K Mrakům Magellanovým

PETR Z GANYMEDA

Už dávno jsem se nezmínil o Petrovi, ale jeho stav se také nezměnil za celých dvacet měsíců, které uplynuly od první operace. Zachránila mu život, ale to je všechno. Jizvy, jaké vznikly na jeho mozku, postavily hráze cirkulaci myšlenek. Nemohl mluvit, psát a číst, a kromě toho trpěl „slepotou mozkové kůry“. Neznamená to, že neviděl, naopak, jeho oči na světlo reagovaly, ale mozkové centrum zraku bylo jako ostrov, oddělený jizvami od center paměti, a tak Petr pouze viděl nepochopitelný chaos skvrn a tvarů. Úplně ztracen ve svém okolí, pohyboval se téměř jako slepec; tento stav trval až do následující operace, kterou jsme provedli v druhém roce cesty. Rekonvalescence se táhla dlouho. Petr získával pomalu a s námahou zpět své duševní schopnosti. Mluvit ani tak nezačal, jako se tomu spíše naučil. Byl jsem druhem jeho večerních studií; hodiny, které jsem s ním trávil, vyžadovaly mnoho trpělivosti a soustředěnosti, ale nelitoval jsem jich, tak bohaté přinášely ovoce. Koncem druhého roku nelišil se Petr již téměř od žádného z nás, nebereme-li v úvahu skutečnost, že většinu podrobností o své minulosti znal jako věc naučenou a nikoliv prožitou. O jeho vlastních osudech jsme mu vyprávěli tak, jak nám to prostřednictvím rozhlasu sdělila Země; to, že zprávy přišly se zpožděním, nemělo na štěstí význam, neboť v době, kdy zprávy stíhaly raketu, neměly ještě pro Petra cenu.

Mladík už sedával v hlubokém křesle, byl neobyčejně vyhublý, ale každým dnem se mu vracely síly a zmiňoval se stále častěji o svém úmyslu připojit se ke kolektivu mladých, kteří studovali kosmonautiku. Toto přání jsme vítali s opravdovým zadostiučiněním, přesvědčeni, že mu práce usnadní co nejplnější návrat do normálního života. Když jsme dospěli k závěru, že se může už dovědět všechno, co se s ním dělo, v posledních dvou letech, tím spíše, že neznalost vlastních osudů z této doby v něm vzbuzovala neklid, vyprávěli jsme mu s Ter Haarem, jak se octl na GEI. Velmi šetrně jsem se zmínil o památném pokusu při zkoumání jeho mozku. Petr to vyslechl klidně, i když se později trochu rozčilil a oči se mu začaly lesknout, takže jsem se bál, zdali to není recidiva nervové horečky, která ho takovou dobu trápila. Večer prohlásil, že by rád vyprávěl těm, kdo mu zachránili život, jedinou vzpomínku, kterou si uchoval. Z počátku jsem se snažil odvrátit ho od této myšlenky, ale vracel se k ní tak tvrdošíjně, že jsem mu to po konzultaci se Schreyem a Annou dovolil. Kromě lékařů a Ter Haara zúčastnil se vyprávění také Ameta, jehož společnost působila na našeho pacienta neobyčejně blahodárně. Petr mluvil v krátkých větách, vyprávění často přerušoval a pohlížel tázavě hned na mne, hned na Annu, jako v mlčenlivé naději, že se domyslíme, jaké slovo právě potřebuje napovědět; jeho vyprávění přerušované dlouhými pauzami pokulhávalo. Někdy se zamýšlel a pokoušel se v narůstajícím tichu, se zavřenýma očima, vyvolat v sobě nějakou mlhou zastřenou podrobnost. Občas se mu to podařilo, ale občas potřásl hlavou s lehkým, bezradným úsměvem, který říkal „zapomněl jsem“. A přece přesto, a snad právě proto, tento příběh, který před našima očima rekonstruoval tak, jako člověk vracející se do rodného kraje pouze silou své fantazie kreslí obraz rodného domu obráceného v prach a popel, a stoje na spáleništi, zvedne každou chvíli nějaký úlomek a dotváří si z něho plný tvar, viditelný pouze jeho zrakům. Snad právě proto tento příběh, prostý a drsný, námi tak otřásl. Seznamuji vás s ním, nikoliv v té zmrzačelé podobě, v jaké jsem jej sám slyšel, nýbrž napsaný znovu, doplněný podle zpráv došlých ze Země. Hle, to je příběh Petra z Ganymedu, trosečníka kosmického prostoru, jediná vzpomínka, která přetrvala katastrofu.

Časné mládí trávil jako většina chlapců jeho věku. Do sedmi let bydlil u dědečka a babičky, ve velké Rezervaci eurasijského přírodního parku na úpatí Pamíru, a pouze dva měsíce v roce žil ve starém domě svých rodičů na Visle. Pak začala škola, to znamená stálé cesty po zemských mořích a pevninách, spojené s vyučováním zeměpisu a geologie, návštěva starých muzeí a sbírek při přednáškách z dějin, výlety do hor, letní plavby po proudu řek, první raketové lety ve společnosti vychovatelů a spolužáků, samostatné fyzikální a chemické pokusy, prohlídky modelů planet v Dětském kosmickém parku, konečně pak první čtrnáctidenní pobyt v observatoři na Šesté kosmické stanici.

