze vnitřní obytné místnosti. Tady, kde jsem stál, vládla absolutní nehybnost. Nakupená mračna Mléčné dráhy obíhala tmu nezměrným kolesem, které předstíralo, že je to obzor.

Skafandr ztratil váhu, připadal jsem si bezbranný, nahý, celým povrchem těla vydán všanc kosmické prázdnotě. Ze strachu, aby mě nějaký neprozřetelný pohyb neodtrhl od pancéře ve tmě neviditelného, klesl jsem na něj a přitiskl jsem se k jeho tvrdému povrchu. Vzpomněl jsem si, že mě spojuje se vstupním otvorem dlouhé jistící lano, kterým byl skafandr opásán, dříve než jsme vyšli ven. Hledal jsem horečně jeho karabinku a náhodou jsem zmáčkl vypínač magnetů a zřítil jsem se do prázdna. Rozšířenýma očima jsem pozoroval, jak se lano líně rozvíjí a tvoří poletující volné smyčky (bylo nafosforizováno). Natahovalo se, napínalo jako dlouhá pupeční šňůra, až jsem zůstal viset šikmo nad raketou — nebo pod ní — protože ztráta gravitace porušila orientační smysl. Pohnul jsem se, zvedl jsem hlavu — černo a hvězdy; pohlédl jsem pod nohy — hvězdy. Na všech stranách mrtvá temnota a v jejích propastech vychladlý hvězdný prach. Dostal jsem prudkou závrať a křečovitě jsem zavřel víčka. Tep vyplňoval dutým zvukem malý prostor vzduchu kolem hlavy. Znovu jsem otevřel oči. Od známého obrazce Velkého vozu sklouzl můj pohled níž. Tam mezi? — a ä — Cassiopey svitila nehybná žlutavá jiskřička — Slunce; byla tak mizivá, tak nepodobná všem mým vzpomínkám, že jsem nepocítil ani nostalgii, ba ani údiv, ale jen lhostejnost, pod níž se skrývala nevíra, nepřístupná rozumovým argumentům, že toto zrníčko prachu, ničím se nelišící od tisíců ostatních, je světlem mé vlasti.

Chtěl jsem se podívat na GEU. Myslil jsem, že uvidím, jak se vznáší v prostoru jako temné, štíhlé vřeteno — ale neuviděl jsem nic. Po druhé mi sevřela hrdlo příšerná hrůza; hlavou mi šlehla děsivá myšlenka, že se lano uvolnilo a já zůstal sám v černém nekonečnu. V záchvatu panického strachu začal jsem sebou divoce zmítat, abych se něčeho zachytil, abych se přitiskl k nějakému pevnému bodu. Nadarmo jsem se svíjel jako slepý červ. Srdce mi tlouklo jako kladivo, oči bloudily po horizontu. Všude miliardy nehybných hvězd, z nichž vycházelo světlo tak slabé, že jsem v něm neviděl ani své vlastní natažené ruce, jako bych se sám rozpustil v této černi, která všechno rozleptávala. Existoval pouze šum krve a černé nekonečno — nic více.

Najednou se v mém zorném poli ukázal dlouhý bílý had: lano, které mě spojuje s raketou. Napjal jsem zrak, až to zabolelo, zahlédl jsem GEU, či spíše vytušil jsem její rybí tvar z toho, že na jistých místech prostoru nesvítily hvězdy. Takto, jako černý stín, odrážela se raketa od jižních galaktických shluků. Chvatně jsem svinoval lano a za chvíli jsem oběma koleny najednou narazil na plášť rakety. Vzpomněl jsem si na magnety v botách — zapnul jsem je. Teď jsem mohl chodit. V černi, která mě obklopovala, zablýsklo najednou zelené světýlko — lampička, jakou má vzadu límec každého skafandru. Kdosi tam stál a díval se na pracující mechanoautomaty. Přiblížil jsem se k tomu místu. Mechanoautomaty dvěma řadami obstoupily trhlinu, zející v pancéři. Několik přicloněných reflektorů osvětlovalo pracoviště. V jejich světle bylo vidět zubaté okraje trhliny, vrhající obludné stíny, zkroucené a zprohýbané žárem, jaký tu panoval ve chvíli srážky. Zatím co jedny automaty odřezávaly tyto ocelové cáry, zašívaly ostatní ránu biči elektrických plamenů a další, které je následovaly, obrušovaly svary. Zpod jejich ramen vyletovaly do tmy trsy fialových a zlatých jisker. Byla to neobyčejná podívaná, jako kdyby nějací tvorové schoulení pod věčnými hvězdami tvořili barevné, okamžik trvající vesmíry, které ve chvíli vzniku ihned hasly. Na druhé straně zářilo druhé zelené světélko. Zamířil jsem k němu. Znovu mě obklopily hvězdami prosycené tmy. Nechtělo se mi věřit, že se GEA opravdu pohybuje. Přesvědčoval jsem se o relativitě pohybu: rychlost je prázdným pojmem, neudáme-li soustavu, v níž se pohyb děje.

Z počátku se mi zdálo, že člověk, který tu stojí sám, je Ameta, byl však vyšší než pilot. Zvedl jsem ruku, abych mu ji položil na rameno. Sama klesla dolů. Byl to Goobar. Stál s rukama zkříženýma na prsou, matně osvětlen nedalekým mihotáním jisker, a s pohledem upřeným do nekonečné prázdnoty vesmíru se usmíval.