Byla to doba plamenných snů a tužeb po objevech, po neobyčejných dobrodružstvích a nebezpečných silách dalekých zemí a planet, s nimiž chtěl bojovat až do úplného vítězství. Jak vyrůstal a dychtivost poznat svět a bavit se přecházela z hry ve vědu, všechno kolem něho se mu stávalo pochopitelným a chlapecké sny o bojích a vítězstvích odlétaly do sfér stále vzdálenějších a méně reálných. Studoval už základy obecné vědy a věřil, že tajemství — jsou-li vůbec nějaká — jsou ukryta snad pouze v nejvzdálenějších zákoutích vesmíru. Když mu bylo sedmnáct, začal navštěvovat různé polytechniky, ústavy, laboratoře, aby objevil z nesmírných možností oblastí lidské činnosti tu, které zasvětí svůj život. Z počátku se přikláněl ke studiu astronomie, ale jen do té doby, než se dostal do velkého Ústavu obecné a experimentální astronautiky. Po třech letech dokončil první běh a začal se připravovat na běh následující — čtyřletou etapu výzkumů již samostatnějších. Tehdy zažil první triumf i první porážku. Při hodnocení výsledků práce svých žáků prohlásil o něm profesor Dyaadik, že je velkou nadějí vědy, ale do chlapcovy radosti brzy skanula krůpěj hořkosti. Utrpěl porážku v boji s neznámou silou, kterou neobjevil na vzdálené planetě, nýbrž sám v sobě.

Poznal děvče, svou vrstevnici, studentku jako on sám. Sblížily je společné zájmy a naděje. Po roce už se stali přáteli. Byli si navzájem milí. Jejich myšlenky — nejednou se o tom se smíchem přesvědčili — se pohybovaly po rovnoběžných kolejích a pocity, jaké se rodily v jednom z nich, když naslouchal hudbě nebo obdivoval umělecká díla, jako kdyby se doplňovaly v druhém. Pracoval tenkrát intenzivněji než kdykoliv předtím. Když narážel na překážky, nepociťoval nikdy předtím takovou jistotu ve vítězství, nikdy na ně neútočil s takovou vášnivostí a neústupností, ale konečné řešení mu přinášelo místo úlevy toliko neklid. Stále vyhledával další úkoly, nové problémy, podněty. Brzy se ho zase zmocňovala nepřekonatelná touha po samotářské výpravě do hor; úspěšně absolvoval tehdy několik odvážných, vlastně lehkomyslných, neobyčejně obtížných výstupů; konečně jednou večer, když s ní zůstal v laboratoři sám a díval se, jak obrácena zády, obratně pracuje s přístroji, pružná a silná, uvědomil si nečekaně, a tak najednou, až se v něm srdce zastavilo, že všechny tyto zápasy, vášnivé zájmy a úniky, nepochopitelná zamyšlení, horké sny, nevyslovené touhy a tápání, že to všechno vysvětluje jediné slovo: láska.

Neřekl jí to ani hned ani ukvapeně; konečně tento okamžik nadešel a celá věc skončila, protože ona ho nemilovala, přestože jí byl milý a vážila si ho a cenila si ho. Po osudné rozmluvě ji neviděl několik měsíců, a když se znovu setkali, neříkal jí už nic. A co je zvláštnější, téměř nikdy na ni nemyslil. Pouze velmi zřídka, když seděl v noci nad rozloženými papíry, při nízko stažené lampě, mezi dvěma fázemi výzkumů, zaletěl někdy jeho pohled z osvětlené roviny papírů za okraj stolu, kde začínala tma, prázdná a černá jako mezihvězdný prostor. Tu ho zasáhl blesk žalu tak silný, až ztrácel dech. Hrbil se, skláněl hlavu a vracel se k výpočtům, opakuje tupě poslední napsané výrazy, a všechno zase ustupovalo a uzavíralo se někde v jeho nitru.

Uplynul další rok studií a ještě další. Petr začal pracovat na diplomové práci. Přestěhoval se do jednoho z mimozemských oddělení Ústavu, do astronautické odbočky na Měsíci. Tam práci dokončil a vrátil se na Zemi, aby ji odevzdal do rukou svého vychovatele Dyaadika. Chtěl se vrátit ještě týž den, ale setkal se se starším kolegou, který mu řekl napůl žertem:,To od tebe není hezké, že se u nás neukážeš. Moje dceruška pořád čeká na tu slíbenou pohádku.“ „Jestli jsem jí to slíbil, omluv mě a řekni, že přijedu zítra,“ odpověděl vážně Petr. Měl několik hodin času, šel tedy do velkého parku, který se rozkládal kolem Ústavu, a tam potkal tu, kterou neviděl dvě léta. Měla velkou radost a navrhla mu společný výlet. Letěli do jedné z blízkých rezervací. Do západu slunce chodili po vřesovištích, ona trhala květiny a svázala je do velké kytice. Konečně, ožehnuti sluncem, unaveni, usedli na jižní svah pahorku, porostlého vysokou, bujnou trávou. Slunce se již skrylo za obzor. V listí zašuměl vánek zvětšující noční chlad. Vtom záře, oslňující zrak, zalila mračna na severovýchodě. Zasáhla je stuha bodavého světla, vznesla se k zenitu a zmizela. Za dlouhou chvíli začal z výše klesat stále se zesilující zvuk, podobný hřímání vzdálené bouře. „To byla poslední letka raket na Měsíc,“ řeklo děvče, „odletěla bez tebe; zůstaneš tady do zítřka?“

Neodpověděl. Tma stále houstla, tvář sedící se rozplývala jako socha omývaná temnou vodou. Nějakou dobu ještě svítila jako fosforeskující skvrna, až konečně zhasla. Noc je rozdělila tak, že ani už nevěděl, je-li na okraji křoví ještě nějaká živá bytost, a mlčel ze strachu, že promluví do prázdna. Seděl bez hnutí, oslepen tmou, pohled bloudil bezmocně — zdálo se, že se sám vzduch mění v lehounké vlákno ovíjející vše beztvarými kokony. Dolétal k němu pouze hned hlasitější, hned slabší šelest neviditelného listí, které se o sebe třelo, bylo něco nevýslovně lhostejného, a proto i bezcitného.

Mlčení trvalo dlouho. Konečně k němu doletěl jiný, živější šelest. Vstala.

„Musíme už jít,“ řekla, tlumíc hlas, jako kdyby nablízku někdo stál, „už je pozdě…“

„Škoda, že jsem nevzal heliplán…. odletěli bychom,“ řekl a vstal.

„To nevadí… ale nevím, kudy jsme přišli, Petře!“

„Budeme se orientovat podle hvězd a najdeme stanici vakuového expresu. Jezdí tady někde nedaleko. Tudy, vzhůru. Vidíš Velký vůz? Tamhle. A dál — Polárka.“

Vystoupili na vrchol pahorku — mírně se svažující, holé kupole. Slabý třpyt hvězd jen zesiloval tmu. Když si určili směr cesty, začali sestupovat, brodili se vysokou, orosenou trávou, která vrzala pod nohama.

„Slyšel jsi už,“ zeptala se po chvíli, „že bylo zastaveno odčerpávání mořské vody a její odstraňování ze zemského povrchu.“

„Jde o plán zvětšování plochy pevnin?“

„Ano, ale zatím odčerpávali vodu neužitečně, ale teď k nám přišly projekty z Ústavu pro areologii, aby touto vodou zavodňovali suché planety… Pozor, myslím, že je tady jalovec, popíchala jsem se. Podívej, tady už začíná cestička, někam po ní dojdeme. Ano, profesor nás všechny přeřadil na novou práci. Neobyčejně zajímavou.“

Pěšinka, po které šli, vedla mezi vysokými nepřistřiženými živými ploty. V zatáčce po levé straně se otevřel výhled na rozlehlou širokou planinu. Neobyčejně daleko, v podoblačných výškách, se pohyboval světelný mrak, pak se zastavil a pohyboval se zpátky.

„Vidíš,“ ukázala jej svému společníku, „to dělá Pozdena své pokusy… Škoda, že tady nezůstaneš déle… Ukázala bych ti všechno nové… Udělali jsme v poslední době kus práce.“

„Ne,“ odpověděl netrpělivě, „neměl jsem sem jezdit,“ uklouzlo mu. Zastavila se. Drobné lístky živého plotu měly velice světlou, téměř svítivou spodní stranu, a když je závan větru ohrnoval, vypadalo to, že se ze tmy dívají desítky bělavých očí. Neviděl ji, avšak v slabých závanech větru se lístky hned ohrnovaly, hned klesaly a to neklidné míhání přízračných plaménků obkreslovalo neurčitě její postavu. „Proč, Petře?“ zeptala se tiše.

„Nemluvme o tom,“ poprosil. Padla na něho najednou velká únava. Nemluvit, nemyslit, jen tak s ní jít touto tmou, jít, jít…

„Petře, myslila jsem, že… nechtěla jsem přece, chápeš… myslila jsem, že za ty dva roky…“ nedokončila. „Že jsem zapomněl?“

Usmál se — neviditelným úsměvem. Cítil pouze velký, konejšivý klid této noci, nic více.

„Nemluv tak,“ připojil tónem, jakým se mluví na dítě. „Nechápeš to… Ani já to nechápu, ale… Podej mi ruku.“

Podala mu ruku. Uchopil ji ve tmě. Stáli na nejtemnějším místě, jejich těla jako by se rozplynula. Hlasem, jaký ještě nikdy neslyšela, tak lehounkým, že se sotva vznášel nad neutichajícím šelestem listí, promluvil:

„Všecko, co mě potkává, zprvu není, pak to přichází, míjí a zaniká. Ale ty trváš stále. Nevím, proč je to tak, a neptám se na to.

Tvar tvých prstů, úst, hlavy, je mi dán jako tvar mých vlastních, nevybíral jsem je, jsou tady a já se tomu nedivím, i když se někdy proti tomu mohu bouřit — ale kdo se doopravdy bouří proti vlastnímu tělu.

Nejsi mi drahá, jako mi není drahé mé tělo, je pouze nezbytné, protože bez něho bych nemohl existovat. Dotýkám se tvé ruky. Co to znamená? Hle, kůstky, šlachy, kůže, to všechno je pravda, ale bezvýznamná. Jak ti to mám říci? Nesmrtelnost neexistuje. Všichni to víme a všichni si to myslíme. Avšak nyní v tomto okamžiku je nesmrtelnost. Cítím totiž tvou ruku, to je vysvětlení i odpověď. Dotýkám se tvé ruky a jako kdybych znal všechny zapomenuté, ztracené, všechny smutky lidí, všechny světy, jejich počátek, osud i konec… A co jiného je nesmrtelnost, ne-li právě toto?…

Mlčíš. To je dobře. Neříkej: ‚Zapomeň! Neříkej to. Ty jsi přece moudré děvče. Kdybych zapomněl, nebyl bych to už já, protože ty jsi vstoupila do všeho, co mám. Prostoupilas mé nejstarší vzpomínky, pronikla jsi tam, kde ještě nejsou myšlenky, kde se nerodí ani sny, tam, kde jsou pouze slepé přeměny hmoty, z nichž já začínám. A kdyby tě někdo ze mne vyrval, zůstalo by prázdno, jako kdybych nikdy neexistoval, musel bych se vzdát sám sebe, zříci se odpovědnosti za svůj vlastní osud — a na to nemám právo. Víš, proč jsem nastoupil práci v observatoři na průsmyku kráteru Tycho? Chtěl jsem zapomenout, ale když jsem se díval na modrou Zemi, bylo, to jako kdybych se díval na tebe. Myslil jsem, že je to vzdálenost příliš malá, ale to byla hloupost, protože ty jsi všude, kam se podívám… Odpusť, nezlob se… ach, co to říkám. Chápeš přece, proč jsem to všechno říkal? Ne abych tě přesvědčoval nebo vysvětloval, jako se nevysvětluje, proč člověk žije. Říkal jsem to proto, že stromy ztrácejí a znovu nabývají listí, že kameny puštěné z ruky padají, že světlo při letu v blízkosti silných hvězd se odchyluje, protože ledovce nesou balvany a řeky — vodu…

To, co cítím, je pro tebe nepotřebné, vím. Ale jednou budeš mít mnoho věcí za sebou a málo před sebou. Budeš už docela jiná a všechno bude jiné a já nevím, kde budu, ale to je vedlejší. Vzpomeň si pak, žes mohla mít mou astronautiku stejně jako mé sny a hlas a starosti i myšlenky, mně samotnému neznámé, i mou netrpělivost a nesmělost a že ti takto mohl patřit svět ještě jednou. A když budeš takhle uvažovat, nebude důležité, žes to nedovedla nebo nechtěla dokázat. Důležité bude jen to, žes byla mou slabostí a silou, ztrátou i ziskem, světlem, tmou, bolestí — to znamená životem.“

Sklonil se a dotýkal se prsty mimoděk roztaženými její ruky, svých spánků a čela.

„Cítíš tento tvrdý obrys? To je kost. Jednou vystoupí z těla volná a holá. Ale to nevadí. Neboť přestože všechno je změnou v řece tvarů, nestálou formou atomů a jejich strukturou, spojením atomů, avšak i atomy se někdy shlukují, aby vytvořily lidské tělo, a znovu se rozpadají — tento okamžik zůstane. Budeš v prachu, v který se změní má paměť, uschována navždy, silnější než čas, než hvězdy, silnější než smrt.“

Poslední slova říkal šepotem stále tišším, téměř neslyšitelným, až konečně umlkl. Zdálo se, že přestal dýchat. Pak pustil její ruku, opatrně, jako kdyby jí vracel něco neobyčejně křehkého. Vykročil první. Pěšinka vedla zprvu rovně, pak zahnula a rozdělila se. Odbočil do její levé větve. Valila se mračna, zakrývající čím dál tím větší plochu nebe a vítr sílil. Šli mlčky; konečně za stěnou živého plotu se ozval pomalý a monotónní klapot, který zeslábl, když se přiblížili k jeho zdroji, a pak opět zesílil; cvakala ostří neviditelných nůžek.

„Je tam někdo?“ řekl Petr hlasitě, obraceje se tím směrem.

„Tady jsem já. Sigma šest,“ odpověděl kovový baryton. Petr tam zamířil, ale zastavil se, když narazil na jednolitou stěnu pichlavých větví.

„Sigma šest! Jak se k tobě dostanu? Je tu cesta?“

„Nemůžeš-li projít, jsi člověk. Jdi deset metrů rovně,“ odpověděl hlas, „tam je průsek.“

„Sigma šest, dej znamení.“

Daleko v houští zazářila nachová koule se zelenými pruhy. Oba prošli nízkým otvorem živého plotu. Pod nízko visícími větvemi stál stroj na třech skluznicích. Jedna z jeho antén byla osvětlena signální lampou, zbytek kovového povrchu, který tonul ve stínu, pokrývaly nastříhané větvičky a velké kapky rosy jako slzy.

„Sigma šest, kde je tady stanice vakuového expresu?“ zeptal se Petr a přistoupil ke stroji. Položil ruku na chladný plášť.

„Mimořádná stanice vakuového expresu… vzdálená čtyři sta metrů na severovýchod,“ odpověděl stroj. Jeho hlas byl stále nižší, slova padala s přestávkami.

„Nějaká zbloudilá Sigma,“ řekl Petr své společnici. „Zdá se, že je vybitá. Slyšelas, jak směšně koktá?“

„Já nejsem vy…vybitá,“ odpověděl stroj s kovovým zachřestěním, které znělo podivně jako s jakýmsi nádechem pohoršení.,Já… mám spálený modu…lační okruh…“ zabručel ještě jednou a utichl.

Petr vykročil naznačeným směrem, přidržoval pružné větvičky, aby nešlehly děvče, které šlo za ním. Tmou začal pronikat hluboký oranžový přísvit. Keře přecházely ve volnou planinu. Vedlo po ní potrubí vakuové dráhy a jeho stěny vydávaly mdlé světlo. Nablízku stála stanice, chráněná polokruhovitou stříškou. Zde od hlavní trati odbočovala přípojka, která se skládala z kusů potrubí čím dál tím kratších: celek vypadal jako ohromné varhanní píšťaly obra, rozložené na zemi. Stále mlčky vstoupili na schodiště. Petr stiskl volací knoflík, děvče se opřelo o kovové dveře. Dívčina tvář byla nehybná a uzavřená. Jednou se její rty zachvěly, pak otevřela ústa. Snad chtěla něco říci, ale jen si povzdechla. Konečně zazněl signál, dveře se otevřely a objevil se vnitřek malého vagónku.

Podal jí ruku. Tu udělala malý pohyb, jako kdyby se jí nechtěla chopit. Nakonec vzala jeho ruku a řekla rychle:

„Petře, věř mi, chtěla bych… odpusť mi…“

„Ty mi odpusť,“ přerušil ji klidně, „bývám nemoudrý, zvláště v noci…“

„Nepojedeš se mnou?“

„Ne. Trochu se projdu, dobrou noc.“

Dveře zapadly. Vagónek vsaný vzduchoprázdnem přeskakoval z jednoho dílce potrubí do druhého, zvyšoval rychlost; nějakou chvíli se vlnilo světlo v průhledných stěnách potrubí, pak se uklidnilo a opět zbyl jen oranžový přísvit, mlhavě ozařující nejbližší okolí. Podíval se na zavřené dveře, jako kdyby se divil, že tak znenadání zmizela, pak lehce seběhl dolů.

Brzy byl zase v houští. Dlouhou dobu šel naslepo, pociťuje na čele, tvářích i nevidoucích očích vítr, který ovíval stejně jeho jako temné tvary stromů a keřů. Dýchal zhluboka a přidával do kroku. Zdálo se mu, že slyší mohutné šumění vln, které zůstávalo někde za ním, za jeho zády, jako kdyby po mnoho dní bojoval s mořem a konečně narazil na pevninu, na niž vystoupil, a teď jde do tmy po písčinách neznámého pobřeží nahý, vysílený a necítí ani smutek pro všechno, co pohltilo moře, ani radost, že se zachránil.

Zmocňovala se ho čím dál tím silnější otupělost a zároveň se vracela orientace. Již začínal rozeznávat zprohýbaný, temný útvar obzoru a nad hlavou mraky ještě temnější. V trhlině jednoho mráčku se zatřpytila hvězda. „Mars,“ napadlo ho a šel dále. Ruce samy rozhrnovaly větve, mokré listí lehounce a jakoby neklidně laskalo jeho tvář. Tento jemný, stále se opakující, kradmý dotek prohluboval klid uplývání, odcházení, doznívání. Najednou, nevěda ještě proč, zůstal stát. Poznal veliký keř s prosvítajícími jasnými spodky listů, místo, kde k ní mluvil. Tu při myšlence, že tímto místem nyní projde sám, padla na něho hrůza, jakou ještě nikdy nepoznal. Vrátil se, sklopil hlavu a klopýtaje rozběhl se nazdařbůh. Rozrážel větve, neviditelné pruty ho šlehaly po tváři, po těle, tep se rozbušil, běžel, běžel do tmy, až ucítil, že už mu nic neklade odpor. Pás houštin končil. Na tomto volném prostranství se zastavil stejně náhle, jak se rozběhl.

Před kým prchám? Před sebou? napadlo mu. Musím něco udělat, logicky, klidně myslit, rozvíjet v duchu nějaké teoréma nebo…

Dýchal čím dál více zhluboka a pravidelněji. Silný, rovnoměrný vítr rozšiřoval chladem plíce, osvěžoval, noc byla temná a bezbřehá. Poslední hvězda zhasla v mracích. Neviděl nic, neslyšel ani vítr, ba ani ticho. Pomalu klekal a klesl do trávy těžké rosou. Ruka narazila na jakousi svislou tvrdou plochu, o niž se opřel a na niž přenesl celou váhu svého bezvládného těla, příliš lhostejný, aby se přesvědčil, co to je.

Zaplavily ho rozházené útržky vzpomínek této noci. Ztrácel moc nad pamětí, proud asociací plynul chaoticky, splétal úryvky vět, intonaci hlasů, zmatené obrazy.

Vtom uslyšel její hlas:

„Petře!“ Iluze byla tak silná, že se zdálo, jako by se vzduch ještě chvěl a vyplňoval prázdno zbylé po tomto hlase. Vydral se mu z prsou dutý zvuk, který nebyl ani zasténáním, ani vzlyknutím. V tom okamžiku zazněla shora, z neznámé výšky, pomalu pronášená slova:

„Člověče, co děláš?“

Uviděl temná, mohutná, mračny zakalená nebesa, z nichž, — napadlo ho — před věky vypudili Boha, útočiště slabých a poražených. Nyní slyšel zvuk vlastního srdce. Rozléhal se ve velkém tichu, jako kdyby pracovalo uvnitř opuštěného zavřeného domu; první úder, zvuk vyháněné krve a jeho ozvěna, pak krátké ticho. Začal se vposlouchávat nikoli do úderů srdce, nýbrž do toho ticha, jako kdyby je chtěl prodloužit, aby tyto dva rytmické, duté, opakující se tóny ozývaly se řidčeji a řidčeji, aby toto ticho vzrůstalo…

„Člověče,“ znovu se nad ním ozval hluboký, pomalý, neznámo odkud vycházející hlas, „zabloudils?“

Petr mlčel.

„Co chceš? Ptej se! Budu odpovídat.“

Petr seděl napůl schoulený, s paží stále opřenou o neviditelnou, tvrdou stěnu za zády. Rameno mu začínalo dřevěnět od chladného doteku. Byl jako vytržený z hlubokého spánku, ale slyšel všechno, co se dělo. Zašeptal:

„Proč je to tak?“

„Nerozumím, opakuj větu. Jestliže jsi zabloudil, ukážu ti cestu.“

„Nemám kam jít.“

Znovu bylo ticho. Vítr padající shora narážel na vlhké, chladné Petrovo čelo. Začala se ho zmocňovat nejasná touha prodloužit tento prázdný, marný a zároveň nutný rozhovor. Nebylo v něm teď nic, vůbec nic. Toto prázdno bylo větší než bolest, kterou cítil předtím, a nějak nesouvislé věty otázek a odpovědí je vyplňovaly. Ticho se znovu rozrůstalo. Bylo mu, jako kdyby zároveň snil i bděl. Znovu slyšel zvuk svého srdce, jakoby osvobozený od těla. Byl uvnitř ponorky, která se potápěla do bezedné hlubiny. Cítil temné nekonečno vod, obklopující její stěny, nekonečno stále větší a větší, jak je drtí, promačkává ocelové pláty, beze zvuku se prolamuje dovnitř a vyplňuje oddíl za oddílem, černou chladnou hlubinou. Už jen na jediném místě byl vzduch, tam bušilo jeho srdce ve velkém očekávání okamžiku, kdy praskne poslední přehrada. Ponorka pořád klesala. V tomto polosnu vztáhl ruku, aby se dotkl ocelové přepážky, v jejíž existenci na okamžik uvěřil, aby se přesvědčil, zdali už povoluje. Prsty sklouzly po chladné oceli, ale nebyla to stěna. Nebyl na ponorce, netonul. Neměl nač čekat.

„Co chceš? Pověz, člověče,“ ozval se hlas znovu.

„Nic nechci. Nemůžeš mi pomoci.“

„Proč? Nerozumím. Ztratil jsi něco?“

Tato směšná otázka Petra divně dojala.

„Ano,“ odpověděl, „ztratil.“

„Co jsi ztratil?“

„Všecko.“

„Všecko? To nevadí, každou věc můžeš znovu dostat.“

„Myslíš? Každou věc? Celý svět?“

„Svět patří lidem. Patří tedy i tobě.“

„Svět je zbytečný, jestliže se o něj s někým nedělíš.“

„Nerozumím. Opakuj větu.“

Petr si začal nejasně uvědomovat, s kým vede tento podivný rozhovor. Pomalu začínal přicházet k sobě. Vědomí se vracelo a s ním bolest.

„Stejně nerozumíš,“ řekl, „nemůžeš mi pomoci.“

„Jsem tady proto, abych ti sloužil.“

„Vím. Můžeš dělat užitečné věci… ale já, my více než věcí ceníme si toho, co je nedosažitelné, víš? Nemám nic, nic a přesto mohu nabídnout ostatním velice mnoho. Nikdo nemůže dát víc než ten, kdo ztratil všechno. Nerozumíš, vid?“

„Ne,“ odpověděl hlas, pokorně nebo neochotně, ale snad se to jen Petrovi zdálo. Aniž sám věděl proč, vyskočil najednou a obrátil se tam, odkud hlas přicházel.

„Poslyš…“ řekl najednou chraptivým hlasem, „ty jsi Sigma, vím. Poslyš…“

„Co?“

„Zabij mě.“

Zavládlo ticho, v němž se nářku podobný lidský dech mísil s monotónním šumotem větru.

„Nerozumím. Opakuj větu.“

„Ty jsi stroj, který slouží lidem. Máš mechanickou paměť a můžeš smazat každou vzpomínku, která je do ní napsána, jako kdyby nikdy neexistovala. Nikdo se to nedoví, nikomu to neuškodí. Sigmo, zachraň mě! Zabij mě, slyšíš?!“

„Nerozumím. Co znamená: zabij?“

V Petrovi se něco zlomilo. Klesl na kovový plochý hřbet stroje a uskočil zpět.

„Ne!“ zasténal. „Ne! Nic jsem neříkal. Mlč! Nic neříkej, zapomeň! Zapomeň! Slyšíš?!“

Sípěl. Vzduch mu svištěl v hrdle.

„Jsi z kovu… stroj… mrtvý… necítíš nic, nevíš, nevíš, co je to zoufalství, utrpení, nevíš nic. Jak je ti dobře… já… teď nemám sil. Nemám, ale vím, že musím mít, a to hodně… já… zapomeň na tuto rozmluvu, Sigmo, slyšíš?“

„Nezapomenu,“ odpověděl stroj.

„Proč?“

„Mám spálený okruh. Až mě opraví, zapomenu.“

Petr se zasmál.

„Tak je to tedy? Dobrá. Třeba i mne opraví, třeba i já zapomenu…“

Obrátil se a odcházel.

Prodíral se hustým křovím, až se octl na okraji pole. Vlasy, ruce, šaty měl nasáklé vlhkem.

Tu si přejel rukou po tváři, chlad ho vzpamatoval. Přes mraky pozvolna prosakoval fialový úsvit. Vstával nový den. Z mlh vystupovaly obrysy stromů, vítr ulehl, vládlo velké ticho. Země, nesmírná, bezbarvá, jakoby v popel proměněná nocí, se táhla do dálky. Někde na obzoru se zatřpytilo světélko domu, třepetavá zemská hvězdička, od níž nemohl odtrhnout oči. Tam bděli lidé, práce pokračovala jako vždycky. Na vzdálených letištích přistávala letadla, v laboratořích se nad přístroji skláněly soustředěné tváře. Jeho kolegové z observatoře na Tychonu odhazovali na ocelovou podlahu ojíněné skafandry a dívali se na ciferník hodin. Čekali ho. V daleké Sylistrii bylo již ráno; malé děvčátko říkalo mamince: „Nepojedu s tetičkou na výlet, dneska přijede strýček Petr a bude mi povídat pohádky.“ Tu Petr zvedl ruce k obličeji, protřel si oči a s pohledem upřeným do jasnícího se prostoru vykročil ke stanici, jako kdyby se dával pod ochranu laskavé krajině.

Když mladík skončil své vyprávění, byl velmi unaven a rychle usnul. Dal jsem druhům znamení, aby se vzdálili, ještě chvíli jsme stáli s Annou u lůžka. Chlapcův dech se zvolňoval a prohluboval; ruka položená na prsou udělala malé, nesmělé gesto, jako by něco hladila, pak sklouzla a zůstala klidně ležet na okraji postele.

Naši přátelé stáli na chodbě pod velkou araukárií. Uposlechnuv náhlého impulsu, otevřel jsem dveře do svého bytu:

„Pojďte ke mně,“ řekl jsem tlumeným hlasem, přestože odtud nemohl do Petrovy separace proniknout žádný zvuk.

Vstoupili. V pokoji už byl pozdní večer a moře za okny nabývalo ultramarínové tmavé barvy; přesto jsem nerozsvítil. Usedli jsme, kam kdo mohl, obráceni k modré tmě za oknem. Nad obzorem zářil vysoký, stříbřitý chochol zodiakálního světla a klubaly se hvězdy, nepravé, ale přesto tak krásné, třpytné zemské hvězdy.

Ve zdánlivém chaosu rozhovoru, který jsme vedli, a v dlouhých zámlkách nebyla náhoda, vždyť jsme myslili na tutéž věc. Najednou se prudce otevřely dveře, až pokojem prolétl závan vzduchu. Přišel Nils Yrjóla, který mě občas večer navštěvoval.

Z počátku se pokoušel pochopit poznámky, které tu a tam padaly, protože však neznal jejich příčinu, zeptal se konečně hlasitě:

„Promiňte, prosím vás, smím vědět, o čem hovoříte?“

„Vzpomínáš si možná,“ odpověděl jsem, „jak jsem ti vyprávěl o vyšetřování Petra a o té náhlé změně mozkových proudů, když se ho Anna zeptala…“

„Ovšem, že si vzpomínám,“ přerušil mě Nils. Jeho sevřený chlapecký profil, ještě tmavší než soumrak venku, se rýsoval na pozadí okna.

„Víš, Petr nám vyprávěl ten příběh, tu vzpomínku, kterou si uchoval; byla to láska.“

„A vy o tom uvažujete potmě?“ otázal se Nils.

„Ano, byla to láska nevšední, víš, a smutná — neopětovaná.“

„Aha, nešťastná láska,“ chlapec naklonil hlavu, po chvíli opět promluvil, ale v jeho hlase zazněl tón lehkého vzdoru:

„Ano, láska prý někdy bývá nešťastná. Četl jsem o tom. Jsou sice důležitější věci, ale chápu, že se to stává. V budoucnosti se jistě najde prostředek i proti takovým případům.“

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se a Nils odpověděl:

„Myslím, že bude možno nějak změnit psychiku takového člověka…“

„Aby se odmiloval?“ zeptal se ze svého místa smrtelně vážně Ameta.

„Možná i to, ale není to nutné. Bylo by také možno změnit psychiku toho druhého člověka… Četl jsem, že je možno kdykoli vyvolat mateřské instinkty u zvířat tím, že jsou jim vstřikovány jisté hormony. Je to chemické působení na mozkovou kůru atak, přestože to u člověka bude obtížnější, zásadní rozdíl v tom není!“

„Myslíš?“ řekl Ameta a Schrey poznamenal:

„To není tak prosté, milý Nilsi.“

„Proč?“

„Četls o tom,“ řekl Schrey, „četls, a myslíš si, že už všechno znáš? Archiopos napsal vtipnou komedii Host, v níž se dostane na Zemi neobyčejně inteligentní Marťan, jemuž však naprosto chybí sluchový smysl. Seznamuje se s naší civilizací a mimo jiné přijde na koncert.

,Co ti lidé tady dělají? ptá se.

‚Naslouchají hudbě.

,Co je to hudba?

Pozemští průvodci mu to začínají všelijak vysvětlovat.

‚Nerozumím, říká Marťan,ale počkejte, hned celou věc prozkoumám.

Ukazují mu hudební nástroje, on je zkoumá, zjišťuje, že jsou na nich všelijaké klapky, kladívečka, konečně se dostane k pozounu. Velice se mu zalíbily jeho tvary a geometrický soulad, ohmatává ho svědomitě a povídá:

‚Děkuji, teď už vím, co je to hudba. Hezká věc. — Ty ses, milý chlapče, doposud dověděl o lásce tolik, jako onen Marťan o hudbě. Snad ses neurazil?“

„Ach ne,“ řekl Nils, „ale prosím vás, jestli jsem říkal hlouposti, vysvětlete mi, proč?“

„To, co jsi říkal, Nilsi,“ ujal se slova Ter Haar, který doposud mlčel, „dává takový obraz: muž miluje ženu, která neopětuje jeho city; ale jejich vztahu nestojí v cestě žádné jiné překážky, proto žena spolkne pilulku, která změní tu stránku její mysli, která znemožňovala, aby se zamilovala právě do onoho člověka, a tak všecko skončí k obapolné spokojenosti. Představoval sis to tak?“

„Ne…“ zaváhal Nils, „tak jak to, profesore, říkáš, to zní trochu komicky… Nemusí to být pilulka…“

„Ach, technické podrobnosti jsou vedlejší. Jde o zásah do psychiky, v tom se skrývá největší nesnáz.“

„Proč myslíš, že by to bylo tak obtížné?“

„Nevím. Snad by takový zásah byl už dnes možný, snad ne. Nechávám stranou tuto stránku problému… Nesnáz je rázu etického a ne biotechnického. Víš, ta žena je stejně plně člověkem jako onen muž. Nemiluje-li ho, pramení to ze struktury její povahy, z její psychologie, z dispozic, z celé osobnosti. Aby se do něho zamilovala, museli bychom v ní něco změnit, něco odstranit, zničit, zabít — nu a k tomu nikdo z nás nedá svůj souhlas, nikdo na světě, dokonce ani ten nešťastně zamilovaný ne. Je totiž nepsaný, ale kategorický zákaz provádět zásahy na psýše člověka. Odkud je? Naše civilizace často smazává hranici mezi tím, co je přirozené, a co je vytvořeno uměle, ale všechny naše vynálezy a technické vymoženosti zůstávají stát na hranici lidské mysli. My sami je tam zastavujeme, protože duchovní svět jednotlivce považujeme za nedotknutelný, nejvyšší statek společnosti. Do této oblasti není dovoleno pronikat žádnými metodami, které zjednodušují život. Nejnepatrnější pokus by byl nebezpečným precedenčním případem; začali bychom odstraňováním malých vad charakteru, jakousi ‚psychologickou retuší , a skončili bychom na takovém promíchání a přestavění duševních vlastností, k jakému dospíváme, když skládáme z kamínků mozaiku…“

„Když to tak říkáš, mám dojem, že máš pravdu,“ odpověděl po chvíli Nils, „ale taková nešťastná láska přece přináší utrpení. Já jsem, pravda, nikdy nic podobného nezažil, ale myslím, že zbytečný cit…“

„Zbytečný cit?“ skočil mu do řečí Ameta. „Nejsou zbytečné city, můj milý, nezdary, smutek, utrpení jsou opravdu nutné. To není ani fráze, ani chvála trpitelství. Tím, že překonáváme velké těžkosti, sami rosteme. Uspokojování přání, dokud se v člověku nerozvinula a nedozrála, může přinést více škody než užitku. Proto vychovatelé vědí, že je dobře usměrňovat dětské touhy a oddalovat jejich splnění, tak totiž v duši vznikají velmi cenná směrová napětí, která se stávají jakýmisi neviditelnými pilíři rostoucí konstrukce charakteru. Člověk v životě dosáhne tím více, čím vyšší si vytyčuje cíle. Není náhoda, že na GEI nyní pracujeme na plánech výprav daleko rozsáhlejších, než je naše. Řekls ‚zbytečné city'. Vzpomeň si na Petra. To, co prožil, vpálilo se tak hluboko do jeho nitra, že to přetrvalo katastrofu, zatím co všechny ostatní vzpomínky byly zničeny. Ale tak mu zůstalo něco vlastního, k čemu se mohl vracet, když byl slepý, odsouzený k mlčení, když si na nic nevzpomínal, mohl si říci ‚miloval jsem', a to už znamená mnoho. Nyní se usazují okolo této vzpomínky ty ostatní: jinak byl měl jeho návrat do života něco nelidského, byl by jako automat, který na rozkaz zapomíná a je pak prázdný jako nepopsaný list. Člověk, který by zapomněl skutečně všechno, byl by děsivý zjev, protože by ztratil individualitu a slovo,já v jeho ústech by bylo prázdným zvukem. Proto ani největší muka nejsou zbytečná; je pravda, musíme je překonat, ale překonat neznamená — je zavrhnout.“

Ještě nějakou dobu jsme hovořili; když už se všichni chystali k odchodu, řekl Nils:

„Myslím, profesore Schreyi, že nyní už vím o lásce více než ten Marťan o hudbě…“

Starý chirurg se u mne ještě chvíli zdržel. Seděli jsme dosti dlouho mlčky, konečně Schrey otevřel oči, které se v pološeru živě zableskly, a řekl hlasem, jaký jsem u něho dosud neslyšel:

„Znáš durynské lesy… a ty široké, bílé cesty, kteréž nich vybíhají do rovin plných větrů, a březové háje… můžeš tam chodit po celé dny a večer si hřát ruce nad ohněm a kouř se klade tak nízko a větve tak praskají…“

„Můžeš to kdykoliv spatřit ve videu,“ odpověděl jsem,,v kterémkoli okamžiku. Třeba hned teď.“

Schrey zamžikal a vstal.

„Pro své vzpomínky nepotřebuji protézu,“ řekl suše a ihned odešel.